načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O nevyřáděném dědečkovi - Alena Kastnerová

O nevyřáděném dědečkovi

Elektronická kniha: O nevyřáděném dědečkovi
Autor:

Byl jednou jeden docela obyčejný dědeček, který si poklidně žil ve své chaloupce, pil turka s rumem, čural na hnůj a nic mu nescházelo. Až do chvíle, kdy ho hodná snacha přestěhovala, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 95
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : ilustrace (některé barevné)
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustroval Jakub Zich
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3672-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Veselá knížka plná neuvěřitelných dobrodružství, která zažívá jeden docela obyčejný dědeček poté, co se přestěhoval z venkovské chaloupky do městského paneláku. Pro mladší děti. Z obyčejného, poklidně žijícího dědečka se ve městě stane dědeček divoce žijící. A aby se na stará kolena dost vyřádil, dělá všechno, co chtěl dělat jako malý kluk.

Popis nakladatele

Byl jednou jeden docela obyčejný dědeček, který si poklidně žil ve své chaloupce, pil turka s rumem, čural na hnůj a nic mu nescházelo. Až do chvíle, kdy ho hodná snacha přestěhovala, prý pro jeho dobro, z venkova k nim do městského paneláku. V tom okamžiku se z něj stal dědeček neobyčejný, který celé městečko obrátil vzhůru nohama. V té panelákové šedi se totiž cítil tak nějak… nevyřáděný. A tak si vzpomněl na své dětství a začal dělat všechno to, co tak rád dělával jako malý kluk - sáňkovat na aktovce, hrabat se na smetišti, pouštět vánoční kapry zpátky do řeky, chodit v noci na hřbitov a podobně.

Zařazeno v kategoriích
Alena Kastnerová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Veškeré postavy, jména i události v této knize jsou vymyšleny

a jejich souvislost s jakýmikoli žijícími osobami, skutečnými jmény

a událostmi je čistě náhodná.

Text © Alena Kastnerová, 2015

Illustrations © Jakub Zich, 2015


„Nevěř nikomu, komu je pod třicet.“



... a byl to úplně obyčejný, normální a běžný dědeček. Skoro by se chtělo říct:

dědeček-tucťák. Žil ve středně velkém městě, měl středně velkou rodinu, syna,

hodnou snachu a vnučku, a všichni dohromady svorně obývali byt na panelovém

sídlišti. Nebylo to tak ale vždycky. Ještě nedávno žil děda ve svém domku zařekou, měl zahrádku, psa a svatý pokoj.

Jenomže pak si jeho hodná snacha usmyslela, že už je příliš starý na to, aby žil takhle sám, a nastěhovala ho k nim do paneláku. Od té doby byl děda divný.Vadilo mu, že nemůže každé ráno vstát a jít se jen tak, mýrnyx týrnyx, v pyžamu vyčurat na hnůj. Nebo že si nemůže uvařit do svého nejmilejšího kafáče turka s rumem, posadit se na zápraží a koukat na nebe.

Teoreticky by to snad šlo (teda kromě toho hnoje), ale jaksi už to nebylo ono. Nebe ve městě je jiné než to na vesnici. I vzduch je jiný. A hlavně – lidi jsou jiní.

„Nechápu, proč jste mě nemohli nechat v tom mým milovaným zapadákově,“ naříkal dědeček každé ráno.

„A proč? Abyste tam byl sám jako kůl v plotě?“ oponovala jeho hodná snacha. „Tady máte rodinu! Vnoučata! Jazykové kurzy! Splachovací záchod! Městskou hromadnou dopravu!

... byl jednou jeden dědeček...


Supermarket a televizi s padesáti programy! Tak co byste ještě chtěl??“ Děda se ušklíbl. Ale jenom v duchu. (Že není možné dělat ksichty v duchu? To víte, že je! A když se to, milé děti, naučíte, nebudete mít už nikdy problémy sdospělými.)

Hodná snacha si ovšem uvědomovala, že dědovi něco chybí. A tak muvymýšlela program. Každý den pečlivě vypsala televizní pořady, které by měl děda vidět, aby jeho mozek nekrněl. Přihlásila ho do klubu důchodců. A v novinách pročítala seznamovací inzeráty, které tam dávaly čiperné seniorky.

Dědeček na její program kašlal. Celé dny seděl ve svém pokoji a načuřeně koukal do zdi. Možná si teď, milé děti, řeknete, že je děda trochu nespravedlivý. Město přece není zas tak strašné! A mít splachovací záchod, tramvaje a jazykové kurzy je ve skutečnosti fajn!

„To víte, že jo,“ řekl by vám na to dědeček, „když ale já se tady cítím takový... nevyřáděný. Celý život jsem dělal spoustu lumpačin. A teď nemůžu. A tylumpačiny se ve mně hromadí a já mám strach, že vybouchnu. Někdy se bojím ipromluvit, aby ze mě nějaká ta lumpačina nevyletěla,“ dodal by ještě.

A jaké že lumpačiny to měl děda na mysli?

Různé. Když byl malý, chodíval s klukama ze vsi k jezírku na pijavice. (Co s nimi dělali? Ani se neptejte!) V zimě zase jezdili na aktovkách, protože neměli sáňky. V noci chodili tajně na hřbitov a ve dne na smeťák. Pořád se s někým rvali. Buď s klukama z horního konce vesnice, nebo s těma z dolního. Na potoce stavěli mlýnky a v seníku bunkry. A taky chodili sousedům na třešně. A na jabka. Či na hrušky, podle toho, co zrovna dozrávalo.

„Ale dědo,“ říkávala hodná snacha, „tohle přece dělají všechny děti. Ale pak vyrostou a začnou si cenit i takových drobností, jako třeba že v šestnáct dvacet dávají v televizi zajímavý dokument o těžbě grafitu. Tak si to pusťte a zapomeňte na nesmysly. Nemůžete chodit na hrušky, když vám táhne nasedmdesát!“

Milé děti, tohle byla zřejmě nejdůležitější věta z celé naší knihy. Přečtěte si ji ještě jednou! Já počkám.

***

Už to máte? A taky vám na ní přijde něco divného? Proč by děda nemohl chodit

sousedům na hrušky jen proto, že už je starý? Proč by nemohl jezdit na aktovce a hrabat se ve smeťáku a lovit pijavice a házet žabky na rybníku a hrát

cvrnkanou o bonbóny a v noci chodit na hřbitov a... a... a...?

„Proč bych tohle všechno nemohl dělat?“ zeptal se dědeček sám sebe tiše.

„Když jsem byl malý, býval jsem šťastný. To až teď jsem takový... nevyřáděný!

Jsem smutný, protože jsem nevyřáděný,“ konstatoval dědeček překvapeně.

„A jediná cesta, jak z toho smutku ven, je začít řádit! A fest!“ ujasnil si ještě.

Máte, děti, dědečka? Tak se ho rychle zeptejte, jestli je vyřáděný! A jestli řekne,

že ne, rychle mu vymyslete nějakou zábavu, protože nevyřáděný dědeček, to je

ta nejhorší věc na světě! A jak se takový nevyřáděný děda pozná?


• brble

• chrchle

• kouká do zdi

• pořád nadává, nebo naopak...

• ... vůbec nemluví

• říkává, že když on byl mladý, všechno bylo lepší

• chodí o berlích, i když nemusí

• nic ho nebaví, ani grotesky s Chaplinem

• neustále si stěžuje na zdraví

• neotáčí se za ženami, a to ani za těmi hezkými. I když má záda v pořádku! Pokud jste v tomto seznamu zaškrtli aspoň tři body, je to jasné: Máte domanevyřáděného dědečka! A to je, milé děti, vážně průšvih. Jak z něho ven? Otočte na další stránky! Druhý den si nevyřáděný dědeček při čištění zubů broukal. Na dnešek měl totiž naplánovaný skvělý program. Pořádně si zařádí a večer uvidí, jestli mu řádění za a) pomohlo, nebo ho za b) ještě víc dodělalo.

A protože už třetí den chumelilo, zvolil dědeček na první řádicí den tradiční zimní sport: jízdu na aktovce! Cože? Co to říkáte? Že na aktovce se nejezdí? Že se jezdí tak maximálně na kole nebo koloběžce a v zimě na sáních nebo nabobech? Milé děti, já vás slyším! Ale uvědomte si, že když byl nevyřáděný dědeček malý, byl chudý. A něco tak luxusního, jako jsou boby, nevlastnil. A tak jezdil jako všichni ostatní kluci na aktovce.

Myslíte, že mu to vadilo? Ani náhodou! Taková školní brašna jezdila kolikrát lépe než kdejaké supermoderní sáně! A děda se při těchto vzpomínkách vrhnul do pokoje své vnučky a začal pátrat po něčem, na čem by mohl svůj dnešní plán uskutečnit.

Aktovku, nebo život!


„Copak, dědečku,“ zeptala se hodná snacha, která měla talent všimnout si úplně všeho, „hledáte něco?“

„Jo,“ kývl děda. „Aktovku. Do školy.“

„Vy chcete začít chodit do školy??“ usmála se hodná snacha, ale radar v její hlavě začal pracovat jako naši hokejisté – na sto deset procent.

„To víš, že ne,“ odpověděl děda a zamyšleně těkal zrakem v hromadě hraček. „Chci se jen trochu povozit,“ dodal ještě a začal se oblékat.

„Co prosím?“ nechápala hodná snacha, ale to už byl děda jednou nohou ve dveřích.

„Vysvětlím ti to potom,“ řekl ještě a zavřel dveře.

A zatímco si hodná snacha snažila srovnat v hlavě vše, co právě slyšela, došel děda k základní škole, která stála na kopci přímo naproti jejich paneláku.Aktovku neměl, a tak doufal, že se mu nějakou podaří vypůjčit. Vůbec ho nenaadlo, že by s tím měl být problém.

Ale byl! Protože když oslovil několik dětí s prosbou, jestli by mu na pár minut nepůjčily aktovky, setkal se leda s nechápavými obličeji. Několik starších dětí na jeho prosby reagovalo smíchem a jedna holčička místo odpovědi vytáhlamobil a chtěla volat tatínkovi!

Dědovi došlo, že jestli nechce mít oplétačky, musí na to

jinak. Nenápadně. Od lesa. Tedy spíše – ze křoví.

Jedno takové rostlo u vchodu školy a děda se

za něj přikrčil a číhal na nějaké vhodné dítě,

které bude mít pochopení pro jeho bláznivý

nápad. Po chvíli čekání se jedno takovéobjevilo: malý zrzavý prvňák, který si dědy

v křoví vůbec nevšiml, takže se pekelně

lekl, když na něj děda zasyčel:

„Sssss! Hej ty! Tady! Otoč se!“



Chlapec bojácně poslechl.

„Půjč mi aktovku!“

„Co?“ nechápal prvňák.

„Půjč mi aktovku!“ řekl děda zřetelněji.

Chlapec nebyl schopen slova.

„Ak-tov-ku!“ artikuloval děda z křoví, ale jediné reakce, které se dočkal, bylklukův zmatený pohled a pomalé couvání pryč. Rodiče mu odjakživa kladli na srdce, že nemá mluvit s cizími lidmi nebo si od nich něco brát, třeba bonbónky, a už vůbec ne s nimi kamkoli chodit! Ale v arzenálu toho, co je zakázáno, chyběla věta ‚Půjč mi svoji aktovku!‘

Co když je to pan inspektor, napadlo chlapce vzápětí. Třeba přijel na tajnou inspekci, třeba takhle potají kontroluje učení! To se žáčkovi zdálo možné, a tak potichu zapípal:

„Všechny úkoly mám napsané. Žákovskou knížku podepsanou...“ Dědaobrátil oči v sloup.

„Ale úkolníček jsem si zapomněl doma,“ rozplakal se prvňák a vzal dozaječích. Děda zasakroval. Jestli to tak půjde dál, vůbec si nezajezdí! A protože už ho zábly nohy, rozhodl se, že se do toho obuje mnohem rázněji. Ze školy zrovna vycházel deváťák s velkou černou aktovkou v podpaží. A děda nelenil, vyskočil z křoví a zahulákal: „Puč mi svoji aktovku!“ a vytrhl klukovi tašku z ruky. „Hned ti ji vrátím, neboj!“ houkl ještě, sedl si na tašku a ujížděl štando péde do údolí.

Deváťák byl v šoku: „Pane!? Co to děláte? Slyšíte?! Stůjte!!“ Ale to už děda

mizel ve vánici a chudák kluk zůstal stát na kopci, vůbec ničemu nerozuměl

a jen na poslední chvíli zakřičel: „Zastavte, prosím! To je můj notebook!!“

***

Kapitán Miloš Jůza, v rodině, mezi přáteli

a podřízenými zvaný láskyplně Jůzajda, právě

vymaloval další políčko v tabulce na zdikanceláře. Byla to jeho tabulka a jeho kancelář

a on si tak označoval dny, které mu ještě

zbývaly do důchodu. Na zaslouženýodpočinek se převelice těšil. Plánoval, že ho stráví

1. v posteli, 2. na rybách, 3. v lese. A proškrtávání v tabulce byl jeho oblíbený

rituál, bez kterého nebyl schopen začít práci. A jak se tak kochal ubývajícím

časem, který je nucen strávit v policejní uniformě, ulpěl jeho zrak na jednom

z monitorů na stěně.

„Co se to tam... sakra...?“ oči se mu zúžily do malé štěrbinky, jak se snažil zaostřit. V tu chvíli vstoupil do kanceláře jeho podřízený a s omluvnýmúsměvem řekl: „Šéfe, moc se omlouvám, nechci vás rušit, ale právě jsem měl takovej zvláštní telefonát...“

Kapitán poslouchal jen na půl ucha. Stále zrakem hypnotizoval obrazovku a snažil se rozklíčovat, co se to na ní děje.

„Volal nějakej... nějakej kluk, no... jako student... že prej mu někdo ukradl notebook a... šéfe, já myslím, že mi to vážně nebudete věřit, ale... ten zloděj mu ten noťas vytrhl z ruky, sedl si na něj a rozjel se do údolí...“

Kdyby uměly myšlenky svítit, blikla by teď kapitánovi nad stolem jiskérka. Beze slova ukázal na obrazovku, kde jakýsi senior sjížděl na čemsi těžko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist