načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: O duši, šílenství a genialitě - MUDr. Jaroslav Vacek

O duši, šílenství a genialitě

Elektronická kniha: O duši, šílenství a genialitě
Autor:

Tato kniha je kniha o duši, o nemocech duše a o genialitě od biblického starověku až po současnost. Géniové jsou vzácným kořením lidského pokolení. Jejich kreativita překračuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  154
+
-
5,1
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 557
Rozměr: 22 cm
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-2437-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha je kniha o duši, o nemocech duše a o genialitě od biblického starověku až po současnost. Géniové jsou vzácným kořením lidského pokolení. Jejich kreativita překračuje obvyklé hranice. A právě to vyvolává nedůvěru. Jak je možné, že někdo v umění, vědě či technice dospěl až k vrcholům? Kde se v něm vzala jeho mimořádná vynalézavost? Že by zvláštní přízeň bohů? Nejsou v pozadí jeho kreativity nějaké tajuplné vlohy? Může být géniem obyčejný člověk, jehož duševní funkce nevybočují z populační normy?

Předmětná hesla
Genialita
Duše
Kulturní antropologie
psychiatrická klasifikace
Reflexe v kultuře
Zařazeno v kategoriích
MUDr. Jaroslav Vacek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je knihou o duši, jejích nemocích a o genialitě – od starověku do

současnosti.

Géniové jsou vzácným kořením lidského pokolení.

Jejich kreativita překračuje obvyklé hranice. A  právě to vyvolává nedůvěru.

Jak je možné, že někdo v umění, vědě či technice dospěl tam, kam nevidíme?

Kde se v něm vzala jeho mimořádná vynalézavost? Že by zvláštní přízeň bohů?

Nejsou v pozadí jeho kreativity nějaké tajuplné vlohy? Může být géniemobyčej

ný člověk, jehož kognitivní funkce nevybočují z mezí populační normy?

MUDr. Jaroslav Vacek (*1931)

je absolventem Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Po praxi

na psychiatrii, neurologii a úrazové chirurgii působil v letech 1961–1970 jako

primář psychiatrického oddělení nemocnice v Karlových Varech.

V roce 1981 emigroval do Německa, kde působil jako soudní a vězeňskýpsy

chiatr. Publikoval kolem stovky odborných prací v češtině, němčině a rušti

ně. Česky psané knihy: Paranoidní syndrom vlastního zápachu (Psychiatrické

centrum, Praha 1992), O nemocech duše (Mladá fronta, Praha 1996), Velké

psychiatrické případy (Paseka, Praha 2001).


O duši, šílenství a genialitě


Jaroslav Vacek

O duši,

šílenství a genialitě

dauphin

strictly commercial

2012


Tato kniha vychází díky laskavé podpoře Tvůrčího literárního stipendia

ČNPS

© Jaroslav Vacek, 2012

Cover Image © Zdeněk Hajduch, 2012

© Dauphin, 2012

ISBN 978-80-7272-437-6

ISBN 978-80-7272-532-8 (pdf)

ISBN 978-80-7272-533-5(eub)


5

ÚVODEM

Talentovaných lidí je bezpočet. Géniové jsou vzácným kořením lidského

pokolení. Přicházejí s něčím novým, objevným. Jejich kreativita překračuje

obvyklé hranice. A právě to vyvolává nedůvěru a podezření. Jak je možné, že

někdo v umění, literatuře, filozofii, vědě či technice dospěl až k vrcholům?

Kde se v něm vzala jeho mimořádná vynalézavost, jak mohl dospět ke svým

neobyčejným tvůrčím schopnostem? Že by zvláštní přízeň bohů? Není to

dílo ďáblovo? Nejsou v pozadí jeho kreativity nějaké tajuplné vlohy,případ

ně zděděné? Může být géniem obyčejný člověk, jehož duševní funkcenevy

bočují z populační normy? Neskrývá se za nimi dokonce nemoc jeho duše?

S takovými otázkami se lidstvo potýká odnepaměti.

Tato kniha se omezuje výhradně na oblast evropské, případně židovsko

-křesťanské kultury. Kromě izraelských zůstávají ostatní mimoevropské kul

turní tradice (Střední Východ, Egypt, Asie a  další) bez povšimnutí. Čtenáře

seznamuji s  vývojem představ evropské populace o  duši, o  nemocech duše

a  o  genialitě od biblického starověku až po současnost, připojuji stať o  tzv.

tvůrčí nemoci a o záhadách intuice a ukončuji kapitolou o tvůrčích aktivitách

psychiatrických pacientů včetně zmínky o tzv. art brut. V mých výkladechdo

minují medicínské, zejména psychiatrické aspekty, odpovídající méceloživot

ní profesi a netajím, že jsem na poli historie umění diletantem. Podklady pro

svou knihu jsem sbíral třicet let. Můj dík patří mé ženě Ulrice za její trpělivost

a panu Robertu Čalkovi za jeho pomoc při řešení četných technickýchproblé

mů při sepisování textu této knihy. Bývá zvykem některá literární dílaopatřo

vat věnováním. K  této zvyklosti se připojuji a  své dílo věnuji památce svého

celoživotního přítele, psychiatra MUDr. Pavla Baudiše, CSc. (1930–2011).


7

Z HISTORIE PŘEDSTAV O DUŠI, ŠÍLENSTVÍ

A GENIALITĚ

Starý zákon a judaismus

Známý anglický historik Paul Johnson v úvodu svých Dějin židovskéhoná

roda (1995) výstižně napsal: „Od doby Abrahamovy po současnost uplynula téměř

čtyři tisíciletí. To jsou více než tři čtvrtiny celých dějin civilizovaného lidstva. Židé si

vytvořili odlišnou a specifickou identitu dříve než kterýkoli z ostatních dochovaných

národů. A  tuto identitu si udrželi až do dnešních dnů, uprostřed strašlivých proti

venství. Židé uměli číst a psát od prvopočátku svých dějin a jejich jaz yk – hebrejština

– sdílela s nimi jejich pohnutý osud. Rozvinuli umění psát historická vyprávění hutně

a  dramaticky půl tisíciletí před Řeky. Jejich pochopení lidské psychiky je předmětem

obdivu i v naší době. Nalezli slova pro vyjádření nejhlubších lidských emocí, úzkosti,

zoufalství či opuštěnosti a nacházeli proti nim i obranné prostředky v naději, pevném

odhodlání, v důvěře v Boží pomoc, v pokání, v lítosti a pokoře.“ Starý zákon vypráví

o velkých („geniálních“) osobnostech z Božího pověření. Byli vyvoleni pro

svou roli Boží prozřetelností jako vládci, vojevůdci a  proroci. Na rozdíl od

řeckých antických mýtů se mnohé s  nimi spojené události v  nějaké formě

odehrály a nebyly čistou fabulací. O existenci Abraháma, Mojžíše, Davida,

Šalamouna a  mnoha dalších „géniů“ pochybuje málokdo, ač Starý zákon

jako dějinná kronika dílem zcela racionálním není a pojednává o mnohazá

hadných a  nevysvětlitelných událostech, pramenících z  fabulace obdobné

ho typu jako je tomu v  mýtech antického Řecka. Lze biblické legendy brát

vážně, nebo to jsou jen metafory? Rabíni, kteří se podíleli na vzniku těchto

legend, možná úmyslně pomíjeli některé historické skutečnosti a  dali prů

chod představivosti proto, aby splnily svůj cíl: utěšovat a  posilovat vztah

k Hospodinovi, bránit zlu a modlářství.

Při vědomí ohromného rozsahu textů Starého zákona se zdá poněkududi

vující, jak nepříliš hojné jsou údaje o duševních nemocech. Duševní chorobu


8

jako následek posedlosti ďáblem tak, jak se o  ní píše v  Novém zákoně, na

leznete ve Starém zákoně jen v  nepřímých náznacích. Hospodinovy hrozby

za neposlušnost v 5. knize Mojžíšově (Deuteronomium, 28. kapitola) vrcholí

těmito slovy: „Hospodin tě raní egyptskými vředy a boulemi, svrabem a prašivinou,

které nebudeš moci vyléčit. Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a  pomatením mysli

(...) napořád budeš týrán a utiskován, po všechny dny. Zešílíš z podívané, na kterou

se budeš muset dívat.“ V  Zachariášově proroctví (12,4) čteme, čím Hospodin

postihne nepřátele židovského národa. „V onen den (...) udeřím a každý kůň se

splaší a jezdec na něm zešílí.“ Starozákonní Hospodin byl jedinou instancí, která

rozhodovala o zdraví a nemoci vyvoleného národa, jediným soudcem,uvalu

jícím trest nemoci, i jediným lékařem, jenž odpouštěl a uzdravoval. Absolutní

poslušnost a  oddanost Hospodinu, nebo naopak hříšnost, pochybovačnost

a rouhání byly etiologickými kritérii pro vznik nemocí včetně šílenství.A Hos

podin uzdravoval: „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdykul

havý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat“ (Izaiáš 1, 35, 5, 6). Rozhodoval

Hospodinův hněv či jeho milosrdenství. Ve Starém zákoně není však docela

jasná úloha „zlého ducha“ nebo „ducha od Boha“. Duch člověka, z hebrej

ského „rúach“, je dílem Božím a  v  okamžiku smrti se vrací k  Bohu. Je silou,

přetvářející lidské osobnosti, soudce, krále či proroky. Je neviditelný a ta

juplně vstupuje do lidského nitra. Být osvícen Duchem svatým znamená být

moudrý a předvídavý, někdy dokonce být obdařen prorockými schopnostmi.

„Vyleji svého ducha na každé tělo, vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci

budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění,“ se píše v knize Joelově (Kap.

3, 1, 2). Proroci (profétés) jsou „vidoucí“ a  „Boží muži“ (nábí). Prorokují ve

svatém vytržení, tranzu či religiózní extázi. Některé informoval Hospodin ve

snech a  také podezření na chorobnou bázi prorockých zážitků je důvodné.

Ezechiel měl pětkrát „zjevení Boží slávy“ (Ezechiel, 1. kapitola): bizarní, zčásti

lidské okřídlené bytosti se zvířecími (býčími, orlími) partiemi, ohně a blesky,

kola plná očí, vše zářící a hlas „Všemohoucího“. Prorok byl médiem, odříkával

své božské vize formou monotónního zpěvu s  občasnými výkřiky, někdy se

uměle podněcoval kadidlem, alkoholem či drogami a  i  hudba usnadňovala

jeho vytržení. Káravě hovořil prorok Izaiáš o zlořádech v jeruzalémskémchrá

mu: „Také tito blouzní z  vína, po opojném nápoji se potácejí: kněz i  prorok blouzní

z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní přividě

ních“ (Izaiáš, 28,7). Realitě světa nemohle odpovídat ani ona ohromující báje

o geniálním Danielovi a o jeho v rozpálené peci přeživších druzích na dvoře


9

šíleného krále Nabuchodonozora, i o jeho přenocování v jámě lvové. Nejvíc

udivuje Danielovo luštění Nabuchodonozorových snů a geniální výkladzná

mého „mene tekel“. Když po sedmiletém šílenství král Nabuchodonozorze

mřel, ujal se vlády Belšasar. Hodokvas jím aranžovaný vstoupil do dějin. Pilo

se z pohárů, uloupených Babyloňany v jeruzalémském Šalamounově chrámu.

Opilý král halucinoval. „V  tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a  něco psaly na

omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala. Tu

se barva obličeje králova změnila a myšlenky ho naplnily hrůzou, poklesl v kyčlícha ko

lena mu tloukla o  sebe“ (Daniel, 5. kapitola). Geniální Daniel tajuplný nápis

rozšifroval: „Mené, mené, tekel úarsin“ („Zčetl jsem, zvážil, rozdělil“). Bůh

Belšasarovo kralování ukončil. Téže noci byl Belšasar zabit.

A  co ďábel, sehrávající tak často svou zlou roli v  Novém zákoně, „sátán“

(„pomlouvač“), „husátán“ („nepřítel“) či zlý duch? Hebrejci původně, stejně

jako jiné národy oněch dob, uctívali démony a  různá božstva, jak přetrvaly

z dob animismu (veškeré jsoucno je oduševnělé). Exorcista Don G. Amorth

(2006) píše, že bible hovoří o zlém duchu víc než tisíckrát a kdosi spočítal, že

nejméně v šesti stech případů je ďábel zmiňován v Novém zákoně.Farizejo

vé (v hebrejštině i aramejštině „oddělení“), dohlížející na striktní dodržování

„Zákona“, byli o  existenci ďábla přesvědčeni, aristokratičtí a  konzervativní

saducejové ji prý zpochybňovali. Židy obklopující kmeny či národy uctíva

ly nějakého svého boha (monoteismus), případně i více bohů. Z Egyptaim

portovaný a  faraonem Amenhotepem IV. kolem roku 1350 př. Kr. zavedený

Atonův monoteistický kult možná o  sto let později inspiroval monoteismus

Židů. Nelze se divit, že Židé přijímali některé kulty nesemitských Filištínců

či ostatních semitských kmenů. Hospodin, jediný skutečný Bůh, však jedi

nou nadzemskou bytostí nebyl. Měl své anděly, služebníky, posly, netělesné

duchovní bytosti, neviditelné, jen výjimečně s  přechodně viditelným tělem.

Stvořil je ještě před stvořením světa, podroboval je zkouškám a  odměňoval

svatou milostí. Někteří neobstáli. Oslepeni pýchou od Hospodina odpad

li. Vyhnal je na pospas věčné trýzni do pekelných temnot, které směli občas

opustit a uvádět lidi v pokušení, páchat zlo a vyvolávat choroby. O ďábelské

posedlosti jako zdroji šílenství se mluvilo až od Kristových dob a vlastnídé

monologii rozvíjel teprve pozdější judaismus. Kromě knihy Jóbovy „satana“

ve Starém zákoně najdete jen výjimečně. David se stal obětí satanovy intriky.

„Proti Iraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele“ (I. Paralipomenon

21, 1). Po návratu Židů z babylónského zajetí prorok Zacharjáš o svémviděbr />

10

ní pronesl: „Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem,

a po pravici mu stál satan, aby proti němu vznesl žalobu. Hospodin však satanovi řekl:

Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém.“

Satan je ve Starém zákoně též kamuflován. V  1. knize Žalmů (Žalm 18) se

říká: „Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka.“Ničem

ník, perzonifikovaná smrt, satan. Satan, „ničemník“ nebo „drak“? V  6. kapi

tole knihy Exodus je scéna před faraónem: „Vezmi svou hůl a hoď ji před faraóna

a  stane se drakem.“ Drak, mýtický netvor, je symbolem ďábla: „Svou mocí jsi

rozkymácel moře, drakům na vodách roztříštils hlavy,“ říká Žalm 74, 13. TakéAzá

zel byl pouštní démon, satan. Leviticus 16, 6: „Jeden hlas pro Hospodina, druhý

pro Azázela.“ Jiným symbolem satana byl had. Ve 3. kapitole v Genesis je ona

známá historka o „hadu pokušiteli.“ Jeho vinou bylo lidstvo zatíženo„prvot

ním hříchem“. Ve 12. kapitole Apokalypsy je v osmém verši poslední biblický

výklad: „A veliký drak, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem

a s ním i jeho andělé,“ doplněný ve verších 13 až 16, kde je drak s hademztož

něn. Když král David zhřešil, „vztáhl anděl svou ruku nad Jeruzalém, aby v něm

šířil zkázu.“ Hospodin Davida politoval a anděla zbrzdil (2. Sam.,16). Anděl,

Hospodinu sloužící duch a přesto zhoubce? Padlý anděl, satan, ovládl toho,

koho opustil Duch svatý. Duch sváru, lži i šílenství, původně dobrý, byl však

vůči Hospodinovi bezmocný. S jistými rozpaky čteme knihu Jóbovu.Zůsta

ne člověk věrný Hospodinu i v těžkém utrpení, nebo jen potud, pokud mu

z toho kyne prospěch, jak soudil satan? „Nastal pak den, kdy přišli synové Boží,

aby předstoupili před Hospodina, přišel mezi ně i satan.“ Hospodin mu jehonástra

hy proti Jóbovi dovolil a „satan ranil Jóba od hlavy k patě“. Opustili ho všichni.

Jób své zoufalství neskrýval: „Můj dech se oškliví mé ženě, vlastním dětem páchnu.“

Hospodinovi však nezlořečil. Uzdravil se, žil ještě stočtyřicet let a zemřel sytý

dnů. Kniha Jobova byla však určitým plagiátem. Napsal to v Rusku narozený

a posléze v Americe působící židovský znalec sumerských literárních památek

Samuel Noah Kramer. Jóbova kniha ve Starém zákoně vznikla poté, co byl

Šalamounův chrám zbořen Babylóňany, asi šest set let před Kristem. Asi tisíc

let předtím sepsal tentýž příběh neznámý sumerský mudrc. V  těžkém a ne

spravedlivém strádání má trpící nadále uctívat svého boha, dokud k  němu

neobrátí své milostivé oko. Nelze se vyhnout mystériu prvotního hříchu. Po

dlouhá staletí se na něj svádělo i šílenství. Praotec Adam byl odleskem Božího

světla, byl ušetřen nemocí těla i  duše a  zlo s  ním nic nezmohlo. Následoval

pád. Adam se pokládal za nezávislého na Hospodinovi a podlehl ďábelskému


11

ponoukání. Odmítl Hospodinovu přízeň a zavinil prvotní hřích. Ztratil svou

věčnost a čekala ho smrt. Jeho hřích se přenesl na všechny jeho potomky a tak

každý jedinec, nositel „dědičného hříchu“, trpí za jím nezaviněné hříchy. Celé

lidské pokolení se stalo jeho vinou hříšným, chorobami i  šílenstvím trpícím

a smrtelným. „Mzdou hříchu je smrt“ (Řím. 6, 23).

Judaismem odkojený Ježíš veřejně působil krátce, rok až tři. Byl historickou raritou. Jeho vliv byl rozhodující až po jeho smrti. Nemoci včetně šílenstvízavinily hříchy, zlé mocnosti, nečistí duchové či démoni. Ježíš choré uzdravoval, ďábla z posedlých vymítal a mrtvé křísil. S ďáblem vedl i osobní zápas. Po křtu v Jordánu ho Duch vyvedl na čtyřicet dní na poušť. Poušť byla rejdištěm zlých duchů. Ježíš satanovu pokoušení odolal. Na Genezaretském jezeře utišil bouři a  dospěl do Dekapolisu (deset nežidovských měst v  Sýrii). Duševně chorý v  Gadaře bydlel v  hrobech a  rozlámal řetězy, jimiž ho poutali. Křičel dnem i  nocí a  bil se kameny. „Mé jméno je legie, poněvadž je nás mnoho,“ řekl Ježíšovi. Ten z něj nečisté duchy vyhnal. Vešly do vepřů, jejich stádo se utopilo ve vodách jezera a posedlý přišel k rozumu. Tehdy začal exorcismus křesťanské epochy.

Psychiatrická kazuistika případu periodické (asi manickodepresivní) psychózy s významným podílem perzekučních bludů se týká prvníhožidovského krále Saula (vládl asi v  letech 1100 až 1020 před Kristem). Příběh začíná idylicky. David je u  krále: „Kdykoli na Saula doléhal duch od Boha, bral David citaru a hrál na ni. Saulovi to přinášelo úlevu a bylo mu dobře, zlý duch od něhoodstuoval.“ Saulova choroba (deprese, záchvaty vzteku) a zášť (závist?) k Davidovi záhy propukla. Stalo se, že se „druhého dne Saula zmocnil zlý duch od Boha a on uvnitř paláce běsnil jako posedlý“. (Je to výjimka, kdy Starý zákon užíváadjektiva „posedlý“). Davida Saul nedokázal kopím usmrtit. (I. Samuelova, kapitoly 16 a 18). Velikášské a úkorné bludy, zuřivé běsnění, úzkostná agitovanost a trýznivá zádumčivost se stupňovaly. Pokořen v pohoří Gilboa Filištínskými nalehl na meč. I jeho tři synové zahynuli. Kniha Samuelova popisuje i první případ simulace šílenství. Před Saulem prchající David se dostává dofilištínského města Gatu ke králi Akišovi. Královi sluhové v něm Goliášovapřemožitele poznali. „Protože změnil způsob svůj před očima jejich, a  bláznem se dělal, jsa v rukou jejich, psal také po vratech u brány, a pouštěl sliny po bradě své.“ Král Akiš měl Davida za šílence a vstup do svého domu mu odmítl. (I. Samuelova,kaitola 21). Starý zákon vylíčil i padoucnici ze spánkového laloku(temporální epilepsii). Bohabojný Bileám (Balám) míval vidiny. Tu a tam padl k zemi,

12

viděl Boha a slyšel jeho hlas. „Tu se ho zmocní Boží duch a on pronesl svou průpověď:

Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší řeč Boží,

jenž mívá vidiny od Všemocného, když upadá do vytržení, má odkryté oči.“(Nume

ri, kapitola 24). Teprve pozdější židovské náboženství rozvíjelo skutečnou

démonologii. Šílenství z  hněvu Hospodinova budiž. „Zlý duch“? Davidova

hra na citeru Saulovi ulevila a „zlý duch od něho odstupoval“. David uprchl do

Samuelova „prorockého domu“ v Rámě. Saul poslal své pochopy, aby hoza

jali. „Ti spatřili sbor proroků v prorockém vytržení. (...) Vtom spočinul duch Boží na

Saulových poslech a také oni upadli do prorockého vytržení. Oznámili to Saulovi a on

poslal další posly, ale také ti upadli do prorockého vytržení. (...) Šel tedy do Rámy sám

(...) ale i  na něm spočinul duch Boží, takže dál šel v  prorockém vytržení, až přišel

do prorockého domu v  Rámě. Také on si svlékl šaty a  také on upadl před Samuelem

do prorockého vytržení. Celý den a celou noc ležel nahý.“ „Prorocké vytržení“ bylo

tedy navštívením Hospodinova ducha. Komunikace proroků s Hospodinem

však prý byla „přirozená“, vysvětlením jejich proroctví byly metafory, analogie

a podobenství. Božským vyzařováním byla i imaginativní schopnost proroků.

Pouze Mojžíš hovořil s Hospodinem bezprostředně a bez podobenství.Roz

porů mezi Starým zákonem a historickou realitou je nepočítaně. Později nejen

křesťané, nýbrž i Židé zapomínali na Hospodinovo varování před magiía její

mi úkony. „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru

ohněm, věštec, obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač,

ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec, ani ten, kdo se dotazujemrt

vých“ a „Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte

se jimi“ (Leviticus, 19, 30). Hospodinova pokynu nedbal ani sám Saul, ač ve

své zemi působení vyvolávačů duchů zemřelých a jasnovidců zakázal. Vědma

z En-dóru mu vyhověla. Před poslední bitvou s Filištíny mu Samuelův duch

jeho konec zvěstoval (1. Sam., 28). Starý zákon sice věštění zavrhoval, zákaz

se však vztahoval jen na neoficiální magii. Tu oficiální provozovali židovští

„géniové“. Mojžíš rozdělil svou kouzelnou holí Rudé moře a způsobil, že na

poušti vytryskla ze skály voda. Z egyptského pohledu byl škodlivýmkouzel

níkem, z židovského pak svatým služebníkem Hospodina.

Významným doplněním judaismu je Talmud (z hebrejského „lilmod“, učit

se, aramejsky „poučení“). Známe dva: Jeruzalémský (350 až 400 po Kr.)a Ba

bylónský (z konce 5. století po Kr.) V roce 721 př. Kr. po vpádu Asyřanůzanik

lo severní království a deset tamních izraelských kmenů zaniklo. Následovníci

Asyřanů, Babyloňané, zničili v  roce 586 jižní království (Judeu) a  elitu obou

13

v  něm žijících židovských kmenů Judy a  Benjamin odvlekli do babylónské

ho zajetí (586–539 př. Kr.) Jejich návrat umožnil perský král Kyros po dobytí

Babylónu. Vrátila se jen část Židů a vznikla dvě náboženská centra – Babylón

a  Jeruzalém. Pět knih Mojžíšových („tóra“) zůstávalo nadále bází judaismu.

Soudržnost židovského národa byla narůstající diasporou ohrožena a měly ji

zabezpečit oba talmudy. Koncem 2. století vznikla starší část, „mišna“,obsa

hující starší, ústně předávané učení, a v pátém století vznikla mladšía rozsáh

lejší „gemara“ obsahující příklady a diskuse moudrých o zákonech v průběhu

několika staletí. Během dalších staletí se přidávaly texty další, a tak stálepřibý

valo nových rabínských interpretací odpovídajících době, v níž učenímužo

vé žili. Jeruzalémský talmud o jednom svazku tak doplnil čtyřikrát obsáhlejší

talmud babylónský. Jde o  výklad nejen náboženských předpisů, nýbrž i vě

domostí z historie, literatury, zemědělství, etnografie a medicíny. Je to jakási

encyklopedie starého židovského vědění s  nikdy neukončenou diskusí, po

chybováním a logikou. Talmud nesvírá myšlení do rigidního systému předem

přijatých pouček a  dává prostor pro dialog v  zápisech o  disputacích moud

rých rabínů. I na šílenství se pohlíží jinak. Jádro je racionální. Všechny nemoci

mají svou příčinu, ač vše je v  rukou Hospodina. Ne každé šílenství vyvolal

Hospodinův hněv, nadpřirozené příčiny obligátní nejsou a  nové představy

antických Řeků a Římanů byly zčásti přijaty (například Hippokratovahumo

rální teorie). Z kompetence rabínů převzaté šílenství přebírali lékaři. Klasický

rabínský judaismus, založený na talmudu, byl ortodoxním směrem a panoval

po celý středověk. Zaměřoval se na racionální studium Starého zákona, Tal

mudu a na plnění židovských rituálních pravidel.

V průběhu dalších staletí narůstaly židovské mystické směry, které Starému

zákonu neodpovídaly. Tradovalo se, že Mojžíš obdržel na hoře Sinaj odHos

podina kromě desatera přikázání i další ústní poučení – kabalu (kabala tedy

znamená „ústní podání“, „přijetí“ či „tradici“). Jde o ezoterické učení, jež se

rozvíjelo od 9. století s vrcholem ve 12. a 13. století v jižní Franciia v Katalán

sku. Určeno bylo „vyvoleným“, vyzrálým osobnostem. Moše ben Šen Tov

z Leónu shrnul její principy ve spise Záblesk (Zohar, 1280). Byla to původně

v  aramejštině, později v  hebrejštině sepsaná sbírka ezoterických židovských

moudrostí. Druhou knihou kabaly byla Kniha stvoření (Šéfer jesírá). Mou

drosti kabaly mají dávnou historii. Hospodin je sdělil skupině svých andělů

v  ráji, ti je prozradili Adamovi, ten Noemovi a  Abrahámovi a  přes Egypt se

dostaly k  Mojžíšovi. Géniem kabaly byl ve středověku Jicchak ben Šelomo

14

Luria, zvaný „Lev“ (1534–1572). Jakožto směsice magicko-mystických úvah

byla spojena s vírou v mnoho ďábelských bytostí s vůdcem satanem. Tito„ne

čistí duchové“ vstupovali do lidí a mluvili jejich ústy. Šlo je zapuzovatmocný

mi slovy (například „abrakadabra“, což je aramejsky ďábel). Kabalaposkyto

vala i návod, jak může duše opustit tělo a cestovat vesmírem až do sedmého

nebe, kde sedí Hospodin. Duševní choroba vyvěrala z  ďábelské posedlosti.

Z kabaly vycházel v 18. století

chasidismus ve východní Evropě. „Chassid“ znamená hebrejsky „zbožný“.

Bylo třeba překlenout propast, která v průběhu dějin vznikla mezi vzdělanými

rabíny a obyčejnými židovskými lidmi. Chasidismus podněcoval vizionářství

a citové prožívání religiozity. I prostý Žid se měl podílet na prožíváníspoje

ní s  Bohem a  takové mystické spojení aktivně prožívat. Jeho původcem byl

v první půlce 18. století podivínský Izrael ben Eliezer (Baal Šema).Vymedito

val si ho o samotě v horách. Požadoval náboženskou extázi jako spojenís Hos

podinem. Jako všechna charizmatická hnutí prošel i chasidismus velkou krizí

s  následující postupnou degenerací. Udržel se pouze v  modifikovaných for

mách až do naší současnosti, ač jeho význam v judaismu velký není. V rámci

judaismu se objevovaly ještě před začátky středověku různé magické a dodé

monologie se nořící legendy připisované králi Šalamounovi či dokonceMoj

žíšovi. Obsahovaly zárodky exorcismu. Řecky psaná Šalamounova závěť ze 3.

století po Kr. podávala zevrubný popis démonů jako původců nemocí.Zvěs

tovala kouzla proti nim. Kouzelník může za pomoci démonů lidi postihnout

nejen slepotou či hluchotou, nýbrž je i  uzdravit. Za tyhle výstřelky však už

oficiální rabínský judaismus nebyl zodpovědný. Ne všichni rabíni vykládali

shodně judaistické příkazy z  posledních dvou Mojžíšových knih. Důsledný

byl jeruzalémský rabín Šamal, liberálnější naopak učitel svatého Pavla Hillel.

Ortodoxní Židé na striktně dogmatickém výkladu Starého zákona setrvávají,

převahu však získal v Německu vzniklý judaismus reformní. Jeho vznikpod

nítil německý filantrop Israel Jacobsohn (1768–1828). Z reformního judaismu

se démonické interpretace nemocí duše vytratily. Víra v existenci démonů byla

rozšířena v celém starověkém světě a medicína byla odedávna spojena s magií.

Nicméně v judaismu ďábel nikdy nenabyl takových rozměrů jako v křesťanství

a Židé v pozdějších staletích nepronásledovali čarodějnice tak jako křesťané. Od antiky do středověku Iracionální a  mystické výklady geniality starověkého Řecka vyvěraly z mytologické atmosféry antického světa, jemuž byla cizí představa, že by tvůrčí aktivita vyvěrala jen z  mimořádných schopností individua. Řecká mytologie byla nádhernou projekcí vnitřního světa a  hodnot antického světa. Polyteistické náboženství antických Řeků se opíralo o mýtické příběhy bohů. Kromě hlavních bohů byly božské i  Charitky (Grácie), nymfy aj. Démoni, nadpřirozené bytosti, byli prostředníky mezi bohy a lidmi a jejich paleta byla pestrá. Korybanti a Kúreti žili v horských jeskyních a také většina divokých Kentaurů s lidským poprsím na koňském těle náležela k ďábelským figurám. Služebnice boha podsvětí Erínye, ohyzdné stařeny s drápy na rukoua zmijemi na hlavě, vždy v  černém, byly však spravedlivé. Ztělesňovaly výčitky svědomí a stíhaly zločiny.

O  autorovi největších výtvorů světové literatury, Ílliady a  Odyssey, nejgeniálnějším básníkovi lidských dějin Homérovi víme málo a někteří jehoexistenci dokonce zpochybnili. Zdá se však, že žil v osmém století př. Kr. a že byl slepým potulným pěvcem. Měl své veršované eposy jen uloženy v paměti? To by přesahovalo všechny lidské schopnosti. Možná, že v nějaké písemné formě existovaly, leč slepý Homér by z nich měl sotva užitek. Homér měl „psyché“ za ducha zemřelých, životodárnou duší byl „thymos“ jako celým tělemprostupující životní síla mizící se smrtí. Pro svou inspiraci prosil Homér o milost bohů. Vznik nemocí přičítal jejich hněvu. Nemocný je proto musel prosit o pomoc.

Asi o dvě století později básník a rolník Hésiodos, který vysvětloval zrození bohů i vznik světa z chaosu, nepochyboval, že básnické umění je bohyvěnovaný zázrak, jemuž se nelze naučit. Nepřisuzoval démonům jen zlé úmysly. Jsou „duší zlatého věku“ a  pomáhají člověku jako ochranné božstvo. U starých Řeků končilo denní jídlo úlitbou daimonu, ochránci domu.

V  6. století př. Kr. v  Řecku rozšířený orfismus nazvaný podle mytického pěvce, hráče na lyru a kněze Dionýsova kultu Orfea, o božském původunesmrtelné duše nepochyboval. Duše byla na zem vyhnána za trest za svoudávnou vinu z jiného světa. Tělo člověka je pro ni vězením. Duše musí prodělat své putování a osvobodí ji až smrt těla. Po pouti se „kruhem nutnosti“ vrátí do říše věčné blaženosti. Bájný Orfeus skončil neblaze. Spáchal sebevraždu nebo ho roztrhaly bakchantky. Jeho utržená hlava prý zpívala i po smrti.

„Pýthágorejci“ od šestého století př. Kr. měli tělo také za vězení nesmrtelné duše. Jejímu očišťování napomáhá askeze. Judaismus ji prý neznal. Tonesouhlasí. Starý zákon se zmiňuje o asketech, kteří odešli do pouště, aby se setkali s Hospodinem. V Kristově době některé židovské obce žily asketickyv očekávání brzkého konce světa, například „esejci“ od Kumrámu. Židovské obce tzv. terapeutů chtěly dospět askezí ke kontemplaci. Pýthágorejci měli sebevraždu za nepřípustnou, ač se jejich patriarcha svévolně ze světa sprovodil. Pouze duše, jež nebyly odsouzeny k pobytu v tartaru, jsou po smrti svobodné. Odsouzené musí nadále putovat.

Pýthagorás (cca 570–510 př. Kr.), legendami opředený génius z  Krotónu v jižní Itálii, osobně nic nenapsal a jeho myšlenky zapsali jeho žáci. Vymyslel mytologii čísel, z nichž vznikla mystická numerologie oživená ve středověku Nostradamem. Všechno jsoucno je oduševnělé. Duše je součástí tepléhoa vlhkého „éteru“. V  srdci sídlí životní síla, „thymos“. Ovzduší kolem lidí ovládají démoni. Pýthágoras byl podivným člověkem. Koho by napadlo ukončit svůj život tak, jak to ve svých osmdesáti udělal on? Zadržoval čtyřicet dní dech, dokud nezemřel. Leckteré pokyny pýthágorejců byly až směšné: Zákaz dotknout se bílého kohouta nebo jíst fazole, protože jsou podobné genitáliím. I krapet poezie v jejich učení bylo: moře jsou Diovy slzy. Pozdější filozofové byli racionálnější, ač to tak na první pohled často nevypadalo. Názorypýthagorejců přežívaly po řadu století až do renesance. Kolem roku 500 předKristem mínil pýthagorejec Alkmaión z  Krotónu, že lidské zdraví je výsledkem harmonie sil vlhka a sucha, chladu a tepla. Disharmonie v nich vyvolá nemoc. Orgánem duše je mozek jako vůdčí princip (hegemonikon) a výhradně člověk myslí, zvířata jen vnímají. Potulný kazatel a „zázračný muž“, vegetariánvyhýbající se sexu, jenž pět let dodržoval slib mlčení, Apollónios z  Tyany, patřil v druhé polovině 1. století k „novopýthagorejcům“. Hlásali dualismus: „Onen svět“ proti reálnému, duch proti tělesnosti. Bůh se reálnému světu vzdálil, k novému sblížení však dojde. Čím hlubší propast mezi bohem a lidmi, tím silnější je mystický žár člověka v  touze po bohu. Zlý duch nakazil obyvatele Efesu morem. Apollónios ho vypudil. Prý i on byl ďáblem posedlý. Chtěli z něj dokonce udělat Kristova pohanského soupeře.

Podivínský samotář a mystik z Efesu Hérakleitos (540–475 př. Kr.), ve stáří první evropský poustevník v  horách, napsal spis O  přírodě. Spis „temný“ a pro lidi nesrozumitelný. „Všechno plyne, nic netrvá“ a „boj je otcem všeho jsoucna“. Zdrojem všeho je božský a  rozumem nadaný „věčný oheň“, jakási pra-energie, jejíž součástí je i  lidská duše. Ctnostná duše dokáže smrt těla přežít a stane se jeho součástí. Životopisec řeckých filozofů Diogenész Laertu (Laertius) ve 3. století př. Kr. tvrdil, že Hérakleitos napsal polovinu svých spisů ve stavu melancholického šílenství, a  druhou v  jiném podivném stavu („megalóphron“).

Lyrik Pindaros (518–445 př. Kr.) opěvoval básnickými metaforami božímilost jako podmínku básnické tvorby. Učení eleatů (Xenofanés, Parmenidés, Zénon) z řeckého města Elea na západním pobřeží Itálie jižně od Salerna lze obtížně pochopit. Moudrému a  uctívanému Parmenidovi (540–470 př. Kr.) pomáhala „bohyně světla“ nebo „bohyně spravedlnosti“ Diké, jejímž otcem byl Zeus a matkou bohyně zákonného pořádku Themis (Římané si je spojily v bohyni Justicii). Přivedla ho na „cestu pravdy“, takže napsal naučnou báseň O  přírodě. Pravého poznání lze dosáhnout rozumem. Vznikání ani zanikání neexistuje, pohyb a změny světa jsou jen klam.

Otec antické tragédie básník Aischylos (525–456 př. Kr.), autorSpoutaného Prométhea o mýtickém géniovi, jenž se stal symbolem osvobození lidstva z nadvlády přírodních sil a nesklonil se ani před krutým Diem, použil termínu maniai pro šílenství a posedlost, a to promiskue s jinými pojmy (např. lyssa). Autor asi sto dvaceti antických dramat Sofoklés (496–406 př. Kr.) zabrousil do patologie duše, když věnoval dvě z nich sebevraždě Héraklovy manželky Déianeiry a hrdiny trójské války Aiáse, jenž v záchvatu šílenství ze vzteku, že nezískal Achillovu zbroj, pobil dobytek Achájců, a  když se z  něho probral, sám nalehl na meč. Autor tragédií, podivínský samotář Euripidés (480–406 př. Kr.), vztahy mezi omámeností ducha, šílenstvím a tvůrčím nadšenímbásníků. potvrzoval. I výčitky svědomí hrozí zešílením. Mykénský král Orestés, mstící se vrah vlastní matky Klytaimnéstry, se v  Euripidově tragédii vyznává svému strýci Meneláovi. Příčina jeho šílenství? „Vědomí, že jsem provedl špatný čin (...) smutek, jenž mě stravuje.“ Meneláos zvídá: „Jaké hrůzné vidiny jsi měl?“ „Domníval jsem se, že vidím tři panny černé jako noc. (...) Běda mi, jak mě tíží toto pronásledování, mě neblahého.“ Ano, Múzy přinášely inspiraci, Erýnie (římské Fúrie) šílenství, usmířené Erýnie, bílé Eumenidy, však svědomí zklidňovaly.

Athénský malíř Apollodór mluvil koncem 5. století př. Kr. o „manii“ jako o veškerém šílenství. A kterak neslýchanou moudrostí obdařený a podivínský athénský kameník Sókratés (469–399 př. Kr.) poučoval na tržištích občany, popsal Platón ve svých dialozích Obrana Sókratova a  Faidón. Šílenství není nic zlého. Jeho prostřednictvím přicházejí na Hellas velké dary. A  Abdéry, řecký „Kocourkov“, se dostaly do křížku s  občanem Démokritem (460–370 př. Kr.) Svého abdérského učitele Leukippa, s nímž vymyslel atomismus,převýšil. Jeho tvrzení spoluobčany pobuřovala. Že je vesmír nekonečný a země není středem všehomíra? A že si lidi vymysleli náboženství jenom ze strachu? Abdérští vašnostové nepochybovali o jeho šílenství. Pozvali slovutného lékaře Hippokrata z dalekého Kósu. V Démokritově zahradě si Démokritoss Hippokratem všechno vyříkali. Hippokratés měl konšelům potvrdit, že občan Démokritos to nemá v hlavě v pořádku. Zle je zklamal. Démokritos je zdráv,šílení jsou spíš Abdéřané. Jeho učení nepochopili. Také propagoval eudaimonii, osobní blaženost či klid duše dle pravidla „všeho s mírou“. Ve spiseO básnictví napsal: „Bez šílenství by nebylo velkých básníků“ a „Génius se stává úspěšnějším prostřednictvím choroby. Zdraví básníci toho mnoho nesvedou.“ Abdérské konšely přežil. Bylo mu sto devět let, když vydechl naposledy.

Američtí autoři Dacey s Lennonovou ve své knize o kreativitě (2000)citují psychologa Jaynese (literární odkaz neuvádějí), jenž soudil, že nejranější antické výklady duše vycházely z  představy dvoukomorové mysli. V  první, bohy ovládané komoře duše vznikají jimi věnované tvůrčí myšlenky, které zprostředkovávají Múzy (dcery Diovy a bohyně paměti Mnémosyné, jichž je devět, jejich vůdcem Apollón a  každá je příslušná pro určitý druh tvorby). Pocítil-li někdo touhu po tvorbě, požádal o pomoc příslušnou Múzu. A pak sami olympští bohové vdechli jejich prostřednictvím své ideje do oné první komory mysli. Druhá komora pak umožnila jejich realizaci, například slovem a  písmem. Jenomže dle některých myslitelů oněch dob (prý včetně Platóna a Aristotela) hostila ona bohy bezprostředně neovládaná druhá komora mysli i  šílenství, což prý však dle řady vykladačů nemuselo představovat duševní nemoc v našem současném pojetí, nýbrž pouhé tvůrčí nadšení.

Složité a  často rozporné jsou úsudky elegantního athénského aristokrata Platóna (427–347 př. Kr.) „Mánia od Múz se zmocní něžné a svaté hluboké duše, probudí ji a naplní nadšením pro zpěvy a pro ostatní básnictví, zdobí tisíce činů praotců a vychovává tak přicházející generace. Kdo se však bez mánie od Múz přibližujek branám poezie v přesvědčení, že se stane básníkem pouze tím, že ovládne umělecké řemeslo, ten zůstane nedokonalý a tak básnictví oněch střízlivých vybledne vedle básnictví těch zanícených. (...) Je třeba ukázat, že taková mánie od bohů je propůjčením nejvyššího štěstí.“ (Faidros) Co si však Platón představoval pod pojmem „mánie“? Skutečné šílenství nebo jen shůry seslané tvůrčí nadšení, tvůrčí entuziasmus? Vykladači se o to přou. Vyjádřil se Platón ale o šílenství nějak blíže?Rozeznával dvojí. První, bez boží intervence, jak ho vysvětlil Hippokratés, z narušení tělesných šťav při chorobách těla. A to druhé? To už božské je a uděluje božskou

19

extázi. Kdo ji získal od Apollóna, umí věštit. Dionýsovi patří „zasvěcování“,

Múzám básnictví a zbytek Afrodítě a Erótovi. Pravda, okouzlující mytologie,

ale vztah kreativity a choroby duše neřeší ani za mák. Platón arci dodal: „Vesku

tečnosti se nám v šílenství dostává nejvyššího dobra, je-li dáváno jako dar boží.“ Platón

se odvolává i na starší moudrost: „To bylo už dávné přísloví, že básník, pokud sedí na

trojnožce Múzy, není při plném rozumu.“ Ptejme se tedy znovu: Je tvůrčíschop

nost jen od bohů seslanou „mánií“, entuziasmem nebo šílenstvím? Platón též

o komsi napsal: „Mnozí ho mají za šíleného, on je však pouhým nadšencem a jim to

zůstává skryto.“ A ještě jedno Platónovo vyjádření o „mánii“: „Už ti staří, kteří

toto pojmenování zavedli, nepokládali mánii za ošklivou či škodlivou a jistě byneozna

čili krásně umění (...) jménem mánie. Pokládali to slovo za krásné potud, pokud vzniklo

řízením božského osudu. (...) Stejně tak se vyvíjela mánie z nemoci a nejtěžších útrap,

kterým byly některé rody následkem zloby bohů vystaveny...“ A tady jsme u oněch

rozporů v Platónových výkladech. Leibbrand s Wettleyovou (1961) poukázali

na slova z  Platónova Ióna (dialogu o  básnictví), že básníci netvoří s  pomocí

techné, nýbrž prostřednictvím iracionální theia dynamis, a že jsou stejně posedlí

příznivým duchem jako bez rozumu tančící „korybanti“ (kněží frygickékrá

lovny Kybele). Platón nepochyboval o  nadpřirozeném původu duše a  o  její

nesmrtelnosti. Demiurg, stvořitel, věnoval člověku tři duše. První (noetikon) je

nesmrtelná, neviditelná, nemateriální, duchovní, rozumová a v mozku sídlící.

Existuje i  mimo něj jako součást „světové duše“ a  tělo jí slouží jako vozidlo.

Má vliv jen na intelekt. Ač je součástí světové duše, je ryze individuální a má

svou „hvězdu“. Duší je tolik, kolik je hvězd, a každá je jiná. O další, smrtelné

části duše, se postarali pomocní bohové („nástroje času“). Duši opatřili tělem.

Její druhou částí je v hrudi nad bránicí duše „vášnivá“ (thumos). Je to vůle a činí

člověka bojovným nebo zbabělým. Od rozumové není izolována a spojuje je

„isthmus“ krku. Mezi bránicí a pupkem má člověk třetí, a to „žádostivou“zví

řecí duši (epithumetikon), obživný a  pohlavní pud, slast a  nelibost. Trojdílná

duše je ovšem jednotná. Platón ji ve Faidrovi přirovnal ke koňskému spřežení.

Kočí jako „duchovní duše“, tažní koně ony další, jedna šlechetnější, druhá

nešlechetná. Platónovým úvahám o  příčinách duševních chorob porozumí

dnes málokdo. Je jejich příčinou onemocnění těla? Většinou ano, nějak se však

podílejí i příčiny psychologické. Jak se to děje, to se čtenář Platónových spisů

sotva dozví. Duševní choroby jsou i božského původu jakožto odplata zahří

chy a za spáchané zlo. Duševní nemoc je anoia, nerozumnost. Má dvojí formu:

mania, bláznovství, a amathia, neznalost, což by odpovídalo slabomyslnosti

20

a demenci. Léčba duševních chorob spočívá v „očišťujících rozhovorech“. Je

třeba získat potřebné informace, získat vliv na nemocného a ukázat mu cestu

k ctnostnému životu, lze však i trestat, případně použít některé léky.Vencov

ský (1983) píše: „Duševně choří, kteří jsou zuřiví a  nevyléčitelně nemocní, se mají

zahubit, poněvadž je tomu tak lépe jak pro ně, tak pro stát.“ Šedivec (1998) topo

tvrzuje citací z Platónovy Ústavy: „Nemocní, kteří nejsou zdrávi na těle, by se měli

nechat zemřít, a nemocní, kteří vyrostli špatně duchovně, a nelze je vyléčit, by se měli

usmrtit.“ Tělo podle Platóna může mít bezpochyby na duši škodlivý vliv.Pří

klad? „Hysterie“ žen. Co o ní napsal Hippokratés, bude uvedeno záhy. Platón

měl nejspíš Hippokratův spis k dispozici. Porovnání letopočtů pro to mluví.

O 33 let mladší Platón se narodil v roce 427, Hippokratés v roce 460 předKris

tem. Platón přirovnal dělohu k  „putujícímu zvířeti“. Porucha tělesných šťáv,

děloha vysychá, je tím pádem lehčí a může v těle putovat. Postihuje panny,ne

plodné a vdovy. „Vdávejte se a choroba zmizí.“ Timaios je přírodovědný dialog.

Na Raffaelově slavném obraze „Athénská škola“ drží Platón v ruce právě tento

spis. Filozof Platón se v  něm pustil do anatomie, fyziologie a  patologie, do

medicíny. Duševní nemoci bez zásahu bohů? 41. kapitola Timaia to stvrzuje.

Někteří vykladači Platóna se divili, že to takhle Platón v Timaiovi napsal.Tako

vý „somatický determinismus“ u Platóna? Byl v rozporu s tím, co napsal jinde.

Platónovy výroky o mánii a šílenství od bohů už známe. Je šílenstvípodmín

kou geniality básníků? Některé (entuziasmus) ano, jiné (anoia) ne? Jasnou

odpověď nenalezneme. Emoce, vášně a pudy jsou ale produktem tělesného,

a  tím i  hrozbou pro božskou duši. Zhýralost smyslného těla a  zpustnutí za

viní i doživotní šílenství. I nekončící zoufalství promění tělesné šťávy a jejich

výpary zasáhnou onu první, nesmrtelnou duši. Platón se přiblížil i  otázce

geniality. Logický nesoulad nelze zamlčet. Dokonalé básnictví přece vyvěrá

z  bohy seslaného entuziasmu, což je však i  ona mánie, tedy nemoc duše sui

generis. Zdatnost spočívá „v  moudrosti, statečnosti, uměřenosti a spravedl

nosti“. Moudrost je zdatností rozumu, statečnost vůle. Uměřenost (sófrosyné)

je rovnováha duše a spravedlnost vzájemnou vyvážeností oněch předchozích.

A bohy věnovaná „mánie“ tu ve hře není? Nezapomeňme na daimónion.Mlu

vil o něm Sókrates a Platón ho měl za vnitřní hlas, který člověka varuje.S ter

mínem „démon“ v běžné řeči nemá nic společného. Platón ho však ve svém

Symposiu vykládal jako prostředníka mezi bohy a člověkem, takže hoperzo

nifikoval jako dobrého ducha v protikladu ke kakodaimonu, špatnému duchu.

Šedivec (2000) píše, že skrze daimona se podle Platóna provádí věštění. Víc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist