načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Občanský průkaz – Petr Šabach

Občanský průkaz

Elektronická kniha: Občanský průkaz
Autor: Petr Šabach

Desátá kniha úspěšného pražského autora nás opět zavede do normalizačních Dejvic. Občanský průkaz byl v době před listopadem 1989 nepostradatelnou osobní věcí, všude číhali policisté, tehdy příslušníci SNB, a obtěžovali způsobem sobě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 179
Rozměr: 17 cm
Vydání: 2. vyd.
Spolupracovali: (s poetickými ilustracemi Aleše Kovandy)
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2006
ISBN: 978-80-718-5817-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Desátá kniha úspěšného pražského autora nás opět zavede do normalizačních Dejvic. Občanský průkaz byl v době před listopadem 1989 nepostradatelnou osobní věcí, všude číhali policisté, tehdy příslušníci SNB, a obtěžovali způsobem sobě vlastním nevinné spoluobčany, takže člověk nemohl jít ani s odpadkovým košem, aniž by si byl jist, že ho nějaký příslušník u popelnice neodchytne a nezkontroluje jeho totožnost. Autor ve svém novém románu vypráví příběh party kluků, začínající na konci 60. let, kdy mladíci dostanou občanky a od té chvíle jsou nepřetržitě v oku policie. Tento stav vrcholí v 80. letech, kdy je hlavní hrdina vyslýchán tajnou policíí za to, že jeho povídka byla čtena na Svobodné Evropě. Šikana policie se podle autora nezměnila ani po sedmnácti letech od převratu. Autor v nové knize opět dokazuje, že je schopen napsat prózu, která se čte doslova jedním dechem, ale na rozdíl od předchozích Šabachových knih není tak optimistická.

Popis nakladatele

Autor v hrůze vzpomíná na léta, kdy se i cesta s odpadky do popelnice před dům bez občanského průkazu mohla stát osudovou. Volně inspirován Stendhalem dělí policisty, kteří nám znepříjemňovali život, na švestkově modré, zelené, neviditelné a ty ostatní.

Zařazeno v kategoriích
Petr Šabach - další tituly autora:
Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí Čtyři muži na vodě
Jak potopit Austrálii Jak potopit Austrálii
Jak potopit Austrálii Jak potopit Austrálii
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Máslem dolů CD mp3 Máslem dolů CD mp3
 (audio-kniha)
Hovno hoří Hovno hoří
Opilé banány Opilé banány
 
K elektronické knize "Občanský průkaz" doporučujeme také:
 (e-book)
Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí Čtyři muži na vodě
 (e-book)
Zvláštní problém Františka S. Zvláštní problém Františka S.
 (e-book)
Tři vánoční povídky Tři vánoční povídky
 (e-book)
Zdeněk Svěrák – POVÍDKY Zdeněk Svěrák – POVÍDKY
 (e-book)
Putování mořského koně Putování mořského koně
 (e-book)
Ramon -- Psáno pro New York Times Ramon -- Psáno pro New York Times
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:431


3

PetrŠabach

PASEKA

PRAHA

LITOMYŠL

2011

(s poetickými ilustracemi

Aleše Kovandy)

/DRUHÉ PÁTÉ/

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:433


4

© Petr Šabach, 2006, 2011

© Ladislav Horáček – Paseka, 2006, 2011

Cover © Jan Šabach, 2006, 2011

ISBN 978-80-7432-145-0

Kamarádům z Dejvic a z Letné

a Karlovi

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:434


5

«««

Občanky nám předávali ve velkým stylu v malým di

vadýlku Ústředního domu armády. Bylo tam všechno,

co k takový slávě patří, a navrch eště Medvěd, kterej

se proslavil tím, že se mu do pupku vešel celej ping

pongovej míček, a tím, že vždycky, když někam přišel,

tak než se rozkoukal, tak volal: „O čem se bavíte?! Já

vám to vysvětlím...!“ A kromě toho měl fantastickej

virbl na bicí, a tak nám tam tenkrát ten svůj virbl před

váděl před natřískaným divadýlkem a do toho falešně

vřískaly trumpety pionýrskou znělku. Ty trumpety

obsluhovali dva kluci, který je nějakej čas nato zaho

dili do křoví, pořídili si kytary se snímačema a volali

na sebe ve škole: „Paule!“ a „Johne!“, protože se zbláz

nili, a to mě vždycky dohánělo až k slzám, protože

kdybyste je viděli! Ten, co si nechal říkat „Paule“,

měřil skoro dva metry a byl zrzavej včetně obočí a řas

a všichni dobře víme, že takhle Paul nevypadal, a ten

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:435


6

druhej, to byl prostě malej tlusťoch se zamodralejma

očima... Ale to jen tak na okraj. Seděli sme tam ten

krát na sklápěcích sedadlech a pak tam napochodova

li nějaký policajti, posadili se proti nám za dlouhatán

skej stůl a jejich velitel si vzal slovo a řek nám, že nás

vítá mezi ty, který už maj občanku, a že ať ji nosíme

na srdci a ať nezapomeneme, že v některejch zemích

se dodnes řekne Čech a Cikán jedním slovem, ale že

naštěstí je tu Sovětskej svaz – mírová hráz, atd. atd.,

ale na to my sme jen zívali a těšili se, až skončí, proto

že sme se předtím domluvili, že jak nám bude podá

vat při předávání občanek ruku, tak mu ji všichni klu

ci, holek sme se ani neptali, stiskneme vší silou. „Mu

síš mu rozhodit klouby,“ připomínal mi furt Venca

Popelka, kterej se tak skutečně jmenoval a kterej tam

seděl vedle mě, „a teprve pak stisknout!“ No a tak sme

to tak provedli, a jak si nás nakonec vyvolávali po jmé

nech, tak sme se tam šourali jeden po druhým, a i když

sme se naoko jako usmívali, tak sme se snažili zabej

čit, co to dalo, a ono se to možná nezdá, ale když vám

skoro sto dobře živenejch patnáctiletejch spratků vší

silou stiskne ruku a eště se k tomu snaží vám rozhodit

klouby, tak toho musíte mít za chvíli dost. Akorát

Daniel Pačes se nezúčastnil toho drcení a pozdějc

s náma do třešňovky pochopitelně nešel. Tomu poli

cajtovi ke konci už úsměv doslova dohasínal na rtech,

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:436


7

a když sme pochodovali ven z toho divadýlka, tak tam

stál za stolem, mnul si pravou ruku a něco rozčileně

šeptal svejm kolegům a ty začali hned natahovat krky

a kroutili hlavama na všechny strany a byla to panto

mima, co by se mohla jmenovat Kterej že to byl?!, a jak

sem se ve dveřích naposledy ohlíd, tak sem strachy na

vteřinu nebo na pět úplně zcepeněl a úsměv mi taky

pohasl a najednou mě objal novej a zvláštní druh hrů

zy, protože ten policajt, ten jejich nejvyšší šéf, ukázal

prstem na mě! „To vymyslel Popelka!“ chtěl sem zvo

lat směrem k němu, ale nešlo to. Dveře do sálu se za

mnou zhouply, ale já měl před očima pořád tu sku

pinku policajtů, jak na mě upíraj ty svý pohledy. Bylo

mi najednou jasný, že s těmahle už budu mít nado

smrti jen a jen potíže. Vyhlásili mi válku hned první

den...

Koupili sme si s Vencou a eště s Alešem, kterej se

k nám přidal, láhev čůča a zamířili do třešňovky, že ji

tam ztrestáme, když už teda máme ten slavnostní den,

a vzali sme s sebou eště Medvěda a pár kluků, ale těm

sme museli říct: „Bacha! Vstup je flaška!“, což všichni

pochopili, a pamatuju se, jak jeden kluk z déčka, jistej

Hora, hnedka na kraji třešňovky upad i s láhví, která

se nešťastně rozbila o nějakej šutr na cestě, a i když

nám ho bylo trochu líto, protože měl na rukávu smu

teční pásku a fakt se poctivě snažil, a to nemluvím

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:437


8

o tom, že do třešňovky sme šlapali dobrou půlhodinu ve slušným horku, tak jak se zvedal ze země a tázavě na nás hleděl, tak sme mu museli říct, že má smůlu a ať se na nás nehněvá, protože vstup do třešňovky začínal oficiálně až za závorou a tam sme eště nebyli. Pokejval smutně hlavou a řek, že to chápe, ale vsadím se, že byl trochu rozčarovanej, jelikož možná čekal, že uděláme ten den, co mu umřel děda, výjimku. V tomhle smyslu sme ale byli neoblomný, protože takhle zněly pravidla. Možná že bejt to nějaká holka... ale člověk z déčka, což byly většinou děti posbíraný až někde na hranici čtvrti, člověk z déčka neměl ani teoretickou šanci, že ho budeme kvůli jeho blbosti nebo smutku tolerovat. Byly to holt drsný časy, ale jinak bysme asi nepřežili. Na plácku sme sebou všichni švihli do trávy a jedinej, kdo zůstal stát, byl Venca.

„Takže teď bacha!“ upozorňoval nás. „Teďkonc si, pánové, nalistujeme stranu třináct!“ volal a mával přitom nad hlavou zbrusu novou občankou. „A stranu třináct vytrhneme!“

„Proč bysme to dělali, ty vole...?!“ ptali sme se jeden přes druhýho a chvatně listovali občankou na tu stránku třináct, kde byly naše rodný čísla.

„Protože,“ prones Venca tajemně, „teď bude třináctej sjezd ká es čé, a když máš vytrženou stránku třináct, tak to znamená: Nesouhlasím s režimem!“ Po

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:438


9

pravdě řečeno, po těchhle slovech bylo v sadu slyšet jen kosáky. Na tohle sme fakt připravený nebyli.

„Kdes to, vole, vzal?!“ chtěl vědět Medvěd. „To sem v životě neslyšel...!“

„No jo...“ řek Aleš, „to je fakt, já taky ne...“

„To se všeobecně ví, a kdo to nevěděl, tak to ví teď!“ řek důrazně Popelka.

„Když se to všeobecně ví...“ prones tiše Aleš, „tak to ví i policie, že jo?!“

„Hele, měli bysme to udělat už jenom kvůli tomu Majáles...“ zašeptal sem mu do ucha. „To Majáles jim nikdy neprominu... copak ty jó?!“

Popelka mlčel a v tom mlčení měla bejt skrytá jeho odpověď. „Všichni!“ zvolal po chvíli na celou třešňovku. „Všichni kámoši mýho bráchy si natrhli stránku číslo třináct!“

„Tak vytrhli nebo natrhli, do hajzlu?!“ rozhlížel se po všech Medvěd a očima je žádal o podporu.

„Některý vytrhli, některý natrhli...“ kličkoval Popelka a pak dodal: „Nám bude stačit to natrhnutí, myslím... Sou všichni pro?!“ Upřímně řečeno – neměli sme na výběr. A tak sme tenkrát v tom horkým květnovým odpoledni roku devatenáct set šedesát šest vylovili všichni z kapes svý úplně nový občanský průkazy, který nám vystavila nějaká paní Růžena Nádvorníková a v kterejch byla spousta málem eště

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:439


10

mokrejch kulatejch razítek, a nejistě a některý spíš symbolicky sme si natrhli tu stránku třináct a tímto aktem sme se vlastně stali členy ilegální skupiny těch, který „nesouhlasej s režimem“. Teprve pak sme otevřeli flašky s vínem.

Tak jako obvykle sme zůstali s Vencou a s Alešem v třešňovce na chvostě, což znamená poslední. Bylo už dost pozdě, ale eště furt světlo, takový to pomalý květnový stmívání to bylo, kovově modrý nebe a sem tam zablikání hvězdy, co už třeba není, a básník Aleš na to nebe hleděl, a když sme zahodili prázdný láhve někam za sebe a poslouchali, jak se koulej dolů do rokle, tak se začal Aleš prohledávat.

„Nemáš tužku?!“ zeptal se mě, a když sem mu ji podal, protože sem ji náhodou měl, tak vzal svou občanku a opřel se s ní ztěžka o strom.

„Co blbneš...?!“ povídám mu.

„Píšu báseň...“ zahuhlal a soustředěně tlačil na tužku, „báseň o lásce...“

„Ty vole!“ zanaříkal sem nahlas. „Víš, co můžeš mít vodteďka za průser?!“

„Sem zamilovanej do spolužačky Fikotový...“ šeptal. „Je sice trochu blbá, ale copak si i ta blbá nezaslouží trochu lásky...? Mojí lásky?“

„Ježíši, vole, já nevím...“ vzdych sem, „dyť to máme teprv první den. První den, vole! To nás s policií čekaj

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4310


11

asi hezký časy...!“ A v tom sem se nemejlil. V tom teda

rozhodně ne.

A abych nezapomněl: Když si šla pro občanku Fi

kotová, co o ní Popelka jednou při tělocviku prohlá

sil, že „ta má kozy až do půlky malýho vápna“, tak se

jí udělala u nosu bublina. Obrovská bublina, která jí

zakryla snad polovinu tváře. A teprve když jí policejní

náčelník potřás rukou, tak praskla.

«««

Daniela Pačesa sem znal dřív, než ho přeřadili k nám

do osmý bé. Některý ksichty se vám zadřou do pamě

ti jak tříska hned napoprvý. On měl totiž sadistickej,

a přitom plachej výraz, což je kombinace, která vás

okamžitě přinutí jít do střehu. Pamatuju si, jak sem si

jednou zašel koupit do prodejny kol nějaký ty ventilky

a gumičky a hned ve dveřích sem se srazil s Pačesem,

kterýmu v tom krámu kupoval jeho děda, nebo kdo to

byl, fungl nový kolo Favorit. Viděl sem skrz výkladní

skříň, jak svýho vnuka o chvíli pozdějc zmlátil přímo

na ulici, a přitom to všechno začalo úplně nevinně,

láskyplně, protože ten dědula asi koupil to kolo ze

svejch našetřenejch peněz a nechtěl nic jinýho, než

aby z toho měl Pačes obrovitánskou radost. Děda

chtěl tenkrát před obchodem zkouknout, jestli má to

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4311


12

kolo v pořádku brzdy a jestli je správně vycentrovaný,

a taky ho eště krapet přifouknout, ale neumíte si před

stavit, co tenkrát vyváděl Pačes, a říkám to jenom pro

ilustraci, která je myslím dost důležitá. Už když sem

je zahlíd, jak s tím kolem vyšli, tak sem si říkal: „Ba

cha! Tohle nedopadne dobře!“, ale Daniel Pačes pře

konal ten den veškerý moje očekávání. Měl v obličeji

naprosto nepříčetnej výraz, jak tam tak stál, a ten vý

raz ho neopouštěl ani na vteřinu, ani ve chvíli, kdy mu

děda říkal: „Počkej! Vydrž! Hned se svezeš...!“, a s tím

hle výrazem se začal na to kolo drápat, a jak ho jeho

děda tak jako odmetal a zaháněl rukou, tak on s vy

třeštěnejma očima a s úsměvem slabomyslnýho pořád

šplhal na to kolo a děda ho nemoh vůbec setřást, pro

tože mladej Pačes se držel řídítek jak klíště a jedinýho

hlásku přitom nevydal, a když mu děda odlamoval

ruce prst po prstu od řídítek, tak se furt jen idiotsky

a nepřítomně usmíval. Ne že by se smál, to bysme si

nerozuměli, on se tvářil spíš jako nějakej blázen, co

škrtí malý děti, až to nahánělo jenom a jenom čirej

strach. Děda ho nakonec od těch řídítek odtrh a pak

zakřičel: „Jenom chvilku, než to zkontroluju, Daní

ku!“, ale Pačes, kterej se už dávno změnil v šílenýho

skřeta, jen pomalu obešel kolo a chňap po rámu, a jak

přes něj přehazoval nohu, tak nakop dědu do ucha,

a když ten bolestí zaskřehotal jako páv a na chvíli to

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4312


13

kolo pustil, tak se Pačes zase zakles rukama za řídítka

a zadkem se snažil zavrtat do sedla, ale měl ho moc

vysoko, a tak se skácel i s tím fungl novým kolem Fa

voritem na bok, a i na zemi, kam se s rachotem zřítil,

ležel, jako by jel, jako by byl dvourozměrnej, vystřiže

nej z papíru nebo přejetej parniválcem, ale furt s tím

debilním úsměvem na rtech, a to už děda doopravdy

nevydržel a tak, jak tam ten reliéfní Pačes ležel s tím

kolem skoro v závodní pozici, tak ho děda řezal pum

pou přes prdel, ale ten strašidelnej úsměv z něj nevy

mlátil. Tak takhle sem já poprvé potkal Daniela Pače

sa. Takhle sem si ho pamatoval až do dne, kdy se na

jednou zjevil u nás v osmý bé.

«««

Hned první den roku, o kterým je tady řeč, poslední

ho roku povinný školní docházky, přivedla učitelka

Jiřina Pivoňková do třídy novýho žáka. Jen sem ho

tenkrát zahlíd, hned mi svitlo. Víte, normálně mi bej

valo vždycky novejch žáků docela líto, protože sem si

dokázal velmi živě představit, jak to asi musí bejt pří

jemný změnit najednou adresu a s ní i kámoše a pak

se jít představovat někam jinam, budovat všechno od

nuly, znovu obhajovat svou existenci a učit se nový sig

nály, kterejma se ostatní častujou, zatímco vy nic ne

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4313


14

chápete, takže sem se novejm nikdy moc nepoškleboval, protože jak už sem řek, není to až tak jednoduchá věc, tenhle přesun, ale tohodle novýho mi teda rozhodně nebylo líto, ani co by se za nehet vešlo.

„Jmenuji se Daniel Pačes!“ zvolal vedle užaslý učitelky, která z jeho strany očekávala taky spíš rozpaky, a pak eště tak jako zvesela, s výrazem na samý hranici šibalství, dodal: „Ale později, až se lépe poznáme, mi někteří z vás budou moci říkat Daňku!“ No, nenasralo by vás tohle? Jaký „později“ a jaký „někteří“? Takže sem na něj okamžitě houk: „Polib nám prdel, Daňku!“ a bylo vystaráno, protože Pivoňková se po mně vrhla a odvlekla mě ze třídy. Ale do ředitelny se mnou nešla. Na to byla zas dobrá. Akorát mi řekla, že až potká mou matku, tak si s ní promluví, a musel sem jí na chodbě slíbit, že už dám pokoj.

Netrvalo to ani pár dní a Daniel Pačes se mezi náma všema stal tak nepopulární, že se s ním skoro nikdo nebavil. Je to zvláštní věc, když je člověk nesympatickej. Stejně jako naopak. A jak to, že spousta grázlíků je hezkejch, ale vyloženě zlejch, a jak to, že existujou lidi ošklivý, a přitom je v nich něco, co vás k nim pořád táhne? Podle mě je to záležitost očí, kterejma hleděj na svět. Maj tam prostě něco, co se tam nedá nijak uměle vpravit, a z mejch kámošů to tam má Venca Popelka, Aleš anebo i ten Medvěd, ovšem ten je

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4314


15

nom za předpokladu, že se ráno dobře vykadí. Danie

la Pačesa sem překřtil na „personifikovaný hovado“

a musím říct, že se tahle přezdívka rychle ujala... Když

se usmíval, tak jen zle, když se smál, smál se tichým

zlým smíchem a ke všemu skrz zaťatý zuby. Na učení

byl blbej, ale jako by se ho všichni učitelé báli, včetně

matykářky, která byla, jak už to tak v přírodě chodívá,

dost přísná, a přesto i ta mu podle mě dávala mnohem

lepší známky, než si zasloužil, a pozor – když s ním

mluvila, uhejbala očima stranou... I ona totiž poznala,

že Daniel Pačes je temnej a pekelnej zmetek. Pamatu

ju si, že ho jednou nechala učitelka zeměpisu Jandá

ková dělat takovýho toho udavače, co jí měl během

nějaký chvilky, na kterou potřebovala vypadnout ze

třídy, zapsat na tabuli ty, který vyrušovali. Pačes si

stoup na stupínek čelem k nám a během celý tý doby

se ani nepohnul. Stál a na vrcholu svýho blaha se jen

zle usmíval. Nic víc. Přísahám, že stál skoro v pozoru

a na křídu nešáh, ani když sme se volně pohybovali po

třídě a nahlas klábosili. Stál jako socha s pohledem

upřeným někam nad nás. No a když se Jandáková vrá

tila do třídy, tak k ní chvatně přistoupil a nejmíň pět

minut jí něco šeptal. Stála vedle něj, ucho neochotně

nastrčený před jeho rty, v tom nastalým tichu po nás

jen tak těkala pohledem a nebylo možný si nevšim

nout, jak se jí za tu chvilku do očí nastěhoval štítivej

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4315


16

a zároveň vyděšenej výraz. Bylo vidět, že jí je normál

ně špatně. Už nikdy ho k týhle službě nikdo nepoužil.

Dobrý, co?!

«««

Někdy se to tak semele, ale ne zas moc často, že má

člověk to štěstí a vyfasuje dobrou učitelku. Nám se to

stalo s Jiřinou Pivoňkovou. Tu sme měli rádi skoro

všichni, protože se s náma bavila jako s rovnejma. Žád

ný „Pět a sednout!“, žádný mučení na způsob „Tak, co

by sis dal sám za známku, Jendo?“, což bylo někdy dost

tragikomický („Tak, co by sis dal za známku, Kratochví

le? Dvojku?! Ty myslíš, že je to na dvojku, když nám

povíš, že Mendělejev byl Rus, a nic víc?! Viděls vůbec

někdy periodickou tabulku prvků? Žes ji měl jednou

nebo dvakrát v ruce?! Proč pořád koukáš na Fikotovou?

To je podle tebe na dvojku?!“). Znáte to... Tak tohle

Pivoňková nedělala. Řekla jen: „Tak se to douč a příště

se přihlas!“ a tím to bylo odbytý. Tenkrát sme to ne

uměli pojmenovat, až pozdějc sme se všichni shodli na

tom, že to byla dáma, a to dáma velmi krásná, a je prav

da, že víc než na čemkoliv jiným mi záleželo hlavně na

tom nevypadat před ní jako idiot, což mi bylo například

v hodinách fyzikáře Čecha, kterej pil tolik kafe za den,

že z toho měl fialový rty, dost jedno.

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4316


17

Stalo se to před koncem školního roku, kdy k nám

po studeným a uplakaným dubnu odkudsi ze Sahary

zavítal několikadenní teplounkej vánek, kterej promě

nil zmoklý Dejvice v místo s báječným klimatem, po

pletený stromy vykvetly přes jedinou noc a čmeláci, co

mysleli, že na šichtu maj eště fůru času, nám rozespa

le zabzučeli nad hlavama. Veškerá studijní morálka šla

okamžitě do háje. I blbej tělocvik nám připadal složi

tej. A von taky byl, protože nás na něj měla Krejsová.

Pokud si vzpomínám, nikdy sme jí neřekli jinak než

Pepča. I když přímo jí samozřejmě ne. Pepča pro nás

představovala tak trochu problém. Někdy byla milá

a dala nám pokoj a jindy nás proháněla jak smyslu zba

vená. Jenže – tohle nebyla zas tak velká záhada a brzy

sme pochopili, že to zkrátka záleží na tom, jestli si

Pepča už trochu lízla a je díky tomu i patřičně benevo

lentní, nebo jestli na ni právě nedoléhá těžká a mrzu

tá kocovina. Většinu času trávila v pruhovaným nátěl

níku a ve žlábku mezi pihovatejma prsama měla píš

ťalku na šňůrce. Strašně ráda před náma poklusávala

na místě, a když se zastavila, tak jako je to při pocho

dování, když se volá: „Zastavit! Stát! Raz! Dva!“, tak

když se ona zastavila, tak ty dvě stračeny ne, ty se jí

vždycky eště tak jednou dvakrát zhouply a my sme

všichni jen uznale zamručeli a na to ona spokojeně

zareagovala tím, že zařvala: „Třído! Pozor!“

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4317


18

Jednou sme se přiloudali do tělocvičny a Pepča nikde, což bylo divný, protože většinou už na nás čekala a píšťalkou nám udávala tempo. Vešli sme do tý tělocvičny váhavě a ve střehu jako nějaký gladiátoři do arény a pátravě sme se rozhlíželi kolem. Pepču sme našli za chviličku. Ležela na žíněnkách skrytá za švédskou bednou a slabě pochrupovala. Dělali sme na sebe navzájem „Ticho!“ a po špičkách sme se vyplížili ven a teprve tam sme si dovolili hlasitější komentáře ve smyslu: „Takhle nalitou sme ji eště neviděli...!“ a tlemili sme se tomu jako blázni, a eště než sme se rozešli, tak sme si odpřisáhli, že si to necháme čistě pro sebe, protože tohle byl trumf, kterej by se moh pozdějc hodit.

Jak už sem předznamenal, počasí se úplně zbláznilo, teploty se přes den pohybovaly kolem třicítky a my chodili s holkama po vyučování do třešňovky a tam sme s nima blbli a popíjeli nějakej ten ovocňák, na kterej sme se vždycky hromadně složili. Jaký to počasí bylo a co to s náma dělalo, trefně vystihuje Alešova básnička Předpověď na zítra:

Jak už to poznali mnozí,

nastává počasí kozí.

V Praze i ve Mníšku pod Brdy

nenosej děvčata podprdy.

sabach-obcan prukaz-PDF.p65 24.10.2011, 10:4318




Petr Šabach

PETR ŠABACH


23. 8. 1951

Petr Šabach je současný český spisovatel. Narodil se roku 1951 v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii, inventurník a v letech 1988-2001 jako odborný referent Galerie hlavního města Prahy.

Šabach – Petr Šabach – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.