načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: O skryté slávě – Eduard Zacha

O skryté slávě
-11%
sleva

Kniha: O skryté slávě
Autor: Eduard Zacha

Již zesnulý Eduard Zacha dnes neprávem patří téměř k neznámým autorům a nakladatelským pracovníkům severomoravského regionu, přestože má za sebou nesmírně záslužnou a bohatou činnost především v šíření a propagaci samizdatové literatury v ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma TIŠTĚNÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 194
Rozměr: 140 x 160 mm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2013
ISBN: 9788074731310
EAN: 9788074731310
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Již zesnulý Eduard Zacha dnes neprávem patří téměř k neznámým autorům a nakladatelským pracovníkům severomoravského regionu, přestože má za sebou nesmírně záslužnou a bohatou činnost především v šíření a propagaci samizdatové literatury v normalizační éře. Jeho samotná tvorba není příliš rozsáhlá, udivuje však kultivovaným a precizním jazykem, jenž v mnohém odkazuje na autorovy velké vzory - Jakuba Demla a Jana Čepa. Základem Zachovy prózy jsou pak záznamy snů, které jsou páteří i tohoto souboru. Právě tyto texty pak představují autorovu vizi jeho vnitřního světa, v němž hlavní úlohu hraje bytostné propojení s křeťanskou vírou. Právě ona se stává nosným pilířem i dalších Zachových reflexí, které osobitým způsobem vypovídají o hledání Boha, o překonávání nejistot i o hodnotách, poedílejících se na duchovní identitě člověka. Sbírka drobných textů a próz navazuje na spirituální a křesťanské tradice české literatury a odráží autorovo vnímání a chápání světa i života.

Popis nakladatele

Připravovaná kniha je souborným a nyní po autorově smrti také završeným celkem – životním dílem méně známého prozaika Eduarda Zachy, patřícího do takzvaných olomouckých Tří králů – vedle básníků Petra Mikeše a Rostislava Valuška, jak je svého času ve své eseji pojmenoval Jiří Kuběna. V české literatuře je z oněch tří nejméně známý. Knihou snů, které jsou vytříbenými básněmi v próze, se Eduard Zacha v kontextu našeho písemnictví zařazuje vedle jmen Jakuba Demla, Jana Křesadla nebo Zbyňka Hejdy.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Eduard Zacha - další tituly autora:
 (e-book)
O skryté slávě O skryté slávě
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

O SKRYTÉ SLÁVĚ

Eduard Zacha

a jiné texty


Copyright © dědicové

Cover photo © Libor Stavjaník, 2013

ISBN 978-80-7473-131-0

Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury

České republiky.


9

Orel září 1970 Sedím u ohně za jasného slunečného poledne na prostorné louce. Oheň stravuje silná dřevěná polena do bílého žáru a plameny šlehají do značné výše. Přes ohniště naproti mně sedí orel. Teplo a pohled do plamenů ukolébávají do slastného dřímání.

Orel je ale neklidný, s pokrčenými křídly se chvíli klová do hrudi, hned zase strne a s hlavou nachýlenou vpřed bedlivě naslouchá praskání dřeva a soustředěně hledí do žhavého popele. Najednou nemotorně přihopsá přímo k ohni, vyráží zlostné skřeky a snaží se zahnutým zobanem ulovit anebo se alespoň trefit do velikého černého brouka, který vylézá z jednoho žhavého polena. Nedaří se mu to, zneklidněný brouk však zrychluje pohyby a před útočníkem vzlétl přímo k mému obličeji, který jsem si stačil v posledním okamžiku chránit rukou. Odporný brouk nárazem do dlaně změnil směr a stoupá vzhůru ke slunci. Orel s vítězným skřekem vzlétl a střelhbitě ho ulovil.

Snesl se zpět a je nadmíru spokojen. Ohně si již nevšímá, dívá se jen na mne, natáčí žertovně hlavu ze strany na stranu a očividně čeká na pochvalu. Usmál jsem se a chtěl mu říci něco lichotivého, ale namísto toho mne zarazila v hloubi otázka: „Kdo jsi, nebo spíše čeho se od tebe žádá, když ochránce máš tak silného a rodu vznešeného?“ Medvěd květen 1971 Město. Zdá se, že náhle hoří při zemětřesení. Z velkolepých budov vybíhají lidé, veliké kvádry vysokých zdí se rozestupují a padají do ulic. Nad sesutými střechami se valí hrozivá mračna a dým. Jedině požáry osvětlují temnou vřavu, ve které se probíjím jako ostatní po ušlapaných, strháván jedním směrem a ve svém nepopsatelném děsu bráním se bouřlivé řece, neboť si uvědomuji, že všichni, šílení, míří hlouběji do ohniska největší zkázy. Jako tříska jsem smeten na náměstí zachvácené zpěněným mořem. Zde tápající výkřiky splývají v dravý ryk a proudy ze všech ulic se mísí a celá bojující změť se noří do bran chrámu, jeho věže jsem nedohlédl pro hustý dým.

Bázeň uvnitř, rozpoutaných živlů a horké krve vzdálený šum. Na kazatelně rozhněvaný kněz spravedlivým jen hněvem nutí zpupné stádo padnout v prach, ale jen snad každý stý pokleká před zdviženým v jeho ruce křížem.

Rozhorlen, mečem a hněvem káže s odvoláním na Královnu nebes – kdo že Ji zná, a ukazuje na boční oltář Madony. Vlna údivu. Madona sestupuje dolů, lidé couvají. Ona pomalu kráčí k hlavnímu oltáři a tváře všech se tisknou ke kamenům – zvedají se teprve a tlačí za mnou, neboť... neboť já se vrhl k ní. S nadějí pohlédnu ještě na kazatelnu, ale kněz již zmizel, těsně za jejími zády se mi prodral ústy výkřik: „Maria!“

Zastavila se a obrací se ke mně. Dítě! Syn jí padá z náruče, a sotvaže se dotkl země, mění se oba v medvěda. Medvěd se staví na zadní a, řvoucí, tlapami přitahuje k sobě blízké nešťastníky, roztrhané je pouští a mohutnými rozmachy sráží všechny kolem. Stojím na místě oslovení, ochrnutý v celém těle stále nevěřím proměně, i když jediný zůstávám a medvěd se ocitl přede mnou. Zlomek strnulého postoje – vidím nad sebou vyceněné, zakrvácené zuby – ale zároveň se jeho smutné, moudré oči setkají s mými a žalostné zařvání se rozlehne po zcela prázdném chrámu. Medvěd se spustil na zem a s neustálým sténáním, jako by on sám byl smrtelně raněn, pomalu odchází k bočnímu oltáři. Když na něj vylezl, rázem se proměnil, neznámo mému provázejícímu zraku jak, opět v sochu Madony.

Osamělý se rozhlížím kolem za naprostého ticha, až pohled na rozsápaná těla a krev roztékající se po kamenné dlažbě mne vyburcoval, abych se pohnul. Pomalu jsem odcházel ke dveřím a za nimi jsem náhle pocítil v sobě propast.

Před chrámem jsem si zaclonil oči před paprsky ohnivého slunce, které se opíraly o dláždění, na kterém nebylo jediného těla z toho množství, které jsem zahlédl a pošlapal, nežli jsem se prodral do chrámu – ba ani kapka krve nebo jediný plamen nemohly nasvědčovat zkáze, kterou jsem přece zažil před chvílí.

12

Rozběhl jsem se a prchal dlouho ulicemi rozpálených

kamenů. Vysílením a nesmírně žízniv jsem konečně padl

do stínu jednoho z domů a propast začala otevírat svou

bezednou prázdnotu. Byl jsem (vskutku jen byl? Bože!)

neomezeně a nicotně sám. Kalich říjen 1971 Chvíli jsem přešlapoval na místě, nežli jsem se odhodlal otevřít dveře a vejít. V místnosti vylíčené obyčejným vápnem se vyjímal za stolem stojící muž v černé sutaně. Před ním v rozestavěných lavicích seděli lidé s ohnutými zády, hlavami zaklíněnými v ramenech, schýleni k podlaze, jako by na ní hledali zakutálené mince. Při mém vstupu se všechny hlavy zvedly a otočily ke dveřím a zahlédl jsem tváře veskrze zachmuřené, až sveřepé. Když jsem dveře za sebou zavřel, řečnící muž mi věnoval ostrý pohled se vztyčenou rukou zaťatou v pěst; náhle rozepjal paže a dlaně s roztaženými prsty podivně zvrátil směrem k sedícím, prudce zvedl hlavu vzhůru a se zrakem upřeným na strop zmlkl.

Rozpačitě jsem se posadil a lavice pode mnou zaskřípala. Nikdo se již neotočil, řečník nerušeně pokračoval v kázání. Seděl jsem uprostřed této poloprázdné místnosti, lidé stačili obsadit sotva prvních pět lavic. Zbytek prostoru vyplňoval hlas muže, silný jako polnice, a jeho nadále pokračující gestikulace. Význam jednotlivých slov mi unikal, byla spojena v jediný tok, který jsem vnímal prostě jako křik.

Daleko více mne zaujaly troje vysoké a bílé dveře naproti v čelní zdi. Soustředěně jsem se díval na prostřední, které jediné měly nádhernou kliku. Cítil jsem sice, že má

14

přítomnost působí rušivě jako kámen vržený znenadání

oknem, měl bych se tedy chovat tiše, ale pozlacená a tak

nádherně tvarovaná klika ve mně vzbuzovala takovou

zvědavost, že jsem bez ostychu vstal a pomalu kráčel

k prvním dveřím vlevo – i když jsem věděl, že jen za je

dinými je veliké Tajemství. Bylo to také mou dětskou lstí,

aby si oni nemysleli, že o něm vím (byl jsem malým chlap

cem od chvíle, kdy jsem se zadíval na ty dveře). Klika byla

výše, a proto jsem si stoupl na špičky nohou a podíval se

klíčovou dírkou. Zklamaně jsem se obrátil, všichni se na

mne dívali, ale vůbec ne smutně (jakože jsem si myslel,

že tohle musí být moc smutní lidé), z nevraživosti očí

všechen smutek vyprchal. Pán, který tak křičel, na chvíli

přestal, neotočil se. Již již jsem se chtěl rozplakat, když

náhle zvolal – a to si pamatuji – Bratři! Tu sebou trhli

a poslouchali dále. Konečně jsem se dotýkal krásné kliky,

přidržoval se jí a díval se dovnitř.

Uviděl jsem oltář se zapálenými svícemi, před ním kle

čícího kněze v bílém, na jeho zádech zřetelně vystupo

val zlatý kříž. Chrám byl prostoupen světlou modří jako

obloha v létě při východu slunce. Snažil jsem se rychle

dveře otevřít, ale byly na mne příliš veliké a těžké, a než

li jsem se o ně mohl zapřít, spustil se za mnou náramný

řev. Zděšeně jsem se ohlédl a spatřil je všechny vrhat se

za mnou v čele s oním čarodějem, držícím černou kni

hu ve žlutých kostnatých rukou nad hlavou. Dostihl mne

první a počal bít. I ti ostatní se činili, až převrátili lavice

i s řečnickým stolkem. Tlačili se jeden přes druhého a tahali mne zpět. Vykřikl jsem hrůzou a vší silou se protlačil škvírou za dveře.

Spadl jsem na zem a zůstal nehybně ležet. Běda mi, vždyť mne ten černý muž bil Písmem Svatým!

Do vysokého ticha zazněly varhany. Oh, třásl jsem se novým strachem, očekáváním trestu, cítil jsem se největším hanebníkem, když mne mohli bít...

Povzbuzován však hudbou, váhavě jsem zvedl hlavu – kněz stál čelem ke mně a nad hlavou držel kalich, jehož ostrá záře mi zalila oči slzami.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.