načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Blázen do koní 6 - nováčci to nemají lehké - Kathy Helidoniotis

Elektronická kniha: Blázen do koní 6 - nováčci to nemají lehké
Autor:

Alice to na prestižní škole se špičkovou jezdeckou výukou nemá jednoduché. Je jasné, že vždy se najde nějaká nafoukaná prudička, a právě tou je India, která Alici pobyt ve škole ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  130
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 208
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Horse mad heights 6 přeložila Eva Konečná
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3076-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alice to na prestižní škole se špičkovou jezdeckou výukou nemá jednoduché. Je jasné, že vždy se najde nějaká nafoukaná prudička, a právě tou je India, která Alici pobyt ve škole hodně znepříjemní. Závidí jí stipendium a soupeří s ní ve všech jezdeckých disciplínách. Alice se musí hodně snažit, aby dokázala, že je pro jezdectví jako stvořená.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






edice










novacci to nemaj lehke titulka_perlova zatoka titulka.qxd 22.9.2016 22:50 Stránka 1





Copyright © Kathy Helidoniotis, 2009
Translation © Eva Konečná, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu HORSE MAD HEIGHTS 6
přeložila Eva Konečná
Redakční úprava Otilie Grezlová
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
První elektronické vydání v českém jazyce
ISBN 978-80-7543-305-3 (PDF)





S láskou Marianně, Johnovi, Simon,  
Jamii, Monique a Sebovi










7
Jedna
Sbohem, Shady Creeku
„Opravdu musíš odjet?“
Podívala jsem se na Becky Choovou, mou
nejlepší kamarádku. Hleděla na mě velkýma tmavýma očima
a hladila přitom po krku svého nádherného hnědáka,
polovičního araba Charlieho, zatímco jsme jely po
oblíbené stezce.
Chtěla jsem toho říct hodně, ale raději jsem pohlédla
zpátky na svoje ruce. Bylo snazší předstírat, že jsem
zapomněla, jak se drží otěže, než sdělovat Becky svoje
skutečné pocity. Rozpačitě jsem kontrolovala a opravovala
protažení otěží mezi prsteníkem a malíčkem, pak přes dlaň
a nakonec mezi ukazováčkem a palcem.
Ne že bych s ní o tom nechtěla mluvit – říkala jsem
Becky úplně všechno. Jenže vysvětlovat, jak moc se mi bude
stýskat po ní i po domově a jak jsem vystrašená, by bolelo,
a já nejsem zrovna největší fanda soužení. Když jsme se
přestěhovali do Shady Creeku, bylo moc těžké zvyknout si
na nepřítomnost Jenny, mé nejlepší kamarádky ve městě.
A čtyřtýdenní pobyt na jezdecké akademii ve Waratah Gro-





8
ve bez Becky byl ještě těžší. Takže studium na škole
Linley Heights bez kamarádek bude přímo nepředstavitelné.
Nic z toho však neopustilo moje ústa. „Linley je
skvělá škola,“ prohlásila jsem. „Nemohla jsem to odmítnout.“
Zabořila jsem prsty do zlatě zbarvené hřívy své klisny.
„Bez tebe to tady nebude stát za nic,“ vzdychla Becky.
„Ale budeš jezdit domů alespoň na prázdniny, ne?“
„Jasně,“ potvrdila jsem. „A také na některé víkendy. Ale
Zlatka se bude vracet domů pouze na velké prázdniny.
Hele, myslíš, že se třem Podrazákům v jezdeckém klubu
bude po mě stýskat?“
„Určitě. Jako po díře v hlavě,“ zasmála se Becky.
„Myslela jsem, že těch mají dost už teď,“ zamrkala jsem
na ni.
„A co ty?“ pokračovala jsem. „Zůstaneš v Shady
Creeku a na zdejší střední škole. Nemůžu uvěřit, že
nebudeme spolu.“
„A já nemůžu uvěřit, že tohle je naše poslední vyjížďka
na koních. Tedy přinejmenším do Velikonoc.“
Becky utrhla ze stromu dlouhou větvičku a udělala z ní
plácačku na mouchy. Bylo vedro. Můj druhý leden v
Shady Creeku, a já na ně nebyla o nic připravenější než před
rokem.
„To mi povídej,“ vzdychla jsem.
Ráda bych napodobila Becky a odháněla mouchy
podobným způsobem. Ale znala jsem Zlatku natolik
dobře, že jsem se s hmyzem raději smířila. Cokoliv, jen ne
mávat jí větví kolem hlavy! Chudák klisna si pořád
pamatovala kruté zacházení, jakého se jí dostávalo u
předchozích majitelů. Když jsem ji škrábala za uchem, stále
jsem nahmatala jizvu po ráně bičem. A pokaždé jsem se
roztřásla.
„A opravdu nebudete potřebovat nějaké plavidlo?“
Becky se snažila ze všech sil, aby její hlas zněl vesele. Ale já ji
znala dost na to, abych se nenechala oklamat.





9
Zavrtěla jsem hlavou. „Linley převáží koně nákladním
autem. Studuje tam nějaká holka odněkud z okolí, takže se
podělíme o náklady.“
„Už ses rozloučila ve Stinné stezce?“ Becky držela
otěže v pravé ruce a trénovala westernový styl reiningu,
kterému jsme se věnovali v uplynulém roce.
Přikývla jsem. „Brečela Prí, paní McMurrayová taky
brečela, já jsem brečela. Brečela dokonce i Sam.“
„Sam?“ podívala se na mě nevěřícně Becky. Bylo mi
jasné, co tím míní. Samantha byla nejlepší manažerkou
v historii jezdeckých stájí a zdálo se, že není typ, co má
blízko k slzám. „Vždyť tu nic nerozhodí.“
„Něco možná ano,“ připustila jsem.
„A co tvoje práce? Našla už paní Mac za tebe náhradu?“
„Ano. Ale slíbila jsem, že k nim budu docházet každé
prázdniny. Stejně by mi chyběla práce s Prí. Bude se mi
po ní děsně stýskat.“
Príjanka Prasadová, spolujezdkyně v klubu a
mimořádná vypravěčka vtipů o koních, se stala další mojí nejlepší
kamarádkou. Vůbec jsem si neuměla představit, jak bez ní
přežiju příštích jedenáct týdnů.
„Je skvělé, že Prí bude v sedmé třídě se mnou,“
prohlásila Becky. „S ní to nebude taková hrůza.“
Chvilku jsem měla pocit, jako by mi srdce sevřely
nějaké pařáty. Žárlím? Zavrtěla jsem hlavou. „V Pinebark
Ridge nemají střední školu?“
„Ne. Všichni tamější studenti dojíždějí sem do Shady
Creeku.“ Becky se na mě uličnicky usmála. „Tedy ti, kteří
se nedostanou na skvělou jezdeckou školu jako ty!“
„Ha ha. Nemáš chuť zaklusat si?“
„To si piš, že ano!“
Becky uchopila otěže i druhou rukou a stiskla lýtky
Charlieho boky. Valach reagoval okamžitě, jako vždycky.
S Becky jsme se na stezce zařadily za sebe.
„Zkusíme cval?“ houkla Becky přes rameno.





10
„Že se ptáš,“ zakřičela jsem zpátky.
Jakmile Charlie přešel do mírného cvalu, Zlatka
odpověděla na moje pobídnutí a pustila se za ním.
Tohle jsem doslova milovala. Nikdy jsem se necítila tak
opravdová jako při cvalu. Zlatčina kopyta tloukla v
rytmu s mým srdcem a porost kolem nás splynul v
zelenošedou šmouhu. Teď jsme byli dost rychlí, aby na nás
nesedaly mouchy. Cítila jsem se jako srostlá se svým
koněm. Jako bychom se stali jednou bytostí. Nitrem se
mi šířilo nadšení. Cválala jsem už mnohokrát a pokaždé
to bylo blaho. Zejména na stezkách. A zejména s mojí
nejlepší kamarádkou.
Becky zpomalila Charlieho do klusu a potom do kroku.
„Je čas nechat koně vychladnout,“ prohlásila. „Až
dorazíme domů, budou se chtít nažrat. Kdyby byli pořád
hodně rozehřátí, hrozila by jim kolika.“
Pomalu jsme jely vedle sebe. Klesající slunce
ozařovalo listí nad našimi hlavami a proměňovalo je ve zlaté
šperky. Slyšela jsem zvuky buše. Křik korel a jiných papoušků
barevných jako květiny, klapot koňských kopyt na spálené
šedé půdě. Cítila jsem pach hlíny, Zlatky a porostu.
Větvičky mě škrábaly po pažích a na nose mě lechtaly
mouchy. Takové bylo ježdění v Shady Creeku. Věděla jsem, že
to všechno mi bude hodně chybět.
Vynořily jsme se ze stezky na cestu vedoucí k našemu
domu, pokračovaly přes louky a kolem jezdeckého
klubu v Shady Creeku. Zlatka pohodila hlavou a roztančila se
do klusu. Dychtila po návratu k večeři složené ze zelené
a bílé řezanky a granulí, která ji tam pokaždé čekala,
samozřejmě i s několika mrkvemi.
„Ne, Zlatko!“ pokárala jsem ji a přitáhla otěže.
„Je to zlozvyk,“ poznamenala Becky. „Jednoho dne by
ti mohla vypovědět poslušnost. Donuť ji couvnout
několik kroků, ať pochopí, že smí jít rychleji jen na povel a ne,
když se jí zachce.“





11
Zlatka poslechla. Spokojeně jsem povolila otěže a
pobídla ji znovu kupředu.
„Výborně, Ali!“ pochválila mě Becky a zvedla palec.
Dojely jsme před náš dům a Becky nedovolila
Charliemu sehnout hlavu k trávě. Když byl naužděný, nikdy mu
nedovolila, aby se pásl.
Sesedly jsme a otočily se k sobě.
Becky pokrčila rameny. „Myslím, že je to tady. Bude se
ti po mně stýskat?“ Nabídla mi svůj nejdrzejší úsměv.
„O tom nepochybuj!“ Pevně jsem ji objala.
„Jestli ti to nevadí, tak zítra nepřijdu,“ oznámila Becky,
když jsme se pustily. „Nenávidím oficiální loučení.“
„Já taky.“ Hrdlo jsem měla jako stažené a v očích mě
pálily slzy.
„Ne,“ zasténala Becky. „Vyženeš mě tím.“
Slzy mi stékaly po tvářích a začalo mi téct z nosu.
Utřela jsem obojí rukama a ty jsem osušila o jezdecké kalhoty.
„Fakt vybrané chování,“ usmála se roztřeseně Becky.
„Vsadím se, že v Linley tohle nikdo nedělá.“
„Takže budu taky taková?“ popotáhla jsem a znovu
sevřela kamarádku v objetí.
„Fuj!“ vykřikla. „Umyj si nejdřív ruce!“
Smála jsem se a přitom brečela. Všechen ten příšerný
žal, který jsem se snažila skrývat, musel ven. Bolel mě
hrudník a pálilo v krku. Becky mi bude strašlivě scházet.
„Sbohem, Beck,“ škytla jsem.
„Sbohem, Ali,“ šeptla.
Odstoupily jsme od sebe a já jí stiskla ruce. I ona brečela.
„Budu ti psát maily,“ ujistila jsem ji. „Taky telefonovat
a posílat esemesky. A ty mě můžeš kdykoliv zastihnout
na mobilu, který mi máma pořídila.“
Becky přikývla a pustila moje ruce. Uchopila otěže
do jedné ruky, vsunula levou nohu do třmene a
vyhoupla se do sedla. Charlie se ohlédl přes plec a zdálo se, že





12
se usmál, když viděl svou velitelku takovou, na jakou byl
zvyklý.
„Hodně štěstí, Ali.“
Pohladila jsem Charlieho po krku. „Hodně štěstí i vám
oběma.“
Becky se na mě krátce a smutně usmála a pak stiskla
lýtky valachovy boky. Vyrazil klusem a potom cvalem.
Dívala jsem se za nimi, dokud nezmizeli za rohem. Becky se
ani jednou neohlédla.
„Nezapomeň na mě,“ vyhrkla jsem. „Prosím,
nezapomeň na mě.“
Najednou se mě zmocnil hrozný pocit, že bych neměla
odjíždět do Linley. Bylo to příliš děsivé. Nemůžu nechat
Becky samotnou v jezdeckém klubu s těmi hnusnými
Podrazáky. A co když se mi nebude ve škole líbit? Co když tam
budu nejhorší jezdkyní a všichni se mi budou smát? Co
když se budou posmívat Zlatce? Co když máma
zapomene krmit Nugáta? Co když se Jason naučí chodit a mluvit,
a zatímco budu pryč, vnikne do mého pokoje a definitivně
zničí moje hodiny v podobě koně, který už teď nemá
hlavu? Toho ošklivého bylo příliš mnoho.
Zlatka mě šťouchla do ramene.
„Promiň,“ omluvila jsem se jí a utřela si obličej do
rukávu. „Málem jsem na tebe zapomněla.“
Povolila jsem jí podbřišník o dvě dírky a zvedla
třmeny. Bylo důležité odměnit Zlatku za těžkou práci na stezce
a zabránit, aby ji volné třmeny netloukly do boků.
„Jsi připravená?“
Přehodila jsem otěže Zlatce přes hlavu a sevřela je
v pravé ruce pod její bradou. Volný konec jsem uchopila
do levé ruky a vedla ji po naší příjezdové cestě do
ohrady, kde jsem ji uvázala k jedné ze smyček žlutého lana
na sloupku. Smyčka je nejbezpečnější způsob uvázání
koně ve stáji, na voru, v ohradě nebo u plotu – kdekoliv.
Snadno se uvolní, když se kůň splaší a vzpíná. Lze tak





13
ochránit nejen koně, ale rovněž zabránit, aby se nepoško -
dila drahá výstroj.
Rozepnula jsem podbřišník, přešla na druhou
stranu a přehodila ho přes sedlo. Vrátila jsem se, pořád jsem
na Zlatku mluvila, aby o mně věděla, sundala sedlo a dala
ho přes břevno ohrady. Zlatka nikdy do sedla nekousala
ani ho neshazovala, ale podle mých zkušeností s koňmi se
všechno stává poprvé a já si nepřála, aby takový okamžik
nastal a sedlo se poničilo.
Stáhla jsem z jejího hřbetu sedlovou podložku a také ji
přehodila přes hrazení, aby uschla a vyvětrala. Zlatčina
srst byla mokrá a tmavá potem. Osprchovala jsem ji
hadicí. Začala jsem u nohou a postupně pokračovala
nahoru na záda a krk. Potom jsem stěrkou odstranila ze srsti co
nejvíce vody. Osušila jsem ji starým ručníkem, který jsem
nechávala na ohradě, a nakonec jsem přes ni přehodila
lehkou bavlněnou pokrývku. Až se nakrmí, napije a uschne,
tak ji pořádně vyhřebelcuji.
Odvázala jsem Zlatku a vedla ji z ohrady do jejího
padoku, kde jsem jí obvykle podávala krmení. Můj
bláznivý miniaturní poník Nugát se pod velkým stromem točil
za svým ocasem. Jakmile nás uviděl, zůstal stát a
hlasitě zařehtal.
Zlatka mu odpověděla stejně. Zavřela jsem za námi
padoková vrata, rozepnula jí podhrdelník a přetáhla nátylník
přes uši. Jakmile uvolnila udidlo z huby, pohladila jsem ji
po krku, podlezla pod břevnem a vydala se připravit
večeři pro oba koně.
Ve stáji jsem odměřila krmivo do věder. Jednu odměrku
zelené řezanky, dvě odměrky bílé a půl odměrky
granulí pro Nugáta, dvě odměrky zelené, tři odměrky bílé
řezanky a jednu odměrku granulí pro Zlatku. Pokrájela jsem
několik mrkví na kolečka a přihodila je do věder, přidala
trochu melasy a pokropila směs vodou, aby se z ní
neprášilo. Teď při práci jsem se cítila o trochu lépe. Přinejmen-





14
ším jsem pár minut nemyslela na to, jak se mi bude stýskat
po mámě, tátovi, Jasonovi, Becky a Prí.
Moji koně věděli, co bude následovat. Čekali mě u vrat,
přešlapovali a tiše pořehtávali.
Jemně jsem je odstrčila a dala jim krmení. Každý měl
svoje místo. Ačkoliv byli v padoku dobří kamarádi,
nechtěla jsem, aby se prali třeba o kus mrkve.
Zlatka si nabrala pořádný kus a spokojeně žrala. Nugát
zabořil hubu až ke dnu a chroustal mrkev.
Přešla jsem ke stromu, posadila se na zem a opřela se
okmen. Pozorovala jsem padoky, ohradu, stáj, stodolu,
rybník, dům, okno mého pokoje. Budu to všechno tolik
postrádat.





15
Dvě
Škola Linley Heights
„Neuvěřitelné,“ prohlásil táta, když zastavil auto na
parkovišti pro hosty a ohromeně se díval na areál školy Linley
Heights.
„Stejně jako tvůj návrh na pronájem mého pokoje,“
zakňourala jsem. „To, že nabízíme ubytování včetně
snídaně, ještě neznamená, že kdokoliv může spát v mé...“
„Dobře, dobře!“ zvolal otec a zvedl ruce. „Chtěl jsem tě
jen poškádlit. Jak bych mohl nechat někoho spát ve tvém
pokoji! Pravděpodobně by mezi tím harampádím, které
tam skladuješ, nepřežil. Přišli bychom o platbu za nocleh!“
„Vtipné,“ odsekla jsem a obrátila oči v sloup. „Hlavně
nevzdávej zaměstnání.“
„Už se stalo!“ usmál se otec.
Otec byl od chvíle, kdy se rozhodl vzít si v
nemocnici roční neplacené volno a otevřít penzion U Millerů,
mimořádně spokojený. Bylo příjemné, že byl více doma a že
jsem nemusela chodit po špičkách, protože spí po noční
směně. Jenže jsem se nemohla zbavit starostí o peníze.
Vždycky jsem se snažila pokrýt většinu nákladů na Zlat-





16
ku a Nugáta penězi ze svého Fondu pro koně. Jenže teď,
když budu pracovat na ranči Stinné stezky pouze o
prázdninách, nezbude než spoléhat na finanční podporu od
rodičů. Vzhledem k tomu, že mraky nad Shady Creekem
už měsíce zatvrzele odmítaly vymáčknout ze sebe třeba
jen kapku deště, ceny krmiv pro koně se zvedly a já měla
strach. Co bude s mými koňmi, jestli penzion U Millerů
nebude vydělávat? Co bude s námi, jestli se otec
nevrátí do práce v nemocnici. Matka se už dříve rozhodla zůstat
s Jasonem doma a nepokračovala v instalatérském
řemesle (přestože jsem po několika výměnách Jasonových
plenek nabyla přesvědčení, že oprava kanalizace je mnohem
příjemnější práce). Neměla jsem potuchy. A štvalo mě, že
to nevím.
„Cent za tvoje úvahy,“ navrhl otec, zatímco zatáhl
za ovládač kufru.
„Za deset dolarů můžeš mít všechny.“ Nadějně jsem
k němu natáhla dlaň.
Otec mi pocuchal vlasy. „Bez šance.“
Rychle jsem si uhladila vlasy a sklopila sluneční
clonu, abych se prohlédla v zrcátku. Hleděla na mě
pihovatá tvář s poněkud tmavýma očima, rámovaná dlouhými,
před chvilkou rozcuchanými tmavými vlasy. „Tati! Jsem
středoškolačka. Studentky střední školy nemůžou být
neučesané!“
„Oprava,“ odpověděl otec. „Jsi skoro
středoškolačka. Podle mého odhadu můžeš mít neupravené vlasy
přinejmenším ještě tři minuty.“
Vystoupila jsem z auta a s brbláním „nikdy
nepochopím mužské uvažování!“, jak to mám odposlouchané
od mámy, jsem zabouchla dveře. Vtom mi to došlo. Jsem
v Linley. Opravdu jsem tady. Strnula jsem na místě a
zírala. A zírala a zírala.
Stála jsem opřed obrovskou budovou z pískovce,
která vypadala spíše jako zámek než škola. S bočními křídly





17
a zadní částí tvořila obdélník s volným prostorem uvnitř.
A měla věžičky! Hleděla jsem na ně přimhouřeným
zrakem v očekávání, že se v okně najednou zjeví nějaký rytíř
a vystřelí na mě šíp nebo tak něco. Po jedné straně
hlavní budovy se táhl zelený trávník obehnaný ohradou z lan,
a květinové záhony hýřící barvami. Na druhé straně se
nacházelo hřiště. O něco dál vzadu byly další stavby, ale
z této vzdálenosti se nedalo poznat, k čemu slouží.
Natáhla jsem krk. Kde jsou výběhy? Kde jsou koně a stáje? Kde
je Zlatka?
„Vypadá to úplně jako moje dávná univerzita,“ podivil
se otec. „Doufám, že ty tady budeš studovat pilněji než já
na té své.“
Ohromením jsem téměř neměla slov. „Jak se
dostaneme dovnitř?“
Otec ukázal na rozměrné dvojkřídlé dřevěné dveře.
Hrnuly se jimi dívky s rodiči a kufry na kolečkách. Některé
z nich vykřikovaly a objímaly se, jiné objímaly rodiče.
Některé obracely oči vzhůru a prohlížely si nehty.
„Dneska nastupují pouze studentky ubytované na
internátě. Máte tak čas na zabydlení.“ Otec otevřel kufr auta
a vytáhl jedno z mých dvou zavazadel. „Co v tom
proboha máš? Cihly?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Knihy. Péče o koně, Vedení stá-
je, Kůň na pastvině, Velký slovník jezde...“
Otec zvedl ruce. „Ušetři mě kompletního slovníku z
oboru jezdectví! Není už tak dost zlé, že musím žít s chodící
encyklopedií koní?“
„Zapracuj trochu na svých vtipech, zatímco budu pryč,
ano?“ usmála jsem se. Tátovy fóry byly docela žalostné,
ale věděla jsem, že i tak mi budou scházet.
Otec vzal další kufr plus několik menších cestovních
tašek. Já otevřela dveře u zadního sedadla a vytáhla polštář
a vak se sedlem.





18
„Nemohlas to hodit do nákladního auta z Linley?“
zeptal se otec.
Zhluboka jsem se nadechla a přitiskla si hřbet ruky
na čelo. „Hodit moje sedlo? Na to zapomeň!“
Otec zavřel kufr i dveře a podíval se na horu mých věcí.
„Myslím, že jednodušší by bylo vjet autem rovnou do
tvého pokoje.“
Přehodila jsem si vak se sedlem přes rameno (díkybohu,
že sedla z umělých hmot jsou tak lehká!) a popadla další
dvě tašky. „Škoda že nemohla jet i máma. Má svaly jako
dostihový kůň.“
„To z toho neustálého tahání záchodových mís,“
poznamenal táta a posbíral zbytek mých zavazadel. „Víš přece,
že Jase nesnáší cestování autem. Máma s ním musela
zůstat doma.“
Vzdychla jsem a vzpomněla si na jednu cestu do města,
kdy se Jasonovi udělalo tak špatně, že výbuch sopky
Krakatoa proti tomu vypadal jako zahradní fontána s
omezením dodávky vody.
Připojili jsme se k davu dívek a rodičovských nosičů
zavazadel mířících ke dvojitým dveřím.
Stanou se některé z těch holek mými kamarádkami?
Dveře byly velikánské. Všechno v Linley bylo
obrovské. Za dveřmi se objevila vstupní hala s mimořádně
velkými prosklenými skříněmi na obou stranách, které byly
plné trofejí, plaket, medailí a černobílých fotografií dívek
v kloboucích a rukavičkách. Strop byl fakt hodně vysoko.
Tak vysoko, až jsem se cítila jako nejmenší tvor na zemi.
Vzhlížela jsem k němu, dokud mě nezačalo bolet za krkem.
„Prober se, Ali!“ ozval se otec. Jeho hlas se rozlehl
celým vestibulem a některé z dívek se zachichotaly.
„Co je?“ zeptala jsem se. „Co dělám špatně?“
„Musíme jít dál.“ Otec trhl hlavou doleva k dalším
dvojitým dveřím. Vedly do sálu, kde to doslova bzučelo
aktivitou. Rodiče a děvčata se nahrnuli kolem stolů seřazených





19
do tvaru koňské podkovy. Bylo slyšet povídání, šoupání
nohou, židlí a kufrů na naleštěné prkenné podlaze.
„Tak jdeme, Ali,“ zabručel otec a vlekl moje dva kufry
směrem k jednomu ze stolů. Za stolem seděly dvě
přívětivě se tvářící studentky ve světlemodré linleyské halence
a s námořnicky modrým kloboučkem na hlavě. Na
laminátové tabulce byla písmena M – R. „M, to jsme my,“
rozhodl otec.
Prošli jsme davem a zastavili se před stolem. Dívky se
usmály.
„Jméno?“ zeptala se vyšší z nich.
„Millerová,“ představila jsem se. „Alice Millerová.“
Menší dívka se probírala nějakými listinami, druhá
sloupla z papíru bílou nálepku, na níž bylo černým
písmem vytištěné moje jméno. Podala mi ji. Připlácla jsem si
jmenovku na hruď.
„Pokoj dva-jedenáct-dva.“
„Cože?“ zeptala jsem se.
Vyšší dívka se usmála. „Dva jako druhé podlaží. Jedenáct
je číslo pokoje a dvojka na konci označuje tvoji postel.“
„Tady je tvůj uvítací dárek.“ Menší dívka mi podala
modrou plátěnou taštičku s bílým erbem školy na obou
stranách. Podívala jsem se na její jmenovku. Catherine.
„Najdeš tam orientační plán školy, prospekty a výtisk
Linleyských novin.“
„Kde jsou stáje?“ chtěla jsem vědět.
Už jsem nemohla čekat. Musela jsem zjistit, kde je Zlat -
ka a jak je o ni postaráno. Nakrmili ji? Má dobře
nasazenou přikrývku? Jsou její kopyta v pořádku? Cítí se
osaměle? Zvykla si na nový domov, nebo se bojí?
„Jsi jezdkyně, viď?“ poznamenala vyšší dívka.
Přikývla jsem. „Já také. Prohlídka školního areálu začíná každou
půlhodinu, sraz před školou.“
„Odlož si nejdříve věci, než se připojíš ke skupině,“
poradila mi Catherine. „A za hodinu a půl se koná uvítací





20
shromáždění. Po něm následuje oběd v jídelně,“
informovala nás s rozzářeným obličejem.
„Oběd?“ ozval se optimisticky otec. „To zní skvěle.“
„Jak můžeš myslet v takovouhle chvíli na jídlo?“
zasténala jsem a potáhla ho za paži.
„V jaké chvíli?“ opáčil nechápavě.
„Musíme najít můj pokoj, složit tam moje věci a dostat
se do stájí. Co nejrychleji!“
Otec zvedl oči ke stropu. „Jedenáct týdnů míru a klidu
téměř bez koní. Nemůžu se dočkat.“
Sehnul se pro moje dva kufry a hlasitě zafuněl. Několik
holek se otočilo a chvilku se na nás dívalo. Když si znovu
začaly povídat, doufala jsem, že se nebaví o mně.
„Jdeme,“ pobízela jsem otce. „Ty kufry by ti neměly
dělat problém, vždyť tvoje nová kariéra znamená nošení
zavazadel hostů nahoru a dolů, copak jsi zapomněl?“
Otec se zamračil. „Proč mám pocit, že stále
nepodporuješ moje rozhodnutí vzít si v nemocnici rok volna, Ali?“
„Teď ne,“ odmítla jsem vysvětlování a připojila se k
zástupu, který dle mého odhadu mířil k budově internátu.
O třináct minut později (kdyby mě otec poslechl a zeptal
se na cestu, stačilo by minut pět) jsem držela v ruce kliku
pokoje, svého domova pro následujících jedenáct týdnů.
Vlastně pro následující rok. Kdo ví? Možná se stane mým
domovem na příštích šest let. To se zatím nedalo říct. Ale
jednu věc jsem věděla jistě. Ať je za těmito dveřmi
kdokoliv, může učinit můj život v Linley užasný, nebo mizerný.
Pomalu jsem zmáčkla kliku.





21
Tři
Spolubydlící
„Kdo je to?“ ozval se zevnitř nějaký hlas.
Odkašlala jsem si. „Alice. Asi jsem tvoje nová spolu -
bydlící.“ Ohlédla jsem se na otce. Ukázal mi zdvižený
palec, ale mlčel. Věděl, že tohle musím zvládnout sama.
Udělala jsem krok do pokoje. Nejprve jsem si všimla
velkého okna, z něhož byl zřejmě výhled na něco jako
louka. Pod oknem stály dva stejné psací stoly. Na tom vpravo
ležely různé školní potřeby – zásobníky s tužkami, několik
tlustých knih a hodiny – úhledně uspořádané od
nejmenšího po největší. A vše zářivě čisté. Stůl nalevo byl prázdný.
Usoudila jsem, že je můj. Vedle stolu byla postel s
naškrobenými bleděmodrými prostěradly a modrou, velmi měkce
vypadající vlněnou přikrývkou s vyšitým školním erbem.
Usmála jsem se. Na posteli ležel i polštář, ale ten
nebudu potřebovat. Přivezla jsem si z domova vlastní a
neuměla jsem si představit, že bych spala na čemkoliv
jiném. Ve Waratah Grove jsem sice používala tamější
podivný polštář, jenže to byly pouze čtyři týdny. A měla jsem
tam dvě neuvěřitelné kámošky Tash Symonovou a Molly





22
Bryantovou, které mě povzbudily, když jsem byla na dně.
V Linley nikoho takového nemám. Alespoň zatím.
Ucítila jsem zvláštní zápach. Nadechla jsem se víc a
pokrčila nos.
„Co tu tak páchne?“ zeptala jsem se a rozkašlala se.
Z pravé strany pokoje zaznělo tlumené zasyčení.
„Co to bylo?“ Popošla jsem tím směrem.
Na posteli seděla malá dívka s kulatýma očima, obličej
lemovaný tmavými zvlněnými vlasy. Na klíně měla
otevřenou knihu a v ruce držela zlatou plechovku. „To je můj
sprej proti bacilům,“ zakuňkala.
„Rozprašuješ ho do vzduchu v pokoji?“
Zalapala po dechu. „V žádném případě! Likviduju
bacily na místech doteku.“
Podala jsem jí ruku. „Jsem Alice.“
Podívala se na moji ruku, ale nestiskla ji. „Slyšela jsem
tě už předtím.“
Prohlédla jsem si svoji ruku. „Co kdybys ji postříkala?“
Rozzářila se a sundala ze spreje kryt. „Nevadilo by ti
to?“
Zasmála jsem se a založila si paže tak, aby byly mimo
dosah palebné linie. „Vlastně vadilo. Jak se jmenuješ?“
Vrátila kryt na plechovku a vzdychla. „Claire. Claire
Carlsonová.“
Popošla jsem blíž k ní. „Ráda tě poznávám. Doufám, že
touhle věcí nedezinfikuješ i koně.“
Claire zbledla. „Koně? K těm špinavým zvířatům se
nikdy nepřibližuju. Moji rodiče píšou ředitelce školy už
od minulého roku žádosti, aby ukončila zdejší jezdecký
program. Je odporné, aby se tu pohybovali lidé, kteří se
dotýkají těchto zvířat a potom používají školní zařízení,
aniž by si umyli ruce.“ Znovu strhla kryt ze spreje a
obloukem vystříkla trochu jeho obsahu do vzduchu, přičemž
většina spršky mířila ke mně. Jakmile zahubila několik
dalších bacilů, vrátila se jí do tváře trocha barvy. „Moji





23
rodiče jsou velmi aktivní v rodičovském sdružení. Máma
je tento rok předsedkyní. Slíbila, že zařídí, aby se koně
v Linley Heights stali minulostí.“
Zírala jsem na ni a pokoušela se odhadnout, jestli to
myslí vážně nebo mě vodí za nos. Ještě doma jsem se
rozhodla, že budu v Linley přátelská úplně ke všem. Ale jak se
můžete přátelit s někým, kdo nesnáší tu nejmilovanější věc
vašeho života? Jenna, moje nejlepší kamarádka z města,
ve skutečnosti koně také příliš nemilovala. Tak jo, nikdy je
neměla ráda. Ale vždycky podporovala moje ježdění,
pomohla mi se založením mého Fondu pro koně a dokonce
absolvovala několik jezdeckých lekcí, jen aby mi udělala
radost. Claire byla zcela jiná kategorie.
„Vážně doufám, že nepatříš k jezdcům,“ pokračovala.
„Nechci žádnou špínu ve svém pokoji. Nesnesu to.“
„Tati, můžeš sem přinést moje sedlo,“ zavolala jsem
směrem ke dveřím.
Claire zalapala po dechu a divoce si mávala rukou před
nosem. „Sedlo! Nemůžeš tady mít sedlo! Tenhle pokoj je
dokonale čistý. Na sedlech je koňský pot!“
Otec vtrhl do pokoje a zhroutil se na prázdnou postel
s mým sedlem ve vaku přes rameno. „Doufám, že tohle
je tvoje postel! Brej den, zlato, jsem Alicin táta.“ Otec se
vřele usmál na Claire, která se odtáhla co nejdál. „Můžu
to tu nechat, že jo? Ačkoliv se vsadím, že jsi jeden z těch
rozumných lidí, kteří nechávají postroje v sedlovně jako
všichni ostatní. Ne jako tahle.“ Otec trhl hlavou ke mně.
„Já a její matka jsme ji v tomto směru nedokázali
přesvědčit. Vždyť jejímu sedlu by se mohlo stát něco strašného,
kdyby si ho nedávala na noc pod polštář!“
Otec se zasmál svému debilnímu vtipu, odložil sedlo
na podlahu a opřel se zády o stěnu. Já skryla tvář do
dlaní. Skončila jsem v Linley dřív, než jsem vůbec začala.
V každém případě byl zničený můj společenský život.
Stačilo, aby to Claire Carlsonová řekla třeba jen jedné osobě,





24
a fakt, že Alice Millerová má nejpomatenějšího otce v celé
galaxii, se rozšíří po škole jako prach kolem stájí za
větrného dne.
„Tati,“ zasténala jsem, „přidáme se k prohlídce školy?“
Ale otec mě neposlouchal. Zaujatě pozoroval, jak
obličej Claire podivně šedne. „Sedlo... v mém... pokoji...
nikdy,“ drmolila. „Zvířata... špína...“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se otec. Převládly jeho instinkty.
Já to věděla! Někde v nitru byl pořád zdravotník.
Ošetřovatel na plný úvazek!
Claire se sehnula pod svoji postel, vytáhla vysavač a
začala čistit podlahu u mého sedla.
Otce to okouzlilo. „Tohle je skvělé, Ali. Vzala sis s
sebou taky vysavač?“
„Pojď, tati, nezdržuj se,“ zamumlala jsem a potáhla ho
za rukáv.
Claire strhla krytku ze spreje a mířila jím na nás,
zatímco jsme vycházeli z pokoje. Než se za námi zavřely
dveře, měla jsem dojem, že říká něco o správcové internátu.
„Tak ta je fakt úžasná, viď?“ povídal otec zvesela.
„Přesně tohle potřebuješ – bezva novou kamarádku, která ti
půjde příkladem. Až přijedeš o prvním volnu domů, můžeš
nám být v penzionu docela užitečná!“
„No, je, ehm, zajímavá,“ vzdychla jsem.
Nedokázala jsem si představit, že budu sdílet pokoj
s Claire Carlsonovou třeba jen jednu noc. Byly jsme
naprosto neslučitelné. Srdce mě rozbolelo steskem po
Becky. A po Jenně a Prí. Mých třech nejlepších kámoškách
na světě. To, co jsem momentálně potřebovala nejvíc, byla
Zlatka. Toužila jsem opřít hlavu o její krk a vdechovat její
koňskou vůni. Zlatka dá tohle všechno do pořádku. To
byla jediná věc, o níž jsem nepochybovala.





25
Čtyři
Ach, Zlatko, kde jsi?
Sešli jsme po schodišti a vyšli z budovy. Trávník byl tak
zelený a měkký – jako sametový koberec. Na mámu by to
udělalo velký dojem. Myslím, že v něm nebyl jediný
kousek plevele! Zlatka by se tu ráda pásla, ale v téhle části
Linley Heights koně určitě nejsou vítáni.
Lidé se shromáždili kolem jedné starší dívky, jejíž
uniforma se lišila od světlemodrých halenek, které jsem
dosud viděla. Měla na sobě bílou bavlněnou blůzku s
kulatým límečkem (později mi někdo řekl, že se mu říká
„límeček Petra Pana“), skládanou sukni z tmavomodré látky
s vetkanými jemnými bílými proužky a s ní sladěné sako,
na hlavě tmavě modrý panamák. Mou pozornost
upoutala žlutobílá výšivka na levé straně saka. Přimhouřila jsem
oči a přečetla si ji. Debatní tým, Celoškolský plavecký od-
díl, Kapitánka pólokrosu.
Počkat – kapitánka pólokrosu!
Okamžitě jsem ji chtěla poznat lépe. Mnohem lépe. Jako
stipendistka sedmého ročníku jezdectví jsem měla být
členkou linleyského oddílu pólokrosu, jenže já tu hru ještě





26
nikdy nehrála. Dokonce jsem neviděla žádné utkání. Umí -
rala jsem touhou dozvědět se víc.
„Vítejte ve škole Linley Heights,“ řekla dívka. Všichni
ztichli. Usmála jsem se na nějakou holku, která vypadala
trochu jako Becky, až na to, že rovné černé vlasy jí
splývaly jen po ramena a nad čelem byly zastřižené do krátké
ofiny. Měla slušivé kulaté brýle a kolem krku zlatý řetízek
s přívěskem písmenka „E“. Oplatila mi úsměv.
Starší dívka se představila jako Maryanne Jamesová.
Otec do mě s úsměvem šťouchl. Odstoupila jsem od něj.
Už mě zahanbil před mou novou spolubydlící. V žádném
případě jsem nechtěla, aby si Maryanne Jamesová o mně
udělala nesprávnou představu.
Maryanne ukázala na pískovcovou budovu s velkými
dřevěnými dveřmi a vysvětlila, že v přední části se
nacházejí kanceláře školní správy, zdravotnická ošetřovna (teď
přišla řada na mě, abych dloubla do otce), společenský sál,
kanceláře ředitelky a učitelského sboru. „Většina učeben je
umístěna v ostatních křídlech. Nižší stupeň napravo,
vyšší nalevo. Dívky ze dvanáctého ročníku mají vlastní
společenskou místnost,“ dodala se spokojeným pousmáním.
Nedokázala jsem ovládnout svou nedočkavost a zvedla
jsem ruku. „Půjdeme se podívat na stáje?“
„Jezdkyně?“ zeptala se Maryanne.
Přikývla jsem. „Jasně!“
„Tak to ráda slyším,“ prohlásila a otočila se ke zbytku
skupiny. „Odborné učebny jsou v zadní budově.
Dramatické umění, tanec, výtvarná výchova, laboratoře, kulinářství –“
„A co stáje?“ nevydržela jsem.
Maryanne se usmála. „Kolik času uplynulo od chvíle,
kdy vyzvedli tvého koně?“
„Čtyřiadvacet hodin,“ oznámil otec. „A celou tu dobu je
to k zbláznění. Nic než Zlatka tohle, Zlatka tamto,
je v pořádku nebo krmí ji? Čím dříve se dostane ke stájím, tím to
bude pro nás lepší.“





27
Všichni se zasmáli – kromě mě. Nikdy předtím jsem
nechtěla způsobit otci opravdovou bolest, ale všechno je
jednou poprvé. Tváře mi hořely a vrhla jsem na otce ten
nejjedovatější pohled z mého repertoáru, který jsem si
obvykle šetřila pro Carly, královnu Podrazáků.
„Co je?“ Pokrčil rameny a tvářil se jako neviňátko.
„Pojďte za mnou,“ vybídla nás Maryanne.
Dívka s brýlemi, která se na mě předtím usmála, na mě
mrkla a vyrazila za Maryanne. Doprovázeli ji
rodiče a znuděně se tvářící starší bratr s elektronickou hrou
v ruce.
Dusala jsem za lidmi a v uších mi stále zvonil jejich smích.
Maryanne nám ukazovala tenisové kurty,
tělocvičnu a hřiště. Následovala velká knihovna, divadlo a
galerie, za nimi třípodlažní hudební centrum včetně koncertní
síně. (Máma mi řekla, že začnu s výukou hry na housle,
ať se mi to líbí nebo ne, přestože jsem protestovala
kvůli koňským žíním na smyčcích.) O něco dál byla hřiště
na netball, košíkovou a přístřešek pro veslice. (Linleyské
veslařky vstávaly čtyři dny v týdnu v pět hodin ráno a
trénovaly na řece!) Všichni v davu se obdivně rozplývali nad
krytým bazénem. Kromě mě. Trpěla jsem – celý den bez
Zlatky a v dohledu pořád žádná stáj.
Maryanne musela číst moje myšlenky. „Další zastávka
je v jedinečném linleyském jezdeckém centru,“ oznámila.
„Jóóó!“ vykřikla jsem a vyrazila pěstí do vzduchu.
Všichni se na mě podívali. Dívka s brýlemi se
zachichotala, můj otec zvedl oči k obloze.
Já se stydlivě usmála. „Promiňte. Ale koně jsou můj svět.“
Maryanne zvedla obočí. „To vidím.“
Pokračovala v chůzi a lidé ji následovali jako hladoví
koně vědro s ovsem. Konečně jsme došli k vytouženému
cíli. Ohromeně jsem zírala.
Jistě, četla jsem informační brožuru, dotazovala se
během přijímacího pohovoru a prošla si internetové strán-





28
ky školy. Ale scéna, která se přede mnou otevřela, byla
neuvěřitelná. Viděla jsem krytou jízdárnu a
zachytila jsem odraz slunečních paprsků od zrcadlového rohu.
Následovala venkovní jízdárna vysypaná pískem, další
s pryžovým povrchem a drezurní aréna. Napočítala jsem
deset ohrad se stájemi a dlouhou řadou boxů.
Nechyběla obrovská stodola pro uskladnění krmiva a podle mříží
na oknech jedné malé budovy jsem usoudila, že to bude
sedlovna. Tušila jsem, že někde za tím vším je i
komplex s terénní tratí a hřištěm na pólokros. Věděla jsem,
že někde tady existují padoky pro stárnoucí koně,
školní koně a několik menších karanténních ohrad pro nové
koně. Zlatka bude určitě v jedné z nich. Nemohla jsem se
dočkat, až ji uvidím.
„Jezdecký program linleyské školy je jediný v kraji, jenž
dovoluje studentkám ustájení a ježdění na vlastních
koních,“ vysvětlovala Maryanne. „A samozřejmě že výuka
jezdectví je součástí studijního plánu.“
Všimla jsem si, že dívka v brýlích něco horlivě šeptá
svým rodičům. Ti zavrtěli hlavami. Její bratr hlasitě zívl
a věnoval se hře.
„Dívky mohou zahájit jezdeckou výuku již od mateřské
školky a pokračovat v ní až do ukončení dvanáctého
ročníku. Jako já,“ usmála se Maryanne.
Pak nás vedla dál dovnitř. Okamžitě se poznalo, kdo je
nadšenec pro koně a kdo ne. Několik holek – včetně mě
a brýlaté dívky – se rozběhlo, vylezlo na bíle natřenou
ohradu a předklánělo se co nejdál to bylo možné. Ostatní
stály se založenými pažemi a tvářily se znuděně, nebo se
s ustrašeným obličejem lepily na rodiče.
„Slez dolů, Emily. Okamžitě!“ vykřikla matka dívky
s brýlemi.
Emily seskočila z ohrady a matka jí rukama ometla
oděv. Zaslechla jsem slova jako „špína“ a „chování“.
Emily zrudla a stála za rodiči. Její bratr do ní šťouchl hrou.





29
„Linleyskému jezdeckému vybavení se nic nevyrovná,“
oznámila Maryanne. „Nejméně jednou měsíčně se tady
koná nějaká přehlídka a linleyské pólokrosové týmy
získávají každý rok celostátní ocenění.“
V menších ohradách za hlavním areálem jsem viděla
několik koní a pátrala jsem po Zlatce.
„Linley vychovala několik nejlepších jezdkyň v zemi,“
pokračovala Maryanne. „A mimochodem nejen jezdkyň.
Absolventky Linley Heights mají kvalifikaci ve vedení
stáje a profesionální péči o koně. Některé z dřívějších
studentek se po dokončení studia jezdectví vracejí do Linley,
aby zde učily.“ Maryanne se nadmula pýchou. „Jako moje
sestra Demi.“
V jedné z ohrad čouhaly zpod povědomé bílé bavlněné
přikrývky přehozené přes tělo i krk koně čtyři hnědé nohy.
Patřily k hlavě, která uždibovala kousky zelené trávy.
To je ona! Musí to být ona.
Zapomněla jsem na všechno, co mě učili o klidném a
tichém chování v blízkosti koní. „Zlatko!“ zaječela jsem.
„Zlatko, jsem tady!“
Kůň zvedl hlavu a zařehtal.
„Zlatko!“ Zamávala jsem na ni oběma pažemi a téměř
jsem nevnímala smích kolem sebe. Otočila jsem se k
Maryanne. „Jak se k ní dostanu?“
Maryanne vytáhla z kapsy mobil a podívala se na
displej. „Už je skoro čas na společné přivítání.“
Propadla jsem zoufalství. Jestliže Maryanne nechápe mě
a moje nadšení pro koně, tak kdo jiný? „Prosím! Jen
minutku.“ Vrhla jsem na ni svůj pohled – ten, který pokaždé
zapůsobí na tátu, ať jde o cokoliv. Prostě jsem potřebovala
kratičké setkání se Zlatkou. Hned bych se cítila lépe.
Možná dost dobře i na to, abych spala v jednom pokoji s Claire
Carlsonovou.
Maryanne se na mě usmála a já věděla, že můj pohled
zabral.





30
„Pět minut,“ řekla. „Utíkej dolů k těm vratům. Ale
nezapomeň je za sebou zavřít.“
Poskočila jsem a tleskla. „Díky! Mockrát děkuju!“
Nečekala jsem, až si to rozmyslí. Nečekala jsem
dokonce ani na tátův souhlas. Rozběhla jsem se k vratům a
roztřesenými prsty jsem odmotala zajišťovací řetěz. Protáhla
jsem se jimi, zavřela je za sebou a znovu zajistila řetězem.
Potom jsem spěchala kolem první, druhé a třetí ohrady.
Konečně jsem se ocitla u té správné. Vylezla jsem na
hrazení a nahnula se.
„Zlatko!“ zvolala jsem. „Zlatko, to jsem já!“
Podívala se na mě a zařehtala. Potom zvedla hlavu
vzhůru, zaržála a rozběhla se ke mně. Přehodila jsem přes horní
břevno jednu a pak druhou nohu, seskočila na zem a
objala koně kolem krku.
„Ach, Zlatko, tak ráda tě zase vidím!“ Stiskla jsem ji,
otírala se tváří o její líc, vnímala její teplo a pach. „Jak se
tu k tobě chovají?“
Nádoba na vodu byla plná, ta na krmivo prázdná, ale
zbytky suché vojtěšky roztroušené kolem mi sdělily, že
dostala snídani. Podívala jsem se na hodinky a uvažovala, kdy
jim asi dávají odpolední krmení. Pak jsem poškrábala
Zlatku po čele a slíbila jí, že ji přijdu nakrmit osobně.
Musela jsem mít jistotu, že dostane i kousky mrkve, kterou má
tak ráda. Zkontrolovala jsem, jestli má dobře upevněnou
přikrývku, a prohmatala jí nohy, zda na nich nejsou
otoky nebo horká místa. Stiskem zadní šlachy jsem ji přiměla
zvednout každou nohu a proklela se, že jsem si nevzala
kopytní háček, takže jsem musela odstranit bláto pouze prsty.
„Co tady děláš?“
Nabručený hlas mě vytrhl ze slastných okamžiků s mým
koněm. Pustila jsem Zlatčinu nohu a otočila se. Nějaký
muž, jen o málo vyšší než já, na mě hleděl velmi tmavýma
očima. Zdálo se, že je starší než můj otec. Měl obuté
těžké pracovní boty a na hlavě klobouk se širokou střechou.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.