načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nosičem vody v Egyptě - Doc. Otto Horský

Nosičem vody v Egyptě

Elektronická kniha: Nosičem vody v Egyptě
Autor:

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  80
+
-
2,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 109
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: Svět je proto tak velký, aby byl poznáván. Tato krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi. Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal odborné zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nosičem vody v Egyptě

Text © Otto Horský

www.horsky.estranky.cz

Foto © Otto Horský a internet

Grafická úprava a obálka © Otto Horský

Kresba © Karel Janák

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-44-9 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na moji účast na

budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Mohu říci bez

jakékoliv nadsázky, že tato krátká epizoda mého života

předznamenala mé budoucí touhy a plány stát se zahraničním

expertem. K jejich uskutečnění vedla ještě dlouhá a namáhavá

cesta, ale postupně se všechny mé představy a plány realizovaly.

A nejen to, díky tomuto pracovnímu táboru jsem navázal pevná

přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.


Úvod

V roce 1966 došlo ke značnému uvolnění vztahů mezi západem a východem.U nás byl u moci první tajemník strany a prezidentreubliky Antonín Novotný. Nebyl to vzdělaný člověk, ale začalvzdělané lidi v některých otázkách respektovat a blýskalo se na časy. Pootevřel i hranice a znamenalo to dosud netušené moţnosti pro naplnění mých cestovatelských snů a vášní.

Zatím co já jsem snil o velké cestě do Turecka, moje ţena Olga se rozhodla pro Anglii. Chtěla si prohloubit znalosti angličtiny, zatím co já jsem chtěl poznat pod dojmem četby románů Karla Maye o Hadţi Halefu Omarovi tajemný orient. V té době byly v mnoha zemích světa organizovány pro mládeţ „budovatelské tábory“. Mohli se jich zúčastnit za určitých podmínek mladí lidé z celého světa. Základní podmínkou účasti byl věk do třiceti let. Cílem těchtopracovních táborů bylo utuţení přátelství mezi všemi národy, různými ideologiemi, rasami a náboţenstvími. Nejednalo se čistě o politický akt. Předmět pracovní činnosti byl dopředu stanoven a opravdu se pracovalo.

Pro Olgu se mi podařilo získat měsíční pobyt v budovatelském

táboře v Birminghamu. Vlastně se jednalo o provádění úklidových

prací v nemocnici v Hollymuru. Olga tam zaznamenala nejen velký

pokrok ve znalosti anglického jazyka, ale i společenský úspěch. Její

fotografie v rozhovoru s vedoucími pracovníky nemocnice bylaotištěna v novinách. Od vedení nemocnice dostala mimořádnoupochvalu za pracovitost a dobrou representaci naší země. Ostatní účastníci

tábora věděli, ţe je vdaná a má manţela na podobné akci v Egyptě.

Říkali jí proto Egyptian princess, Egyptská princezna.

Vzhledem k mému zájmu o Turecko, byl jsem zařazen mezi účastníky budovatelského tábora v Izmíru. V Turecku však došlo k politickým otřesům a organizace tohoto tábora byla někdy v květnu roku 1966 z bezpečnostních důvodů zrušena.

2

Nezbývalo mi, neţ se osobně vypravit do Prahy na „Ústřednívý

bor ČSM“ pokusit se je přemluvit, aby mě poslali jinam. Nebyl jsem

aktivní „svazák“, který by mohl vsadit na tuto kartu. Pevně jsem

však věřil, ţe kdyţ vsadím na odbornost a získané praktickézkuše

nosti z inţenýrsko-geologického průzkumu pro několik u nás vý

znamných staveb, mohu mít úspěch. Bylo jiţ pozdě něco zajišťovat,

všechny budovatelské tábory byly dávno obsazeny. Kdyţ tedy padlo

Turecko, můj zájem se ostře profiloval na Egypt. Tam ale bylopočí

táno pouze se šesti účastníky a byla vyţadována dobrá znalostang

ličtiny, případně arabštiny. Dobře jsem ovládal v té době jenšpaněl

štinu, němčinu a ruštinu. Přesto se mi podařilo je v Praze přemluvit,

aby mě zařadili jako sedmého účastníka vedle jiţ schválených šesti.

Umluvil jsem je zejména proto, jak jsem správně předpokládal, ţe

jsem uvedl dosavadní profesní kariéru inţenýrského geologa přivý

stavbě přehrad a dálnice z Prahy do Brna, mé cestovatelskézkuše

nosti z návštěvy jiţ několika zemí a hlavně potřebu navštívit největší

vodohospodářskou stavbu té doby, Asuánskou přehradu na Nilu,

která byla právě ve výstavbě. Moje nadšení a zápal pro věc jepře

svědčily a dali souhlas, přestoţe jsem přiznal jen základní znalosti

angličtiny. Ostatních šest účastníků bylo vybráno opravdu velmi

pečlivě. Dva z nich byli studenti diplomacie s perfektní znalostí

arabštiny, angličtiny a ruštiny. I další čtyři účastníci bylivysokoško

láci s perfektní znalostí angličtiny, o čemţ jsem se později osobně

přesvědčil. Jeden z nich, student filosofie, znal dokonce sedm jazy

ků. Jak uvedu později, z jednadvaceti delegací na budovatelském

táboře v Káhiře, ta naše byla bezesporu nejlepší a dělala čest naší

republice.

Den před odletem jsme byli pozváni do Prahy na Velvyslanectví

„Sjednocené arabské republiky“ pro víza. Tato byla pro všechny

účastníky jiţ připravena, ale chyběl podpis velvyslance. Ten si ale

dával na čas. Musel si vypít svoji obvyklou ranní kávu a vzkázal

nám, ţe je zaneprázdněn. Po asi dvouhodinovém čekání nás přijal a dělal drahoty. Teprve, kdyţ dva hoši z naší delegace na něj spustili perfektní arabštinou, dal se obměkčit a víza podepsal. Tak začala naše cesta do Egypta. Pro mě to byla první cesta do velkého světa. Neměl jsem zatím ţádné zkušenosti ze západních či rozvojových zemí, pokud nechám stranou krátký odborný zájezd do Rakouska.

Vzpomínám si, jak intensivně jsem proţíval období příprav. V době, kdy existovala „ţelezná opona“, jsme mohli my mladí jen snít o cestách přesahujících hranice socialistických zemí. Byly to asi stejné pocity, jako snění o dalekých objevitelských cestáchpřesahujících hranice fantazie. Ale nezůstával jsem jen u snění. Studoval jsem poctivě zeměpis a historii Turecka, potom Egypta. Neţ jsem tam odletěl, měl jsem v tom směru slušné znalosti o obou zemích.

Úvodní poznámka: ةدحت م لا ةي برع لا ة يروهمج لا al-Gumhūrīyah al-‘ArabīyahalMuttahidah) je název krátkodobého federativního státu, vzniklého spojením Egypta a Sýrie (Jemenské království připojení odmítlo). Unie vznikla v roce 1958. Po vystoupení Sýrie ze svazku v roce 1961 si tento název ponechal Egypt až do roku 1971, kdy se přejmenoval na Egyptskou arabskou republiku. Prezidentem unie byl zvolen Gamál Abd an-Násir. Revoluce v Egyptě v roce 1952 znamenala odklon Egypta od stávající proamerické politiky a přechod k prosazování panafrikánkých a panarabských ideologií. Hlavním představitelem této ideologie byl generál Gamál Abd an-Násir. Ten podporoval dekolonizační proces a snažil se různými způsoby získat vliv zejména v arabských zemích a v Africe. Jeho nápad znárodnit Suezskýprůlav a vykázat z Egypta britská vojska mu přinesl prestiž, kterou zúročil na konferenci nezúčastněných v Bandungu, kde se prohlásil za vůdce celého panarabského hnutí. Porevoluční Egypt inklinoval k socialismu, což ho přivedlo ke spolupráci se SSSR a zbytkem východního bloku. Východ podporoval Egypt ekonomicky (např.pomo

4

cí půjček), hospodářsky (např. přítomností odborníků z východního

bloku), ale i vojensky (zbrojními dodávkami). Významný byl podíl

Československa na dodávkách zbraní a vojenských, ale i jinýchod

borníků. SSSR investovala mimo jiné výstavbu Asuánské přehrady,

čímž ovšem sledovalo politické cíle .

Gamál Abd an-Násir se dohodl se Syrskou delegací o vytvoření federace

Káhira

Káhira je hlavní město Egypta anejvětší město v Africe a v arabském

světě. Pro svou převahu islámské

architektury je také přezdíváno„Město tisíce minaretů“. Již dlouhou dobu

je centrem regionu politického akulturního života. Dnešní Káhira byla

založena na území několika důležitých

osad někdy ke konci prvního tisíciletí

našeho letopočtu. Z nich nejvýznamnější byly Memphis, ústřední bod

starověkého Egypta, pevnostní tvrz

Babylon postavená Římany a Fustat,

dlouhou dobu regionální centrum

Islámu. S populací kolem sedmimilionů obyvatel a s dalšími deseti miliony obyvatel mimo městskouoblast je jedenáctou největší městskou aglomerací na světě. Již v roce 1340 byla Káhira s počtem obyvatel přesahujícím půl milionůnejvětším městem na světě na západ od Číny. Později pod nadvládou Osmanské říše došlo k jeho úpadku. Při příchodu Napoleona v roce 1798 měla již jen 300 000 obyvatel, v době mého pobytu v roce 1966 počet obyvatel v městské části dosáhl asi 4 miliony.

Letenka z Prahy do Káhiry nás stála 550 korun. Na letišti v Káhiře

nás očekával tajemník z „Ministerstva mládeţe“. Přivítal nás s velmi

přívětivou tváří perfektní angličtinou. Kdyţ jsem mu odpovědělněmecky, velice pookřál a dále se obracel jiţ jen na mě v této řeči.Oficielní řečí pro účastníky pracovního tábora sice byla angličtina, ale

zřejmě se chtěl pochlubit před svými kolegy z ministerstva touto

znalostí. To se později stalo pro mě velkou devizou, neboť si mě

oblíbil a pomohl mi získat pro sebe i ostatní účastníkybudovatelského tábora některé výhody, které druhé mládeţnické delegace neměly.


6

Naše delegace přiletěla o tři dny dříve, neţ všechny ostatní.Ubytovali nás v dřevěných ubikacích na anglickém stadionu „Gizira

Sporting Club“ na ostrově „Al Gazirah“ uprostřed Nilu. Byla tooblast rezidencí, zastupitelských úřadů a významných institucí. Určitě

nejkrásnější místo uprostřed mnohamilionové Káhiry. Ubytování

bylo z našeho pohledu dost špatné. Nebyli jsme dosud zvyklí navšudypřítomné štěnice. Prozatím jsme byli v poměrně velké ubikaci

s mnoha postelemi sami, později k nám přidali Japonce, coţ nám

udělalo velkou radost, protoţe se jednalo o velmi vzdělané asympatické lidi.

Ihned první večer jsme se vypravili s egyptským průvodcem na

prohlídku města. Bylo na nás na první pohled vidět, ţe jsme noví,

neboť jsme byli úplně bílí, dosud nepoznamenaní spalujícímsluncem. Jedna arabská dívka se informovala našeho průvodce, co jsme

zač. Kdyţ na ni spustil Jirka Cingroš perfektní arabštinou, ţe jí to

vysvětlí sám, a ţe je rád, ţe ji poznává, neboť se mu líbí, nastalo

zděšení a kolem stojící Arabové ji zahnali. Pochopili jsme, ţe cizinci

asi na ulici arabské dívky oslovovat nesmí, nebo to je neţádoucí či

neslušné.

Arabové se chovajíjako malé děti. Pořád na nás

mávají, stále se něčemu

smějí a křičí: „Ou kej, Ou

kej!“ Bílí zde poţívají

obrovskou autoritu.

Všichni se ovšem samozřejmě domnívají, ţe

jsme bohatí. Kdybyvěděli, ţe nesmrdíme penězi,

asi by se chovali jinak.

Všude kolem bylo vidět,

ţe zde panuje napětí. Na ulicích vojáci v plné zbroji s

připravenými automaty, za

kaţdým výkladem a ve všech

novinách na první stránce

nebojácný prezident Násir.

Nebo také Izrael coby sedmihlavý drak, který poţírá

Egypt a další arabské země.

Ptali jsme se našehoarabského průvodce, co to znamená.

Odpověděl:

„Máme tu svobodu amilujeme prezidenta Násira. Přejmenovali jsme všechny ulice.

Budujeme novou společnost.

Naši svobodu si nenecháme nikým ukrást!“

Později večer, asi kolem desáté hodiny, jsem se vypravil do ulic

sám. Byl jsem nadrţen touhou po dobrodruţství a po poznání. Podle

mapy města jsem chodil všemi ulicemi aţ do vyčerpání. Abych nebyl

nápadný, skrýval jsem dosud bílou, sluncem neopálenou tvář. Asi

kolem půlnoci vyčerpaný ţízní jsem se posadil do jedné restaurace

na pobřeţí Nilu a objednal si pivo. Na celý pobyt jsme dostali před

odjezdem jen pět egyptských liber, ale na občerstvení to stačilo. Ne

však nato, abych mohl platit za někoho jiného. Dalo mi hodně práce

zahnat jednoho košilatého, nemytého a páchnoucího felláha, který

si ke mně ihned přisednul a na můj účet si také bez zeptání objednal.

Kdyţ jsem ho zaháněl, začal mi vyhroţovat, ţe mě hodí do řeky.

Nakonec se mi ale podařilo se ho zbavit, zaplatit a rychle odejít.Potom jsem dál bloudil ulicemi. Někdy kolem druhé hodiny ranní jsem


8

se dostal na okraj města aţ do čtvrti mameluků. Chtěl jsem vidět, jak

bydlí, jak ţijí, neboť z předchozího studia materiálů o Egyptě jsem

věděl, ţe byli kdysi dovlečeni jako otroci, pravděpodobně z Turecka.

Jako velmi dobří, disciplinovaní a stateční bojovníci se později

z otroctví postupně vykoupili a dokonce zaloţili vládnoucí dynastii.

Jejich moc se podařilo zlomit aţ v roce 1812, kdy paša Muhammad

Alí je dal v káhirské citadele zmasakrovat. Kdyţ jsem se blíţil

k jejich čtvrti, začali vylézat z děr a házeli po mě kamením. Dal

jsem se na bezhlavý úprk, ale přesto jsem byl zasaţen několikadrobnými kameny. Co zbylo z bývalé politické a vojenské elity, bylo pro

mě totálním zklamáním. Na první večer, nebo vlastně noc, toho bylo

dost. Aţ někdy kolem čtvrté hodiny za ranního kuropění jsem se

dostal do tábora a tvrdě usnul.

Druhý den kolem desáté ráno jsem se vypravil s Honzou Ţiţkou na naše velvyslanectví. Dostal jsem nápad, ţe při návratu domů z Egypta se stavíme na několik dní v Athénách. Bez souhlasu našeho konzula to ovšem nebylo moţné. Ten nám však dělal potíţe.Poţadoval nejdříve souhlas cestovní kanceláře, která nás do Egyptavyravila a Československých aerolinií, ţe s transitem přes Řecko souhlasí. Jedině v tom případě byl ochoten nám vybavit tranzitní víza. Musí se prý zachovat předpisy.

Mezi zaměstnanci konzulátu panovalo citelné napětí. Vycítili jsme,

ţe se vzájemně hlídají. Na první pohled bylo poznat, ţe většina z

nich jsou lidé značně „omezení“ a bez příslušného vzdělání. Patrně

mají někde strýčka, který jim pomohl k výhodnému zaměstnání,

nebo byli vysláni do zahraničí za nějaké politické „zásluhy“.

Zdvořilostní návštěva u obchodního rady byla jiţ příjemnější.Přijal nás se vší ochotou a laskavostí jako dva nejvyšší představitele mládeţnické delegace a pozval nás do zasedací místnosti na oslavu příjezdu nějakého nového diplomata. Tam jsem se dozvěděl, ţe je v Egyptě na půlroční stáţi můj učitel z Vysoké školy báňské, docent

Velvyslanectví České republiky v Káhiře.

Jan Foldyna. Později mi umoţnili, abych si s ním dal schůzku přímo

na velvyslanectví. Měli jsme si co povídat. Mé přátelství s Janem

Foldynou, autorem celé řady geologických publikací, trvalo aţ do

jeho smrti.

Nemohli jsme odmítnout

skleničku whisky s ledem. Pokud jsme byli v klimatizované

místnosti, nic se nedělo, ale

venku, při teplotě přesahující

čtyřicet stupňů, jsme se oba

cítili opilí. Naše seznámení se

s obchodním radou a sněkterými dalšími pracovníkyvelvyslanectví se nám ovšem brzyhodilo. Obchodní rada velmi ocenil,

ţe jsme se mu přišli jako zástupci naší mládeţnickédelegace představit a byl nám proto od

té doby přátelsky nakloněn.

10

Po obědě jsme se opět všichni vypravili do města. Tentokrát nám

náš určený arabský průvodce nabídl návštěvu bazaru. Bazar jene

představitelná spleť uliček a polorozbořených domů, v nichţ někde

dole v ruinách a odpadu ţijí a pracují lidé. Díky našemu arabskému

průvodci jsme poznali i věci, které jsou normálnímu turistovinedo

stupné a nemůţe je vidět. Tam dole, v těch polorozbořených domech,

jsou malé manufaktury, kde převáţně pracují děti, ţeny jakopřadle

ny, kovotepci zlata a stříbra a různí řemeslníci. Teprve později jsem

se dozvěděl, ţe se tam vypravila jedna Evropanka bez doprovodu a

jiţ se nevrátila. Ale ani po bazaru na ulici není radno chodit bezdo

provodu. Je to velmi nebezpečné. Jednomu kamarádovi z našeho

tábora ukradli ihned to odpoledne fotoaparát a druhému zase peníze

z kapes, i kdyţ měli arabského průvodce.

Citadela v Káhiře

Alexandrie

Město Alexandrii založil

v roce 331 př.n.l. Alexandr

Veliký. Alexandrie byla vždy

především obchodním městem otevřeným díky Středozemnímu moři směrem na

sever. Kanál, který spojoval

řeku Nil s Rudým mořem

umožňoval přístup i k dále

ležícímu Orientu. Alexandrijské muzeum s knihovnou,

čítající více než 700 000

svazků, se stalo centrem vědeckého bádání avzdělanosti. Tato kdysi největšíknihovna světa byla v následujících

stoletích zcela zničenaněkolika velkými požáry. O významu města vypovídá istavba majáku na ostrově Faros naproti alexandrijského přístavu, který byl řazen mezi sedm divů světa. Vzhledem k velmi zajímavé strategické poloze, prožilo město během staletí velmi složitou historii. Po nacionalistické revoluci v roce 1952 a svržení monarchie nechal prezident Násir ze země vyhnat Brity a Francouze a zkonfiskoval jejich majetek. Statisíce jich opustily město a s nimi i Řekové, Arméni a Židé. Postupně se však úbytek obyvatelstva zacelil a dnes Alexandrie je velkoměstem s více než pěti miliony obyvatel. Zaniklou atmosféru koloniálního města dnes připomíná jen architektura.

Je třetí den našeho pobytu v Káhiře a budovatelský tábor ještěnebyl zahájen. Vyuţívám toho a k návštěvě Alexandrie. Je to více neţ

dvěstě kilometrů daleko a chci to zvládnout autostopem. Přemlouval


12

jsem i Honzu Ţiţku, aby se se mnou vydal na tuto dobrodruţnou

cestu. Odmítl s poukazem na to, ţe jako student diplomatických

vztahů to nemá dovoleno a navíc, povaţuje to za velmi nebezpečné.

Uvědomil jsem si, ţe student diplomacie se musí jiţ nyní chovat dle

určitého vzorce chování a neměl jsem mu to za zlé.

Ihned na výpadovce z města mě zastavil nějaký Němec. Kdyţ

jsem mu sdělil svůj záměr, varoval mě, abych to nedělal. Mohla by

to být moje cesta poslední.Takto se prý ztratilo navţdy jiţ bezpočet

cizinců. Kdyţ jsem mu řekl, ţe moje finanční prostředky minedovo

lují pouţít jiný dopravní prostředek, odvezl mě na vlakové nádraţí

s tím, jak mě informoval, ţe jízdenky nejsou drahé.

Jako bílému cizinci mi nechtěli prodat jízdenku do třetí vlakové

třídy. Nutili mi první.třídu. Je přece vyloučeno, aby effendi (pán) jel

jinou neţ první třídou. To ještě přece nikdy neviděli a zdálo se jim to

naprosto nepochopitelné. Kdyţ jsem ale trval na svém, jízdenku mi

prodali. U kaţdého vagónu však stála vojenská hlídka. Kdyţ jsem se

snaţil nastoupit do toho mého kupé ve třetí třídě, jakási neviditelná

ruka mě chytila za límec a strčila do vagónu druhé třídy. Byl tovojá

ček, který měl vyhrazeno spolu s dalším jedno kupé a dohlíţel na

bezpečnost cestujících. Posadili si mě mezi sebe. Dělalo jimnesmír

né potěšení, kdyţ jsem si je oba vyfotografoval. Radovali se jako

malé děti. Pořád si natáčeli kníry a proţívali jakousi vnitřní radost

z mé přítomnosti. Daroval jsem oběma mládeţnický odznak ČSM a

získal jsem si je tím navţdy. Vyprávěli mi potom rukama a různými

posunky, kde bydlí, ţe mají rodiny a kolik mají dětí. Takto miuběh

la bez problémů cesta vlakem aţ do Alexandrie.

Alexandrie je nazývána perlou středomoří. S tím se dá určitě

souhlasit. Ale pohled na starý rybářský přístav byl děsivý. Spatřil

jsem košilatého felláha, jak vylezl z písku z nějaké díry a udělal

v kleče svoji potřebu. Potom jsem viděl, jak hrabe rukama jako pes a

za zadnicí mu vyrůstá z písku hromádka. Někteří psi stejnýmzpůso

bem likvidují své výkaly. Byl to velmi nepříjemný záţitek.


13

Pobřeţní promenáda, lemovaná pláţemi a luxusními vilami, je

asi dvacet kilometrů dlouhá. Nebýt houfu patnácti arabských dětí, co

se na mě ihned nalepily a šly v průvodu za mnou, mohla býtprocházka po promenádě opravdovým záţitkem. Jakmile mě spatřily po

vystoupení z vlaku, kde zřejmě záměrně čekaly na někohozajímavého, obklopily mě a jiţ jsem se jich nezbavil, ať jsem se sebevícesnaţil. Všude, kam jsem šel, šly za mnou a stále pokřikovaly:

„Bakšiš, many, cigarets. Bakšiš, many, cigarets“

Ty starší zase stále opakovaly:

„ Give me pictures“. Dej mi obrázek.

Jenţe, čím více jsem jich

obdarovával sladkostmi či

různými drobnostmi, tím to

bylo horší. Řídily sezásadou, ţe kdyţ někdo jim

podá prst, mohou získat

celou ruku. Ostatně, byly

velmi roztomilé. Jenţe, do

Alexandrie jsem přijel,

abych ji trochu poznal, ne abych studoval mentalitu arabských dětí. Unaven tímto doprovodem, zatouţil jsem na jednom místě u pobřeţního opevnění vykoupat se v moři. Ale jak to udělat, abych nepřišel o celý svůj skromnýmajetek? Měl jsem však štěstí. Přiběhl jeden arabský voják a slíbil, ţe mi věci pohlídá. Potom zase já jemu. Uvěřil jsem mu a tak se námpodařilo oběma, ţe jsme se vykoupali. Děti nyní seděly kolem nás dvou, nedutaly a ani se nehnuly. Byl to asi pro ně nepředstavitelný záţitek.

Po krátké prohlídce příbřeţní zóny města, někdy pozděodpoledne, jsem se vrátil na nádraţí. Opět nechtěli pochopit, ţe chcijízdenku do třetí třídy, ale kdyţ jsem jim ukázal ráno projetou jízdenku,

prodali mi ji i na zpáteční cestu. Tentokrát mi jiţ nikdo nebránilnastoupit do vozu třetí třídy. Ostatní cestující z toho byli dost vyděšeni.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist