načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O šalbě svobody a filosofie – Bohuslav Brouk

O šalbě svobody a filosofie

Elektronická kniha: O šalbě svobody a filosofie
Autor: Bohuslav Brouk

Text radikálně a provokativně demytizuje fundamentální hodnoty a pojmy, tradičně považované za nezpochybnitelné - filosofii, svobodu a demokracii. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 146
Rozměr: 17 cm
Úprava: ilustrace, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: k vydání připravil ... Viktor A. Debnár
Skupina třídění: Speciální metafyzika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2011
ISBN: 978-80-720-7815-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Text radikálně a provokativně demytizuje fundamentální hodnoty a pojmy, tradičně považované za nezpochybnitelné - filosofii, svobodu a demokracii.

Popis nakladatele

VOLVOX GLOBATOR - Bohuslav Brouk: O šalbě svobody a filosofie. //

Publikace zahrne část dosud nepublikovaného spisu Bohuslava Brouka, na němž autor, významný představitel kulturního života třicátých a čtyricátých let, pracoval v letech 1954–1958 a který zamýšlel předložit jako habilitační práci. V textu se zabývá svým svébytným a provokativním způsobem navýsost aktuálním tématům svobody, filosofie a demokracie. Realizováním publikace by došlo k završení editace Broukova díla – předkládaný rukopis tvoří poslední dosud nalezený a nepublikovaný autorův text.

 

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bohuslav Brouk - další tituly autora:
O pošetilosti života i smrti O pošetilosti života i smrti
O funkcích práce a osobitosti O funkcích práce a osobitosti
O šalbě svobody a filosofie O šalbě svobody a filosofie
Na obranu individualismu -- Publicistika z let 1930-1960 Na obranu individualismu
 (e-book)
O pošetilosti života i smrti O pošetilosti života i smrti
 (e-book)
O funkcích práce a osobnosti O funkcích práce a osobnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bohuslav Brouk

O šalbě svobody a filosofie

Vydání této knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

© Ivan a Vladimír Broukovi, 2011

© Volvox Globator, 2011 Editor © Viktor A. Debnár, 2011

ISBN 978-80-7511-147-0

K vydání připravil, texty na záložkách, poznámky pod čarou a ediční

poznámku napsal a obrazovou přílohu a jmenný rejstřík sestavil Viktor

A. Debnár.

Obálku navrhl Viktor A. Debnár

Redakce Tereza Houšková

E-knihu z písma FreeSerif připravil purehtml.cz

Vydalo nakladatelství & vydavatelství Volvox Globator

Štítného 17, 13000 Praha 3-Žižkov

www.volvox.cz

jako svou 935. publikaci

Vydání první

Praha 2011

Adresa knihkupectví

Volvox Globator:

Štítného 16, 130 00 Praha 3-Žižkov


MÍSTO ÚVODU

Myslím, že Anglosasové jsou ještě větší mistři v prznění života než

kremelští vládcové. Moskva, Praha, Londýn, New York, Melbourne,

Capetown – města bez rue de la gaieté, a co ještě horšího: města bez

espritu a ducha vůbec. Musím se Vám přiznat, že je mi doopravdy

stydno, čtu-li politické žvásty „západních“ veličin. Ovšem na druhé

straně musím přiznat, že jsem těmto žvástům také hodně zavázán

vděkem. Když jsem četl, že Dulles v Berlíně říkal Molotovovi, že

demokracie není to, o čem mluví Molotov, nýbrž to, co lidstvu vězí v

srdcích již dva tisíce let, dohřálo mne to tou měrou, že jsem se

vzpamatoval ze svého oblomovství a počal jsem studovat poctivě pojem

svobody a demokracie. Bude tomu pomalu rok, co jsem se pustil do

díla. Vážně, poctivě, neemigrantsky a nepoliticky. Potíže jsou mnohé,

ale jakž takž překonatelné. Nedostatek literatury je nejzávažnější. Mám

sice k dispozici universitní knihovnu, ale není valná. Ovšem je tu zase

ta výhoda, že si o knížku nemusím žádat a mohu se volně prohrabovat

ve všech regálech. Vzal jsem věc od samého gruntu a topím se právě ve

středověké literatuře o svobodném rozhodování, které v novověké

literatuře bylo nejapně nazváno svobodou vůle. Pracuji každý večer a

celé week-endy. Ba musím se přiznat, často i ve svém zaměstnání

chlebařském. Tak vlastně po šesti letech jsem navázal opět na svou

původní profesi a dostal jsem se k tomu, co jsem pro pohnuté poměry

doma stále odkládal: k napsání své habilitační práce. Rozdíl je jenom v

tom, že doma bych byl tuto práci psal pro akademický senát, kdežto

tady ji píši pro šuplík, s jehož obsahem si za deset let vytře nějaký

mongolský dělňásek své žluté tváře.[ 1 ]


O šalbě svobody a filosofie

Nové poslání filosofie

Přehledem filosofických názorů na svobodu jsme si objasnili,[ 2 ] že

idea svobodné vůle, ať již v takovém nebo onakém pojetí, je

neobhajitelnou fikcí, vyumělkovaným pojmem, který se může logicky

opírat jen o jiné neméně artificiální a pošetilé pojmy, jako je

nesmrtelnost duše, bůh atd. Zkrátka řečeno, idea svobody vůle

nevyplývá z žádných poznatků, nýbrž je právě tak jako jiné bludné

filosofické pojmy pouhopouhým tvrdošíjně zastávaným tvrzením, na

němž většina filosofů trvá jako na bezpodmínečně nutném předpokladu

mravnosti. Ve skutečnosti však mravnost s problémem svobody nestojí

ani nepadá, neboť mravnost existovala dávno před výskytem problému

svobody a bude existovat i po úplném vymýcení tohoto problému z

lidské mysli. Leč svobodná vůle není jen postulátem bludné etiky, jak

se domnívá většina filosofů a mezi nimi i Kant, který prohlašuje, že

bez ideje svobodné vůle, jakož i bez víry v existenci boží a v

nesmrtelnost duše, by nebyla možná žádná mravnost. Bludná idea

svobody má ve filosofii mnohem hlubší zakotvení a můžeme dáti za

pravdu těm, kdož v ní vidí základní pilíř samé filosofie. I když se

mnozí filosofové přiznávají otevřeně a nekompromisně k

determinismu, je determinismus filosofii cizorodý a nebezpečný.

Filosofie potřebuje totiž ke své existenci předpoklad jsoucna

vymaněného z domény přírodních zákonů, to jest mysteriózní jsoucno,

kterým „duch“ lidský pochopitelně přestává býti, jestliže uznáváme

přirozenou zákonitost duševních projevů. Svobodou vůle naproti tomu


je „duch“ vysvobozován z dosahu vědy, a filosofii se tak otevírá širé

pole působnosti. Jinými slovy řečeno, idea svobody vůle zachraňuje

nadpřirozenost ducha, a dodává tak filosofii raison d’être.

Z tohoto hlediska je pochopitelné, že přes všechen vědní pokrok

trvá i v současné době spousta filosofů na svobodě vůle, neboť tak hájí

samu svoji profesi. Naproti tomu filosofové, přiznávající pravdu

deterministickému učení, podkopávají filosofii půdu pod nohami.

Svoboda vůle je filosofickým náhledem, kdežto determinismus

náhledem vědeckým. Vzhledem k tomu vítězství determinismu je

rovnou vítězství vědeckého myšlení nad myšlením filosofickým, a

proto také nelze samé filosofii přičítat pražádné zásluhy o rozřešení

problému svobody. Naopak, filosofie je pěstitelkou bludu svobody vůle

a je na tomto bludu mnohem závislejší než kterákoliv teologie. Mohli

bychom říci, že svoboda vůle je pro filosofii totéž, co pro náboženství

sám pojem boha, i když to sami mnozí filosofové nepochopili. Svoboda

vůle je základem nadpřirozené říše, o jejíž poznání filosofie usiluje a

bez níž nemůže existovati. Naproti tomu determinismus jako vědecký

náhled na ducha umrtvuje filosofii, neboť vymaňuje lidského ducha z

její domény, z nadpřirozeného světa. Filosofie je bájesloví právě tak

jako náboženství, od něhož se v základě liší tím, že své báje více nebo

méně rozumově konstruuje. Náboženství naproti tomu své báje

prohlašuje za zjevené pravdy, vymaňujíc je takto zcela z dosahu

rozumové kritiky. Proto také může být náboženství nesrovnatelně

emotivnější než filosofické báje, které se dovolávajínašeho úsudku a

které tudíž s ohledem na lidský rozum nemají náležité volnosti. Než

je-li filosofie právě tak bájeslovím jako náboženství, lze stěží vidět ve

filosofii nějaký pokrok. Proto také Comteovo rozdělení kulturních

dějin lidstva na tři epochy – náboženskou, filosofickou a vědeckou – je

sotva případné. To, co je pokrokem ve filosofii, není filosofií, nýbrž

naopak jejím odúmrtím, překonáním, jak jsme se dostatečně

přesvědčili na dějinách sporu o svobodu vůle. Determinismus je

porážkou filosofického náhledu na duši lidskou a za utužení

determinismu nemůže tedy lidstvo děkovati filosofii, nýbrž vědě nebo


nanejvýše filosofům, kteří alespoň v tomto ohledu prohlédli filosofické

šalby. Dokladem toho je v novější době také fakt, že determinismus je

spjat především s positivismem a materialismem, kterážto učení jsou

hrobem bájného filosofování, odevzdávajíce úkoly filosofů do rukou

vědců. Filosofické učení vůbec se nijak kategoricky neliší od učení

náboženského. Dejme tomu, z jakého hlediska je možno vidět něco v

základu jiného třeba v Bergsonově báji o elan vital než v křesťanské

báji o milosti boží? Dosáhlo snad lidstvo takovouto novou bájí

nějakého pokroku vyššího stupně? Žádnými bájemi není možno

pozvednouti lidské poznání, a můžeme-li bájesloví vůbec některak

hodnotiti, tož jen emotivně jako krásnou literaturu. Leč z tohoto

hlediska musíme zajisté dáti přednost bibli před filosofickými spisy,

jakými jsou třeba díla slavného Kanta, který se neuměl ani lidsky

vyjádřit. Nač se tedy hrozit, že filosofie byla kdysi služkou náboženství,

nemohla-li se po svém osvobození státi stejně ničím jiným než služkou

lidské pošetilosti a jestliže se ani na svobodné noze nemohla ve svých

vrcholných závěrech dopracovati ničeho lepšího než víry v existenci

jakéhosi boha? Jaký to nesmysl mluvit o filosofii jakožto o něčem

vyšším, vyspělejším, než je náboženský náhled na svět! Nadto ještě

náboženské báje omlouvá jejich raný vznik, kdežto co omlouvá

filosofickou víru v boha, svobodu vůle a nesmrtelnost duše zejména u

současných filosofů, kdy věda proniká do samých základních tajemství

hmoty? Ostudou lidstva nejsou jen dosud neustavší filosofické pře o

svobodě vůle, jak píše třeba Schlick,[ 3 ] nýbrž celá filosofie vůbec,

pokud je opravdovou filosofií, a nikoliv snad anticipací vědy nebo

konkluzí vědeckých poznatků. Dějiny náboženství a filosofie jsou

souvislými, plynulými dějinami lidské pošetilosti.

Není asi lepšího způsobu než sledovati spor o svobodu vůle ve

filosofii, abychom se přesvědčili, že filosofie, koncipovaná jako

svébytná poznávací metoda, je neméně naivní a nesmyslnou než

náboženství. Mimo vědy neexistuje poznání a dohady o dosud

nepoznaném, neopírají-li se o vědecké poznatky, jsou absurdními a

směšnými. Metafyzika je právě tak nejapným bájeslovím jako


náboženství a bez metafyziky není filosofie. Filosofové, zřeknuvší se

metafyziky, pokud snad nejde o positivisty a materialisty, kteří se s

metafyzikou zříkají zároveň vlastně i filosofie vůbec, jakožto svébytné,

na vědě nezávislé poznávací metody, zůstávají metafyziky nadále, neboť

i sama noetika a etika, další dvě hlavní filosofické disciplíny, k ní

nezbytně vedou. Filosof-noetik, mudrující o tom, kterak se kryje naše

poznání se skutečností, dělá ze skutečnosti metafyzickou záležitost a

podobně zase filosof-etik, zkoumající dobro jako něco, co existuje

nezávisle na našich dobových usancích, snaží se prozkoumati cosi, co je

za hranicemi vědecky vybádatelného světa neboli jakousi metafyzickou

veličinu. Podobně tak je tomu s filosofem-estetikem, věřícím v

absolutní pojem krásy, nebo s filosofem-psychologem, dumajícím o

duši. Co se označuje jako dobré nebo krásné, co je lidský duch atd.,

může být zodpověděno jen vědeckým výzkumem a rovněž jen na

základě našich vědeckých výzkumů můžeme kritisovat naše poznávací

metody. Noetika je rozumně myslitelná toliko jako vědosloví, jako

obecné konkluze vytěžené z veškerého našeho vědeckého šetření.

Vezměme si za příklad kausalitu. Všechno vědecké bádání ukazuje, že

kausální princip je obecně platný a i filosofové doznávají, že bez

platnosti kausálního principu by věda nebyla možná. Leč filosofové

začali o kausalitě abstraktně hloubat a došli, jako třeba Hume, k

názoru, že de facto nemáme práva mluvit o kausalitě, nýbrž jenom o

posloupnosti jevů, anebo jako Kant považují kausalitu za svébytný

charakter rozumu, za něco apriorního naší zkušenosti. V obou

případech je pojetí kausality vázáno na metafyziku; Humeův názor na

kausalitu předpokládá, že pravý vzájemný vztah jevů je mimo dosah

našeho poznání neboli že svět námi vnímaný je toliko více nebo méně

šalebným odleskem nějakého pravého, námi nevnímatelného a

nepochopitelného jsoucna. Naproti tomu pak Kantovo pojetí kausality

jako apriorního pojmu, jako rozumové kategorie činíz kausality samé

metafyzickou záležitost, neboť pojem kausality jako vrozené ideje patří

do říše nadpřirozené. A právě tak metafyzickou naukou je i etika,

pátrající po absolutním dobru, po něčem, co je toliko naivní fikcí.[ 4 ]


Co je dobro, na to může odpovědět rozumně jenom etologie,

zkoumající, co lidé kdy pokládají a pokládali za dobré, neboli

zkoumající dobro jako sociální jev. Poznání zřejmě nemůže být úkolem

filosofie, neboť poznání jest výsadní rolí vědy, a jestliže přesto přece

existuje filosofické poznávání, jest to možné jenom proto, že usiluje o

poznání nadpřirozených jevů anebo že předpokládá existenci

nadpřirozeného světa. Bez nadpřirozených jevů, bez metafyzických

předpokladů nebylo by filosofie a jakožto nauka o nadpřirozeném nebo

o přirozeném z hlediska nadpřirozenosti je filosofie zvláště v dnešních

dobách jen kulturní ostudou.

Stručně zopakováno, filosofii jakožto metafyziku je nutno zamítati

vzhledem k samému oboru jejího bádání, neboť metafyzika se obírá

nadpřirozeným stejně jako náboženství. Ostatní disciplíny filosofické

postrádají pak právo na bytí, ježto se zabývají objekty svého výzkumu z

metafyzických hledisek, ačkoliv žádný z jejich oborů, ať již jde o

noetiku pospolu s logikou, etiku, estetiku, psychologii atd., se nevymyká

vědeckému průzkumu. Vědeckému výzkumu se vymykají toliko

smyšlenkou, neboť věda může poznávat jen to, co je. Co ze skutečnosti

pak není dosud vědecky vyzkoumáno, musí být ponecháno otevřeným

problémem. Takto vzniklé mezery v našem vědění mohou být

provizorně překlenuty jen vědeckými hypotézami, avšak ty nemají s

filosofií co společného, a proto také není možno dáti filosofii novou

funkci jakožto disciplíně ucelující naše vědecké poznatky, jak to měl

původně na mysli Comte. Právě tak jako staršíLaplaceova hypotéza

vzniku Země, tak i nová teorie slapová a všechny moderní dohady o

vzniku, podobě a zániku vesmíru jsou vědeckými spekulacemi,

hypotézami, opírajícími se jen a jen o vědecké poznatky. To znamená,

že na to, co bylo a je, se můžeme ptáti jenom vědce, i když nám leckdy

nemůže odpověděti jinak než dohadem. Filosofie jako poznávací

metoda je tedy nesmyslem, zbytečným a směšným fušováním do oboru

vyhrazeného vědě. Poznání je záležitostí čistě vědeckou. Jen a jen

systematické shromažďování, třídění a urovnávánípoznatků nás může

poučovat o tom, co je. Než je opravdu úkolem filosofie toliko


poznávání? Zeptáme-li se ve filosofii neškoleného člověka, co je

filosofií, sotva nám odpoví, že to je poznání toho, co se vymyká

vědeckému poznání, jak tvrdošíjně hlásají sami filosofové. Necháme-li

ho trochu přemýšlet, řekne nám nejspíše: Věda se zabývá tím, co je,

kdežto filosofie jakožto rádkyně, jak žíti, je naukou o tom, co má býti –

jak máme žíti, jak máme urovnat své životní problémy. Antická

filosofie se také vskutku snažila býti člověku průvodkyní životem,

avšak za tehdejšího kulturního stavu, kdy všechno vědění vůbec bylo

přenecháno filosofii, bylo to jen jedno z mnoha jejích poslání. Za

křesťanské éry stalo se však životním průvodcem náboženství a

filosofie byla zbavena úkolu zkoumati, jak má člověk žíti. V novější

době křesťanské kultury byla pak filosofie ještě nadto ponoukána

starati se toliko o poznání „jsoucna“, aby v jednom šiku s

náboženstvím dokázala, že věda nemá výhradní právo na poznání. V

novodobé filosofii se s radami do života obvykle vůbec nesetkáváme,

neboť filosofie se pokouší býti nadřazenou vědě v samém výzpytu

jsoucna. Dává-li nám pak moderní filosofie vůbec nějaké rady do

života, jsou to rady, jaké známe již z náboženství: Žijte mravně a

obcujte s ženami, a to ještě jen s legálními manželkami, toliko v

případě, máte-li potřebu zploditi dítě. Filosofie vidí po starém způsobu

v životě mravní problém, který kreslí a řeší z různých metafyzických

hledisek. Leč rozlišením aktů na mravné a nemravné daleko

nedojdeme. Etika je zvláště v naší době příliš úzkým hlediskem na

problémy, před něž nás staví život. Na příklad hledisko ekonomické je

jistě důležitějším hlediskem pro životní směr, styl jednotlivce, tak

společnosti. Raďte třeba člověku z mravního hlediska, jak si má zařídit

byt anebo jaké má vyhledávat zábavy. Jak chcete z mravního hlediska

třeba zodpověděti, má-li člověk jísti v obytné kuchyni nebo v jídelně,

má-li se věnovati více přihlížení sportovním podnikům než návštěvě

biografů? Otázka jak žíti není jistě otázkou převážně, natož výlučně,

mravní, a nejsme-li zaslepeni filosofickými doktrínami, víme zároveň,

že mravnost je usancí, společenským výtvorem a že co jedni lidé

pokládají za mravné nebo alespoň za mravně nezávadné, pokládají jiní


lidé naopak za nemravné. Jen náboženství svými desatery a filosofie

svým základním přeludem absolutního dobra může nás udržovat v

pověře, že mravnost může být kritériem našeho jednání. Mravnost je ve

skutečnosti toliko sekundárním kritériem, neboť nejdříve musíme mít

obecnější kritéria, teprve na jejichž základě bychom vytkli, co má být

za mravnost pokládáno a co nikoliv. Jak žíti je obecně problémem

životního stylu a každý životní styl přináší s sebou jistou morálku

teprve jako druhotný postulát.[ 5 ] Dosavad byli lidé otroky životního

stylu a jeho morálky, otroky zděděných předsudků a nepromyšlených

usancí, kdežto za dnešního kulturního stavu jsou schopni se z tohoto

otroctví osvobodit a vytvářet si sami vědomě a plánovaně svůj životní

styl a mravní postuláty. Vzhledem k tomu se také v dnešní době mění

nesmyslná filosofická otázka, co je mravnost, v otázku, co má být

mravností. Co má být označeno za mravné a co za nemravné, je závislé,

jak jsme již naznačili, na tom, jak si svůj život naplánujeme, jaký

životní styl se budeme snažit vytvořit a udržet. Leč, co má býti, je

tvůrčí záležitostí, a nikoliv činností poznávací neboli na otázku Co má

býti? nemůže nám odpovídat věda, jejímž posláním je zpravovati nás o

tom, co je. Sama věda k životu nestačí a vzhledem k tomu je tu nejen

místo, nýbrž rovnou potřeba ještě něčeho jiného, jisté normativní

nauky, kterou bychom se mohli zpěčovati nazývat filosofií jedině

vzhledem k dosavadní trapné reálné náplni tohoto pojmu, a nikoliv

snad vzhledem k samému etymologickému významu tohoto výrazu.

Filosofie v dosavadním smyslu jakožto nauka o tom, co jest, je

vědeckým pokrokem umrtvena nebo alespoň dobíjena, avšak žádný

vědecký pokrok nemůže překonat filosofii jako nauku o tom, co má

býti. Ovšem právě tak jako se filosofie snaží zastínit vědu přebíráním

jejích úkolů, tak se zase věda snaží bláhově převzíti úkoly filosofie,

pojaté jako nauky, co má býti. Tak třeba Mečnikov, o němž jsme se

zmínili, snil o ortobiotice a po něm, v dnešním století, se vyskytli

všelicí eubiotikové, kteří ze zdravotních hledisek chtěli plánovat, jak má

člověk žíti neboli co má k životu zapotřebí, a kteří s vážnou tváří třeba

vypočítali, jak velkou zahradu má mít ideální rodina při svém ideálním


rodinném domku. Eubiotikové byli povětšině lékaři a oproti filosofůmmravokárcům vzali za měřítko kde všeho místo mravnosti zdravost. A se zdravostí to není lepší než s mravností. Předně, i když zdravost je pojmem vědeckým, je v mnoha ohledech těžko tvrditi, že toto je zdravější než ono nebo rovnou, že toto je zdravé a ono nezdravé.

Kromě toho pak ani zdraví není zásadně směrodatnou hodnotou, a kdyby lidé zhloupli tou měrou, že by se drželi za každou cenu a ve všech ohledech zdravotních hledisek, nepřestali by snad nejen kouřiti a píti lihoviny, nýbrž jistě i čísti, aby si nekazili oči. I kdyby dnešní věda byla tedy schopna určiti, co je opravdu zdravé a co nezdravé, nemohli bychom na základě tohoto zjištění organisovati svůj život, již i proto, že třeba existuje a jistě bude vždy existovat dosti pracovních oborů, které jsou nepochybně zdraví neprospěšné, a které přesto musí být nezbytně vykonávány. Přísně respektované zdravotní hledisko by jistě ohrozilo celý chod společnosti, ba i samé lidské zdraví, neboť spousta zdravotních opatření by nemohla být dodržována, ježto jak k jejich objevení, respektive vynalezení, tak i k jejich realisaci je třeba úkonů, rozhodně zdraví neprospěšných. Nadto ještě život by zešedl nepředstavitelnou měrou, neboť lidé by se musili zříci ze zdravotních důvodů většiny svých zábav a radovánek. Z toho je zřejmo, že co není právě zdravé, není ještě záhodno zavrhovati neboli že ani v tomto směru se nemůže říditi náš život vědou.

Věda poznávající, co je, může nás poučovat a řídit, jak co udělat, avšak co máme dělat, jaké konečné cíle si máme zvolit, zůstává problémem vědecky neřešitelným a pochopitelně je to problém neřešitelný i filosofií dosavadního typu. Filosofie podobně jako náboženství snažila se ve své intenci dominovat životu a zodpovědět především otázku, co je smyslem života, a tato otázka je již sama o sobě nesmyslná. Lidský život nemá jiného smyslu, než jaký smysl mu lidé dají, a tak opravdovým problémem není otázka, co je smyslem života, nýbrž to, jaký smysl máme životu dáti. Smysl života je lidským výtvorem, sociálním jevem, i když je více nebo méně každým jednotlivcem individuálně opracován. Jako sociální fakt může být sice i

smysl života té které společnosti v té nebo oné době vědecky zkoumán,

avšak to, co má býti smyslem života v budoucnu, vymyká se

vědeckému výzkumu, ježto věda nemůže poznávat něco, co není. Přesto

přese všechno však nápomoc vědy v plánování života je nezměrná a

rozumný, plánovaný život musí být na vědě, na vědeckých poznatcích a

jejich aplikacích, nezbytně založen. Vědecké poznatky nás především

informují o limitech plánování. Dnes nelze na příklad plánovat životní

sloh na základě liberalistického hospodářství, kterému je navždy

odzvoněno. Marxismus nám ukázal, že průmyslová výroba vede

nezbytně k socialistické společnosti, a dějiny tento poznatek dotvrzují

každým rokem více a více doklady.[ 6 ] Obecně řečeno, sociologie nás

poučuje, na jakých základech lze příští život plánovat a na jakých jej

plánovat nelze. Poznáním historické nutnosti jest tedy naše plánování

života predeterminováno, avšak jen v základních rysech. Jak známo ze

současných dějinných událostí, socialismus nastolený odbouráním

kapitalismu může mít ještě nejrůznější tvářnost. Přitom však

nezapomínejme, že sociologie není jedinou vědou, objasňující nám,

jaké formy musí život nezbytně v budoucnu nabýt. I každá jednotlivá

věda, a to zejména ve své aplikované formě, pomáhá nám nalézti

predeterminované rysy budoucího života. Právě tak jako nemůžeme

plánovat život ani proti obecným hygienickým poznatkům, proti

technickému pokroku atd. Než to vše nestačí k rozumnému plánování.

K rozumnému, na vědě založenému plánování je třeba moudrosti,

kterou nám sama věda nedává, alespoň nikoliv přímo. Rozumně

plánovaný život musí především tkvěti v rozumné klasifikaci lidských

potřeb a tato klasifikace je vědecky nezvládnutelná, i když se leckteří

autoři domnívali a domnívají, že i život bude jednou vědecky řízen,

neboli konkrétněji vyjádřeno, že i politika se jednou stane vědou.

Politika de facto není nic jiného než plánování života, vytváření

životního stylu, což ovšem lze snadno přehlédnout u západních

politiků, pěstujících místo politiky politikaření, jakož i u

socialistických nebo komunistických státníků, kteří z nedostatku

obecnějšího vzdělání anebo z demagogických důvodů se zdají cíliti k

nastolení života, v němž by každému bylo dopřáno vychutnávat plody

západnické kapitalistické „kultury“, neboli kteří se zdají zaměřovat

vývoj k tomu, aby každý člověk, jako většina lidí v USA, měl svůj

domek, své auto, svou ledničku atd. Zdali bude využito lidské

schopnosti plánovat život alespoň rozumně, není-li již možno plánovat

život vědecky, nelze ovšem pro dohlednou dobu předví-dati. Právě tak

jako život jedince, tak i život společnosti je determinován a nemůžeme

předvídat, zda faktory vedoucí k rozumnému plánování života budou

sdostatek silné, aby zvítězily nad návyky, předsudky, které dosud

lidstvu neumožnily, aby se místo vrávorání vydalo na pochod. Jde o to,

najde-li se v brzku dosti lidí, kteří by se uvědoměle otázkou plánování

života zabývali a kteří by našli dostatečný ohlas, aby jejich úsilí bylo

mocensky podpořeno. Leč, ať již budou nesnáze rozumného plánování

života, které by dalo směrnice politice socialistického světa, sebevětší,

sotva se lze domnívat, že by systematické plánování života zůstalo

navždy nesplněným postulátem. Plánovaná výroba nezbytně směřuje k

plánování života do všech jeho detailů a jen na základě plánovaného

životního stylu lze vůbec plánovat výrobu, má-li mít její plánování

nějaký rozumnější význam. Jinými slovy řečeno, plánování výroby se

neobejde bez filosofie v jejím novém smyslu jako normativní nauky,

poučující nás kterak žíti. Filosofie v tomto novém pojetí, filosofie,

která se od boha obrátí zejména k výrobě, se také opravdu stane

královnou věd, avšak v jiném slova smyslu, než v jakém se dosud o

tomto jejím postavení snilo. Takováto filosofie bude nadřazena vědě,

ježto bude na základě všech vědeckých poznatků plánovat život,

kterému sama věda nemůže dát žádného smyslu a cíle. Oproti staré

filosofii, topící se v abstraktech a mystice, stane se takto nová filosofie

naukou o nejkonkrétnějších životních problémech, o nejvšednějších a

nejmalichernějších záležitostech, které dosud myslitelům připadly

přespříliš kuchyňskými, než aby se vůbec o nich odvážili rozumovat.

Místo aby dumali o atributech božství, budou příští filosofové

přemítati o dopravních prostředcích, stravování, spaní, sexuálním

životě, ošacení atd. Technik nám může naplánovat velkolepé autostrády

s podjezdy a nadjezdy, avšak jen filosof života nám může poradit,

mají-li se takové autostrády vystavět a není-li rozumnější se místo

rozvíjení soukromého automobilismu soustředit na dokonalé

vybudování a vybavení veřejné dopravy, která by nepotřebovala

několikapásových silnic, která by neucpávala ulice ve středu měst a

která by nevedla k svízelným parkovacím problémům. Architekt nám

může naplánovat krásné rodinné domky, ale filosof, plánovač života,

může je zavrhnout, ježto asi pozná, že zahradní velkoměsta, oceány

vesnic, jakými jsou anglosaská města, redukují lidský život na

transport a zbavují kromě toho člověka i většiny moderního komfortu,

kterému se těší obyvatelé opravdových, evropských měst. Lékař nám

může sestaviti nejzdravější menu, avšak filosof, domnívající se, že

všechny nutné životní úkony mají být co nejemotivnější, se jistě

postavíproti takovému stravování. Ekonom může doporučovati, aby se

jedlo z amerických plechů a ve stoje, ale kultivovaný myslitel se

takovou doporučovanou lácínedá zřejmě zmásti. Leccos může být

zdravé, ekonomické nebo krásné, avšak proto to nemusí být

doporučitelné. Filosof musí pojímat člověka jako složitou strukturu

všemožných lásek a nenávistí, nejrůznorodějších zálib a odporů, takže

nemůže plánovat život z jednoho nebo několika skrovných hledisek.

Jaký by to byl život, kdybychom jej plánovali třeba jedině z hlediska

zdravotního a ekonomického, jak bychom se hrůzně stravovali, jak

bychom se nepůvabně strojili, jak bychom kasárensky bytovali! Ovšem

podobné plánování by se mohlo kasati, že plánuje život vědecky, neboť

co je zdravé a ekonomické, je vědecky poznatelné. Než i takovéto

plánování života, jak jsme si konečně již objasnili, je ve skutečnosti

toliko zdánlivě vědecké. Pokusme se to objasnit poznovu. Dejme tomu,

lékaři se mohou usnést na dobrozdání, že čtení petitu, natož

nonpareille je nezdravé, a doporučiti, aby se vše tisklo přinejmenším

garamondem. Tu by jistě proti lékařům povstali především sami

ekonomové, hrozící se finančních důsledků takovéhoto postulátu, a

filosof, nepohlížející na člověka ani jako na pouhé fungující srdce,

střeva, ledviny atd., ani jako na pouhého ekonomisujícího činitele, by se

postavil na stranu ekonomů třeba jen proto, aby uchránil člověka od

těžkého závaží, jakým by byly podle výše udaných směrnic tištěné

noviny. Ekonom zase může navrhnout, aby se z úsporných důvodů

vyráběly náboženské sošky jen ze sádry nebo plastiku, avšak filosof

odmítne jeho návrh s poukazem, že to jsou zbytečnosti, směšné fetiše,

které se vůbec nemají vyrábět.[ 7 ] Vědecké plánování života je šalba,

a tak sama věda k řízení lidského života nedostačuje. Mimo vědy je

nám třeba ještě něčeho jiného, v čem dosud filosofie plně zklamala a v

čem náboženství bylo znemožněno vědeckým poznáním světa. Toto

něco je rozumné plánování života, plánování života na podkladě

vědních poznatků, nebo nehrozíme-li se užíti starého zprofanovaného

termínu, nová filosofie, nemající se starou pranic společného.

Svoboda jako sociální fakt

Dějinným průzkumem problému svobody rozhodovací neboli tak zvané

svobodné vůle ujasnili jsme si tedy pošetilost mimovědeckého nazírání,

pošetilost všeho rozumování o nadsmyslném a nadpřirozeném, jež je

podstatou náboženství, jakož koneckonců i veškeré filosofie, nechtějící

se smířit s faktem, že poznání je čistě vědeckou záležitostí. Žel však

jak náboženství, tak i poznávající filosofie jsou dosud živými odvětvími

lidské kultury, a proto ani nesmyslná diskuse o svobodě vůle není ještě

dávno skončena. Krátce řečeno, přehlídkou dějin problému „svobody

vůle“ přesvědčili jsme se o naivnosti a nesmyslnosti všeho

náboženského a filosofického rozjímání a vzhledem k tomu je třeba

litovat, že ostrý odboj proti náboženství, vzplanuvší v minulém století,

nebyl rozšířen i na poznávající filosofii neboli že filosofie nebyla po

právu dosud nikdy stejně zásadně odsuzována jako náboženství. I

materialismus vypracovaný v systém a nepojatý prostě toliko jako

předpoklad, vyplývající z vědeckého poznání, je filosofií, neboť je sám

poznávací metodou, a nikoliv jen výslednicí vědeckého poznání. Je tedy

vinou i samé materialistické filosofie, že nezpečetila osud filosofie

neboli že jejím objevením nebyl učiněn filosofování konec. Poznávající

filosofie jakéhokoliv druhu vede místo k poznání k bludné dogmatice,

kterou se ztotožňuje s náboženstvím. Boj proti náboženství nemůže být

úspěšný, bojujeme-li toliko proti náboženství a nepotíráme-li zároveň

zásadně i filosofii jako poznávací metodu. I filosofie, holedbající se

svým protináboženským postojem, patří do stejného pytle jako

náboženství, neboť jak znovu zdůrazňujeme, poznání je výlučně

záležitostí vědy.

Ovšem poznání pošetilosti filosofie není snad jediným výtěžkem

našeho zkoumání věkovitého sporu o svobodu rozhodovací. Průzkumem

problému tak zvané svobody vůle získáváme rovněž základnu k pojetí

občanské svobody, která právě v naší době, kdy se s problémem

svobody rozhodovací setkáváme již jen v náboženské a filosofické

literatuře, a to ještě toliko sporadicky, je nejpalčivější politickou a

kulturní otázkou hýbající myslí nejen teoretiků, nýbrž i každého

prostého člověka. J. St. Mill, který sám zasáhl významně do sporu o

svobodu vůle, věnoval samostatný spis i občanské svobodě, zahajuje jej

slovy: „Námětem této úvahy není tak zvaná svoboda vůle, tak nešťastně

vzdorující nevhodně pojmenované doktríně filosofické nutnosti, nýbrž

svoboda občanská neboli sociální, to jest povaha a meze moci, kterou

může společnost oprávněně omezovat jedince.“ (On Liberty, II. vyd. z r.

1859, kap I., str. 7.)[ 8 ] Již i z toho je zřejmé, že Mill odlučuje

problém svobody rozhodovací od problému svobody občanské, právě

tak jako to činí dosud převážná většina autorů, pročež přes všechnu

dnešní aktuálnost problému občanské svobody je problém svobody

rozhodovací skleníkovou květinkou. Leč, ať již je na prvý pohled

problém svobody rozhodovací jakkoliv na hony vzdálen problému

svobody sociální, jde ve skutečnosti o spojité problémy a jen

průzkumem problému tak zvané svobodné vůle lze nalézti správný klíč

k řešení problému svobody občanské. Samo slovo svoboda vzniklo

zajisté jako pojem sociální, to jest jako protiklad k pojmu otroctví,

služebnosti. Starořecký a latinský název pro svobodu povstal z

indogermánského slova leudheros, odvozeného od slovesa růsti a

znamenajícího vzešlý z kmene, národa, ke kmeni, národu příslušný.

Kdo ke kmeni, respektive národu nepříslušel, byl ukořistěný a

zotročený příslušník jiného kmene, jiného národa. V germánských a

slovanských jazycích nedalo sice slovo leudheros vznik názvu pro

svobodu, avšak zato je z něho odvozeno německé slovo Leute (lidé) a

jeho slovanský ekvivalent lidé (rusky ljudi). Naproti tomu ve staré

řečtině přeměnilo se leudheros rovnou v označení svobodnosti –

eleutheros (svobodný), eleutheria (svoboda), právě tak jako v latinské

řeči, kde však doznalo větší proměny a kde z něho vzniklo označení

liber (svobodný), libertas (svoboda). Jenže nepoukazuje-li latinské

liber frapantně na svůj prapůvod svým samým zněním, odhaluje jej

svým smyslem ve svých jinovýznamných užitích. Liber znamená totiž v

latině i boha růstu, plodnosti, který byl později identifikován s

Bakchem, a v množném čísle liberi, -orum zase děti, s ohledem na

původ, a nikoliv snad na věk, to jest příslušníky rodiny oproti ostatním

členům domácnosti – služebníkům, otrokům (servi). Z latinského liber,

libertas vzešlo pak označení pro svobodu i v moderních románských

jazycích a svobodný, respektive svoboda zní francouzsky libre, liberté,

italsky libero, liberta, španělsky libre, libertad a portugalsky livre,

liberdade. Dále se uchovalo i v anglickém jazyce ve formě liberty,

avšak angličtina má zároveň i germánský název pro svobodu, freedom,

který podle některých autorů je prý dnes užíván pro označení svobody

ve vážnějším smyslu, kdežto termínu liberty se prý používá nyní v

případech, kdy jde o svobodu méně seriózní, svobodu čpící spíše

libertinstvím. Ovšem lexikálně je slovo liberty rovnocenné slovu

freedom a přes jeho odlišný etymologický smysl dostalo se mu

významu svobody z týchž důvodů jako řeckému eleutheria a latinskému

libertas. Přídavné jméno free (svobodný) znělo původně freo a značilo

drahý, milý, což dosvědčuje, že jeho prapůvod je nutno hledat v

indoevropském slovese pri – milovati. Milí, drazí byli ovšem

Germánům jen vlastní příslušníci, a tak přídomkem freo se odlišovali

nakonec příslušníci rodiny, kmene, respektive národa od otroků.

Stejného etymologického původu jako slovo svobodný a svoboda je pak

v germánských jazycích i slovo přítel (něm. Freund, angl. friend) a mír

(něm. Frieden) a vzhledem k němu i hřbitov (něm. Friedhof), zahrada

míru. Mimo angličtinu udrželo se označení svobodnosti, odvozené od

freo – milý, ve všech soudobých germánských jazycích a termíny pro

pojem svobodný, respektive svoboda jsou v němčině frei, Freiheit, ve

švédštině fi, frihet, v dánštině a norštině fri, frihed a v řeči holandské

vrij, vrijdom. Rovněž tak slovanský termín svoboda má pak podobný

etymologický význam. Svoboda, respektive svobodný je odvozeno od

svůj ve významu příslušnosti k rodu, kmenu nebo obecně řečeno k jisté

skupině. Ovšem mimo termínu svobody užívá se v slovanských řečích

ještě souznačného názvu volnost (pol. volnošc), který je odvozen od

slova vůle, a v ruštině se užívá dokonce rovnou slova vůle (volja) jak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.