načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O Ireně – Miroslav Kukelka

O Ireně

Elektronická kniha: O Ireně
Autor: Miroslav Kukelka

– Roste, roste z poupěte, je z ní kráska, koukněte. Sama je jako sen, popletla hlavu všem. Měla však štěstí na dobré vychovatele, učitele a přátele. Začíná v DD a přemýšlí o své budoucnosti. Osud jí přeje, ale stále má své pochybnosti. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 871
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-3788-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Roste, roste z poupěte, je z ní kráska, koukněte. Sama je jako sen, popletla hlavu všem. Měla však štěstí na dobré vychovatele, učitele a přátele. Začíná v DD a přemýšlí o své budoucnosti. Osud jí přeje, ale stále má své pochybnosti.

 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

O IRENĚ

Miroslav Kukelka


O IRENĚ

Miroslav Kukelka

Text © 2018, Miroslav Kukelka

Grafická úprava a sazba © 2018, Lukáš Vik

Obálka © 2017, Miroslav Kukelka

1. vydání © 2018, Lukáš Vik – E-knihy hned

ISBN ePub formátu: 978-80-7536-248-3 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-7536-249-0 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-7536-250-6 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www. lukasvik. cz


Irenka

1987 – 1992

Hlavou se jí honily vzpomínky na starý domov

jedna přes druhou, snad právě proto, že den byl

tak nevlídný, že bylo tak ošklivo, voda stékala po

oknech, déšť bubnoval na čelní sklo auta a louže

na silnici se prudce rozstřikovaly pod koly. Možná

proto si vzpomněla na teplo v herně, měkký koberec

a kamarádky, jak si spolu hrají, dělají úkoly do školy,

možná je už nikdy neuvidí, přestože teta Jana ji

utěšovala, že člověk nikdy neví, kdy koho někde

potká a bude se mu chtít vyhnout. Proč? To ona

ne, určitě by chtěla být s Jitkou, starší, ale právě tak

hubenou holčičkou, jako byla ona sama, vytáhlá,

samá ruka, samá noha, dlouhý krk a velké udivené

oči..., právě taková očka (hned si vzpomněla na

úryvek písničky- „Ty máš očka jako já „, co jim

teta zpívala, držela je za ruce v kruhu a dívaly se

do očí jí i svým sousedkám a zpívaly s ní), takové

veliké oči a jejich upřený pohled Irenu vždycky

donutily udělat nějakou grimasu, naklonit hlavu a

třeba vypláznout jazyk i, jak se ty oči na ni dívaly a

dívaly a trvalo to věčnost, než se na ni Jitka usmála.

No, nešklebte se potom! Teta Jana říkala, že Jitka


vzpomíná, kam se poděl včerejší den, ale strejda

Jan, takový prý udělaný vazoun, to jsou ale výrazy,

no prostě svalovec, kluci ho obdivovali a cítili k

němu velký respekt pro jeho svaly na pažích, kvůli

kterým si nemohl ani zapnout knoflíček u košile,

nebo uvázat kravatu kolem silného krku, občas to

předváděl, jak mu to nejde a šilhal očima kolem,

jestli se všichni dívají a jestli mu to věří, tak tedy on

a teta Marie i ostatní se smály a říkaly zase, že teta

Jana je stejná, pořád něco hledá, v kabelce, v šatně,

v jídelně a zlobí se a ptá se dětí, jestli neviděli její

rukavice, kabelku a tak a jistě hledá i ten včerejší

den a že co kdyby měla brýle a všichni se smáli, což

Ireně nebylo jasné, že by s brýlemi všechno našla

dříve? I teď v autě se nad tím zamyslela, svraštila

obočí v usilovném přemýšlení a špulila pusu, ale

nic ji nenapadlo. Povídaly si o tom s holkami a

malá Tonička, když jí vysvětlily to s tím včerejším

dnem, se tak rozesmála, tak šíleně, šíleně, šíleně se

smála, že jí zaskočil bonbon, co právě cumlala a

musely ji bouchat do zad a křičet a volat tetu, aby se

neudusila, ale naštěstí bonbon jí vyskočil z pusy celý

uslintaný a skončil pod knihovnou, zelený a lesklý

a lepkavý... Radostí nad tou milou vzpomínkou si

lehce zavýskla a zavrtěla se na sedadle a paní vedle,

její nová teta, se na ni tázavě podívala, jenže Ireně


se nechtělo něco vysvětlovat. Co asi dělá právě teď Tonička, ta mlsálka jedna? Možná právě teď tiše a nenápadně obchází stolky u postelí a hledá nějakou dobrotu, co by mohla ukrást, strčit rychle do pusy a tvářit se jakoby nic. Nějaký čas potom se Ireně zdály sny o zapadlém bonbonu pod knihovnou, Tonička si lehala na zem a snažila se pro něj natáhnout, ale měla krátké ruce a ten pitomý bonbon jí uhýbal, jako živý a když to zkusila Irena, zjistila, že je přilepený, nechce se pustit a dokonce se změnil na žabáka, co na ni vycenil zelené zuby. Takový hloupý sen, žáby přece nemají zuby.

Uvědomila si, že se ušklíbla a pohlédla nahoru na svou sousedku, jestli si toho všimla. Asi ano, protože ta se na ni usmála a hned se zase dívala jinam, už ji nechtěla rušit v jejím rozjímání. I ona se rozhlédla zamlženým oknem, ale nic její pozornost neupoutalo.

Jo, Tonička byla prima, ne jako Marcela, co jí dříve vždycky brala hračky, že jsou její, taková blbost, všechny přece musely uklidit na svá místa v herně, než šly spát, ale to už je dávno a stejně se s Marcelou už nebaví, Jitka je její nejlepší kamarádka, chce ji vidět, chce se s ní kamarádit, jenže má nějaké příbuzné někde blízko starého domova a chtěli ji nechat v tom kraji. Ano, všechny jí budou chybět, i kluci, darebáci, bude vzpomínat na společné vycházky, jak si třeba někdy odpoledne vyšli do města, oni zvonili na zvonky a holky za keříkem sledovaly, co se bude dít a taky házeli kamením po veverkách, ale to se jí nelíbilo. Naštěstí stejně žádnou netrefili.

Drobné vzpomínky jí překrývala jedna velmi silná, na tu nezapomene. Byl to strach, když začalo hořet, ne že by něco viděla, vlastně nic, to až potom, ale když přiběhla teta Květa a vyháněla je jen tak v pyžamu ven, měly všechny strach. Květa křičela „Hoří, rychle ven!“, pobíhala sem a tam, k oknu a ke schodům, jestli už plameny nezachvátily jejich patro a nakonec stejně bylo dost času. Na dvoře potom už to bylo dobrodružství. Odvedli je všechny přes dvě ulice do školy a byly tam až do rána, potom bydlely v internátu, než se mohli do části spálené budovy vrátit. Byla tam spousta sazí, špíny a hlavně smradu ze všech možných spálenin. Ale jak potom bydleli všichni po deseti, nebo dvaceti, ne, to ne, to by se nevešly, asi jenom po deseti v pokoji spolu, to bylo fajn, to byla ale legrace, to už nezažije nikdy za celý svůj život živoucí, ani kdyby žila do sto padesáti let!

Těch několik hodin v autě jí uběhlo jako chvilka. Udělali jen jedinou malou přestávku na vyčurání kdesi v restauraci u silnice, bála se, že se ztratí a

zůstane sama někde na neznámém místě a s úzkostí

pohlédla na tu paní a ta ji ochotně dovedla až ke

dveřím pro dívky a trpělivě čekala, vysoká štíhlá

postava v šedém kabátě, přede dveřmi, až bude

hotová a získala si rázem Ireninu náklonnost.

Potom dostala teplý čaj, zatímco si teta a pan řidič

dávali kávu a zlobili se na počasí, ještě že poslechla

tuhletu novou tetu a vzala si pod svou světlou

tenkou bundu svetr, netřásla se sice zimou, ale bylo

jí dost chladno a tak by už zase ráda byla v autě.

Seděli s tou paní a panem řidičem v tomhle

bufetu u malého stolečku za oroseným širokým

oknem s nějakým nápisem, co se musel číst

pozpátku, nebylo přes něj skoro vidět, venku bylo

zatažené přítmí a uvnitř svítily slabé žárovky na

vysokém stropě. Studená podlaha s dlaždicemi

lesklými vodou, nanesenou z venku tou spoustou

mokrých bot, neposkytovala pocit místnosti,

vhodné k odpočinku. Plynová kamna uprostřed

sálala sice teplem, ale průvan od věčně otevíraných

dveří nepříjemně studil. Prohlížela si stopy všech

těch návštěvníků, všelijakých vzorků podrážek

a velikostí, směřujících ode dveří k pultu, to byl

široký silně pošlapaný pruh a jednotlivé šlápoty

nebyly rozeznatelné, byly překryté dalšími a ty

zase dalšími, potom se lehce ztrácely, jak zamířily

k jednotlivým stolkům a jak osychaly a napadlo ji,

kdo jsou všichni ti lidé, odkud a kam spěchají a že

se tu zastavili, protože je škaredě a mokro a zima.

Každý měl nějaký cíl, někam chtěl dojít, asi hlavně

domů a do tepla. I ona zde má svou stopu. Ohlížela

se, ale nenašla ji, přesto ji to musela někde zanechat.

Malou, ne jako tam ten pán, kruci, to je ale noha!

Jak v tom údivu zaklonila hlavu, prohlédla si strop a

pak dopila čaj.

Vezla se v autě snad poprvé, nebo podruhé životě

a bavilo ji to a to potom čas plyne rychle jako voda,

jako když vytéká z jejich otlučené vany širokým,

nazelenalým odtokem a dělá hučící vír. Zakrývala

ho nohou a nechávala si protékat proud vody mezi

prsty, dokud nebyla vana prázdná a potom teprve

se utírala, jenže jí potom říkal strejda údržbář, že to

zelené je jakási měděnka a že je to prudce jedovaté

a tak odběhla a pečlivě si prohlížela nohy. To ovšem

bylo už dávno, to ještě byla malá a hloupá, proč

si na to vzpomněla právě teď? Měla stejný pocit

časově omezeného zážitku, neopakovatelné situace,

odtoku z vany se už nebojí a autem asi už nikdy

nepojede, nebo snad pro tu spoustu vody, co se

valila z oblohy už týden, že měli všechno provlhlé,

protože kolem oken zatékalo až omítka nasáklá

vlhkostí, začala vytvářet boule a opadávat, to už také

zcela jistě nezažije. Do nového domova se těšila,

škoda jen, že ostatní její kamarádi a kamarádky

budou bydlet někde jinde, její nový dětský domov

prý je mnohem lepší, než byl ten, co lehl popelem

a to měl prý ten kohout přijít už dávno, šuškali si

domovník s paní uklízečkou, jen chválabohu, že se

nikomu nic nestalo, což dost dobře nechápala, co

to má společného se slepicemi, ale bylo jí to celkem

šumafuk a tak se zvědavě rozhlížela po ubíhající

krajině. Stále pršelo a dost hodně a všechno venku

bylo mokré a nevlídné, studené a zvuk pneumatik

na mokrém asfaltu ji uspával, ale očekávání všeho

nového jí zase nedalo usnout, právě tak jako ruka

vedle sedící ženy, co ji tu a tam pohladila, urovnala

kaštanové vlasy, spadlé do čela. Nemluvily a ta paní

pochopila, že si nechce povídat. A tak se jí v mysli

střídaly vzpomínky na starý pokoj, její postel v rohu,

na bývalé kamarádky, které už asi neuvidí, byly

dosti starší a odešly jinam, na děti ve třídě a bylo

jí smutno. Ale ne zase tolik, aby brečela. Věděla, že

najde nové a že si s nimi bude rozumět, jistě se jí

nebudou smát pro její dlouhý krk a pokřikovat na

ni – tyčka krkatá -, to dělají stejně jenom kluci a to

ještě, aby na sebe upozornili, říct něco hezkého se

stydí, to jistě nové kámošky dělat nebudou a už si

je jaksi představovala, zatímco její pohled utkvěle klouzal přes postříkané sklo po polích, zahradách a chalupách, jak tak ubíhaly kolem.

Poznala, že se blíží k cíli, když zahýbali stále vpravo a vlevo v nějakém městě a nakonec dojížděli pomalu ulicí kolem vysokého železného plotu s ostrými bodci, zasazeného do šedivé zídky a sloupů, prorostlého větvemi keřů s čerstvými, svěže novými zelenými lístky, omytými deštěm. Auto zastavilo a Irena si uvědomila se vzdychnutím, tak jsme tady.

Ocitly se před budovou s obrovskými okny mezi kamennými sloupy, o něco světlejšími než šedá okolní omítka, zapuštěnými do zdi a tyčícími se do výšky až ke střeše, budovou tak velkou, že musela úplně zaklonit hlavu, aby dohlédla k jejímu vrcholu nad třetím patrem. Mezi ní a ulicí až k podezdívce s železným plotem se už zelenal trávník, pokud bylo možno ho zahlédnout mezerami v křoví a přímo před nimi, tam, kde zastavilo auto a ony vystoupily, byla kdysi určitě železná brána, brána s pokroucenými tyčemi, jako byla na zámku v jednom pohádkovém filmu, ano, jako by ji viděla tady před sebou dokořán otevřenou a vítající její příchod. Nyní ale zůstal jen vyzděný oblouk, ke kterému zamířily. Ireně se zalíbilo široké kamenné schodiště s několika stupni, pěkně zakulacenými, vedoucí k obrovským, asi velice těžkým vyřezávaným dřevěným dveřím, s obrovskou žlutou klikou a jakýmisi železnými kruhy uprostřed obou křídel, zčernalých stářím, nebo barvou? Leskly se a udělaly na ni veliký dojem. Dokázala by tyto dveře, dveře jako na nějaký hrad, vůbec otevřít? Dlouhá a široká chodba s lesknoucí se kamennou podlahou, vysoké klenuté stropy, zářivě bílé, to vše vzbuzovalo v dívce respekt a nebýt veselých obrázků na stěnách, bylo by jí do pláče, ale nakonec ta paní, vysoká a s laskavýma očima za obroučky brýlí, plně zaměstnala její roztěkanou hlavinku, když ji upozornila, že tady se jí bude dobře běhat a klouzat se v papučích, takže jen polkla slzy a připravila se na další události. Zastavily se v kanceláři, aby ta paní, vlastně už teta Běta, odložila svou kabelu a pláštěnku. Konečně byly v suchu a v teple. Irena se jen zběžně rozhlédla po veliké místnosti s několika stoly a obrovským věšákem v rohu, ale neměla moc času.

„Tak, tady mě skoro vždy najdeš, kdybys ode mne něco potřebovala a teď pojď, nebudeme to odkládat, představím tě tvým novým kamarádkám, od teďka tvým sestrám.“

Tahle teta, co tu byla ředitelkou, byla štíhlá, až hubená a trochu nahrbená paní středního neurčitého věku, s krátkými vlasy a silnými multifokálními brýlemi na kostnatém nose,

stejnými, jako měl pan školník v její bývalé školce,

kterým říkal multimilionářské a věřila mu to

s představou jakési zázračnosti a výjimečnosti

toho předmětu, dokud si ji neposadil na klín a

nevysvětlil jí jednak pojem multimilonář a potom,

jak to funguje, tedy se stejně velikými brýlemi,

které si tahleta kostnatá paní pravidelně posunovala

vzhůru a zase dolů, možná proto, že stále shlížela

ze své výšky téměř sto osmdesáti centimetrů. Teď

se sehnula, aby vzala Irenu za ruku a do druhé ruky

uchopila její malý kufřík s nejdůvěrnějšími věcmi.

Za nimi, s odstupem, asi aby nenarušil důležitost

této chvíle a Irenino privilegované postavení ve

scéně, nesl pan řidič její velký kufr se zbývajícím

majetkem, šatstvem, několika knížkami, barvičkami

a sešity včetně panenky, už poněkud zašlé, ale

pečlivě zabalené do jejího trička a uložené v kufru

pěkně v koutku.

Šly opět tou chladnou rozlehlou chodbou ke

schodišti a po širokých schodech se starobylým

ozdobným zábradlím s dřevěným vyleštěným

držadlem, určitě po nich kluci jezdí po zadku,

napadlo ji okamžitě, zatáčejících se nadvakrát do

levé strany, nahoru do prvního poschodí a opět

kráčely podobnou širokou chodbou až na konec,

kde za prosklenými dveřmi, zevnitř zakrytými

záclonkou, sídlila Irenina budoucí rodinka. Uvítalo

ji teplo a příjemná vůně dívčího království. Prošli

šerou chodbičkou po měkkém koberci do první

místnosti, zařízené trochu jako obývací pokoj a

zčásti jako pracovna se třemi malými psacími

stoly. V místnosti byla ještě knihovna, gauč a tři

křesla, stolek se zapnutou televizí a okna byla

zatažena pestrými závěsy s barevnými koly, různě

se protínajícími a ty se Ireně ihned velice zalíbily.

Pořád tu ještě bylo dost místa, tak veliký byl tento

obývák, že obdélníkový koberec uprostřed, ukazující

na okrajích zpívající ptáčky, byl zcela volný.

Irenu však nejvíce upoutala jakási deka, zavěšená

na zdi za lenoškou, s vetkaným obrazem dívky

klečící na kolenou a natahující ruku, aby snad utrhla

bílou květinu z chomáče zelených trav a listů a

kdyby v tu chvíli paní ředitelka uměla číst myšlenky,

v hlavě milé Ireny Chrobákové by nalezla jen pusto

a prázdno. Ta zírala na koberec zcela upoutaná

výjevem a naplněná zvláštním pocitem spřízněnosti.

Dívka se jí zdála podobná, měla dychtivý výraz ve

tváři, šklebila se jako to prý umí jen ona a skoro

také pohybovala bradou sem a tam, zleva doprava

jako ona sama v tu chvíli a kdyby její zaujetí

nepřerušila ředitelka, nepouštějíc její ruku, možná

by se ta vetkaná bytůstka ohlédla přímo na ni. Ano, už je jí dobře, bude tu spokojená, už tu našla první kamarádku.

Vysoká teta ji představila třem právě přítomným děvčatům, vydala jakési pokyny, vyzvala Irenu, aby se za ní kdykoliv zastavila, posunula si prstem brýle, napřímila se a odkráčela. V tu chvíli se rozdrnčela okna hlukem projíždějícího vlaku a Irena už rozhrnovala závěsy a sledovala přes keře a stromy naproti přes ulici dlouhý nákladní vlak, dunící po kolejových spojkách svůj pravidelný rytmus.

„To je tu pořád, koleje jsou hned za cestou, časem si zvykneš.“

„Mně se to líbí, mám to ráda, ani nevím proč,“ a několikrát rychle pokrčila rameny..

„U vás prý hořelo, povídej nám o tom.“

Irena ráda využila této příležitosti, aby se kamarádkám přiblížila a pustila se do nepříliš pravdivého líčení té události. Ovšemže požár byl strašný, jídelna s kuchyní, ale i kanceláře, prostě celá přední část polodřevěné budovy skutečně lehla popelem, ale jejich pokoje vzadu zůstaly nepoškozené, což není ovšem třeba zdůrazňovat, až na ten kouř, který vlezl všude a štípal do očí a všechno strašně smrdělo a jistě to bude ještě cítit z jejích věcí, musely za všeobecného zmatku a strachu utéct před budovu a potom je odvedli do školy do tělocvičny a potom do internátu, kde bydlely celý týden. Ona, Irena, zůstala celou dobu klidná, umí se ovládat a pomáhala všechno organizovat, hlavně v prvních okamžicích bezprostředního nebezpečí.

Nejmladší Olinka hleděla na Irenu s otevřenou pusou a řekla, že ona by se strašně bála. Ostatní vyjádřily přesvědčení, že jejich budova je až příliš z kamene, když pomyslí na ty veliké chodby, obložené mramorem, nebo co to je, na široká schodiště a že jediné dřevo je zábradlí a nábytek v budově.

Tak se Irena spokojeně vybalila za stálého odpovídání zvědavým sestrám, nechala se provést budovou, od půdy až do sklepa a okukovat ostatními dětmi klučího pohlaví.

A již odpoledne ji hledali a nakonec našli na nádraží na lavičce na nástupišti, jak kývá nohama a zaujatě sleduje posun a při tom se třese zimou. Teta Eliška se k ní sklonila, až Irenu pohladily po tváři její dlouhé světlé vlasy a ucítila jejich vůni a když si teta dřepla před ní a zblízka se jí zadívala do očí, zatímco její namalovaná pusa se rozšiřovala ve spokojeném úsměvu, že tu holku, ji, Irenu, našla a Irena viděla, jak krásné má teta oči tak docela zblízka, řekla prostě:

„Máš skoro zelené oči.“

„A ty zase docela stejné a velmi tmavé a moc hezké. Ale prosím tě moc, příště někomu řekni, kam jdeš, měli jsme o tebe starost.“

Potom se cestou do domova držely za ruce a Irena cítila někde uvnitř moc krásné chvění, až se jí hrdlo stahovalo a pomyslela si, že to je to štěstí, o kterém četla.

Tak začal Irenin pobyt v Dětském domově v N. Rychle se přizpůsobila, přijala autoritu o tři roky starší Aleny, co tu prý hraje první housle, ale ve skutečnosti hrála snad jen sestrám na nervy, když trvala na pořádku, chování, zašití sukně a rozdělovala denní práce. Také společně s Irenou utěšovaly malou Olinku, když jí bylo do breku a všechny společně fandily Evě při jejích sportovních výkonech.

Irenu měli všichni rádi, díky její veselé a přívětivé povaze, úsměvům a grimasám, špulením rtů a také třeba ohrnováním nosu nad nějakým jídlem nebo oblečením. Ostatně brzy poznala, že se tím stala známou, že se buď šklebí a dělá obličeje, nebo se směje. Nemusela ani nic říkat, všichni poznali co si myslí z její tváře, ale nevadilo jí to, nic zatím neskrývala, jediný kdo s tím nesouhlasil, ale možná jen tak na oko, byl pan učitel ve škole, ten ji chytil za copánek a trval na odříkání vzorečku. Brzy z toho byla hra, Irena čekala, kroutila se, až se učitel přiblížil, sama mu nastavila hlavu a třída se zase smála. Doma se učila každý den. Chtěla i musela, protože jen to ji chránilo před možnými stížnostmi a tresty, když samozřejmě stále vyrušovala a rozesmávala třídu.

Vladka, štíhlá a vysoká dívka s tmavými vlasy do půli zad, ta Irenu milovala a bylo to s postupem času stále více znát. Držela se kolem ní, stlala jí postel a nedbala zamračených pohledů šéfky Aleny.

No a Olinka? Ten mazlík? Při Irenině příchodu jí bylo stěží pět let a nejspíš ji Irena našla, když ji potřebovala nebo měla na starost a následně ztratila, v kanceláři ředitelky za stolem, jak si kreslí, nebo přímo Bětě na klíně jak poslouchá, co teta telefonuje, nebo mluví s důležitým pánem, který hledí střídavě na tetu a na ni a chce pořád asi něco říct a nějak mu to nejde. Když neposlechne Irenu a nechce odejít a teta Běta na to nic a jen se potutelně usmívá, přijde Elis, mírně Olinku vyhubuje, co tady zdržuje a že ji už hodinu hledá a odvede ji pryč.

V noci ta malá chodívala střídavě za staršími sestrami do postele. Tu pobyla hodinku, zdřímla si, přešla k druhé sestřičce, tam zase chvilku, až ji musela Alena ukáznit a uspat ji v její vlastní posteli. Irena se tu poprvé cítila spokojeně jako doma, neměla sice žádné srovnání a když ji to napadlo, přemýšlela, koho se zeptat na to, co to je, cítit se jako doma, až se jí to Eliška pokusila vysvětlit, že je to jako vrátit se domů, když jsme před tím museli přespat v hotelu, což Ireně jen zvýšilo zmatek v hlavě, neboť by strašně ráda něco takového zažila, ale asi to nebude příjemné, když o tom Elis se zamračeným čelem a znechucenou grimasou tak přesvědčivě vypráví a tak se nebránila žádným povinnostem, patřícím k pojmu domov.

Také kromě domácích úkolů a povinností do školy navštěvovala hudebku a trápila se foukáním do flétny, což zavinila teta Běta:

„Ireno, co se pořád šklebíš? Nemáš nějaké křeče?“ A s postrašeným, úzkostlivým výrazem ta herečka teta Běta shlížela dolů na netrpělivou Irenu, klepající si nohou do rytmu nějaké právě populární písničky, kterou si před chvílí ještě prozpěvovala. Teď se však Irena rozesmála a protože ji těšilo smát se tomu, že by měla mít nějaké křeče, smála se ještě více a protože se jí to líbilo ještě víc, nechtěla s tím skončit a tak se smála, až musela přestat, protože se zakuckala a stála tam před tetou celá rudá a zadýchaná.

„No to je dost“, řekla teta a oznámila jí, že jí jistě bude vyhovovat, když ji zapíše do hudební

školy a když bude mít před obličejem něco, co jí

plně zaměstná ten její ksichtík. Flétnu dostala k

narozeninám, hernajs, prý rozumný dárek z jejích

přidělených peněz místo nějaké hlouposti. Zvýšení

kapesného se zamítá.

Někdy Irenu popadla touha po samotě, touha

jen se tak rozhlížet po světě, na nic nemyslet, nebo

přesněji nechat plynout myšlenky, jak a kam se

jim jen zachce, nechat na sebe působit vnější vlivy,

slunce, vítr a déšť a svět kolem a snít. To potom

odcházela na nádraží, sedla si na vzdálenou lavičku

na nástupišti a nechala kolem sebe proudit všechny

ty fantastické vjemy a představy, poslouchala

zvuky nádraží, sledovala spěchající lidi s taškami

a kufry a zase ospalý klid a vrabce, poskakující po

nástupišti, nebo se šla projít do parku, i do těch

nejvzdálenějších, opuštěných a hustě zarostlých

koutů, ale také třeba v dešti pod deštníkem si

zašla na liduprázdné náměstí, choulila se pod

ním, poslouchala liják v kalužích a sledovala

bubliny, jak naskakovaly po dopadu nějaké velké

kapky, chvíli tak vydržely, odrážely světlo a zase

praskly, chodívala i na hřiště na lešení u starého

polorozpadlého stadionu čichat vůni starého dřeva

a omítky, nebo jen tak bloumala po domě. Bavilo

ji představovat si, kdo tu bydlel dříve a proč byla

taková stavba vůbec postavena. Neznala skutečnou

historii, stačila jí její fantazie a to málo, co jí řekla

teta Běta..

Budova DD v N. jí imponovala. Postavená

někdy před sto lety jako klášter, nebo velkorysým

projektem spíše jako sídlo nějakého biskupa s

kancelářemi, vysokými stropy, širokými chodbami

a schodišti s množstvím ozdob, různých reliéfů,

chrličů a orámování stěn, zakulacených stropů

a rohů zdí. Dům měl široké průčelí s přístupem

po několika schodech s kamenným ohraničením

k širokým masivním dubovým vstupním dveřím

se dvěma železnými klepátky, samozřejmě

nepoužívanými, zčernalými stářím a vzbuzujícími

úctu ke zdejší instituci, ať už byla jakákoliv.

Malá cedulka „ ZVONEK“ se šipkou umožnila

návštěvníkovi dostat se konečně dovnitř. V létě

byly dveře vždy přes den otevřené dokořán, aby

zmírnily chlad v chodbách, ale děti používaly raději

zadní vchod, podstatně skromnější, ústící do dvora

a přilehlé zahrady. To jen ze školy to měly blíže z

hlavní ulice. Irena ráda postávala v těchto těžkých

dveřích, vnímala ten kontrast mezi její drobnou a

křehkou postavičkou a té tvrdé kamenné důstojnosti

za ní a rozesmávalo ji to i dělalo husí kůži, sedávala

na schodech, nebo na zídce a poskakovala po jedné noze nahoru a dolů a zase znovu a zase a když šel kolem nějaký chodec a zvědavě i s úžasem to na vteřinku sledoval, tetelila se blahem, jako nějaká divadelní hvězda.

V jejím novém domově se jí líbilo.

Rovněž ředitelka DD teta Běta byla moc fajn. Irena k ní často ráda zašla, všechny děti k ní chodívaly v nejrůznější dobu a nikdy nebyly odmítnuty, teta měla vždycky čas, vyslechla, co se právě přihodilo, řekla ano nebo ne, když přišly s nejrůznějšími, třeba i šílenými požadavky a bylo jim vysvětleno, že musí mít teplotu, nebo upadly se schodů rovnou na hlavu, mají v ní brouka Pytlíka, očaroval je Mozkožrout Šílený, půjdou na vyšetření do Ameriky a tak si často vymýšlely schválně, aby zase něco nového slyšely. Teta Běta to zřejmě věděla, už předem si určitě ve volných chvílích připravovala nějakou tu novou průpovídku, Irena byla skálopevně přesvědčena, že nikdo, prostě nikdo si nemůže tak hned vymyslet a tak vážně vychrlit ze sebe pořád nové hlášky, teta to musí mít připravené! Třeba je o tom kniha a tu by zatraceně chtěla mít! Zapisovala si její nápady do svého deníku a snila o tom, jak jednou napíše příručku pro rodiče.

Občas ji hledali. Zpočátku se několikrát vylekali, když ji nemohli najít, nepřišla ke svačině,

nepřišla ke studiu, stmívalo se a ona nikde, až ji

našli na nádraží buď na nástupišti, nebo v dopravní

kanceláři, to když už se seznámila se zaměstnanci

a dělila se s nimi o jejich jídlo. Nejprve Běta

starostlivě uvažovala, proč asi je Irena u nich tak

nespokojená, proč ji to táhne pryč, vyptávala se jí a

zkoumala její tvářičku, myslela si, že sledování vlaků

je jakousi podvědomou touhou někam odjet, ale po

několika rozhovorech s Irenou se přesvědčila, že

tomu tak není. Jistě, fantazie o cestování tu hrála

svou roli, ale Ireně se tolik líbilo, jak se kola točí po

kolejnicích, nesjedou s nich, jak vědí na vyhybkách,

kam jet, jak pravidelně buší na spojkách a jak se

tyto pod váhou vozů prohýbají. Časem poznala, kdy

se blíží čas odjezdu, kdy se rozsvítí na návěstidle

zelená a později v dopravní kanceláři se dověděla,

proč se někdy jede i na žlutou. Byl to zvláštní svět s

krásnou hantýrkou a dlouho uvažovala, proč se VV,

totiž výpravčí Vilda Vindík, rozčiluje do telefonu,

že ta šajba nesvítí. Nechtěla se ptát, když nešlo o

žádné cizí nebo odborné slovo, řekla si, že to nechá

na jindy, ale nakonec jí to nedalo, neměla by klid

a tak se ptala. A tak jí čas utíkal, sledovala venku

posunovače, jak mluví do vysílačky, nebo jen tak

mávají praporkem a vozy jedou a jedou, až se těsně

před nárazem zastaví a ten pán v přilbě se klidně sehne pod ty železné placaté konce, vezme těžký hák a zavěsí vozy k sobě, spojí dvě tlusté hadice, obrátí páčky a potom to zasyčí. V Domově si zvykli a věděli, kde ji hledat.

„Ireno! Máš jít domů!“ Tak na ni často zavolali ze dveří dopravní kanceláře a ona si teprve uvědomila, kolik je hodin.

Chodívaly ve dvou nebo ve třech na půdu za klukama ze sousedních pokojů a sledovaly jejich lumpárny, jak troubí z kulatého okénka na velikou plechovou troubu a všichni se pak smáli, když sledovali chodce, jak se rozhlížejí, co že to bylo. Jen škoda, že nikdo nenarazil do sloupu osvětlení, čili do kandelábru, jako ve filmu, říkali kluci. Chodívala spolu s další desítkou dětí fandit Evě na závody, kradly Elis rtěnky a zapomenutá líčidla a potají zkoušely, co s tím a Elis své drobné potřeby nikdy nehledala. Velkou zábavu a napětí zažívaly ty holky, když byl v televizi nějaký nevhodný film či seriál. Měly propracované metody, jak ošidit Elis, odlákat ji a proklouznout po schodišti dolů do návštěvní místnosti na konci chodby, kde byl televizor a kde se někdy sešly i s kamarády z jiných pokojů. Těžší býval návrat do ložnice. Elis někdy sledovala televizi i s kamarádkou dlouho do noci přímo v jejich obýváku a ony pak musely čekat i když se jim chtělo

spát, nebo se odvážit vyšplhat po hromosvodu

nahoru. Nebyl to zase takový problém, budova

byla samá štukatura a ozdoba, lezlo se tam jako po

příkrých schodech, jenže pak byly špinavé a mohly

být v koupelně přistiženy, jak si myjí ruce od rzi.

A tak jí ani nepřišlo na mysl, že tu snad nebude

stále, že jednou dospěje a bude muset odejít, jak

jí předhazovali ti starší, a že není na světě nikdo,

kdo by se o ni zajímal a když ji to někdy přece

jen jaksi napadlo, odmítla o tom přemýšlet. Teta

Běta jí vysvětlila, že je někde někdo, kdo se jednou

za čas na ni ptá, jestli o něm něco ví a jestli mu

třeba nechce napsat, ale nic jí to neříkalo, neměla

zájem. Věděla, nebo si myslela, že ví, jak to chodí

v ‹normálních› rodinách, byla jednou nebo dvakrát

na chvíli u kamarádky ze školy a neviděla žádný

rozdíl, povinnosti měla ta kámoška stejné a jednou

na ni dokonce otec křičel a vyhrožoval domácím

vězením. Měla ovšem na rozdíl od ní spoustu věcí,

oblečení, hraček, měla hodinky a vlastní brusle

a jezdila v zimě na lyže, naštěstí o ty Irena moc

nestála, měla ráda léto, samozřejmě Vánoce a dárky

pod stromečkem, to je něco jiného, že, dárečky

od kamarádek i nějaké ty větší a ‹hodnotnější›

od tety Běty a Elis, ta byla vždycky vynalézavá a

dostávaly od ní většinou právě to, co si nemohly a

nesměly kupovat, jako líčidla, laky na nehty, rtěnky

a dokonce řetízek na nohu!

***

Běžela chodbou k zadním dveřím vedoucím

do dvora, kde už na ni čekala skupinka holek a

kluků, když na ni zavolal z výklenku pan Rozkol,

údržbář, opravář i noční hlídač, školník, strejda Filip

a zdviženým prstem ji vyzval, aby ho následovala

do jeho dílny. Poslechla bez výhrad, ráda za ním

chodila, ani nevěděla proč, měla pocit spřízněnosti s

tímto většinou zarostlým, zasmušilým mužem, jenž

kupodivu a z neznámých příčin nevynechal žádnou

příležitost, aby s ní nepromluvil, když se náhodou

potkali, což vedlo k tomu, že ho často vyhledávala k

nějakému rozhovoru. Takže nebyla tu poprvé, znala

dobře pracovní ponk a hoblík a různé nástroje,

chodívala sem i za časů strejdy Jana, co už odešel

do důchodu, občas se tu tedy zastavila a sledovala

ho, jak klíží rozbitou židli, opravuje záclonovou tyč

nebo zámek do dveří, piluje klíč a opravuje klukům

rozbité kolo, píchlou duši a dokonce vykloubenou

ruku panenky, aniž by se snažila vzít nějaký nástroj

do ruky, jen se ptala, k čemu to je, všechno tu bylo

takové chlapské a když se nabídla, že zamete piliny, odbyl ji nevěřícným pohledem a poznámkou, že si to udělá raději sám. Nejprve si myslela, že ji nerad vidí, ale brzy pochopila, že si chce zachovat nadhled, on je tu ve své dílně šéf. Zaujala své místo ve starém křesle s polštářkem u stolu a čekala, co jí chce říci.

„Tuhle jsem tě viděl na chodbě, právě jsem přecházel z dílny do umývárny naproti, stála jsi tam s tetou Karlou a Blaženou, něco ti vytýkaly, myslím, podle toho prosebného tónu, co jsem slyšel, místo aby tě přísně napomenuly a vykrákaly za vlasy, no a když odcházely, vyplázla jsi na ně jazyk.“ Zvedl obočí a jakoby překvapeně na ni hleděl.

„Měly připomínky k mému obličeji.“

„Ireno, ty jsi byla zase zmalovaná?“

„Nalíčená. No a co?“

„No nic, mně by to nevadilo, ale ony musí dbát na tvou výchovu a měla bys uznat, že to někdy přeháníš a proč vůbec tak spěcháš být dospělá?“

„Nikam nespěchám a dospělá už skoro jsem, mám právo zkusit si líčení. Kdy se to mám naučit? Až budu stará panna, jako Karla?“

„Tak vidíš, teď jsem ti nastavil zrcadlo.“

„Jaké zrcadlo zase?“

S Filipem se tak krásně hádalo! Nikdy se neurazil, nenaštval a ji měl rád, to bylo jasné. Někdy tam u něho sedávala i hodinu, samozřejmě pokud měl něco na práci, sledovala ho a povídali si o všem možném, nebo si s něčím hrála, on si jí jako nevšímal, až potom jí připomenul nějaké povinnosti, takže získala pocit, že ji rád vidí a její společnost je mu příjemná, což ji potěšilo a o to jej měla raději.

„Jaké zrcadlo?“ Opakovala netrpělivě otázku.

„Jsi zlá a posmíváš se. Já jsem to zrcadlo, já ti vracím tvůj obraz, jak ho vidím já. Obraz protivné, neukázněné, zlé potvory, vyplazující jazyk a urážející někoho, kdo se o tebe stará a také za jejími zády, což je navíc ještě zbabělost.“

„Nejsem potvora, mám tety ráda a jazyk vyplazuji ze zvyku, i na kámošky a na kluky, nic zlého v tom není. Takové běžné gesto. Kluci můj jazyk rádi vidí, protože je hezký. Koukej... Co jinak? Můžu jí snad něco říct? To bys chtěl? Abych byla ještě drzá? Závidí, že jsou jiné ženy hezké a kluci na ně letí. Jsou nemoderní a nerozumí dnešní době. „

„Teta Karla měla smůlu. Možná byla tak vychovaná, myslím, příliš přísně.“

„No vidíš. Jsi špatné zrcadlo. Ukaž mi nějaké jiné.“

„Dobře. Třeba tvoje panenka, jistě nějakou máš. Až si s ní budeš zase hrát, rychle se ohlédni. Možná budeš překvapená!“

„No tak Filipe! Už tak malá nejsem a ona je v pořádku a jazyk určitě nevyplázne...“

„Jde tu o ztrátu důvěry. Budeš i jiné podezřívat...“

„Chápu, co chceš říct, že se sama vidím v lepším světle a na jiných jenom to, co mi nevyhovuje. A mám si všímat, jak působím na druhé, že ano?“

„Chytrá hlavička.“ Spokojeně se na ni usmál.

„Mám se Karle omluvit?“

„Nesmysl, žádné rozmazávání, prostě se polepši.“

Irena se zamyslela, jak by to asi měla udělat. Nic ji nenapadalo a strýc Filip si jí nevšímal.

„Jak působím na tebe?“

„Taky kradeš!“

Neuvěřitelné! Jak to může vědět? Elis to jistě nevyhlásila rozhlasem a sem do dílny nechodí, neviděla ji bavit se s Filipem.

„No to je toho, jedna rtěnka!“

„To jsem ani nevěděl. A co ta kulička, kterou jsi strčila do kapsy hned, jak jsi přišla?“

„Tys to viděl?“

„Vidím všechno, zvláště když sem přijdeš ty. Není to poprvé, co jsi něco čmajzla.“

„Nevzpomínám si. A na co to vlastně je? Taková hezká, hladká a stříbrná.“

„Ložisková, je už na nic, můžeš si ji nechat a hrát s tvým Jiřím kuličky na dvoře.“

„Není můj, zbláznil ses?“

„Běž už, zase mě zdržuješ od práce.“

„Jdu, protože chceš v klidu svačit a mlaskat, nebudeš mi nic vykládat.“

Ale ještě seděla a zálibně si strýce prohlížela, na mou duši, mám ho ráda, brala bych ho za fotra. Loupl po ní očima a neřekl nic, věnoval se pilně míchání lepidla, dokonce se k ní otočil zády. Kývala nohama a sledovala ho při práci, dokud se jí nezeptal předstíraným nevrlým tónem:

„Nespěchala jsi někam?“

Celkem vzato ani ne, měla ještě plánovaný důležitý rozhovor s malou Olinou, ale to mohlo počkat na později odpoledne, tak se šla pomalu projít do parku, když holky na ni nepočkaly a kdoví kde je jim teď konec a začala přemýšlet o zrcadlech, o sebeklamu a o tom, co si vůbec o sobě myslí. Popravdě řečeno, nevěděla, nikdy se jí nikdo na nějaké názory neptal, nepočítaje diskuze s Filipem, snad jenom Alena, když začala mluvit o Bohu a zázracích a víře a hříchu a o podobných nesmyslech, které přinášela z fary, když se jí

podařilo jednou týdně tam více méně tajně zajít.

Její stanovisko bylo takové obecné, pohodlné, ani

nevěděla, kde k němu přišla, jistě z nějaké knihy.

Prostě jsme takoví, jací jsme a s tím se nedá celkem

vzato nic dělat a zázraky jsou pitomost. Svět mohou

zlepšit jenom lidé, říká Filip, a hlavně my ženy.

Taková odpovědnost, moc tomu nerozuměla. No,

mohla by třeba být vlídnější na Mirka, je to takový

slušný kluk, není vlezlý a dotěrný, jako jiní, ale co

z toho, že. A jaká vlastně má být, když nezná svět?

Schválně, co si o tom myslí babička, na rozdíl od

Filipa? Zajde za ní a zeptá se jí přímo, jak se má

chovat k mužům, ostatně, kdo jiný by jí to měl

vysvětlit, než nějaká zkušená žena, což Elis zřejmě

není, když má pořád potíže a je ještě svobodná,

Karla se jí nezdá, jedině možná Běta, ale ta je přece

stará panna jako Karla. Ach jo, no, babička bude

nejlepší.

Vydala se za ní hned, i když to bylo v

neplánovaný den, ale to jí vyhovovalo a paní v

domově důchodců asi také, měla vždycky radost,

když Irena přišla a raději neočekávaně, než nepřijít,

když ji čekala, ne? A to se občas přece stane, že se

vyskytne něco důležitějšího, nezbude čas, nebo se

zapomene a tak.

V duchu si připravovala tu otázku: Co jsou ti muži zač? Co chtějí a co se s nimi dá dělat? Proč se Elis, naše milá a krásná Eliška, trápí? Proč Běta žije sama? Záleží tolik na štěstí, koho holka potká?

Paní Pacinová byla drobná usměvavá babka s moderními názory, daly se jí ukázat nalakované nehty a nehnula ani brvou a nikdy od ní neslyšela kritiku moderního světa, jako že se nosí moc krátké sukně a že by měla to a tamto zase ne, tak to vůbec ne. Když ji zahlédla v parčíku před Domovem důchodců na lavičce samotnou, rychle k ní zamířila a hned jí vyklopila tu otázku.

„Jistě Irenko, štěstí a náhoda hrají podstatnou roli, když přihlédneš ještě k prostředí a povaze, to je jako to přísloví, že vrána k vráně sedá, už to omezuje ty možnosti, viď. A muži? Co bych ti o nich řekla.... Víš, muži už jsou takoví přelétaví motýli, co se jim líbí kdejaký květ, musí ho poznat, ochutnat, prohlédnout a zhodnotit a ještě si o něm povídat s jinými motýly. Chtějí změnu, ale spíše je to zvědavost, ne láska, tu snad ani nejde tak rychle střídat. Pořád jsou to kluci, proto snad říkají, že nestárnou, a když to přijmeš, porozumíš jim, zvítězíš nad nimi, budou se k tobě stále vracet, protože se staneš pro ně nepochopitelnou, zvláštní a oni budou mít pocit, že jim unikáš, že je nepotřebuješ, že na nich nelpíš, že tě vlastně nedostali, neuspěli se svým sváděním a dobýváním, což je základní mužská potřeba, tu jim musíš dopřát, to rozhodně. Staneš se nepostradatelnou. Ta tvoje Eliška to zvládne, uvidíš. A to ani nevíš, o koho jde? Ne že bych tě chtěla podporovat ve slídění, ale jak znám už tvou zvědavost...“

„No je to hrozné, štve mě to, ale nikdo nic neví a poslouchat za dveřmi není slušné, to já, babi, nedělám!“ A sledovala s obvyklým potěšením, jak se na tváři staré paní rozlévá úsměv nad její grimasou, vyjadřující směs hrdosti i snahy přesvědčit, že je to pravda, nebo alespoň, že si to uvědomuje a že se o to snaží. Zeptala se:

„A ty jsi to vždycky uměla?“

„To víš, že ne, ale měla jsem tu kapičku štěstí a kdysi byly vztahy trvalejší, lidé byli nábožensky založení, město malé, všichni se znali a morálka byla přísná, každá žena sledovala ostatní ženy a k drbům a pomluvám bylo blízko. To víš, televize nebyla, jedině knihy, ale zase málo času. Ale když se něco stalo, hned se to probíralo ze všech stran, lidé to ještě nafoukli a tak z prkotiny, které by si nikdo dnes nevšiml, udělali událost.“

„Nějakou mi vyprávěj.“

„No, co bych ti tak povídala, ale když už jsme mluvili o těch vztazích a o lásce, tak třeba ten kazatel, takový fešák to byl, to ale prkotina nebyla. To byla vážná věc.... Tam, kde je to vaše zanedbané hřiště,“ paní Pacinová se nestyděla ukázat prstem, „tam bylo kdysi za mých mladých let pole, táhlo se až k parku a ještě obloukem za něj, velké pole, patřilo celkem bohatému sedlákovi a ten měl ženu, hodnou a velmi hezkou, ale hrozně pobožnou, chodila dvakrát denně do kostela, nikdy nevynechala mši, modlila se a tak podobně, no nic na tom, tenkrát byli lidé pobožní, ale ona zvlášť. Až chorobně. To bylo pořád, ty se nepokřižuješ, když jdeš kolem kapličky do hospody, nebo pomodlil jsi se k našemu Pánu, než jsi snědl svačinu, svačinu na poli, ona myslela a tak pořád, on to snášel, protože se mu líbila a byl to takový klidný člověk.“

„To on nevěřil v Boha?“

„Ale ano, věřil. Ale nějak to jinak chápal a myslel si, že Pánbůh jistě nevyžaduje takové pobožnůstkářství, no ale neříkal nic. Potom jednou přijel do našeho města nějaký kazatel, takový nějaký fanatik a začal kázat. Stoupl si nedaleko kostela, protože tam dovnitř nesměl, farář by ho vyhodil, a tam někde začal kázat.“

„Co povídal?“

„Že doba je zkažená, lidi jsou zkažení a že on měl zjevení a že je poslán, aby to všem říkal a všechny vyzval k pokání a motlitbám. A lidé ho poslouchali, dali mu za pravdu, vždyť v každé době se dějí zlé skutky a vždycky je někdo nešťastný, někomu se nedaří, někomu někdo umře, opustí ho a tak, nakonec, každý má nějaký ten svůj hříšek, no a byla to těžká doba, ne jako dnes, dnes je všechno, no poslouchali ho a přibývalo jich, až si ten milý kazatel pronajal z darů, které mu samozřejmě lidé dávali, a to byly nejenom naturálie, jídlo, buchty a pečená kuřata, ale i peníze, šatstvo a tak, pronajal si jakousi velkou kůlnu, vyzdobil ji, zapálil svíčky a kadidlo a kázal. Na tom by nebylo nic, proto ti to nevykládám, takových různých podvodníků a fanatiků byla spousta, to víš, byla bída, informace nebyly a každý se snažil podle svého a je ti přece jasné, že to byl podvodník?“

„Jasně babi, nejsem blbá.“

„No, dařilo se mu dobře, jenže on to přehnal. Zakoukal se do té paničky, do té selky, o které jsem se zmínila a ona k němu chodila ke zpovědi a on vyzvídal a přesvědčoval ji, jak je výjimečná, ne ovšem tak, jak to muži ženám říkají, ona prý je mimořádně obdařená Božskou milostí a nakonec, když ji měl už zpracovanou, jí začal přesvědčovat, že jim dvěma že je souzeno, aby spolu zplodili dítě, budoucího nového Mesiáše, no představ si!“

„Tě péro! A jak to dopadlo?“

„No, ona měla samozřejmě zábrany, muže měla ráda a věděla, že její manželství by skončilo, ale byla tak posedlá tím náboženstvím, že moc nepřemýšlela a svolila, asi se jí taky líbil a líbily se jí ty lichotky, na to ženy zabírají, na to si dej pozor a nenech se obalamutit, jenže by si to ani za nic nepřiznala, no ale že tedy za ním v určitý den a hodinu zajde. Jenže sedlák už před tím slyšel různé poznámky, to chlapi v hospodě řekli, co slyšeli doma od ženských a ty si samozřejmě všímaly jeho a jejích pohledů a jak se strojí a že je jednou bledá a zase červená jako rak a taky si sedlák všiml, že manželka chodí často ke zpovědi k tomu darebákovi, jinak mu neřekl, byl to rozumný chlap, možná ta práce venku, v přírodě, v dešti a horku, jak tak vodí koně po poli, ten klid a mír a přírodní zákony, jak je člověk venku nevědomky poznává, to všechno mu zachovalo zdravý rozum a tu správnou podezřívavost. Žena byla celá nesvá, chystala se někam jít a zase jako že ne, až to z ní dostal, přiznala se mu, co po ní ten kazatel chce. Řekla jsem, že to byl klidný člověk? Ano, ale teď ne. Vzal bič a hůl a rozběhl se do města. Ženě by neublížil, tím více ho ale sžíral šílený vztek. V kůlně kazatele nezastihl, tak do hospody a kde je ten darebák? Kdo ho viděl? A co se stalo? To je jedno, jen mi řekněte, kde je, kdo ho viděl? No a tak ho hledal, až se to k milému kazateli doneslo a ten nemeškal, věděl, kolik uhodilo, sebral si nejnutnější věci a utekl a vícekrát ho nikdo neviděl. Věděl, že by už neobstál.“

„To je krásný příběh.“

„A pravdivý. A poučný, tady vidíš, jak i protřelý podvodník udělá chybu, zapomene na opatrnost pro krásnou sukni.“

„ A ty jsi ho znala?“

„Ale kdepak! Já jsem byla malá holka a o tom se povídalo všude. A na žádné kázání naši nechodili, to jen jednou za týden, v neděli, to jsme si oblékli sváteční šaty, šlo se do kostela a na procházku po korzu, tak se říkalo hlavní ulici, tenkrát to byla dnešní Nádražní, kolem tvého Domova, ale na opačnou stranu, pryč od nádraží, dnes je to samozřejmě jinak, dneska je to okraj města, všechno je teď jinak.“

„Jak to bude vypadat tady kolem, až budu já stará?“

Irena se snažila představit si moderní výstavbu, možná tramvaje, ale ty jsou přece už dnes staromódní, to tak nějaké pojízdné chodníky a létající stroje a taxíky..., ale paní Pacinová ji se smíchem vyrušila.

„Na to nemysli, stejně se netrefíš, kdy by mně bylo napadlo, když jsem byla jako ty, že bude barevná televize a video a to všechno, letadla a družice a člověk na Měsíci? To nejde, všechno je pak nějak jinak. Hlavně se starej, aby ti jiná nepřebrala kluka, to je teď tvoje hlavní starost.“

Ale Irena se ušklíbla:

„To v žádném případě. Tedy jednak proto, že nesoutěžím a nikoho se držet nebudu. Pár jich za mnou běhá, to ano, chtěli by se to, no, líbat a žádná legrace s nimi není. Mně stačí lusknout prsty, takhle, podívat se, zašklebit a je to.“

„A co je?“ Irena viděla, že se babička dobře baví a tak pro její radost to poněkud rozvedla.

„No, záleží na tom, jak se luskne prsty a jak se zatvářím. Buď mám okamžitě pokoj, nebo si začneme povídat, to když se milostivě pousměji. Ale je to nuda. Jestli jsou všichni muži takoví, jako naši kluci, teda ti mladší, protože ti starší, to jsou kriminálníci, to říká náš školník, strejda Filip, kouří a mluví sprostě, teda ti kluci, strejda Filip ne, ten je prima, no a ti ostatní, nic na nich není, leda že se předvádí a perou se.“

„Dnes máte velkou volnost, můžete se poznávat a bavit se spolu volně, to kdysi nešlo, jen o velké přestávce na dvorku, to mi nějaký nápadník dal jablko, nebo svou svačinu a pokřikovali jsme na sebe. Ale co ty a škola? Co dělá pan učitel Daron? Stále tě zlobí?“

„Vycházíme spolu výborně. Mám na něho velký vliv, většinou stojí u mé lavice a tahá mě za vlasy. A zaslechla jsem, že má nějakou ženskou.“

Paní Pacinovou navštěvovala už dlouho, napřed zřídka, když dostala tu nabídku, aby chodila někomu číst a hrát s někým z Domova důchodců Člověče nezlob se, nebo šachy, čímž vzbuzovala údiv, že je vůbec umí a to prosím docela dobře, díky strejdovi kotelníkovi, tak mu ovšem nesmí říkat, jéje, to by byl oheň na střeše, no prostě tenkrát šla a zalíbilo se jí to, možná také proto, protože se babkám a dědkům líbila? No a co, není přece na to pyšná, číst umí, když je ovšem co a paní Anežka Pacinová vytáhla odkudsi zamilované románky, sice hrozně divně napsané, takovým starým jazykem, ale bylo v nich spousta něčeho neznámého, romantického a neskutečného a ty postavy, no jako z románu, takoví už lidé vůbec nejsou, ale možná by měli být. Anežka, Anežka, to je ale pitomé jméno, no kdysi se jistě líbilo, jak jí vlastně kluci říkali? A co bylo tenkrát podvodníků, takových divných, hloupých, zná vůbec nějakého takového lumpa? A zamrzelo ji, že nezná. Probírala v duchu své mužské známé, od strejdy v dílně, výpravčího a posunovačů až po inspektora ze školského, co k nim občas jezdil, ale nepřipadali jí podezřelí. Až někdy při další a další návštěvě u babičky, když se k tomu vrátila a když se jí o tom zmínila, ta ji upozornila, že jaksi vynechala z prověrky ženy, což sice svědčí o její neotřesitelné důvěře ve všechny kolem ní žijící a pohybující se osoby ženského pohlaví i o jejím vlastním pevném charakteru, Irena se při tom skromně nadmula pýchou, ale na druhé straně také o nedostatečně kriticky fungujícím rozumovým úvahám.

„Ne,“ smetla to se stolu Irena, „poslouchám občas zprávy a slyším jen o vrazích a zlodějích chlapech.“

„No, ženy jsou asi chytřejší, co myslíš?“

„To jako, že se nedají chytit?“

„Nebo na špinavou práci pošlou muže.“

Irenu ihned napadlo, že by to mohla vyzkoušet, co kdyby poslala nějakého kluka, některého z těch, co po ní koukají, aby něco provedl, něco pro ni ukradl, rozbil okno, šel za školu... Ze zamyšlení ji vytrhla babička, jistě za ta léta ztělesněná moudrost, protože ji překvapila:

„Nemyslíš náhodou na něco v té souvislosti a ve spojitosti s tvou osobou?“

„Čtete myšlenky, paní Anežko Pacinová „, ohradila se rádoby uraženě, „ale to já jenom, napadlo mě, jak by se to technicky dalo provést, nic doopravdy, jenom taková teorie, jako příprava na... jako, jako abych věděla, kdybych něco takového někde viděla a tak.“

„Raději se do ničeho nepleť a na ovlivňování chlapců máš ještě čas, to přijde samo,“ paní Pacinová se opřela o hůlku a vstala z lavičky, „musím už jít a dát si svůj opodeldok.“

„Co to je, babi?“, zeptala se a ihned jí trochu pomohla.

„To ani nechtěj vědět, děvče drahé, však se toho taky dočkáš. To je na revma.“

Spolu vykročily přes zahradu k domu, kde se pro tento den rozloučily a nyní tedy Irena spěchala do Domova k večeři a hlavou se jí to všechno honilo, jedna myšlenka přes druhou. Ovlivňovat kluky, to už dávno umí, na tom nic není, jenže by to nemělo být ke zlému, měla by být tou vílou ze zámku, i když služebnou, která si nakonec svým čistým a ryzím srdcem získá ušlechtilého prince...

Jsou to pohádky, jistěže, není přece tak hloupá, ale princip, ten je jistě správný, jak říkala Anežka, lidé to tak cítí a proto si kupují takové knížky a proto se jim líbí a čtou je, brak nebrak, ať si páni kritici říkají, co chtějí... Romantika, zážitky, poznat svět, jaké to je tam někde jinde? Snít. Třeba tam někde čeká štěstí, překvapení, nějaká událost. Nepřipouštěla si, že by to mohla být událost nepříjemná, že je jí možná nejlépe pěkně doma v bezpečí, i když ji to samozřejmě napadlo, ale to je přece hloupost, kdo se bojí, nesmí přece do lesa, zasmála se.

To ji přivedlo zpět k jejímu plánu. Vrátila se spěšně do Domova a vyhledala mladší kamarádku. Bez okolků jí přednesla svůj plán.

„Čeho se bojíš, strašpytle , napomenula ji přísně, když se dívka začala vykrucovat, „mám to promyšlené a bude to senzační výlet, uvidíš.“

„Eva na to přijde, že nejsme ve škole.“

„Ale ty jsi trdlo! Kolikrát za tebou přijde o přestávce? To by byla velká náhoda a i kdyby, ona by to na nás neřekla.“ Jistě, Eva by je nepráskla a Vladka s Alenou dojíždí do S. na učiliště a vrací se pozdě, to už budou pěkně doma.

„Máme nějaké peníze?“

„Jo, tak na jednu zmrzlinu, ale chceme se přece podívat do světa, ne?“

„Co se stane, jestli na to přijdou?“

„Nic moc, domácí vězení.“

„Jak se tam dostaneme?“

„Ty mi pořád nevěříš! Nech to na mně!“

Ne nadarmo vysedávala Irena na nádraží, poslouchala v dopravní kanceláři výpravčí, vlakvedoucí, posunovače, operátorku a koukala se jim na stůl do grafikonu, dopravního deníku a vůbec jí nevadilo, že tam nemá co dělat, poznenáhlu si na ni zvykli a trpěli ji tam. Když bylo nějaké vzrůšo, pozdě ukončený posun a vlak stál u návěstidla, nebo nepřišla odhláška, uklidila se stranou a jenom poslouchala, ochotně zaběhla do obchodu pro svačinu a pohlídala prázdnou kancelář, když si odskočili. Měla otázky a ti hoši jí rádi poučovali. Znala to všechno jako své boty. Věděla tedy, že vlak v sedm padesát pět je v grafikonu čárkovaný a že je to tudíž motorák se třemi vozy, tak jezdily všechny ty krátké soupravy, a mezi nimi není za jízdy možný průchod. Do okresního města to jsou dvě zastávky, čili co? Je nutno nastoupit do posledního vozu, protože průvodčí vždycky vpředu kecá s výpravčím, než dostanou odjezd. Takže logicky, že ano, zůstane v prvním voze, na další zastávce přejde kontrolovat jízdenky do druhého a tak se s ním jednoduše minou. No a zpátky musí jet ve třináct nula osm stejným způsobem. Kdyby něco nevyšlo, VV a konečně kterýkoliv jiný výpravčí v N. je z toho dostane, o to nic. Olina je trochu nervózní, ale samotné bez kamarádky se jí nechce, Evu by nepřemluvila, Vladka na to není a Alena? No to by byl nápad! Strach samozřejmě nemá, ale nudilo by ji to samotnou. Potom musí ještě chvíli někde počkat, než jako přijdou ze školy.

„Ireno, napiš napřed ty omluvenky, jestli se ti to podaří, jinak nejedu.“

„No dobře, Oli. Jdeme na to.“

Odebraly se do studovny, nikdo tam nebyl v tuto dobu a sedly si do koutku. Irena vytáhla dvě osminky papíru a jeden po druhém založila do psacího stroje a napsala text:

Omluvte prosím Irenu Chrobákovou ze včerejšího

vyučování z důvodu náhlého bolení břicha. Děkuji

Připojila datum. Podobně nadepsala text pro Olinu. Uklidily stroj, aby je náhodou někdo nezahlédl a Irena zručně podepsala Elišku. Cvičila to dvě hodiny podle vzoru v žákuli, kde Eliška podepsala jakousi poznámku o vyrušování, byla si jistá.

„Spokojena?“

Vítězoslavně se zašklebila na mladší sestru a s uspokojením se kochala jejím obdivem. Bylo domluveno. Irenu úcta její mladší sestry těšila jako dosud nic jiného. Připadala si skvělá, velice schopná, obratná, inteligentní a dala to světu, v němž se sice právě teď žádný obdivovatel nevyskytoval, vědět pestrou škálou obličejových grimas, vypnutých prsou a rozhodným vůdcovským postojem a krokem, jímž vykročila zpět ke schodišti a nahoru k nim domů. Olinka poslušně uznala její vůdcovskou roli a cupitala za ní.

Ráno Irena nemohla dospat, jak se těšila na jejich dobrodružství a v duchu si stále opakovala, jak to udělají. Nasnídaly se, ani neodmlouvaly Aleně a uklidily po sobě, popadly aktovky a jakoby pomalu a líně se odšouraly do školy. Za budovou zahnuly k zahradě a za křovím k parku. Aktovky byly nemilosrdně odhozeny do kopřiv za hustými keři na předem Irenou pečlivě vyhlédnuté místo a obě dívky se obloukem vydaly k nádraží.

V mysli mladší Olinky, jak bylo zřejmé z její spokojené tváře, stoupala Irenina hvězda strmě vzhůru, neboť skutečně, bez jakéhokoliv obtěžování

zaměstnanci drah, dorazily zadarmo k cíli, do

okresního města, z nádraží zamířily do centra a

vydaly se na obchůzku podloubím, kolem ztichlé

školy, což je potěšilo a zasmály se na sebe. Šly

potom kolem stojícího netočícího kolotoče bez

jediného človíčka k řece, kolem ní až ke splavu. Tam

si Irena rozhodla umýt nohy a Olina ji poslušně

následovala. Došly po kamenech až doprostřed, tam

se usadily jak to šlo a máchaly se v chladné dosti

prudké říční vodě. Pozorovaly racky, létající sem

tam, těsně nad klidnou hladinou nad splavem a

Irena poučila mladší sestru – že si prohlížejí své peří

ve vodě jako v zrcadle –Zurčící proud byl studený

až jim nohy zčervenaly, jednak celý minulý týden

bylo počasí pod psa, žádné pořádné léto a také

proto, že voda přitékala rychle z nedalekých kopců

a nestačila se prohřát. Taková malá prudká říčka,

ale brouzdání ve vodě bylo osvěžující a strávily tam

dobrou hodinku a to bylo z celého jejich výletu to

nejlepší. Celkem hubený výsledek, řekla si Irena,

ale nedala to na sobě znát. Byly tam samy a brzy

je to znudilo a vydaly se zpět do centra. Prohlížely

si výklady a plánovaly, co si která z nich koupí, až

budou velké, bohaté a na vlastních nohou. Ten

pojem musela Irena Olině vysvětlit a učinila to

jednoduše: „to prostě jdeš a koupíš si to, co se ti líbí

a nikoho se neptáš. Tak to bude.“

Pořád bylo ale málo hodin, aby se vrátily.

Poseděly na lavičce a mlčely. Shodly se na tom,

že tu vlastně nic zajímavého není a Irena začala

pociťovat jakési nepříjemné tlaky v břiše. Nebyl

to hlad, ale vytáhla svačinku a snažila se jíst.

Nechutnalo jí a začala být jakási nespokojená a

otrávená, dokonce ji napadla hříšná myšlenka, že

sem vlastně neměly ani jezdit, možná by jim bylo

lépe u nich někde v parku, někam se mohly jít

opalovat, opalovat? V tomhle počasí? Nebo si číst...

Co asi dělají ostatní ve škole? Co dnes probírají a

jaký dostanou domácí úkol? Budou ho muset zjistit

a vypracovat, jinak by to bylo Elis podezřelé a snad

se nepřijdou kamarádky ze školy zeptat, co s ní

bylo, že chyběla ve vyučování? Na to nepomyslela,

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.