načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nuselskej punk - Green Scum

Nuselskej punk

Elektronická kniha: Nuselskej punk
Autor:

„Jde o krátké povídky z pražské čtvrti – Nuslí. Spojuje je osoba vypravěče a místo. Jsou to příběhy obyčejných lidí, kteří se snaží v dnešním světě přežít, fungovat, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 205
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Lucie Bux
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2586-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor, skrytý pod pseudonymem Green Scum, vypráví v rychlé smršti krátkých úderných vět sérii minipříběhů ze světa nuselských životních ztroskotanců s čírem i bez, s jointem mezi rty či půllitrem v ruce, většinou však obojím. Defilé bizarních figur sahá v široké pocitové škále od čiré grotesky až k propastnému smutku, je propojeno osobou vypravěče Džuda a jeho škobrtavým proplouváním životními průšvihy. Každá z povídek je ukončena tímtéž punkově výmluvným refrénem "srát na to". Tato věta, s jejíž pomocí jako by protagonisté shazovali z ramen příliš těžký svět, nabývá podle tónu právě odvyprávěného příběhu různé významové odstíny a stává se vyjádřením rezignace, údivu, bezmoci, vzteku, zklamání, ale i vyrovnanosti nebo momentální pohody. V dokonalé punkové stylizaci autor vykresluje atmosféru umouněného "jamrtálu" i obecně světa těch, kdo jsou permanentně "na dně a možná i kousek pod" - světa zpackaných životů i jakési krysí houževnatosti, světa, ve kterém ani hloupá a zbytečná smrt není vzácným hostem. To vše nicméně s všudypřítomným černým, hořkým, sardonickým, bláznivým i zvláštně dojemným humorem. Propojený povídkový cyklus o velmi svérázné společnosti punkerů a jiných zoufalců z pražských Nuslí je plný hořkého humoru, sarkasmu, smutku i groteskní situační komiky.

Popis nakladatele

„Jde o krátké povídky z pražské čtvrti – Nuslí. Spojuje je osoba vypravěče a místo. Jsou to příběhy obyčejných lidí, kteří se snaží v dnešním světě přežít, fungovat, existovat.“ Tak charakterizuje svůj soubor povídek autor, který používá pseudonym Green Scum. „Většinu storek jsem zažil, nebo se staly mým přátelům. Nusle znám. Jsou to příběhy sice povětšinou na první pohled humorné, ale je za nima smutek, protože obyčejný člověk, takový ten, co nevyjde s ničím, život příliš veselý nemá.“

Příběhy pražských figurek z rodu Nerudových, Haškových a Hrabalových hrdinů jsou podané dokonale odposlechnutou mluvou ulice a výčepu, i s přesnou intonací, způsobem pointování a typickým černým humorem.

Zařazeno v kategoriích
Green Scum - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Green Scum

Nuselskej punk

Green Scum

NUSELSKEJ

PUNK



3


4


5


6


7


8


9



11

Green Scum

NUSELSKEJ

PUNK

paseka


Vydání této knihy bylo podpořeno Ministerstvem kultury České republiky

© Green Scum, 2015

Illustrations © Lucie Bux, 2015

ISBN 978­80­7432­616­5


13

1. kapitola

„Pičo Džudo. Zejtra mám Den otevřenejch dveří. Se stav.“

Pípa se kymácel na výčepu Na Závisti. Vratkeja spokoje

nej. Koukal na mě uslzenejma očima. V jedný ruce půllitr.

V druhý taky. Pípa hospodou žil.

Znám spoustu lidí. Lidí, co denně vymetaj knajpy. Patřím

mezi ně. Přijde mi to jako dobrej život. Voddělat si přes den

svý a  večer strávit u  piva. Přijde mi to stejně smysluplný,

jako cokoliv jinýho.

Akorát že, stejně jako další, jsem to odděloval. Hospoda

je hospoda. Fajn. Když ale táhnu domů, tak táhnu domů.

Pípa to měl jinak. Byt ve slepý uličce, která jak nechtěnej

apendix visí na Kloboučnický, si předělal na knajpu.

Zavíračka. Pípa dopil poslední. Pak dopil ještě to, coscho

vával za zády. Odtáh domů. Do hospody. Měl tam i výčep.

Natočil si jedno vymazlený. Dones ho ke stolu. Šel vyklepat

popelník. Sed si. Otevřel Blesk. Čet si. A lil. Sám.

Pípa byl dokonalej.

Výčep měl v obyváku. V ložnici salónek. S televizí. Vždycky

když si tam chtěl sednout, si ho musel zamluvit.

„Vole Džudo. Včera sem to posral. Šlo finále v hokeji. Sem

si zapomněl dát rezervačku. Tak sem viděl hovno. Jen sem

přes dveře slyšel ten randál. Jsem piča.“

Štědrej večer si bukoval v září. Volal z automatu Na Závisti.

Na záznamník.

„Bych se Džudo nasral, kdyby to někdo zved. Na prvním

místě je kšeft, ne nějaký telefony.“

Pak přišel domů. Do hospody. Poslech si svůj vzkaz a zapsal

ho do diáře.

Pípa to měl rozdaný skvěle. Miloval utopence.

„Beru je z Makra. Sou levný a dobrý.“

Dokázal zdělat pětilitrovou sklenici za tejden.

Nesnášel matesy.

„Džudo. To sem fakt posral. Nechal sem si zavízt kýbl


14

matesů. Mám je tam doteď. Netknutý. Matesy nikdosoud

nej nežere. Si pamatuj.“

Pípa byl fakt snovej.

„Vole Džudo. Včera to šlapalo. Dobrej kšeft. Vysral sem se

na zavíračku. Do pěti do rána. Já byl jak vyoranámikymyš

ka. Co ale naděláš, když hostům táhne?“

Tenkrát v jednom zrušil štěně a baterii fernetů.

„Vole Džudo. Zkusím meníčko. Kuchyň mi hapruje. Lidi si

nosej svačiny. Vím, blbá doba, ale vocaď pocaď.“

Udělal si na fb profil. Hospoda U Pípy. Pověsil tam info.

„Dnes Ratatouille.“

„Pičo Džudo. Klika, že nikdo nepřišel. Vůbec netuším, jak

se to vaří. Taky sem radši přes oběd vodjel do Karlína.“

Dorazil jsem na Den otevřených dveří. Pípa si mě prohlíd

přes kukátko. Odemk asi milon zámků.

„Si tu sám?“

Přikejv jsem. Pípa si zhluboka oddech. Chyt mě za rukáv

a vtáhnul dovnitř. Pět minut zamykal. Pak mě odveddo vý

čepu. Posadil za stůl. Natočil pivo. Sed si ke mně.

„Tak ať to dnes vyjde.“

Vypil jsem první půllitr. Pípa šel natočit další. Natočil i sobě.

„Hele, Pípa, dorazí ještě někdo?“

Pípa si sed naproti mě. Kouk se mi do očí. Napil se. Postavil

půllitr na tácek. Utřel si rty.

„Máš vole Džudo pocit, že je nás tu málo?“

Měl jsem ten pocit. Nechal jsem si ho ale pro sebe.

Zavrtěl jsem hlavou. Ne Pípa. Mám pocit, že je tu plno.

Napil jsem se piva. Pořádně. Umotal si brko.

Srát na to.


15

2. kapitola

Stál jsem na výčepu Na Závisti. Nedaleko u stolu sedělSvíč

ka. Zrovna se napil piva. Postavil ze dvou třetin plnej půllitr

na  tácek. Spadly mu cigára. Shejb se a  zved je. Když se

narovnal, nahrnul si půllitr do klína.

Smolař Svíčka. Neznal jsem nikoho, na koho by se smůla

lepila s takovým nadšením, jak na něj.

„Vole Džudo. Mně se pod rukama sere naprosto všechno.“

Vím z vyprávění, že si kdysi, na začátku devadesátých let,

koupil polskýho fiata. Patnáctistovku. Za pět litrů.Po měsí

ci v tom vraku nefungovalo nic. Sedadla jen vpředu. Vzadu

štokrlata. Když někoho vez, občas mu spolujezdec propad

se štokrlem skrz podlahu.

Pronajal si garáž. Bydlel v  Kloboučnický. V  Nuslích. Asi

proto si ji pronajal na Smíchově. Bouda bez elektriky. Měl

představu, že fiata opraví. Vytuní. Že bude jezditna tunin

gový srazy.

Aby na  opravy viděl, koupil si malou plynovou bombu.

S  nástavcem. S  punčoškou. Opravoval ten vrak za  svitu

plynový lampy. Těžkej punk.

Sehnal si malou černobílou sovětskou televizi. Za  kilo.

Nějakej Šilelis. Že ji zabuduje do palubní desky. Že bude

za jízdy sledovat Receptář.

Celý to měl promyšlený. Usoudil, že prvák musí oddělat

hauptnu. Takovej prorezlej dekl, pod kterým je motor. Když

odšrouboval poslední šroub, pružiny zabraly. Tři hoďky

v kómatu. Málem mu to urazilo hlavu.

Koupil si ještě jeden model. Za dva litry. Na náhradní díly.

Ten mu naštěstí po tejdnu ukradli.

Pak mu zvedli v garáži nájem. Nechal se odtáhnout zeSmí

chova do Kloboučnický. Parkoval u chodníku a liboval si,

že má majetek na očích.

Ucházelo mu kolo. Odmontoval ho a nechal auto nakřivo.

Vyrazil do pneuservisu. Aby to neměl daleko, našel si jeden

ve Zlatnický.


16

Dal kolo do  plátěný kabely a  vyrazil tramvají na  Karlák.

Pak metrem. V pneuservisu si to kolo vyfotili.Na nástěn

ku. Neopravitelný, neb z pneumatiky lezly drátky. Dovnitř.

Penetrovaly duši.

Kolo i s kabelou nechal v průjezdě.

Sehnal si jiný. Podobný, jen trochu větší. Stál na rovině, ale

vypadalo to, že stojí ve svahu.

Jednou chtěl vyjet. Podařilo se mu nastartovat, až když ho

sedm maníků rozstrkávalo až na Synkáč.

Bylo to v zimě. Čekal v autě. Že musí zahřát motor. Než se

teplota dostala na dvacet stupňů, došel mu benzín.

Dva týdny trvalo, než ty samý maníky přemluvil, aby ho

odstrkali zpátky.

Fiat mu stál opět pod okny. Svíčka spokojenej. Doma si

kreslil skicy závoďáků. Ten vrak byl pro něj osudovej.

Pak šel jednou ze Závisti. Okolo půlnoci. Měl po  všech

těch pivech hlad. Stavil se ve  večerce. Pečivo neměli. Jen

chleba v prášku.

Pek to v troubě do pěti do rána. Těšil se na nadejchanou

světlou šumavu. Dočkal se malýho tmavýho dalamánku.

Tvrdýho jak diamant.

Frustrovanej ho jebnul z okna. Dalamánek propad předním

sklem. Fiatu.

Svíčka ve smrti. Seběh schody. Vystřelil na chodník. Fiata

nakop. Přesně do prostředního sloupku. Kterej jedinejne

byl zrezlej.

Šrouby v noze. Dva měsíce hospitalizace. Dost času na to,

aby fiat definitivně zmizel. Nusle nejsou úschovna.

Jo, tohle byl Svíčka. Utíral si ruce o kalhoty a pomrkával.

Možná si dá ještě jedno. Možná ne.

Možná ho zas zvrhne. Možná ne.

Srát na to.


17

3. kapitola

Stál jsem na  výčepu Na  Závisti. Vedle mě Koráb. Upíjeli

jsme z  půllitru. Objevil se Preclík. Kulatej týpek, co byl

děsně přes sladký.

„To sem rád, že tu ste, mládenci. Upek sem cukroví.Vanilko

vý rohlíčky. Ty se rozplývaj, jen na ně koukneš. Vymazlený

jak kočičí jazýček. Vemte si. K pivku jak dělaný. Aninebu

dete cejtit, že se vám rozpustily v tlamě.“

Vzali jsme si. Ze zdvořilosti. Já sladký vod jistý dobynemu

sím. Stejně jako Koráb. Akorát jsme nechtěli Preclíka nasrat.

Bylo to o posledních Vánocích. Teda, těsně před nima. Tráva

tenkrát přišel s tím, že jeden model z Michle chce uklidit

před svátkama kvartýr.

„Šel bych do toho sám, koukaj z toho fajn prachy na ruku.

Akorát že ten debil nesnáší konopí. Ze mě je vždycky cejtit.“

„Vole Tráva, kdysi sem s tebou uklízel u Zahradilky.Pama

tuješ? Dostal sem dva prošlý žetony do bedny. Nebude to

stejnej voser?“

„Vole Džudo. Sem teď v jinym levelu. Tyhle kšefty už mám

vychytaný.“

Moc jsem tomu nevěřil. Napil jsem se piva. Zapálil cigáro.

Nejsme s Korábem fanatici přes úklid. Ale zase se netopíme

v merglích. Před svátkama každá kačka dobrá. Kurva, aby

to nebyl voser. Odkejvli jsme to.

Druhej den jsme stepovali v Michli. S kýblem a hadrama.

Jak nějaká dojebaná začínající úklidovka.

Otevřelo nám napomádovaný hovado. Gel na vlasynapatla

nej snad až v podpaždí. Kretén nevídanej už od pohledu.

Měli jsme se otočit a jít do hajzlu. Místo toho jsme vešli.

„Potřeboval bych to mládenci trochu vycídit. Už na tonesta

čím. Navíc mám teď před Vánoci spoustu rautů. Taky obden

křtím. Prakticky se nezastavím. Naprosto ztahanej. Kácím

se za bezvětří. Troska, co snad ani nejde slepit.“

Tyhle píčoviny blil deset minut v kuse. Pak si vzal cosi, čemu

říkal převlečník, a že večer přijde. Do tý doby ať bejvák svítí


18

jak kulky bernský salašnický feny. Byl to umělec a inteligent

k tomu.

Ten byt měl tři cimry. Stropy vysoko, že skoro nebyly vidět.

Stovky a tisíce obrázků a serepetiček a píčovinek a přehozů

a deček a taburetků a komodek a všeho.

Všechno od prachu. Okna zalepený. Parapety umolousaný.

Koberce zašlý a  dlažba upatlaná. Koupelna zkamenělá.

Kuchyň, jak kdybyste ji vymáchali ve friťáku.

Sedm hodin očistce. Bez přestávky.

„Vole Džudo, vidíš toho zmrda?“

Koráb se motal okolo zašlý porculánový sochy. Byla mu asi

do pasu. Moh to bejt jezdec na koni, ale taky to moh bejt

sedící tanečník. Těžko říct. Koráb ho chtěl oprášit a nevěděl,

z který strany začít.

„Toho se prosím nedotýkejte. To je Uhrančivý mandarín.

Dynastie, kterou prakticky nikdo nezná. Penězi neohod

notitelné.“

Model se rozhlíd kolem.

„Fajn chlapci. Takhle jsem si to nějak představoval.“

Byli jsme s  Korábem rádi. Už jsme toho měli tak akorát.

Naval chlapče prachy a mažem na Závist.

„Co já bych vám jen...“

Nešpekuluj, debile. Vytáhni šrajtofli a pochlap se.

Šáh do kapsy převlečníku. Rozzářila se mu tvář. Vytáhsá

ček.

„Mám tu z rautu vanilkový rohlíčky. Čerstvý. Si dáte. Vemte

si je všechny. Fakt ste se vytáhli.“

Líbilo se mi, že je Koráb takovej rozvážnej. Že není zbrklej.

Takže mu ji nenatáh. Udělal dva kroky. Jen tak lehce praštil

modela zespoda do dlaně. Sáček s rohlíčkama u stropu.

Pak se otočil. Jeden rychlej půlkrok. Další krok dlouhej.

Pak procítěnej kop. Mandarínovi ulítla hlava. Trup se ani

nehnul.

„Pičo. Ani tu tlamu neotvírej.“

Držel jsem ukazovák těsně před xichtem modela. Chtěl začít

ječet. Bylo to na něm vidět. Neřek ani slovo.


19

„Tak je to správný.“

Vzal jsem torzo mandarína a jebnul s ním o zeď. Tyhle puzle

pudou složit dost blbě.

Šli jsme s Korábem na Závist. Ať žijou svátky. Ježíšku, polib

si prdel. Umotal jsem si brko.

Srát na to.


20

4. kapitola

„Kdysi sem chodil nějakej Tašunka. Ty ho nemůžešpama

tovat. Nebyls ještě na světě. Jediná nevinná oběť Sametový

revoluce, kterou znám.“

Stál jsem na výčepu na Závisti. Vedle mě starej Holoubek.

Pamětník všeho, co se v Nuslích šustlo.

Napil jsem se piva. Čekal jsem, co z něj vypadne dál.

„Tašunka byl skvělej. Miloval Indiány. Moc. Maye znalna

zpaměť. Děsně chtěl, aby mu lidi říkali Vinnetou. Nikdy

to ale neřek nahlas. Přišlo mu, že tak ušlechtilý jméno si

nezaslouží.“

Dopili jsme pivo. Zároveň. Dali si další.

„Vole Džudo. Když si na něj vzpomenu, tak bych faktbre

čel.“

Holoubek vytáh cigáro z krabičky. Připálil jsem mu.“

„V obyváku měl postavenýteeee. Tam vždycky přes den

seděl. Jednou si tam nalitej rozdělal oheň. Tenkrát měli

hasiči cvičení. Pak, když dal byt zase do pucu a ušil nový

týpí, si pořídil táborák na elektriku. Proč vyhořet dvakrát,

že. Byl moudrej.“

Pomyslel jsem si, že to musel bejt dobrej magor.

„Ani hovno, Džudo. Žádnej magor. Fakt skvělej chlap. Dyť

vo co kurva de. Každej jsme nějak ujetej.“

To jo. Třeba Tráva je ujetej do konopí. Já sice taky, ale ne

tolik.

„Vole Džudo. Tašunka by brko do huby nevzal. Kouřildým

ku míru. Cpal do  ní Tarase Bulbu. Smrdělo to u  něj jak

v kotelně.“

To jsem si docela doved představit. Ve vyhořelým bytě hulit

Tarase muselo bejt mocný.

„Bylo, Džudo. A mocnej byl i Tašunka. Sbíral léčivý byliny.

Indiánský. Chodil pro ně v noci k Botiči. Vařil z nich čaje.

Silný. Co tě posílej. Rozumíš?“

Tomu jsem docela rozuměl. Posilující čaje jsou fajn. Pokud

se po nich neposerete.


21

„No, s tímhle byl Džudo docela problém. Ne každej je snes.

Myslím ty čaje. Posral se každej druhej, co si pamatuju.“

Tašunka si asi nadělal dost nepřátel.

„Ani omylem, Džudo. Každýmu vysvětlil, že z něj vystřelil

Zlej duch.“

Jo. Zlej duch. Kterej pod váma rozseká porculán napadrť.

„Vole Džudo. Nedělej si z toho prdel. Tašunka byl formát.

Každýmu zmrdovi schopnej vodpustit. Rozumíš?I nepří

tel byl pro něj přítel. Kurva. Pravej Indián. Fakt, pravej

Indián.“

Čekal jsem, jak celá tahle adorace skončí. Ťukli jsme si.

Napili se.

„Pak přišel Listopad. Ve vzduchu svoboda. Tašunka zářil jak

zapadající slunce nad prérií. Aspoň mi to tak přišlo. I když

sem nikdy prérii neviděl.“

Připálil jsem Holoubkovi další cigáro. Taky jsem si zapálil.

„Tašunka se už viděl v  Americe. Chtěl tam vodletět a zů

stat. Bejt mezi Indiánama. Splněnej životní sen. Den před

vodletem ho pozvali na mítink. Jako řečníka. Jako znalce

západní kultury. Debilové zasraný.“

Dopili jsme pivo a dali si další.

„Vylez na pódium postavený na Synkáči. Vidím to jako teď.

Vodrhnul si z vočí skalp. Naklonil se k mikrofonu. Pak řek,

že je dojatej. Že mu všichni, co tam stojej, připadaj skvělý.

Že je mu s nima moc dobře. Že mu přijde, jak kdyby byl

mezi rudochama.“

Típnul jsem cigáro.

„Nějakej zmrd ho trefil dlažkou do hlavy. Zemřel ve špitále.

Ani ty svý zasraný Indiány neviděl.“

Dopil jsem pivo a objednal nám rumy. Vypili jsme je.Ho

loubek objednal další.

Tyhle věci by se stávat neměly. Akorát že se stávaj.

Srát na to.


22

5. kapitola

„Vole Džudo. Kasalka mě fakt miluje.“

Stál jsem na výčepu Na Závisti. Vedle mě Ikona.

Ikona byl skvělej. Seschlej a nepohyblivej. Možná proto se

stylizoval do role akčního hrdiny.

„Vole Džudo. Když na to přijde, uběhnu mnohem dál, než

před dvaceti lety.“

Tohle docela sedělo. Akorát že to doběhnutí dál mu trvalo

asi o týden dýl.

„Si vůl, Džudo. Fakt si vůl. Nejde o čas. De vo princip.“

Jasně. Vyšší princip. Nejlíp mravní.

„Na to ti seru, Džudo. A Kasalka mě fakt miluje. To ti můžu

dát voštemplovaný.“

Kasalka byla cukrářka. Píchala si inzulín a prodávalado

mácí kremrole. Nebyla moc vysoká. Přesto vážila tolik, že

dokázala cokoliv rozsednout.

„Vole Džudo. To je ženská. Fortelná. Neznám židli, která by

před ní nesklopila uši.“

Ikona se v ní shlížel. Miloval ji. Z dálky. Platonicky. Silně.

Bez zakolísání. Oddaně. Odevzdaně. Ztraceně.

Kasalka měla psa. Mastifa. Říkala mu František. Možná

neměl metrák, ale moc mu do  něj nescházelo. Obrovskej

čokl. Dobromyslnej. Hravej. Přátelskej.

Ikona si dal další pivo. Připálil jsem mu cigaretu.

„Vole Džudo. Kasalka jede na dovču.“

Jasně. Co by nejela. Kremrole vždycky nesly.

„Nevim, kolik nesou kremrole. Ale prostě jede. Dala mi

Františka na hlídání. Rozumíš? Sme v novým levelu.Dů

věra. Dá mi na  starost někoho, koho miluje víc, než sebe

sama.“

Přišlo mi to trochu melodramtický. Nekomentoval jsem to.

Bylo mi po tom hovno.

„Budem si s Františkem rozumět. Budem jak jeden. Já a von.

Jedna bytost. Kurva Džudo, já sem ti fakt šťastnej.“

Ikona se kejval na  výčepu. Z  každýho póru mu tryskal


23

vodotrysk štěstí. Nechtěl jsem mu to kazit. Cejtil jsem ale,

že se na obzoru vrtí docela slušnej voser.

„Pozejtří ráno Kasalka odjíždí. Pozejtří odpo dems Františkem ven. Chápeš? Dva chlapi si dou užít.“

Jasně. Dva chlapi si jdou užít. U  toho snad ani nemusím

bejt.

„Vole Džudo. U toho bejt musíš. Bude to skvělý.“

Ikona dopil a odpotácel se. Šťastnej a spokojenej. Splněnej

životní sen.

Moc se mi nechtělo. Ale nedalo mi to. Pozejtří jsem byl před

Závistí. Půllitr v  ruce. V  druhý cigáro. Zpoza rohu vyšel

Ikona. Na vodítku František.

Těžko říct, kdo z nich byl větší. Na kila ale ved Franta.

„Vole Džudo. Rád tě vidím. Jak je?“

Chtěl jsem odpovědět, že mám smůlu v patách, ale spolk

jsem to. Pokynul jsem těm dvěma půllitrem. Napil jsem se.

Z průjezdu pod Závistí vyběhla kočka. Běhaj tady furt.Bezmyšlenkovitě. Dokola. Chaoticky.

Tahle vyběhla cílevědomě. Srala si to přes kolejedo Kloboučnický. Asi tam měla nějakej záskok.

Bylo to jak z přiblblýho filmu. František se nahrbil a začal

ji stíhat. Ikona se zapřel patama. Asi na  desetinu vteřiny.

Pak se položil a plachtil.

František ho otlouk o všechno, co jim stálo v cestě. Protáh

ho pod lavičkou. Přehoup přes zábradlí.

Ikona se držel vodítka. Křečovitě. V Kloboučnický se pustil.

Vyděšená kočka zmizela v kanále. František ho chvíliočuchával. Pak se vrátil. Oblíz Ikonův obličej. Pak si vedle něj leh.

Ikona měl xicht od  krve. Akorát uprostřed měl od Františkova jazyka bílej pruh. Stál jsem s ostatníma okolo něj.

Ikona pomrkával. Pak stočil oči mým směrem. Zaostřil.

„Vole Džudo. Někdy někoho milovat je dost těžký.“

Skoro jsem ty slova neslyšel. Ale rozuměl jsem jim. Rozuměl

jsem jim moc.

Jo. Někdy někoho milovat je o život.

Srát na to.


24

6. kapitola

Stál jsem s Korábem na výčepu Na Závisti. Byli jsme tam

chvilku. První pivo. Otevřely se dveře a vešel messenger.

Dal výčepákovi obálku. Nechal si něco podepsat a vypad.

Vzpomněl jsem si v tu chvíli na Trávu. Nešlo si na nějne

vzpomenout. Jako si nejde nevzpomenout na  poslední

zemětřesení.

Tráva toho zkoušel hodně. Nikdy nepatřil k odevzdanejm.

Vždycky si chtěl prachy vydělat. Ne pučit. Akorát že to

vždycky dopadlo trochu jinak, než zamejšlel. Kdysi byl

Tráva za messengera. Necelej den.

„Vole Džudo. Vzali mě. Kurva, co by taky nevzali. Prahu

mám v malíku. Ty zkratky, co znám já, nezná nikdo. To mi

kurva Džudo věř.“

Nastoupil v  pondělí ráno. Vyfasoval brašnu a  vysílačku.

Stanoviště u Myslbeka na Příkopech. První kšeft z Kotvy

na Arkády.

„Vole Džudo. Kšeft jak malina. Sjel sem na Národní, chyt se

vosumnáctky a nechal se vytáhnout až pod Arkády.“

„Vosumnáctka jede z  Národní nahoru nejmíň půl hoďky.

Nebyls pomalej?“

„Jaký kurva pomalej? Měl jsem čas dobrej. Džudo, neser mě.

Nevez sem vlašskej salát. Posraný lejstro se nemá jak zkazit.“

Byl jsem zticha. Pak z Trávy vylezlo, že dostal pojeb. Že se

nemá flákat. Jinak že končí.

„Kurva Džudo. To se mě fakt dotklo. Prej že se flákám. To

je, jak kdyby se někdo navez do mý mladší ségry. Kterou

nemám. Nasral sem se, Džudo. Jak dojebanej vylitejbriga

dýr. Přesně tak sem se nasral.“

Další kšeft měl z Kongresáku na Vyšáku. Odvízt cosina Vác

lavák.

„Vole Džudo. Nejlepší to je po Nuseláku. Prosereš si to okolo

Pavláku a spadneš na Vencla. Vole Džudo. Otázka tří minut.

I s pauzou na sváču.“


25

V  Kongresáku dostal tlustou obálku plnou lejster. Vyběh

ven. Sed na kolo. Umotal si brko, Zapálil. Vyrazil.

„Vole Džudo. Seru si to po lávce přes magistrálu. Nepojedu

do hajzlu v protisměru. I když jako messenger můžu.Nuse

lák do města ucpanej jak vana starýho Klouzka. Totál. Tam

by se neprosmyk ani Jerry. Kurva. Co teď.“

Jinej by se asi snažil jet po chodníku, kterej Nuselák lemuje,

ale Tráva byl v jiným levelu. Chodník mu přišel mocponi

žující. Zabafal z brka a sjel do metra.

Na Vyšáku je metro povrchový. Nedostáváte se k němu přes

jezdící schody. Tráva tam najel jak plochodrážní jezdec.

„Měl jsem kliku, Džudo. Zrovna se rozjížděla souprava.

Moh jsem jet za  ní. Jinak bych byl v  hajzlu. V  tunelu je

tma jak v prdeli. Možná i větší. Na kole světlo nemám. Je

vodlehčený. Chápeš? Kvůli rychlosti.“

Tráva slít z nástupiště mezi koleje a sral si to za posledním

vagónem. Viděl jen koncový červený světla. V hubě mu zářil

rudej oharek brka.

„Vole Džudo. Ty debilové nechali mezi pražcema nějaký

dojebaný jámy. Sem si málem vyrazil brko z  tlamy. Taky

kolo dostalo zabrat.“

Dojel na Pavlák. V těsným závěsu za posledním vagónem.

„Kurva Džudo. Fakt sem toho měl plný brejle. Znáš mě.Vydr

žím dost. Ale řeknu ti jedno. To dojebaný metro vydrží víc.“

Vytáh kolo z kolejiště a nacpal se do vagónu. Že se nechá

na Muzeum dovízt.

„Vole Džudo. Vylezu ti na  Muzeu a  už tam na  mě čekali.

Kreténi. Jak kdybych byl nějakej lump. Típ jsem brko, sed

sem na kolo a vykličkoval sem je.“

Tráva se dostal na povrch. Zastavil na Václaváku pod koněm

a obhlíd situaci.

Vypadalo to na slušný manévry. Na Václavák se stahovaly

posily z celýho Středočeskýho kraje.

„Vole Džudo. Tam nebylo pro samý cajty k hnutí. Kurva.

Sedmnáctej listopad z5.“


26

Tráva se měl dostat do  Luxoru. Luxor je na  Václaváku

po pravý straně od koně. Kousek nad Jindřišskou.

„Kurva Džudo. Bylo mi jasný, že mám jenom jeden pokus.

Repete se nekoná. Vítězství nebo smrt. Znáš to. Rozjel jsem

to středem. Pak sem přeskočil na ulici. Před Luxorem jich

byla halda. Vběhli mi do cesty. Za mnou dav dalších.Vy

sportovaný cajti. Bych se posral.“

Tráva se rozjel, co to dalo. Před Luxorem seskočil z kola.

„Vole Džudo. Možná měli fyzičku, ale jinak nic moc. Furt

šli po kolu, i když už sem na něm neseděl.“

Tráva se dostal na chodník. Vpad do Luxoru. Pak muko

nečně podrazili nohy.

„Vole Džudo. Leželi na mě jak hromádka neštěstí. Mě to ale

bylo u prdele. Zásilku sem doručil. Vo to de, Džudo. Vodvíst

svoji práci. Vo nic jinýho.“

Vedení Messengeru to vidělo jinak. Doteď chtěj po Trávovi

prachy za pošramocenou pověst.

Někdy se jeden nezavděčí, ani kdyby se posral. Dal jsem

si další.

Srát na to.


27

7. kapitola

„Ty krávo, Džudo, já tě fakt žeru.“

Koukal jsem na  starýho Králíka, jak se potácí na  výčepu

Na Závisti. Z levýho koutku mu vytejkala nezmeliorovaná

slina. Měl jsem ho rád, i když většina o něm mluvila jako

o otravným zmrdovi.

Kdysi měl firmu. Stavební dříví. Docela mu to šlapalo.

Pak mu nezaplatili pár faktur. Z kterejch měl odvíst DPH.

Akorát že se blbě odvádí cokoliv z něčeho, co k vám nikdy

nedorazilo.

Firma šla do hajzlu a Králík s ní. Nejdřív to nes dost těžce,

ale s přibývající závislostí na chlastu mu to míň a míňtrá

pilo mozek. Nezůstalo mu nic, mimo podnikatelskejch vizí.

Mimo spřádání plánů. Nikdy nezrealizovanejch plánů.

„Sjedem Botič, Džudo. Bude to velký.“

Jasně, sjedem Botič. Ne že by tu netek. Celý Nusle jsou

omotaný kolem Botiče. Omotaný kolem potoka, kterej se

chvíli vyvaluje na sluníčku, aby pak zmizel v temnýma mra

zivým podzemí.

„Uděláme neckyádu, Džudo. Stánky a lidi a prdel a vejvar.

Vole. Tohle by nás mohlo vodrazit vod dna.“

Jestli nás to někam vodrazí, tak akorát do prdele. Nechtěl

jsem ale Králíkovi kazit radost. Ten, když viděl, ženepro

testuju, tak si ze samý radosti na  mě dal před odchodem

tři piva.

Neckyáda ani nezačala a už jsem v mínusu. Fakt dobrý.

Tři dny jsem Králíka neviděl. Pak jsme se zase potkali.

Na Závisti. Bylo před zavíračkou a Králík byl totálně mimo.

„Džudo, my to dáme. Kurva. Dáme. Teď o víkendu. Bude

to fakt velký. Vejvar a všechno.“

Dejchal na mě zelenou a prošlý fazole a voči se mu leskly

víc než koule jakýhokoliv vypucovanýho psa.

„Ty bejku, neckyáda. Králíkova neckyáda. Potomci sezese

rou. Tradice. Tady kurva začíná něco mocnýho.“

Chvíli se kejval a pak si ustlal vedle bedny. Drcnul do ní.


28

Maník, co si zrovna vyhrával na spokojený stáří se přehmát

a prosral čtyři švestky. Chtěl si Králíka podat.

Poslal jsem ho do hajzlu. Na Králíka šahat nenechám. Týpek

měl chvíli kecy, ale pak toho nechal.

Tihle sráči maj děsně vyvinutej cit. Neomylně poznaj, kdo

se před nima zesere, a  kdo by do  toho šel. Oni by nešli

do ničeho. Nikdy a za nikoho. Jsou to sráči.

V sobotu ráno jsem byl u Botiče. Stál jsem na mostěu Kaitulský a koukal, kde je Králík. Dorazil.

Měl necky, zašpuntovaný, měl takový ty plavky, co majpruhy a kšandy a mával na mě.

„Neckyáda, Džudo. První ročník.“

Bylo mi ho líto. Moc líto. Vůbec neregistroval, že tam nikdo

není. Žádný stánky, žádný davy lidí, žádnej vejvar, nic.

Pouze prázdno a pusto a beznaděj a kolem domy, z jejichž

oken už kdysi dávno někdo neznámej vykřičel zoufalství

svý i těch druhejch.

Nased do necek, odrazil od břehu a zmizel. Ani minezamával. Soustředěnej na to, co přijde.

Už jsem ho nikdy neviděl. A  myslím, že už ho ani nikdy

neuvidím. Netuším, jestli doplul tam, kam chtěl, ale doufám,

že jo. Zasloužil si to. A jestli je někde pod hladinou, na furt

a bez naděje, tak mu holt ten jeho poslední sen nevyšel.

Srát na to.


29

8. kapitola

„Ty se se mnou nebavíš?“

Seděl jsem opřenej o  zeď baráku. Nade mnou stála Sára.

Moje láska. Moje všechno. Stála rozkročená. Nasraná.Vy

točená jak mixér.

„Tak kurva mluv. Vo co ti de?“

Chtěl jsem jí toho tolik říct. Jak je fajn a jak je krásná a jak

je mi s  ní děsně dobře. THC mi zaplavilo krevní řečiště.

Mezi prsty jsem měl sežmoulanýho, doutnajícího jointa.

Nedokázal jsem říct ani slovo.

„Ty seš fakt neuvěřitelnej debil. Zhulenej debil.“

Zhulenej jsem byl. To sedělo. Ale debil ne. To ani náhodou.

Měl jsem připravenou celou haldu vět, co jsem jí chtěl říct.

Vymazlený slova o životě a o vztazích a o tom, co všechno

pro mne znamená.

Nadech jsem se a zkusil ze sebe dostat první z nich. Zvlád

jsem akorát citoslovce, kterýmu jsem nerozuměl.

„Cože?“

Nezkoušel jsem to zopakovat. Seděl jsem na zemi a koukal

na  ni. Rezatý vlasy a  pihy kolem nosu a  zelený oči a  rty.

Nasraně sevřený, nádherný rty.

Ještě nedávno se jí pusa smála. Celej obličej se jí smál. Bylo

to prima. Pak se to začalo srát.

„Pročs na ten pohřeb nešel?“

Chtěl jsem na něj jít. Přísahám. Chtěl jsem jít, protože když

vám zemře někdo, o kom mluvíte jako o nejlepšímkámošo

vi, je slušnost jít na pohřeb. Akorát že já to nedal.

„Víš, že sem tě fakt měla ráda?“

Proč ten minulej čas? Chtěl jsem se jí na to zeptat. Chtěl

jsem zvednout ruku a cejtit její dlaň a chtěl jsem, aby si sedla

vedle mne na zaplivanej chodník a děsně moc jsem jí toho

chtěl říct. Nedokázal jsem pohnout rukou ani o milimetr.

Nedokázal jsem ani potáhnout z jointa.

„Tak kurva něco řekni!“

Proč na  mne křičí? Proč na  mě křičíš, Sáro? Mě to fakt


30

mrzí. Mě to sere. Nedal jsem to, no. Nechtěl jsem, aby mi

tekly slzy před cizejma lidma. Nejsem sráč, co dává najevo

žal a smutek.

„Seš normální sráč, Džudo. A já tě fakt měla ráda.“

Tak dobře. Jsem sráč. Ale proč zase ten minulej čas? Děje

se něco, o čem nevím?“

„Končím s  tebou. Já už na  to nemám. Na  ty tvoje stavy,

nálady, na ty tvý kecy vo tom, co bude. Je konec, Džudo.“

Takže se něco děje. Sára mi mizí. Hrdlem se mi valil vzlyk,

ale nedostal se přes strnulý krční svaly. Ucpal mi průdušnici

a já nemoh dejchat.

„A já tě ty debile měla fakt ráda.“

Odcházela a její dlouhý nohy se zlostně míjely. Koukal jsem,

jak se mi vzdaluje. Chtěl jsem na  ni zavolat, ale nedostal

jsem ze sebe ani slovo.

Seděl jsem opřenej o  zeď a  z  levýho oka mi vytekla slza.

Sjížděla po tváři, horká a osamocená, a když se mi dostala

ke rtům, s vypětím všech sil jsem vystrčil jazyk a slíz jsem

ji. Nebrečím na veřejnosti. Nikdy.

Srát na to.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist