načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O ženách (a mužích) - Martin Němec

O ženách (a mužích)

Elektronická kniha: O ženách (a mužích)
Autor:

Tušíte, o co Eva ožebračila Adama? Objednali jste si někdy dvě deci bílého mléka? Věděli jste, že na krájení cibule jsou nejvhodnější potápěčské brýle? Víte, proč neroztál na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-0772-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tušíte, o co Eva ožebračila Adama? Objednali jste si někdy dvě deci bílého mléka? Věděli jste, že na krájení cibule jsou nejvhodnější potápěčské brýle?

Víte, proč neroztál na jaře sníh? Tušíte, kdy nastane povidlový armagedon? Muzikant, malíř a spisovatel Martin Němec vás ve svých fejetonech provede světem žen a mužů, světem poeticky hravým a humorným.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Martin Němec

O ŽENÁCH

(A MUŽÍCH)

Freetim(e)publishing

2011


Copyright © Martin Němec, 2011

Cover © Martin Němec, 2011

Czech elektronic edition © Freetim(e)publishing, Praha 2011


Rád bych poděkoval Pavlovi Koutskému, za nápad tuto

knihu realizovat, Petře Biache za průběžné korigování

textů a všem koho mé psaní baví.


OBSAH

Prolog ............................................................................ 7

Ožebračený Adam ....................................................... 10

Evina vina ................................................................... 13

Mar me láda! ............................................................... 16

Z matek ....................................................................... 19

Haló, pane vrchní! ....................................................... 22

Šest mužů ve člunu ...................................................... 25

Psí psaní ...................................................................... 28

Sixtinská maringotka (Nestíhám!)................................ 31

Potvory a rošťáci ......................................................... 34

Bývalé dítě .................................................................. 37

Vteřina navíc ............................................................... 40

Nesem vám noviny ...................................................... 43

Prosím, posaďte se! ..................................................... 46

Mezi nebem a námi ..................................................... 49

Polystyrenový sníh ...................................................... 52

Letní deník I. ............................................................... 55

Letní deník II. .............................................................. 58

Letní deník III. ............................................................ 61

Povidlový Armagedon ................................................. 64

Zrcadla ........................................................................ 67

Neradbychvásobtěžovalslečno! .................................... 70

Zadarmo! ..................................................................... 73

My darling! ................................................................. 76

Stereofonní lampa........................................................ 79

E-mail z Leningradu .................................................... 82

Coleda ......................................................................... 85

Slova ........................................................................... 88

Schody ........................................................................ 91

Cesta ........................................................................... 94


Andělé a Anděly .......................................................... 97

3x život ..................................................................... 100

Vítězná porážka ......................................................... 103

Dary, dárky, dárečky ................................................. 106

Prezidenti .................................................................. 109

Snář ........................................................................... 112

Staronoviny ............................................................... 115

Sam a Ota .................................................................. 118

Nebe nad benzínem ................................................... 121

Žralůček .................................................................... 124

Zastřelen na útěku ..................................................... 127

Okurková sezona ....................................................... 130

3+1 kachna ................................................................ 133

100% cotton .............................................................. 136

Koloběh košil ............................................................ 139

Stařec a TV ............................................................... 141

Poprvé je to nejhezčí ................................................. 143

Smím prosit? ............................................................. 145

Technical Brothers .................................................... 147

Billboard stověžatý .................................................... 149

Jak neprodat obraz, aneb most přes magistrálu ........... 151

Muž a jezero .............................................................. 153

Epilog ........................................................................ 156

Martin Němec............................................................ 158


7

Prolog

Samozřejmě že neumím psát fejetony. Nevím, jak se to

dělá. Stejně tak nevím, jak se provádí operace menisku

nebo jak se řídí proudové letadlo. Nikdy jsem se to

neučil, nenastudoval jsem manuál, a tak bych se do oněch

disciplín neměl pouštět. Vbruslit na tenký led ortopedie

nebo pilotování by mohlo hraničit s lehkovážností, tuším.

Při psaní fejetonů, upřímně řečeno, nehrozí trombóza ani

turbulence, a tak jsem (po zcela nepatrném váhání, ne

nepodobném okamžitému souhlasu) na nabídku psát je

přikývnul. Dokonce opakovaně – tedy pro dva různé

časopisy. Říká se přece, že opakování je matkou

moudrosti (i když sám si o tomhle příbuzenském vztahu myslím své). Mé fejetony jsou spíš takové kratinké povídky o drobnostech, které jsem zažil nebo slyšel. Některé jsem slyšel tak dávno, že nevím, jestli jsem je

neprožil, a jiné jsem zase prožil před tolika lety, že

mívám pocit, jako bych je znal z vyprávění. Mám rád takzvané historky ze života. V Čechách jsme za účelem jejich uchování dokonce vybudovali takové inkubátory (nebo snad jsou to alchymické dílny?), kterým říkáme hospody. Zde se historky mění v příběhy, z příhod se stávají romány a nevšední události se přetavují v legendy. V hospodách se individuální osudy stávají společným majetkem, aniž by se rozorávaly jejich meze, aniž by kdo utrpěl újmu na majetku či politickém

přesvědčení.

Můj táta byl malíř a vždycky říkával, že obrazy mají

viset, že nemají postávat u stěn ateliérů. Taky těch pláten


8

rozdal mnoho čtverečních metrů. A já si myslím, že

stejně tak i příhody se mají vyprávět, slyšet, psát a číst.

Dokonce i malé příběžky, příběžíčky a příběženky, nad

nimiž by Honoré de Balzac zívnul a Václav Havel

rozpačitě pokrčil rameny. Ale když já si nemůžu pomoct,

zrovna minulý týden jsem v kavárně zaslechl, jak mladík

po tom, co se hrozivě zašklebil při pití džusu, řekl své

slečně: „Má to nějakou přírodní pachuť.“ Pachuť

přírody!? To o nás a naší době něco zábavného a

zneklidňujícího říká, ne? Je škoda to nechat jen oné

slečně, myslím. Co by s tím taky dělala? A to možná

nevíte, že v Japonsku s úspěchem vyrábějí polštáře pro

osamělé s aplikovanou umělou paží, která se k vám ve

spánku přivine... což mi připomíná, že jsem nedávno

cestou z ateliéru uviděl mezi vším tím čurbesem

vinohradského chodníku ležet na zemi papírovou

vlaštovku s nějakým nápisem. Naklonil jsem se k ní a

přečetl si vzkaz napsaný tužkou. Na ležící vlaštovce stálo

jediné slovo: „Help!“ Když jsem dostal nabídku na

vydání svých fejetonů, říkal jsem si, že je musím

podrobit očistě, že některé z nich bude třeba vyhodit, jiné

napravit a rozhodně je seřadit jinak než chronologicky.

No a pak jsem se rozhodl, že je naopak nebudu upravovat

ani řadit. Nechal jsem zkrátka prostor autenticitě a

lenosti. Vždyť ty pravidelně odevzdávané sloupky (a to i

během osudových ran, jakými byla ztráta milovaného

psa, nabytí nechtěné opice či nerovný zápas s trojklaným

nervem) jsou jakýmsi deníkem. Jedinou změnou ve sledu

oněch písemných prací je nakonec to, že jsem necelou

desítku textů napsaných pro časopis Reflex zařadil jako

bonus za fejetony, které rok a půl vycházely v Ženě a

život pod názvem Žen-šen až o rok později. (Vzpomněl


9

jsem si, že když jsem byl paní šéfredaktorkou, která mne

pro tuto práci oslovila, dotázán, jak se bude moje

pravidelná rubrika jmenovat, neodpustil jsem si

navrhnout název „Muž a smrt“.) Smála se téměř tak silně,

jako vrtěla zamítavě hlavou. Jinak jsem ale dostal

takzvaně volnou ruku, což je pro umělce na volné noze

požehnáním. Vím, že mé Žen-šeny občas poněkud

kolidovaly s články o zdravé výživě, pleťových maskách

z vlaštovčích hnízd či dietních programech pro brunety,

ale já se tím psaním bavil (zvlášť, když jsem den před

odevzdáním dumal, o čem to asi tentokrát bude). Díky

bohu lze podle ohlasů soudit, že se snad bavily i

čtenářky, včetně jejich manželů, z nichž mi jeden řekl

(kde jinde než v hospodě): „Já teda tenhle časopis nikdy

nečtu, ale při těch tvejch historkách se občas na záchodě

směju tak nahlas, že se mě žena ptá, jestli mi něco není.“

Ať vám tedy některá z těch mých vzpomínek připomene

ozvěnou třeba něco zasutého z vašich vlastních příhod –

odžitých i odslyšených. Nebo ať alespoň můžete

partnerovi přes dveře říct: „To mi musí něco bejt, abych

se smál?“

Martin Němec, Dolní Zbirohy u Malé Skály, srpen 2011


10

Ožebračený Adam

Kdysi žil muž a jmenoval se třeba Adam. Nudil se

dlouze a z té nudy se mu udělalo nanic. Takové nicotné

nanic pro nic a za nic. Zjistil, že mu cosi chybí a nemohl

připadnout na to, co by to tak mohlo být. Auta ještě

neznal a na fotbal je jeden sebešikovnější hráč málo. Po

krátké poradě s jediným, zato však nejvyšším

nadřízeným, se rozhodl investovat vlastní žebro do

projektu s pracovním názvem Eva. Chirurgický zákrok

byl vcelku nenáročný, ale následky trvalé...

Jizva na hrudníku nás muže občas pobolívá a zprávy o

tom, zda se operace podařila, se různí. Od těch dob se

odehrálo mnohé a muži si vymysleli pravidla fotbalu i

konstrukci čtyřtaktního motoru. Jedni se z ovoce naučili

pálit dobrou kořalku a ti, kterým to pálilo hůř, vymysleli

daňová přiznání, politická zapírání a elektroměr. My

muži se věčně snažíme všemu rozumět, mít ke všemu

manuál, certifikát a v krajním případě i názor. Dokážeme

z rozmaru rozebírat a sestavovat svá auta, rozebírat

politickou situaci a sestavovat národní mančaft. Jen jedno

nám zůstává zahaleno rouškou tajemství, jen v jednom se

nevyznáme, nedokážeme to rozebrat, natož pak sestavit.

Tou záhadou pro nás navždy zůstanou ženy. Ženy, ta

nejvzdálenější stvoření v širém světě, bez jejichž

blízkosti jsme nemožní a v jejichž přítomnosti se obratem

znemožníme. Bez kterých to nejde a se kterými

jakbysmet, ženy, které nás ničí a zušlechťují, ženy, pro

které roztahujeme křídla a zatahujeme břicha. Vždyť pro

koho jiného by byl všechen ten humbuk, všechny ty

výstavy obrazů, ekonomické prognózy a válečné vřavy?


11

Pro ženy! A žena se prožene naší výstavou, prognózou i

vřavou a pak špitne cosi o opravdu moc výjimečných

lodičkách s takovým pásečkem na kotníku, které mají v

té prodejně vlevo vedle kosmetiky, kde nám před

měsícem ukazovala onen maličký flakonek s

francouzským parfémem. A je to! My se samozřejmě

smrtelně urazíme, protože byla potupena vážnost našeho

umění, chytrosti a odvahy. A pak řekneme něco

pitomého, co mrzí ji hned a nás vzápětí. Ach, umět to tak

celé vzít zpátky... Zacouvat do bezpečí času před dvěma

minutami jako do garáže. Obrátit ručičky hodinek,

nejprve polknout onen hulvátský výraz a pak projít

pozpátku dveřmi, kudy jsme vešli, a začít znovu. Začít

znovu! Kolikrát v životě by tohle každý z nás tolik chtěl

a potřeboval.

Ale nejde to, nepůjde to a nikdy to nešlo. A protože

couvat zpět neumíme, dá to moc práce směrem opačným

– kudy se ten náš život chybami proděravělý jak ementál

ubírá. Takže teď je právě všechno v háji. A ten háj je

temný a záludný jako les z pohádky bratří Grimmů. Naše

obrazy nám náhle připadají šedé, ekonomická křivka se

kroutí jako had kolem stromu a přední linie pěšáků prchá

zbaběle z boje. Je po všem. Nezbývá než zatáhnout

žaluzie trpitelského mlčení a hledět se vyhnout pohledu

svého pohledného protějšku.

Jsme tak slabí...

Druhý den pak loudavým krokem zamíříme do těch

dvou nepříliš od sebe vzdálených obchodů, abycho m

zahladili stopy včerejší hrubosti.

Večer si vyrazíme do jejího (jak se však domníváme

svého) oblíbeného podniku na své oblíbené (odkdy já

mám rád ryby?) jídlo. Kráčíme majetnicky s tou svou


12

blízkou vzdálenou ženou, která je dnes vyšší o nové

podpatky a voní světu na odiv. Později nad sklenkou

svého milovaného šampaňského (co nás po něm tak pálí

žáha) vyprávíme dlouze a skromně sami o sobě a oči

ženy jsou chápavé a jen mimoděk sklouznou občas dolů

pod stůl, kde ve vonném přístavu kotví dvě krásné

zánovní loďky. „No, to je úžasný,“ řekne pak žena muži, který se domnívá, že ho poslouchá. Jeho téměř neznatelně zabolí jedno místo na hrudníku. To budou patrně ty bublinky. Kdo by dnes večer myslel na chybějící žebro? Komu by dnes chybělo?

13

Evina vina

Kdysi žila žena a jmenovala se kupříkladu Eva. Možná

ani nechtěla hřešit, prostě jen byla zvědavá nebo měla

nedostatek vitaminu C. Na druhou stranu, co by to bylo

za ženu zcela bez hříchu? Žena bez hříchu je cosi jako

šampaňské bez bublin nebo abiturientský večírek bez

trapasu. A téhle dejme tomu Evě vděčíme za mnohé. Za

rozvoj oděvního průmyslu třeba, neboť zakrýt nahotu lze

rozličným a často i zábavným způsobem. A také jí

vděčíme za to, že můžeme navěky hledat ztracený ráj,

neboť věci nedostupné a skryté budou vždy předmětem

naší touhy. Na ráji bychom za chvíli začali stejně hledat

mouchy (a díky spadanému ovoci to tam muselo jen

bzučet), připadalo by nám, že tam chybí rokenrol, že je

málo pracovních příležitostí a parkovacích míst a že je

tam vlastně trochu nuda. A nuda v ráji zdaleka nebude

tak inspirativní jako například nuda v Brně. Zkrátka a

dobře, ta hadem zmanipulovaná polykačka jablek vytrhla

muže z letargie a zahálčivého lenošení. A tak je to i s

jejími dcerami, vnučkami, pravnučkami a

prapravnučkami až podnes. My muži bychom se tak rádi

nudili (že by pojem nudista měl rajský původ?), ale nejde

to. Ženy nám nedopřejí klidu.

Svět žen a mužů je tak různý, protože my Marťané s

Venušankami nalézáme společná témata (byť

sebekrásnější) jen sporadicky. Je to trvalé a jednoznačné,

že přístup obou pohlaví k čemukoli je naprosto rozdílný.

Nedávno jsem slyšel jednu ženskou historku z natáčení

koprodukčního filmu. Představitel hlavní role přiletěl ze

Spojených států a v letadle si přečetl scénář. Režiséra se

14

pak zeptal, zda má mluvit potichu nebo nahlas, a stoupl si

před kameru. Představitelka vedlejší role přiletěla z

Paříže, kde velmi pečlivě nastudovala scénář. Před

natáčením požádala režiséra o schůzku a začala se ho

vyptávat na psychologii své postavy. Ptala se i na její

rodinné zázemí, o němž ve filmu nebyla vůbec řeč, na

vnitřní pocity v její dospělosti a na vnější události jejího

dětství. Režisér nedokázal na její otázky uspokojivě

odpovědět, a tak se netočilo. Později celou událost popsal

slovy: „Dva dny se ptala, tři dny plakala, pak odletěla,

aby se už nevrátila.“ A nyní příhoda mužská. Můj

kamarád, slavný malíř (chtěl jsem napsat mladý malíř,

ale slova mi uvázla v klávesnici, neb je to můj spolužák),

chodil s mladou dívkou (ano, ta byla prokazatelně mladá,

ale zas nebyla tak slavná), krásnou intelektuálkou! Vím,

že spojení těch dvou slov je patřičné, asi jako když se

řekne „vtipný formulář“ nebo „estonská limuzína“, ale

holt tomu bylo tak. Můj slavný kamarád (v nejlepších

letech) neměl rád divadlo. Přesněji řečeno, neměl rád

postmoderní divadlo, ve kterém Hamlet mudruje nad

mobilem místo nad lebkou a Strýček Váňa hulí jointy.

Tlak krásné intelektuálky byl ale neúprosný a kamarád v

nějaké slabé chvilce (patrně by se z určitého úhlu

pohledu dala považovat za silnou) dal slib, který muž

nemůže vzít zpátky a žena zapomenout. Nastal večer D a

zatrpklý malíř usedl sklesle do tvrdé židle s číslem, v níž

musel setrvat nekonečně dlouhou dobu

sedmdesátiminutového představení. V nastalé tmě se

odehrával nesrozumitelný příběh napěchovaný černým

igelitem, úmyslnými trapnostmi a trapnými úmysly.

Alespoň tak to cítil on, který se jediný nesmál, a kromě

jeviště se záhy vymezil i vůči hledišti. Asi po deseti

minutách uslyšela jeho dívka vedle sebe šramot. Ovanul

ji odér čehosi nepatřičného a otočila se s podezřením na

svého partnera. Ten si právě rozsvítil malou svítilnu

připnutou na čele gumovým páskem a v kuželu světla

otevřel rozečtený román. Nevím, jak skončil jejich

tehdejší večer, není mi známo, jestli ona viděla celé

představení, a zda on, coby trucovitý speleolog, dočetl

přinesenou knihu. Myslím ale, že je to hezký příklad

pasivního vzdoru.

Muži rádi vnášejí světlo do temnot po vzoru Prométhea,

zatímco ženy po vzoru „praEvy“ ustavičně trhají další a

další jablka, i když je to zapovězené. Ženy jsou, jak

vyplývá z příkladu plačící Francouzky, povahy hlubší,

nebo lépe řečeno i v poměrně mělké kaluži spatřují

důvod stát se Ofélií a dovedou dramaticky vlát i v

pomyslné vichřici vlastního fénu. Faktem ale zůstává, že

v regulérní vichřici na vrcholu hor, když muž ztrácí

orientaci, kulicha a nervy, se žena dokáže vzmužit k

nevídaným činům. Zato v trhání zakázaných ovocí jsou

jaksi nepoučitelné...

Jak říká má vlastní žena po vzoru jedné své oblíbené

filmové postavy: „Já to smím udělat, protože jsem

hezká!“

Vůči nepopiratelné logice takového argumentu světlo

každé čelní lampičky pohasíná.


16

Mar me láda!

Bylo jednou jedno dítě a jmenovalo se třeba Daniela. Z

toho zřetelně vyplývá, že ono dítě byla holčička. Pro

dnešní povídání to ale není podstatné, protože není

holčičí ani klukovské, ale dětské. A vlastně není ani tak o

dětech, jako o slovech. Touha pojmenovávat vnější svět

slovy je urputná a nesnadná. Celoživotně s jejich

správným užitím zápasí spisovatelé románů, prodavači

nerezového nádobí, řečníci na náměstích i básníci v

podkrovích. Kdo se určitou dobu svého života hledáním a

užitím slov netrápí, ale baví, jsou děti. Slova se na ně

sypou ze všech stran a ony je berou a zkusmo je přiřazují

k předmětům, lidem, zvířatům a citům, které je

obklopují. Často se slova s pojmy, kterým náleží, setkají,

ale občas se nádherně minou. A jsme zpátky v dětském

pokojíku malé Daniely. Je to dívenka s jasnými

prioritami: má ráda maminku, tatínka, množinu panenek

a sourozenců a taky marmeládu. Utěšené veličiny jejího

dětství splývají nějak dohromady a ona to sladké červené,

co jí máma maže každé ráno na chleba s máslem, nazývá

„mámtěráda“. Krásný svět jahodové „mámtěrády“ ji s

přibývající verbální výbavou jednoho dne bohužel opustí

a také na jejím krajíci (stejně jako na krajících nás

nudných dospělých) se objeví docela obyčejná

marmeláda. Jen nevím, jestli bude tak sladká a zda bude

pocházet ze stejných strawberry fields jako pochoutka,

kterou doposud snídala.

Panuje obecně vžitý předsudek, že prvním slovem dítěte

by mělo být „máma“, což jsou schopni tolerovat někteří

otcové a většina dědů, ale babičky to téměř bez výjimky




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist