načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O funkcích práce a osobnosti – Bohuslav Brouk

O funkcích práce a osobnosti

Elektronická kniha: O funkcích práce a osobnosti
Autor: Bohuslav Brouk

Autor zkoumá motivaci lidské činnosti metodou vycházející ze syntézy Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie. Dochází k závěru, že veškerý civilizační a kulturní pokrok je výsledkem pohlavně motivované touhy po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 246
Rozměr: 18 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: k vydání připravil, ... biograficko-bibliografickou studii a ediční poznámku napsal ... Viktor A. Debnár
Skupina třídění: Vyšší duševní procesy
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2009
ISBN: 978-80-720-7708-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor zkoumá motivaci lidské činnosti metodou vycházející ze syntézy Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie. Dochází k závěru, že veškerý civilizační a kulturní pokrok je výsledkem pohlavně motivované touhy po nadřazenosti. Věčným zdrojem lidské činorodosti je, podle autora, erotická touha. Lidská práce je tudíž v podstatě prostředkem k zajištění vítězství v erotické konkurenci. Náboženství, světový názor a ideologie jsou také pouhým prostředkem ke zvýšení sebevědomí a sebejistoty jedince v tomto soupeření. I povahové rysy často lidé zdůrazňují a podtrhují, aby se odlišili od ostatních a omluvili svůj případný neúspěch v tomto boji. Neutuchající a nepřekonatelná pohlavní touha je zdrojem civilizačního pokroku lidstva.

Popis nakladatele

"Scientistická víra" je základem mnohých Broukových úvah a spekulací, jež svým způsobem, "mimo dobro i zlo", mimo všechny pochybnosti "iracionalizují racionalitu" a získávají - jaksi paradoxně - kvalitu poezie. [...] Stále více se přesvědčujeme, že dílo Bohuslava Brouka je paradoxním výrazem právě takového "rozvoje reálna díky imaginárnímu". Aplikace básnické metody "pars pro toto" na psychologickou a sociálně-psychologickou problematiku je plná humoru a jiskřivě "krátkých spojení" nejrůznějších významových okruhů.
(Z doslovu Františka Dryjeho)

Publikace z r. 1938, v níž její autor Bohuslav Brouk (1912-1978), enfant terrible čs. avantgardy a bohémy 30. a 40. let, svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem předkládá syntézu Freudovy psychoanalýzy a Adlerovy individuální psychologie, aplikovanou na řadu lidských činností.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Bohuslav Brouk - další tituly autora:
O pošetilosti života i smrti O pošetilosti života i smrti
O funkcích práce a osobitosti O funkcích práce a osobitosti
O šalbě svobody a filosofie O šalbě svobody a filosofie
Na obranu individualismu -- Publicistika z let 1930-1960 Na obranu individualismu
 (e-book)
O šalbě svobody a filosofie O šalbě svobody a filosofie
 (e-book)
O pošetilosti života i smrti O pošetilosti života i smrti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bohuslav Brouk

O funkcích práce a osobitosti

© Ivan a Vladimír Broukovi, 2009

© Volvox Globator, 2009 Editor © Viktor A. Debnár, 2009

ISBN 978-80-7511-149-4

K vydání připravil, text na zadní záložce, poznámky pod čarou,

biograficko-bibliografickou studii a ediční poznámku napsal,

obrazovou přílohu, jmenný rejstřík a seznam doporučené literatury

sestavil Viktor A. Debnár.

Doslov s poznámkami pod čarou František Dryje.

Obálka Ondřej Pazdera

E-kniha z písma FreeSerif purehtml.cz

Vydalo nakladatelství & vydavatelství Volvox Globator

Štítného 17, 13000 Praha 3-Žižkov

www.volvox.cz

jako svou 827. publikaci

Vydání první

Praha 2009

Adresa knihkupectví

Volvox Globator:

Štítného 16, 130 00 Praha 3-Žižkov


O funkcích práce a osobitosti

Teoretický význam studie Psychologický portrét lidstva tkví především v

odstranění rozporů mezi učením Freudovým a Adlerovým, to jest v

syntéze psychoanalýzy a individuální psychologie. Jak se čtenář přesvědčí,

má pro rozřešení základních psychologických problémů objevení pocitu

méněcennosti, jímž Adler vykládá vesměs všechno lidské jednání a

chování, nemenší význam než Freudův objev všemocného a

mnohotvárného libida, třebaže oproti psychoanalýze bývá individuální

psychologie dosud obvykle považována za nauku neplodnou a přespříliš

prostoduchou.

Autor


I. Psychologický portrét lidstva

1. Člověk – tvor všemohoucí

Psychoanalytické učení, které považuje veškerou lidskou aktivitu, a

tedy i všechno naše civilisační a kulturní snažení koneckonců za projev

sexuálních nebo, správněji řečeno, libidinózních žádostí, vzbuzuje

vesměs zděšení a pohoršení. Nebylo by však správné se domnívat, že

odpor k psychoanalytickým teoriím a jejich zneuznávání je dáno toliko

morálním nebo přímo puritánským založením, s nímž se u lidí tak

často shledáváme. Lidé neodmítají psychoanalýzu jenom z důvodů

mravních. Naopak se zdá, že mnohem větším a nesmiřitelnějším

nepřítelem sexuálního, respektive libidinózního výkladu lidského

chování a konání než morálka, je naše ješitnost, která nám nedovoluje,

abychom objektivně posuzovali svou životní situaci a abychom se

nepokrytě přiznali k své ubohosti, neschopnosti a bezúspěšnosti v

kterémkoliv směru a oboru své působnosti.

Psychoanalýza nám totiž odhaluje, že lidský sexuální život je

ubohý, neutěšený, že lidé nejsou svým životem in rebus sexualibus

spokojeni, takže kdyby lidé dali psychoanalytickým výkladům za

pravdu, prozradili by nám svou neschopnost domoci se takového

ukájení, po jakém touží. Vzhledem k lidské ješitnosti jest ovšem

pochopitelně doznání této nemohoucnosti přespříliš bolestné, než aby

se lidé k němu odhodlali. I člověk, který si je zcela jasně vědom, že

svých libidinózních tužeb nedosahuje, že eroticky a sexuálně žije více

nebo méně skromným a bědným životem, jen zřídka kdy to upřímně

přiznává, neboť kdyby se lidé netvářili, jako by byli svými „láskami“


spokojeni, jako by se dokonale vyžívali svými ilegálními milostnými pletkami nebo manželskými povinnostmi, mohli by se jim ostatní posmívat, jak jsou neschopní, nezdatní, ubozí a hodní politování. Psychoanalýza, dokazující, že lidé žijí žalostný, neutěšený pohlavní život, vzněcuje tedy v lidech pocit méněcennosti, a proto se nemůže těšit obecně oblibě a přízni. Co chci to zmohu, namlouvají si lidé a nikdy nepřipustí, že jejich libidinózní tužby zůstávají neukojeny, že ukájení, jež si vymáhají, jest bědné a nedostatečné.

Jestliže přes to přese všecko jsou však někteřílidé přece jen ochotni vyjevit neutěšenost svého sexuálního života, svou nespokojenost s pohlavním ukájením, na jaké se vzmáhají, odvažují se toho jedině proto, že mají pohotově přichystánu omluvu, která by znemožňovala vykládat jejich sexuální bědy jejich méněcenností, jejich neschopností domoci se šťastnějšího sexuálního života. Svůj bědný, ubohý, nicotný sexuální život vykládají totiž obvykle takovíto lidé jako následek svých „vyšších“ zájmů a potřeb, které jim neponechávají sdostatek času a energie na lepší uspořádání jejich sexuálních záležitostí. Tuto omluvu ovšem psychoanalýza úplně diskredituje, jelikož nás učí, že všechny ony „vyšší“ zájmy, všechna ona „vyšší, ušlechtilá“ činnost, již lidé provozují, je v podstatě povahy sexuální a že se jí lidé s nevšední vehemencí oddávají právě jenom z toho důvodu, že jejich přímo neukojené libidinózní požadavky si vynucují tímto lopotným způsobem alespoň sublimované, to jest zmrzačené a velmi skrovňoučké ukájení. Jak zřejmo, nedrásá tedy psychoanalýza naše nitro pocitem méněcennosti jen proto, že nás přesvědčuje o ubohosti a neutěšenosti našeho sexuálního života, nýbrž, a to dokonce hlavně i proto, že nás zpravuje o tom, jak pracně, a přesto marně, bezvýsledně se lidé snaží ze svých sexuálních běd vybřednout.

Směřuje-li všechno lidské snažení k ukájení libidinózních žádostí a tužeb, měl by vlastně člověk, alespoň z hlediska subjektivního, měřit své životní úspěchy svými libidinózními zisky neboli hodnotit svůj život, oceňovat svou životní zdatnost podle toho, jakou měrou a jak dokonale se mu podařilo ukájet svá erotická a sexuální přání.

Libidinózní bilance lidského života dopadla by ovšem většinou velmi

chabě, a dokonce k nejubožejším a nejtragičtějším výsledkům by vedla

u lidí nejaktivnějších, nejčinorodějších, neboť podle psychoanalýzy

domáhají se libidinózního ukojení nejskrovnější měrou nad vše

očekávání právě lidé, kteří o ně pečují nejlopotnějším způsobem, prací,

tvůrčí činností apod. Proto kdyby lidé, honosící se úspěchy, jichž

dosáhli ve svém pracovním oboru, ve svém povolání, uznali

psychoanalytické učení, uzřeli by pojednou, že se minuli podstatného

cíle svých snah, že libidinózní žádosti, které je skrytě, nevědomě k

činorodosti podněcovaly, zůstaly celkem neukojeny, a že tak vlastně,

vzhledem k svým osobním zájmům, plýtvali energií. Lidský libidinózní

život je většinou přespříliš ubohý a nuzný, aby v něm lidé mohli

spatřovat poslední cíl a pravý výtěžek celého svého života a veškerého

svého snažení. Kdyby však lidé žili šťastnějším, radostnějším,

dokonalejším sexuálním životem, kdyby jejich libidinózní zisky byly

alespoň zhruba úměrné námaze, s níž o ně usilují, zajisté by se tak

mocně nezpěčovali psychoanalytickým, pansexualistickým výkladům.

Psychoanalytické učení není tedy lidem nepřijatelné jenom proto, že

sexuální život je z hlediska mravního sám o sobě mrzký, hnusný a

nízký, nýbrž především proto, že bědný a nicotný je sexuální život,

kterého se lidé přes všechno své úmorné snažení domáhají.

Psychoanalýza zraňuje lidské sebevědomí, deptá lidi pocitem

méněcennosti, a tak i člověk, zbavený všech ideologických předsudků,

je ponoukán zneuznávat její teorie.

Lidé se sice odedávna snaží vtěsnat svou pohlavnost do dusného,

nevětraného ovzduší manželských ložnic, avšak po vzniku

psychoanalýzy pokoušejí se o to dvojnásob horlivěji a pečlivěji, jelikož

teprve psychoanalýza je přiměla, aby se za svou pohlavnost opravdu

styděli. Psychoanalýzou vyprovokovaný stud z pohlavnosti je totiž

mnohem palčivější, bolestivější a opravdovější než stud morální, a to z

toho důvodu, že po poznání libidinózního smyslu lidské aktivity

spatřují lidé v každé připomínce pohlavnosti připomínku své

nezdatnosti a nemohoucnosti. Pohlavnost ve světle psychoanalýzy vzněcuje v lidech pocit méněcennosti. Lidem, kteří dosud nevěřili, že by existovalo něco, čeho by nemohli dosáhnout, dokazuje pojednou psychoanalýza, že mety jejich pohlavnosti jsou jim nedostupné, a že jsou tak vlastně bezmocni a neschopni dosíci svých podstatných, opravdových, to jest libidinózních cílů.

Nikoliv, psychoanalýze nelze dát za pravdu, neboť lidé nedovolí, aby jejich důstojnost a zdání jejich všemohoucnosti bylo osočováno. Jest přece nemožné uznat, že lidé se veškerou svou aktivitou snaží ukojit svá libidinózní přání, když erotické a sexuální rozkoše, jichž se ať již přímo nebo nepřímo, sublimovanou formou domáhají, jsou tak nepatrné a ubohé. Lidé jsou nezdolně přesvědčeni, že jejich libidinózní život, kdyby psychoanalýza měla pravdu, musil by být mnohem úspěšnější, radostnější a dokonalejší. Ždibce rozkoší, jichž se člověk v chvatu života zmocňuje, nemohou být přece kořistí, po níž se každým krokem a dechem po celý svůj život pachtí, a kdo je za ni považuje, je zvrhlík, který se snaží pokálet lidskou vznešenost a zesměšnit lidský důvtip. Žel však pravda nemůže být konstruována s ohledem na lidskou ješitnost. Odpor lidí k psychoanalýze lze pochopit, ale respektovat jej nelze.

Jak zřejmo, olupujípsychoanalytické teorie lidi o iluse, které jim až dotud umožňovaly spokojeně žíti, a leptají lidská nitra pocitem méněcennosti. Proto, spílají-li lidé psychoanalytikům „zmetků, kteří se dívají na svět pohlavním orgánem“, mějme na paměti, že to nečiní ani tak z příčin morálních jako proto, že žijí svůj eroticko-sexuální život nejkormutlivějším a nejbědnějším způsobem, a že vzhledem k tomu je psychoanalýza okrádá o pocit všemohoucnosti a povýšenosti, jímž se posavad neprávem opájeli. Nechť si tedy lidé povykují „Pryč se židovskou psychoanalýzou!“ a nechť si třeba upekou jejího zakladatele Sigmunda Freuda na rožni. Víme dobře, že takto běsní především lidé, kteří si ani nejzávratnějšími životními úspěchy valně nezlepšili svou sexuální situaci a kteří jsou nadále nuceni se spokojovat jako nejintenzivnějšími senzacemi, rozkošemi, vesměs značně chatrnějšími, než jsou rozkoše, které je dopřáno prožít mnohdy i nejubožejším,

nejposlednějším tvorům lidské společnosti. Psychoanalýza objevila

tragédii lidského života, avšak lidé nemají dosti odvahy, aby si ji

náležitě uvědomili a aby se k ní otevřeně přiznali.

2. Usměrněný život

Kdyby lidé nebyli zaujati proti psychoanalýze z právě uvedených

důvodů a kdyby ji posuzovali objektivně, čistě rozumově, zajisté by byli

nuceni uznat nesmírnou říši a moc sexu, kterou nám objevila

psychoanalýza. Ba jest dokonce možné, že by sami přiznali pohlavnosti

mnohem větší význam a vliv, než jaký mu dosud přisuzují

psychoanalytikové. Pouhý letmý pohled na přírodu by jim postačil, aby

si uvědomili, že člověk by byl opravdu podivný a vzhledem k ostatním

organismům zcela odlišný tvor v případě, že by jeho pohlavnost

dirigovala opravdu jen tragédie a tragikomedie, odehrávající se na

prostěradlech, a nezasluhovala se zároveň i o závažnější a složitější

lidskou činnost. Považme třeba jen, že veškeré hýření kvetoucí

vegetace nevídanými barvami a nejvzácnějšími vůněmi je pouhý

sexuální výboj, že nádherné louky, pestře zbarvené tisíci rozmanitými

květy, bělostné koruny kvetoucích štěpů, těžké vůně, vydechované

šeříky a jasmíny, bizarní a fantastické tvary našich a obzvláště

exotických, tropických květů, tařicí zažloutlé skály, nach nepřehledných

vřesovišť, „sirná oblaka“, vyvátá z lesů a konečně začasto zlatící

hladiny klidných vod atd., jsou jen úkazy sexuálního vyspívání a

vyžívání rostlinstva, a že tedy k nejnádhernějšímu rouchu dopomáhá

přírodě právě pohlavnost. Lidé však považují paradoxně přírodu za

nezvratný důkaz nesprávnosti a zvrácenosti psychoanalýzy, neboť

přírodu nechápou a nechtějí pochopit.

Proti sexu vedou lidé pštrosí politiku. Každá připomínka

pohlavnosti mimo budoárové prostředí je provokuje, zraňuje, a proto,

pečujíce o klid svých duší, snaží se existenci pohlaví slepě pominout,

nevnímat a neuznávat. Snil snad některý z nadšených obdivovatelů

přírody v kvetoucím háji o pohlavním úsilí, které se touto nádherou

projevuje? Evokovala v něm snad kvetoucí příroda, květy, předhánějící

se nejfantastičtějšími formami, nejrozmanitějšími barvami a nejsvůdnějšími vůněmi, představu plesu, na němž slečinky se navzájem předstihují honosnými toaletami, drahocennými šperky a exotickými parfémy? Zajisté nikoliv. Parádivost vdavekchtivých dívek pokládají lidé za mrzkou, nečestnou léčku, avšak v okázalém, marnivém vyzdobení kvetoucí flóry vidí naopak projev vznešenosti a ušlechtilosti, neboť na přírodu se dívají neživotně jako kleštěnci na harém.

Lidé, kochajíce se přírodou, nikdy nepomyslí na její pohlavnost. I když se ve škole již od prvých let učí, že květy jsou pohlavními orgány rostlin, spatřují v nich neustále symbol čistoty, nevinnosti a ušlechtilosti, ačkoliv jinak pokládají pohlavnost za pařeniště všech zmatků, mrzkostí a nízkostí. Jsou-li již rozumově nuceni uznávat a uvědomovat si, že pohlavnost se projevuje i jinde než v jejich zšeřelých ložnicích, stává se totiž pro ně pojem pohlavnosti pocitově pouhým flatus vocis, slovem, postrádajícím veškerý svůj smysl a význam. Ačkoliv je nesporné, že lidé jsou obeznámeni s pohlavností rostlin, pravý obsah a dosah tohoto pojmu si neuvědomují. Považme jen, jaký údiv a pohoršení by vzbudil prozaický květinář, který by po způsobu chvalně známých hesel propagoval svou živnost nápisy: „Ozdobte rovy svých drahých rostlinnými genitáliemi!“, „Rostlinným pohlavím řekneš vše“ apod.

Konečně neuvědomují-li si lidé pravou příčinu a smysl půvabného vzhledu kvetoucí vegetace, nelze se tomu mnoho divit, neboť lidé si řádně neuvědomují ani roli pohlaví u fauny. Kdyby lidé měli náležitě na zřeteli, kterak pohlaví působí na tělesný vzhled živočichů, jak honosné a nákladné vzezření mají samci, aby se zalíbili samičkám, a kdyby tento poznatek netlel v zapomnění mezi jejich encyklopedickými vědomostmi, kterých kdysi nabyli, zajisté by nikdy neužívali na příklad nejapného úsloví o nasazování parohů. Parohy zvěře jsou přece ozdobou, propůjčující jí erotický půvab, a zbraní, jíž vítězí nad svými soky v lásce, takže přízví paroháčů přísluší spíše casanovům než klamaným manželům, olysalým pantátům, navždy vyřaděným z erotické konkurence. Jak zřejmo, jsou tedy lidé o pohlavním

dimorfismu poučeni, avšak poučení si z něho neberou. Jinak bychom

také nemohli pochopit, že se lidé dosud pokoušejí shledávat zásadní,

apriorní pochybenost psychoanalýzy, dokumentující, že lidská sexualita

není angažována jen v milostných hrách a pletkách. Jsme-li si totiž

vědomi, jak značnou měrou je pohlavnost schopna modifikovat

rostlinné organismy a živočišná těla, aby snáze a jistěji dosáhla svých

záměrů, nemůžeme přece zásadně odmítat předpoklad, že pohlaví se

zmocňuje u člověka i jeho specifických duševních schopností, že ovládá

i lidského ducha a využívá ho pro své zájmy a cíle. Naopak, poznání

nesmírné úlohy a moci sexu v přírodě, poznání, že všechen přepych a

divy v živé přírodě si vynutila pohlavnost organismů, jest nás schopno

jen utvrzovat ve víře, že i na lidské snažení, na všechna díla lidská jest

nutno pohlížet stejně jako na bizarní květy rostlin nebo na důraznou a

honosnou pohlavní zrůzněnost živočichů nejinak než jako na ozdobu, jíž

se člověk krášlí, aby vynikl nad ostatní lidi a zdolal je v erotickém

soupeření. Jestliže se rostliny předhánějí nádherou svých květů, aby

přilákaly hmyz, který by je opylil, a jestliže fauna má postaráno o svůj

vábný vzhled pestrým peřím, bujnou srstí atd., láká člověk svého

sexuálního partnera svým majetkem, svým společenským postavením,

svou důvtipností, svou tvorbou atd. neboli zkrátka řečeno svými

pracovními výkony a úspěchy. Jak nápadný a půvabný vzhled flóry a

fauny, tak i originální a důmyslné chování a konání lidské má jeden a

týž smysl. Rozdíl mezi lidmi a ostatními organismy tkví tu jedině v

tom, že rostliny i živočichové jsou nuceni se spokojit takovým

půvabem, jakým je obdarovává příroda, kdežto člověk může přírodu

korigovat, a využívaje svých psychických a pracovních schopností,

může se postarat o většívábnost a přitažlivost, než jaká mu byla jeho

tělesným vzhledem přírodou přisouzena. Lidský duch spěje k týmž

metám jako kterýkoli organismus. Vyšších cílů není třeba lidské psýše

přikládat.

3. Erotická nouze

Konečný a jednotný smysl všeho lidského úsilí jest povahy libidinózní. Vším svým jednáním a konáním snaží se člověk koneckonců nabýt pokud možno co největšího půvabu a přitažlivosti pro druhé pohlaví, co nejsvůdnějšího erotického vzhledu, který by mu zjednal možnost dokonalého ukájení. Naproti tomu přímý libidinózní význam lidské aktivity, na nějž se dosud omezují psychoanalytické výklady a jenž tkví v sublimovaném ukájení různých našich erotických a sexuálních požadavků, jest jen jejím sekundárním, podřadným libidinózním smyslem. Člověk se rve se životem, úmorně si zajišťuje a zlepšuje své postavení, domáhá se stále a stále většího majetku a přepychu, tvořínové a nové hodnoty, objevuje, vynalézá, buduje atd. v podstatě jenom proto, aby se vyšinul, ať již svým blahobytem, svým sociálním, mocenským postavením nebo svou slávou a vážeností, nad ostatní lidi, neboť čím význačnějšího postavení dosáhne, tím většími nadějemi na vítězství v erotickém zápolení se může kojit. Staré přísloví „Práce šlechtí“ je naprosto pravdivé. Prací si člověk zjednává větší lesk, větší erotickou vábnost.

Vzhledem k vytčenému cíli a smyslu lidské činorodosti mohli bychom ovšem předpokládat, že více nebo méně enormní pracovní nebo tvůrčí úsilí, kterým se lidé vyznačují, uhasíná, jakmile se člověk domůže sexuálního partnera. Na štěstí, nebo chcete-li na neštěstí, tomu však tak nebývá, neboť člověk ani získáním nejdokonalejšího partnera nedosahuje kýženého cíle. Na světě neexistuje totiž ani jediný partner, který by člověka trvale uspokojil. Každý partner, byť by se nám třeba zdál co nejideálnější, ztrácí po čase na svém kouzlu, a lidé jsou nuceni se poohlížet po jiném. Naše sexualita si vyžaduje přespříliš mocnou erotickou vzpruhu, a tu jí není s to trvale poskytovat žádný partner.

Člověk je ve svém sexuálním životě těkavý, vždy neuspokojený,

neboť erotické vzpruhy vyplývají více nebo méně z ilusí, z fata morgán,

které se dosažením milovaného partnera, soužitím s kýženým

partnerem, rozplývají. Erotické tužby přinášejí lidem jen a jen

zklamání. Přes to přese všecko však lidé neztrácejí nikdy naděje a

nechť se dožívají sebetrapnějších rozčarování v lásce, jsou vždy ochotni

podlehnout novým šalebným ilusím, opájet se znova a znova novými

přízraky. Eros žene lidi stále vpřed za novými partnery, za novými

láskami, a právě v tom tkví nezdolnost lidského snažení, věčný pramen

lidské činorodosti. Jestliže touha po získání sexuálního partnera nikdy

neutuchá, jestliže člověk je nucen sváděti stále a stále nové boje o

pohlavního druha, je totiž také nucen neustále se lopotně rvát se

životem, zlepšovat si své postavení, hledět se vyšvihnout a nenechat se

nikdy zastínit svými soupeři. Z tragédie lidského sexuálního života, z

tragédie, zaviněné naší věčnou erotickou nespokojeností, vykvétá takto

lidská civilisace a kultura. Tragický konec všech lásek donucuje lidstvo

nepřetržitě k vývoji, k pokroku.

Dosažením ideálního sexuálního života, o němž tolik autorů,

zvláště básníků, od nepamětných dob snilo, zastavil by se vývoj lidstva

a lidé by se brzo opětně ocitli na nejprimitivnější životní úrovni, z níž

se nesčíslné řady předcházejících, eroticky méně šťastných generací

namáhavě vyprošťovaly. Ovšem ideálního pohlavního života se lidé

nikdy nedomohou a všechny pokusy o jeho dosažení jsou předem

marné a beznadějné, jelikož bychom se mýlili, kdybychom se

domnívali, že strastiplnost našeho sexuálního života je podmíněna

odstranitelnými příčinami, na příklad dosavadními neutěšenými

sociálně-ekonomickými poměry. Hlavní a nepřekonatelná příčina běd

lidského života pohlavního vězí naopak v samé povaze našeho libida.

Lidé jsou k nespokojenosti ve věcech pohlavních odsouzeni provždy

samotnou přírodou. Zdroj lidských sexuálních tragédií nelze totiž

hledat ani tak v sexuální nouzi, v odstranitelné a obvykle jen

přechodné nedostupnosti jakéhokoliv sexuálního partnera vůbec, jako v

nouzi erotické, ve věčné, absolutně nepřekonatelné nedostupnosti trvale

a náležitě eroticky emotivního partnera. Přesto však o sexuální nouzi

byly již sepsány mnohé velmi objemné folianty, kdežto nouze erotická,

pravé sémě většiny běd v našem sexuálním životě, zůstává

nepovšimnuta a neprobádána.

Sexuální nouze, o níž dnes bývá tak často diskutováno, je

koneckonců pouhou fikcí, neboť o sexuální nouzi v pravém slova

smyslu jest možno mluvit celkem jen ve výjimečných případech.

Sexuální nouzí trpí opravdu jen lidé odloučení buď násilně nebo

samovolně od lidské společnosti. Jsou to jednak vězňové, káranci a

mládež, bedlivě střežená doma nebo v různých učilištích svými

pěstouny, jednak nemocní lidé, upoutaní na lože, námořníci,

podnikající dlouhé plavby na lodích bez ženského osazenstva, vojáci,

pokud se nemohou vzdálit třeba po delší dobu ani na krok ze svých

bojových posic, nebo účastníci výprav do pustých, neosídlených končin,

nemohou-li si s sebou z technických důvodů vzít ženy apod. Za

normálních životních podmínek, přes všechny krušné sociálně

ekonomické poměry, sexuální nouze vlastně neexistuje. Žádný člověk,

žijící svobodně mezi ostatními lidmi, jedině snad s výjimkou lidí, kteří

jsou drasticky od přírody nebo nějakým neštěstím zohaveni, není

odsouzen k sexuální abstinenci, neboť všichni lidé mají v normálním

prostředí možnost nalézt si nějakým způsobem příležitost k jakémusi,

podle svých žádostí více nebo méně častějšímu a pravidelnému

pohlavnímu styku. Dnešní bědné hospodářské poměry a nesnesitelné

moralistické názory sice mnohé lidi, ovšem jenom svobodné, k

sexuální abstinenci značnou měrou podněcují, na příklad pokud běží o

dívky, ponoukajíce je, aby si uchovaly nepokaženou pověst včetně

hymenu, chtějí-li si uhájit vyhlídky na úspěšný sňatek, anebo pokud

běžío muže, odstrašujíce je před pohlavními styky hlavně alimenty,

avšak v žádném případě nemají takové moci, aby někomu absolutně v

sexuálních stycích zabraňovaly. Konečně neméně mocný popud k

pohlavní zdrženlivosti v nemanželských stycích skýtá i sama příroda,

pronásledujíc lidstvo pohlavními chorobami. Ovšem veškerým těmto

nebezpečenstvím jest se možno při vší opatrnosti s největší

pravděpodobností uvarovat, a nelze tudíž vůbec předpokládat, jako by se jich v dnešních časech svobodní lidé tak značně obávali, že by se raději zřekli jakýchkoli pohlavních styků a trpělivě čekali, až jim bude hospodářsky umožněno domoci se legálního, manželského ukájení. Proto, žijí-li dnes přece jen mnozí lidé v sexuální abstinenci i za normálních poměrů, nedomnívejme se, že jsou do této trýznivé situace vháněni sexuální nouzí, přímým nebo nepřímým znemožněním sexuálních styků vůbec. Sexuální abstinence jak úplná, tak i částečná je u lidí na svobodě a v běžném prostředí žijících zaviněna jedině erotickou nouzí, tím, že nenacházejí partnera, hovícího jejich vkusu, jejich sněným představám, a že odmítajíse stýkat s partnery, kteří jim eroticky dosti nebo úplně nevyhovují.

Chceme-li obviňovat společnost z účasti na bědách, které postihují náš sexuální život, jest tedy především nutno zkoumat, zda a jakou měrou zvyšují dnešní společenské poměry erotickou nouzi lidstva.

Naproti tomu o sexuální nouzi, způsobovanou sociálními a hospodářskými faktory, není se třeba starat, neboť lidé jsou do ní vháněni opravdu jen v zcela výjimečných případech, o nichž jsme svrchu pojednali. Enormně svízelný sexuální život v dnešní společnosti, dosud nesprávně pokládaný za důsledek sexuální nouze, může být tedy v podstatě jen důsledek uměle, sociálně-ekonomickými zřízeními zvyšované nouze erotické. Dnešní společnost ztrpčuje náš sexuální život ponejvíce proto, že se snaží omezit naše pohlavní styky na styky manželské. Vzhledem k dosavadnímu mylnému domnění, že lidé trpí především sexuální nouzí, bývá zlo zákonného, manželského uspořádání našeho sexuálního života spatřovat nesprávně v tom, že většině mladých lidí je pro jejich neutěšené hospodářské poměry znemožněno po dlouhou dobu vstupovat do stavu manželského, a dosahovat tak uspokojivého pohlavního ukájení. Uvědomíme-li si, že lidé trpí především nouzí erotickou, a nikoli sexuální, jsme však nuceni zlo manželské instituce hledat docela jinde.[ 1 ]

Jedině za účelem obhájení uspokojivého, normálního sexuálního života není zapotřebí uzavírat manželství, ba za tímto účelem nelze k

manželství dokonce ani nikomu radit. Manželství není totiž ze

sexuologického hlediska neblahou institucí ani tak proto, že zůstává

mnohým lidem nedostupné, jako naopak proto, že převážná část lidí

jest v něm odsouzena prožít většinu svého života. Manželstvím není

možno sexuální krisi rozřešit, neboť bědy sexuálního života

nevyplývají, jak opětovně zdůrazňujeme, z nouze sexuální, nýbrž z

nouze erotické, kterou manželská organisace pohlavního života

podstatně jen zvyšuje, a to především u manželů samých, a nikoliv u

lidí svobodných. Vzhledem k erotické nouzi ztrpčuje manželství

sexuální život svobodným lidem jedině v tom ohledu, že mnohdy

nejsou s to získat povolnost eroticky vyhovujícího partnera, nemohou

li mu přislíbit sňatek. Naproti tomu však nesrovnatelně tíživěji doléhá

manželství na samotné manžele, jelikož manželská láska, můžeme-li o

ní vůbec mluvit, a nebylo-li snad manželství uzavřeno jen z důvodů

společenských a hospodářských, pomalu hasne, a manželé, nadále si již

eroticky nevyhovující, dostávají se tak do mnohem trapnější situace,

než v jaké se mohou vůbec kdy ocitnout lidé svobodní. Máme-li k

disposici eroticky nevyhovujícího partnera, nelze přece proto ještě

předpokládat, že bychom byli blaženější, než kdybychom neměli přístup

k žádnému partneru vůbec. Naopak v takovýchto situacích jsme

obvykle mnohem nešťastnější, neboť je-li nežádaný partner, k němuž

máme přístup, naším zákonitým druhem, naší manželkou, respektive

naším manželem, jsme vesměs více nebo méně provždy zbaveni

možnosti se z této trapné situace vyvléci, kdežto lidé trpící sexuální

nouzí, dříve nebo později se z ní vymaní, nejde-li ovšem na příklad o

vězně potrestané doživotním žalářem. Na manželích můžeme tedy

nejlépe pozorovat, že neutěšený sexuální život není způsobován

sexuální nouzí, nedostupností jakéhokoliv partnera vůbec, nýbrž nouzí

erotickou, nedostupností vhodného partnera. O sexuální nouzi v

manželství, pokud nebylo uzavřeno s impotentním partnerem, nelze

přece mluvit, a přesto nenacházíme nikde tolik tak značně svým

pohlavním životem nespokojených lidí jako právě mezi manželi. Arciť

ani sexuální život svobodných lidí nezůstává koneckonců nevalně dotčen soudobými sociálně-ekonomickými poměry a i u svobodných lidí stupňují tyto neblahé faktory značnou měrou erotickou nouzi, neboť jsou-li manželé nuceni předepsanou věrností se stýkat s partnerem, který je již omrzel nebo který je jim dokonce již od prvopočátku odporný, vstoupivše s ním do stavu manželského jen ze zištných důvodů, jsou zase svobodní lidé nuceni namnoze svou tísnivou finanční situací pěstovat své ilegální styky ponejvíce jen s osobami, které se jim za to mohou materiálně odvděčit, a nikoliv s takovými partnery, po jakých touží.

Jak zřejmo, nejsou pouhou dostupností sexuálního partnera, pouhým překonáním sexuální nouze, zažehnány bědy našeho sexuálního života. O neutěšenosti pohlavního života lidí, kteří mají dostatečnou příležitost k objektnímu ukájení, alespoň pokud běží o muže, přesvědčuje nás zejména prostituce. Považovat totiž prostituci převážně za důsledek sexuální nouze mužů je naprosto nesprávné. Kdybychom zjistili, jakého druhu je klientela prostitutek, zajisté bychom zkonstatovali, že prostitutky jsou mnohem více vyhledávány ženatými muži než svobodnými a že zároveň četní svobodní lidé, s nimi obcující, mají dokonalou možnost stýkat se s „řádnými“ ženami, což znamená, že k styku s prostitutkami jsou nuceni jen z poměrně malé části lidé, kteří by se jinak nevyhnuli sexuální nouzi, a že naopak většinou vyhledávají lidé prostitutky jedině z erotické nouze, jsouce znuděni svými manželkami, snoubenkami anebo milenkami.

Vzhledem k tomu, že lidé trpí především erotickou nouzí, a nikoliv nouzí sexuální, jest si nutno vždy jasně uvědomovat, že dnešní společnost ztrpčuje nám sexuální život hlavně proto, že zvyšuje naši erotickou nouzi. Kdyby sexuální bědy, vyvolávané nepříznivými sociálními poměry, tkvěly toliko v sexuální nouzi, nebyli bychom jimi zajisté tak značně znepokojováni jako dosud, neboť v ipsaci nalezli bychom z nich celkem přijatelné, vyhovující východisko.[ 2 ] Orgasmus dosažený ipsačně je stejně blažený požitek jako orgasmus dosažený objektním ukájením, souloží. Naopak ipsace má proti souloži mnohdy i své výhody a přednosti. Jistě alespoň oproti takovým souložím, při

nichž obcujeme s partnerem, který nám nevyhovuje a kterému se

oddáváme jedině z krajní nouze. S čistě nouzovým partnerem stýkáme

se v podstatě jen genitálně, štítíce se s ním laskat, a konečný,

bezprostřední dojem z takového styku, za jehož konkrétní případ

bychom mohli uvést třeba soulož s prostitutkou posledního řádu, jest

jen skličující, hnusný a zajisté se ani zdaleka nevyrovná ipsaci, při níž

naše fantasie je nám s to dodávat představy tak emotivních partnerů,

jakých ve skutečném životě nikdy nezískáme a jaké možná ani osobně

nepoznáme. Kromě toho nemá ipsace žádných neblahých následků,

nevydávajíc nás na příklad v nebezpečí pohlavní nákazy, jíž se ani při

největší bdělosti nelze při zmíněném styku s naprostou jistotou

vyvarovat. Jestliže se však přes všechen odpor k souloži s nouzovým

partnerem lidé opětně k ní odhodlávají, jest to možné jedině proto, že

si ve svých fantasiích hnusný dojem z posledního takového styku

zaretušovali. Při ipsaci může naše fantasie totiž těžit i ze vzpomínek na

nejnuznější a nejnevyhovující prožitky, a má-li tudíž nouzové objektní

ukájení vůbec nějakou hodnotu, jest ji shledávat právě v tom, že

vzpomínky na ně vhodným, ale skutečnosti nehovícím způsobem

upravené jsou nás s to při ipsaci mocně vzrušit a vzpružit. Ovšem toto

klamné zhodnocení takovýchto trapných dobrodružství se nám nakonec

zle vymstí, neboť dodává vzpomínanému prožitku tak velkou

emotivitu, že býváme, jak již bylo uvedeno, opětovně zlákáni k

podobnému nerozvážnému činu.

Za příklad objektního ukájení, jež se stěží vyrovná ipsaci, nebyli

jsme však nuceni uvádět ani tak drastický příklad, jako je styk s

prostitutkou posledního řádu, neboť ipsace skýtá mnohdy lidem i

rozkošnější požitky než styk manželský, styk s legálním partnerem,

aniž by tento partner byl ošklivý, špinavý a bídně oblečený jako

zmíněný druh prostitutek, nýbrž i když je hezký a svůdný, ovšem jen

pro toho, kdo se ho ještě sdostatek nenabažil. Dlouhé, trvalé a

výhradní soužití s jedním a týmž partnerem deklasuje i původně

sebeemotivnějšího partnera na nevzrušujícího a přímo odpuzujícího,

takže i vzájemně znechucení manželé, neoddávají-li se cizoložství, začasté raději vůbec nesouloží, než aby se nutili překonat odpor, který k sobě pociťují, a spokojují se ukájením autosexualistickým.

Ačkoliv ipsací lze vyváznout ze sexuální nouze, a přestože ipsovat je dokonce výhodnější a příjemnější než souložit s nouzovým, eroticky nevyhovujícím partnerem, nestačí ipsace nikdy vyvážit objektní ukájení, k němuž jsme opravdu puzeni, eroticky lákáni, a to proto, že erotické vzruchy, které nám při ipsaci skýtá vlastní fantasie, jsou oproti erotickým senzacím, jaké prožíváme při více nebo méně vhodném objektním ukájení, nedokonalé a neuspokojující. Psychoerotismus, obvyklá autistická erotická nadstavba ipsace, naše erotické požadavky neukojuje, a proto také nelze se jím vymanit z erotické nouze. Fantasované erotické vzněty se nevyrovnají nikdy reálným erotickým dojmům, avšak nikoliv snad jen proto, že jsou mlhavé, nýbrž především proto, že jsou kusé. Předně, psychoerotické vzrušení vyplývá převážně jen z vidin, zatím co jiné počitky než zrakové, poetiky sluchové, čichové, chuťové, hmatové, tepelné a tlakové si nedovedeme ilusionovat. Za druhé při psychoerotismu fantasovaný partner je mrtvý, nemá vlastní aktivity, jeho akce, dovedeme-li si je vůbec představovat, nejsou nepředvídatelné jako u partnera reálného, a erotika je přece především hra, jednání, a nikoli pouhá podívaná, pouhý obraz, ať již statický nebo pohyblivý. O mocné erotické vzněty, jaké prožíváme při souloži a zejména při předehrách k ní, jsme tedy při psychoerotismu oloupeni, ochuzeni, třebaže, díky ničím nevázané fantasii, jsme si s to představovat nejideálnější partnery, jakých se nikdy nedomůžeme, nebo jací dokonce ani vůbec neexistují. Ipsace nenachází tedy v psychoerotismu dostatečně emotivní erotickou nadstavbu, a právě z toho důvodu zůstává jen nouzovou, neuspokojivou náhražkou kvalitního objektního ukájení, a tudíž i nedostatečným prostředkem k uhájení obstojného sexuálního života.

Zhodnocením neobjektního ukájení podali jsme nový důkaz, že bědy našeho pohlavního života jsou zplodinou erotické nouze a že z vědeckého hlediska je nenáležité označovat za jejich původce nouzi sexuální. Nouze sexuální jest řídký, výjimečný zjev. Lidé trpí nouzí

erotickou a jedině na jejím překonání je v podstatě závislé štěstí

lidského života. Ovšem, i když erotickou nouzi lze značně zmírnit,

jelikož, jak jsme poznali, je za ni třeba činit zodpovědno z velké části

dosavadní společenské zřízení, nebude erotická nouze ani v

nejdokonaleji uspořádané společnosti sprovozena ze světa. Erotické

tužby jsou totiž u mnohých lidí značně neúměrné jejich erotické

zdatnosti, jejich erotické vábnosti a přitažlivosti, a pak ani eroticky

nejvábnější člověk nemá ještě zajištěny úspěchy v erotické konkurenci.

K dosažení toužených partnerů není třeba jen dostatečné erotické

zdatnosti, nýbrž i štěstí. Koneckonců nezbaví se však erotické nouze

ani člověk nejšťastnější, i kdyby byl eroticky půvabný nejvyšší měrou a i

kdyby mu jeho sociální poměry nikterak v jeho úspěších nepřekážely,

neboť, jak již z počátku bylo uvedeno, je nám samotnou přírodou

znemožněno žít trvale spokojený sexuální život neboli nalézt partnera,

který by nás na věky věkův eroticky uspokojoval a nevháněl nás za jistý

čas znova do erotické nouze. Člověk se může zbavit erotické nouze jen

přechodně, na kratší nebo delší dobu na počátku svých milostných

poměrů. Ovšem prakticky tomu ani při největším štěstí, jímž může být

člověk obdařen, vždy, při každém poměru nebývá, a to z té příčiny, že i

nejšťastnější člověk je nucen se spokojit mnohdy s partnerem, jenž mu

plně nevyhovuje a s nímž se stýká více nebo méně jenom z nouze.

Ideál našich lásek je tedy nedosažitelný proto, že jedni partneři, které

získáváme, mu již od počátku vůbec nevyhovují a druzí, v nichž se jej

zprvu domníváme nalézat, nás dříve nebo později z našeho omylu

vyvedou.

Erotickou nouzí trpí a budou trpět více nebo méně všichni lidé. Na

její naprosté zdolání nestačí ani síly jednotlivce, ani síly společnosti.

Lidskou mocí lze překonat a zahladit jen nouzi sexuální. Riskuje-li

člověk nebezpečí, která mu plynou ze soulože, není, až na opravdu

výjimečné případy, nikdy nucen trpět sexuální nouzí, avšak erotické

spokojenosti nedosáhne trvale nikdo ani za cenu svého života. Rovněž

tak společnost může být člověku značně nápomocna při překonávání

sexuální nouze, kdežto proti nouzi erotické je vcelku bezmocná a jest ji

s to jen jistou měrou mírnit. Erotická nouze je naším nezměnitelným

údělem a tento fakt je tím trapnější a bolestivější, že erotickou nouzi

snášíme hůře než nouzi sexuální. Je-li nám totiž blahodiním ipsace

umožněno snášet celkem uspokojivě nouzi sexuální, nenacházíme zato

obstojného východiska z nouze erotické, neboť psychoerotismus,

analogie ipsace ve sféře erotické, je, jak známo, nedostatečnou

náhražkou reálně nedosažených erotických vzruchů. Vzhledem k tomu

žijí zajisté také spokojenějším životem lidé, kteří se nezmocňují těla

svých milenek, milenci platoničtí, než lidé, kteří přes nejčastější

kohabitace s různými partnery nezískávají nikdy takového partnera, k

němuž by vzpláli láskou. Život bez lásky, byť by byl sexuálně i co

nejbujarejší, je nejnuznějším životem, i když víme, že ani nejideálnější

lásky nekončí jinak než zklamáním neboli, že jejich blaženství trvá jen

krátký čas.

4. Věčná touha a neochvějná naděje

Ideální milenec, který by plál stále nejvřelejší láskou k jednomu a

témuž partneru, je výtvor lidské fantasie, vysněný šťastlivec, jímž se

lidé snaží stát, avšak jímž se nikdy nestanou. Dokonalý milovník,

gurmán v lásce, je ve skutečnosti nestálý, těkavý, a naopak lidi, kteří

zůstávají jednomu a témuž partneru po celý život věrni, mohli bychom

považovat za tvory s nejubožejšími erotickými požadavky, ne-li přímo

za tvory, zbavené erotických žádostí vůbec, kdybychom ovšem nevěděli,

že i oni pošilhávají, ať již zcela vědomě nebo jenom nevědomě, ve

snech, po jiných, svůdnějších partnerech, než jsou ti, s nimiž žijí.

Typem přirozeného a v mezích možností ideálního lidského sexuálního

života je zajisté spíše život Casanovův než život Filémóna a Baukidy.

Ideální věčné milování je přelud. Erotickou nouzi lze utišit jen

přechodně, na krátký čas, a proto nezmrzačený sexuální život vyžaduje

si změnu partnerů. Tím ovšem naprosto nechceme znehodnocovat lásku

a idealizovat snad jakousi „satyriasis“.

Sexuální život bez lásky je nedokonalý a více nebo méně neutěšený.

Teprve v lásce vychutnáváme všechny rozkoše sexuálního života plnou

měrou neboli jenom láskyplným milostným životem se náležitě

sexuálně vyžíváme. Přes to přese všecko však ani láska, nejhlubší vztah

mezi sexuálními partnery, nemá věčného trvání a brzy vadne, takže kdo

miloval jen jednoho člověka za celý svůj život, užil lásky jen krátký

čas. Kdo miluje opravdu svého partnera, bývá k němu sice poután delší

dobu než ten, pro koho partner chová jedině sex appeal, avšak ani jeho

zájem není nikdy věčný. Kdybychom žili naprosto volný, nijak

neomezovaný, svobodný sexuální život, mohli bychom tedy své erotické

úspěchy snadno posuzovat podle toho, jak často měníme svého

partnera. Čím méně by nám naši partneři vyhovovali, tím častěji

bychom je měnili. Proto nelze nehoráznou promiskuitu považovat za

nejspokojenější, nejideálnější sexuální život, právě tak jako ani opačný typ sexuálního života, věčné, trvalé soužití s jedním a týmž partnerem. Nejdokonalejší reálně dosažitelný způsob sexuálního života jest nutno spatřovat uprostřed těchto extrémů, v poměrech, kde má své slovo láska, avšak v poměrech včas vždycky přerušených a s jiným, novým partnerem navázaných.

Lásky jest k dokonalému pohlavnímu vyžití opravdu nezbytně třeba a zajisté bychom se nehorázně mýlili, kdybychom předpokládali, že požadavek lásky v milostném životě vzešel jen z moralistických názorů, podle nichž celkem čistě fyzické rozkošnictví z pohlavních styků je mrzké a člověka nedůstojné, neboť láska nám skýtá velmi cenné a nenahraditelné rozkoše. Před vzruchy, které jsme uvyklí nazývat prostou erotikou a které nás mohou vést jen k orgasmu, jest nutno dát lásce přednost hlavně proto, že nám umožňuje nalézt erotické zalíbení v partnerovi nejen jako v sexuálním nástroji, nýbrž i jako v prostém tvoru lidské společnosti, že dodává našemu partneru erotickou emotivitu jak v milostných hrách, tak i ve všedním životě, že nám poskytuje možnost eroticky zažívat i jeho nejvšednější úkony a jednání neboli, zkrátka řečeno, proto, že láska erotickou vábnost partnerovu prohlubuje, rozšiřuje, a dokonce i přenáší na předměty, jichž milovaný partner užívá, a vůbec na všechno prostředí, v němž se partner pohybuje a žije. Zamilovanému člověku se prolíná partner celým světem, nebo chcete-li, zamilovaný se dívá na celý svět skrze svého partnera. Láska je tedy v podstatě nejdokonalejší, nejintenzivnější reálně možné erotické vychutnávání partnera.

Erotické emoce vrcholí v lásce, a proto, máme-li se zamilovat, jest nezbytně třeba, aby nás partner ve všech směrech co nejmocněji eroticky fascinoval. Vzhledem k tomu nelze se však domnívat, že snad lidé, kteří se nemohou zamilovat, jsou lidé přespříliš eroticky kultivovaní, jimž žádný partner nevyhovuje v takové míře, aby k němu vzpláli láskou. Rovněž tak by však bylo pošetilé, kdybychom předpokládali, že to jsou lidé neobdaření schopností opravdu někoho milovat. Předně, láska není žádné umění, lásky je schopen každý člověk, a za druhé neexistuje ani jediný člověk, jenž by se nesetkal s partnerem, do kterého by se mohl zamilovat. Lidé, kteří se nezamilovávají, nejsou lidé, kteří se nedovedou, nýbrž kteří se nechtějí zamilovat. Jsou to lidé, odmítající každou příležitost k lásce buď proto, že více nebo méně marně doufají v příležitost lepší a že si ji nechtějí dát ujít nebo pokazit využitím příležitosti, jež se jim právě naskytuje, nebo snad ještě častěji proto, že se obávají, aby jejich láska nebyla opětována, čímž by mohli být zesměšněni, a tak i pro příště z erotické konkurence vyřaděni. Všichni lidé touží po lásce, i když ji mnozí z váhavosti, ať již podmíněné přílišnou obezřetností a vybíravostí nebo strachem z fiaska, neprožívají a utěšujíse nuzným, chlípným životem, v němž lásky není.

Vysmívají-li se lidé jedincům lásku nepoznavším jako ubohým nešťastníkům, ochuzeným o nejvyšší rozkoše, mohou se tito vysmívanci zase vysmívat lidem lásku pěstujícím jako prostoduchým a malomyslným žebrákům, kteří se spokojují každou almužnou, každým partnerem, s nímž je osud svede, přestože se pokaždé dožívají jen a jen trapného zklamání a rozčarování. Nezaujatě posuzováno, vedou ovšem rozumnější život lidé, lásce se nezpěčující. Lidé ostýchaví nebo přespříliš vybíraví, kteří v zárodku každé láskyplné vzplanutí potlačují, dusí, domnívajíce se neustále, že jejich pravá chvíle ještě nenadešla, že žádný z partnerů, kterého mají možnost získat, není ještě tím pravým, jejž mohou očekávat, zbytečně se připravujío svrchovaně slastné chvíle, které by mohli prožít, a setrvávají-li ve svém pošetilém váhání až do konce svého života, nikdy lásku, a tak ani plný, dokonalý sexuální život nepoznají. Věčné, zklamáním nekončící lásky tak jako tak nikdo nikdy nedosáhne, a jakákoliv přespřílišná obezřetnost ve výběru partnera je proto nesmyslná.

Mají-li lidé možnost a dosti pevné vůle, aby se odpoutali od partnera, když je nudí, není třeba, aby se v kterémkoliv případě vyhýbali partnerům, v něž jsou s to se zamilovat neboli kteří jim mohou být více než sexuálním nástrojem. Ti, kdož lásku nepotlačují, ti, kdož se hledí stýkat co nejvíce jen s partnery, které by opravdu milovali, dožijí se sice vždy po kratší nebo delší době trapného rozčarování, jemuž lidé v lásce zdrženliví unikají, avšak o několik těch chvil ideální lásky, jež na počátku svých poměrů prožívají, je již nikdo neoloupí. I když jsme si zcela jasně vědomi, že věčné, trvalé lásky nelze dosáhnout, zůstává nám tedy neznámo, proč bychom se lásky měli vystříhávat. Chceme-li žít sexuální život tak dokonalý, jak je reálně jen možné, jsme chtíc nechtíc nuceni se spokojit planým experimentováním, a kdo se této beznadějné experimentace zdržuje, nic nezíská, jen ztrácí, zbytečně promeškávaje několik málo blažených chvil, které nám osud dovoluje prožít.

Jsou sice lidé, kteří se snaží nejen druhé, nýbrž i sami sebe přesvědčit, že lásky nemají zapotřebí, a že tudíž jejím nepoznáním nejsou o nic ochuzeni, avšak hlubší psychologický postřeh nám potvrzuje, že i oni po lásce touží a že se jen více nebo méně vědomě přetvařují, právě tak jako se na druhé straně přetvařují zase lidé, kteří nás chtějí přesvědčit, že jsou s to vzplanout k jistému partneru trvalou láskou. Jest nezbytné, abychom měli vždy na paměti dvě základní poučení: jednak, že všichni lidé touží po lásce, jednak, že všechny lásky v poměrně krátké době uhasínají. Proto nemohou být spokojeni se svým sexuálním životem ani chlípní býčkové, cílící k pouhému orgasmu bez ohledu na to, jak emotivní partner jim k němu dopomáhá, ani manželé, omezující se trvale a výhradně na jednoho a téhož úředně jim povoleného partnera, i když s ním vstoupili ve stav manželský čistě z lásky. Natožpak s nezvratnou nedůvěrou jsme nuceni posuzovat spokojenost lidí, trávících svůj život staromládeneckým, misogynským, respektive staropanenským, misandrickým způsobem.

Ideál lidského sexuálního života je uniformní. Všichni lidé touží po stejném způsobu pohlavního života, a žijí-li přes to přese všecko in rebus sexualibus nejrůznějšími a často naprosto protichůdnými způsoby neboli jestliže zdánlivě existují mezi lidmi rozmanité erotické typy, jest to jen trapný následek našich bědných osudů, které nám vesměs brání, abychom se sexuálně vyžívali podle svých tužeb a přání, a které nás nutí, abychom se spokojili takovým nebo onakým, více nebo méně zmrzačeným ukájením svých pudových požadavků. Přes veškerou

nejbizarnější modifikaci sexuálního života neutuchá totiž v žádném

člověku touha po ideálním prožití pohlavních rozkoší a lidé se taktéž za

každé situace usilovně snaží této touze zjednat příležitost k ukojení.

Ideál láskyplného života, jednotný životní ideál, samotným libidem

lidstvu přisouzený, je nezměnitelný a nevymýtitelný. Žádné zvláštní

erotické choutky, a tudíž žádné svérázné typy milovníků vpravdě

neexistují. Na všechny nejrůznější druhy sexuálního života, nehovící

vylíčenému přirozenému a jednotnému ideálu, je nutno pohlížet jen

jako na nouzová ukájení, i když lidé obvykle nouzový charakter svého

sexuálního života zapírají a i když se na to neb ono bědné ukájení

omezují po celý svůj život. Opravdu přirozený a v mezích lidských

možností eroticky dokonalý pohlavní život vedou jedině lidé, kteří se

neomezují na vzruchy, postačující jim k vyprovokování orgasmu a kteří

co nejčastěji dosahují svých rozkoší stykem s partnerem, kterého

opravdu milují, to jest lidé, prožívající nesčetné, ale láskyplné poměry,

opouštějíce svého partnera vždy, jakmile jejich láska k němu počne

ochabovat. Naproti tomu všichni ostatní lidé žijí neutěšeným

způsobem, neboť jejich touhy, které nemohou překonat, nejsou více

nebo méně reálně možnou měrou ukojovány. Svým životem nemohou

být spokojeni ani lidé, kteří přes četné sexuální pletky nepoznávají

lásky, ani manželé, kteří jsou obvykle přinuceni spokojit se navždy

jedním a týmž partnerem, natož pak teprve nikoliv ti nešťastní jedinci,

kteří se odříkají objektního ukájení vůbec. Každý člověk touží po lásce,

po ideálním, eroticky dokonalém sexuálním životě a verva, s níž se nás

snaží přes to přese všecko lidé, žijící nedokonalý sexuální život,

přesvědčit o své maximální spokojenosti, nás v tomto předpokladu jen

více a více utvrzuje.

Obhajobou a vychvalováním svého ubohého, neutěšeného

sexuálního života snaží se totiž lidé zakrýt svou erotickou

méněcennost, svou neschopnost domoci se šťastnějšího ukájení, k

čemuž by zajisté nebyli nutkáni, kdyby právě skrytě netoužili po

ideálním partnerovi, po eroticky dokonalejším sexuálním ukájení.

Jedině proto, že i oni chovají stejné požadavky jako ostatní lidé a že neochvějně věří v jejich konečné uplatnění a uspokojení, pečují s nevšední starostlivostí o svou pověst a snaží se své sexuální bědy namísto svými neúspěchy a svou nezdatností klamně vysvětlovat naopak svou výjimečností a velkolepostí. Jinými slovy řečeno, lidé, usilujíce nás šalebnými řečmi přimět, abychom jejich znetvořený sexuální život nepokládali za bědné, ubohé, nýbrž za jediné možné a nejdokonalejší vyřešení jejich sexuálních problémů, hledí si uchovat erotickou vábnost a zajímavost, která jim má jednoho dne dopomoci k ideálnímu ukájení. Kdyby se k své erotické neuspokojenosti, k bědnosti svého sexuálního života lidé přiznali, mohli by si totiž tímto přiznáním pokazit vyhlídky na lepší, šťastnější život v budoucnu.

Na příklad v askezi žijící a spokojeně se tvářící staří mládenci, kteří ve skutečnosti jsou nešťastní, trpíce enormní erotickou nouzí, vysvětlují nám svou osamělost svým misogynstvím, naprostým nezájmem o ženy, jenom proto, že v hloubi srdce chovají naději, že nakonec přece jen nějakou vhodnou ženu získají, a že se nechtějí doznáním své dosavadní nouze zesměšnit, a tak si eventuálně toužebně očekávanou příležitost k dosažení svého životního ideálu pokazit. Misogynství, právě tak jako u žen zase misandrie, je pokrytectví. Svým předstíraným nezájmem o druhé pohlaví snaží se lidé paradoxně udržet si pozornost a zájem sexuálních partnerů, a dokonce se domnívají, že svou nepřístupností jen na erotické vábnosti nabudou, a že tak k sobě posléze přivábí tou měrou dokonalého partnera, jaký by o ně normálně ani okem nezavadil. Misogynie, respektive misandrie, je koneckonců trik, k němuž se lidé z nouze uchylují, a jestliže jím obvykle ničeho nezískávají, nelze se tomu vlastně ani podivovat.

Zastíraná erotická nezdatnost starých mládenců a panen, pohlavních styků se zdržujících, není ovšem nikdy tak značná, aby je donucovala k naprosté abstinenci v sexuálních stycích. Každý člověk, žijící v normálním prostředí, jest vždy schopen, jak jsme již několikrát podotkli, si nějakého sexuálního partnera nalézt, a eroticky méněcenní lidé jsou tedy zbaveni toliko možnosti dosáhnout vhodného partnera, po jakém touží. Jest to jen erotická nouze, která je nutí k zdrženlivosti

v objektním ukájení, avšak pouhý tento výklad nám sám o sobě

sexuální abstinenci ještě náležitě nevysvětluje. Erotický odpor k

partnerům, s nimiž se mohou lidé v nouzi stýkat, není většinou tak

značný, aby je stačil přimět k zdrženlivosti. Lidé, trpící erotickou nouzí,

stávají se sexuálně zdrženliví vesměs hlavně proto, že nechtějí lidem

vyjevit svou skrovnou, chabou erotickou zdatnost. Jestliže nemohou

dosáhnout na dostatečně vhodné partnery, zříkají se raději všech

partnerů vůbec, neboť lepší, ideální partner, v nějž pevně doufají, by se

nejspíše podle jejich mínění nikdy o ně nezajímal, kdyby věděl, s jak

ubohými partnery byli nuceni se před ním spokojovat. Tento smysl

zdrženlivosti, provokované v zásadě erotickou nouzí, je platný

koneckonců všeobecně. Můžeme se o něm přesvědčit nejen u lidí,

oddávajících se naprosté sexuální abstinenci, nýbrž u všech lidí

jakoukoliv měrou v objektním ukájení zdrženlivých, pokud snad nejde

jen o výjimečné případy, kdy sexuální partner je tak hnusný, že ho

odmítají opravdu čistě z fyzického odporu. Lidé se tedy všeobecně

zdržují pohlavních styků, nejsou-li s to získat dostatečně eroticky

vhodné partnery, protože s partnery náležitě je neuspokojujícími se

nechtějí stýkat, aby nám neprozrazovali, jak bědným ukájením jsou

nuceni se spokojit, a aby tak nenabyli špatné pověsti, která by je mohla

v budoucnu v dalším erotickém soupeření vážně poškozovat. Jsou však

i případy, kdy lidé odmítají se stýkat s partnery více nebo méně

vhodnými, dokonalými, a tu s uvedeným výkladem sexuální

zdrženlivosti nevystačujeme. Ovšem ani tu neběží o projev nějakého

zvláštního založení, nýbrž taktéž jen prostě o projev obezřetnosti. Styk

s více nebo méně ideálními partnery odmítají totiž lidé, kteří si nejsou

jisti svou erotickou zdatností, lidé eroticky méněcenní, a to z toho

důvodu, že se obávají, jsouce si své erotické inferiority vědomi, aby

jimi nebyli cynicky zneužiti jako nouzoví partneři, a aby tak nebyli

vydáni potupě a posměchu. Lidé, nedůvěřující svým erotickým

schopnostem, oddávají se obvykle z vhodných partnerů jen těm, kteří

je předem nezvratně přesvědčí, že to s nimi myslí čestně a vážně.

Jinak, kdyby se vydávali v nebezpečí, že jejich láska bude zhrzena, mohli by si pokazit pověst a zbavit se provždy vyhlídek na získání vhodného partnera, který by je opravdu miloval. Proto je také pochopitelné, že často lze lidi ošklivé získat mnohem nesnadněji než partnery i velmi krásné a půvabné. Zdrženliví lidé se řídí, jak zřejmo, každým způsobem známým příslovím, že trpělivost růže přináší.

Dále se můžeme přesvědčit o nehasnoucí touze a snaze dosíci ideálního, láskou znamenaného života právě tak jako u lidí žijících v sexuální abstinenci i u lidí zdánlivě si libujících v zcela protichůdném typu pohlavního života, v nezřízeném, hojném, každé příležitosti využívajícím a lásku pomíjejícím ukájení. I takovýto život vedou lidé z erotické nouze, avšak pyšníce se svým bouřliváckým, nesentimentálním pohlavním ukájením, svými nesčetnými dobrodružstvími s partnery, z nichž mn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.