načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Noční můry! Spánkový elixír - Kirsten Millerová; Jason Segel

Noční můry! Spánkový elixír

Elektronická kniha: Noční můry! Spánkový elixír
Autor: ;

- Charlie Laird žije snový život. Bydlí v tajemném zámečku s bránou do podsvěta, plného přátelských nočních můr. A navíc mu právě začínají letní prázdniny. - Jenomže se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: ilustroval Karl Kwasny
z anglického originálu Nightmares! The sleepwalker tonic ... přeložila Dana Chodilová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5423-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charlie Laird žije snový život. Bydlí v tajemném zámečku s bránou do podsvěta, plného přátelských nočních můr. A navíc mu právě začínají letní prázdniny. Jenomže se nemůže zbavit pocitu, že se děje něco divného. Herbárium jeho nevlastní mámy bývalo jedním z nejrušnějších krámků v Cypřišovém Potoce. A najednou si její zákazníci jezdí pro bylinkové lektvary do vedlejšího městečka. Ještě horší je, že po ulicích toho městečka bloumají divné existence, které vypadají jako živí mrtví. Prý se tam už dlouho nikdo pořádně nevyspal. A Charlie ví ze všech nejlíp, co je to za hrůzu. Vypadá to, že se zase rýsuje pořádný malér... Kniha, která vás nenechá spát! Strašidelný příběh pro děti kolem 10 let. Druhý díl.

Popis nakladatele

Charlie Laird žije snový život. Bydlí v tajemném zámečku s bránou do podsvěta, plného přátelských nočních můr. A navíc mu právě začínají letní prázdniny.
Jenomže se nemůže zbavit pocitu, že se děje něco divného. Herbárium jeho nevlastní mámy bývalo jedním z nejrušnějších krámků v Cypřišovém Potoce. A najednou si její zákazníci jezdí pro bylinkové lektvary do vedlejšího městečka.
Ještě horší je, že po ulicích toho městečka bloumají divné existence, které vypadají jako živí mrtví. Prý se tam už dlouho nikdo pořádně nevyspal. A Charlie ví ze všech nejlíp, co je to za hrůzu.
Vypadá to, že se zase rýsuje pořádný malér…

Zařazeno v kategoriích
Kirsten Millerová; Jason Segel - další tituly autora:
Kiki Strike ve Stínovém městě Kiki Strike ve Stínovém městě
Noční můry! Noční můry!
 (e-book)
Noční můry! Noční můry!
Noční můry! Spánkový elixír Noční můry! Spánkový elixír
Noční můry! Ztracená ukolébavka Noční můry! Ztracená ukolébavka
 (e-book)
Noční můry! Ztracená ukolébavka Noční můry! Ztracená ukolébavka
 (e-book)
Nočné mory! Nočné mory!
 (e-book)
Nočné mory! Kvapky na sladký spánok Nočné mory! Kvapky na sladký spánok
 (e-book)
Nočné mory! Zabudnutá uspávanka Nočné mory! Zabudnutá uspávanka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Noční můry!

Spánkový elixír

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jason Segel, Kirsten Miller

Noční můry! – Spánkový elixír – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




ILUSTROVAL KARL KWASNY


Věnováno paní

Patricii Berneové


7

PROLOG

B

ylo půl jedenácté večer a  ve středu městečka Or

villské Vodopády už svítila jen okna redakce míst

ních novin. Za nimi seděla u pracovního stolu mladá žena jménem Josephine a ještě pořád pilně pracovala.

Každou chvíli mohutně zívla. Víčka jí zoufale padala, ale Josephine se spánku bránila zuby nehty. Bála se usnout. Zpočátku si myslela, že je jediná, ale teď už věděla, že v tom není sama.

Městečko sužovala epidemie nočních můr. Lidé z Orvillských Vodopádů tvrdili, že se každé ráno probouzejí s  hrůzou a  nemůžou se jí zbavit. Jeden z  re

Prolog


8

portérů novin o  tom dokonce napsal článek a  Josephine k němu právě kreslila ilustraci. Byl na ní pár očí číhajících ve tmě. Přesně takové chladné, nelítostné oči Josephine pronásledovaly, jakmile začala klimbat.

Vybarvovala právě inkoustem temné stíny, když se rozezněl zvonek nade dveřmi kanceláře. Josephine vyskočila od stolu, až převrhla hrnek s kávou. Dala by krk na to, že zamkla, ale přes hlasitě bušící srdce jasně slyšela kroky na prkenné podlaze.

Popadla tu nejostřejší věc na stole – otvírač na dopisy  – a  vydala se to prozkoumat. U  přepážky vpředu stál podivný mužík.

„Dobrý večer, slečno,“ pozdravil ji s jakýmsi zvláštním přízvukem. „Omlouvám se, jestli jsem vás vylekal.“

Netváří se moc omluvně, pomyslela si. Vypadal spíš namyšleně. Tenké rty se roztáhly do úsměvu a odhalily šeredné zuby.

„Kancelář je zavřená,“ oznámila mu Josephine přísně. „Budete muset přijít zítra.“

„Jistě,“ odpověděl muž a uklonil se.

Když se otáčel ke dveřím, všimla si, že ve tmě za ním někdo stojí. Dívenka. Josephine si vzpomněla na svou

SPÁNKOVÝ ELIXÍR


9

milovanou neteř, která nebyla o moc starší, a hned zalitovala, že návštěvníky tak zhurta odbyla.

„Pane?“ zavolala. „Promiňte. Potřeboval jste něco?“

Otočil se zpátky a Josephine zas uviděla ten protivný úsměv.

„Rád bych si dal do vašich novin inzerát. Tento týden otvírám na Hlavní ulici nový obchod.“

Kvůli holčičce se Josephine přinutila mluvit o něco přátelštěji. „No tak to jste narazil na tu pravou. Kreslím do novin karikatury a píšu sloupky rad – a k tomu mám na starosti veškerou inzerci.“

„Skvěle,“ zaradoval se muž. „Tak to jste vážně přesně ten, koho jsem hledal.“

Vytáhl z kapsy list papíru a přisunul jí ho po pultu. „Tenhle inzerát si chci nechat vytisknout.“

Prolog


10

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„No, to je... pěkně srozumitelné.“ Josephine měla co dělat, aby nedala najevo, co si o tom myslí. „Ale třeba společně vymyslíme něco trochu chytlavějšího.“

Úsměv se muži rozlezl po tváři ještě víc. „Ale ne, ujišťuju vás, že je to dostatečně... chytlavé tak, jak to je.“ Následoval divný smích a  rozezněl se, až to bylo nepříjemné. Pak se muž obrátil k dívence a najednou zmlkl. Po rozpačité chvilce ticha se ozvala Josephine.

„Takže ta vaše medicína funguje?“

„Samozřejmě,“ potvrdil chlapík. „Spokojenost zaručena.“

„To bych ji měla taky vyzkoušet,“ zauvažovala Josephine a zívla. Po pravdě, zkusila by cokoli, jen aby se zlých snů zbavila.

„No když jste byla tak laskavá...“ Muž sáhl do kapsy kabátu a vytáhl drobnou safírově modrou lahvičku. „Co byste řekla na vzoreček na účet podniku?“

Zombie z Orvillských Vodopádů

PRVNÍ KAPITOLA

ZOMBIE Z ORVILLSKÝCH VODOPÁDU

̊

„P

oslouchej, Charlie, včera v noci jsem měl úplně ší

lený sen,“ řekl Alfie Bluenthal. „Mám ti o tom vyprávět?“

Normálně by Charlie Laird odpověděl pevným Ne.

Za  posledních pár měsíců si vyslechl stovky Alfieho snů. Obyčejně v  nich vystupoval Albert Einstein, Neil deGrasse Tyson nebo místní televizní rosnička a všechny byly nekonečné. Být to noční můry, vyslechl by si je moc rád. Ty byly jeho specialita, na tohle téma se považoval za odborníka. Ale neznal nic otravnějšího než dobré sny někoho jiného. Leda kapustu.

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Jenže Charlie měl zrovna velkorysou náladu. Byl první horký den letních prázdnin a s Alfiem se povalovali na lavičce před cukrárnou v  Cypřišovém Potoce. Charlie si pomalu cpal do žaludku třípatrový kornout zmrzliny – rumové s hrozinkami, mátové s čokoládovými kousky a žvýkačkové.

Měl před sebou celou hodinu volna, než se bude muset vrátit ke své letní brigádě, a připadal si jako zosobněná spokojenost.

„Proč ne,“ řekl Alfiemu. „Poslechnu si to.“

Alfie spustil. Charlie se pohodlně uvelebil na lavičce a putoval pohledem přes střechu železářství na druhé straně ulice – a pak nahoru až k zvláštní fialové usedlosti, která se tyčila na vršku nad městem. Purpurová barva z jejích zdí zářila, jako by dělníci zrovna dokončili nový nátěr. Z  vršku domu vyrůstala k  obloze osmiúhelníková věž. Jedno z  oken měla otevřené a  ve větru poletoval drak v  podobě pterodaktyla. Ruka, která držela provázek, patřila Charlieho malému bráškovi Jackovi. A  ten divný fialový zámeček byl jejich d om ov.

Charlie poslouchal Alfieho drmolení a bavil se tím, že chytal jazykem kapky zmrzliny, těsně než se dostaly k okraji kornoutu. Alfieho sen mu šel jedním uchem tam a druhým ven. V hlavě mu uvízlo jenom pár slov: kumulonimbus, El Niño, horká vlna, oblast vysokého tlaku vzduchu.

Zrovna když si Charlie hodil do pusy poslední kousek kornoutu, dospěl Alfieho sen konečně ke konci.

„Tak co to podle tebe znamená?“ chtěl vědět kamarád.

„To samý jako všechny sny, cos měl v  posledních třech měsících,“ zahučel Charlie s plnou pusou oplatky. „Znamená to, že jsi cvok do rosničky ze zpráv na Čtvrtým kanálu.“

„Je to meteoroložka,“ opravil ho Alfie. Očividně se ho dotklo, že se jeho impozantní sen smrskl na jedinou větu. „A má jméno, abys věděl.“

„Bouřlivá Obloha není jméno,“ namítl Charlie.

„Jak můžeš takovou věc říct?“ nafoukl se Alfie. Láska mu proměnila kdysi brilantní mozek na kaši. „Chceš tvrdit, že si slečna Bouřlivá to jméno jen tak vymyslela? Chtěl bych vidět, jak to vysvětluješ panu a paní Bouřlivým!“

Charlie přemýšlel, jak mu to citlivě vysvětlit, ale v tu chvíli ho upoutalo něco jiného. Naproti přes ulici bou

Zombie z Orvillských Vodopádů


SPÁNKOVÝ ELIXÍR

chly dveře auta a  z  otřískaného černého SUV vylezl od pohledu podivný člověk. Zpod kapoty vozu stoupal kouř a  několik oken bylo rozbitých. Ten vysoký muž s rozcuchanými tmavými vlasy, v tričku s límečkem a  v  džínsech by se klidně mohl vydávat za normálního tátu odněkud z  předměstí, ale něco s  ním bylo od pohledu špatně. Šoural se s hlavou nakloněnou na stranu, jako by mu ležela na rameni. Šoupal nohama po chodníku a podrážky plastových pantoflí se skoro neodlepily od země. Charlie sice seděl dost daleko a nebyl si úplně jistý, ale byl by přísahal, že ten chlap má zavřené oči.

Šťouchl do Alfieho. „Koukni se. Máš na to nějakou diagnózu?“

Alfie si narovnal mohutné černé brýle a změřil si pohledem chlapíka na druhé straně ulice. „Hmm. Tak se podívejme. Ztuhlé končetiny. Šouravý krok. Otřesný výpadek osobní hygieny. A vypadá to na bolestivou svalovou křeč v krku. Celkem vzato by to mohl být živý mrtvý.“

Charlie se na kraji lavičky napřímil. Takové rozčilení ho nepřepadlo už celé měsíce. „Myslíš, že by to mohl být zombík?“

Alfie se uchechtl a olízl kornout zmrzliny. „Dělám si srandu. Jak by to mohl být zombík? Brána do podsvěta je zavřená.“ Sotva to dořekl, vytratil se mu úsměv z tváře. Pomalu se obrátil k Charliemu. „Je pořád zavřená, že jo?“ málem zašeptal.

„Jasně že je,“ ujistil ho Charlie. „Proč by nebyla?“

Neuklidnilo to ani jednoho. Oba zmlkli a nasměrovali pohled k domu na kopci.

Fialový zámeček, ve kterém Charlie

žil, se nepodobal jiným domům

v  Cypřišovém Potoce. Zatímco

zbytek městečka byl rozkošný

jako košík štěňat, usedlost při

pomínala spíš obrovského draka,

hřadujícího na vrcholku skály.

Zombie z Orvillských Vodopádů


16

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Usadila se tam ještě dřív, než byl Cypřišový Potok založen, a její obyvatelé od té doby shlíželi na městečko.

Vystavěl ji muž jménem Silas DeChant, prapradědeček Charlieho nevlastní mámy Charlotte. Uplynulých sto padesát let v zámečku vždycky sídlil některý z potomků rodiny DeChantových. Jeho povinností bylo chránit svět před hrozným tajemstvím domu.

To tajemství se skrývalo v malé osmiboké místnosti ve věži. Hrstka vyvolených, kteří o něm věděli, mu říkala brána. Šlo o průchod mezi bdělým světem a krajinou nočních můr. Naštěstí se o  něm doslechl málokdo. Většina lidí navštěvovala podsvět jenom ve spánku a  děsivá stvoření, která tam žila, neměla ve světě lidí co dělat.

Jenže brána se už dvakrát nešťastnou náhodou otevřela. Noční můry se proplížily do Cypřišového Potoka a málem to skončilo hrozným malérem. Kdyby se brána ještě někdy otevřela a noční můry pronikly do skutečného světa, museli by je strážci brány pochytat a  dostat zpátky na druhou stranu. Skoro dvě stě let měl tuto povinnost na starosti jediný člověk. Teď poprvé měla brána tři strážce, obyvatele fialového zámku. Charlie Laird byl jeden z nich.

Z lavičky před cukrárnou se Charlie s Alfiem dívali, jak se živá mrtvola vedrala do dveří železářství naproti přes ulici.

„Měl bych zjistit, co se děje,“ povzdechl si Charlie, kterému teď srdce prudce bušilo.

„Jdu s  tebou.“ Alfie si nacpal zbytek kornoutu do pusy a hodil ubrousek do koše.

Když došli k výkladu železářství, muž právě položil bankovku na pult a s plnou náručí plechovek barvy se začal štrachat ke dveřím.

„Hej, pane, tady máte zpátky!“ zavolal prodavač, ale to už se dveře otevřely a muž se vyšoural na chodník, jako by ho neslyšel.

Teď ten podivín mířil k chlapcům. Jak se tak blížil, Charlie si všiml, že má oči otevřené jen na škvírky a moc života v nich není. Z koutku úst mu vytékal čúrek slin a přiživoval mokrou skvrnu vpředu na tričku nad drobným znakem vyšitým na levé kapsičce. Vypadalo to jako planoucí fotbalový míč.

Charlie s Alfiem zaběhli za zaparkované auto a přikrčili se tam jen pár vteřin předtím, než je muž minul. Táhl se za ním příšerný smrad. Ať už byl ten člověk živý nebo mrtvý, vanu neviděl celou věčnost.

Zombie z Orvillských Vodopádů


18

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Jen co prošel, Charlie vydechl. „Všiml sis toho znaku na triku? Ten jsem už na beton někde viděl.“

Alfie zamžoural. „Já nevidím ani ň. Slzí mi oči z toho puchu a  mám zamlžený brejle. Ten chlap je... smraďoch. Napadá tě, kde jsi ten znak viděl?“

„Ne.“ Charlie se vynořil zpoza auta. „Tak se ho prostě zeptáme, odkud pochází, a hotovo.“

„To ani nápad!“ vyjekl Alfie a  otíral si brýle. „Já s ním mluvit nebudu!“

Charlie povytáhl obočí. „Co tě žere, Bluenthale?“ zeptal se. „Máš strach?“

Slovo strach mělo na Alfieho magický účinek. Zvedlo ho a  napřímilo. „Jasně že mám,“ odpověděl beze stopy rozpaků. „Ty ne?“

„Jsem z toho strachem úplně vedle,“ potvrdil Charlie. „A proto to musíme udělat.“

„Asi jo.“ Alfie si povzdechl a  zase svěsil ramena. Společné putování podsvětem je toho hodně naučilo. Nejdůležitější ale bylo, že se nikdy nemá utíkat před žádným stvořením z nočních můr. Aby se jich člověk zbavil, musí svému strachu čelit. Když se pokusí utéct, noční můry se tím strachem jen přiživí. A brzy ho začnou navštěvovat ve snech každou noc.

„Fajn,“ přikývl Charlie. „Protože jistě nechceme, aby za náma zrovna tenhle týpek chodil po setmění. A teď dělej, nebo nám uteče.“ Muž se už skoro dovlekl k autu.

„Promiňte!“ zavolal Alfie. „Pane!“

„Hej, vy s tou barvou!“ houkl Charlie. Na zdvořilost nezbýval čas. Muž cosi hlasitě zavrčel, ale neobrátil se.

Charlie střelil po Alfiem ustaraným pohledem. To nevěstilo nic dobrého. Kromě šourání a slintání bylo vrčení typickým projevem zombií.

„Nedal byste si šťavnatý mozeček?“ zavolal Alfie.

„Mmmmrumpf ?“ Mužova hlava se obrátila k chlapcům, ale nohy se šinuly dál. Najednou se prudce zarazil a pustil plechovky, až se modrá barva rozletěla všude kolem. Podlomila se mu kolena a  zhroutil se na zem jako bezvládná hromádka. Na čele se mu udělal rudý šrám. Vrazil přímo do lampy.

„Honem, volej pohotovost!“ nařídil Charlie Alfiemu a sám se rozběhl k pacientovi. Svezl se vedle něj na kolena, stáhl si košili, kterou měl navlečenou přes pracovní tričko Hazelina herbária, a chystal se ji přitisknout muži na ránu. Ale při pohledu do jeho obličeje se zarazil. Přes všechnu krev vypadal ten chlapík podiv

Zombie z Orvillských Vodopádů


20

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

ně klidný. Ležel se zavřenýma očima a se spokojeným úsměvem na rtech, jako by si vychutnával lahodný spánek.

Alfie si přičapl vedle Charlieho. „Sanitka už jede,“ oznámil. Pak si všiml mužova výrazu. „Páni, tady si někdo fakt potřeboval dáchnout.“ Stáhl si batoh a začal se v něm přehrabovat. „A když už je náš exemplář v limbu, tak si ho vyšetříme.“

„Možná že je zombie, ale to neznamená, že je pokusný králík,“ krotil ho Charlie. „Pitvat ho nesmíš, Alfie.“

„Nemůžeš pitvat člověka, dokud není mrtvý.“ Alfie vylovil z batohu malou baterku. „Jsem si skoro jistý, že pořád žije, takže technicky vzato by to byla vivisekce. Ale neboj se, řezat do něj nebudu.“ Zvedl muži víčko a  zasvítil mu baterkou do oka. „Jo, zorničky reagují. Mozkový kmen funguje.“

Charlie vytáhl volnou rukou chlapíkovi z kapsy peněženku a podal ji kamarádovi. „Dík, doktore Bluenthale. Teď zkus zjistit, kdo to je, a já ho zatím prohledám.“

Alfie probral naditou peněženku a vytáhl z ní modrožlutou kartu. „Ten chlap by si v tom měl udělat pořádek. Co je sakra Půjčovna videotrháků?“ Po několika dalších pokusech konečně vylovil řidičák. „Tady se píše, že se jmenuje Winston Lindsay. Čtyřiačtyřicet. Dárce orgánů. Bydlí na Newcomb Street číslo dvacet sedm v Orvillských Vodopádech.“

„V Orvillských Vodopádech?“ opakoval Charlie nevěřícně. Orvillské Vodopády bylo kouzelné městečko položené v horách asi tak půl hodiny autem od Cypřišového Potoka, ale Charlie tam moc nejezdil. „Táhl se až sem, aby si koupil barvu? To v Orvillských Vodopádech nemají železářství?“

„Vlastně hned dvě,“ řekl Alfie.

Charlie se na něj překvapeně podíval. Někdy ho napadalo, že jeho kamarád ví všechno na světě.

Alfie si povzdechl. „Pamatuješ si, jak mě tenkrát v  létě naši poslali do toho děsnýho tábora v  Orvillských Vodopádech? Vedoucí mě tam nutili vyrábět úplný nesmysly. Musel jsem se vyplížit ven a půjčit si knížky v knihovně.“

„Na to se nedá zapomenout.“ Charlie se ušklíbl, když si vzpomněl na dárky, které Alfie po tom martyriu kamarádům rozdával. „Ještě od tebe mám krajkovou sovu.“

Zombie z Orvillských Vodopádů


22

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

V dálce uslyšeli kvílet sirénu. Za pár vteřin na Hlavní ulici zastavila sanitka a  zezadu vyskočili dva záchranáři v nažehlených modrých uniformách.

„Zdravíčko,“ zaburácel jeden z nich hlasem hodným superhrdiny. „Vy jste ty děti, co nás zavolaly?“

„Hmm,“ zahučel Alfie. Chvíli to vypadalo, že na záchranáře dokáže jenom zírat v posvátné úctě. Teprve když do něj Charlie šťouchl, začal ze sebe sypat: „Pacient je v  bezvědomí, ale reakce na osvit naznačuje, že –“

Druhá z  posádky, záchranářka, se protlačila kolem Alfieho a dřepla si vedle Winstona Lindsaye. „Šikovně jsi zastavil krvácení,“ pochválila Charlieho, když prohlédla mužovu ránu. „Chodíte do skautu, kluci?“

„Ne, madam,“ řekl Charlie. Slovo madam říkal málokdy, ale zrovna tahle dáma si to podle něj zasloužila.

Neušlo mu, jak se Alfie napřímil. „Já nejsem skaut, ale považuji se za něco jako amatérského lékaře,“ prohlásil pyšně. „Prostudoval jsem si veškerou základní literaturu a –“

„To je fajn, kamaráde,“ přerušil ho první záchranář. Začal vykládat z auta nosítka, zatímco jeho kolegyně vyšetřovala pacienta.

„Reflex zornic vypadá dobře,“ oznámila. „Ale zdá se, že se ještě chvíli prospí. Musíme ho okamžitě naložit.“

Alfie se obrátil k  Charliemu a  protočil panenky. Charlie chápal, proč je kamarád naštvaný. Dost na tom, že když je člověku dvanáct, většina dospělých pořádně neposlouchá, co říká. Ale žít jako dvanáctiletý génius, to musí být zvlášť zoufalé.

Záchranáři přesunuli Winstona Lindsaye na nosítka, přikurtovali ho a naložili dozadu do sanitky. Charlie s Alfiem se chystali vylézt za ním.

„To bohužel nepůjde, vážení,“ odstrčil je záchranář. „S námi můžou jenom rodinní příslušníci.“

„Ale my jsme ho našli!“ bránil se Alfie. „Asi jsme mu zachránili život!“ Neobtěžoval se dodat, že do lampy vlastně vrazil kvůli nim.

Charliemu se chtělo křičet zoufalstvím, ale podařilo se mu říct klidně: „Pane, musíme zjistit, co se mu stalo. Situace je možná vážnější, než si myslíte.“

Záchranář si zaťukal na odznak s logem nemocnice Westbridge. „Návštěvní hodiny jsou od devíti do poledne.“ Zabouchl dveře a sanitka se rozjela.

Zombie z Orvillských Vodopádů


SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Charlie s  Alfiem se rozběhli zpátky přes ulici k  cuk

rárně a skočili na kola. Nemohli dopustit, aby ten člo

věk zmizel. Jenže sanitka už byla z dohledu. Když s Al

fiem konečně vyjeli, siréna v  dálce slábla. Charlie

šlapal do pedálů, div se nepřetrhl. A siréna jako zázra

kem začala zase sílit. Užasle hleděl na vlastní nohy

a viděl, že Alfie se taky diví. Vypadalo to, že vůz dohá

nějí.

Projeli zatáčkou a  prudce zabrzdili. Sanitka stála

přímo před nimi u pouliční lampy. Zadní dveře měla


dokořán, záchranáři stáli u nich a zírali do houští stromů po straně silnice. Oba byli vyjukaní a jednomu začínalo modrat oko.

Charlie shlédl na zem. Od sanitky se táhla tenká stopa nitrožilní výživy přes silnici až do lesa.

„Co se stalo?“ zeptal se Alfie těch dvou.

Zombie z Orvillských Vodopádů


26

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Takovou divnost jsem ještě neviděl,“ hlesl záchranář jako v transu. Podíval se na kolegyni. „Musíme to nahlásit.“

Žena vytáhla vysílačku. „Hlášení, tady vůz číslo tři. Přepínám.“

V přístroji zapraskalo a ozval se hlas. „Slyším, trojko.“

„Tomuhle nebudete věřit. Ten člověk, co jsme ho právě nabrali na Hlavní ulici, to zranění hlavy...“

„Co je s ním?“

„Právě nám utekl ze sanitky.“

Charlie s Alfiem si vyměnili vyděšený pohled.

„Cože udělal? Podle vašeho hlášení byl přece v bezvědomí, pravděpodobný otřes mozku...“

„Přesně tak. Byl mimo sebe, když jsme ho naložili. Ale museli jsme zastavit na červenou. Ten člověk se vytrhl z  pásů, vyrval si nitrožilní výživu a  prodral se ven. Udělal kolegovi pořádný monokl na oku. A utekl do lesa.“

„Ale jak je to mož–“ spustil nevěřícně hlas na druhé straně.

„Počkejte, to na tom ještě není to nejdivnější,“ přerušila ho záchranářka. „Celou dobu, co s námi zápasil, neotevřel oči. Ani nevím, jestli byl vzhůru.“

„Jak to myslíte, že nebyl vzhůru?“

Charlie viděl, jak se žena zarazila, jako by hledala správná slova. Pak stiskla tlačítko a zvedla si vysílačku zase k puse. „Možná jsem blázen, ale podle mě byl náměsíčný.“

Zombie z Orvillských Vodopádů


28

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

DRUHÁ KAPITOLA

KNIHA NESTVU

̊

R

B

rána byla zavřená – to bylo jisté. Zatímco Alfie zů

stal se záchranáři, Charlie uháněl k fialovému zámku. Sotva se tam dostal, složil kolo na cestu a vyřítil se po dvou schodech najednou nahoru na věž. Zkontroloval bránu a pak ještě jednou. A znova – až si byl stoprocentně jistý, že vchod do podsvěta je zavřený.

Ale pořád v něm hlodal pocit, že je něco špatně. Win

ston Lindsay možná není zombie, ale nevypadal ani jako člověk. V podsvětě žily miliony tvorů a každý byl jiný. Byli stejně jedineční jako lidské strachy. Někteří se plazili, někteří létali – a někteří se šourali. I když to vy

Kniha nestvůr

padalo, že je brána zavřená, potřeboval se Charlie ujistit, že Winston Lindsay nepatří do světa nočních můr.

Seběhl zas dolů a vyrazil ze dveří zámku. Potřeboval se honem poradit s  nevlastní mámou. Charlotte DeChantová byla nejen na slovo vzatá léčitelka, ale i jediný dospělý ve městě, který poznal noční můru na první pohled. Charlie dobíhal k  Hazelinu herbáriu a  pokoušel se Charlotte uvnitř zahlédnout. Ale ve výkladu se pralo o sluneční světlo tolik rostlin, že do obchodu nebylo vidět. Kopretina řimbaba právě kvetla a  lopuch byl samá velká fialová ostnatá kulička. Charlie si nemohl nevšimnout, že pryšec vypadá vysušený. A  rulík by potřeboval trochu speciálního hnojiva, které Charlie sbíral z  kravských pastvin kolem městečka. Přes léto měl rostlinky v macešině krámu na starosti on, a i když to byla smradlavá a vyčerpávající práce – a někdy vysloveně nebezpečná –, od začátku si ji zamiloval.

Vrazil do dveří krámku a zvonek nad nimi se rozezněl. „Charlie, jsi to ty?“ zavolala Charlotte z vyšetřovny vzadu.

„Jo!“ křikl.

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Bezva! Přinesl bys mi tu pelyňkovou mastičku, co jsem ráno vyrobila?“

„Jasně.“ Charlie sebral mast z poličky a šel ji předat Charlotte. Ještě ale ani pořádně nevešel do vyšetřovny a už zase bleskurychle couvl.

„Do háje zelenýho!“ vyjekl. „Co to sakra je?“ Viděl už dost hrůz, ale máloco se mohlo vyrovnat odpornému stvoření, které leželo natažené na Charlottině stole jen v  bílých spodkách. Kůži to mělo jasně rudou a skvrnitou a škrábalo se to oběma rukama jako divé. A přece se ta věc chechtala, a to kupodivu jemu.

„To?“ ozvala se pořádně dopálená žena, oblečená od hlavy po paty v bílé. Charlie si jí předtím nevšiml, seděla prkenně na židli v rohu místnosti. „To je můj malý chlapeček.“ Zabodla pohled do Charlotte. „Vy svého pomocníka ani nenapomenete, paní Lairdová? S  takovým hulvátstvím jsem se ještě nikdy nesetkala!“

Charlie viděl, jak se Charlotte kouše do rtu, jak to dělala vždycky, když se moc snažila udržet jazyk za zuby. „Omlouvám se, paní Tobiasová, ale musíte sama uznat, že váš syn teď nevypadá zrovna moc lidsky. Je to nejhorší případ vyrážky od škumpy, jaký jsem kdy viděla. A  Oliver je toto léto u  mě už potřetí. Kde se proboha k té rostlině dostal?“

„Nemám nejmenší tušení,“ prohlásila paní Tobiasová a trochu vychladla.

„Počkat, tohle je Ollie Tobias?“ žasl Charlie a popošel o kousek blíž, aby na to stvoření líp viděl.

„Čau, Charlie.“ Kluk se zas uchechtl. Humor ho neopouštěl ani teď, když byl samá vyrážka a skoro nahatý. „Už jsem si říkal, jestli mě poznáš.“

„Ty mého syna znáš?“ zafuněla paní Tobiasová.

„Chodíme spolu do školy,“ odpověděl Charlie. Kamarádil se s většinou osazenstva základky v Cypřišo

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

vém Potoce. Nebylo to tak dávno, co všem pomohl uniknout nočním můrám.

Ollieho ale znal už dávno předtím.

Ve škole o něm věděl každý, protože Ollie měl dar. Nehrál na žádný hudební nástroj ani nevynikal ve sportu. Ale kdyby se nechal zamknout v  prázdném pokoji jen s kancelářskou sponkou a kelímkem citronového želé, stejně by si našel cestu, jak spískat kolosální průšvih.

I Ollieho matka byla pověstná. Tvrdilo se o ní, že je génius na vymýšlení krutých a nezvyklých trestů pro svého výjimečně nezbedného synka. Kolovaly řeči, že jednou Ollieho přinutila stát na rohu ulice s  velkou cedulí SNĚDL JSEM SPOLUŽÁKŮM PASTELKY. (Ale Ollie to hned zneužil a připsal na druhou stranu A VYKADIL JSEM DUHU.)

Jindy prý zase paní Tobiasová donutila syna umýt všechna auta na školním parkovišti, protože byl přistižen, jak čmárá třídní učitelce kusem mýdla na kapotu SMRDÍ TI TO.

Charlie si vždycky myslel, že spousta historek o Olliem a  jeho mámě je přehnaná. Jenže první den prázdnin jel náhodou kolem Ollieho domu. Na trávníku vpředu hrály čtyři ženy v bílém kroket a Charlie viděl, jak jedna z nich odrazila míč do keřů kolem pozemku.

„Ollie!“ zavřískala a  chlapec přiběhl. Byl oblečený jako staromódní panenka – měl krátké kalhoty, pruhovanou košili, šle a  k  tomu všemu slamák. Za ním poskakovalo cosi jako veliká lysá krysa.

Charlie sledoval, jak Ollie došel ke křoví, ale zaváhal a ohlédl se na ženy.

„Mami, fakt tam musím?“ protáhl obličej. „Tam dole rostou hnusný věci.“

Jeho matka zamávala kroketovou pálkou jako mečem. Tenhle typ ženské by mohl od hodiny strašit v podsvětě. „Jestli se ti nelíbí dělat nám sběrače míčků, mysli na to příště, až se rozhodneš oholit psa.“

Ollie si jenom povzdychl, spustil se na všechny čtyři a vylovil ztracený míček.

Když teď Charlie viděl, v jakém je Ollie stavu, věděl přesně, co bylo pod těmi keři. „Hrajete tohle léto hodně kroket, paní Tobiasová?“ zeptal se nevinně.

Ollie se vzpřímil na vyšetřovacím stole, jako by se mu rozsvítilo. Namířil rudý oteklý prst na matku. „Ty keře! Já ti říkal, že jsou tam divný věci, a tys mě tam stejně nutila lozit!“

Kniha nestvůr


34

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Paní Tobiasová zbělela jako stěna. „Já-já-já...,“ vykoktala. S přimhouřenýma očima se obrátila k Charliemu. „Jak to, že...“

„Někdy jezdím na kole kolem vašeho domu. Viděl jsem vás a vaše známé –“

Paní Tobiasová vypadala, že se chystá explodovat, a Charlotte konečně zasáhla. „Poslyš, Charlie,“ řekla, vzala ho pod paži a jemně ho navedla ke dveřím. „Nevadilo by ti chvíli obsluhovat vpředu, dokud Olivera neošetřím?“

„Jasně že ne.“ Charlie si na odchodu povzdychl. Nemohl se dočkat, až nevlastní mámě vyklopí všechno o muži z Orvillských Vodopádů, ale muselo to počkat. Těžko říct, jak dlouho jí bude trvat, než Ollieho Tobiase pořádně natře mastičkou. Musel začít s pátráním po netvorech na vlastní pěst.

Vytáhl ze spodní zásuvky Charlottina stolu velkou černou složku a stoupl si s ní za pult. Přejel prstem po titulu, který nevlastní máma vyvedla zlatým písmem na obalu. A pak se pustil do pečlivého probírání stránek. Prošel si kapitolu o zombiích a obdivoval se Charlottiným ilustracím. Její zombie vypadaly přesně jako tvorové, se kterými se setkal při návštěvě podsvěta: prázdné oči, rudá kůže, chybějící končetiny. Nic podobného muži z Orvillských Vodopádů ale mezi ilustracemi nenašel, i když prolistoval celou knihu zepředu dozadu. Nebyla v  ní jediná noční můra, která by připomínala Winstona Lindsaye.

Obrátil se k počítači vedle pokladny. Otevřel vyhledávač a  napsal nemotorný, šouravý, uslintaný, vrčící. Netušil, co může čekat, když konečně zadal Hledej.

První výsledek byla skupinová fotka fotbalového mužstva New York Jets z  roku 1996. Druhá byla z webové stránky nemocnice tak známé, že o ní slyšel i on.

Málem zalapal po dechu, když uviděl titulek v  záhlaví stránky: NÁMĚSÍČNOST: PŘÍZNAKY A SYMPTOMY. O  tom mluvili ti záchranáři  – ten člověk byl zřejmě náměsíčný.

Pak se ozval zvonek nade dveřmi obchodu. Charlie si dal záležet, aby se usmíval, když vzhlédl od počítače. Ve dveřích stála nějaká popletená žena a hlava se jí kývala sem tam jako vějíř. „Dneska nemáte lilie?“ chtěla vědět.

„Promiňte, paní, ale nejsme květinářství,“ oznámil jí Charles.

Kniha nestvůr


36

„No tak dobře,“ povzdechla si. Ukázala na vázičku s  květinami ze zahrádky před domem Lairdových. „Tyhle sedmikrásky budou taky stačit.“

Charlie se jí neobtěžoval vysvětlovat, že květinky jsou jenom výzdoba. Zabalil je, vyinkasoval pět dolarů a strčil osamělou bankovku do pokladny.

Poslední dobou se to stávalo častěji a častěji. Svého času přitahovalo Hazelino herbárium zákazníky z celého státu. Přicházeli si pro Charlottin prostředek proti plísni nohou, bělidlo na zuby, narovnávač vlasů a osvěžovač psího dechu. Bestsellerem byla Charlottina speciální tinktura z kořene kozlíku lékařského, elixír tak účinný, že by pár kapek uspalo i rozzuřeného slona. Ale poslední dobou zapadaly police prachem. A lidé, kteří do krámku vešli, si jenom spletli dveře.

Charlotte dělala, co se dalo, aby přitáhla zákazníky zpět. Pořádala výprodeje a  speciální akce  – dokonce vyhlásila akci Uvař si svůj vlastní lektvar. Jenže nepřišel nikdo. Charlie do té doby o rodinné finanční situaci moc neuvažoval. Jenže pak šel jednou o půlnoci na záchod a uslyšel, jak se rodiče tiše baví. Tátův plat už na všechny účty nestačil. Lairdovi potřebovali peníze, pokud se mělo Hazelino herbárium udržet nad vodou. Charliemu připadalo, že jedinou cestou k jejich získání je kniha, kterou měl před sebou.

Charlotte na ní pracovala celé roky a poslední měsíce jí Charlie pomáhal. Našlo se v ní všechno, co věděli o  podsvětě. Když byla Charlotte v  Charlieho věku, prošla bránou ve věži purpurového zámečku a  první půlka knihy líčila její dobrodružství. Druhá polovina

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

přinášela tipy a rady každému, kdo se zasekne v podsvětě – ať už osobně nebo ve snech.

Charlie to Charlottino mistrovské dílo četl nejmíň desetkrát a kniha ho nadchla pokaždé, když ji otevřel. Jedna stránka radila „Jak se vypořádat se skřety“ a jiná část „Jak si užít zábavu s výplody vlastní fantazie!“ Ještě neviděl knihu tak poučnou a tak vzrušující. A nejlepší na ní byly Charlottiny pozoruhodné kresby. Obrázky nestvůr a  ghúlů a  všeho ostatního, co přichází v noci, vypadaly tak skutečné, až se zdálo, že vyskočí rovnou ze stránek. Charlie dokázal sedět a  listovat jimi celé hodiny, považoval tu knihu za naprosto geniální záležitost. Jenže ti, kdo ji měli vydat, si to bohužel nemysleli.

Charlotte rozeslala její kopie do tuctu nakladatelství po celé zemi. Odepsat se obtěžovala jenom dvě, obě z New Yorku. Chtěla se s autorkou sejít a Charlotte se tam začátkem příštího týdne chystala zajet. Charlie doufal, že to tam či tam vyjde. Dveře vyšetřovny se otevřely a krámek zaplnil mocný puch. Smrdělo to jako směs shnilých vajec, dětského pudru a koriandru a Charliemu se z toho dělalo nanic.

„Takže ho tím potírejte třikrát denně,“ říkala Charlotte. „S tím smradem bohužel nic nenaděláte. Ale do úterka by měla vyrážka zmizet.“

„Děkuji vám, paní Lairdová.“ Paní Tobiasová to dokázala říct tak, že to znělo naprosto nevděčně.

„Rádo se stalo. Jen dejte pozor, aby se Ollie k  těm keřům už nedostal.“

Pohled, který ženština věnovala Charlieho nevlastní matce, by dovedl zabíjet. Charlotte mu čelila svým nejnevinnějším úsměvem.

„Máš to u mě, Charlie,“ zašeptal Ollie, když procházel kolem a u toho se pořád škrábal.

„To nic,“ odpověděl. Díky jemu už Ollie pod keře nepoleze. Ale Charliemu do smíchu nebylo. Paní Tobiasová byla zazobaná a taky naštvaná.

„Vypadá to, že jsme přišli o dalšího zákazníka,“ poznamenala Charlotte a  sledovala, jak návštěva dusá pryč. „Ale tentokrát z toho mám radost.“ Položila ruku Charliemu na rameno. „Dneska se ti to povedlo. Nebýt tebe, bůhví kolikrát by Oliver ještě musel přijít.“

Charlie se zamračil. Paní Tobiasová už do Hazelina herbária nevkročí, a to jedině kvůli němu. Právě krámku ublížil, místo aby mu pomohl.

Kniha nestvůr


40

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Ale Charlotte si nevšimla, jak se Charlie kaboní. Pustila se do uklízení poliček, které srovnala už ráno. „Tak jak ses měl v poledne s Alfiem?“ zajímala se. „Co to bylo dneska, koblihy nebo zmrzlina?“

Charlie okamžitě ožil. Málem by zapomněl. „Šli jsme na zmrzku a stala se nám hrozně divná věc.“ Víc ani říkat nemusel, Charlotte si okamžitě přitáhla stoličku na druhé straně pultu, seděla a  mlčky poslouchala, dokud jí Charlie všechno nevypověděl.

„Podle mě můžeš být v klidu,“ řekla mu, když skončil. „Kdo ví, kdo to byl, ale noční můra ne.“

„Jak to víš?“ zeptal se. Myslel si to sám, ale rád se nechal ujistit.

„No tak předně jsi řekl, že ten muž začal po ráně do hlavy krvácet. Jsem si jistá, že noční můry nekrvácejí. Za druhé, záchranáři ho napojili k těm svým přístrojům. Hned by poznali, kdyby to nebyl člověk.“

Vysvětlila to výborně, to musel Charlie uznat. „Co s ním ale bylo špatně?“

„To nevím.“ Charlotte zabubnovala prsty o  pult, uvažovala. „Možná byl pod nějakými prášky. Nebo je tak divný sám od sebe. Kdo ví?“ Odmlčela se. „Zkontroloval jsi, jestli je brána zavřená, že?“

„Jasně,“ ujistil ji Charlie.

„Tak si přestaň dělat starosti!“ Maceška se naklonila přes pult a štípla ho do tváře. „V Cypřišovém Potoce žádné nestvůry nejsou.“

„Na to bych nespoléhal,“ ozval se hlas za ní. Dveře krámku byly otevřené a na prahu stál táta s Charlieho mladším bráškou Jackem.

Nikdo by nikdy neuhodl, že je Andrew Laird se svými brýlemi vědce a pěstěnými vousy bílá vrána rodiny. Ale z jejich čtveřice byl jediný, kdo neviděl bránu. Knihu, kterou jeho manželka sepsala, považoval jen za fantazii. Netušil, že popisuje skutečné tvory.

Charlotte naprosto jasně vysvětlila Charliemu a Jackovi, že si nepřeje, aby se táta dozvěděl pravdu o zámečku. Řekla, že si brána sama vybírá, kdo ji uvidí. Někteří vyvolení považovali svou schopnost za dar, jiní jí říkali prokletí. Ale jedno bylo jisté – znamenalo to celoživotní břemeno. A ona nechtěla, aby její manžel vláčel tu tíhu.

Charlotte vyskočila a vlepila mu na tvář pusu.

„Tys viděl v Cypřišovém Potoce nějakou nestvůru?“ zeptala se jakoby nic, ale Charles vycítil, že je nervózní.

Kniha nestvůr


42

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Andrew Laird zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli je to nestvůra, ale něco divného bloumá kolem. Nevěřili byste, co jsme s Jackem asi tak před hodinou viděli kulhat lesem.“

„No co, vlkodlaka?“ Charlotte ze sebe vymáčkla smích.

Charlie se pokusil taky zasmát, ale nevyšel z něj ani hlásek. Srdce mu bilo tak rychle, až se mu točila hlava.

„Ne,“ odpověděl Jack. „Podle mě to vypadalo spíš jako zombie.“

43

Říše snů

TŘETÍ KAPITOLA

R

ˇ

ÍŠE SNU

̊

Z

ombie si Charlieho našly v  okamžiku, kdy usnul.

Mohl to čekat. Myslel na živé mrtvé celý den, bylo

jasné, že se s nimi v noci potká ve snech.

Byly tři a v různých stadiích rozkladu. Postarší žena

jménem Maude, puberťák s hlavou úplně dohola, který

vyžadoval, aby se mu říkalo Fičák. U toho třetího se ne

dalo odhadnout, jestli je muž nebo žena. Na jmenovce

farmaceutické firmy Walgreens, která mu zůstala při

píchnutá na košili, stálo MORGAN. Hned se k Charlie

mu přihrnuli a obstoupili ho. Zapsal si za uši, aby je po

učil o významu respektování osobního prostoru.

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Čau, kámo.“ Fičák k  němu napřáhl ruku. Charlie mu s ní potřásl a dělal, že si nevšiml, jak mu odpadly tři prsty. „Nejvyšší čas, že ses přišel mrknout na starý kámoše.“

„Už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněl,“ přidala se Maude. Charlie měl pocit, že se ho chystá obejmout – a možná by to i udělala, kdyby měla ruce.

„S tímhle si hlavu nelamte,“ ujistil ji Charlie. „Na vás se zapomenout nedá. Jenomže když navštívím říši snů, snažím se být s mámou. A jak se vám tu vlastně líbí, bando?“

Charlie se s těmito živými mrtvými potkal při svých dobrodružstvích v podsvětě. Od té doby opustili kariéru nočních můr a rozhodli se, že se stanou normálními sny. Zatímco do podsvěta chodili lidé čelit strachu, v  říši snů mohli znovu prožívat příjemné vzpomínky a  vracet se ke všem svým nadějím a  touhám. Charlie nečekal, že v říši snů bude místo pro zombie, ale ukázalo se, že jsou dost oblíbené. Morgan a Maude se specializovali na halloweenské vzpomínky, zatímco Fičák byl průvodcem ve videohrách.

„Říše snů by se mi zamlouvala mnohem víc, nebýt těch šílených králíků všude kolem,“ pronesl Morgan jednoznačně mužským hlasem a ukázal na smečku bílých chlupatých koulí žvýkajících jetel. Jedna se obrátila, jako by to zaslechla, a ukázala hlavu, na níž nebylo nic než zející tlama plná zubů ostrých jako břitvy. „Člověče, z těch mám vážně bobky. Kdo může mít příjemný sny o takových potvorách?“

Charlie se kousl do rtu a uvažoval, jestli se Morgan někdy podíval do zrcadla. Dokud tuhle mrtvolu člověk nepoznal, byla děsivá úplně stejně jako ti králíci.

„Nevšímej si ho, bručouna jednoho,“ řekla Maude. „Když se nudí, vždycky si najde něco, na co může hudrat.“

„Když se nudí?“ podivil se Charlie.

Říše snů


46

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Jo, poslední dobou tu není do čeho píchnout,“ potvrdil Fičák. „Minulou neděli jsme si chvilku zahráli ve snu tvýho kamaráda Rocca, ale jinak...“ Nedopověděl, jen zoufale pokrčil rameny. „Asi jsem tu čekal trochu větší vzrůšo.“

„No, přišel jsem za vámi já!“ řekl Charlie, aby kamaráda rozveselil. „A když už jsem tady, hodila by se mi malá rada.“

„Od nás?“ ožila Maude.

„Jsme jedno velký ucho,“ hlásil se Morgan, kterému obě uši chyběly.

Charlie jim vylíčil muže, kterého viděli s  Alfiem. Dokonce předvedl, jak se šoural a  vrčel, ale když s představením skončil, zombie vrtěly hlavami.

„Tvá nevlastní máma měla pravdu. Ten pán nebyl noční můra,“ konstatovala Maude. Ukázala mu ošklivou ránu na rameni. „Našinci nekrvácí. Všechna ta krev, co lidi vidí v nočních můrách, je jenom naoko.“

„Koukej, ani zorničky nám nereagují.“ Morgan se naklonil blíž, aby si Charlie mohl prohlédnout krví podlitou bulvu.

„Jo, a  nakupovat hromadu barvy, to je to poslední, co by pořádná noční můra udělala, kdyby se dostala na druhou stranu.“ Fičákův smích zněl trochu šíleně a  pod jeho pohledem by spousta lidí znejistěla. Ale Charlie strach neměl. Věděl, že je tu v bezpečí. V říši snů se mu nikdy nic nestane.

„Tak co myslíte, že s tím člověkem bylo?“ vyptával se. „A proč by někdo jezdil až z Orvillských Vodopádů jenom proto, aby si zašel do železářství v  Cypřišovém Potoce?“

Fičáka přešel smích a  všechny tři zombie ztuhly. Charlie poznal, že živé mrtvé něco překvapilo.

„Co jsem řekl?“ zeptal se.

„Ten chlap, co jsi ho popisoval, byl z Orvillských Vodopádů?“ ujišťovala se Maude opatrně.

„Jo,“ potvrdil Charlie a připadal si napružený, jak už dlouho ne. „Vy to tam znáte?“

Zombie si vyměnily pohled.

„Pojď s náma,“ vybídl ho Morgan. „Něco bys měl vidět.“

Zombie se sunuly říší snů a Charlie šel za nimi. Bylo tu jasněji než v nejslunečnějším letním dni a všechno kolem se třpytilo a zářilo teplem milionu příjemných vzpomínek. Přes své vážné poslání Charlie cítil, jak se mu zvedá nálada.

Říše snů


48

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Prošli každoročním ředkvičkovým festivalem v Cypřišovém Potoce, minuli obří strom před knihovnou, ozdobený vánočními světýlky, a partu malých dětí stavějících obřího sněhuláka. Sledoval, jak nebe nad nimi exploduje ohňostrojem na Den nezávislosti.

„Všiml sis, jak je tu plno?“ zeptal se Morgan. „Podle mě je zrovna teď v říši snů víc než půlka tvého města.“

Charlie se rozhlédl a  viděl spoustu známých tváří. „Páni, tamhle je základka?“ Ukázal na krabicovitou budovu v dálce. Hřiště vedle ní se hemžilo drobnými postavičkami na prolézačkách. „Co se to tam děje?“

„Tak je to každou noc,“ líčil Fičák. „Od tý doby, co zmizel poslední ředitel, to tam žije.“

„A koukej. Tamhle vlevo,“ vybídla ho Maude.

Charlie zjistil, že hledí do výkladu cukrárny v Cypřišovém Potoce. Na stoličce uvnitř dřepěl Alfie a před sebou měl největší banánový pohár, jaký kdo kdy viděl.

„Je fajn mít tvýho kámoše Alfieho zpátky,“ řekl Morgan. „Chodil sem moc rád, ale dost dlouho jsme ho tu neviděli.“

„Řekněme, že poslední dobou sní hodně o počasí,“ zasmál se Charlie, ale zombie to nijak zvlášť nezajímalo. A  tak sevřel rty a  následoval je mlčky. Cypřišový Potok nechali za sebou a nějakou dobu putovali, dokud se Maude prudce nezarazila.

„To je ono,“ oznámila.

„Jo, jsme tady,“ potvrdil Morgan a zastavil se vedle ní.

Fičák se otřásl. „Teď mi přijde, že se sám bojím.“

Charlie se rozhlédl, snažil se zjistit, z čeho je Fičák tak nervózní. Ocitli se na kraji květinového parku uprostřed nějakého jiného města. Na jednom konci stála úhledná bílá radnice, fontána chrlila do vzduchu proudy vody. Na takovém místě se obyčejně shromažďují lidé. Charlie si dovedl představit, jak caparti běhají bosky po trávě a lidé roztahují piknikové deky. Ale při vší té roztomilosti na tom vážně bylo něco děsivého. Pak mu došlo, z čeho mu naskakuje husí kůže. Kromě fontány tam vládl naprostý klid a ticho. Neštěbetali tam ptáci a necvrlikala sarančata. Ve větvích nepobíhaly veverky, psi nezvedali nožky u záhonů. A nebylo vidět ani jediného člověka.

„Tohle bývalo moc oblíbený místo v říši snů,“ vykládal Fičák. „No jenom koukej. Je to tak roztomilý, že bych se z toho podělal. Umíš si představit, kolik dobrých vzpomínek tu muselo vzniknout? A teď to vypadá jako vystřižený z podsvěta.“

Říše snů


50

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Jenomže říše snů bez spáčů nemůže existovat,“ dodala Maud a obrátila se k Charliemu. „A sem nevkročila ani noha nejmíň týden. Vidíš, jak se to začíná rozplývat?“

Sotva to řekla, všiml si Charlie, že okraje budov jsou trochu rozmazané. Voda z fontány jako by se ve vzduchu vypařovala. Ani květiny nebyly tak pestré, jak by měly být.

„Já tomu nerozumím,“ zamračil se a obrátil se zpátky k zombii. „Co je to za místo? Proč jste mě sem přivedli?“

„Tohle jsou Orvillské Vodopády z  říše snů,“ řekl Morgan.

„Co se s nimi stalo?“ zeptal se Charlie. Pamatoval si, jak živo bylo ve snovém Cypřišovém Potoce. „Kam všichni zmizeli?“

„To nevíme,“ odpověděla Maude. „Nic takového se tu ještě nestalo.“

„Ale já myslím, že jedno je jasný,“ dodal Morgan. „V Orvillských Vodopádech se děje něco zlýho.“

Srážka komet

ČTVRTÁ KAPITOLA

SRÁŽKA KOMET

B

yla neděle ráno a  Charlie ležel a  už nespal, když

ucítil, jak se na jeho postel sápe šelma. Pomalu,

krůček za krůčkem se plížila po dece a kradla se mu k hlavě. Zavřel oči a ani se nehnul. Trpělivě čekal, až se vypasená chlupatá potvora málem usadila na svém oblíbeném místě – na jeho tváři. Pak, přesně v pravý čas, se prudce posadil.

„Ha!“ houkl na šelmu. „Mám tě!“

Charlottina ďábelská kočka Aggie, přistižena při činu, vztekle zamňoukala, seskočila z postele a uháněla ke dveřím.

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

Charlie se zase svezl do polštářů. Nikdy nezjistil, jak si vlastně otvírá dveře jeho pokoje. Ale dneska ráno měl větší starosti než eskamotérské kočky. Musel vymyslet, jak se dostat do Orvillských Vodopádů. Městečko leželo jenom třicet kilometrů od Cypřišového Potoka, ale Charlieho hlavním dopravním prostředkem bylo kolo a cesta do Orvillských Vodopádů vedla celou dobu do kopce.

Charlotte by ho tam odvezla, kdyby ji poprosil. Jenže na vlastní oči viděl, jak prázdno je v pokladně Hazelina herbária, a  nedělní odpoledne bývala nejrušnější prodejní dobou v týdnu. Druhý den ráno odlétala nevlastní máma do New Yorku a  krámek měl mít zavřeno v  pondělí i  v  úterý. Nemohli si dovolit třetí den bez tržby, a  tak Charlie celé ráno vymýšlel důvod, proč by ho tam měl odvézt táta. Nechtěl mu vykládat, že je městečko v hrozném nebezpečí, a kromě toho ho nenapadalo nic, co by Andrewa Lairda přesvědčilo, aby podnikl tu klikatou a zrádnou jízdu.

Někdy kolem desáté se Charlie oblékl a vydal se dolů za vůní jídla. Zrovna usedal ke kuchyňskému stolu, když se ozval telefon.

„Promiň,“ slyšel tátu, „ale právě se chystáme snídat. Řeknu Charliemu, aby ti zavolal, hned jak dojíme.“

Ale telefon od ucha neoddálil. Nakrčil čelo a  poslouchal, co říká volající. Charlie slyšel vzrušený hlas na druhém konci drátu i přes stůl.

„Hm, to chápu,“ zabručel Andrew Laird. „No to opravdu vypadá, že je to důležité. Správně. Ano, jasně.“ A  předal telefon Charliemu. „Tvůj kamarád je úplně bez sebe. Vyřiď to rychle.“

Kamarád nekamarád, Charlie neměl v úmyslu mluvit dlouho. I když se mu svíral žaludek, lákala ho omeleta s brokolicí a sýrem, kterou Charlotte právě servírovala.

„Charlie!“ Hlas na druhém konci patřil Roccovi Marquezovi, jednomu ze tří jeho nejlepších kamarádů. Zněl ustaraně. „Měl bys sem hned přijet!“

„Sem, to jako kam?“ zjišťoval Charlie poplašeně. V Roccově hlase znělo něco, co tam slýchal málokdy, a v pozadí svištěl vítr. Rocco nebyl doma.

„Na fotbalový stadion!“ prohlásil Rocco, jako by to bylo jasné. „S druhým týmem se děje něco fakt divnýho.“

„Jak divnýho?“ Charlie se odsunul od stolu a vstal. Chuť k jídlu ho právě přešla.

Srážka komet


SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Většina hráčů se courá po hřišti, jako by nevěděli,

kde jsou. Míč se kutálí kolem a oni se za ním neroz

běhnou. Já si tu při hře klidně telefonuju, a stejně vy

hráváme. A všichni rodiče na tribunách vypadají úpl

ně omráčení a  popletení. No a  trenér toho týmu je

úplně potrhlý. Má na čele obří šrám a nemá to ani za

vázaný a...“

Charlie si najednou vzpomněl na Winstona Lind

saye, člověka z železářství. Znak na jeho tričku vypa

dal jako hořící fotbalový míč. Trenér Roccových sou

peřů mu začínal připomínat záhadného cizince z Or

villských Vodopádů. Na žaludku se mu pomalu dělal

další uzel. „S jakým týmem

to hrajete?“ zeptal se.

„S  Kometama,“ od

pověděl Rocco. „Bý

vali nejlepší v  lize,

ale –“

„Z  jakýho města

jsou?“ přerušil ho

netrpělivě Charlie.

„Z Orvillských Vo

dopádů.“


Charliemu se zježily vlasy v zátylku. „Zavolej Alfiemu a Paige,“ pověřil Rocca. „Už si beru boty. Jsem tam do deseti minut.“ Když Charlie dorazil, skóre bylo 35:0 a do konce scházelo třicet vteřin. Dva hráči Komet běhali za míčem jako šílení, ale zbytek týmu klopýtal po hřišti jako banda mrtvol. Charlie se podíval na tribuny. Návštěva byla slabá a těch pár rodičů, kteří přišli, slintalo a něco si pro sebe mumlalo. Nic příjemného na pohled.

„Tak co tu hoří?“ ozval se hlas za Charliem.

Charlie nadskočil leknutím a  obrátil se. Stála tam Paige Bretterová, drobná, ale důrazná blondýnka, a  vypadalo to, že zrovna teď je pěkně naštvaná. „To jsem musela vylézt z postele, abych viděla, jak Roccův tým drtivě poráží soupeře? Co je na tom novýho? Jsou tak dobří, až je to nudný.“

Srážka komet


SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Rocco ti to neřekl?“ zeptal se Charlie.

„A co jako? Prý ‚Přiveď Alfieho‘. Ale toho máma nikam nepustila. Asi se uprostřed noci probudil a vyjedl všechnu zmrzku z ledničky. Jeho máma nemluvila moc mile.“

Charlie se málem zakřenil při vzpomínce, jak Alfie sedí v  cukrárně říše snů a  hoduje na obřím banánovém poháru. Pak se za ním ozvala píšťalka a vrátila ho zpátky k zápasu. Právě skončil. Dopadlo to 37:0. Charlie a Paige se dívali, jak jeden z hráčů Komet padl na kolena, vyčerpaný k smrti. Chvíli tak zůstal s hlavou opřenou o  zem. Byl to malý umazaný pihovatý kluk se špinavě blond vlasy, jeden ze dvou, kdo se mohli strhat, aby něco uhráli. Charlie sledoval Rocca, který přešel hřiště a  podal klukovi ruku. Jakmile se zvedl, dali se do řeči a za chvilku už Rocco vedl soupeře k Charliemu.

„Tohle je Kyle,“ představil ho Rocco a  povzbudivě do něj šťouchl. „Do toho. Řekni jim, co jsi zrovna řekl mně.“

Kluk se nervózně ohlédl přes rameno na trenéra. Charlie ho na tu dálku pořádně neviděl, ale zdálo se mu, že je to opravdu Winston Lindsay.

„Dělej,“ pobízel kluka Rocco. „Nám můžeš věřit. Možná pomůžeme.“

Ten chudák se prakticky klepal strachem. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se naklonil blíž a zašeptal: „U nás ve městě se něco děje.“

„Takže to není jenom v  týmu?“ zeptal se Charlie. „Ale v celých Orvillských Vodopádech?“

„Jo,“ potvrdil Kyle. „Skoro všichni kámoši vypadají jako tihle kluci. Moji rodiče taky. Tamhleto jsou oni.“ Ukázal na dvojici na tribuně. Jeho máma měla oči v sloup a tátovi visel jazyk z pusy. „Takhle vypadají už týden. Jako by jim vysadil mozek nebo co.“

Paige se zmateně zamračila. „Mozek jim musí fungovat. Přece sem dorazili, ne?“ namítla. „Koukají na

Srážka komet


58

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

fotbal a sedí na tribuně. Jak by se dostali do Cypřišového Potoka, kdyby jim nefungoval mozek? Jak by byli schopní řídit?“

Kluk bezmocně pokrčil rameny. „No byla to jízda za všechny prachy,“ přiznal. „Táta po cestě lízl strom a sejmul řadu poštovních schránek. Skoro pořád jsem měl zavřený oči.“

„Ale stejně řídil,“ řekla Paige nedůvěřivě.

Kyle pokrčil rameny. „Mátohy dělají všechno možný. Nevím jak, ale dělají.“

„Mátohy?“ opakoval Rocco.

„Tak jim říkám,“ vysvětlil Kyle. „Protože vypadají, jako by spali, ale přitom chodí.“

„Máš představu, jak se jim to stalo?“ naléhala Paige.

Kyleovi zbledla tvář o několik odstínů. „Vlastně asi jo.“

„Fakt? Jak?“ zeptal se Charlie a byl čím dál vzrušenější.

„Všichni zkoušejí to pití.“ Kluk se naklonil ještě blíž. Zašeptal, jako by měl strach, že je někdo poslouchá: „Říkají tomu elixír. Lidi to začali brát, protože se jim špatně spalo.“

„Měli noční můry?“ zeptal se Rocco.

„Jo,“ potvrdil Kyle. „Ale ne o nějakých nestvůrách. Aspoň já ne. Ve snu mě někdo sleduje. A pak mám ten pocit –“ otřásl se. „Že jsem zůstal úplně sám a nikdo mi nepomůže.“

„To zní hrozně,“ vydechla Paige.

„Taky že je. Celý naší rodině se zdál ten samý zlý sen, a tak táta přinesl domů ten elixír, je to pár dní. Máma mi to teď dává každý večer. Prý po tom noční můry zmizí. A když se každý den po celý měsíc vypije lahvička, bude vám super.“

„Ale ty to nepiješ,“ tipnul si Rocco.

„Ne. Radši budu mít zlý sny a cítit se pod psa. Když se nedívá, liju ten sajrajt z okna,“ pokračoval chlapec. „Ale brácha to vypil. A  takhle dopadl.“ Ukázal přes hřiště na kluka, který se právě chystal napochodovat přímo do brankové tyče.

„Kde to tvůj táta vzal?“ zajímalo Charlieho.

„Koupil.“ Vypadalo to, že se Kyleovi nechce vysvětlovat nic víc.

„To nám došlo,“ zafuněla Paige. „Ale kde to koupil?“

Kluk se zase ohlédl přes rameno a lekl se. Charlie si všiml, že se k  nim po hřišti sune Winston Lindsay. S tím obřím šrámem na čele na něj byl děsivý pohled.

Srážka komet


60

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

„Víte, já fakt, fakt musím jít,“ zaprosil kluk, málem se kroutil strachem. „Trenér nechce, abych o tom mluvil. Nikdo to nechce. Není bezpečný říkat o  elixíru něco špatnýho.“

Rocco popadl kluka za paži, než stačil zmizet. „Ale musíš nám říct, kde se ta věc kupuje!“

„V Orvillských Vodopádech je takový obchod s mraky ve výlohách,“ vyhrkl Kyle. „Ten si rozhodně nespletete. Ale musíte to vidět na vlastní oči, abyste uvěřili.“ A byl pryč.

Charlie přejel pohledem dav, který opouštěl tribuny. Jedna žena vrávorala k  východu s  rukama nataženýma před sebou. Dostala se na kraj tribuny a sestoupila z ní – přímo do prázdna. Charlie sebou škubl, když přistála na trávě na zadku, ale než jí někdo stačil pomoct, už byla zase na nohou a v pohybu. „Já myslím, že měl pravdu,“ řekl. „Ten elixír dělá lidem něco hroznýho s mozkem.“

„Víš jistě, že je to tím?“ zeptala se Paige. „Nemáme zvážit všechny možnosti, než uděláme nějaký závěr? Co když se nakazili nějakou vzácnou nemocí? Co když je tam něco ve vodě?“ Vytáhla telefon.

„Co děláš?“ chtěl vědět Charlie.

„Řeším záhadu,“ odpověděla. „V Orvillských Vodopádech žije moje teta Josephine.“

„Myslíš tu tetu, co tě někdy navštěvuje?“ zeptal se Rocco. Charlie si pomyslel, že to řekl dost ohleduplně. Josephine často zůstávala u  Bretterových, když byla kamarádčina máma moc nemocná, aby se o ni postarala.

„Jo, teta Josephine tam pracuje v  novinách. Pokud někdo ví, co se děje, tak to bude ona.“

Paige si držela telefon u ucha a kabonila se, jak ubíhaly vteřiny a nikdo to nebral.

„Nic?“ zeptal se Charlie. „Možná je v práci.“

Paige se podívala na telefon, jako by ho podezřívala, že je chyba v  něm. „Tam jí právě volám. Josephine o víkendech vždycky pracuje.“

„Klídek,“ konejšil ji Rocco. „Teta má prostě frmol.“

„Tím to nebude,“ zavrtěla hlavou Paige. „Volala jsem na hlavní linku novin. Má být dostupná každý den, ale nikdo to nebere.“

Srážka komet


62

SPÁNKOVÝ ELIXÍR

PÁTÁ KAPITOLA

SPÁNEK UŽ DNES

P

ři několika návštěvách Orvillských Vodopádů se

Charliemu pokaždé zdálo, že je to tak roztomilé městečko, že snad ani nemůže být skutečné. Centrum bylo plné obchůdků s naprostými zbytečnostmi – například luxusními utěrkami a  vyšívanými polštáři. A  domy, které střed městečka obklopovaly, byly odporně rozkošné. Dokonce i místní lidé mu připadali až moc usměvaví. Celé město se mu odjakživa zdálo jaksi strašidelné.

Ale když s  Paige dojeli na autobusovou zastávku

v  Orvillských Vodopádech, vypadalo to tam pustě.

Spánek už dnes

Před stanicí na lavičkách nikdo nečekal, nikdo se nemotal kolem prodejního automatu. Budka, kde se prodávaly l



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist