načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nůž - Jo Nesbo

Nůž

Elektronická kniha: Nůž
Autor: Jo Nesbo

- Harry Hole se už mnohokrát probudil s temným tušením, prázdnou hlavou a kocovinou jako trám. Tentokrát je ovšem probuzení ještě horší než jindy. Kdysi slavný kriminalista má na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 581
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z norského originálu Kniv ... přeložila Kateřina Krištůfková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3877-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Harry Hole se už mnohokrát probudil s temným tušením, prázdnou hlavou a kocovinou jako trám. Tentokrát je ovšem probuzení ještě horší než jindy. Kdysi slavný kriminalista má na rukou i kalhotách krev a až po chvíli si vybaví, že ztratil všechno. To tam je idylické manželství s Ráchel, ta tam je zajímavá práce vyučujícího na policejní akademii. Jediné, co mu zbylo, je věrný přítel Jim Beam. A také místo v kanceláři vedle Trulse Berntsena, kde jakožto bývalá legenda smí na přímluvu svého šéfa aspoň třídit papíry. Co si však Harry vybavit nedokáže, jsou události včerejšího večera v baru Jealousy. Jednotlivé střípky vyplouvají na povrch jen pomaloučku, skládají se však ve strašlivý obrázek. Harry si začíná přát, aby se byl vůbec neprobudil, protože i zlý sen je lepší než krutá realita, jíž musí čelit. Ve chvíli, kdy si myslí, že už se dostal na samé dno a víc ztratit nemůže, se navíc objeví jeho dávný nepřítel Svein Finne. Harry má dvě možnosti: skoncovat se vším hned, anebo se ještě aspoň dočasně vzchopit.

Zařazeno v kategoriích
Jo Nesbo - další tituly autora:
Nemesis Nemesis
Sněhulák Sněhulák
Netopýr Netopýr
Levhart Levhart
Žízeň Žízeň
Jo Nesbo box Jo Nesbo box
 
K elektronické knize "Nůž" doporučujeme také:
 (e-book)
Chladnokrevně Chladnokrevně
 (e-book)
Selfies Selfies
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 (e-book)
Bohyňa pomsty Bohyňa pomsty
 (e-book)
Elsyino tajemství Elsyino tajemství
 (e-book)
Andělíčkářka Andělíčkářka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nůž

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jo Nesbø

Nůž – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




JO NESBØ

nůž



ČÁST I.



9

Kapitola 1

Na větvi tlející borovice povlávaly rozedrané šaty. Starci

připomínaly jednu písničku z mládí, tu o šatech na prá

delní šňůře. Tyhle šaty se však netřepotaly v jižním větru

jako v té písni, nýbrž v ledovém proudu řeky posíleném

tajícím sněhem.

Na dně řeky panoval absolutní klid, a ačkoli byl bře

zen, pět hodin odpoledne a na nebi nad hladinou přesně

podle předpovědi ani mráček, příliš mnoho slunečních

paprsků deroucích se přes vrstvu ledu a  čtyřmetrový

sloupec vody sem nepronikalo. Proto borovice i šaty to

nuly ve zvláštním nazelenalém pološeru. Stařec soudil,

že to jsou letní šaty, byly modré s bílými puntíky. Mož

ná měly kdysi výraznější barvu, to nevěděl, nepochybně

záleželo na tom, jak dlouho už na té větvi visí. Nyní se

pohybovaly s proudem, který se nezastavoval, který je

promýval, při nízkém stavu vody je hladil, při vysokém

jimi trhal a cloumal, v obou případech je však kousek po

kousku rval na cáry. Ty rozedrané šaty jsou vlastně jako

já, říkal si v duchu stařec. Kdysi pro někoho něco zna

menaly, pro nějakou dívku nebo ženu, pro pohled muže

nebo pro paže dítěte. Jenže teď se to s nimi má jako se

mnou, jsou ztracené, nevyužité, pozbyly původní funk

ce, jsou lapené, umlčené, němé. A je jen otázkou času,

kdy proud strhne poslední cíp, který po nich zbyde.


10

„Na co se díváte?“ zaslechl hlas zpoza křesla, v němž seděl. Obrnil se proti bolesti svalů, otočil hlavu a vzhlédl. Zjistil, že přišel nový zákazník. Paměť už mu nesloužila jako dřív, ale tváře lidí, kteří navštívili Lovecké a rybářské potřeby Simensen, nezapomínal nikdy. Dotyčný nepřišel pro zbraň ani pro munici. S trochou cviku se z pohledů zákazníků dalo vyčíst, který je býložravec a  patří k  té polovině lidstva, co ztratila vražedný instinkt a uniká jí tajemství, s nímž je obeznámena druhá polovina, totiž že muži vlije do žil nejvíc energie jedině příležitost zastřelit velkého savce. Stařec odhadoval, že tenhle zákazník sem přišel pro třpytku nebo rybářský prut, které spočívaly na regálech nad a pod velkou televizní obrazovkou umístěnou na stěně přímo před nimi, případně pro některou fotopast vystavenou na druhém konci obchodu.

„Dívá se na řeku. Haglebuelva se jmenuje.“ To odpověděl Alf, zeť, který k nim mezitím přistoupil. Pohupoval se na podpatcích a ruce měl zabořené ve velkých kapsách dlouhé kožené střelecké vesty, kterou v práci neodkládal. „Loni jsme do ní ve spolupráci s výrobcem umístili podvodní kameru. A tak teď máme čtyřiadvacetihodinové živé vysílání z místa přímo nad lososími schody, které obcházejí vodopád Norafossen, a můžeme sledovat, jak ryby putují proti proudu.“

„A to bývá kdy?“

„Někteří jednotlivci táhnou už v dubnu a květnu, ale hlavní tah začíná až v  červnu. Před lososy se vytírají pstruzi.“

Zákazník věnoval starci úsměv. „Tak to se ještě načekáte, že? Nebo už jste nějaké ryby zahlédl?“

Stařec otevřel ústa. V hlavě se mu formovala slova, ta nezapomněl, avšak nevydal ani hlásku. Ústa opět zavřel.

„Afázie,“ vysvětlil Alf.

„Cože?“

„Mrtvice, nemluví. Jdete pro rybářské náčiní?“

„Pro fotopast.“

„Jste lovec?“

„Lovec? Ne, díkybohu. Mám chatu v Sørkedalen a našel jsem před ní zvířecí výkaly, jaké jsem ještě nikdy neviděl, tak jsem je vyfotil a fotku pověsil na Facebook s dotazem, jestli někdo neví, co to je. Okamžitě mi odpověděla spousta horalů. Medvěd. Medvěd! V cípu lesa dvacet minut jízdy a dvě hodiny chůze odsud, z centra hlavního města.“

„To je přece skvělé.“

„Jak se to vezme. Jezdím na tu chatu s rodinou. Rád bych, aby to zvíře někdo zastřelil.“

„Jsem lovec, takže vás chápu, ale víte, i v Norsku, kde ještě celkem nedávno žilo medvědů opravdu hodně, jsme během posledních dvou set let zaznamenali strašně málo případů, kdy po jejich útoku někdo zemřel.“

Jedenáct, pomyslel si stařec. Jedenáct obětí od roku 1800. Poslední v roce 1906. Nemoc ho sice připravila o schopnost mluvit a zhoršila mu motoriku, ovšem paměť nikoli. A pořád mu to myslelo. Aspoň většinou. Výjimečně se choval popleteně a vždycky si to uvědomil, když uviděl, jak si zeť Alf a dcera Mette vyměňují významné pohledy  – v  té chvíli mu spolehlivě došlo, že blbne. Když po něm převzali obchod, který založil před padesáti lety a od té doby ho provozoval, byl jim zpočátku k užitku. Ale teď, po poslední mrtvici, tu jen vysedával. Ne že by to bylo tak hrozné. Ne, po Oliviině smrti už nekladl na zbývající léta života tak vysoké nároky. Stačilo mu pobývat v rodinném kruhu, mít každý den teplé jídlo, smět sedět v tomhle křesle v obchodě a dívat se na televizi, sledovat nepřetržitý program bez zvuku, kde všechno probíhá pomalým tempem, jaké mu vyhovuje, a kde nejdramatičtější událostí je objevení první ryby připravené ke tření, která se chystá zdolat lososí schody.

„Na druhou stranu to neznamená, že k takovému útoku nemůže zase dojít,“ zaslechl Alfova slova. Zeť mezitím odvedl zákazníka k polici s fotopastmi. „I kdyby ten medvěd vypadal jako roztomilý plyšák, je to masožravec a všichni masožravci zabíjejí. Takže byste si rozhodně měl pořídit fotopast. Díky ní zjistíte, jestli se zvíře poblíž vaší chaty usadilo, nebo jen prošlo kolem. Mimochodem, medvědi právě touhle dobou vylézají z brlohů a mají hlad. Namontujte fotopast na místo, kde jste našel výkaly, nebo k chatě.“

„Takže uvnitř té krabičky, co vypadá jako ptačí budka, je foťák?“

„Ta ptačí budka, jak tomu říkáte, chrání přístroj před povětrnostními podmínkami a procházející zvěří. Tohle je jednoduchá, cenově dostupná fotopast. Je v ní zabudovaná Fresnelova čočka, která registruje infračervené paprsky, jako je teplo vydávané zvěří, lidmi a podobně. Když přístroj takové záření detekuje, automaticky se spustí.“

Stařec naslouchal rozhovoru na půl ucha, jeho pozornost totiž mezitím upoutalo něco jiného. Něco, co se odehrávalo na televizní obrazovce. Neviděl, co to je, ale v zeleném pološeru se objevily světlejší záblesky.

„Záběry se ukládají na paměťovou kartu vloženou v přístroji a vy si je pak můžete přehrát na počítači.“

„To je úžasné.“

„Ano, ale když chcete zjistit, jestli přístroj něco zachytil, musíte osobně dojet na místo a zkontrolovat ho. Kdybyste zvolil tuhle trochu dražší verzi, přišla by vám na mobil esemeska, kdykoli by fotopast pořídila nějaký záběr. Případně tady máme nejlepší model, který je také vybavený paměťovou kartou, ovšem navíc vám záběry posílá rovnou na telefon nebo do mailu. Pak můžete klidně sedět doma v teple a na místo musíte zajet jen občas, abyste vyměnil baterie.“

„Co když se medvěd objeví v noci?“

„Přístroje jsou vybavené černými LED diodami. Ty vydávají neviditelné světlo, které zvíře nevyplaší.“

Světlo. Teď to stařec poznal. Zprava se po proudu blížil kužel světla. Provrtával se zelenou vodou, ozářil šaty a ty starci na chvějivý okamžik připomněly dívku, která se konečně probrala k životu a tančí radostí.

„To je úplné sci-fi!“

Stařec otevřel ústa, protože do obrazu právě vplula kosmická loď. Uvnitř byla osvětlená a vznášela se půldruhého metru nade dnem řeky. Na jednom místě narazila v proudu na veliký balvan a jako ve zpomaleném záběru se po srážce otáčela, záře čelních světlometů přitom přelétala po dně, a když zasvítila do čočky kamery, starce na okamžik oslepila. Vzápětí se vznášející se plavidlo zarazilo o tlustou větev borovice a úplně se zastavilo. Starci se rozbušilo srdce. Bylo to auto. Světlo v kabině svítilo a stařec viděl, že vůz je téměř po strop zaplněný vodou. Uvnitř někdo byl. Osoba napůl sedící, napůl stojící na sedadle řidiče zoufale tlačila hlavu ke stropu, očividně proto, aby mohla dýchat. Jedna z tlejících větví, které vůz zadržovaly, se odlomila a proud ji odnesl.

„Nezískáte sice tak ostré a zřetelné obrázky jako za denního světla a  budou černobílé, ale jestliže čočka nebude zamlžená ani jí nebude nic překážet, tak toho svého medvěda jistě uvidíte.“

Stařec zadupal ve snaze upoutat Alfovu pozornost. Zdálo se, že se člověk v autě zhluboka nadechl a ponořil. Nakrátko střižené vlasy se mu zavlnily. Tváře měl nafouklé. Udeřil oběma rukama do bočního okénka obráceného ke kameře, ale voda v kabině sebrala úderu sílu. Stařec se zapřel o područky a pokusil se vstát, jenže svaly ho nechtěly poslechnout. Zaregistroval, že dotyčný má na jedné ruce šedivý prostředníček. V tu chvíli muž přestal tlouct do okénka a opřel si čelo o sklo. Vypadalo to, že se vzdal. Zlomila se další větev a proud vozidlem cukal, avšak borovice ho stále nechtěla pustit. Stařec hleděl do zbrázděné tváře tisknoucí se k okénku. Vypoulené modré oči. Jizva vykružující světle růžový oblouk od koutku úst až k uchu. Konečně se z křesla zvedl a udělal dva nejisté kroky směrem k polici s fotopastmi.

„Pardon,“ omluvil se Alf tiše zákazníkovi. „Copak je, táto?“

Stařec máchl k obrazovce za sebou.

„Opravdu?“ pronesl Alf nedůvěřivě, starce rychlými kroky obešel a zastavil se před televizí. „Ryby?“

Stařec zavrtěl hlavou a obrátil se zpátky k obrazovce. Auto bylo pryč. Všechno vypadalo jako obvykle. Dno řeky, odumřelá borovice, šaty, zelené světlo pronikající ledem. Jako by se nic nestalo. Stařec znovu zadupal a na obrazovku ukázal.

„Klid, táto,“ poplácal ho Alf přátelsky po rameni. „Na tření je ještě brzy, víš.“ Vrátil se k zákazníkovi a k fotopastem.

Stařec hleděl na záda obou mužů a postupně v něm narůstalo zoufalství a vztek. Jak jim má vysvětlit, co právě viděl? Doktor řekl, že když mrtvice postihne přední i  zadní část levé mozkové hemisféry, poškodí nejen schopnost mluvit, nýbrž často také celkovou schopnost komunikovat včetně psaní a gestikulace. Stařec dovrávoral zpátky ke křeslu a opět se posadil. Díval se, jak řeka bez ustání teče. Nerušeně. Nedotčeně. Neochvějně. A po několika minutách se mu srdce zklidnilo. Kdoví, třeba se to přece jenom nestalo. Třeba to byl jen záblesk absolutního stařeckého zatmění mysli. Nebo v tomhle případě záblesk barevného světa stařeckých halucinací. Zadíval se na šaty. Ve chvíli, kdy si myslel, že je ozářily světlomety auta, mu připadalo, jako by v nich tančila Olivia. A tvář, kterou zahlédl za sklem, v osvětlené kabině, už viděl. Pamatoval si ji. Přitom jediné tváře, které dodnes

15

nosil v paměti, byly tváře zákazníků z jejich obchodu.

Tohohle muže tu viděl dvakrát. Modré oči, růžová jizva.

V obou případech si dotyčný koupil fotopast. Policie se

tu po něm nedávno ptala. Kdyby stařec mohl, řekl by

jim, že kupec byl hodně vysoký. A že měl ten pohled. Po-

hled, který prozrazoval, že zná ono tajemství. Pohled,

který znamenal, že není býložravec.

Kapitola 2

Svein Finne se nad ženou sklonil a položil jí ruku na čelo. Měla ho zbrocené potem. Oči, které k  němu obracela, třeštila bolestí. Nebo děsem. Odhadoval, že spíš děsem.

„Bojíš se mě?“ zašeptal.

Přikývla a polkla. Odjakživa mu připadala krásná. Sledoval ji, jak odchází z domu a zase se do něj vrací, sledoval ji ve fitness centru, cestou v metru, kdy sedával jen pár míst od ní a dával jí najevo, že tam je. Čistě aby věděla. Nikdy mu však nepřipadala krásnější, než když tu teď tak bezmocně ležela zcela vydaná jemu napospas.

„Slibuju, že to proběhne rychle, lásko,“ řekl jí stále šeptem.

Znovu polkla. Takový strach. Zvažoval, jestli ji má políbit.

„Nůž do břicha a budeš to mít za sebou.“

Semkla víčka a  zpod řas se jí vykutálely dvě lesklé slzičky.

Svein Finne se tiše zasmál. „Vědělas, že přijdu. Vědělas, že tě nenechám odejít. Dal jsem ti přece slib.“

Prstem jí otřel směs potu a slzí na tváři. Velkou zející dírou v dlani, v orlím křídle, zahlédl její oko. Tu díru mu způsobila kulka vystřelená jedním tehdy mladým policistou. Svein Finne dostal za osmnáct znásilnění dvacet let vězení. Činy samotné nepopřel, vzpíral se jen označení znásilnění a odmítal, že by za ně měl být muž jako on potrestán. Ovšem soudci a porota se očividně domnívali, že norské zákony stojí nad zákony přírodními. Budiž.

Její oko se na něj dírou zadívalo.

„Jsi připravená, lásko?“

„Neoslovuj mě tak,“ vzlykla. Spíš prosebně než rozkazovačně. „A neříkej nůž...“

Svein Finne vzdychl. Proč se nožů všichni tak bojí? Nůž byl prvním nástrojem člověka, lidstvo mělo dva a půl milionu let na to, aby se s ním sžilo, a přesto někteří nedokážou spatřovat krásu v tom, že jim umožnil slézt ze stromů. Lov, chov domácích zvířat, zemědělství, potrava, obrana. Nože životy braly, ale stejnou měrou i dávaly. Jedno se neobešlo bez druhého. A jedině ti, kteří tohle pochopí, ti, kteří přijmou důsledky svého lidství, svého původu, můžou nože milovat. Milovat je a bát se jich. Což jsou zas jen dvě strany jedné mince.

Svein Finne pozvedl zrak. K nožům na stolku, které tu ležely připravené k použití. Jen si vybrat. Volba správného nože pro konkrétní práci je důležitá. Tyhle nože byly kvalitní, uzpůsobené danému použití a vyrobené z prvotřídního materiálu. Ovšem postrádaly to, co Svein Finne od tohoto nástroje očekával. Osobnost. Ducha. Magii. Než mu ten vysoký mladý policista s nakrátko střiženými vlasy zničil život, vlastnil Svein Finne vybranou sbírku šestadvaceti nožů.

Nejkrásnější pocházel z Jávy. Byl dlouhý, tenký a asymetrický, jako vlnící se had s rukojetí. Čirá krása, žena. Možná nebyl co do použití nejefektivnější, ale měl hypnotizující účinek, jaký mívají jak hadi, tak krásné ženy: dokázal lidi přimět, aby dělali přesně to, co se jim řeklo. Nejúčinnější vražednou zbraní z jeho sbírky byl naproti tomu rampuri, oblíbená zbraň indické mafie. Vyzařoval chlad, jako by byl vyrobený z ledu; byl tak

18

ošklivý, až to bralo dech. V karambitu, zahnutém jako

tygří dráp, se zase snoubila účinnost a krása. Ta krása

ovšem byla možná trochu vypočítavá – tenhle nůž při

pomínal zmalovanou prostitutku v příliš těsných šatech

s příliš hlubokým výstřihem. Svein Finne tohle nikdy

neměl rád. Měl v oblibě nevinnost. Panenskost. A zpra

vidla jednoduchost. Takový byl i jeho největší oblíbe

nec z celé sbírky, finský nůž puukko. Jeho rukojeť byla

vyrobená z  jednoho kusu ořechově hnědého dřeva,

měl krátkou čepel opatřenou drážkou a prohnuté ostří

zakončené rovným hrotem. Svein Finne si ho koupil

v  Turku a  za dva dny s  jeho pomocí vysvětlil situaci

oplácané osmnáctileté dívce, která úplně samotinká ob

sluhovala benzinku Neste nedaleko Helsinek. Už tehdy

začal mírně koktat a koktal pak při každém očekávání

sexuálního zážitku. Nešlo o známku toho, že by nebyl

pánem situace, spíš naopak, koktání způsoboval dopa

min. Zadrhávání také potvrzovalo, že i po sedmasedm

desáti letech strávených na této planetě je jeho sexuální

pud stále stejně silný. Od chvíle, kdy tehdy vkročil do

dveří, mu trvalo přesně dvě a  půl minuty přitisknout

dívku k pultu, odříznout z ní kalhoty, oplodnit ji, sebrat

jí občanku, zapsat si její jméno a adresu – jmenovala

se Maalin – a zmizet. Dvě a půl minuty. Kolik vteřin

zabralo samotné oplodnění? U šimpanzů trvá pohlavní

akt v průměru osm vteřin, osm vteřin, během nichž jsou

obě zvířata vydaná na pospas šelmám číhajícím všude

kolem. Gorila, která má přirozených nepřátel méně,

dokáže potěšení protáhnout na minutu. Avšak disci

plinovaný muž operující na nepřátelském území musí

slast obětovat na oltář cíle, jímž je reprodukce. Stejně

jako by bankovní loupež neměla trvat déle než čtyři

minuty, nemělo by oplodnění na veřejném místě nikdy

zabrat víc než dvě a půl. Evoluce mu dá za pravdu, je

to jen otázka času.

Tady a teď jsou ale v bezpečí. Navíc tu žádné oplodnění neproběhne. Ne že by neměl chuť, to má. Jenže tady a teď proběhne penetrace nožem – a souložit se ženou, jestliže akt beztak nepovede ke zplození potomka, je naprosto zbytečné. V takovém případě si disciplinovaný muž drahocenné sperma šetří.

„Musíš mi dovolit, abych ti říkal lásko, když jsme zasnoubení,“ šeptl.

Žena na něj zírala očima potemnělýma šokem. Tak temnýma, jako by už pohasly. Jako by tu už nebylo žádné světlo, před kterým by se musely zavírat.

„Jsme přece zasnoubení,“ zasmál se tiše a přitiskl své masité rty k jejím. Pak jí je cípem flanelové košile automaticky otřel, aby na nich nezůstaly stopy jeho slin.

„A  tohle jsem ti slíbil...,“ pronesl a  rukou jí přejel mezi prsy směrem k břichu.

20

Kapitola 3

Harry se probudil. Něco tu nesedělo. Věděl, že si brzy

vybaví co, že víc než těch několika málo požehnaných

vteřin nevědomosti se mu nedostane a vzápětí mu realita

dá pořádně pěstí. Otevřel oči a okamžitě toho zalitoval.

Jako by denní světlo dopadající sem špinavými okny

a osvětlující prázdný pokojík hladce pronikalo do bo

lestivého bodu za jeho očima. Uchýlil se znovu do tmy

za víčky a stihl si přitom uvědomit, že se mu zdál sen. Sa

mozřejmě o Ráchel. Začínal stejně jako už mnohokrát,

byl to sen o jednom ránu před mnoha lety, krátce potom,

co se spolu seznámili. Ráchel měla hlavu položenou na

jeho hrudi a Harry se jí zeptal, jestli si snad ověřuje, co se

o něm povídá, totiž že nemá srdce. A Ráchel se zasmála

tím smíchem, který tolik miloval – aby ho z ní vyloudil,

byl ochotný provést sebevětší pitomost. Pak hlavu zved

la, zadívala se na něj vřelýma hnědýma očima, které zdě

dila po rakouské matce, a odpověděla, že ty zvěsti jsou

pravdivé, ale že mu dá polovinu svého. Což také udělala.

Ráchelino srdce bylo hrozně veliké, rozproudilo mu krev

v těle, rozehřálo ho, proměnilo ho opět ve skutečného člo

věka. V manžela. A v otce Olega, vážného introvertního

kluka, kterého si postupně zamiloval jako vlastního. Har

ry žil šťastně. Zároveň se příšerně bál. Žil šťastně v bla

žené nevědomosti věcí příštích, zato si nešťastně uvědomoval, že někde něco dřímá, že pro všechno tohle štěstí není stvořený. A  příšerně se bál, že Ráchel ztratí. Protože dobře věděl, že darovaná polovina srdce nemůže bít bez té druhé, a věděla to i Ráchel. Jenže pokud bez ní nemůže žít, proč od ní dneska v noci ve snu utekl?

Netušil, nevybavoval si to, ale Ráchel si v tom snu přišla svoji polovinu srdce vzít zpátky. Navzdory tomu, že už bila jenom slabě, ji podle úderů vypátrala, nalezla Harryho útočiště a zazvonila mu u dveří.

V té chvíli mu realita konečně dala pěstí.

Uvědomil si, že Ráchel už ztratil.

A že od ní neutekl, nýbrž že ho vyhodila.

Zalapal po dechu. Do ušního bubínku se mu zařízl ostrý zvuk a  jemu došlo, že se bolest neskrývá jen za očima, nýbrž že se mu v jedno obrovské centrum bolesti proměnil celý mozek. A že jde o stejný zvuk, který se mu vloudil do snu, než se probudil. Někdo zvonil u dveří. Pitomá, otravná věrná naděje opět vystrčila hlavu.

Aniž otevřel oči, zašmátral po podlaze vedle pohovky po lahvi whisky, převrhl ji a podle toho, jak se kutálela po ošlapaných parketách, poznal, že už je prázdná. Donutil se oči otevřít. Hleděl na ruku visící nad podlahou jako lačný spár, na šedou titanovou protézu nahrazující prostředníček. Dlaň měl celou zakrvácenou. Krucinál. Přičichl si k prstům a přitom se pokoušel vybavit si závěr včerejšího večera, vzpomínal, jestli se do něj nepřipletly nějaké ženy. Odhodil přikrývku a  zadíval se na své sto devadesát pět centimetrů dlouhé nahé vyzáblé tělo. Poslední relaps u něj nastal teprve nedávno, takže se na něm zatím fyzicky nepodepsal, ale pokud bude všechno probíhat jako obvykle, bude mu svalová hmota s každým týdnem ubývat, kůže, už teď šedobílá, postupně získá spíš bílou barvu, celý se začne měnit v  ducha a  nakonec úplně zmizí. Ostatně právě proto snad člověk chlastá, nebo ne?

Se zasténáním se posadil. Rozhlédl se. Žil teď zase tam kde kdysi, než se opět stal člověkem. Jen o kousek níž. Nevěděl, jestli tomu tak chtěla ironie osudu, ale dvoupokojový byt o velikosti čtyřiceti metrů čtverečních, který mu nejprve půjčil a posléze pronajal jeden mladší kolega, se nacházel o patro níž než byt, v němž bydlel, dokud se neodstěhoval k Ráchel do její srubové vily na Holmenkollenu. Poté, co převzal kolegův byt, si v IKEA koupil rozkládací pohovku. Právě tahle pohovka, za ní stojící knihovna zaplněná pečlivě seřazenými gramofonovými deskami, konferenční stolek, zrcadlo stále ještě opřené v obýváku o zeď a komoda v předsíni tvořily jediné zařízení. Možná se s lepším vybavením neobtěžoval kvůli své pasivitě, anebo proto, že se snažil sám sebe přesvědčit, že jde o dočasné řešení, dokud ho Ráchel, jakmile si vše důkladně rozmyslí, nevezme zpátky – sám nevěděl.

Chvíli uvažoval, jestli nebude muset zvracet. Hmm. Asi si to dokáže rozhodnout sám. Jako by si tělo po pár týdnech na jed už zvyklo, tolerovalo příslušné dávky. A dožadovalo se jejich zvýšení. Upřeně hleděl na prázdnou lahev od whisky, která se mu zastavila mezi chodidly. Peter Dawson Special. Ne že by byla speciálně dobrá. Dobrý byl Jim Beam. A prodával se v hranatých lahvích, které se nekutálejí po podlaze. Jenže Dawson se vyznačoval speciálně nízkou cenou a žíznivý alkoholik s platem strážmistra a vybrakovaným kontem si prostě nemohl vybírat. Harry se zadíval na hodinky. Za deset minut čtyři. Obchod s alkoholem zavírá za dvě hodiny a deset minut.

Nadechl se a vstal. Hlava mu třeštila. Zapotácel se, avšak udržel se na nohou. Podíval se do zrcadla. Připadal si jako hlubinná ryba, kterou si rybář přitáhl tak rychle, že se jí oči a vnitřnosti tlačí ven, tak prudce, že jí háček roztrhl tvář a zanechal v ní růžovou obloukovitou jizvu procházející od levého koutku až k  uchu. Zašmátral pod přikrývkou, ale spodky nenahmatal, natáhl si proto jen džíny válející se na podlaze a vydal se do předsíně. Za leptaným sklem vstupních dveří se rýsovala tmavá silueta. To bude ona, vrátila se. Jenže to si myslel i posledně, když na něj někdo zvonil. Tehdy to byl muž, který mu sdělil, že je z energetické společnosti Hafslund Strøm a jde vyměnit elektroměry za nové, modernější, díky nimž bude možné měřit spotřebu energie hodinu po hodině na desetinu wattu, a že všichni jejich klienti je už mají a můžou se podívat, kdy přesně během dne zapnuli sporák nebo kdy naposledy zhasli lampičku. Harry mu vysvětlil, že sporák nemá a že i kdyby ho měl, nechtěl by, aby někdo věděl, kdy ho používá a kdy ne. Načež dveře zabouchl.

Tahle silueta za sklem však byla ženská. Byla vysoká jako ona, měla její postavu. Jak se dostala do domu?

Otevřel.

Byly dvě. Žena, kterou nikdy v životě neviděl, a holčička tak malá, že nedosahovala ani ke sklu dveří. A když uviděl kasičku na peníze, kterou k němu děvčátko zdvihalo, došlo mu, že nejdřív zazvonily dole u domovních dveří na některého souseda a ten je pustil dovnitř.

„Peněžní sbírka,“ pronesla žena. Stejně jako holčička měla přes bundu oranžovou vestu se symbolem Červeného kříže.

„Myslel jsem, že ta probíhá na podzim,“ opáčil.

Žena s holčičkou na něj mlčky hleděly. Jejich chování si nejdřív vyložil jako nepřátelské, jako by je snad obvinil z podvodu, ale pak mu došlo, že jím opovrhují, nejspíš proto, že tu stojí polonahý a táhne z něj alkohol, a přitom jsou čtyři odpoledne. Ke všemu nemá ani potuchy o pravděpodobně celostátní podomní sbírce, o které se jistě mluví i v televizi.

Zamyslel se nad tím, jestli se stydí. Ano. Trochu ano. Sáhl do kapsy kalhot, v  níž v  obdobích, kdy chlastal, obvykle nosil hotovost, protože ze zkušenosti věděl, že není radno mít u sebe platební kartu.

Usmál se na holčičku, která s vykulenýma očima sledovala, jak zakrvácenou rukou zasunuje do otvoru zaplombované kasičky složenou bankovku. Než bankovka propadla na dno, zahlédl kousek kníru. Kníru Edvarda Muncha.

„Do prdele,“ zaklel a sáhl znovu do kapsy. Kde nic tu nic. Stejně jako na bankovním účtu.

„Pardon?“ pronesla žena.

„Myslel jsem, že to je dvoustovka, ale dal jsem vám Muncha. Tisícovku.“

„Jejda.“

„Ehm... nemohla byste mi ji vrátit?“

Žena s holčičkou na něj dál beze slova hleděly. Holčička opatrně zdvihla pokladničku výš, aby Harry lépe viděl plastovou plombu visící přes logo sbírkové akce.

„Chápu,“ šeptl Harry. „A co drobné nazpět?“

Žena se usmála, jako by se snad pokusil o vtip, a on jí úsměv rychle oplatil, aby ji ujistil, že to tak skutečně je, avšak jeho mozek zoufale hledal řešení celého problému. Do šesti potřebuje sehnat dvě stě devadesát devět korun a devadesát øre. Případně dvě stě devět devadesát na lahev polovičního objemu.

„Budiž vám útěchou, že peníze půjdou na potřebné,“ pronesla žena a odtáhla holčičku ke schodům a k dalším dveřím.

Harry zavřel, došel do kuchyně a začal si smývat krev z ruky. Ucítil palčivou bolest. Po návratu do obývacího pokoje se rozhlédl a zjistil, že na povlaku přikrývky zůstaly krvavé otisky. Spustil se na všechny čtyři a pod pohovkou našel mobil. Žádné esemesky, jen tři zmeškané hovory z včerejšího večera, jeden od Bjørna Holma, kriminalistického technika původem z Totenu, a dva od Alexandry z  Ústavu soudního lékařství. Harry se s  ní dal dohromady teprve před nedávnem, potom, co ho Ráchel vyhodila, ale podle toho, co o ní věděl – a co si pamatoval –, nepatřila k tomu typu žen, které považují menstruaci za překážku pohlavního styku. Před jejich první společnou nocí ho dostrkala domů, a  když pak oba přede dveřmi jeho bytu marně pátrali v jeho kapsách po klíčích, znepokojivě rychle a bez potíží si odemkla paklíčem, načež Harryho položila na pohovku, kam si k němu přilehla. Když se probudil, byla pryč, nechala mu tam jen lístek s poděkováním za poskytnuté služby. Takže krev klidně mohla být její.

Harry zavřel oči a snažil se soustředit. Události posledních dvou týdnů a  jejich časová posloupnost mu splývaly, ale co se týkalo včerejšího večera a dnešní noci, měl okno. Dokonce totální okno. Otevřel oči a pozoroval pálící pravici. Tři zkrvavené klouby se sedřenou kůží a zaschlou krví na okrajích tržných ran. Musel se s někým porvat. A tři klouby, to znamenalo několik úderů. Teď si všiml, že má krev i na kalhotách. Bylo jí tolik, že nemohla pocházet jen z  poraněných kloubů. A  sotva byla menstruační.

Stahoval povlak z  přikrývky a  přitom vytáčel číslo Bjørna Holma.

Slyšel, jak telefon na druhém konci vyzvání, a věděl, že se teď někde ozývá zvonění v podobě jisté písničky Hanka Williamse, o níž Bjørn tvrdil, že pojednává o takovém kriminalistickém technikovi, jako je on sám.

„Jak se vede?“ ozval se Bjørn dobráckým totenským dialektem.

„Jak se to vezme,“ odpověděl Harry a  vydal se do koupelny. „Nemohl bys mi půjčit tři kila?“

„Je neděle, Harry. Dneska alkohol nekoupíš.“

„Neděle?“ Harry si vysvlékl kalhoty a nacpal je spolu s povlakem do přetékajícího koše na prádlo. „Kurva drát.“

„Ještě něco?“

„Zjistil jsem, žes mi kolem deváté volal.“

„Ano, ale nebrals to.“

„Ne, zdá se, že telefon se posledních čtyřiadvacet hodin válel pod pohovkou. A já seděl v Jealousy.“

„Říkal jsem si to, tak jsem brnknul Øysteinovi a ten mi prozradil, že tam jsi.“

„A dál?“

„Tak jsem tam dojel. Ty si vážně nic nepamatuješ?“

„Do prdele, do prdele. Co se stalo?“

Harry zaslechl kolegův povzdech a představil si, jak Bjørn v kulaté bledé tváři rámované bekovkou a největšími a nejzrzavějšími kotletami na celém osloském policejním ředitelství protočil lehce vypoulené tresčí oči.

„Co chceš vědět?“

„Jenom to, co bych podle tebe vědět měl,“ opáčil Harry. V koši na prádlo cosi zaznamenal: skleněné hrdlo vykukující mezi špinavými spodky a  tričky. Lahev vytáhl. Jim Beam. Prázdná. Nebo ne? Odšrouboval víčko, přiložil hrdlo k ústům a zaklonil hlavu.

„O. K., tak tady je stručné hlášení. Když jsem ve 21.15 přišel do Jealousy, byl jsi na šrot, a než jsem tě ve 22.30 naložil do auta, že tě odvezu domů, omílal jsi pořád dokola totéž. Mluvil jsi bez ustání o jedné jediné osobě. Hádej o které.“

Harry neodpověděl a zašilhal do lahve na stékající kapičku.

„O Ráchel,“ odpověděl si Bjørn sám. „V autě jsi odpadnul a mně se podařilo dostat tě do bytu, to je všechno.“

Harry podle rychlosti kapky poznal, že má dost času, a oddálil hrdlo od úst. „Hm, vážně?“

„To je stručná verze.“

„Porvali jsme se?“

„Jako my dva?“

„Podle důrazu na my dva soudím, že já jsem se rozhodně porval. S kým teda?“

„Ten nový majitel baru od tebe dostal ránu.“

„Jednu ránu? Když jsem se probral, měl jsem zkrvavené tři klouby a zakrvácené kalhoty.“

„První ranou jsi ho zasáhl do nosu, až mu vytryskla krev. Ale on se pak sklonil a  tys místo něj trefil zeď. A nejenom jednou. Myslím, že na té zdi budou ještě krvavé stopy.“

„A Ringdal mi tu ránu nevrátil?“

„Upřímně řečeno jsi byl tak na plech, Harry, žes kolem sebe jenom máchal. S Øysteinovou pomocí se mi tě podařilo zarazit, aby sis neublížil ještě víc.“

„Kurva drát, já jsem fakt úplně mimo.“

„No, tu jednu ránu si Ringdal nejspíš zasloužil. Přehrál tam celé elpíčko White Ladder a hodlal ho pustit znovu od začátku. Tys mu začal nadávat, že ničí dobrou pověst baru, kterou jste podle tebe vybudovali ty, Øystein a Ráchel.“

„Taky že jsme ji vybudovali! Ten bar byl zlatej důl, Bjørne. Ringdal ho dostal sakumprásk za hubičku a já za to požadoval jedno jediné: aby se vyvaroval sraček a hrál tam pořádnou muziku.“

„Tvoji muziku?“

„Naši muziku, Bjørne. Tvoji, moji, Øysteinovu, Mehmetovu... Ne kruci nějakýho zasranýho Davida Graye!“

„Možná jsi měl předem definovat... Jejda, kluk brečí, Harry.“

„Jasně, sorry. Díky. A sorry za včerejšek. Kurva, mluvím jak kašpar. Radši to ukončíme. Pozdravuj Katrine.“

„Je v práci.“

Zavěsili. A v téže chvíli se Harrymu mihl před očima jakýsi záblesk. Seběhlo se to tak rychle, že nepoznal, co viděl, ale srdce se mu zničehonic rozbušilo natolik zběsile, že se musel posadit a jen lapal po dechu.

Podíval se na lahev, kterou stále držel dnem vzhůru. Kapka z ní mezitím vytekla. Sklopil pohled. Hnědě se třpytila na původně bílé, nyní špinavé dlažbě.

28

Vzdychl. Nahý klesl na kolena, dlažba ho do nich

zastudila. Vystrčil jazyk, s nádechem se sklonil a čelo si

opřel o podlahu jako při modlitbě.

Harry rázoval ulicí Pilestredet. Vysoké martensky za

nechávaly černé stopy v  tenké vrstvičce sněhu, který

napadl přes noc a  který se ze všech sil snažilo roze

hřát nízké jarní slunce, než zapadlo za fasády starších

čtyř- nebo pětipodlažních domů. Naslouchal, jak drob

né kamínky, které uvázly v hrubém vzorku podrážek,

rytmicky škrabají o asfalt, a přitom míjel vysoké moder

ní bytové domy na bývalém pozemku Říšské nemocni

ce, kde se před téměř padesáti lety narodil. Pohlédl na

nejnovější pouliční umění na fasádě Blitzu, kdysi zchá

tralého činžáku zabraného levicovými aktivisty, který se

stal baštou pankáčů a kde v pubertě absolvoval různé

obskurní koncerty, ačkoli k pankáčům nikdy nepatřil.

Minul Rex Pub, kde se zpíjel do němoty v dobách, kdy

se tahle hospoda ještě jmenovala jinak, kdy pivo bylo

levnější, vyhazovači flexibilnější a kdy sem chodili pařit

vyznavači jazzu. Ani mezi ně tehdy nepatřil. Stejně jako

nepatřil mezi spasené a v hádankách mluvící příslušní

ky letničního hnutí hned naproti. Minul budovu měst

ského soudu. Kolik vrahů před něj pohnal? Spoustu.

Ne dost. Protože v nočních můrách se mu nezjevovali

ti, které dopadl, nýbrž ti, kteří mu unikli – a také je

jich oběti. Přesto jich zatkl tolik, že si udělal jméno,

získal pověst. Dobrou i  špatnou. Pojil se s  ní rovněž

přímý nebo nepřímý podíl na smrti některých kolegů.

Došel na ulici Grønlandsleiret, kde se národnostně ho

mogenní Oslo někdy v  sedmdesátých letech nakonec

setkalo s  okolním světem  – nebo naopak. Restaurace

s arabskými názvy, obchody se zeleninou a s kořením

dováženými z Karáčí, Somálky v hidžábech na nedělní

procházce s kočárky a horlivě diskutující muži kráčející tři kroky za nimi. Harry tu však identifikoval i několik hospod z dob, kdy dělnická třída v Oslu měla ještě bílou pleť a tahle čtvrť patřila jí. Prošel kolem grønlandského kostela a začal stoupat ke skleněnému paláci na konci parku. Než otevřel těžké vstupní dveře, kovové s  kulatým okénkem, otočil se. Rozhlédl se po Oslu. Ošklivé i krásné. Studené i vřelé. Za některých dní tohle město miloval, za jiných nenáviděl. Nedokázal ho však opustit. Občas si od něj potřeboval odpočinout, na chvíli se vydat pryč, to ano. Ale nedokázal ho opustit navždy. Tak, jako ona opustila jeho.

Strážný ho nechal projít a Harry si při čekání na výtah rozepnul dvouřadý zimník. Přesto ho zaplavil pot. A ve chvíli, kdy se před ním dveře výtahu otevřely, se roztřásl. Pochopil, že dneska to nezvládne, otočil se a vydal se do šestého podlaží po schodech.

„Pracuješ i v neděli?“ zvedla Katrine Brattová pohled od počítače poté, co jí Harry bez zaklepání napochodoval do kanceláře.

„Nápodobně.“ Ztěžka dosedl na židli před jejím psacím stolem.

Setkali se pohledem.

Harry zavřel oči, zaklonil hlavu a  natáhl si dlouhé nohy, které mu dosahovaly až k psacímu stolu. Ke stolu, který Katrine převzala společně s funkcí po Gunnaru Hagenovi. Nechala si stěny vymalovat světlejší barvou a zbrousit parketovou podlahu, ale jinak vypadala kancelář vedoucího stejně jako předtím. A přestože byla Katrine Brattová novopečenou šéfkou oddělení vražd a novopečenou matkou, viděl v ní Harry nadále onu tmavookou nespoutanou dívku s  černou ofinou, co k nim kdysi přišla z bergenského policejního ředitelství a přinesla si s sebou plán, psychické problémy a koženou bundu sladěnou s barvou vlasů, která jí obepínala tělo, jež vyvracelo tvrzení, že v Bergenu nemají ženský rod, a od kterého Harryho kolegové leckdy nedokázali odtrhnout zrak. Za to, že Katrine sama měla oči jen pro Harryho, mohly obvyklé paradoxní důvody. Jeho špatná pověst. To, že už byl zadaný. A to, že na ni hleděl pouze jako na kolegyni.

„Možná se pletu,“ zívl Harry, „ale po telefonu to skoro znělo, jako by byl Bjørn rád, že má od práce pokoj a stará se o dítě.“

„Taky že je rád,“ odpověděla Katrine a naťukala cosi do počítače. „A co ty? Jsi taky rád, že...“

„Mám pokoj od manželky?“

„Chtěla jsem se zeptat, jestli jsi rád, že ses vrátil sem na oddělení vražd.“

Harry otevřel jedno oko. „Když mám na starosti úkoly příslušející obyčejnému strážmistrovi?“

Katrine vzdychla. „Za dané situace jsme pro tebe s Gunnarem víc udělat nemohli. Cos vlastně čekal?“

Harry otevřeným okem putoval po kanceláři a přitom uvažoval, co vlastně očekával. Že Katrinina kancelář získá ženský ráz? Že mu tady dají stejný prostor, jaký měl, než coby vyšetřovatel vražd skončil, začal přednášet na policejní akademii, oženil se s Ráchel a pokusil se žít v poklidu a bez alkoholu? Samozřejmě pro něj víc udělat nemohli. Katrine ho s Hagenovým požehnáním a s Bjørnovou pomocí doslova vytáhla ze stoky a  zajistila mu tohle místo, dala mu důvod, aby se vzchopil, aby myslel na něco jiného než na Ráchel, aby měl výmluvu, proč se nemůže upít k smrti. A fakt, že Harry nabídku třídit dokumenty a procházet staré nevyřešené případy s poděkováním přijal, jen dokazoval, že je mnohem víc na dně, než vůbec pokládal za možné. Ačkoli zkušenosti mu napovídaly, že vždycky se dá klesnout ještě níž. Odkašlal si.

„Nepůjčila bys mi pětikilo?“

„Sakra, Harry.“ Katrine mu věnovala zoufalý pohled. „Kvůli tomu jsi tady? Včera ti to nestačilo?“

„Takhle to nefunguje. Poslalas za mnou Bjørna, aby mě odtáhl?“

„Ne.“

„Tak jak mě našel?“

„Harry, každý ví, kde se zdržuješ po večerech. A dost lidí si myslí, že je zvláštní, že sis vybral zrovna bar, který jsi nedávno prodal.“

„Zpravidla se tam neodváží bývalému majiteli nenalít.“

„Po včerejšku tu odvahu možná najdou. Podle toho, co Bjørn povídal, se majitel na rozloučenou vyjádřil v tom smyslu, že odteď máš doživotně zakázaný vstup.“

„Vážně? Nepamatuju si ani hovno.“

„Trochu ti napovím. Snažil ses Bjørna přesvědčit, aby ti pomohl sepsat trestní oznámení kvůli tomu, jakou hrají v Jealousy hudbu, a potom, aby zavolal Ráchel a přivedl ji k rozumu. Z vlastního mobilu, protože ty jsi svůj nechal ležet doma, a navíc jsi vyjádřil pochybnosti, že by Ráchel telefon zvedla, kdyby viděla, že voláš zrovna ty.“

„Proboha,“ zasténal Harry a  skryl tvář v  dlaních. Chvíli si masíroval čelo.

„Neříkám ti to proto, abych ti sypala sůl do ran, ale proto, abych ti ukázala, co se s tebou děje, když chlastáš.“

„Tofakdík,“ zamumlal Harry a  sepjal ruce na břiše. Všiml si, že na krajíčku psacího stolu přímo před ním leží dvoustovka.

„Tohle nestačí na to, aby ses ožral,“ pronesla Katrine. „Ale je to dost, abys usnul. Protože přesně to potřebuješ. Vyspat se.“

Zadíval se na ni. Pohled jí s  léty změkl, už nebyla onou vzteklou dívkou, která se chtěla pomstít celému světu. Možná ji změnila odpovědnost za jiné, odpovědnost za kolegy na oddělení a  za devítiměsíčního chlapečka. Jasně, něco takového nejspíš v člověku probudí ochranitelské instinkty a  otupí hrany. Když během případu Vampyrista, který vyšetřovali před půldruhým rokem, musela Ráchel do nemocnice a Harry se ztřískal, Katrine mu pomohla a  vzala ho k  sobě. Dovolila mu, aby jí pozvracel vycíděnou koupelnu, a dopřála mu několik hodin tvrdého spánku v její a Bjørnově posteli.

„Ne, nepotřebuju se vyspat, potřebuju případ.“

„Jeden jsme ti dali...“

„Potřebuju případ Finne.“

Katrine vzdychla. „Vraždy, na které narážíš, nejsou žádný případ Finne, nic nepoukazuje na to, že by je Finne spáchal. A  jak jsem říkala, nasadila jsem na to dost lidí.“

„Tři vraždy. Tři nevyřešené vraždy. A ty si myslíš, že nepotřebuješ člověka, který by prokázal to, co oba víme, totiž že je spáchal Finne?“

„Máš svůj případ, Harry. Vyřeš ho a rozhodování přenechej mně.“

„Můj případ žádný případ není, je to domácí zabijačka, manžel se přiznal a máme jak motiv, tak potřebné důkazy.“

„Klidně může přiznání zničehonic stáhnout a pak by se nám hodilo mít v ruce něco solidnějšího.“

„Takový případ bys klidně mohla svěřit Wyllerovi nebo Skarremu nebo nějakému mlaďochovi. Finne je ale sériový vrah a magor, co znásilňuje ženské, a na to máš momentálně akorát jednoho vyšetřovatele s příslušnými schopnostmi, a tím jsem já.“

„Ne, Harry! Moje poslední slovo.“

„Proč?“

„Proč? Podívej se na sebe! Kdybys byl šéfem oddělení vražd, poslal bys ožralého nevypočitatelného kriminalistu za našimi už beztak skeptickými kolegy do Kodaně a Stockholmu, kteří jsou si celkem jistí, že vraždy v jejich městech nespáchal stejný člověk? Vidíš sériové vrahy všude, protože máš mozek naprogramovaný na vyšetřování sériových vražd.“

„To je jistě pravda, ale tohle byl Finne. Všechno nasvědčuje tomu, že ty činy...“

„Dost! Harry, musíš se těch utkvělých představ zbavit.“

„Utkvělých představ?“

„Bjørn mi říkal, že v ožralosti pořád meleš o Finnem, o tom, že ho musíš dostat dřív, než dostane on tebe.“

„V   ožralosti? Opakuj po mně: v  opilosti. Opilosti.“ Harry si přitáhl dvoustovku a zastrčil ji do kapsy kalhot. „Hezkou neděli.“

„Kam jdeš?“

„Někam, kde můžu ctít den sváteční.“

„Máš ve vzorku podrážek kamínky, tak na mé parketové podlaze zvedej pořádně nohy.“ Harry mašíroval ulicí Grønlandsleiret směrem ke stylové restauraci Olympen a koktejlovému baru Pigalle. Nebyly to zrovna podniky podle jeho gusta, nacházely se však nejblíž. Na hlavní grønlandské tepně byl tak slabý provoz, že klidně přešel na červenou a přitom ještě hleděl do mobilu. Zvažoval, jestli má Alexandře zavolat zpátky, ale pak ten nápad zavrhl. Neměl na to nervy. Podle seznamu odchozích hovorů zjistil, že včera šestkrát volal Ráchel. Při pohledu na ten počet se otřásl. Občas byl technický jazyk zbytečně přesný.

Ve chvíli, kdy přešel na protější chodník, ho náhle bodlo v hrudi a srdce mu začalo splašeně uhánět, jako by ztratilo omezovač rychlosti. Sotva stihl pomyslet na srdeční infarkt, bylo to pryč. Také ho napadlo, že by to nebyl nejhorší odchod. Bodnutí v hrudi. Pád na kolena. Čelem o  asfalt. The End. Ještě pár dní chlastání v takovém tempu a tenhle konec ani nebude tak strašně nereálný. Harry kráčel dál. Cosi mu předtím blesklo hlavou. Něco o chlup zřetelnějšího než ráno. Jenže pak to také odplulo, jako sen, který při probuzení zmizí.

Zastavil se přede dveřmi restaurace Olympen a nahlédl dovnitř. Tenhle podnik, který ještě před pár lety patřil k nejzaplivanějším putykám v Oslu, prošel natolik důkladnou renovací, až teď zaváhal. Chvíli si měřil novou klientelu sedící uvnitř. Směs hipsterů a slušně oblečených dvojic, ale i rodiny s malými dětmi, které mají málo času vařit a dostatek peněz na nedělní večeři v restauraci.

Zkusmo vsunul ruku do kapsy. Nahmatal dvoustovku, ale ještě něco jiného. Klíč. Ne svůj, nýbrž od bytu té rodiny, kde došlo k  vraždě. Hradní ulice ve čtvrti Tøyen. Vlastně pořádně nevěděl, proč si ten klíč vyžádal, když případ už byl objasněný. Nicméně tak získal místo činu pro sebe. Úplně pro sebe, protože druhý, takzvaný technický vyšetřovatel, který se měl na vyšetřování podílet, Truls Berntsen, nehnul ani prstem. Berntsen byl na oddělení vražd přijat eufemisticky řečeno nikoli na základě svých schopností, nýbrž díky svému kamarádovi z dětství a bývalému vrchnímu policejnímu náčelníkovi, nynějšímu ministru spravedlnosti Mikaelu Bellmanovi. Byl naprosto nepoužitelný a s Katrine uzavřel nepsanou dohodu o tom, že bude držet od vyšetřování ruce pryč a soustředí se na vaření kávy a vyřizování jednoduchých administrativních záležitostí. Což v praxi znamenalo pasiáns a tetris. Káva nechutnala líp než předtím, ale poslední dobou se občas stalo, že Harryho porazil v tetrisu. Ve své kanceláři utopené v  podzemí, kde je od sebe dělila jedenapůl metru vysoká rozpadající se stěna na kolečkách, představovali popravdě řečeno žalostný pár.

Harry opět sklopil pohled. Těsně u okna seděla rodina s  malými dětmi a  vedle ní zahlédl volnou kóji. V  téže chvíli si ho všiml chlapeček u  stolu, rozesmál se a  začal na něj ukazovat. Otec sedící zády se otočil a  Harry automaticky ustoupil o  krok do tmy. Z  téhle vzdálenosti mu odraz vlastního bledého zbrázděného obličeje splynul s  obličejem chlapce uvnitř. Vytanula mu jistá vzpomínka. Dědeček a on sám jako kluk. Letní prázdniny a rodinné večeře v údolí Romsdalen. Jak se dědečkovi pochechtával. Jak se rodiče tvářili ustaraně. Jak byl dědeček opilý.

Znovu sevřel klíče. Hradní ulice. Má to tam tak pět šest minut chůze.

Vytáhl telefon. Podíval se do seznamu hovorů. Vytočil číslo. Čekal, přitom si zkoumavě prohlížel klouby pravačky. Bolest pomalu ustupovala, takže úder nemohl být zase tak tvrdý. Ale dalo se čekat, že panenský nos člověka, který miluje Davida Graye, mnoho nesnese a hned z něj vytryskne krev.

„Ano, Harry?“

„Ano, Harry?“

„Večeřím.“

„O. K., vezmu to stručně. Můžeš se se mnou po večeři sejít?“

„Ne.“

„Chybná odpověď, zkus to znovu.“

„Ano?“

„Teď jsi to trefil. Hradní ulice 5. Zavolej mi, až dorazíš, dojdu ti dolů otevřít.“

Harry uslyšel, jak si jeho dlouholetý kamarád Ståle Aune, psycholog, kterého oddělení vražd pravidelně využívalo jako konzultanta při vyšetřování, zhluboka povzdychl. „Znamená to, že mě nezveš do baru, abych za tebe zaplatil, nýbrž že jsi zkrátka a dobře střízlivý?“

„Copak jsem tě za sebe někdy nechal platit?“ Harry vytáhl krabičku camelek.

„Dřív jsi platíval účty sám a všechno sis pamatoval. Jenomže alkohol ti pomalu vyžírá konto i paměť, uvědomuješ si to?“

„Jo. Jde o tu domácí zabijačku. Jak manžel nožem...“

„Ano, ano, četl jsem o ní.“

Harry si vložil cigaretu mezi rty. „Tak přijdeš?“

Znovu se ozval hlasitý povzdech. „Pokud se díky tomu pár hodin nedotkneš lahve, tak ano.“

„Skvělé,“ pronesl Harry, ukončil hovor a  zasunul telefon zpátky do kapsy zimníku. Zapálil si. Zhluboka potáhl. Stál zády k zavřeným vstupním dveřím. Stihl by si tu dát pivo a přitom dorazit do Hradní ulice před Aunem. Zevnitř proudila ven hudba. Vyznání lásky s  autotunem. Ve chvíli, kdy vskočil do vozovky, napřáhl omluvně ruku k brzdícímu vozu. Za fasádou bývalého činžáku v Hradní ulici se skrývaly nově vybudované byty a  v  nich světlé obývací pokoje propojené s kuchyněmi, moderní koupelny a balkony obrácené do dvora. Harry je považoval za varovnou předzvěst toho, že i čtvrť Tøyen se dočká renovace, ceny za metr čtvereční vylétnou do závratné výše, vymění se obyvatelstvo a  celá městská část získá vyšší sociální status. Přistěhovalecké obchody s potravinami a malé hospůdky ustoupí fitness centrům a hipsterským restauracím.

Psychologovi se na subtilní židli, kterou mu Harry přitáhl doprostřed světlé parketové podlahy vedle té své, sedělo nepohodlně. Harry předpokládal, že na vině je nepoměr mezi židlí a  Ståleho otylým tělem a  také brýle  – psycholog je měl totiž stále zamlžené, neboť se neochotně zřekl jízdy výtahem a vyšel s Harrym do druhého patra po schodech. Nebo za to možná mohla kaluž sražené krve mezi nimi, připomínající černou voskovou pečeť. Když byl Harry malý, dědeček mu o  jedněch letních prázdninách řekl, že peníze nejsou k snědku. Harry po návratu do svého pokoje vzal pětikorunu, kterou mu dědeček dal, a zkusil to. Vybavil si trnutí zubů, kovový pach a nasládlou chuť. Úplně totéž cítil, když si olizoval krev z ran. Nebo když se později dostal na místa činů, kde došlo k  vraždě, ačkoli krev už byla stará. Stejný pach se vznášel i v téhle místnosti. Mince. Krvavé peníze.

„Nůž,“ řekl Ståle Aune a přimáčkl si ruce do podpaží, jako by se bál, že mu je někdo sebere. „Když na ten nůž pomyslím... Chladná ocel provrtávající se ti kůží do těla. Jsem z toho úplně vydřený, abych použil výraz současné mládeže.“

Harry neodpověděl. On sám i oddělení vražd využívali Auneho jako konzultanta tolik let, až nedokázal přesně určit, kdy začal o pět let staršího psychologa považovat za přítele. Znal ho však rozhodně dost dobře na to, aby věděl, že když se Aune tváří, jako by neměl tušení, že výraz „vydřený“ je starší než oni sami, činí tak z koketérie. Aune se rád prezentoval jako stará konzervativní duše nepodléhající duchu doby, za nímž se jeho kolegové tak zuřivě hnali ve snaze být považováni za „progresivní“. V tisku a v odborných kruzích se nechával slyšet, že „společným rysem psychologie a náboženství je, že zpravidla poskytují takové odpovědi, po nichž lidé touží. V  temnu, do něhož ještě neproniklo světlo vědy, mají psychologie a náboženství volné pole působnosti. A kdyby se všichni ti psychologové a kněží měli držet toho, co skutečně víme, přišli by o práci.“

„Takže tady manžel bodl svou ženu... kolikrát?“

„Třináctkrát,“ odpověděl Harry a rozhlédl se. Na stěně přímo před nimi visela zarámovaná velká černobílá fotografie manhattanských mrakodrapů. S  budovou Chrysleru uprostřed. Patrně z IKEA. No a co? Snímek to byl pěkný. A pokud člověku nevadilo, že tutéž fotografii má doma kdekdo a  že na ni někteří návštěvníci zaručeně budou hledět s despektem, a to nikoli proto, že by nebyla dobrá, nýbrž proto, že je koupená v IKEA, stálo za to si ji pořídit. Tyhle argumenty Harry předložil Ráchel, když mu řekla, že by si přála číslovanou fotografii Torbjørna Rødlanda v ceně osmdesáti tisíc korun, zachycující dlouhou bílou limuzínu, jak stojí napříč přes vozovku v serpentině v Hollywood Hills. Ráchel mu dala bez výhrad za pravdu, což ho uspokojilo natolik, že jí tu fotografii bílé limuzíny koupil. Sice mu došlo, že ho doběhla, ale zároveň ve vší tichosti musel uznat, že to prostě je lepší snímek.

„Měl vztek,“ navrhl Aune a rozepnul si knoflíček košile, k  níž denně nosil motýlka, zpravidla s  obrázkem nebo se vzorem na pomezí serióznosti a vtipnosti, jako byl třeba ten se žlutými hvězdičkami připomínající vlajku Evropské unie.

V některém sousedním bytě se rozplakalo děcko.

Harry odklepl popel. „Prý si podrobně nevzpomíná, jak ji zabil.“

„Potlačuje vzpomínky. Měl jsi mě nechat, abych ho zhypnotizoval.“

„Nevěděl jsem, že provádíš i takovéhle praktiky.“

„Jako hypnózu? A jak si asi myslíš, že jsem se oženil?“

„No, v tomhle případě to nebylo nutné. Nalezené stopy dokládají, že žena mířila v obýváku směrem od něj a že se vydal za ní a nejdřív ji bodl zezadu. Ránu jí zasadil nízko, do oblasti ledvin. Nejspíš právě proto sousedi neslyšeli výkřik.“

„Jak to?“

„Jedná se o  natolik bolestivé místo, že bodnutí do něj oběť paralyzuje, ta nedokáže ani vykřiknout, téměř okamžitě ztratí vědomí a  zemře. Mimochodem, tuhle metodu upřednostňují taky vojenští profíci při takzvaném silent killing.“

„Vážně? A co takhle stará dobrá metoda, kdy k oběti přistoupíš zezadu, jednou rukou jí zacpeš pusu a druhou jí prořízneš hrdlo?“

„Ta už je out a beztak nikdy nebyla moc dobrá. Vyžaduje značnou koordinaci a jistou ruku. Překvapivě často se stávalo, že vojáci pořezali sami sebe.“

Aune se zašklebil. „Ovšem předpokládám, že ten manžel nebyl bývalý člen vojenské speciální jednotky nebo tak něco?“

„Pravděpodobně se trefil čirou náhodou. Nic nenasvědčuje tomu, že měl v úmyslu vraždu nějak maskovat.“

„V úmyslu? Ty se domníváš, že ten čin byl plánovaný, nikoli impulzivní?“

Harry pomalu přikývl. „Dcera si šla zaběhat a manžel zavolal policii, než se vrátila domů, abychom byli na místě před domem a zadrželi ji, aby nevešla dovnitř a nenašla matku mrtvou.“

„Jak ohleduplné.“

„Říká se to o něm. Že je to ohleduplný člověk.“ Harry znovu odklepl popel a ten se snesl na zaschlou krev.

„Neměl sis vzít popelník, Harry?“

„Technici už s ohledáním skončili a všechno sedí.“

„Ale i tak.“

„Nezeptal ses na motiv.“

„O. K. Co motiv?“

„Klasika. Vybil se mu mobil, tak si půjčil manželčin, aniž jí o tom řekl. Všiml si v něm jedné textové zprávy, která v něm vzbudila podezření, a tak si přečetl celou korespondenci s tím člověkem. Manželka si s ním psala už půl roku a ze zpráv jasně vyplývalo, že jde o jejího milence.“

„Zkusil si to s ním vyříkat?“

„Ne, ale v  hlášení stojí, že policie telefon zajistila, esemesky našla a onoho milence kontaktovala. Asi pětadvacetiletý mladík, o patnáct let mladší než ona. Potvrdil, že spolu měli poměr.“

„Měl bych vědět ještě něco?“

„Manžel byl velice vzdělaný člověk, měl solidní zaměstnání, dost peněz a nikdy žádné oplétačky s policií. Rodina, kolegové, přátelé i sousedi ho popisují jako veselého extroverta, který byl spolehlivost sama. A jak jsi povídal, byl taky ohleduplný. V hlášeních stálo, že to je člověk, který by pro rodinu obětoval cokoli.“ Harry silně potáhl.

„Pozval sis mě sem, protože ten případ za vyřešený nepovažuješ?“

Harry vypustil kouř nosem. „Ten případ je jasný jako facka, důkazy máme zajištěné a absolutně nic se na něm nedá zkurvit, proto mi ho Katrine přenechala. Mně a Trulsi Berntsenovi.“ Harry povytáhl koutky úst, jako by se chtěl usmát. Tahle rodina měla dost peněz. Přesto se rozhodla žít na Tøyenu, v levné přistěhovalecké čtvrti, a kupovat si umění v IKEA. Třeba se jim Tøyen zkrátka líbil. Harrymu se líbil také. A kdoví, třeba je ta fotografie na stěně originál a stála by dnes celé jmění.

„Takže se ptáš, protože...“

„Protože to chci pochopit.“

„Chceš pochopit, proč manžel zavraždí manželku, která za jeho zády udržovala poměr s jiným?“

„Manžel zpravidla zabíjí ve chvíli, kdy je znemožněný před zraky ostatních. A soudě podle výslechů toho milence oba udržovali poměr v naprosté tajnosti, a ke všemu ho hodlali ukončit.“

„Tohle manželovi říct nestihla, než ji bodl?“

„Stihla, ale prý jí nevěřil a  tvrdil, že beztak rodinu zradila.“

„Tady to máš. Muži, který obětoval rodině vždycky všechno, připadá taková zrada samozřejmě ještě mnohem horší. Cítí se zostuzený a kvůli dostatečně intenzivnímu zostuzení by zabíjel každý z nás.“

„Každý?“

Aune zamžoural ke knihovně vedle fotografie Manhattanu. „Mají tu beletrii.“

„Jo, všiml jsem si,“ přikývl Harry. Psycholog razil teorii, že vrazi nečtou, a pokud ano, pak maximálně literaturu faktu.

„Znáš Paula Mattiuzziho?“ zeptal se Aune.

„Hm.“

„Psycholog, odborník na vraždy a  násilné trestné činy. Člení vrahy do osmi základních kategorií. Do prvních sedmi ty ani já nespadáme. Ale v osmé, kterou Mattiuzzi nazývá kategorií traumatizovaných, je místo pro nás pro všechny. Vraždíme v reakci na prostý, zato masivní útok na naši identitu. Ten útok vnímáme jako urážku, kterou nedokážeme spolknout. Vyvolává v nás pocit bezmoci, ochromuje nás, a kdybychom nezareagovali, ztratili bychom právo dál žít, nebo se přinejmenším pokládat za muže. A nevěru může někdo prožívat i takhle.“

„No dobře, ale pro všechny?“

„Traumatizovaný vrah nemá jasně dané osobnostní rysy jako ostatních sedm typů. Jedině v téhle kategorii najdeš vrahy, kteří čtou Dickense a  Balzaca.“ Aune se zhluboka nadechl a povytáhl si rukávy tvídového saka. „Harry, o co ti vlastně jde?“

„Jak to myslíš, vlastně?“

„Víš o vrazích víc než kdokoli jiný, koho znám, nic z toho, co jsem řekl o zostuzení nebo o těch kategoriích, pro tebe není novinka.“

Harry pokrčil rameny. „Možná jen potřebuju, aby mi to někdo jiný zopakoval nahlas ještě jednou, jinak tomu neuvěřím.“

„A čemu nemůžeš uvěřit?“

Harry se podrbal v  nakrátko střižených nepoddajných světlých vlasech, v nichž se mu už místy objevovaly šediny. Ráchel mu říkala, že se začíná podobat ježkovi. „Nevím.“

„Možná za to může jen tvoje ego, Harry.“

„Jak to myslíš?“

„To je snad taky jasné, ne? Dostal jsi ten případ potom, co ho vyřešil někdo jiný. A teď bys rád našel něco, co by



Jo Nesbo

JO NESBO


narozen 29. 3. 1960

Jo Nesbo je norský spisovatel, publicista a rocker.

Narodil se a vyrůstal v Molde, pobřežním městě v Norsku. Jako malý byl velkým fanouškem a vynikajícím hráčem fotbalu, pomýšlel i na profesionální sportovní kariéru. Tento sen ukončilo zranění kolene a Nesbo se obrátil k další své velké zálibě a tou je hudba. Zpočátku se věnoval skládání písní a hře na kytaru. Po komplikovaných počátcích založil skupinu Di Derre (s mladším bratrem) a dostavil se značný úspěch.

Nesbo - Jo Nesbo – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist