načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nový Zéland – Práce, cestování, tramping – Cesta první - Michal Cigánek

Nový Zéland – Práce, cestování, tramping – Cesta první

Elektronická kniha: Nový Zéland – Práce, cestování, tramping – Cesta první
Autor:

Tato kniha není pouze rádcem, jak a kde pracovat a cestovat na Novém Zélandu, ale jde především o příběh, který je psán formou deníku. V knize jsou odděleny jednotlivé dny i kapitoly, a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Netopejr
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 153
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7115-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha není pouze rádcem, jak a kde pracovat a cestovat na Novém Zélandu, ale jde především o příběh, který je psán formou deníku. V knize jsou odděleny jednotlivé dny i kapitoly, a je proto přehledná a snadno se čte. Zajímavosti i humorné příběhy nebo popisy krajiny jsou doplněny úžasnými fotografiemi a mapami jednotlivých míst.  V rukou proto držíte knihu, která potěší jak čtenáře cestopisů, tak milovníka dobrodružství nebo člověka, který si chce udělat obrázek o zemi, kam hodlá odjet, aby zde pracoval a cestoval. Pro trampa je pak malou encyklopedií tracků, které tam lze podniknout. Autor strávil na Novém Zélandu dohromady rok a půl a kromě toho, že zde pracoval, aby se nějak uživil, procestoval většinu tamních národních parků.

Zařazeno v kategoriích
Michal Cigánek - další tituly autora:
Nový Zéland. Cesta druhá Nový Zéland. Cesta druhá
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

nový

zéland

Práce, cestování, tramping

CESTa PRvnÍ

Michal Cigánek


2


3

Michal Cigánek

nový zéland

Práce, cestování, tramping

CESTa PRvnÍ


4


5

nový

zéland

Práce, cestování, tramping

CESTa PRvnÍ

Michal Cigánek


6

Poděkování:

Evě Cigánkové

Ince Michel

Michal Cigánek: NOVÝ ZÉLAND, Práce, cestování, tramping – CestA PrVNí

Copyright © 2015 Michal Cigánek

Photo Copyrigt: © 2015 Michal Cigánek (není-li uvedeno jinak)

All rights reserved. No part of this book may be reproduced in any form or by any

electronic or mechanical means, including information storage and retrieval systems,

without permission in writing from the publisher.

Czech Edition Copyright © 2015

ISBN 978-80-87044-91-9 (soubor)

ISBN 978-80-87044-92-6 (1. díl)


7

obSah

Cesta první – úvod 7

Proč Nový Zéland? 9

Příjezd 11

První dny, úřady a banky 13

Odjezd do Taupa 13

Hastings a Napier 14

Cestování místo práce 16

Poloostrov Mahia 17

Jak se na Novém Zélandu trampuje 17

Great Walk Lake Waikaremoana 18

Te Urewera National Park 22

Hledání práce od farmy k farmě 26

Whakatane a Work and Income 26

Te Puke 28

První práce 28

Sbírání květů kiwi 30

Podvedeni kontraktorem 31

Rotorua a maorská kultura 32

Znovu v Taupu 33

Na ovčí farmě 33

Od kavárny k hotelu 34

Práce na vinici a v sadu 35

Bydlení v backpackeru 35

Vánoce 36

Tongariro Northern Circuit 37

Nový rok, Haka, bitka 44

Marné hledání práce 45

Krize 45

Práce na švestkách 46

Veselá příhoda 46

Ruahine Forest Park 48

Tsunami 48

Sběr jablek 48

Prvního dubna 50

Eyjafjallajökull 50

Přesun na jižní ostrov 50


8

Mt. Richmond Forest Park 51

Nelson 58

Abel Tasman National Park 60

Harwood Hole 62

Moutueka 66

Stopování do Nelson Lakes National Park 66

Nelson Lakes National Park 68

Vlakem do Christchurch 83

Queenstown 85

Rees-Dart Track 87

Routeburn Track 95

Milford Sound 100

Te Anau 101

Kepler Track 102

Franz Joseph Glacier 106

Fox Glacier 107

Paparoa National Park 108

Práce v Blenheimu 111

Zpátky na sever 113

Ovce 116

Zemětřesení 116

Egmont National Park 118

Z Aucklandu znovu do lesa 127

Lovci possumů a jejich vyprávění 137

Waikareiti Track 141

Doporučená výbava na tracky 142

Jídelníček na tracku 148


9

CESTa PRvnÍ

úvod

V této knize najdete informace o Novém Zélandu, ale ne takové, které byste našli v učebni

ci dějepisu nebo v atlasu světa. Nenajdete zde hospodářské nebo demografické ukazatele,

sportovní úspěchy či přírodopisné zajímavosti. Aspoň ne tak jako v dosud běžně vydáva

ných publikacích. Název pro knihu jsem vybral tak, aby byl čtenář s jejím obsahem pokud

možno dopředu obeznámen. Můj kamarád si ze mě dělá legraci, že jsem měl do názvu

dát místo „práce, cestování, tramping“ slova „půda, práce, kapitál“. Ačkoliv by ani takový

název nebyl vlastně od věci, tak moje slova, ale teď už i vaše, vystihují, co zde hledat. Do

knihy jsem vložil své pracovní zkušenosti a informace, které touto formou předávám dál.

Proto tu najdete slovo „práce“, nejvíce se však věnuji cestování a v neposlední řadě „tram

pingu“. Na první pohled by se mohlo zdát, že slovo „tramping“ je v názvu jaksi navíc, ale je

tomu přesně naopak. Trampování totiž není jen výsadou Čechů a Slováků, tentýž pojem

najdeme i v novozélandské angličtině. Na Novém Zélandu je velmi rozšířené a populární,

má svoji specifickou formu a styl a je dokonce podporováno samotnou vládou. Někdo má

předsudky, že trampové jsou podivíni, kteří mohou obléci pouze maskáče, nosit jen boty

U. S. Army nebo smrdět rumem či borovičkou. Podstatou trampingu je však vztah k příro

dě spojený s turistikou. V americké angličtině je to pak označení pro tuláka či sezonního

dělníka, a tak je užití tohoto termínu o to více namístě.


10


11

PRoč

nový zéland?

Nebudu popisovat podrobně a zdlouhavě, co jsem dělal po příletu do Aucklandu, ale za

čnu tím, proč jsem vlastně na Nový Zéland letěl a proč jsem si vybral zrovna tuto zemi.

Bylo to někdy na začátku devadesátých let dvacátého století a já jsem byl malý kluk okolo

deseti let. S naším turistickým oddílem jsme byli na výpravě u České Lípy a spali jsme

v trampském srubu pod jedním z pískovcových převisů, kterých je v těchto místech jako

hub po dešti. Byl vlhký podzimní večer a do srubu se slézali trampové, aby se zahřáli

a taky aby si vyprávěli historky, při kterých, jak se říká, tuhne krev v žilách, a my děti

jsme se mačkaly u ohně a s napětím poslouchaly. Bylo pár let po revoluci a do Českoslo

venska se vraceli lidé, kteří zemi opustili, aby si našli lepší místo k životu, než byla naše

Bohem opuštěná komunistická země, kde vládly absurdita a hloupost. A ve srubu se ob

jevil také pár již starších manželů, kteří vyprávěli o zemi, do níž odjeli a kde dostali azyl.

Ta země se nacházela na opačném konci naší planety; lidé si tam váží přírody, jsou na

sebe milí, usmívají se a radují se ze života. V té zemi se skoro nekrade, stále se tam spo

léhá na poctivost a čestnost. A další a další výmysly, kterým nikdo nemůže věřit, protože

je to prostě nesmysl, aby existovala země jako z pohádky, a my, ač malé děti, si nenechá

me věšet bulíky na nos. Co mě však zaujalo, bylo jejich vyprávění o tom, jak se v té zemi

trampuje. Povídali o ještě původních lesích, člověkem nikdy nekácených, stojících tam

tak, jak příroda chce, bez jakýchkoliv zásahů, a o čistých potocích a řekách. Hory jsou

tam prý krásné, vysoké dokonce tak, že na některých vydrží sníh celý rok. Čistý vzduch

a žádné kyselé deště. Nežijí tam žádní nebezpeční živočichové a hadi prý už vůbec ne. Moc

zajímavé bylo taky vyprávění o srubech, jež jsou v této divoké přírodě stavěny za podpory

přímo vlády, aby se trampové, zmoženi pochodem divočinou, měli kde ubytovat a našli zá

zemí. Přes veškerou nedůvěru k těmto báchorkám jsem toužil se do takové země podívat.

Roky letěly a já se pomalu dozvídal, že pohádky o „novozélandském“ ráji nejsou naprosté

nesmysly, ale zakládají se na pravdě. Když jsem studoval na střední škole, stalo se něco,

co mi vyrazilo dech. Bylo to zfilmování Tolkienovy trilogie Pán prstenů. Exteriéry filmu

byly natočeny právě na Novém Zélandu a to mě přesvědčilo, že je tamní příroda úžasná,

a jen utvrdilo v tom, že do téhle země musím jet. Stanu se poutníkem a objevitelem zá

koutí přírody tolik se lišících od těch, jež jsem znal dosud.

Nakonec to ještě nějaký čas trvalo, a nebyl to jen turistický „boom“, který na Novém

Zélandu nastal po uvedení filmu, co mě donutilo o pár let cestu odložit. Dlouho jsem totiž

neúspěšně hledal někoho, kdo by jel trampovat se mnou. Nakonec jsem se rozhodl, že

pojedu sám, a využiji pracovního víza „Working Holiday Scheme“. Na jeden rok odjedu

pracovat a trampovat do země, na niž jsem se těšil už víc než deset let.


12


13

Příjezd 26. 10. 2009. Tento den jsem vstoupil na půdu Nového Zélandu v Aucklandu. Letěl jsem z Prahy se společností Korean Air s jedním přestupem v Soulu. Po příletu jsem dostal do pasu razítko s vízem a podrobil se přísné prohlídce. Nový Zéland se důsledně brání zavlečení cizích semen a organismů, které na tyto ostrovy nepatří a mohly by ohrozit místní flóru a faunu. Z batohu jsem tedy musel vybalit boty a ukázat, že

nejsou zablácené a že na podrážce nejsou

žádná semena. Taky na stan se mě ptali,

ale ten jsem neměl – spávám pod širákem

jen v bivaku. A taky jsem se hned setkal

s první zajímavostí místní výslovnosti. Slo

vo „tent“ vyslovil celník spíše jako „tínt“,

takže mi chvilku trvalo, než jsem pochopil,

čeho si žádal.

Aotearoa, Země dlouhého bílého oblaku,

jak se nazývá Nový Zéland maorsky, mě

přivítala cedulí s nápisem Kia ora „kijora“,

Auckland, Sky Tower a mrakodrap Metropolis.


14


15

Pohled na pohoří Tongariro přes jezero Taupo. Zleva Ruapehu (2 797 m), Ngauruhoe (2 297) a Tongariro (1 967). welcome. Odjel jsem autobusem do centra a ubytoval se v ACB backpackeru, kde už jsem měl rezervaci, a šel vyspávat „jet lag“ do pokoje bez oken, kde už byly tři holky. První dny, úřady a banky 27. 10. 2009. Snažil jsem se zařídit bankovní účet a tzv. IRD number, které potřebuje každý, kdo chce na Novém Zélandu pracovat. Banku jsem bohužel nestihl, protože zavírali, jak jinak, už v pět hodin. Taky jsem se byl podívat na burze s auty. Měl bych na začátek zmínit, že již první den jsem trávil spoustu času (tak jako ještě v Praze) hledáním práce přes internet a dělal si obrázek o tom, kam budou směřovat moje další kroky. Hledání jsem věnoval hodně času a nemá cenu se o tom více rozepisovat, byla to denní rutina. 28. 10. 2009. Ráno jsem vyrazil do banky a hledal další případný backpacker s lepším ubytováním. Prošel jsem si střed města, krásné parky, náměstí i odlehlé čtvrtě s menšími domky, místy stavěnými ze dřeva. Fotil jsem obrovské mrakodrapy, kostelíky a Sky Tower – 328 metrů vysokou věž, která je dominantou celého Aucklandu a nachází se v jeho centru. Odpoledne jsem byl s holkami na nákupu v supermarketu a krásně jsme zmokli. 29. 10. 2009. Rozhodl jsem se, že auto zatím kupovat nebudu a nechám to, až budu v Hastingsu nebo v Napieru, kam jsem se rozhodl odjet za prací. Zajistil jsem si odjezd autobusu do Hastingsu přes Taupo a koupil jsem si BBH kartu pro slevu v síti těchhle backpackerů. A taky pohledy a připravil si svačinu na zítra do autobusu. No a večer jsem šel na pivo a rozloučil se se všemi, které jsem tu poznal. odjezd do Taupa 30. 10. 2009. V 8:00 jsem odjel do Taupa. Taupo je malé městečko na břehu jezera se stejným názvem. Jezero je sopečného původu, jedná se o supervulkán, který vybouchl

před 26 500 lety, a k obzvláště velkému vý

buchu došlo ještě v roce 181 našeho leto

počtu. Ve staré Číně a ve starověkém Římě

se o tom dochovaly zprávy – o barevné obloze

a o popelném spadu. Taupo je největší no

vozélandské jezero a zároveň největší jezero

Oceánie. Je oblíbeným letoviskem turistů,

rybářů pstruhů či vyznavačů jachtingu.

Celé okolí má něco společného se sopkami,

lávou a horkými prameny. V okolí Taupa se

můžete vykoupat v horkých pramenech, na

vštívit nedaleké Craters of the Moon nebo se

kochat pohledem přes jezero na pohoří Ton

gariro, které není ničím jiným než skupinou

několika aktivních sopek. Mně se tu nasky

tl překrásný výhled a připadal jsem si jako

v pohádce. Zasněžené vrcholky hor, lesklá

hladina jezera a čistá obloha bez mráčků. To

vše za lehkého vánku, jenž chladil moji kůži

rozpálenou jarním sluncem.

Dvacet minut jsem se procházel okolo je

zera a vtom přišlo to, na co jsem byl připra

ven a čekal, že se stane. Začal jsem se při

palovat. Věděl jsem, jak je místní sluníčko

agresivní, ale ve městě mezi budovami vám

to tolik nepřijde. Tady u vody a na přímém

slunci stačila chvilka a už jsem cítil, že mu

sím vytáhnout krém na opalování. Opravdu

za pět minut dvanáct. Vyrazil jsem podél

Waikato River, minul horké prameny ve Spa

Thermal parku, kde se řada lidí koupala,

a šel dál po pravém břehu až k Huka Falls.

Velké vodopády se valily úzkou štěrbinou

mezi břehy. Pak jsem šel ještě dál podél řeky

až k Lake Aratiatia. Cestou zpět jsem se vy

dal po silnici a zkoušel stopovat, ale nikdo

mě nevzal. Už bylo pozdní odpoledne a za

čalo poprchávat. Rychle jsem spěchal až do

backpackeru, kde jsem si dal kafe a pokecal

s několika Němci a Rakušanem.

Večer jsem hledal na obloze Jižní kříž

a ptal jsem se mladé „kiwi“ slečny, zda neví,

kde Kříž je. Nevěděla to a šla se se mnou

podívat ven. Chvíli jsme ho hledali spolu,

ale s jistotou jsme nebyli schopni určit, kte

ré souhvězdí to je. Říkala, že je to vlastně

ostuda, když neví, kde ho má hledat, když

ho mají na vlajce. Vlajka Nového Zélandu je

podobná australské. V levém horním rohu

naleznete vlajku Velké Británie a vpravo je

právě souhvězdí Jižního kříže, složené ze

čtyř hvězd. Jižní kříž nelze pozorovat v naší Huka Falls.

Te Ana Falls.

zeměpisné šířce, a nejčastěji se s ním tedy setkáváme jen na vlajkách zemí jižní polokoule. hastings a napier 31. 10. 2009. Z Taupa jsem odjel autobusem směrem na Hastings. Když jsem nastupoval, čekalo mě překvapení. Křikem mě vítaly holky, které se mnou byly v Aucklandu ubytované na pokoji. „Huhuuu, Michal!“, „Hey, how are you?“ Bohužel bylo volné místo až vzadu v autobuse, a tak jsme jen narychlo pokecali a já si šel sednout. Holky se tedy rozhodly jet taky do Hastingsu. Na vedlejších sedadlech seděli jiní dva Češi, dali jsme se do řeči. Michal s Bárou. Jeli do Napieru, ale vyměnili jsme si telefonní čísla a poznatky o práci, které jsme zatím získali. Do Hastingsu jsem přijel až za

tmy. Všichni slavili Halloween a já se chtěl

ubytovat v backpackeru v centru města.

Ten byl bohužel plný. Říkal jsem si, jaká to

byla blbost spoléhat na to, že bude všude

dost místa. Příště si budu muset ubytování

zabukovat dopředu. Hledal jsem tedy uby

tování další. S batohem vpředu i na zádech

a s velkým těžkým „noťasem“ jsem se plí

žil nočním městečkem, ležícím v naprosté

rovině. No, aspoň jsem se nemusel drápat

někam do kopce. K další ubytovně to byla

ještě štreka a opravdu si nevymýšlím, když

řeknu, že tam měli plno taky. Dlouho jsem

tam čekal na manažera, byla už skoro půl

noc. Manažer mi nicméně pověděl o blíz

kosti dalšího backpackeru, šel jsem tedy

zkusit štěstí tam. 17 Západ slunce na poloostrově Mahia. Backpacker se jmenoval Sleaping Giant. Všude se pohybovali a povalovali opilí Němci a dělali kravál, ale přesto se mi povedlo domluvit se s tamním manažerem přes telefon. Přišel během chvilky a ubytoval mě na palandě za 25 dolarů. Bohužel jen na jednu noc, protože pak už měl také obsazeno. 1. 11. 2009. Na další noc jsem se ubytoval v jiném backpackeru, který měl místo opět pouze na jeden den, a tak jsem nakonec musel přesídlit do Napieru, kde jsem si přes informační centrum zabukoval ubytování na celý týden dopředu. Cestování místo práce 2. 11. 2009. Poté, co jsem se ubytoval v Napieru a naplno se mohl věnovat hledání práce přímo v místě, začalo mi být jas

né, že s prací to bude problém. Ubytovny

plné Němců praskaly ve švech a práci měl

málokdo. Sliby od domorodců, jak za měsíc

bude lépe, moc optimistické nebyly, a tak

jsem přijal nabídku Báry a Michala a vyra

zil s nimi cestovat. Manažerka ubytovny mi

říkala, že její babička je z Československa,

což musím zmínit. Prý emigrovala, protože

byl u nás komunismus. Řekla mi: „Občas

mluvila česky, bylo to takové divné, jako

tvůj přízvuk.“

4. 11. 2009. Peníze za ubytování, které

jsem si zaplatil na týden dopředu, mi na

štěstí vrátili, a tak jsem mohl v klidu jet na

poloostrov Mahia. Cestou jsme se stavili na

Te Ana Falls, kde jsme podnikli jen takový

malý výstup do buše, abychom se podívali

na vodopády. Šlo o krásný velký vodopád

a druhý menší. Poloostrov Mahia Jinak jsem byl v naprosté euforii z počátečních zážitků z téhle země. Byl to docela zvláštní pocit, být na druhé straně planety, a také jsem cítil, jako by se moje tělo připravovalo na zimu, která nepřichází, a měl jsem najednou mnohem lepší náladu. Všude zeleno, čistá voda, krásné počasí, nádherná příroda a na každém koutku bylo vidět, že se o něj někdo stará. Poloostrov Mahia, kam jsme měli namířeno, se nachází na severním cípu Hawke’s Bay. Jsou tu jen farmy a prakticky žádný lesní porost, pokud nebudu počítat lesíky pěstované pro těžbu dřeva, pro stín u kempů nebo u stavení. Hornatý terén a pastviny pro ovce, potoky a menší vodopády, jezírka nebo možná spíš nádrže s vodou pro dobytek, to vše připomíná spíš velké golfové hřiště. Na konci poloostrova je malý, bohužel nepřístupný maják, a proto jsme si museli vychutnat západ slunce jinde. Pak jsme odjeli do kempu, kde jsme si už předtím postavili stan. Za kempem je krásná čistá surfařská pláž s průzračným mořem plným života. Jak se na novém zélandu trampuje 5. 11. 2009. Dopoledne jsme se koupali na pláži a odpoledne jsme odjeli do Wairoa, kde jsme obešli několik obchodů, abychom se připravili na tramp okolo jezera Waikaremoana. Po cestě jsme ještě zastavili u útesů, abychom se pokochali výhledem na moře. Báře to samozřejmě nedalo a lezla až na kraj, který by se s ní mohl utrhnout. Následně jsme odjeli směrem k Te Urewera National Park, kde jezero Waikaremoana leží. Trampování kolem jezera patří do takzvaných great walk tracků. To neznamená nic jiného, než že je tato lokalita značně populární a je zapotřebí si track dopředu rezervovat. Některé tracky je nutné v sezoně, tedy od října do konce dubna, rezervovat dokonce hodně dopředu. Například Milford Track, jenž patří k sedmi nejkrásnějším trackům na světě, je vhodné rezervovat půl roku předem. Sezona pro Great Walk Lake Waikaremoana platí po celý rok, avšak rezervace není (snad až na vrchol sezony) potřeba a stačí rezervovat na místě. Pro jednotlivé huty nebo kempy si musíte

koupit lístek. Tady na Lake Waikaremoana

tak můžete učinit přímo na začátku tracku

v místním DoC office. DoC – Department

of Conservation – je ministerstvo životní

ho prostředí, které má na starosti vše, co

se týká zachování rostlinstva i zvířectva,

a spravuje národní parky a přírodní památ

ky.

Hut sám o sobě je vlastně srub, nebo

chcete-li chata, sloužící jako zázemí pro

cestou zmožené trampy. Mezi nejlépe vyba

vené huty patří ty, které se nacházejí na

great walk. Najdete v nich postele s matra

cemi, pitnou vodu, záchody, které jsou přes

sezonu se splachovací vodou, plynové vaři

če a někde i solární světlo. Další kategorií

hutů jsou takzvané serviced hut, které už

nejsou tak vybavené jako v kategorii great

walk, přesto zde můžete narazit i na plyno

vé vařiče (sporáky). Standard huts už mají

jen postele s matracemi, záchody a zdroj

pitné vody. Poslední jsou tzv. basic huts/

bivvies, přístřešky, kde najdete jen skrom

né místo na spaní. Za ty se však nemusí

platit. Service huts a standard huts lze pla

tit předem a dostanete tzv. hut tikety. Nebo

si můžete koupit „hut pass“ a máte pak po

určitou dobu (půl roku, rok) nocování před

placené v hutech a kempech, které nejsou

přístupné ze silnice. To však neplatí pro se

znam „service huts“, který, jak jsem si všiml

při poslední návštěvě, se velice rozrůstá.

Současně „hut pass“ neplatí pro huty růz

ných trampských klubů, ve kterých je sice

dovoleno „cizím“ trampům spát, ale musí si

koupit „hut tiket“ zvlášť.

Mimo kempy a huty se na great walk spát

nesmí. Výjimkou je pouze nouzové nocová

ní (zranění, nebezpečí, špatné počasí) nebo

spaní 500 metrů od cesty. To sice zní ve

lice pěkně, ale vzhledem k neprostupnos

ti lesa by takový pochod 500 metrů buší

mohl trvat klidně hodinu. Nejde jen o to, že

jsou stromy a křoviska naprosto všude, ale

i podloží je velice nestabilní a leckde se mů

žete propadat mezi kořeny po kolena nebo

i celou nohou až po rozkrok. V takovýchto

případech doporučuji spíš vyhledat stezky

zvěře nebo lovců, které jsou na tom o něco

lépe, než jen tak šlapat po lese, kde nikdo

nikdy nešel. Další nevýhodou je pak to, že

najít v lese místo na spaní je často nemožné. Se stanem vůbec nepočítejte. Když budete vědět, kam jít, a budete mít štěstí, tak můžete narazit na převis nebo jeskyni. Ty bývají zakresleny na mapě, ale pochybuji, že se s nimi setkáte na great walk. Mimo kategorie great walk si můžete spát, kde chcete, ale opět platí, že mimo kempy a okolí hutů je to dost nepohodlné, zejména pokud trampujete v hustých lesích. Kategorie great walk je spíše pro trampy-začátečníky nebo pro pohodlné městské výletníky. Cesty jsou velice luxusně upravené, přes všechny řeky a potoky jsou natažené mosty a všude, kde číhá nějaké nebezpečí, je track upraven tak, aby ho minimalizoval. Tyto jsou nejvyhledávanější zejména pro množství přírodních úkazů, jezer, hor, krásných vyhlídek, vodopádů. Zkrátka a dobře s těmi nejkrásnějšími hříčkami

přírody. To však neznamená, že by ostatní

tracky za great walky pokulhávaly a mnoh

dy jsou i hezčí. Nejen přírodními úkazy, ale

i surovou přírodou, která je k poutníkovi

nemilosrdná a vystavuje ho nebezpečí a ne

pohodlí v plné síle.

Great Walk lake Waikaremoana

6. 11. 2009. Ráno jsme vstávali brzo, rych

le sbalili stan a připravili věci k nalodění na

loď. Bohužel, když jsme platili za transport

na track, paní nám řekla, že tikety na huty

a kempy si nemůžeme koupit u společnos

ti, která vyřizuje přepravu na track, ale

právě jen v DoC office. Takže jsme zapla

tili za ubytování v kempu, ve kterém jsme

strávili dnešní noc, za transport a vyrazili

do DoC a doufali, že plavbu lodí stihneme.

Koupili jsme si jeden hut tiket do Pane

Pohled na jezero Waikaremoana z Pukenui (1 186 m).

kire Hut a zbytek tikety pro kempy. Pán v DoC nás podle přízvuku odhadl správně na Čechy, ale to mu asi nedělalo moc velký problém, protože Čechů je na Novém Zélandu opravdu hodně. Když jsme se vrátili do kempu, byla loď už asi 10 metrů od břehu a plula pryč. Museli jsme tedy na začátek tracku pěšky. I když, pravda, ne tak docela. Jelikož jsme za dopravu měli zaplaceno, hodili nás tam autem, takže jsme přišli jen o zajímavý zážitek z projížďky po jezeře. Stoupali jsme nahoru do kopce na horu Puketapu, 1 180 metrů nad mořem. Cestou jsem pochopil, že trasu vyměřenou na šest hodin půjdeme mnohem déle. Jednak moji společníci Bára s Michalem nebyli tak fyzicky zdatní, jednak si přibalili do batohů pár kil navíc. Nicméně to nebyl hlavní důvod jejich zdržení a koneckonců díky za něj.

To největší zdržení tkvělo v úžasné přírodě.

Vstup do lesa byl šokem. Prales, že by se

Boubín styděl. Původní, člověkem nikdy ne

kácený les, hustý, prorostlý mechem, dra

cénami a rozličnými květinami. Bára s Mi

chalem znali většinu názvů různých rostlin,

protože studovali v Brně zemědělku, a tak

jsem s napětím poslouchal jejich vyprávění,

s čím je daná rostlina příbuzná a zda pochá

zí z druhohor nebo třetihor. Dozvěděl jsem

se tak, že ty velké stromy, kterým se tu říká

„cabbage tree“, nejsou nic jiného než dracé

na, rostlina, kterou máme doma v květináči

a dosahuje velikosti sotva jeden metr. A ty

obrovské palmy nejsou vůbec žádné palmy,

ale jedná se o kapradiny, které v důsledku

vlhkosti a tepla dosahují výšky osm, ale

troufám si říci až dvanáct metrů. Také sa

mozřejmě záleží na nadmořské výšce, v jaké Pohled z Panekiri Range směrem k moři, kde už do přírody zasáhl člověk. se nacházíte. Čím jste výš, tím jsou menší a menší, až jsou z nich keříky jako u nás. Když už se tady zmiňuji o kapradině, tak bych neměl zapomenout, že kapradinu neboli „Silver Fern“ má Nový Zéland ve znaku. U Panekiri Bluff jsme si dali pauzu, kochali jsme se výhledy, jedli a fotili se. Na večer jsme dorazili k Panekire Hut. Nikdo tu nebyl, protože všichni, kteří jeli lodí, se vydali k další chatě či kempu. Jsme tu tedy sami, vaříme večeři a já zjišťuji, že „stock“, který jsem si koupil v domnění, že se jedná o omáčku, je jen vývar z kuřete bez tuku. Proto jsem vděčný za kečup, který mi Bára poskytla, a nemám jen suché těstoviny. Znát slovíčka a neodhadovat je se leckdy vyplatí; slovo „stock“ už asi nikdy nezapomenu. Nakonec jsme si udělali krásný „povídací“ večer a šli spát.

7. 11. 2009. Ráno jsme se nasnídali, za

balili a poklidili v hutu. A taky jsme se za

psali do knihy hostů. To je vždy důležité,

zejména když cestujete sami, aby kdybyste

se ztratili, vás ti, co vás budou případně

hledat, snáze našli. Do knihy se píše da

tum příchodu a odchodu (popřípadě čas)

a místo, kam se dotyčný vydává, a aktu

ální počasí (to je však nová věc, dříve tato

kolonka chyběla). Také jakou aktivitu jste

zde provozovali. To je například tramping,

hunting (lov), hiking (turistika) a tak po

dobně. V hutech, které nejsou great walk,

zapíšete i číslo hut passu, pokud ho máte,

a můžete přidat i poznámku.

My jsme tedy ráno vyrazili dál po cestě na

Korokoro kemp, kde jsme chtěli trávit další

noc. Sestoupili jsme k Waiopaoa Hut, který

už je na břehu jezera Waikaremoana. Ces

Pohled do vnitrozemí, kde člověk do přírody nikdy nezasáhl

a kde hluboko v lesích stále žijí domorodci podle jejich dávných tradic.

tou jsme potkali několik skupinek trampů, kteří šli track z druhé strany. Na Waiopaoa jsme uvařili oběd a dali si oddech. Potom jsme se vydali do kempu. Bylo to už jen kousek. Kemp je v krásné zátoce přímo na břehu jezera. Je u něj malý přístřešek s pitnou vodou, záchody a molo pro lodě. Byly tu dvě skupinky táborníků, které sem připluly na lodích. Tábořili tu již několik dnů a jezdili lovit ryby na jezero. Jediné, co nám znepříjemňovalo pobyt, byly malé mušky „sandflies“. Tyhle potvůrky štípou tak, že jsem měl po štípanci bolák ještě několik dní, ale přisuzuji to také faktu, že proti jejich kousnutí jsem ještě neměl vybudovanou žádnou imunitu. Zatímco já s Bárou jsme chytili jen několik bodnutí, Michalovi ožraly celou nohu, protože měl jen sandály. A ožraly mu dokonce nohy

obě, vypadal pak, jako by měl neštovice,

a nohy mu řádně opuchly. Sprej proti hmy

zu nikdo neměl, a tak jsme byli nuceni ob

léci si dlouhé rukávy a nohavice.

Proto doporučuji, zejména pokud by se

jednalo o vaše první setkání s těmito zlobi

dly, aplikaci jakéhokoliv odpuzovadla hmy

zu na pokožku. První seznámení s nimi

bylo opravdu palčivým zážitkem, ale na

příklad letos v dubnu (2013) mě napadly,

když jsem se koupal v Dart River, a doslova

mě obsypaly. Bránil jsem se statečně ruč

níkem, leč bylo jich mnoho a schytal jsem

hodně kousanců. Zdaleka to však nebyla

tak nepříjemná zkušenost, jako když mě

pokousaly poprvé.

Poté, co jsme rozbili stan a utábořili se,

odešli jsme se podívat na Korokoro Falls.

Tedy vodopád. Krásný, široký a vysoký vo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist