načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nové začátky - Karel Václav Kupka

Nové začátky

Elektronická kniha: Nové začátky
Autor:

Děj románu se odehrává na přelomu 80tých a začátku 90tých let minulého století. Pádem komunistické vlády se začal rodit nový kapitalistický stát na základech, které byly budovány ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 142
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-6070-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Děj románu se odehrává na přelomu 80tých a začátku 90tých let minulého století. Pádem komunistické vlády se začal rodit nový kapitalistický stát na základech, které byly budovány zpravidla lidmi, úzce spojenými s minulým režimem. Protagonisty románu jsou dvě rodiny, jejichž životní hodnoty se od sebe diametrálně liší. Jediným spojovacím článkem mezi nimi je láska jejich potomků, kteří se rozhodli spolu žít a nedbat na rady a předsudky svých rodičů. Nikdo z nich netuší, jakou hru s nimi rozehraje osud, který bývá v lidském životě někdy mimořádně krutý. To se ale čtenář doví až ve druhém dílu románu pod názvem Těžká volba.

Zařazeno v kategoriích
Karel Václav Kupka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nové začátky

Karel Václav Kupka

Text © 2016 Karel Václav Kupka

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016

1. vydání © Lukáš Vik, 2015

ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-068-7

ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-069-4

ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-7536-070-0

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


Nové začátky

Bylo to v létě roku 1989, kdy se rodina Václava a Kamily Hroudových přestěhovala z centra města Olomouce do malebné jihočeské vesnice Krásná, poblíž rakouských hranic. Oba měli za sebou již šťastné dvacetileté manželství se dvěmi dospívajícími ratolestmi. Osmnáctiletá dcera Zita právě odmaturovala na olomouckém gymnáziu a netrpělivě očekávala výsledek přijímacích zkoušek na Lékařskou fakultu UK v Praze.

Sedmnáctiletý syn Bořek s odřenýma ušima dokončil 3. ročník strojní průmyslovky v Olomouci a poslední 4. ročník dokončí v nedaleké Kaplici. Příčina jejich rozhodnutí se přestěhovat byla v rodinné vile, kterou zdědila Kamila Hroudová po své zesnulé tetě. Byla to krásná a výstavná budova z počátku první republiky, kterou již dávno zesnulý strýc Hubert nechal přebudovat ve stylu bohatých měšťanů minulého století v luxusní sídlo se zimní zahradou, bazénem a zahradním jezírkem se zlatými rybkami. Hroudovi se ani nemuseli dlouho rozmýšlet, zda opustit velký a prostorný byt v centru Olomouce, neboť atmosféra na střední ekonomické škole, kde Václav Hrouda vyučoval jazyky, byla

se stále napjatější politickou situaci již neúnosná,

a proto se rozhodl od nového školního roku

nastoupit v krumlovském gymnáziu jako vyučující

ruského jazyka a němčiny. Manželce Kamile také

v olomoucké fakultní nemocnici nebránili změnit

podnebí, neboť na její uvolněné místo dětské

lékařky již měla políčeno dcera tajemníka OV KSČ

v Olomouci. Proto jejich odchod po dvaceti létech

nenesl žádnou známku nostalgie, ale jen trochu

hořkosti, která se v nich zakořenila za dvacet let

budování socialismu. Né, že by se měli špatně

za vlády bolševika, ale nebyli jedni z těch dojičů

socialismu, kteří si uměli život zařídit tak, aby

za minimální námahu měli maximální odměnu.

Bylo to prostě v nich a ve stejném duchu se snažili

vychovávat i své děti.

„Václave, máš už přichystané všechny věci do

školy?“ Volala z jídelny Kamila na svého muže,

který na druhý den měl nastupovat do nového

zaměstnání.“ „Buď bez obav ženo,“ odpověděl

Václav. „Raději se podívej do kalendáře a zjistíš, že ti

to také krátí. Od 1. nastupuješ v nemocnici a zatím

jsi ji viděla jen z okna auta. Já ti nevím, když se do

toho kalendáře tak dívám, neměla by mít už dávno

Zita z té Prahy nějakou zprávu?“ „Vždyť jsi říkal,

že tam máš nějakého kamaráda spolužáka, který

se na to podívá!“ „Asi máš pravdu. Úplně jsem na

to s tím stěhováním zapomněl a Zita, místo aby mi

to připoměla, má jenom plnou hlavu těch nových

kamarádek a samozřejmě i kamarádů. Zejména ten

vlasatý fracek z opačného konce se tady v poslední

době moc ochomýtá a ani pořádně nepozdraví,

když mě potká na tom svém horáči.“ „Ty myslíš, že

každý v tobě pozná kantora, kterého musí zdravit

už z daleka? A vůbec, jak může vědět, že jsi zrovna

Zitin otec?“ „No dovol, tak se na mě podívej,

nejsme snad z jednoho hnízda?“ „Prosím, tě, moc

se nenaparuj, víš přece, že jistá je jenom matka!“

„To jsi mě teda dojala. V tomto případě dovol,

abych se teda zasmál. Cha, cha, cha! Hned zítra

zavolám Frantovi na fakultu, co se děje, ale budeš

mi to muset připomenout, abych při své inaguraci

ve škole nezapoměl na budoucnost vlastní dcery.

Když už mluvíme o svých dětech, kde je vlastně

Bořek? Slíbil mi, že mi pomůže vyměnit olej u té

naší „popelnice“ a od rána je v trapu!“ „Nediv se,

užívá si poslední dny prázdnin a sžívá se se svými

budoucími spolužáky.“ Omlouvala jej Kamila. „To

jsem zjistil, když předevčírem přišel domů a smrděl

pivem a cigaretami, jak poslední bezdomovec. Co

to byla vlastně za akce?“ „U jednoho kamaráda na

zahradě oslavovali konec prázdnin nebo léta a při

tom opékali prase a myslím, že tam měli i bečku

piva.“ „Prosím tě, kdo jim na to dává peníze, vždyť

to musí stát majland. Snad ho v tom nepodporuješ

za mými zády, Kamilo?!“ „Ale vůbec ne, prý to

všechno financoval otec toho kamaráda, u kterého

to všechno probíhalo.“ „Teda, to má někdo rodiče,

když si mohou dovolit financovat takovou akci. S

těmi by se chtěl seznámit, možná, že by nám půjčili

na nové auto.“ „Klidně můžeš, řekni Zitě a ona to

zařídí.“ „Jak, Zitě? Co s tím má ona společného?“

„Je to totiž tatínek toho vlasatého fracka na tom

horáči, který tě nezdraví,“ odpověděla Kamila.

„To nemyslíš vážně?“ vyhrkne Václav. „Vždyť

jsi říkala, že to pořádá Bořkův kamarád nebo

spolužák a on má nejmíň dvacet!“, rozčíleně povídá

Václav. „No, to snad není na škodu, když bude

mít Bořek starší kamarády a navíc je to kamarád

od Zity,“ řekla Kamila. „To je pěkné, ty snad máš

i reference o jeho rodině a já zase vypadám jako

pitomec, kterému se nic neřekne!“ zlobí se Václav.

„Ale jdi, jen jsem potkala prodavačku z obchodu,

kde chodíme nakupovat a ona to říkala.“ „Sama,

jo?“ povídá Václav. „Ne, když jsme se setkaly u

kadeřníka a potom jsme zašly na kafe do cukrárny

na náměstíčku,“ upřesňuje Kamila. „Tak co ti ta

nejinformovanější osoba v širém okolí sdělila?“

zabručí Václav. „No, nic moc. Já jsem se jen zmínila

o našich dětech a jejich kamarádech a ona spustila

sama. Že tatínek toho vlasáče pracuje jako vedoucí

autoservisu a povídá se, že má nějaké kšefty s

autama z Rakouska a Německa.“ „Prosím tě,“

povídá Václav. „Za to by ho dneska zavřeli, až by

byl černý! Nevěř všemu, co se povídá.“ „Proč bych

neměla? Z čeho by postavil takovou vilu s bazénem,

dvě auta, dvakrát ročně u moře? To přece nejde z

jednoho platu vedoucího autoservisu!“ „Snad dělají

dva?“ zeptal se Václav. „Houby dva!“ odpoví Kamila.

„Jeho žena nepracuje a ještě údajně, tam dva krát

týdně chodí uklízet ta stará paní Javorková, co

uklízí v obchodě.“ „Tak tomu nerozumím,“ kroutí

hlavou Václav. „My makáme jak barevní, oba máme

vysoké školy a můžeme si dovolit dovolenou jednou

ročně na Sázavě. A takový vedoucí autoservisu

nás přečůrá oba. Kde ten svět spěje?“ posteskl si

smutně. „Ona Mráčková, ta pokladní, povídala, že

on taky tu automobilní průmyslovku udělal pomocí

svého stranického strýčka a potom si pro maturitní

vysvědčení přijel na praseti a odrážel se husou

v každé ruce!“ „Asi budeš mít pravdu. Někomu hoří

i voda a někdo, jako my, bude mít kulový po celý

život.“ „Však se neboj,“ říká Kamila „Žádný strom

neroste do nebes a tak dlouho se chodí se džbánem

pro vodu, až se ucho utrhne!“ „No dej mi už svátek

s pitomcem, ať už k tomu svému mamonu přišel, jak

chtěl, mě by teď nejvíc potěšilo, kdyby to té naší káči

vyšlo s tou vysokou, „konstatuje Václav. „A vůbec,

nevíš kde je?“ „Jela se projet na kole k rybníku. Tady

máš na stole vzkaz, že se vrátí, až přijde.“ „No to mě

teda podrž!“ rozčiluje se Václav. „Ze syna se pomalu

stává narkoman a opilec a dcera trénuje na Tour de

France. Budu si muset s oběma vážně promluvit,

jak si to vlastně představují do budoucna!“ „Ne,

víš co?“ povídá Kamila. „Než si s nimi promluvíš,

tak napřed zavolej do té Prahy, abys už měl v ruce

nějaký argument, když je pořád toužíš vychovávat.“

„Jen se neboj, já mám dost pádných argumentů

týkajících se jejich výchovy, vždyť jsem přece

dlouholetý pedagog!“ konstatuje Václav. „Právě

proto!“ řekla Kamila potichu, aby to dlouholetý

pedagog neslyšel.

Zita měla domluveno, že v sedm večer bude

u rybníka za vsí čekat na Jardu, který jí slíbil

originálku kazety americké hitparády, kterou mu

fotřík vozí z rajchu, když jezdí za kšeftem. Měl

sebou vzít i super strojovnu SONY, kterou mu

dovezl z Rakouska k jmeninám. Čekala již dobrou

čtvrhodinu, když najednou slyší hluk motoru. To si

to už po hrbolaté polní cestě hasí Jarda v tatíkovém

mercedesu, který nedávno koupili od nějakého

rakušáka. Brzdy zaskřípaly a motor se zastavil. „To

valíš bulvy?“ volá Jarda staženým okýnkem. „Teda

zírám!“ odpoví Zita. „Až ti na to fotřík příjde,

tak z tebe udělá dva malé do školky!“ „Bez obav,“

pohotově odpoví Jarda. „Tenhle pekáč mi dnes

věnoval můj otec, nebo otčím, jeden nikdy neví,

za to, že jsem konečně obdržel modrou knížku a

nemusím na tu posranou vojnu a můžu v klidu

makat u něj v servisu. Víš jaké je to terno?“ směje

se Jarda. „Já nevím,“ říká Zita. „Mě to připadá, jako

by tě pasovali na méněcenného kripla, který není

ani schopen se postavit do pozoru nebo udělat

čelem vzad!“ „To jsou jenom legendy a bajky, že

není chlap ten, který nebyl na vojně. Co z toho

ti chlapi mají, že za ubohý žold se nechávají dva

roky buzerovat v kasínu? Já ti odpovím, hovno!“

řekl Jarda. „Víš, ty vůbec kolik si můžu u fotříka

v servisu za ty dva roky nahákovat peněz? To si

chlapi zocelení vojnou, nevydělají ani za deset let!“

„A co ti vlastně je, že ti dali tu modrou knížku?“

zeptala se Zita. „Abych ti pravdu řekl, tak velký

kulový, ale fotřík opravoval káru od nějakého

lapiducha z odvodní komise a víš, jak to chodí,

já tobě a ty mi. Trvalo to sice nějakou dobu, ale

přiklepli mi ji. Jakou blbinu do těch lejster napsal,

to ví jenom on a pánbůh,“ filosofoval Jarda. „Kde

máš ale tu kazetu a magič, jak jsi slíbil?“ „Nastup

si do káry a uvidíš ten stroj, který tam ten rakušák

nechal. Bedny jsou taky slušné, tak nasedni a já to

trošku osolím, ať z toho máš ten správný umělecký

zážitek.“ nabádá Zitu. „Ale tatínek mi říkal, abych

s cizími lidmi do auta nesedala!“ napodobila malou

holčičku Zita. „Ten tvůj tatínek ti neřekl, že děti

nosí čáp? Kdyby ti to řekl, tak bys bez obav mohla

nasednout do jakéhokoliv auta, aniž bys měla

obavy z případného otěhotnění,“ zažertoval Jarda.

„No právě, tuto kravinu o čápovi mi mojí rodičové

vytloukali už v ranném předškolním věku. Já mám

totiž rodiče vzdělané a pokrokové, takže auto a

osobu opačného pohlaví, než mám já, považuji

dodnes jako potencionální nebezpečí nechtěného

početí, které by mi při mém plánovaném vzdělání

na lékařské fakultě značně zkomplikovalo studium,

neboť přednáškové sály nejsou dosud vybaveny

útulky pro děti,“ zakončuje své zeširoka podané

vysvětlení Zita. „Já jsem nikdy nevěřil, že odmítnutí

případného pohlavního styku, může mít tak

zeširoka podané filozofické zdůvodnění. Stačí přece

říct, dnes souložit nebudeme, já to přece v klidu

uznám a do zítřka to vydržím. Jsem přece chlap, i

když mám modrou.“ „Ty jsi teda kecka nejhrubšího

zrna, raději tam zasuň tu kazetu a vydýchej to na

čerstvém vzduchu,“ uzemnila jej Zita. Jarda měl

pravdu. Ten rakušák tam skutečně nechal velice

výkonný stroj, protože při polovičních basech je

přišel vyhnat porybný, kterému začali plašit ryby.

Proto nastartovali a odjeli do vzdáleného lesíka, kde

nebylo zvěře, hajných, ale zato krásná černá skládka

veškerého haraburdí, které naše společnost dovede

vyprodukovat.

Sluníčko už zapadlo a měsíční úplněk nám

osvětloval interiér auta. Poslouchali jsme největší

pecky americké hitparády, když najednou při

sentimentálním ploužáku mě Jarda vzal kolem

ramen a opřel mou hlavu o své rameno. Sama jsem

v tom neviděla nic špatného a přiznám se, že mi

to dělalo dobře. Vyzařoval z něho takový klid a

pohoda, kterou podbarvovala ta pomalá hudba.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet krásnou

melodií, když najednou jsem na hrotu svého

pravého prsu ucítila jeho prsty. Jemně jej začaly

hladit přes tenkou letní blůzku a okamžitě obě mé

bradavky ztvrdly jako nezralé višně. Nedala jsem na

sobě nic znát, ale Jarda poznal, že mi jeho počínání

není lhostejné. Udýchání, zchvácení, ale velice

lehcí se svalili na záda a vychutnávali sladké chvíle

rozkoše. Po chvíli si začali uvědomovat, co vlastně

udělali a jaké by to pro oba mohlo mít následky.

„Co myslíš“, první se ozvala Zita. „Neudělali jsme

blbost, když jsme to dělali bez ochrany? Tatík by

se asi zvencnul, kdybych teď, před vysokou, byla

v jináči.“ „Ale, to jsou jenom takové rodičovské

kecy“ povídá Jarda. „Normálně bychom se vzali

a na celou vysokou bys mohla hodit bobek. Můj

fotřík by všechno zařídil tak, že bychom si žili

jako v ráji.“ „Poslyš, Jardo, kde vlastně bere tvůj

tatík tolik prachů na barák, všechny ty auta, včetně

tvého meďáku?“ „To víš děvče, kdo umí, ten umí

a ten kdo to neumí, tak učí přiblblé parchanty ve

škole nebo obskakuje hypochondry ve špitále.“ „No

dovol?“ ohradí se Zita. „To chceš říct, že naší jsou

blbí, když se živí tímto způsobem?“ „To neříkám,

ale kdyby vám tetka neodkázala barák, než natáhla

brka, tak byste do dneška bydleli v betonové krabici

tam někde na Hané. Ale vykašli se na to, co kdyby“,

povídá Jarda, „Zatím je to doufám v pohodě, jestli

můžu mluvit za sebe, protože něco takového jsem

od tebe nečekal. Jsi hotová dračice a já tě za to moc

miluju.“ Přitáhl si hlavu na své rameno a dal jí pusu

na čelo. „Já nevím“ nesměle špitla Zita, „Co se to

se mnou stalo a teď se strašně stydím.“ „Prosím tě,

nebuď labuť. Vždyť je normální, když se dva milují“,

ubezpečil Jarda Zitu. „Já vím, ale mám strach, že

to na mě naší poznají, až se vrátím domů.“ „Ježíši!

Kolik je vlastně hodin? Už jsem měla být dávno

doma. Taťka jde zítra do nové rachoty a já ho chtěla

poplivat pro štěstí před spaním.“ „Vůbec tě to

nemusí mrzet“, říká Jarda, „Já si myslím, že na tom

pitomém gymplu moc štěstí nenadělá. Mě vyrazili

hned v prvním járu, jako absolutně neadaptabilní

individuum, se sklony šířit mezi studenty lživou

kapitalistickou propagandu, která spočívala

v nošení riflí, dlouhých vlasů a přechovávání

módních výstřelků techniky, kterou produkuje

kapitalistická společnost, aby narušila rovnováhu

našeho socialistického zřízení.“ „To mi neříkej, že

tě vyrazili pro takovou pitomost? To by potom byli

všichni na tom gymplu úplné paka“, zauvažuje Zita.

„Takže aspoň tvůj tatík tam bude jediný normální.

Tak pojedeme, abys jej mohla jako normálního

poplivat před vstupem do výrobny mlčenlivých a na

všechno kývajících bolševických kreténu.“

„No to je dost, že jdeš! Kdes byla tak dlouho,

už jsem měl o tebe strach, že se ti něco stalo!“

Starostlivým pohledem doprovází z jídelny Zitu

otec Václav. „Ale byla jsem se na kole projet u

rybníka a potom jsme kecali s kámoškama na hrázi“

vysvětluje Zita a maličko se u toho začervená. Ještě

štěstí, že je v jídelně šero, takže si toho detailu otec

ani nevšimnul. „O čem šla řeč?“ zeptal se zvědavě.

„Ale samé blbosti o škole a hlavně o tom gymplu,

kde zítra nastupuješ. Víš, holky říkaly.... „Jenom

holky?“, zeptal se otec zvídavě. „No, kluci taky, že

ten říďa, je pěkný kréten.“ „Prosím tě, jak se to

vyjadřuješ“, ohradí se Václav. „Takhle by mohli

potom mluvit i o mě.“ „Ale ne, ty jsi úplně jiný, tebe

přece znám. Holky, které teď odmaturovaly jako já,

říkaly, že říďa a většina prófu jsou kádrové rezervy

pro vyšší funkce ve školství, takže se máš na co

těšit. Já se jdu osprchovat a mažu na kutě. Tobě ale

přeju, abys je všechny zítra převálcoval. Pfuj, pfuj,

pfuj“, symbolicky jej Zita poplivala přes rameno a

odkráčela do koupelny. Václav chvilku přemýšlel

o jejich slovech a nakonec řekl: „Nějak bylo, nějak

bude. Těch deset let, co mi zbývají do penze, to

musím vydržet i s bodákem v zadku.“ Zvedl se a

odešel do ložnice, kde už spokojeně pochrupávala

jeho žena Kamila. Na polštáři mu ležel vzkaz.

Nezapomeň volat do Prahy, Kamila.

Ráno se Zita probudila, když už otec odešel do školy a matka se zrovna vracela z ranního nákupu. Bratr Bořek už brzo ráno vyrazil na kole za svým kamarádem Jardou. Nemohla si vybavit celý noční sen, který byl o Jardovi, hlavně na jeho začátek. Konec však byl nádherný! Milovali se v zahradním altánku u Jardy a potom se nazí koupali za svitu měsíce v bazénu.

„Zito! Už jsi vzhůru?“ Volala matka ode dveří, když položila těžké nákupní tašky do předsíně. „Ale jo“, odpověděla rozmrzele, protože matčin hlas přerušil niť jejího sladkého snění. „Pojď mi pomoct s nákupem!“ Zita neochotně vstala a ještě rozespalá vešla do předsíně, aby matce pomohla. „Prosím tě, co to máš na krku. Neštíplo tě něco, vždyť to máš celé zarudlé,“ starala se matka. Zita hned přiskočila k zrcadlu a prohlížela si rudou skvrnu na krku. Už jí to bylo jasné. Jarda! Pitomec jeden a já káča o tom ani nevím, řekla si v duchu. „Asi to bude od toho velkého komára, který mě včera na hrázi štípl do krku. Běž a dej si na to desinfekci a studený obklad,“ radila máma - lékařka. Jenom doufám, že to nebyl žádný infikovaný prevít, říkala si sama pro sebe. To já doufám taky, přitakala Zita.

Den byl jako malovaný, ale paprsky slunce

nebyly tak ostré a ohlašovaly už brzký konec léta a

taky prázdnin. Odpoledne přišel Václav s prvního

dne nového zaměstnání a hned ve dveřích hlaholil.

„Představ si Kamilo, že jsem jako nový člen

pedagogického sboru dostal na starost jazykovou

učebnu a třídnictví v prvním ročníku. To bys

nevěřila, kolik mi celá příprava zabere času a do

1. září zbývá týden!“ „Volals?“ Zastavila vodopád

jeho slov Kamila. „Ale ano“, zabručel naštvaně

Václav. Představ si, že ten kamarád Franta se začal

vykrucovat jako had, že doba je nepřehledná a

on si teď nemůže dovolit šlápnout vedle a samé

takové kecy. Takže jsem se ho zeptal přímo.“ „No

a co ti řekl?,“ zeptá se zvědavě Kamila. „Jestli mám

být slušný, tak celkem nic.“ „Jak nic?“ naléhala

Kamila. „On si zkrátka nechce pálit prsty, aby se

náhodou nezviditelnil ve špatném světle!“ „A to

jsi tvrdil, že je to tvůj nejlepší kamarád ze studií,“

řekla s posměchem v hlase Kamila. „Spíše to byla

taková kurva, převlečená za kamaráda,“ odtušil

Václav. „Asi s největší pravděpodobnosti se naše

Zituška do Prahy letos nedostane, ale může to

zkoušet každý rok. Dověděl jsem se, že někteří to

na Lékařskou universitu UK zkoušejí až pět krát

než je přijmou.“ „To mi chceš říct, že nás tady

bude Zita obšťastňovat svou přítomností dalších

pět roků?“ zděsila se Kamila. „Samozřejmě, že

nebude trčet doma. Už jsem se informoval, že v

Krumlově otevírají denní nadstavbové studium pro

absolventy gymnázií, které je takovou přípravkou

pro studium medicíny. Kdyby to náhodou nevyšlo

příští rok, tak za další by byla zdravotní sestrou, o

které je také zájem. A vůbec, kde je, abych to s ní

mohl v klidu prodiskutovat?“, zeptal se Kamily. „Ale

odpoledne tady kroužilo to vlasaté individuum,

které tě nezdraví a odjeli se koupat k rybníku.“ „Já

doufám, že to zase nebude téměř půlnoční návrat

jako včera! To bych ji už musel něco říct,“ zabručel

Václav. „Prosím, tě, nech ji, vždyť odmaturovala za 5

a jsou to její možná poslední prázdniny!“ hájila Zitu

Kamila. „Jak tak poslouchám, zatím děla všechno

pro to, aby to její poslední prázdniny byly!“ odtuší

Václav. Sám nemá ani zdání, jak blízko je pravdě.

Prázdniny skončily a Kamila Hroudová

nastoupila na místo dětské lékařky v

českokrumlovské nemocnici. Zita se musela

vyrovnat s faktem, že Praha je pro ni zatím vzdálená

budoucnost a na poslední chvíli byla přijatá na

nadstavbové dvouleté studium na střední zdravotní

škole v Českém Krumlově. Bořek se rychle zorientoval v novém prostředí strojní průmyslovky v Kaplici a se svými novými kamarády zahájil poslední maturitní školní rok. Co celé rodině Hroudových nové prostředí přinese, to zatím nikdo z nich netuší. Kolo času se pomalu otáčí a začíná psát nové stránky našich dějin.

Je 17. listopad 1989.

„Kamilo, pojď se podívat, co to zase v té Praze blbnou! „volal Václav od zpráv v televizi. „Nemůžu, spálí se mi cibule.“ odpovídá Kamila z kuchyně. „Stejně už je to týden jedno a totéž, vůbec tomu nerozumím.“ „To já už do toho asi začínám vidět,“ odpovídá Václav. „Jenom mi není jasné, jak ti slavní komunisti, s takovým mocenským arzenálem jako jsou policajti, vojáci a lidové milice, sedli na zadek před pár študáky a komedianty. Mně se zdá, jako by to bylo už předem nějak dohodnuté, aby si všichni mysleli, že politický převrat lze uskutečnit bez jediného výstřelu. Osobně si myslím, že je to blbost, protože bychom byli raritou ve světových dějinách.“ „Prosím tě nefilosofuj a radši mi řekni, kde jsou ty naše děcka. Už tu dávno měly být na večeři!“ ukončí Václavův projev Kamila. „Jak to mám vědět? Vidíš, že nastává nová doba a naše ratolesti chtějí být u toho. Ve škole jsem viděl nějaký plakát

o mítinku na náměstí. Mělo to začít v šest večer,

takže jestli se nepletu, tak ti naší revolucionáři tam

budou dřepět až do konce!“ „No konečně, už jsou

tady,“ říká Kamila, když uslyšela klapnutí hlavních

dveří. „Já vám řeknu,“ spustila Zita ode dveří. „To

jste měli vidět ten rachot. Představte si, že tam

přijeli študáci z Prahy a s nimi byl i nějaký Klaus

z ústavu prognostiky nebo čeho a ten vám mluvil

jako z partesu. Že už je konec vlády jedné strany

a že když u nás konečně zvítězí demokracie, tak

se za pár let budeme mít všichni jako v Německu

nebo Rakousku!“ „Prosím tě, zastav a běž si

umýt ruce a Bořek taky!“ rázně zastavila Zitin

slovní průjem máma Kamila. „Ty už mluvíš jako

taťka, však se zeptej Bořka, ten to slyšel taky!“

bránila své nadšení Zita. „Tak už se naši sametoví

revolucionáři dostavili, takže můžeme konečně začít

večeřet“ konstatoval otec Václav, který se zvedl od

mimořádných zpráv a zasedl u prostřeného stolu

v jídelně. „To tvoje nadšení Zito, mi připomíná

mě v osmašedesátém, jak k nám přijeli Rusáci. Je

fakt, že to bylo něco jiného, protože oni přijeli s

tanky, ale ty demonstrace a to semknutí národa

proti nim, mi připomíná to, co se děje teď. Jenom

doufám, že to všechno nadšení nevyprchá s prvním

výstřelem do vzduchu! Dobrou chuť,“ ukončil otec

svůj komentář. Sám ale nevěděl, co si má o tom

všem myslet a jak se orientovat v této hektické době,

která buď některé vynese do bezoblačných výšin a

druhé semele na prach a zadupe do země. Ale čeho

by se měl bát? Nikomu neublížil, komunista nebyl,

nedonášel, poctivě pracoval a nekradl. Tak proč?!

Když ráno Václav vstoupil do sborovny, setkal

se s ustrašenými pohledy svých kolegů a kolegyň,

kteří vypadali jako by tam nocovali. „Vy jste tam byl

taky, pane Hrouda?“ zeptala se Václava fyzikářka

Dagmar Čapková, kterou studenti přezdívali

„Čapka“ pro její jméno a nemožné pokrývky hlavy,

které nosila. „Kde myslíte, paní kolegyně?“ zeptal se

schválně nechápavě Václav. „No přece na náměstí v

šest večer!“ odpověděla pohoršeně „Čapka“.„Přece

toho byla celá škola a v rozhlase to hlásili, všude

byly plakáty a jezdilo nějaké auto s amplionem.

Toho jste si nevšiml, pane kolego?“ „Ale všiml“,

odtušil Václav. „Jenom v poslední době nemám

na takové blbosti ani čas, ani náladu.“ „Teda, to

jsem si nemyslela, že vy se svým rozhledem a

prožitým příkoří komunismu se k této převratné

době postavíte jinak, pane kolego!“ „A můžete

mi paní kolegyně poradit jak? Když to, co se od

17. listopadu děje, je jen chaos, zmatek a snůška

informací, ve kterých se ani, s prominutím, prase

nevyzná?“ „No já jsem si myslela, že předstoupíte

před studenty vy jako nekomunista a povíte jim o

svobodě, která se před námi otevírá a o možnostech

demokracie, kterou určitě teď nastolíme!“ „Já bych,

paní kolegyně, radši chvilku počkal s vizemi a

prognózami, protože ty už za nás tady chodí hlásat

jeden prognostik z Prahy a zaměřil bych se na

výuku studentů, za kterou jsme sice mizerně, ale

přesto pravidelně placeni. Mimo jiné, za pět minut

zvoní, takže odcházím do hodiny a všem přejí

příjemný den!“ ukončil svůj monolog Václav. „No,

slyšeli jste to?“ pohoršovala se Čapka před ostatními

členy mlčícího pedagogického sboru, který se po

Václavově výzvě začal rozcházet do svých tříd.

Jen tělocvikář Bouček podotkl. „Jen jestli to není

proto, paní kolegyně, že panu kolegovi Hroudovi je

dvakrát více roků než vám!“ A zavřel za sebou dveře

s b orov ny.

„Mohla byste ke mně na chvilku přijít, paní

doktorko?“ ozvalo se ve sluchátku telefonu

inspekčního pokoje. Kamila nevěděla, co po ní

pan primář MUDr. Karel Krátký CSc. bude chtít.

„Posaďte se, paní kolegyně,“ vyzval Kamilu primář

ihned, když vstoupila do jeho pracovny. „Proč

jsem si vás vlastně zavolal. Jste tady nová a já, jako

primář tohoto oddělení, mám za povinnost s vámi

prodiskutovat vaše případná přání, připomínky,

popřípadě vaše podnětné návrhy ke zkvalitnění

naší práce. Jistě jste si všimla, že se nacházíme

v poměrně hektické době, která klade na nás

všechny mimořádné nároky v určitém přístupu

k problematice chodu našeho oddělení, ale v

neposlední řadě se to může odrazit i vchodu celého

našeho zdravotnictví.“ Kamila stále uvažovala, kam

vlastně jeho slovní projev směřuje, ale nemohla

se zbavit dojmu, že sedí na odborové schůzce,

kterou kdysi mívali každé úterý ráno. „Víte, paní

kolegyně, nebudu chodit kolem horké kaše. Jistě

je vám zřejmé, že politická situace v naší zemi

nabrala trošku jiný směr, než na který jsme byli

zvyklí. Proto si volám každého z vás k takovému

přátelskému pohovoru, abych zmapoval aktuální

situaci na našem oddělení. Určitě se k vám dostaly

zvěsti o výběrových řízeních na post ředitele a na

obsazení jednotlivých primariátů v naší nemocnici.

I našeho oddělení se toto bude týkat, i když já, pro

svůj pokročilý věk, by mohl odejít do předčasného

důchodu, ale zatím se necítím do starého železa.

Po určité úvaze jsem dospěl k názoru, že i přes mé

levicové politické přesvědčení, půjdu do výběrového

řízení na post primáře tohoto oddělení. Zda budu

v této funkci potvrzen, bude v rukou výběrové

komise, která by mohla položit na misku vah vedle

mé letité praxe a odbornosti i názor mých kolegů

a spolupracovníků. Neberte to tak, paní kolegyně,

že vás chci nějak ovlivňovat ve vašem rozhodování,

ale bylo by ode mne neseriosní, abych své kolegy a

spolupracovníky na tuto situaci neupozornil. Jsem

ale přesvědčen, že celé výběrové řízení bude spíše

takové malé referendum, ve kterém si určití lidé

budou vyřizovat své nevyřízené účty, takže se může

stát, že odbornost a erudice určitých pracovníků

bude převálcována v minulosti ukřivděnými

politickými amatéry. Stojím v čele tohoto oddělení

už téměř dvacet let a jsem pyšný na to, co jsme za

tu dobu dokázali. Nepřežil bych to, kdyby nějací

disidentští demokraté zničili to, co jsem tady za těch

dvacet let, samozřejmě se svými spolupracovníky

dokázal vybudovat. Neberte to jako nějakou mou

obhajobu, ale měl jsem potřebu vám toto sdělit,

paní kolegyně.“ „Já nevím, pane primáři, co na

to říct, protože jsem zde velice krátce,“ váhavě

zareagovala Kamila. „Ale mohu vás ujistit, že mé

rozhodnutí, jít pracovat na váš primariát bylo

podloženo velice kladnými referencemi vašeho

pracoviště, které je uznáváno i renomovanými

pracovníky v Praze.“ Čímž jsem měla na mysli toho

podělaného Václavova kamaráda Frantu, který na

toto pracoviště pěl oslavné ódy. Jenom teď jsem

si nebyla stoprocentně jistá, zda to nebyla jenom

chvála z tak zvaného politického kamarádšoftu,

nebo skutečná odborná lékařská práce. „Za svou

osobu mohu stoprocentně říct, že budu podporovat

na místě primáře tohoto oddělení jen takového

člověka, který bude splňovat maximální kvalifikaci

v oboru, spojenou se schopností vést kolektiv

kvalifikovaných lékařů. Politická angažovanost

takového kandidáta je mi ukradená. Jestli to bylo z

vaší strany všechno, pane primáři, tak bych, s vaším

dovolením, šla za svými pacienty.“ „Samozřejmě,

paní kolegyně. Z mé strany to bylo vše, co jsem s

vámi chtěl prodiskutovat. Přeji příjemný den a na

shledanou.“ Když se Kamila vrátila na oddělení,

nevěděla, co si o tom všem má myslet, ale za chvíli

na celou věc zapomněla, protože ještě musela udělat

nové příjmy, které v průběhu dopoledne přišly

na dětské lůžkové oddělení okresní nemocnice v

Českém Krumlově.

„Kamilo, už jsi doma?“ hlaholil už od hlavních

dveří Václav. Aniž by uslyšel nějakou odezvu,

tak spustil. „To bys nevěřila, co se dneska ráno

událo ve sborovně!“ „Nesnaž se, máma ještě není

doma“ volala Zita ze svého pokoje. „To nevadí,

tak to povím tobě!“ „Tati, nejsem si jista, že mě

zajímají duchaplné story tvých postklimakterických

kolegyň. Mimo jiné, mám spoustu učení, takže

počkej radši na mámu!“ V tom zarachotil klíč v

hlavních dveřích a do předsíně vešla Kamila. „Ahoj

všichni, je někdo doma?“ „No konečně je tu někdo

s kým si můžu popovídat, protože naše dcera

odmítá pro nával učení se mnou komunikovat“

volal z jídelny Václav. „Vašku to bys nevěřil, co

se mi dneska přihodilo!“ „A jé jej, to bude duo!“

zavolala z pokoje Zita. „To musím ten nával učení

přerušit a vyslechnout události a komentáře z

okresního města!“ „Jaké duo? Co to Zito, meleš?“

ozvala se Kamila. „Však počkej mami, taťka má

taky nějakou zajímavou story. Teď jsem zvědavá,

která bude lepší“ konstatovala Zita a už se usalašila

do houpacího křesla v jídelně. „Já nevím Vašku,

je to pro její uši, ta tvoje story?“ zeptala se na oko

starostlivě Kamila. „Samozřejmě, jisté zhovadilosti,

probírané na poradách pedagogického sboru jsou

někdy mládeži nepřístupné, ale toto je příkladná

ukázka lidské připosranosti, která je, zvláště

českému národu, vlastní.“ odpověděl Václav.

„Nebudete věřit, co zase paní kolegyni Čapkové,

zvané „Čapka“ mezi studenty, chodí po rozumu.

Zeptala se mě, zda jsem, jako nekomunista, už

předstoupil před studenty a vysvětlil jim, jaký ráj

se před námi otevírá s pádem totality a příchodem

demokracie. Já jsem v tu ránu nevěděl, co jí na

to říct a chvála bohu, mě zachránilo zvonění do

hodiny. Tak mi řekni, začíná se u vás v nemocnici

taky tak blbnout jako u nás ve škole?“ „Tak to si

piš, že i u nás to začíná nějak houstnout. Dneska

si mě zavolal primář!“ „Co ti chtěl? Zvednout plat,

nebo ti nabídl svoji funkci?“ „Ani jedno ani druhé,“

odpověděla Kamila. „Začal mi ze široka do ztracena

vysvětlovat, jak to celých dvacet let dobře vedl a

teď, kdy se bude hlasovat o důvěře, má bobky z

toho, že ho vylijou z funkce. Takže si volá každého

z oddělení a snaží se získat body, aby zjistil, jaké

má šance se udržet ve funkci.“ „Podle tebe, má

nějakou šanci?“ Zeptal se Václav. „Podle mého

zdravého rozumu by měla rozhodovat erudice a

né politická příslušnost. Tuto pitomost už udělali

komunisti v osmačtyřicátem roce a víš sám, jaké to

mělo konce!“ „Takže jsi mu řekla, že jej podpoříš?“

vyzvídal Václav. „Přímo ne, ale odpověděla jsem mu

v tom smyslu, že u mě rozhoduje pouze odbornost

a takového kandidáta na primáře, já podpořím.“

„Velice šalamounské,“ odtušil Václav. „A co, když

navrhnou tebe?“ „Jak mě?“ Vždyť jsem tam pár

měsíců i s cestou,“ odpověděla Kamila. „Protože

nejsi profláknutá minulým režimem, a máš na tuto

funkci aprobaci. V neposlední řadě bydlíš ve vile

svého strýce Huberta, který jako buržoazní živel,

byl nepřítelem komančů.“ „Myslím si, že musel být

trochu přítelem svého nepřítele, protože mu sebrali

jenom ten kvelb a vila zůstala jemu. Jiní přišli o

všechno a ještě je zavřeli do kriminálu!“ odpověděla

Kamila. „To ale není odpověď na můj argument!

Vyjádři se jasně, brala bys to?“ zaútočil Václav.

„Nevím, myslím si, že je to jenom velké divadlo, ve

kterém se snaží zviditelnit jenom ti, co za komoušů

drželi hubu a krok a teď se snaží dělat nějakou

sametovou revoluci. Mně se to celé nějak nezdá a

po pravdě nevím, co si o tom mám myslet. Myslím

si, že výměnou primáře na našem oddělení se nic

nevyřeší, ani nezmění, jedině k horšímu. Takže

shrnuto a podtrženo, nevidím jediný důvod, proč by

já o tuto funkci měla usilovat“ odpověděla Kamila.

„Já jenom, abys nedopadla tak jak praví klasik.

Kdo chvíli stál, již stojí opodál a čas již nevrátí se

zpět“ zarecitoval Václav. „Teda, vás poslouchat, to

by vydalo na docela slušnou trilogií,“ vmísila se

do diskuse Zita. „Jak vás tak poslouchám, zřejmě

to nebudete mít v této hektické době jednoduché.

Když jsem na tom náměstí poslouchala toho Klause

z Prahy, měla jsem dojem, že jsme žili na jiné

planetě a to, co se před námi otevírá, bude podle

něho, taková rajská zahrada, kde budou lítat pečení

holubi přímo do huby.“ „Já jsem věděl, proč tam

nemám chodit,“ odtušil Václav. „Poslouchat dvě

hodiny takové bláboly, bych asi nevydýchal. Prosím

tě, Zito, o jaké jiné planetě to žvanil? Tobě doposud

něco scházelo? Chodilas nahá nebo jsi měla hlad?

Já vím, že komanči museli odsouhlasit každou

ptákovinu a bez jejich štemplů byl život složitější,

ale stačilo se nad to povznést, myslet si svoje a

nechodit hlavou proti zdi. Bylo to sice pohodlné,

ale svůj účel to splnilo. V opačném případě jsi byla

v kriminále, jako ti disidenti,“ zakončil svou úvahu

Václav. „Prosím vás, přestaňte s tím filosofováním

a ukliďte stůl v jídelně, budeme večeřet“ ujala se

iniciativy Kamila. „Kdepak že je náš mladý pán,

aby také přiložil ruku dílu?“ nahněvaně se ptá Zita.

„Bořek nechával vzkaz na záznamníku, že se zdrží

u nějakého kamaráda Jardy, který natáčí nějakou

muziku na kazety,“ odpověděla Kamila na Zitinu

štiplavou poznámku. Zita při zmínce o Jardovi

lehce zčervenala a už se na nic neptala. Nechtěla,

aby se řeč vedla o Jardovi a jeho rodičích, protože

Jardův táta zprivatizoval autoservis a bude otevírat

novou prodejnu aut s velkým autobazarem, což je

na místní poměry velmi odvážné. Povídá se totiž,

že kromě úvěru od banky, tam jsou peníze i z jiné

činnosti, která za komoušů byla velice populární.

Proto rychle převedla řeč na něco úplně jiného.

Druhého dne odpoledne čekal Jarda Zitu ve

stříbrném sportovním mercedesu před školou. S

komickou nonšalancí jí otevřel dveře a přes její

údiv řekl. „Kam to bude madam?“ A než stačila

odpovědět, už ji měl v náručí a zavřel jí ústa

dlouhým polibkem. „Prosím tě, Jardo, odkud máš

takový bourák?“ byla její první otázka, když se

po dlouhém líbání vzpamatovala. „To víš, lásko,

voják se stará, voják má“ odpověděl šalamounsky

Jarda. „Tak nasedej a jedem.“ „Kam?“ „Prosím

tě, no přece k nám pro ty kazety, které jsi chtěla!“

„No a co vaši, co jim řekneš?“ „Není komu, odjeli

ráno do Prahy a vrátí se někdy kolem půlnoci.

Fotřík tam jel za nějakým panákem z ministerstva

a mamka určitě vykoupí všechny butiky, nebo jak

se tomu dneska říká. Takže shrnuto a podtrženo,

celá hacienda se saunou a bazénem je na celý večer

naše. Stará Javorková chodí uklízet až ráno, takže

jaký jsem?“ „No já vím, že úžasný, ale co řeknu

doma?“ dělala si starosti Zita. „I na tuto eventualitu

jsem myslel. Brácha dostal za úkol nakukat vašim,

že máte odpolední seminář, který je povinný, takže

poslední autobus, který připadá v úvahu, jede po

osmé hodině. Já tě samozřejmě hodím autem na ten

váš konec, takže máme relativně čas do 21 hod, což

není vůbec málo!“ ukončil svůj perfektní plán Jarda.

„Teda, ty jsi skutečně úžasný, myslíš na všechno. Ale

kdy se budu učit, zítra máme písemku z anče?“ „Co

to je?“ ptá se Jarda. „Přece anatomie lidského těla,“

odpoví smyslně Zita. „Tak to ti řeknu, že tě na tu

písemku připravím prakticky tak, že se už nebudeš

muset učit na zkoušku, i když budeš v Praze na

medině!“ „Tak na to jsem teda velice zvědavá,“

šibalsky odpoví Zita. V tom motor zaburácel a

rychlostí blesku vyrazila stříbrná raketa do míst,

která poskytovala podmínky pro tak náročný

způsob studia, jako je anatomie v praxi.

Když se vrátil Václav domů ze školy, byla Kamila

zrovna v kuchyni a pekla koláč. „Vašku, to jsi ty?“

volala Kamila. „Ano, lásko, doufám, že po mě

kromě sexu, nic nechceš. Jsem k smrti unavený a

mám děsnou chuť na kávu, a na to, co voní v celém

baráku!“ hlaholil z předsíně Václav, když si zouval

boty. „Dones mi, prosím tě, ze sklepa zavařené

jahody, jsou na druhém regálu vpravo“ navedla

jej Kamila. „Protože se jedná o jahody, tak ti pro

ně skočím velice rád,“ mlsně si povídal pro sebe.

„Co to tu tak voní?“ zeptal se, když donesl sklenici

jahod. „Asi zapomínáš Vašíčku, že dneska máme

výročí, kdy jsme se poznali“ vyčítavým hlasem

odpoví Kamila. „Prosím tě, vždyť to je tolik let, že

si to nemůžeš ani pamatovat!“ pobaveně zareaguje

Václav. „Ale když nad tím uvažuju, není to zas tak

špatné, že máš takovou paměť“ přitočí se Václav ke

Kamile a dá ji dlouhý polibek na rty. „Vašku! Co si

od toho slibuješ?“ v žertu pohoršeně zareagovala

Kamila. „Zatím jen tu kávu a koláč s jahodama.

Co bude potom, to ví jen sám všemohoucí.“ „Já

doufám, že ten všemohoucí, nebude po té dobré

kávě s koláčem, také nemohoucí,“ reagovala

dvojsmyslně Kamila.

„Halo, je někdo doma?“ zahulákal od hlavních

dveří Bořek. „Co se děje, hoří?“ rozčíleně

odpoví Václav. „Já hned letím, tati, jenom nesu

vzkaz od Zity, že má nějaký povinný seminář a

přijede po osmé hodině, takže si nemáte dělat

starosti, rodičové. Beru si věci a pádím na basket,

dorazím kolem sedmi, ahoj.“ „A kdy se budeš

učit, studente?“ zastaví Bořka ve dveřích Václav.

„Klídek, tati, víš, že škola není žádný rychlokurz

a enormní psychické zatížení ze školy se musí

zákonitě střídat se zatížením fyzickým!“ reagoval na

otcův dotaz syn. „Nefilozofuj a plav. V sedm ať jsi

doma, nebo tě potom já enormně zatížím fyzicky

řemenem!“ zavolal na upalujícího syna a s hlasitým

vydechnutím zavřel dveře. „Tak si mámo myslím, že

ty naše ratolesti z nás mají srandu,“ konstatoval otec

Vá c l a v.

Jarda se Zitou dorazili k vile Jardových rodičů

a už z dálky bylo vidět, že celý dům působí

opuštěným dojmem. „Vidíš, říkal jsem ti, že

naši doma nebudou.“ Dálkovým ovládačem

otevřel vrata a garáž, do které by se vměstnalo

pět takových aut. Když zaklaply vrata a dveře

garáže, vystoupili oba z auta a vyšli po točitém

schodišti do prostorné šatny před přijímací halou.

Zita civěla jako čerstvě vyoraná myš, protože to,

co viděla, bylo jenom v zahraničních filmech,

kterých teď byla plná kina. Všude na mramorových

podlahách byly drahé koberečky, které vkusně

ladily se zařízením celého interiéru. Podlahové

topení zajišťovalo příjemné teplo v celém domě.

Kde se člověk podíval, tam byla vidět zkušená ruka

projektanta a bytového architekta. Všechno bylo

laděno do teplých, příjemných barev, které byly

umocněny rafinovaným a vkusným osvětlením.

Zita se procházela místnostmi jako ve snách a

nejvíce ji zaujala koupelna se saunou a malým

zapuštěným bazénkem. „Teda Jardo, já zírám, jak

si tady žiješ! To muselo stát balík, takový barák,

auta a všechno to kolem.“ „To víš, voják se stará,

voják má, jak se kdysi říkávalo za komoušů na

vojně“ se smíchem odpověděl Jarda. „Prosím tě,

čemu se směješ? Naši makají oba jak barevní a

zatím jsme se zmohli na ojetou kraksnu, opravenou

vilu po strýčkovi a o prázdninách čtrnáct dnů pod

stanem na Sázavě. Nedovedu si představit, jak se

dá vydělat na takový luxus!“ na oko nahněvaně

reagovala na Jardův smích. „Není to tak složité,

jak si myslíš,“ vysvětloval Jarda. „Táta vyhrál

konkurz na privatizaci autoservisu, který ještě

rozšířil o autobazar a značkovou prodejnu nových

mercedesů. Skopčáci jsou celí bez sebe, že ti

naši noví kapitalisté, tak prahnou po těch jejich

luxusních fárech a zbytek lůzy zásobují slušně

ojetými kraksnami. Tatík má z toho velice slušnej

vejvar, takže nám zbývá i na ten chleba s máslem.“

„Jak se tak rozhlížím, tak na tom chlebíčku s

máslem je i pěkná hromádka uheráku,“ dodala

Zita. „Však počkej!“ chytil ji kolem pasu a do ucha

ji zašeptal. „Ty snad nemáš ráda uherák?“ Aniž by

čekal na odpověď, lehce ji povalil na vysoký koberec

a vášnivým dlouhým polibkem ji naznačil, jak se

věci budou odvíjet dál. Milovali se dlouze a vášnivě,

takže ztratili pojem o čase. První se vzpamatovala

Zita při pohledu na Jardovy hodinky, které

ukazovaly třičtvrtě na osm. „Jardo, průser! Hodin

jak na kostele a já jsem vzkázala, že budu doma

v osm. Další autobus jede až po desáté a to bych

asi doma těžko obhájila. Už tak lžu a vymýšlím si

všelijaké doučování a semináře, které si můžou naši

ověřit jediným telefonátem do školy.“ „Nevyšiluj,“

odpoví Jarda. „Já tě hodím domů tím stříbrným

medvídkem, který se ti tak líbí. A vůbec, když se na

tebe tak dívám, tak by ti celkem seknul i k pleti,“

dodal a přitáhl si Zitu k poslednímu erotickému

výbuchu.

Jakmile slyšel Václav klapnout hlavní dveře,

podíval se na hodinky a jenom zakroutil hlavou.

Pod Kamiliným pohledem se zdržel komentáře.

„Ahoj rodičové!“ vesele zavolala Zita z předsíně.

„Trošku jsem se zakecala s kámoškama a ujel mi

autobus, ale jeden kámoš od nás, mě vzal autem.“

„Ani nemusím dvakrát hádat, jak se ten kámoš

jmenoval,“ zabručel pod vousy Václav. „Prosím

tě, Vašku, slib mi, že nezačneš s výslechem,“

prosila Kamila. „Tak co, jaký byl seminář?“ Jako

by nezúčastněně, se zeptal otec Zity. „No, nic

moc,“ odpověděla ve spěchu Zita. „Nějaký páprda

tam okecával vývojové vady u dětí a tak.“ Bylo

jasné, že záměrně nezvolila téma, které by otec

nemohl rozebírat, proto raději nahrála na smeč

matce, o které věděla, že ji nebude bombardovat

otázkami na danou problematiku. Místo toho ji

matka doporučila si ohřát večeři a odebrala se

sledovat další pokračování televizního seriálu. Zita

si oddechla, že se nemusí podrobovat křížovému

výslechu a rychle vklouzla do koupelny, aby

zkontrolovala svůj zevnějšek, po tak bouřlivém

odpoledni.

Ráno, jakmile vešla Kamila na dětské oddělení,

všimla si zvláštního pocitu při přebírání služby

po noční směně. Bylo to neurčité napětí, které

viselo ve vzduchu a na její otázku, děje se něco o

čem nevím, každý neurčitě pokrčil rameny. Jenom

staniční sestra Gabriela při vaření ranní kávy

podotkla. „Zatím se nic neděje, ale nemocniční

tamtamy ohlašují, že se chystají veliké změny v

souvislosti s reorganizací celé nemocnice.“ „To

se dalo přepokládat,“ zareagovala Kamila. „Ale

jaký to má vliv na dnešní všeobecnou pohřební

atmosféru?“ „Zatím není nic jisté,“ špitla Gabriela.

„Ale náš primář, to má prý spočítané, za nějaký

kiks z minulosti. Primář měl mít prsty ve zpackané

operaci nějakého děcka od bývalého disidenta,

který je teď na ministerstvu velké zvíře. Ten se

nechal údajně slyšet, že prošetří všechna závažná

profesní pochybení lékařů v minulosti a vyvodí

z toho patřičné personální změny.“ „Prosím vás,

Gabrielo, kdy se to stalo?“ zeptala se Kamila. „To

přesně nevím, já tu ještě nebyla, ale povídá se, že

to bylo někdy v pětasedmdesátém roce. Ale víc

by měla vědět Anička Pařízková z chirurgie, která

mu tehdy dělala instrumentářku při té operaci.“

„To mi chcete říct, že po patnácti letech, teď někdo

vytahuje nějaké kostlivce ze skříní a začne se vozit

po normálních poctivých lidech, jenom proto,

že se něco zvrtlo při zákroku, u kterého někomu

odjížděl poslední vlak? Vždyť to se v medicíně stává

častěji, než v jiných profesích,“ rozhořčeně pronesla

Kamila. „Ono, totiž možná nejde vůbec o to děcko,

které z toho vyvázlo celkem dobře,“ potichu

pokračovala Gabriela. „Ale spíš jim vadí jeho

politická příslušnost, protože v době asi před dvaceti

lety, vyšťouchnul z primariátu starého primáře,

který údajně veřejně protestoval proti Rusům v

osmašedesátém. Fakt byl, že prý starý primář, už pět

let přesluhoval a měl silnou cukrovku, takže bylo

otázkou několika měsíců a odešel by do penze sám.“

„Jak na to reaguje primář?“ usrkla Kamila ze šálku

kávy. „Zatím nic, od rána sedí ve své kukani a vůbec

nevyšel na oddělení, což nikdy, co tu jsem, neudělal.

Celé je to stejně nějaké divné.“ ukončila svoji řeč

Gabriela. „No, nejde-li hora k Mohamedovi, musí

jít Mohamed k hoře. Jdu za ním!“ pronesla Kamila,

dopila kávu a zmizela za dveřmi.

„Dále,“ ozvalo se za dveřmi po Kamilině

zaklepání. „Dobrý den, pane primáři.“ „Dobrý den,

co si přejete, paní kolegyně?“ zeptal se a ukázal na

prázdné křeslo u stolečku. „Já jsem se jen přišla

zeptat na dnešní vizitu, jestli bychom nemohli začít

o něco dříve, než obvykle.“ „Máte pro to nějaký

reálný důvod paní kolegyně?“ vzhlédl od nějakých

lejster primář. „Vlastně nic důležitého,“ polekaně

odpověděla Kamila. „Jenom jsem chtěla stihnout

rodičovské sdružení u syna ve škole, ale to není tak

životně důležité.“ „Omyl, paní kolegyně,“ odpověděl

primář. „Všechno, co se týká vzdělávání našich

potomků, je důležité. Proto začneme s vizitou o půl

hodiny dříve než je obvyklý začátek. Uvědomte,

prosím, o této skutečnosti všechny zúčastněné.

Jestli to bylo vše, co jste mi chtěla sdělit, nebudu

vás déle zdržovat.“ Kamila jenom přikývla a beze

slova rychle opustila primářovu pracovnu. Potom

obvolala vrchní a staniční sestru, že vizita začíná

o půl hodiny dříve a začala uvažovat o primáři

MUDr. Karlu Krátkém, CSc. v úplně jiné rovině,

než byl prezentován v očích svých spolupracovníků

a celého personálu nemocnice.

„Přeji dobré jitro všem přítomným, i těm, kteří

tady nejsou, neboť poslední pracovní den v týdnu

si musí každý vychutnat v té nejlepší náladě!“

zahlaholil na celou sborovnu Václav Hrouda, když

vešel do dveří. Místo odpovědí podobné stylu jeho

pozdravu se mu dostalo strohých a chladných

zabručení. Zejména fyzikářka Mgr. Dagmar

Čapková zvaná Čapka, si dala zvlášť záležet, aby

její odpověď byla více než strohá. „Umřel snad

někdo, nebo se dneska neučí, že všichni vypadáte

tak sklesle?“ zeptal se Václav všech přítomných.

„Já bych vám doporučovala, pane kolego, abyste

přestal s těmi srandičkami a začal už brát situaci

vážně!“ ozvala se Čapka, jako první a položila

na stůl před něj nějaký papír psaný na počítači.

Václav si nasadil brýle a začetl se do článku pod

názvem „Stanovisko studentského fóra gymnázia

J. E. Purkyně v Českém Krumlově“. Psalo se v něm

o neudržitelné situaci ve výuce, která postrádá

demokratické principy, zpolitizovaný profesorský

sbor v čele s ředitelem, žádost o odvolání některých

vyučujících, změnu koncepce výuky a spousta

dalších blábolů, které určitě nebyly z hlav jejich

studentů. Když odložil brýle a zamyslel se nad tím,

co si přečetl, podivil se a nahlas pateticky pronesl.

„Konečně jsem se dověděl, že těch pětadvacet

let učím blbě. Měli byste se, vážené kolegyně a

kolegové, nad touto skutečností vážně zamyslet a

vyvodit každý u sebe z této situace nějaký závěr.

Chci se jenom zeptat. Kteří to reformátoři školství,

za tímto blábolem stojí?“ „Budete se divit, pane

kolego,“ rychle zareagovala fyzikářka Čapková.

„Ale jsou to zejména vaši studenti!“ „Snad naši?“

ohradil se Václav. „Já si nevzpomínám, že bych na

tento ústav přivedl nějaké své studenty.“ „Nebuďte

tak malicherný, pane kolego, já jen chtěla říct, že za

tím stojí studenti, kterým zrovna vy, jste třídním!“

„To, že já jsem zrovna jejich třídní, neznamená,

že tato třída je v něčem zvláštní,“ odpověděl

Václav. „Ne tak docela,“ pokračovala fyzikářka

Čapková. „Vzpomínáte si, pane kolego, jak jsem

vám nedávno říkala, abyste vysvětlil studentům

vážnost situace a zaujal stanovisko. Ale vy jste se

mi vysmál a podcenil jste tuto skutečnost a teď,

s prominutím, sklízíte ovoce svého počínání.“ „Já,

paní kolegyně, nesklízím vůbec nic, protože tento

zmiňovaný blábol se nemohl zrodit v hlavách

mých frekventantů!“ reagoval na výstup kolegyně

Čapkové Václav. „Chcete naznačit, že jim to nakukal

někdo třetí?“ „Ne, to netvrdím,“ odpověděl Václav.

„Ale jako češtinář, mám za to, že mí studenti

prvního ročníku, zatím nejsou schopni vytvořit

duchaplné souvětí, aniž by v nich nebyla gramatická

chyba. Protože je už osm hodin, tak s vaším

dovolením, paní kolegyně, odcházím do výuky.“

Za dveřmi sborovny se zastavil a zamyslel se při

pohledu z okna nad faktem, jak nám to jaro roku

1990 pěkně začíná.

Ve škole se Zita nemohla na nic pořádně

soustředit a pořád si promítala události minulého

dne. Milování s Jardou na ni působilo jako omamná

droga, jejíž účinek v ní zanechával velice příjemný

pocit. Jenom v hloubi své zamilované dušičky

pociťovala zvláštní obavu, že v Jardově způsobu

života není něco v pořádku. Sama totiž nemohla

pochopit, jak může jeho otec legálně vlastnit takový

majetek, který Jarda bere jako samozřejmou věc.

Doma byla vychovávána ke skromnosti a střídmosti,

neboť její rodiče, vysokoškolsky vzdělaní, sice nikdy

netrpěli nedostatkem, ale na takové rozhazování

peněz, jako jej předvádí Jarda, nebyla zvyklá. Kdyby

jenom tušila, že toto je jenom začátek, nebyla by

tyto obavy hodila za hlavu a neponořila se do

slastného vzpomínání na Jardovy něžnosti.

Kamila se po vizitě rychle osprchovala a spěchala

na autobus do Kaplice, aby stihla rodičovské

sdružení svého syna Bořka, který měl těsně před

maturitními písemkami. Když dorazila do školy,

bylo ji divné, že se všichni rodiče shromažďují

v tělocvičně školy, kde měl začít mítink rodičů,

zástupců studentů a vedení školy. Nejprve se v

započaté diskusi těžce orientovala, kdo je kdo a

o co mu vlastně kráčí. Při letmém pohledu na

hodinky zjistila, že poslední autobus z Kaplice jede

za půl hodiny a ona se o průběhu nastávajících

maturitních zkoušek nedověděla nic. Proto využila

krátké mezery v diskusi a přihlásila se o slovo.

„Vážení přítomní,“ opatrně oslovila všechny

zúčastněné. „Asi mi unikl smysl tohoto setkání a

celé diskuse. Já jsem zaneprázdněná pracující matka

jednoho ze studentů čtvrtého ročníku této školy a

přišla jsem se informovat na způsob a následující

průběh maturitních zkoušek. Zatím jsem svědkem

diskuse, která s touto problematikou nemá nic

společného. Proto navrhuji, aby se vedení školy

k tomuto tématu jasně vyjádřilo a své personální

záležitosti si nechali na jinou dobu. Jsem toho

názoru, že zde přítomná reprezentace stejně nemá

mandát k tomu, aby tyto vaše personální otázky

řešila, děkuji.“ V tělocvičně to začalo okamžitě

vařit a Kamila se stala terčem radikálního křídla

mladších pedagogů a stejně starých rodičů. Když

uslyšela na svou adresu výtku jednoho mladého

pedagoga o starých komunistických strukturách,

tak to nevydržela a s poznámkou „pitomec“ odešla

na autobus. Však už byl nejvyšší čas.

Václav Hrouda se rozhodl překvapit svou

manželku a zatím nepřítomné dvě ratolesti

vlastnoručně uvařenou večeří. Dlouho uvažoval,

jakou specialitu jim nachystá, ale nakonec se po

zralé úvaze rozhodl pro párky s hořčicí, neboť mu

nebylo známo, kdy a která část jeho rodiny se k

večeři dostaví. V tom slyšel zaharašit klíče v zámku

hlavního vchodu, a hned věděl, že je to Kamila,

neboť jeho pohodlné děti zásadně zvoní. „Ahoj

miláčku,“ volal do chodby, a aniž by se mu dostalo

odpovědi, pokračoval. Dnes se nemusíš starat o

večeři,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist