načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nutrie – Marek Toman

Nutrie

Elektronická kniha: Nutrie
Autor: Marek Toman

Sametová revoluce nezasáhla jen velká města, ale časem se její ozvěny dostaly i na pomalejší venkov a tak i na farmu podnikavého samorosta Milana. Ten se nestačí divit, že na nové společenské poměry se rychle adaptují i jeho nutrie. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 147
Rozměr: 25 cm
Úprava: barevné ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Jitka Kopejtková
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3915-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sametová revoluce nezasáhla jen velká města, ale časem se její ozvěny dostaly i na pomalejší venkov a tak i na farmu podnikavého samorosta Milana. Ten se nestačí divit, že na nové společenské poměry se rychle adaptují i jeho nutrie. Rozhodli se totiž, že místo kožešin budou nyní nosit samet a užívat svobody. Ale jak na to, když tak dlouho žili jako domácí tvorové? Stejně tak budou muset i lidé čelit naléhavé otázce, co se vší tou náhlou svobodou dál.

Popis nakladatele

Jsme jako oni!.

Sametová revoluce pronikla až na farmu podnikavého Milana. Jeho nutrie ji nadšenecky přijmou za svou s nadějí, že už se nebudou nosit kožešiny, ale samet! To se tak úplně nestane a stejně jako lidé čelí náhle i nutrie rozhodnutí: kam dál? Jakou roli v tom bude hrát tango a nutrioterapie? Příběh, který ukazuje, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla.

Zařazeno v kategoriích
Marek Toman - další tituly autora:
Jedna kabina pro dva osudy Jedna kabina pro dva osudy
Osud a úspěch -- Rozhovory Marka Tomana a Martiny Riebauerové Osud a úspěch
Neptunova jeskyně -- Příběh z Královských Vinohrad Neptunova jeskyně
 (e-book)
Neptunova jeskyně Neptunova jeskyně
Osud a volba Osud a volba
Oko žraloka Oko žraloka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nutrie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Marek Toman

Nutrie – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


walt


4


5


6


7

„Jsou úplně jako my,“ hlásil nám tehdy děda Ferdinand vzrušeně.

Žluté zuby se mu samým nadšením leskly, až vypadaly jako ze zla­

ta. „Pojďte se podívat.“

To nebylo ani trochu obvyklé. Zprávy vždycky sledoval děda

sám a pak nám je shrnul a doplnil vlastní analýzou. Teď na ni

zjevně nebyl čas. Dělo se příliš mnoho převratného.

Už nějakou dobu k nám z vesnice doléhaly zvláštní zvuky.

Skandované volání, potlesk, nadšeně pronášené projevy. Od vy­

sílání obecního rozhlasu, které jsme dosud mohli zaslechnout, se

to dost lišilo. Žádná oznámení o výkupu králičích kožek, fuj.

Vybatolili jsme se za dědou. Hned za ním si vykračovala ba­

bička Viktorie, pak táta s mámou, za nimi já s bráchou a ségrou.

Doputovali jsme ke stavení. Děda Ferdinand se vysoukal na pří­

střešek a dvorně se natáhl k babičce, aby jí pomohl nahoru. Vyta­

hovali jsme se za ní a podepírali jeden druhého zezadu. Tak, jak to

má v rodině být. A pak už se děda napřímil a opřel se o parapet.

Opatrně jsme ho napodobili.

Nahlédli jsme dovnitř. A skutečně. Obrazovka ukazovala ně­

koho úplně jiného, než na koho jsme byli zvyklí.

Neleskly se tam dohladka vyholené tváře vedoucích funk cio­

nářů v oblecích, kteří se dovedli tvářit docela bezvýrazně.

Ne. Kdepak.

1


8

Obrazovka teď nabízela rozjařené vousáče ve svetrech, kteří

se nadšeně křenili do kamery.

„Neříkal jsem vám to?“ šeptl děda.

A skutečně. Tenhleten Dienstbier, tenhle Benda, ten Pithart,

ten Kroupa, oni měli vousy docela jako děda. Přinejmenším knírky,

anebo rovnou pořádné brady. A nejvíc se mu podobal ten Havel.

Ten měl totiž vous se světlejším odstínem, přesně jako dědeček.

Zuby tedy neměli tak pěkně žluté jako dědeček, ale že by je měli

mrtvolně bílé, to taky ne.

„Demokracie.“ To slovo jsme dosud nikdy neslyšeli. Najednou

se nám protnulo s voláním, které jsme zaslechli přes plot z vesni­

ce. Demokracie. Demokracie znamenala nosit vousy a nestydět

se za ně.

„Papaláši jsou v čudu,“ spokojeně si odfrkl Milan. Náš pán,

náš vůdce i důvěrník; ten, kdo se o nás staral. Jeho slova k nám

dolehla docela jasně, protože měl otevřené okno, přestože byl

prosinec. V pokoji bylo pěkně nahuleno. „Teďka bude všechno

jinak,“ zabručel pro sebe, nicméně rozhodně a věštecky.

„Slyšíte?“ strkal do nás děda lokty.

A my jsme poslouchali a zvědavě přitom čichali kouř, který

se linul ven.

„Teďka se konečně začne dělat byznys,“ dodal Milan a lokl si

z lahve piva, až se zakuckal. „Nejsme jako oni,“ uchechtl se. Další

heslo, které k nám dolehlo přes plot. Byznys. To slovo jsme už

znali. Teď ale souviselo s námi, stejně jako s vousáči ve svetrech.

Teďka znamenalo, že se toho byznysu zúčastníme. Protože ho

budou dělat ti, kdo nejsou jako oni, ale jako my.


Brácha si samým nadšením kecl na zadní a skutálel se z pří­

střešku. Vzápětí jsme seskákali za ním, do prosincové tmy. Při krčili

jsme se, ale lekli jsme se zbytečně. Milan uvnitř nic nevnímal. Dál

zíral na vousáče na obrazovce.


10


11

Děda Ferdinand chytil kolem pasu babičku Viktorii a vzápětí se

rozkolébali. Šlo jim to dokonale. Máma začala potichounku pískat

a děda s babičkou tančili svůj nejoblíbenější tanec. Tango.

„Všechno bude jako předtím,“ oznámil nám děda, když se

zastavili. Zhluboka dýchal, a ne a ne se uklidnit.

„Jako kdy?“ odvážil se zeptat táta. Neměl s dědou zrovna

nejlepší vztahy.

„Jako v Argentině,“ řekl děda přesvědčeně. Babička se zasně­

ně usmála. Stiskla své krásně žluté zuby, jako by v nich držela růži.

„Já myslel, že tam se dělal byznys,“ opatrně namítl táta Ládin.

„No právě,“ nenechal se vyvést z míry děda.

„Byznys se dělal i tady, doteď, ne?“ dráždil táta dědu. Máma

Jitřenka do něj opatrně šťouchla, aby se uklidnil. Já se sourozenci

jsme ani nedutali.

Samozřejmě jsme věděli, o čem mluví. Milan měl spoustu byz­

nys plánů. Stačilo znovu nakouknout do pokoje a ignorovat vousá­

če na obrazovce. Stěny byly plné výsledků Milanových aktivit.

Vedle sebe tam visely fantastické figurky z ohýbaného drá­

tu. Střídaly se s nádhernými obrazci z vypalovaného dřeva. Těm

konkurovaly samorosty, ořezané do veselých tvarů a lesklé, až oči

přecházely. Třpytily se tam chemlonové dečky, někdy se symboly

oblíbených fotbalových klubů: Slavia, Sparta, ba i Dukla.

O to všechno se Milan v posledních letech pokoušel.

2


12

Dařilo se mu, když mu „nepřekáželi papaláši“, jak říkal.

Dařilo se mu tak, že si mohl pořizovat nová auta. Obdivovali

jsme je ještě víc než figurky z drátu a samorosty. Jak se leskla!

Jak zvláštně voněla! Jejich názvy jsme znali nazpaměť. Embéčko.

Moskvič. Tráboš. Milan si je zálibně přeříkával, když je oddaně

obcházel s houbou a kbelíkem vody.

My jsme k nim nesměli. To bylo poté, co se stala ta nebla­

há příhoda s tetou Klárou. Ona se do jednoho toho auta úplně

zamilovala. Nevím, jestli za to mohl ten tvar, nebo spíš ta ostrá,

benzinová vůně... V každém případě se protáhla pod plotem a šla

si auto prohlédnout zblízka. Na to, že to byla žena, měla pozoru­

hodný cit pro technické detaily.

„Kdo mi přehryzal kabely ke svíčkám?“ rozkřikl se Milan ná­

sledujícího rána. Podívali jsme se na Kláru. Svíčky, to bylo něco

pro ni. Útulné interiéry. Svíčičky. Vázičky a dečky. Vždycky se po­

koušela vyzdobit naše ubikace tak, jak to vídala u Milana.

„Co podle tebe Milan udělá? Sveze nás autem?“ zeptal se

tá ta Ládin.

Přesně tak totiž zmizela teta Klára a už jsme ji v životě nevi­

děli. Odjela tím nablýskaným fárem, jen co Milan spravil svíčky.

„Ne. Teď se to bude dělat jako v Argentině,“ prohlásil děda

Ferdinand.


13

„Jestli ono by se to nemělo dělat nějak jinak?“ Opatrně navrhl

tá ta Ládin, když jsme se vrátili do kotců.

Vrhl jsem na tátu nechápavý pohled. Nemohl si to odpustit?

„Jak jinak?“ odfrkl si děda Ferdinand.

„No, aby to všechno bylo podle nějakých... pravidel,“ řekl táta

Ládin. „Však si vzpomínáte, ne?“

Samozřejmě že jsme si vzpomínali. Nedá se říct, že by všech­

ny Milanovy projekty šly zrovna hladce. Třeba tehdy když se roz­

hodl obchodovat s domácími spotřebiči. Pochopitelně na černo,

jinak to tehdy nešlo. Co ten se navzdychal.

„Vždyť já to dělám vlastně pro vás,“ vzdychal. „Abych vám

mohl namlít papáníčko.“

To jsme chápali. Jsme na potravu hákliví. Zvlášť když je za­

pařená, protože to nám způsobuje potíže. V naší rodině máme

citlivé žaludky.

„A vy mi s tím musíte píchnout,“ uzavřel obvykle. A další a dal­

ší naši příbuzní mizeli na vyjížďku nablýskaným fárem.

Anebo tehdy když budoval kuchyňskou linku. I ta se musela

splašit pokoutně. Poslouchali jsme otevřeným oknem, jak Milan

sakruje, když ji konečně sehnal. Ukázalo se totiž, že ne všechny

díly sedí. Proklínal linku a děda Ferdinand tiše seděl pod oknem.

Už už by Milanovi poradil, ale nechtěl, jak řekl, snižovat jeho dů­

stojnost.

3


14

U táty Ládina si s tím hlavu nedělal.

„Ty tvoje výmysly,“ zafrkal. „Co je lepšího než svoboda?“

„Svo ­bo ­du! Svo ­bo ­du! Svo ­bo ­du!“ skandovaly davy na Mi­

lanově obrazovce. A opatrně se k nim přidávaly hlasy na demon­

straci u nás na vesnici. Zněly jaksi slaběji. „... vodu! odu! du!“

„A svoboda, to znamená volný trh,“ dodal děda Ferdinand. I to

měl z Milanova přístroje. Hned začal zkoušet vytrhávat stébla trávy

rostoucí u plotu. Elegantně je vyškubával, ale stejně vrtěl hlavou

nad tím, co na tom trhání může někdo mít. I když je to volný trh.

Milan dál vzrušeně hulil, až se otevřeným oknem valil dým.

„Uděláme to tak, jak řekl děda,“ oznámila babička Viktorie.

Na tom nebylo nic divného. Vždycky pevně stála dědovi po boku.

Jenže pak řekl někdo něco, co jsme opravdu nečekali.

„Čeho se vlastně bojíš?“

To se zeptala naše máma Jitřenka, a zeptala se táty Ládina.

„Já tomu chlapovi prostě nevěřím,“ ukázal táta bradou k dýma­

jícímu oknu.

„Vždyť se o nás tak pěkně stará,“ předešla máma Jitřenka

dědu Ferdinanda s jeho oblíbeným úslovím.

„Bude to jako v Argentině,“ uťal debatu děda Ferdinand.

A měl pravdu. Musel mít pravdu. Nikdo z nás totiž v Argentině

nikdy nebyl. Nikdo nevěděl, jak to tam vypadá. Jenom jsme tušili,

že jsou tam všichni jako my. S fousisky a s nádherně žlutými zuby.

Ty dědovy teď zářily ve vítězoslavném úsměvu.

„Bude to na vás,“ podíval se děda Ferdinand nečekaně na

mě a moje sourozence.

Na mě, Sparťana. Na bráchu Slávistu a na sestru Duklu.


15

„Já tě v tom nenechám,“ odpověděla mu máma Jitřenka.

„Proč zrovna já musím mít tak neschopnýho zeťáka,“ po­

vzdechl si děda Ferdinand.

A táta Ládin svěsil hlavu.

Z domu se dál ozývalo skandování, které Milan doprovázel

polohlasnými poznámkami. „Jo, svoboda,“ slyšeli jsme. „Svoboda.“

„Svoboda a volnej trh.“ „Volnej trh znamená, že kdo si co urve, to

má.“ „Svoboda, tak to jo.“

Děda si schoval natrhanou trávu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.