načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Norra Latin – Sara B. Elfgrenová

Norra Latin

Elektronická kniha: Norra Latin
Autor: Sara B. Elfgrenová

Sebejistá a všemi obdivovaná Clea vyrůstající v uměleckém prostředí a na druhé straně nejistá a tápající Tamar, dívka z provinčního města. Osudy obou dívek se protnou na prestižní škole Norra Latin na oboru herectví. Společně jsou vtaženy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  349
+
-
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » King Cool
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 473
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: ze švédského originálu Norra Latin přeložila Kateřina Látalová
Skupina třídění: Germánské literatury
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5551-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sebejistá a všemi obdivovaná Clea vyrůstající v uměleckém prostředí a na druhé straně nejistá a tápající Tamar, dívka z provinčního města. Osudy obou dívek se protnou na prestižní škole Norra Latin na oboru herectví. Společně jsou vtaženy do řetězce událostí, jejichž počátek je v době, kdy školu mohli navštěvovat výhradně chlapci.

Popis nakladatele

Tamar sní o tom, že se stane herečkou. Clea na divadle a filmových natáčeních vyrostla.

Jednoho deštivého srpnového dne obě začínají studovat prestižní divadelní program na škole Norra Latin ve Stockholmu. Chodí do stejné třídy, ale žijí zcela rozdílné životy. Tamar opustila svou rodinu i své přátele a odstěhovala se do nového města, kde zjišťuje, že na své škole nezapadá. Clea ve Stockholmu bydlela už od narození a v kolektivu zcela samozřejmě zaujme pozici na vrcholu sociální hierarchie.

Starobylá budova ale skrývá mnohá tajemství. V době, kdy Norra Latin byla ještě školou pouze pro chlapce, se v aule při inscenaci Snu noci svatojánské odehrála tragédie - jeden z učitelů zemřel a jeden z mladých herců beze stopy zmizel. Dnes se o nich vypráví městská legenda. Co je pravda a co fikce? Co se tu noc před skoro sedmdesáti lety stalo? A co číhá ve stínech gymnázia?

Zařazeno v kategoriích
Sara B. Elfgrenová - další tituly autora:
The Circle The Circle
Vei 1 Vei 1
Norra Latin - škola snů Norra Latin
Vei 2 Vei 2
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Sara Bergmark Elfgren, 2017

by Agreement with Grand Agency.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Kateřina Látalová, 2019

Cover © Pär Åhlander, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-607-8 (pdf)


SARA BERGMARK ELFGREN


NORRA LATIN

„Jak víte, že jsme ze sna procitli?

Mně všechno připadá jen jako sen.“

Sen noci svatojánské,

William Shakespeare


5

PŘEDMLUVA

Stockholm 2017

Koncem devatenáctého století bylo v centru Stockholmu vybudo­

váno pět velkých škol: Norra Latin, Södra Latin, Norra Real, Östra

Real a Kungsholmens Gymnasium.

Pět majestátních kamenných budov, patřících do jiné doby, urče­

ných profesorům a lektorům, domácím úkolům z latiny a ranní mod­

litbě. Nyní jsou tyto krásné prostory zastaralé a pro současné počty

studentů téměř nedostačující. Přesto chtějí lidé z celého Stock holmu

do těchto škol chodit a prodírat se nahoru a dolů po notoricky zná­

mých kamenných schodištích. Na Norra Latin ne. Už ne.

Škola byla zavřena více než sto let poté, co byla v roce 1880 slav­

nostně otevřena za přítomnosti krále Oskara II. Ve čtvrti Norrmalm

nebylo gymnázium potřeba. Od té doby byla budova zrenovována

a přeměněna na konferenční centrum. Tam, kde dřív bývaly taneční,

dnes u barových stolků postávají auditoři a usrkávají kávu. Ve staré

učebně biologie zasedají ředitelé a manažeři.

Takto to vypadá ve skutečnosti.

Ve Stockholmu tohoto románu ale gymnázium Norra Latin ni­

kdy nezrušili. Studenti zde dál běhají mezi sloupovími, vystupují

v aule, jí zmrzlinu na trávnících před vchodem a hrají fotbal na

velkém dvoře za školou.

Ve Stockholmu tohoto románu je Norra Latin jednou ze škol,

na které je nejtěžší se dostat, a její umělecký obor s divadelním

zaměřením má velmi dobrou reputaci.

Jinak je všechno ve Švédsku a jeho hlavním městě skoro stejné.

Skoro.


9

CLEA

„Položím ti teď několik otázek.“

Dřepí přede mnou policistka v uniformě a snaží se mě přimět,

abych se na ni podívala. Tmavé oči, světle hnědá pleť, černé vlasy.

Hlas má klidný a sebejistý, pevný. Mluví se mnou. Pokládá otázky.

Nevím, co odpovídám, jestli vůbec odpovídám. Nepamatuju si, kdy

mi přes ramena přehodila přikrývku. Udělala to vůbec ona?

Jak jsem se sem dostala?

Na fasádě Norra Latin se odráží blikající světlo majáčku a mně

přijde, že to je jako v televizním seriálu. Ze vchodu vychází policis­

té, z kabiny sanitky vystupují záchranáři, členové ostrahy vyslaní

bezpečnostní společností spolu mluví a postávají – všechno to jsou

komparzisté. Jejich úkolem je být v pozadí a vypadat přirozeně a svo­

je instrukce plní naprosto přesně.

„Cleo?“

Já sedím tady na lavičce a mám malou roli. Jsem šestnáctiletá

dívka. Oběť. Svědek. Objevím se jen v pár scénách. Policistka, která

vyslovuje moje jméno, má určitě větší vedlejší roli a objeví se víckrát.

Možná budou moct diváci v seriálu sledovat její rodinný život. Nej­

spíš v práci tráví až moc času, doma na ni čeká zklamaný partner

a dvě děti, které už dávno spí, když se pozdě v noci plíží do jejich

pokoje, aby jim posmutněle dala pusu na čelo.

„Cleo?“ opakuje. „Cleo, kdo to udělal?“

Někde tu jsou taky vyšetřující policisté. Hlavní postavy. Ti, kteří se

snaží pochopit, co se stalo a proč. Hledám je pohledem, ale nevidím

nikoho, kdo by na tu roli seděl. Nepřichází ke mně dlouhými kroky

žádný prošedivělý policejní komisař středního věku s vlajícím kabá­

tem. Není tu žádná geniální krásná vyšetřovatelka typu Carrie Mathi­

sonové, které mentální porucha znesnadňuje spolupráci s kolegy.

Vlastně nemám vůbec ponětí o tom, jak tohle ve skutečnosti fun­

guje.

„Cleo?“ ptá se mě znovu policistka ve vedlejší roli.

Teď sedí vedle mě na lavičce. Pach kovu. Mědi. Schovávám ruce

pod přikrývku.


10

„Co se tam uvnitř vlastně stalo?“ ptá se. „Je zraněný ještě někdo

další? Kdo ještě tam uvnitř byl?“

Na zemi je loňské listí, i když je teď jaro. Březen, brzo duben.

Dny se prodlužují. Viděla jsem už sněženky a krokusy. Sněženky

a krokusy. Dny se prodlužují.

„Tim,“ říkám a můj hlas je slabý jako šepot. „Byl tam Tim. Tim

Helander.“

„O tom víme.“

Kamera se na chvíli zastaví na obličeji policistky. Její pohled je

chápavý a starostlivý. Přece jenom možná má jednu z hlavních rolí.

„Je v pořádku?“ ptám se.

„To přesně nevím, ale je v dobrých rukou,“ odpoví. „Můžeš mi

popsat, co se stalo?“

Popsat.

Z jejích úst to zní tak jednoduše.

Dřív jsem si myslela, že je všechno docela jednoduchý. Dřív jsem

si myslela, že o světě, ostatních a sobě samotné něco vím.

Můžeš mi popsat, co se stalo?

Jak mám popsat, co se stalo, když nevím, co je pravda? Když si

ani nejsem doopravdy jistá tím, co je skutečné?

Tolik věcí jsem brala jako samozřejmost.

Že kouzla neexistujou.

Že přece jenom můžu Timovi důvěřovat.

Že vím, kdo jsem.

Že Tamar Lominadzová je nafoukaná mrcha. To jsem si myslela

docela dlouho.

Ukázalo se, že jsem se ve všech bodech mýlila, a teď si nejsem jistá

ani tím, jak se dýchá. Doopravdy mi přijde, jako bych zapomněla,

jak se to dělá.

„Předtím jsi zmínila ještě jedno jméno,“ říká policistka. „Erling

Jensen. Kdo to je? To on to udělal?“

Smích. Ten nelidský smích, na který nikdy nezapomenu. Dívám

se na školu, majáček, který pulzuje jako tlukot srdce. Modrá je

uklidňující. Mysli na modrou. Majáček. Modré světlo. Modrou.

Mysli na stromy.

Mrznu, třu o sebe rukama, abych je zahřála. Na dlaně se mi

lepí krev.


11

„Čí je to krev, Cleo?“

Nůž. Jak zlý to bylo? Vypadalo to zle.

„Ten Erling Jensen, byl taky v aule?“

„Neříkejte jeho jméno,“ zašeptám. Teď už se třesu, mrznu,

kousám se do rtů tak, až začínají krvácet.

Hvězdy opouští nebe a tančí kolem nás. Tamar mě bere za ruku.

„Tamar...,“ řeknu. „Tamar Lominadzová. Je tady?“

Policistka svraští čelo.

Vidím, jak se chystá odpovědět.

A já to nechci vědět, chci si zacpat uši, chci vykřiknout.


12

TAMAR

Chci, aby bylo jasno ohledně jedné věci:

V Östersundu jsem měla dobrý život.

Moje rodina mě měla ráda a já jsem měla ráda ji. Nebyla jsem

sama. Nešikanovali mě. S kamarády jsme si říkali misfits, ale ve

skutečnosti jsme zase tak strašně mimo nebyli. Jasně že jsme si zažili

svoje, ale nebyli jsme jediní, kdo něco schytali.

Já a moji kamarádi jsme věděli, jaké to je, nedostat v den jedenác­

tých narozenin dopis z Bradavic. Věděli jsme, jaké to je, zamilovat se

do kreslené postavy. Poznali jsme se, protože jsme měli rádi stejné

věci, a pak jsme si oblíbili i jeden druhého. Drželi jsme spolu ve

všech nesnázích a těžkých chvílích.

Měli mě za pošuka, ale byla jsem tak spokojená. Nepřestěhovala

jsem se do Stockholmu, protože bych chtěla pryč. Přestěhovala jsem

se, protože jsem milovala divadlo.

Všichni říkají: jdi za svými sny! A přesně to jsem udělala. To moje

sny a moje rozhodnutí je následovat tohle všechno odstartovaly.

Alespoň si to myslím.

Možná je to ale tak, jak to říká moje nejlepší kamarádka Sam,

a my nemáme žádnou svobodnou vůli. Vede nás jakési vnitřní na­

programování, které dokážeme ovládat stejně málo jako tlukot své­

ho srdce nebo kručení v břiše, a všechno se rozhodlo ještě před tím,

než si myslíme, že jsme to rozhodli my.

Možná existuje nějaká vyšší moc, která už předem všechno v na­

šem životě určila.

Možná je všechno jen náhoda.

Možná je pravda to, co mi kdosi řekl. To, co je pro někoho ná­

hoda nebo osud, jsou ve skutečnosti kouzla.

Tohle je to, co se stalo.


13

CLEA

Kde začíná příběh?

Nemyslím vymyšlenou historku, ale něco, co se někomu doo­

pravdy stalo. Jak člověk ví, co je ten spouštěč, ten moment, kdy se

všechno dá do pohybu?

Policie se nikdy nedozví pravdu o tom, co se tu noc v březnu

na Norra Latin stalo.

Kdybych to ale měla popsat, kdybych měla všechny události

spojit do jednoho příběhu, tak bych začala takhle:

Je mi osm let a ležím za červeným gaučem v našem obýváku. Je večer

a všechna světla jsou rosvícená, až na to stropní, protože ho mamka

nemá ráda. Teď sedí na gauči a mluví s Margot Walleniusovou. Já

ležím na břiše a hraju hru, ale nemůžu se soustředit, protože nedo­

kážu jejich hlasy neposlouchat.

Margot byla v mém životě odjakživa. Není jako babička nebo jiní

staří lidé, co znám. Margot se se mnou nemazlí, není vlezlá. Ptá se

mě a pozorně poslouchá, co jí odpovídám. Někdy mě má na hlídání,

a tak mi ukazuje černobílé filmy. Můj oblíbený se jmenuje Captain

Blood a je o pirátovi. Když se na ty filmy díváme, Margot není nikdy

zticha. Říká mi o hercích a režisérech, scénáristech a producentech.

Ví všechno. Zbožňuju ji a zároveň se jí trochu bojím. Když vejde do

místnosti, vzduch zelektrizuje.

Teď Margot s mamkou mluví o jedné hře, kterou bude Margot re­

žírovat. Médea. Napsali ji před tisícovkami let v Řecku a je o Médei,

kterou zradí její muž Iáson, pro kterého všechno obětovala. Pomstí

se mu tak, že zabije jejich společné syny. Podle mě je to hodně zvlášt­

ní pomsta, protože to přece byly i její děti. Máma asi zapomněla,

že ležím za gaučem, protože nemá ráda, když poslouchám takové

věci. Já ale přece chápu, že to je jen příběh, a v příbězích se hrozné

věci mají dít, jako když Jeníčka a Mařenku vylákají jejich rodiče do

lesa, aby je už nemuseli živit.

Margot s mámou mluví o ztvárnění role a dalších věcech, kterým

nerozumím. To, čemu rozumím, je to, že máma bude hrát Médeu


14

a Jack Helander bude hrát Iásona, Médeina asshole manžela, jak moje

máma říká. Máma a Jack se spolu znají už od doby, co spolu chodili

do stejné třídy na gymnáziu. Hráli spolu už hodněkrát. Jack má syna,

který se jmenuje Tim a je o rok starší než já, a když uslyším, že bude

hrát Médeino a Iásonovo dítě, vybuchnu závistí.

Tim a já jsme oba vyrůstali na divadle a natáčeních, ale zatímco

Tim už měl několik menších rolí, já jsem šanci zatím nikdy nedostala.

Často na mamku dotírám, ale vždycky mě odmítne. Říká, že můžu po­

čkat, než budu dost stará na to, abych věděla, „do čeho se ženu“. Jako

kdybych to už nevěděla, po tom, co jsem ji celý svůj život pozorovala.

Zvednu se a máma sebou trhne. Doopravdy zapomněla, že jsem

tu byla. Margot se na mě podívá tím svým pronikavým pohledem.

Tváře mi rudnou.

„Chci hrát to druhé dítě,“ říkám a nahýbám se přes gauč k mámě.

„Jestli je tam Jack se svým dítětem, měla bys tam ty být s tím svým

taky.“

„Miláčku, mají to být dva kluci.“

Říká to jen, aby se z toho vyvlíkla, a já to vím.

„To nevadí,“ říkám a upřu na ni svůj pohled. „Ve Večeru tříkrá­

lovém jsi hrála Violu, která předstírala, že je kluk. A Tim má stejně

dlouhé vlasy jako já. Kluci totiž můžou mít i dlouhé vlasy.“

„Ale ta hra je tak hrozná!“ říká máma.

„Já chci,“ říkám já a otáčím se k Margot, protože vím, že režisér

rozhoduje. „Prosím.“

„Co se mě týče, tak by to šlo,“ říká Margot. „Ale poslední slovo

má tvoje máma.“

Celé tři dny do mamky hučím. Tentokrát to nehodlám vzdát.

A přijde mi, že Margot mě podporuje, že je na mé straně.

„Ta hra je tak hrozná,“ říká máma třetí večer znovu.

Leží vedle mě na posteli a čte mi nahlas Harryho Pottera a Fé­

nixův řád.

„Ale mami, já vím, že to je jenom jako,“ povzdychnu si. „Krom

toho je dobrý, když tvoje skutečný dítě hraje tvoje dítě i ve hře. Můžeš

to pro svou roli využít.“

Rozesměje se. Uvědomuju si pak, jak absurdně z mých úst tak

dospělácká slova musela znít. Slova, která jsem ji a její kamarády

slyšela říkat v různých situacích, vážně i z legrace.


15

„Víš, že se budete střídat s dvěma dalšími dětmi,“ říká máma.

„Takže s námi nebudeš moct být na každém představení.“

Pevně ji obejmu. Souhlasila.

Je premiéra a máma a já čekáme v zákulisí. Její ruka leží na mé šíji.

Tim stojí po její druhé straně. Poslouchám herce na jevišti. Slova

padají jedno za druhým jako jasné kapky deště. Venku ve tmě je pu­

blikum. Skoro slyším, jak poslouchají. Soustředění, které se spřádá

mezi herci a publikem, vytváří síť jemných nitek. Cítím, jak vibruje.

Brzo půjdu na jeviště společně s mámou a Timem. Jeho táta

Jack tu taky někde je, ale teď zrovna ho nevidím.

Vzhlédnu a podívám se na mámin obličej. Teď je to ještě moje

máma s tlustou vrstvou divadelního líčení, ale na jevišti se z ní

nějakým způsobem stává někdo cizí. Je to trochu nepříjemné, ale

zároveň vzrušující. Včera na generálce jsem taky byla někdo jiný,

když jsem bosky vyšla na jeviště. Naplňovala jsem se světlem a pak

ho zase ztrácela. Byla jsem vidět.

Máma mhouří oči a mě zajímá, jestli si opakuje text. Každý večer

ležela ve vaně a předříkávala. Já sama ve hře žádnou repliku nemám.

V hlavě si ale vyprávím příběh o Médeiných a Iásonových dětech,

které o svém strašlivém osudu nic neví. Já to vím, ale Médein syn

neví, že hra končí tak, že nás naše vlastní matka zabije.

Máma nás s Timem postrčí k sobě. Moje studená ruka v jeho

teplé. Tim zírá do prázdna. Kousky odloupnuté kůže ze rtu. Dlou­

hé, kaštanově hnědé vlasy má spletené do copů, stejně jako já.

Zajímalo by mě, jestli stejně jako já cítí, že to, co děláme, je

magické. Zajímalo by mě, jestli cítí nitky, které nás táhnou k jevišti. Po představení jsou všichni šťastní. Potlesk nikdy nekončí. Volají

nás znova a znova. Herci si rozebírají květiny, které doteď stály v černých plastových kbelících.

Shromažďujeme se ve foyer umělců, abysme si připili na pre­

miéru. Ještě pořád jsem bosá a tlustý koberec, který pokrývá celou

místnost, mě pod mými chodidly příjemně hřeje. Venku za okny

je tma a lidé, kteří jdou kolem, nemají vůbec tušení, že tady uvnitř

existuje jiný svět. Jack zvedá mámu, několikrát se s ní točí dokola

a všichni se smějí. Dokonce i Tim se trochu usmívá, když vzhlédne


16

od své hry na mobilu. Je to, jako bychom byli jedna rodina, my

všichni, kdo jsme na představení pracovali. Moje normální rodina

je dost malá: máma, babička v Helsinkách a táta, kterého vídám jen

občas. V divadle je ale větší rodina. Bublá to ve mně a cuká a říkám

si, že dnes večer se nikdy neunavím.

Jack zvedá svou sklenku a ukazuje na jeden starý portrét na

stěně. Je tam jeho dědeček, velký herec a režisér. Jack říká, že když

se v profesi pokračuje z generace na generaci, je na tom něco zvlášt­

ního.

„Je to jako olympijská pochodeň,“ řekne a dívá se při tom na

Tima, který znovu vzhlédne od mobilu a střetne se s jeho pohledem

s takovou vážností, až mě to překvapuje.

Margot přichází a potřásá mi rukou.

„Gratuluju ti k tvé první premiéře,“ řekne.

„Děkuju.“

Usměje se na mě a já chci vyjádřit, co cítím. To, že divadlo je

zároveň bezpečné i začarované. Pochopím ale, že už to ví.

„Chci se stát herečkou,“ řeknu.

„To už jsi, Cleo,“ řekne Margot.

Zní pyšně a posmutněle zároveň. Nebo si to možná jenom tak

pamatuju.

* * *

Je mi jedenáct a Tim a já sedíme každý na jednom konci červeného

gauče, který stával v obýváku. Teď je v mém pokoji. Za zavřenými

dveřmi je slyšet hudba a hlučné hlasy a smích dospělých. Dovnitř

se dostává lehký závan cigaretového kouře. Nakonec na máminých

večírcích vždycky někdo vevnitř kouří.

V pokoji je zhasnuto. Na stolku je můj počítač, obrazovka uka­

zuje ženu, která leží na posteli. Její tělo se svíjí v bolestivých křečích

a ona křičí jako divoké zvíře. Dva muži ji pevně drží. Tim se pořád

chce dívat na horory. Já chci i nechci. V noci pak ležím, nemůžu

usnout a ty scény mě straší. Přesto si nemůžu pomoct a dívám se

taky. Strach mi rozechvívá celé tělo. Je to jako jet na horské dráze.

Když se dívám s Gabi, Angelicou a ostatními kamarádkami, vždyc­

ky křičíme a schováváme se jedna za druhou. Křičíme a smějeme


17

se spolu až do chvíle, kdy už nevíme, co je křik ze smíchu a co

křik z hrůzy.

Kdybych křičela, Tim by si myslel, že jsem směšná. Když se dívá

na vymítání ďábla, jeho obličej je stejně uvolněný jako když jsme

se jako malí dívali na Shreka. Snažím se udržet svůj obličej stejně

kamenný. Někdy po mně po děsivé nebo nějaké zvlášť nepříjemné

scéně pokukuje. Je to jako test. Chci v něm uspět.

„Hele...,“ řekne.

Jeho pohled je upřený na obrazovku, kde si žena škrábe do krve

svůj vlastní obličej.

„Jo?“ odpovím.

Obrátí se ke mně. Opěradlo gauče zarazí jeho dlouhé vlasy a ty

se za jeho hlavou rozprostřou jako vějíř. Hodně lidí si ho plete s hol­

kou, ale nikdo si ho nikdy nedobírá. Nejen proto, že má vždycky

ty nejnovější mobily a hry. Nejen proto, že jeho otec začal mít role

v mezinárodních velkofilmech a televizních seriálech. Tim kolem

sebe šíří pocit, že to, co dělá, je správné, bez ohledu na to, co to je.

Ti, kteří se s ním setkají, mu chtějí imponovat, dokonce i někteří

dospělí. Na své škole je nejoblíbenější kluk, to mi řekla jedna holka

v tanečních. A projde mu všechno.

„Slyšela jsi o Norra Latin?“ řekne.

Vidím tu světlou kamennou budovu před sebou. Z Tegnérlunde­

nu, kde bydlíme, je to k ní jen krátká procházka. Máma na ni často

ukazuje a říká, že tam chodila na gymnázium, jako kdybych to od

chvíle, kdy mi to řekla naposledy, stihla zapomenout. „Timův táta

a já jsme chodili do stejné třídy,“ často říká a přitom se pousměje.

„Bože, jak jsme tehdy byli mladí.“ Mně se studenti gymnázia, kteří

procházejí kolem naší čtvrti, zdají už skoro dospělí. Nemůžu se

dočkat, až budu jednou z nich. Rozhodla jsem se už, že se na Norra

Latin přihlásím na divadelní obor.

„Jo, vždyť moje máma chodila do stejné třídy jako tvůj táta,“

řeknu.

„Řekla ti o škole někdy něco?“ zeptá se Tim.

„Něco jako že tam chodila ráda.“

„Nic víc?“

Intenzivně se na mě zadívá. Přála bych si mít něco, s čím bych

mohla přijít.


18

„Ani ne, myslím, že nic zvláštního...“

Tim stiskne rty. Pokukuje po obrazovce. Muži drží ženu na po­

steli, zatímco jeden z nich odříkává latinské verše z nějaké knihy.

Nějaká paní stojí vedle a brečí, tiskne si k hrudi krucifix.

„Proč?“

„Táta mi řekl o jedné věci.“

Znovu se na mě podívá. Zkoumavě. Jako kdyby se snažil odhad­

nout, jestli si to zasloužím. Snažím se vypadat, jako že jo. Zaujatě,

ale zase ne moc.

„Je to něco hrozně nechutnýho, doopravdy to chceš slyšet?“ řekne.

„Jasně,“ odpovím jakoby otupěle, přitáhnu si nohy a obrátím

kolena k zádům gauče.

„Tak jo.“

Pomalu přikývne, jako kdyby doopravdy vstřebával celou tu věc,

psychicky se připravoval. Jeho táta často dělá něco podobného. Za­

jímalo by mě, jestli si to Tim uvědomuje.

„Dřív na Norra Latin chodili jenom kluci,“ začne. „A během druhý

světový se tam stala jedna věc. Byl tam jeden učitel, takovej, co rád

trápil ostatní. Mlátil studenty rákoskou, kdykoliv měl příležitost.

Nebylo to totiž tehdy zakázaný. Jednou ale zašel až moc daleko.

Umlátil k smrti studenta, starýho asi jako ty. Nikdo neví, co udělal

s mrtvolou, ale lidi pak na škole viděli ducha. Malýho kluka s černý­

ma očima, měl velký strupy a modřiny po obličeji a ramenech. Ptal

se, jestli je na něho pan profesor ještě pořád naštvanej.“

Zajímalo by mě, jestli to byl doopravdy Timův táta, kdo mu řekl

všechny tyhle detaily, nebo si je Tim vymyslel. Vymýšlí si hodně,

vždycky to dělá. Nelže ale proto, aby pak mohl vykřiknout: „Haha,

dostal jsem tě!“ Spíš to je, jako kdyby pro něj rozdíl mezi pravdou

a lží nebyl tak důležitý. Tvoří si vlastní skutečnost a je skoro nemož­

né se do ní nenechat vtáhnout. I když si myslím, že Tim lže, tak mi

z jeho slov běhá mráz po zádech.

„Ten zavražděnej kluk měl ještě staršího bratra, kterej na gymná­

zium taky chodil. Jmenoval se Erling Jensen. A věděl, co ten učitel

jeho bratrovi udělal. Ale policie mu nevěřila, protože jeho rodina

neměla tolik peněz a tak. Rozhodl se pomstít.“

Bytem zazní vysoký, hurónský smích. Jack. Timův táta. Vidím,

jak Tim zkameněl, jak se jeho pohled přemisťuje ke dveřím za mnou.


19

„Co teda udělal?“ řeknu. „Jak se pomstil?“

Tim se na mě znovu podívá. Je zpátky v příběhu.

„Na škole se mělo zinscenovat představení. Sen noci svatojánské,

od Shakespeara. Erling byl hodně dobrej herec, tak dostal velkou

roli. Hrálo se v aule pro všechny studenty a učitele. Venku byla

bouřka. Déšť bubnoval a vítr vřískal. Něco bylo ve vzduchu. Něco

zlýho.“

Zní to jako jedna strašidelná historka, kterou jsem slyšela už

několikrát. Tim ale dává slovům význam. Doopravdy věří tomu, co

vypráví. Modré světlo od počítače nasvětluje jeho obličej. Uvědo­

mím si, jak velká je v pokoji tma.

„Erling měl být v poslední scéně,“ říká Tim. „Když přišel, měl

na sobě masku, kterou předtím neměl. Červenou masku.“

Světlo z obrazovky se ztlumuje, začínají jet titulky. Hraje křehká,

strašidelná melodie.

„Publikum nevědělo, že maska ve hře být neměla, a ostatní herci

si asi mysleli, že to je nějaký Erlingův vtípek. Nemohli uprostřed

scény přestat hrát, a tak pokračovali.“

Tim se na mě upřeně dívá.

„Erling měl poslední repliku, poslední monolog. Ale když skon­

čil, nikdo netleskal. Lidi jen seděli. A Erling v červené masce stál

na scéně sám. Bylo hrobové ticho. Oči masky byly černé jako uhlí.

Dívaly se na publikum.“

Na rukou mám husí kůži. Vidím to před sebou jasně. Mladý kluk

sám na scéně. Groteskní, červená maska.

„Zničehonic Erling ukázal na učitele a řekl: ‚Vím, co jste udělal.

Oko za oko, zub za zub.‘ V ten moment se učitel zvedl, jako kdyby

byl náměsíčnej.“

Znova ten hurónský smích. Tim ale vypadá, že neslyší. Ztiší hlas,

když pokračuje.

„Nejdřív se tělo učitele začalo cukat. Jako kdyby měl křeče, jako

ta ve filmu, když byla posedlá. A pak se začal třást. Jeho zuby kla­

paly tak, až se to ozývalo v celé aule. Z koutků úst mu tekla krev.

Ukousl si svůj vlastní jazyk, rozkousal ho. A pak mu krev začala

téct z nosu, uší, očí...“

„To nikdo nic neudělal?“ přerušuju ho, protože nechci slyšet víc.


20

„Šlo to rychle,“ říká Tim. „Nikdo nechápal, co se dělo. A najed­

nou se učitel sesunul. Hlavou spadl na kamennou podlahu, roztříš­

tila se mu lebka a mozek vystříknul ven. Tělo se chvíli třáslo, ale pak

znehybnělo. Krev mu dál tekla, ale už byl mrtvej.“

Obrazovka přešla do spánku. Jediné světlo jde z pouličních lamp

za okny, které v pokoji vrhají dlouhé stíny.

„Co se stalo pak?“ řeknu a můj hlas není o moc víc než šepot.

„Nastal chaos. Všichni utíkali pryč z auly, přijela sanitka, policie...

Ale učitel už byl mrtvej, že jo. A Erling zmizel.“

„Zmizel?“

Tim přikývne. Chci rozsvítit lampu, ale neodvažuju se pohnout.

„Naposledy ho viděli, když stál na jevišti. Nikdo ho neviděl jít

z něj pryč – nikdo z ostatních herců, nikdo z publika. Byl prostě...

pryč.“

Přitáhnu si kolena k bradě a rukama obejmu nohy. Chci mámu.

Určitě stojí v obýváku obklopená houfem obdivovatelů, vypráví

nějaký příběh svým hřejivým hlasem, který bych mohla poslouchat

hodiny. Zpěvavá finská švédština, o které spousta lidí říká, že zní

„tak příjemně“, nebo „jako mumínek“, i když se jich na jejich názor

nikdo neptal.

„Nikdo nedokázal vysvětlit, proč učitel zemřel,“ pokračuje Tim.

„Ostatní studenti mluvili o Erlingovu mladším bratrovi a o tom, jak

Erling říkal, že se pomstí. Policie ale nenašla žádný důkazy. Šířila

se jen spousta divnejch zvěstí.“

„Co to bylo za zvěsti?“

„Že v té masce byl nějakej démon. Že ten démon zabil učitele

místo Erlinga, a pak ho přiměl, aby spáchal sebevraždu.“

Tim sklopí pohled, prstem přejede po červeném polštáři, co je

na gauči.

„Lidi ho na Norra Latin viděli. Černá postava s rudou maskou.

Jeden školník ho zahlídl a zešílel. A holka, co chodila s našima do

třídy... Víš, co napsala v dopise na rozloučenou?“

Timův prst se zastaví. Vzhlédne a podívá se na mě.

„Nejsem jeho poslední oběť.“

Jeho oči jsou jako dva tmavé body v šeru. Nepoznávám ho. Pro­

jede mnou záchvěv chladu, jako když se člověk potápí a dosáhne

vrstvy vody, kterou už slunce neohřálo.


21

Blíží se kroky a hned nato se otevřou dveře. Ohlédnu se. Ve dve­

řích stojí roztomilá dívka, které je asi dvacet pět. Jackova nejnovější

přítelkyně. Nevím, jak se jmenuje, vím jen, že to není ta stejná dívka,

jako když jsme se s Timem viděli naposledy.

„Ale no tak,“ řekne a usměje se způsobem, co má vypadat uvol­

něně. „Sedíte tady po tmě?“

Zašátrá po vypínači a rozsvítí lustr. Světlo mě přinutí chvíli mr­

kat.

„Máš krásný pokoj, Claro,“ řekne a chvíli se z povinnosti rozhlíží

kolem sebe.

„Jsem Clea,“ řeknu.

„Promiň, Cleo. Krásné jméno.“

„Díky.“

Tim sedí potichu a pozoruje svoje nohy.

„Tvůj táta chce, abys šel domů,“ řekne Jackova přítelkyně Timovi.

„Už je skoro jedna.“

Je mi jen jedenáct, ale pochopím, že lže. Jack se nikdy nestará

o to, jak moc je pozdě.

„Táta půjde taky?“ zeptá se Tim klidně.

Je to, jako kdyby ji chtěl přinutit, aby to řekla nahlas, i když

odpověď už ví.

„Ne,“ řekne dívka a zase se usměje svým falešně uvolněným způ­

sobem. „Ještě chvíli zůstane. Myslel, že bysme ty a já mohli jít napřed.

Jsem strašně unavená a zítra se musím učit na zkoušku.“

Je to jedna z těch, co se o Tima zajímají? Z těch, co nechtějí být jen

přítelkyní brilantního, zničeného a nebezpečného Jacka Helandera,

ale taky zodpovědnou náhradní mámou chudáčka Tima Helande­

ra? Nebo se jen nedokáže dívat, jak Jack na večírku flirtuje s jinými?

Byl najednou agresivní a někoho seřval nebo mu hrozil, že ho zbije?

O Timovi a jeho životě nevím všechno, ale vím toho dost. Sly­

šela jsem máminy tlumené rozhovory s jejími kamarády, četla jsem

pomluvy, pozorovala jsem a došla k vlastním závěrům.

„Tak to bysme teda radši měli jít, když si to táta myslí,“ řekne

Tim a z chladu v jeho hlase zadržím dech.

Takový cynismus by u dvanáctiletého kluka být neměl. V něm

ale je, a když se zvedá z gauče a odhrnuje si vlasy z čela, celého ho

naplňuje.


22

„Zavolám taxi,“ řekne dívka a vypadá to, že se jí ulevilo. „Ahoj,

Cleo!“

„Ahoj,“ odpovídám.

Nechá dveře otevřené dokořán. Vidím, jak se jedna scénáristka

potácí ven z toalety, a doufám, že si mě s Timem nevšimne. Je to

taková ta otravná ženská, co neustále o něčem mluví, jakmile se na

večírku opije. A ta se opíjí pořád.

„Musím jít,“ řekne Tim a už je na cestě ke dveřím.

„Počkej,“ řeknu a vyskočím z gauče. „Je to pravda? Tamto, co

jsi říkal?“

„Co myslíš ty?“

„Jo,“ řeknu a přikývnu.

Ne protože bych si byla jistá tím, co si myslím, ale protože mu

chci něco dát. A Tim se usměje. Je to jeden z jeho vzácných úsměvů,

pro které je člověk připravený udělat hodně, aby si je zasloužil. Na­

jednou se dotkne mé ruky. Podívám se do jeho hnědých očí.

„Máš tak studené ruce,“ řekne, konečky jeho prstů proti těm

mým.

„Možná, že ty tvoje jsou spíš moc teplé.“

Zasměje se.

„Zatím ahoj,“ řekne a odejde.

Zavírám za ním dveře. Zamknu. Nechce se mi čistit si zuby, pro­

tože to bych musela jít ven mezi máminy přátele, co mě budou

objímat a ptát se, jak to jde ve škole a do jaké třídy že teď chodím.

Když usínám, lampu mám rozsvícenou. Noční můry to ale ne­

zažene.

Den nato máma uklízí a režisér, který u nás přespal, smaží palačinky.

Když zapínám myčku, nerozjede se. Máma se úplně složí a rozbrečí

se. Potom mě prosí, abych jí to prominula, a jdeme jíst.

„To ten zatracený stres,“ řekne. „Musím se naučit říkat ne.“

Nechci jí říkat o svých nočních můrách, nechci ji ještě víc rozru­

šovat. Má teď tolik práce.

Některé večery mám hlídání, jindy jdu s mamkou do národního

a čekám v zákulisí malé scény. Ležím na pohovce v odpočinkové

místnosti a čtu si nebo hraju hru. Na stěnách visí fotky hereckých

souborů z různých představení. Jsou pořízené před premiérou


23

a stojí na nich Palce!. Palce jako v držíme palce. Poznávám spoustu

obličejů. Je tam máma. Margot. Jack.

Přála bych si mít odvahu napsat Timovi a znovu se zeptat, jestli

to, o čem mi vyprávěl, je pravda. Přála bych si, aby mi odpověděl,

že si všechno jenom vymyslel. Protože od toho večera se neodva­

žuju spát. Norra Latin je tak blízko místa, kde bydlíme. Co když

odtamtud to zlo může uniknout? Co když jsem to sem přivolala

tím, že jsem řekla, že Timově historce věřím? Co když se probudím

a uvidím červenou masku, jak se vznáší v tmavém koutu naproti

mé posteli? Erlingův malý bratr se strupy v obličeji. Učitel, kterému

z očí teče krev.

Jedno pondělí večer, kdy máma, jako obvykle, nemusí do diva­

dla, spolu po večeři myjeme nádobí. Říká, že vypadám unaveně.

Nakonec ze mě všechno dostane.

„Ježišikriste,“ řekne.

Opláchne skleničku a položí ji do odkapávače. Když ji zvedám

a suším utěrkou, je pod mými prsty teplá.

„Vždyť to už je několik týdnů, to jsi na to myslela tak dlouho?“

pokračuje.

Pokrčím rameny.

„A já si ničeho nevšimla,“ řekne máma a přidá víc prostředku na

nádobí s citronovou vůní, doplní vodu. „Ježišikriste.“

„To je v pohodě,“ řeknu a soustředím se na to, abych ze sklenice

setřela jednu kapku. „Že Jackovi nic neřekneš?“

„Proč to chceš vědět?“

„Nechci, aby se naštval na Tima.“

Máma se na mě podívá s kartáčem na nádobí v ruce.

„Co?“ řeknu.

„Nic. Já jen... je hezké, že se o Tima staráš. A Jackovi nic ne­

řeknu.“

Ponoří talíř do zpěněné vody a hranou kartáče oškrábe zbytky

zaschlé rajčatové omáčky.

„Tak Jack mu vypráví takové hrozné věci...,“ řekne a talíř oplách­

ne. „Vždycky se bohužel nedá věřit tomu, co dospělí říkají, Cleo.“

Vzdechnu. Jako kdyby to byla nějaká novinka.

„Tim určitě taky trochu přeháněl,“ řeknu a utírám talíř, který mi

podává. Odškrabávám nehtem poslední kousek rajčatové omáčky.


24

„Jo, někdo určitě přeháněl.“ Ponoří do vody příbory. „Ve verzi, jakou jsem slyšela já, umřel učitel na infarkt. A to s tím, že Erling

měl mít zavražděného mladšího bratra, to je úplně nové.“

Ztuhnu.

„Takže... všechno ostatní je pravda?“

„Ne, ne.“ Zápěstím si z čela odhrne pramen vlasů. „Je to legenda.

Když jsme na Norra Latin začínali, mně a Jackovi o tom řekli ně­

jací starší studenti.“ Zasměje se. „Jack se téhle historky doopravdy

chytnul. Rád strašil lidi. Ve druháku jsme organizovali večírek pro

prváky divadelního oboru...“

Ztichne a kartáčuje dno kastrolu kolem dokola.

„No?“ řeknu.

„Necháme si to, až budeš větší.“

„Proč? Opili jste se nebo co?“ řeknu škodolibě.

„Utři teď tadyten,“ řekne máma, opláchne kastrol a podá mi ho.

„Jaký byl Jack, když jste chodili do školy?“

„Mladší. A... naivnější.“

„Co znamená naivní?“

„Nevinný,“ řekne a usměje se. „Jednu dobu do mě byl hodně

zamilovaný.“

„Co?“ řeknu. „Chodili jste spolu?“

„Ne, nechodili. Neměla jsem zájem.“

Trochu jí zrudnou tváře. Pokaždé to je stejně fascinující, slyšet

ji mluvit o svém životě přede mnou, o době, kdy jsem ještě neexis­

tovala.

„Je pravda, že někdo ve vaší třídě se zabil?“ zeptám se.

„Ne,“ řekne máma. „A  Cleo, jestli Erling Jensen doopravdy

existoval, tak to byl jenom obyčejný kluk a na Norra Latin určitě

nestraší.“

Během následujících let myslím na Timovu historku čím dál tím

míň, a když začínám chodit na Norra Latin, tak už jsem na ni skoro

zapomněla.

Nemám vůbec tušení o tom, že ta historka změní můj život. Že

jednoho březnového večera budu sedět na lavičce před Norra Latin, že mě jméno Erling Jensen přinutí kousat se do rtů tak silně, až

začnou krvácet.


25

Chuť krve v ústech.

Ale u toho ještě nejsme.

* * *

Je mi patnáct a je můj první den na gymnáziu. První den mého

nového života. Ještě před chvílí jsem na škole byla nejstarší, teď

budu nejmladší. Když ale Gabi a já procházíme Norra Latin, cítím

se dospělejší než kdy dřív.

Je nezvykle chladný srpnový den. Prší. Naše boty zanechávají na

kamenné podlaze mokré stopy. Když jsem sem přišla poprvé, pře­

kvapilo mě, že vnitřek školy byl jakoby „dutý“. Velký obdélníkový

vnitřní dvůr, se dvěma schodišti uprostřed. Dvě střešní okna, jedno

na každé straně schodiště. Jižní a severní prosklené atrium, jižní

a severní schodiště. Nejsou tu žádné chodby, pomyslné koridory

vymezuje sloupoví po obvodu obou atrií.

Jdeme po jižním schodišti, stoupáme o dvě patra k tomu, čemu se

říká „polička umělců“, kde se vyučuje divadlo a hudba. Gabi mluví

o svém novém tetování a o tom, jak si její tělo myslí, že tetování jsou

infekce, proti kterým musí bojovat. Mluví o buňkách, co pojídají

barvu. Úplně ji neposlouchám, ale nevadí to. Právě teď mluví jen

proto, aby mluvila. To, na co se soustředíme, je něco úplně jiného.

Docházka se dnes kontroluje jen u prváků a všichni se snaží

vypadat, že jsou tu jako doma. Všichni se dívají, hledají, sní. A nás

s Gabi nepřehlédnou, v našich letních šatech, s našimi dlouhými

rozpuštěnými vlasy, mými tmavými a jejími tmavě měděnými. Je

slyšet náš smích, naše sebevědomé hlasy. Děláme, že si pohledů

nevšímáme, i když nás ženou dopředu.

Ani Gabi, ani já neřekneme to, co si obě myslíme: „Tak jsme to

daly! Dostaly jsme se obě, přesně jak jsme to plánovaly.“ Říct to

by znamenalo připustit, že jsme někdy pochybovaly. „Jasně že se

dostanem,“ řekly jsme si, už když jsme v březnu dělaly přijímačky.

„Samozřejmě že se dostanem. Co by jako bez nás dělali?“ říkaly

jsme ironicky a zároveň ne, jako zaklínadlo, jako požadavek vůči

vesmíru: Dej nám, co si zasloužíme! Nafoukanost nám stoupla do

hlavy, stejně jako teď, když jdeme ve stejném rytmu a prsty máme

volně propletené.


26

Víme, že si celý život budeme konkurovat, bojovat o stejné role,

ale slíbily jsme si, že nikdy nedovolíme, aby nám to stálo v cestě.

Slíbily jsme si, že když jedna z nás umře, ta druhá spálí její deníky.

Slíbily jsme si, že se nikdy nebudeme hádat. Že si podmaníme svět.

A toto je krok číslo jedna.

Vysoké dveře divadelního sálu, kde jsme dělaly přijímačky, jsou

otevřené dokořán. Když jsem tu byla naposledy, byly závěsy zataže­

né, teď ale vidím nebe, koruny stromů a poslední poschodí okolních

domů. Déšť bubnuje na okna. Černé linoleum na zemi. Místo, kde

je jeviště, rámuje černá opona. Na jevišti nikdo není, všichni sedí

ve stupňovitém hledišti, vypadají jako opice v zoo.

Gabi mi stiskne ruku. Signál. Koukej.

Na lavičce, která je nejvýš, sedí Angelica Möllerová a ťuká něco

do svého mobilu. Blonďaté vlasy vyčesané do nedbalého drdolu.

Když mě s Gabi uvidí, falešně se usměje a my její úsměv stejně

falešně opětujeme.

„Co se stalo s gymplem Södra?“ zašeptá Gabi.

Když jsme vycházely z devítky na Základní škole Adolfa Fredrika

jen několik čtvrtí odsud, Angelica nám řekla, že se přihlásila na di­

vadelní program na Södra i Nörra Latin, ale že určitě hodlá vsadit

na Södra. Řekla to demonstrativně, protože věděla, že Gabi a já

jsme chtěly jít sem.

„Asi se nedostala,“ řeknu potichu a sundávám si boty.

„Tím hůř pro nás,“ řekne Gabi.

Angelica chodila s Gabi a se mnou do třídy od čtyřky až po de­

vítku a na vyšším stupni jsme spolu zpívaly v dívčím sboru. Všechny

tři jsme byly kamarádky několik let. Angelica byla vždycky trochu

vychytralá. Až v osmičce jsme ale poprvé začaly chápat, kolik o nás

rozšířila pomluv a kolik vyzradila tajemství. Tajemství, jako že můj

táta se odstěhoval do Itálie pár měsíců před tím, než jsem se naro­

dila, a na dva roky tak úplně zmizel. Pomluv, jako že Gabi měla

na výletě gruppensex se dvěma klukama. A teď s ní budem muset

vydržet ještě tři roky.

„Arone!“ zavolá Gabi a černovlasý kluk odloží svůj mobil, zved­

ne se, přijde a obě nás obejme.

Aron Nilsson Rossi. Na vyšším stupni jsme se vídali na večír­

cích. Zná Tima. Tima, kterého jsem během posledního roku skoro


27

neviděla, ale tím víc jsem o něm slyšela. Tima, který skoro nikdy

nepostuje žádné fotky, ale nechává za sebou stopu z drbů. Před

rokem začal na gymnáziu Östra Real, ale ukončil to a od té doby

jsem slyšela všechno možné. Lidi říkali, že byl v L.A., New Yor­

ku, Londýně, Berlíně, Thajsku. Že byl ve Stockholmu, ale držel

se v ústraní. Že se pohádal se svým agentem. Mluvilo se o nikdy

nekončících večírcích, hromadě holek a o odvykačce.

Zajímalo by mě, co je pravda. Zajímalo by mě, kde teď je. Chci se

zeptat Arona, ale s Gabi teď probírají večírek, na kterém jsem nebyla,

tak se místo toho koukám na třídu. Tři kluci včetně Arona, deset

holek včetně mě a Gabi. Poznávám Royu, která se mnou chodila do

tanečních. Zamáváme na sebe. Ostatní jsou pro mě cizí.

Holka s rovnými černými vlasy po ramena sedí nejdál, na první

lavičce, shrbená nad svým mobilem. Vzhlédne a na vteřinu se naše

pohledy střetnou. Tváří se dost lhostejně. Vadí mi, když si někdo

sedá takhle na kraj a tak jasně se od ostatních distancuje. Co se tím

snaží ukázat?

Někdo kolem mě položí paži.

Tim.

„Čau,“ řekne a usměje se.

Nezmůžu se ani na slovo.

„Sakra, chlape!“ vykřikne Aron a vrhne se na něho, takže v ne­

příjemném objetí skončíme všichni tři.

Tim ho odstrčí, směje se.

„Co?“ řekne Gabi. „Ty tady začínáš?“

„Někdo si to rozmyslel, tak mě vzali.“

„Ty seš fakt...,“ řekne Aron a zašklebí se, otočí se ke mně a ke Gabi.

„Včera jsem s ním byl, ale nic neřekl. Ani slovo. To je hodně podlý.“

Ostatní ve třídě se snaží předstírat, že neposlouchají, že na nás

potají nekoukají. Jsem zvyklá na to, že se to stává, když stůl vedle

mě v jídelně nebo kavárně ztichne a zničehonic je to jako kdybych

stála před publikem. Občas si to dokonce dokážu i užít.

Ale ta černovlasá holka nekouká potají. Dívá se na mě přímo

a vypadá teď skoro naštvaně.

Co má za problém? pomyslím si.

Podezřelá, trucující holka v rohu.

To byl můj první dojem z Tamar Lominadzové.


28

TAMAR

Bylo mi deset, když jsem Cleu Borglundovou uviděla poprvé.

Ve vánočním seriálu hrála jednu z hlavních rolí a její jméno bylo

v úvodních titulcích napsané třpytivými písmeny. Měla dlouhé tma­

vé vlasy a velké hnědé oči. Skoro nereálně roztomilá, jako kdyby

vyšla přímo z továrny na panenky. Když jsem o ní hledala nějaké

informace, zjistila jsem, že jsme se narodily ve stejný den.

To bylo nejspíš to, co způsobilo, že jsem se na Cleu upnula. Byly

jsme časodvojčata. Prožily jsme přesně stejně dnů, přesně stejně

nocí. Jen jsme vypadaly úplně jinak.

Clea žila ve Stockholmu a byla jediným dítětem slavné herečky

Evy Borglundové a známého spisovatele Una Ericssona. Taková ta

rodina, kde každý má svou stránku na Wikipedii.

Já jsem žila 500 kilometrů od Stockholmu a byla dcerou vy­

chovatelky ve školce, Maji Olssonové, a anesteziologického zdra­

votního bratra Davita Lominadze. Starší sestrou Nately Lominad­

zové, kterou jsem nutila, aby mě natáčela, když jsem předváděla

scény ze svých oblíbených filmů. Zatímco moje videa neměla žádná

shlédnutí, až jsem je nakonec se studem smazala, Clea chodila po

červeném koberci na premiéry filmů, kde její hlas a hlas její mámy

měly svou váhu.

Zatímco jsem si představovala, jak se stanu herečkou, Clea he­

rečkou byla. Zatímco já jsem snila a snila, v Cleině životě se věci

děly a děly. Vždyť bylo jasné, proč dostala tyhle svoje první role –

protože její máma byla známá herečka. Jasně že Clea měla talent, ale

je přece spousta těch, co ho mají, a šanci nikdy nedostanou. Pokud

vezmeme jen zcela náhodný příklad, tak třeba Tamar Lominadzová

z Östersundu.

Zatímco jsem ve čtrnácti seděla a aktualizovala svůj profil na

castingových stránkách a hledala práci v reklamě, kterou jsem ni­

kdy nedostala, Clea se znova a znova objevovala ve spoustě filmů

a seriálů. Hned, jak jsem ji uviděla, připomnělo mi to všechno, co

ona měla, a všechno, co já ne, a přesto jsem se nemohla nedívat.

Nemohla jsem si pomoct, všude jsem ji sledovala. Když o ní někdo


29

napsal něco hroznýho nebo když film, ve kterém hrála, neuspěl,

cítila jsem příjemnou zlomyslnost. Můj život se nezlepšil, ale ten

její byl alespoň o trošku míň perfektní.

Když jsem zjistila, že jsem se na divadelní obor na Norra Latin

dostala, nemyslela jsem vůbec na to, že Clea a já bychom mohly

skončit ve stejné třídě. Její existence byla tak daleko od té mé, že

se mi zdála spíš jako vymyšlená postava, kterou jsem sledovala v te­

levizním seriálu.

Vůbec jsem nebyla připravená, když jsem ji na gymnáziu první

den uviděla. Když ruku v ruce s Gabi vešla do divadelního sálu,

když jí Tim dal ruku kolem ramen a všichni ostatní vypadali, že to,

že Tim Helander a Clea Borglundová mají chodit do naší třídy, je

vůbec nevzrušuje.

Moje časodvojče a já ve stejné místnosti. Její svět, který se vždyc­

ky zdál tak vzdálený, najednou zavadil o ten můj.

* * *

Může se člověk narodit se snem? Možná to tak u mě bylo. Nebo se

to ve mně vzbouzelo zároveň s tím, co o mně dospělí říkali: Tamar

je ráda ve středu dění. Tamar by pořád jenom hrála.

Někdy si říkám, jaké by děti měly sny o budoucnosti, kdyby se

jich pořád dospělí neptali: Čím chceš být, až budeš velký? Jako

kdyby být velký bylo to, na co se mají soustředit.

Moje odpověď byla pokaždé stejná. Herečkou. Můj sen byl mou

součástí stejně samozřejmou jako moje barva vlasů (černá, když od­

hlédnu od jednoho světlého a jednoho růžového období v osmičce),

moje barva očí (hnědá) a moje slabost pro křečky (která se přece

jen během let zmírnila, ale jednou hamsterfan, navždy hamster fan).

Milovala jsem, když jsem mohla před ostatními vystupovat.

Stejně tak ráda jsem ale hrála scény sama ve svém pokoji, nebo ve

své hlavě během nudné hodiny. Byla jsem vyvolený válečník s nad­

přirozenými schopnostmi. Byla jsem zlá královna, kterou musel

vyzvat k souboji. Byla jsem nevinné dítě, které čekalo na záchranu.

Ve své představivosti jsem mohla být kýmkoliv, v jakémkoliv století,

v jakémkoliv světě. Bylo to jako mít tisíce životů navíc a nechápala

jsem, jak se lidi můžou spokojit jen s jedním.


30

Na podzim, když jsem chodila do osmičky, byl v divadle Storsjö

hostující herecký soubor. Měli hrát Sen noci svatojánské od Williama

Shakespeara. Ilona, která vedla mou divadelní skupinu, domluvila,

že všichni, kdo chtěli jít, to měli zadarmo. Už jsem předtím párkrát

divadlo viděla, skupiny, které se svou hrou cestovaly a hrály pak

v sále na gymplu. Tohle bylo něco jiného. Červené sametové židle

a vínově rudé koberce. Těžká opona před jevištěm. Nikdo nejedl

jako v kině, až na několik starších paní, co cucaly želé bonbony.

Ilona nám děj vysvětlila dopředu: Theseus, aténský kníže, a krá­

lovna Amazonek Hippolyta spolu válčí, ale Theseus teď vyhrál a bu­

dou se brát. Čtyři mladí Atéňané mají spletité milostné intriky. Král

a královna víl, Oberon a Titanie, se spolu pohádali. Ve stejnou dobu

několik aténských řemeslníků nacvičuje hru, kterou doufají, že bu­

dou moci zahrát na královské svatbě. Všechno se promění v chaos,

když Puk, Oberonův sluha, začne začarovávat lidi všude, kam se

vrtne. Protože je to ale komedie, všechno se na konci vyřeší. Oberon

a Titanie se udobří, ty správné osoby se spolu vezmou, řemeslníci

zahrají svou hru a Puk obecenstvu popřeje dobrou noc.

Přišlo mi, že to všechno znělo docela zmateně, ale když se světlo

v sále ztlumilo a opona šla nahoru, cítila jsem se připraveně. Stál

tam Theseus, aténský kníže, a královna Amazonek Hippolyta. On

měl černý oblek s košilí zapnutou až ke krku a ona byla oblečená

do strohých černých šatů.

„Čas naší svatby, krásná Hippolyto, se rychle blíží,“ řekl Theseus

a kus jeho chlupaté hrudi vykoukl ven z košile. Moje nejlepší kama­

rádka Sam a já jsme se neodvažovaly jedna na druhou podívat, pro­

tože bychom se začaly smát. „Už jen čtyři dny, a bude nová luna...“

Budu upřímná. Byla jsem zklamaná. Slyšela jsem, že pochopit

Shakespeara je náročné. Já ale, až na pár replik, problémy se sle­

dováním děje neměla. Jen to prostě nebylo tak napínavé. Přistihla

jsem se, jak jsem jen seděla a čekala, až jedna scéna skončí a začne

ta další, a toužila po tom, aby to tak šlo dál, až dokud nakonec

nebudu moct jít domů.

Ale v tom se scéna změnila na les a Puk, sluha krále víl Oberona,

vstoupil na jeviště. Herečka, která se posadila na okraji jeviště, byla

oblečená v červeném a měla krátké černé vlnité vlasy. Řekla svou

první repliku a já jsem se zamilovala. Ne jen do herečky Sorayi


31

Ghanbariové, i když toho všeho samozřejmě taky byla součástí, ale

do té role, hry, do divadla. Do té doby jsem snila hlavně o filmu

a televizi, ale teď jsem chtěla pronášet ty stovky let staré repliky,

chtěla jsem, aby se staly mými. Jsem tulák noci, samý žert a vtip...

A chtěla jsem hrát se Sorayou. Případně si ji vzít za ženu, ale to se

uvidí časem.

Tu noc jsem ležela vzhůru několik hodin, hledala jsem fotky

a informace o Sorayi, dívala se na scény z filmů a seriálů, ve kterých

účinkovala. Na stránkách jejího agenta stálo, že vystudovala herectví

na univerzitě ve Stockholmu. A před tím studovala umělecký obor

s divadelním zaměřením na Norra Latin.

Vyhledala jsem Norra Latin. Ohromná budova ze světlého ka­

mene uprostřed centra Stockholmu. Do divadelního oboru se může

přihlásit kdokoliv z celého Švédska. Svitla mi naděje. Tohle by se

mohlo doopravdy stát. Viděla jsem to před sebou tak jasně. Norra

Latin. Divadelní škola. Já jako Puk na divadelním jevišti, nejlíp

v národním, protože vypadalo, že je největší.

Pak jsem se podívala na podmínky přijetí.

Učit jsem se začala na podzim. Moji rodiče, moje sestra a moji

kamarádi mě pozorovali skepticky, určitě je zajímalo, jak dlouho mi

to vydrží. Já se o to nezajímala. Neměla jsem teď jen sen, měla jsem

jasný cíl. A učitelé ve škole často říkali, že jsem měla na víc. Byl čas

zjistit, jestli měli pravdu.

* * *

V půlce července jsem s tátou jela vlakem na jih, abych se na Norra

Latin zúčastnila přijímacích zkoušek na divadelní obor. Nechali

jsme za sebou sníh a přijeli do slunečného, zabláceného Stockholmu.

Norra Latin leží mezi ulicí Drottninggatan a náměstím Norra

Bantorget, z hlavního nádraží je to pěšky jen kousek. Z Norra

Bantorget je vidět zadní strana školy. Několik stromů roste hned

u kovového plotu, který ohraničuje velký školní dvůr s několika

lavičkami, dvěma fotbalovými brankami a malým basketbalovým

hřištěm. Samotná budova školy je obdélníková s vyboulenou pro­

střední částí, ve které je tělocvična a hned nad ní aula s galerií. Přímo

pod střechou stojí zlatými písmeny napsáno NORRA LATIN.


32

Když se jde od Drottninggatan, snadno se stane, že člověk školu

úplně mine, že kovový plot a dlouhý kamenný chodník, který vede

ke vchodu, přejde, aniž by si jich vůbec všimnul. Schované místo

přímo v centru. Tajné a začarované. Tak mi to přišlo, když jsme s tá­

tou procházeli Drottninggatan a já uviděla vysoký plot a otevřené

brány. Z dálky bylo vidět, jak se tři patra Norra Latin tyčí k jasně

modrému nebi. Přízemí z béžového kamene, zbytek ve světle žluté

s béžovými detaily.

„Opravdu nechceš, abych šel s tebou?“ zeptal se táta.

„Ne, to je dobrý,“ řekla jsem. „Ale děkuju.“

Nechtěla jsem riskovat, že budu tou jedinou, kdo sem přišel

se svým rodičem. A věděla jsem, že táta mnohem raději půjde do

Hötorgshallen a koupí něco v lahůdkách. Vzal si s sebou pro ten

účel chladicí tašku, radostně jí teď zahoupal a mrknul na mě, když

se otočil a vyrazil ve směru náměstí Hötorget.

Krev mi vřela nervozitou a očekáváním. Vyrazila jsem ke ško­

le. Kamenná cesta vedla trávníkem mezi vysokými lysými stromy,

a byla lemovaná starobylými lampami a zeleně natřenými lavičkami.

Zvláštní malá oáza uprostřed kamenné pouště.

Vzala jsem mobil a nechala ho zabrat školní fasádu a pak řady

dvojitých vysokých oken. Přímo nad dveřmi, úplně nahoře, hned

pod vystouplou střechou, stálo velkými zlatými písmeny: VEŘEJNÁ

STŘEDNÍ ŠKOLA. Pozlacené ručičky školních hodin nad dveřmi se

zastavily na půl třetí. Pod ciferníkem stálo datum stavby v římských

číslicích. MDCCCLXXX. 1880. Všechno jsem natočila a video nahrála.

Nejdřív na to zareagovala moje mladší sestra Natela a moji kamarádi.

Když jsem šla ke škole, bylo to, jako kdyby stáli za mnou a fandi­

li mi. Bylo to potřeba. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem si začala

uvědomovat, jak je budova obrovská. Když jsem zatáhla za dveře,

přišlo mi, jako kdyby se nade mě nakláněla.

Vešla jsem do vestibulu, kde bylo široké kamenné schodiště, kte­

ré vedlo nahoru k několika otevřeným proskleným dveřím. Zdi byly

žluté a strop zdobily geometrické tvary. V některých z nich stálo

NL a VSŠ, s listy kolem dokola. „Norra Latin, veřejná střední škola,“

odhadla jsem a cítila se chytře.

Když jsem pokračovala nahoru, podívala jsem se pod sebe na ty

notoricky známé schody. Myslela jsem na všechny, co sem chodili,


33

a pocítila příjemné mrazení. Možná budu jednou z těch, co sem chodí

každý den. Prošla jsem kolem skleněných dveří a zastavila se.

S bíle vymalovaným obloukovitým sloupovím, které obemykalo

obě atria, to vypadalo spíš jako v kostele než jako ve škole. V atriu

napravo od vstupu byla kavárna. V tom nalevo byly rozmístěné se­

dačky. Nápadně spolu kontrastovala slavnostní architektura a opo­

třebovaný nábytek a skříně, šachovnicová kamenná podlaha a vůně

smaženého sýra a pražené kávy. Kavárna měla navíc dost neestetické

jméno – Svačiňák. Možná to bylo myšleno ironicky.

Podívala jsem se do atria nalevo. Nějaký kluk hodil ohryzek

do koše a netrefil se. Další studenti seděli rozptýlení na sedačkách,

ponořeni do svých učebnic a mobilů. Za nimi byla ohromná nástěn­

ná malba, určitě aspoň šest metrů široká. Šla jsem sloupovím až

k ní.

Byla to krajina se souostrovím. Temné ostrovy se zrcadlily na

lesklém, klidném moři. Nebe zlátlo a růžovělo. U jednoho z pilířů

před obrazem stála dívka se slámově blonďatými vlasy. Vzala mobil

a obraz vyfotila.

„Je krásný,“ řekla jsem a usmála se.

„Co?“ zeptala se dívka a zírala na mě.

„Obraz,“ zopakovala jsem a dál se usmívala, jako kdyby ji to

mělo přimět usmát se taky.

Což neudělala.

„Princ Evžen Švédský,“ řekla tajemně a vytratila se směrem ke

schodům.

Zůstala jsem stát a cítila se hloupě, zkoumala jsem obraz a sna­

žila se zjistit, jestli se mezi borovicemi v popředí neskrývá nějaký

princ. Připadala jsem si ještě hloupější, když jsem si přečetla štítek

vedle obrazu. Stálo na něm: „Světlá noc, princ Evžen Švédský“. Princ

byl autor.

Když jsem atrium opustila, pokoušela jsem se přesvědčit samu

sebe, že slámově blonďatá holka byla na škole výjimkou. Jak jsem

šla schodištěm nahoru, myslela jsem na všechny pozitivní názory,

které jsem si na internetu přečetla.

Norra Latin je škola nabitá kreativitou a energií. Hodně mi pomohla

se rozvinout.

Tady můžu být sama sebou! Otevřenost a tolerance! Dobrá atmosféra!


34

Divadelní obor na mě působil seriózním dojmem a nezklamal mě. Svě

tová špička.

Na NL člověk získá přátele na celý život!

Vyšla jsem do třetího patra. Hned vpravo stály dokořán otevřené

dveře. Nad zárubní byla vybledlá malba dvou masek, jedna se smá­

la a druhá brečela. Komedie a tragédie. Šla jsem blíž, zastavila se

a podívala se na nástěnku, která visela vedle dveří. Byla plná lístků

s nabídkami na konkurzy od filmových škol i od televize.

Když jsem vstupovala do sálu, bušilo mi srdce. Při pohledu na

všechny boty, které tam ležely, jsem se zarazila. Zula jse



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.