načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O krok před peklem - kolektiv autorů

O krok před peklem

Elektronická kniha: O krok před peklem
Autor: kolektiv autorů

- Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démonů, zombií a jiného sajrajtu. Ty nejlepší jsme shromáždili ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 483
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7104-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svět Kladiva na čaroděje skrývá nepřeberné množství příběhů plných akce, napětí, černého humoru, magie, démonů, zombií a jiného sajrajtu. Ty nejlepší jsme shromáždili ve sbírce, na níž se kromě autorů jednotlivých dílů podíleli i další známé tváře české fantastiky a najdete v ní také vítěznou povídku literární soutěže "Napiš si své Kladivo". Čeká na vás pořádná nálož v podobě třinácti akčních a zábavných dobrodružství naší netradiční čtyřky hrdinů!

Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě.
Když vám teče do bot, když vás pronásledují přízraky – koho zavoláte? Tým Felixe Jonáše určitě ne. Pokud už by přece jen přijeli, tak vás nechají pekelným silám napospas, aby vám pak mohli vybílit byt. Jenže někdy je situace tak zoufalá, že vám nezbývá nic jiného než obrátit se na lidi, kteří jsou naprosto odepsaní – a doufat, že to přežijete.
Série Kladivo na čaroděje vás zavede do našeho světa, jak ho neznáte… a jak ho ani netoužíte poznat. Alespoň ne na vlastní kůži. Světa magie, temných přízraků, oživlých mrtvol, zabijáků, démonů, psychopatů, nekrofilů, upírů – a to mluvíme jen o kladných hrdinech. Ti, proti kterým bojují, jsou ještě mnohem horší…

(o krok před peklem : antologie)
Předmětná hesla
Česká povídka -- 21. století
Fantasy povídka -- Česko -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "O krok před peklem" doporučujeme také:
 (e-book)
Kladivo na čaroděje 08: Pekelná šleha Kladivo na čaroděje 08: Pekelná šleha
 (e-book)
Kladivo na čaroděje 05: Výtah do pekla Kladivo na čaroděje 05: Výtah do pekla
 (e-book)
Kladivo na čaroděje 06: Drsné sny Kladivo na čaroděje 06: Drsné sny
 (e-book)
Kladivo na čaroděje 07: Síť přízraků Kladivo na čaroděje 07: Síť přízraků
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

O_krok_pred_peklem_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 18.2.18 17:13

Process Black


Copyright © Martin D. Antonín, Karel Doležal,

Dušan D. Fabian, Jan Hlávka, Jana Jůzlová,

Markéta Klobasová, Štěpán Kopřiva, Jakub Mařík,

Ondřej S. Nečas, Jiří Pavlovský, Martin Paytok,

Darek Šmíd, 2018

Cover Illustration © Lubomír Kupčík, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-104-5 (print)

ISBN 978-80-7557-509-8 (ePub)

ISBN 978-80-7557-510-5 (mobi)

ISBN 978-80-7557-511-1 (pdf)


5

O světě

Kladiva na čaroděje

Jmenuju se Jonáš. Felix Jonáš.

Taky mi říkali Kladivo na čaroděje, ale to už je dávno. To jsem ještě dělal pro VVK neboli Vatikánskou vyšetřovací komisi, což je nóbl název pro úřad našeho drahého Svatého stolce, jehož hlavním a jediným účelem je potírání nadpřirozena – protože pokud jde o čaroděje, duchy nebo démony, jsou katolíci pořád ještě ti nejpovolanější, na koho se můžete obrátit.

Magie je všude kolem tolik, až je těžko k uvěření, že o ní většina lidí netuší – ale asi to dává smysl, běžní lidé podvědomě vytěsňují to, z čeho by se jinak museli zbláznit. A za ten klid vděčí chlápkům, jako jsem já, kteří naklušou vždycky, když do reality pronikne nějaký ten požírač světů nebo stohlavá žížala vysávající kosti, a nakope jim astrální prdele. Byl jsem v tom fakt dobrej, zeptejte se, koho chcete.

Jenomže syndrom vyhoření a rodinné trable se nevyhýbají ani nám. Měl jsem vážnej vztah, byla to ženská, jakou člověk potká jednou za život, ale celé jsem to nějak zvoral. Dostala rakovinu, takovej ten smutnej případ, a mě nenapadlo nic lepšího než upsat svou duši ďáblu, aby se z toho vylízala.

Tím ďáblem mám na mysli nejvyššího hlavouna místní démonské mafie a nejhoršího parchanta široko daleko, Rashila. Tenhle narcis a sadista se špatným vkusem má pod palcem veškerý obchod s ilegálními imigranty ze svě - ta démonů a je vyhlášený tím, že každou krví psanou

O světě Kladiva na čarOděje

6 smlouvu do puntíku splní, ale vždycky tak, aby to původního signatáře donutilo litovat, že vůbec kdy bral do ruky pero.

Tím ,upsat duši‘ se taky myslí něco trochu jiného, než znáte z Hrátek s čertem a podobné naučné literatury – nechci zabíhat do nechutných podrobností, ale princip je v tom, že se vám v těle usadí zárodek démona, který se postupně ujme řízení, a vaše vlastní vědomí si může gratulovat, pokud se mu podaří vyklidit pole dost rychle.

Ale měl jsem to na háku. Měl jsem totiž perfektní plán, jak pána démonů přechcat, shrábnout bonus a ze všech těch podmínek psaných malými písmenky se elegantně vyvlíknout. Stačilo prostě na deset let zmizet ze světa.

Jo, skoro to vyšlo. Jenomže mě nějací idioti omylem probudili o pár let dřív, kdy smlouva ještě nebyla promlčená, a jak se dalo čekat, Rashil mi to dal sežrat.

Naštěstí měl v té době vážnější starosti, než jsem byl já – dokonce ho napadlo, že by mě mohl využít, než mě definitivně vymaže, když už jsem byl jeho otrok. A tak mi jen nacpal do břicha dřímající démonické embryo, abych nepomýšlel na další podrazy, a poslal mě do světa.

Byl jsem pár let mimo. Když jsem odcházel do zapomnění, přesněji řečeno do blázince, psal se rok 2005. Technika pokročila. Mobily bývaly velké jako cihly, zatímco dneska jsou... no, zase jako cihly, ale mezitím bylo prý období, kdy se vešly do kapsy.

I jiné věci se změnily. Můj starý šéf z VVK už byl vykopnutý do důchodu a nové velení zavedlo nové manýry – radši vyjednávají a libují si v kompromisech, než aby prostě odpálili atomovku a pak vyslechli přeživší, jako za starých časů. Zvlášť oblastní ředitel Kilián je výstavní vůl. Nikdy neví, do které prdele by vlezl nejdřív, jestli kardinálům z Vatikánu, nebo těm šílencům ze Sedmičky...

A propos, Sedmička. Banda polobohů, přesněji čarodějů tak mocných, že můžou všechno, a tím myslím naprosto všechno (třeba jako Ester von Blaschkof popřít věk KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

7

několika staletí a vypadat pořád jako sexy dračice). Jsou staří, znudění mocí, ale pořád dost ješitní, aby svou supermoc tu a tam předvedli, i když většinu si raději drží pěkně v záloze, aby se jí chránili jeden před druhým.

Tihle megamágové, kteří lusknutím prstu promění Sněžku na hromadu jahodového pyré nebo obrátí čas jenom proto, že si zapomněli nařídit budíka, najednou vylezli ze svých slonovinových věží a ukázalo se, že jsou nervózní. Žádný div, že zbytek zasvěceného světa propadl panice.

S magií se něco dělo, to bylo jasné. Jedna parta vědců, takzvaných magiografů, kteří se magií zabývali profesionálně a vědecky, cosi odhalila – a byla do jednoho mrtvá dřív, než stačila vyplnit žádanku o grant z Norských fondů.

Zdálo se, že by všichni rádi věděli, co se těm chudákům podařilo objevit – pásl po tom Rashil, VVK i ta skupina magorů, co mi tak nejapně ukončila dovolenou v zapomnění. Úplně jsem nepochopil, co jsou zač, jakási parta iluminátů nebo co, kteří si dali za cíl vyhladit všechny mágy z povrchu zemského a používali k tomu veškeré dostupné prostředky včetně magie. Zkrátka cvoci.

Potřeboval jsem tým, a s přihlédnutím k tomu, jak šílené bylo zadání, nezbývalo než se obrátit na šílence. Hlavně jsem potřeboval nekromanta, jelikož všichni svědkové, které jsem mohl vyslechnout, už byli mrtví. V tomto oboru si nemůžete moc vybírat, a tak jsem přizval Waltera Semeráda, samolibého milovníka mrtvých básníků a mrtvých holek, obývajícího jednu kryptu na olšanském hřbitově.

Dobrou duší týmu byla Klaudie Doskočilová, telepatka, která se dokáže nabourat lidem do hlavy, bohužel si odtud občas odnese něco víc, než by si přála. Má tendenci přebírat dočasně některé vlastnosti svých klientů a párkrát už se jí to hodně vymklo z ruky, jednou tak dokonce zabila svého kluka. Pomohl jsem jí to ututlat, ale nikdy se z toho úplně nezmátořila.

No a pak tu byl Vincenc.

O světě Kladiva na čarOděje

8

Společně se nám podařilo najít posledního magiografa, a než ten chudák zaklepal bačkorama, dostal jsem z něj výsledky jejich výzkumu, říkali tomu Atlas špatných míst. V podstatě taková mapa oblastí, kde prosakuje magie. Sice to ještě nebyla odpověď na hlavní otázku, co se to děje se světem, ale nasměrovalo nás to o kus dál.

Našli jsme místo, kde banda vidláků obětovala děti starému božstvu, a podařilo se nám zjistit dvě důležité věci: Za prvé, magie má rakovinu. Za druhé, na zástupy oživlých mrtvol je nejlepší vzít kombajn.

Ta magická rakovina, to byl problém. Z nejlepších mágů světa měli být brzy nýmandi, co sotva zvládnou nějaký ten trik s kartama, staré magické pečeti měly najednou tendenci praskat, bariéry mezi světy se oslabovaly a každý, kdo trochu tušil, co se děje, hodlal během těch pár zbylých měsíců urvat, co jen šlo.

Moje parta dobrodruhů netušila, že mám v břiše pasažéra a musím skákat, jak Rashil píská, snažil jsem se je přesvědčit, že založíme něco jako soukromou agenturu a budeme za prachy pomáhat lidem a řešit jejich problémy s nadpřirozenem. Skočili na to.

Pár případů jsme ale vážně vyřešili, nevěřil bych tomu, ale fakt se našli zoufalci, co si nás najali. Třeba ten divnej chlápek jménem Alice – vždycky jsem říkal, nevěř chlapům s holčičím jménem. Vincenc dodnes žije v přesvědčení, že to byl sám Alice Cooper. Poslal nás na Slovensko do Nitry, prý vydražit ztracené listy z Voynichova rukopisu, ale byla to samozřejmě bouda.

Nebo ten kluk, co mu zabili strejdu policajta, to byla taky pěkná prácička. Všude po Praze se začali objevovat magoři... tedy, myslím větší než obvykle, kteří se bezdůvodně vraždili. To se tak stává, když se poblíž objeví dvě stě let starý bůh, co si libuje v genocidách. Vážně tvrďák, Vincenc na něj musel vzít smeták.

No anebo ten slizoun, co se mu ztratila holka, kterou stalkoval. Otestovali na ní nějakou přísně tajnou srač

KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

9

ku z krve démonů a my jsme pak museli honit po městě

mutanty...

Ale o tom jste si už přečetli v první sérii. Do antologie

jsme pro vás vybrali pár zajímavých případů z naší karto

téky. Vlastně Klaudie je vybrala. Umí používat kartotéku.

Štěpán Kopřiva

Krajka paličkovaná

bruselským stylem

Plameny hučely.

Maso syčelo.

Olej vřel.

Klaudie se s obědem moc nemazala.

Hodila na pánev filé a sledovala, jak maso potí injektovanou vodu. I když označovat masem lisovanou kostku plovoucí v polyfosfátové pěně je metafora, nad níž by zaváhal i známý symbolistický bombastizátor Otokar Březina (vlastním jménem Venca Jebavý).

Venku zuřil Velký pátek a tohle byl Klaudiin sváteční oběd. Velikonočního standardu nedosahoval, ale Klaudie potřebovala něco dostat do žaludku, než ji Vincenc vyzvedne a pojedou za klienty; pak už nebude na jídlo čas. Takže tohle musí stačit. Popadla pánev, seškrábala rozdrobenou hmotu na talíř, usedla ke stolu a začala žvýkat. Snažila se přitom nemyslet na svou matku, pro kterou bylo Zmrtvýchvstání i celé velikonoční triduum jedním velkým obřadem, kdy se musela sejít kompletní rodina. Všechny ty malované talíře, kraslice v ošatkách, vyšívané ubrusy, beránek s fešáckou mašlí... celá ta okázalá demonstrace rodinné sounáležitosti, kterou se matka pyšnila jako svým životním vítězstvím. Během puberty Klaudii matčino obsesivní lpění na rodinném shlukování iritovalo (ostatně jako všechno, co vaši rodiče dělají, když jste v pubertě), ale jak teď seděla sama u kuchyňského stolu s jedním talířem, jednou vidličkou a jedním nechutným filé, hořkla jí sousta v ústech.

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

12

No tak. Nebuď citlivka, napomenula se. Nikoho nepo

třebuješ. Samota je fajn. Samota je kámoš.

Nebyla to pravda, ale to jí nebránilo, aby si to neopako

vala pořád dokola.

A vzpomínku na Simona spolkla s dalším soustem.

Když dojedla, hodila nádobí do dřezu, vyšla z bytu

a zamkla. A pak, ve chvíli, kdy se otáčela ke schodišti (po zá -

žitcích z jistého paneláku se výtahům vyhýbala), padl její zrak na sousední dveře a všimla si, že ze zámku trčí klíče.

Může se to stát každému: odemykáte, máte plné ruce nákupů, u ucha mobil, vaše pozornost je rozptýlená, zajdete dovnitř a klíče zapomenete zvenčí. Klaudie neváhala ani sekundu; přistoupila ke dveřím a zazvonila. Sice ten mladý pár odvedle příliš neznala – párkrát pomohla těhotné sousedce s kočárkem a jednou si byla půjčit sůl (na magické odstínění sexuálně neodbytného poltergeista) –, ale to přece neznamenalo, že bude opomíjet pravidla základní slušnosti, ne?

Na zazvonění nikdo nereagoval.

Klaudie stiskla tlačítko podruhé a přitom se podívala na hodinky. Její Toyota Yaris s Vincencem za volantem by měla zastavit před domem každou chvíli.

Pořád nikdo neotvíral.

Klaudie tedy zaklepala – a když se ani pak nedočkala odezvy, zmáčkla kliku. Bylo odemčeno (pochopitelně, ty génie, když jsou klíče zvenčí, pomyslela si). Dveře vrzly a odhalily předsíň temnou jak důlní šachta.

„Haló?“ zavolala do šachty Klaudie. „Paní Hálková? Pane Hálku? Jste doma? Nechali jste klíče v zámku.“

Šachta mlčela. Klaudie měla pocit, že její slova zapadla do tmy jako do černého bahna. V bytě vládlo absolutní ticho, a přesto se Klaudie nedokázala zbavit dojmu, že se z něj cosi line. Jako by z něj prýštily vibrace na samé hranici slyšitelnosti. A taky nějaký pach. Nakyslá vůně, která byla Klaudii strašně povědomá, přestože ji momentálně nedokázala zařadit. KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

13

„Haló? Je někdo doma?“

Na okamžik zaváhala – a pak překročila práh a ponořila se do tmy. Nakyslý pach ji obalil jako vakuová fólie vodňanské kuře. Půl milimetru pod kůží drnčely molekuly svědivými oscilacemi.

Klaudie tápavě postupovala vpřed, ruce natažené. Tma v bytě jí připadala ještě hustší, než se zdála z chodby, a okamžitě vymazala jakýkoliv časový i prostorový vjem. Klaudii už po pár sekundách připadalo, že kráčí nesmyslně dlouho; že je technicky nemožné, aby se takhle rozměrná předsíň do baráku vůbec vešla. Zašátrala po kabelce, aby vytáhla mobil a posvítila si – a v tom narazila druhou rukou na dveře. Nahmatala kliku a otevřela. Příval světa ji oslepil.

Nakyslý pach i vibrace rázem zesílily.

Obojí vycházelo z těhotné sousedky.

Jak už bylo řečeno, Klaudie neměla moc příležitostí paní Hálkovou poznat blíže. Její dojem ze sousedky byl tudíž velmi obecný: tichá, úzkostlivá blondýna v sedmém měsíci, která své první dítě balí do zbytečně mnoha vrstev a v obchodě nakupuje zásadně biopotraviny.

Proto není divu, že Klaudii pohled na dotyčnou svědomitou těhuli, jak s cigaretou v jedné ruce a polovypitou láhví vodky v druhé křepčí po kuchyni, poněkud zaskočil.

A během toho překvapeného zírání se jí někde vzadu v hlavě sepnulo, že ony bzučivé vibrace pocházejí ze slu - chátek v sousedčiných uších... a nakyslý pach z ručně smotané cigarety – pochopitelně marihuanové. Klaudii zmátlo, že tu vůni okamžitě nepoznala. Je sice pravda, že trávu nekouřila často – ale stejně.

Jelikož Hálková provozovala své divoké intoxikované pogo zády ke dveřím a jelikož měla hudbu ve sluchátkách na maximum, neměla pořád ještě tušení, že se v bytě nenachází sama. Klaudie uvažovala, jak ji na to co nejšetrněji upozornit: pokud možno tak, aby nevyvolala šok, který by gravidní ženě bezpochyby...

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

14

„Do prdele!“ zařvala, protože jí zápěstí zezadu sevřela studená ruka.

„Klid, to jsem já,“ zahučel Vincenc. „Našel jsem otevřený dveře. Co se tady děje?“

„Do prdele!“ zařvala sousedka – a Klaudie vykřikla: „Klid, to jsem já! Nechala jste klíče v zámku!“

„Cože?“ zahulákala Hálková a vyškubla si pecky sluchátek z uší.

„Nechala jste klíče ve dveřích! Radši jsem vám to přišla říct, než vás někdo vykrade.“

„Nebo než se vám do bytu vplížej cizí lidi,“ doplnil Vincenc. „A budou vás úchylácky šmírovat, jak tady kroutíte tou sexy prdelí.“

Ke Kaludiině úžasu Hálkové mírně zrůžověly tváře; těhotná žena se po Vincencově buranském komplimentu polichoceně zarděla. „To já si tady... jenom tak blbnu.“

Ne, vážně, pomyslela si Klaudie. Co je to s Vincencem a některými ženskými? Jak to, že na něj takhle reagujou? Co mi uniká? Po očku svého kolegu přejela pohledem, ale marná sláva: sex-appeal uváleného hippísáka s mastným hárem a zapatlanými lenonkami jí i nadále zůstával utajen.

„No a... nezašla byste na panáka?“ opřel se Vincenc nenuceně loktem o lednici a shodil rodinnou fotografii. Klaudie ji rychle zvedla. Na fotce byli rozesmátí Hálkovi – máma, táta a bezzubé škvrně –, jak vyplazují jazyky před branou pařížského Disneylandu. „Vincenci,“ řekla Klaudie.

„Co?“

„Nech toho.“

„Proč?“ podivil se. Jemné nuance sociálních situací nebyly jeho silnou stránkou.

„Protože máš vážnou známost,“ řekla Klaudie. „A tady paní Hálková má rodinu. Není vhodné zvát ji na panáka. Proto.“

Hálková si právě zavdávala z láhve, takže se zakuckala a vyprskla duhový proud vodky. „Rodinu?“ rozkašlala se. KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

15

„Já? Já žádnou rodinu nemám. Já nejsem vdaná. Nikdy jsem nebyla.“

Nejhorší na tom bylo, že přitom koukala přímo na rodinnou fotografii v Klaudiiných rukou – a Klaudie byla ochotná přísahat, že ji nevidí.

Klaudii přejel po zádech mráz tak silný, že jí po něm mezi lopatkami zbyla zledovatělá sjezdovka.

Nebyla zvlášť výkonná telepatka, ale sousedčina vůle byla alkoholem a trávou natolik oslabená, že nebylo těžké Hálkovou přečíst. Opravdu si to myslela. Opravdu byla skálopevně přesvědčená, že je nezadaná, bezdětná, volná jako pták a může pařit jako zkoksovaná fretka. Její mysl na Klaudii blikala s intenzitou diskotékové koule, do které někdo pustil výkon celých Dukovan.

„Já přece nemám vážnou známost,“ namítl Vincenc. „Ester není vážná známost. Je to spíš taková... kamrdádka. To se nepočítá. Ale dobře. Jestli teda říkáš, že zvát tady paní na panáka není vhodný...“

„Není,“ potvrdila nepřítomně Klaudie.

„Tak bych ji mohl pozvat někam jinam. Kam se tak buchty, co rády tancujou, zvou? Na bowling? Do Národního na Maryšu? Na bungee jumping?“

„Nemůžeš ji přece zvát na bungee jumping,“ probrala se Klaudie. „Ne v jejím stavu.“

„Co? V jakym stavu?“ utírala si poprskanou bradu Hálková.

„Mně nevadí, že jste těhotná,“ ubezpečil ji Vincenc. „Já jsem tolerantní. Klidně můžeme se sexem počkat, až se svišť vyhrabe z nory. Kdy máte termín? Za měsíc, za dva?“

Sousedčin pohled sklouzl na olbřímí kulaté břicho... a Klaudie věděla, co řekne, ještě než to vyslovila.

„Těhotná?“ podivila se blondýna. „Já přece nejsem těhotná. To bych o tom snad musela vědět, ne?“

* * *


Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

16 „Já tomu nerozumím,“ oznámil Felix. Seděl na zadním sedadle toyoty vmáčknutý mezi Waltera a obří velikonoční vajíčko a předkláněl se, aby Klaudii líp slyšel.

„Někdo na ni použil kouzlo selektivního vnímání,“ vysvětlovala Klaudie. „A nejde o obyčejný démonský výmaz paměti – ona si nejenže nevzpomíná, že měla rodinu a že je těhotná, ale to kouzlo jí i nadále zabraňuje vidět všechno, co to potvrzuje. Chodí po bytě a nevidí společné fotky, manželův zubní kartáček, dětskou postýlku, rozházené hračky...“

„... svůj vlastní pupek...,“ doplnil Vincenc.

„Tomu rozumím,“ přikývl Felix. „Ale nerozumím, proč bychom jí měli pomáhat.“

„Protože je to šťabajzna,“ objasnil Vincenc a řízl zatáčku tak ostře, až gumy zakvičely a Felix zalisoval Waltera do dveří. „Má super zadek. Vsadím se, že cvičí výpady s jed - noručkama. Takovej zadek máš, jenom když cvičíš výpady s jednoručkama. Pevnej jak gibraltarská skála. Klaudie to dosvědčí.“

„Klaudie?“ obrátil Felix hlavu.

„Nevím,“ pokrčila rameny Klaudie. „Nevím, jestli jsou výpady s jednoručkama tak efektivní. Já je necvičím.“

„To jsme si všimli,“ řekli Vincenc s Felixem jednohlasně.

Klaudie si odfrkla. „Dobře, přiznávám, že její zadek není úplně neatraktivní. Pokud jste na tyhle povrchní věci.“

„Jsme,“ hlásili Vincenc s Felixem.

„Já tomu taky nerozumím,“ vmísil se do toho Walter. „Jestli ji chce Vincenc sbalit, nebylo by pro něj výhodnější jí naopak nepomáhat? Dokud si ta ženská nebude pamatovat, že má nějakého manžela a dítě, tak má Vincenc větší šanci, ne? Mimochodem, kde vůbec ten manžel a dítě jsou? Víme to?“

„To,“ řekla Klaudie, „právě musíme vypátrat. Protože v tom je zřejmě klíč k celému případu. Někdo s nimi něco provedl a Hálkové vymazal magicky paměť, aby nedělala rozruch.“ KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

17

„Já se pořád vracím k té základní existenciální otázce,“ řekl Felix, „co z toho budeme mít? Když nepočítám, co z toho bude mít Vincenc, tam je to celkem jasný. Ale co my ostatní? Mají ti Hálkovi nějaký prachy?“

„Myslím, že moc ne,“ připustila Klaudie. „Jsou to novomanželé s jedním dítětem a s druhým na cestě. On pracuje jako úředník a ona je na mateřské. Před časem jim přijali dítě do školky, takže si Hálková tu a tam přivydělávala uklízením. Nic z toho na mě prachy moc hlasitě nekřičí.“

„Mají lednici,“ vzpomněl si Vincenc. „Tu bychom jim mohli sebrat.“

„Na co bych potřeboval lednici?“ podivil se Felix. „Navíc – já nenávidím lednice. Jsou to zákeřný trpaslíci. Jsou schválně tak mrňavý, aby se do nich vešly jen malinkatý flaštičky s chlastem, za který ti pak na recepci naúčtujou strašný pálky, když si nějakou ve slabý chvilce otevřeš.“

„Jenže takový jsou jenom lednice v hotelích,“ poučil ho Vincenc. „Domácí lednice jsou jiný. Velký. Přátelský. Vstřícný. Domestikovaný. Plný hromad utěšujícího jídla, kterejma si můžeš vykompenzovat svůj zpackanej život.“

„Mně by se lednice hodila,“ ozval se Walter. „Občas potřebuju uchovat nějaké věci v chladu. Když třeba měním holkám... některé součástky.“

„Fuj,“ vyjádřila se Klaudie.

„Ale kromě lednice toho ti Hálkovi v bytě vážně moc nemají,“ zamyslel se Vincenc. „Je to tam takový vybydlený.“

„To proto, že s manželem a dítětem zmizelo i nějaké vybavení,“ řekla Klaudie. „Nebo aspoň mám ten pocit, byla jsem tam jenom dvakrát. Ale vzpomínám si, že na stěně předtím visely kuchyňské hodiny, na stole byla broušená mísa a na poličce taková krajkovaná dečka. A to všechno je pryč.“ Už nedodala, že si té krajky všimla jen proto, že podobnou měla její matka a že díky tomu v Klaudii okamžitě evokovala pocit rodiny a domácí pohody.

„Kdo by kradl takové triviality?“ nechápal Walter.

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

18

„Lidé jsou různí,“ rozhodila rukama Klaudie. „Ty jsi jim chtěl ukrást lednici.“

„Čím víc o tom slyším, tím víc to na mě působí, že je za tím ten manžel,“ prohlásil Felix. „Nabrnknul si nějakou mladší, s ještě lepším zadkem...“

„Nemožný,“ nechal se slyšet Vincenc.

„... rozhodl se ženušku opustit, ale visel na dítěti a věděl, že rozvodovej soud by mu opatrovnictví nesvěřil, tak to vyřešil magií. Nic neobvyklýho. Banální historka.“

„Podívejte, nechci po vás, abychom to zařadili do agendy jako regulérní případ,“ řekla Klaudie. „Stačí mi, když si uděláme jednu desetiminutovou zastávku a položíme pár otázek. To je všechno. Víc nepožaduju.“

„Zastávku? Kde?“ zajímal se Felix.

„My máme nějakou agendu?“ zaujalo pro změnu Vincence.

„Kdysi jsem potkala Hálka, jak vedl dítě do školky, takže vím, kam jejich syn chodí. A když zkontrolujeme, jestli tam pořád dochází a kdo ho tam případně vodí... pokud bude absentovat, tak kdy tam byl naposledy a kdo ho vyzvedl... tak si ujasníme, kudy přesně vede linie mezi iluzí Hálkové a realitou. Nezabere to dlouho – tedy pokud budou mít na Velký pátek vůbec otevřeno. Pět otázek učitelkám a je hotovo a můžeme zase jet dál: pokračovat v zakázce a postarat se o vajíčko.“

„Nelíbí se mi, jak to zní,“ podotklo obří velikonoční vajíčko.

„Cože?“ zeptala se Klaudie.

„Co přesně myslíte tím postarat se?“ dotazovalo se podezřívavě vajíčko.

„No že ti najdeme nový domov,“ lhal pohotově Felix. „Útulnou kukaň s měkoučkou podestýlkou, kde tě nějaká kvočna něžně a láskyplně vysedí.“

„To asi těžko, když jsem vařené,“ odseklo vajíčko. „Navíc měřím metr a půl, pokud jste si nevšimli. Kvočna, která by mě chtěla vysedět, by si musela přinést žebřík. Tak KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

19

mi laskavě nevěšte bulíky na nos – to, že jsem natvrdo, ještě neznamená, že jsem natvrdlé. Mně stačí tady dřepět a poslouchat ty vaše žblepty a mám jasno. Mimochodem,“ poškrábalo si skořápku, „namočit se do toho případu s Hálkovými je asi největší hloupost, jakou byste mohli udělat.“

„Jak to?“ otočila se na něj Klaudie.

„Copak nikoho z vás nezarazilo, že k tomu magickému extempore došlo hned vedle bytu vaší kolegyně? Docela náhodička, ne? Nadpřirozená aktivita, která vám zničehonic vypučí pár metrů ode dveří?“ Vajíčko se rozhlédlo. „Vážně to nikomu z vás nepřijde ani trochu podezřelé?“

„No... ani ne,“ řekl Vincenc.

Vajíčko si povzdechlo. „Je to jasná past,“ ozřejmilo. „Nastražená přímo na vás. To je přece evidentní. Jak to můžete nevidět?“

„Vážně?“ zapochybovala Klaudie. „Mně to fakt přijde spíš jako náhoda.“

Vajíčko si opět povzdechlo. Klaudii přišlo, že vypadá přepadle – i když se to dalo těžko říct s jistotou, protože bylo celé pokryté potravinářskou barvou v odstínu šmolkově modré. Vajíčko se zvětšilo a ožilo před třemi a půl hodinami při nešťastném velikonočním incidentu, kdy jakýsi horlivý koledník použil k upletení pomlázky pruty z hřbitovní vrby, která rostla poblíž bývalého satanistického kostela – a navíc šel při pátečním nácviku šlehání až do (panenské) krve. To, že dotyčný místo Hody, hody, dopro­ vody pěl refrén ze Satanic Rites od Hellhammer, věci také moc neprospělo. Felix a jeho tým přijeli, jak nejrychleji dokázali (což v překladu znamená asi dvě hodiny marných pokusů o Felixovo probuzení, pátrání, kam se poděl Vincenc s Klaudiiným yarískem, jakož i následné objíždění a vyzvedávání celé party). Když konečně dorazili na mís - to činu, našli hysterickou rodinu zamknutou v ložnici a oživlé vajíčko, jak sedí v obýváku na gau či a podmračeně sleduje na Primě pořad Jak se staví sen. Šlo s nimi dob

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

20 rovolně, protože – jak se vyjádřilo: „Ještě chvíli a muselo bych tomu frackovi s megafonem rozkopat šíšu.“

„Víte co?“ napřímil se Vincenc za volantem. „Změnil jsem názor. Myslím, že pan Vajíčko má pravdu. Je to past. Někdo ji na nás narafičil. Někdo se do nás montuje. Měli bychom to důkladně prošetřit.“

„To říkáš jenom proto, že doufáš, že se budeš moct s někým porvat,“ obvinil ho Walter.

„To není pravda,“ ohradil se Vincenc. „Mně jde o agendu. Kde jsi říkala, že je ta školka, Klaudie?“

„Druhou ulicí doleva.“

„Jdeme na to.“ Vincenc dupl na plyn. „Mám rád školky. Tam je vždycky spousta lidí, se kterejma se můžu porvat.“

Tentokrát si povzdechli vajíčko i Walter současně.

* * *

„A vy jste jako... rodiče?“ prohlížela si je učitelka; očividně nebyla příliš spokojená s tím, co vidí. Felix měl na sobě pobryndanou mikinu a pantofle, Vincenc výhružně oplácel pohled jakémusi tlustému chlapečkovi, o němž se domníval, že ho chce vyzvat na souboj, a v Klaudii vyvolalo dětské hemžení koktejl tak protichůdných hormonálních reakcí, že měla sto chutí se otočit na podpatku a prchnout. Snad jediné, co se dalo ve prospěch jejich týmové image říct, bylo, že mluvící vajíčko nechali v autě – společně s Walterem, který měl za úkol ho hlídat a který vyhrál v hlasování „kdo vypadá nejvíc jako pedofil?“ (druhý byl Vincenc, třetí se umístila Klaudie).

„Ne, nejsme rodiče.“ Klaudie věděla, že existuje určitá hranice uvěřitelnosti, která by se neměla překračovat. „Jsme z oddělení sociálně právní ochrany dětí.“

„Opravdu?“ Učitelka spočinula zrakem na Felixových pantoflích. „Vy jste ze sociálky?“

„A ne z jen tak obyčejné sociálky,“ vytasil Felix průkaz a zatřepal s ním učitelce před očima. Šlo o tramvajenku KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

21

z roku 1987, u níž si zhruba každý druhý měsíc vzpomněl, že by ji měl konečně vyřadit z peněženky. Felix spoléhal na to, že mladá žena nebude mít tušení, že tramvajenky kdysi vypadaly takhle exoticky – s plastovým červeným rámečkem a extra kapsičkou na kupón – a bez problémů to spolkne. „Jsme zvláštní útvar pro mimořádné případy.“

„Jo. Úderné parakomando pro operace ve školkách, jeslích a dalších nebezpečných terénech,“ přemístil Vincenc agresivní pohled z otylého hocha na učitelku. „Přišli jsme se informovat na to Hálkovic škvrně.“

„Myslíte Otíka?“ podivila se učitelka. „Co je s ním?“

„To právě chceme zjistit. Je tady?“

„Ne... není. Rodiče ho omluvili pro nemoc.“

„Rodiče?“ zeptala se Klaudie. „Koho tím konkrétně myslíte?“

Učitelka nakrčila nechápavě čelo. „No rodiče.“

„Chci tím říct – myslíte matku, nebo otce?“

„Aha. Otíkova tatínka. Ten si ho tady taky naposledy vyzvedával.“

„A to bylo kdy?“

„Někdy začátkem minulého týdne... V pondělí?“ Zamyslela se. „Ne, v úterý. Ano, v úterý. Pamatuju si to, protože tu Otík zůstal jako poslední, a tak jsme si spolu malovali. A když jeho tatínek konečně dorazil, chtěla jsem ten obrázek Otíkovi dát s sebou, ale než jsem ho stihla přinést do šatny, byli pryč – už jsem jenom zahlédla, jak venku zahýbají za roh.“

„To zní,“ poznamenala Klaudie, „jako že měli hodně naspěch, že?“

„Vypadalo to tak,“ připustila učitelka. „Po pravdě řečeno mě až zaskočilo, jak rychle se jim odsud podařilo dostat.“

„Jak to myslíte?“ zajímala se Klaudie a trochu popuzeně si všimla, že Vincenc nevěnuje výslechu pozornost a místo toho civí přes skleněnou stěnu do herní místnosti. Ani trochu mu přitom nevadilo, že je prázdná: s pootevřenými ústy sledoval televizi, v níž kulaťoučký bělovlasý mu

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

22 žík předčítal z obrovské pohádkové knížky. Vzhledem k tomu, že sklem nepronikal žádný zvuk, nebylo Klaudii jasné, co na tom Vincence tak zaujalo.

„No, on je totiž Otík vyhlášený louda. Tedy jako s oblékáním, obouváním a tak – nemyslím mentálně,“ dodala učitelka kvapně. „Než si navleče bundičku nebo nazuje botičky, tak mu to vždycky strašně trvá. Je určitě nejpomalejší z Káčátek. Ale to úterý jsem ho nepoznávala. Skoro jako by byl v nějakém tranzu, jak na sebe všechno rychle naházel. Ani ho tatínek nemusel pobízet. I když se zdálo, že ten má dost vlastních starostí. Táhl s sebou tašku plnou různých věcí a pořád se díval na hodinky. A když odsud odcházeli, rázovali vedle sebe po ulici tak čiperně, div že neutíkali.“

„To zní celkem nezvykle,“ souhlasila Klaudie. „A nevšimla jste si náhodou, co to bylo za věci, které měl pan Halík v té tašce?“

Učitelka svraštila obočí, jak se pokoušela rozpomenout. „Mám pocit, že nějaké zrcadlo. Takové to ve stříbrném rámu, co se věší na zeď. A taky kuchyňské hodiny. A možná nějakou mísu? Ale z té jsem viděla jenom kus. Taky to mohlo být něco jiného.“

„A co krajkovaná dečka?“ pídila se Klaudie. „Tu jste tam nezahlédla?“

„Dečka?“ Učitelka uvažovala. „Ne, žádnou dečku si nevybavuju.“

„Dobře.“ Klaudie zaznamenala, že teď už na televizi zírá i Felix. „Říkáte tedy, že jste je zahlédla odcházet po ulici?“

„Ano. Viděla jsem je skrz výplň ve vstupních dveřích. Právě zahýbali za roh.“

„Šli doprava, nebo doleva?“

„Doprava,“ odpověděla učitelka bez zaváhání a pak se zarazila. „Což je zvláštní. Vždycky chodili doleva, na zastávku autobusu. Vlevo žádná zastávka autobusu není. Ani tramvaje.“ KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

23

„Třeba na ně vpravo čekal někdo s autem,“ nadhodila Klaudie.

„To je možné.“

„Ale vy jste nikoho neviděla.“

„Ne.“

„Dobře,“ uzavřela to Klaudie. „To by bylo asi všechno. Děkujeme za spolupráci. Ačkoliv... Mohla bych vás poprosit ještě o jednu věc?“

Učitelka si založila ruce na prsou. „O jakou?“

„Mohli bychom vidět obrázek, který Otík nakreslil těsně předtím, než odešel?“

Učitelka vypadala, že se jí ulevilo; asi čekala, bůhvíco po ní Klaudie bude chtít. „Jistě. To není problém. Vydržte chvilku.“

Odkráčela a v chodbě zavládlo ticho. Felix ani Vincenc nic neříkali, protože je plně zaměstnával bělovlasý tlouštík na obrazovce, a Klaudie mlčela, protože si umínila, že nepromluví první. Jestli její spolupracovníky zajímá víc stupidní dětský pořad než odpovědné vyšetřování, ona se nesníží k tomu, aby jim to vyčítala. Koneckonců – sice nerada, ale vlastně to chápala. Hálkovi nebyli Felixovi ani Vincencovi sousedi. Byli to Klaudiini sousedi, a právě proto za ně cítila určitou odpovědnost. Klaudie odvrátila hlavu a zadívala se do otevřené šatny, kde na věšácích pod samolepkami s různými ovoci visely bundy a baťůžky. Převládala tu fialová barva a nášivky ušatého tvora, který vypadal jako polodementní koala: šklebil se z rukávů, zadních částí bund i ruksaků jako nemanželské dítko Mašinky Tomáše a Pikaču (Klaudie si okamžitě zakázala představovat, jak by takový sexuální akt mohl probíhat). Zřejmě nějaký nový dětský trend. Asi animovaný seriál nebo mobilní hra nebo tak něco, říkala si Klaudie. No, už tady byly horší příšery. Tahle ještě vypadá celkem roztomile. Skoro jako krteček. Klaudie si dokonce musela přiznat, že by se ani moc nevzpouzela, kdyby něco takového v plyšové podobě sedělo v rohu jejího gauče coby mile in

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

24 fantilní dekorativní prvek. Možná by dokonce mohly být dvě – v každém rohu jedna, aby bylo souměrnosti učiněno zadost. Nebo tři: ještě jednu doprostřed. Eukleidovská symetrie. Hm; kde tady může být nejbližší hračkářství? Klaudie si odkašlala. Zničehonic měla pocit, že má v ústech děsivě vyprahlo. To asi od toho, jak celou dobu mluvila jen ona. Potřebovala by se něčeho napít. Kupodivu přesně věděla čeho. Dětského nápoje Džusík Musík. S kiwi příchutí. Ale i melounový by bodl. Je v okolí nějaká prodejna, kde by se dal koupit? Tak populární značku by měli mít všude, ne? Klaudie si opět odkašlala a neklidně se rozhlédla. Vincenc s Felixem stále mlčeli, oči přilepené k televizi. Co kdybych je tady nechala, aby to s učitelkou dokončili, a skočila si koupit Džusík? A přitom se podívala, jestli v okolí není nějaké hračkářství? To přece nemůže zabrat moc času. Do pěti minut budu zpátky.

„Tady to je,“ podala jí učitelka pokreslenou čtvrtku. Klaudie se překvapeně obrátila. Ani si nevšimla, že se žena vrátila. Nepřítomně převzala výkres a zadívala se na něj.

Na první pohled to byla tuctová dětská kresba. Domeček, stromečky, bodlinaté slunce, máma, táta a dítě. Ale už na druhý pohled Klaudie cítila, jak se jí ježí chloupky na zátylku. Protože táta i dítě vypadali normálně – ale žena na obrázku měla obličej začmáraný černou pastelkou. Její tvář byla vymazána z existence brutálními, zuřivými tahy, které skoro protrhly papír. Jediné, co šlo rozeznat, byla barva jejich vlasů.

Ostře fialová.

„Můžeme si tu kresbu nechat?“ zeptala se Klaudie.

* * *

Prošli brankou školky a zastavili se u auta. Walter stáhl okénko. „Jak jste pořídili?“

Klaudie mu ukázala obrázek. „Tohle je zřejmě Otíkova nová rodina.“ KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

25

„Otíkova?“

„Tak se jmenuje to Hálkovic dítě.“

Walter si kresbu prohlédl. „Tipuju, že ta paní s fialovými pačesy nebude Hálková.“

„Ne,“ řekla Klaudie. „Ta je blondýna.“

Felix si odchrchlal, plivl na chodník a poprvé po patnácti minutách promluvil. „Tak co vy na to?“ obrátil se na Klaudii a Vincence. „Cítili jste to, že jo?“

„Jasně,“ odvětil Vincenc. „Šlo to z televize.“

Klaudie se zarazila – a potom pomalu přikývla. „Džusík Musík. A ten ušatý pižďuch.“

„Brutální silová magie,“ konstatoval Felix. „Až po okraj napumpovaná reklamou na dětské produkty. Valila se z toho pořadu pro předškoláky jak z kanálu – rovnou do těch nechráněných měkkých mozečků. Hrozný nápor. Dokonce i já jsem měl chuť okamžitě vyběhnout na ulici a ten džus si co nejrychleji koupit. Úplně mě z toho svědí lebka. Rodiče musejí s takhle naprogramovanými prcky zažívat v obchodech naprostý teror.“

„Myslíte, že to nějak souvisí s Hálkovými?“ zamračil se Walter.

„Určitě ne,“ volalo zevnitř auta vajíčko. „Určitě je to jenom náhoda.“

„Může být,“ ignoroval Felix ironii. „Může to být náhoda. Ale to nic nemění na faktu, že je to magická stopa v magické záležitosti – a já se ptám: můžeme si dovolit se tím nezabývat? Klaudie? Je to tvůj případ. Co myslíš?“

Klaudie si dala s odpovědí na čas. „Je pravda, že nevidím žádnou spojitost,“ prohlásila pak. „A i když riskuju, že budu vypadat jako nejpomalejší z Káčátek, nechápu, co by mohla mít reklamní kampaň na džusy a plyšáky společného se zmizením jednoho dítěte. Magickým bombardováním byla přece zasažená celá školka, tak proč by se následky měly projevit jenom v Otíkově případě?“ Pohlédla na Felixe. „Nicméně s tebou souhlasím: jelikož

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

26 netušíme, co se tady děje, nemůžeme si dovolit takhle očividnou magickou stopu neprozkoumat.“

„Výborně! Rozhodnuto!“ soukal se Vincenc za volant. „Takže kam teď? Který televizní kanál to byl? Kavčí hory, Bar randov nebo Palmovka?“

„Ani jedno. Tyhle pořady dodávají televizím nezávislá studia na klíč,“ otevřel Felix zadní dveře toyoty. „Šoupni se, Waltere. A které soukromé studio vyrábí tenhle pořad, by nemělo být těžké cestou vygooglit.“

„Cestou?“ optal se Walter.

„Cestou do toho soukromého studia.“

„Správně,“ nechalo se slyšet vajíčko. „Rovnou do pasti.“

„Poslouchej, vajíčko,“ vmáčkl se k němu na zadní sedadlo Felix, „začínáš být silně negativistické. Mělo by sis dávat pozor, protože jestli v tom budeš pokračovat...,“ Felix přibouchl dveře, „... dokonale mezi nás zapadneš a staneš se právoplatným členem týmu.“

„A to bys vážně nechtělo,“ doplnil Walter.

Vajíčko se zahloubalo. „Ne, asi ne,“ souhlasilo. „Už takhle mám vlastních problémů dost. Hele, lidi,“ vzpomnělo si, „nemáte někdo cigáro? Mám dneska celkem stres a docela bych si baflo.“

„Nikdo z nás nekouří,“ odvětila Klaudie. „Tedy většinou. A ty bys také nemělo. Není to zdravé.“

„Jo? Co by se mi asi tak mohlo stát?“ chtělo vědět vajíčko. „Nemám plíce. To jako dostanu rakovinu žloutku nebo co?“

„Koupíme ti cigarety cestou,“ rozhodl Vincenc a otočil klíčkem v zapalování. „Stejně se musíme někde stavit a nakoupit něco k pití.“

„Přesně,“ souhlasil Felix. „Nějakou minerálku nebo tak něco. Protože i když můj mozek ví, že ta reklama na džus byla jenom magický implantát, stejně mám žízeň jak trám.“

* * *

Nevypadalo to jako soukromé televizní studio. Ani trochu. Spíš jako obyčejná stodola. KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

27

Vincenc zaparkoval na trávníku, všichni vystoupili a vydali se k dvoukřídlým vratům. Vincenc, Felix i Klaudie ucucávali za chůze své Džusíky Musíky a vajíčko si zapalovalo třetí marlborku.

Nebylo zamčeno.

Uvnitř už to studio připomínalo trochu víc: green screen 3x6, dvě 4K kamery Panasonic AG-DVX200 namířené na plastovou imitaci pařezu, šibenice s mikrofonem, zdi polepené akustickou pěnou, v přítmí obrysy kulis a v rohu stodoly oprýskaná makeupová toaletka.

Odkudsi se vynořila dívka s pískovými vlasy staženými do pevného culíku. Jednoznačná filmařská profesionálka; kraťasy, fotovesta, na nohou růžové Brooksy Glyceriny a v ruce kónický teleobjektiv. „Tady nemůžete kouřit,“ oslovila vajíčko.

„Proč ne?“ zeptalo se vajíčko. „Je tady hospoda? Nebo se bojíte, že vám tu chytne seno?“

„Nehrajte si na chytrolína a típněte to,“ přikázala mu dívka. To, že hovoří s oživlým velikonočním vajíčkem, ji nevyvedlo z míry ani trochu. Pak se otočila ke zbytku skupiny. „Netuším, jestli jste to zaznamenali, ale toto je soukromý objekt. Takže... Chcete něco?“

„My pořád něco chceme,“ řekl Felix. „Tentokrát mluvit s někým, kdo to tady má pod palcem.“ Změřil si ji. „Jste to vy? Máte to tu pod palcem?“

„Můj palec je na tohle příliš malý,“ napila se dívka z teleobjektivu a Klaudii teprve teď došlo, že to není součást kamery, ale ten nejfuturističtější termohrnek na kávu, jaký kdy viděla. „Vy jste přišli za Docentem Sumcem. Ale jelikož s ním zřejmě nemáte sjednanou schůzku...“

„To je pravda. Nemáme,“ přiznal Felix. „Ale ani ji mít sjednanou nepotřebujeme. My jsme totiž z Rady pro reklamu.“ Tramvajenku z roku 1987 už měl přichystanou.

„Úderné parakomando zaměřené na etiku, vkus a nezavádějící komunikaci se spotřebitelem,“ prokřupal si klouby Vincenc.

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

28

„A proto věřím,“ usmála se Klaudie, „že si na nás Docent Sumec čas rád udělá.“

„Vzhledem k tomu, že Docent tady dnes není, o tom pochybuju,“ oplatila dívka Klaudii úsměv. „Takže jak už jsem říkala: tohle je soukromý objekt a já vás teď bohužel musím požádat, abyste ho...“

„Ale, ale, Karlo,“ zaznělo z přítmí. „Přece bys tak vzácnou návštěvu hned nevyhazovala.“

Všichni otočili hlavy, jako by je měli spojené jedním táhlem.

Bělovlasý tlouštík, kterého viděli na obrazovce ve školce, vystupoval ze tmy zvolna a neslyšně; skoro jako by ho někdo táhnul na odhlučněném skateboardu. Pozorovali, jak se k nim blíží, a jedinými zvuky v celé stodole bylo šustění zašlapávané cigarety pod podrážkou pana Vajíčka a trojhlasé srkání brček zabodnutých do Džusíků Musíků. Klaudie bedlivě sledovala ruce s baculatými prsty i rty pod bílým knírkem, ale přestože se ani jedno nepohnulo a nezformovalo zaklínadlo, stejně měla pocit, jako by se jí přes mozek přelila horká vlna. Zmateně zamrkala – ale ať už to bylo cokoliv, bylo to hned pryč.

„Buďte zdrávi, děti moje!“ rozpřáhl ruce mužík. „Každý host je v mém skromném příbytku vítán, bez ohledu na pohnutky, které ho přivedly. Miluji společnost – zvlášť společnost mladých a energických lidí s vitální aurou a jis - krou inteligence v bělmu. Čím mohu sloužit, přátelé?“

„Jste majitel tohoto studia?“ vyjmula brčko z úst Klaudie. „Pan, hm, Sumec?“

„Docent,“ opravila ji Karla.

„Karličko, Karličko,“ napomenul ji mužík. „Nač svazovat bystřinu konverzace upjatými formalitami? Tituly nehrají roli.“ Pohlédl Klaudii do očí a ta pocítila nervózní zamravenčení až v dolním konci míchy. „Ano, já jsem Docent Sumec.“

„A vyrábíte tady televizní pořad?“ ujišťoval se Felix. „Zaměřený na předškoláky?“ KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

29

„Vynikající postřeh, mladý muži. Vskutku, taková jest má specializace.“

„V tom případě na vás máme několik otázek.“

„Otázek? Miluji otázky! Sem s nimi, švarní mládenci a sličná děvo a... podivuhodný oválný objekte! Milerád odpovím na cokoliv!“

„To jsme rádi.“ Klaudie byla ze Sumcovy vstřícnosti čím dál víc nesvá. „Protože jako první bychom se chtěli zeptat...“

„... kde se tady v okolí dají koupit další Džusíky Musíky,“ skočil jí do řeči Felix a jeho brčko zachrochtalo, jak vysál poslední kapku.

„A tentokrát větší množství,“ připojil se Vincenc. „Třeba kontejner. Nebo dva.“

„Možná bychom se neměli ukvapovat a důkladně si to promyslet,“ zamnul si bradu Felix, „a objednat rovnou celý nákladní vlak.“

„Nebo dva,“ řekl Vincenc.

„Nebo dva,“ souhlasil Felix.

„Ano, to jsem si přesně myslel, že se stane,“ potřásl hlavou Walter. „Že se zachováte jako sobci a objednáte si Džusíky jen pro sebe. A co já? Na mě nemyslíte, co? Nemysleli jste na mě, už když jste si kupovali první Džusíky! Úplně jste se na mě vykašlali!“

„Dyť jsi ho nechtěl!“ bránil se Vincenc.

„Protože jste přede mnou zákeřně zatajili, jak lahodně osvěžující má chuť!“

„Tak dost!“ Klaudii samotnou překvapilo, kolik vůle musela vynaložit, aby to vyslovila. „Nepřišli jsme sem, abychom se ptali na Džusíky Musíky.“ Odložila prázdnou krabičku na nejbližší stůl. „Přišli jsme, abychom se zeptali, jak se jmenuje ta absurdně roztomilá koala. A kde se dá koupit jako plyšová hračka.“

„A jako samolepka,“ řekl Vincenc.

„A nášivka na oblečení,“ řekl Walter.

„A batoh,“ řekl Felix.

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

30

„A tričko.“

„A čepice.“

„A penál.“

„A lego sada.“

„A zubní pasta.“

„A kukuřičné lupínky.“

„A třívrstvý záchodový papír s barevným logem.“

„Já jsem vám to říkalo,“ prohlásilo vajíčko. „Přímo do pasti. Neříkalo jsem vám to? Říkalo. Ale poslouchali jste mě?“ A opět si samo spokojeně odpovědělo: „Neposlouchali.“

Docent Sumec vylovil z kapsy saka brýle s fialovou obroučkou a nasadil si je. „To je mluvící vajíčko?“ užasl.

„Jo, je. No a co?“ nafouklo se vajíčko. „Já se za to nestydím. Ano, kořeny mého původu sahají do rodu kura domácího a já jsem na to hrdé. Vadí to snad někomu? Je tu nějaký bílkovinofob? Nebo snad nemám právo tady být? To se mi snažíte naznačit? Nemám povolený vstup tam, kam mají přístup lidé? Vládne tu vaječný apartheid?“

Sumec na něj fascinovaně zíral. „To je mluvící vajíčko,“ opakoval.

„Jistěže je to mluvící vajíčko,“ odmávl to Felix. „Toho si nevšímejte. To je nový plán Rady na označování komerčních prezentací. Seženeme mu buřinku a budeme s ním natáčet reklamní jingly.“

„Cože?“ řekla Karla. „Aby vajíčko s buřinkou uvádělo reklamy? Větší nesmysl jsem v životě neslyšela.“

„Váš mladistvý věk,“ obrátil se k ní Walter, „je jedinou omluvou pro vaše racionální uvažování, mladá dámo.“

„A když už mluvíme o reklamách,“ navázala hladce Klaudie, „můžete třikrát hádat, co sem naši Radu přivedlo.“

„Podprahová reklama,“ zkazil hádanku Felix.

„Na Džusík Musík a toho koalího maskota,“ udělal Vincenc metalového paroháče.

„Tak,“ přikývla Klaudie. „Máme totiž ohledně nich poměrně ožehavou otázku. A sice,“ olízla si rty, „proč je proKladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

31

pagujete pomocí kouzla selektivního vnímání, když jsou to samy o sobě tak fantastické produkty, které žádnou reklamu nepotřebují?“

„Kouzlo selektivního vnímání?“ Docent Sumec s obtížemi odtrhl oči od vajíčka a zamračil se. „Já přece nepoužívám kouzlo selektivního vnímání. Pracuji zásadně s komerčním kódováním syrové magie.“ Zamračil se ještě víc. „Můžu se zeptat, proč jste zmínili právě kouzlo selektivního vnímání?“

„Podívejte, já myslím, že je na čase si nalít čistého vína,“ řekl Felix.

„Vína...? Nebo džusu?“ nadhodil Vincenc.

„Vína,“ opakoval Felix a Klaudie si všimla, jak se mu třese ruka, v níž svírá prázdnou krabičku od Džusíku Musíku. „Asi všichni tady si uvědomujeme, že jsme právě pod bezprecedentním tlakem reklamní magie. Bohužel je ten tlak tak silný, že nám to vědomí k ničemu není. Nervový systém dostává maximální záhul. Musím přiznat, že kdyby můj mozek neměl dostatečný přísun elektrolytů v podobě úžasného Džusíku Musíku, netuším, jak bych takhle drtivý reklamní atak zvládl.“ Krabička v jeho hrsti začala praskat.

„Dá se říct,“ zamyslel se Vincenc, „že Džusík Musík nás všechny zachránil. Je to v podstatě jediná obrana proti infikaci reklamou na kraviny, který nechceme.“

„A obří zásluhu na tom má taky koala,“ připomněla Klaudie. „Už jenom vzpomínka na její bezprostřední rošťácký úsměv je psychickou vzpruhou, díky níž může člověk pokračovat v pátrání, kdo a proč tady používá kouzlo selektivního vnímání.“

„No já to rozhodně nejsem,“ opáčil Docent Sumec. Jeho oči opět zabloudily k vajíčku. „Takže o to vám jde? Hledáte stopy po původci kouzla selektivního vnímání?“

„To taky. Ale hlavně hledáme další várku Džusíku Musíku.“ Vincenc se rozhlédl po stodole. „A něco mi říká, že v prostorách firmy, která mu dělá reklamu, by se pár palet

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

32 dalo vyškrábnout.“ Kývl na kolegy. „Rozdělíme se a prohledáme to tady.“

„Na to zapomeňte,“ postavila se mu do cesty Karla. „Nikdo tady nic prohledávat nebude. Zkuste to – a já vás odsud vynesu v zubech.“

Vincenc se rozzářil. „Odjakživa jsem prahnul po tom, aby mě ženský nosily. Sice na rukou, ale zuby beru taky.“ Zatnul pěsti a nakročil k ní.

Krabička ve Felixově ruce praskla.

„Stop,“ zvedl měkkou bílou dlaň Sumec. „Nechte těch nesmyslů – oba.“ Působil dojmem, že právě dospěl k nějakému rozhodnutí. „Mám pro vás nabídku.“

„Jestli nenabízíte, že nám pomůžete hledat,“ Vincenc se ani neobtěžoval na něj pohlédnout, „tak nemáme zájem.“

„Mám něco lepšího,“ sdělil mu Sumec.

„Bednu pískacích koal?“ zadoufala Klaudie.

„Mám velmi lukrativní informaci o působení selektivního vnímání v oblasti Prahy. A jsem ochoten vám ji přepustit. Výměnou za tohle.“ Sumec namířil buclatý ukazovák.

„No dovolte?“ načuřilo se vajíčko. „Já nejsem žádné to­ hle. Teda... dobře, ještě ráno, když jsem leželo v ošatce, jsem možná bylo... ale teď už ne. Teď jsem samostatná myslící bytost. Individualita. Svéprávná osobnost. A nikdo nemá právo mě měnit s kýmkoliv za cokoliv.“

„Jasně, vemte si ho,“ pokrčil rameny Felix. „Co je to za informaci?“

„Nemůžete mě jen tak někomu prodat!“ protestovalo vajíčko. „Nežijeme v otrokářské společnosti! Kdo ví, co se mnou ten dědek provede!“

„Co bych s vámi asi tak prováděl?“ nechápal Sumec. „Nabídnu vám solidní smlouvu. Vedu přece dětský pořad. Nebo si snad umíte představit jinou oblast šoubyznysu, kam byste se hodilo víc? Hlavně mi tady nevykládejte,“ přeměřil si vajíčko otcovsky shovívavým pohledem, „že vás ani trochu neláká možnost stát se televizní hvězdou.“ KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

33

„Ale samozřejmě, že ho to láká,“ odpověděl za osloveného Felix. „A víc než trochu. Znám vajíčko už pětapadesát minut – to znamená skoro celý jeho život – a můžu vám zaručit, že je pro tuhle kariéru jak dělané. Předimenzované ego, neustálá potřeba být středem pozornosti a neochota vložit do toho sebemenší množství kreativní práce. Ideální materiál pro televizi. Nebo, pokud by nemělo talent, pro youtube.“

„Právě jsem se urazilo,“ informovalo je vajíčko. „A tu nabídku samozřejmě beru.“

„Tak to bychom měli,“ odhodil Felix zmačkanou krabičku od džusu. „No a teď ten lukrativní bonz, Docente. Co pro nás máte? Vysypte to.“

„Důvod, proč jsem předtím zpozorněl při zmínce o kouzlu selektivního vnímání,“ Sumcův hlas mimoděk sklouzl do měkce nabádavého tónu, jako by hovořil ke svému obvyklému publiku, „je ten, milé děti, že s jeho neblahým efektem už nějaký čas marně zápolím. Abych byl konkrétní: v jisté pražské čtvrti existuje zóna, v níž mám kvůli vedlejším následkům tohoto kouzla dlouhodobě oslabený reklamní zásah. Kdosi tam praktikuje selektivní vnímání tak drastickým způsobem, že tamější dětské jednotky vůbec nereagují na televizní masáž. A to je pro můj obchodní model velice špatné. A ještě horší je, že i když vím, ze kterého bodu se tato magie šíří, nic s tím nezmůžu. Přestože znám přesnou adresu. Dokonce i název instituce, která tam sídlí.“

„Žádné obavy, my si s tím poradíme,“ prohlásil Felix. „Co je na té adrese za podnik?“

* * *

Vincenc rozkopl dveře porodnice a zařval: „Tak jo, sralbotkové! Nikdo ani hnout!“

A na zlomek sekundy to vypadalo, že ho všichni poslechnou: zdravotní sestry ztuhly v půli kroku, doktoři

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

34 před bočním vchodem v půli cigaret a kojící matky v půli výstřiku. Dokonce i novorozenci vypoulili oči a zapomněli na bradavky.

Ale byl to opravdu jen mžik. Pak Vincencovo charisma přestalo účinkovat a všichni se dali do pohybu. Zdravotní sestry se s jekotem rozeběhly, prchající doktoři chvatně šlukovali posledních pár prásků, novorozenci se rozvřeštěli a hysterické matky jim pumpovaly mléko přímo do rozšklebených ksichtíků.

K tomu, aby se Vincenc rozjel, by ovšem stačilo i daleko menší pandemonium.

„Copak jsem jasně neřekl ani hnout?“ napálil to nejbližší sestře pěstí do obličeje. Odplachtila na svou kolegyni; ta se jí ovšem stihla vyhnout a pokusila se s dítětem v náručí prosmýknout do bezpečí. Což by se jí možná i povedlo, kdyby jí Felix iniciativně nepodrazil nohy. Sestra sebou třískla o zem, mimino vyletělo z náručí a kutálelo se po podlaze. Vincenc ho nakopl ukázkovým bodlem.

Mimino klouzalo po dlaždičkách, vřískalo, cvakalo kusadly a chlístalo brčálový jed.

Protože to pochopitelně žádné mimino nebylo.

Byla to bělavá larva o velikosti bochníku šumavanu a zalykala se vztekem.

Stejně jako zdravotní sestry. V téhle chvíli už běžely úplně všechny. Rovnou na Vincence. Divoce ječely, prsty s černými drápy zakřivené, žraločí zuby vyceněné. Lidská kůže, ledabyle navlečená na obličejích, se trhala zuřivými grimasami.

Vincenc se usmál a rozkročil.

Docent Sumec jim předem prozradil, co mají očekávat: firmu řízenou urbanizovanými mochoviky (konkrétně rodem lesních divousů, jenž se kdysi odtrhl od boubínských lešijů), která ve velkém obchoduje s novorozenci. Protože na magickém černém trhu je vždycky poptávka po novorozencích. Každá čerstvě založená okultní lóže, ať už jde o klasické satanisty, keltské druidy nebo křesťanskou

KladivO na čarOděje / O Kr OK před peKlem

35

sektu jiftáchovců, se jako první shání po nějakém tom mr

ňousovi, kterého by mohla na oltáři slavnostně podříz

nout, a předvést tak novým členům nejsme žádní nazdárci,

můžete do nás bez obav sypat peníze. O prodeji novorozen

ců na součástky do čarodějnických přísad („přidej výluh

z mandragory, sušenou muří nohu a flakón krve neviňát

ka“) ani nemluvě. Mimina jsou zkrátka v hermetických

kruzích horké zboží. Horší už je to s jejich obstarává

ním. Na číhání u babyboxů s páčidlem byznys neposta

víte a kradení z kočárků za bílého dne už také není, co

bývalo. Ve výsledku je rozhodně pohodlnější založit si fa

lešnou porodnici a nechat matky, ať vám ty prcky dob

rovolně dodávají samy. To s sebou samozřejmě nese

problém účetního schodku: když takové matce seberete

dítě, je určitá pravděpodobnost, že jí bude chybět – a li

kvidace maminek ve větším měřítku časem přivábí ne

žádoucí pozornost. Ještě štěstí, že mochovikové za sebou

měli několikasetletou praxi v zaměňování dětí za podho

zence; tenhle trademarkový trik se jim teď náramně šik

nul. Podzemní líheň chrlila podhozence jako na běžícím

pásu (nejekonomičtější variantou se ukázaly larvy manti

kory laistrygonské), medulinské sestry je měnily za novo

rozence hned po prvním kojení a kaž dá matka (a později

i její okolí) byla očarována kouzlem selektivního vnímá

ní, aby v tom slizkém zubatém červovi i nadále viděla

své roztomilé děťátko. Šlapalo to jako dobře promazaný

stroj. Pravá nemluvňata jedno po druhém krvácela pod

čepelemi rituálních dýk, matky pyšně sledovaly, jak lar

vy s bryn dáčky požírají dětskou výživu i se skleničkami,

a částka na bankovním účtu patriarchy Mikolaje utěše

ně bobtnala. Klaudii sice nebylo jasné, jak do toho všeho

zapadají Hálkovi se svým čtyřletým synem, ale ve chvíli,

kdy jim Docent Sumec sdělil adresu porodnice, pochopi

la, že před tak očividnou souvislostí nejde zavírat oči. Kli

nika se nacházela pouhé dva bloky od domu, kde Hálkovi

a Klaudie bydleli.

Štěpán KOpřiva / KrajKa paličKOvaná bruselsKým stylem

36

Vincenc stál uprostřed chodby a zdravotní sestry se na něj řítily ve vyceněné, řičící hordě. Byly už tak blízko, že Klaudie rozeznávala husté černé chlupy na jejich svalnatých předlok tích – a pocítila mimoděčné bodnutí závisti. Tyhle hrdé děvuchy na nějakou depilaci zvysoka k a š l a ly.

Klaudie, Felix a Walter se drželi za Vincencem. V podobných situacích toho nebylo moc, co by mohli dělat: medulinské divoženky se nedaly telepaticky ovládnout (takže to Klaudie ani nezkoušela) a jako mrtvé rozhodně nevypadaly (čímž ze hry vypadával i Walter). A že by svou hřivnou přispěl Felix... a třeba se je pokusil nějak vtipně urazit... raději nikdo ani nenavrhoval. Ale hlavně: Vincenc by je nenechal, aby mu kazili zábavu. „Zábava“ byl ostatně jeho hlavní argument, když v autě probíra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist