načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nohy z jílu - Terry Pratchett

Nohy z jílu

Elektronická kniha: Nohy z jílu
Autor:

Kdo vraždí neškodné starce? Kdo se pokouší otrávit Patricije? V době, kdy podzimní mlhy sevřou město Ankh-Morpork do svých spárů, připadne Městské stráži nelehký úkol vystopovat ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 432
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7164-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo vraždí neškodné starce? Kdo se pokouší otrávit Patricije? V době, kdy podzimní mlhy sevřou město Ankh-Morpork do svých spárů, připadne Městské stráži nelehký úkol vystopovat neviditelného vraha. Možná, že něco vědí golemové, ale tihle vážní tvorové z hlíny, kteří pracují celé dny a noci a nikdy nikomu nezpůsobili ani ty nejmenší potíže, najednou začnou páchat sebevraždy. Ne že by Hlídka neměla dost svých vlastních problémů. Tak jsou tady například potíže s vlkodlačicí, která trpí pre-úplňkovou tenzí, desátníkem Nóblhóchem, jehož posedne noblesa a kamarádíčkuje se s hóch společností, a pak ten trpasličí nováček. Něco s ním není v pořádku. Je na něm každopádně něco divného. Když nic jiného, tak jeho náušnice a oční stíny. Komu se dá důvěřovat, když jsou ulice plné lidí, stíny plné spiklenců a všechny stopy ukazují špatným směrem? Vrchní velitel Hlídky sir Samuel Elánius zjistí, že pravda se vůbec nemusí ukrývat v pochmurných a temných ulicích nočního města.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NOHY Z JÍLU


Copyright © 1996 by Terry Pratchett

Translation © 1999 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1996 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-558-8




Byla teplá jarní noc, když na dveře zabušila pěst tak silně, že se

závěsy prohnuly dovnitř.

Muž otevřel a vyhlédl na ulici. Od řeky táhla hustá mlha a noční nebe bylo zatažené. Viděl stejně daleko, jako kdyby se pokoušel proniknout pohledem bílý samet.

Pozděj is iale uvědom il, že těsně za okruhem světla,padajícího na ulici z otevřených dveří, byly jakési stíny. Spousta stínů. A všechny ho pozorně sledovaly. Pomyslel si, že to mohly být velm islabé odrazy světla...

O tvaru toho stínu přímo před ním však nemohlo být sporu. Byl obrovský, tmavočervený a vypadal jako figura mužeuplácaná z hlíny dětskýma rukama. Jeho oč iplály jako dva uhlíky.

„Co je? Co chcete takhle pozdě v noci?“

Golem mu podal tabulku, na níž bylo napsáno:

SLYŠELI JSME, ŽE BYSTE SI PŘÁL GOLEMA.

No jistě, golemové přece neumějí mluvit, že?

„Hahá. Přál, to ano. Mohl dovolit, to ne. Poptával jsem se, to je pravda, ale ty ceny, za které se dnes prodáváte, jsou pekelné...“

Golem setřel slova z tabulky a napsal:

PRO VÁS STO TOLARŮ.

„Ty js ina prodej?“

NE.

Golem ustoupil stranou. Do světla postoupil jiný.

Byl to také golem, to poznal každý. Ale nebyla to ta obvyklá neohrabaná věc vypálená z hlíny, jakou člověk příležitostně

7


vidí. Tenhle se leskl jako nově vyleštěná socha, dokonalý do

poslední podrobnost išatstva. Př ipomínal mu jeden ze starých

obrazů původních králů města – pyšný postoj a majestátnísestřih. Abychom řekli pravdu, měl dokonce na hliněné hlavě

malou korunku.

„Sto tolarů?“ protáhl muž podezřívavě. „Co je s ním? Kdo ho prodává?“

NENÍ NA NĚM NIC ŠPATNÉHO. DOKONAL ÝDO POSLEDNÍHO DETAILU.

DEVADESÁT TOLARŮ.

„To skoro vypadá, jako kdyby se ho někdo chtěl ve spěchu zbavit...“

GOLEM MUSÍ PRACOVAT. GOLEM MUSÍ MÍT SVÉHO PÁNA.

„No jo, to já vím, ale člověk slyší historky... Zblázní se,pracuje přes čas, trhá normy a tak.“

NENÍ BLÁZEN. OSMDESÁT TOLARŮ.

„Vypadá... docela nově,“ řekl muž a poklepal na lesklýhrudník. „Ale dneska už golemy nikdo nedělá, proto se ty zatracený ceny drží pořád tak vysoko, že na ně chudák malý obchod–“ zarazil se. „Nebo je snad začal někdo znovu vyrábět?“

OSMDESÁT TOLARŮ.

„Slyšel jsem, že je kněží zakázal ivyrábět už před kol ika lety. Člověk by se kvůl itomu mohl dostat do maléru.“

SEDMDESÁT TOLARŮ.

„Kdo je dělá?“

ŠEDESÁT TOLARŮ.

„Prodává je Albertsonovi? Nebo firmě Střevlík a Dědek? Už tak je hrozně těžké konkurovat a on imají peníze, aby je mohl i investovat do nového zařízení –“

PADESÁT TOLARŮ.

Muž obešel golema. „Člověk by mohl jen sedět a pozorovat, jak se mu podnik bortí pod rukama kvůli daním, co musíte ze všeho zaplatit, teda rozumíte, jak to myslím...“

ČTYŘICET TOLARŮ.

„Víra, to je sice hezká věc, ale co takoví proroci vědí o zisku,

8


aha? Hmm...“ Obrátil pohled k beztvarému golemovi, napůl

ukrytému v mlze a stínech. „Bylo to třicet tolarů, co jsem vás to

teO viděl napsat?“

ANO.

„Vždycky jsem rád nakupoval za velkoobchodní ceny.Okamžik!“ Vešel dovnitř a vrátil se s hrstí mincí. „Budete jeprodávat taky někomu z těch mizerných křupanů?“

NE.

„Výborně. Řekněte svému šéfovi, že je radost s nímobchodovat. Tak pojO dovnitř, ŠWastný Jakube.“

Bílý golem vešel do továrny. Muž se rozhlédl po ulici sem a tam, zavřel dveře a vydal se za ním.

V temnotě se pohnulo několik ještě temnějších stínů. Ozval se tichý sykot. Pak se obrovské tmavé stíny kolébavým krokem ztratily ve tmě.

Krátce potom, a to za nejbližším rohem, byl překvapenžebrák, který tam seděl a s napřaženou dlaní čekal na almužnu, když najednou zjistil, že je bohatší o celých třicet tolarů*.

Zeměplocha se vznášela na blýskavém horizontu vesmíru, pomalu se otáčela na zádech čtyř obrovských slonů, kteří se uhřadoval ina krunýř iVelké A’Tu in, vesmírné želvy. Světadíly ubíhaly kolem, korunovány různým počasím. Jednotlivá počasní uskupení se pomalu pohybovala prot isměru otáčeníZeměplochy jako taneční pár, který se př ivalčíku otáčí opačně než ostatní tanečníci v sále. Oblohou se pozvolna valily miliardy tun praktického zeměpisu. * Pozn. autora:Bohužel se poté opil a byl v tomto stavu unesen přímo

z hospody a dopraven na palubu lodi (tedy odborně řečenozšanghajován), která se vydávala do vzdálených cizích krajů. Tam se pak

setkal s množstvím půvabných mladých dam, jež nenosily mnoho

oblečení. Nakonec šlápl na tygra, a následkem této nešJastné nehody

zemřel. Jak vidíte, o dobrých skutcích se dozví celý svět.

9


Lidé se dívají na věci, jako je zeměpis nebo meteorologie, dost skepticky, a to nejen proto, že jednu z nich mají pod nohama a ta druhá je pravidelně promáčí. Nepovažují je za skutečnou vědu.* Jenže zeměpis je vlastně jen zpomalená fyzika, do které někdo tu a tam zastrčil strom, a meteorologie je plná vzrušujícího módního chaosu a spletitostí. A léto není jenobdobí. Je to imísto. Léto je stvoření v pohybu a rádo se na z imu stěhuje na jih.

Dokonce ina Zeměploše, s jejím malým slunéčkem, které křižuje nad otáčejícím se světem, se mění roční období. VAnkhMorporku, největším ze zeměplošských měst, bylo právěprvojaro odstrčeno prvolétem, ale tomu už se pomalu na zádamačkal prvopodzim.

Zeměpisně řečeno, ve městě samém nebylo tak docelajednoduché ty rozdíly rozeznat, ikdyž je třeba říc i, že v pozdním jaru nabýval povlak na hladině řeky nádhernou smaragdově zelenou barvu. Jarní mlha se pak měnila v mlhu podzimu, která se míchala a splývala s kouřem a páchnoucím dýmemstoupajícím ze čtvrti mágů a alchymistů, dokud zdánlivě neožila svým vlastním dusivým životem.

A čas běžel.

Podzimní mlha se tiskla půlnoční temnotou na okennítabulky.

Krev stékala čúrkem po stránkách výjimečně vzácné knihy náboženských pojednání, která byla roztržena v půli.

Tak tohle bylo docela zbytečné, pomyslel s iotec Tubelík.

Pak se mu vnutila další myšlenka, totiž ta, že ho neměl uhodit. Jenže otec Tubelík nějakou tu ránu nikdy nepovažoval za příliš důležitou. Lidé se uzdravovali, knihy ne. Natáhlroz* Pozn. autora:Abyste rozuměli, rozhodně ne za ten druh vědy, s jejíž

pomocí můžete něčemu přidat další tři nohy a pak to vyhodit do

povětří.

10


třesenou ruku a pokusil se posbírat rozházené stránky, ale pak

klesl zpět.

Pokoj se otáčel.

Dveře se prudce otevřely. Na podlaze zaduněly těžkékroky – přesněj ivždy jeden krok a pak těžké pošoupnutí.

Krok. Šoup. Krok. Šoup.

Otec Tubelík se pokusil zaostřit. „Ty?“ zachroptěl.

Přikývnutí.

„Seber... ty... knihy.“

Starý kněz pozoroval, jak jsou knihy sbírány a rovnány do úhledných stůžků prsty, které pro takový úkol nejsou právě nejvhodnější.

Nově příchozí vytáhl z trosek na podlaze brk, pečlivě napsal něco na kus papíru, pak papírek sroloval a opatrně ho vsunul otc iTubelíkov imez irty.

Umírající kněz se usmál.

„Takhle my nefungujeme,“ zamumlal a papírová trubička se mu ve rtech zazmítala jako poslední cigareta. „My... si...děláme... naše... vlastní... sl...“

Klečící postava ho chvíl ipozorovala, pak se pomalunaklonila kupředu a s nesmírnou péčí mu zatlačila oči.

Sir Samuel Elánius, vrchní velitel ankh-morporské Městské hlídky, se na sebe zamračil do zrcadla a začal se holit.

Břitva byla mečem svobody. Holení bylo činem vzpoury.

Poslední dobou mu někdo připravoval koupel (denně! – člověk by nevěřil, že něco takového může lidská kůže vydržet!). Někdo mu připravoval šaty (a jaké šaty!). A někdo mu vařil (a jak mu vařil! – Elánius věděl, že přibývá na váze). A někdo mu dokonce čistil boty (a že to byly nějaké boty! – ne ta laciná záležitost s podrážkami z tvrzené lepenky, ale dobře padnoucí boty z pravé lesklé kůže). Byl itady jednoduše l idé, kteří za něj dělali téměř všechno, ale jsou tady jisté věci, které by měl muž vykonávat sám, a jednou z nich je holení.

11


Věděl, že lady Sibyla s tím mírně nesouhlasí. Její otec se

v životě sám neoholil. Měl na to člověka. Elánius protestoval

s tím, že strávil příliš mnoho let pochůzkami po nočních ulicích,

než aby byl šWastný, když mu bude nějaký cizí člověk mávat

břitvou kdekoliv v okolí hrdla. Jenže ten pravý, nevyslovený

důvod jeho příkrého odmítnutí spočíval v tom, že ze srdce

nenáviděl představu světa rozděleného na holené a holící. Nebo

na ty, kteří nosí vyleštěné boty, a ty, kteří jim je leští. Pokaždé,

když viděl, jak mu Jeefes skládá šaty, potlačoval neodolatelné

nutkání kopnout butlera, který pro něj v onom okamžikupředstavoval urážku lidské důstojnosti, do oblýskaného zadku.

Břitva klidnými tahy ničila noční strniště.

Včera se pořádala jakási oficiální večeře. Už si aninevzpomínal při jaké příležitosti. Zdálo se mu, že na takovýchpodnicích tráví většinu života. Koketní, rozchichotané ženy a uhýkaní mladíci, kteří stáli ve chvíli, kdy se rozdávaly brady, někde úplně vzadu. A jako obvykle se vrátil z města napůl pohlcenéhomlhou v ošklivé náladě nespokojen sám se sebou.

Všiml si světla pod kuchyňskými dveřmi, slyšel hovor a smích a vešel dovnitř. Byl tam Jeefes a stařík, který přikládal pod kotlem na teplou vodu, hlavní zahradník a chlapec, jenž leštil lžičky a zapaloval ohně. Hráli karty a na stole stály láhve s pivem.

Přitáhl si židli, prohodil několik žertů a požádal, aby ho vzali do hry. Chovali se... přívětivě. Jistým způsobem. Ale jak hra pokračovala, cítil Elánius, že se kolem něj uzavírá vesmír. Bylo to jako stát se najednou ozubeným kolečkem ve skleněných hodinách. Nikdo se nesmál. Říkali mu „sire“ a neustále siodkašlávali. Všechno bylo... velmi opatrné.

Nakonec zamumlal nějakou omluvu a neohrabaně vyšel zkuchyně. Když byl v polovině chodby, měl dojem, že slyšelpoznámku následovanou... no, možná to bylo skutečně jenpousmání. Ale mohl to být úšklebek.

Ostrá čepel pomalu sjížděla kolem nosu.

12


Pch. Ještě před dvěma roky by ho muž jako Jeefes pustil do kuchyně jen s velkým sebezapřením. A jistě by ho přinutil, aby se zul.

Takže takový je teI vás život, veliteli Elánie. Pro hlavouny do panského stavu povýšený policajt a hlavoun pro všechny ostatní.

Zamračil se na svůj odraz v zrcadle.

Začal skutečně ve stoce, to je pravda. A teO si žil! Měl jistá tř iteplá jídla denně, dobré boty, v noc iteplou postel, a když už je o tom řeč – manželku. Sibyla byla dobrá duše, i když vposlední době měla sklony hovořit o záclonách, ale seržantTračník Elánia ujistil, že to se stává většině manželek, že je tobiologická záležitost a úplně přirozená věc.

Elánius měl ovšem raději své staré laciné boty, podrážky měly tak tenké, že v nich uměl číst městské ulice. Došlo to tak daleko, že za dokonale temné noc idokázal jen podle povrchu a velikosti kamenů pod nohama určit, ve které ulici se právě nachází. No, co se dá dělat...

Na Elániově zrcadle na holení bylo něco maličko zvláštního. Bylo mírně vypuklé, takže odráželo větší část místnost inež obyčejné rovné zrcadlo, a navíc poskytovalo velm idobrý pohled na venkovní hospodářská stavení a zahradu za okny.

Hm. Nad čelem už m ito opravdu řídne. Vlasy na ústupu. Míň vlasů k česání, ale na druhou stranu zase větší kus obličeje k mytí...

Ve skle se něco mihlo.

Bleskově se vrhl stranou a přikrčil se.

Zrcadlo se rozletělo na střepy. Zvenčí, směrem od rozbitého okna se ozval zvuk spěšných kroků, pak praskot a výkřik.

Elánius se narovnal. Z misky na holení vytáhl největší střep a opřel jej o černou střelu, která se z poloviny zarazila do zdi.

V klidu dokončil holení.

Pak zazvonil na zvonek přivolávající osobního sluhu.

Ve dveřích se zjevil Jeefes. „Sire?“

13


Elánius si opláchl břitvu. „Zavolejte mladšího sluhu, aby posbíral ty střepy, ano? A skočil do sklenářství.“

Butlerovy oč ipřeletěly k oknu a pak k rozb itému zrcadlu. „Jistě, pane. A účet mám jako obvykle poslat na Cech vrahů, sire?“

„S mým ipozdravy. A když už bude ten hoch venku, aW se taky zastaví v tom obchodě v Pátém a sedmém dvoře a donese m inové zrcadlo na holení. Trpaslíc iuž tam vědí, jaké mám rád.“

„Jistě, sire. A mám donést prachovku a okamžitě to všechno poklidit, sire? Mám informovat lady Berankinovou, sire?“

„Ne. Ona vždycky říká, že s iza to můžu sám, protože j im k tomu svým chováním dodávám odvahu.“

„Výborně, sire,“ přikývl Jeefes.

A zmizel.

Sam Elánius si pečlivě otřel obličej a sešel do ranního pokoje, kde otevřel skříň a vytáhl z ní nový samostříl, jejž mu darovala Sibyla jako svatební dar. Sam byl zvyklý na staré erární kuše, které mívaly nechvalně známý zvyk vystřelit vám přímo do obličeje, a to přesně ve chvíli, kdy jste se ocitli v úzkých. Jenže tohle byl Burleigh a Silnoruka, samostříl vyrobený na zakázku, a abychom pravdu řekli, dokonce na míru, s olejem napuštěnou ořechovou pažbou. Říkalo se, že neexistuje lepší.

Vybral s itenký doutník a vyšel do zahrady.

V dračinci panoval zvýšený ruch. Elánius vešel dovnitř apečlivě za sebou zavřel. Kuši opřel o dveře.

Jekot a kvákavé zvuky zesílily. Nad silnými stěnami kotců tu a tam vytryskly záblesky namodralých plamenů.

Elánius se naklonil k nejbližšímu stání. Zvedl čerstvě vylíhlé dráče, kterému se mez ichovatel iříkalo sedák, a podrbal ho pod bradou. Když rozjařeně vypustilo modrožlutý plamen, připálil s io něj doutník a chv ilku vychutnával kouř.

Vypustil kroužek dýmu směrem k postavě visící podstroem. „Dobré ráno.“

Postava sebou zoufale zazmítala. Díky obdivuhodnémuovlá>14


dání svalů celého těla se vetřelci podařilo v pádu zachytit se

jednou nohou v koleně stropního trámu, ale vytáhnout senahoru už nedokázal. Na to, aby seskočil, nebylo anipomyšlení. Přímo pod ním se shromáždilo malé hejno dráčat, která

dychtivě poskakovala nahoru a dolů a vzrušeně vypouštělaplameny.

„Ehm... dobré ráno,“ odpověděla visící postava.

„No, udělalo se nám opravdu pěkně,“ pokračoval Elánius a zvedl kbelík uhlí. „I když se obávám, že by se nám později mohla vrátit mlha.“

Vzal malou hrudku uhlí a hod il j idráčkům. Popral ise o n i.

Elánius si ze kbelíku vybral další kousek. Mladý dráček, který vybojoval první kousek uhlí, měl teO zřetelně delší avýhřevnější plamen.

„Předpokládám,“ ozval se po chvilce mladík, „že bych neměl počítat s tím, že mě sundáte?“

Další dráček zhltl kus uhlí a s říhnutím vypustil ohnivou kouli. Mladík se zoufale rozkýval, aby se jí vyhnul.

„Hádej,“ odpověděl Elánius.

„Když tak o tom přemýšlím, bylo ode mě hloupé zvolit si střechu,“ pokračoval vrah.

„Už to tak vypadá,“ přikývl Elánius. Minulý týden strávilněkolik hodin tím, že nařezával trámy a opatrně vyvažoval tašky.

„Měl jsem seskočit ze zdi a použít jako kryt křoví.“

„Asi ano,“ odpověděl klidně Elánius. V křoví nastražil past na medvědy.

Vzal do ruky několik hrudek uhlí. „Předpokládám, že byste m ineřekl, kdo s ivás najal?“

„Obávám se, že to nemohu, sire. Znáte pravidla.“

Elánius smrtelně vážně přisvědčil. „Minulý týden jsme měli u Patricije syna lady Žralounové,“ uvažoval nahlas. „Poslyšte, tak to je skutečně mládenec, který by se potřeboval naučit, že ,ne‘ neznamená ,ano, prosím‘.“

„To je možné, sire.“

15


„A pak tady byla ta záležitost s hochem lorda Rzezacze. Nemůžete střílet sloužící proto, že vám postavili boty ke dveřím obráceně, chápete? Nadělá se př itom hodně nepořádku. Bude se muset naučit rozlišovat pravou nohu od levé jako my všichni. A taky právo od bezpráví.“

„Já vás poslouchám, sire.“

„Jak se zdá, tak jsme se dostali do slepé uličky,“ řekl Elánius.

„Zřejmě ano.“

Elánius zamířil dalším kusem uhlí na maléhobronzovozeleného dráčka, který ho šikovně chytil ve vzduchu. Teplota se citelně zvyšovala.

„Jedné věc iale nerozumím,“ řekl zamyšleně. „Proč to vy, hoši, pořád zkoušíte jenom tady nebo v kanceláři. Tím myslím, že hodně času trávím ve městě, ne? Mohl ibyste mě zabít na ulici, co říkáte?“

„Cože? Jako nějaký obyčejný mordýř, sire?“

Elánius přikývl. Bylo to temné a pokřivené, ale Cech vrahů měl čest jistého druhu. „Na kolik mě ocenili?“

„Dvacet tisíc, sire.“

„Mělo to být víc,“ zabručel Elánius.

„Souhlasím.“ Jestl ise mladý vrah dostane zpět do cechu, bude to víc, pomyslel si Elánius. Vrahové si své životy cenili vysoko.

„Tak se na to podívejme,“ řekl Elánius a prohlédl si konec svého doutníku. „Cech s ibere padesát procent. Takže zbývá deset tisíc tolarů.“

Jak se zdálo, vrah jeho slova chvilku zvažoval, pak sáhl do opasku a neohrabaně hodil směrem k Elániovi objemný váček. Elánius ho zachytil.

Pak zvedl svůj samostříl. „Tak bych odhadl,“ řekl, „že kdyby teO někdo muže ve tvém postavení pustil, mohl by sepropuštěný dostat ke dveřím a vyváznout jen se středním ipopáleninami. Pokud by byl rychlý. Jak rychlý jsi ty?“

Žádná odpověO.

16


„A taky, což je samozřejmé, by musel být v zoufalé situaci,“ pokračoval Elánius, který při řeči položil těžkou kuši na stůl, kde se připravovalo krmivo, a upevnil ji tam. Pak vytáhl z kapsy kousek provázku. Ten jedním koncem přivázal ke skobě ve stěně a druhý k tětivě kuše. Pak opatrně ustoupil na stranu a stiskl spoušW.

Tětiva se pohnula jen o kousek.

Zdálo se, že vrah, který Elánia pozoroval z visu vzůrunohama, přestal dýchat.

Elánius několikrát zatáhl z doutníku, až se doutnající konec změnil v pekelně žhnoucí oko. Pak vytáhl doutník z úst a opřel ho o napjatý provaz tak, že stačilo, aby odhořelo několikmilimetrů, a provaz začne doutnat.

„Dveře nechám otevřené,“ řekl. „Vždycky jsem se choval logicky. Budu se zájmem sledovat tvou kariéru.“

Hodil drakům zbytek uhlí a vyšel z dračince.

Zdálo se, že to bude další ankh-morporský den bohatýudálostmi, a to teprve začal.

Když Elánius docházel k domu, zaslechl zadrnčení, krátké „svišš“, cvaknutí a zvuky někoho, kdo velmi rychle utíká do zahrady.

Jeefes na něj čekal s připraveným kabátem. „Nezapomeňte, prosím, že máte v jedenáct schůzku s jeho lordstvem, sireSamueli.“

„Ano, ano,“ přikyvoval Elánius.

„A máte taky v deset hodin navštívit společnost heroldů. Lady na tomto bodu velmi trvala, sire. Její slova zněla, cituji: ,řekněte mu, aW ho an inenapadne znovu se z toho vykrout it‘, sire.“

„No tak dobrá.“

„A lady ještě říkala, abyste se pokusil nikoho nerozzlobit.“

„VyřiOte jí, že se budu snažit.“

„A vaše nosítka čekají před domem, sire.“

Elánius si povzdechl. „Děkuju vám. V ozdobném jezírku vza>17


hradě je muž. Vytáhněte ho a dejte mu šálek čaje. Myslím, že je

to slibný mládenec.“

„Jistě, sire.“

Nosítka. Aha, no jistě, nosítka. Dostal je jako svatební dar od Patricije. Lord Vetinari věděl, jak Elánius miluje procházky ulicemi města, a bylo pro něj velmi typické, že Elánia obdaroval něčím, co mu ono potěšení znemožňovalo.

Nosítka čekala venku. Oba nosiči se v očekávání narovnali. Sir Samuel Elánius, vrchní velitel ankh-morporské Městskéhlídky, se znovu vzbouřil. Pravděpodobně by měl používat tuzatracenou věc, ale...

Podíval se na předního nosiče a palcem mu ukázal na dvířka do ozdobné budky. „Nastup si,“ přikázal.

„Ale, sire –“

„Je překrásné ráno,“ řekl Elánius a shodil ze sebe plášW, „dnes se odnesu sám.“

Nejdražší mami & tati...

Kapitán Karotka z Městské hlídky měl volný den. Takový den měl svůj řád. Nejdříve s idal snídan iv některé příhodné kavárně. Pak napsal dopis domů. Dopisy domů mu často dělaly jisté potíže. Dopisy, které dostával od rodičů, byly vždycky velmi zajímavé, plné hornických statistik a vzrušujících novinek o nových šachtách a slibných rudných žílách. A jediné, o čem mohl psát on, byly nějaké ty vraždy a podobně.

Na chvilku se zahryzl do konce tužky.

Nuže, byl to zase zajímavý týden (psal). Honím se jako

moucha masařka, to mi věřte! Otevíráme právě novoustrážnici na ulici Vepřových drobů, což se nám hodí, protože je to

jen kousek na Stínov, takže teI už máme čtyři! Počítám tu

u Dorčiných sester a v Dlouhé hradební a já jsem v Hlídce

jediný kapitán, takže mám pořád službu. Občas postrádám

18


to kamarádské posezení ze starých časů, kdy jsme to byli

jenom Noby, seržant Tračník a já, ale máme přeci jentohlecto století Ovocného netopýra. Seržant Tračník chce jít

koncem měsíce na penzi, říká, že po něm paní Tračníková

chce, aby už konečně dal jednou pokoj a natáhnul bačkory,

co mu dala vloni na Svátek prasečí hlídky. Prý se přestěhují

na venkov a koupí si farmu, kde budou blíž přírodě, a já jsem

si jistý, že mu taky přejete všechno nejlepší. Můj přítel Noby

je pořád Noby, akorát je mnohem víc nobyovatější.

Karotka nepřítomně vzal z talíře se zbytky snídaně polovinu skopové kotlety a ruku s ní vsunul pod stůl. Ozvalo se „chňap“.

No, abych se vrátil zpátky k práci, určitě už jsem vám psal

o Speciálech z ulice Kotevního řetězu, a i když se pořádpohybují spíš kolem Pseudopolského dvora, lidem se nelíbí,

když spolupracovníci Hlídky nenosí uniformy, ale velitel

Elánius říká, že ti podstrání kriminálníci taky nenosíuniformu, takže můžou jít všichni ke všem čertům.

Karotka přestal na okamžik psát. Přestože byl vAnkh-Mororku už skoro dva roky, pořád ještě nevěděl, jak se píše slovo „posraní“.

Velitel Elánius tvrdí, že potřebujeme tajné policisty,protože máme tajné zločiny...

Karotka znovu přestal psát. Miloval svou uniformu. Žádné jiné oblečení neměl. Představa policajta v přestrojení pro něj byla... nepředstavitelná. Bylo to pro něj něco jako ti piráti, kteří vyplouvali pod cizím praporem. Jako špioni. Nicméně po chvíli ukázněně pokračoval.

19


... a velitel Elánius jistě ví,očem mluví, to jsem si jistý.

Říká, že už to není ta starodávná policajtská práce, kdy jsme

chytali ty ubožáky, co neměli dost rozumu ani na to, aby

utekli! No, každopádně to pro Hlídku znamená víc práce

a nové tváře.

Zatímco čekal, až ho napadne nějaká další vhodná věta, vzal ze svého talíře párek a ruku spustil pod stůl.

Ozvalo se další „chňap“.

Přiběhl číšník.

„Přidáte si ještě, pane Karotko? Na podnik.“ Každárestaurace a jídelna v Ankh-Morporku Karotkov inabízela jídlo zdarma v nezvratné a šWastné jistotě, že vždycky bude trvat na zaplacení.

„Ne, ale musím říct, že to bylo opravdu výborné. Takže okamžik... tady je dvacet pencí a drobné si nechte,“ odpověděl Karotka.

„A jak se má vaše slečna? Dnes jsem j ian inezahlédl?“

„Angua? No, víte, ona... jistě je někde nablízku a vpohotovosti, však ji znáte. Ale buOte klidný, vyřídím jí, že jste se po ní ptal, spolehněte se.“

Trpaslík se šWastným úsměvem přikývl a odspěchal.

Karotka napsal několik dalších řádků, vypocených zpovinnosti, a pak řekl velmi tiše: „Stojí ten koňský potah stále ještě před Ocelkůrkovou pekárnou?“

Zpod stolu se ozvalo slaboučké zakňučení.

„Vážně? To je zvláštní. Všechny rozvážky skončily už před hodinou a mouku a štěrk dovezou až odpoledne. A kočí tam taky pořád sedí?“

Tiché zaštěknutí.

„A navíc to zvíře vypadá moc dobře na obyčejného tažného koně. A víš, jak to chodí, normální kočí by mu už dávno navlékl na čenich pytel se žrádlem. A je poslední čtvrtek v měsíci. To znamená, že u Ocelkůrky mají výplatu.“ Karotka odložil tužku a zamával rukou, aby zachytil číšníkův pohled.

20


„Trochu kávy z mletých pražených žaludů, pane Nebozezi. Abych s ij imohl vzít s sebou.“

Pan Pohopka, správce Muzea trpasličího chleba v Kolotoční ulici, byl poněkud rozrušen. Kromě jiných vážných věcí, které ho rozrušily, byl také právě zavražděn. Jenže zatím bylrozhodnut brát to jen jako nepříjemnou, nicméně nepodstatnouskutečnost.

Byl ubit krajícem chleba. To je něco, co by se nemohlo stát ani v té nejhorší lidské pekárně, ale trpasličí chleba má úžasné vlastnosti, které mu propůjčují charakter útočné zbraně.Trpaslíc ipovažují pečení svého chleba za součást válečného umění. Když pak vyrábějí kamenné koláče, většinou to tak neberou.

„Podívejte se tady na ten zub,“ stěžoval s iPohopka. „Úplně zničil kůrku!“

A TAKY VAŠI LEBKU, řekl SmrW.

„No, to taky,“ řekl Pohopka hlasem člověka, který s icení vlastní lebku na deset penny, ale velm idobře s iuvědomuje nenahraditelnou hodnotu výstavního vzorku trpasličíhochleba. „Ale co by bylo špatného na nějakém zabijáku? Nebo proč si nevzal kladivo? Sám jsem mu mohl nějaké půjčit, kdyby si byl řekl.“

SmrW, který měl od přírody osobnost až vtíravě pečlivou, si uvědomil, že se ocitl v přítomnosti mistra. Bývalý, lépe řečeno teO už zesnulý pan Pohopka měl kvíkavý hlas a brýlezavěšené na kusu černé pásky – jeho duch teO měl na očích jejich přesnou kopii – a takové věci bývaly vždycky znaky člověka, který leští nábytek izespoda a kancelářské sponky třídí podle velikosti.

„Je to skutečně velm išpatné,“ pokračoval pan Pohopka. „A velmi nevděčné, po veškeré té pomoci, kterou jsem jim poskytl s pecí. Myslím, že bych s iměl vážně stěžovat.“

PANE POHOPKO, UVĚDOMUJETE SI PLNĚ, ŽE JSTE MRTEV?

„Mrtev?“ zatrylkoval správce. „Ale ne. Já přece nemohu být

21


mrtev. Ne v téhle chvíli. To je prostě naprosto nemožné. VždyW

jsem ještě ani nedokončil katalogizaci bojových vdolků!“

NICMÉNĚ PŘESTO JE TOMU TAK.

„Ne, ne. Promiňte, ale takhle by to nešlo. Budete musetpočkat. TeO nemám čas zdržovat se takovým inesmysly.“

SmrW byl v rozpacích. Po počátečním zmatku pocítilavětšina lidí jistou úlevu nad tím, že už to mají za sebou. Z ramen jim spadla podvědomá tíha. Zbavili se střevíce, který je tlačil. To nejhorší už se stalo a on imohl i, obrazně řečeno,bezstarostně pokračovat. Jen málokdo bral smrt jako jednoduchou nepříjemnost, která zmizí, pokud si budete dost nahlas stěžovat.

Ruka pana Pohopky prošla deskou stolu. „Co to?“

VIDÍTE?

„No to je neslýchané! To jste s inemohl vybrat nějakývhodnější okamžik?“

JEN NA ZÁKLADĚ KONZULTACE S VAŠÍM VRAHEM.

„Tam se mi zdá, že je to pěkně mizerně zorganizováno. Chci s istěžovat! Koneckonců platím poct ivě daně.“

JÁJSEMSMRT, NE DANĚ.SE MNOU SE SETKÁTE JEN JEDNOU.

Stín pana Pohopky začínal pomalu blednout. „No, jde o to, že já se vždycky pokoušel nějak rozumně s ivšechno naplánovat dopředu...“

JÁ SI MYSLÍM, ŽE NEJLEPŠÍ JE BRÁT ŽIVOT TAK, JAK JDE.

„To je velm inezodpovědné...“

V MÉM PŘÍPADĚ TO VŽDYCKY FUNGOVALO.

Nosítka zastavila před Pseudopolským dvorem. Elániusnechal nosiče, aby je zaparkovali, a zatím si oblékl kabát.

Bývaly doby, a zdálo se to být včera, kdy byla strážnice téměř opuštěná. Byl tam starý seržant Tračník klimbající vkřesle a prádlo desátníka Nóblhócha, které viselo na šňůře před krbem. A pak se to najednou všechno změnilo...

Seržant Tračník na něj čekal s poznámkovým blokem. „Mám

22


tady hlášení z ostatních strážnic, sire,“ řekl a snažil se udržet

s Elániem krok.

„Něco zvláštního?“

„Je tady případ jakés ipod ivné vraždy, pane. V jedné z těch starých budov na Nedomyšleném mostě. Nějaký starý kněz. Moc o tom nevím. Hlídka jen vzkázala, že bychom se na to měli podívat.“

„Kdo ho našel?“

„Strážník Postihnout, sire.“

„Ach, bohové.“

„No právě, sire.“

„Pokusím se tam dnes dopoledne podívat. Něco jiného?“

„Desátník Nóblhóch je nemocný, sire.“

„To vím dávno.“

„Já tím myslel, že není ve službě, protože je nemocen.“

„Tentokrát nejel na pohřeb své babičky?“

„Ne, sire.“

„Kolik už mu jich, mimochodem, zemřelo letos?“

„Sedm, sire.“

„To je ale zvláštní rodina, tihle Nóblhóchové.“

„To jo, sire.“

„Frede, nemusíš m ipořád říkat ,s ire‘.“

„Máme společnost, sire,“ upozornil ho seržant a hodil očima významně k lavici v hlavní kanceláři. „Přišel se přihlásit na to místo alchymisty.“

Na Elánia se nervózně usmál trpaslík.

„Dobrá,“ přikývl Elánius. „Promluvím si s ním ve svékanceláři.“ Sáhl do kapsy a vytáhl z ní kožený váček, který dostal od vraha. „Ulož to do fondu pro vdovy a sirotky, ano?“

„Skvělá práce, sire. Ještě pár takových pokusů, a budeme si moc idovol it nějakou tu vdovu navíc.“

Seržant Tračník se vrátil k svému stolu, kradmo pootevřel zásuvku a vytáhl knihu, kterou právě četl. Jmenovala se Zvířecí manželství. Ten titul mu zprvu dělal jisté starosti – člověk slyší

23


různé historky o podivných lidech žijících na venkově –, ale jak

se ukázalo, byla to jen kniha o tom, jak se mají krávy, prasata

a ovce chovat a rozmnožovat.

TeO přemýšlel, kde vzít knihu, ze které by se ta zvířata naučila číst.

Zatím nahoře Elánius opatrně otevřel dveře do svékanceláře. Cech vrahů se držel pravidel. To se těm mizerům muselo přiznat. Zasáhnout náhodou někoho jiného než zadaný cílznamenalo mnoho nepříjemných důsledků. Mimo jiné takénedostat zaplaceno. To znamenalo, že past iv jeho kancelář ibyly vyloučeny, protože tam denně procházelo mnoho lidí. I tak se ale vyplatilo být opatrný. Elánius byl dobrý v tom, dělat si onen druh bohatých nepřátel, kteří s imohl idovol it zaměstnatvraha. Těm všem stačilo mít štěstí jednou, ale Elánius hopotřeboval neustále.

Protáhl se do místnost ia vyhlédl z okna. Rád pracoval př i otevřeném okně, ikdyž bylo poměrně chladno. Rád naslouchal zvukům města. Kdokoliv, kdo by se však k oknu pokusilvyšplhat, by narazil na všechny záludnosti, volnými taškami počínaje přes křehké opěry pro ruce a nohy, které se př idotykurozpadaly, až ke zrádným okapovým žlabům, jaké jen Elániovafantazie dokázala vymyslet. A dole dal Elánius namontovatzábradlí posetá ostrým ihroty. Ta zábradlí byla pěkná a ozdobná, ale především a ze všeho nejvíc špičatá.

Zatím Elánius vyhrával.

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.

Pocházelo od kloubů trpasličího uchazeče. Elánius ho vpustil do kanceláře, zavřel dveře a usedl za svůj stůl.

„Tak,“ řekl. „Takže vy jste alchymista. Ruce požranékyselinou a žádné obočí.“

„To je pravda, sire.“

„Je dost neobvyklé najít trpaslíka s takovou profesí. Měl jsem dojem, že vy, lidičky, spíš dřete ve slévárně svého strýčka, nebo tak něco.“

24


Vy lidičky, tedy trpaslík, přikývl. „Jenže já neumím zacházet s kovy,“ odpověděl.

„Trpaslík, který neumí zacházet s kovem? To musí být něco naprosto unikátního.“

„Velmi zřídkavá věc, sire. Ale v alchymii mi to docela šlo.“

„Člen cechu?“

„Už ne, pane.“

„Ale? A jak jste z cechu odešel?“

„Střechou, sire. Ale už vím naprosto jistě, kde došlo k chybě.“

Elánius se pohodlně opřel v křesle. „Alchymisté častovyhazují věc ido vzduchu. Neslyšel jsem, že by za to někoho vyloučili.“

„To proto, že ještě nikdo z nich nevyhodil do vzduchuCechovní radu, sire.“

„Cože, celou?“

„No, z větší části, sire. Přesněji řečeno, všechny snázeoddělitelné kousky.“

Elánius zjistil, že zcela automaticky otvírá spodní zásuvku stolu. Znovu j izavřel a zašust il papíry na stole*. „Jak sejmenuješ, mládenče?“

Trpaslík polkl. Tohle byla očividně ta chvíle, které se obával.

„ŘiWka, sire.“

Elánius ani nezvedl oči.

„Aha, ano. Tady se to vlastně píše. To znamená, že js izoblast iÜberwaldu, že?“

„No... ano, sire,“ přikývl mírně překvapený ŘiWka. Lidé většinou nerozlišují mezi trpasličími klany.

„Z té oblasti pochází i naše policistka Angua,“ vysvětloval Elánius. „A teO... tady se píše, že tvoje křestní jméno je... * Pozn. překl.: Pokud někdo z vás Elánia nezná natolik, aby siuvědomil, proč to udělal, pomohu mu. Viděli jste někdy ty staré psací

stoly z úřadů první republiky? Jejich spodní zásuvka byla mnohem

vyšší než ostatní. Tak vysoká, že se do ní vešla stojící láhev.

25


aha, tady... Já ty Fredovy klikyháky nedokážu přečíst... é...“

Nedalo se nic dělat. „Pleškot, sire,“ řekl Pleškot ŘiWka.

„Tak Pleškot, ano? Je dobře, že se stará tradiční jména vrodinách udržují, Pleškote ŘiWko. Opravdu dobře.“

ŘiWka ho pozorně sledoval. Po Elániově tváři nepřeběhl ani

ten nejmenší náznak smíchu nebo pobavení.

„Ano, sire, jmenuju se Pleškot ŘiWka,“ přikývl. Ale Elánius

pořád ještě nehnul ani brvou. „Můj otec byl Vrtil. Vrtil ŘiWka,“

dodával trpaslík jako někdo, kdo jazykem strká do zkaženého

zubu, aby zjistil, jestli to bude bolet.

„Skutečně?“

„A... jeho otec byl Pšouk ŘiWka.“

An ijed iný záchvěv veselí, žádná stopa po úsměšku,sebevzdálenější stín jediného úsměvu. Elánius odsunul papírystranou. „No, my si tady vyděláváme na živobytí, ŘiWko.“

„Rozumím, pane.“

„My tady věc ido povětří nevyhazujeme, Ř iWko.“

„Jistěže ne, sire. Já taky nevyhazuju do vzduchu všechno. Některé věc iprostě zm izí.“

Elánius zabubnoval prsty o stůl. „Víš něco o mrtvých tělech?“

„Ale oni byli jen poněkud otřeseni, sire.“

Elánius si povzdechl. „Poslyš. Já vím, jak být policajtem. Při tom se musí hlavně hodně chodit a mluvit. Ale je tady hodně věcí, které neznám. Přijdeme na místo činu a tam je na podlaze nějaký šedý prášek. Co je to? Já to nevím. Ale vy, lidičky, víte, jak smíchat věci v miskách a zjistit to. A teO tam najdememrtvolu, která na sobě nemá známky násilí. Otrávil ho někdo? Jak se zdá, potřebujeme někoho, kdo by věděl, jakou barvu by měla mít zdravá játra. Chc itady mít někoho, kdo se podívá do popelníku a řekne mi, jaké kouřím doutníky.“

„Dusobeylovy tenké panatelly,“ řekl ŘiWka automaticky.

„Dobří bohové!“

„Nechal jste na stole ležet krabičku, sire.“

26


Elánius se podíval na stůl. „Dobrá,“ přikývl. „Občas jeodověO jednoduchá. Ale častěj inení. Občas dokonce an inevím,

jestl iklademe tu správnou otázku.“

Vstal. „Nemůžu říct, že bych trpaslíky nějak zvlášW miloval,

ŘiWko, ale právě tak nemiluju ani trolly, ani lidi, takžepředpokládám, že je to v pořádku. No dobrá, jsi jediný kandidát, takže

třicet tolarů měsíčně, pět tolarů na ubytování mimo strážnici,

předpokládám, že budeš koukat na práci, a ne na hodiny,protože u policajtů existuje jedno mytické zvíře, které ti ukradne

každou volnou chvilku a nazývá se ,přesčas‘, jenže nikdo nikdy

neviděl jeho stopy. Jo, taky když tě některý trollí důstojník

nazve štěrkožroutem, bude propuštěn, když ty jim budeš říkat

balvani, budeš propuštěn ty, my jsme tady totiž taková jediná

velká rodina, a jestli jsi doma zažil nějakou z velkýchrodinných rozprav, ujišWuji tě, ŘiWko, že se to tomu tady opravdu

podobá, pracujeme jako tým a musím říct, že to zatím docela

funguje, ikdyž to zvládáme za pohybu, ale v polov ině případů

nevíme, co to právo vlastně je, takže to občas bývá opravdu

velmi zajímavé. Musím tě upozornit, že technicky jsi zařazen

jako desátník, ale bůh tě chraň vydávat nějaké rozkazyskutečným policistům, zkušební doba je jeden měsíc, dostaneš nějaký

výcvik, jen co na to zbude chvíle času, a teO sežeň nějakýikonograf a sejdeme se u Nedomyšleného mostu za... sakra...řekněme raděj iza hod inu. Musím se ještě zajít podívat na ten

zatracený erb. No, na druhou stranu, mrtvá těla už mrtvější

nebudou. Seržante Navážko?“

Ozval se pravidelný skřípot, po chodbě venku se přisunulo něco neobyčejně těžkého a ve dveřích, které se otevřely, stál troll.

„Ano, sire?“

„Tohle je desátník ŘiWka. Desátník Pleškot ŘiWka, jehož otec se jmenoval Vrtil ŘiWka. Dejte mu odznak, vezměte ho dopřísahy a ukažte mu co a jak. Takže dobrá. Ano, desátníku?“

„Budu se snažit dělat uniformě čest, veliteli,“ řekl ŘiWka.

27


„Výborně,“ přikývl Elánius stroze. „Jen tak mimochodem, seržante, dostal jsem hlášení, že včera večer nějaký troll vuniformě přibil jednoho z Chrysoprasových pohůnků za uši na zeO. Nevíte o tom nic?“

Troll svraštil obrovské čelo. „A mluví se v té zprávě taky o tom, že ten trollí lump prodával Nářez trollím dětem?“

„Nic takového. Tvrdí se tam, že byl na cestě ke své drahé staré matičce, které chtěl předčítat duchovní literaturu.“

„A říkal Skořepina, že viděl odznak toho trolla, který ho napadl?“

„To ne, ale tvrdí, že mu ten troll vyhrožoval tím, že mu svůj odznak vrazí tam, kam slunce nesvítí,“ odpověděl Elánius.

Navážka vážně přikývl. „No, to by ten dotyčný musel ujít velký kus cesty jenom proto, aby zničil poctivý odznak,“ řekl.

„Mimochodem, byl to od vás šWastný tip, když jste odhadl, že to byl Skořepina.“

„Bylo to jako záblesk z čistého nebe, sire,“ odpovědělNavážka. „Pomyslel jsem si: který sviňák, co prodává Nářez trollím dětem, by si zasloužil přitlouct za uši na zeO, sire... a bingo! Ta myšlenka se m iv hlavě vylíhla úplně sama od sebe.“

„Přesně to jsem s imyslel.“

Pleškot ŘiWka se díval z jedné klidné tváře na druhou. Oči členů Hlídky ani na okamžik neopustily tvář toho druhého, ale slova zněla poněkud nezúčastněně, jako kdyby oba četl inějaký neviditelný scénář.

Pak Navážka pomalu zavrtěl hlavou. „Musel to být někdo, kdo se za člena Hlídky jenom vydával, sire. Sehnat helmice podobné těm našim je dost jednoduché. Ani jeden z mýchtrollů by něco takového neudělal. To by byla policejní brutalita, sire.“

„To rád slyším. Jen pro dobro věci, chápete, bych byl rád, abyste prohlédl trollí skříňky. Tímhle případem se zabýváSilikonova liga proti pomluvám.“

„Jistě, sire. A jestli zjistím, že to byl některý z mých trollů,

28


padnu na něj jako tuna těch hranatých věcí, ze kterých s il idé

stavějí domy, sire.“

„Dobrá. Takže vzhůru, Pleškote ŘiWko. Navážka na vásdohlédne.“

ŘiWka zaváhal. Tohle bylo naprosto neúnosné. Ten člověk se

nezmínil ani o sekerách, ani o zlatě. Neřekl dokonce ani něco

jako třeba „v Hlídce můžete vyrůst vysoko“. ŘiWka se cítilvyveden z míry.

„Ehm... řekl jsem vám své jméno, že, sire?“

„Ano. Mám to tady napsané,“ přikývl Elánius. „PleškotŘiWka. Správně?“

„Ehm... ano, správně. To je v pořádku. Děkuj ivám, pane.“

Elánius se díval, jak dvojice mizí v chodbě. Pak pečlivě zavřel dveře a přetáhl s ipřes hlavu plášW, aby n ikdo neslyšel, jak se směje.

„Pleškot ŘiWka!“

Pleškot běžel za trollem jménem Navážka. Strážnice sezačínala plnit. Bylo jasné, že Hlídka se zabývá mnoha různými věcmi a že při mnoha z nich je třeba křičet.

Dva uniformovaní trollové stáli před vysokým stolemseržanta Tračníka a mez isebou měl itrolla o něco menšího. Ten měl na tváři sklíčený výraz. Mimo něj také silně škrobenou širokou sukénku a na zádech nalepený pár malých mulových křídel.

„– shodou okolností víme, že trollové nemají, co se týče víl Zubniček, absolutně žádnou tradici,“ říkal právě Tračník. „A už vůbec ne, co se týče víly nazvané –“ podíval se do papírů, „– Zinkycink. Takže co kdybysme to přece jen nazvali násilným vstupem a vloupáním bez licence Cechu zlodějů?“

„To jsou druhový předsudky, když nechcete trollům dovolit, aby měli svou vílu Zubničku,“ zahuhlal Zinkycink.

Jeden z trollích policistů obrátil na Tračníkův stůl vzhůru nohama pytel. Na papíry se vysypal celý déšW různých stříbrných předmětů.

29


„A tohle js inašel pod polštář i, co?“ ušklíbl se Tračník.

„Bůh žehnej těm malým dobrým dušičkám,“ sklopilZinkycink hlavu.

U vedlejšího stolu se unavený trpaslík hádal s upírem.„Podívejte,“ vysvětloval právě, „to není vražda. VždyW vy už jste dlouho mrtev, rozumíte?“

„On m ije vraz il rovnou do těla!“

„Dobrá, byl jsem si promluvit s majitelem a ten mi řekl, že to byla nehoda. Vůbec nic prý proti upírům nemá. Říká, že jednoduše nesl tř ikrab ice tužek HB s gumou na konc ia zakopl o okraj vašeho pláště.“

„Nevím, proč bych nemohl pracovat, kde chci!“

„Ano, ale... v továrně na tužky?“

Navážka se podíval dolů na ŘiWku a vesele se ušklíbl. „Tak tě vítám do života velkoměsta, ŘiWko,“ řekl. „Máš zajímavý jméno.“

„Ano?“

„No, většina trpaslíků má jména jako Balvanvzpěr nebo Silnoruka.“

„Ano?“

Navážka nepatřil k těm, kteří by vnímali jemné detaily řeči a vztahů, ale kousavost v ŘiWkově hlase pronikla i k němu.„Dobrý jméno.“

„Co je to Nářez?“ zeptal se Pleškot.

„To je chlorid amonnej smíchanej s rádiem. Tobě by z toho zvonilo v hlavě, ale trollům se z toho rozpouští mozek. Vhorách je to velkej problém. TeO ho začal inějací grázlové vyrábět tady ve městě a my se pokoušíme zjistit, kdo a kde. Velitel Elánius mi dovolil vést –“ Navážka se soustředil, „– ve-řej-nou pre-ven-tiv-níkamaň a říkat lidem, co se stane těm hajzlům, kteří to svinstvo prodávaj dětem...“ Mávl mohutnou rukou k velkému a dost ihrubě vyvedenému plakátu na stěně. Stálo na něm:

Nářez: Prostě řekněte „AarrghaarrghprrossíímneneneUÍK“.

30


Jediným pohybem otevřel dveře.

„Tohle tady je starej hajzlík, kterej už nepoužíváme, takže tady si můžeš míchat ty svoje volovinky, je to jediná volná místnost, kterou prozatím máme. Budeš s ito tady ale muset vyčistit, protože to tady smrdí jako latrína.“

Otevřel další dveře. „A tohle je naše šatna. Každý tady má vlastní věšák a tak a támhle jsou paravány na převlíkání,protože víme, že vy, trpaslíci, jste hodně cudní. Je to dobrej život, když nejseš slabej. Pan Elánius je okej, ale někdy je trochu divnej, pořád říká takový věci, jako že tohle město je vroucí kotel a všechna špína a kal vždycky vyplavou na hladinu, a jiný takový věci. Hned ti dám tvoji helmu a odznak, ale ze všeho nejdřív musim –“ otevřel poměrně velkou skříňku na boční stěně místnosti, na které bylo barvou napsáno NaVAŠKA, „– někam zašít todle kladivo.“

Z Ocelkůrkovy trpasličí pekárny (Kupujte chleba, který má říz!) vyběhly dvě postavy, vrhly se k povozu a naléhavěpokřikovaly na kočího, aby okamžitě vyrazil.

Kočí k nim obrátil pobledlou tvář a ukázal před sebe na ulici.

Seděl tam vlk.

Nebyl to obyčejný vlk. Tenhle měl zlatorudou srst, která byla kolem uší tak dlouhá, že vypadala spíše jako hříva. A vlciobvykle nesedávají uprostřed městské ulice.

Tiše vrčel. Bylo to hluboké, tiché a dlouhé vrčení. Byl to slyšitelný ekvivalent hořícího doutnáku.

Kůň byl k smrt ivyděšený, měl strach zůstat na místě, ale ještě mnohem větší strach se pohnout.

Jeden z mužů se začal opatrně natahovat pro samostříl.Vrčení o poznání zesílilo. Ještě opatrněji ruku spustil. Vrčeníznovu zesláblo.

„Co je to?“

„Vlk!“

„Ve městě? Co by tady as itak žral?“

31


„Musel ses na to zeptat?“

„Dobré ráno, pánové!“ řekl Karotka a odstrčil se od zdi, o niž se až dosud opíral. „Zdá se, že se nám mlha znovu zvedá. Mohl bych viděl vaše cechovní licence, prosím?“

Otočili se. Karotka je obdařil přátelským úsměvem a kývl jim na pozdrav.

Jeden z mužů s izačal prohledávat kapsy a s d ivadelnímiefekty předváděl pantomimu člověka myšlenkami nepřítomného.

„Aha. Hm. Tedy, jak bych vám to... Ráno jsem vypadl z domu dost narychlo, musel jsem j itam zapomenout –“

„Oddíl dva, pravidlo jedna regulí Cechu zlodějů říká, že členové musí své průkazy a licence nosit při každé profesionální příležitosti,“ citoval Karotka.

„VždyW an inevytáh meč!“ zasykl ten nejhloupější zvypečeného trojlístku.

„An ito nepotřebuje, má nab itýho vlka!“

Někdo v šeru psal a skřípot brku po pergamenu byl jediný zvuk, který se ozýval.

Dokud se se zavrznutím neotevřely dveře.

Píšící se obrátil stejně rychle a hbitě jako pták. „Ty? Řekl jsem ti, aby ses sem už nikdy nevracel.“

„Já vím, já vím, ale jde o tu zatracenou věc. Výrobní linka se zastavila a to se dostalo ven a zabilo toho kněze.“

„Viděl to někdo?“

„V té mlze, co včera byla? Těžko. Ale –“

„Pak to tedy není, ah-ha, nic důležitého. “

„Že ne? Nemají přece zabíjet lidi. No.... tedy,“ připustil mluvčí, „ne tak, že je praští do hlavy.“

„Ale udělají to, když se jim to přikáže.“

„Nikdy jsem mu nic takového neporučil! A co když se to obrátí prot imně?“

„Prot isvému pánu? Nedokáže to neposlechnout ta slova ve své hlavě, člověče!“

32


Návštěvník s isedl a vrtěl hlavou. „Ano, ale jaká slova? Já nevím, vážně nevím, začíná toho být příliš mnoho a tuzatracenou věc mám pořád někde za zády –“

„Aby ti přinášela tučné zisky –“

„Dobrá, dobrá, ale mně jde spíš o tu druhou věc, o ten jed, já totiž nikdy –“

„Mlč! Zajdu za tebou ještě dnes v noci. Můžeš říct ostatním, že mám kandidáta. A jestli se ještě jednou odvážíš sem přijít...“

Ankh-morporská Královská společnost heroldů a obřadníků sídlila za zelenými vraty v ulici Rozmazlené kočky. Elániuszalomcoval táhlem zvonku. Za zdí něco zaklinkalo, a celé místo okamžitě propuklo ve strašlivý koncert houkání, vrčení, pískání a troubení.

Pak nějaký hlas vykřikl: „Lehni, chlape! BuO sedící! A ty buO ležící! Ne, neřekl jsem, abys byl kráčející! Co ty tam? Kdo stojí o to, abys byl zpět hledící?* A ty dostaneš kostku cukru, protože jsi hodný kluk. Viléme! Okamžitě toho nech! Hned ho polož! Miluško, pusW Gustava!“

Zvířecí zvuky utichly a k bráně se přiblížily kroky. Pak se v ní pootevřela malá branka určená pro obvyklý provoz.

Elánius viděl tři centimetry silnou část velmi malého muže.

„Ano? Vy jste nám přivezl maso?“

„Jsem velitel Elánius a mám dohodnutou schůzku.“

Kakofonie zvířecích hlasů opět zesílila.

„Cože?“

„Velitel Elánius!“ zařval Elánius.

„Aha. No, as ibude nejlepší, když půjdete dovn itř.“

Dvířka se otevřela. Elánius prošel dovnitř.

Rozhostilo se ticho. Několik párů očí pozorovalo Elánia s nezastíraným podezřením. Některé z nich byly malé ačerve* Pozn. překl.: Já za to nemůžu, to se zeptejte heraldiků, proč se

vyjadřují tak krkolomně.

33


né. Další byly velké a jen tak tak vyčnívaly nad hladinušpinavého rybníčku, který zabíral větší část dvora. Jiné se na Elánia

dívaly z bidýlek.

Dvůr byl plný zvířat, ale ita ut iskoval zdejší hutný pach. A většina těch zvířat byla velmi starých, což onen pach nikterak nevylepšovalo.

Támhle na Elánia zazíval bezzubý lev. Lev běžící, neboalespoň klackující se pomalu kolem, by byl sám o sobě zázrak, ale lev ležící a sloužící jako polštář postaršímu gryfovi, který se na něm vyvaloval se všema čtyřma nohama ve vzduchu, to byla ipro Elán ia věc nevídaná.

Byli tady ježci, šedivějící leopard, kterého Elánius okamžitě poznal podle přivrácené hlavy, a několik opelichanýchpelikánů. Zelená voda v jezírku zavířila a na povrch se vynořil párek hrochů, kteří zíval ijako o závod. An ijedno ze zvířat nebylo v klec ia an ijedno se nepokoušelo sežrat některého ze svých společníků.

„Ach ano, na lidi to vždycky napoprvé takhle zapůsobí,“ řekl malý stařík. Měl dřevěnou nohu. „Jsme tady taková jedna malá šWastná rodinka.“

Elánius se otočil a přistihl se, jak upřeně zírá na malou sovu. „U všech bohů,“ řekl, „to je přece morpork, ne?“

Obličej starého muže pukl šWastným úsměvem. „Vidím, že máte v heraldice jisté vědomosti,“ zachichotal se. „To je Dafné. Její předkové se sem dostal iaž z nějakých pod ivných ostrovů daleko za Středem, tak tak.“

Elánius vytáhl z kapsy odznak Městské hlídky a díval se na erb, který na něm byl zobrazen.

Stařík se mu pokoušel nahlížet přes rameno. „To ovšem není ona,“ řekl a ukázal bradou na sovu sedící na ankhu. „To byla její praprababička Oliva. Morpork na ankhu, chápete? To je taková slovní hříčka. Směje se tomu někdo? No, já do toho neměl daleko. Tak to je as ita největší legrace, jakou tady u nás můžete čekat. Moc by nám pomohlo, kdybychom pro nisehna>34



l ipartnera, abych vám řekl pravdu. A taky bychompotřebovali hrošici. Tedy, abyste rozuměl, jeho lordstvo říká, že už máme

dva hrochy, a to má pravdu. Já jenom tvrdím, že to proRudolfa a Křesomysla není přirozené, chápejte, já nechci soudit, já

jenom říkám, že to není správné. Jakže jste to říkal, že sejmenujete?“

„Elánius. Sir Samuel Elánius. Tuhle schůzku mi domluvila moje žena.“

Stařík se zachichotal. „Jo, jo, tak to obvykle bývá.“

Navzdory své dřevěné noze zamířil rychlým krokemkouřícím ihromádkam ilejn a trusů všech možných druhů a barev k budově na druhé straně dvora.

„Řekl bych, že tohle musí být skvělé pro zahradu,“ řekl Elánius v pokusu o udržení konverzace.

„Zkusil jsem tím zalít rebarboru,“ přikývl stařík a otevřel jakés idveře, „jenže ona vzápětí vyrostla do výše pět imetrů a pak se samovznítila. Dejte pozor na saní* tentononc, sire, ona byla nemocná – ale, to je smůla. Ale to nic, toho si nevšímejte, až to uschne, tak to seškrábnete jako nic. Tudy, sire.“

Oprot idvoru, který byl plný světla a zvuků, bylo uvn itř v síni ticho a dosti šero. Ve vzduchu byl cítit suchý hřbitovní pach starých knih a kostelních věží. Když si Elániovy očipřivykly na nedostatek světla, všiml si, že mu nad hlavou visí praporce a zástavy. V místnosti bylo několik oken, ale pavučiny a závěje mrtvých much způsobily, že světlo, které jimi pronikalo dovnitř, bylo jen šedé.

Stařík zavřel dveře a nechal Elánia o samotě. Ten hopozoroval oknem, jak se kulhavě vrací k práci, kterou se zabýval před Elániovým příchodem. A zabýval se tím, že sestavoval živý erb.

Na dvoře stál vztyčený obrovský štít ze stlučených avyřeza* Pozn. překl.: Heraldika zná mnoho různých zvířat a pazvířat; saň

je jedním z nich. Od draka se liší tím, že má čtyři nohy (drak

zpravidla jen dvě) a obvykle nesrší oheň (drak ano).

36


ných prken. Bylo na něm přitlučeno zelí – skutečné hlávky zelí.

Stařík zavolal něco, čemu Elánius nerozuměl. Malá sova se se

zapleskáním vznesla ze svého bidýlka a přistála na velkémankhu, který byl připevněn na vrcholku štítu. Oba hroši s funěním

opustili rybníček a teO se postavili každý z jedné strany štítu.

Stařík si před touhle scénou rozložil malířský kozlík, upevnil do něj plátno, vzal paletu a štětec a zvolal: „Hop-láá!“

Hroši se vztyčili, i když pravda dost revmaticky, na zadní nohy. Sova rozepjala křídla.

„Dobří bohové,“ zabručel Elánius pro sebe, „a já si vždycky myslel, že s ito prostě všechno vymýšlejí!“

„Vymýšlejí, sire? Vymýšlejí?“ ozval se mu kousek za zády hlas. „To bychom se brzo dostal ido maléru, kdybychom s ito všechno jen tak vymýšleli.“

Elánius se otočil. Za zády mu stál malý muž a šWastně na Elánia zíral tlustým sklem brýlí. Pod jednou paží nesl svazek několika pergamenových roliček.

„Lituji, že jsem vás nemohl přivítat už u brány, ale byl jsem v tom okamžiku velmi zaměstnán,“ řekl a napřáhl k Elániovi volnou ruku. „Croissant Rouge – persevant.“*

„Ehm... promiňte, ale vy jste opravdu červený svačinový rohlíček?“ zeptal se užaslý Elánius.

„Ne, ne, ne. To znamená Rudý půlměsíc. To je můj titul, víte? Jsem hlavní herold a vy asi budete sir Samuel Elánius, ano?“

„Ano.“

Rudý půlměsíc nahlédl do jednoho ze svitků. „Dobrá.Výborně. Jaký vztah máte k lasičkám, sire?“ * Pozn. překl.: Heraldika je, ač to tak na první pohled nevypadá,

poměrně složitá pomocná věda historická. I tam fungovaly různé

hodnosti, například první herold země míval titul krále heroldů,

jeho pomocníci se pak nazývali persevanti. Králové i další heroldové

měli svá úřední jména jako Německá říše (hádejte kde?), Červený

drak, Padací mříž nebo Podvazek.

37


„K lasičkám?“

„Máme tady nějaké volné lasičky. Já vím, že lasičky nejsou klasickým heraldickým zvířetem, ale máme moc pěkné a silné lasičky, a jestli se mi nepodaří někoho přesvědčit, aby je vzal za své, budu je muset pustit, a to by hrozně rozrušilo persevanta Pardessa Chataina.* Vždycky, když se rozčílí, zamkne se ve své kůlně na dvoře a...“

„Pardessus... vy myslíte toho staříka tam venku?“ zeptal se Elánius. „Víte, zajímalo by mě... proč on... proč vlastně vy... Pochopte, vždyW erb je jen grafické znamení. Nemusíte je přeci malovat podle skutečnosti.“

Rudý půlměsíc byl šokován. „No, možná, že kdybyste si z celé té věc ichtěl dělat opravdu velm izlomyslnou legrac i, pak ano, mohl byste s ito všechno vymýšlet. To byste skutečně mohl,“ přikyvoval. „Takže... žádné lasičky, co?“

„No víte, osobně by m ito bylo dost jedno,“ řekl Elán ius. „Zvláště lasičky by mi nevadily. Jenže moje žena říkala, že draci by byl i–“

„Rád, podobná příležitost se často nenaskytne,“ ozval se jakýs ihlas ze stínů temného zákoutí.

Ten hlas zněl tak, že by ho člověk nechtěl slyšet an iza světla. Byl vyschlý jako troud. Byl to zvuk hlasu vycházejícího z úst, která nevěděla, co to je odplivnout slinu. Zněl jako mrtvý hlas.

A byl.

Zloděj iz pekárny zvažoval isvé možnost i.

„Mám ruku na kuši,“ řekl ten nejodvážnější z trojice.

Ten nejrealističtější prohlásil: „Vážně? Já srdce v kalhotách.“

„Óóó,“ oznámil ten třetí, „já mám slabý srdce, mně by do kalhot ani...“

„No jo, ale já tím chc iříct... VždyW on an inemá meč.Kdy* Pozn. překl.: Řekněme něco jako Hnědý převlečník.

38


bych dostal toho vlka, vy dva už byste s is tím chlapem bez potíží

poradili, ne?“

Pak se druhý muž, ten, jemuž to myslelo nejrealističtěji, podíval na kapitána Karotku. Jeho pancíř se leskl. Právě tak se mu leskly svaly na nahých pažích. Dokonce ijeho kolena se leskla.

„Tak se m izdá, že jsme se tady dostal ido nějaké slepé ul ičky, nebo že to vypadá na plichtu, co?“ prohlásil kapitán Karotka.

„Co kdybychom odhodili ty peníze?“ navrhl opatrně jasný myslitel.

„To by celé věc isamozřejmě pomohlo,“ př ikývl Karotka.

„A vy byste nás pak pustil?“

„Ne. Ale každopádně by se vám to počítalo k dobru a já bych se za vás přimluvil.“

Ten mazaný s kuší s iolízl rty a přesunul pohled z Karotky na vlka. „Jestl iho na nás poštvete, varuju vás, někdo tady zemře!“

„Ano, to by se mohlo snadno stát,“ přikývl Karotka smutně. „Rád bych tomu zabránil, pokud to bude jen trochu možné.“

Zvedl ruce. V každé měl něco plochého, kulatého, vprůměru asi patnáct centimetrů. „Tohle,“ prohlásil, „je trpasličíchleba. Jeden z páně Ocelkůrkových nejlepších. Není to,samozřejmě, pravý válečný chléb, ale na krájení bude jistě dobrý...“

Jedna Karotkova paže se mihla. Vytryskl malý vodopád pilin a plochý bochník téměř do poloviny zmizel v tlusté dřevěné fošně, která tvořila opěradlo kozlíku. Trčel z ní zhrubacentimetr vedle muže se slabým srdcem, který měl, jak se teOukázalo, islabý močový měchýř.

Muž is kuší se podař ilo odtrhnout pohled od chleba teprve ve chvíli, kdy na zápěstí ucítil lehký vlhký stisk.

Žádné zvíře se nedokáže pohybovat tak rychle, ale přece tady teO stálo a vlčí výraz dával tušit, že kdyby si šelma přála, mohla by stisk zesilovat více méně donekonečna.

„Odvolejte ho!“ řekl střelec a odhodil volnou rukousamostříl



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist