načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O kolečko míň -- Můj život s autismem - Josef Schovanec

O kolečko míň -- Můj život s autismem

Elektronická kniha: O kolečko míň -- Můj život s autismem
Autor:

Pohled na život a do hlavy autisty Josefa Schovance, mimo jiné nadprůměrně vzdělaného člověka vizuálně považovaného za idiota.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  115
+
-
3,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 191
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Je suis l’Est!
Spolupracovali: přeložila Šárka Belisová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2497-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Josef Schovanec je potomek českých emigrantů, kteří se usídlili ve Francii. Narodil se v roce 1981, vystudoval vysokou školu a ovládá deset jazyků. Občas dokáže najít v praktickém životě uplatnění. Pohybuje se tak neobratně, že s ním okolí zachází jako s postiženým. A když promluví, je považován za idiota.
Ve své knize popisuje svůj nelehký život, svěřuje se s četnými ústrky a šikanou, se kterými se musel neustále vyrovnávat. Kritizuje západní společnost, která život podobně postiženým jedincům nijak neulehčuje a vylučuje je ke svému okraji. Negativně se vyjadřuje na adresu zdravotnictví a popisuje škodlivost lékařské nevědomosti. Poukazuje na fakt, že současné myšlení a chování lidí je natolik nastaveno na "normálnost", že cokoliv vybočujícího nemá v tomto světě řádné místo.
Autor rovněž nechává nahlédnout do svého myšlení, popisuje způsob učení, který mu vyhovuje. Jeho nejsilnější vášní jsou knihy a rozboru oblíbených autorů věnuje část díla. S ironií popisuje lpění na pravidlech, kterým se řídí jeho život, a rozebírá odlišnosti v přístupu svého okolí vůči své osobě.
Kniha je poučnou sondou do života člověka s "jiným myšlením", která však po přečtení pokládá řadu otázek ohledně toho, co je vlastně normální a kam až sahá hranice lidské tolerance.

Popis / resumé

Schovancova kniha představuje autentický ponor do nitra člověka, který svůj handicap dokázal proměnit ve výhodu. Ve Francii vzbudilo jeho svědectví mimořádný ohlas - šlo o vůbec první vyprávění muže postiženého autismem, jenž nechal veřejnost nahlédnout do svého vnitřního světa. A podobné výlučné postavení má vydání knihy O kolečko míň i v českém prostředí. Autor, jenž sám ovládá deset jazyků, prokazuje nejen nebývalou stylistickou a myšlenkovou kultivovanost, ale též ohromující vzdělanost a sečtělost, a nabízí tak čtenářům strhující a napínavou výpravu do zákoutí lidské mysli. Vzpomínky Josefa Schovance trpícího autismem na dětství i studijní léta. Pokus o náhled do duše a mysli člověka postiženého autismem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Schovanec - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Josef Schovanec

O kolečko míň


Josef Schovanec

O kolečko míň

Můj život s autismem

Nakladatelství Paseka

Nakladatelství PASPARTA

Praha – Litomyšl


Přeložila Šárka Belisová

JOSEF SCHOVANEC: JE SUIS À L’EST!

Copyright © Plon, 2013

Published by arrangement with Literary Agency „Agence de l’Est“.

Translation © Šárka Belisová, 2014 Nakladatelství Pasparta, o.p.s. – sociální podnik zaměstnávající lidi s poruchou autistického spektra, jehož zakladatelem je APLA Praha

Asociace pomáhající lidem s autismem

PRAHA A STŘEDNÍ ČECHY

ISBN 978­80­7432­578­6 (PDF)


5

Otevřít se světu

Úvodní slovo k českému vydání

Škála poruch autistického spektra je velmi široká, i v tomto ohledu

platí, že co jedinec, to individualita. Do  rukou českého čtenáře se

dostává autobiografi cký příběh člověka s mírnější formou autismu.

Přesto když v knize sledujeme jeho život a na svět nahlížíme z jeho

perspektivy, dojdeme k závěru, že ani Aspergerův syndrom žádnou

lehkou poruchou není.

Autorův životní příběh se odehrává ve  Francii, ale klidně by se mohl odvíjet právě teď v  Česku. Každý rok se narodí v  České reublice zhruba tisíc dětí s  autismem, zhruba polovina z  nich má normální intelekt. Autismus způsobuje, že jejich sociální, emoční a komunikační dovednosti jsou oproti vrstevníkům výrazněoslabené. Ony ale musejí obstát ve světě, kde vztahy mezi lidmi mají pro život stěžejní význam. Každodenně kvůli svému handicapuprožívají neúměrnou zátěž a  stres, každodenně selhávají. Tlak na  sociální kompetence s věkem sílí, důsledkem jsou úzkosti a pocityméněcennosti. Sebeúcta a sebevědomí se vytrácejí. Včasnou diagnózu získá jen menší část dětí, přitom preventivní opatření patří k nejúčinnějším formám intervence. Mnoho dětí a  dospělých je správně diagnostikováno příliš pozdě, až ve  chvíli, kdy psychicky onemocní. Osudy některých českých dětí a dospělých s Aspergerovým syndromem se tak víceméně podobají Josefovu životu.

V Asociaci pomáhající lidem s autismem (APLA) ročnědiagnostikujeme kromě stovek dětí také okolo dvaceti dospělých osobs Aspergerovým syndromem. Bývají to lidé inteligentní, nejistí, zmatení a  nešťastní. Na  to, že by mohli mít autismus, většinou přišli sami. Vyprávějí o tom, jak procházejí životem, jehož pravidla jsou jim cizí, jak tápou při hledání důvodů, proč opakovaně selhávají ve vztazích s lidmi, kladou si otázky, proč nejsou přijímáni svými vrstevníky, proč nemohou najít zaměstnání, proč mají pocit nepatřičnosti, osamělosti a podivnosti. Sdělení diagnózy drtivá většina dospělých přijímá


6

s  hlubokou úlevou – získají pocit, že někam patří, že nejsou sami;

jejich prožívání a  chování najednou dostalo význam a  smysl. Řada

z těch, u kterých nebyl autismus rozeznán, a nemají tudíž potřebnou

podporu, žije na  okraji společnosti; jsou závislí na  svých rodičích,

partnerovi nebo zcela osamělí a izolovaní. Bojují s chudobou,závislostmi, myšlenkami na  sebevraždu. Žijí jako bezdomovci nebo jim

domov suplují psychiatrická oddělení či vězení.

Josef Schovanec vypráví svůj životní příběh, unikátní a  zároveň lidem s autismem a jejich rodinám povědomý. Příběh člověka, kterého od dětství provázela nejistota, nepochopení a izolovanost. Ač by mohl být jako vysokoškolsky vzdělaný člověk považován za  úspěšného, musel čelit množství narůstajících psychických problémů. Snažil se situaci řešit konvenčním způsobem, docházel na psychoterapie, léta užíval neuroleptika, ale psychické problémy narůstaly a vyvrcholily psychickým zhroucením. Až po stanovení správné diagnózy sesituace zlepšila. Teprve když Josef a jeho okolí zjistili, co je příčinou jeho odlišnosti, byl schopen vytvořit si smysluplnou identitu a rozvinout svoje nadprůměrné schopnosti. Otevřel se světu a  svět ho ocenil. Získal práci v  oboru, kde mohl uplatnit svoje zkušenosti ze života s  autismem, našel si přátele, začal se angažovat v  osvětě a  přispěl ke zlepšení systému péče o lidi s autismem ve Francii.

Lidé s autismem často nechtějí od okolí léčení, nýbrž jenporozumění a přijetí odlišnosti. Věřím, že kniha pomůže pochopit obtíže, kterým musejí čelit; odborníky a rodiče ujistí o potřebě včasné a správnédiagnózy a zároveň ukáže, že i lidé s autismem, pokud mají ty správné podmínky, se dokážou ve společnosti velmi dobře uplatnit.

Kateřina Thorová, Ph.D.

APLA, www.apla.cz


7

První předmluva

Občas se stane, že vás setkání s nějakým člověkem hlubocepoznamená – mnohem víc, než byste čekali. A právě to se mi stalo s Josefem

Schovancem.

Poprvé jsme se viděli, když jsem odcházel z  přednášky v  muzeu Pompidouova centra. Muselo být deset hodin večer a  já měl ještě schůzku v  prvním patře nedaleké kavárny. V  té době jsem byl konzultantem francouzského Národního poradního výboru pro etiku v  záležitosti projednávané pod pořadovým číslem 102, týkající se „Situace osob – dětí a dospělých – postižených autismem“.

V průběhu roku jsem se setkal se členy mnoha spolků sdružujících rodiny, v nichž se vyskytl autismus, a v té době mě zrovna kontaktovali dva funkcionáři další asociace ve věci projednání zvláštního případu dvou lidí s Aspergerovým syndromem. Tak jsem se seznámil s Josefem. Mluvili jsme spolu celou hodinu. Pak jsem se s ním setkal ještěněkolikrát. Čím víc jsem ho poznával a poslouchal, co říká, čím víc jsme spolu hovořili, tím víc jsem si uvědomoval, že mám před sebou citlivého a neobyčejně kultivovaného člověka, chápajícího rozumem i srdcem.

Původní setkání, motivované výhradně snahou lépe se obeznámit s překážkami, které společnost staví před lidi s autismem a ztěžuje jim tak přístup k základním právům – právu na školní docházkua výchovu přizpůsobenou jejich odlišnosti, právu na zaměstnání a život s ostatními, mezi ostatními –, se vyvinulo v setkání s člověkem. A tak jsme, má žena Fabienne a já, navázali s Josefem hluboké přátelství.

O Josefovi se říká, že má Aspergerův syndrom, že žijes Aspergerovým syndromem, že je „asperger“...

Avšak co to znamená?

Všichni jsme něčím jedineční, bez ohledu na  to, jak jsou některé zvláštnosti, jimiž se odlišujeme od ostatních, pojmenovány. Filozof Maurice Blanchot spatřuje v pojmenování „násilí“ – říká totiž, žesoustředit pozornost na pojmenování věci je pohodlnější než zabývat se věcí samotnou; tak dochází k tomu, že právě ta se ocitá na druhé koleji.


8

Amartya Sen, bengálský fi lozof a ekonom, držitel Nobelovy ceny, rozvíjí v díle Identita a násilí, iluze osudu úvahu o nebezpečí uzavření člověka do jedné „identity“. Tvrdí, že každý z nás má během života vzhledem ke svým vztahům několik proměnlivých identit – rodinnou, profesní, kulturní, biologickou, fi lozofi ckou, místní, duchovní a další. A pokušení lidi uzavírat nebo je nechat, aby se sami uzavíralido jedné z  těchto četných identit, jako by byla jediná, je pro Sena hlavní příčinou diskriminace a násilí ve světě. Člověk je vždycky jiný,vždycky něčím víc, než se zdá druhým i sobě samému. A právě tato jeho podstatná část, již nelze přesně postihnout, dělá z každého člověka zcela jedinečnou bytost a současně jej staví na roveň všech ostatních.

Jak odkrýt bohatství a jedinečnost vnitřních světů, které námpřiadají nedostupné?

Existují autentická vyprávění těch, kdo to, o čem píší, sami prožili. Například kniha Brita Daniela Tammeta Born on a Blue Day: Inside the Extraordinary Mind of an Autistic Savant (Narozen v  modrém dni: Uvnitř neobyčejné mysli autistického savanta), která vyšla v roce 2006 a v níž se píše: „Narodil jsem se ve středu. Vím, že to byla středa, jelikož to datum má v mé mysli modrou barvu a středy jsou vždycky modré jako číslo devět či zvuk hlučných hašteřivých hlasů.“

Nebo je tady kniha The Shaking Woman or the History of My Nerves (Třesoucí se žena aneb Příběh mých nervů), již v  roce 2011 vydala americká spisovatelka Siri Hustvedtová: „Jednou v květnu roku 2006, na modrém nebi tehdy nebyl ani mráček, jsem vstala a začala mluvit. Jakmile jsem otevřela ústa, prudce jsem se roztřásla. Ten den jsem se chvěla a pokračovalo to i další dny. Jsem třesoucí se žena.“

Existují různá vyprávění o odvaze. „Je třeba troufnout si být slabý, odvážit se vyjít bez krunýře, nahý před životem,“ říká francouzský spisovatel a fi lozof Alexandre Jollien, autor Chvály slabosti.

Máme zde Zrak mysli, poslední knihu britského neurologaa spisovatele Olivera Sackse, v níž se nám její autor přiznává, že již od dětství nerozeznává tváře lidí. Ani místa. Dokonce ani vlastní tvář v zrcadle. Tváře a místa jsou pro něj odjakživa labyrinty, v nichž se ztrácí


9

chází cestu ven. Co nám tato zvláštnost sděluje o Oliveru Sacksovi?

Dozvídáme se o obtížích, jež měl od dětství, o nepochopenízpůsobeném strachem těch, s nimiž se setkává a kteří ho považují za člověka

povýšeného nebo netečného, o  nemalé práci, kterou vykonal, aby

svůj handicap něčím vykompenzoval. A  ještě něco – neschopnost

vrýt si do paměti rysy obličeje druhých možná přispěla k tomu, že se

s  neobyčejným nadšením zajímá o  druhé a  usiluje o  poznání toho,

co Emmanuel Levinas nazýval opravdovou tváří, neviditelnou a tak

osobní, že přiblížit se k ní lze jen duchovním zrakem.

A stejně tak je tomu s Josefem.

Jeho jedinečnost je částí toho, čím je on, částí zranitelnou, avšak zároveň i jeho bohatstvím – vypovídá o tom, jak ohromný kus práce na  sobě odvedl, a  o  hloubce pohledu, jímž se dívá na  svět, na  sebe samého i  na  druhé. Jako dítě nemluvil, ačkoli už uměl číst a  psát, a přesto se pro něj studium jazyků stalo vášní, etikou, která ho vedla vstříc druhým ve snaze porozumět jim, počínaje tím, co je v nichnejintimnějšího, i ve snaze ochránit křehký poklad, jímž je každý z těch jazyků ve své jedinečnosti.

Etika spočívá v tom, že člověk o sobě přemýšlí jako o druhém,nespokojí se s tím, že ho chápe, jako by byl jím samým, nýbrž má v sobě tolik pokory, že „si sebe představuje jako toho druhého“, jehož nezná, a pokud ho chce poznat, musí mu vykročit naproti. Stále se ho bude snažit objevovat, poznávat, znovu vytvářet. Jako cosi v nás, co nám chybí, část nás samých, která je ve všech ostatních.

Josef Schovanec mi prostřednictvím svého pohledu umožnil objevit rozměr reality, který mi do té doby unikal.

Jeho kniha je vzrušující. Výjimečně taktní, výjimečně jímavá. Je to neobyčejně poutavé, vtipné, vkusné a statečné vyprávění, pojímané s humorným odstupem a hlubokou kultivovaností bez hranic.

Životní lekce. Lekce lidskosti.

Jean Claude Ameisen, lékař a výzkumný pracovník,

člen Národního poradního výboru pro etiku


10

Druhá předmluva

Jednou večer přednesl v  tělocvičně na  předměstí přednášku člověk

zvláštního vzezření, dlouhán, který jako by vystoupil z  fi lmu Tima

Burtona. Mluvil zvolna s  cizím přízvukem, pečlivě volil slova, svůj

projev okořeňoval krutým humorem a sál se otřásal smíchy.

V  té době jsem začínala sbírat materiál pro svůj dokumentární fi lm Hugův mozek a mé znalosti a představy týkající se autismu a lidí s autismem se blížily nule. Po prvním setkání s Josefem Schovancem jsem byla nucena svůj dosavadní náhled přehodnotit a řádně si ujasnit smysl své práce. Byl pro mě zjevením, které mi otevřelo oči. Kromě toho, že jsem poznala skvělého, vtipného a  až dojemně laskavého člověka s vytříbeným vyjadřováním, jsem zjistila šokující skutečnost, že vinou veřejného zdravotnictví patří Francie v diagnostikováníautismu, jeho léčbě a  pomoci poskytované osobám postiženým tímto handicapem mezi nejméně vyvinuté země.

Josef Schovanec trpí Aspergerovým syndromem a  do  svých šesti let téměř nemluvil. Měl tak velké potíže s  vyjadřováním, že mu rozumělo pouze jeho nejbližší okolí. Bez odhodlání rodičů, kteří se nesmířili s tvrzením lékařů, že jejich syn trpí nezvratnou psychickou poruchou, by ho jeho mlčení přivedlo do psychiatrické léčebny a nás by nepochybně navždy připravilo o jednu neobyčejnou mozkovnu.

Dítě, o němž se soudilo, že není způsobilé nastoupit do přípravné třídy, dospívající chlapec, s  nímž tak často jednali jako s  idiotem, pomatencem nebo mentálně retardovaným jedincem, muž, kterému dělá potíže pozdravit, vstoupit do kavárny a pro něhož je i takbezvýznamný běžný úkon jako koupit si chleba nebo vyřídit telefonát nepřekonatelným zdrojem úzkosti; tento člověk úspěšně vystudoval prestižní pařížskou vysokou školu politických věd Sciences Po, stal se doktorem fi lozofi e, plynně hovoří několika jazyky, píše si přednášky a vystupuje s nimi po celém světě.

Kolik však asi je vedle jednoho Josefa Schovance, který mělohromné štěstí v tom, že se za něj jeho blízcí postavili a že sám nikdy


11

zignoval, nediagnostikovaných autistických dětí předškolního věku,

doživotně odsouzených k tomu, aby žily uzavřené ve vězení mlčení?

Jsou jich tisíce.

Možná si díky zlomkům vzpomínek náhle matně vybavíme školní dvůr a  osamocené dítě kdesi v  koutě, podivně oblečené, mlčenlivé, s uhýbavým pohledem, stranou zájmu všech ostatních, ideální terč nejhorších urážek a ponižování. V tomto světě, jehož sociální kódy nechápe, si Josef Schovanec uvědomil svou odlišnost i  tak, že byl jediný žák ve třídě, kterého děti o přestávkách systematicky tloukly.

Ale ani on, ani žádný jiný člověk s autismem, s nímž jsem mělamožnost se setkat, nikdy neměl sklony ke stěžování. Cílené ústrky, k nimž dochází na všech pro život důležitých místech jako škola, knihovna, bazén, univerzita, podnik, v  něm vyvolávají nesmírné utrpení, ale nikdy ne zášť. Ani agresivitu, ale naopak zvědavost, přehnanou až útlocitnou pozornost k druhému, často spojenou s odzbrojujícípřímostí a nevinností, jakou lze slýchat ve slovech dospělých,shovívavých k chování dítěte.

Josefu Schovancovi se podařilo obrátit svůj handicap ve výhodu. Tato nesmírně zajímavá osobnost nikdy nezapomíná na svůj původ. Člověk, který se ve dnech deprese cítí vykořeněně jako bez vlasti, a ve dnech, kdy je v pohodě, jako světoobčan, nám udílí úžasnou lekci lidskosti.

Sophie Révilová, fi lmová producentka


12

Úvodem

Proč knihy mívají úvod? Netuším. Koncem roku 2008 jsem sena tal

linnské univerzitě zúčastnil konference zasvěcené právě tomutotéma

tu. A po pravdě nejsem o nic moudřejší. Zatímco však píši první řádky

této knihy, zaplavuje mne jako jakýsi živý úvod vzpomínka na  můj

přesun do té vzdálené části světa – nekonečná prosincová noc, sotva

přerušovaná slabým svitem v poledne, řeč odlišná od indoevropských

jazyků, působící až intrikánsky. Ten v pravém smyslu objev mělpodní

tit mou druhou cestu, o něco delší, a pak ještě mnoho dalších. Dnes,

kdy mé kroky vedou jinam, vídám v obrazech chodníků života výjevy

ze starého města Tallinnu a  také z  livonského a  kuronského kraje.

Sen podobný zcela obyčejnému příběhu autismu, svým způsobem

nepředvídanému, neobvyklému, jedním slovem prožitému.

Vymezení (vymazání) autismu

Úvodu ke knížkám by se mělo využívat mezi jiným ještě k jedné věci

– defi nování jejich tématu. Anebo námětu, tyto dva pojmy si totiž

neustále pletu a  žádné vysvětlování ani etymologie mi v  tom nijak

nepomohly. Jak bych asi tak defi noval autismus? Pomocí citacívy

půjčených z lékařských skript? Nebo kategorických proklamací?Při

znám se, že nevím. Nanejvýš se mohu pokusit uchýlit k obyčejnému

vyprávění, k běžným příběhům lidí. Copak nakonec nejde o totéž, jako

když se z Hérodotova pera zrodilo to, co dnes nazýváme velké dějiny?

Dějiny s velkým „D“, zakrátko ověnčené „-ismy“, měly posléze vyústit

v mašinerii stíhající vše abnormální tam, kde rodák z Halikarnássu,

který se stal adoptivním Atéňanem, chtěl vyprávět o životě lidí, všech,

Řeků i Barbarů, příběhy seriózní i neuvěřitelné. Díky své zvídavosti

si na celá staletí vysloužil pověst slaboduchého prosťáčka.

Začněme tedy právě tím. Autista je, jak se všeobecně soudí,přede

vším prosťáček. Nebo spíš někdo, kdo zaostal ve vývoji. „Osobas men

tálním postižením“, jak ho označují lidé s  nejvybranějším vkusem,

dokud se na  internetu neobjeví ještě nějaká delší defi nice. Trouba,


13

pablb, debil, poděs, ve chvíli, kdy nad zákonem bílého pláště zvítězí

zákon plebsu. A  to ani nezmiňuji výrazy, které padají na  školním

dvoře o hlavní přestávce, jelikož ty si každý v duchu představí jako

první.

V  téhle souvislosti by se toho dala vyprávět spousta. Každý den přináší nějaké zážitky a  příhody. Musím přiznat, že lidé, kteří mě potkají poprvé, mě mají za idiota. Naprostého idiota. Bylo mi řečeno, že v takové situaci mám jedinou šanci – neotvírat ústa a doufat, že si ten druhý všimne mého pohledu, v němž by se snad mohly zračit stopy rozumné mozkové činnosti. Mluvím totiž jako idiot. Příliš pomalu. S výrazným cizím přízvukem – baví mě poslouchat lidi, jak se snaží uhádnout, odkud pocházím, trefují se kamsi mezi Bretaň a východní Poldévii, vybájené středoevropské království, samozřejmě přes Lucembursko, Rumunsko nebo zapadlé švýcarské regiony s neidentifi - kovatelnými protoretroalemanorétorománskými nářečími. Někteří z nich – jež přitom léta znám – si stále myslí, že jsem jim lhal a že není možné, abych se narodil ve Francii nebo na Havaji jako Obama, ale kdesi na východě. Přesto mi tu bezvýznamnou lež o mém původu, již nevyvrátí žádný důkaz, žádný rodný list, rádi odpouštějí – a to je pro mě podstatné. Takové virtuální cesty nejsou jedinou výhodou mého idiotismu – někteří lidé ke mně bývají nebývale shovívaví. Tak třeba pokladní mi pomalu, abych rozuměl, objasňuje, jak mám uchopit sáček se zbožím, které mi laskavě vložila dovnitř. Na  letišti se mě zase bez vysvětlení ujímají tamní zaměstnanci a dělají mi doprovod, dokud nenastoupím do letadla.

U jazyka to však rozhodně nekončí. Retardovaně působí i mépohyby a gesta. Co naplat. Jeden můj kamarád, fi lmový režisér a známá osobnost pařížského kulturního života, mi řekl, že jsem dokonalý, když se nehýbu. I tohle si každý vysvětlí, jak umí. Mnozí si myslí, že určitě musím být duchovní. Desetkrát ročně dostávám otázku, zda nejsem farář. Když to popřu, občas si to tazatelé vysvětlují tak, že jsem seminarista, a spokojí se s tím. Žel jsem dalek svatosti.Židovští přátelé mě zase podezřívají, že jsem rabín, případně na  nejlepší


14

cestě se jím stát. Upozorňují mě, že jako žák talmudské školy bych

měl nosit kippu. Bývalá spolužačka mi prozradila, že kdysi během

důvěrného rozhovoru na chodbě dospěly s profesorkou k závěru, že

jsem židovštější než žid, ani o tom nevím. Jiní si mě zase představují

jako homosexuála. Je to jasné. Stačí se podívat, jak chodím. Pokud se

tedy někdy ocitnu v Saúdské Arábii, musím se mít na pozoru.A musím se naučit chodit jako tučňák. Aby mě aspoň vyhostili směrem

k chladnějším zeměpisným šířkám...

Navzdory tomu mohu mluvit. Hovořím o autismu. V tu chvíliněkteří ihned otočí o sto osmdesát stupňů. Z idiota se rázem stane malý génius. Což z psychologického úhlu pohledu, ponechá-li se stranou schopnost spočítat třináctou odmocninu, v konečném důsledku vyjde nastejno. Lidé okamžitě zbystří a podívají se na mě pozorněji, když jim řeknu, že jsem absolvent pařížské školy politických věd. A doktor fi lozofi e. A někteří tomu nevěří.

Měl bych se urazit? Potrestat tu skandální neschopnost rozpoznat autismus? Rozplývat se lítostí nad zpustlostí společnosti? Vidím v tom spíš mnoho faset jedné osobnosti, lhostejno zda autistické, či nikoli, ačkoli jsem byl vyzván, abych zde mluvil spíš o  té první. To mi připomíná větu někoho, kdo je ve  Francii málo známý – Saula Alinského –, která zní: „Jeden chlápek mi svého času řekl, že jsem marxista fi nancovaný římskokatolickou a  presbyteriánskou církví, který se vrací k metodám gangu Al Caponea... Představte si, že mi ta melanž připadá zajímavá.“

V Samarkandu, na Hedvábné stezce, 11. září 2012


15

1/

Dětství

V  jistých prastarých kulturách, jako třeba u  Inuitů, byl rozšířen

na první pohled dost podivný literární žánr – vzpomínkyna naro

zení, nebo dokonce prenatální život. Dlouho nezapomenu, jak na mě

zapůsobilo nečekané setkání s  jedním z  nejznamenitějších znalců

v tomto oboru, Bernardem Saladinem d’Anglure, jehož jsem poznal

díky zajížďce související s jistou konferencí. Tento muž se s Inuity

seznámil v Nunaviku, na jejich quebeckém území ležícímza polár

ním kruhem. Mně osobně na toto prvopočáteční období nezůstala

žádná zřetelná, spolehlivá vzpomínka... Snad několik obrazů, ale jak

získat jistotu, že jsou pravdivé? Má sestra má větší štěstí, vybavuje

si okamžiky z nejranějšího dětství. Její bráška, který tak předčasně

vyspělý nebyl, nemá co vyprávět.

Většina mých dávných vzpomínek se pojí se švýcarskou krajinou.

Jen velmi málo tváří či lidí je v nich zachyceno jinak než v obrysech,

pokud na nich ovšem nebylo něco, co je činilo snadnorozpoznatel

nými. Švýcarsko se na těchto stránkách ještě párkrát objeví. Nejsem

švýcarský občan ani nemám ve  Švýcarsku bankovní účet. Prostě

mě v dětství utvářely dlouhé prázdniny trávené v Alpách německy

mluvícího Švýcarska; nedokážu na ně zapomenout.

Mluvení a jídlo: první učení

Vypráví se, že v  mnoha buddhistických klášterech se adepta před

přijetím nejprve zeptají, zda je člověk, nebo duch. V našichzápad

ních kulturách nabývá kritérium člověčiny různých podob. Zdá se, že

shoda se vyskytuje kolem způsobilosti řeči. Turingovým testem, jímž

prozatím neprošel úspěšně žádný počítač, se prokázalo, že systém

umělé inteligence nedokáže v  rozhovoru odlišit, kdo z  hovořících

je člověk a kdo stroj. To je zdánlivě velmi moudré kritérium. Přesto


16

budeme předpokládat, že v tom jsem byl buď ještě umíněnější než

obvykle, nebo že v  můj prospěch rozhodly okolnosti a  prostředí,

zkrátka několik let jsem vůbec nemluvil. Jsem tedy člověk? Příklad

sebenaplňujícího proroctví – povšimněme si, že dítě považované

za  neschopné řeči často, dle očekávání okolí, skutečně nevyužije

učení ve svůj prospěch.

Měl jsem to štěstí, že mluvit jsem se jakžtakž naučil. Nedokážu říct, kdy jsem s  tím začal. Postupné zlepšování mého vyjadřování se neobešlo bez komplikací – a ani dnes ještě nemám vyhráno,neodpustí si zlé jazyky, jako je ten můj. Kolem mých šesti až sedmi let rozuměl tomu, co říkám, pouze úzký kruh rodiny – rodiče a sestra –, ale ostatním to dělalo velké potíže; dosud si vybavuji scény, kdy mě nějaký člověk žádá, abych mu znovu a znovu opakoval, co jsem řekl, a poté se obrací na mé rodiče s žádostí o „přetlumočení“.

Než se po  dítěti bude něco žádat, je třeba nejdřív se shodnout na  tom, co „mluvení“ vlastně znamená. Chce se po  něm, aby vydávalo zvuky stejně jako dospělí? Nebo jako to dělají nebo by měly dělat děti v jeho věku? Chce se po něm, aby něco chápalo? A pokud ano, tak co? Tyto otázky zdaleka nejsou plané. Je dítě, které dokáže číst středověké listiny napsané v  latině a  písemně je komentovat, ačkoli neumí mluvit, mentálně retardované? A co kdyby se totéž dítě do situace, kdy by mohlo číst latinsky psanou středověkou listinu, nikdy nedostalo? Postupně směřujeme k otázce, která je strašákem školního vzdělávání: Pokud si neumíte hrát s obručí nebo si zavázat tkaničky, ale vášnivě se zajímáte o diferenciální počet, máte na to, abyste v  mateřské škole postoupili do  vyššího oddělení? Opravdu jste schopní se učit? Tedy učit se od paní učitelky.

Já jsem tak atypický profi l některých autistických dětí určitěneměl. Přesto jsem měl, diplomaticky řečeno, své zvláštnosti. Dnes se těm věcem můžeme usmát, avšak tehdy představovaly malé tragédie. K mým problémům s vyjadřováním se přidávaly další potíže. Když jsem mluvil, vyprávěl jsem věci, kterým by i v případě, že bychvyslovoval dokonale, spousta účastníků hovoru pravděpodobně


17

měla. Například jsem odříkával seznamy jmen hvězd.Předpokládejme, že jste psycholog a do ordinace vám přivedou dítě s autismem,

které spustí: „Alnitak, Alnilam, Mintaka.“ Nedošli byste k závěru,

že jde o jakousi formu dětské psychózy? Autismu, znemožňujícího

veškerou lidskou komunikaci? Anebo byste poznali, že jde o jména

tří hvězd pásu Orionu, a zapředli plodnou debatu o astronomii? To

je zažitá situace, nikoli s psychologem, ale s jinými dospělými.Přítelkyně rodičů, s níž jsem se na pár okamžiků ocitl o samotě, se mě

česky zeptala, z jakého důvodu se Francie nestala znovu monarchií.

Poté co jsem jí svou odpověď několikrát zopakoval, veden snahou,

aby mému žvatlání porozuměla, však jen mlčela a nic neříkala. Co

na to říct? S batolaty, která se sotva naučila chodit, se takové hovory

nevedou. A nabízí se další podobná vzpomínka – rodiče, původem

Češi, se pravidelně zúčastňovali setkání malé české komunity žijící

v  Paříži. Občas jsem tam měl „referát“ o  něčem, co mě zajímalo,

například o astronomii, mé vášni, jíž jsem od svých sedmi nebo osmi

zasvětil spoustu let. Při pohledu na malého špunta, jak vysvětluje

zvláštnosti té či oné hvězdy, se přítomní možná bavili; pravděpodobně mu ani nevěnovali pozornost v  domnění, že za  jeho výlevy

může hyperaktivita. Kdyby se tam vyskytl psychiatr, nejspíš by mi

na tu mezihvězdnou psychózu doporučil nějaká psychofarmaka. V té

době jsem byl každopádně téměř neschopný společenského projevu,

který pomáhá vytvářet vazby a díky němuž především bývá dotyčný

vnímán jako člověk, k tomu duševně zdravý.

Psaní je, myslím, snadnější než mluvení. Nevyžaduje tak náročnou synchronizaci činností. Když se vám chce, můžete zpomalit nebo přestat. To bylo možné dokonce ještě před tím, než se objevilyklávesnice, na nichž stačí stisknout tlačítko. Je to snad proto, že stejně jako některé jiné děti s  autismem jsem nejspíš opravdu uměl číst a psát dřív, než jsem se naučil mluvit tak, „jak se má“? Vážně nevím. Žádné studie, které by se dotýkaly této otázky, jsem doposud nečetl.

Ani nejsem schopen si přesně vzpomenout, kdy a jak jsem se číst a  psát vlastně naučil. Příkladů, které by to doložily, se dochovalo


18

jen nepatrně. K  mým druhým narozeninám nebo Vánocům přišel

v roce 1983 rodičům balík. Přátelé poslali sestře a mně dárky,hlavně nákladní autíčka, která se obvykle dávají spíš chlapcům, a také

jakéhosi malého plyšáka. Kresba té plyšové hračky – jistě značně

rudimentární, avšak o nic méně vyspělá než mazaniny, jaké dokážu

načmárat dnes – se dochovala v rodinných archivech s připojeným

datem jejího „zrození“ a několika dalšími slovy. Ta jsou napsánavelkými písmeny, přičemž některé litery, například „A“, jsem převrátil

vzhůru nohama. Dost obtížně od sebe rozeznávám levou a pravou

stranu, mimochodem stejně jako východ a západ; myslím si, že mám

docela slušnou představu o mapě Evropy, ale kdybyste po mně chtěli,

abych vám jmenoval některou zemi na západ od Německa, dočkali

byste se rozpačitého, několik vteřin trvajícího mlčení, než si přesně

ujasním, kde se na mapě nachází východ.

Na  rubu téže kresby nalezneme v  tom, co jsem tenkrát napsal, další zvláštnost: „Pro malé děti – Napiš své jméno.“ Poté jsemnasal „Schovanec“, tedy příjmení. Když umí dvouletí caparti mluvit nebo psát, obvykle se sami neoznačují příjmením, nýbrž křestním jménem, popřípadě též pseudonymem nebo přezdívkou.

Mé učení tedy probíhalo prostřednictvím čtení a  psaní. Dodnes jsou pro mne texty přístupnější spíš v písemném než ústním podání. Totéž platí, když mám sám něco vyprodukovat – mnohem snazší je pro mě text napsat na  počítači než ho přednést. Nezbyde mi tedy než si zachovat jistou náklonnost ke gramatologii fi lozofa Jacquesa Derridy, což je věda o psaní, podobně jako chce být lingvistika vědou mluveného jazyka.

Avšak u  jakéhokoli projevu a  ústního především nejde o  prostý shluk hlásek. Důležitější než konkrétní slovo je u každého sdělení z něj plynoucí společenské očekávání. Oč jsou některé otázky činěkterá zadání přesnější („Určete v centimetrech délku úsečky AB.“), o to jsou jiné vágnější, v jejich slovech není zakódován přesnývýznam. Co uděláte, když uslyšíte, že někdo volá vaše křestní jméno? Nepožádal vás, abyste se otočili. Ostatně možná to ani vaše jméno


19

není – k hrůze spousty dětí s autismem může mít stejné křestníjméno více osob; proto se občas najdou tací, kteří identifi kují lidi podle

espézetky jejich auta nebo čísla jejich sociálního pojištění. Říká se,

že lidi nelze redukovat na číslo; ovšem redukovat je na křestní jméno

není samo o sobě o nic lichotivější. V mém nejranějším dětství, to

jsme ještě žili ve Švýcarsku, jednou rodiče zažili pořádný šok, když

jsem se jim ztratil. A nereagoval jsem na jejich volání. Přitom jsem

byl v křoví přímo před nimi. Chyba byla v tom, že když na mě volali

křestním jménem, zapomněli dodat, abych se jim ozval...

Osvojit si chůzi bylo také značně složité. Chodit jsem se naučilpozdě, k zoufalství rodičů, kteří se mě snažili držet za malé paže, zatímco jsem nohama jen komíhal ve vzduchu. A navíc nesynchronně, takže to nemohlo fungovat. Rodinné diapozitivy takovými scénami přímo překypují. Ještě dnes mám divnou chůzi. Jedna spolužačka ve snaze o maximální vlídnost říká, že tancuji. A to přitom ani neviděla, že když se ocitnu o samotě na chodbě nebo na schodišti, občas sitroufnu oddat se svým dávným libůstkám a kráčím s rukama vzpaženýma, „v oblacích“; nic naplat, tak to zkrátka je.

Ten problém si uvědomuji v plné síle, když debatuji s rodiči, kteří o svém autistickém potomkovi říkají, že nechodí. Anebo chodíšpatně, popřípadě se pohybuje tak, že je jeho chůze posuzována jako nesprávná. Zrovna dnes dopoledne jsem hovořil s maminkou, jejíž dítě sice začíná pozvolna chodit, ale na  svůj věk velmi nešikovně. A  tak při sebemenší nerovnosti terénu ihned upadne jako někteří hodně staří lidé. Škola: kopance od života Obávám se, že některé otázky zůstanou navždycky bez odpovědi. Právě k  takovým patří hluboce opodstatněné důvody nezbytnosti školní docházky. Podle ofi ciální odpovědi se do školy chodí proto, aby se dítě naučilo to, co říká paní učitelka nebo pan učitel.Foucaultovská odpověď se odvolává na disciplínu těl. Odpověďřímskokatolické církve, poněkud upjatá, se dovolává ctnosti. Pro mě samotného


20

byla povinnost školní docházky něčím, co je dáno. Ostatně paradoxně právě pro tohle jsem si jí navzdory všem jejím nedostatkům

považoval. Dnes se domnívám, že škola je zkrátka a dobře místem

potřebného učení, ovšem ne vždy všemu, s čím se výslovně počítá

v osnovách.

Mnohokrát došlo k tomu, že mi byla nabídnuta možnostosvobození od školní docházky nebo aspoň opakování ročníku. Záměrně to říkám takto neadresně. Nemyslím si, že by v tom měl prsty nějaký ústřední „belzebub“ usilující o  můj neúspěch, spíš to navrhovali lidé, ostatně veskrze úctyhodní, avšak přesvědčení o oprávněnosti takové nabídky či postupující podle o nic méně legitimních směrnic vydávaných lidmi s náležitou pravomocí. Mnoho rodičů se nemůže zbavit dojmu, jako by se jim do cesty stavěla všudypřítomnáneviditelná zeď, s níž musí svádět boj, jehož každá etapa nabývá podoby záludného nepřítele.

Můj první kontakt se vzdělávacím zařízením byl rok strávený ve „velkém“ oddělení mateřské školy, které jsem navštěvoval pouze dopoledne. Chodit tam ještě odpoledne bylo zhola nemožné, zcela nad mé síly. Dost dobře si vzpomínám na schůzku s paní ředitelkou, z níž jsem přirozeně nic nepochopil, jen to, co mi později vysvětlili rodiče – nejdřív se k navrhovanému kompromisu stavěla zdrženlivě a posléze na něj přistoupila.

Na  konci toho roku ve  velkém oddělení chtěli všichni, počínaje mou paní učitelkou, abych si ho zopakoval, protože jsem si vůbec neosvojil dovednosti nezbytné pro způsobilost postoupit do příravky. Zpětně si říkám, že kdyby čekali, až je získám, možná bych byl ve  velkém oddělení ještě dnes... Člověk může umět číst a  psát, může se zajímat o  různé druhy plísní, a  přitom nezvládne hru s  obručí společně se svými spolužáky. Problém je v  tom, že v odděleních pro nejmenší děti nás hodnotí podle schopností, které pro lidi s autismem patří mezi ty vůbec nejobtížnější. A které jezajímají jen okrajově – hlavní rozdíl mezi trojitým integrálema karaoke nespočívá v  tom, že obojí je obtížné, ale v  zájmu, jaký spousta


21

mladých lidí s autismem věnuje tomu prvnímu, přičemž si nemusí

nutně uvědomovat, proč by měli bojovat, aby měli něco z tohodruhého. To neznamená, že lidé s  autismem nevyhledávají kontakt,

právě naopak; nicméně nemusejí chápat, jak může někoho těšit

hulákání a frenetická gestikulace dětí na školním dvoře během velké

přestávky.

Ze společenského pohledu jsem byl osamělý. Ostatních dětí jsem se bál – bohužel oprávněně. Strach bylo cosi téměř racionálního a rozumného. Denně jsem schytával rány. Některé skupinové hry se vysloveně točily kolem osvědčených způsobů, jak se na mně vyřádit. Bylo by bláhové domnívat se, že školní šikana se vyskytuje pouze ve  špatných školních zařízeních; to, které jsem navštěvoval, bylo určené pro omezený počet dětí a těšilo se dobré, dokonce vynikající pověsti. Učitelé pověření dozorem v té době neuměli pohotovězareagovat a zajistit, aby se žádné dítě nenechalo mlátit. Ostatně dnes už to snad umějí? Troufám si tomu věřit, i když jist si tím nejsem. Ba co hůř, když jsem se ocitl v situaci, kdy jsem byl očividně znevýhodněn, vysvětlovalo se to tím, že nemám štěstí ve společenské rovině, takže jsem si za to přirozeně mohl sám.

Jestliže si ve skupině čtyř dětí, které si označíme písmeny A, B, C, D, tři poslední odmítají hrát s  dítětem postiženým autismem, zde označeným A, bude „vina“ nebo interpretace tohoto fenoménu přisuzována zvláštnosti A, a nikoli zavrženíhodnému chování B, C a D. V úhrnu zde tedy máme dvojí potíž, s níž se budeme setkávat na všech stupních nebo téměř na všech.

Moji jasnozřiví, všímaví rodiče vymysleli náramnou taktiku – vše vysvětlovali tím, že jsem cizinec, nebo rovnou Čech. Tím bylo jasně řečeno vše. To, že mluvím nesprávně, je naprosto logické. Ženerozumím příkazům a zákazům, není nic nenormálního. Nakonec i důvod toho, že se nestravuji ve školní jídelně, neboť jsem zvyklý na zvláštní životosprávu, je třeba hledat kdesi v dalekých krajích. Před několika lety jsem se setkal s  jedním pánem původem ze Švédska a  on mi spontánně převyprávěl příběh v mnohém podobný tomu mému, jen


22

s tím rozdílem, že místo Čechů v něm fi gurovali Švédi. Moji rodiče

zjevně nebyli jediní, kteří takto uvažovali.

Moji malí spolužáci aneb velká přestávka

Představa, že se děti se svými malými spolužáky cítí dobře, patří

k  těm nejpevněji zakořeněným. A  pro děti s  autismem také k  těm

nejzhoubnějším. Copak se dětem, které nechtějí jít do  školy, neříká, že se zase uvidí s  „kámoši“? Moji rodiče mi to sice neříkali,

ale myslím si, že pokud by to dělali, jedině by mě tím rozhodili. Co

vlastně slovo „kámoši“ znamená? Proč se po něm vůbec sahá, když

nás paní učitelka ve třetím roce na základní škole jasně nabádala, ať

je ve slohových cvičeních nepoužíváme? Ani není třeba připomínat,

že pro dítě s  autismem dotyční „kámoši“ představovali spíš malé

nestvůrné mlátičky.

S výše uvedenou představou jde ruku v ruce domněnka, ženejsvětlejším momentem školního dne musí být famózní velká přestávka. Ta je přitom hotový zlý sen. Nejdřív se ozve pronikavé zvonění. Sotva utichne, nebo po pravdě ještě mnohem dřív, spustí děcka řev, vystřelí z lavic a ženou se ven jako splašené stádo lačné hry. S míčem jsem si hrát neuměl nebo jsem spíš nechápal tu podivnou hru směšující ofi ciální pravidla a  účelové praktiky. Aby v  ní člověk uspěl, musí mít navíc určité dispozice – trojrozměrnou vizuální představivost, pokud jde o dráhu míče, a k tomu jemnou motoriku; to vše u mne bylo problematické a zůstalo mi to dodnes. Mou chabou schopnost chytat hozené předměty rodiče často komentovali v  tom smyslu, že mám obě ruce levé. Děti na  školním hřišti používaly mnohem drsnější výrazy. Snad nejvíc vás paralyzuje, když vám uniká smysl. K čemu to je, hrát fotbal? Jaký význam má kopat do míče, který se okamžitě hrozně umaže, a  honit se za  ním tím či oním směrem? Neříkejte mi, že je to super nebo „hustý“. Co může být na kopání hustého? Takový argument neobstojí.

Děti s autismem mívají často trochu zvláštní chůzi a vystupování vůbec. Ostatní žáci si hned všimli, že ve třídě nereaguji na zadání


23

stejně jako oni. Na základě toho, co vypozorovali, si rázem udělali

o malém spolužákovi obrázek. Děti vědí okamžitě, kdo budev kolektivu oblíbený, koho budou mít rády a  koho naopak mezi sebe

nepřijmou. Společnost dospělých funguje podobně, jen je ve svém

sociálním pokrytectví rafi novanější – dospělí vás sice rovnou neraští, ale vyloučí vás jinak, prostřednictvím slov a  chování. Pro

ostatní žáky tudíž bylo téměř nemyslitelné, abych se účastnil jejich

skupinových her. I když bylo jasné, že bych si s nimi některou zahrát

mohl, už si na mé vyloučení zvykli a jen těžko mě přijímali mezi sebe.

Moji rodiče si to dobře uvědomovali, když jsem se domů vracíval špinavý, s  oblečením od  bláta. Naštěstí jsem tenkrát ještě nenosil brýle. Když mě spolužáci naposledy uhodili, muselo mi být nějakých třináct. Co s  tím však mohli rodiče dělat? Vina dětí to nebyla, jak se dalo vyvodit z poznámek v žákovské knížce (v tom smyslu, že se neúčastním „života třídy“).

S cynismem pramenícím z rozčarování bych skoro věřil tomu, že přítomnost protivníka nebo všemi opovrhovaného jedince může přispívat ke všeobecné soudržnosti. Jednou na začátku hry, kterou jsem nepochopil, jsem sledoval ostatní děti, jak se shlukují a  při tom vykřikují: „Velitel družstva! Velitel družstva!“ Každý chtěl být přirozeně velitelem družstva, ale já jsem nevěděl proč. Tak jsem zvolal: „Otrok družstva!“ Po okamžiku ohromeného ticha byla má role jasná: dal jsem skupině smysl a soudržnost. Hned věděli, co mají dělat – vyřádit se na mně. Směšný způsob, jak mi poděkovat za to, že jsem jim prokázal službu...

Musel jsem si najít jiné lsti. Bojovat s  otevřeným hledím nepřiadalo v  úvahu už proto, že jsem ve  třídě vždycky byl nejmladší a nejdrobnější. Zpravidla jsem se tedy uchyloval k úskoku. Ke škole patřil rozlehlý dvůr a já jsem si často zalezl do kouta s nějakýmčtením. Schovával jsem se s knížkami, které se mi vešly do kapsy. Tahle strategie ovšem naneštěstí fungovala jako dvousečná zbraň, protože stejně jako můžete být v koutě v naprostém klidu, lze zažívat i pravý opak, když vás tam vyčenichají.


24

Později, v CM1 a CM2,

1

jsem si všiml, že pokud udělám nějakou

drobnou hloupost nebo se přiznám k něčemu, čeho se dopustilispolužáci, mohu o přestávku přijít a zůstat za trest ve třídě. Párkrát jsem

to zkusil, a  když to klaplo, cítil jsem se jako v  ráji. Nevím, jestli to

mým učitelům došlo. Neautisti nejsou vždycky tak bystří, jak se tváří.

Postupně si člověk zvykne skoro na  všechno. Problém je v  tom, že když dítě přivykne odmítání ze strany druhých, podepíše se to na  jeho vyvíjející se osobnosti, ať už je autista, či nikoli. Obzvlášť traumatizující je, když se v zájmu komunikace snaží používat nějaké strategie a zjišťuje, že všechno pokaždé zkrachuje. Například ve snaze navázat kontakt se spolužákem ze třídy vyvinete úsilí a v okamžiku, kdy vykročí směrem k vám, mu řeknete: „Dobrý den, pane“, jak velí slušnost. A ono to nevyjde, jelikož vašemu kamarádovi je teprve sedm let. Ve vaší příručce společenského chování přitom autor nespecifi koval, od kterého věku by se tento konkrétní obrat měl používat. Zásadní problém totiž spočívá v tom, že děti si takové věci výborně pamatují a na vaše „úlety“ hned tak nezapomenou. I když hned následující den, poté co se to mezitím doma naučíte, už zareagujete správně, na vašem vyloučení to nic nezmění; všichni si samozřejmě pamatují, co jste řekli včera. To vede některé děti s autismem k tomu, že často mění školu ve  snaze uniknout své pověsti. To je ovšem problematické řešení, jelikož stejná situace se bude dřív nebo později opakovat.

Jeden dospělý s autismem se mi svěřil, že kdykoli jako dítě přišel do nové třídy, nejdřív ze všeho si spočítal spolužáky. Šlo snad o něja- 1 Francouzský školský systém začíná mateřskou školkou od tří do šesti let

(„nejmenší“ sekce od dvou let, „malá“ sekce od tří let, „střední“ sekce od čtyř let,

„velká“ sekce od pěti let, „přípravný kurz“, CP, od pěti nebo šesti let). Základní

škola (od šesti do jedenácti let) začíná 11. třídou (číslování tříd je na rozdíl od

toho našeho sestupné): CP odpovídá naší 1. třídě, CE1 naší 2. třídě, CE2 naší

3. třídě, CM1 naší 4. třídě a CM2 naší 5. třídě. Následuje střední škola, rozdělená

do dvou stupňů; nižší se nazývá collège a je tvořena 6. až 3. třídou (navštěvují ji

děti od jedenácti do patnácti let); na druhém stupni, lyceu (2. až 1. třída

a maturitní ročník), studují žáci od patnácti do osmnácti let. Známkování

se od toho našeho liší – stupnice se pohybuje od nuly do dvaceti, přičemž

dvacítku dostávají ti nejlepší (pozn. překl.).


25

kou autistickou mánii, jak by se někomu mohlo zdát? Nikoli, prostě

chtěl vědět, jestli je počet dětí sudý, nebo lichý. Když byl lichý, řekl si:

„Do háje, vždycky když se bude pracovat ve dvojicích, budu sám.“ To

ukazuje, do jaké míry se dítě s autismem navzdory všeobecněrozšířené představě snaží o integraci v třídním kolektivu. Není tomu tak, že

je samo, protože to tak chce nebo se uzavírá do sebe. Takový názor je

pohodlný, umožňuje totiž, aby za všechno, co se mu děje, připisovali

vinu právě postiženému. To ale neodráží skutečnost.

Další nezbytnou poznámku si zaslouží pojem „výtečnost“. Jak jsem již uvedl výše, nechodil jsem do škol, jaké mají v Bronxu. Spíš do zařízení označovaných jako dobrá. Tím chci poukázat na mylnost představy, že v „dobrých“ zařízeních děti s autismem nemají žádné potíže. Naopak právě v těch velmi dobrých obvykle docházík vylučování dětí s postižením častěji než v těch, jež mají nevalnou pověst. Tento paradox, nebo dokonce skandální fakt má své důvody.

Skutečnost, že je někdo postižený, totiž znamená, že vyčnívá z řady, neshoduje se s žádnou formou. Výtečnost má v sobě podle mě něco zcela nahodilého. Netvrdím to z  frustrace, neboť sám jsem prošel všemi možnými zařízeními považovanými za excelentní. K této věci se ještě vrátíme. Moji učitelé aneb rozporný výsledek Když se na svých veřejných prezentacích zmiňuji o různých úletech u  dětí, bývá to přijímáno relativně dobře. Ovšem zmiňovat totéž v souvislosti s dospělými ze školních zařízení je nepoměrně složitější. Přesto lze najít řešení, když se k tomu najde vůle.

Moji rodiče dokázali vyjednávat a vždycky si navzdory různýmpotížím vynutit, abych směl chodit do školy. Pro učitele jsem představoval problémové dítě. V tom horším smyslu. Klasický profi l problémového dítěte je nabíledni – má špatné známky, ve  třídě se neumí chovat, neposlouchá. Já jsem mohl mít dobré známky. Učitelé věděli, že čtu knížky, které neodpovídají mé současné „úrovni“, že nejsemneposlušný, a přesto se mnou byly problémy. O několik let později jsem se


26

měl stát lajdákem s dobrým prospěchem, podivným ptákem ve školní

krajině. Zkrátka jsem měl často s učiteli dvojaký vztah. Někteří mě

měli rádi, dokonce velmi, jiní se přede mnou měli na pozoru, jako by

se mě báli. Když o tom tak přemýšlím, říkám si, že nakonec ti, kteří

se obávali, že se mnou budou potíže, pro to měli své důvody; ve výuce

jsem musel hodně vyrušovat. Představte si dítě, které se věčně hlásí,

odhodlané odpovědět na  položenou otázku, nebo které vás občas

docela drsně opraví, když při psaní na  tabuli uděláte pravopisnou

chybu. To může být docela nepříjemné.

Lépe to snad ozřejmí jedna příhoda. Když jsem byl v  CE2 a  učili jsme se o úsečkách, měli jsme je změřit a poté vedle nich zapsat jejich délku v centimetrech a milimetrech. U jedné z úseček jsem se s paní učitelkou ve  výsledku rozcházel. Lámal jsem si tím hlavu, byl jsem zmatený: jak je možné, že jsme nedospěli ke  stejnému řešení? Nakonec jsem se ke své radosti dopracoval k erudovanému vysvětlení a chtěl se o ně s paní učitelkou podělit v domnění, že je ocení. Vyložil jsem jí tedy, že rozdíl v našem měření si lze objasnit tím, že je příliš stará, třesou se jí ruce, a proto nemůže naměřit správnou délkuúsečky. Ona si to ovšem vyložila špatně. Takovou negativní reakci jsem vůbec nepředpokládal. Lidé se často domnívají, že dítě s autismem opravuje své učitele proto, aby se jich dotklo, ale tak tomu vůbec není.

Je to o něco složitější. Možnost účastnit se života třídy se všeobecně považuje za dobrou věc, ovšem dítě s autismem může působit problém právě proto, že je přesvědčeno o správnosti svého počínání.Předpokládejme například, že dotyčný žák, v tomto případě já, se náhodou zajímá o Egypt faraonského období. Když v souladu s osnovami přijde okamžik, kdy se má Egypt probírat ve škole, jeho třída budezakoušet pekelná muka, jelikož takové dítě se bude v  jednom kuse hlásit, přerušovat učitele, každou chvíli ho opravovat nebo něco dodávat. A  pravděpodobně nedokáže pochopit, že na  probrání této látky osnovy počítají s půlhodinou, a nikoli celým rokem. Egyptem jsem byl posedlý. Po  několik let jsem neměl v  hlavě téměř nic než tuto zemi, její dějiny a faraony třiceti dynastií, jejichž seznam jsem znal zpaměti.


27

Nedávno jsem šel po Paříži a náhodou se s píchnutím u srdcezasta

vil před jednou výkladní skříní. Zahlédl jsem v ní název soukromého

vzdělávacího zařízení pořádajícího přednášky z egyptologie. Okamžitě

se mi vybavily vzpomínky z  dětství – je to už tolik let, co jsem tam

napsal. Dopis, který mi diktovali rodiče, obsahoval prosbu, aby mi

z té školy poslali katalog. Samozřejmě že jsem se tam kvůli penězům

nezapsal. Když jsem se po letech před tím ústavem znovu ocitl, byl to

pro mě opravdový šok. Úplně stejný jako před několika roky, když jsem

stejným způsobem v ulici de Rivoli zahlédl fasádu Domu astronomie,

téměř bájné instituce mého dětství. O těchto „setkáních“ jsem nikomu

nevyprávěl. A  přitom vypovídají lépe než sáhodlouhá argumentace

o  užitečnosti samostatného vzdělávání dítěte s  autismem. Byť by se

na jeho věk jevilo neužitečné nebo absurdní. Právě tím spíš.

Učení ve škole a učení doma

Když otec chodíval na nákupy, často mě brával s sebou. Využíval té

příležitosti k tomu, aby se mnou procvičoval sociální kódy. Věděl, že

se o všechno postará, a mým jediným úkolem bylo jít za ním. Jednou

mi v  supermarketu koupil knížečku o  astronomii. Naučil jsem se ji

nazpaměť – sahal jsem po ní tak často, že se dnes nachází v žalostném

stavu. Právě ten den, jak si vzpomínám, se zrodila má zvědavosta vá

šeň pro astronomii. Později mi jeden otcův kolega daroval jedno číslo

Ciel et Espace, časopisu specializujícího se na oblohu a vesmír. To byl

začátek velmi dlouhého období. S časopisy jsem ještě neměl žádnou

zkušenost, a  tak jsem se ho první měsíce učil zpaměti, od  prvního

písmene, počínaje horním řádkem vlevo na první straně obálky,po po

slední písmeno vpravo dole na její zadní straně, včetně reklamních

textů a čárových kódů.

Teprve posléze jsem si uvědomil, že je možné si nějaký výtisk přečíst

bez nutného memorování. O něco později jsem navíc ještě pochopil,

že ho lze začít číst například od článku na šestnácté stránce, a nikoli

nutně od začátku. Nakonec mi došlo, jaký je rozdíl mezi článkema re

klamou. Všechna ta zjištění přicházela postupně. Četba časopisu Ciel


28

et Espace se pro mě stala něčím víc než vášní – opravdovýmprostředkem utváření mé osobnosti. A také socializace. Zpočátku vir tuální,

protože v každém časopise určeném nadšencům jde o konkrétní lidi,

různé akce, které pořádají, setkání příznivců, z nichž si pak lze přečíst

zápisy a podobně.

Tak jsem se dozvěděl, že se lidé rádi setkávají, že používají specifi cké výrazy a že každé setkání se v něčem podobá rituálu. Nepřímo jsem se tímto způsobem naučil sociálním kódům, které by mi jinak připadaly neskonale nudné a nezajímavé. Kouzlo astronomie, vědy o vzdálených nebeských tělesech, by mohlo pro lidi na této Zemi působit jako svého druhu pojítko.

A  pomohl mi můj zájem o  astronomii i  ve  výuce? Takový předmět se na prvním stupni neučí. Pomineme-li tento zvláštní případ, myslím si, že vědění se ve škole hodnotí výrazně jinak než v jiných kontextech. Například v CE2 nebo CM1 se učí orientace a určování světových stran – severu, jihu, východu a západu. Při písemce jsme měli odpovědět na  následující otázku: „Na  které světové straně se nikdy neukazuje slunce?“ Odpověď, kterou ve škole očekávají, znísamozřejmě na severu. Přitom je mylná, protože nebere v úvahu nejen půlnoční slunce, ale ani případ celé jižní polokoule. Jenže tento typ odpovědi, přitom přesné, není ze strany osmi až devítiletého dítěte přijatelný, a proto ho tam považují za chybný. A když se nenecháte odbýt, pomyslí si o  vás, že budete říkat cokoli, jen abyste zakryli fakt, že se mýlíte.

Vezměme si jiný příklad. Ve škole se děti celkem brzy učí slovům považovaným za složitá, jako je třeba „horizontální“ a „vertikální“. Při prověrce vám ukážou zpola plnou sklenici a ptají se, zda je hladina vody horizontální, vertikální, nebo šikmá. Co na to odpovědět? Kdyby byla horizontální, jak by se oceány otáčely spolu se zeměkoulí? Výčet podobných příkladů by byl dlouhý, zejména kdyby se do něj zahrnuly i víceznačné věty v hodině francouzštiny. Ilustrovaly by obecně platný jev – školní prospěch a znalosti spolu nesouvisí tak úzce, jak se nám mnozí pokoušejí namluvit.


29

Učení se společenským komediím aneb peklo školních výletů

Nabízí se otázka, proč za takových okolností chodit do školy. Hlavně

když šesti- nebo sedmileté dítě ke své hrůze občas zjistí, že paní učitelka

nezná nástupce Ramesse II. a nic jí neříká velikost Síria. Tak proč ji

poslouchat? Pro rodiče občas bývá takové dilema mnohem závažnější,

jelikož dítěti s autismem může působit obrovské potíže pochopit, že

škola je od toho, aby je naučila sociálním pravidlům – tedy tomu„něčemu“, co činí pravdivými nepravdivé výroky o severu a hladině vody.

A že v ní kromě školního řádu platí nepsaná pravidla, například že dítě

se tam naučí počítat, psát a k tomu si najde kamarády.

Jenže vedle mě na základní škole ani první roky na střední nikdo nechtěl sedět. Kazit si pověst tím, že bude v  jedné lavici s  takovou obludou. Nyní si troufám dodat, že později, před maturitou, seněkteří z nepochopitelných důvodů prali o to, aby mohli sedět vedle mě, hlavně při písemkách z  matiky... Přesto jsou navzdory tomu, co se povídá, ze všech rovnic na pochopení nejtěžší právě ty společenské.

To však není nic ve srovnání s mimoškolními aktivitamia „efektivním“ využitím volného času; jestli nechápete užití tohoto přívlastku, tím hůř. Koncem školního roku, po pěti letech strávených na základce, čekal mou třídu jednodenní školní výlet. Myslel jsem na to několikrát denně v průběhu celého roku. Při představě, co mě čeká a nemine, co budu a nebudu smět dělat, jsem propadal panice. Byl to stres, těžko představitelný pro jiné děti, které se samozřejmě těšily –poznamenejme v té souvislosti, že schopnost chápat druhé, považovaná u lidí s autismem za nedostatečnou, není nutně lepší u lidí, kteří sepovažují za zdravé. Školní výlet na konci školního roku na jednu stranu znamená, že školní rok skončil, a na stranu druhou, že čas strávený ve škole se zkrátí aspoň o jeden den.

Tedy další důvod k úzkosti, tím spíš, že jsem neměl možnostiplánování, jimiž disponuji dnes – na takový výlet se připravuji tak, že se podívám na  internet, abych o  cestě získal co možná nejvíc potřebných informací, snažím se zapamatovat si určitá místa. Tehdy ovšem internet neexistoval, a  kromě toho nebylo zvykem, aby si dítě výlet


30

plánovalo po způsobu turistických profesionálů. Je politováníhodné,

že nejstresovějším situacím jsou opět vystavovány děti, které přitom

mají nejméně sociálních schopností a jimž je odpírán nezbytnýmanévrovací prostor.

Podstatnější je otázka, zda je výlet v  takové formě, totiž s  cizími lidmi, mezi nimiž je spousta trýznitelů ze školního dvora, skutečně potřeba. Školský systém by měl být v těchto věcech pružnější, což by pomohlo ušetřit některé děti nemalého zklamání.

Jeden můj někdejší známý, Romuald Grégoire, vypráví ve  svých Pamětech, vydaných krátce před jeho smrtí, jaké úsilí ho stálo vyhnout se plavání v bazénu. Představovalo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist