načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nový Měsíc - Stephenie Meyerová

Nový Měsíc

Elektronická kniha: Nový Měsíc
Autor:

Isabella Swanová se stěhuje do Forks, městečka ve státě Washington, kde neustále prší. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo - až dokud nepotká ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 87%hodnoceni - 87%hodnoceni - 87%hodnoceni - 87%hodnoceni - 87% 88%   celkové hodnocení
16 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: EGMONT ČR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 464
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Název originálu: New moon
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Markéta Demlová
Jazyk: česky
Hodnocení: 283. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-252-0899-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bella s Edwardem postupně zjišťují, že jejich vztah má mnohá úskalí. Edwardova rodina, nakonec i Edward sám, představuje pro Bellu smrtelné nebezpečí. A Bellino přání stát se kvůli Edwardovi upírem, on odmítá, protože svůj druh považuje za prokletý. Situace se zkomplikuje příchodem vlkodlaků, protože mezi upíry a vlkodlaky existuje odvěké nepřátelství. A přesto Bella mezi vlkodlaky nachází nejlepšího přítele. Druhá část zamýšlené trilogie (jež vyústila v tetralogii) o bizarním milostném vztahu mladé dívky a upíra v současném světě.

Popis nakladatele

Isabella Swanová se stěhuje do Forks, městečka ve státě Washington, kde neustále prší. Zdá se jí, že na světě neexistuje nudnější a beznadějnější místo - až dokud nepotká tajuplného a přitažlivého Edwarda Cullena, který doslova obrátí její život vzhůru nohama.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Nový Měsíc" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



frezia 2010-07-31 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
vřele doporučuji i druhý díl, přečetla jsem ho za jedno odpoledne děj úžasný perfektně napsané
reagovat
 
dobrá knížka terka11 2009-12-31
mám rada tenhle filmi a dobře že je i knížka ja sem taková nedočkavá tak sem si napřed koupila 1 díl a těším s e až si koupím novou new moon ja viděla film a je to dobrej film ten film mam na dvd v češtině je to suprovka
reagovat
 
překrásná knížka renulina 2009-05-16
tuto knihu jsem si četla, samozřejmě po shlédnutí film.verze Stmívání. Je pravda, že kniha je mnohem lepší ale filmík je také nádhernej. Právě si čtu už třetí pokračování- Zatmění- a je to nádhera. Všem dopuručuju...
reagovat
 
nádherná knížka káča 2009-04-11
ikdyž jsem viděla Stmívání ve filmové verzi a neetla jsme knížku,tak u Nového měsíce jsme udála opak přečetla jsme si knihu,je nádherná popis od Belly k Edwardovi a Jacobovi je nepopsatelný,prostě knížka je užasná ,doporučuji si ji přečíst,těším se na další díly
reagovat
 
super kniha aketřina 2009-03-30
tuhle knihu jsem si koupila protože se mi zalíbilo stmívaní ve filmové verzi i kdys je to trosku jine v knize ale nemohla jsem se dočkat tak jsem si zakoupila 2 díl knihy a můžu říct že je to super zdřejmě si koupím i další díly opravdu super kniha
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STMÍVÁNÍ – NOVÝ MĚSÍC

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz

Stephenie Meyerová

Nový měsíc – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


www.egmont.cz

STEPHENIE MEYEROVÁ

novy mesic_nove_titul:Sestava 1 19.8.09 9:13 Stránka 1


New Moon

Text copyright © 2006 by Stephenie Meyer

Translation © 2006 by Markéta Demlová

This edition published by arrangement with Little, Brown and Company (Inc.),

New York, New York, USA.

All rights reserved.

Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o.

Na Pankráci 30/1618, 140 00 Praha 4, v Praze roku MMXVII jako svou 5181. publikaci

Z anglického originálu New Moon přeložila Markéta Demlová

Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec

Sazba Amos typografické studio, s.r.o.

E-book konverzi provedl Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

E-book konverze © Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

ISBN tištěné verze 978-80-252-0514-2

ISBN e-knihy 978-80-252-4064-9

TS 14. První vydání

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz


PŘEDMLUVA

Měla jsem pocit, jako bych se lapila do takové té děsivé noční můry, kdy člověk musí utíkat, utíkat, až mu praskají plíce, apřitom nedokáže přinutit tělo, aby se hýbalodostatečně rychle. Jak jsem se prodírala tím netečným davem, připadalo mi, že mám nohy stále pomalejší apomalejší, ale ručičky obrovských věžních hodin nezpomalovaly.Sneoblomnou, lhostejnou silou se neúprosně blížily ke konci – ke konci všeho.

Ale tohle nebyl sen, ana rozdíl od toho, jak to chodí vnočních můrách, jsem neběžela o svůj život; utíkala jsem, abych zachránila něco nekonečně cennějšího. Na mém vlastním životě mi vtuto chvíli příliš nezáleželo.

Alice říkala, že je bohužel dost pravděpodobné, že tu dnes obě zemřeme. Možná to mohlo dopadnout jinak,kdyby ji nesvazovalo to zářivé sluneční světlo; jenom já jsem mohla volně přeběhnout přes tohle prosluněné náměstí přecpané lidmi.

Ajá jsem nedokázala běžet dost rychle.

Takže mi bylo jedno, že jsme vobklíčení našichmimořádně nebezpečných nepřátel. Když hodiny začaly odbíjet ajejich údery vibrovaly pod podrážkami mých pomalých nohou, pochopila jsem, že už to nemám šanci stihnout – abyla jsem ráda, že na mě čeká krvežíznivý nepřítel,nenáadně schovaný vzáloze. Protože jako trest za to, že jsem to nedokázala, přijdu oveškerou touhu žít.

Ozval se další úder aslunce pražilo dolů přímoznadhlavníku.



1. OSLAVA

Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen.

Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála vzářivém kuželu slunečního světla – vtakovém tom oslepujícím jasném slunci, jaké vmém novém domově vdeštivém městečku Forks ve státě Washington nikdynesvítilo. Azadruhé jsem se dívala na svou babičku Marii.Babička byla už šest let mrtvá, takže jsem svou teorii osnuměla slušně podloženou.

Babička se moc nezměnila; její tvář vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Kůži měla měkkou azvadlou,poskládanou do tisíce drobných záhybů, které jemně přiléhaly ke kostem vespod. Vypadala jako sušená meruňka, jenom schomáčem hustých bílých vlasů, které její hlavuobkloovaly jako mrak.

Naše ústa – ta její byla jeden scvrklý faldík vedledruhého – se roztáhla do stejně překvapeného pousmánívpřesně ten samý okamžik. Bylo zřejmé, že taky nečekala, že mě tady uvidí.

Chtěla jsem se jí na něco zeptat; měla jsem tolik otázek – vprvé řadě, kde se vzala vmém snu? Co dělala vtěchuplynulých šesti letech? Jak se má děda, ashledali se spoluvůbec tam, kde teď jsou? – ale ona otevřela pusu ve stejnou chvíli jako já, atak jsem mlčela, aby mohla promluvitprvní. Ona však taky byla zticha, apak jsme se zrozpaků obě usmály.

„Bello?“

Nebyla to babička, kdo mě zavolal jménem, atak jsme se obě otočily, abychom viděly, kdo to knám přichází. Já jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo to je; tenhle hlas bych poznala všude na světě – poznala azareagovala na něj, ať bych byla vzhůru nebo bych spala... ikdybych byla mrtvá,

5


to se vsadím. Hlas, pro který bych skočila do ohně – nebo,

aby to nebylo tak dramatické, kvůli kterému bych sedennodenně cákala vstudeném anikdy nekončícím dešti.

Edward.

Ačkoliv se mě při pohledu na něj vždycky zmocňovalo radostné vzrušení – při vědomí, ve spánku, kdykoliv –aačkoliv jsem si byla téměř jistá, že jde jenom osen,zpanikařila jsem, když jsem viděla, jak knám Edward kráčí vtom zářivém slunci.

Zpanikařila jsem, protože babička neměla tušení, že jsem se zamilovala do upíra – to ostatně nevěděl nikdo –, takže jak jí asi tak vysvětlím, že se třpytivé sluneční paprskyodrážejí od jeho kůže vtisících duhových odlesků, jakokdyby byl stvořený zkřišťálu nebo diamantu?

No, babi, možná sis všimla, že můj kluk jiskří. To on tak na sluníčku prostě dělá. Tím si nemusíš lámat hlavu...

Co ho to napadlo? Jediný důvod, proč žil ve Forks,nejdeštivějším místě na světě, byl ten, že mohl za dnevycházet ven, aniž by přitom prozradil rodinné tajemství. Ale teď se tady svým půvabným krokem blížil ke mně – naandělské tváři ten nejkrásnější úsměv –, jako kdybych tu bylaúplně sama.

Vtu chvíli jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou, na kterou neplatí jeho tajemný talent; ikdyž jinak jsembyla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže slyšet tak jasně, jako by byly vysloveny nahlas. Teď bychdala nevímco, jen aby mě slyšel, aby zachytil varování, které jsem na něj vduchu křičela.

Vrhla jsem zpanikařený pohled zpátky na babičku,aviděla jsem, že už je pozdě. Právě se otočila azírala na mě, vočích stejně vyplašený výraz jako já.

Edward – pořád stím nádherným úsměvem, zkterého se mi srdce pokaždé málem rozskočilo – mě jednou rukou objal kolem ramen aotočil se směrem kbabičce.

6


Babiččin výraz mě překvapil. Místo aby se tvářilazděšeně, dívala se na mě bojácně, jako kdyby čekala napokárání. Astála vtak divné pozici – jednu paži držela nepřirozeně od těla, nataženou ve vzduchu azakroucenou. Jako kdyby tou rukou objímala někoho, koho jsem neviděla, někohoneviditelného...

Až pak, když jsem se podívala pozorněji, jsem si všimla velikého pozlaceného rámu, který vroubil babiččinupostavu. Nechápavě jsem zvedla tu ruku, kterou jsem neměla ovinutou Edwardovi kolem pasu, anatáhla ji, abych sebabičky dotkla. Udělala přesně ten samý pohyb jakovzrcadle. Ale tam, kde se naše prsty měly setkat, nebylo nic než studené sklo...

Můj sen znenadání přešel závratnou rychlostí vnoční můru.

To nebyla babička.

To jsem byla já. Já vzrcadle. Já – stará, vrásčitá, seschlá.

Vedle mě stál Edward, který vzrcadle nevrhal žádnýodraz, nesmírně krásný, navěky sedmnáctiletý.

Přitiskl své dokonalé ledové rty na mou zvadlou tvář.

„Všechno nejlepší knarozeninám,“ zašeptal.

Strhnutím jsem se probudila – oči doširoka vytřeštěné – azalapala jsem po dechu. Oslepující slunce zmého snuvystřídalo kalné šedé světlo, to známé světlo zamračeného rána.

Jenom sen, říkala jsem si, byl to jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla apak jsem znovu vylítla, když serozřinčel budík. Malý kalendář vkoutku displeje mi oznamoval, že dnes je třináctého září.

Byl to jenom sen, ale svým způsobem přinejmenšímdocela prorocký. Dnes jsem totiž měla narozeniny. Oficiálně mi bylo osmnáct let.

Tohoto dne jsem se už několik měsíců obávala. Akdyž teď nadešel, bylo to ještě horší, než jsem čekala. Cítila jsem

7


to – byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale tohle

bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct.

Atolik Edwardovi nikdy nebude.

Když jsem si šla čistit zuby, byla jsem skoro překvapená, že ta tvář vzrcadle se nezměnila. Zírala jsem na sebeahledala na své bledé pleti nějaké známky hrozících vrásek.Jediné vrásky ovšem byly ty na mém čele, avěděla jsem, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Nedokázala jsem to. Obočí nad znepokojenýma hnědýma očima se mistahovalo vustaranou čáru.

Byl to jenom sen, připomínala jsem si znovu. Jenom sen... ale také moje nejhorší noční můra.

Vynechala jsem snídani, jak jsem spěchala, abych conejrychleji vypadla zdomu. Tátovi jsem ovšem tak docelauniknout nemohla, atak jsem sním musela strávit pár minut asršet veselostí. Upřímně jsem se snažila jásat nad dárky, okteré jsem ho nežádala, ale pokaždé, když jsem semusela usmát, mi bylo do breku.

Snažila jsem se sebrat po cestě do školy. Vzpomínka na babičku – ani za nic bych si nepřiznala, že jsem to byla já sama – se dala jen těžko vypudit zhlavy. Zmocnila se mě zoufalost, které jsem se nedokázala zbavit, dokud jsemnezastavila na svém parkovacím místě před střední školou ve Forks anezahlédla Edwarda, jak se nehybně opírá osvénablýskané stříbrné Volvo. Stál tam jako mramorová poctanějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Ten sen kněmu nebyl dost spravedlivý. Aon tam čekal na mě,stejně jako jindy.

Vtu chvíli zoufalost zmizela; vystřídal ji údiv. Ani po půl roce chození sním jsem nedokázala uvěřit, že si zasloužím takovou dávku štěstí.

Vedle něj stála jeho sestra Alice ataké na mě čekala.

Samozřejmě že Edward aAlice nebyli doopravdypříbuzní (ve Forks se říkalo, že všechny sourozenceCulleno>8


vy si doktor Carlisle Cullen ajeho žena Esme adoptovali,

protože oba byli prostě příliš mladí na to, aby měli vlastní

dospívající děti), ale jejich kůže měla přesně ten samýbledý odstín, jejich oči měly stejný zvláštní zlatý nádech, pod

očima měli ty samé fialové stíny. Alicina tvář, stejně jakoEdwardova, byla neuvěřitelně krásná. Někomu, kdo bylvobraze – třeba mně –, ta vzájemná podobnost naznačovala,

kdo jsou.

Když jsem viděla, jak na mě Alice čeká – žlutohnědé oči měla rozzářené vzrušením avrukou držela malý hranatýbalíček zabalený ve stříbrném papíru –, musela jsem sezamračit. Přece jsem jí říkala, že nic nechci, nic, žádné dárky, dokonce nestojím ani oto, aby mým narozeninám vůbecněkdo věnoval nějakou pozornost. Zjevně moje přáníignorovala.

Zabouchla jsem dveře svého náklaďáčku značky Chevy, model zroku 1953 – na chodník se snesla sprška rezavých vloček –, ašla jsem pomalu knim. Alice ke mně přiskočila ajejí elfí obličej zářil pod rozježenými černými vlasy.

„Všechno nejlepší, Bello!“

„Pšššt!“ zasyčela jsem arozhlédla se kolem, abych seujistila, že to nikdo neslyšel. To poslední, oč jsem stála, byla nějaká oslava té ponuré události.

Ignorovala mě. „Chceš si rozbalit dárek hned, nebo ažpotom?“ zeptala se nedočkavě, zatímco jsme kráčelykEdwardovi, který stále čekal opodál.

„Žádné dárky,“ zamručela jsem na protest.

Zdálo se, že konečně pochopila, vjaké jsem náladě. „Jak chceš... tak tedy potom. Líbilo se ti album, které ti poslala maminka? Afoťák od Charlieho?“

Povzdechla jsem si. Samozřejmě že věděla, jaké jsemdostala dárky. Edward nebyl jediný, kdo měl vjejich rodiněneobvyklé nadání. Alice „viděla“, co moji rodiče plánují,jakmile se pro to oni sami rozhodli.

9


„Jo. Jsou úžasné.“

„Myslím, že je to pěkný nápad. Maturantka jsi jenomjednou. Můžeš si zdokumentovat, jaké to je.“

„Kolikrát jsi ty byla maturantka?“

„To je něco jiného.“

Vtu chvíli jsme došly kEdwardovi aon ke mně napřáhl ruku. Nedočkavě jsem se jí chopila ana chvíli přitomzaomněla na svou ponurou náladu. Jeho kůže byla jako vždycky hladká, tvrdá avelmi studená. Zlehka mi stisklprsty. Podívala jsem se mu do vlhkých topazových očí amoje srdce jako by také něco stisklo, už ne tak zlehka. Kdyžslyšel, jak se mi zajíkl srdeční rytmus, znovu se usmál.

Zvedl volnou ruku aledovým konečkem prstu miobjížděl rty. „Takže jsme se dohodli, že ti nesmím popřátvšechno nejlepší knarozeninám, je to tak?“

„Ano. Tak to je.“ Nikdy jsem nedokázala dost dobřenaodobit tu jeho dokonale plynulou, kultivovanouvýslovnost. Něco takového si člověk mohl osvojit leda takvminulém století.

„Já jen pro kontrolu.“ Rukou si prohrábl rozcuchanévlasy. „Co kdyby sis to rozmyslela. Mám dojem, že většina lidí

má narozeniny adárky celkem voblibě.“

Alice se zasmála aznělo to jako stříbrná zvonkohra.„Jasně že se ti to bude líbit. Dneska na tebe má být každýhodný adělat všechno po tvém, Bello. Tak co je nanarozeninách tak strašného?“ Zjejí strany to byla jen řečnická otázka.

„Stárnutí,“ odpověděla jsem přesto, ahlas jsem neměla

tak klidný, jak bych si přála.

Edwardovi vedle mě ztuhl úsměv do tvrdé linky.

„Osmnáct není žádný věk,“ opáčila Alice. „Nebývá to

snad užen tak, že čekají až do svých devětadvaceti, nežzačnou vyšilovat kvůli narozeninám?“

„Je to víc, než kolik je Edwardovi,“ zamručela jsem.

Povzdechl si.

10


„Jenom na papíře,“ nedala se Alice avočích jí veselehrálo. „Ajenom ojeden jediný rok, no, to je toho.“

Říkala jsem si, že... kdybych si mohla být jistábudoucností, po jaké jsem toužila, jistá tím, že budu navěkysEdwardem, Alicí aostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá stará paní)... pak by pro mě rok nebo dva tím či oním směrem taky moc neznamenal. Ale Edward sezarutile stavěl proti jakékoliv budoucnosti, vkteré bychbyla proměněná. Jakékoliv budoucnosti, vkteré bych se stala tím, co on – vkteré bych byla taky nesmrtelnou.

Říkal tomu slepá ulička.

Abych byla upřímná, vážně jsem nechápala, oco mu jde. Co bylo tak úchvatného na smrtelnosti? Upírský život mineřipadal tak strašný – alespoň ne takový, jaký vedliCullenovi.

„Vkolik hodin knám přijedeš?“ změnila Alice téma.Zjejího výrazu jsem poznala, že připravuje přesně to, čemu jsem se za každou cenu chtěla vyhnout.

„Nevěděla jsem, že mám vúmyslu jezdit kvám.“

„Ale no tak, to není fér, Bello!“ stěžovala si. „Přece nám takhle nezkazíš všechnu radost, no ne?“

„Myslela jsem, že když mám narozeniny, tak jde oto, co chci já.“

„Přivezu ji od Charlieho hned po škole,“ odpověděl jíEdward, jako by se nechumelilo.

„Musím do práce,“ protestovala jsem.

„To tedy nemusíš,“ odporovala mi Alice rozhodně. „Už jsem otom mluvila spaní Newtonovou. Prohodila sistebou směnu vobchodě na pátek. Vzkazuje ti, že ti přeje všechno nejlepší.“

„Já – já stejně nemůžu přijít,“ zajíkla jsem se ahonemhledala nějakou výmluvu. „Já jsem ještě... to... ještě jsem seneodívala na angličtinu, na Romea aJulii.“

Alice se ušklíbla. „Umíš Romea aJulii nazpaměť.“

11


„Ale pan Mason říkal, že to musíme vidět zahrané,abychom to dovedli plně ocenit – tak to přece Shakespearezamýšlel.“

Edward obrátil oči vsloup.

„Už jsi viděla film,“ namítla Alice.

„Ale ne to zpracování zšedesátých let. Podle Masonabylo nejlepší.“

Konečně Alice odložila svůj sebejistý úsměv azamračila se na mě. „Tak podívej, Bello, buď to půjde po dobrém,nebo po zlém, ale ať tak nebo tak – “

Edward její vyhrožování přerušil. „Uklidni se, Alice. Když se chce Bella dívat na film, proč by nemohla. Jsou to jejínarozeniny.“

„Tak vidíš,“ dodala jsem.

„Přivezu ji kolem sedmé,“ pokračoval. „Aspoň budeš mít víc času na přípravy.“

Alicin smích se znovu rozezvonil. „Tak dobře. Nashlevečer, Bello! Bude to zábava, uvidíš.“ Zasmála se – vširokém úsměvu odhalila své naprosto dokonalé, blyštivé zuby –, pak mě zlehka políbila na tvář aodtančila na svou prvníhodinu dřív, než jsem se zmohla na odpověď.

„Edwarde, prosím tě...“ začala jsem sprosíkem, ale on mi na rty přitiskl studený prst.

„Promluvíme si otom později. Ať nepřijdeme pozdě na hodinu.“

Nikdo se neobtěžoval podívat se po nás, když jsme sisedali na svá obvyklá místa vzadní části třídy. Už jsemsEdwardem chodila dost dlouho na to, aby si onás ještě někdo povídal. Ani Mike Newton už se nenamáhal vrhat po mně pochmurné pohledy, které ve mně vzbuzovaly slabý pocit viny. Teď se na mě naopak usmál ajá jsem byla ráda,protože už se snad doopravdy smířil spředstavou, že znásbudou vždycky jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil – už nebyl vobličeji tak dětsky baculatý, měl zřetelněji vystouplé

12


lícní kosti, aijeho blonďaté vlasy prošly změnou; místoježka je teď nosil delší, pečlivě nagelované do naokoležérního účesu. Bylo na první pohled jasné, odkud bralinspiraci – ale málo platné, Edwardův zjev se nedal napodobit.

Jak den pokračoval, přemýšlela jsem, jak to zařídit, abych se vyvlékla ztoho, co se na večer chystalo uCullenových. Nejenže se budu muset veselit aoslavovat, když mámtruchlivou náladu. Ale co je horší, určitě se mi všichni budouvěnovat abudou mi dávat dárečky.

Pozornost zaměřená na moji osobu nikdy nevěstí nic dobrého, vtom by se mnou jistě souhlasil každý nešikaanemehlo, který přitahuje nehody tak jako já. Nikdo nestojí osvětla ramp, když si vnich pravděpodobně nabije čumák.

Ajá jsem všechny velmi výrazně žádala – vlastně jsem jim to přímo přikazovala –, aby mi letos nedávali žádné dárky. Vypadalo to, že Charlie aRenée nejsou jediní, kdo se torozhodli přehlížet.

Nikdy jsem neměla moc peněz, anikdy mi to nevadilo. Renée mě živila zplatu učitelky vmateřské školce. AniCharlie ve své práci zrovna nezbohatl – byl policejním ředitelem vtomhle mrňavém městečku. Můj jediný osobní příjempocházel ztoho, že jsem tři dny vtýdnu chodila pracovat do místního obchodu se sportovními potřebami.Vtakovémhle zapadákově jsem měla štěstí, že jsem vůbec našla práci. Každý halíř, který jsem vydělala, šel na můjmikroskopický fond určený na školné. (Vysoká škola byl plán B. Pořád jsem doufala vplán A, ale Edward byl takneoblomný vrozhodnutí, že mě nepřipraví omé lidství...)

Edward měl spoustu peněz – nechtěla jsem ani myslet na to, kolik. Peníze pro něj ipro ostatní členy jeho rodiny téměř nic neznamenaly. Byla to pro ně jenom suma, která narůstá – aby taky ne, vždyť měli kdispozici neomezený čas asestru, která měla zvláštní nadání předvídat pohyby na burze. Edward moc nechápal, proč mu nechci dovolit, aby

13


za mě utrácel peníze – proč je mi nepříjemné, když měvezme do drahé restaurace vSeattlu, proč mi nesmí koupitauto, které by dokázalo jet rychleji než osmdesátkou, nebo

proč mu nedovolím, aby mi zaplatil školné na vysoké(zplánu B byl totiž až směšně nadšený). Podle jeho názoru jsem

byla jen zbytečně tvrdohlavá.

Ale jak jsem mu mohla dovolit, aby mi kupoval drahévěci, když jsem neměla nic, čím bych mu to oplatila?Znějakého nepochopitelného důvodu chtěl chodit zrovna se mnou. Cokoliv, co mi dával nadto, jenom prohlubovalo ten nepoměr mezi námi.

Po zbytek dne už se ani Edward, ani Alice omýchnarozeninách nezmiňovali, takže jsem se začala trochuuvolňovat.

Uoběda jsme si sedli knašemu obvyklému stolu.

Utoho stolu existovalo podivné příměří. My tři –Edward, Alice ajá – jsme seděli na jednom konci stolu. Ostatní moji přátelé, Mike aJessica (kteří se nacházelivnepříjemné porozchodové fázi), Angela aBen (jejichž vztah letní prázdniny přežil), Erik, Conner, Tyler aLauren (ačkoliv ta nespadala tak docela do kategorie přátel), všichni seděli ustejného stolu, ale na druhé straně neviditelné dělicíčáry. Ve slunných dnech, kdy se Edward sAlicí vždycky zeškoly ulili, ta čára bez potíží mizela, ato se pak konverzacenenuceně nafoukla, abych se do ní taky vešla.

Edwardovi ani Alici nepřipadalo to drobné odstrkování nějak zvláštní nebo nepříjemné, jak by připadalo mně.Sotva si ho všimli. Lidé byli před Cullenovými vždyckypodivně nesví, skoro se jich báli, ale nedovedli si pořádněvysvětlit, proč to tak je. Já jsem byla vzácnou výjimkou ztohoto pravidla. Občas to Edwardovi dělalo starosti, jak moc jsem vjeho blízkosti uvolněná. Myslel si, že je tohazard smým zdravím – ten názor jsem vehementně odmítala, kdykoliv ho nadhodil.

14


Odpoledne uběhlo rychle. Škola skončila aEdward mě doprovázel kmému autu, jak to měl ve zvyku. Ale tentokrát mi podržel otevřené dveře na straně spolujezdce. Jehoauto mu určitě odveze domů Alice aon pojede se mnou, aby měl jistotu, že mu nikam neujedu.

Založila jsem si ruce na prsou anehnula se, ikdyž na mě pršelo. „Mám narozeniny, anesmím řídit, jo?“

„Dělám, jako že žádné narozeniny nemáš, jak jsi to chtěla.“

„Jestli nemám narozeniny, tak kvám dneska večernejdu...“

„Tak dobře.“ Zabouchl dveře spolujezdce aprošel kolem mě, aby mi otevřel na straně řidiče. „Všechno nejlepší.“

„Pšššt,“ tišila jsem ho váhavě. Vyšplhala jsem dootevřených dveří apřitom jsem litovala, že si nezvolil tu druhou možnost.

Já jsem řídila aEdward zatím ladil autorádio. Pohoršeně zavrtěl hlavou.

„To tvoje rádio má strašně mizerný příjem.“

Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, když se do méhonáklaďáčku navážel. Náklaďáček byl skvělé auto – měl svou osobnost, duši.

„Chceš pořádné stereo? Tak si jeď vlastním autem.“Vyálila jsem ta slova ostřeji, než jsem měla vúmyslu, alebyla jsem tak nervózní ztěch Aliciných plánů, že moje už tak ponurá nálada byla ještě černější. Nikdy jsem nemělašpatnou náladu, když jsem byla sEdwardem, atak když slyšel můj tón, jen stiskl rty, aby se neusmál.

Když jsem zaparkovala unás před domem, naklonil se avzal můj obličej do dlaní. Zacházel se mnou velmiopatrně, jemně mi tiskl jenom konečky prstů na spánky, lícníkosti, linii čelisti. Jako kdybych byla mimořádně křehká. Což jsem taky byla – přinejmenším vporovnání sním.

„Měla bys mít dobrou náladu, obzvlášť dneska,“ zašeptal. Jeho sladký dech mi ovál obličej.

15


„Aco když nechci mít dobrou náladu?“ zeptala jsem se spřerývaným dechem.

Ve zlatých očích mu zadoutnalo. „To je zlé.“

Hlava se mi už tak točila, ale on se naklonil ještě blížapřitiskl mi na rty svoje ledová ústa. Určitě to udělal schválně, věděl, že se přestanu zaobírat svými obavami asoustředím se jen na to, abych nezapomínala dýchat.

Jeho ústa se mi tiskla na rty, chladná, hebká aněžná, tak jsem mu ovinula paže kolem krku aplně se ponořila dotoho polibku – sdychtivostí až příliš velkou. Ucítila jsem, jak se mu koutky zvedly, pak pustil můj obličej asáhl dozadu, aby se vymanil zmého objetí.

Edward byl od začátku velmi opatrný astavěl našemufyzickému vztahu mnoho hranic, asice ztoho prostéhodůvodu, abych vůbec zůstala naživu. Ačkoliv jsem respektovala nutnost udržovat bezpečnou vzdálenost mezi mou kůžíajeho jedovatými, jako břitva ostrými zuby, často jsem natakovéto triviální věci zapomínala, když mě líbal.

„Buď hodná, no tak,“ dýchal mi do tváře. Znovu měněžně políbil apak se odtáhl aovinul mi ruce zezadu kolem pasu.

Tep mi bušil vuších. Položila jsem si ruku na srdce. Tlouklo mi pod dlaní jako splašené.

„Myslíš, že se vtom někdy zlepším?“ divila jsem sehlavně sama pro sebe. „Aby se mi srdce nesnažilo vyskočitztěla pokaždé, když se mě dotkneš?“

„Upřímně doufám, že ne,“ odpověděl trochu samolibě.

Obrátila jsem oči vsloup. „Tak se radši půjdeme podívat, jak ze sebe Kapuleti sMonteky dělají fašírku, jo?“

„Tvoje přání je mi rozkazem.“

Edward se natáhl na gauč, zatímco jsem pouštěla film apřetáčela úvodní titulky. Když jsem se posadila před něj na kraj pohovky, ovinul mi paže kolem pasu apřitiskl si mě na prsa. Nebylo to tak pohodlné, jako kdybych se opřela do

16


polštáře, protože měl hruď tvrdou astudenou –adokonale stavěnou – jako ledová socha, ale rozhodně mi to takhle

bylo milejší. Stáhl starou vlněnou deku přehozenou přes

opěradlo pohovky azabalil mě do ní, abych takpřitisknutá kněmu nezmrzla.

„Víš, Romeo mi odjakživa trochu leze na nervy,“poznamenal, když film začal.

„Co ti vadí na Romeovi?“ zeptala jsem se trochudotčeně. Romeo byl jednou zmých nejoblíbenějších literárních postav. Než jsem poznala Edwarda, byla jsem do něj svým způsobem zabouchnutá.

„No, tak zaprvé, je zamilovaný do té Rosaliny – nemáš pocit, že je trochu přelétavý? Apak, pár minut po svatbě, zabije Juliina bratrance. To není zrovna podařené. Dělájednu chybu za druhou. Dokonale si šlape po štěstí, odzačátku do konce.“

Povzdechla jsem si. „Chceš, abych se na to dívala sama?“

„Ne, já se stejně budu většinou dívat na tebe, tak co.“Prsty mi kreslil obrázky po kůži na paži, až mi ztohonaskakovala husí kůže. „Budeš brečet?“

„Asi ano,“ připustila jsem, „pokud budu dávat pozor.“

„Tak to tě nebudu rušit.“ Ale cítila jsem jeho rty vevlasech, ato mou pozornost velmi rozptylovalo.

Film mě nakonec vtáhl do děje, za což jsem zvelkéčásti mohla děkovat tomu, že mi Edward šeptal Romeovyverše do ucha – vporovnání sjeho neodolatelným sametovým hlasem zněl hercův hlas slabě achraptivě. Akjehopobavení jsem se opravdu rozplakala, když se Julie probudila azjistila, že její novomanžel je mrtvý.

„Uznávám, že tady mu trochu závidím,“ prohlásilEdward, když mi osušoval slzy pramenem mých vlasů.

„Je moc hezká.“

Vydal znechucený zvuk. „Nezávidím mu tu holku –jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu,“ objasnilžer>17


tovným tónem. „Vy lidé to máte tak jednoduché! Stačí vám

vypít lahvičku výtažků zbylin...“

„Cože?“ zalapala jsem po dechu.

„Jednou jsem otom přemýšlel azCarlisleovyzkušenosti jsem usoudil, že to nebude tak jednoduché. Nejsem si ani jistý, kolika způsoby se Carlisle zpočátku snažil zabít... když si uvědomil, čím se stal...“ Jeho hlas, který předtímzvážněl, získal zase nádech lehkosti. „Apořád se těší skvělému zdraví.“

Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. „Očem to tu mluvíš?“ zeptala jsem se. „Jak to myslíš, že jsi otom jednou přemýšlel?“

„Letos na jaře, když tě... málem zabili...“ Odmlčel se,zhluboka se nadechl adalo mu práci vrátit se ktomuškádlivému tónu. „Samozřejmě jsem se snažil zaměřit se na to, abych tě našel živou, ale zároveň jsem vkoutku mysli spřádalplány pro případ, že by to nevyšlo. Jak jsem říkal, já bych to neměl tak snadné jako obyčejný člověk.“

Hlavou mi na vteřinu projela vzpomínka na mouposlední cestu do Phoenixu audělalo se mi mdlo. Cítila jsem to tak jasně – oslepující slunce, vlny horka vystupujícízbetonu, ajá utíkám súzkostným spěchem, abych se setkala se sadistickým upírem, který mě chtěl umučit ksmrti. James na mě čekal vzrcadlové místnosti amou matku držel jako rukojmí – nebo tak jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že je to všechno jenom lest. Stejně jako James nevěděl, že mě Edward spěchá zachránit; Edward to stihl včas, alebylo to za pět minut dvanáct. Prsty jsem si podvědoměobjížděla srpkovitou jizvu na paži, která byla vždycky opárstupňů chladnější než ostatní kůže.

Zavrtěla jsem hlavou – jako kdybych ze sebe dokázalasetřást špatné vzpomínky – asnažila jsem se pochopit, jak to Edward myslel. Žaludek se mi nepříjemně sevřel. „Plány pro případ, že by to nevyšlo?“ opakovala jsem.

18


„No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít.“ Zvedl oči vsloup, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. „Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést – věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli... takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie avyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy.“

Nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně, ale jeho zlaté oči byly zamyšlené, zaostřené na něco vdálce, jak přemítal ozpůsobech, jak ukončit vlastní život. Popadla mě zuřivost.

„Kdo jsou to Volturiovi?“ zeptala jsem se.

„Volturiovi jsou rodina,“ vysvětlil mi spohledem stáleneřítomným. „Velmi stará, velmi mocná rodina našehodruhu. Vnašem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle snimi nedlouho po své proměně krátce žil vItálii, ještě předtím, než se usadil vAmerice –pamatuješ, jak jsem ti otom vyprávěl?“

„Samozřejmě že se pamatuju.“

Nikdy bych nezapomněla na to, jak jsem poprvé přišla knim domů, do toho velikého bílého domu uřeky,pohřbeného hluboko vlese, ani na pokoj, kde měl Carlisle – Edwardův skutečný otec vtolika ohledech – celou stěnu plnou obrazů, které vyprávěly jeho osobní příběh.Nejživější plátno vnejdivočejších barvách, to největší, které tam viselo, bylo zdoby, kdy Carlisle žil vItálii. Samozřejmě že jsem se pamatovala na čtveřici mužů sjemnýmiandělskými tvářemi, které malíř namaloval, jak stojí na nejvyšším balkonu ashlížejí dolů na hemžící se barevný dav podnimi. Ačkoliv byl obraz starý několik století, Carlisle – ten světlovlasý anděl – se od té doby nijak nezměnil.Apamatovala jsem si ity tři ostatní, Carlisleovy staré známé. Edward otěch třech krásných mužích – dva byličernovlasí, jeden měl vlasy sněhobílé – vůbec nemluvil jako oVolturiových. Říkal jim Aro, Caius aMarcus, noční patroni umění...

19


„SVolturiovými totiž není radno si zahrávat,“pokračoval Edward, avytrhl mě tak zmého snění. „Pokud ovšem

nechceš umřít – nebo co se to snámi vlastně děje.“Jeho hlas byl tak klidný, skoro jako by ho ta představanudila.

Můj hněv se změnil ve zděšení. Vzala jsem jehomramorový obličej do dlaní apevně jsem ho držela.

„Něco takového už tě nesmí nikdy, říkám nikdy, aninaadnout!“ prohlásila jsem. „Bez ohledu na to, co by se kdy

mohlo stát se mnou, ty máš zakázáno si nějak ublížit!“

„Nikdy už tě žádnému nebezpečí nevystavím, takže je to

záležitost čistě teoretická.“

„Nevystavíš mě nebezpečí! Myslela jsem, že jsme seshodli na tom, že veškerá neštěstí si přivodím vlastní vinou!“zlobila jsem se čím dál víc. „Jak si vůbec můžeš něcotakového myslet?“ Ikdybych byla mrtvá, představa, že by Edward

přestal existovat, byla neskutečně bolestná.

„Co bys dělala ty, kdyby byla situace opačná?“ zeptal se.

„To je něco jiného.“

Zdálo se, že ten rozdíl nechápe. Uchichtl se.

„Co kdyby se ti něco stalo?“ Zbledla jsem při tépředstavě. „Chtěl bys, abych umřela ijá?“

Po dokonalých rysech mu přejel záchvěv bolesti.

„Asi chápu, kam tím míříš... trochu,“ připustil. „Ale co bych si bez tebe počal?“

„Cokoliv, co jsi dělal předtím, než jsem se objevila azkomplikovala ti celou existenci.“

Povzdechl si. „Od tebe to zní tak jednoduše.“

„Aby ne. Vážně nejsem nijak zajímavá.“

Chtěl se hádat, ale pak toho nechal. „Sporný bod,“přiomněl mi. Najednou se napřímil do méně důvěrnépolohy azvedl mě vedle sebe, takže už jsme se navzájemnedotýkali.

„Charlie?“ uhodla jsem.

20


Edward se usmál. Po chvíli jsem uslyšela zvukpolicejního auta, které vjelo na příjezdovou cestu. Natáhla jsem se avzala ho pevně za ruku. Tohle táta unese.

Charlie vstoupil dovnitř skrabicí pizzy vrukou.

„Ahoj, děti.“ Usmál se na mě. „Myslel jsem, že když máš narozeniny, dáš si ráda pohov od vaření aumývání nádobí. Máte hlad?“

„Jasně. Díky, tati.“

Charlie Edwardův zjevný nedostatek chuti kjídlunekomentoval. Už si zvykl, že Edward nikdy nevečeří.

„Vadilo by vám, kdybych si Bellu na večer vypůjčil?“zetal se Edward, když jsme sCharliem dojedli.

Snadějí jsem se podívala na Charlieho. Třeba se nanarozeniny dívá jako na rodinnou událost, při které máčlověk zůstat doma – tohle byly moje první narozeniny od té doby, co se moje mamka Renée znovu vdala aodjela žít na Floridu, takže jsem nevěděla, co mám očekávat.

„To je vpohodě – Mariners hrajou dnes večer se Sox,“ vysvětloval Charlie amoje naděje se rozplynula. „Takže by ze mě stejně byl společník na baterky... Na.“ Vytáhl foťák, který mi dal na návrh Renée (protože budu potřebovatfotky, kterými bych zaplnila svoje album), ahodil mi ho.

Jako kdyby mě neznal – skoordinací jsem mělavždycky problémy. Foťák mi sklouzl ze špičky prstu apadal na podlahu. Edward ho stihl zachytit dřív, než se rozbil nalinoleu.

„Pěkný zásah,“ poznamenal Charlie. „Jestli dnes večer Cullenovi pořádají nějakou trachtaci, Bello, měla bysudělat pár fotek. Znáš mámu – bude chtít vidět obrázky dřív, než je stihneš nafotit.“

„Dobrý nápad, Charlie,“ pochválil ho Edward apodal mi foťák.

Namířila jsem ho na Edwarda apořídila první fotku. „Funguje.“

21


„To je dobře. Tak si to, děti, hezky užijte.“ Tím nám dal Charlie jasně najevo, že můžeme jít, auž si to mířil doobýváku ktelevizi.

Edward se vítězoslavně usmál avzal mě za ruku, aby mě odtáhl zkuchyně.

Když jsme došli knáklaďáčku, otevřel mi znovu dveře spolujezdce, atentokrát jsem nic nenamítala. Pořád midělalo potíže najít ve tmě skrytou odbočku kjejich domu.

Edward jel městem na sever, viditelně popuzenrychlostním omezením, které mu vnucoval můj prehistorický Chevy. Když zněj chtěl vymáčknout víc než padesátku,motor řval ještě hlasitěji než obvykle.

„Uklidni se,“ mírnila jsem ho.

„Víš, co by se ti moc hodilo? Takové hezké malé Audikué. Tichoučké, velký výkon...“

„Můj náklaďáček je naprosto vpořádku. Akdyž užmluvíme odrahých zbytečnostech, kdybys věděl, kdo se hodí ktobě, neutrácel bys žádné peníze za moje dárkyknarozeninám.“

„Ani halíř,“ řekl způsobně.

„Dobře.“

„Můžeš mi prokázat laskavost?“

„Záleží na tom, oco jde.“

Povzdechl si ajeho líbezný obličej najednou zvážněl. „Bello, poslední skutečné narozeniny, které se unásslavily, byly Emmettovy vroce 1935. Buď na nás hodná avyjdi nám dneska večer trochu vstříc. Všichni jsou nadšeníanemůžou se dočkat.“

Vždycky mě to trochu vyplašilo, když vyrukoval sněčím takovým. „Dobře, budu se chovat slušně.“

„Asi bych tě měl upozornit...“

„To bych prosila.“

„Když říkám, že jsou všichni nadšení... mám na mysli opravdu všechny.“

22


„Každého znich?“ vypravila jsem ze sebe. „Myslela jsem, že Emmett sRosalií jsou vAfrice.“ Všichni ostatní ve Forks se domnívali, že starší dva ze sourozenců Cullenovýchletos odjeli studovat na univerzitu vDartmouthu, ale já jsem byla lépe informovaná.

„Emmett chtěl být utoho.“

„Ale... Rosalie?“

„Já vím, Bello. Neboj se, bude se chovat, jak se patří.“

Neodpověděla jsem. Jako kdybych se mohla nebát. Na rozdíl od Alice mě Edwardova druhá „adoptovaná“ sestra, půvabná zlatovlasá Rosalie, neměla zrovna vlásce. Vlastně to bylo ještě horší. Podle Rosalie jsem byla nevítanýmvetřelcem ve skrytém životě její rodiny.

Cítila jsem se kvůli současné situaci příšerně provinile, domnívala jsem se totiž, že právě kvůli mně EmmettsRosalií otálejí snávratem domů, ikdyž na druhou stranu jsem měla vskrytu duše radost, že se sRosalií nemusím vídat. Po Emmettovi, Edwardovu veselém statném bratrovi, se mi ale opravdu stýskalo. Vmnohém mi totiž připomínal staršího bratra, kterého jsem vždycky chtěla... jenom zněj někdy šel daleko větší strach.

Edward usoudil, že radši změní téma. „Takže, když minedovolíš koupit ti Audi, nechtěla bys knarozeninám něcojiného?“

Šeptem jsem vyhrkla: „Ty víš, co chci.“

Jeho mramorové čelo se zvrásnilo hlubokými vráskami, jak se zamračil. Určitě ho teď mrzelo, že se radši nebavíme dál oRosalii.

Dneska už jsme se na toto téma dohadovali až dost.

„Dnes večer ne, Bello. Prosím tě.“

„No, tak možná od Alice dostanu dárek, jaký bych si přála.“

Edward zavrčel – hlubokým, hrozivým hlasem. „Tohlenebudou tvoje poslední narozeniny, Bello,“ přísahal.

„To není fér!“

23


Měla jsem dojem, že jsem slyšela, jak zaťal zuby.

Právě jsme přijížděli kdomu. Ze všech oken prvních dvou poschodí zářilo jasné světlo. Pod stropem verandyvisela dlouhá řada rozsvícených japonských lampionůaodrážela měkké světlo na obrovské cedry, které obklopovaly dům. Velké mísy skvětinami – růžovými růžemi –lemovaly široké schodiště vedoucí ke vstupním dveřím.

Zasténala jsem.

Edward se párkrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Je to večírek,“ připomněl mi. „Snaž se nekazit zábavu.“

„Jasně,“ zamumlala jsem.

Obešel auto, aby mi otevřel dveře, apodal mi ruku.

„Mám jednu otázku.“

Obezřetně vyčkával.

„Když dám vyvolat ten film,“ řekla jsem apohrávala si sfoťákem vrukou, „budeš na fotkách vidět?“

Edward se dal do smíchu. Pomohl mi ven zauta, vytáhl mě po schodech apořád se smál, zatímco mi otvíraldomovní dveře.

Všichni čekali ve velkém obývacím pokoji; když jsem prošla dveřmi, pozdravili mě hlasitým sborovým „Hodně štěstí, zdraví, milá Bello!“ ajá jsem se přitom červenalaakloila oči. Předpokládám, že to byla Alice, která rozestavěla všude, kam jen to šlo, růžové svíčky atucty křišťálových mis naplněných stovkami růží. Vedle Edwardova koncertního křídla byl stůl zakrytý bílým ubrusem, na kterém stálrůžový narozeninový dort, další růže, komínek skleněnýchtalířů ahromádka dárků zabalených do stříbrného papíru.

Bylo to stokrát horší, než jsem si dokázala představit.

Když Edward viděl moje muka, ochranitelsky mě objal kolem pasu apolíbil mě na temeno.

Edwardovi rodiče, Carlisle aEsme – neskutečně mladí aroztomilí jako vždycky –, stáli nejblíž udveří. Esme mě opatrně objala, svými měkkými vlasy barvy karamelu se mi

24


otřela otvář, jak mě líbala na čelo, apak mi Carlisle položil

paži kolem ramen.

„Za tohle se omlouvám, Bello,“ zašeptal mi. „Nedovedli jsme Alici udržet na uzdě.“

Za nimi stáli Rosalie aEmmett. Rosalie se neusmívala, ale aspoň po mně pohledem nevrhala blesky. Emmettova tvář byla roztažená do širokého úsměvu. Neviděla jsem jeněkolik měsíců; už jsem zapomněla, jak úchvatně nádherná Rosalie je – dívat se na ni skoro bolelo. Abyl Emmettvždycky tak... velký?

„Ty ses vůbec nezměnila,“ prohlásil Emmettspředstíraným zklamáním. „Očekával jsem viditelný rozdíl, ale ty jsi pořád stejná, rudá ve tváři jako vždycky.“

„To ti moc děkuju, Emmette,“ odpověděla jsemazčervenala jsem ještě víc.

Zasmál se. „Musím na chvilku odejít,“ – odmlčel seaspiklenecky mrkl na Alici – „tak zatím nedělej nic legračního, ať mi to neuteče.“

„Vynasnažím se.“

Alice pustila Jasperovu ruku apřiskočila blíž, všechnyzuby jí vúsměvu jiskřily vjasném světle. Vysoký blonďatýJaser se také usmíval, ale držel si odstup, opíral se otrámupaty schodů. Myslela jsem si, že během těch pár dnů, které jsme museli strávit společně stěsnaní vhotelovém pokoji ve Phoenixu, svou averzi vůči mně překonal. Ale když jsme se vrátili aon byl zbaven dočasné povinnosti mě chránit,začal se ke mně chovat úplně stejně jako předtím – vyhýbal se mi, jak jen to bylo možné. Věděla jsem, že vtom není nic osobního, že je to jenom takové bezpečnostní opatření, asnažila jsem se na to moc nemyslet. Jasperovi dělalovětší potíže než ostatním dodržovat půst od lidské krve;jejímu pachu odolával mnohem hůř než členové jeho rodiny – neměl vtom ještě tak dlouhou praxi jako oni.

„Je čas rozbalit dárky,“ prohlásila Alice. Vzala měchlad>25


nou rukou za loket atáhla mě ke stolu sdortemablýskavými balíčky.

Nasadila jsem nejlepší mučednický výraz, jaký jsemsvedla. „Alice, vím jistě, že jsem ti říkala, že nic nechci!“

„Ale já jsem tě neposlechla,“ přerušila mě sebevědomě. „Otevři to.“ Vzala mi zrukou fotoaparát amísto něj mistrčila velkou stříbrnou krabici.

Krabice byla tak lehká, jako by byla prázdná. Nahoře byl lísteček, na kterém stálo, že je to dárek od Emmetta,Rosalie aJaspera. Celá nesvá jsem strhla papír azírala nakrabici, která se skrývala pod ním.

Byla to asi nějaká elektronika, vnázvu to mělo spoustu číslic. Otevřela jsem krabici snadějí, že budu moudřejší. Ale krabice opravdu byla prázdná.

„Ehm... děkuju.“

Rosalie se neubránila úsměvu. Jasper se zasmál. „Je tostereo do tvého náklaďáčku,“ vysvětlil. „Emmett ho právěinstaluje, abys nám ho nemohla vrátit.“

Alice byla přede mnou vždycky okrok napřed.

„Děkuju, Jaspere, děkuju, Rosalie,“ řekla jsem jimausmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Edwardovy stížnosti ohledně mého autorádia dnes odpoledne – všechno tobylo samozřejmě předem domluvené. „Děkuju, Emmette!“zavolala jsem hlasitěji.

Zaslechla jsem jeho ohlušující smích zauta ataké jsem se neubránila smíchu.

„Teď otevři dárek ode mě aod Edwarda,“ nabádala mě Alice ahlas jí přeskakoval vzrušením. Držela vruce malý plochý čtverhranný balíček.

Otočila jsem se, abych po Edwardovi šlehla baziliščím pohledem. „Něco jsi mi slíbil.“

Než jsem mohla odpovědět, vpadl Emmett do dveří.„Právě včas!“ zavýskl. Natlačil se vedle Jaspera, který se taképosunul blíž než obvykle, aby dobře viděl.

26


„Neutratil jsem ani halíř,“ ujistil mě Edward. Smetl mi pramen vlasů zobličeje, až se mi kůže pod jeho dotykem zachvěla.

Zhluboka jsem se nadechla aotočila se kAlici. „Tak mi to podej,“ vzdychla jsem.

Emmett se radostně zachechtal.

Vzala jsem balíček aotočila oči po Edwardovi; přitom jsem strčila prst pod okraj papíru aškubla jsem pod páskou.

„Sakra,“ zamručela jsem, když mě papír řízl do prstu;vytáhla jsem prst, abych se podívala, jakou škodu tonapáchalo. Vdrobné rance se perlila jediná kapka krve.

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle.

„Ne!“ zařval Edward.

Vrhl se na mě astrhl mě dozadu přes stůl. Ten spadl,stejně jako já, aspolu sním idort adárky, květiny atalíře.Přistála jsem ve změti rozbitého skla.

Jasper narazil do Edwarda; zarachotilo to, jako kdyžpadají kameny ze skály.

Ozval se jiný zvuk, hrozivé vrčení, které vycházelohluboko zJasperovy hrudi. Jasper se snažil protáhnout sekolem Edwarda; scvakl zuby jen pár centimetrů odEdwardova obličeje.

Vpříští vteřině Edward popadl Jaspera zezadu asevřel ho mohutnými ocelovými pažemi, ale Jasper se sním pral, jeho divoké prázdné oči byly upřené jenom na mě.

Kromě šoku jsem cítila taky bolest. Spadla jsem napodlahu vedle piana, srukama instinktivně rozhozenýma, abych zmírnila ten náraz, do ostrých skleněných střepů. Až teď jsem ucítila spalující, bodavou bolest, kterávystřelovala od zápěstí až do loketní jamky.

Omámená adezorientovaná jsem vzhlédla od jasněrudé krve, která mi pulzovitě vystřikovala zpaže – dohorečnatých očí šesti náhle lačných upírů.

27


2. STEHY

Carlisle byl jediný, kdo zůstal klidný. Vjeho tichém,rozhodném hlase byla znát staletí zkušeností lékaře zpohotovosti.

„Emmette, Rose, odveďte Jaspera ven.“

Tentokrát se Emmett neusmíval, jenom přikývl. „Tak pojď, Jaspere.“

Jasper se marně snažil vymanit se zEmmettovaocelového sevření, kroutil se, snažil se zasáhnout bratravyceněnými zuby, oči stále vytřeštěné, bez sebe.

Edward byl vobličeji bělejší než křída. Stál nakrčenýnade mnou, zřetelně připravený mě bránit. Ze zaťatých zubů mu unikalo tiché varovné mručení. Vsadila bych se, ženedýchal.

Rosalie, na božské tváři podivně uspokojený výraz, si stoupla před Jaspera – udržovala přitom bezpečnouvzdálenost od jeho zubů – apomáhala Emmettovi přeprat ho adostat ho ven skleněnými dveřmi, které jim přidržovala Esme, jednu ruku přitisknutou přes nos aústa.

Její srdcovitá tvář byla zahanbená. „Je mi to moc líto,Bello,“ zavolala na mě ahonem šla sostatními před dům.

„Pusť mě kní, Edwarde,“ zamumlal Carlisle.

Uplynula chvilička apak Edward pomalu přikývlauvolnil svůj postoj.

Carlisle si klekl vedle mě anaklonil se blíž, aby vyšetřil mou paži. Cítila jsem, jak mám obličej ztuhlý šokem,asnažila jsem se ho uvolnit.

„Tady máš, Carlisle,“ řekla Alice apodala mu ručník.

Zavrtěl hlavou. „Vráně je moc skla.“ Naklonil se autrhl dlouhý tenký pruh látky zbílého ubrusu. Obtočil mi hokolem paže nad loktem, aby zastavil krvácení. Zpachu krve se mi dělalo nevolno. Vuších mi hučelo.

„Bello,“ oslovil mě Carlisle tiše. „Chceš, abych tě odvezl do nemocnice, nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?“

28


„Tady, prosím,“ zašeptala jsem. Kdyby mě vzal donemocnice, nedokázala bych to vžádném případě utajit před Charliem.

„Přinesu ti brašnu,“ nabídla se Alice.

„Odneseme ji na stůl vkuchyni,“ řekl CarlisleEdwardovi.

Edward mě bez námahy zvedl aCarlisle mi přitom tiskl paži.

„Jak ti je, Bello?“ zeptal se.

„Je mi dobře.“ Hlas jsem měla celkem klidnýavyrovnaný, což mě potěšilo.

Edward měl tvář jako zkamene.

Alice už byla vkuchyni. Na stole ležela Carlisleovačerná lékařská brašna, malá, ale jasně svítící stolní lampičkabyla zapojená do zdi. Edward mě opatrně posadil na židli,druhou si přitáhl Carlisle aposadil se vedle mě. Okamžitě se dal do práce.

Edward stál nade mnou, pořád připravený mě bránit,pořád bez dechu.

„Jdi pryč, Edwarde,“ vzdychla jsem.

„Já to snesu,“ nedal se. Ale čelist měl napjatou; oči mu žhnuly intenzitou žízně, kterou přemáhal; pro něj bylamnohem horší než pro ostatní.

„Nemusíš si hrát na hrdinu,“ řekla jsem. „Carlisle se omě postará ibez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch.“

Cukla jsem sebou, jak mi Carlisle dělal srukou něco, co zabolelo.

„Zůstanu tady,“ rozhodl se Edward.

„Proč se musíš chovat jako masochista?“ zamumlala jsem.

Carlisle se rozhodl zasáhnout. „Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, adivil bych se, kdyby vtéhle situaciposlechl někoho jiného než tebe.“

„Ano,“ souhlasila jsem honem. „Běž najít Jaspera.“

29


„Tak budeš alespoň užitečný,“ dodala Alice.

Edward mhouřil oči, jak jsme na něj doráželi, alenakonec přikývl atiše odběhl zkuchyně zadními dveřmi. Byla jsem si jistá, že od chvíle, kdy jsem se řízla do prstu, seještě nenadechl.

Paží se mi rozléval tupý, zmrtvělý pocit. Ačkolivvymazal bolest, připomněl mi, že mám sečné rány, atak jsem honem bedlivě pozorovala Carlisleův obličej, abychnemusela myslet akoukat na to, co dělají jeho ruce. Jak se skláněl nad mou paží, vlasy mu vjasném světle zlatězářily. Cítila jsem vžaludku slabé záchvěvy nevolnosti, alebyla jsem odhodlaná nepoddat se té slabosti, která uměbyla běžná. Už jsem necítila žádnou bolest, jenom jemné tahání, které jsem se snažila ignorovat. Přece se nebudu chovat jako dítě.

Kdyby Alice nestála vmém zorném poli, ani bych sinevšimla, že to nakonec vzdala avykradla se zmístnosti.Slehkým omluvným úsměvem na rtech zmizela kuchyňskými dveřmi.

„No, tak už to jsou všichni,“ povzdechla jsem si. „Že ale dokážu vyklidit místnost.“

„To není tvoje vina,“ uklidňoval mě Carlisle súsměvem. „Mohlo se to stát komukoli.“

„Mohlo,“ opakovala jsem. „Ale obvykle se to děje mně.“

Znovu se zasmál.

Jeho uvolněný klid byl vpřímém kontrastu sreakcí všech ostatních ještě překvapivější. Neviděla jsem na jeho tvářisebemenší stopu znepokojení. Pracoval rychlými, jistýmipohyby. Jediný zvuk kromě našeho tichého dýchání byloslabé cink, cink, jak drobné úlomky skla padaly jeden po druhém na stůl.

„Jak to dokážeš?“ zeptala jsem se. „Ani Alice aEsme...“odmlčela jsem se audiveně jsem zakroutila hlavou. Ačkoliv se všichni ostatní vyhýbali tradiční stravě upírů stejnědů>30


sledně jako Carlisle, on byl jediný, kdo dokázal snést pach

mé krve, aniž by trpěl silným pokušením. Určitě to pro něj

bylo mnohem těžší, než na sobě dával znát.

„Léta aléta praxe,“ odpověděl mi. „Už ten pach skoronevnímám.“

„Myslíš, že by to bylo těžší, kdyby sis znemocnice vzal volno na dlouhou dobu? Anepřišel bys do styku sžádnou krví?“

„Možná.“ Pokrčil rameny, ale jeho ruce zůstávaly klidné. „Nikdy jsem nepocítil potřebu udělat si delší dovolenou.“ Vrhl na mě zářivý úsměv. „Na to mám svou práci moc rád.“

Cink, cink, cink. Byla jsem překvapená, kolik skla jsem vruce měla. Byla jsem vpokušení podívat se na turostoucí hromádku, jenom abych zjistila, jak je veliká, ale věděla jsem, že by mi tenhle nápad moc nepomohl vmémodhodlání se nepozvracet.

„Co tě na tom baví?“ divila jsem se. Nedávalo mi tosmysl – ta léta boje asebezapření, která ho to stálo, aby svésebeovládání vytrénoval natolik, že už mu krev nevadí. Navíc jsem chtěla, aby dál mluvil; když jsme si povídali, alespoň jsem nemusela myslet na to, že se mi zvedá žaludek.

Jeho temné oči byly klidné azamyšlené, když odpovídal. „Hmm. Ze všeho nejradši mám, když mi moje...mimořádné schopnosti umožní zachránit někoho, kdo by byl jinak ztracený. Je příjemné vědět, že jsem některým lidemzachránil život nebo navrátil zdraví díky tomu, co dokážu.Někdy je ičich užitečným diagnostickým nástrojem.“ Pousmál se sjedním koutkem zdviženým.

Dumala jsem nad tím, zatímco on prohlížel ránuaujišťoval se, že všechny skleněné úlomky už jsou venku. Pak se chvilku přehraboval vbrašně, aby našel další nástroje, ajá jsem se snažila nepředstavovat si jehlu anit.

„Strašně úporně se snažíš napravovat něco, co nikdynebyla tvoje chyba,“ nadhodila jsem, zatímco jsem na kůžiucí>31


tila zase jiné tahání. „Mám tím na mysli, že ses otohlenerosil. Nevybral sis takovýhle život, apřesto musíš tolik dřít,

abys byl dobrý.“

„Nevím otom, že bych něco napravoval,“ oponoval mi zvesela. „Jak už to vživotě chodí, prostě jsem se muselrozhodnout, jak naložit stím, co jsem dostal.“

„To zní tak jednoduše.“

Znovu prohlížel mou paži. „Tak,“ řekl aodstřihl nit.

„Hotovo.“ Celou operační ránu přejel chomáčem vaty na

špejli, namočeným do tekutiny barvy sirupu. Podivněpáchla; točila se mi ztoho hlava. Sirup mi na kůži nadělal

skvrny.

„Ale ze začátku,“ nedala jsem se, zatímco mi na ránunálastí přilepoval další dlouhý kousek gázy. „Jak tě vůbecnaadlo vybrat si jinou cestu než tu, která je pro váspřirozená?“

Rty se mu stočily do úsměvu. „Copak ti otom Edward nevypravoval?“

„Ano. Ale já se snažím pochopit, co sis myslel...“

Obličej mu najednou zvážněl ajá jsem přemítala, jestli se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako moje.Říkala jsem si, co si asi budu myslet já, až budu – odmítala jsem si myslet kdybych byla – na jeho místě.

„Víš, že můj otec byl duchovní,“ vyprávěl, zatímcopečlivě uklidil stůl apak všechno několikrát setřel mokrougázou. Vnose mě zaštípal pach alkoholu. „Měl poněkuddrsný, přísný náhled na svět, okterém jsem začal pochybovat ještě předtím, než jsem se proměnil.“ Carlisle odložil všechnu špinavou gázu askleněné střepy do prázdnékřišťálové mísy. Nechápala jsem, co to dělá, ani když škrtlsirkou. Pak ji hodil na alkoholem nasáklé obvazy, které naráz vzplanuly, až jsem sebou cukla.

„Promiň,“ omlouval se. „To by mělo stačit... Takže jsem stou otcovou zvláštní vírou nesouhlasil. Ale nikdy, za těch

32


téměř čtyři sta let od svého narození, jsem neviděl nic, co

by ve mně vzbudilo pochybnosti otom, jestli Bůh vnějaké

podobě existuje. Ani odraz vzrcadle.“

Předstírala jsem, že zkoumám obvaz na ruce, abychskryla své překvapení nad tím, jaký obrat naše konverzacenabrala. Náboženství bylo to poslední téma, které bychočekávala, když se vezme vúvahu vše okolo. Můj vlastní život byl jednoduše prostý jakékoliv víry. Charlie se považoval za luterána, protože knim patřili jeho rodiče, ale nedělisvětil uřeky srybářským prutem vruce. Rennée si čas odčasu vyzkoušela nějakou novou církev, ale podobně jako při svém krátkém koketování stenisem, keramikou, jógou afrancouzštinou toho nechala dřív, než jsem si jejíhonáboženského zápalu stihla všimnout.

„Je mi jasné, že takhle od upíra to všechno zní poněkud bizarně.“ Zasmál se, protože věděl, že jejich nenucenéužívání toho slova mě nikdy nepřestane šokovat. „Ale doufám, že ipro nás má tenhle život nějaký smysl. Ikdyžpřipouštím, že je to běh na dlouhou trať,“ pokračoval vesele. „Na každý pád jsme zatracení. Ale mám vsobě takovoupošetilou naději, že nám snad bude připočteno kdobru, že jsme se snažili.“

„Mně to pošetilé nepřipadá,“ zamumlala jsem.Nedokázala jsem si představit nikoho, ani nějakého boha, na koho by Carlisle neudělal dojem. Navíc jediné nebe, které já bych ocenila, by bylo takové, do kterého by pustili iEdwarda. „Anevím onikom, komu by to tak připadalo.“

„Abych řekl pravdu, jsi první, kdo se mnou souhlasí.“

„Ostatní to takhle necítí?“ zeptala jsem se překvapeně amyslela na jednoho konkrétního znich.

Carlisle znovu uhodl směr mých myšlenek. „Edward se mnou souhlasí jenom do určité míry. Podle něj Bůh anebe existují... astejně tak peklo. Ale nevěří, že je pro náspřiravený nějaký posmrtný život.“ Carlisle mluvil velicepo>33


tichu; díval se zvelkého okna nad dřezem, oči ponořené do

tmy. „Víš, on si myslí, že jsme ztratili duši.“

Okamžitě se mi vybavila Edwardova slova zdnešníhood

poledne: pokud ovšem nechceš umřít – nebo co se tosná

mi vlastně děje. Žárovka nad hlavou mi zablikala.

„Vtom je hlavní problém, viď?“ uhodla jsem. „To proto

je tak paličatý, pokud jde omě.“

Carlisle promluvil pomalu. „Dívám se na svého... syna.

Avidím jeho sílu, dobrotu, jas, který zněj vyzařuje – ato

posiluje mou naději, mou víru. Jak by mohlo neexistovatně

co víc pro někoho, jako je Edward?“

Přikývla jsem vroucně na souhlas.

„Ale kdybych věřil, tak jako on...“ Pohlédl na měnevy

zpytatelným pohledem. „Kdybys ty věřila vto, co on...Do

kázala bys ho připravit o jeho duši?“

Způsob, jakým formuloval tu otázku, mi vzal vítrzpla

chet. Kdyby se mě zeptal, jestli bych za Edwarda nasadila

svou duši, odpověď by byla jasná. Ale obětovala bychEd

wardovu duši? Nešťastně jsem našpulila rty. To nebylafé

rová výměna.

„Už chápeš, včem je problém?“

Zavrtěla jsem hlavou spaličatě zaťatou bradou.

Carlisle si povzdechl.

„Je to moje volba,“ trvala jsem na svém.

„Ale také jeho.“ Zvedl ruku, když viděl, že se chci hádat.

„Vtom, jestli se chce zodpovídat ztoho, že ti to udělal.“

„Není jediný, kdo to může udělat.“ Zkoumavě jsem na

Carlislea pohlédla.

Zasmál se, aby odlehčil atmosféru. „Ale ne! Tohle simu

síš vyřídit s ním.“ Pak si ale povzdechl. „Vtéhle otázce sini

kdy nemůžu být jistý. Jinak si myslím, že vzhledem ktomu,

sčím jsem se musel vypořádat, tak jsem udělal to nejlepší,

co jsem mohl. Ale bylo správné odsoudit kprokletí tohoto

života ostatní? To nedokážu rozhodnout.“

34


Neodpověděla jsem. Představila jsem si, jak by můj život vypadal, kdyby Carlisle odolal pokušení změnit svůjosamělý život... aotřásla jsem se.

„To Edwardova matka mě přesvědčila.“ Carlisle teďtéměř šeptal. Zíral nepřítomným pohledem zčerných oken.

„Jeho matka?“ Kdykoliv jsem se Edwarda zeptala na jeho rodiče, odpověděl tak akorát, že jsou dávno mrtví aže si na ně moc nepamatuje. Uvědomila jsem si, že ikdyž snimiCarlisle byl vkontaktu jen krátce, jeho vzpomínka na ně bude dokonale jasná.

„Ano. Jmenovala se Elizabeth. Elizabeth Masenová. Jeho otec, Edward starší, se vnemocnici už neprobral kvědomí. Zemřel vprvní vlně chřipkové epidemie. Ale Elizabethbyla při vědomí téměř až do úplného konce. Edward se jíhodně podobá – měla také ten zvláštní bronzový odstín vlasů ajejí oči byly úplně stejně zelené jako ty jeho.“

„On měl zelené oči?“ zamumlala jsem asnažila jsem si to představit.

„Ano...“ Carlisleovy okrové oči se teď vrátily ostovku let zpátky. „Elizabeth měla osvého syna nepředstavitelnoustarost. Mařila svoje vlastní šance na přežití tím, že se ho zesvého lůžka snažila krmit. Čekal jsem, že on zemře první, byl na tom mnohem hůř než ona. Když nadešel její konec, bylo to velmi rychlé. Bylo právě po západu slunce ajá jsem přišel, abych nahradil lékaře, kteří pracovali celý den. Vtu dobubylo těžké předstírat – všude bylo tolik práce, ajá jsemnepotřeboval odpočívat. Jak jsem to nenáviděl, že se musímvracet ksobě domů apředstírat, že spím, když tolik lidí umíralo.

Napřed jsem šel zkontrolovat Elizabeth ajejího syna.Vytvořil jsem si knim vztah – což je vždycky nebezpečná věc, vezme-li se vúvahu křehkost lidské přirozenosti.Okamžitě jsem viděl, že to sní bere špatný konec. Horečku senedařilo snížit ajejí tělo bylo příliš zesláblé, aby ještěvydrželo bojovat.

35


Nevypadala ovšem zesláble, když na mě pohlédla zesvého lůžka.

„Zachraňte ho!“ nakázala mi sípavě, protože hlas už jineoslouchal.

„Udělám všechno, co bude vmých silách,“ slíbil jsem jí avzal ji za ruku. Horečku měla tak vysokou, žepravděpodobně nedokázala poznat, jak nepřirozeně studená je tamoje ruka. Na její kůži bylo studené všechno.

„Musíte,“ naléhala asevřela mi ruku stakovou silou, že jsem si říkal, jestli náhodou přece jenom nepřekonalakrizi. Její oči byly tvrdé jako kameny, jako smaragdy. „M



Stephenie Meyerová

STEPHENIE MEYEROVÁ


23. 12. 1973

Stephenie Meyerová se narodila v USA 23. prosince 1973. Vyrůstala v Phoenixu v Arizoně (který také užila ve svých knihách) se svými pěti sourozenci a nadále v Phoenixu žije.
Vystudovala Brigham Young University, je šťastně vdaná a má tři syny (Gabo, Seth a Eli). Sama psala během normálního života matky třech ani ne desetiletých kluků, a přesto (nebo právě proto) jsou její knihy skvělé. K první knize Stmívání získala inspiraci ze snu. Píše při poslechu hudby, nejvíce jí inspiruje skupina Muse.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist