načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Normanské královny Anglie (1066–1167) - Alison Weirová

Normanské královny Anglie (1066–1167)

Elektronická kniha: Normanské královny Anglie (1066–1167)
Autor: Alison Weirová

- Příběh anglických středověkých královen je živý a vzrušující, plný tragédií, vznešených dramat, a dokonce i komedií. Představuje letopisy lásky, vášní, intrik, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 500
Rozměr: 22 cm
Úprava: mapy, genealogické tabulky
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Hron
Skupina třídění: Genealogie. Heraldika. Šlechta. Vlajky
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-759-5064-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh anglických středověkých královen je živý a vzrušující, plný tragédií, vznešených dramat, a dokonce i komedií. Představuje letopisy lásky, vášní, intrik, vražd, válek, zrad, proradností a smutku, které se doslova hemží hrdinkami, ženskými zloduchy, amazonkami, státnicemi, cizoložnicemi a milenkami. Mnohé samozřejmě pozastřely čas a nedostatek známých podrobností – těch se však přesto dochovalo tolik, že nám umožňují zrekonstruovat různé dramatické příběhy. V této knize si autorka vytkla za cíl shromáždit jednotlivé útržky, zbavit je staletých romantických mýtů a legend a proniknout pod vrstvy středověkých předsudků a pověr zachycených v dobových pramenech až k vyváženějšímu a autentickému názoru na život anglických královen ve století následujícím po dobytí země Normany.

 

Líčení začíná od Matyldy Flanderské, která byla oporou Vilému Dobyvateli při vpádu do Anglie v roce 1066, a vrcholí bouřlivým životem císařovny Maud, jež se považovala za samostatně vládnoucí anglickou královnu a za dosažení svého cíle bojovala až do trpkého konce. Před očima nám vyvstává pět normanských královen jakožto nesmírně vlivných postav a úchvatných povah.

 

Normanské královny Anglie (1066–1167) nejsou pouhou řadou jednotlivých životopisů, ale spíše jednolitou historií vzájemně propojených životů a důkladně propracovaným obrazem anglických dějin v dobách zásadních společenských převratů.

Předmětná hesla
Manželky panovníků -- Anglie -- 10.-11. století
Panovnické dynastie -- Anglie -- 10.-11. století
Anglie -- Dějiny -- 10.-11. století
Zařazeno v kategoriích
Alison Weirová - další tituly autora:
Kateřina Aragonská - Pravá královna Kateřina Aragonská
 (e-book)
Kateřina Aragonská -- Pravá královna Kateřina Aragonská
Anna Boleynová - Králova posedlost Anna Boleynová
 (e-book)
Anna Boleynová -- Králova posedlost Anna Boleynová
Normanské královny Anglie (1066-1167) Normanské královny Anglie (1066-1167)
Jana Seymourová - Laskavá královna Jana Seymourová
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Normanské královny

Anglie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bbart.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Alison Weirová

Normanské královny Anglie – e-kniha

Copyright © BB/art s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložil Zdeněk Hron


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Alison Weir

Maps by John Gilkes

All rights reserved.

Z anglického originálu Queens of the Conquest.

England’s Medieval Queens 1066–1167

(First published by Jonathan Cape, London 2017)

přeložil © 2018 Zdeněk Hron

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Tisk: CENTA, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-759-5064-2 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-759-5152-6 (ePDF)

ISBN 978-80-759-5150-2 (ePUB)

ISBN 978-80-759-5151-9 (Mobi)


Věnováno s láskou Wendy a Brianovi,

jakož i Eileen Donové a Eileen Latchfordové,

které jsou příkladem pro

nás všechny



Obsah

Mapy 11 Rodokmeny 14 Slovo úvodem 17 Prolog 25 „Přišli jsme si dobýt slávu“ 26 ČÁST I MATYLDA FLANDERSKÁ 29

1. „Velmi krásná a vznešená dívka“ 31

2. „Muž velké odvahy a vynikající troufalosti“ 36

3. „Vilém Bastard“ 39

4. „S největší obřadností a ctí“ 41

5. „Slavné potomstvo“ 48

6. „Nejněžnější ohledy“ 55

7. „Zbožnost jejich vladařů“ 62

8. „Beze cti“ 68

9. „Jsme požehnáni prozíravou chotí“ 71

10. „Nádhera samotného krále“ 75

11. „Moc a ctnost“ 83

12. „V purpuru královen“ 89

13. „Ohněm a mečem“ 96

14. „Mnohá trápení“ 105

15. „Předčasná smrt“ 111

16. „S chválou a souhlasem královny Matyldy“ 114

17. „Pokrevní svazky“ 116

7


18. „S mateřskou něhou“ 121 19. „Nejušlechtilejší skvost královského rodu“ 127 20. „Dvojnásobné světlo listopadu“ 130

ČÁST II

MATYLDA SKOTSKÁ 137

1. „Odhodit řeholní závoj“ 139

2. „Ta, po níž tak horoucně toužil“ 146

3. „Sporná záležitost“ 151

4. „Godric a Godgifu“ 154

5. „Nová Ester za našich časů“ 159

6. „Touha po slávě“ 164

7. „Matka společná celé Anglii“ 168

8. „Nejvznešenější a nejkrálovštější z obou stran“ 173

9. „Dcera arcibiskupa Anselma“ 177 10. „Napomínej, pros, kárej“ 181

11. „Neustálé pozdravy“ 187

12. „Pověst tvé oddané zbožnosti“ 194

13. „Dívka ušlechtilé povahy“ 200

14. „Mír mezi mnou a králem“ 204 15. „Veškerá důstojnost královny“ 207 16. „Požehnaná na věky“ 210

ČÁST III

ADELIZA LOVAŇSKÁ 219

1. „Bez varování“ 221

2. „Šťastná krása“ 224

3. „Jeho jedinou dědičkou“ 232

4. „Anglická královská krev“ 236

5. „Dceřino provinění“ 242

6. „Unikla hrozbě smrti“ 249

7. „Uvržena do tmy“ 253

8


ČÁST IV

MATYLDA BOULOGNESKÁ A CÍSAŘOVNA MAUD 257

1. „Porušení přísahy“ 259

2. „Krvežízniví vlci“ 262

3. „Mužné srdce v ženském těle“ 265

4. „První výročí mého pána“ 271

5. „Není schopen prorazit“ 274

6. „Příbuzenské svazky“ 278

7. „Ženská vychytralost“ 281

8. „Nechtějte se dotýkati pomazaných mých“ 284

9. „Jeho pozoruhodná choť“ 288 10. „Na poušť plnou divé zvěře“ 290

11. „Zrádná rada“ 293

12. „Kéž tvá císařská důstojnost vzkvétá!“ 296

13. „Kristus a jeho apoštolové spali“ 300

14. „Vyhladovělí vlci“ 304 15. „Ohromena úžasem“ 307 16. „Chycen na různých háčcích“ 310 17. „Svrchovanou paní Anglie“ 314 18. „Nesnesitelná zpupnost“ 319 19. „Vyděšená a utrápená“ 326 20. „Jásání a plesání“ 332 21. „Zákonný dědic“ 337 22. „Jeden ze zjevných Božích zázraků“ 342 23. „Strádání a tíseň“ 346 24. „Vyšlo nové světlo“ 349 25. „Příklad statečnosti a trpělivosti“ 355 26. „Pro spásu mé duše“ 357 27. „Nesena na rukou andělů“ 363

9


ČÁST V CÍSAŘOVNA MAUD 367

1. „Potěšení a čest“ 369

2. „Jitřní svit“ 372

3. „Žena z plemene tyranů“ 377

4. „Spadla hvězda“ 384 DODATEK I Průvodce po hlavních kronikářských pramenech 391 DODATEK II Listy 399 Vybraná bibliografie 424 Poznámky a odkazy 453 Rejstřík 491

10

50 100 mil

0 50 100 150 km

S


Abergavenny

Hereford

Abingdon

Alnwick

Alton

Petworth

Guildford

Boxgrove

Arundel

Littlehampton

Lyminster

Aylesbury

Barking

Hertford

Gloucester

Burton-on-Trent

Nottingham

Berkeley

Faringdon

Cirencester

Bath

Devizes

Andover

Ludgershall

Bristol

Battle

Pevensey

Lewes

Hastings

Bedford

Brampton

Cambridge

Norwich

Buckenham

Canterbury

Dover

Cardi

Carlisle

Castle Rising

Chichester

Coggeshall

Colchester

Corfe

Oxford

Stanton

Harcourt

Cowley

Cressing

London

Kilburn

Westminster

Croyland

Peterborough

Ramsey

Dunstable

Ely

Durham

Exeter

Faversham

Framlingham

Salisbury

Wilton

Glastonbury

Wareham

Haselbury

Plucknett

Hedingham

Huntingdon

Kenninghall

Leeds

Lillechurch

Lincoln

Marlborough

Malmesbury

Monmouth

Merton

New Forest

Northallerton

Northampton

Osney

Portsmouth

Reading

Rochester

Rockingham

St Albans

Selby

Shrewsbury

Stamford

Bridge

York

Tewkesbury

Tynemouth

Wells

S e v e r n í m o ř e

Ir s k é m o ř e

Windsor

Woodstock

Worcester

Wymondham

0 50 100 mil

0 50 100 150 km

S

Romsey

ANGLIE

WALES

SKOTSKO

Anglie a Wales

v 11. a ve 12. století

Winchester

Stratford-le-Bow

Stockbridge

Sutton Courtenay

Wallingford

Edinburgh

bitva praporce

Furness




Normanští králové

a královny Anglie

Vilém I. Dobyvatel m. Matylda Flanderská

1027/8–1087 1032?–1083

normandský vévoda

anglický král

Robert

Krátké

kalhoty

1051–1134

normandský vévoda

m.

Sibyla z Conversana

z. 1103

Adeliza

c. 1052–1094?

řeholnice

Villiam Clito

1101–1128

flanderský hrabě

m.

Sibyla z Anjou

1112–1165

Marie

1125/6–1182

abatyše v Romsey

m.

Matouš Alsaský

boulogneský

hrabě

z. 1173

Eustace

1126/31–1153

boulogneský hrabě

m.

Konstance

Francouzská

1128?–1176

Balduin

1127/35–?

Matylda

1133/4–1141?

m.

Waleran

de Beaumont

hrabě z Meulanu

1104–1166

William

1139–1159

hrabě ze Surrey

m.

Isabela

deWarrenne

1136?–1203?

Ida

1161–1216

boulogneská hraběnka

Matylda

1162?–1211?

Theobald IV.

z. 1152

hrabě z Blois

Štěpán

anglický král

1095/7–1154

m.

Matylda Boulogneská

1113?–1152

Jindřich

1099?–1171

winchesterský biskup

Constance

1053/5–1090

m.

Alan IV.

bretaňský vévoda

z. 1119

Cecilia

1053/5–1126

caenská

abatyše

Agatha

1056?–68

m.

Alfons VI.

leonský král

z. 1109


Richard

1055/9–1074

bernayský

vévoda?

Maud

1102–1167

m. 1. Jindřich V.

římský císař

1086–1125

2. Geoffroy

Plantagenet

1113–1151

anjouský

hrabě

a normandský

vévoda

Jindřich II.

anglický král

normandský vévoda

1133–1189

m.

Eleonora Akvitánská

Geoffroy

1134–1158

hrabě z Nantes

William

1136–1164

William

Atheling

1103–1120

normandský vévoda

m.

Mahaut z Anjou

1111–1154

Robert Caenský

1090?–1147

hrabě

z Gloucesteru

m.

Mabel

FitzHamonová

z. 1157

Matylda

z. do r. 1112

Vilém II.

Rufus

anglický král

1060–1100

Adéla

1066/7–1137

m.

Štěpán

hrabě z Blois

z. 1102

Jindřich I.

1068/9–1135

anglický král

normandský vévoda

m.1. Matylda

Skotská

1080–1118

2. Adelize

Lovaňská

1109?–1151


S

a

s

k

é

k

r

á

l

o

v

s

k

é

r

o

d

o

v

é

s

v

a

z

k

y

k

r

á

l

E

d

g

a

r

m

.

E

l

f

r

i

d

a

9

4

3

9

7

5

G

o

d

w

i

n

h

r

a

b

ě

z

W

e

s

s

e

x

u

c

.

9

8

7

1

5

3

m

.

G

y

t

h

a

z

.

p

o

1

6

9

k

r

á

l

H

a

r

d

i

k

n

u

t

1

1

7

?

1

4

2

E

d

m

u

n

d

I

I

.

c

.

9

8

9

1

1

6

E

d

w

a

r

d

A

t

h

e

l

i

n

g

1

1

6

1

5

7

m

.

A

g

a

t

h

a

E

d

u

a

r

d

V

y

z

n

a

v

a

č

a

n

g

l

i

c

k

ý

k

r

á

l

1

4

?

1

6

6

S

w

e

y

n

h

r

a

b

ě

z

M

e

r

c

i

e

z

.

1

5

2

H

a

r

o

l

d

I

I

.

a

n

g

l

i

c

k

ý

k

r

á

l

1

2

/

2

2

1

6

6

T

o

s

t

i

g

h

r

a

b

ě

z

N

o

r

t

h

u

m

b

r

i

e

z

.

1

6

6

G

u

n

h

i

l

d

a

m

.

E

d

i

t

a

z

.

1

7

5

E

d

g

a

r

A

t

h

e

l

i

n

g

c

.

1

5

1

/

3

1

1

2

6

/

3

C

h

r

i

s

t

i

n

a

ř

e

h

o

l

n

i

c

e

v

R

o

m

s

e

y

M

a

r

k

é

t

a

c

.

1

4

5

1

9

3

m

.

M

a

l

c

o

l

m

I

I

I

.

s

k

o

t

s

k

ý

k

r

á

l

c

.

1

3

1

1

9

3

M

a

u

d

1

1

2

1

1

6

7

W

i

l

l

i

a

m

1

1

3

1

1

2

M

a

t

y

l

d

a

B

o

u

l

o

g

n

e

s

k

á

1

1

1

3

1

1

5

2

E

d

w

a

r

d

z

.

1

9

3

E

d

m

u

n

d

z

.

1

9

7

E

d

g

a

r

s

k

o

t

s

k

ý

k

r

á

l

1

7

4

?

1

1

7

J

i

n

d

ř

i

c

h

I

.

a

n

g

l

i

c

k

ý

k

r

á

l

1

6

8

/

9

1

1

3

5

M

a

r

y

1

8

2

1

1

1

5

E

u

s

t

a

c

e

I

I

I

.

b

o

u

l

o

g

n

e

s

k

ý

h

r

a

b

ě

z

.

1

1

2

5

A

l

e

x

a

n

d

e

r

I

.

c

.

1

7

8

1

1

2

4

D

a

v

i

d

I

.

1

8

5

?

1

1

5

3

E

d

i

t

a

/

M

a

t

y

l

d

a

1

8

1

1

1

8

m

.

m

.

E

l

g

i

v

a

1

.

m

.

E

t

h

e

l

r

e

d

K

n

u

t

1

.

s

ň

.

2

.

E

m

a

N

o

r

m

a

n

d

s

k

á

m

.

2

K

n

u

t

a

n

g

l

i

c

k

ý

k

r

á

l

c

.

9

8

5

1

5

2

a

n

g

l

i

c

k

ý

c

.

9

6

8

1

1

6

a

d

á

n

s

k

ý

k

r

á

l

z

.

1

3

5


Slovo úvodem

P

říběh anglických středověkých královen je živý a vzrušující, plný tragé

dií, vznešených dramat, a dokonce i komedií. Představuje letopisy

lásky, vášní, intrik, vražd, válek, zrad, proradností a smutku, které se doslova hemží hrdinkami, ženskými zloduchy, amazonkami, státnicemi, cizoložnicemi a milenkami. Mnohé samozřejmě je pozastřeno časem a nedostatkem podrobností – těch se však přesto dochovalo tolik, že nám umožňují rekonstruovat různé dramatické příběhy. Ve své knize jsem si vytkla za cíl shromáždit jednotlivé útržky, zbavit je staletých romantických mýtů a legend a proniknout pod vrstvy středověkých předsudků, lehkověrnosti a pověrčivosti dobových pramenů až k vyváženějšímu a autentickému názoru.

Od té doby, co ve 40. letech 19. století Agnes Stricklandová vydala sice průkopnické, avšak dnes už beznadějně zastaralé, subjektivní a zromantizované Životy anglických královen , se objevilo několik pozoruhodných životopisů jednotlivých panovnic, jakož i nějaké sdružené biografie několika z nich. V posledních letech se začal projevovat čím dál větší odborný zájem o problematiku středověkých královen, který umožnil její probádání v mnohem širších souvislostech.

Má kniha není vědeckou prací, třebaže se opírá o informace získané z četných odborných pramenů. Jde o vylíčení bouřlivého období, které zaujme každého, kdo má rád historii, a zakládá se především na primárních pramenech. Historikové píšící populární práce počínaje Stricklandovou bývají obviňováni, že do dějin vnášejí emoce, já však mám rozhodně za to, že objektivní pohled je sice zásadní, ale žádná historická studie přesto nemůže být úplná bez určitého pochopení citových záležitostí v životě příslušných osob, a proto se je v knize snažím podat, kdekoli pro to mám důkazy.

Značnou část bádání týkajícího se středověkých královen Anglie jsem prováděla dlouhou dobu; vycházelo z rozsáhlého množství pramenů, pro

17


zkoumalo do hloubky dvacet životů a nějakou dobu jsem si velice přála psát s využitím tak rozsáhlého materiálu. Je ho tolik, že tato kniha je ve skutečnosti prvním dílem líčícím příběh, který zahrnuje staletí od dobytí Anglie Normany v roce 1066, kdy Matylda Flanderská svému choti, vévodovi Vilémovi, darovala vlajkovou loď Mora , až po záhadnou smrt manželky Richarda III., královny Anny Nevilleové, v roce 1485. Mým cílem bylo předložit důvěrné nahlédnutí do toho, jak královny žily a jak uplatňovaly moc i vliv v převážně mužsky krutém světě. Mnohé jejich životy se vzájemně překrývají, a tudíž jsem ani zdaleka nepsala samostatné životopisy každé z nich, ale utkala jsem z jejich příběhů nesešívanou královskou ságu, která zároveň nabízí všestranný pohled na povahu a vývoj působení anglických středověkých královen i všeobecné panoráma pěti set let britských dějin. Eleonora Akvitánská a Isabela Francouzská v ní nejsou zahrnuty – už dříve jsem vydala jejich životopisy, které zapadají do sledu událostí zachycených v této řadě.

Její první svazek se soustřeďuje na choti normanských králů Anglie. Čtyři z nich se jmenovaly Matylda (nebo Mathilde, Mahaut, Mald či Maud – ta jména byla navzájem zaměnitelná, přičemž Maud byla staroněmecká va - rianta), a proto je, aby bylo jasno, o koho se v konkrétních případech jedná, nazývám Matylda Flanderská, Matylda Skotská, císařovna Maud a Matylda Boulogneská.

Državy normanských panovníků Anglie, kteří vládli v letech 1066–1154, zahrnovaly dvě země: byli zároveň normandskými vévody a anglickými králi. Prakticky neměli představu o příslušnosti k nějakému národu, poněvadž vládli ve feudálním světě, v němž každý měl svého pána, král byl odpovědný pouze Bohu a držba půdy znamenala vše. Proto všechno posuzovali z evropské perspektivy a manželky, které se po jejich boku stávaly královnami, si brali z království a knížectví na evropském kontinentu. Všechny anglické středověké královny až na jedinou pocházely z evropské vysoce urozené královské krve. Anglický král se oženil s neurozenou Angličankou teprve v roce 1464.

Angličané ovšem měli normanskou královnu už před normanským záborem. Byla to zámožná a marnotratná Ema Normandská (asi 985–1052), která se stala anglickou královnou dokonce dvakrát po sobě, nejprve po boku Ethelreda II. a pak krále Knuta, a mimoto ještě matkou krále Eduarda Vy

18


znavače. Její příběh však do knihy nezařazuji, protože byla chotí králů, kteří vládli před dobytím země Normany v roce 1066, a nikoli nějakého normanského panovníka. Ptáte se, jak v knize vymezujeme pojem „královny“? Odpověď zní: vládnoucí královna je žena vladaře, která po něm nastoupí na trůn, panuje svým jménem a uplatňuje svrchovanou moc na rozdíl od královny manželky, jež je chotí panujícího krále a sdílí s ním majestát, postavení a tituly, avšak nikoli jeho svrchovanost. Královna vdova je vdova po králi. Královna matka je královna vdova, která je zároveň matkou panujícího vladaře.

Čtyři z pěti normanských královen Anglie byly korunovanými královnami manželkami. V období mezi normanským záborem, k němuž došlo v roce 1066, a státním převratem, který v roce 1553 dosadil na trůn lady Jane Greyovou, v Anglii nebyla žádná vládnoucí královna. V tehdejších staletích důstojenství anglických královen s jedinou výjimkou, jíž se stala císařovna Maud, která sama sebe – s určitým oprávněním – prohlašovala za legitimní vládnoucí královnu Anglie a za tím účelem vedla válku, ztělesňovaly výhradně královny manželky. Zařadila jsem ji tedy mezi ostatní, protože byla dědičkou trůnu uznanou svým otcem a podle ústavních zvyk - lostí po něm měla nastoupit.

Mnohé země zakazovaly nástupnictví žen, ať už přímé, anebo zprostředkované, odkazem na starobylý občanský salický zákoník sálských Franků, který údajně někdy kolem roku 500 po Kristu kodifikoval legendární francouzský král Chlodvík I. V Anglii salický zákon nikdy neplatil, a přitom čtyři králové – Štěpán, Jindřich II., Eduard IV. a Jindřich VII. – vděčili za svůj titul buď výhradně, anebo alespoň částečně svým ženským předkům, kdežto nárok, který Eduard III. vznášel na francouzský trůn, odvozoval od své matky. Rovněž stojí za povšimnutí, že čtyři z pěti normanských královen byly vyvoleny za manželky pro původ po přeslici.

Avšak přestože ženám byla prokazována úcta jakožto uchovatelkám dynastické posloupnosti, všeobecně byly považovány za podřadné bytosti, které příliš podléhají citům a nerozumným nápadům, a tudíž se všeobecně považo - valo za nepřirozené a nežádoucí, aby nějaká žena uplatňovala vládu nad muži. Málokterá se těšila samostatnosti. Nedospělé dívky byly podřízeny otcům a manželky choťům. „Žena je zcela v moci svého muže,“ prohlásil anglický

19


vrchní justiciár Ranulf Glanville, „a proto nepřekvapuje, že může volně na

kládat s veškerým jejím majetkem.“ Mužskému dohledu se vymykaly pouze

vdovy a těšily se svobodě, která jim umožňovala jednat samostatně.

Všeobecně platí, že ve středověku královny manželky nepanovaly jako

rovnocenné partnerky králů. Všeobecně se bralo za jednou provždy dané,

že králové se jimi nedají otevřeně ovlivňovat v politických záležitostech,

a královny uplatňovaly moc pouze prostřednictvím autority svých mužů,

jimž podobně jako všechny provdané ženy vděčily za své společenské po

stavení. Měly určité vymezené sféry, v nichž mohly uplatňovat autoritu,

a zároveň se od nich očekávalo, že budou svým pánům poskytovat moudré

rady. Teoreticky se nepředpokládalo, že by mohly mít nějaké politické am

bice, některé je však v praxi uplatňovaly.

Normanské královny ovšem byly uznávány za rovnocenné podílnice na

královské moci. Tři z nich vládly jakožto místodržící v dobách, kdy jejich

muži pobývali v cizích zemích. Bylo-li třeba, chopily se i zbraní. Normanští

králové by bez pomoci svých žen nemohli tak účinně vládnout svým tak

nesourodým územím. Mezi akademickými badateli se ustálila praxe, v je -

jímž rámci se tři královny označují za Matyldu I., Matyldu II. a Matyldu III.,

což je sice užitečné z hlediska zabránění zmatkům, ale projevuje se v tom

určitá obava, a nikoli nepodložená, z přisuzování královské moci, ještě na

dále posilovaná odkazy na roky strávené po boku manželů jako na jejich

„panování“. Jisté ovšem je, že Matylda Skotská se na pečeti

1

označovala za

Matyldu II., pravděpodobně proto, aby se odlišila od své předchůdkyně

Matyldy Flanderské.

Vyskytlo se i několik případů královen manželek, které byly protřelými

či ctižádostivými státnicemi a jednaly, ovšem neoficiálně, jako spolehlivé

rádkyně svých manželů či synů. Některé, například Matylda Boulogneská,

se staly skrytou hnací silou řídící činy muže na trůně. Manželky panovníků zaujímaly jedinečné postavení, které jim umožňovalo uplatňovat na panov

níka značný vliv a zprostředkovaně vládnout. Žádná středověká anglická královna – až na Isabelu Francouzskou – sice nikdy neuplatňovala svrchovanou moc za nezletilosti syna, který nastoupil na trůn, avšak královské matky přesto své potomky často ovlivňovaly, i když třeba jen v kulturních a náboženských záležitostech. V daném období jsme svědky toho, jak císařovna Maud za synova panování působila coby uznávaná starší státnice,

20


kdežto dva normanští králové, Vilém II. a Jindřich I., vyrůstali, zatímco jejich matka, Matylda Flanderská, účinně vládla v Normandii jakožto místodržící. Choť druhého z nich, Matylda Skotská, byla několik let místodržící či regentkou v Anglii. Císařovnu Maud po smrti jejího chotě, císaře Jindřicha V., prosili, aby vládla Svaté říši římské. Matylda Boulogneská vedla manželovým jménem válku, a také ji vyhrála. Tudíž vůbec není možné tvrdit, že normanské královny byly pouhé nuly. Naopak bychom mohli oprávněně konstatovat, že mnohé středověké královny pro nás zůstávají nepoznatelné. Jejich povaha nám uniká. Hledíme na ně z odstupu staletí – v případě Matyldy Flanderské téměř tisíciletí – a mnoho poznatků se za ty stovky let bohužel ztratilo, pokud ovšem byly vůbec kdy zaznamenány. Například o císařovně Maud bychom toho pravděpodobně věděli více, kdyby se nám dochoval její životopis od Arnulfa z Lisieux.

2

Nevyhnutelně se vyskytují citelné mezery, které jako nějaká

kletba pronásledují všechny autory středověkých životopisů, zvlášť když píší o ženách, protože jejich činy, jestliže nebyly mimořádně zbožné, politicky významné či skandální, se málokdy považovaly za hodné zaznamenání. Přesto však toho zbývá dost k vylíčení živého a dramatického příběhu a historii uvedených královen jsem sestavila z toho, co považuji za nejspolehlivější dobové prameny.

Vrátíme-li se do 11. století, pak máme štěstí, zachovala-li se alespoň nějaká část stavby, kterou znala Matylda Flanderská. Někdy není možné určit, ani kde stála. Z období před vládou Jindřicha II. (1154–1189) jsou vzácné dokonce i záznamy týkající se královských hradů. Mnohé z toho, co skutečně víme, stanovila archeologie.

Vůbec nemáme přesnou představu, jak tehdejší královny vypadaly. Z normanské éry se nedochovala ani jediná náhrobní skulptura anglické královny (ta nejstarší ve Fontevraultském opatství pochází až z počátku 13. století) a portrétní umění v té době ještě neexistovalo – první podobizna anglického krále, totiž Richarda II., byla namalována v 90. letech 14. století. Hlavním cílem zobrazování královských osob bylo ukázat korunovanou hlavu, a tudíž se to málo zpodobení, která se nám dochovala, nachází na pečetích, na mincích či v rukopisech (často pozdějšího data) nebo na hrubě provedených sochách, z nichž žádná ovšem není věrnou podobou. Nezbývá tedy, než abychom se

21


spoléhali na dobové popisy, pokud existují, jenže královny jsou až příliš často

líčeny jako „zářivé“, což ovšem neznamená světlovlasé, nýbrž hezké.

Mnohé z toho, co víme o normanských královnách, pochází z klášterních

kronik, z nichž některé jsou spolehlivé a jiné lehkověrné. Občas se v nich

vyskytnou drastické podrobnosti z každodenního života, ale většina dobo

vých svědků psala jen o ženách, které se proslavily něčím vynikajícím či

skandálním, co stálo za zmínku. Píšící mniši oddaní celibátu – a nedůvě

řující ženskému pohlaví za to, že svedlo muže k prvotnímu hříchu – v že

nách zpravidla viděli buď světice, anebo ďábly se všemi Evinými slabostmi,

a tak jsou jejich názory možná zaujaté. Dokonce i ti největší misogynové

mezi nimi však obvykle královny nazývali krásnými a vychvalovali jejich

půvab, a tak je obtížné poznat, do jaké míry jsou takové chvály pravdivé.

Citátů je málo a často nemáme vůbec možnost, jak zjistit, zda slova, jež jim

údajně splynula ze rtů, byla skutečně vyřčena, nebo jestli jsou jen přibližným

vyjádřením jejich obsahu, případně zda si je kronikáři nevymysleli. Vkládat

různé výroky do úst veřejně známých postav, o nichž psali, se totiž vše

obecně považovalo za přípustné.

Z příslušného období se dochovalo jen nepatrné množství královských

listů. Od Matyldy Flanderské, Adelizy Lovaňské či Matyldy Boulogneské

nemáme ani jeden. Až do 15. století anglické královny diktovaly veškerou

svou korespondenci duchovním či sekretářům, kteří je psali v latině, což

byl univerzální jazyk křesťanstva, a tudíž jejich slova mohla být upravována.

Některé listy odesílané normanskými královnami nebo naopak jim zasílané

jsou velmi dlouhé. Z toho důvodu jsou v textu resumovány a pro čtenáře,

kteří chtějí nahlédnout hlouběji do povahy oněch žen, jsou v Dodatku II

připojena úplná znění.

Výmluvné proniknutí do podstaty věcí může rovněž přicházet ze suchých

záznamů o výdajích, například z listin Velkého svitku obsahujících značné množství informací. Listiny byly prostředky, jimiž se feudální králové a královny mohli sbližovat se svými poddanými prostřednictvím darů a svobod. Mohou nám říct mnohé o záštitě poskytované středověkými královnami v případech, kdy dávaly někomu přednost při udělování odměn a výsad. Mohou nějakou královnu zařadit do určité doby a na přesné místo, což pomůže s datováním ostatního materiálu nebo při sledování průběhu jejich cest. Tyto prameny rozhodně mají jednu velkou výhodu v tom, že jsou

22


všechny psány latinsky či v normanské francouzštině, tedy v jazycích, které se dobře překládají do moderní angličtiny a osvěžují vyprávění více, než je možné u knih zabývajících se pozdějšími obdobími, k nimž máme prameny v archaické angličtině. Při citování z dobových pramenů jsem někdy nahradila jména i tituly pouhými zájmeny či naopak, nebo jsem pro usnadnění hladké četby textu místy doplnila spojku či sloveso. Kde se dokumenty pohrdavě zmiňují o císařovně Maud jako o „hraběnce z Anjou“, jsem titul kvůli zřetelnosti nahradila „císařovnou“.

Navzdory značnému nedostatku informací o normanských královnách se nám toho přesto dochovalo tolik, aby se i ta hrstka poznatků stačila stát základem přijatelně podrobného vylíčení jejich života, a kromě toho z nich vyplývá, že podle dobových měřítek byly všechny mimořádnými ženami a nelze je považovat za pouhé přívěsky svých choťů. Ty ženy skutečně určily úroveň – a obvykle velmi vysokou – pro pozdější středověké královny Anglie. Jejich nástupkyně se však jen zřídka těšily takové autoritě a takovému vlivu. Z četných zásadních originálních pramenů jsem při psaní své knihy velice spoléhala na materiál z dobových kronik, z nichž mnohé pocházejí z dlouhého období, v němž žily normanské královny, a některé, třeba ty, které sepsali Orderic Vitalis a William z Malmesbury, patří k prvořadým pramenům ke zkoumání tehdejší doby. Pro čtenáře, kteří by se rádi dověděli něco víc, jsem zařadila stručné životopisy kronikářů, uspořádané v abecedním pořádku a otištěné v Dodatku I.

Za mnohé vděčím pracím bezpočtu dalších dějepisců, kteří kráčeli touž cestou přede mnou a uveřejnili výsledky svého zkoumání poté, co jsem ukončila své, především čtyřem skvělým historičkám, jejichž práce zabývající se normanskými královnami jsou autoritativní: doktorce Tracy Bormanové za životopis vydaný pod názvem Matylda, choť Viléma Dobyvatele, profesorce Loise Huneycuttové za spis Matylda Skotská. Studie věnovaná středověkým královnám a za různé články s tím spojené, doktorce Patricii Darkové za její absolventskou práci „Životní dráha Matyldy Boulogneské coby hraběnky a anglické královny“, kterou jsem směla číst, než šla do tisku, a zesnulé doktorce Marjorie Chibnallové, nositelce Řádu Britského impéria, za studii Císařovna Matylda asní spojené články. Nechtěla bych, aby se mé zobrazení normanských královen stalo zrcadlovým odrazem jejich

23


podání, a proto jsem je pročítala, až když mé rešerše dospěly do závěrečné

fáze a má kniha v té době už nabyla zpola hotové předběžné podoby a za

hrnovala většinu údajů čerpaných z dobových pramenů.

Pro normanské období neexistují žádné převodové tabulky stanovící hod

noty historických mincí. Nejstarší pocházejí až ze 13. století. Stříbrná pence

(denarius ) pochází z anglosaských časů a zůstala jedinou mincí v oběhu, ale

už před normanskou érou byly jako měnové jednotky zavedeny šilink (so

lidus ), který měl 12 pencí, a libra ( librum ) neboli 20 šilinků či 240 pencí.

A tento systém se zachoval až do roku 1971, kdy byl zaveden desetinný

sys tém. Před dobytím země Normany už existovala ještě jedna měnová jed

notka, zvaná marka, která po záboru měla hodnotu 13 šilinků a 4 pencí či

dvou třetin libry šterlinků.

Ve dvou staletích následujících po roce 1080 měla jedna pence 2,5 gránů

stříbra. Dnešních 22,5 gránů (neboli 1,46 gramu) by odpovídalo zhruba

61 pencím, musíme však počítat s kolísáním hodnoty i se skutečností, že

v normanské Anglii mělo stříbro větší cenu.

Jsem velice zavázána Tracy Bormanové za to, že si při náročné práci na

jiné věci našla čas k přečtení mého předběžného textu, i za její velice laskavý

přístup. Jako vždy zůstávám dlužnicí svého literárního agenta Juliana Ale

xandera i svých lektorů, Dana Franklina z nakladatelství Jonathan Cape a Su

sanny Porterové z Ballantine, za pomoc s uskutečněním tohoto projektu, za

podporu mého přesvědčení, že jediný svazek by nestačil náležitě vystihnout

životy středověkých královen Anglie, a za poskytnutí dostatečného rozsahu

nutného k podrobnému probádání jejich životních příběhů ve čtyřech svaz

cích. Tisíceré díky si zaslouží moji redaktoři: Anthony Whittome za citlivý

a úžasně tvůrčí přístup k mé práci a Bea Hemmingová z nakladatelského

domu Jonathan Cape za podporu, již mi poskytovala. Bezmeznou vděčností

jsem povinna báječnému produkčnímu týmu v uvedeném nakladatelství: Neilu Bradfordovi za výrobu, Clate Bullockové a Madelaine Hartleyové za rešerše ilustrací, Roweně Skeltonové-Wallaceové a Jane Selleyové za editaci textu, Alison Raeové za provedení korektur a Alexu Bellovi za sestavení rejstříku. Poděkování patří rovněž Stephenu Parkerovi za úžasný přebal.

Bez podpory svého manžela Rankina bych nemohla psát a slova nedoká

žou vyjádřit vděčnost za to, co pro mě dělá. Přesto mu za všechno srdečně děkuji.

24


Prolog

P

ředstavte si zemi v dobách před industrializací, venkovskou zelenou

plochu plnou rozsáhlých královských hvozdů a otevřených polí, divo

kých mokřin a vřesovišť, se řídce rozesetými vesnicemi, které se krčí ve stínu tyčících se hradů, a malých rušných měst obehnaných hradbami. Zemi obývanou pouhými dvěma miliony lidí, jejichž životu vládl dvojí kalendář vnucovaný zemědělstvím a církví.

Bylo to království zmítané spory mezi církví a Korunou a staletými sváry mezi domácím anglosaským obyvatelstvem a Dány nenasytně lačnícími po půdě, království, jež neslo jizvy zanechané divokostí vikinských vetřelců, kteří se usadili v severních a východních částech ostrova, avšak království, ve kterém přes to přese všechno vzkvétaly obchod a učenost a králové odvo - zovali mlhami času svůj původ až k Noemovi a norskému bohu Wodenovi (Odinovi). Tehdejší doba byla věkem víry a pověr a rovněž krvavých válek.

Představte si místo dnešního rušného provozu a elektronického lomozu zvuky vydávané zpívajícími ptáky, zvířaty, kostelními zvony, nábožnými zpěvy, lidskými hlasy a občas loveckým rohem či brnkáním lyry. Tato příjemná země, tato venkovská krajina – právě taková byla Anglie v dobách normanských královen.

25


„Přišli jsme si dobýt slávu“

T

a zpráva byla ohromující.

Posel z Anglie dorazil do Normandie krátce po 14. říjnu roku 1066.

Vévodkyni Matyldu Flanderskou zastihl, jak se v kapli kláštera Panny

Marie v polích, který založila u Rouenu, na kolenou modlí za bezpečí své -

ho pána.

Její choť, Vilém, vévoda normandský, předcházející měsíc zahájil vpád

do Anglie a měl v úmyslu zmocnit se trůnu, o němž byl přesvědčen, že mu

právem patří. Zažil strašlivou plavbu za bouřlivého počasí. Dne 28. září

přistál u Pevensey na jihoanglickém pobřeží a na něm také hned zakopl

a upadl. Jeho následovníci vykřikli „zasaženi hrůzou z tak nepříznivého zna

mení“, ale Vilém obrátil pád ve svůj prospěch, zvedl hrstku písku a prohlásil:

„Chopil jsem se oběma rukama neomezené držby této země.“ Poté ho za

srdečného provolávání slávy odnesli na pobřeží.

1

Vilém se brzy dověděl, že anglický král Harold je pryč někde na severu,

kde odráží vpád norského krále Haralda Hardrady. Když ho porazil a zabil

u Stamfordského mostu v Yorkshireu, Harold táhl na jih, aby čelil bezpro

střední normanské hrozbě. Obě vojska se setkala 14. října na Senlackém

návrší v Sussexu, vzdáleném pět mil od pobřeží směrem do vnitrozemí

a střetla se v bitvě, která pak trvala šest hodin a časem jí připadl název bitva

u Hastingsu.

Před bojem se Vilém obrátil na své bojovníky následujícími slovy: „Vůbec

nepochybuji o vítězství, přišli jsme si dobýt slávu, vítězství je v našich rukou a můžeme si být jisti, že jej dosáhneme, jestliže se nám zachce.“ Bojoval neúnavně: „Vidět ho, jak přitahuje uzdu svému koni, celý se blýská mečem, helmou i štítem a ohání se kopím, bylo sice příjemné, avšak přesto hrozné na pohled.“ Říkalo se, že toho dne pod ním zabili tři koně, ale on se přesto bil dál.

26


Harold se svými muži se rozvinuli do šířky po celém hřbetu, zvaném Sen - lacké návrší, čímž přivedli Normany nacházející se v polích pod nimi do nevýhodného postavení, ale když nakonec na Vilémův rozkaz předstírali útěk, Angličané přijali osudné rozhodnutí, opustili svou pevnou pozici a dali se do jejich pronásledování. V tom okamžiku se průběh bitvy obrátil ve Vilémův prospěch, poněvadž Normané se bez varování obrátili a vrhli se do boje s Angličany, který se brzy změnil v krvavou řež. Smrtelně zraněný Harold padl pod svými praporci nesoucími zobrazení Bojovníka a Zlatého wessexského draka. Traduje se, že byl střelen šípem do oka, jenže výjev zobrazený na Tapiserii z Bayeux zároveň ukazuje bojovníka, který by docela dobře mohl být Haroldem, jehož rozsekávají na kusy sekerami. Matka a milenka dokázaly identifikovat jeho zohavené tělo jen podle skrytých znamínek na těle.

Vítězství tedy patřilo Vilémovi, a aby splnil slib, který učinil před odplutím, dal „na samotném místě, na kterém mu Bůh dopřál dobýt Anglii, vystavět skvělé opatství, usadil v něm mnichy a bohatě je obdařil“.

2

Tam také

nalezl smrt Harold i mnozí další a Vilém nařídil, aby se v opatství navěky konaly modlitby za odpuštění jeho vlastních i manželčiných hříchů stejně jako těch, kdo padli. Dnes na tom místě stojí Battle Abbey (Bitevní opatství), ale z Vilémova původního založení toho zbývá velice málo.

Poté Vilém musel upevnit své vítězství a stát se králem, ale ze všeho nejdřív vyslal za moře do Normandie posla, aby oznámil Matyldě, že se z milosti Boží právě stala anglickou královnou.

27



Část I

Matylda Flanderská,

choť Viléma Dobyvatele



1

„Velmi krásná a vznešená dívka“

F

landerský hrabě Balduin V. byl v celém křesťanstvu proslulý jako nej

moudřejší z lidí,

1

muž vládnoucí pevnou rukou a předchůdce dvorných

rytířů – panovník, o jehož přátelství usilovali mnozí. Byl to člověk „velké moci, který převyšoval ostatní“. Hrabata, markýzové, vévodové, a dokonce i arcibiskupové té nejvyšší důstojnosti oněměli obdivem, když si díky vznešenosti svého úřadu vysloužili možnost být v přítomnosti tak význačného hosta. Králové rovněž v bázni ctili jeho velikost.“

2

Pocházel z mocného

a vznešeného rodu

3

a původ odvozoval jak od císaře Karla Velikého, tak od

anglického krále Alfréda (panoval v letech 871–899); Alfrédova dcera Elfrida byla provdána za jeho předka Balduina II.

Vládl jednomu z nejskvělejších území severozápadní Evropy. Byl tělesně silný, mocný ve zbrani, moudrý v jednání, „osvědčeně bezúhonný“ a „obdivuhodný pro svou oddanost a moudrost, sice šedovlasý, avšak přesto se vyznačující svěžestí mládí“. V nitru sice nebyl mužem války, avšak domníval-li se, že nějaká věc je spravedlivá, podpořil ji z celého srdce a zachovával věrnost svým spojencům.

4

Měl takovou pověst, že ho jeho švagr, francouz

ský král Jindřich I., v roce 1060 ustanovil místodržícím svého nezletilého synka Filipa.

Balduin V. za své povznesené postavení do značné míry vděčil tomu, že se jeho chotí stala sestra francouzského krále.

5

Se zbožnou dcerou fran

couzského krále Roberta II. Adélou, která byla proslulá silnou vůlí, měl „nadané syny a dcery“: Balduina, Roberta a Matyldu.

6

Po „moudré a po

žehnané“ hraběnce Adéle děti zdědily „původ ještě skvělejší“, než jim zájišťovala jejich otcovská krev.

7

O pořadí, v jakém se narodily, nemáme dochované žádné záznamy. Den Matyldina narození zůstává neznámý. Nejranějším možným datem –

31


pokud byla nejstarším z dětí – je rok 1031, poněvadž rodiče tehdy konzumovali svůj sňatek navzdory odporu ze strany jejího děda, Balduina IV., což zároveň byl jeden z důvodů, proč Balduin, podněcován manželkou, krátce nato povstal

8

proti svému otci. Pravděpodobnější je, že se Matylda

narodila v roce 1032 nebo někdy poté. Byla spřízněna s většinou vládnoucích rodů Evropy: „Pošla z krve galských králů a německých císařů a byla proslulá vznešeností krve stejně jako povahy.“

9

Matylda vyrostla na otcově dvoře, který sídlil především v Bruggách (či Brygii, jak se město původně nazývalo), v hradu z 9. století, jenž sloužil jako správní středisko flanderských hrabat. Kolem roku 850 jej na břehu řeky Reie vystavěl hrabě Balduin I., zvaný Železnoruký, zaujímal místo dnešního Burgplatzu (Hradního náměstí) a stál vedle současného románského kostela svatého Donatiana.

10

Z Brugg Balduin I. Železnoruký také

prováděl útočnou rozpínavou politiku, jejímž cílem bylo vytvoření Flanderského knížectví. Za panování Matyldina bratra, hraběte Roberta Fríského, se Bruggy staly jeho sídelním městem. Do Matyldiných časů se město změnilo v prosperující středisko obchodu a těšilo se „velmi značné proslulosti jak počtem obyvatel, tak svým blahobytem“.

11

Matylda rovněž trávila čas v otcově hradu ve vlámském městě Lille. Stál na ostrově – starofrancouzsky l’Isle, odtud název – uprostřed venkovského prostředí na levém břehu řeky Bass (Dolní) Deule s vinohrady táhnoucími se východně odtud. Byl založen v roce 1039 a nacházela se v něm Révová kaple, v níž byla uctívána Panna Maria.

12

V obvodu hradeb a příkopu stál

donjon neboli bergfríd, případně nebojsa, a hraběcí palác, který se nazýval La Salle.

13

Hrabě Balduin V. vlastnil ještě další sídla, v nichž pobývala Matylda: dřevěný hrad z 9. století v Gentu, vystavěný na místě, na němž byl v roce 1180 vybudován dnešní Gravesteen – Hrad hrabat –, dále hrad na návrší v Thérouannu, tyčící se nad katedrálou, a konečně „bourg“ z 10. století

v Saint-Omeru, který dvůr navštěvoval, když dodržoval slavení církevních

a světských svátků.

14

Flandry, v nichž se narodila Matylda, byly neklidným prostředím. „Celou zemi soužily vraždy, jež byly na denním pořádku, a zcela běžné prolévání lidské krve.“ Urození páni naléhali na biskupy, aby „navštěvovali místa, na nichž obzvláště řádila taková otřesná krutost, a poučovali povolného a kr

32


vežíznivého ducha Vlámů v zájmu míru a souladu“.

15

Ale řemesla a obchod

přesto vzkvétaly a zahajovaly novou éru prosperity. Matylda byla v roce 1037 možná už dost stará, aby byla u toho, když vyhnaná anglická královna Ema Normandská, vdova po králi Knutovi, byla hrabětem Balduinem V. a hraběnkou Adélou „se ctí přijata“ v Bruggách

16 poté, co ji její nevlastní syn, král Harold Zaječí pacička vypověděl z Anglie.

17

Balduin nabídl Emě útočiště na „tak dlouho, jak jen bude třeba“.

18 Emě bylo v té době dvaapadesát let a měla zůstat u jeho dvora na vlastní útraty až do roku 1040, kdy Harold Zaječí pacička zemřel a na anglický trůn nastoupil její vlastní syn Hardiknut. V té době se s ní mladá Matylda možná seznámila a snad na základě nějaké probouzející se předtuchy na ni udělal dojem Emin velkolepý a energický styl panování anglických královen. Ema uplatňovala politický vliv a těšila se za to úctě. Své bohatství užívala k podpoře učenců. V Bruggách neúnavně prosazovala Hardiknutovo právo nastoupit na trůn po nevlastním bratrovi. Možná rovněž Matyldě vyprávěla něco o Normandii, v níž vyrostla.

Když se Emin syn stal králem a ona sama se konečně vrátila do Anglie,

lidé ve Flandrech „se slzami v očích naříkali, že ta, již po celou dobu vyhnanství považovali za svou krajanku, je teď opouští. Takové nářky se ozývaly po celém pobřeží, tak bědovali všichni lidé, kteří byli při tom“, zatímco Balduin, Adéla a Ema, když se spolu loučili, prolili „potoky slz“.

19

Kronikář Orderic Vitalis měl v budoucnu chválit Matyldinu inteligenci i její učenost. Počáteční výchova a vzdělání až do sedmi let byly svěřeny do rukou matky. Na Balduinově dvoře se vzdělanost těšila úctě a Matyldu pravděpodobně naučili číst latinsky stejně jako jejího bratra, ačkoli spolu s většinou urozených dětí nikoli psát. To za ni vždycky obstarali nějací duchovní. Značná část výuky se soustředila na Písmo svaté a životy svatých. Je docela možné, že četla životopis římské císařovny z 10. století, nesmírně vlivné Adelaidy Burgundské, který dala sepsat její matka.

20

Určitě se oblo

mila v šití a vyšívání, a kromě toho jí také vštípili zbožnost. Tehdejší doba byla především věkem víry. Kronikář Guillaume Poitierský, arciděkan z Lisieux, zaznamenal, že Matyldinou nejchvályhodnější vlastností byla „pevná víra a horlivá láska ke Kristu“.

33


Dcery králů a urozených pánů – kterým se říkalo princezny, ale až do 18. století tak nebyly oficiálně oslovovány – vychovávali v takovém duchu, že musí přijmout dohodnutý sňatek a že mají za povinnost prokazovat po - slušnost nejprve rodičům a poté manželovi. Na sňatek se pohlíželo jako na žádoucí stav pro obě pohlaví a mnoha ženám také skutečně vymezoval roli, jakou hrály v životě. Alternativou byl odchod do kláštera, ale od většiny královských a šlechtických dcer se všeobecně očekávalo, že se provdají, a to dobře – málokdy se našla nějaká, která by zemřela neprovdána či bez složení řádových slibů.

Výchova vysoce urozených dívek tudíž byla zaměřena k nalezení vhodného manžela, někoho s odpovídajícím titulem a postavením, a právě na matkách ležela odpovědnost, aby dohlížely na to, že z dcer vyrostou počestné, rozvážné, pokorné, zbožné a poslušné bytosti, které budou připravené k uzavření sňatku.

Princeznám bylo podobně jako většině dívek vštěpováno vědomí, že od narození patří k slabšímu pohlaví, a jejich svoboda je tudíž omezená – přesto však najdeme příklady toho, že jim jejich matky možná předváděly, jak se vznešené ženy mohou domoci nesmírného vlivu. Představa ženské podřízenosti byla starší než křesťanství, křesťanské učení ji však po staletí neúprosně prosazovalo. Žena přece je nástrojem ďábla, původkyně prvotního hříchu a svedla muže z cesty ke spáse – zkrátka je jedinou nedokonalostí celého Božího stvoření! Středověké ženy byly střídavě považovány buď za slabé a pasivní, anebo za vládychtivé semetriky, svůdkyně a poběhlice. Všeobecně se vycházelo ze zásady, že mladá děvčata je třeba chránit před nimi samými, aby je bylo možné vychovat za stejně počestné a poddajné panny i matky. Sňatek byl nezbytný pro středověké pojetí Božího uspořádání světa: manžel vládl v rodině, stejně jako král ve své říši a jako Bůh vesmíru, kdežto manželky byly – podobně jako poddaní – zavázány poslušností vůči svým manželům a pánům. Matylda vyrostla v krásnou, půvabnou, zbožnou, učenou a hrdou ženu

21

„velmi sličnou a vznešenou dívku královské krve“, jak se nadšeně vyjádřil kaplan normandského vévody Guillaume Jumiègeský, který se s ní určitě setkal.

V 19. století se tvrdilo, že podle listin Leweského převorství v Sussexu byla mladá Matylda provdána za Gherboda, právníka opatství svatého Ber

34


tina v městě Saint-Omer ve Flandrech, a porodila mu syna Gherboda Vláma, hraběte z Chesteru, ale příslušné dokumenty byly od té doby prohlášeny za podvrhy.

22

Přesto však může být něco pravdy na pozdějším tvrzení, že, „když byla ještě pannou“, Matylda „milovala jednoho hraběte z Anglie“, zvaného Brihtric Meaw, jehož jmění prý ustupovalo jen bohatství krále Eduarda Vyznavače.

23

Ve středověkých časech byly královské osoby spojovány

s romantickými milostnými příběhy; až do poměrně nedávné doby byly předmětem smluv a rodových aliancí. Ve středověku se sňatek z lásky považoval za úchylku a něco nezodpovědného, nebo dokonce otřesného. Jak postřehl vynikající kronikář William z Malmesbury: „Královské postavení a láska se k sobě vůbec nehodí a vycházejí spolu vždy špatně.“

Ačkoli to byla jen všeobecně přijímaná smyšlenka, částečně se projevovalo jakési tušení, že láska a svoboda volby hrají při námluvách svou roli, avšak přesto se nepřipouštělo, aby ve hře převládly nad mocnějšími faktory.

Brihtric byl nesmírně ctěným pánem gloucesterského hrabství, jemuž se tak velké cti dostávalo díky tomu, že zahrnovalo desítky či stovky panství držených význačnými korunními velmoži (královými vazaly). Byl to pohledný muž s vlasy bílými jako sníh – „meaw“ ve staré angličtině sníh skutečně znamenalo. Možná byl o něco starší než Matylda, poněvadž v roce 1020 zdědil Tewkesbury a ve 40. letech 11. století svědecky stvrdil nějaké královské listiny.

24

Matylda se s ním seznámila, když ho král Eduard usta

novil vyslancem u dvora jejího otce v Bruggách. Zahořela k němu láskou a vzala si do hlavy, že musí získat jeho náklonnost. Nebylo to žádné bláhové či nereálné fantazírování. V roce 1051 se její teta Judita Flanderská měla provdat za Tostiga, mladšího syna jednoho anglického hraběte, totiž Godwina z Wessexu, a Brihtric byl vysoce postavený muž a mnohem mohovitější než Tostig.

Matylda vypravila troufale posla k Brihtricovi, pozvala ho, aby za ní přijel, vyznala se ze svých citů a učinila nabídku k sňatku. On ji však odmítl.

25

Naštěstí se na obzoru objevil jiný nápadník.

35


2

„Muž velké odvahy

a vynikající troufalosti“

V

elkolepý Vilém Bastard, suverénní normandský vévoda a prasynovec

Emy Normandské, byl vystaven naléhání svých baronů, aby se oženil.

1

Normandie tehdy byla významným svrchovaným vévodstvím, nejmocněj

ším v celém západním křesťanstvu, a jeho vládce byl nejvýznamnějším va

zalem francouzského krále, svého lenního pána, jemuž byl povinen

prokazovat úctu a věrnost. Jeho baroni přirozeně chtěli zajistit budoucí bez

pečnost Normandie a trvání pevné vlády, proto tedy „naléhavě obrátili jeho

pozornost k záležitosti jeho potomka i následnictví“

2

a poskytli mu „vzá

jemně si protiřečící doporučení týkající se jeho sňatku“.

3

Vilém se ovšem

rozhodl po svém.

Žádoucnost urozené choti netkvěla ani tak v tom, jak vypadala, ani jakou

měla povahu, ale především v jejím majetku a vychování. Manželství bylo

v podstatě záležitostí smlouvy a diplomatických výhod, jaké měla nevěsta

přinést věnem. Jak ve 13. století prohlásil Jindřich III.: „Přátelství mezi pa

novníky nelze navázat vhodnějším způsobem než příslibem manželství.“

4

Proto byla královská manželství téměř bez výjimky uzavírána se zřetelem

na prospěch království dosažený zajištěním potomstva a uzavíráním rodo

vých aliancí, které odvracely války a přinášely blahobyt. „Když mezi velkými

vladaři kvete láska, odhání to od jejich poddaných hořké vzlyky“ – tak se

to zpívalo v jedné politické satiře ze 13. století.

Vilém si přál choť vznešeného původu, která by ještě více umocnila jeho

věhlas. „Králové zblízka i zdaleka by mu rádi dali za ženu své nejmilejší

dcery“,

5

ale dověděl se, že hrabě Balduin V. má „dceru jménem Matylda

urozeného původu a stejné povahy i jemné krásy“, jež zároveň je tělesně

silná.

6

Současníci – a možná i sama mladá urozená dáma – považovali Ma

tyldu za vznešenější rodem i předky, než byl sám Vilém,

7

a tak by mu zís

kání takové kořisti velice pomohlo proti očerňování šířeného na základě

toho, že nepocházel z manželského lože.

36


Pro sňatek existovaly i další rozumné důvody. Opětné navázání starého spojenectví s Flandrami, sílící moc a upevnění svazků s francouzským králem, který byl Matyldiným strýcem, mohlo jen zvýšit prestiž a vliv v západní Evropě a chránit vévodovu východní hranici, za níž ležela Francie, i severní pomezí s Flandrami a stejně tak potlačit bouřící se Balduinovy i Vilémovy poddané vyvolávající nepokoj v pohraničních částech jejich držav.

Vilém poté, co se poradil se svými pány,

8

vypravil posly, aby požádali

o Matyldinu ruku.

9

To se stalo v roce 1049 nebo někdy předtím,

10

když

Matyldě bylo nejvýš osmnáct let; o sňatku se možná jednalo už v květnu roku 1048,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist