načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století - Svatopluk Čech

Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století

Elektronická kniha: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století
Autor:

Jeden z nejzábavnějších románů české literatury. Příběh spořádaného pražského měšťana pana Broučka, typického představitele měšťáků se všemi jejich neřestmi, který se ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 148
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-9522-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jeden z nejzábavnějších románů české literatury. Příběh spořádaného pražského měšťana pana Broučka, typického představitele měšťáků se všemi jejich neřestmi, který se při cestě časem shodou okolností a neuvěřitelných náhod ocitá v 15. století, v době husitských válek. Co všechno jej potká na strastiplné cestě a jak se mu podaří zachránit si holý život, si můžete připomenout v klasickém díle, dodnes hojně oblíbeném a čteném.

Související tituly dle názvu:
Epochální výlet pana Broučka do XV. století Epochální výlet pana Broučka do XV. století
Čech Svatopluk
Cena: 266 Kč
Výlety pana Broučka Výlety pana Broučka
Čech Svatopluk
Cena: 199 Kč
Výlety pana Broučka Výlety pana Broučka
Čech Svatopluk
Cena: 199 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Svatopluk Čech (1846-1908) – český básník, prozaik, novinář a cestovatel,

který se proslavil fantastickými příběhy pana Broučka.

Satirickou povídku Nový epochální výlet pana Broučka,tentokráte do XV. století vydal Svatopluk Čech poprvé v roce 1888. Jedná se

o druhou autorovu povídku, jejímž hlavním hrdinou je typickýměšťák, majitel činžovního domu, Matěj Brouček. Ta první se jmenovala

„Pravý výlet pana Broučka do Měsíce“ a je v této knize zmiňována.

Prostřednictvím hlavního hrdiny Svatopluk Čech satirickykritizoval typické vlastnosti a chování bohatších pražských měšťanůsedmdesátých a osmdesátých let 19. století. V Matěji Broučkovi bylavytvořena typická postava zobrazující tělesné i povahové vlastnosti mnoha podobných skutečných jedinců, lidí, kterým klesá jejich národnostní uvědomění, nemají žádné pevné zásady a pro okamžitý osobníprospěch jsou ochotni udělat cokoli, čehokoli se zříci i k čemukoli sepřihlásit. Matěj Brouček se rád dobře nají, napije, rád užívá svých peněz získaných od nájemníků svého domu a přitom sám nepracuje, ani se nijak nezajímá o život lidí ve svém okolí. Svůj volný čas trávívysedáváním po hospodách a vedením nekonečných řečí s jemupodobnými lidmi.

V povídce silně zaznívá i kritika sociálních poměrů nejchudších obyvatel Prahy žijících v těžkých podmínkách malých domků ve Zlaté uličce, které se vyhýbají návštěvníci jiných romantických místPražského hradu v jejím těsném sousedství.

2012

Svatopluk Čech

Nový epochální výlet pana Broučka,

tentokráte do XV. století

5

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí býtreproduková

na a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasunakla

datele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro

její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je

datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv

neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách,

prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodováníne

bo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datovéhosoubo

ru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento

soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázánosdě

lování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které

chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn

jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© Carpe diem, 2012

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic

ISBN 978-80-87631-22-5

I.

Třeba dosvědčiti, že pan Brouček slávou, kterou mu zjednal epochální

výlet na měsíc, ani dost málo nezpyšněl. Zpráva o jeho úžasnýchvýzkumech rozlétla se po vlasti a jméno Brouček chvělo se na každém rtu;

ba, kvůli němu vjelo si do vlasů několik redakcí a stran, z nichž každá

drala se o jeho přízeň a podkládala mu svoje tendence. Ale pan Brouček

moudře a skromně mlčel. Nestaraje se o vřavu veřejnosti, vybíralklidně dál svou činži a trávil své večery jako dříve mezi starými známými

U kohouta nebo na Vikárce, ale zde řidčeji – odvažovalť se k panuWürflovi jen za novoluní nebo byla-li obloha mračny zastřena.

Zkrátka, pan domácí nezměnil v ničem neokázalý způsob svéhoživota. Nechodil do kaváren sbírat hold obdivu z očí mladistvýchnadšenců, a jda ulicí, tvářil se, jako by nepozoroval, že zraky všech na něm utkvívají s touž posvátnou úctou, s jakou patříval kdys italský lid na pěvce „Inferna“, hledaje na tváři jeho stopy pobytu pekelného. Pan Brouček nedal se ani fotografovati s okem v neurčitou dálku upřeným a se svým cestopisem v ruce, aniž sestavil pro časopisy a naučnéslovníky svou skromnou autobiografii s obligátním učitelem, který již v útlou dětskou duši vkládal sémě všeho dobrého a krásného, aniž si uchystal do zásoby duchaplné sentence pro památníky, ba neučinil mezi přáteli ani nejmenší narážku na okolnost, že je tomu právě deset roků, co začal choditi na Vikárku, – zkrátka, nepřijal ani jediné zvyklosti slavných lidí a přiznal se mi, že vavřín má pro něho cenu jen potud, pokud se jeho listů užívá ke skopové na divoko.

Zdržuju se déle při této skromnosti páně Broučkově, poněvadž je u nás nyní vlastností tak neobyčejně vzácnou. Touha po slávě stává se znenáhla hlavním, všeobecným rysem naší společnosti. Kdož dbá nyní to, aby tiše působil na své roli, ve své dílně, na katedře nebo zastudovním stolkem, spokojen zdárným, byť neokázalým ovocem své skromné práce?! Ten starosvětský druh lidí pomalu vymírá. Jediná snahanynějšího pokolení směřuje k zevnějšímu lesku a fanfárám slávy. Arci slávy nejrůznějšího druhu. Studující pohrdá studiemi a shání se po vavřínech 7 básnických; učitel pokládá učitelství za své vedlejší povolání a baží státi se spisovatelem, ne-li redaktorem; advokát přenechává své klienty pánubohu a stará se o vyšší politiku; rolník zanedbává své hospodářství a dere se o různá výborství; řemeslník zaměňuje verpánekpředsednickým křeslem v různých spolcích atd. atd. Národní statky, hmotné iduševní, při tom směru valně neprospívají, ale zato máme v Čechách již takovou spoustu proslulých lidí, že trávíme skoro všechen svůj čassrdečnými ovacemi, slavením pětiletých jubileí, pořádáním slavnostních banketů večírků a podobnými užitečnými věcmi.

Jak hluboko srostla slávychtivost s veškerým naším životem, toho důkazy nalézáme i v nesčetných rčeních a titulaturách. Jinínárodové, pozdravujíce voláním své zasloužilé neb oblíbené muže, přestávají na prostém přání, aby žili (což není zajisté mnoho) nebo nejvýše, aby dlouho žili. Němci volají „hoch!“, což je také velmi krotké, ba skoro dvojsmyslné přání. Ale u nás pozdravujeme každého, kdo třebanevykonal pranic jiného, nežli že se dožil svého padesátého roku, hnedhromovým „Sláva!“ Jinde dává se nejváženějším korporacím nejvýše titul „chvalný“ nebo „ctěný“; u nás by každá pokládala za urážku, kdyby se jí odepřelo uznání její slávy. Slavný je u nás každý výbor, klub a spolek; slavná každá redakce, komise a jednota; slavné, ne-li dokonceveleslavné, každé finanční ředitelství. Zkrátka, sláva rozléhá se na všechkoncích a slávou hází se na všechny strany, jako by to byla nejlacinější věc na světě. Věru, že nechápu, odkud se u nás tolik slávy bere, pohlížím-li na naši přece jen skrovnou literaturu, na naši vědu v začátcích, nanedostatky našeho průmyslu a obchodu, na náš dluhy přetížený rolnický majetek a na politické naše postavení, o němž raději pomlčím.

Odpusťte mi nudné úvahy, k nimž zavedla mne bezpříkladnáskromnost mého hrdiny. Mnohý, kdo se nepodíval ani do Krče, neřku-li na měsíc, chlubí se každému na potkání svými drahocennými zkušenostmi. Však znáte takového člověka, který byl jednou v životě za hranicemi, na př. jen v Drážďanech. Každá společnost, v níž se octne, musívyslechnouti alespoň některou upomínku z jeho cesty. Prohoďte si třeba něco o gorgonzolském sýru, a již spustí: „Kdykoli slyším o gorgonzolském 7 sýru, pánové, tu mi vždycky napadne drážďanská Sixtinská Madona, před níž jsem se spřátelil s jedním starým podivínským Vlachem, který atd.“ Zkrátka, ať se mluví o čemkoli, drážďanský cestovatel dovede na všechno šikovně nebo nešikovně zavěsiti své Drážďany.

Zcela jinak pan Brouček. On dotýkal se měsíce skoro nerad a jeho rozprávky v hostinci točily se jako dříve jen kolem věcí pozemských. Jenže nyní, věren svému slibu na měsíci, zdržoval se všehonepříznivého kritisování městských a státních záležitostí; z téže příčinyvyhýbal se teď i rukavičkáři Klapzubovi, jako zlovolnému rýpalu. Ale jedna věc povážlivě zviklala jeho příkladný optimismus. Byly to nověvydané zákony o exekučním řízení, které tak citelně zkracují práva ubohých domácích pánů a vydávají je bez obrany všanc zlovůli nesvědomitých nájemníků.

Ačkoliv panu Broučkovi někdy mráz po zádech pobíhal připomyšlení na hrůzy železné panny a středověké inkvisice, o níž děsivěpojednávala jedna kniha jeho skrovné bibliotéky, budilo v něm přece ono nespravedlivé zákonní ustanovení leckdy touhu po starých, zlatýchčasech. Litoval, že falešná humanita vzala věřiteli možnost, vsaditinesvědomitého dlužníka mezi žáby a krysy na dno nějaké romantické věže, a myslil si, že by čtvrcení za živa nebylo přílišným trestem pronájemníka, který ze zásady nájemné neplatí.

Tyto a podobné úvahy staly se zárodkem, z něhož poznenáhlu v panu Broučkovi vyklíčila jakási záliba ve věcech minulých. Porovnávajepřítomnost s minulostí, pokud ji znal z vlastních upomínek, z vypravování starých pensistů a z několika rytířských románů, které četl za mladých let, – začal se kloniti k náhledu, že bylo za stara v mnohé příčině lépe než nyní. Pro znovuzavedení železné panny a španělské inkvisice by sicenebyl, ale kdyby každého zloděje pověsili zkrátka jako tehdáž na nejbližší šibenici, uspořil by tím stát ohromné sumy na živení darebáků, kterým se nyní staví paláce z kapes poctivých lidí. A jakým právem nutí se nyní bezdětný člověk k tomu, aby platil krvavé přirážky na hříšný školnípřeych pro cizí děti! Dříve stálo vyučování pakatel, a přece mládežčlověka slušněji pozdravila než nyní. Továrny neubíraly řemeslníku výdělek

8 9

a zato vytrval ti kabát půl století. A co železnice? Kolik formanů ahos

pod mělo dříve na silnicích pěkné vyživení, a cestování po dostavníku

bylo sice zdlouhavější, ale zato jsi přece cesty užil a nemusel se báti

většího neštěstí, než leda zlomení nápravy. A jestliže za dávných dob

loupežní rytířové s pacholky svými pocestné přepadali, měli alespoň

své brlohy jenom na vysokých skalách a číhali za noci v pustýchle

sích; nyní však mají nejlepší domy uprostřed samého města a odírají

nás všechny za bílého dne. Není divu, že při tomto směru myšlenek pan

Brouček zabřídal časem do romantické nálady, která mu dříve – vyjma

snad mladistvé ony doby rytířských románů – bývala úplně cizí.Zvláš

tě často budila se tato nálada, když vystoupil vzhůru na Hradčany ablí

žil se Vikárce.

Spisovatel této knihy se přiznává, že i sám bývá opředenromantic

kým kouzlem, kdykoliv navštěvuje zajímavý tento hostinec. Ať již se

k němu ubírám zadem po Starých zámeckých schodech branou přiza

smušilé Černé věži, kolem vážného purkrabství a šedých věžípamátné

ho kostela svatojirského, či předem přes Nové schody zámecké, kolem

starých šlechtických domů a novějším zámeckým portálemScamoz

ziho: kdykoli vstoupím na třetí hradní dvůr před velebný, kamenným

lesem ozdobných pilířů a oblouků k nebi strmící kolos dómu, vždyvy

vstávají ze všech koutů stíny tisícileté minulosti a naplňují moufanta

sii vírem pochmurných i pestroskvělých obrazů. Z šera dávných věků

vynořuje se přede mnou zástup prvních křesťanských chrámů; vidím

tajemný pahorek Žiži, kde snad posvátný plamen kdysi šlehával v kole

žreců; vidím i kamenný stolec, na němž dávní Přemyslovci obouvali se

v lýkové střevíce svého praotce. Ale pojednou mizejí tyto obrazy ana

místo nich zdvíhá se přede mnou chrám svatovítský, sice ještě pouhý

nedokončený jeho kůr, ale již velebně zářící v lesku své nové nádhery,

a do něho vchází Karel ve zlatém panovnickém ornátě, obklopen

skvoucím průvodem kněžstva a rytířstva; pak objevuje se vážnáposta

va betlémského kazatele, jenž směle přibíjí své pozvání k disputací o

kramaření odpustkovém na dveře chrámové; tu kadeřavá krásná hlava

Jiřího hrdě nese zářivou korunu; tam Vladislav Polský kráčí v plném 9 majestátu; pak plní se nádvoří cizokrajnými postavami ve španělských pláštích nebo temných řízách astrologů; teď ve vozech, obklopených zástupy žoldnéřů, bělohorští mučedníci konají smutnou cestu k Bílévěži – a dále, dále snuje se proměnlivé pásmo výjevů radostných ažalostných, velebných a děsivých...

Na chvilku prociťuju ze sna minulosti a hledím se zálibou navzrůstající zdi nové lodi chrámové, jíž doba naše doplní velkolepé díloKarlovo. Ale těsná Vikářská ulička znova mne unáší v zašlé časy.Vzpomínám na bouřlivé děje, jež v dobách náboženských rozbrojů tolikrát rušily klid kanovníků pražských, jejichž kapitulní refektář stával právě asi tam, kde vítá tě nyní Würflův skromný hostinec.

Ačkoliv má prosté, nevysoké to stavení zvenčí střízlivé novověké vzezření, přece kdykoli vstupuji do jeho nepravidelné předsíňky, vždy vězívám ještě v kouzelných poutech minulosti a očekávám, že pan Würfel uvítá mne v malebném středověkém kroji: s pestrou karkulí na hlavě, v kabátci s napouchlými, prostříhanými rukávy, v suknikunovinou lemované, v těsně přiléhajících nohavicích, jedné žluté a druhéfialové, v červených střevících s půlsáhovými špičkami, a že přede mnou místo střízlivé půllitrové sklenice postaví ohromný hliněný pohár smalováním a s divnými maňásky na víku.

A ještě když sedím v hostinské jizbě u hlubokého výklenku okna, z něhož jest obloukem krytého schodiště viděti dolů na dvorek, ohrazený v pozadí tlustou hradní zdí, kde v širokém výklenku dvě malá oknahledí do bujné zeleni Jeleního příkopu a napravo strmí okrouhlá, malebná, romantická Mihulka: ještě tam, skloniv za sklenicí chmeloviny vestinném koutě hlavu do dlaní, dopřádám sen minulosti, – jest mi, jako bych seděl pod gotickým sklepením nějaké středověké krčmy, a čekám, až otevru oči, že shledám se v některém století minulém...

Čtenář mi promine, že mluvím trochu déle o sobě. Vždyť ví, s jakou sympatií lnou všichni autoři vůbec k své osobě. Je skutečně zvláštní, jak rádi se obírají sebou samými a s jakou pietou se k osobě své chovají. Nemluvím ani o lyrických básnících, kteří se věnují zpravidla výhradně kultu svého šlechetného a drahocenného Já; nemluvím o cestopiscích, 0 11 kteří cizích krajin a národů užívají většinou toliko za malebnou stafáž k své zajímavé osobnosti, imponující čtenáři při každém kroku vpravdě gentlemanskou jistotou a vybroušeností, ač třeba často bývala dostikomickou figurkou pro ty spolucestující a domorodce, které sama líčí jen s pohrdavým humorem, – ale již neobejde se bez vystoupení autora,všemi ctnostmi ozdobeného, ani žádná báseň epická, žádný román, žádná novela nebo črta, a brzy nadejde bezpochyby doba, kdy také dramatičtí spisovatelé vřadí svou vlastní vděčnou figuru mezi osoby svých kusů. Ani učení spisovatelé nechovají se jinak. Alespoň pod řádkou musí do svých studií a monografií vpraviti „spisovatele těchto řádků“ a z každé stránky vyzírá opravdová úcta, jakou chovají k „autoru tohotopojednání“.

Než dosti již reflexí; přistupme k ději!

II.

Ve čtvrtek dne 12. července t. r. (udávám přesně datum, poněvadž má v

tomto cestopise zvláštní důležitost) vyšel si pan Brouček po delší době

opět jednou na Hradčany.

Na Vikárce bylo právě několik hostů a brzy rozproudil se obecnýhovor, k němuž látku poskytovala – jako zde tak často – romantickáminulost. Vždyť tu v obvodu zámeckém všechno takořka žije a namnoze tyje z minulosti. Najdeš zde kanovníky a jiné duchovenstvo, mající z odkazů dávné zbožnosti službu a bydlo při starobylé katedrále; najdeš tu sakristány, kterým týž velebný památník dává obživu a leckterýmimořádný příspěvek z kapes umění milovných cestovatelů; najdeš zde několik zámeckých služebníků, kteří v osiřelém hradě obcházejí jako teskné stíny pohynulé slávy; najdeš tu šlechtičny tereziánského ústavu, které nikterak neruší starožitný ráz okolí; najdeš zde chudinu, bydlící v trpasličích, zvenčí idylicky nalíčených, ke staré hradní zdi přilepených jesličkách Zlaté uličky, té uličky, kde bys našel asi právě tolik zlata jako v kelímkách Rudolfových alchymistů, jejichž bývalé laboratoře semjalová pověst položila, – té uličky, v níž snad leckterý novověký obyvatel 0 11 nepovšimnut hladoví v sousedství děsně romantických hladomoren, kam duše útlocitné spropitným vstup si kupují, aby trnuly nad barbarstvímvěků minulých; najdeš tu rozmanité skromné obyvatelstvo jiných domků a domů, nalepených na šedivé, polozřícené hradby a věže, – jen po tom nejhlavnějším, co patří k lepému a slavnému sídlu královskému,nadarmo se ohlížíš...

Dnešní zábavu na Vikárce zahájily staré hradní věže a hrůzné jejich žaláře. Pan Würfel vypravoval, kterak se spustil jednou po rumpále do nejhlubšího sklepení Daliborky, do bývalé hladomorny, a co tamvšechno spatřil. Povzbuzen dojmem svého vypravování přidal zprávu opodzemních chodbách, které při kopání základů pro novou stavbuchrámovou byly objeveny a do nichž samojediný vnikl. Po stupních dobře zachovaných sestoupil pod zemi a našel tam dvě, bohužel zasypané chodby, z nichž jedna vedla patrně přímo pod Vikárkou do Jeleníhopříkopu, druhá však bůhvíkam.

Poslední zvěst účinkovala mocně na pana Broučka, pro něhož takové chodby mívaly odjakživa zvláštní příšerně pikantní půvab. Chopil se tedy živě nového předmětu a vyslovil náhled, že ony podzemní chodby jsou bezpochyby pouhým útržkem celé sítě tajných podzemníchvýchodů, jimiž králové v době nebezpečí mohli z hradu vyváznouti v tustranu, kam se jim právě nejlépe hodilo. Ani žádný obyčejný hrad rytířský nelze si mysliti bez takových podzemních opatření, neřku-li starékrálovské sídlo, tak často ohrožované nepřátelskými útoky.

Nějaký profesor, který dnes na Vikárku zabloudil, provázel výkladpana domácího dvojsmyslným úsměvem a prohodil ironicky, že nám bohužel historie nezachovala zpráv o některém králi, který by byl podzemní cestou z pražského hradu unikl. Pan Brouček odbyl naivní námitku podle zásluhy.

„Ale, ale, pane profesore,“ pravil, klepaje si výmluvně prstem načelo, „snad nemyslíte, že byli staří králové tak hloupí, aby někomuvyzvonili, kudy tajně z hradu utíkají?! Byly by to pěkné tajné chodby, okterých by profesoři dějepisu ve školách přednášeli. To je rozum! Vždyť je známo, že i dělníci, kteří takové chodby kopali, mívali oči zavázané a bývali hned po vykonaném díle odpraveni.“2 13

Tyto zevrubné zprávy měl pan domácí z dotčených již rytířských románů, v nichž se dočetl za mlada tolikerých podrobností o tajných chodbách, že mohl právem vystupovati jako znalec v tomto oborupodzemního stavitelství.

Jiný host přidal se na jeho stranu a mínil, že as ty podzemní chodby zvláště dobře se hodily králi Václavovi, který tudy mohl vycházeti s nerozlučným katem na svá noční dobrodružství a v čas potřeby unikati nástrahám nepřátelského panstva do některého ze svých domůuprostřed města.

„Snad nějakým průkopem pod řečištěm vltavským?“ otázal seposměšně profesor. „Neboť, jak povědomo, ze tří královských domůVáclava IV. ležely dva na Starém Městě a třetí dokonce až na Zderaze.“

„Velmi možná, že takovým průkopem!“ odsekl příkře pan Brouček, podrážděn již pohrdlivým způsobem a tónem nadutého profesora. „Či snad myslíte, že by takový tunel nikdo neprovedl? Dávno již četl jsem o průkopu pod řekou Temží v Londýně a tuhle stálo ve všech novinách, že chtějí prokopati veliký tunel pod mořským dnem z Anglicka až do Francouzska. Prosím!“

„Ale, ale, drahý pane! Co je možno za našich dnů – za nynějšípokročilé techniky –,“ začal profesor, usmívaje se dále svým hrdopyšným způsobem; ale Broučkův spolubojovník přerušil prudce tyto výklady.

„Oho, snad nemyslíte, pane profesore, že za stara neuměli se zavrtat právě tak pořádně do země jako nyní! O tom by vás mohly nejlépepoučit příbramské doly nebo třeba kutnohorský Osel!“

„Bodejť že každý osel!“ dotvrdil rozdrážděný pan Brouček, kterýnáhodou o kutnohorském dolu toho jména neměl tušení. „Sám bych vám mohl jmenovati rytířské hrady, od kterých vedly tajné chodby podhorami a doly, skalami a lesy až k jiným hradům několik mil cestyvzdáleným – několik mil – rozumíme, a to je něco více než krátký tunel pod Vltavou. Na příklad od hradu Eulensteinu až k hradu Teufelsburgu –pamatuju-li se dobře –. Ale tehdáž odbyly se takové věci v tichosti,kdežto nyní tropí se po celém světě pekelný povyk s ledajakou prokopnutou úžinou!“2 13

Netřeba podotknouti, že také hrady Eulenstein a Teufelsburg, ojejichž poloze nemohu čtenáře poučiti, byly výtěžkem mladistvé rytířské četby páně Broučkovy.

V debatě, která nabývala každou chvilkou větší živosti a vášnivosti, účastnili se horlivě všichni přítomní, vyjma jediného pana Würfla, který ledva stačil naplňovati sklenice v řečnickém zápalu o překotvyprazdňované. Největší práci měl s oběma sklenicemi pana domácího. Brouček stává se totiž v poslední době starostlivějším o své zdraví a dbá toho, aby pivo bylo řádně odstálé, pročež si dává přinášeti dvě sklenicenajednou, které se mu nyní výborně hodily k demonstrování polohy hradů Eulensteinu a Teufelsburgu. Posádky hradní představoval obsah obou sklenic a tajnou podzemní chodbu páně Broučkovo vlastní hrdlo, jímž upláchla obyčejně posádka Teufelsburgu dříve, nežli mohl pan Würfel zásobiti Eulenstein novými silami. Ba, pan domácí vzpomněl si ještě na třetí hrad, jakýs Unkenfels, mající s oněmi také podzemní spojení, a rozšiřoval své demonstrace i tímto směrem, až ho profesor důtklivě upozornil, že domnělý Unkenfels jest jeho (profesorova) vlastnísklenice a nemá pro dnes pranic co činiti s tajnou chodbou pana domácího.

Řečnický boj skončil úplným vítězstvím pana Broučka. Odpůrce za odpůrcem poražen dával se na útěk, až posléze náš hrdina zůstal na opanovaném bojišti samoten s panem Würflem, který další jehovýklady sice provázel naprostým souhlasem, ale přitom vytrvale porovnával své remontoirky s nástěnnými hodinami. Čtenáři „Výletu do měsíce“ znají již význam tohoto konání a nepodiví se tedy, že pan domácí po chvíli zaplatil svůj řád a svou známou měsíční chůzí opustil hostinskou světnici.

Na neštěstí byl pan Würfel zaměstnán odklízením spoust na bojišti a nevyprovodil proto jak obyčejně vzácného hosta předsíňkou až na ulici, nýbrž zvolal za ním jen „Šťastnou dobrou noc, pane domácí –“ sšelmovským dodatkem: „a pozor na měsíc!“

Pravím: na neštěstí, a měl bych spíše říci: na štěstí, neboť bez tohoto opomenutí páně Würflova nebyl by asi pan Brouček zažil nové úžasné dobrodružství a nebyla by povstala tato kniha.4 15

Ale než přikročím k vylíčení následujících událostí, uznávám za vhodné podati čtenářstvu některé místopisné zprávy, ač nepochybuji, že snad již každý uvědomělý Čech navštívil věkopamátné východiště objevů Broučkových.

Hostinec pana Würfla leží asi uprostřed Vikářské uličky, naproti vzrůstající nové lodi svatovítského chrámu. Zasklenými dveřmi vchází se z ulice do nevelké předsíně, z níž vstupujeme napravo do hostinské světnice, rovněž nevelké, avšak útulné, hledící dvěma okny doVikářské uličky a jedním ke dvorku při Jelením příkopu. Vzhledem kohromnému významu této místnosti pro lunozpyt a domácí historii mohl bych podrobně vylíčit i několik stolů se slánkami a pepřenkami, vzorně ohmataného národního střelce a několik obrazů s uměleckéhostanoviska snad nikoli nezajímavých, ale především po důkladné restauracivolajících; než ponechávám takovou svědomitost těm kolegůmspisovatelům, kteří nemohou zavaditi o žádný, pro čtenářstvo úplně lhostejný brloh, aby nesepsali zevrubný inventář všech jeho svrchků, že by v něm ani nejpřísnější exekutor žádné mezery nenašel. V pozadí vedou dveře do jiné místnosti, nepřístupné profánním navštěvovatelům hostince;jenom pan Würfel, chce-li obětovati domácím lárům a penátům, vchází tam jako velekněz do nejvnitřnější svatyně.

Leč vraťme se již z hostinské světnice do předsíně. V pozadí jejím otvírají se dveře do kuchyně a napravo vede druhý východ do krytého schodiště, v němž dole po jedné straně vchází se do sklepa a po druhé na romantický dvorek, dříve již vylíčený.

Toť stručný soupis místností Vikárčiných – jak by asi napsal vnejryzejším slohu světový cestovatel Josef Wünsch. Vítanou pomůckoubude čtenáři situační plánek pilným ilustrátorem přidaný.

Pan Brouček vyšel tedy z hostinské světnice do předsíňky; ale co se dálo v nejbližších okamžicích, zůstane snad navždy zahaleno clonou neproniknutelné záhady... Würfel chová sice nezvratné přesvědčení, že pan domácí – bezpochyby ještě v hlubokých myšlenkách o sporné theorii tajných chodeb – cestu si spletl a předsíňkou místo ke dveřím na ulici v opačnou stranu ke schodům na dvorek vedoucím zamířil; ale pan



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist