načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění - Jerome Klapka Jerome

O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění

Elektronická kniha: O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění
Autor: Jerome Klapka Jerome

V první části knihy najdeme výběr z volného "románu v kapitolách", který pojednává o tom, jak se skupinka přátel rozhodla napsat román. Přátelé, kterým se nejlépe tvoří na palubě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 202
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. ve Vyšehradu 1.
Název originálu: Novel notes Idle ideas
Spolupracovali: z anglických originálů ... přeložil Milan Žáček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2015
ISBN: 978-80-742-9519-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V první části knihy najdeme výběr z volného "románu v kapitolách", který pojednává o tom, jak se skupinka přátel rozhodla napsat román. Přátelé, kterým se nejlépe tvoří na palubě hausbótu, vybírají hlavní hrdinku pro své dílo a přitom vyprávějí historky, které se udály jim nebo jejich známým. Diskutují o tom, jak vycvičit psa, aby uhlídal dům před zloději, vyměňují si zkušenosti s udílením rad, hovoří o prospěšnosti chudáků pro společnost, probírají inteligenci zvířat a to hlavně psů a koček. Druhá část je výborem ze sbírky příběhů, zamyšlení a moralit, kde Jerome zúročil své zkušenosti s vydáváním kulturního měsíčníku. Výbor z povídkové tvorby anglického humoristy přináší opět čtení plné inteligentního a laskavého humoru.

Popis nakladatele

Pokud si někdy rádi dopřejete porci starosvětského poklidu, kterému tak dobře sluší slunné odpoledne, nicnedělání a vyprávění zábavných příběhů, potom jste správně sáhli po povídkách anglického spisovatele, jehož všichni znají jako autora Tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) a navazujícího románu Tři muži na toulkách. Jerome Klapka Jerome byl autorem 49 knižních titulů a divadelních her, mezi nimiž jeho laskavé, jemných humorem prostoupené povídky mají své nepominutelné místo. A tak je jen dobře, že tyto drobné prózy vystupují ze stínu dvou Jeromových nejznámějších bestsellerů, a připomínají nápaditého autora, který měl četné následovníky, ale žádného předchůdce.

Zařazeno v kategoriích
Jerome Klapka Jerome - další tituly autora:
Tři muži na toulkách Tři muži na toulkách
 (CDmp3 audiokniha)
Tři muži ve člunu a Tři muži na toulkách - CDmp3 (Čte Oldřich Vízner, Oldřich Kaiser) Tři muži ve člunu a Tři muži na toulkách
Three Men in a Boat Three Men in a Boat
Čas mého života Čas mého života
Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
 (e-book)
Náruživý tenista Náruživý tenista
 
K elektronické knize "O psech, zlodějích, strážníkovi i jiná vyprávění" doporučujeme také:
 (e-book)
Jalové myšlenky lenivého člověka Jalové myšlenky lenivého člověka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Je r o m e K l a p K a Je r o m e

O psech,

zlodeˇjích,

strážníkovi

i jiná vypráveˇní

VYŠEHRAD


Jerome

KlapKa

Jerome

o psech, zloděJích,  

strážníKovi  

i Jiná vyprávění


Jerome K lap K a Jerome

O psech,

zlodeˇjích,

strážníkovi

i jiná vypráveˇní

vyšehrad


Jerome KlapKa Jerome

o psech, zloděJích, strážníKovi   i Jiná vyprávění

z anglických originálů novel notes a idle ideas,  vydaných v londýně v roce 1893 a 1905, přeložil milan žáček

ilu st ra ce na přebalu adolf Born

t y  po  grafi  e  v la  di  mír  verner

redigovala Blanka Koutská

o d  po  věd  ná   re  dak  tor  ka  m arie  vál  ko  vá e-knihu vy da lo na kla da tel ství vy še hrad, spol. s r. o.,  

v praze roku 2015 jako svou 1333. pub li kaci.  vy  dá ní v elektronickém formátu první   (podle prvního vydání v tištěné podobě).

d o  po  ru  če  ná   ce  na  e -knihy   150  Kč n a  kla  da  tel  ství  v y  še  hrad,   spol.   s r.o. pra ha 3, víta nejedlého 15 e-mail: info

@

ivysehrad.cz 

www.ivysehrad.cz tran sla ti on © milan žáček, 2001  illus tra ti ons © adolf Born, 2015 isBn 978-80-7429-559-1 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Jak jsme se rozhodli

psát román

(9 )

proloG

před mnoha lety, když jsem byl ještě hodně malý, jsme byd-

leli ve velikém domě v dlouhé, rovné, dohněda zbarvené ulici 

ve východním cípu londýna. ve dne v ní halasily zástupy 

lidí, ale v noci tichla a pustla. nepočetné plynové lampy 

stojící daleko od sebe se začínaly podobat spíše majákům 

než svítidlům a tmou se ozýval pravidelný těžký krok poli

cisty na dlouhé obchůzce, který se nepřestával přibližovat 

či vzdalovat, s výjimkou krátkých přestávek, kdy chůze 

ustávala, protože se muž zastavoval, aby zatřásl dveřmi či 

oknem nebo aby si posvítil lucernou do nějaké temné uličky 

svažující se k řece.

můj otec opakovaně sděloval přátelům, kteří nad výbě-

rem takového bydliště vyjadřovali údiv, že dům skýtá řadu 

výhod, mezi něž v mé malé morbidní hlavičce patřila i sku-

tečnost, že jeho zadní okna skýtala ničím nerušený pohled 

na starobylý a náramně obydlený hřbitov. v noci jsem se 

často kradl z postele, a jakmile jsem se vyšplhal na vysoký 

dubový prádelník stojící v pokoji přímo před oknem, s oba-

vami jsem shlížel hluboko dolů na prastaré šedé náhrobní 

kameny a přemýšlel, jestli ty stíny, co se mezi nimi plouží, 

nejsou náhodou duchové – špinaví duchové, kteří přišli 

o svou přirozenou bělost dlouhotrvajícím působením měst

ského kouře, jenž je ušmudlal stejně jako sníh, který se 

na hřbitově občas objevil.

(10 )

přesvědčil jsem sám sebe, že to jsou duchové, a postupně  jsem si k nim vypěstoval docela přátelský vztah. přemýšlel  jsem, co je tak asi napadá, když vidí na náhrobcích blednoucí  písmena svých jmen, jestli si sami sebe pamatují a přejí si, 

aby byli znovu naživu, nebo jestli jsou šťastnější tak, jak 

jsou teď. to ve mně však probouzelo neskonalý smutek.

Jedné noci, když jsem se opět díval z prádelníku dolů, 

ucítil jsem na rameni čísi ruku. nevylekalo mě to, protože 

to byla měkká a jemná ruka, kterou jsem tak dobře znal. 

Jen jsem si o ni opřel tvář.

„Jak to, že je ten můj malý nezbeda venku z postele?  to mu mám naplácat?“ a na druhé tváři jsem ucítil dotyk  druhé ruky a vnímal jsem, jak se mých vlasů dotkly měkké  kadeře.

„vždyť já se jenom dívám na duchy, mami,“ odpověděl  jsem. „tam dole je jich taková spousta.“ potom jsem zamy- šleně dodal: „rád bych věděl, jaké to je být duchem.“

matka na to nic neřekla, ale vzala mě do náručí a odnes- la mě zpátky do postele. pak se vedle mě posadila, vzala si  mou ruku do své – velikostí se nijak zvlášť nelišily – a začala  mi tím svým hlubokým, laskavým hlasem, který ve mně  vždycky probouzel touhu alespoň na chvíli být hodný, zpí- vat píseň, kterou mi zpívávala velmi často a kterou jsem 

od té doby neslyšel zpívat nikoho jiného a ani bych nechtěl.

ale zatímco zpívala, na ruku mi dopadlo něco, co mě  přinutilo posadit se a trvat na tom, aby mi ukázala oči.  zasmála se, připadalo mi to jako dosti zvláštní, přerývaný  smích, a řekla, že to nic není, že mám v klidu ležet a usnout.  znovu jsem se tedy zavrtal a pevně zavřel oči, ale nedokázal  jsem pochopit, co ji mohlo tak rozplakat.

chudák maminka žila v domnění, očividně vycházejícím  spíše z vrozené víry než z pozorování, že všechny děti jsou andělé a že je tudíž o ně naprosto mimořádný zájem na jistém místě, kde se andělům nabízí více vhodných příležitos- tí, a proto udržet je v tomto světě je obtížné a nejisté. mé 

(11 )

řeči o mrtvých musely v tom bláhově láskyplném srdci oné  noci, a bojím se, že i po řadu nocí následujících, vzbuzovat  nedefinovatelnou hrůzu.

Určitou dobu po této příhodě jsem si všímal, že matka 

na mě nepřestává upírat oči. obzvláště bedlivě mě pozoro- vala v době jídla, ale při těchto příležitostech tak, jak jsem  dojídal, její tvář nabývala výrazu spokojenosti a úlevy.

Jednou jsem během večeře zaslechl, jak šeptá otci (proto-

že děti nejsou tak hluché, jak si jejich rodiče myslí): „vypadá 

to, že mu chutná.“

„chutná!“ odpověděl jí otec stejným pronikavým šepotem, 

„ten jestli z něčeho umře, tak to bude z jídla.“

matka se tedy zklidnila a doufala, že bratříčci andělé by 

se snad beze mě mohli ještě nějaký čas obejít; ze mě se stal 

postupem času dospělý člověk, který odložil své dětské já  se všemi strašidelnými představami a který přestal věřit  na duchy spolu s řadou dalších věcí, v něž věřit by možná  bylo přece jen lepší.

avšak zrovna nedávno se mi vzpomínka na ten zašlý 

hřbitov a na stíny, jež v něm přebývaly, znovu pronika-

vě zhmotnila, neboť jsem měl pocit, že já sám jsem duch 

vznášející se ztichlými uličkami, kudy jsem kdysi spěšně 

procházel plný života.

vnořil jsem se do dlouho neotvírané zásuvky, z níž jsem 

zcela náhodou vytáhl zaprášený rukopis popsaný na roztr

hané hnědé papírové obálce slovy: JaK Jsme se rozhodli 

psát román. z jeho stran s ohnutými růžky na mě vyva-

nul dech mrtvých dnů; a když se tak přede mnou otevíral,  má paměť zabloudila k letním večerům – ani ne snad tak  dávno, pokud bychom počítali pouze roky, ale velmi, velmi  dávno, pokud budeme Čas měřit pocity –, kdy se nad jeho 

psaním scházeli čtyři přátelé, kteří se spolu již víckrát 

nesejdou. s každým pokrčeným listem, který jsem otáčel, 

ve mně nepříjemné přesvědčení, že jsem jen duch, notně síli-

lo. rukopis byl můj, ale slova patřila někomu cizímu, takže 

(12 )

jsem se při čtení sám sebe ptal: to jsem si opravdu myslel? 

po tom jsem opravdu toužil? měl jsem něco takového vážně 

v úmyslu? dával jsem si předsevzetí být vskutku takový? 

tak tedy vypadá život v očích mladého muže? a nevěděl 

jsem, zda se mám usmívat či vzdychat.

Kniha byla napůl deníkem, napůl zapsanými poznám-

kami. Ukrýval se v ní záznam mnoha zamyšlení a mnoha  rozhovorů a z ní – po výběru toho, co se mi zdálo vhodné, 

po přidání, změnách a různých úpravách – vzešly poté 

i následující kapitoly.

snažil jsem se uklidnit své mimořádně úzkostlivé svě

domí. měl jsem právo tak učinit? ze čtyř spoluautorů se 

ten, jemuž budu říkat „macshaughnassy“, vzdal veškerých 

nároků na cokoli ležící dál než šest stop od jeho sluncem 

sežehlého pozemku v africké stepi; zatímco od člověka, 

kterého označím jako „Brown“, jsem toho pochytil věru 

málo a o tom málu mohu zcela sebevědomě tvrdit, že jsem  je přejal díky své umělecké šikovnosti, s jejíž pomocí jsem  je vylepšil. cožpak mu převzetím několika jeho neslaných 

nemastných myšlenek a jejich zformováním do čitelného 

tvaru neprojevuji laskavost, a tudíž neoplácím zlo dobrem? 

protože cožpak ze svých vysokých mladických ambicí nesle

vil postupným upadáním až do stavu, kdy se z něj stal kri-

tik, a tedy můj přirozený nepřítel? cožpak mě ve sloupcích 

jistých novin vysoké aspirace, leč nízké distribuce nenazývá 

harrík (místo harry, ten jeden satirický ničema) a cožpak 

se jeho pohrdání anglicky mluvícími lidmi nezakládá z velké 

části na skutečnosti, že někteří z nich čtou mé knihy? ale za dnů života v Bloomsbury a divadelních premiér sledovaných z laciných sedadel jsme se tenkrát ještě navzájem  považovali za inteligentní.

od „Jephsona“ mám dopis adresovaný z ranče ukryté

ho kdesi hluboko v srdci australské buše. „Udělej s tím, co 

uznáš za vhodné, starý brachu,“ píše v dopise, „pod pod-

mínkou, že mne z toho vynecháš. děkuji ti za lichotivé 

(13 )

projevy lítosti, ale nemohu je s tebou sdílet. nikdy jsem 

se na literární kariéru nehodil. Ještě štěstí, že jsem na to 

včas přišel. Jistí nebožáci si to neuvědomí nikdy. (nemířím 

na tebe, kamaráde. Čteme tu všechno, co napíšeš, a moc se 

nám to líbí. v zimě se tu čas pěkně vleče a my jsme vděční 

skoro za cokoliv.) tento život mi vyhovuje mnohem více. 

mám rád ten pocit, když pode mnou cválá kůň a opírá se 

do mě slunce. a pak jsou tu mladí, co kolem nás dospívají, 

a pohůnci, na které musíme dohlížet, a nakonec celé stá-

do. Řekl bych, že tobě to připadne jako hodně nezajímavý, 

neintelektuálský život, ale mé povaze je mnohem bližší než 

psaní nějakých knih. navíc už tak je spisovatelů náramná 

spousta. celý svět by jen četl a psal a nemá vůbec čas na pře-

mýšlení. ty mi samozřejmě řekneš, že knihy jsou myšlení, 

ale to je jenom fráze literátů. přijeď sem, kamaráde, a seď tu 

někdy jako já celé dny a noci o samotě s tím tupým dobytkem 

pasoucím se na vyvýšeném ostrůvku země, který jako by se 

tlačil do nekonečného nebe, a poznáš, že v knihách myšlení 

není. co si člověk myslí – opravdu myslí –, se do něho spouští 

a v tichosti roste. co člověk píše do knih, jsou jen myšlenky, 

které si přeje, aby myšleny byly.“

chudák Jephson, jak slibně se jednu dobu jevil. ale vždycky 

ho napadaly takové zvláštní věci.

(15 )

Kapitola první

Jak jsme se rozhodli psát román

Když jsem jednoho večera po návratu domů z dýmkového  dýchánku u Jephsona sdělil své ženě, že se chystám napsat  román, ta myšlenka ji rozhodně potěšila. Řekla mi, že se  často podivovala, proč mě něco takového nenapadlo dříve.  „Jen se podívej,“ dodala, „jak jsou ty dnešní romány pro- stoduché; jsem si jistá, že bys jeden napsat zvládl.“ (Jsem  pevně přesvědčen, že mi ethelbertha chtěla složit poklonu; nicméně v jejím způsobu vyjadřování panuje jakási nedbalost, která občas význam jejích slov zatemňuje.)

Jakmile jsem ji však informoval, že na díle bude spolupra- covat i můj přítel Jephson, pronesla jen pochybovačné „ach  tak“; a když jsem jí dále vysvětlil, že nám budou asistovat  i selkirk Brown a derrick macshaughnassy, odpověděla mi  dalším „ach tak“, které však již neneslo pražádnou stopu  pochybovačnosti a z něhož bylo rázem jasné, že její zájem  o tuto záležitost, jakožto proveditelného projektu, dočista  vyprchal.

domnívám se, že podle ní poněkud snížila naši šanci  na úspěch ta okolnost, že mí tři spolupracovníci jsou všich- ni staří mládenci. vůči starým mládencům coby spole- čenské třídě má žena totiž chová silné předsudky. mužův 

(16 )

nedostatek smyslu pro ženění nebo – pakliže tento smysl 

má – jeho nedostatek důvtipu něco takového provést prozra

zuje buď slabost intelektu, nebo přirozenou mravní zpust-

lost, přičemž to první ubožákovi znemožňuje a to druhé 

odnímá způsobilost, aby se z něho někdy mohl stát skutečně 

užitečný romanopisec.

snažil jsem se, aby pochopila prazvláštní výhody, které 

náš plán přináší.

„podívej se,“ jal jsem se vysvětlovat, „v běžném, nená-

paditém románu se nám dostává myšlenek pouze jednoho 

jediného člověka. zato na tomto románu bude spolupra-

covat čtveřice chytrých mužů. veřejnosti se tak nabídne 

možnost sledovat myšlenky a názory všech nás čtyř, a to 

za cenu, která se obvykle žádá za stanoviska jen jednoho  autora. pokud britský čtenář ví, o čem je řeč, tuto knihu si  bez meškání objedná, protože taková příležitost se několik  dalších let nemusí opakovat.“

ethelbertha souhlasila, že něco takového je pravděpo-

dobné.

„a navíc,“ pokračoval jsem a mé nadšení s prohlubujícím se 

uvažováním nad touto věcí jen sílilo, „bude tato koupě mimo-

řádně výhodná ještě v jednom ohledu. do knihy nevložíme 

jen své každodenní myšlenky. do této knihy, pokud je unese, 

vměstnáme veškerou inteligenci a moudrost, kterými dohro-

mady disponujeme. po ní už nenapíšeme žádnou další. toto 

dílo bude mít nádech intelektuálního likvidačního výprode

je. do tohoto románu jednoduše vložíme všechno, co víme.“

ethelbertha sevřela rty a něco si pro sebe zamumlala; 

načež nahlas poznamenala, že je jí jasné, že to musí být 

otázka pouze jednoho svazku.

tento náznak pošklebku mě ranil. Upozornil jsem ji, že už 

existuje početný zástup speciálně vyškolených osob, jejichž  prací není nic jiného než pronášet nepříjemné poznámky 

o spisovatelích a jejich dílech – což je povinnost, pokud 

jsem mohl soudit, kterou se zdají být schopni vykonávat 

(17 )

i bez jakéhokoli dodatečného přispívání ze strany amatérů.  a neodpustil jsem si doušku, že pod vlastní střechou by se  literát mohl pohybovat v poněkud přátelštějším ovzduší.

ethelbertha odpověděla, že já samozřejmě vím, jak to  myslela. pravila, že nepochybuje o mně a že i Jephson má  bezpochyby dostatek rozumu (Jephson je zasnoubený), ale  jaksi nevidí smysl v tom, zvát ke spolupráci půlku far- nosti. (o zvaní „půlky farnosti“ nepadlo ani slovo. ethel- bertha mluví někdy tak rozevlátě.) myšlenku, že Brown  a macshaughnassy by mohli být k nějakému užitku, označi- la za holý nesmysl. co mohl takový párek neostřílených sta- rých mládenců vědět o životě a lidské povaze? co se týkalo  konkrétně macshaughnassyho, byla toho názoru, že pokud  bychom se pídili po tom, co ví pouze on, a přinutili ho nijak  neodbočovat, dokázali bychom to vtěsnat na jednu stránku.

názor na macshaughnassyho si vytvořila, když ho uvidě- la poprvé. oba dva si náramně padli do oka; a jakmile jsem  se vrátil do salonu poté, co jsem ho šel vyprovodit k brance, její první slova byla: „ten macshaughnassy je prostě ohromný člověk. vypadá to, že toho o všem tolik ví.“

což macshaughnassyho přesně vystihuje. zdá se, že  toho ví neuvěřitelné spousty. má v malíčku více znalostí  než kterýkoli jiný člověk, s nímž jsem se kdy setkal. občas  jde o pravdivé znalosti; ale obecně vzato se vyznačují úžas- nou nespolehlivostí. Kam na ně chodí, je tajemství, které  se prozatím nikomu nepodařilo odhalit.

Když jsme začali vést společnou domácnost, byla ethel- bertha ještě velmi mladá. (vzpomínám si, že náš první  řezník v ní málem přišel o zákazníka, protože jí nepřestá- val říkat „slečinko“ a pořád jí předával vzkazy, které měla  vyřídit své matce. domů chodila celá uplakaná. Říkala, že  se asi nehodí, aby byla něčí manželka, ale že nechápe, proč  ji na to mají upozorňovat nějací živnostníci.) zcela přirozeně  nebyla v záležitostech spjatých s vedením domácnosti příliš  zběhlá, a jelikož si to uvědomovala, pohlížela s  vděčností 

(18 )

na každého, kdo jí mohl poskytnout užitečné pokyny a rady.  Když se u nás objevil macshaughnassy, připadl jí jako  nějaký velebný děd vševěd. věděl vše, co bylo třeba znát 

v domácnosti, od vědecké metody, jak oloupat brambory, až 

po léčení kočičích křečí, a ethelbertha mu seděla u nohou, 

obrazně řečeno, a za jeden večer získala informace, jak uči- nit dům neobyvatelný po dobu jednoho měsíce.

Řekl jí, jak je třeba rozdělávat oheň. Řekl, že způsob, kte- rým se v této zemi ohně obvykle rozdělávají, odporuje všem  přírodním zákonům a ukázal jí, jak se tento úkon provádí 

v Krymském tatarsku nebo na nějakém podobném místě, 

kde je umění rozdělávání ohňů jedině správně chápáno.  dokázal jí, že zavedením krymsko-tatarské metody lze  nepředstavitelně ušetřit čas a námahu, o uhlí ani nemlu- vě; a hned na místě ženu této metodě naučil, načež se tato  vydala bez meškání dolů do kuchyně a vše vysvětlila služce.

amenda, naše tehdejší děvče pro všechno, byla výjimeč- ně flegmatická mladá žena a v jistých ohledech i vzorná  služebná. nikdy se nehádala. zdálo se, že nikdy v mysli  nechová žádné vlastní názory. naše pokyny přijímala bez  odmlouvání a vykonávala je s takovou pedantskou přesností a tak očividným nedostatkem jakéhokoli pocitu odpovědnosti, pokud šlo o výsledky, že naše domácí zákonodárství  zahalila do zcela vojenské atmosféry.

i při výkladu macshaughnassyho náležitého rozdělávání ohně jen v tichosti poslouchala. Jakmile ethelbertha  domluvila, jen pronesla:

„chcete, abych takto rozdělávala oheň?“

„ano, amendo, zapamatuj si, že v budoucnu už nikdy  jinak oheň rozdělávat nebudeme.“

„Jak je libo, paní,“ odpověděla amenda s dokonalým nezá- jmem a tím celá záležitost pro ten večer skončila.

nadcházejícího rána jsme při příchodu na snídani v ku

chyni našli krásně prostřený stůl, ale po snídani nebyla  ani stopa. vyčkávali jsme. Uběhlo deset minut, čtvrt hodi-

(19 )

ny, dvacet minut. potom ethelbertha zazvonila na zvonek.  nato se objevila amenda, klidná a uctivá. „amendo, víš, že  hodina snídaně je půl deváté?“ 

„ano, paní.“

„a víš ty vůbec, že teď už je skoro devět?“

„ano, paní.“

„a je tedy snídaně připravená?“

„ne, paní.“

„a bude někdy připravená?“

„víte, paní,“ odvětila amenda upřímně a nevzrušeně,  „abych pravdu řekla, myslím, že nebude.“

„v čem to vězí? nejde zapálit oheň?“

„ale ano, jde zapálit velmi dobře.“

„a proč tedy tu snídani neuvaříš?“

„protože než se zase otočíte, už zhasne.“

amenda se dobrovolně nikdy nepouštěla do žádných  výkladů. odpověděla na otázku, kterou jste jí položili, a pak  zmlkla. Jednou jsem na ni zavolal do kuchyně ještě předtím,  než jsem pochopil tuto její zvláštnost, abych se jí zeptal,  jestli ví, kolik je hodin. odpověděla: „ano, pane,“ a zmizela  v kuchyni vzadu. po uplynutí přibližně třiceti vteřin jsem  na ni zase zavolal. „před chvílí jsem po tobě, amendo, chtěl,“  pravil jsem vyčítavě, „abys mi řekla, kolik je hodin.“

„opravdu?“ zavolala na mě příjemným hlasem. „prosím  za prominutí. myslela jsem si, že se mě ptáte, jestli vím,  kolik je hodin – je půl páté.“

ethelbertha se ptala – abych se vrátil k našemu ohni –,  jestli se pokoušela jej znovu rozdělat.

„ach ano, paní,“ odpověděla dívka. „zkusila jsem to čty- řikrát.“ pak vesele dodala: „Jestli chcete, můžu to zkusit  ještě jednou.“

amenda byla ta nejochotnější služebná, které jsme kdy  vypláceli mzdu.

ethelbertha řekla, že sejde dolů a oheň sama zapálí,  a vyzvala amendu, aby ji následovala a pozorovala, jak to 

(20 )

dělá. i mě začalo zajímat, jak celý pokus dopadne, a rovněž  jsem se za nimi vydal. ethelbertha si vyhrnula šaty a pus- tila se do práce. amenda a já jsme stáli opodál a přihlíželi.

Když uběhla asi tak půlhodina, ethelbertha z tohoto  klání celá rozpálená, špinavá a kapánek mrzutá odstoupila.  Krb si uchovával tentýž chladný, cynický výraz, s nímž nás  přivítal při příchodu.

pak jsem to zkusil já. na mou čest, snažil jsem se, seč 

jsem mohl. dychtivě jsem toužil po úspěchu. Jedním důvo-

dem bylo to, že jsem chtěl svou snídani. dalším pak to, že 

jsem chtěl říkat, že jsem něco takového dokázal. připadalo 

mi, že rozdělat oheň, který byl připravený tak, jak připrave- ný byl, by pro každého smrtelníka znamenal výkon, na nějž  by mohl být po zásluze hrdý. vždyť ani za normálních okol- ností není rozdělávání ohně nic jednoduchého: cítil jsem, že něco takového dokázat s handicapem uvaleným macshaughnassyho pravidly mohlo být činem, na nějž by se ještě  dlouho vzpomínalo. pakliže bych uspěl, měl jsem v úmyslu 

obejít celou čtvrť a hlasitě se chvástat.

nicméně jsem neuspěl. zapálil jsem řadu jiných věcí,  kuchyňským kobercem počínaje a kočkou, která se mi mota- la pod rukama, konče, leč materiály uvnitř kamen byly podle  všeho ohnivzdorné.

ethelbertha a já jsme se posadili, každý na jedné straně  našeho bezútěšného ohniště, dívali jsme se na sebe a mys- leli na macshaughnassyho, dokud naše zoufalství nepře- rušilo zaštěbetání amendy, která přišla s jedním z těch  svých praktických návrhů, kterými nás občas oblažovala  a na které jsme mohli či nemuseli přistupovat, jak nám  bylo jen libo.

„možná,“ pravila, „bych ho alespoň pro dnešek mohla  zapálit postaru.“

„Učiň tak, amendo,“ řekla ethelbertha a povstala. a po- tom dodala: „myslím, že oheň budeme už vždy rozdělávat  jen postaru, amendo, budeš-li tak laskavá.“

(21 )

Jindy nám zase předvedl, jak se dělá káva – podle arab- ských postupů. arábie musí být velmi nepořádné místo,  pokud tam kávu dělají častěji. zašpinil dvě pánve, tři kra- jáče, jeden ubrus, jedno struhátko na muškátové oříšky, jed- nu předložku před krbem, tři šálky a sám sebe. výsledkem  byla káva pro dva – co by bylo třeba v případě celé sešlosti,  si člověk radši ani nechce představit.

skutečnost, že nám už hotová káva nechutnala, macshau- ghnassy připisoval našemu pokleslému vkusu – následku  dlouhodobého holdování podřadnému zboží. sám pak oba  šálky vypil, a potom odjel domů drožkou.

vzpomínám si, že v oné době měl i tetičku, tajuplnou  postarší dámu, která žila v jakémsi odlehlém útulku, odkud způsobovala nepopsatelné útrapy všem macshaughnassyho přátelům. co nevěděl on – těch pár věcí, na které nebyl  expert –, to věděla jeho tetička. „ne,“ říkával s odzbrojující  upřímností, „ne, v tom vám opravdu nedokážu poradit. ale,“  dodával vzápětí, „řeknu vám, co udělám. napíši své tetičce  a zeptám se jí.“ a za den za dva se vracel a přinášel tetiččinu  radu; a pokud jste byli mladí a nezkušení nebo od přírody  natvrdlí, mohli jste se jí i řídit.

při jedné příležitosti nám přes macshaughnassyho poslala recept na hubení švábů. Byli jsme nastěhovaní ve velmi  malebném starém domě; ale jak už to s většinou malebných  starých domů bývá, jeho výhody spočívaly hlavně ve vněj- ším vzezření. v jeho vrzající konstrukci se nacházela řada  děr, puklin a štěrbin. znenadání se nám uprostřed jídelny  zjevovaly žáby, které se předtím ztratily a vydaly špatným  směrem, což u nich vzbuzovalo zjevně stejné překvapení  a nelibost jako u nás. z domu si udělal tělocvičnu početný  dav krys a myší, který se vyznačoval pozoruhodným zájmem  o tělesné aktivity; a z kuchyně se po desáté večer stával  klub švábů. slézali se skulinami v podlaze a prasklinami  ve zdech a dováděli tím svým lehkovážným, neukázněným  způsobem až do časného jitra.

(22 )

vůči krysám a myším amenda nic nenamítala. Říkala, 

že je docela ráda pozoruje. ovšem vůči švábům měla před-

sudky. proto se celá rozzářila, když jí má žena řekla, že 

nám macshaughnassyho tetička dala naprosto spolehlivý  recept na jejich likvidaci.

nakoupili jsme potřebné přípravky, namíchali směs a roz-

místili ji po domě. Brouci přišli a snědli ji. vypadalo to, že  jim chutná. všechnu ji spořádali a očividně je kormoutilo,  že jí není víc. neumřeli však.

sdělili jsme tyto skutečnosti macshaughnassymu. Usmál 

se velmi potutelně, a hlubokým hlasem plným zlověstnosti 

nám řekl: „Jen ať jedí!“

připadalo nám, že jde o jeden z těch pomalých, zákeř-

ných jedů. záškodníka nezabíjí ihned, avšak nabourává jeho 

tělesnou konstituci. živočich den po dni chřadne a skomírá, 

přičemž není s to říci, co se s ním děje, až pak jednoho rána 

vstoupíme do kuchyně a najdeme ho na zemi chladného 

a ztuhlého.

směsi jsme tedy vyrobili více, každou noc jsme ji nastra-

žili a švábi z celé farnosti se na ni slézali jako na pivo. noc  co noc přicházeli v stále hojnějším počtu. přiváděli s sebou 

všechny své známé a příbuzné. o celé věci se dozvěděli také 

cizí brouci – brouci z cizích domácností, co si na nás nemohli 

dělat pražádné nároky – a přicupitávali v celých hordách 

a naše šváby se o jed snažili okrást. Koncem týdne jsme 

do své kuchyně přilákali z širokého dalekého okolí každou 

breberku, která se dokázala udržet na nohou.

macshaughnassy pravil, že je to tak správně. vyčistí-

me celou čtvrť na jeden zátah. Brouci pojídali návnadu bez 

přestávky už deset dní a on říkal, že konec nemůže být 

daleko. to jsem slyšel rád, protože jsem začínal mít pocit,  že tato bezbřehá pohostinnost nám udělá díru do rozpočtu.  Krmili jsme je pěkně drahým jedem, a jak je vidět, tak jim  to svědčilo.

(23 )

sešli jsme dolů, abychom se podívali, jak se jim daří.  macshaughnassy měl za to, že vypadají divně, a byl toho  názoru, že začínají tělesně chátrat. pokud šlo o mě, mohu  říci jenom tolik, že si jaktěživ nepřeji spatřit dav zdravěji  vypadajících brouků.

Je pravda, že jeden toho večera opravdu umřel. Byl zpo- zorován, jak se snaží prchnout s nepřiměřeně velkým dílem  jedu, a tři nebo čtyři další švábi se na něho zběsile vrhli  a zabili ho.

Byl to však jediný, pokud jsem mohl soudit, jemuž mac- shaughnassyho recept přivodil zkázu. co se týče ostatních,  ze směsi jen ztloustli a zbuclatěli. některým se dokonce  začala formovat pozoruhodná figura. Jejich počty jsme nako- nec snížili za pomoci jakéhosi běžného přípravku z drogerie.  nicméně v domě se jich za přispění macshaughnassyho jedu  usadily takové spousty, že jejich konečná likvidace byla nyní  již neproveditelná.

o macshaughnassyho tetičce jsem poslední dobou už  neslyšel. možná si některý z macshaughnassyho důvěrných  přátel obstaral její adresu, přijel za ní a zavraždil ji. Je-li  tomu tak, chtěl bych mu poděkovat.

před nedávnem jsem se snažil macshaughnassyho z jeho  neblahé vášně týkající se udílení rad vyléčit tím, že jsem  mu zopakoval velmi smutnou historku, kterou mi vyprávěl  jistý pán, jehož jsem potkal v jednom vlaku na své cestě  amerikou. cestoval jsem z Buffala do new yorku a během  dne mě najednou napadlo, že bych si cestu mohl zpříjemnit,  kdybych z vlaku vystoupil v albany a zbytek vzdálenosti  urazil po vodě. nevěděl jsem však, jak lodě jezdí, a neměl  jsem u sebe ani průvodce. rozhlédl jsem se, jestli by mi  náhodou nemohl někdo pomoci. U vedlejšího okna seděl  mírumilovně vyhlížející postarší pán, který četl knihu, jejíž  obálka mi byla dobře známá. Uznal jsem ho za inteligent- ního a oslovil ho.

(24 )

„promiňte mi, že vás ruším,“ řekl jsem a posadil se napro-

ti němu, „ale mohl byste mi dát nějakou informaci ohledně  lodní dopravy mezi albany a new yorkem?“

„inu,“ odpověděl a vzhlédl s příjemným úsměvem, „jezdí 

tam celkem tři linky. Je to heggartyova linka, ale ti jezdí 

jenom do catskillu. pak tam jsou poughkeepsijské lodě, kte-

ré jezdí obden. nebo pak to, co my nazýváme průplavní loď.“

„ach tak,“ já na to. „no a kterou byste mi mohl doporu-

čit?“

s výkřikem se vymrštil na nohy a stál přede mnou s tak 

rozezleným výrazem v očích, že jsem v nich četl smrt.

„ty lotře!“ zasyčel slovy stěží ovládané zuřivosti. „tak 

o to ti tedy jde, co? tady máš něco, s čím budeš potřebovat 

poradit,“ a vytasil šestiranný revolver.

ranilo mě to. a také jsem měl pocit, že pokud by měl 

náš rozhovor pokračovat, mohl bych se cítit být raněn ješ- tě více. zanechal jsem ho tam tedy beze slůvka rozloučení  a přesunul se na opačný konec vagonu, kde jsem se posadil  mezi korpulentní dámu a dveře.

stále jsem přemítal o tomto incidentu, když jsem zvedl 

zrak a spatřil jsem onoho postaršího pána, jak se ke mně 

blíží. vstal jsem a položil ruku na kliku. nesměl mě překva-

pit nepřipraveného. on se však konejšivě pousmál a napřáhl 

ke mně ruku.

„napadlo mě,“ řekl, „že jsem se možná před chvilkou 

zachoval poněkud hrubě. Kdybyste dovolil, rád bych vám 

to vysvětlil. myslím, že až si vyslechnete můj příběh, vše  pochopíte a odpustíte mi.“

něco v jeho chování ve mně vzbuzovalo důvěru. našli 

jsme si klidné místo v kuřáckém voze. Já jsem si dal whisky 

s citronem a on si objednal jakousi zvláštní směsici vlastní  receptury. potom jsme si zapálili doutníky a on se pustil  do vyprávění.

„před třiceti lety,“ řekl, „jsem byl mladý muž se zdravou 

sebedůvěrou a s touhou činit druhým jen dobro. nepova-

(25 )

žoval jsem se za génia. dokonce jsem se nepovažoval ani  za nikterak výjimečně inteligentního či nadaného. ale zdálo  se mi – a čím více jsem si všímal počínání svých bližních, tím  víc ve mně toto zdání sílilo – že jsem obdařen do nezvyklé a pozoruhodné míry prostým a praktickým selským rozumem. s tímto vědomím jsem napsal malou příručku, kterou  jsem pojmenoval Jak být šťastný, bohatý a moudrý, a vydal  jsem ji na vlastní náklady. netoužil jsem po zbohatnutí. Jen  jsem chtěl být lidem prospěšný.

Kniha nezpůsobila takový rozruch, jak jsem předpoklá- dal. prodalo se nějakých dvě stě tři sta výtisků a pak prodej  prakticky ustal.

přiznávám, že jsem byl zpočátku zklamán. ale za něja- kou dobu jsem došel k závěru, že nechtějí-li se lidé řídit mými  radami, je to spíše k jejich škodě než k mé a celou záležitost  jsem pustil z hlavy.

Jednoho rána, asi dvanáct měsíců nato, jsem seděl ve své  pracovně, když za mnou přišel sluha a oznámil mi, že dole  se nachází muž, který by mě velmi rád navštívil.

požádal jsem ho, aby ho poslal nahoru, a muž vzápětí  dorazil.

Byl to prostý člověk, ale měl otevřenou, bystrou tvář  a choval se nadmíru uctivě. pokynul jsem mu, aby se posa- dil. vybral si židli a posadil se skoro až na samý okraj.

,doufám, že mi odpustíte tento vpád, pane,‘ spustil roz- vážně, přičemž si celou dobu mnul klobouk; ,ale ujel jsem  více než dvě stě mil, abych vás mohl navštívit.‘

vyjádřil jsem své potěšení a on pokračoval: ,Bylo mi řeče- no, že vy jste ten pán, co napsal tu malou knížečku Jak být šťastný, bohatý a moudrý.‘

všechny tyto položky pomalu vypočítal a s láskou se  u každé pozastavil. přitakal jsem.

,víte, pane, je to krásná kniha,‘ pokračoval. ,Já nejsem  z těch, co mají vlastní rozum – nemám ho ani za mák –, ale  vím toho aspoň tolik, že poznám, kdo ho má; a když jsem 

(26 )

tak četl tu knížečku, říkám si, Josiahu hackette (tak se 

jmenuji, pane), až nebudeš vědět na čem jsi, nelámej si nic  tu svou pitomou hlavu, která ti stejně řekne jenom nesmy- sly; běž za tím pánem, který tu knížku napsal, a požádej  ho o radu. Je to laskavý pán, což musí každý uznat, a on  ti ji dá; a až ji získáš, pusť se do toho plnou parou, pro nic  se nezastavuj, protože on už ví, co je pro tebe dobré, stejně 

jako ví, co je dobré pro všechny ostatní. to jsem si teda řekl, 

pane; a proto tu teď i jsem.‘

odmlčel se a otřel si čelo zeleným bavlněným kapesní

kem. vyzval jsem ho, aby pokračoval.

vyšlo najevo, že tento dobrý muž se chce oženit, ale nedo-

kázal se rozhodnout, koho si to vlastně chce vzít. měl spa-

deno – tak to vyjádřil – na dvě mladé ženy a ony, jak se 

domníval, mu jeho pozornost oplácely více, než je obvyklé.  Jeho potíž spočívala v rozhodnutí, která z těch dvou – obě  byly výtečné a pozoruhodné mladé osoby – by ho doplnila 

jako ideální manželka. první z nich, Julianu, jedinou dceru 

námořního kapitána na odpočinku, popsal jako půvabnou 

dívku. druhá, hannah, byla starší a veskrze zralejší žena. 

Byla nejstarší z celého širokého potomstva. Její otec, jak 

mi bylo sděleno, byl bohabojný muž, jemuž se dařilo dobře  v dřevařské živnosti. požádal mě, kterou z nich bych mu 

mohl doporučit, aby pojal za ženu.

Byl jsem polichocen. Který člověk na mém místě by 

nebyl? tento Josiah hackett přijel z velké dáli, aby si vysle-

chl mé moudré stanovisko. Byl ochoten – ba co dím, dych- tiv – svěřit své celoživotní štěstí mému úsudku. nechoval  jsem žádné pochyby o tom, že tak učinil naprosto správně.  vždy jsem měl za to, že volba manželky je věcí, jež si vyža- duje chladného, nezaujatého soudu, kterého není schopen 

žádný snoubenec. v tomto případě bych neváhal nabídnout 

radu i tomu nejmoudřejšímu muži. cítil jsem, že u tohoto 

chudého, prostomyslného chlapíka by odmítnutí hraničilo 

s krutostí.

(27 )

podal mi fotografie obou mladých dam, mezi nimiž si měl  vybrat. rychle jsem si poznamenal na zadní stranu každé  z nich ty detaily, o nichž jsem si myslel, že mi napomohou  při odhadování jejich způsobilosti pro obsazení zmíněného  volného místa, a slíbil jsem mu, že celou záležitost náležitě  uvážím a během jednoho či dvou dnů mu napíši.

Jeho vděk mě dojal. ,nedělejte si starosti s psaním dopisů,  pane,‘ řekl; ,jenom prostě na kus papíru čmárněte „Julia“  nebo „hannah“ a strčte to do obálky. Já už budu vědět, co  to znamená – to bude ta, kterou si vezmu.‘

pak mě uchopil za ruku a odešel.

výběru Josiahovy manželky jsem věnoval značnou dávku  uvažování. chtěl jsem, aby byl šťastný.

Juliana byla bezpochyby velice hezká. Kolem koutků úst  se jí tetelila potlačovaná dovádivost, která vyvolávala dojem  zvonivého smíchu. pokud bych jednal na základě dojmů,  Josiahovi bych do náruče vtiskl právě ji.

ale, uvažoval jsem, pro roli manželky jsou potřeba solid- nější vlastnosti než pouhopouhá hravost či hezký zevnějšek.  hannah, ačkoli nikterak tak okouzlující, byla zcela jasně  obdařena jak rázností, tak zdravým rozumem – vlastnostmi  pro ženu chudého muže nadmíru důležitými. hannin otec  byl zbožný člověk a „dařilo se mu dobře“ – byl to zcela jistě  šetrný, uvážlivý muž. Určitě jí vštípil základy hospodaření  a ctnosti; a později by mohla i k něčemu malému přijít. Byla  nejstarší z početného potomstva. Bylo jisté, že musela hodně  pomáhat matce. Bude mít zkušenosti s chodem domácnosti  a bude chápat, co obnáší výchova dětí.

Juliin otec, na druhé straně, byl námořní kapitán na  odpočinku. mořeplavci jsou zpravidla zcela zpustlá indi- vidua. Určitě měl ve zvyku procházet se po domě a užívat  jazyka a vyjadřovat názory, jejichž poslouchání muselo mít  na formování charakteru dospívající dívky neblahý vliv.  Juliana byla jeho jediná dcera. z jedináčků obvykle rostou  špatní lidé. příliš se jim dovoluje prosazovat si svou vůli. 

(28 )

pohledná dcera námořního kapitána na odpočinku bude 

naprosto jistě rozmazlená.

musel jsem si taktéž připomínat, že Josiah je zcela zjevně 

muž mdlého charakteru. Bude mu třeba vedení. a hannah  se v očích zračilo cosi, co vedení vrchovatě prozrazovalo.

Uplynuly dva dny a já jsem byl rozhodnut. napsal jsem 

na kousek papíru ,hannah‘ a poslal jsem jej.

po čtrnácti dnech jsem od Josiaha obdržel dopis. děko-

val mi za mou radu, ale jen tak mimochodem dodával, že  si přál, abych se nakonec rozhodl pro Julii. psal však, že je  nicméně přesvědčen, že vím, co je nejlepší, a že v době, kdy 

budu dopis číst, už budou s hannah svoji.

ten dopis mě zneklidnil. začal jsem pochybovat, jestli 

jsem nakonec opravdu zvolil tu správnou ženu. Jen si před- stavte, že by hannah nebyla taková, za jakou jsem ji měl!  Jaké neštěstí by to pro Josiaha bylo. Jaké údaje jsem měl  k dispozici? stačily jako podklady pro zvažování? Jak jsem  mohl vědět, že hannah nebyla líná, nevrlá ženská, neustá- lý trn v oku své ubohé přepracované matky, nevyléčitelný  bolák pro své mladší bratry a sestry? Jak jsem mohl vědět, že byla náležitě vychovaná? Její otec mohl být sakramentský prolhanec: jak to zjevně u zbožných mužů bývá. mohla  se od něj naučit jen pokrytectví.

a jak jsem pak mohl vědět, že Julianina veselá dětin-

skost nedozraje do sladké, radostné ženskosti? Její otec 

mohl být navzdory všemu, co jsem si myslel, vzor toho, co 

by měl námořní kapitán na odpočinku představovat; navíc 

se sympatickou sumičkou investovanou v nějakém bezpečném podniku. a Juliana byla jeho jediným dítětem. Jaký  důvod jsem měl odnímat tomuto lepému mladému stvoření  lásku k Josiahovi?

vzal jsem ze stolu její fotografii. Jako by se mi zdálo, že 

v těch velkých kukadlech cítím náznak vyčítavého pohledu. 

viděl jsem před sebou scénu v malém vzdáleném domku, 

když první zprávy o Josiahově sňatku dopadly jako krutý 

(29 )

kámen do dosud poklidných vod jejího života. viděl jsem ji,  jak klečí u otcova křesla, zatímco jí ten bělovlasý, opálený  kmet jemně hladí zlatovlasou hlavu, která se na jeho hrudi  otřásá tichými vzlyky. hryzání svědomí pro mě bylo skoro  nesnesitelné.

odložil jsem ji a zadíval jsem se na hannah – mým přičiněním vyvolenou. zdálo se mi, že se na mě usmívá v bezcit- ném triumfu. a tehdy se mě začal vůči hannah zmocňovat 

pocit naprosté antipatie.

Bojoval jsem proti tomuto pocitu. Říkal jsem si, že jsem 

předpojatý. ale čím více jsem se proti němu stavěl, tím se 

stával silnější. odhadoval jsem, že postupem času přeros-

te od rozmrzelosti k nelibosti a od nelibosti k nenávisti.  a to měla být žena, kterou jsem Josiahovi uvážlivě vybral  za životní partnerku!

několik týdnů jsem nezažil trochy klidu. s hrůzou jsem  otvíral každý dopis, který mi došel, neboť jsem se bál, že  bude od Josiaha. při každém zaklepání jsem vyskakoval  z křesla a rozhlížel se po úkrytu. pokaždé, když jsem v novi- nách četl titulek ,rodinná tragédie‘, mi na čele vyrazil stu- dený pot. Už jsem čekal, že si přečtu, jak se Josiah a han- nah navzájem zavraždili a umřeli s mým jménem na rtech.

postupem času, když jsem se nic nedozvídal, začaly se mé  obavy tišit a začala se mi vracet i víra v intuitivně správný  úsudek. možná jsem Josiahovi a hannah prokázal dobrou  službu a oni mi blahořečili. Uplynuly tři mírumilovné roky  a já jsem na existenci hackettů začínal zapomínat.

pak přišel znovu. Jednoho večera jsem se vrátil domů  z obchodního jednání a našel jsem ho, jak na mě čeká v hale.  v momentě, kdy jsem ho spatřil, jsem seznal, že mé nejhorší  obavy se pravdě ani nepřiblížily. pokynul jsem mu, aby mě  následoval do pracovny. Učinil tak a posadil se na stejnou  židli, v níž spočinul i před třemi lety. prošel pozoruhodnou  proměnou; vypadal staře a ztrápeně. v jeho jednání se zra- čila odevzdaná beznaděj.

(30 )

chvíli jsme nic neříkali; on si mnul klobouk jako při 

prvním rozhovoru, já jsem předstíral, že si rovnám papíry  na stole. po nějaké době, když se mi zdálo, že cokoli bude  snesitelnější než takové ticho, jsem se k němu obrátil.

,obávám se, že se vám moc nedařilo, co, Josiahu?‘ zeptal 

jsem se.

,ne, pane,‘ odvětil klidně; ,to rozhodně nemůžu říct, ani 

zdaleka. z té vaší hannah se vyklubala pěkná saň.‘

v jeho slovech nebyla slyšet ani stopa výčitky. Jednoduše 

konstatoval smutnou skutečnost.

,ale jinak je vám dobrou manželkou,‘ zkusil jsem to. ,má 

své chyby, ovšem. Kdo by je neměl. ale je rázná. no tak, 

uznejte přece, že je to ženská od rány.‘ Byl jsem povinován 

sám sobě nacházet na hannah něco dobrého a toto bylo to 

jediné, co mě v dané chvíli napadlo.

,ano, to je,‘ připustil. ,ale někdy mi tak připadá, že na ten 

náš mrňavý domek až moc.

víte,‘ pokračoval, ,hannah má v povaze vás tlačit někam 

do rohu; a pak její matka umí být občas taky pěkně nepří-

jemná.‘

,Její matka!‘ zvolal jsem, ,ale co ta má s vámi společného?‘

,víte, pane,‘ odpověděl, ,ona s námi teď žije – od té doby, 

co odešel starý pán.‘

,otec hannah! Je tedy mrtev?‘

,no ne tak docela,‘ on na to. ,asi před rokem utekl s jed-

nou mladou ženou, která učila v nedělní škole, a dali se 

k mormonům. všechny to naprosto zaskočilo.‘

zaúpěl jsem. ,a jeho podnikání,‘ vyzvídal jsem, ,ta dře-

vařská živnost, kdo v ní pokračuje?‘

,ach ta!‘ opáčil Josiah. ,tak ta se musela rozprodat, aby 

se splatily dluhy, nebo aby se k nim člověk aspoň dostal.‘

poznamenal jsem, že je to pro jeho rodinu určitě hrozná 

rána. předpokládal jsem, že domácnost se rozpadla a všich-

ni se rozprchli.

(31 )

,ne, pane,‘ odpověděl prostě, ,nijak zvlášť se nerozprchli.  všichni bydlí teď u nás.

ale pozor,‘ pokračoval, když uviděl výraz v mé tváři;  ,samozřejmě že vás se to nijak netýká. Určitě máte habaděj  svých vlastních starostí. nepřišel jsem, abych vás zatěžoval  ještě těmi mými. to bych se vám mrzce odměnil za veškerou  vaši laskavost.‘

,co se stalo s Julií?‘ zeptal jsem se. měl jsem pocit, že už  se ho nechci vyptávat na věci spjaté s ním osobně.

Ustálenou zádumčivost jeho rysů narušil úsměv. ,Bože  můj,‘ pravil radostnějším tónem, než s jakým se dosud vyja- dřoval, ,jen si na ni vzpomenu, už se mi zatetelí srdce, to  vám říkám. Je provdaná za jednoho mého přítele, mladého  sama Jessopa. Když není hannah doma, občas se vytratím  a jdu je navštívit. víte, podívat se k nim domů je jako spatřit  záblesk nebe. sam si mě kvůli tomu často dobírá. „Josiahu,  ty hlavo dubová, tys to vyved,“ říká co chvíli. víte, pane, já  a sam jsme staří kamarádi, takže mu nějak nepřijde, když  si ze mě někdy utahuje.‘

Úsměv se z jeho tváře za chvilku vytratil a on s povzdechem dodal: ,ano, často tak přemýšlím, jaká radost by mě  čekala, kdyby vám tehdy místo hannah vyšla Juliana.‘

cítil jsem, že za každou cenu musím zase stočit řeč na  hannah. Řekl jsem: ,vy a vaše žena žijete stále na tom sta- rém místě, nemýlím-li se?‘

,ano,‘ odpověděl, ,pokud to můžete nazvat žitím. Když je  nás teď tolik, je to spíš nekonečná bitva.‘

pokračoval dále v tom smyslu, že neví, jak by všechno  zvládl, kdyby nebylo Juliina otce. Řekl, že kapitán se chová  jako anděl, jestli ne jako něco ještě lepšího.

,netvrdím, že se může v chytrosti rovnat lidem jako jste  vy, pane,‘ vysvětloval. ,není to člověk, ke kterému byste si  šli pro radu jako třeba k vám, pane; ale přesto je to velký  dobrák.

(32 )

a to mi připomíná, pane,‘ pokračoval, ,proč jsem sem 

vůbec přišel. Budete si myslet, že jsem příliš smělý, když  tak žádám, ale –‘

přerušil jsem ho. ,Josiahu,‘ pravil jsem, ,uznávám, že 

za to, co se vám stalo, nesu velkou vinu já. požádal jste mě 

o radu a já vám ji dal. nebudeme se přít o to, kdo z nás byl  větší pitomec. důležité je, že jsem vám vyhověl a já nejsem  z těch, co by utíkali před zodpovědností. Bude-li to, oč teď  žádáte, v mých silách, rád vám to poskytnu.‘

Byl oněmělý vděčností. ,věděl jsem to, pane,‘ řekl nako-

nec. ,věděl jsem, že vy mě neodmítnete. Řekl jsem to i han-

nah. Říkám jí: „zajdu za tím pánem a zeptám se ho. půjdu  za ním a požádám ho o radu.“‘

vydechl jsem: ,o co?‘

,o radu,‘ zopakoval Josiah, přičemž ho můj tón očividně 

překvapil, ,v jedné malé věci, ve které se pořád nemůžu 

jaksi rozhodnout.‘

nejdřív jsem si myslel, že se pokouší o sarkasmus, ale 

nebylo tomu tak. ten človíček tam seděl a páčil ze mě radu, 

jestli by měl investovat tisíc dolarů, jež mu chtěl půjčit Juliin 

otec, do koupě prádelny či baru. takže mu to ještě nestačilo 

(mám na mysli mé poradenství); zatoužil po něm opět a jal 

se uvádět důvody, proč bych mu je měl poskytnout. namítal, 

že volba manželky byla úplně jiná záležitost. možná že v té 

věci mě o pomoc vůbec žádat neměl. ovšem radu, kterou ze  dvou živností by si měl nejradši vybrat, mu přece kterýkoli  obchodník dát mohl. Řekl mi, že si zrovna nedávno znovu  přečetl mou knížku Jak být šťastný, atd., a pakliže se muž,  který ji napsal, nedokáže rozhodnout mezi výhodami jedné  konkrétní prádelny a jednoho konkrétního baru, kteréžto 

instituce se nacházejí v jednom a tomtéž městě, pak mu tedy 

nezbývá než prohlásit, že vědomosti a moudrost v tomto 

vezdejším světě nemají očividně pražádné praktické použití.

abych pravdu řekl, ono to opravdu vypadalo jako jedno-

duchá věc. nebylo pochyb o tom, že v této věci já, jakožto 



Jerome Klapka Jerome

JEROME KLAPKA JEROME


2. 5. 1859 - 14. 6. 1927

Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859 ve Walsallu, Staffordshire. Jeho otec byl laický kazatel a jmenoval se Jerome Clapp Jerome. Jméno ovšem nemělo se jménem Klapka žádnou souvislost. V Anglii žil v té době v exilu maďarský revolucionář, generál vynikajících schopností vojevůdcovských, György Klapka (mezi jehož předky byl patrně nějaký Čech), a s tím se rodina Jeromova do té míry spřátelila, že na jeho počest dala svému synovi toto neanglicky znějící jméno. Po několika letech se Maďarsko s generálem usmířilo a dovolilo mu návrat do vlasti.

Jerome - Jerome Klapka Jerome – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist