načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nové Pompeje – Daniel Godfrey

Nové Pompeje

Elektronická kniha: Nové Pompeje
Autor: Daniel Godfrey

V blízké budoucnosti lidstva je jedním z nejzásadnějších problémů nedostatek obnovitelných zdrojů energie. Nyní se zdá, že existuje možnost transportace hmoty z dávné minulosti. Společnost NovusParticles připravila tajuplný a velmi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 359
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložil: Filip Samec
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0572-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V blízké budoucnosti lidstva je jedním z nejzásadnějších problémů nedostatek obnovitelných zdrojů energie. Nyní se zdá, že existuje možnost transportace hmoty z dávné minulosti. Společnost NovusParticles připravila tajuplný a velmi kontroverzní konspirační plán, ve kterém je Nick Houghton coby historický poradce doby dávných Pompejí jen figurkou neznající pozadí celé věci. Inteligentní Nick však brzy objeví nesoulad související s tím, že "zajatci" z minulosti byli ambiciózními vědci současnosti velmi podceněni. Netradiční sci-fi thriller putující napříč časem s historickou i detektivní linií, ve kterém jednou ze stěžejních zápletek jsou Pompeje roku 76 těsně před katastrofickým výbuchem sopky Vesuv. Úvodní díl stejnojmenné dynamické sci-fi řady thrillerů s atraktivním motivem cestování v čase, ve kterém kontroverzní vědecký pokus transportovat energii z minulosti přinese dramatickou pointu.

Popis nakladatele

Ve snaze zachránit obnovitelné zdroje energie učiní vědci kontroverzní a nebezpečný objev: možnost transportovat hmotu z dávné minulosti. Jejich největším tajemstvím jsou Nové Pompeje, replika města plná Římanů z doby tři minuty před zničujícím výbuchem sopky Vesuv.Nick Houghton neví, proč si jej společnost vybrala jako historického poradce. On je prostě nadšený, že tu práci dostal. Dokud nenarazí na záhadné okolnosti kolem osudu svého předchůdce. Dokud si neuvědomí, že společnost má více tajemství, než se domnívají i ti nejbláznivější tvůrci konspiračních teorií. Dokud si neuvědomí, že své „zajatce“ z dávné minulosti velmi podcenili...

Zařazeno v kategoriích
Daniel Godfrey - další tituly autora:
Nové Pompeje Nové Pompeje
Impérium času Impérium času
 (e-book)
Impérium času Impérium času
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DANIEL GODFREY

NOVÉ

POMPEJE


Copyright © Daniel Godfrey 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Filip Samec, 2017

Obálka © Kreatika s.r.o., 2017

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2017

ISBN 978-80-7585-263-2 (pdf)


DANIEL GODFREY

NOVÉ

POMPEJE

Přeložil: Filip Samec


Věnováno mým rodičům


„Člověk nemůže ztratit ani minulost, ani budoucnost.

Jak by totiž někomu mohlo být odňato něco,

co mu ještě nepatří?“

Marcus Aurelius, římský císař


9

Něčů Pěarcuc

73 n. l., Pompeje

M

anius Calpurnius Barbatus pohlédl na svoji

dceru. Tvář se mu ale nerozjasnila v úsměvu. Kle

čela před jejich domácí svatyní, kde se tiše modlila, ačkoli už ztratila veškerou naději. Její modlitby se změnily v nekonečnou smyčku nic neříkajících slov. Možná ji nakonec někdo vyslyší, dnes to však nebude. Bohové už totiž budou zahlceni horou dalších nevyslyšených modliteb a osud jejího manžela bude na jejich seznamu priorit někde hluboko dole.

I tak se ale na Calpurnii dál díval – dost dlouho na to, aby ucítil chlad, který vůči němu cítila – a poté se zkoumavě zadíval na ostatní členy své domácnosti. Neopustil ho ani jeden otrok, ani jeden svobodný muž. Alespoň to mu dávalo určitou formu pochmurné satisfakce. Všechny si je osobně vybral a teď to vypadalo, že s ním zůstanou až do konce. Dva otroci dokonce začali malovat novou fresku, aby zakryli nedávno poškozenou zeď. Štětce hbitě přejížděly po stěně a nanášely barvu do vlhké omítky i přesto, že ti, co jimi vládli, museli najisto vědět, že své dílo nikdy nespatří dokončené. Obdivoval je za to. Možná by to stačilo k tomu, aby jim dal svobodu.

Nad nimi znovu zaskřípaly trámy. Barbatus na ně upřel zrak. Zprvu padal popel jen slabě. Viděl, jak si v něm děti

Děčůar Gcuseal

hrají a po kotníky se v něm brodí, jako kdyby to byl nějaký podivný sníh. I Calpurnia z toho byla unešená – asi si myslela, že to signalizuje konec otřesů, které město postihly. Možná si myslela, že to bude něco nového, co bude moci zaznamenávat a zkoumat. Ale jak se kousky popela stávaly stále většími a oblak z hory zcela zakryl slunce, schovala se dovnitř.

Barbatovi poklesla ramena. Spletl se. Nebylo to jako otřesy před dvaceti lety. Venku umírali lidé, které zabíjely z nebe padající kameny. Jejich těla pak rychle pohřbila temná vrstva popela. Ani jeho střecha už nevydrží moc další váhy a zbortí se. A pak už budou svatyně k ničemu.

Calpurnia se pomalu vzpřímila, možná si uvědomila totéž. Obličej jí naplnila hořkost. V očích se jí ale ještě zračil odpor. Ještě to nevzdala, a kdokoli ji potká u bran Elysia, toho bude nepochybně litovat.

Barbatus se při té myšlence pro sebe pousmál. Znovu se zadíval na členy domácnosti. Viděl, jak se třesou. Viděl jejich hrůzu. Také však věděl, že mnoho z nich už smrti čelilo. A možná věřili, že i v poslední vteřině sestoupí bozi z nebe a odnesou je do bezpečí. Takže to ještě neskončilo, ještě ne. Kostky se ještě kutálely. Mohl skoro slyšet, jak rachotí, jak se přetáčejí na střeše nad nimi.

„Není důvod žít ve strachu,“ zašeptal, „když už jsme mrtví.“

Něčů Pěarcuc

1

K

irsten Chapmanová se probudila. A okamžitě se jí

z hrdla začal drát výkřik.

Pusu jí však hned naplnila voda a začala se zalykat. Viděla, jak od jejího obličeje proudí bubliny. Cítila, jak jí kolem plic narůstá tlak, jako by její trup někomu sloužil za antistresový míček. Jako kdyby měla umřít.

Házela sebou. Její rty našly vodní hladinu těsně předtím, než by její plíce explodovaly. Koupelnou se rozlehl dozvuk jejího výkřiku. Neměla ale čas na vdechnutí dalšího vzduchu. Hlava se jí znovu ponořila do vody – a nad jejím nosem a rty se opět vlnila hladina. Natáhla nohy. Zpevnila stehna a kroutila se, aby našla stěnu vany. Tělo jí však jen klouzalo po porcelánu. Vodní hladina byla stále dál a ona hlouběji. Zrak se jí začal překrývat černou barvou...

Kap – kap – kap.

Zabiju tě, ty děvko!

Kirsteniny paže nahmataly bok vany. Zapřela se a snažila se dostat dopředu – nahoru – až se jí povedlo vzepřít se na loktech a její hlava se znovu vynořila do studeného vzduchu.

Kolem ní dopadaly na podlahu cákance vody. Ve vaně se vlny ještě pár vteřin přelévaly ze strany na stranu. Kirsten se nehýbala. Byla úplně sama. Konečně otevřela ústa. Tentokrát

Děčůar Gcuseal

byl ale její výkřik spíše nářkem, prokládaným rychlým lapáním po dechu. Její nádechy se ale stávaly klidnějšími a snazšími.

Usnula ve vaně. Nic víc se nestalo. Není důvod k panice. Do hry naštěstí vstoupily její reflexy a zachránily ji, zatímco mozek se stále ještě snažil vzpamatovat z šoku. Chvěla se. Voda byla studená. Musela v ní ležet hodiny. Instinktivně otočila hlavu a očima hledala župan a ručník.

Nebyly tam.

Chvilku trvalo, než jí došlo, co to znamená. Nebyly prostě jenom pryč, někdo je musel odnést. Pohodila je na podlahu, přesně tak daleko, aby se nemohly namočit. A teď jsou pryč.

Škubla hlavou směrem ke dveřím. Byly zavřené a zajiště - né zástrčkou. Podívala se za sebe. Místnost měla jen pár čtverečních stop. Bylo tam sotva dost místa pro vanu a rozhodně by se zde nemohl nikdo schovat.

Byla tedy docela sama. Až na ty zvuky kroků, které se začaly po studentské koleji zespodu rozléhat. Nejprve byly sotva slyšet, ale pak byly stále hlasitější. Někdo přichází, možná jsou i dva. Cítila, jak se jí třesou ramena, ale zvuk kroků neustával. Kráčeli vzhůru po schodišti.

Rovnou na její podlaží.

Něčů Pěarcuc

2

N

ick Houghton to stihl. Tedy téměř stihl. Během

pěti krátkých minut po skončení své pracovní doby

se ujistil, že v jeho schránce nic není a hrnul se k východu z katedry historie. Měl by jednoduše vyjít ven a vykročit směrem k domovu. Ale to muselo počkat, protože ho někdo lapil právě ve chvíli, kdy položil ruku na kliku.

„Nicku, věnujte mi prosím minutku.“

Drobný muž nečekal na potvrzení toho, že byla jeho žádost vyslyšena a vyrazil pryč. Nick ho následoval do útrob fakulty. Profesor Drockley měl možnost vybrat si pro svoji kancelář lepší místo. Poměrně nedávno se stal vedoucím katedry historie a většina lidí očekávala, že se přestěhuje do jedné z větších kanceláří, jež budova skýtala. Ale všechny ty knihy a dokumenty, které tady měl, pro něj pravděpodobně byly důvodem tu zůstat stejnou měrou jako touha vyhnout se společenskému ruchu.

Zatímco dosedal do staré dřevěné židle naproti Drockleyho stolu, udržoval si Nick na tváři strojený úsměv. Profesor s ním nenavázal oční kontakt. Místo toho se začal přehrabovat ve svých papírech.

Nickovi pár vteřin trvalo, než si všimnul podstaty problému. Profesor nevěděl, co má říct. Nebo spíše věděl co,

Děčůar Gcuseal

ale nevěděl jak. Po několika dalších vteřinách mu Drockley přes stůl podal leták.

„V Britském muzeu začala zajímavá výstava.“

Nick si prostudoval leták. Dominantou byl obrázek naleštěné, mahagonově hnědé lebky. Hned věděl, o co se jedná. Už měl na tuto hlavní letní akci Britského muzea objednané lístky.

„Muž z Pekingu,“ pokračoval Drockley. „Musím se přiznat, že jsem si nikdy nemyslel, že někdo ty kosti najde. Ale dnes jsou asi jiné metody, nové způsoby, jak něco dokázat.“

Nick přikývl. Možná až příliš rychle. „Výstava bude zahájena dnes večer,“ odpověděl, zatímco si prohlížel zbytek letáku. Nic nového se z něj nedozvěděl. Muž z Pekingu byla sbírka kostí z několika jedinců vyhynulého druhu Homo erectus. I když hlavní exponát nebyl zrovna v jeho oblasti zájmu, události kolem jeho získání mu byly o poznání bližší. I kdyby to byl jen další příklad toho, co jeho otec nazýval hloupostmi a levnými triky, nebo spíše nebezpečnými hloupostmi a levnými triky. Nick se natáhl, aby dal leták zpátky.

„Nechte si ho,“ řekl Drockley a zamával odmítavě rukou. „Rozumím správně, že se tam půjdete podívat?“

„Ano, za pár týdnů. Kapacita na prvních pár dní byla zaplněná pěkně rychle.“

Profesor mu nabídl nezbedný úsměv. „Ví váš otec o tom, že tam půjdete?“

Nick zavrtěl hlavou. „Nemluvili jsme o tom.“

„Výborně.“ Profesor utnul rozhovor a Nick se nepokoušel v něm pokračovat. Jedna věc byla jistá: profesor si ho k sobě nepozval proto, aby s ním probíral Muže z Pekingu. Drockley se přestal přehrabovat v papírech.

„Váš otec mi prozradil, že vaše výzkumné projekty byly odmítnuty?“

„Ne,“ odpověděl Nick. Najednou mu jeho hlas připadal slabý, jako kdyby mu někdo sáhnul do krku a odpojil mu

Něčů Pěarcuc

hlasivky. Škrty. Chystají se další škrty. „Stále ještě čekám na vyjádření z Imperiálního.“

„Je škoda, že tady u nás nemáme v současnosti otevřená žádná výzkumnická místa,“ pokračoval Drockley, přičemž se zdálo, že svoji odpověď ani nevnímá. „A teď je tak těžké získat finance.“

Nick přikývl a pokusil se zhluboka nadechnout. „Slyšel jsem správně, že dojde k dalšímu propouštění?“

„Ano,“ řekl Drockley. „Čímž se dostáváme k problému, Nicku. Bude velmi obtížné obhajovat vaše poněkud neoficiální postavení, které tu máte, zatímco se budu zbavovat kvalifikovaných přednášejících, kteří tu mají plný úvazek.“

„Quasimodo,“ prohlásil Nick.

„Hm?“

„Tak mi říká jeden z přednášejících. Kvazi-student, kvazi-učitel.“ Zaváhal, zatímco ho ticho nutilo k doznání. „Myslím, že jsem vždycky dával přednost výzkumu před vyučováním.“

Profesor se podíval přímo na něj a v obličeji se mu zračila vážnost, ale provázaná velkou měrou sympatie. „Myslím, že byste zjistil, že většina z nás by dávala přednost výzkumu před vyučováním, Nicku. Ale vláda žije v iluzi toho, že univerzity jsou tu od vyučování. A podle toho, co jsem viděl, jste v tom dobrý. A také v tom dobrý budete, až na to budete mít kvalifikaci.“

„Nebaví mě to.“

„To možná ne, ale i tak. Je to možnost. A není to moc odlišné od toho dělat do výzkumu. Kvazi, nebo nějak jinak.“

„No, stále ještě čekám na Imperiální,“ zopakoval Nick a našel v sobě trošku silnější hlas. „A pokud to bude nutné, mohu tu zůstat jako dobrovolník a uvidí se, co přinese další rok.“

Drockley si povzdechl. „Podívejte, Nicku,“ řekl. „Váš otec po mně chce, abych vás udržel na vašem stávajícím

16

Děčůar Gcuseal

místě. Stále ještě je to důležitý člověk, i když vezmeme v po

taz jeho nedávné... problémy. Ale lidé začnou být rozčilení,

až jim začnou chodit výpovědi.“

Nick se pokusil polknout. „Děkuji, že jste si o tom se

mnou promluvil,“ řekl. V jeho klíně ležel leták zvoucí k vý

stavě Muže z Pekingu. Už ho přeložil tolikrát, že na něm

bylo vidět jen firemní logo v pravém dolním okraji:

Přináší novus particles UK LLP

Něčů Pěarcuc

3

K

irsten sklouzlo po těle posledních pár kapek

z koupele. Mokré vlasy se jí lepily k ramenům a na

záda. Voda jí přišla pěkně studená, ale vzduch byl opravdu mrazivý. Na pažích jí vyskákaly hrbolky husí kůže a stála trochu shrbeně s pažemi zkříženými na hrudi, čímž se snažila udržet ve svém těle poslední zbytečky tepla. Celou dobu se ale přesto soustředila na zvuky ozývající se za dveřmi.

Zněly odtud těžké kroky a mužské hlasy. S každým schodem, který ti lidé zdolali, doufala, že se zastaví na některém z nižších podlaží. To se ale nestalo. A teď stáli přímo za dveřmi koupelny.

„Takže dveře byly určitě zavřené?“ řekl jeden z nich.

„Jo.“ Ozval se druhý, starší hlas. „Museli jsme je vykopnout. Místnost byla ale prázdná.“

Kirsten se třásla tak silně, že jí chvilku trvalo, než ta slova zpracovala. Bylo zamčeno. Museli jsme je vykopnout.

Zaměřila svou pozornost zpátky na dveře. Zámek byl nastavený do pozice „zamčeno“, ale západka se na ní blýskala z rozbitého rámu. Mohli by si jednoduše...

... otevřít.

Dveře se začaly pohybovat. „Do háje! Počkejte!“

Měla by na protest nahlas zakřičet, ale místo toho ze sebe vypravila zvuk jako poničená kazetová páska, v dlouhých

Děčůar Gcuseal

a nízkých tóninách. Každá samohláska se protáhla tak třikrát až čtyřikrát oproti normální délce. Jako by jí v uších vířilo půl litru vody. Ne že by na tom záleželo. Z chodby vstoupili do místnosti dva policisté. Ani se na ni nepodívali. Místo toho přejížděli očima po koupelně a pak obrátili svoji pozornost ke dveřím, kterými právě prošli.

Kirsten otevřela ústa, aby něco vykřikla – aby jim řekla, ať vypadnou –, ale sevřelo se jí hrdlo. Těžce se jí i dýchalo a mluvení pro ni představovalo neskonalou námahu. Jednu paži si přitiskla na ňadra a druhou mezi stehna. Ale vypadalo to, že si jí ani jeden z mužů nevšímá.

„Haló?“

Její slova opět zněla dlouze a hluboce. Zatřásla hlavou a cítila, jak se pod ní kymácí podlaha, tělo se jí pořád třáslo jako osika ve větru.

„Nevypadá to jako to cambridgské pozlátko tam dole, co?“

Jeden z policistů, ten mladší z nich, ukázal na odlepující se tapetu s květinovým vzorem a žlutý koberec plný skvrn. „Myslíš, že tu na to od sedmdesátých let někdo šáhnul?“

Starší policista neodpověděl. Oba byli vysocí. Kirsten zpozorovala, že ti dva jsou ze stejného těsta. Odlišovalo je jenom jejich rozdílné stáří. Jeden vypadal, že mu bylo nedávno třicet. Ten druhý naopak vypadal, že má před odchodem do důchodu. Oba na sobě měli policejní uniformy. A oba si nevšímali nahé ženy stojící ani ne čtyři stopy daleko.

Takřka vzápětí Kirsten zalapala po dechu. Její myslí projela nejasná vzpomínka na Vánoce. Nebo spíše tři verze vzpomínky. A velmi stará historka.

Minulost. Přítomnost. Budoucnost.

Kirsten polkla. Přestala se chvět. Otočila se zpátky k vaně a napůl očekávala, že v ní stále uvidí plout své tělo. Ale vana byla prázdná.

Žádné tělo. Žádná voda. Žádná voda.

Něčů Pěarcuc

Obrátila se zpátky k mužům a přitiskla si pevněji ruku k hrudi. Normálně by chtěla, aby odešli – v první řadě, aby ani neotevírali dveře. Ale teď už před ní stáli a ona zoufale potřebovala, aby si jí všimli, aby ji viděli.

Mladší policista ukázal na zámek dveří. „Nesahal jsi na něj?“

Jeho kolega zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Má takovou konstrukci, že by nemohl jen tak sám od sebe zapadnout.“

„Souhlas.“

Mladší muž se natočil směrem k vaně. Kirsten mu otupěle uhnula z cesty. „A ve vaně byla ještě voda?“

„Nějaká už odtekla, ale kolem okraje byl proužek špíny. Někdo se v ní stoprocentně koupal. Teď už samozřejmě všechno odteklo. V odtoku je pořád ještě špunt. Nedotýkali jsme se ho.“

„Okno?“

„Podívej se sám.“

Mladší z policistů udělal několik kroků vpřed a vytáhl role tu. Zamručel. Z okna byl výhled na jedno z univerzitních nádvoří. Měl by z něj krásný výhled na starou knihovnu, kdyby nebyla venku tma. Tma černá jako dehet.

„A na univerzitě o té holce nic nevědí už čtyřicet osm hodin?“

Kirsten se znovu začala třást, ale tentokrát nikoliv kvůli zimě. Čtyřicet osm hodin?

„V úterý ráno se neobjevila v práci,“ odpověděl druhý policista. „Vrátný říká, že chodívá často pozdě, ale ne až tak moc. V tomhle patře ji nikdo neviděl. Jako první ohlásila její zmizení další pokojská ve 14:00.“

Čtyřicet osm hodin? Kirsten cítila, jak jí paže volně klesly po dél boků, byly stejně k ničemu. Přímo před ní byli dva muži a ani jeden z nich nezaznamenal, že vedle nich stojí.

Děčůar Gcuseal

Na to měla jen jedno vysvětlení. Viděla o tom filmy. Četla o tom knížky.

Byla už mrtvá.

„Co že to vlastně dělala?“ zeptal se mladší policista.

„Pokojskou na koleji.“

„A to znamená co? Že spala se studenty?“

Starší policista se nad tím nepousmál. „Vynášela jim koše, převlékala postele, podávala zprávy učitelům o tom, co se děje na schodištích.“

„A co to bylo za holku?“

„Trošku do větru, někdo by mohl říct koketa.“

„Chodila s někým?“

„Ne.“

Mladší muž hleděl do vany. „Hodně zaměstnanců žije přímo tady?“

„Dnes už ne. Je tu nějaké ubytování pro vrátné u zahradního domku. Ale tyhle pokoje byly tradičně určené pro pokojské. Pro studenty jsou příliš malé.“

„Nevypadají tak špatně...“

„Ale ani nijak úžasně, když platíš školné.“ Starší muž pokynul směrem vzhůru. „Nahoře na schodišti je zvon. Každý den zvoní v sedm ráno a v sedm večer. Snídaně a večeře.“

„Chápu.“

„Záhada zamčeného pokoje,“ zamyslel se starší policista.

„Hm?“

„Nezvěstná osoba. Dveře zamčené zevnitř.“

„Někdo je mohl zavřít pomocí kusu látky.“

„Obtížné...“

„Ale s praxí by to šlo. Studenti jsou známí svými šprýmy – a ti, kteří bydlí tady, musí být chytřejší než většina ostatních. Takže předpokládám, že moje poslední otázka je tato: Kdo ji viděl naposledy?“

„Jistý Harold McMahon.“

Něčů Pěarcuc

4

N

ick dorazil domů. Čekala tam na něj obálka. Leže

la na telefonním stolku a byla položená tak, aby si jí

všiml hned, jak vejde vchodovými dveřmi. Takže tam ležela. Ta poslední.

Nick si tu obálku pořádně prohlédl – ale nezvedl ji. Ještě ne. Její levý horní okraj na sobě nesl logo Imperiální vysoké školy v Londýně.

„Otevřeš to, nebo na to budeš jenom vejrat?“

Nick nijak neodpověděl. Dokonce se ani neotočil. Cítil, jak jeho otec stojí ve dveřích do klubovny. Vyčítal si, že se nesnažil domů dostat dřív. V takovém případě by alespoň mohl dopis otevřít v soukromí. Dostal by tu životní ránu bez toho, aby na něj někdo zíral. To se ale už nestane. Otec čekal.

Nick zaváhal a pak zvedl dopis ze stolku. V té obálce pořád může být „ano“ i „ne“, ale až si přečte odpověď, bude mít jasno. Do té doby se mu však budou v hlavě protá čet možnosti jako kolo rulety. Ano nebo ne. Červená nebo černá.

„Přestaň si s tím hrát a otevři tu zpropadenou obálku.“

Nick si znovu prohlédl svoje jméno a pak nechal okraj svého palce vklouznout pod pogumovaný okraj. Ano nebo ne. Může to být obojí.

A přitom jediná odpověď, kterou potřeboval, byla „ano“.

Děčůar Gcuseal

Otec si za ním nedočkavě povzdychl. Oba na to posledních pár týdnů čekali. Byla to jeho poslední příležitost. Nakonec byla ale napsaná úplně stejně jako předchozí odpovědi, které mu přišly.

Vážený pane Houghtone,

Děkujeme Vám za Vaši nedávnou žádost o přidělení výzkumného projektu. Se zájmem jsme si Vaše teze přečetli; jistě však chápete, že se nacházíme ve velmi složité době, a tak musíme bohužel být ve výběru našich projektů velmi selektivní. Naneštěstí jsme měli pocit, že Váš výzkumný projekt pro nás v současnosti není úplně nejvhodnější a...

Nick se už neobtěžoval číst zbytek dopisu. Beze slova ho zasunul zpátky do obálky. Tak, a to je všechno. Všechny jeho žádosti byly odmítnuty. Několik vteřin tam stál a na jeho ramena těžce dopadala váha této noviny.

Zdálo se, že otec jeho řeč těla dokonale čte. „Můžeš si podat další žádost, bude další kolo.“

„A myslíš si, že jejich názor se mezitím změní?“

„Bylo by od nich nespravedlivé, kdyby tě trestali za moje chyby.“

Nick na to nic neřekl. Ano, bylo by to nespravedlivé. Ale odmítavé odpovědi na jeho přihlášky se pomalu vršily, což svědčilo o tom, že už trestán je. Už se z něj stal vyhnanec.

„Přijdu na to, jak to vyřešit,“ pokračoval jeho otec.

Nick nadále mlčel. Přesunul se do kuchyně a nalil si sklenici vody. Na jeden zátah ji vypil a naplnil ji znovu. Měl za sebou sedm pohovorů. Ucházel se o sedm řádných pozic. A ti parchanti se na něj usmívali, potřásali mu rukama a naslouchali jeho výzkumným tezím. A pak hodili jeho žádosti do odpadkového koše.

Všechno kvůli „chybám“ jeho otce.

Něčů Pěarcuc

Nick shlédl dolů a viděl na svých rukou zbělalé klouby. Zřetelně se mu na nich rýsovaly šlachy. Donutil se položit sklenici předtím, než by ji v ruce rozdrtil. Měl zůstat v práci. Ruleta v jeho hlavě by se pořád ještě otáčela. Potřásl hlavou a vydal se do klubovny.

Jeho otec už seděl v jednom ze dvou křesel. V klíně mu volně spočívala kniha, ale nečetl si. Nick se zabořil do druhého křesla. Pořád se ošíval. Otcovy oči ho neustále pozorovaly – jeho obličej byl seshora osvětlený osamocenou lampou na čtení.

„Dnes jsem tě neviděl v knihovně.“

Nick zavrtěl hlavou. Neměl by mu nijak odpovídat, ale odpověď z něj vyšla zcela automaticky. Jeho otec zavřel knihu. „Kdybys trávil studiem víc času, tak už bys byl ve svém přípravném výzkumu o pěkný kus dál. Možná, že právě to by na ně u pohovorů udělalo dojem.“

Takže to byla jeho vina. Nick si znovu pořádně lokl vody a napodruhé vyprázdnil sklenici. Vzadu na krku cítil, jak se jeho tělo začíná napínat, ale nedokázal se podívat stranou. Když už mu krk začínal dřevěnět, zachránil ho telefon, který mu začal vibrovat v kapse. Přišla mu nová zpráva. Od Ronnie ho. Okamžitě přijď.

Nick vstal z křesla.

„Zase jdeš ven?“

Nick přikývl.

„Jdu za Ronniem.“

Braň se, pomyslel si Nick. Jenom se braň. „Dává tomu všemu trochu šťávu,“ dodal s pohledem upřeným do telefonu.

„Leda tě vyrušuje. On a ty jeho hloupoučké nápady. Jak už jsem ti říkal: máš se soustředit na svoje studia. Nebo by ses radši přidal k němu do fronty na pracovním úřadě?“

Nick cítil, jak mu tvrdne kůže v obličeji. Mohl by tyhle řeči prostě ignorovat?

Děčůar Gcuseal

„Chceš mi něco říct?“

Braň se. „Ne.“

„No, vypadáš, jako bys chtěl. Možná si myslíš, že nemám pravdu? Třeba si myslíš, že bys mohl získat lepší práci než tu, kterou jsem ti zařídil? Stejně tak, jako to se svým diplomem dokázal Ronnie? Ne všichni přátelé jsou na celý život, Nicku.“

Nick znovu pozvedl hlavu. Jeho táta na něj pořád hleděl. „Nepleteš se, tati.“

„Zítra si promluvím s Drockleym. Třeba pro tebe budu moct něco udělat.“

Cesta přes Londýn mu trvala podstatně déle, než čekal. Okamžitě přijď. Kdyby mu Ronnie řekl, kde vlastně je, možná by nemusel cestovat po městě tak krkolomně. Jeho kamarád nebyl doma – a tak Nickovi nezbylo nic jiného, než se vydat na další třicetiminutovou cestu ke stanici podzemky na Russel Square.

Kdyby se to stalo kdykoli jindy, tak by ho to pravděpodobně dostatečně vytočilo na to, aby se vydal zpátky domů. Ale dnes to bylo jiné. Místo toho si Nick vrazil ruce do kapes bundy a čekal. Snažil se vyhnout hlavním proudům kolemjdoucích a splynout s bezděčným šumem, kterého byla vstupní hala metra plná.

Ačkoli už byl dávno večer, průchody nadále proudily zástupy lidí. Někteří vypadali, že vyrazili do města na pár skleniček, další působili dojmem, že se vracejí do hotelů po dni stráveném prohlížením městských zajímavostí. Nick ten rej několik okamžiků pozoroval. Pak vyrazil na ulici. Vychrtlou siluetu svého kamaráda nikde nespatřil a doufal, že ho sem nevytáhl pro nic za nic.

„Zdravím, dal sis na čas.“

Něčů Pěarcuc

Nick se otočil směrem, ze kterého na něj ten chraplavý hlas doléhal. Jeho starý kamarád stál u novinového stánku a zubil se na něj, zatímco si mezi rty vkládal novou cigaretu. Tu si ale nezapálil a během jeho řeči si ji převaloval ze strany na stranu. „Už jsem si myslel, že se neukážeš.“

„Popravdě jsi mohl být trošku konkrétnější v tom, kam mám přijít.“

Ronnie se k němu naklonil. Z jeho dechu Nick hned poznal, že si k večeři dal hamburger. „Vypadáš příšerně.“

Nick ze sebe s obtížemi vyloudil chatrný úsměv a vzpomněl si na svoje setkání s Drockleym. „Vypadá to, že přijdu o práci.“

„Jo, jasně.“

„Budou další škrty.“

„Tvůj táta ti to už nějak zařídí.“

Nick neodpověděl. Bylo skoro jisté, že má Ronnie pravdu. Ale jeho otci se nepodařilo dotlačit Drockleyho k tomu, aby se otevřeně postavil za Nickův výzkumný projekt. A nepochybně to zkoušel.

„Musíš se jednoduše uklidnit,“ pokračoval Ronnie. „Přestaň si dělat starosti s tím, co by se mohlo pokazit, a začni přemýšlet o tom, co by se mohlo povést.“

Nick zavřel oči a štípl se do nosu. Možná se před ním rozplyne jeho kariéra. Možná bude muset jít na pracovní úřad. „Tak co máš v plánu?“ zeptal se. „Něco k pití a pak si zahrajeme videohry u tebe v bytě?“

Ronnie neodpověděl. Místo toho se prohrabával v kapsách kabátu a vytáhl z nich několik obdélníkových kartiček. Široce se usmál. Čekal na Nickovu reakci. A ta přišla prakticky okamžitě, protože zjistil, že se dívá na dva lístky, které byly pozvánkami na zahajovací večer výstavy Muže z Pekingu. Nesly na sobě i ochranné prvky proti padělání – děrování a hologram ve tvaru lebky.

„Kde jsi je sehnal?“

Děčůar Gcuseal

„Do háje, záleží na tom? Máme asi dvacet minut na to, abychom se tam dostali před otevřením. Pořád jsi o tom mlel, kudy jsi chodil, tak jsem usoudil, že tam chceš jít.“

„Jasně, ale...“

Ronnie se začal škrábat zespoda na bradě. Tak se projevovalo, když začal být nervózní. To pro něj bylo typické. „Dobře. Mám je od jednoho týpka, co mi něco dlužil. Je to stoprocentně legální, přísahám. Ale stejně, záleží na tom? Ty chceš jít. Já chci jít. Tak tam vyrazíme!“

Nick i nadále váhal.

„Ach jo, do hajzlu – víš, proč tam chci, a rozhodně nejde o ty kosti.“

Nick se k němu začal otáčet zády, ale Ronnie ho chytil za ruku. „Podívej,“ řekl. „Ta loď? Awa Maru? Byla před vyplutím plná beden. Oficiální dokumenty říkají, že v roce 1947 nepřevážela jen Muže z Pekingu. Na palubě měla taky zlaté a platinové pruty v hodnotě pěti miliard dolarů. Celých pět miliard. A když Číňani v sedmdesátých letech tu loď našli – potom co mimochodem utratili miliony za pátrací operace – co myslíš, že našli?“

Nick pokrčil rameny, ale vcelku dobře znal pointu. Protože o to v celé této výstavě šlo. Lodní náklad se nikdy nepotopil. Společnost Novus Particles totiž zasáhla do proudu událostí dříve, než se kosti vůbec namočily.

„Nic,“ pokračoval Ronnie, a zodpověděl tak svoji vlastní otázku. „Vrak byl prázdný.“ Popadl leták a začal do něj bodat prstem. „Tak kdo získal to zlato?“

Nick si povzdechl a sáhl po vstupenkách. V rohu bylo razítko, kterého si na první pohled nevšiml, ale jehož význam mu byl hned jasný. Dozvěděl se z něj také, proč teď trčí na Russel Square. Ty lístky byly součástí série vydané pro akademickou obec okolních univerzit. Byly přesně z té várky, ze které se mu nepodařilo sehnat lístek, když přišly

Něčů Pěarcuc

na jejich katedru. „Takže potřebuješ můj univerzitní průkaz,“ řekl Ronniemu, „nebo budou neplatné.“

Ronnie na to nic neřekl.

Nick se podíval směrem k Britskému muzeu. Mohli by to stihnout. Dvacet minut do otevření. Buď pár minut chůze, nebo dvoutýdenní čekání. „Ale slíbíš mi, že neuděláš žádnou hloupost, zatímco tam budeme?“

„To ti přísahám na hrob svojí matky.“

Velký sál Britského muzea nevypadal zdaleka tak dobře, jako když ho nově zrekonstruovali. Mramorové podlahy byly ošoupané od podrážek ohromného množství bot, které po nich prošly. Skleněný strop byl takřka úplně pokrytý nazelenalou a nahnědlou špínou. Ale přes to všechno to byl nadále úchvatný prostor, jehož nedokonalý technický stav výborně ladil se sbírkami, které se v něm nacházely.

Nick si povzdychl. Po urychleném návratovém programu, během kterého se řada artefaktů vrátila do domovských zemí, sem už tak často nechodil. Na policích už zbylo jen málo zajímavých věcí. Dnes večer ale muzeum živě vibrovalo čilým ruchem – řadila se tam dlouhá fronta lidí čekajících na to, až se budou moci dostat do hlavní místnosti expozice.

Vypadalo to, že se většina lidí rozhodla na tuto událost obléct do lepšího. Nick přejel pohledem po svém oblečení a trochu se zastyděl. Čekal, že většinu noci stráví v přetopené hospodě, a tak si na setkání s Ronniem oblékl jen lehkou bundu, která sotva zakrývala skutečnost, že pod ní má triko. Ale přes to všechno by se dalo říct, že byl oblečený stylem nedbalé elegance. Co na sobě ale měl Ronnie, se hodilo k mramorové podlaze ústředního nádvoří jen stěží, ať už byla ošoupaná, jak chtěla. U hlavních vchodových dveří příslušník ostra hy rozhodně nedokázal zakrýt svůj úšklebek.

Děčůar Gcuseal

„Pamatuj si,“ řekl Nick, když se zastavil kousek od konce fronty, „že nechci slyšet ani slovo o NovusPartu.“

Ronnie se podrbal vzadu na krku. „V tomhle se mnou souhlasí dokonce i tvůj táta, Nicku.“

„Ani slovo.“

„Hm, jako kdyby nemluvit o tom znamenalo, že z ulic přestanou mizet lidé.“

Nick na svého kamaráda pohlédl očima plnýma chladu. „Hele, já si pořád myslím, že J. F. Kennedyho zastřelil Lee Harvey Oswald a řidič princezny Diany byl opilý.“ Odmlčel se a polkl. „A ty jsi mi to slíbil, Ronnie.“

Ronnie neodpověděl. Vypadal, že je rozrušený. Nick se zadíval směrem, kam Ronnie pokukoval. Ze začátku fronty na ně hleděly dvě ženy. Obě měly oblečené modní kancelářské kostýmky – jedna měla tmavě modrý a ta druhý béžový – jako kdyby dorazily rovnou z práce.

„Nemají tu určené, jak máš být oblečený, nebo jo?“

„Ne.“ Ronniemu trvalo, než svou pozornost od žen odtrhl. „Ne,“ zopakoval s mrknutím. „Hele, pamatuješ si ještě z univerzity toho starýho prďolu Webstera? Toho, jak dělal velký povyk kolem Rosettské desky? Jak najednou klasicistům umožnila rozluštit egyptské hieroglyfy po letech, kdy si lámali svoje tlusté hlavy nad všelijakými úlomky?“

Nick přikývl. Na desce byl napsaný státní výnos, a to ve třech druzích písma, z nichž jedním byla stará řečtina. Další dvě byly variacemi staré egyptštiny. Řecký překlad byl klíčem k rozluštění hieroglyfů, díky čemuž najednou všechny ty záhadné symboly na egyptských památkách začaly dávat smysl. Když byl naposled v muzeu, slyšel dva překvapené turisty podivující se nad tím, že to je skutečný předmět. „Jistě. Co tím chceš říct?“

„Že nepřijdeme na to, co má NovusPart za lubem, na základě jedné nebo dvou útržkovitých informací. Musíme najít

Něčů Pěarcuc

místa, kde se indicie překrývají. Ideální by bylo najít něco, co to všechno spojí do jednoho celku.“

„Mě to ale nezajímá, Ronnie.“ Prohlásil Nick a otočil se. Na konec fronty si za ně stoupl muž se ženou. Náhle už Ronnie a Nick nevypadali jako jediní lidé, kteří působili nepatřičně. Zatímco muž na sobě měl oblek, jeho společnice si musel každý všimnout. Jasně růžové vlasy, svítivě žlutá bunda, svítivě zelená sukně. Samozřejmě to mohl být model, který je teď populární jako retro, ale toho, kdo za ní bude sedět, z něj nepochybně ošklivě rozbolí hlava. Muž opětoval jeho zvědavý pohled malým mávnutím. Nick se od nich odvrátil a pocítil, jak mu tváře zalil ruměnec. Znal je Ronnie?

„Rosettská deska tu pořád je, abys věděl,“ pokračoval Ronnie. „Je to jedna z mála věcí, které ti kokoti, co to tu vedou, nevrátili zpátky.“

Nick na to hned nezareagoval. Fronta byla čím dál tím delší. To znamenalo, že vevnitř bude pořádný nával. Ale uvidí Muže z Pekingu. Za to to stojí. „No,“ prohlásil. „Půjdeme dovnitř a podíváme se, s čím se pořád dělaly takové ciráty.“

„Času dost,“ odpověděl Ronnie. „Se ještě skočím vyčůrat. Počkej tu na mě.“

Fronta před nimi se začala pohybovat. „Už jdou dovnitř...“

„Nebude mi to trvat dlouho, klídek.“

Nick potichu klel, zatímco se jeho kamarád loudal pryč. Fronta se dál sunula vpřed.

Po pěti minutách začínal být Nick naštvaný. Kolem něj se Velký sál rychle vylidňoval, lidé se nadšeně hrnuli k hlavní atrakci a on by měl být mezi nimi.

Podíval se směrem ke klenutému průchodu, ve kterém Ronnie zmizel, a začal si nervózně podupávat. Večerní program začne přednáškou o Muži z Pekingu a diskuzemi o tom, jak byly ty kosti nalezeny. Ať už si NovusPart vybrala

Děčůar Gcuseal

jakéhokoli řečníka, nepochybně o artefaktech odhalí něco zajímavého, ale absolutně nic o tom, jak se jim podařilo tento již slavný kousek uskutečnit. Ale i tak by bylo zajímavé o tom slyšet z první ruky, i když si bude moct totéž přečíst později v zápisu z výstavy.

Ronnie měl totiž v jedné věci pravdu, i když ji v ničem jiném neměl. Nešlo tady ani tak o ty kosti. Jednalo se tu o NovusPart. Všechno ale spělo k tomu, že potom, co Ronnie sehnal ty vstupenky, tak ho nakonec zase zklame.

Do háje. Jenom když se zklamat nechá. Naposledy se podíval ke vstupu do expozice a zamířil ke schodům, které vedly k toaletám. Našel svého kamaráda, jak se potlouká v chodbě před pánskými záchody a mezi prsty převaluje nezapálenou cigaretu. Jako kdyby měl na všechno spoustu času.

„Co to vyvádíš?“

Ronnie se k němu otočil a oči se mu náhle roztáhly. „Ježíši, Nicku. Říkal jsem ti, ať na mě počkáš.“

Nick zamrkal. „Co se tu děje?“

„Nic.“

Nick zůstal zticha. Prostě jenom čekal. Čekal na to, až se jeho kamarád začne drbat na bradě a čelisti. Na ten zvuk, jak se drbe ve svém strništi. Na ten zvuk jeho nervozity. „Co tady děláš, Ronnie?“

„Prostě jdi nahoru a čekej tam na mě, jasný?“

„Chceš, abych tam šel bez tebe?“

„Ne. Chci, abys šel nahoru a čekal tam.“

„A pak se bude dít co?“

„A pak se to všechno ukáže.“

Nick ucítil, jak se mu stahuje žaludek. To se přece nemůže dít. „Co se ukáže?“

„Lidé mizí, Nicku. V jednom kuse mizí.“

Něčů Pěarcuc

5

„R

onnie,“ řekl Nick tlumeným hlasem. „Slíbil jsi mi,

že...“

„Počkej a poslechni si, co ti teď řeknu.“ Ronnie udělal krok dopředu a zasunul si cigaretu do úst. Zakymácela se, ale nevypadla. „Oba víme, že NovusPart neposlal žádnou expedici na oceánské dno, aby ty kosti vyzdvihl. Ne, oni se dostali zpátky časem a sebrali je z Awa Maru předtím, než šla ke dnu.“

Nick zůstal zticha.

„Řada z nás si myslí, že také unášejí lidi z ulic.“

Nick pomalu napočítal do deseti. Měl neodbytný dojem, že mu někdo silou tlačí na pravé oko. O slovo se hlásila migréna. Už nemohl klidně dýchat. „Když eliminuješ všechno nemožné,“ řekl tiše.

„Do prdele! Provedli to na letu 391. Možná to udělali i na King’s Cross...“

Nick s sebou trhnul. King’s Cross.

„Promiň, kámo. Ale měl bys to slyšet.“

Přísahám na hrob svojí matky.

„Je tu jeden velký rozdíl, Ronnie...“

„Jenom pokud věříš tomu, že vláda má moc je zastavit – a tu nemá.“

Děčůar Gcuseal

Nickovi se v uších ozval jeho vlastní smích. Měl by zmizet. Může se sem vrátit za dva týdny. Někdy až nebude s Ronniem v jedné městské čtvrti, natožpak v jednom muzeu. Ale když se začal otáčet, tak se zastavil. „Řada z nás?“

„Jsme taková malá skupinka.“

„A váš plán je poflakovat se kolem záchodků?“

Ronnie se podrbal na bradě. Cigareta mu málem vypadla z pusy. „Mezi návštěvníky je důležitý člověk z NovusPartu,“ řekl. „Pokusíme se ho zabít.“

Nick musel nechat svému mozku prostor, aby ta slova řádně zpracoval. A když mu došel celý jejich význam, tak se tlak v jeho oku změnil v bolest, jako kdyby mu do něj někdo zajížděl vrtačkou s příklepem. Bolest mu z oka přejížděla do spánku. Cítil, jak se mu žaludek smotává do uzlu a připomněl si, že je u toalet. To bylo jedině dobře. Když bude potřebovat zvracet, nebude muset běžet daleko. „Co tím myslíš,“ vypravil ze sebe pomalu. Snažil se vnímat každé slovo. „Zabít?“

„Buď v klidu...“

„Mluvíš tady o vraždě.“

„Klid. Říkal jsem, že se ‚pokusíme‘, nebo snad ne?“ Ronnie přestal mluvit a vytáhl si z úst nezapálenou cigaretu, než ji zase vrazil zpátky mezi rty. Byl vzrušený a jeho slova se slévala dohromady. Ať už plánoval cokoli, byla to rozhodně realita. „Protože si nemyslím, že to zvládneme. Jde hlavně o to jim pohrozit. Potřebujeme se jen dostat blízko. Tak podělaně blízko, že mu budeme zezadu dýchat na krk.“

„A pak co?“

„A pak nastane jedna ze dvou variant. Buď ho odvezou do bezpečí, nebo unesou potenciálního vraha.“

Test. Ronnie mluvil o otestování svojí konspirační teorie. „A co když se pletete?“ řekl mu.

„My se nepleteme.“

„A jedou v tom i jiní?“

Něčů Pěarcuc

„Je nás asi tucet. Všichni jsou nahoře. Všichni sedí poblíž toho kluka.“

Kluk. „Kolik mu je?“

„Osmnáct.“

Nick pokýval hlavou. Takže ne kluk. Mladý muž. Alespoň že tak. Neskončí všichni ve vazbě za pokus o vraždu dítěte. „Myslíte si, že NovusPart to donutí zakročit,“ řekl. „Že zasáhnou do časové osy a buď toho kluka odtáhnou mimo nebezpečí..., anebo seberou jednoho z té vaší partičky magorů?“

„Přesně.“

Nick se pokusil nadechnout. Zkusil se zamyslet nad tím, co má udělat. „To je pro zabijáka dost riskantní tah.“

„Zas tak moc vlastně ne.“

„Jak to?“

„Všichni budou namačkaní v tlačenici, až vyběhnou. Bude těžké určit, kdo na něj zaútočil, takže bude snazší prostě odstranit toho kluka z cesty. Ale ať už bude výsledek jakýkoliv – ten transport bude zachycený na videu.“ Ronnie utichl a vytáhl z kapsy zapalovač. Zapálil si cigaretu. „Je mi líto, že jsem tě musel obelhat, Nicku. Ale tohle je opravdu důležité.“

„Myslím si, že jsi idiot,“ zašeptal Nick. „A nemyslím si, že vám to vyjde.“

„Proč ne?“

„Pokud je ten člověk tak důležitý, jak si myslíte, tak se ven nebude tlačit v té mačkanici.“

„Ne?“

„Ne.“

„Hm, víš, za pár minut tam nastane chaos, Nicku. Absolutní chaos.“

Od Ronnieho cigarety se linul slabý proužek kouře. Nick vzhlédl. Stáli pod malou bílou krabičkou s blikajícím červeným světýlkem.

„Už jsi někdy viděl, jak dlouho lidem trvá evakuovat starou budovu?“

Děčůar Gcuseal

6

N

ick stál před muzeem a za jeho zády konečně po

malu utichaly sirény. Bylo mu zle a k tomu se cítil

i zahanbeně. Ve chvíli, kdy se rozezněl alarm, začal utíkat jako blázen. Jeho mozek mu jasně hlásil, že by se měl pokusit toho chlapce varovat – ale takové myšlenky byly rychle nahrazeny nutkáním dostat se z muzea. A pravděpodobně stejně nebylo nic, co by mohl udělat. Vyběhl jen o malinko později, než by se hodilo. Ale bohatě to stačilo k tomu, aby vypadal podezřele.

Do hajzlu. Nešlo přece o to, co mu říkalo logické uvažování, měl něco udělat.

Ostatní hosté se začali scházet na prostranství před budovou – jejich hlasy splývaly do jednolitého bzučení – ale bylo na čase, aby se vytratil. Klopýtal směrem k bráně.

Sotva si všiml stisku na svém rameni, dokud ho neobklopil pach přepálené cibule. Vedle něj se opět zjevil Ronnie. Mluvil rychle a v jeho ústech poskakovala ze strany na stranu nová cigareta. Nick mu nerozuměl ani slovo. Z Ronnieho rtů se uvolnila cigareta a dopadla na zem.

„Tak co, užili jste si to, pánové?“

Ten hlas nepatřil Ronniemu. Byl tvrdý a přicházel k nim zpoza jejich zad. Před nimi se objevily dvě černé siluety a od

Něčů Pěarcuc

řízly jim cestu. Přes Nickův obličej se přelila vlna chladu. Otočil se.

Stál tam vysoký muž. Byl oblečený do tmavého obleku, vlasy měl ostříhané mašinkou těsně u hlavy. Celý jeho vzhled ze sebe sálal jasnou informaci „ochranka NovusPartu“. Ale ne tak docela. I když byl muž statný a vysoký, jeho oblek nebyl z konfekce. Jeho statnou postavu obepínala zakázková krejčovská práce. A také mu mohlo být tak o třicet let více než těm dvěma mužům, kteří kolem nich stahovali kruh.

„Vy jste Nick Houghton, není-liž pravda?“

Muž na něj pokývnul, ale Nick se ani nepohnul.

„A vy jste?“

„Ronnieho kamarád.“

Nick se otočil. Ronnie už otevřel pusu, aby to hlasitě popřel. Měl doširoka otevřené oči a rozšířené zorničky.

Do hajzlu.

„A vy jste také Ronnieho kamarád, viďte, Nicku?“

Nick zjistil, že mu přikyvuje a rozhlíží se kolem. Všichni ostatní návštěvníci se opět vrátili dovnitř. Jediný, kdo narušoval jejich samotu, byl člen personálu u dveří muzea.

„Chtěli bychom vás pozvat zítra večer na večeři.“ Muž se narovnal. Byl vyšší než Nick i Ronnie a jeho pohyby dodávaly jeho řeči na důraznosti. Tón jeho hlasu však svědčil o tom, že se nejedná jen o obyčejného ranaře. Minimálně se dokázal vyjadřovat na úrovni.

„Nemám zájem, děkuji...“

Muž k nim natáhl ruku s vizitkou. „V osm hodin?“

„A pokud nepřijdeme?“

„Naše ochranka už dnes večer zatkla čtyři lidi. Nemusíme k nim přidat další dva, co myslíte?“

Děčůar Gcuseal

7

K

irsten zamrkala, pak se zachvěla. Její čelist spočívala

v ledově studené vodě. Byla zpátky ve vaně. Policisté už

byli pryč a ona byla opět úplně sama.

Kap – kap – kap.

Zabiju tě, ty děvko!

Kirsten malinko pohnula hlavou a natočila ji směrem ke dveřím. Byly otevřené dokořán. Měla přímý výhled do chodby a přes ni do svého pokoje. Napustila si novou vodu do vany? Dostala se během nějakého hloupého transu zpátky na začátek?

Ne, to není možné. I když, minimálně je to velmi nepravděpodobné. Její myšlenky zalétly zpátky k policistům. Mluvili o jejím zmizení. Vybavovala si to úplně jasně. Až je náhle zahalil neprostupný opar. Nejprve byl nevýrazný, ale pak ji obklopil jako bílá temnota. Než se znovu probudila. Opět ve vaně. Opět ve vodě.

Posadila se a jedním ladným pohybem se postavila a stoupla si vedle vany. Okamžik nebo dva tak stála a voda z ní skapávala na podlahu. Její župan tam opět nebyl. Ani ručník. Udělala několik krátkých krůčků do chodby.

„Haló?“

Neozvala se žádná odpověď, ale její slova nyní alespoň zněla normálně. Už nebyla protáhlá ani zkreslená. Udělala

37

Něčů Pěarcuc

několik dalších kroků. Nic neslyšela. Najednou stála před

dveřmi do svého pokoje. Natáhla ruku – a ta projela přímo

skrz kliku. Prostě projela skrz ni dolů a Kirsten při průcho

du ruky železem pocítila pouze brnění. V ten okamžik se

ujistila, že se jí to nezdálo.

Byla opravdu mrtvá.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.