načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O květině - Zuzana Maléřová

O květině
-11%
sleva

Elektronická kniha: O květině
Autor:

Zuzana Maléřová napsala svou knižní prvotinu již v době svých studií a okamžitě vyvolala velký zájem a ohlas. Vzápětí byla objevena i pro rozhlasový mikrofon, takže rádio je již ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140 Kč 125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 135
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5199-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zuzana Maléřová napsala svou knižní prvotinu již v době svých studií a okamžitě vyvolala velký zájem a ohlas. Vzápětí byla objevena i pro rozhlasový mikrofon, takže rádio je již třicet let neoddělitelnou součástí jejího profesního života. A stejně jako v literatuře, tak i v rozhlasovém dialogu s posluchačem si našla svébytný, osobitý a nezaměnitelný styl. Rozhlas ji inspiroval již dříve k napsání velmi úspěšných knih Viděla jsem jitro a Šťastná hodina, které vyšly opakovaně. Knihou O květině plní mimo jiné přání těch, kteří si přejí její texty vlastnit, vracet se k nim, hledat v nich vlastní pocity, naděje i usilování. Úvahy a příběhy, které vysílá k lidem, mají vždy jeden společný motiv - hledání citového porozumění, spoluprožití dané chvíle, souznění i naslouchání, důvěrnost, hloubku. Jeden z recenzentů to označil za „tvorbu s otevřeným hledím“, což je pro autorku typické, stejně jako bravurní zacházení s jazykem.

Kniha O květině má přesný podtitul. Je zpovědníkem nejniternějších myšlenek a prožitků, které v tichu noci či brzkého rána svěřuje Zuzana Maléřová svým posluchačům jako svým blízkým. Nespočet osudů známých i neznámých, koloběh přírody, divadlo života a schopnost ustát, překonávat překážky, je hlavním tématem i této knihy plné květů.

Ilustroval Jeroným Bohdan, grafická úprava Filip Skalák.

Knihy Zuzany Maléřové dosud vydané v Nakladatelství ČAS: Šťastná hodina, Proč kluci milují fotbal (ve dvou vydáních), Příběhy z tribuny, Dopis Cyranovi, Jak potkat děti (třetí vydání), Kdy se dotknout dospělosti, O květině.

((rozhlasový zpovědník))

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

(ROZHLASOVÝ ZPOVĚDNÍK)

ZUZANA MALÉŘOVÁ

O KVĚTINĚ


© Zuzana Maléřová, 2017

Illustrations © Jeroným Bohdan, 2017

Postface © Jan Schmid, 2017

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2017

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2017

ISBN 978-80-7475-199-8


O ROZHLASE

Myslím, že má nejranější vzpomínka na setkání s rozhlasem spadá hluboko

do dětství. Sedím na malém štokrlátku, na dřevěném prkýnku mám chleba

s jahodovou marmeládou, nakrájený na malé kostičky, maminka říkala „na

vojáčky“, a poslouchám Hajaju. Za okny se stmívá, kopce našich hor pomalu

mizí ve tmě. Nemohlo mne napadnout, že jednou tomu pánovi z rádia budu

říkat „Bróďo“ a on mně „Zuzalko“. A hlavně, že jednou usednu ke stejnému

mikrofonu jako on a budu lidem přinášet příběhy. I když je hlavní náplní

mého profesního života psaní knih, bez rozhlasu bych byla chudičká, ochuzená

o magické chvíle zvláštního propojení s posluchači. Měla jsem vždy štěstí

na pořady, ve kterých jsme se mohli dotknout hloubky, na chvíli zastavit

a spočinout, prožít v čase nočním či ranním radost i bol. Ale především jsme se

mohli dotknout tajemství. Rozhlas je magická šifra. Vyšlu k posluchači zážitek,

a je na něm a jeho fantazii, jakou mu dá konkrétní podobu. Tak ho převádím

po celém dnu ke spánku, nebo ho naopak z nočního nevědomí probouzím

zpět k rodícímu se dnu. To vše ze studia bez oken, ze kterého nepoznám,

jestli jsou na nebi mraky, nebo sněží, nebo svítá. Co nemohu vidět, můžu

však slovy stvořit. Dokonce mohu vyslat k naslouchajícím i ticho, což v pár

vteřinách i s oblibou dělám. Dávám jim ticho pro jejich vlastní vzpomínky,

prožitky, které jsme v nich vyvolali. A do toho naplněného ticha pak vyšlu

znovu svůj hlas. Díky rozhlasu v sobě mnoho myšlenek a prožitků uvězním

a propustím je až spolu s posluchačem. V okruhu zvláštní samoty, kdy ho

nevidím, ale vím o něm a cítím, že naslouchá. Tak výsostný dialog nabízí

pouze rozhlas a jeho věrní na obou stranách propojení.

5


O TALENTECH A VÁŠNÍCH

Mít talent je dar. A povinnost. Jinak se talent promění ve zmarněnou příležitost.

Často mne napadá, proč je dán mnohdy talent člověku bez morálky, který ho

pouze využije ke snadnému životu, ale bez pokory a pracovitosti se promění

v průměrnost. A jindy menší talent, který sotva hoří jako plamínek, svým

nezměrným úsilím, schopností poprat se s prohrou i překážkami, ho rozhoří do

nečekaného světla. Proč lidé zvyklí být úspěšní a od dětství na čele pelotonu,

při prvním nezdaru zklamou, neúspěch je zlomí, vzdají se nejen svého snu,

ale i ideálů. A jiní, kteří mnohokrát slyšeli, že je někdo zdatnější než oni či

dokonce jim byla vyslovena věta „na to nemáš“, trpělivě a nenápadně vytrvali,

šli za svým snem. A dosáhli ho. Jejich vášeň byla nezměrná, stejně jako

vůle. Byly větší než chvíle zranění, ve kterých byli odepsáni, oznámkováni

a nejednou už ve svůj úspěch věřili jen oni sami. Vášeň je mocná. Člověk

ji v sobě nedokáže přinutit milovat něco jiného, k čemu má možná i více

předpokladů, ale necítí touhu, radost. Vášeň proto může být i zrádná a zavést

nás na scestí. Protože nelze vůlí zdolat vše. Někdy. Když Bůh rozdával talent,

možná ho často nevyslal k člověku jen proto, aby něco dokázal, ale aby nás

znovu zkoušel z charakteru. Aby nás učil vítězit, ale ne za každou cenu.

Aby nás nechal sáhnout si na pochybná vítězství stejně jako na zdánlivé

prohry těsně pod vrcholem. Co všechno člověk může a má obětovat? Talent

a vášeň jsou krásná věc a dar. Když s nimi umíme zacházet. A neproměníme

je v prostředek k uspokojení svého ega, ale v užitečnost, která dělá náš svět

lepší a hezčí. Protože arogantní a hloupý úspěch je stejně bezcenný jako

prázdnota a zemře spolu s prvním pádem. A pak – kdykoliv mi bylo těžko,

Stella Zázvorková mi říkávala: „Když nemůžeš milovat to, co chceš, miluj

to, co máš.“ Věděla, o čem mluví. Měla talent, vášeň, a přišla v životě o to

nejcennější. Ale do posledních chvil svůj obtížný život milovala. „Je zázrak,

co všechno člověk může zažít,“ říkávala.

6


O SLAVNOSTI JARA

Vždycky, když naše srdce přezimují, vyzvání v nich vzkříšení. Ale nejen to.

Jaro je zelená naděje. Vstupujeme do ní po zimě trochu bledí a já osobně často

s hlavou v závratích. Když byly děti malé a já zavrávorala a hledala opěrný

bod, děti se smály a držely mě. „Maminka má v hlavě kolotoč,“ říkaly. V tu

chvíli jsme své ruce propletli jako věnec bez konce, a i když jsem věděla, že

není z vavřínu a bude vadnout, prožívala jsem šťastný okamžik. Byla jsem

přesvědčena, že takové chvíle musí mít skutečně svého boha. A já neměla

žádného beránka, kterého bych obětovala. A kdybych i měla, bylo by mi ho

líto. Tak to bylo už v dětství.

Jaro symbolizuje nové životy, více slunce. Zatímco oběť nejvyšší provází

tma, která potemní ještě o několik stínů. Vždyť zatmění v pravé poledne prý

bylo znamením, že nebesa drží smutek. Možná proto středověcí malíři zobrazují

po jedné straně kříže měsíc a po druhé slunce. Jako problesk pohanského

svátku oslavujícího znovuzrození slunce. Patřilo sice k Vánocům, ale co na

tom. Můj muž, když byl hodně malý, vtrhl na Štědrý den v šest hodin ráno

do ložnice své mámy a se slovy „hody, hody, doprovody“ ji zlil vodou. Není to

na Štědrý den obvyklé, ale jeho popletené dětské bdění mě znovu upozornilo

na podstatu jara. I ono je o tom prudkém slunci, které naše zimou zšeřelé

oči někdy ani nemohou snést. O zázraku, který nikdo neviděl. O příchodu

světla do našich životů. A o zkušenosti. Že to, co nám způsobuje dnes žal,

co oplakáváme, dávalo nám dříve velkou radost. A čím větší kalich radosti

to byl, tím víc slzí se do něj vejde. „Je to spravedlivé,“ říkáme Bohu a učíme

se tíži i krásu jara nést.

7


O STESKU TRVALÉ LÁSKY

Ráda pozoruju zamilované mladé páry. Jaké asi mají naděje a společné sny?

Vždyť dnešní doba je ve vztazích tak praktická... Veřejně vtipkujeme o milencích

a milenkách, kupujeme si lásku za věci, chceme si život užít se vším všudy. Proto

i opouštíme své děti, protože máme právo na nový život. Je to složité. Ale oni

mají zase právo vedle pragmatického pojetí lásky slyšet i něco jiného. Ve svém

vzplanutí si jistě říkají: „Celý den se neuvidíme, jak ten nekonečný čas přežít?“

Cítí stesk, živoucí důkaz lásky. Nenávidí vše, co je od sebe odpoutává. Přitom

nevěří, že by jejich stýskání mohlo být ještě někdy větší. Pak se jim narodí

dítě, a už nejsou nikdy sami, i když se jeden z nich musí vzdálit. A stýskání

s přítomností toho malého tvora ještě narůstá a čekání na toho druhého se

ještě mísí s podivnými pocity strachu: „Ať se nic nestane, ať se v pořádku

vrátí domů.“ Existují lidé, kterým stesk vydrží po celý život. Oni vše vydrží

celý život, až do chvíle, kdy stýskání nahradí strach absolutní. „Nechci, aby

on nebo ona odešla jako první.“ Existují lidé, pro které platí: „Až v tomhle

životě se minem, chtěl bych tě potkat v nějakém jiném.“

8



O „ZNOVU A LÍP“

Jednou z posledních divadelních rolí, díky které si výrazně vzpomínám na

Věru Galatíkovou, byla hra Toma Murphyho Bailegangaire, která se odehrává

v městě beze smíchu. Činohra Národního divadla ji uvedla v komorním Divadle

Kolowrat. Věra Galatíková byla svým způsobem vážný člověk. Říkala to o sobě,

ale přitom v této tragické hře nás zahrnula úlevným smíchem. Vyprávěla jakýsi

irský příběh, který s jejím osobním životem neměl nic společného. Přesto

o sobě řekla vše. Milovala čistě, a přece zhřešila, darovala, co mohla, a přece

byla zrazena, obětovala se mnohokrát, a přece to nestačilo. Snažila se vždy

uzdravit a usebrat, zachovat to, o co nejvíc v životě stála. O lásku a rodinu.

Příběhy našeho usilování o vztah můžeme v sobě buď navždy uzavřít, nebo se

pokusit je odvyprávět. Její hrdinka vyprávěla. Věra Galatíková rovněž přistoupila

k výpovědi. O cestě od obětování k sebeúctě. Seděla jsem u jejího křesla, ona

zpytovala svůj odžitý čas, pojmenovávala, co cítí, na co myslí, abych za ni

mohla napsat dopis. Jejímu muži, do představení v pražské Viole. Sama ho

namluvila a na přání rodiny zazněl na rozloučenou v Národním divadle při

poslední oponě. Prý neměla hlas, ale zvon, říká Ladislav Frej. S odstupem času

jsme s Ladislavem Frejem dospěli k pocitu, že Věře dluží odpověď. Splatil ten

dluh. Oba dopisy vyšly v knize Dopis Cyranovi. Příběh se uzavřel. Ale jejich

dvojhlas má pokračování, dokonce i na jevišti. Divadelní společnost Titans

uvedla hru německého autora Michaela Englera Znovu a líp. O manželském

páru, který se po letitém soužití ocitá před neodvratným rozpadem. Manželé,

které představují Marek Daniel a Kristýna Frejová, však dostanou nečekanou

šanci. Všechno zapomenout a začít znovu a líp. Když Marek Daniel oslovuje

na jevišti svou partnerku, říká jí Věro. Zavírala jsem oči a poslouchala hlas

Kristýny Frejové, jestli v něm tu Věru uslyším. Kristýna v sobě nese sošnost

i vážnost své mámy, a zároveň sarkasmus a divokost svého otce. Ta kombinace

je darem i úkolem současně. Její rodiče se do sebe zamilovali, když zkoušeli

v pardubickém divadle Královnu Kristýnu. Máma hrála královnu, táta jejího

milence. Když se po roce opět potkali v Praze, bylo o jménu jejich dcery

předem rozhodnuto. Kristýna. Táta jí říká Kristus. Zažila se svými rodiči na

vlastní kůži jejich „znovu a líp“. Viděla jejich složitý a osudový zápas o lásku

a společný život „navždy“. Nebyla u toho vždy taková legrace, jakou ona

10


zažívá na jevišti, ale konec konců i katarze inscenace Znovu a líp je vykoupena

zklamáním, selháním, marností.

Kristýna nikdy nezapomene chvíli, kdy se s ní máma přišla rozloučit. Ten večer hrála ve Švandově divadle, a najednou portálem proletěl vítr, který tam nikdy nebyl. Řekla: „Mami, to jsi ty?“ Po představení jí táta přijel říct, že právě v tu chvíli zemřela. Byl u ní, držel ji za ruku.

Když zkoušela hru Pohřešované, režíroval ji Ivan Řezáč, který dříve s její mámou hrál. Říkala zrovna větu „to je výborná zpráva“, když ji náhle přerušil. „Teď, v tomhle místě, hraješ úplně jako máma. Včetně gest, výrazu, intonace...“ „To není možné,“ říkala si. A najednou bytostně cítila, že opravdu všechno pokračuje, že život, když odejde z těla, nekončí. Když měla v rozhlase vybrat píseň pro mámu a tátu, neváhala: „Zdá se mně, miláčku, že jsme si souzeni. To změnit nestihneš, vždyť jsme jen hosté na zemi.“

11


O VIŠŇOVÉM SADU

Tolik krásy má jaro, ale já měla nejednou pocit, že je to náročný dárce. To

znovuzrození mi občas přináší vedle pocitu radosti i únavu, vyčerpání, oči

stěží přivykají slunci a světlu, na které tak čekáme. Jaro mi dalo dceru. Narodila

se právě jedné květnové neděle. Ve Stavovském divadle měla tehdy premiéru

Čechovova hra Višňový sad. Inspirovala mne k napsání knihy Počítání času. Hra

o přelomu století, které se opět, po dalších sto letech, blížilo. A v tom velkém

století jsem počítala čas ke zrození jednoho malého člověka. V úvodu knihy

jsem napsala: „V tomto domě život skončil,“ říká jedna z postav Višňového

sadu. Aby po chvíli dodala: „Ale na jaře všechno začne znovu.“ Čechov, to

je věčný konec století, v našem případě šlo vlastně o konec tisíciletí. Takový

přelom vždy nabízí úzkosti i naděje a my před ním stojíme se svými životy,

ve kterých jsme hřešili, ale ne mnoho, konali dobro, ale ne mnoho. A všichni

stále počítáme čas. Svůj, svých blízkých i světa, ve kterém žijeme. „Je nutné,“

napsal Čechov, „aby na jevišti bylo všechno právě tak složité a právě tak

jednoduché jako v životě. Lidi obědvají, a zatímco obědvají, rozhoduje se

možná o jejich budoucím štěstí nebo jsou jejich životy na pokraji zhroucení.“

Ale ve Višňovém sadu je to jaro, a tak, i když v tomhle domě život skončil, na

jaře všechno začne znovu. Po staletí. I když už je sad starý a nerodí ovoce,

svádíme boj o jeho neužitečnou krásu.

12


O MLÁĎATECH JARA

Mluvíme-li o jaru, mluvíme samozřejmě o rození, o mláďatech. Já mám jedno

mládě zimní, jedno jarní. Každé jaro si díky tomu vzpomenu na setkání s Janou

Preissovou. Šla jsem tehdy po ulici, ponořena do vlastního tajemství. Najednou

vedle sebe slyším: „Zuzanko, ty čekáš miminko!“ Prý jsem svítila, což pro Janu

Preissovou nemohlo mít žádný jiný důvod. Pro ni k takovému světlu žádný jiný

důvod není. Řekla jsem jí pravdu, kterou jsem znala pár minut jen já a můj

muž, a požádala ji zatím o mlčení. Jako máma se Jana cítila nejpotřebnější,

vždycky chtěla všechno vědět, i to, co bolí. Na někoho mohla působit jako

křehká, bezbranná, oddaná bytost, ale jde o omyl. Tyhle vlastnosti dokonce

nemá ráda, pro ni hraničí s hloupostí, zaslepeností. Vyznává důvěru, udržela

svou rodinu pohromadě v dobrém i zlém, i zdánlivě neřešitelném, důvěra

za jakýchkoliv okolností. Láska je pro ni o tom, že chci mít rád. Celý život ji

utvrzuje, jak je to těžká práce. Co je hodnota? Co je důležitější? Ten člověk, nebo

to, co momentálně udělal? Zamilování vydrží chvilku, měníme se, stárneme,

hledáme další hodnoty. Její obličej není prvoplánově radostný, ale vždycky

toužila radost kolem sebe rozdávat. Nedávno jsem se s Janou Preissovou

opět potkala. Po svém boku jsem měla to své, dnes již dvacetileté, „mládě“,

o kterém věděla jako první, a ji spolu s mužem doprovázela již dospívající

vnučka. Bylo to radostné setkání a symbolické. Potkaly jsme se na představení

Manon Lescaut, kterou kdysi sama hrála a jejím rytířem des Grieux nebyl

nikdo jiný než Viktor Preiss. A mimochodem ještě před ní byla legendární

Manon babička mé dcery, Blanka Bohdanová. „Když se dva lidé zpronevěří,

neuzdraví je ani lék a víckrát už si neuvěří. Tak milujte se vespolek.“ Znovu

bylo jaro, či předjaří, a od severu se blížilo vzkříšení.

13


O KŘEHKOSTI

Říká se, že předjaří je křehké, všechno ještě může spálit mráz. Přesto právě

křehké okamžiky v životě lidském patří k těm nejsilnějším. Okamžiky souznění,

volnosti, úsměvnosti i okouzlení. Mohou znamenat spoluputování po celý život,

stejně jako jedno jediné potkání, které v nás navždy zůstává. Podstatné je,

že právě v těchto vzácných chvílích se náš život hlubokým zážitkem posouvá

dál, pozměněný, bohatší, jiný. Kde vzniká ta křehkost okamžiků, která mezi

tisíci setkání zasvítí jako maják? Proč je jich tak málo? Většina lidských

setkání i otázek a odpovědí je všedních či dokonce formálních. Často i mezi

přáteli. Snad je to opatrností a rychlostí našeho života. Opatrnost nám velí

nevydávat napospas sama sebe, to znamená právě tu křehkost, kterou v sobě

nosíme. Skrýt ji, neprozradit se. Být silný, úspěšný, nepochybující. Rychlost

vede k povrchnosti, takže nám v tom pomáhá. Jenže stejně se to jednou stane.

Něčí oči a úplně obyčejné slovo nás zastaví. Dojde k drobnému okamžiku,

který mění svět. Je v něm skutečně málo místa pro křehkost. Právem se bojíme.

Ale schází nám, stejně jako schází láska. Jenže o té to víc víme. Křehkost jako

téma. Snažila jsem se ho dotknout v knize Křehké otázky. Na jejím křtu zpívala

Zuzana Navarová. Moderátor Tomáš Sláma mne tehdy vyzval, abych právě

pokřtěnou knihu někomu věnovala, a tím ji vyslala do světa. S políbením

jsem ji předala právě Zuzaně. Netušila jsem, jak křehká je to chvíle a že tu

knihu tak nečekaně a předčasně odnese až do nebe. Bylo jí čtyřicet let a její

nemoc a odchod neměl žádný smysl, než že ji Pánbůh miloval. A tak její hlas

už je vskutku andělský a počítá nebe a pusy co nedostane... Zatáhla žaluzie.

Píseň, kterou napsala pro Marii Rottrovou: „Když klíčem otočím, tak mezi

vrátky/měsíci poručím, den ať je krátký./Zatáhni žaluzie... ať v mlhách se ti

neschovám...“

14


O UKOLÉBAVKÁCH

Často, když jsem dětem zpívala ukolébavky, přemýšlela jsem, jakou představu

si z nich asi dělají o lásce. Určitě, že s láskou je kříž. Malý synek například

nesnesl, když jsem mu zpívala ukolébavky. „Máte syna jen na pochodové

písně,“ smál se Jirka Lábus. Tak jsem mu zpívala jen vesele a rychle, tleskal

ručičkama, a když mu byly asi tři roky, zkusila jsem „Lásko, bože, lásko...“

Sevřela se mu pusa, ale neplakal. Pak řekl: „Budu plakat, víš, maminko, ale

já pláču z radosti, nebo že je mi smutno po mamince.“ Cítil tu lásku, až

přeplněnou, stál uprostřed ní, držela jsem ho za ruku, líbala na tváře, a on

přesto plakal, jen z tónu písně, ve kterém je tušení, že někdo někde lásku

marně hledá. Ano, láska je jako štěstí. Stejně nejistá a netrvalá, často cit,

co postonává. Co s tím. Můj muž se prý jednou v dětství zeptal své mámy,

proč neexistuje nějaká injekce na lásku... Jak by to bylo jednoduché. Věda

i medicína od té doby pokročila mílovými kroky, ale lék na umírající city

ještě nikdo nenašel. A tak budeme dál dětem zpívat ukolébavky plné touhy

po lásce, budeme jim ji dávat v našem náručí a věřit, že oni tu svou lásku,

bože, lásku jednou na poli či na horách přece jen naleznou. A nebudou se

bát její prchavosti. Protože co je svět světem, láska nikdy nepřestává. Lidi

prostě stále milují se. Nic víc.

15


O VELIKONOCÍCH

Je jediná noc v roce určená k tomu, aby se v ní probudil kdejaký tvor.

Valašské Velikonoce mého dětství píchají jalovcem, studí vodou ze studní a až příliš voní slivovicí. Ale někdy taky nedokončeným snem, předstíraným strachem a křikem, sladkým předjitřním zápolením, zrychleným tlukotem srdce, to když vniknul do pokoje ten očekávaný a vítězil silou chlapských paží. A za tím vším pocit, že se už blíží svatý Jiří dlouhou tmou, velký a vítězný.

„Proč je na světě trápení?“ ptaly se mě občas děti. Vzpomněla jsem si na své dětství a první setkání s křížovou cestu. První poznání, že Velikonoce nejsou jen o zajíčcích. Že jsou o velké samotě, která vede k obětování. Že každý neseme svůj kříž. A jak rosteme, roste s námi. A rok za rokem vidíme, jak máma s tátou pomalu klesají pod jeho tíhou. Až přijde čas na vzkříšení. Můj tehdy malý synek je pojal jako vítězství. Král živých přemohl smrt. A pak se zjevil ženám, což syna nadchlo, protože má ženy rád. Radost má rád. Odmala se ji snaží přinášet těm, kdo jsou bojácní či v beznaději. A tak odmala od nás slýchává: „Uklidni se a nesměj se tak nahlas.“

Je jediná noc v roce určená k tomu, aby se v ní probudil kdejaký tvor. A právě v ní má jednou vyjít jasná hvězda jitřní. 16

O POZDNÍCH MÚZÁCH

„Loudá se půlměsíc,“ zpívá Marta Kubišová. Jeden z krásných textů básníka

Rostislava Černého. Osobně jsme se neznali, a přesto mne s ním pojí silná

vzpomínka. Byla půlnoc, předjaří roku 2015. Tichou nocí osamoceného studia

Českého rozhlasu se najednou, bez varování, ozvala píseň s dalším z jeho

slavných textů. Dej mi pár okovů, a jsem jen tvůj. Byla to zvláštní chvíle,

protože vedle mne stála poslední múza jeho života, herečka Tereza Pokorná.

Vyslal jí pozdrav, touhu být s ní. Tereza však nikdy nechtěla nikomu dávat

okovy. Dnes ví, že tyhle znamenaly „spoutej mě, ať se neztratím, ať tady ještě

můžu zůstat“. Nestalo se. Krátkost času, který jim byl vyměřen, přestala

existovat. Prožila předtím čtvrt století s mužem, se kterým přivedli na svět

milované dítě. Může to být s čímkoliv souměřitelné? Nemůže. V té době to

však byla jiná Tereza, mladá, sotva roztáhla křídla, už byla dospělá. Zatímco

básníka s nadpozemskou duší potkala zralá žena, která však nikdy nepřestala

věřit v lásku. Vlastně se v minulosti potkali už několikrát, ale nevnímala ho.

Dokonce když hrála ve filmu Tajné sny, chodil na natáčení a ona domlouvala

schůzku své nešťastné kolegyni: „Vyjdi si s ním, je to krásný chlap.“ Jen díky

této historce si pamatuje, že na natáčení skutečně byl. Stejně jako její muž

výrazně starší, dokonce se kdysi spolu potkávali jako spolužáci. Loudal se

půlměsíc, když se znovu potkali. Byl celý v bílém, bílý klobouk, pochopila,

proč ho dřív nevnímala. Psal texty o lásce, ale někde vzadu v nich vždy znělo,

že „v lásku nevěřím“. Mohli se sejít až ve chvíli, kdy byl připraven na změnu.

Byla nejen jeho múzou. Byla odevzdáním. V pozdních letech změnil svůj život,

svou představu o životě. Sundal boty minulosti a zápasil se stopami, které

v něm zanechaly. Milovali se, psali si básně, vyznání jeden druhému, a přitom

seděli vedle sebe. Složil jí blues, když jí ho hrál, plakala. „Hudba nám hraje,

a ty to víš/i když ji třeba neslyšíš/na tomto plese/na našem bále/tančíme spolu

neustále.“ Krásné pomíjivé chvíle. Často se smáli a ozvěny smíchu zapsal na

papír. Jeden z jeho aforismů například zní: „Potkal jsem dívku naivní, byl

bych moc rád na i v ní.“ Dej mi pár okovů doznělo, noc skončila, jeho život

také. Vedle něj ležela báseň, kterou nazval Bez tebe. „Bez tebe zmizel měsíc

zhaslo slunce spadlo nebe.“ Co dál, když spadne nebe? Tereza Pokorná prošla

smutkem až k naplnění. Rostislav Černý by se tohoto jara dožil osmdesáti let.

18

Měl nemocné plíce. Tereza nazvala jeho básnickou sbírku, kterou připravila

k vydání, Nadechnutí. Vepsala do ní: „Nadechnutím začíná lidský život, dech

byl tím, co ukončilo ten tvůj ve chvíli, kdy jsme zahaleni do hávu z básní

zažívali naše potkání se. Potkání se, kde čas neexistoval, protože jsme ho

neměli, neexistoval věk, protože nehrál žádnou roli. Prostě jsme nasedli na

horskou dráhu a rozjeli se vesmírem, který jsme si sami stvořili. Dokud nás

smrt nerozdělí. A já teď posílám do světa knihu Nadechnutí.“ Začetla jsem

se do ní. A pak jsem zavřela oči a poslouchala písně, které jsou její součástí.

Znovu ožil Oliver Twist, Čas růží, Trezor, Láska bláhová, Nepiš dál nebo třeba

Noční modlitba. „V noci když o tom nikdo neví/a na věžích i zvony spí/okno

mám dokořán/a do tmy zní šepot můj/jeho lásku jen/jeho lásku jen.“

19



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist