načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O švestky a brambory -- Prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778–1779 - Miroslav Šedivý

O švestky a brambory -- Prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778–1779

Elektronická kniha: O švestky a brambory -- Prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778–1779
Autor:

Navzdory zájmu české veřejnosti o vládu Marie Terezie je její poslední ozbrojený konflikt s Fridrichem II. Velikým o bavorské dědictví z let 1778–1779 dnes téměř ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 206
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), mapy, portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7101-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Navzdory zájmu české veřejnosti o vládu Marie Terezie je její poslední ozbrojený konflikt s Fridrichem II. Velikým o bavorské dědictví z let 1778–1779 dnes téměř neznámý. Příčin je vícero – válka netrvala ani rok, v jejím průběhu nebyla vybojována jediná velká bitva, o výsledku nerozhodli generálové na bojišti, nýbrž diplomaté u kulatého stolu, a vojáci se více než válčení věnovali shánění potravin, zejména brambor a švestek. Odtud také pramení přízvisko „bramborová válka“ či „válka o švestky“. Přesto si tento střet zaslouží, aby byl připomenut, a to nejen kvůli desítkám tisíc obětí, ale také s ohledem na skutečnost, že vojenské operace se odehrály téměř výhradně na území Čech, Moravy a Slezska. Cílem předkládané monografie je proto komplexní analýza této války v širším kontextu evropských i světových dějin.

(prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778-1779)
Předmětná hesla
válka o bavorské dědictví (1778-1779)
Prusko -- Dějiny -- 1751-1800
Rakousko -- Dějiny -- 1751-1800
Sasko (Německo) -- Dějiny -- 1751-1800
Čechy severovýchodní (Česko) -- dějiny -- 1751-1800
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Šedivý - další tituly autora:
Egypt v době Muhammada Alího Egypt v době Muhammada Alího
Krvavá odyssea Krvavá odyssea
Stát a právo v době Metternichově Stát a právo v době Metternichově
 (e-book)
Krvavá odyssea -- Řecký boj za nezávislost 1821-1832 Krvavá odyssea
O švestky a brambory - Prusko-rakouská válka o bavorské dědictví 1778-1779 O švestky a brambory
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války

doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky)

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin)

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec)

PhDr. Karel Richter, CSc. (Klub autorů literatury faktu)

prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


MIROSLAV ŠEDIVÝ

PRUSKO ‑RAKOUSKÁ

VÁLKA O  BAVORSKÉ

DĚDICTVÍ 1778–1779

O švestky

a brambory


Copyright © Miroslav Šedivý, 2018

Cover © Karel Kárász, 2018

Drawings © Martin Ďásek, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-101-4 (print)

ISBN 978-80-7557-506-7 (ePub)

ISBN 978-80-7557-507-4 (mobi)

ISBN 978-80-7557-508-1 (pdf )

Recenzovali

prof. PhDr. Dušan Uhlíř, CSc.

prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D.


OBSAH

Úvod ................................................................9

Bavorské dědictví ....................................................13

Mezi mírem a válkou .................................................29

Stav pruské a rakouské armády ........................................51

Vpád Fridricha II. do Čech ............................................90

Prusko -saská armáda na scéně .......................................116

Ústup z Čech .......................................................135

Zimní operace .....................................................152

Mír a jeho důsledky .................................................166

Závěr .............................................................184

Seznam pramenů a literatury .........................................190

Přehled událostí ....................................................199

Rejstřík ............................................................200

Summary ..........................................................203


9

ÚVOD Edice Polozapomenuté války již čtenářům přiblížila několik desítek ozbrojených konfliktů ze starší i  novější doby. Není jistě náhoda, že zcela opomíjen byl dosud ozbrojený střet mezi Rakouskem a Pruskem o bavorské dědictví z let 1778–1779. Dovolím si tvrdit, že pro historiky se jedná vskutku o polozapomenutou válku, pro ostatní pak dokonce o  zcela neznámý projev mocenského soupeření mezi habsburskou panovnicí Marií Terezií a  pruským králem Fridrichem  II. Velikým. Jakkoliv může být tento stav s ohledem na pramalý vojenský význam tohoto měření sil pochopitelný, zaslouží si, aby i ono bylo připomenuto v rámci výše zmíněné knižní řady, a to nejen pro své okrajové místo v historické paměti českého národa.

Důvodů, proč válka o bavorské dědictví dosud stála mimo hlavní proud pozornosti jak ze strany dějepisců, tak i  veřejnosti, je mnoho. Netrvala ani rok a v jejím průběhu nebyla vybojována jediná větší bitva, což jí v rakouských oficiálních kruzích přineslo přízvisko „malá válka“. Skutečnost, že pruští vojáci byli více než válčením zaměstnáni sháněním potravin, zejména brambor a švestek, pak způsobila, že u prostých Rakušanů byla označována za „švestkovou melu“, samotný pruský král o ní pak s pohrdáním hovořil jako o „válce bramborové“. A jelikož byla nakonec rozhodnuta nikoliv vojáky na bojišti, nýbrž diplomaty u kulatého stolu, rakouský maršál Ernst Gideon von Laudon v ní viděl psí válku vedenou politiky.

Tato dehonestující označení jen dokládají skutečnost, že již bezprostředně po ukončení „bramborové války“ na ni všechny zúčastněné strany chtěly rychle zapomenout: pověst Fridricha II. Velikého jako velkého vojevůdce v ní notně utrpěla, na vídeňském dvoře naopak nemohli být spokojeni s jejím výsledkem, kdy Rakousko získalo pouze velmi malé území na své západní hranici.

Toto zapomínání bylo usnadněno skutečností, že následující generace si v souvislosti s vládou pruského krále i habsburské panovnice připomínaly daleko významnější konflikty bohaté na hrdinské činy a velké bitvy, jmenovitě války o rakouské dědictví z let 1740–1748 a sedmiletou válku trvající od roku 1756 do roku 1763. Stejný účinek


10 O švestky a brambory pak měly i  války s  revoluční a  napoleonskou Francií z  přelomu 18. a 19. století.

Přesto si válka o dědictví bavorské v žádném případě nezaslouží, aby upadla v zapomnění, a již vůbec ne v českém prostředí. To proto, že bojištěm byly téměř výhradně české země – především severní a  severovýchodní Čechy, v  menší míře i  severní Morava a  rakouské Slezsko; zcela logicky právě zde došlo k  největším ztrátám na  životech a největšímu utrpení prostého obyvatelstva, které bylo vystaveno řádění nepřátelských jednotek. Jakkoliv měla válka takříkajíc český rozměr, její význam pochopitelně překračoval hranice české kotliny. Vzhledem ke  skutečnosti, že se Rakousko utkalo s  Pruskem a  jeho saským spojencem o bavorské dědictví, lze hovořit i o středoevropské dimenzi konfliktu, jenž se týkal nejen těchto států, ale celé tehdejší Svaté říše římské národa německého. Válka proto byla považována za říšskou, a tedy i celoněmeckou záležitost. Opomenout však nelze ani její evropský rozsah. Poutala pozornost většiny tehdejších evropských dvorů, které se obávaly, aby nepřerostla v celoevropský konflikt fatálních rozměrů, jinými slovy, aby se neopakovala předchozí sedmiletá válka, dosahující doslova světového významu. O evropském významu války o bavorské dědictví svědčí i významná role, kterou v ní sehrály Francie s Ruskem: ačkoliv se do ní odmítly zapojit vojensky, díky své diplomatické angažovanosti se výrazným způsobem zasloužily o dosažení mírové dohody.

Nakonec je nutné brát v potaz i, s jistou nadsázkou řečeno, světový kontext bramborové války. Zabývali se jí dokonce vůdčí představitelé právě se rodících Spojených států amerických, které v té době bojovaly o svoji nezávislost na Velké Británii. Tento spor daleko za Atlantikem měl i nepřímý vliv na průběh války samotné: angažovanost Velké Británie a aktivní podpora Francie americkým kolonistům přinutily obě západoevropské velmoci k umírněné politice ve střední Evropě. Americká revoluce tak významným způsobem přispěla k tomu, že fakticky regionální spor o Bavorsko nevyvolal celoevropský požár. Identickým způsobem zafungovaly i spory mezi Ruskem a Tureckem, které každou chvílí hrozily přerůst v ozbrojený střet obou států. Právě tento blízkovýchodní aspekt zabránil ruské vojenské angažovanosti v srdci starého kontinentu.


Úvod 11

Třebaže v  průběhu války o  bavorské dědictví nedošlo k  jedinému střetnutí, které by si zasloužilo být označeno za bitvu, není tato válka nezajímavá ani z vojenského hlediska, především pak pro rakouské patrioty, a tím vlastně i ty české, neboť v armádě Marie Terezie bojovalo velké množství Čechů. Nemůže být pochyb o tom, že bojovali více než srdnatě a byli nepříteli zcela vyrovnaným soupeřem. Za to mohla jak jejich vysoká bojová morálka, tak i rozsáhlé reformy realizované v rakouské armádě v předchozích letech. Proto jestliže politický výsledek nebyl pro habsburskou monarchii lichotivý, vojensky v žádném případě poražena nebyla.

Téma prusko -rakouské války o bavorské dědictví si z výše uvedených důvodů nepochybně zaslouží knižní zpracování. To chybí nejen v edici Polozapomenuté války – na toto téma totiž dosud nebyla vydána žádná monografie v českém jazyce. Tím nemá být v žádném případě řečeno, že se český čtenář o ní dosud nemohl v české historické produkci dočíst. Její průběh byl načrtnut v dílech věnovaných vojenským dějinám 18. století, v životopisech významných osobností té doby a samozřejmě v syntézách českých novodobých dějin. Z českých historiků jí věnovali pozornost Jiří Pernes ve své knize o dějinách habsburské armády,

1

Pavel Bělina a Jiří

Kaše v životopise generála Laudona i desátém díle Velkých dějin zemí Koruny české

2

či Karel Richter v  přehledu prusko -rakouských vá

lek  18.  a  19.  století.

3

Zdařile tuto látku zpracoval František Stellner

v biografii Fridricha II. Velikého

4

a Dušan Uhlíř v krátkém popularizačním

článku publikovaném v časopise Živá historie.

5

Komplexní analýza za

sazující celý konflikt do širšího kontextu politických a vojenských dějin 1

PERNES, Jiří a kol., Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918, Praha 2003. 2

BĚLINA Pavel, KAŠE, Jiří, Generál Laudon. Slavný vojevůdce a pán na Bečvárech, Praha 2017; BĚLINA, Pavel, KAŠE, Jiří, KUČERA, Jan P., Velké dějiny zemí Koruny České X. 1740–1792, Praha, Litomyšl 2001. 3

RICHTER, Karel, Třeba i železem a krví. Prusko ‑rakouské války 1740–1866, Praha 2007. 4

STELLNER, František, Fridrich Veliký. Cesta Pruska k velmocenskému posta‑ vení, Praha 1998. 5

UHLÍŘ, Dušan, Válka zvaná bramborová. Josef II. v podivné válce s Pruskem, in: Živá historie 2016, 10, s. 56–61.


12 O švestky a brambory

Evropy však chybí, což je přesně ten nedostatek, který si tato kniha kla

de za cíl napravit. Snad se tím podaří alespoň trochu zvýšit povědomí

o  válce, ve  které navzdory absenci velkých bitev stále umíraly tisíce

vojáků a jako vždy trpělo civilní obyvatelstvo bez ohledu na pohlaví,

věk, národnost a víru, většinou však na území dnešní České republiky.

I když je předložená práce dílem jednoho autora, ten musí přiznat,

že by stěží vznikla bez podpory přátel a kolegů, kteří by proto neměli

upadnout v zapomnění. Moje úcta a vděčnost patří v první řadě profe

soru Dušanu Uhlířovi za jeho velkorysou a fundovanou pomoc v celém

průběhu tvorby této knihy. Můj velký dík patří i profesoru Karlu Vo

celkovi, jenž trpělivě dohlížel na  můj výzkum ve  Vídni, profesorům

Reinhardu Stauberovi a Wolfu D. Grunerovi, kteří mi umožnili přístup

k dalším pramenům v Rakousku a Německu, mému mnohaletému men

torovi profesoru Aleši Skřivanovi a kolegům na Katedře historických

věd v Plzni, jmenovitě docentu Lukáši Novotnému, doktoru Romanu

Kodetovi a  doktoru Jaroslavu Valkounovi. Opomenout nemohu ani

program AKTION Česká republika – Rakousko, jehož finanční štědrost

umožnila realizaci tolik potřebného badatelského pobytu v Rakousku.


13

BAVORSKÉ DĚDICTVÍ Jestliže každý příběh má mít pevně stanovený počátek, pak v případě války o  bavorské dědictví je to 30.  prosinec  1777. Právě v  tento den zemřel v  Mnichově ve  věku dvaapadesáti let bavorský kurfiřt Maxmilián  III. Josef. Jelikož po  sobě nezanechal legitimního potomka, vymřela s ním i bavorská linie významného říšského rodu Wittelsbachů. Pro klid a  mír na  starém kontinentě to byla nebezpečná situace, což v dosavadním průběhu 18. století ukázaly války o dědictví španělské (1701–1714) a dědictví rakouské (1740–1748), kdy vymření Habsburků po meči ve Španělsku a později i v habsburské monarchii (Rakousku) vedlo k velkým evropským konfliktům. Jakkoliv byl Maxmilián III. Josef překvapen neštovicemi, jejichž silnému náporu byl nečekaně vystaven a rychle jim podlehl, ještě za svého života prokázal značnou prozíravost, když zasvětil své úsilí tomu, aby vyřešil otázku nástupnictví po své smrti. Proto se svými vzdálenými příbuznými uzavřel sérii takzvaných rodinných smluv z let 1766, 1771, 1774 a 1777, které se týkaly nástupnictví v Dolním a Horním Bavorsku, Mindelheimu ve Švábsku, lankrabství Leuchtenberg a Horní Falci. Na jejich základě se měl tohoto rozsáhlého dědictví ujmout o dva roky starší bratranec Maxmiliána III. Josefa z dynastie Wittelsbach -Sulzbach, rýnsko -falcký kurfiřt Karel Theodor. Ale protože však ani on neměl legitimního dědice, bylo sjednáno, že dalším čekatelem bude vévoda Karel August Falcko -Zweibrückenský, jenž byl vzdáleným příbuzným obou kurfiřtů.

6

Na první pohled se mohla celá záležitost jevit jako jasná a vyřešená. Ovšem ďábel se většinou skrývá v detailech, a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Maxmilián III. Josef i Karel Theodor měli být podle rodinných smluv považováni za  potomky dvou linií stejného rodu  – bavorské a falcké – se vzájemnými dědickými právy. Problém však byl v tom, že tyto linie se oddělily již ve 14. století, což vyvolávalo otázku, zda se stále ještě jednalo o jednu dynastii. Tím spíše mohl být napadnut nárok vedlejší linie falcko -zweibrückenské, zvláště když některá území 6

DOEBERL, M., Entwicklungs ‑Geschichte Bayerns, Zweiter Band. Vom West‑ fälischen Frieden bis zum Tode König Maximilians I., München 1928, s. 341.




16 O švestky a brambory v Bavorsku měla zvláštní statut s problematickými vlastnickými právy.

7

Stručně řečeno „wittelsbašské dědictví bylo právníkovým snem a státníkovou černou můrou“.

8

Černou můrou byla celá záležitost i pro samotného Maxmiliána III. Josefa. Toho problém nástupnictví tížil do té míry, že o něm dokonce nerad v  soukromí hovořil. Dobře totiž věděl, o  jak komplikovanou věc se jedná a že ji bude moci zneužít jeho mocný soused: habsburská monarchie. I když sám během své více jak třicetileté vlády zachovával s Rakouskem korektní vztahy, jeho předci s Habsburky dvakrát válčili v již zmíněných válkách o dědictví španělské a dědictví rakouské. Bavorsko v  důsledku vlastních porážek bylo dokonce v  jejich průběhu obsazeno rakouskou armádou. Právě kvůli těmto pro Bavorsko nepříznivým událostem se Maxmilián III. Josef snažil zabránit tomu, aby se kvůli dědickému sporu jeho vlast stala bojištěm a  jeho poddaní byli vystaveni válečnému běsnění. Ba co hůř, v  takovém případě by byla ohrožena teritoriální integrita, či dokonce samotná existence samotného Bavorska.

9

Obavy bavorského kurfiřta z ambicí Rakouska byly zcela oprávněné. Ve Vídni stále přetrvávalo rozčarování ze ztráty většiny Slezska a Kladska, které si svojí agresivní politikou vydobyl Fridrich II. Veliký ve čtyřicátých letech. Pokus Marie Terezie o znovuzískání ztraceného území v sedmileté válce skončil neúspěchem a hubertusburský mír z roku 1763 tak potvrdil nejen jejich pruský zábor, ale také mocenský dualismus mezi Rakouskem a  Pruskem v  říši. Rakouští Habsburkové byli definitivně připraveni o  výsadní postavení ve  střední Evropě a  museli nyní brát ohledy na názory pruského rivala. Ovšem ani po sedmileté válce zcela nezapadla myšlenka na  obnovení hegemonie Habsburků v  říši skrze zvětšení území jejich vlastní monarchie, a tím i moci tohoto rodu. 7

ARETIN, Karl Otmar, Friedrich der Grosse. Gröβe und Grenzen des Preuβen‑ königs, Freiburg, Basel, Wien 1985, s. 118. 8

BLANNING, Tim, Frederick the Great. King of Prussia, New York 2016, s. 299. 9

K nepřátelství Bavorska za obou válek viz HLAVAČKA, Milan, Karel Albrecht. Příběh druhého zimního krále, Praha 1997, s. 9–17 a 78–151; NOVOTNÝ, Lukáš, Bavorsko, Praha 2012, s. 59–60.


Bavorské dědictví 17

Vídeňský dvůr byl jednotný

v averzi vůči Fridrichu II. Veli

kému, ovšem po roce 1763 zde

panovaly názorové rozdíly mezi

třemi významnými osobnost

mi odpovědnými za zahraniční

politiku v  tom, zda a  případ

ně jakým způsobem mají být

mocenské váhy opět převáže

ny na  stranu Rakouska. V  čele

státu stála Marie Terezie, která

měla hlavní zásluhu na záchra

ně habsburského soustátí proti

mocné koalici kontinentálních

států ve čtyřicátých letech 18. sto-

letí. Velký respekt jí také zajistil

rozsáhlý program reforem, kte

rými toto chřadnoucí soustátí

postavila na nohy a učinila z něj

nebezpečného protivníka Prus

ka v  sedmileté válce. Její úsilí

o  znovudobytí Slezska a  Klad

ska však skončilo nezdarem, což

byla skutečnost, kterou si byla

v roce 1763 ochotna přiznat a již

nechtěla kvůli ztraceným oblas

tem znovu bojovat, neboť, jak

prohlásila, „... kdyby vypuk

la nová válka a  trvala dlouho,

zničila by zemi úplně. I  kdyby rakouským zbraním přálo štěstí, měli bychom z toho jen malý užitek. Dvě tři vítězné bitvy nám nedobudou žádné území ve Slezsku; k tomu by bylo třeba dlouholetého boje, jak ukázal rok 1758. A kdyby válka skončila nešťastně, jednalo by se o  samotné bytí státu“.

10

Navíc sama

10

BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P., c. d., s. 311.

Marie Terezie na portrétu z roku 1773

se sochou symbolizující mír


18 O švestky a brambory již byla unavena mnoha lety válčení – ze třiadvaceti let její dosavadní vlády jich bylo pouze osm mírových – a toužila především po zachování míru, který by zajistil klid pro další reformy monarchie a blahobyt jejích poddaných. Po sedmileté válce proto byla zastánkyní umírněné zahraniční politiky a diplomatického řešení sporů s jinými státy, kterým se v ideálním případě chtěla úplně vyhnout. Kvůli její umírněnosti v  mezinárodních vztazích o  ní carevna Kateřina  II. Veliká dokonce hovořila jako o Svaté Tereze.

11

V tomto směru se však Marie Terezie názorově rozcházela se svým prvorozeným synem Josefem II., jehož vliv na chod samotné monarchie byl sice omezený i po smrti jeho otce Františka Štěpána Lotrinského v roce 1765, avšak díky „zděděné“ císařské hodnosti

12

mohl a také se

snažil ovlivňovat kroky své matky na mezinárodní scéně. Na rozdíl od ní byl, i  díky svému mládí, zastáncem expanze, která by pozvedla moc Rakouska v říši, a tím oslabila postavení Pruska. Nenáviděný prusko-rakouský dualismus by tak byl zničen. Proto bylo jistým paradoxem, že se svými činy snažil vyrovnat nikoliv svému otci, nýbrž Fridrichu II.

13

To silně iritovalo Marii Terezii, která svému synovi dokonce bránila v osobním setkání s nenáviděným pruským králem. Podařilo se jí však zamezit pouze schůzce v saské Torgavě (Torgau) v roce 1766, v letech 1769 a  1771 se Josef  II. s  Fridrichem  II. již k  jejímu zármutku sešel v hornoslezské Nise a moravském Uničově.

14

Byl to právě Josef  II., kdo v  létě 1772 prosadil rakouskou účast na prvním dělení Polska, a to i přes nesouhlas Marie Terezie, která takový počin dlouho odmítala jako nelegální a amorální. Dala se k němu však nakonec přesvědčit mužem, jemuž nadevše důvěřovala a jenž byl hlavním tvůrcem rakouské zahraniční politiky druhé poloviny 18. století: kníže Václav Antonín von Kounic -Rietberg. Tento vídeňský rodák 11

BLANNING, T., Frederick..., s. 298. 12

Císaře sice volili říšští kurfiřti, ale František Štěpán Lotrinský zajistil svým vlivem hladké převzetí této funkci svým nejstarším synem, a proto lze v tomto případě hovořit s jistou nadsázkou o říšské koruně jako o rodinném dědictví. 13

HERRE, Franz, Marie Terezie. Velká žena na habsburském trůně, Praha 2004, s. 252–254. 14

BĚLINA, P., KAŠE, J., KUČERA, J. P., c. d., s. 66–67.


Bavorské dědictví 19

prokázal svůj diplomatický talent již na mírovém kongresu v Cáchách v roce 1748, o dva roky později se stal vyslancem v Paříži. Po návratu do Vídně v roce 1753 byl ve svých šestatřiceti letech jmenován dvorským a státním kancléřem. O deset let později sdílel názor Josefa II., že je žádoucí nepřestat usilovat o nová území, zvláště když toho bylo možné dosáhnout diplomatickou cestou. Stejně jako mladý císař, i on byl v tomto úsilí motivován především ohledem na Fridricha II., o kterém v roce 1777 napsal, že jeho politikou je škodit Rakousku tak moc, jak je to jen možné, a proto je mírová koexistence s ním vždy pouze dočasná.

15

Právě z  tohoto důvodu Kounic také připojil Rakousko k  Prusku a  Rusku při prvním dělení Polska, ve  kterém toto království přišlo 15

BEER, Adolf, Zur Geschichte des Bayerischen Erbfolgekrieges, in: Historis‑ che Zeitschrift 35, 1876, 1, s. 113; INGRAO, Charles W., The Habsburg Monarchy, 1618–1815, Cambridge 1994, s. 192.

Setkání Fridricha II. a Josefa II. v Nise roku 1769


20 O švestky a brambory

o  třicet procent své územní rozlohy a  třicet pět procent obyvatel.

Rakousko nakonec získalo Halič a Vladimirskou oblast s 83 000 kilo

metry čtverečních a 2 650 000 obyvateli, což sice na první pohled nebyl

špatný výsledek, ovšem i když Prusko získalo pouze 36 000 kilometrů

čtverečních s 580 000 obyvateli, jeho zisky byly jednak hospodářsky vy

spělejší, jednak nabytím Západních (Královských) Prus se Fridrichu II.

podařilo spojit Braniborsko s Východním Pruskem v jeden územní

celek. Rusko získalo jen 1 300 000 obyvatel, ovšem celková rozloha

jeho kořisti dosáhla 92 000 kilometrů čtverečních a díky ní se tento

východní obr navíc posunul dále na západ, což představovalo nesporný

geopolitický úspěch. Vzhledem k hospodářské a sociální zaostalosti

a strategické bezvýznamnosti vlastních teritoriálních zisků Rakousko

rozhodně nedosáhlo žádné změny v rovnováze sil mezi těmito třemi

mocnostmi a lze právem pochybovat o tom, že pro samotnou monar

chii představovaly vůbec nějaký přínos. Ze stejného důvodu zdaleka

nevyvážily ztrátu bohatého Slezska, třebaže měly dvojnásobně větší

rozlohu a o milion obyvatel více.

16

16

BLACK, Jeremy, Evropa osmnáctého století, Praha 2003, s. 329; BLANNING,

Josef II., Kateřina II. a Fridrich II. při prvním dělení Polska


Bavorské dědictví 21

K získání převahy nad Pruskem po prvním dělení Polska nedošlo, ovšem mohlo se tak stát v  případě záboru Bavorska. Tato myšlenka existovala ve Vídni již dlouho. Platonicky se o tom uvažovalo již na  konci 17. století a  poté intenzivněji během rakouských okupací za  válek o  španělské a  rakouské dědictví, ovšem tyto úvahy nebyly nikdy realizovány v  praxi a  Bavorsko bylo vždy vráceno Wittelsbachům. Definitivní neúspěch ve  znovuzískání Slezska v  předchozím sedmiletém konfliktu však opět oživil tento plán, jehož strůjcem nebyl nikdo jiný než Kounic. Ten na přelomu let 1764 a 1765 prohlásil: „Jistě nejdůležitějším a  nejvíce žádoucím počinem by bylo spojení Rakouska s  celým konglomerátem bavorských území, pokud by to tedy bylo proveditelné. Takový výsledek se nyní může jevit pouze jako chiméra. Ovšem nijak neuškodí, když o  něm budeme přemýšlet... Buď v  Předním Rakousku

17

či, pokud by to bylo nutné, v  Nizozemí

máme državy, kterých bychom se mohli vzdát v zájmu zdárné realizace tohoto plánu a  zisku z  nedocenitelného užitku územního rozšíření [samotné monarchie].“

18

Dle Kounice mělo Rakousko trpělivě čekat

na vhodnou příležitost, kdy by mohlo získat část, nebo dokonce celé Bavorsko. Josef II. s tímto názorem zcela souhlasil a dokonce označil zisk Bavorska za nutnost. I on v něm spatřoval vhodnou náhradu za  ztracené Slezsko, a  to nejen z  geopolitických, ale i  strategických důvodů. Kromě dominance v  jižním Německu by Rakousko připojením Bavorska eliminovalo nebezpečný nástupní prostor pro vpád do Tyrol a Čech, a naopak by zde získalo silné obranné předpolí proti útoku ještě staršího a  obávanějšího nepřítele: Francie. Současně byl Tim, Joseph II, London, New York 1994, s. 130–131; JUDSON, Pieter M., Habsburg. Geschichte eines Imperiums 1740–1918, München 2017, s. 47; VEBER, Václav a kol., Dějiny Rakouska, Praha 2009, s. 340; ZÖLLNER, Erich, Geschichte Österreichs. Von den Anfängen bis zur Gegenwart, München, Wien 1990, s. 317. 17

Přední Rakousko [Vorlande] bylo souhrné označení pro habsburské državy západně od Tyrolska a Bavorska na horním Rýně v dnešním Bádensku ‑Würtembersku, Bavorsku, Švýcarsku a Alsasku. BLED, Jean ‑Paul, Marie ‑Thérèse d’Autriche, Paris 2001, s. 457. 18

BEALES, D., BLANNING, T. C. W., Prince Kaunitz and ‘The Primacy of Domestic Policy’, in: The International History Review 2, 1980, 4, s. 620.


22 O švestky a brambory brán zřetel i na pruské ambice v jižním Německu, kde si Fridrich II. nárokoval na  základě rodové spřízněnosti dvě strategicky položené oblasti na severozápadě a severu Bavorska, Ansbach a Bayreuth, v  případě vymření v  nich vládnoucí dynastie, což byla fakticky jen otázka času. Jejich ziskem by se Prusko mocensky etablovalo v jižním Německu a  případné prusko -bavorského spojenectví představovalo pro Rakousko vážnou bezpečnostní hrozbu.

Že by k takové mocenské

konstelaci mohlo dojít, prokázala protirakouská politika obou států v předchozích dekádách. Nakonec pro zisk Bavorska hovořilo i to, že ovládalo horní tok Dunaje a tvořilo spojnici Solnohradska a Tyrolska s územím Čech a habsburskými lény ve Švábsku.

19

Nebylo náhodou, že krátce po  Kounicově výroku o  účelnosti rakouské anexe Bavorska byl Josef  II. oženěn s  bavorskou princeznou Marií Josefou. Ostatně to byl právě kancléř, kdo tento svazek v roce 1765 prosadil, a i když na vídeňském dvoře tehdy nebyl primárně motivován zájmem o bavorské dědictví, on sám jistě již tehdy zamýšlel posílit příbuzenský vztah mezi Habsburky a Wittelsbachy s vyhlídkou na tuto možnost. To se však nezdařilo, neboť Marie Josefa brzy zemřela a Josef II. se k ní navíc choval nanejvýš odporně, což ještě umocnilo odhodlání jejího bratra Maxmiliána III. Josefa zabránit tomu, aby se Rakousko v  budoucnu Bavorska zmocnilo. Ukázalo se však, že přes existenci rodinných smluv nebyl osud kurfiřství v  jeho rukou. Ještě za jeho života, v březnu 1777, totiž Kounic za jeho zády začal vyjednávat s Karlem Theodorem o odstoupení buď části, nebo i celého Bavorska Rakousku. Byl to ostatně sám Karel Theodor, kdo se již v roce 1776 obrátil na vídeňský dvůr s myšlenkou výměny Bavorska za Rakouské Nizozemí.

20

19

BEER, A., Zur Geschichte..., s. 89–91; BLANNING, T., Joseph II..., s. 132; Press, Volker, Bayern am Scheideweg. Die Reichspolitik Kaiser Josephs II. und der Bayerische Erbfolgekrieg 1777–1779, in: FRIED, Pankraz, ZIEGLER, Walter (ed.), Festschrift für Andreas Kraus zum 60. Geburtstag. Kallmünz 1982, s. 280– 281; SKŘIVAN, Aleš, Evropská politika 1648–1914, Praha 1999, s. 123. 20

BEALES, Derek, Joseph II. Volume 1: In the Shadow of Maria Theresa 1741– 1780, Cambridge 1987, s. 391–392; DUCHHARDT, Heinz, Balance of Power und Pentarchie. Internationale Beziehungen 1700–1785, München, Wien, Zürich 1997, s. 385.


Bavorské dědictví 23

Osobnost Karla Theodora dávala značnou naději na úspěch celého plánu. Tento muž se narodil v  roce 1724 nedaleko Bruselu jako syn falckého hraběte Johanna Christiana von Sulzbach. V  devíti letech se přestěhoval do Rýnské Falce, kde byl vychováván v Mannheimu jezuity. Později studoval právo, státní vědy a dějiny na univerzitách v Leidenu a Lovani. Po převzetí vlády nad Rýnskou Falcí, velkovévodstvími Jülich a  Berg na  dolním toku Rýna a  knížectvím Neuburg na  Dunaji se stal významným podporovatelem vzdělanosti a umění. Sbíral knihy a obrazy, v Mannheimu si postavil zámek, založil Akademii věd a zřídil zde sál pro svoji sbírku antického umění, která nadchla nejednoho návštěvníka včetně slavného německého spisovatele Johanna Wolfganga von Goethe. Mannheimská dvorní kapela měla vynikající renomé v celé Evropě a právě ve zdejším Dvorním divadle, z kterého se zrodilo německé Národní divadlo, uvedl Friedrich Schiller své Loupežníky. Mannheim se tak v tomto období stal významným centrem kulturního a duchovního života.

21

Karel Theodor měl rád své hlavní město i porýnské země a poddaní měli rádi jeho. V žádném případě netoužil po stěhování do Mnichova, který mu připadal provinční. Bavorské dědictví považoval spíše za neštěstí, a když se přece jen musel v lednu 1778 odebrat z Mannheimu do Mnichova, aby si ho převzal, jednalo se pro něj téměř o cestu do vyhnanství. Proto uvítal návrh Kounice na jeho výměnu. Sám toužil po dalších oblastech v Porýní, zejména pak po Rakouském Nizozemí, což byla oblast přibližně v hranicích dnešní Belgie, čímž by získal i Brusel, který byl téměř jeho rodným městem. Tím by si splnil svůj velký sen: vytvořit teritoriálně celistvý stát v Porýní, kterému by navíc císař udělil královský titul. Stal by se tak panovníkem velkého, bohatého a kulturně vyspělého království a naopak by se vyhnul vládnutí pro něj „buranskému“ Bavorsku. Konečně, dohoda s císařem by měla pro Karla Theodora ještě jedno pozitivum, jež by vyřešilo jistý problém plynoucí z jeho lehkovážné a prostopášné povahy: i když neměl se svojí manželkou, kterou byla jeho vlastní sestřenice Alžběta Augusta, legitimního potomka (jejich jediný syn zemřel krátce po narození), s četnými metresami zplodil mnoho levobočků, které chtěl také zajistit, což v tomto 21

HUBENSTEINER, Benno, Bayerische Geschichte. Staat und Volk, Kunst und Kultur, München 1980, s. 226.


24 O švestky a brambory případě znamenalo získat pro ně nějaké panství a šlechtický titul. V tom mu císař mohl rovněž pomoci.

22

Byl to právě Josef II., kdo převzal iniciativu v jednáních s Karlem Theodorem po  smrti Maxmiliána  III. Josefa, události, kterou označil za  „grandiózní novoroční dárek“.

23

Byl nyní rozhodnutý vytěžit

z  příhodné situace co nejvíce. Hodlal rychle uzavřít smlouvu, jejímž prostřednictvím by mu nový bavorský panovník odstoupil většinu svých držav. Tím by císař postavil Fridricha II. před hotovou věc, čímž by mu znemožnil jednání s kurfiřtem zmařit. V obou směrech dosáhl svého cíle, když 3. ledna 1778 uzavřel ve Vídni konvenci se zástupcem Karla Theodora, svobodným pánem von Ritter.

Neboť ve Vídni nechtěli vyměnit Bavorsko za celé Rakouské Nizozemí, snažili se prosadit co nejvíce dědičných nároků na bavorské dědictví, a tím minimalizovat zbytek bavorského území určeného k případné výměně. Kounic proto vznesl nároky na tato území: celé Dolní Bavorsko, hrabství Mindelheim ve Švábsku, alodiální statky, které měly připadnout Marii Terezii kvůli jejímu příbuzenskému vztahu se zemřelým, říšská léna patřící Josefu II. jako císaři ve výši 80 000 zlatých a česká léna v Horní Falci, jejichž původ se datoval do doby vlády Zikmunda Lucemburského a v některých případech dokonce ještě jeho otce Karla IV. Zdůvodnění těchto nároků bylo různorodé, avšak právně i historicky často nepříliš věrohodné. Kancléř zde uplatnil tradiční diplomatickou taktiku, kdy jsou požadavky záměrně přemrštěné ve snaze maximalizovat konečný zisk i po nezbytných ústupcích z vlastní strany. Tato politika nakonec slavila úspěch, a to téměř absolutně, třebaže nebylo ještě 2. ledna jisté, zda Ritter konvenci za těchto podmínek podepíše. Nakonec v ní byla Rakousku přiznána velká část Dolního Bavorska až po  město Straubing na Dunaji, Mindelheim a česká léna v Horní Falci. Marie Terezie na oplátku uznala dědický nárok Karla Theodora na zbylé části Horního a Dolního Bavorska, v šestém článku pak ponechala otevřenou možnost výměny tohoto bavorského území.

24

22

HARTMANN, Peter Claus, Bayerns Weg in die Gegenwart. Vom Stammesher‑ zogtum zum Freistaat heute, Regensburg 1989, s. 267–268. 23

TARABA, Luboš, Josef II., Praha 1999, s. 98. 24

BEER, A., Zur Geschichte..., s. 95–103; STELLNER, František, Zu einigen


Bavorské dědictví 25

Karel Theodor byl původně připraven uznat nároky Habsburků jen na Dolní Bavorsko a později vyměnit Horní Bavorsko za jiné území, ideálně právě za Rakouské Nizozemí. V prosinci byl připraven podepsat smlouvu za těchto podmínek. Vídeňská konvence z 3. ledna ho proto nemile překvapila. Díky  příslibu pokračování rozhovorů o  výměně jemu přiznaných částí Bavorska a povýšení jeho nemanželského syna Karla Augusta hraběte von Bretzenheim do stavu říšského knížete a pod hrozbou obsazení celého Bavorska i Falce rakouskými jednotkami, pokud by Karel Theodor konvenci neratifikoval do 16. ledna, se nakonec podvolil a stvrdil dohodu svým podpisem 14. ledna, čímž Rakousku předal tři čtvrtiny bavorského území.

25

Karel Theodor se poměrně snadno podřídil tomu, co lze označit téměř za diktát. Za touto povolností je nutné vidět jednak jeho pramalý zájem o Bavorsko, jednak jeho názor, že konvence je jen přechodným řešením, pouhým mezikrokem k dosažení konečného cíle v podobě vytvoření velkého dolnorýnského království. K tomu však potřeboval získat celé Rakouské Nizozemí, což byl i  hlavní motiv podpisu konvence. Dne 14. února prohlásil, že jedinou pro něj přijatelnou možností je výměna celého Bavorska za Rakouské Nizozemí. Proto po ratifikaci konvence také okamžitě a velmi důrazně instruoval Rittera, aby o nové smlouvě zahájil jednání. K němu sice došlo, ale od samotného počátku nemělo naději na úspěch, neboť Marie Terezie se pevně postavila proti výměně zbylé části Bavorska za Rakouské Nizozemí, které poskytovalo říši 20 000 vojáků a pět milionů zlatých, zatímco Bavorsko jen tři miliony. Její odpor vůči ztrátě, jak sama prohlásila, „... jejích dobrých provincií v Nizozemí kvůli hloupým Bavorům“,

26

byl nanejvýš racionální a také byl

bez problému akceptován Josefem II. i Kounicem, kteří sdíleli názor své panovnice. Později se však jejich rozhodnutí ukázalo být první vážnou außenpolitischen und militärischen Aspekten des bayrischen Erbfolgekrieges, in: Prague Papers on the History of International Relations 1998, 2, s. 240; TAPIÉ, Victor ‑L., Marie Terezie a Evropa. Od baroka k osvícenství, Praha 1997, s. 357. 25

STELLNER, F., Fridrich..., s. 433; UNZER, Adolf, Die Entstehung der pfälzisch ‑österreichischen Convention vom 3. Januar 1778, in: Mittheilungen des Instituts für österreichishe Geschichtsforschung 15, 1894, s. 68–113. 26

BERNARD, Paul, Joseph II and Bavaria. Two Eighteenth Century Attempts at German Unification, The Hague 1965, s. 82.


26 O švestky a brambory chybou v celé záležitosti. Ve chvíli, kdy se Rakousko nechtělo vzdát své bohaté provincie a nabízelo jen méně významné rakouské enklávy v říši, Karel Theodor logicky odmítl odstoupit zbytek svého bavorského dědictví a jednání s Vídní na konci února ukončil.

Proto se také v roce 1778

Rakouské Nizozemí nikdy nestalo součástí výměny. To sice Rakousku nevadilo, neboť stávající situace mu vyhovovala – bylo ochotno smířit se s  tím, čeho dosáhlo 3.  ledna, ovšem pro opozici v  říši bylo snazší dohodu z  Vídně napadnout jako nevýhodnou pro Karla Theodora, a především dalšího dědice v pořadí: falcko -zweibrückenského vévodu Karla Augusta.

Je dost dobře možné, že v případě výměny Rakouského

Nizozemí za bavorské dědictví by pozdější protirakouské výpady v říši, které nakonec přispěly k vypuknutí války, nebyly tak silné, mimo jiné i proto, že nejen Karel Theodor, ale i Karel August by byli s takovým výsledkem spokojeni.

27

Druhá chyba byla spojena se způsobem anexe nově nabytých bavorských území. I zde císař pospíchal kvůli očekávané opozici pruského krále, a proto ještě na konci předchozího roku nechal připravit okupační armádu o síle 10 000 mužů s 80 děly pod velením polního maršála Petera von Langlois, kterému asistovali František Josef hrabě Kinský z Vchynic a  Tetova a  svobodný pán Siegmund von Gemmingen -Hornberg. Ti vstoupili do  Bavorska ve  třech kolonách již dva dny po  ratifikaci konvence Karlem Theodorem, tedy 16. ledna. Z vojenského hlediska je možné označit celou akci za úspěšnou: proběhla během několika dnů a bez jediného incidentu, ostatně Langlois jednal v souladu s císařovým rozkazem postupovat velmi uměřeně a  nedotknout se citů místních obyvatel. Podobně citlivě se choval i hrabě Adam František von Hartig, jenž při administrativním začleňování bavorských oblastí do monarchie odmítl být doprovázen rakouskými vojáky, protože ti vyvolávali u místních obyvatel strach a silnou averzi.

28

27

ARETIN, Karl Otmar, Kurfürst Karl Theodor und das bayerische Tauschprojekt, in: Zeitschrift für bayerische Landesgeschichte 25, 1962, s. 745–746; HIERETH, Sebastian, Geschichte der Stadt Braunau am Inn, II. Teil, Braunau 1973, s. 266; PRESS, V., c. d., s. 295; THOMAS, Marvin Edward Jr., Karl Theodor and the Bavarian Succession, 1777–1778, nevydaná disertační práce, Pennsylvania State University 1980, s. 110. 28

LITSCHEL, Rudolf Walter, Der bayerische Erbfolgekrieg 1778/79 und der


Bavorské dědictví 27

V politické rovině byl ale tento krok nanejvýš problematický. Josef II. ho učinil ještě dříve, než vídeňskou konvenci mohl uznat říšský sněm, který byl nejvyšším zákonodárným orgánem říše. Vůči říši se tak jednalo přinejmenším o nezdvořilost. Ještě horší na tomto postupu však bylo to, že Rakušané obsadili více území, než bylo původně dohodnuto, což se fakticky rovnalo aktu agrese. Někdy to byl pouhý důsledek toho, že ne vždy bylo úplně jasné, kde se nacházely hranice Rakouskem požadovaných území, což mělo být specifikováno později s pomocí archivních dokumentů. Jindy se však jednalo o zjevný omyl. Tím nejkřiklavějším byla okupace města Sulzbachu a  jeho okolí v  Horní Falci 21.  ledna, což sice bylo v souladu s císařovými rozkazy, ale v rozporu s konvencí: Sulzbach totiž byl ve vlastnictví Karla Theodora ještě před smrtí Maxmiliána III. Josefa, a proto nebyl vůbec součástí bavorského dědictví. I zde však celá operace proběhla bez problémů, neboť 27 bavorských vojáků tvořících posádku města opustilo své posty beze slova protestu.

29

Za razantní, až agresivní postup v bavorské záležitosti v lednu 1778 mohl především Josef II., jenž sice mohl mít pravdu v tom, že její rychlé vyřešení vezme případným oponentům vítr z plachet a omezí tak jejich manévrovací prostor, dopustil se však vážných chyb, mimo jiné i proto, že se choval jako slon v porcelánu, když obsadil více, než bylo dohodnuto. Kounic ani Marie Terezie nebyli schopni jeho činorodost brzdit, a to i z toho důvodu, že se sami mezi sebou neshodli na rakouském postupu v otázce bavorského dědictví. Kounic sice proti zisku části Bavorska nic nenamítal, vždyť právě on byl strůjcem celého projektu, ovšem s okupací Bavorska nesouhlasil. S ohledem na možná rizika, především pak nepřátelskou reakci ostatních evropských velmocí v čele s Pruskem, by na rozdíl od Josefa II. volil opatrnější postup.

30

Marie Terezie neschvalovala ani okupaci, ani samotnou dohodu s  Karlem Theodorem. Osobně považovala nároky Rakouska na  dohodnutou část bavorského dědictví za zastaralé a sporné. Od počátku Erwerb des Innviertels, Linz 1978, s. 7–8; PRESS, V., c. d., s. 292–294. 29

ARETIN, Karl Otmar, Bayerns Weg zum souveränen Staat. Landstände und konstitutionelle Monarchie 1714–1818, München 1976, s. 76; BERNARD, P., c. d., s. 48–49; HIERETH, S., c. d., s. 264. 30

STELLNER, F., Zu einigen außenpolitischen und militärischen Aspekten..., s. 239.


28 O švestky a brambory se také obávala komplikací na  mezinárodní scéně, či dokonce války. Odpor Fridricha II. mohl být považován za jistý, to se však stěží dalo říci o podpoře Francie, která tehdy byla rakouským spojencem. Reakce Ruska byla jako vždy nevyzpytatelná, stěží se však dal očekávat jeho souhlas s tak velkým nárůstem moci Habsburků. S ohledem na všechna tato rizika napsala Marie Terezie svému vyslanci v  Paříži hraběti Claude -Florimondu de Mercy -Argenteau: „Víte, jak nerada se pouštím do  bavorských záležitostí, protože jsou mému způsobu myšlení naprosto cizí.“

31

Vidina dalšího ozbrojeného konfliktu v ní vyvolávala

doslova nevolnost, zvláště když by v něm dávala v sázku budoucnost nejen své monarchie, ale také svých poddaných a členů své rodiny, jak se svěřila své dceři a současně francouzské královně Marii Antoinettě: „Představ si mou strašnou starost. Už jen pomyšlení na to mne téměř zabijí; nemohu se ho ale zbavit, a  kdybych z  toho neumřela, byly by mé dny horší než smrt.“

32

Den před podpisem konvence nabádala Jo

sefa II., aby nezašel příliš daleko, neboť svým postupem mohl vyvolat těžko zvládnutelný požár; měl zvážit, zda bylo rozumné riskovat kvůli sporným nárokům na část Bavorska válku s nejistým výsledkem. Přesto však nakonec schválila vídeňskou konvenci a smířila se i s okupací bavorských území. Stejně jako v  případě prvního dělení Polska byla i nyní Josefem II. zatažena do akce, s níž nesouhlasila, ovšem s tím významným rozdílem, že ta současná nakonec skončila válkou, které se na stará kolena tak moc chtěla vyhnout.

33

31

HERRE, F., c. d., s. 257. 32

Tamtéž. 33

ANGER, Gilbert, Illustrirte Geschichte der k. u. k. Armee, Band 2, Wien 1900, s. 279; BEER, A., Zur Geschichte..., s. 104.


29

MEZI MÍREM A VÁLKOU V Evropě byla otázka bavorského dědictví vnímána jako vážný problém s potenciálem vyvolat rozsáhlý ozbrojený konflikt již dlouho před rokem 1778. Berlínský dvůr nebyl v  tomto směru výjimkou, právě naopak. Jestliže ve Vídni usilovali o zisk Bavorska ve snaze získat nad Pruskem výraznou mocenskou převahu, pak Fridrich II. se ze stejného důvodu takového vývoje nanejvýš obával. Bylo tedy především v  zájmu této severoněmecké mocnosti zabránit spojení obou států, a  to tím spíše, že pruský král měl nyní z Rakouska daleko větší respekt než kdykoliv dříve: jednak kvůli jeho vnitřní obrodě díky reformám Marie Terezie, které se mimo jiné projevily ve  výrazném zlepšení stavu rakouských ozbrojených sil od konce čtyřicátých let, jednak kvůli nástupu mladého a ambiciózního Josefa II., o jehož cílech si nečinil příliš velké iluze. Nadcházející válka měla být v první řadě střetnutím mezi oběma muži, k němuž došlo především kvůli ambicím císaře a z nich pramenících obav pruského krále.

Fridrich II. z hohenzollernské dynastie vládl Prusku od roku 1740. Na trůn tedy nastoupil v téže době jako Marie Terezie. Ještě v tomto roce rozpoutal první ze tří slezských válek, ve kterých na úkor habsburské panovnice získal a později i uhájil Slezsko a Kladsko a současně nabyl pověsti skvělého státníka, diplomata a vojevůdce. Může se zdát, že po těchto úspěších nemusel mít z ničeho strach, ovšem on sám by nesouhlasil. I  když díky územním výdobytkům učinil z  Pruska velmoc a  ze sebe obávaného monarchu, rozhodně se neopájel přehnanou sebedůvěrou a pocitem síly. Uvědomoval si, že co do rozlohy území a počtu obyvatel jeho království výrazně zaostávalo za Rakouskem, Ruskem a Francií. Ve své Politické závěti z roku 1768 uvedl, že se evropský kontinentální systém skládá jenom ze čtyř velkých mocností (Francie, Velké Británie, Rakouska a Ruska), jež zastiňovaly všechny ostatní, a Prusko mezi nimi nefigurovalo. Nejednou se dokonce nechal slyšet, že pruský erb měl obsahovat spíše opici než orlici, neboť Prusko se mohlo pouze opičit po velmocích.

34

Současně považoval teritoriální zisky ze čtyřicátých let

34

SCHROEDER, Paul W., The Transformation of European Politics 1763–1848,


30 O švestky a brambory za nejisté, a to především s ohledem na rakouský revanšismus. Ve své dřívější Politické závěti z roku 1752 uvedl: „Rakousko ztráta Slezska nikdy nepřebolí. Nikdy nezapomene, že se nyní musí o svou vládu v Německu dělit s námi.“

35

Za pár let mu vývoj událostí dal zcela za pravdu, a i když

Slezsko v sedmileté válce nakonec uhájil, Rakousku stále nedůvěřoval, a dokonce i po roce 1763 považoval za nanejvýš pravděpodobné, že se Marie Terezie opět pokusí získat Slezsko zpátky. Jeho podezřívavost vůči Vídni ještě vzrostla v roce 1765, kdy se Josef II. stal nejen císařem, ale i spoluvládcem Marie Terezie.

36

Fridrich II. viděl v mladém císaři am

biciózního vladaře, o němž prohlásil: „Je zcela pohlcen svojí ctižádostí. V tuto chvíli nemohu ještě říci, zda pomýšlí na zisk Benátska, Bavorska či Lotrinska, ale je jisté, že Evropa se octne v plamenech, jakmile dosáhne samovlády.“

37

A jindy zase dodal: „Císař je tím, co Italové nazývají

slávychtivým. Jeho ctižádost uchvacuje vše: Slezsko, Itálii, Lotrinsko. Účel posvětí jakékoliv jeho prostředky, jen když může dobývat, a mohu vás ujistit, že pokud by nás byl schopen oddělit od Ruska, brzy by byl na válečné stezce.“

38

Na rozdíl od cílů rakouské diplomacie bylo alfou a omegou pruské zahraniční politiky zachování rovnováhy sil v  Evropě, a  především pak v říši, což s sebou neslo výrazný zájem Fridricha II. na zachování existence nezávislého Bavorska. Samozřejmě nebyl slepý vůči tomu, že skon Maxmiliána  III. Josefa může podnítit teritoriální aspirace Vídně a  do  jisté míry s  takovým vývojem i  předem počítal. Sám na toto téma zavedl hovor s rakouským vyslancem v Berlíně v roce 1770, když vyjádřil naději, že dožije svůj život s Rakouskem v míru navzdory případným komplikacím kvůli bavorskému nástupnictví. Oxford 1994, s. 24. 35

CLARK, Christopher, Prusko. Vzestup a pád železného království, Praha 2008, s. 195. 36

HUBATSCH, Walther, Österreich und Preussen 1740–1848, in: KANN, Robert A., PRINZ, Fridrich E. (ed.), Deutschland und Österreich. Ein bilaterales Geschichtsbuch, Wien, München 1980, s. 94. 37

BENTZIEN, Hans, Ich, Fridrich II. Das Leben des groβen Preuβenkönigs na‑ cherzählt von Hans Bentzien, Berlin 1991, s. 127. 38

STELLNER, F., Zu einigen außenpolitischen und militärischen Aspekten..., s. 238.


Mezi mírem a válkou 31

Ohledně českých lén předpokládal, že na ně Rakousko vznese nárok, a překvapenému vyslanci dokonce řekl: „Ach, ta vám nebude nikdo upírat.“

39

O dva roky později v dalším rozhovoru opět zmínil otázku

bavorského dědictví a znovu vyjádřil svoji neochotu kvůli němu válčit. Je možné, že se snažil těmito poznámkami pobídnout Rakousko k jednání o tomto problému dříve, než bude pozdě, je však jisté, že v dalších letech se k této záležitosti v diskusích s rakouským vyslancem již nevrátil.

40

Králova slova o touze zachovat mír byla upřímná. Na stará kolena již nechtěl znovu vyrážet na namáhavá válečná tažení, jejichž úspěch byl navíc vždy nejistý. Toto však platilo pouze pro případ, že by se rakouské územní zisky v Bavorsku týkaly právě a pouze českých lén, případně by byly jen symbolické povahy. Rozhodně však odmítal přenechat mu celé Bavorsko nebo jeho podstatnou část. To, že k něčemu podobnému pravděpodobně dojde, považoval za téměř jisté nejpozději v roce 1775, kdy napsal svému mladšímu bratrovi Jindřichovi, že v takovém případě je připraven s Rakouskem opět válčit. V létě 1777 správně předpověděl v dopise pruskému zástupci v Paříži, že to bude Josef II. naplněný bezbřehou ambiciózností, kdo se pokusí anektovat Bavorsko, jakmile Maxmilián III. Josef zemře. Aniž by věděl o existenci vídeňské konvence, den po jejím podpisu řekl hraběti Johannu Eustachovi von Goertz, že Rakousku nepřenechá jedinou bavorskou vesnici, i kdyby kvůli tomu musel jít do války. Přesto byl nakonec překvapený, když se o několik týdnů později dozvěděl, že taková dohoda byla uzavřena. Mimo jiné i proto, že nebyl z Vídně o rakouském záměru vůbec informován. Okupace části kurfiřství pak pro něj byla doslova urážkou.

41

V reakci na ni rozhořčeně zvolal: „Tito lidé si musí

myslet, že jsem mrtvý, já jim však dokáži opak.“

42

Fridrich II. považoval zachování stávajícího poměru sil v říši za otázku bezpečnosti Pruska, jak se také svěřil Jindřichovi: „Základem pro 39

TAPIÉ, V .‑L., c. d., s. 356. 40

BEER, A., Zur Geschichte..., s. 92–95. 41

Tamtéž, s. 117; ALTHOFF, Frank, Untersuchungen zum Gleichgewicht der Mächte in der Auβenpolitik Friedrichs des Groβen nach dem Siebenjährigen Krieg (1763–1786), Berlin 1995, s. 154–157; BLANNING, T., Frederick..., s. 299. 42

BLANNING, T., Frederick..., s. 302.


32 O švestky a brambory obnovení válečné pohotovosti je mi obava posílení císařovy moci omezením svobody knížat. Rovnováha v úvahu přicházejících sil je druhý důvod, který mě nutí k intervenci, neboť se nemohu smířit s tím, že by Rakousko nad námi získalo takovou převahu, že bychom se mu jednoho dne nemohli postavit na odpor.“

43

Z tohoto důvodu již 6. února napadl

lednovou vídeňskou konvenci jako škodlivou pro tuto rovnováhu. Neboť však říšské právo neznalo tento termín, musel celou dohodu zpochybnit i v právní rovině. Proto ji označil za nekompatibilní s takzvanou říšskou ústavou, mimo jiné proto, že ji neschválil říšský sněm: „Jde o otázku, může -li císař volně dle své libosti nakládat s říšskými lény. Přijme -li se takový názor, budou z těchto lén toliko pouze jakési doživotní renty, jako timary tureckých vojáků, s nimiž po smrti držitele opět disponuje sultán. To je ale proti zákonům, zvyklostem a obyčejům Svaté říše římské.“

44

Fridrich II. okamžitě nařídil svému ministru zahraničí baronu Ewaldu Friedrichovi von Hertzberg, aby zalarmoval německé panovnické dvory s poukazem na skutečnost, že Rakousko se uchvácením Bavorska snaží získat výsadní postavení v říši. Jejich podporu pak chtěl využít k překažení císařova bavorského projektu a současně k jeho diskreditaci. Měl být považován za agresivního škůdce míru, zatímco pruský panovník se stylizoval do role ochránce říšských svobod a svébytnosti malých říšských knížectví, když vyzval Josefa II. ke stažení rakouských jednotek z Bavorska.

45

Spor o bavorské dědictví byl primárně záležitostí Rakouska a Pruska, Svatá říše římská národa německého se však stala hlavním kolbištěm, na kterém Fridrich II. hodlal Josefa II. nejen porazit, ale i ponížit. Je proto vhodné zde stručně vysvětlit, čím tato říše vlastně ve druhé polovině 18. století byla. Jednalo se o svazek menších či větších států včetně svobodných měst, které sice nebyly suverénní de jure, ale fakticky se chovaly jako nezávislé státy. V čele říše stál volený císař, do roku 1765 jím byl manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, poté jeho 43

RICHTER, K., c. d., s. 240. 44

TAPIÉ, V .‑L., c. d., s. 357. 45

ALTHOFF, F., c. d., s. 160–161; KOTULLA, Michael, Deutsche Verfas‑ sungsgeschichte. Vom Alten Reich bis Weimar (1495–1934), Berlin, Heidelberg 2008, s. 207.


Mezi mírem a válkou 33

syn Josef II. Vztah císaře a německých panovníků byl právně upraven mimo jiné vestfálským mírem z  roku 1648. Tento dokument, který ukončil běsnění třicetileté války, byl také označován za základní zákon říše. Společně s dalšími významnými smlouvami pak představoval součást říšské ústavy. Dle jejího znění nejvyšší instancí rozhodující o válce a míru nebyl císař, nýbrž říšský sněm, který se scházel v Řezně a mimo jiné schvaloval zákony týkající se celé říše. Vzhledem ke složitému vnitřnímu uspořádání tohoto nadstátního útvaru, ambicím jednotlivých knížat a  jejich třenicím, které nejednou vedly k  válce, nebyla říše jako celek politicky příliš akceschopná. S jistou nadsázkou ji lze charakterizovat známým bonmotem významného francouzského filosofa osvícenské doby Voltaira, že nebyla ani svatá, ani římská, a již vůbec to nebyla říše.

46

Ve skutečnosti nešlo Fridrichu II. v celé záležitosti o blaho Bavorska či říše, ani o dodržování její ústavy, kterou on sám svým agresivním chováním vůči Marii Terezii v  letech 1740, 1744 a  1756 flagrantně porušil. Zpochybnění rakouských nároků na část Bavorska pak bylo z jeho strany nejen účelové, ale také pokrytecké, neboť on sám v roce 1740 obhajoval svůj vpád do  Slezska zcela nepodloženými právně-historickými argumenty. Tím dal hned na  počátku své vlády jasně najevo, co si o říši a jejích zákonech myslí: byla pro něj pouhým „... cha- osem malých států, příliš slabá na  to, aby mohla nezávisle jednat“.

47

Osobně ji neměl v lásce, jejímu složitému vnitřnímu uspořádání nerozuměl, ba dokonce jím pohrdal, a říšský sněm, který měl být garantem práv a svobod jednotlivých knížat, pro něj nebyl „... ničím jiným než přeludem [...] Vyslanec, kterého na  něj panovník pošle, připomíná vořecha, který štěká na měsíc“.

48

Stejně málo respektoval samotného

císaře, jehož označil za „... pouhý stín modly, která kdysi měla moc, ale nyní nestojí za nic,“

49

a v roce 1750 nakázal, aby pruské konzistoře

od této chvíle vynechávaly v bohoslužbách modlitbu za císaře. Králova 46

FUNK, Albert, Föderalismus in Deutschland. Vom Fürstenbund zur Bundesre‑ publik, Bonn 2010, s. 111–117. 47

Tamtéž, s. 129. 48

BLANNING, T., Frederick..., s. 230. 49

Tamtéž.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist