načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nudge (Šťouch) -- Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí - Richard H. Thales; Cass R. Sunstein

Nudge (Šťouch) -- Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí

Elektronická kniha: Nudge (Šťouch) -- Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí
Autor: ;

I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3%hodnoceni - 71.3% 78%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 309
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Nudge
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Eva Dejmková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-6266-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I když je lidský mozek jistě úžasná věc, byl stvořen jen k určitým účelům, například jak najít potravu a přitom se nenechat sežrat. Účely, k nimž stvořen nebyl, jsou například výběr dobrého penzijního spoření, omezení škodlivého znečištění, vyhýbání se tučné stravě, a plánování na dlouhou dobu dopředu. Každý den se musíme pro něco rozhodnout, děláme stovky voleb, a dost často se, bohužel, rozhodneme špatně. Tyto omyly škodí našim peněženkám, našemu zdraví i naší planetě. Autoři této knihy nám ukazují, že když poznáme způsob, jak lidé myslí, můžeme navrhnout prostředí, v němž pro ně bude jednodušší vybrat si tu nejlepší alternativu pro sebe, své prostředí a společnost. S použitím barvitých příkladů z různých důležitých stránek lidského života nám Thaler a Sunstein dokládají, že promyšleně postavená „architektura výběru“ nás může postrčit, šťouchnout směrem k výraznému zlepšení našich rozhodnutí, aniž by porušovala naše právo volby.

 

O autorovi:

 

Richard H. Thaler se zabývá chováním v oblasti ekonomie a financí a psychologií rozhodování. Pochází z New Jersey. Studoval na Case Western Reserve University, kde získal bakalářský titul. Ve studiu pokračoval na univerzitě v Rochesteru, kde získal magisterský titul a doktorát. Je ředitelem Centra pro výzkum rozhodování. Píše články do mnoha významných ekonomických a finančních časopisů. Napsal tři knihy. Učil na několika vysokých školách, v současnosti pracuje na univerzitě v Chicagu.

 

Cass R. Sunstein se zabývá právem, a to zejména ústavním, správním a environmentálním, a také právem a chováním v ekonomice. V současné době je šéfem amerického Úřadu pro záležitosti informací a regulace (OIRA). Sunstein studoval práva na Harvardu, pak pracoval jako úředník nejvyššího soudu a poradce na ministerstvu spravedlnosti. Do roku 2008 byl profesorem na univerzitě v Chicagu. Napsal mnoho článků i řadu knih, které pojednávají např. o shromažďování informací, o ohrožení demokracie Internetem, nebo o Franklinově Druhé listině práv.

 

(jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Richard H. Thales; Cass R. Sunstein - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Richard H. Thaler a Cass R. Sunstein

Nudge (Šťouch)



nudge (šťouch)

richard h. thaler

cass r. sunstein

Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování

o zdraví, maJetku a štěstí


Copyright © 2008 by richard h. Thaler and Cass r. sunstein

translation © eva dejmková, 2010

Cover and layout © lucie mrázová, 2010

isBn 978-80-87162-66-8


Pro France, díky níž je všechno na světě lepší, i tato kniha.

RHT

Pro Samanthu, díky níž je každý den radost.

CRS



9

Poděkování

Průzkum k této knize bylo možné provést díky fondům Graduate

School of Business při Chicagské univerzitě a Právnímu aekonomic

kému programu při Chicago Law School. Dostali jsme štědroupodpo

ru od Nadace Johna Templetona, a sice grant pro Centrum výzkumu

rozhodování.

Mnoho lidí nám s touto knihou pomáhalo. Sydelle Kramerová, naše

agentka, nám celou dobu dávala skvělé rady. Michael O'Malley, náš

editor, vyslovil cenné připomínky k rukopisu. Veliký dík patří našemu

zábavnému a hvězdnému týmu výzkumných asistentů, kteří s námi

spolupracovali dvě léta; jsou to John Balz (který dostává dík navíc,

že nás ta dvě léta snášel), Rachel Dizardová, Casey Fonk, Heidi Liu,

Matthew Johnson, Brett Reynolds, Matthew Tokson a Adam Wells.

Nedocenitelně nám s grafickou úpravou knihy a obrázkem na pře

balu pomohla Kim Bartková. A Dan Heaton provedl v poslední fázi

vynikající a velmi pečlivou redakci.

Mnoho našich kolegů přispělo ke zlepšení této knihy. Za názory,ná

povědy a také pár postrčení, které přesahují volání přátelství ipo

vinnosti, děkujeme především Shlomo Bernatzimu, ElizabethEmen

sové, Nicku Epleymu, Danu Gilbertovi, Tomu Gilovichovi, Jonathanu

Guryanovi, Justine Hastingsové, Eriku Johnsonovi, Christine Jollsové,

Danielu Kahnemanovi, Deanu Karlanovi, Emiru Kamenicovi, Davidu

Leonhardtovi, Michaelu Lewisovi, Brigitte Madrianové, PhiluMaymi

novi, Cadu Masseymu, Sendhillu Mullainathanovi, Donu Normanovi,

Eriku Posnerovi, Richardu Posnerovi, Dennisi Reganovi, Raghu Ra

janovi, Tomu Russelovi, Jesse Shapirovi, Eldaru Sharifovi, Edně Ull

man-Margalitové, Adrianu Vermeulemu, Eriku Wannerovi, ElkeWe

berové, Romanu Weilovi, Susan Woodwardové a Marion Wrobelové.

Nejpřísnější a nejmoudřejší rady přišly od France Leclercové aMar

thy Nussbaumové; velmi děkujeme France a Marthě, že nám pomohly


10

s tolika zlepšeními. Vicki Drozdová nám, jako vždy, pomáhala úplně

se vším a také zajistila, že všichni asistenti dostali zaplaceno, za což

byli jistě rádi. Také děkujeme Ellyn Ruddickové-Sunsteinové za pří

nosné debaty, trpělivost, za to, jak ji zaujala i pobavila behaviorální

ekonomie, a za dobrou náladu.

Také musíme poděkovat celému personálu restaurace Noodles na

57. ulici. Už nás krmí a poslouchají pěknou řádku let, vyslechli mimo

jiné i naše diskuze a plány ohledně této knihy. Příští týden zaseza

jdeme.

U mezinárodního vydání chceme ještě jednou poděkovat nepostra

datelnému Johnu Balzovi, který je architektem naší knihy. Díky patří

také Chrisovi Hsee, Danu Muldoonovi, Chiaře Monticonové a Adairu

Turnerovi.


11

Úvod

Školní jídelna

Vaše kamarádka Carolyn je ředitelkou stravovacích služeb v obrovském systému škol ve městě. Má na starosti stovky škol a stovky

tisíc dětí, které každý den jedí v jejích jídelnách. Carolyn má oficiální

vzdělání v oblasti výživy (magisterský titul ze státní univerzity) a je

tvořivý typ, ráda přemýšlí netradičně.

Jednoho večera se svým kamarádem Adamem – na statistikuzaměřeným podnikovým poradcem, který pracuje pro obchodní řetězce – spředla u lahve dobrého vína zajímavou myšlenku. Aniž by změnili menu, zkusí v Carolyniných jídelnách udělat pokusy, aby zjistili, zda způsob vystavení a uspořádání jídla může nějak ovlivnit, co si děti vyberou. Carolyn dala hospodářům desítek školních jídelen přesné pokyny, jak vystavit jídlo na výběr. V některých školách byly deserty umístěny jako první, v jiných poslední, v dalších byly postaveny do jiné řady. Umístění různých jídel se lišilo od školy ke škole. Vněkterých školách byly v úrovni očí hranolky, v jiných vařené nudle.

Na základě svých zkušeností s plánováním uspořádání zboží vsuermarketech Adam očekával, že výsledky budou zajímavé. A měl pravdu. Jenom tím, že Carolyn přeskupila rozvržení jídla v jídelně, mohla zvýšit nebo snížit spotřebu mnoha druhů jídel až o dvacet pět procent. Hodně se poučila – děti ve škole, stejně jako dospělí, senechají silně ovlivnit malými změnami v souvislostech. A tento vliv se dá použít jak v dobrém, tak v špatném. Carolyn například ví, že může zvýšit spotřebu zdravých jídel a snížit spotřebu těch nezdravých.

Carolyn věří, že se stovkami škol, se kterými spolupracuje, a se skupinou postgraduálních studentů, které najala, aby sbírali aanalyzovali data, má nemalou moc ovlivnit, co děti jedí. Carolyn přemýšlí, co si s touto nově získanou mocí počít. Toto jsou návrhy, které dostala od svých obvykle upřímných, ale někdy potměšilých přátel a spolupracovníků: 1. Sestav jídlo tak, aby z toho měly největší prospěch děti. 2. Vyber uspořádání jídla náhodně. 3. Snaž se sestavit jídla tak, aby si děti vybraly jídlo, které by si zvo -

lily samy. 4. Co nejvíce zvyš prodej zboží od dodavatelů, kteří nabídnounejvětší úplatek. 5. Maximalizuj výdělky, tečka. Možnost číslo jedna je největší výzvou, i když se zdá poněkuddotěrná, dokonce paternalistická. Ale ostatní možnosti jsou horší!Možnost 2, uspořádat jídlo náhodně, se dá považovat za spravedlivou a zásadovou a v určitém smyslu je neutrální. Ale když bude jídlo v každé jídelně uspořádané náhodně, pak děti z jedné školy budou jíst méně zdravě než děti z jiné školy. Je to žádoucí? Měla by si snad Carolyn vybrat tuto neutralitu, i když může snadno pomoct mnoha žákům zlepšit jejich zdraví?

Možnost 3 vypadá jako čestný pokus vyhnout se vměšování –

snaž se napodobit, co by si děti vybraly samy. Možná že toto je ta

skutečně neutrální možnost a možná že by se Carolyn měla řídit

přáním ostatních lidí (přinejmenším ve styku se staršími studenty).

Ale když se trochu zamyslíme, zjistíme, že tuto možnost je těžké

realizovat. Adamův pokus odhalil, že to, co si děti vyberou, závisí

na pořadí, v jakém je jídlo vystavené. Co je potom tedy skutečně to,

co by si děti vybraly samy? Co to vlastně znamená, když řekneme,

že by Carolyn měla zjistit, co by si studenti vybrali „sami o sobě“?

V jídelně je dost nemožné vyhnout se určitému uspořádání jídla.

Možnost 4 by přitahovala zkorumpované osoby na Carolynině

místě a manipulace s upořádáním jednotlivých jídel by dodala další

zbraň do arzenálu možností, jak zneužít moc. Ale Carolyn ječestná a poctivá, a tak o téhle možnosti ani nepřemýšlí. Stejně jako

možnost 2 a 3, i možnost 5 má určitou přitažlivost, hlavně pokud

si Carolyn myslí, že nejlepší jídelna je ta, která nejvíc vydělává. Ale

opravdu by se Carolyn měla pokusit maximalizovat zisky, když ve


13

výsledku budou děti méně zdravé a když pracuje v oblasti školství?

Carolyn je nyní někdo, koho budeme nazývat architektem výběru. Architekt výběru je zodpovědný za uspořádání souvislostí, kontextu, v němž se lidé rozhodují. I když je Carolyn výplodem naší fantazie, z mnoha lidí se stávají architekti výběru, aniž by si to vůbecuvědomovali. Navrhujete-li hlasovací lístky, pomocí kterých voliči vybírají kandidáty, jste architektem výběru. Jste-li lékař a musíte pacientovi popsat různé možnosti léčby, jste architektem výběru. Navrhujete-li formulář, který vyplňují noví zaměstnanci, aby se zapsali do zdravotního pojištění společnosti, jste architektem výběru. Jste-li rodič a vysvětlujete možnosti dalšího vzdělávání svému potomkovi, jste architektem výběru. Pokud jste prodavač, jste architektem výběru (ale to už asi víte).

Existuje mnoho paralel mezi architekturou výběru a tradičními formami architektury. Klíčovou paralelou je, že neexistuje nictakového jako „neutrální“ návrh. Zvažme například zakázku na návrh nové akademické budovy. Architekt dostane určité požadavky. Musí tam být místo na 120 kanceláří, 8 tříd, 12 studoven a tak dále.Budova musí stát na určeném místě. Platí pro ni ještě stovky dalších omezení – některá právní, jiná estetická, další praktická. A architekt nakonec musí přijít s vlastní budovou s dveřmi, schodišti achodbami. Jak dobří architekti vědí, zdánlivě libovolná rozhodnutí, jako kde umístit toalety, budou mít nenápadný vliv na to, jak se lidé budou v budově vzájemně potkávat a komunikovat. Každá cesta na záchod vytváří možnost narazit na kolegy (což může být výhoda inevýhoda). Dobrá budova není jen atraktivní, dobrá budova „funguje“.

Jak ještě uvidíme, drobné a zjevně nedůležité maličkosti mohou mít obrovský dopad na lidské chování. Dobrým pravidlem jepředpokládat, že „záleží na všem“. V mnoha případech pochází síla těchto malých detailů z toho, že přitáhnou pozornost uživatelů patřičným směrem. Úžasný příklad pochází, trochu kuriózně, z pánských záchodů na letišti Schiphol v Amsterdamu. Pověřené osoby tam nechaly vyrýt do každého pisoáru obrázek mouchy. Jak se zdá, muži se příliš nestarají o to, kam míří, což způsobuje nepořádek, ale když vidí cíl, tak se jejich pozornost, a tím i přesnost značně zvýší. Podle muže, který na tento nápad přišel, to funguje zázračně. „Zlepšuje to míření,“ říká Aad Kieboom. „Když muž vidí mouchu, míří na ni.“Kieboom, ekonom, řídí rozvoj budov Schipholu. Jeho personál provedl pokus s mouchou v pisoáru a zjistil, že obrázek snižuje rozstřik až o 80 procent.

1

Pochopit, že „záleží na všem“, může jak ochromit, tak posílit. Dobří architekti si uvědomují, že i když nemohou stvořit dokonaloubudovu, mohou vybrat ty návrhy, které budou co nejprospěšnější.Například otevřená schodiště mohou vytvořit více prostoru prokomunikaci na pracovišti a také se musí více chodit a obojí je pravděpodobně žádoucí. A stejně jako stavební architekt musí nakonec postavitnějakou určitou budovu, musí architekt výběru jako Carolyn zvolit určité uspořádání jídel u oběda, a tak může ovlivnit, co lidé jedí. Může je postrčit. Libertariánský paternalismus Pokud si, po důkladném zvážení, myslíte, že by Carolyn měla využít možnosti postrčit děti k lepší stravě, tedy možnost 1, pak vás vítáme v našem novém hnutí – libertariánském paternalismu. Skutečně si uvědomujeme, že tento název není z těch, které si čtenáři okamžitě oblíbí. Obě slova poněkud odrazují, jsou zatížená stereotypy zpopulární kultury a politiky, díky čemuž jsou pro mnohé nezajímavá. A co je horší, tyto dva koncepty vypadají protichůdně. Proč kombinovat dva zlořečené a protikladné názory? Myslíme si, že když se těmtotermínům správně porozumí, pak oba odrážejí zdravý rozum – a jsou tedy mnohem přitažlivější dohromady než každý zvlášť. Potíž stěmito pojmy spočívá v tom, že se jich zmocnili dogmatici.

Libertariánským hlediskem naší strategie je otevřené trvání na tom, že, všeobecně vzato, by lidé měli mít možnost svobodně dělat to, co chtějí – a rozhodnout se k neúčasti na nežádoucích dohodách, pokud se účastnit nechtějí. Když si vypůjčíme větu z díla zesnulého Miltona Friedmana, libertariánští paternalisté trvají na tom, že lidé by měli mít „svobodu volby“.

2

Snažíme se navrhnout postupy, které

by zachovaly nebo zvýšily svobodu výběru. Když používáme slovolibertariánský, abychom upřesnili slovo paternalismus, myslíme tím

prostě zachování svobody. A když říkáme zachování svobody, tak to

tak opravdu myslíme. Libertariánští paternalisté chtějí, aby bylo pro

lidi snazší jít vlastní cestou, nechtějí zatěžovat ty, kteří chtějí užívat

své svobody.

Paternalistické hledisko spočívá v názoru, že architekti výběru mají právo snažit se ovlivnit chování lidí tak, aby jejich životy byly delší, zdravější a lepší. Jinými slovy, zastáváme uvědomělé snahy jakinstitucí v soukromém sektoru, tak vlády nasměrovat volby lidí směrem, který zlepší jejich životy. V našem podání je postup „paternalistický“, snaží-li se ovlivnit výběr tak, aby ten, kdo vybírá, na tom byl, podle svých vlastních měřítek, co nejlépe.

3

S odkazem na známé studie ze

společenských věd ukážeme, že lidé v mnoha případech činí velmi

špatná rozhodnutí – rozhodnutí, která by rozhodně neučinili, kdyby

jim věnovali veškerou pozornost, měli úplné informace, neomezené

poznávací schopnosti a obrovskou sebekázeň.

Libertariánský paternalismus je celkem slabý, jemný a nevtíravý druh paternalismu, protože výběr není blokován, omezen nebo významně zatížen. Jestliže lidé chtějí kouřit cigarety, jíst spoustysladkostí, vybrat si nevhodné zdravotní pojištění nebo si nespořit na penzi, libertariánští paternalisté je nebudou nutit, aby dělali něco jiného – ani jim nebudou nic ztěžovat. Ale přesto se přístup, který doporučujeme, vnímá jako paternalistický, protože soukromí i státní architekti výběru se nesnaží jen vystopovat nebo napodobit očekávané výběry. Spíš se uvědoměle snaží pohnout lidmi směrem, který zlepší jejich život. Postrkují.

Postrčení, tento termín budeme používat, je jakýkoli článek architektury výběru, který předvídatelně mění lidské chování, aniž by zakazoval nějaké jiné možnosti nebo významně měnil ekonomické podněty. Aby se zásah počítal jako pouhé postrčení, musí být jedno - duchý a musí být snadné se mu vyhnout. Postrčení nejsou rozkazy. Vystavit ovoce na úroveň očí se počítá jako postrčení. Zákaz nezdravé stravy nikoli.

Mnoho z postupů, které doporučujeme, může být a bylo použito v soukromém sektoru (s postrčením od vlády nebo bez něj). Například zaměstnavatelé jsou významnými architekty výběru v mnoha případech, o kterých mluvíme v této knize. V oblastech zahrnujících zdravotní péči a penzijní spoření mohou, podle našeho názoru, zaměstnavatelé užitečně postrčit zaměstnance. Soukromé společnosti, které chtějí vydělávat a přitom dělat i dobré věci, mohou prospívat i z postrčení v oblasti životního prostředí, mohou pomáhat zmenšit znečistění ovzduší (a produkci skleníkových plynů). Ale, jak ještě ukážeme, stejné argumenty, které opravňují soukromé instituce klibertariánskému paternalismu, platí i pro vládu. Lidé a ekoni: Proč postrčení pomáhají Ti, kteří zavrhují paternalismus, tvrdí, že lidé si přece vybírajínaprosto skvěle, a když ne úplně skvěle, tak určitě lépe, než by za ně vybral kdokoli jiný (obzvlášť když ten kdokoli dělá pro vládu). Mnoho lidí, ať už ekonomii studovali nebo ne, je přinejmenším nepřímo oddáno pojmu homo economicus neboli člověk ekonomický – tedy názoru, že každý z nás myslí a vybírá neomylně dobře, a tak zapadá doučebnicového obrázku člověka, který nám podstrkují ekonomové.

Když se podíváte na ekonomické učebnice, zjistíte, že homoeconomicus umí myslet jako Albert Einstein, má kapacitu paměti jako IBM Big Blue a sílu vůle jako Mahátma Ghándhí. Vážně. Ale lidé, které my známe, takoví nejsou. Opravdoví lidé mají bez kalkulačky problémy s dělením dlouhých čísel, zapomínají na narozeniny svých manželů a manželek a na Nový rok mívají kocovinu. Nejsou homo economicus, jsou homo sapiens. Abychom používali co nejméně latinských slovíček, budeme odteď říkat těmto imaginárním a skutečným druhům ekoni a lidé.

Vezměme si například míru obezity. Míra obezity ve Spojených státech se nyní blíží 20 procentům a více než 60 procent Američanů je považováno za obézní nebo za osoby s nadváhou. Na celém světě je asi miliarda dospělých s nadváhou, 300 milionů z nich je obézních. Míra obezity sahá od necelých 5 procent v Japonsku, Číně a některých afrických státech k více než 75 procentům v městských částech Samoy. V některých oblastech Severní Ameriky, Spojeného království, východní Evropy, Středního východu, na ostrovech v Pacifiku, vAustrálii a Číně vzrostla podle Světové zdravotnické organizace od 80. let míra obezity třikrát. Máme nezvratitelné důkazy, že obezita zvyšuje riziko srdečních chorob a cukrovky a často vede k předčasné smrti. Bylo by dost nadnesené tvrdit, že si každý vybírá správnou skladbu stravy nebo stravu, která je lepší než ta, které by se dalo dosáhnout několika postrčeními.

Rozumní lidé se samozřejmě starají nejen o zdraví, ale i o chuť jídla, protože jídlo je samo o sobě zdrojem potěšení. Netvrdíme, že každý, kdo má nadváhu, jedná iracionálně, ale odmítáme tvrzení, že každý nebo téměř každý Američan si vybírá optimální skladbu stravy. A co platí pro stravování, platí i pro ostatní rizikové chování jako kouření a pití, jež mají za následek více než pět set tisícpředčasných úmrtí ročně. S ohledem na stravovací návyky a kouření a pití se nedá tvrdit, že výběry, které lidé v současnosti dělají, jsou pro ně tím nejlepším. Mnoho kuřáků, alkoholiků a lidí, kteří se přejídají, jsou dokonce ochotní zaplatit třetí straně, aby jim pomohla k lepším rozhodnutím.

Ve své knize vycházíme především z právě vznikající vědy ovýběru, která je založena na pečlivém sociologickém výzkumu, jenžprobíhal v posledních čtyřiceti letech. Během výzkumu se objevilo mnoho důležitých otázek ohledně rozumnosti mnoha lidských úsudků arozhodnutí. Být ekonem neznamená dělat dokonalé předpovědi (to by vyžadovalo vševědoucnost), ale je třeba dělat nezaujaté předpovědi. To znamená, že se ekoni mohou mýlit, ale nemohou se mýlit systema - ticky a předvídatelně. Na rozdíl od ekonů se lidé systematicky mýlí. Vezměme si například tzv. „mylné plánování“, systematický sklon k nerealistickému optimismu o čase, který je třeba na dokončeníurčitého projektu. Nikoho, kdo si kdy najal stavební firmu, nepřekvapí zjištění, že všechno trvá mnohem déle, než si myslel, a to i v případě, že o mylném plánování věděl.

Stovky studií potvrzují, že lidské předpovědi jsou špatné azkreslené. Ani lidské rozhodování není nijak skvělé. Abychom si zase uvedli nějaký příklad, zvažme to, čemu se říká „sklon ke statusu quo“, což je jen módní pojmenování setrvačnosti. Z mnoha důvodů, kterými se ještě budeme zabývat, mají lidé silné sklony držet se statusu quo (daného stavu) nebo výchozí možnosti.

Když například dostanete nový mobil, máte možnost provést řadu rozhodnutí. Čím lepší telefon, tím více rozhodování máte před sebou, od nastavení pozadí přes melodii vyzvánění až k počtu zazvonění, než je volající přesměrován do hlasové schránky. Výrobce vybraljednu z možností a přednastavil telefon. Průzkum ukazuje, že ať jsou výchozí možnosti jakékoli, řada lidí u nich zůstane, i když se jedná o mnohem víc než o zvuk, jaký telefon vydává, když se vám někdo snaží dovolat.

Z tohoto průzkumu plynou dvě důležitá poučení. Zaprvé, nikdy nepodceňujte sílu setrvačnosti. Zadruhé, moc se dá osedlat. Pokud si soukromé společnosti nebo veřejní činitelé myslí, že jeden zurčitých postupů přináší lepší výsledky, mohou výsledky silně ovlivnit, jestliže tento postup vyberou jako výchozí. Jak ještě ukážeme,nastavení výchozích možností a ostatní zdánlivě bezvýznamné strategie změn nabídky mohou mít nezměrný dopad na výsledek, od zvětšení úspor přes lepší zdravotní péči k darování orgánů pro transplantace.

Účinek dobře nastavených výchozích možností je jen jedním příkladem jemné síly postrčení. V souladu s naší definicí je postrčení jakýkoli faktor, který významně mění chování lidí, ale ekony by byl ignorován. Ekoni reagují hlavně na pobídky. Pokud vláda zdaníbonbóny, budou si bonbónů kupovat méně, nejsou ale ovlivněni takový - mi „nedůležitými“ činiteli, jako je uspořádání možností. I lidé reagují na pobídky, ale nechají se ovlivnit i postrčeními. A pokud správně rozmístíme jak pobídky, tak postrčení, můžeme zdokonalit svou schopnost zlepšovat lidem život, a pomoct tak vyřešit mnoho velkých společenských problémů. A můžeme to dělat a zároveň stále trvat na svobodě volby každého člověka.

Mylná domněnka a dva špatné předpoklady

Řada lidí, kteří podporují svobodu volby, odmítá jakýkoli druhpaternalismu. Chtějí, aby vláda nechala občany, ať si vybírají sami za sebe.

Běžná rada, jak v takovém případě postupovat, je dát lidem co nejvíce možností a pak je nechat, aby si (s co nejmenšími vládními zásahy

nebo postrkováním) vybrali tu, která se jim nejvíc líbí. Krása tohoto

smýšlení spočívá v tom, že nabízí jednoduché řešení mnoha složitých

problémů – prostě maximalizuj výběr (v množství a pestrosti) a tečka!

Tento postup se prosazuje v mnoha oblastech, od vzdělávání kpojištění na nákup drahých léků. V některých kruzích se heslo Maximalizuj

výběr stalo politickou mantrou. Za jedinou alternativu k této mantře je

někdy považována vládní směrnice, která je zesměšňována jako „jedna

velikost pro všechny“. Příznivci hesla Maximalizuj výběr si neuvědomují, že mezi jejich postupem a jedinou velikostí pro všechny existuje

spousta prostoru. Staví se proti paternalismu, nebo si to alespoň myslí,

a jsou skeptičtí vůči postrčením. Myslíme si, že se jejich skepticismus

zakládá na mylné domněnce a dvou špatných předpokladech.

Mylná domněnka je, že si téměř všichni lidé téměř vždy vyberou to, co je v jejich nejlepším zájmu, nebo že si přinejmenším vyberou lépe, než by za ně vybral někdo jiný. Tvrdíme, že tato domněnka je mylná – zcela zřejmě mylná. Vlastně si myslíme, že když se nad ní někdo zamyslí, nemůže jí věřit.

Dejme tomu, že by nováček v šachu měl hrát proti zkušenémuhráči. Je snadné předpovědět, že nováček prohraje, a to právě proto, že

20

dělá horší rozhodnutí – rozhodnutí, která by se snadno dala zlepšit

užitečnými nápovědami. V mnoha oblastech jsou běžní spotřebitelé

nováčci, stýkají se se světem obývaným profesionály, kteří se jimsna

ží prodat různé věci. Obecněji je to, jak dobře lidé vybírají, empirická

otázka a odpověď na ni se bude lišit od oblasti k oblasti. Lze tvrdit,

že lidé vybírají dobře v souvislostech, se kterými mají zkušenosti,

o nichž mají dobré informace a rychlou zpětnou vazbu – řekněme

třeba ve výběru příchuti zmrzliny. Lidé vědí, zda mají rádičokoládo

vou, vanilkovou, kávovou, lékořicovou nebo nějakou jinou. Nevedou

si ale tak dobře v oblastech, ve kterých zkušenosti nemají, o nichž

nemají informace a zpětná vazba je pomalá nebo vzácná – řekněme

ve výběru mezi ovocem a zmrzlinou (kde jsou dlouhodobé účinky

pomalé a zpětná vazba chabá) nebo ve výběru mezi možnostmi léčby

nebo možnostmi investic. Když vám dají padesát plánů pojištění léků

na předpis, které mají mnoho různých charakteristik, prospěje vám

malá pomoc. Dokud tedy lidé nevybírají dokonale, mohly by jimur

čité změny v architektuře výběru usnadnit život (s ohledem na jejich

vlastní priority, ne na priority nějakého byrokrata). Budeme se snažit

ukázat, že je nejen možné navrhnout architekturu výběru, díky které

na tom lidé budou lépe, ale že v mnoha případech je to takéjedno

duché.

První špatný předpoklad je, že je možné vyhnout se ovlivňování

výběru. V mnoha situacích musí nějaká organizace nebo činiteludě

lat výběr, který ovlivní chování ostatních lidí. V těchto situacích pak

neexistuje možnost vyhnout se postrčení určitým směrem a tatopo

strčení ovlivní, co si lidé vyberou, ať už jsou úmyslná, nebo ne. Jak

jsme ukázali na příkladu Carolyniných jídelen, to, co si lidé vyberou,

je velmi silně ovlivněno prvky návrhů, které architekti výběruzvoli

li. Samozřejmě je pravda, že některá postrčení jsou neúmyslná –za

městnavatelé si třeba mohou vybrat, zda budou platit lidem měsíčně

nebo jednou za čtrnáct dní, aniž by zamýšleli nějaké postrčení vy

tvořit, a překvapilo by je, kdyby zjistili, že lidé, kteří dostávají plat

jednou za čtrnáct dní, ušetří víc, protože dvakrát za rok dostanou tři šeky měsíčně. Také je pravda, že soukromé i státní instituce se mohou snažit o jakýsi druh neutrality – jako například vybírat náhodně nebo snahou zjistit, co lidé nejvíce chtějí. Ale neúmyslná postrčení mohou mít významné účinky a v některých souvislostech jsou tyto formy neutrality velmi nepřitažlivé. Ještě se s několika příklady setkáme.

Někteří lidé s klidným srdcem přijmou postrčení od soukromých společností, ale urputně odporují podobným snahám vlády. Dělá jim starost, že vládě se nedá věřit, protože podle nich není kompetentní a nemá dobré úmysly. Mají strach, že zvolení úředníci a byrokrati budou upřednostňovat své zájmy anebo se budou řídit omezenými záměry sebestředných soukromých skupin. I my máme takové obavy. Zejména důrazně souhlasíme s tím, že u vlády je riziko omylu,předojatosti a přesahování skutečné a někdy i vážné. Zčásti také proto dáváme přednost postrčením před rozkazy, požadavky a zákazy. Ale vlády, stejně jako jídelny (které vláda často vlastní), musí poskytnout nějaký druh výchozího bodu. Tomu se nedá vyhnout. Jak ještě zdůrazníme, činí tak každý den pravidly, která nastavily, a způsoby, které nevyhnutelně ovlivňují výběr a výsledky. V tomto ohledu je postoj proti postrčením neužitečný – doslova bezvýchodný.

Druhým špatným předpokladem je, že paternalismus vždyzahrnuje nátlak. V případě jídelny výběr pořadí jídel nikomu nenutí žádnou určitou stravu, přesto ale Carolyn, a jiní v její pozici, mohou vybrat takové uspořádání jídla na základě, který je paternalistický v tom smyslu, v jakém toto slovo používáme my. Namítal by snad někdo něco proti tomu, aby se ovoce a saláty umístily v jídelnách základních škol před dezerty, když výsledkem bude přimět děti jíst více jablek a méně sušenek? A bude se snad odpověď na tuto otázku nějak zásadně lišit, bude-li se jednat o dospívající nebo dospělé? Myslíme si, že určité druhy paternalismu, kdy není vyvíjen žádný nátlak, by měly být přijatelné i pro ty, kteří nejvíce lpí na svobodě volby.

V oblastech tak rozdílných jako spoření, dárcovství orgánů,manželství a zdravotní péče nabídneme návrhy, které budou v souladu s naším obecným postojem. Myslíme si, že pokud budeme trvat na tom, aby výběr zůstal neomezovaný, riziko nevhodných nebo podpla - cených návrhů se snižuje. Možnost svobodně si vybrat je tou nejlepší ochranou proti špatné architektuře výběru. Architektura výběru v akci Architekti výběru mohou významně zlepšit životy lidí, pokud vytvoří uživatelsky příjemné prostředí. Řada z nejúspěšnějších společností pomohla lidem nebo uspěla na trhu právě díky tomuto přístupu.Někdy je architektura výběru velmi zřetelná a uživatelům a zákazníkům dělá velkou radost. (Dobrým příkladem jsou iPod a iPhone, protože jsou nejen elegantní, ale také uživatelsky přívětivé – pro uživatele je snadné přimět přístroj dělat to, co chce, aby dělal.) Někdy je architektura výběru považována za samozřejmou a prospěla by jí vyšší pozornost.

Podívejte se například na našeho vlastního zaměstnavatele, Chicagskou univerzitu. Univerzita, stejně jako mnoho dalších velkých zaměstnavatelů, má každý listopad období zvané „otevřený zápis“, kdy zaměstnanci mohou přehodnotit svůj výběr výhod, jako jezdravotní pojištění a penzijní spoření. Požaduje se, aby zaměstnancivybírali online. (Pro ty, kteří nemají přístup k internetu, jsou k dispozici veřejné počítače.) Zaměstnanci poštou obdrží balíček materiálů,které vysvětlují jejich dosavadní výběr a obsahují instrukce, jak sezaregistrovat, aby bylo možné provést změny. Zaměstnanci také dostávají připomínky jak poštou, tak e-mailem.

Někteří z nich se ale stejně nezaregistrují, protože jsou to lidé. Proto je velmi důležité rozhodnout, jaké budou výchozí podmínky pro takové roztržité zaměstnance. Předpokládejme například, že jsou dvě možnosti – ti, kteří neučinili žádný výběr, na tom buď zůstanou stejně jako předešlý rok, nebo se jejich výběr nastaví na „nula“. Dejme tomu, že minulý rok zaměstnankyně Janet přispěla do svéhopenzijního spoření tisícem dolarů. Pokud Janet letos nic aktivně nevybere, jednou možností je ponechat ji u jednoho tisíce dolarů a druhoumožností je nastavit ji na nulu. Nazývejme tyto možnosti „status quo“ a „zpátky na nulu“. Jak by měli architekti výběru vybírat mezi těmito výchozími možnostmi?

Libertariánský paternalista by chtěl nastavit výchozí podmín - ky podle toho, co by dotyční zaměstnanci v Janetině pozici opravdu chtěli. Ačkoli tento princip nevede vždy k jasnému výběru, je to určitě lepší než vybrat výchozí možnost náhodně nebo zvolit jako výchozí možností pro všechno „status quo“ nebo „zpátky na nulu“. Velmi pravděpodobný odhad například je, že většina zaměstnanců by nechtěla zrušit své silně dotované zdravotní pojištění. Takže pro zdravotní pojištění platí, že možnost „status quo“ (stejné pojištění jako loni) je mnohem lepší a výhodnější než „zpátky na nulu“ (což by znamenalo nemít zdravotní pojištění).

Porovnejme to s „účtem na různé výdaje“, na který si zaměstnanec měsíčně ukládá peníze, které se dají použít na zaplacení určitýchvýdajů (například lékařský zákrok nehrazený z pojištění nebo výdaje na péči o dítě). Peníze na tomto účtu se musí během roku utratit, jinak propadají, a předpokládané výdaje se mohou rok od roku výrazně lišit (například výdaje na péči o dítě klesnou, když jde dítě do školy). V tomto případě se zdá rozumnější nastavit výchozí možnost na „zpátky na nulu“.

Tento problém není pouze hypotetický. Jednou jsme měli schůzku se třemi nejvyššími administrativními úředníky, abychom sipromluvili o podobných tématech, a tato schůzka se konala v poslední den období otevřeného zápisu. Zmínili jsme se o tom a zeptali se, zda úředníci pamatovali na to, že zápis končí. Jeden řekl, že se na to dnes chystá, a poděkoval za připomenutí. Další připustil, že zapomněl, a třetí řekl, že doufá, že si na to vzpomněla manželka. Pak jsme se zabývali otázkou, jaká by měla být výchozí možnost pro doplňující srážky z platu (program spoření s daňovými úlevami). U tohoto bodu byla výchozí možnost „zpátky na nulu“. Ale protože příspěvky do tohoto programu je možné přestat platit kdykoli, skupina sejednohlasně shodla, že by bylo lepší změnit výchozí možnost na „status quo“, tedy na „stejně jako loni“. Jsme si jisti, že mnoho roztržitých profesorů bude díky tomu mít pohodlnější penzi.

Tento příklad osvětluje základní principy dobré architektury výbě - ru. Ti, kdo vybírají, jsou lidé, a tak by jim architekti výběru měli co nejvíce zjednodušit život. Rozesílejte připomínky a pak se snažte co nejvíce zmenšit výdaje pro ty, kteří navzdory vaší (i své) nejlepší snaze zapomenou. Jak ještě uvidíme, tyto principy (a mnoho dalších) se dají použít jak v soukromém, tak ve veřejném sektoru a je možné dojít mnohem dál, než kam jsme zatím došli. Nová cesta O soukromých postrčeních by bylo možné hovořit dlouho. Alemnohé z nejdůležitějších aplikací libertariánského paternalismu by měla využít hlavně vláda, a tak nabídneme velké množství doporučení pro veřejnou politiku a právo. Doufáme, že tato doporučení by mohla oslovit obě strany politického spektra. Skutečně věříme, že postupy navrhované libertariánským paternalismem mohou přijmout jakliberálové, tak konzervativci. Některé z těchto postupů už přijal David Cameron, v době psaní této knihy předseda strany konzervativců ve Velké Británii, i Barack Obama, nominovaný v té době na prezidenta za Demokratickou stranu ve Spojených státech. Hlavní důvod je, že řada těchto postupů stojí jen velmi málo nebo nic, a tak nezatěžují daňové poplatníky.

Mnoho republikánů teď hledá cestu, jak se posunout dál odpouhého oponování tomu, co vláda dělá. Jak ukazují zkušenosti shurikánem Katrina, vláda často jednat musí, protože ona jediná má prostředky na to, aby se nezbytné zdroje shromáždily, uspořádaly a využily. Republikáni chtějí zlepšit životy lidí, ale jsou prostě právem skeptičtí vůči limitování možností volby.

Co se demokratů týče, ti jsou ochotni upustit od svého nadšení pro agresivní vládní plánování. Rozumní demokrati jistě doufají, že veřejné instituce mohou zlepšit životy lidí.

I demokrati už začali v mnoha oblastech souhlasit s tím, že volnost výběru je dobrým, dokonce nezbytným základem pro veřejnoupolitiku. Toto je základ, na kterém se skutečně dají překročit stranické rozdíly.

Myslíme si, že libertariánský paternalismus je slibným základem pro systém dvou politických stran. V řadě oblastí, včetně ochrany životního prostředí a rodinného práva, budeme argumentovat tím, že lepší systém vládnutí vyžaduje mnohem méně vládního nátlaku a omezování a více svobody výběru. Když budou požadavky azákazy nahrazeny pobídkami a postrčeními, bude vláda jak menší, tak levnější. Takže aby bylo jasno – nejsme pro větší vládu, ale pro lepší vládnutí.

Máme vlastně i důkaz, že náš optimismus (který, jak uznáváme, může být zaujatý) je více než jen růžové brýle. Libertariánskémupaternalismu se v oblasti spoření, o kterém pojednává šestá kapitola, dostalo nadšeného a širokého přijetí v Kongresu, a to i od současných a bývalých konzervativních republikánů, jako jsou Robert Bennett (za Utah) a Rick Santorum (za Pensylvánii), a liberálních demokratů, jako je Rahm Emanuel za Illinois. V roce 2006 byly některé klíčové myšlenky nařízeny zákonem. Tento nový zákon pomůže mnohaAmeričanům k pohodlnější penzi, ale daňové poplatníky nestojí vlastně nic.

Stručně řečeno, libertariánský paternalismus není ani vlevo ani vpravo, ani demokratický ani republikánský. V řadě oblastí už tinejřemýšlivější demokrati opouštějí své nadšení pro programyzmenšení výběru. V řadě oblastí už ti nejpřemýšlivější republikáni opouštějí svůj reflexivní odpor vůči konstruktivním vládním snahám. Doufáme, že obě strany budou, i přes všechny rozdíly, ochotné spojit se k podpoře jemných postrčení. lidé a ekoni

kapitola 1: p ředsudky a bludy

Podívejte se, prosím, na tyto dva stoly:

obrázek 1.1. dva stoly. (převzato z shepard, 1990.)

Dejme tomu, že přemýšlíte, který z nich by byl lepší jako konferenční

stolek do vašeho obýváku. Jaké byste řekli, že jsou rozměry těchto

stolků? Odhadněte poměr mezi délkou a šířkou každého z nich. Jen

tak od oka.

Jestliže jste jako většina lidí, myslíte si, že stolek nalevo je mnohem delší a užší než ten vpravo. Běžné odhady na poměr délky k šířce jsou 3:1 pro stolek vlevo a 1,5:1 pro stolek vpravo. A teď si vezměte pravítko a stolky změřte. Zjistíte, že jejich desky jsou naprosto stejné. Měřte, dokud nebudete přesvědčeni, protože v tomto případě vidět neznamená věřit. (Když Thaler ukázal Sunsteinovi tento příklad na jednom z jejich obvyklých obědů, Sunstein popadl svou jídelní hůlku, aby si to ověřil.)

Co odvodíme z tohoto příkladu? Vnímáte-li stolek nalevo jako delší a užší než ten vpravo, jste prokazatelně lidé. Není s vámi nic špatně (tedy alespoň nic, co bychom poznali z této zkoušky). Přesto byl váš

30

úsudek zkreslený, a to se dalo předpokládat. Nikdo si nemyslí, žesto

lek vpravo je užší. Jestli chcete, můžete tento obrázek pěkně využít,

až potkáte někoho jiného z lidského druhu, kdo bude nakloněn sázce

o nějaké peníze, řekněme třeba v baru.

obrázek 1.2. stolní desky. (převzato ze shepard, 1990.)

Teď se podívejte na obrázek 1.2. Jsou tyto dva tvary stejné neboroz

dílné? Pokud jste člověk a máte alespoň trochu slušný zrak,pravdě

podobně vidíte, že jsou identické, což opravdu jsou. Ale tyto dva tvary

jsou právě stolní desky z obrázku 1.1. zbavené noh a jinakoriento

vané. Právě nohy a orientace umožňují vytvořit iluzi, že jsou desky

stolů rozdílné (obr. 1.1.), takže když odstraníme tyto rušivé prvky,

vrátí se zraku jeho úžasná přesnost.

Tyto dva obrázky zachycují dva klíčové postřehy, které sibehavio

rální ekonomové vypůjčili od psychologů. Lidský mozek běžně fun

guje pozoruhodně dobře. Poznáváme lidi, které jsme léta neviděli,

chápeme složitosti mateřského jazyka a seběhneme ze schodů, aniž

bychom spadli. Někteří z nás mluví dvanácti jazyky, umějí opravit

ty nejsložitější počítače a/nebo vytvoří teorii relativity. Ale dokonce

i Einsteina by tyto dva stolky asi zmátly. To neznamená, že je něco

špatně s námi jako s lidmi, znamená to spíš, že naše chápání lidského

chování se dá zdokonalit, když lépe porozumíme tomu, jak se lidé

systematicky pletou.

Abychom dosáhli lepšího porozumění, musíme prozkoumat ně -

které stránky lidského myšlení. Roger Shepard, psycholog a umělec,

mohl nakreslit tyto zrádné stolky, protože věděl něco o zraku. Věděl,

jak kreslit, aby naši mysl obalamutil. A protože ostatní věděli něco

o kognitivním systému, mohli objevit systematické chyby ve způsobu

našeho myšlení.

Jak myslíme: Dva systémy

To, jak pracuje lidský mozek, je poněkud matoucí. Jak můžeme být

tak vynalézaví při řešení některých úkolů a tak bezmocní při jiných?

Beethoven napsal svou úžasnou devátou symfonii, když už byl hluchý, ale vůbec by nás nepřekvapilo, kdybychom se dozvěděli, že si

často nemohl vzpomenout, kam odložil klíče od domu. Jak mohou

být lidé tak chytří, a zároveň tak hloupí? Mnoho psychologů a vědců

z oblasti neurologie se zaměřilo na popis fungování mozku, což nám

pomáhá pochopit tyto zdánlivé protiklady. Tento přístup zahrnuje

rozlišování mezi dvěma druhy myšlení, jednoho, který je intuitivní

a automatický, a druhého, který je přemýšlivý a racionální.

1

Budeme

ten první nazývat automatický systém a ten druhý reflexivní systém.

(V psychologické literatuře se na tyto dva systémy odkazuje jako na

Systém 1 a Systém 2.) Klíčové vlastnosti každého systému jsouuvedeny v tabulce 1.1.

tabulka 1.1. dva systémy myšlení.

Automatický systémReflexivní systém

ovládanýneovládaný

asociativnídeduktivní

rychlýpomalý

nevědomývědomý

opírající se o zkušenostopírající se o pravidla Automatický systém je rychlý a instinktivní, nezahrnuje to, coobvykle spojujeme se slovem myšlení. Automatický systém používáte, když uhnete, protože po vás najednou někdo hodil míč, nebo jste nervózní, když se letadlo dostane do turbulence, nebo se usmějete, když vidíte roztomilé štěňátko. Vědci zabývající se činností mozku mohou říct, že činnosti automatického systému jsou spojeny s nejstaršími částmi mozku, s částmi, které sdílíme s plazy (i se štěňátky).

2

Reflexivní systém je více přemýšlivý a sebeuvědomělý. Reflexivní systém používáme, když se nás zeptají: „Kolik je 411 × 37?“ Většina lidí také používá reflexivní systém, když se rozhoduje, jakou zvolit trasu nebo zda jít na práva či na ekonomii. Když píšeme tuto knihu,používáme (většinou) reflexivní systém, ale někdy se nám myšlenky prostě objeví v hlavě, třeba když jsme ve sprše nebo na procházce a na knihy vůbec nemyslíme, a tyto myšlenky pravděpodobně pocházejí znašeho automatického systému. (Mimochodem, zdá se, že voliči se především spoléhají na svůj automatický systém.

3

Kandidát, který učiní

špatný první dojem nebo se snaží vyhrát volby složitými argumenty

a statistickými ukázkami, se velmi rychle dostane do potíží.)

Většina světa má automatickou reakci na teplotu ve stupníchCelsia, ale musí použít reflexivní systém, aby zpracovala teplotu udávanou ve Fahrenheitech, Američané to mají naopak. Lidé používají automatický systém, když mluví mateřským jazykem, a mají potíže mluvit cizím jazykem, protože musí používat reflexivní systém. Opravdu dvojjazyční lidé používají při mluvení oběma jazyky automatický systém. Výborní hráči šachu a profesionální sportovci mají velmi dokonalou intuici – jejich automatický systém jim umožňuje rychle se vyrovnat se složitou situací a zareagovat na ni s úžasnou přesností a výjimečnou rychlostí.

Jeden ze způsobů, jak o tomhle všem přemýšlet, je, že automatický systém je instinktivní reakce a reflexivní systém je vědomá myšlenka. Instinktivní pocity bývají celkem přesné, ale často děláme chyby,protože se na svůj automatický systém příliš spoléháme. Automatický systém říká: „To letadlo se třese, já tady umřu!“ zatímco reflexivní systém říká: „Letadla jsou velmi bezpečná.“ Automatický systém říká: „Ten velký pes mi něco udělá,“ a reflexivní systém odpovídá: „Většina domácích zvířat je velmi hodná.“ (V obou případech automatickýsystém pořád kňučí.) Automatický systém zpočátku nemá ani potuchy o tom, jak hrát tenis nebo golf. Všimněte si ale, že nespočet hodin tréninku umožňuje zkušenému golfistovi vyhnout se přemýšlení a spolehnout se na svůj automatický systém – natolik, že dobřígolfisté, stejně jako ostatní sportovci, znají riziko toho „příliš myslet“ a dělají lépe, když se „spoléhají na instinkt“ a „jdou do toho“.Automatický systém se dá vytrénovat velkým množstvím opakování – ale takový trénink stojí hodně času a námahy. Jeden z důvodů, proč jsou teenageři tak rizikoví řidiči, je, že jejich automatický systém ještě neměl dost tréninku a používání reflexivního systému je mnohem pomalejší.

Zkuste si následující testík, abyste viděli, jak intuitivní myšlení

funguje. U každé ze tří otázek napište první odpověď, která vásnaadne. Pak se teprve zamyslete.

1. Pálka a míček stojí dohromady 1,10 dolaru. Pálka stojí o 1 dolar

víc než míček. Kolik stojí míček?______centů. 2. Když pěti strojům zabere pět minut vyrobit pět mašinek, kolik

minut zabere sto strojům vyrobit sto mašinek?______minut. 3. V jezeře je kus porostlý lekníny. Každý den tento porostzdvojnásobí svou velikost. Pokud to trvá 48 dní, aby jezero zarostlo celé,

jak dlouho to trvá, aby zarostla půlka?______dní. Jaké byly vaše původní odpovědi? Většina lidí říká 10 centů, 100 mi - nut a 24 dnů. Ale všechny tyto odpovědi jsou špatně. Pokud se na minutku zamyslíte, uvidíte proč. Jestliže míček stojí 10 centů a pálka stojí o jeden dolar víc než míček, tedy 1,10 dolaru, pak dohromady stojí 1,20, ne 1,10. Nikdo, kdo by se obtěžoval zkontrolovat, zda je odpověď 10 centů správná, by ji jako správnou odpověď neudal, ale průzkum vedený Shanem Frederickem (2005) (který tuto řadu otázek



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist