načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Normalizované životy - Adam Drda; Mikuláš Kroupa

Kniha: Normalizované životy
Autor: ;

Jak snadno se člověk mohl stát spolupracovníkem StB? Jakými prostředky vydíral bývalý estébák evangelické faráře? Jak se žilo v 70. a 80. letech homosexuálům? Co způsobilo ...
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  355
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
11%
naše sleva
11,8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDICE ČT
Rok vydání: 2017-11-07
Počet stran: 224
Rozměr: 210 x 295 mm
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788074480744
EAN: 9788074480744
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak snadno se člověk mohl stát spolupracovníkem StB? Jakými prostředky vydíral bývalý estébák evangelické faráře? Jak se žilo v 70. a 80. letech homosexuálům? Co způsobilo ponížení tzv. anticharty mezi umělci i prostými občany? Kniha podle dokumentárního cyklu České televize, jenž vznikl ve spolupráci se obecně prospěšnou společností Post Bellum, přináší unikátní příběhy a dramatické osudy obyčejných lidí v době husákovské normalizace. Bohatství archivních materiálů umožňuje komplexní řez do normalizované společnosti…

Kniha je zařazena v kategoriích
Adam Drda; Mikuláš Kroupa - další tituly autora:
Příběhy 20.století -- Strhující osudy lidí, kteří se nevzdali Příběhy 20.století
Drda, Adam; Kroupa, Mikuláš
Cena: 44 Kč
Neznámí hrdinové - řekli ďáblovi ne Neznámí hrdinové
Drda, Adam; Kroupa, Mikuláš
Cena: 222 Kč
Neznámí hrdinové  O české statečnosti Neznámí hrdinové O české statečnosti
Kroupa, Mikuláš; Drda, Adam
Cena: 222 Kč
Jak kdo Jak kdo
Drda, Adam
Cena: 240 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

6 7
Straníci
Adam Drda





8 9
Příběh někdejších členů KSČ
Jaroslava Ondráčka,
Josefa Nitry
a Bohumila Řeřichy
Před lety jsem na internetu narazil na čtenářský dopis, v němž se Bohumil Řeřicha
z Lubence omlouval za své členství v  Komunistické straně Československa v  sedmdesátých
a osmdesátých letech. Později jsem zjistil, že podobných dopisů a reakcí na různé články
napsal několik, třeba v roce 2005 do týdeníku Respekt: „Jako bývalý člen KSČ nemohu
nechat bez povšimnutí... Jsem znepokojen stavem, který po svém vládnutí tato strana v této zemi
zanechala a který jsem bohužel pomáhal budovat... Do konce života moje vina nebude
smazána.“ Jeho texty působily trochu pateticky, ale tak už to bývá, když člověka něco tíží a chce
to sdělit ostatním. Především však byly nezvyklé: v českých zemích není mnoho bývalých
komunistů, kteří by své stranictví v  době normalizace prožívali jako provinění a  osobní
selhání, jež má ovšem také veřejný rozměr, kteří by se sami hlásili ke spoluzodpovědnosti.
Po listopadu 1989 lidé o tématu spíš mlčeli, novináře a intelektuály nijak zvlášť nezajímalo,
politici pak členství v  KSČ zpravidla bagatelizovali, označovali je za „formalitu“, osobní
„chybu“ či „úlitbu režimu“, říkali, že do strany „museli“, aby mohli dělat svou práci.
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš prohlásil v roce 2013, že ho ke vstupu „donutila“ matka a o tři
roky později řekl: „V komunistické straně bylo 1,7 milionu lidí, já jsem byl řadový člen a asi
jsem byl prospěchář, protože byla určitá výhoda být členem (...) strany. To ale neznamená, že
lidé, kteří byli ve straně, podporovali komunismus. Nikdy jsem ho nepodporoval, my jsme na
ten režim byli naštvaní. Nebyl každý Václav Havel. Bylo jen pár lidí, kteří měli odvahu
bojovat proti režimu, takže já si to teď možná nahrazuji bojem proti establishmentu, který tady
tradiční politické strany vytvořily.“
I  když necháme stranou Babišovu demagogickou sebe interpretaci (jeho populistické
politické tažení nemá nic společného s „bojem“ ani s odporem proti komunismu), přesto
ten výrok stojí za pozornost. Pan Řeřicha, s nímž jsem se později seznámil a k němuž se
ještě vrátíme, má samozřejmě k pravdě blíž. Členové KSČ „komunismus“ podporovali. Ne,
že by za normalizace upřímně věřili v marx-leninské ideje, ty jim pravděpodobně byly
většinou lhostejné, nicméně podporovali totalitní zřízení, jehož byla strana centrálním pilířem
a jemuž se dnes často (odborně, smířlivě a nevýstižně) říká „socialistická diktatura“. Ústava
ČSSR z roku 1960 garantovala KSČ neomezenou moc a konstatovalo se v ní: „Vedoucí silou
ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa,
dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků
a inteligence.“ Tento ústavní článek legitimoval situaci, jež v zemi panovala od února 1948 a platil
až do konce režimu: vedoucí úlohu strany nebylo možno změnit volbami. KSČ podléhala
v nejdůležitějších otázkách nikoli lidu, nýbrž sovětskému vedení, o které se zároveň opírala.
Po srpnu 1968, kdy začala více než dvacetiletá okupace Československa, to byla strana
kolaborantská. Kontrolovala všechny organizace a instituce, měla pečlivě propracovanou
strukturu: nejvyšším orgánem byl Ústřední výbor KSČ, respektive jeho předsednictvo a  jeho
aparát, pak hierarchie klesala a  vůle ÚV se přenášela na nižší složky. Existovaly krajské,
xxxxxxxxxxxx
xxxxxxx
<<<





10 11
okresní, městské, místní a podnikové výbory KSČ, přičemž například v podnikových
stranických organizacích se dozíralo na konkrétní občany, rozhodovalo o jejich osudech,
o obsazení důležitějších pracovních míst atd. Základní organizace byla „silou, která na pracovišti
prosazuje ústavou danou vedoucí úlohu KSČ“.
Mezi straníky jistě existovaly rozdíly, měli různé motivace a možnosti a povinnosti,
odlišně se chovali k lidem v okolí, s nestejnou horlivostí plnili povinnosti a direktivy shora.
Každý člen KSČ však získával lepší postavení, výhodu nad ostatními a  současně i 
spoluzodpovědnost za stranu jako celek. Mohli být – Babišovými slovy – „na režim naštvaní“,
ale v tom případě byli naštvaní také sami na sebe, protože každý straník se stával součástí
vládnoucí vrstvy. A současně platilo, že nikdo do KSČ vstupovat nemusel. Většina lidí tak
neučinila: nemuseli mít odvahu „bojovat“ jako Václav Havel, zkrátka stačilo, že se ve straně
nechtěli angažovat a podílet se na její činnosti.
Tři muži, o nichž pojednává následující text – již zmíněný Bohumil Řeřicha, Jaroslav
Ondráček a Josef Nitra – měli v období normalizace tzv. rudou knížku a projevili ochotu o tom
mluvit před kamerou. O jejich životech vím převážně to, co o sobě řekli. Bylo by zajímavé
a  důležité zjistit, jak si před listopadem 1989 přesně počínali a  nakolik se ve svých
vzpomínkách odchylují od skutečnosti, ale bohužel to dalece přesahuje naše možnosti. Všichni
prožili více než pětadvacet let ve svobodném a demokratickém státě, a jejich vyprávění tedy
neukazuje v první řadě, jací byli kdysi, ale spíš jací jsou dnes, co si myslí o minulosti, jak
sami sebe vidí, jak nahlížejí své životy. Ostatně tak je to s každým rozhovorem, v němž se
člověk vrací o desítky let nazpátek.
I.
O Jaroslavu Ondráčkovi jsem se dozvěděl z internetové verze komunistických
Haló novin, kde s  ním 14. března 2016 vyšel rozhovor, který vedl jeden z  předních
normalizačních propagandistů, někdejší redaktor Rudého Práva Jaroslav Kojzar. Interview má
titulek „Jsem hrdý na společnost, která si vážila dělnické práce“ a zaujalo mě hlavně tím,
že představovalo protiklad k přístupu Bohumila Řeřichy. Pan Ondráček mluvil
o předlistopadových časech jako o  ráji na zemi, bez náznaku pochybnosti. Není překvapivé, že se
měl tehdy slušně: pracoval jako horník, což znamenalo dřinu, ale taky silně nadprůměrné
výdělky a výhody v upřednostňovaném oboru, o nichž se jiným zaměstnancům ani nesnilo;
navíc byl zanedlouho vedoucím pracovníkem, členem a posléze i funkcionářem KSČ
a Hrdinou socialistické práce. Jistě, rozhovor vyšel v  extremistickém plátku, ale člověka přeci
jen zarazilo, že někdo dokáže mluvit o komunismu a nezmínit žádnou negativní zkušenost.
Když jsme se pak s panem Ondráčkem setkali, ukázalo se, že zůstal komunistou dodnes. Byl
ochotný, vstřícný – a neochvějně „držel stranickou linii“.





12 13
Narodil se 1. dubna 1941 v Pardubicích. Když mu byly čtyři roky, rodiče se rozvedli a pak
se s matkou přestěhoval do vesnice Skutíčko k jejímu otci Josefu Novotnému, který za první
republiky dělal poslance za KSČ. „Rudé myšlenky“ rodina sdílela, zajímavé však je, že prý Josef
Novotný v  padesátých letech ze strany vystoupil, neboť nesouhlasil s  tehdejšími politickými
procesy. Matka se po čase znovu vdala a syn jejího nového muže byl horník na Mostecku.
Jaroslavovi, který tehdy končil základní školu a původně chtěl být lesníkem, se práce nevlastního
bratra zalíbila. V roce 1955 probíhal nábor budoucích havířů, potřebných pro energeticky
náročný těžký průmysl, a tak nastoupil do hornického učiliště v Malých Svatoňovicích: „Příchod
na učiliště, to bylo jako v pohádce, protože se tam o nás kompletně postarali. (...) Vyfasovali jsme
krásné černé uniformy a k tomu podbarvené oči od uhelného prachu, to bylo něco pro děvčata,
když jsme jezdili vlakem do svého bydliště. (...). Měli jsme skvělé vychovatele, kteří nás vedli
k různé zájmové činnosti, ale i také do práce v Československém svazu mládeže.“ Těžko se asi divit, že
se patnáctiletému hochovi z vesnice zdál život v hornickém učilišti báječný a že vzal
komunistickou ideologii za svou, když v ní byl vychovaný a ve škole i na internátě mu ji vtloukali do
hlavy. Jaroslav Ondráček byl nicméně velmi agilní, domů jezdil jednou za tři týdny na víkend:
„Já jsem v druhém ročníku dělal předsedu celoučilištního svazáckého výboru. (...) Organizoval
jsem volný čas svazáků, tedy život po skončení školy. Abychom měli co dělat a nechodili chlastat.“
Ve druhé polovině padesátých let živořily v  komunistických věznicích a  v  lágrech ti -
síce lidí, proběhly všemožné čistky a  stovky vykonstruovaných procesů. Jaroslav
Ondráček tvrdí, že nic z  toho nezaznamenal, a  to navzdory výše zmíněnému rozhodnutí jeho
děda, kterého měl rád a  který prý KSČ na protest opustil. Říká stručně: „To šlo mimo
nás.“ Myslím, že to tak opravdu být mohlo, že ho prostě osud vězněných a 
pronásledovaných nijak zvlášť nezajímal, respektive myslel si, že jsou to zkrátka „nepřátelé
lidově demokratického zřízení“. Rozebírat s  ním to téma detailněji se bohužel ukázalo jako
nemožné, protože pan Ondráček neargumentoval. Odváděl řeč jinam nebo věc
bagatelizoval, jako by cílem rozhovoru nebylo přemýšlet nad tím, co říká druhý, ale zvítězit,
uchovat si vlastní přesvědčení, tedy především vždycky dát pádnou odpověď, lhostejno,
zda je nesmyslná nebo ne: „Vždycky se něco nepovede. Jenom si vzpomeňte, kolikrát se
ta strana už omluvila, jo? (...) Takže ono jenom dneska říct, že Horáková byla
zavražděná... Je pravda, že ten Gottwald jí tu smrt nemusel dávat... To je pravda. Mohla dostat
doživotí... Doživotí je doživotí, za deset let mohla, že jo... Ale ona se přiznala, prosím Vás....
A  za co se omluví církev? Podívejte se, co udělala za dva tisíce let? Omluvila se někdy?“
Po vyučení, v osmapadesátém, se stal Jaroslav Ondráček zaměstnancem Dolu Jan
Šverma v Žacléři, kde setrval až do roku 1990. V polovině padesátých let se ještě většina práce
v dolech dělala ručně, neměl volné soboty, chodíval na brigády i o nedělích. Ovšem
vyplácelo se to: „Začátky byly krušné, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se na to dal. Měli jsme
vynikající kolektiv. A když jsem bral první výplatu, měl jsem tři tisíce korun jako mladý svobodný
kluk, zatímco průměrný plat tehdy byl nějakých dvanáct stovek.“ Víc a víc se politicky
angažoval a v osmnácti letech, v prosinci 1959, vstoupil do KSČ: „Viděl jsem to jako prospěšnou
věc. Pro kluka, který přišel z vesnice Skutíčko, kde bylo padesát čtyři čísel a jinak nikde nic, to
bylo jako v ráji. Už jsem Vám říkal, že jsem vydělával slušné peníze, takže ještě jako perličku:
když jsme chtěli jít na taneční zábavu a neměl jsem bílou košili, když jsem ji zapomněl odnést
nedaleko do prádelny, tak jsem si šel za padesát korun koupit novou, to nebyl problém. (...)
Nic nebylo problém. Havířiny si všichni vážili.“ V roce 1961 nastoupil do závodního výboru
Revolučního odborového hnutí (ROH) za svaz mládeže, dělal instruktora učňů, oženil se,
narodili se mu dva synové. Od ledna 1968 byl předákem.
Když v roce 1968 přišlo Pražské jaro, tedy „socialismus s lidskou tváří“ a na
komunistické poměry nebývalá svoboda, „fandil“ prý nejdřív reformám, protože „řada věcí se
uvolnila“. Nevysvětlil, proč bylo dobré podporovat uvolnění, když předtím bylo dle něj víceméně
všechno vpořádku, nicméně prohlásil: „Ale pak to najednou nabralo obrat špatným směrem.
Já říkal, hele, to smrdí. Když profesor Ota Šik řekl, že zavedou tržní hospodářství, já
zpozorněl. Co je tržní hospodářství? Kapitalismus přece. Jsem přesvědčený, že ten tady lidé
nechtěli.“ Namítal jsem mu, že reformní komunisté „tržní hospodářství“ nezaváděli, kapitalismus
nechtěli a lze to jednoduše doložit, avšak pan Ondráček prostě konstatoval, že se pletu. Ke
slovu se prý tehdy dostávaly „živly“, ohrožovaly socialismus: „V  osmašedesátém mě chtěli
věšet, že jsem komunista v odborech.“ To mi připadalo hodně divoké a ptal jsem se, kdo ho
chtěl věšet: „No, soused, který bydlel nade mnou, pánbíčkář. Dělali jsme spolu na šachtě, on popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci





14 15
to byl nějakej bejvalej, chtěl študovat na faráře, nějak mu to nevyšlo. No, a najednou se začalo
razit heslo ,Odbory bez komunistů‘ (...), takže nás všechny vyházeli, samozřejmě. Tu lopatu mi
nikdo nevzal, a to, že jsem nebyl členem závodního výboru, mi dvakrát nevadilo, ale pak jsme
našli dokumenty, kdy oni měli seznam lidí, s kterejma si to chtěli vypořádat.“
Možnost, že by lidé mohli chtít svobodu a že by například spontánně odmítali
komunistické řízení odborů, nepřipustil pan Ondráček ani na okamžik. Měl jsem pocit, že se mu
reformní komunismus tehdy nijak zvlášť nepříčil, dokud mu uvolňování poměrů nezačalo
kazit kariéru, ale je to jen moje domněnka. Sovětská okupace, která v srpnu 1968 reformní
proces „zařízla“ mu každopádně nebyla proti mysli, neboť ji považoval za záchranu: „Přišel
soused, zaklepal a říká: ,Hele, přijeli Rusové a obsadili nás‘ Já říkám: ,Hele, jestli přijeli, tak
nepřijeli, aby nás obsadili, ale přijeli, aby tady zabránili tomu průseru, kterej by tady mohl
bejt. Já jsem se sebral a šel jsem na odpolední šichtu a normálně jsem šel fárat. (...) Oni přijeli
chránit socialismus, to je můj pohled. Samozřejmě, Vy můžete mít pohled jiný.“ Zoufalství
statisíců protestujících spoluobčanů ho nevyvedlo z míry, soudí, že byli zmanipulovaní:
„Manželka pracovala v Texlenu, tak jsem pro ni jezdil na motorce, nikdo si mne nevšiml, nikdo mne
nezastavil, i když tam byly tanky. Nikomu jsem nevadil... Ale vždyť to vím, jak to bylo. Tam se
kácely duby, dělaly se barikády, to bylo vyhecovaný těma sdělovanýma prostředkama.“
Záhy po okupaci začala normalizace a čistky ve straně. Od ledna 1970, poté, co už byli
vyměněni nejvyšší funkcionáři, probíhaly prověrky řadových členů. U každého se rozhodo -
valo, zda dostane novou legitimaci, zda bude vyloučen nebo vyškrtnut, přičemž vyloučení
představovalo nejtěžší trest, vyškrtnutí se dalo po čase vzít zpátky. Zásadně důležité bylo,
jak se konkrétní straník stavěl k  událostem roku 1968 a  zejména k  okupaci (v  oficiálním
jazyce KSČ k „internacionální pomoci“). V první fázi prověrek bylo vyloučeno asi 70 tisíc
členů strany, dalších cca 260 tisíc vyškrtnuto. Spousty lidí, samozřejmě včetně nestraníků,
přišly o práci. Nic z toho se Jaroslava Ondráčka nedotklo, osobně prošel bez potíží: „Mně to
nevadilo. Viděl jsem vstup vojsk jako záchranu socialismu, ne jako okupaci. Tak jsem zůstal
jako komunista dál. Ale asi padesát lidí tehdy od nás ze strany odešlo.“ Aparát KSČ na
počátku normalizace postupně zpacifikoval všechny složky společnosti, bylo obnoveno
kádrování, cenzura a rozsáhlé působení Státní bezpečnosti, uzavřeny hranice na Západ.
Z veřejného života zmizeli nepohodlní komunisté i nekomunisté. Jaroslav Ondráček s tím problém
neměl, pro něj byla normalizace dobrá. V sedmdesátých letech se stal hlavním předákem na
dole, jeho hvězda začala znovu stoupat. Brzy byl členem mzdové komise v odborech, zvolili
ho do celozávodního stranického výboru, roku 1976 se stal předsedou Základní organizace
KSČ na šachtě. Ve stejném roce se stal také členem Krajského výboru KSČ a nakonec (na
XV. sjezdu strany) ještě členem Ústředního výboru KSČ: „Pak jsem začal funkcionařit, ale
to pořád neznamená, že jsem nefáral. (...) Chodil jsem i tak, že jsem se ve tři hodiny ráno
sebral, šel jsem fárat, abych zjistil, jak mne ty lidi oblbujou, když mi třeba říkají, že něco nejde,
že to je moc práce a tak dál. Přišel jsem, oni tam všichni krásně natažení, práce byla hotová,
tak říkám ,Mě budete přesvědčovat, že to nejde!‘ Oni o mně nevěděli, že tam jsem. Já přišel na
šachtu, řekl jsem dispečerovi, že potřebuju spustit dolů, tak mi přistavil klec a jel jsem. A šel
jsem zkontrolovat lidi.“ Pan Ondráček tehdy v podniku získal zásadní vliv a to znamenalo
také možnost rozhodovat o  jednotlivcích, například o  těch, kteří byli vyhozeni ze strany,
a tudíž podle centrálních pokynů neměli zastávat vedoucí funkce. Říká, že preferoval
odborná kritéria před politickými: „Když někdo tvrdě prosazoval, že ve vedoucí funkci bude
komunista, říkal jsem: ,Ne, tam bude odborník, a jestli ten odborník tomu rozumí, tak my si
ho pohlídáme, aby tam neděl žádný bejkárny,‘ když to řeknu po havířsku.“
Ptal jsem se Jaroslava Ondráčka, jak vnímal jako komunistický činovník disidenty
a  Chartu 77, jak se díval na skutečnost, že lidé z  politických důvodů nesměli dělat svou
práci, že nesměli jezdit na Západ, že jim režim upřel práva, která se přitom zavázal
dodržovat v mezinárodních dokumentech. K nějakému rozboru situace jsme se však nedostali,
z interview tu pro ilustraci ocituju delší pasáž, týkající se (nejen) Václava Havla:
V roce 1977 byla publikována Charta, vzpomínáte si na to?
Samozřejmě.
A jak jste to tehdy vnímal?
No, já toho Havla znám velice dobře, víte! On totiž pan Havel měl ten slavný Hrádeček, což
je zemědělské stavení, pět kilometrů od místa, kde bydlím já. Takže já vím, jak on se choval
popisek ptatquae nestrumquo qui
asperib erci





16 17





18 19
v pivovaře, v trutnovském... Jak ho tam, musím říct ještě esenbáci, jak ho tam hlídali. Co tam
dělali za bordely, ty děti ráje nebo jak tomu říkali. Když tam lítali nahatý, když je tam esenbáci
vybrali a když nějaká dívčinka říká, pane majore, jenom to neříkejte našim doma nebo mě
zabijou, atd... Víte co, vždyť se všechno ví, vždyť oni je platili ze Západu, to přece je úplně jasný,
zrovna tak platili toho Walesu. To všechno bylo zaplacený! To se ale neříká, dneska se furt
jenom, pořád se jen snažíme..., že všechno bylo špatný. To není pravda, že všechno bylo špatný...
Václav Havel byl v pivovaru, protože mu zakázali, aby se živil psaním...
No, to je jedno...
Ale to není jedno, on jako dramatik v pivovaru vůbec neměl být...
Ale vždyť se nemusel živit psaním, mohl dělat toho kulisáka nebo co to dělal.
Ale on nechtěl dělat kulisáka.
No nechtěl, nechtěl. To je takové... To já když nechci...
Kdybych vám zítra z titulu nějaké funkce nařídil, že místo důchodu půjdete pracovat na
osm hodin denně, taky byste nechtěl.
Ale tak to zas... víte co, ono je to vždycky... Já vám říkám svůj názor... Až to jednou někdo
bude objektivně hodnotit, tak to je gauner všech gaunerů, to vám říkám na plný pecky. Protože
tohleto, co tady provedli, to bylo všechno tak perfektně připravený, přes toho Miterranda a tak
dále... Vždyť on se měl /Havel/ v tom kriminále jako prase v žitě.
Ten člověk byl zavřený mnoho let...
...já nevím, kolik let...
A to bylo podle vás v pořádku, že byl zavřený?
Já nevím, za co byl zavřený. Já jsem to nikdy nezkoumal.
Ale když víte, že se měl v kriminále jako prase v žitě, tak proč nevíte, za co byl zavřený?
Mně to nevadilo, že... Protože vím, že on připravoval takovýhle tyhlety věci.
Jaké věci?
Poslouchejte, Dienstbier a tihleti v těch kotelnách, tam měli čas vymýšlet... Je to odveta za
únor 1948. To je můj názor a ten mi nikdo nevezme.“
Podobně to dopadlo u všech problematických témat. Lidé se v ČSSR měli dobře, a pokud
náhodou ne, pan Ondráček to nevěděl, protože jeho osobně se to netýkalo a  jeho přátel
a  spolupracovníků taky ne. Systém byl funkční, nedostatek zboží a  mizerná dostupnost
služeb, to byly jen občasné provozní potíže, nikomu nic zásadního nescházelo:
„U nás na šachtě ne.“
U Vás na šachtě ne, ale pak tady byla spousta míst, kde se lidé špatně měli...
Možná, že měli, ale zase měli jistotu, že zítra je nikdo nevyhodí z  práce, že mohou děti
chodit do školy, že mají zdravotnictví zadarmo... To všechno měli. Víte, my jsme udělali jednu
chybu, když jsme si mysleli, že ti lidé to berou, to, co jsme jim dávali.“
Namítal jsem, že KSČ lidem nic nedávala, protože stát jí nepatřil, že zdravotnictví neměl ni -
kdo „zadarmo“, protože i tehdy platili všichni daně, že děti sice mohly chodit do školy, ale
o jejich vyšším studiu rozhodovala mj. politická kritéria, že jistota práce se odvíjela od pracovní
povinnosti a malé možnosti zařídit si život podle svého... Namítal jsem to všechno marně.
popisek ptatquae nestrumquo qui asperib erci
popisek ptatquae
nestrumquo qui asperib erci






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist