načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Noční lov - Robert Bryndza

Elektronická kniha: Noční lov
Autor:

Erika Fosterová v druhém případu stojí proti brutálnímu sériovému vrahovi a jak je jejím zvykem, její způsoby při vyšetřování se dostávají až na hranici únosnosti.


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  318
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  339 Kč
6%
naše sleva
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 85%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 425
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: z anglického originálu The night stalker ... přeložila Kateřina Elisová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0404-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Londýnské parné léto, začíná doba dovolených a okurková sezóna. A právě v tuto chvíli udeří zákeřný vrah. Jednou, podruhé, potřetí... Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová dostane případ na starosti a brzy její oddělení může zapomenout na dovolenou. Jak spolu vraždy souvisí je záhada, která nedá nikomu spát. U nakonec se ukazuje, že vrah je chytřejší a odhodlanější než kdokoliv čekal.

První román s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou je Dívka v ledu.

Zařazeno v kategoriích
Robert Bryndza - další tituly autora:
Dívka v ledu Dívka v ledu
Bryndza, Robert
Cena: 339 Kč
Láska ako prekážka Láska ako prekážka
Bryndza, Robert
Cena: 136 Kč
Noční lov Noční lov
Bryndza, Robert
Cena: 339 Kč
Ten pravý a tá ľavá Ten pravý a tá ľavá
Bryndza, Robert
Cena: 171 Kč
E-maily Coco Pinchardovej E-maily Coco Pinchardovej
Bryndza, Robert
Cena: 108 Kč
Dívka v ledu Dívka v ledu
Bryndza, Robert
Cena: 318 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Zdena Kolblova 2017-08-29 hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%
Zajímavá zápletka, vzrušující případ, kniha psaná spádem, plná napětí a strhujících zvratů. Pěkné svižné čtení. Ovšem příběh má jednu velkou slabinu a tou jsou postavy. Ne úplně všechny, ale většině z nich prostě něco nevěříme a nejhůře dopadla hlavní hrdinka, kde se sešel vzorec chování se značně odlišným charakterem. Škoda, jinak se to čte vážně moc dobře.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Robert Bryndza
NOČNÍ LOV















THE NIGHT STALKER
Robert Bryndza
THE NIGHT STALKER © Robert Bryndza 2016
Cover © Henry Steadman 2016
Translation © Kateřina Elisová 2017
© Grada Publishing, a. s., 2017
Z anglického originálu The Night Stalker, vydaného nakladatelstvím Bookouture
v roce 2016, přeložila Kateřina Elisová
Odpovědná redaktorka Markéta Šlaufová
Korektura Barbora Srncová
Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s., pod značkou Cosmopolis v Praze roku 2017
jako svou 6496. publikaci
Tisk CPI Moravia Books
Grada Publishing, a. s.,
U Průhonu 22, Praha 7
ISBN 978-80-271-9647-0 (ePub)
ISBN 978-80-271-9646-3 (pdf)
ISBN 978-80-271-0404-8 (print)
Tato kniha je fikce. Jména, postavy, podniky, organizace, místa a události jiné než běžně
známé jsou buď produktem autorovy fantazie, nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv
podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, událostmi nebo místy je zcela
náhodná.
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.





Pro Jána, Rikyho a Lolu.
Svět jasný dobra vadne, v spánek klesá,
an zloboh noční nad kořistí plesá.
– William Shakespeare,
Macbeth (překlad J. J. Kolár)










– 9 –
KAPITOLA 1
B
yla parná letní noc na konci června. Černě oblečená postava
běžela lehce a s rozhodným soustředěním temnotou. Její kroky
nevydávaly téměř žádný zvuk, když se nohy dotýkaly úzké špinavé
cestičky a  ladně se snažily vyhnout jakémukoli kontaktu s  hustým
podrostem mezi stromy a keři. Zdálo se, jako by se nad listím vzná -
šel pouhý stín.
Z noční oblohy byl vidět jen úzký pruh mezi stromy vysoko nad
zemí. Světla z města vrhala temné odlesky na okolní houští. Drobná
postava připomínající stín doběhla k  prostřihu v  houští a  prudce
zastavila, ostražitě, bez dechu a s bušícím srdcem.
Modrobílý proud světla ozářil okolí, jakmile vlak vyrážející
v 19:39 na London Bridge vypnul dieselový pohon a vysunul
kovová ramena k elektrickému vedení nad sebou. Když kolem
projížděly prázdné vagony, stín se přikrčil. Následovaly další dva záblesky
a poté vlak zmizel. Úzký pruh houští se opět ponořil do tmy.
Stín se znovu rozběhl a  nehlučně se vznášel po cestě, která se
mírně stáčela směrem od kolejí. Po levé straně stromy začínaly
řídRobert Bryndza
– 10 –
nout, takže odhalily výhled na řadové domy. Postava zaznamenala
rychlý sled záběrů na zahrady vzadu za domy, jež se kolem ní mí -
haly. Upravené pruhy se zahradním nábytkem, přístavky na nářadí,
houpačky – to vše se stále utápělo v těžkém nočním vzduchu.
Konečně se objevil ten dům. Jednalo se o  viktoriánský řadový
domek, který se zepředu ničím nelišil od ostatních staveb v  ulici.
Tři podlaží světlých cihel, ale majitel nechal za dům přistavět velkou
zasklenou přístavbu, která rozšiřovala přízemí. Stín o majiteli věděl
vše. A také znal dispozice domu. Znal i majitelův denní rozvrh. A co
je nejdůležitější – také věděl, že dnes v noci je sám.
Stín se na konci zahrady zastavil. U drátěného plotu, který
odděloval zahradu od špinavé cestičky, rostl mohutný strom. V jednom
místě se pletivo zařezávalo do kmene a  zrezavělá kovová tyč
rozšklebila záhyby kůry, takže vypadala jako velká ústa bez rtů.
Neproniknutelná koruna listí zakrývala výhled z  domu na železniční
trať. Několik předešlých nocí stín podnikl stejnou cestu a  pečlivě
přeštípal okraj pletiva a znovu ho volně připnul zpět na své původní
místo. Nyní bylo snadné pletivo nadzvednout. Postava se přikrčila
a  prolezla dírou. Protože už celé týdny nepršelo, tráva byla suchá
a zem rozpraskaná. Stín se pod stromem postavil a rychlým
a plynulým pohybem přelétl trávník.
Na zadní stěně domu visela klimatizační jednotka. Hlasité
hučení překrývalo slabé praskání kroků dopadajících na štěrk, jenž
lemoval úzkou cestičku vedoucí mezi skleněnou přístavbou a 
sousedním domem. Stín doběhl k nízkému výsuvnému oknu a skrčil se
pod širokou okenní římsou. Z  okna vycházelo světlo, které na zdi
sousedního domu vytvářelo žlutý čtverec. Postava si stáhla hlouběji





NOČNÍ LOV
– 11 –
do očí kapuci běžeckého dresu a  pomalu se sunula vzhůru, aby se
přes římsu mohla podívat do domu.
Muži uvnitř bylo dost přes čtyřicet, byl vysoký a dobře stavě -
ný. Na sobě měl světle hnědé kalhoty a  bílou košili s 
vyhrnutými rukávy. Muž se pohyboval po ohromné kuchyni. Z  jedné ze
skříněk vytáhl skleničku a nalil si červené víno. Vydatně se napil
a  skleničku znovu doplnil. Na lince ležela krabička s  hotovým
jídlem. Muž ji zvedl, sundal papírový obal a  vývrtkou propíchl
plastové víčko.
Postavou se vzdouvala vlna nenávisti. Při pohledu na muže ale
zároveň cítila opojení, protože věděla, že své nenávisti může dát
volný průchod.
Muž v kuchyni navolil program na mikrovlnné troubě a položil
krabičku s jídlem dovnitř. Ozvalo se pípnutí a digitální odpočítávání
začalo.
Šest minut.
Muž se znovu napil vína a odešel z kuchyně. Za okamžik se
rozsvítilo světlo v okně koupelny přímo nad přikrčeným stínem. Okno
se pootevřelo a poté byl slyšet skřípot doprovázející otáčení zašlých
kohoutků u sprchy.
S bušením srdce se stín u okna rychle pustil do práce – rozepnul
zip opasku na peníze, ze kterého vytáhl malý plochý šroubovák. Ten
zastrčil do štěrbiny, kde okno doléhalo na římsu. S vynaložením
nevelkého tlaku se s trhnutím uvolnilo. Výsuvné sklo hladce
vyklouzlo nahoru a  stín se vzniklým prostorem protáhl dovnitř. Hotovo.
Všechno to plánování, léta úzkosti a bolesti...
Čtyři minuty.





Robert Bryndza
Když postava vkročila do kuchyně, její pohyby se opět zrychlily.
Vytáhla malou plastovou stříkačku a  čirý obsah vystříkla do skle -
ničky s červeným vínem. Když držela skleničku v ruce, jemně s ní
zakroužila a poté ji opatrně postavila zpět na desku z černé žuly.
Stín se na chvíli zastavil. Poslouchal a  vychutnával si studený
vzduch z klimatizace. Černá žulová deska se pod světly třpytila.
Tři minuty.
Stín rychle přešel přes kuchyň, minul dřevěný sloupek u  paty
schodiště a vklouzl do temnoty za dveřmi do obývacího pokoje. Za
okamžik po schodech sešel muž, zahalený pouze do ručníku.
Mikrovlnná trouba třikrát hlasitě zapípala, čímž dala najevo, že má
hotovo. Kroky mužových bosých nohou byly tiché a ve vzduchu byla
cítit jeho čistá kůže. Stín zaslechl cinknutí, jak muž vytahoval ze
zásuvky příbor, a zavrzání židle na dřevěné podlaze, když se posadil
k jídlu.
Postava zhluboka vydechla. Poté opustila přítmí a vystoupala
nahoru po schodišti.
Aby vše sledovala.
Aby počkala.
Aby se domohla dlouho očekávané odplaty.





– 13 –
KAPITOLA 2
O čtyři dny později
N
oční vzduch na tiché ulici jižního Londýna byl dusný a  vlhký.
Můry třepotaly křídly a  nalétávaly do oblouku z  oranžového
světla pouličních lamp lemujících řadu domků. Estelle Munroová se
šourala po chodníku, protože jí artritida nedovolovala jít rychleji.
Když se ocitla v blízkosti světla, sestoupila z chodníku na silnici. Za -
sténala, protože ji stálo značné úsilí zdolat obrubník, ale strach z můr
byl silnější než bolest, kterou cítila v artritických kolenou.
Estelle opatrně prošla mezi dvěma zaparkovanými auty
a obloukem se vyhýbala lampám. Cítila teplo, které z asfaltu vyzařovalo po
předešlém slunečném dni. Vlna horka trvala už druhý týden
a ubíjela obyvatele Londýna i celé jihovýchodní Anglie. Estellino srdce,
stejně jako srdce tisíců dalších starších lidí, protestovalo. V  dálce
slyšela ječení sirény sanitky, která jako by odrážela její vlastní
myšlenky. Estelle si oddechla, když zjistila, že další dvě lampy jsou
rozbité, a pomalu a bolestivě prošla opatrně mezi dvěma vozy a znovu
se vrátila na chodník.
Nabídla se, že bude krmit kočku svého syna Gregoryho, zatímco
bude pryč. Neměla kočky ráda. Nabídla to jen proto, aby se mohla
porozhlédnout po domě a zjistit, jak to její syn zvládá od chvíle, kdy





Robert Bryndza
– 14 –
ho opustila jeho žena Penny, která s sebou odvedla i Estellina pěti -
letého vnuka Petera.
Když Estelle došla až k  bráně  Gregoryho hezkého řadového
domu, nemohla popadnout dech a pot z ní jen lil. Podle jejího
názoru to byl nejhezčí dům z celé ulice. Vytáhla velký kapesník, který
měla složený pod ramínkem podprsenky, a z obličeje si setřela pot.
Vylovila klíč a oranžové světlo pouliční lampy zčeřilo sklo
vchodových dveří. Když je Estelle otevřela, narazila na hradbu
nedýchatelného horka. Váhavě vstoupila dovnitř a  zastavila se na rohožce,
na níž ležely rozházené dopisy. Cvakla vypínačem u dveří, ale hala
dál tonula ve tmě.
„K čertu, už zase,“ zamumlala a zavřela za sebou. Když sbírala
poštu z podlahy, uvědomila si, že k výpadku elektřiny došlo v době, kdy
Gregory není doma, už potřetí. Jednou to způsobila světla v akváriu,
podruhé nechala Penny svítit světlo v koupelně a žárovka praskla.
Estelle vylovila z kabelky telefon a její nemotorné prsty s velkými
klouby odemkly obrazovku. Proud matného světla dopadl na
vzdálenost několika desítek centimetrů před ni a  ozářil světlý koberec
a úzké stěny. Povyskočila, když ve velkém zrcadle po levé straně
uviděla vlastní odraz, v němž vypadala jako duch. Mdlé světlo
dodávalo liliím na její halence bez rukávů inkoustový nádech, takže
působily jedovatě. Namířila světlo z telefonu dolů na koberec a pomalu
postupovala směrem ke dveřím do obývacího pokoje. Rukou se
přitom snažila na stěně nahmatat vypínač, aby se ujistila, že nejde jen
o prasklou žárovku v hale. Zacvakala vypínačem, ale nic se nestalo.
Pak obrazovka telefonu zhasla, takže se Estelle ponořila do
naprosté tmy. Ticho přerušoval pouze zvuk namáhavého oddechování.





NOČNÍ LOV
– 15 –
Začínala panikařit a nemotorně se snažila telefon znovu odemknout.
Artrózou postižené prsty se nejdřív nepohybovaly dostatečně rych -
le, ale nakonec se jí to podařilo. Obrazovka se opět rozsvítila
a ozářila pokoj kuželem matného namodralého světla.
V domě bylo nedýchatelně. Horko ji obklopovalo a lepilo se na
ni, takže měla dojem, že jí ucpává i  uši. Jako kdyby se ocitla pod
vodou. Vzduchem poletovaly částice prachu, mračno mušek se tiše
vznášelo nad velkým porcelánovým podnosem plným hnědých
dřevěných koulí, který stál na konferenčním stolku.
„Je to jen výpadek proudu!“ vyštěkla a  její hlas se ostře odrazil
od železného krbu. Zlobila se sama na sebe, že panikaří. Jedná se
jen o  jistič, o  nic víc. Aby dokázala, že se není opravdu čeho bát,
rozhodla se, že se nejdřív napije studené vody a pak vyřeší problém
s  elektřinou. Otočila se a  cílevědomě zamířila do kuchyně, ruku,
v níž držela telefon, nataženou před sebe.
Kuchyň, která zabírala skleněnou přístavbu a zasahovala
hluboko do zahrady, vypadala v nejasném světle trochu jako jeskyně.
Estelle si připadala zranitelně a jakoby odhaleně. Zdálky slyšela rychle
projíždějící soupravu a klapání, jak vlak najel na trať vedoucí kolem
zahrady za domem. Estelle došla ke skříňce a  vyndala si z  ní
skleničku. Pot stékající do očí ji začal štípat. Holou paží si otřela obličej.
Přešla ke dřezu a naplnila sklenici. Když se napila, ušklíbla se. Voda
byla vlažná.
Světlo na telefonu opět zhaslo. Ticho prolomila rána
přicházející seshora. Estelle vypadla sklenice z  ruky. Roztříštila se a  voda se
rozprskla po dřevěné podlaze. Srdce jí pulzovalo a zrychleně
bušilo. Znovu se zaposlouchala a nad sebou slyšela další škrábavý zvuk.





Robert Bryndza
– 16 –
V nádobě na kuchyňské potřeby, stojící na lince, nahmatala váleček.
Pak přešla pod schodiště.
„Kdo je tam? Mám pepřový sprej a volám policii!“ křikla nahoru
do tmy.
Odpovědí bylo ticho. Vedro se zdálo nesnesitelné. Nápad, že proslí -
dí synův dům, upadl v zapomnění. Estelle si teď přála jediné – sledovat
záznamy z Wimbledonu ve svém útulném a jasně osvětleném domě.
Ve stínu se něco mihlo a zamířilo ze schodiště přímo k ní. Estelle
strachy ustoupila dozadu a téměř upustila telefon. Pak poznala, že je
to kočka. Zastavila se a začala se jí otírat o nohy.
„Bože můj, ty jsi mě vyděsila!“ řekla Estelle s úlevou. Cítila, jak
se jí bušící srdce uklidňuje. Z  mezipatra k  ní dolů zavanul
odporný puch. „Přesně tohle jsem potřebovala. Že jsi tam nahoře udělala
něco ošklivýho? Máš tady kočičí záchod i dvířka ven na zahradu.“
Kočka se nenuceně podívala nahoru na Estelle, která měla pro
jednou z její přítomnosti radost. „Tak pojď, nakrmím tě.“
Estelle se uklidnila a kočka ji následovala ke skříni pod
schodištěm. Zatímco Estelle hledala rozvodnou skříň, dovolila kočce, aby se
jí třela o nohy. Když uvolnila malou plastovou záklopku, zjistila, že
elektřina je odpojená ze sítě. To je divné. Cvakla spínačem a v hale se
rozzářila světla. Zdálky se ozvalo pípnutí a klimatizace se s hučením
probudila k životu.
Vrátila se do kuchyně a  rozsvítila světla. Místnost i  její vlastní
obraz se odrážely od ohromných oken. Kočka vyskočila na linku
a  tázavě pozorovala, jak Estelle zametá střepy. Jakmile skončila
s rozbitou skleničkou, otevřela sáček se žrádlem pro kočky,
vymačkala ho na talířek a ten položila na kamennou kuchyňskou podlahu.





NOČNÍ LOV
Klimatizace pracovala rychle. Estelle chvíli stála a nechala se ovívat
studeným vzduchem. Pozorovala kočku, která elegantně uždibovala
a olizovala svým růžovým jazýčkem kostku masa zalitého v rosolu.
Zápach se stával intenzivnější a záhy naplnil kuchyň, protože klima -
tizace nasávala vzduch v celém domě. Kočka dojedla a prázdný talířek
zacinkal. Pak přeběhla ke skleněné stěně, protáhla se dvířky a zmizela.
„Nažere se a uteče. A mě nechá, abych po ní uklidila,“ řekla
Estelle. Popadla hadr a staré noviny a vydala se ke schodišti. Nahoru
stoupala pomalu, protože její kolena vzdorovala. Každým krokem
vzhůru horko a zápach sílily. Vrchní část schodiště byla dobře
osvětlená. Estelle metodicky zkontrolovala prázdnou koupelnu,
hostinský pokoj a podívala se i pod stůl v malé pracovně. Nikde
nezaznamenala žádné známky kočičí přítomnosti.
Když došla ke dveřím hlavní ložnice, zápach se stal absolutně
nesnesitelným. Zvedal se jí žaludek. Nejhorší smrad ze všech je ten po
kočkách, prolétlo jí hlavou.
Když otevřela dveře do ložnice, rozsvítila. Ve vzduchu bzučely
a  hučely mouchy. Manželská postel s  tmavě modrou přikrývkou
byla rozestlaná. Na posteli ležel rovně na zádech nahý muž. Hlava
se skrývala v  pevně utaženém plastovém pytli. Paže měl přiváza -
né k čelu postele. Vypoulené oči groteskně zíraly přes pytel. Estelle
chvíli trvalo, než si uvědomila, kdo to je.
Byl to Gregory.
Její syn.
A pak Estelle udělala něco, co už neudělala celé roky.
Začala ječet.





– 18 –
KAPITOLA 3
T
ak nepříjemnou společenskou večeři nezažila detektiv
šéfinspektor Erika Fosterová už hodně dlouho. Když její hostitel
Isaac Strong rovnal do myčky nádobí a příbory, v místnosti vládlo
trapné ticho přerušované tichým vrčením elektrického ventilátoru,
který stál v rohu. Horko ale nemírnil, naopak jen posílal teplé vlny
přes celou kuchyň.
„Děkuju za pozvání, ty lasagne byly vynikající,“ řekla, když jí Isaac
bral talíř.
„Na bešamel jsem použil odtučněnou smetanu,“ odpověděl.
„Poznala bys to?“
„Ne.“
Isaac se znovu vrátil k myčce a Erika pohledem bloudila po
kuchyni. Místnost byla elegantní a  zařízená ve francouzském stylu –
skříňky ručně natřené bílou barvou, pracovní desky ze světlého
dřeva a  těžký dřez značky Butler z  bílé keramiky. Erika se ptala sama
sebe, jestli se Isaac, forenzní patolog, záměrně vyhýbá nerezové
oceli. Její oči se zastavily na Isaacově bývalém příteli Stephenu Linleym,
který seděl u velkého kuchyňského stolu naproti ní. Rty měl sevřené
a  podezřívavě si ji měřil. Byl mladší než Erika a  Isaac, hádala, že
mu je pětatřicet. Měl urostlou postavu Adónise a krásnou tvář, ale





NOČNÍ LOV
– 19 –
v jeho výrazu probleskovala určitá mazanost, která se jí nelíbila. Po -
kusila se jeho neklid rozptýlit, takže se usmála. Napila se vína a pak
se přinutila něco říct. Ticho začínalo být nepříjemné.
To se obvykle během společných večeří s Isaacem nestávalo. Za
poslední rok spolu jedli v jeho útulné francouzské kuchyni
několikrát. Smáli se, prozradili si několik tajemství a Erika cítila, že mezi
nimi vzniká opravdu silné přátelství. Před nikým jiným se
nedokázala tak otevřít ohledně smrti svého manžela Marka, jenž zemřel
před necelými dvěma roky, jako před Isaacem. A Isaac jí na oplátku
vyprávěl o tom, jak ztratil svou životní lásku, Stephena.
Jenže Mark zemřel tragicky ve službě během policejní razie,
kdežto Stephen zlomil Isaacovi srdce tím, že ho opustil kvůli jinému muži.
Proto byla Erika tak překvapená, že Stephena vidí, když k večeru
přišla. I když možná že to nebylo až takové překvapení – spíš měla
pocit přepadení ze zálohy.
I  když ve Velké Británii žila už víc než pětadvacet let, přála si,
aby večeře probíhala na jejím rodném Slovensku. Na Slovensku lidé
jednají přímo.
O co tady jde? Měl jsi mě varovat! Proč jsi mi neřekl, že přijde tvůj
idiotský ex-partner? Zbláznil ses, že si ho necháš znovu vstoupit do
života, po tom, co ti provedl?
Přesně tohle chtěla zařvat, když vstoupila do kuchyně a  viděla
Stephena, který jakoby lenivě seděl u stolu v kraťasech a tričku. Ale
cítila by se trapně a  britská zdvořilostní konvence diktovala, aby
vzniklou situaci všichni přešli a tvářili se, že je vše normální.
„Dá si někdo kávu?“ zeptal se Isaac. Zavřel myčku a  otočil se
čelem k nim. Byl to vysoký a hezký muž s hustými tmavými vlasy,





Robert Bryndza
– 20 –
které nosil sčesané z  vysokého čela. Nad velkýma tmavýma očima
měl tenké a  pečlivě tvarované obočí, jež dokázal svraštit nebo po -
zvednout tak, že vyjadřovalo veškeré odstíny sarkastických emocí.
Dnes večer na něm bylo vidět ale jen to, že se cítí trapně.
Stephen zakroužil skleničkou s bílým vínem a podíval se do
prostoru mezi Eriku a Isaaca. „Káva už teď? Isaacu, vždyť není ještě ani
osm a je příšerný horko. Otevři ještě víno.“
„Já bych si kafe dala ráda, děkuju,“ opáčila Erika.
„Jestli musíte mít kafe, tak aspoň použij ten přístroj,“
poznamenal Stephen a  s  nádechem vymezování území dodal: „Řekl ti to?
Koupil jsem mu Nespresso. Stálo balík. Zaplatil jsem ho ze zálohy
na novou knížku.“
Erika se mdle usmála a  z  misky uprostřed stolu si nabídla
praženou mandli. Když ji drtila mezi zuby, měla pocit, jako kdyby se
prokousávala tichem. U  jídla, které probíhalo v  trapném ovzduší,
Stephen obstaral téměř veškerou konverzaci. Do detailů jim
popisoval detektivní román, který právě píše. Nezdráhal se ani zasvěceně
vyprávět o forenzním profilování, což Erice připadalo poměrně
humorné, protože Isaac patří k nejlepším forenzním patologům v zemi
a ona sama jako detektiv šéfinspektor londýnské Metropolitní
policie úspěšně vyřešila celou řadu případů skutečných vražd.
Isaac se pustil do přípravy kávy a zapnul rádio. Ticho přerušila
Madonna se svojí písničkou Like a Prayer.
„Zesil to! Já tuhle popovou královnu miluju,“ řekl Stephen.
„Poslechneme si něco trochu serióznějšího,“ navrhl Isaac a začal
ladit rádio, dokud Madonnin pištivý hlas nenahradily sladce truch -
livé tóny houslí.





NOČNÍ LOV
– 21 –
„Jestli on náhodou není gay,“ poznamenal Stephen a obrátil oči
v sloup.
„Stevie, jen jsem si myslel, že by se právě teď víc hodilo něco
vážnějšího,“ řekl Isaac.
„Bože, vždyť ti není osmdesát! Chce to trochu zábavy. Eriko, co
bys chtěla dělat? Co děláš, když se chceš bavit?“
V Eričiných očích byl Stephen zvláštním hostitelem. Oblékl se jako
atlet, který je členem prestižní americké univerzitní ligy, ale
pohyboval se asi s takovou lehkostí, jako kdyby dosahoval jen úrovně
okresního přeboru. Překřížil nohy, našpulil rty a čekal na její odpověď.
„Myslím... myslím, že si půjdu zakouřit,“ odpověděla Erika
a natáhla se pro tašku.
„Dveře nahoře nejsou zamčené,“ řekl Isaac a  podíval se na ni
omluvným pohledem. Přinutila se usmát a odešla z kuchyně.
Isaac žil v  domě ve čtvrti Blackheath kousek od Greenwiche.
K  hostinskému pokoji v  patře patřil i  malý balkon. Erika
otevřela skleněné dveře, vyšla ven a  zapálila si cigaretu. Kouř vyfoukla
směrem k temné obloze. Cítila intenzitu večerního horka. Letní noc
byla jasná, ale hvězdy svítily nevýrazně v oparu světelného smogu,
způsobeném městem rozprostírajícím se před ní. Když sledovala
laserovou stopu z  Greenwichské observatoře, musela zaklonit hlavu,
protože mizela až hodně vysoko mezi hvězdami. Znovu zhluboka
potáhla z cigarety a zaposlouchala se do zpěvu cvrčků, který
přicházel z tmavého kouta zahrady pod ní a mísil se s hukotem dopravy na
rušné silnici za zahradou.
Není příliš drsná ve svém hodnocení skutečnosti, že Isaac opět
pouští Stephena do svého života? Není to jen proto, že žárlí, protože





Robert Bryndza
– 22 –
její přítel už není volný? Ne – ona chce pro Isaaca jen to nejlepší
a Stephen Linley je toxické individuum. S pocitem smutku si uvědo -
mila, že v Isaacově životě možná nebude dost místa pro ně pro oba,
pro ni i Stephena.
Přemýšlela o malém a skromně zařízeném bytě, který se
sebezapřením nazývala svým domovem. A také myslela na osamělé noci,
které tráví v posteli zíráním do tmy. Erika a Mark své životy sdíleli
nejen jako manželé. Byli to kolegové, kteří spolu kdysi nastoupili
k  Manchesterské policii. Eričina hvězda u  policie rychle stoupala
a  záhy se dočkala povýšení na detektiva šéfinspektora. Měla vyšší
hodnost než Mark, ale Mark ji za to miloval ještě víc.
A  pak, téměř před dvěma lety, velela katastrofální drogové
razii, při které Mark a  další čtyři kolegové zemřeli. Poté se dlouhou
dobu zdálo, že smutek a břímě viny jsou tak obrovské, že je
nedokáže překonat. Erika se snažila najít si vlastní místo ve světě bez svého
manžela. Nový začátek v Londýně byl tvrdý, ale její práce v oddělení
vražd a závažných zločinů, které bylo součástí Metropolitní policie,
bylo jediným místem, kam dokázala svou energii směřovat. Ale její
kdysi hvězdná kariéra teď uvízla na mělčině. Byla přímým,
cílevědomým a chytrým důstojníkem, který nestrpěl hlupáky, ale neměla
čas zabývat se politikou oddělení a několikrát se dostala do střetu se
svými nadřízenými, takže si udělala pár mocných nepřátel.
Erika si zapálila další cigaretu. Rozhodovala se, jestli by se
neměla omluvit a rychle odejít, ale vtom se skleněné dveře za ní otevřely.
Isaac se roztržitě rozhlížel a nakonec vešel na balkon.
„Dáš mi jednu?“ zeptal se a přešel k Erice, která stála u železného
zábradlí. Usmála se a  nabídla mu krabičku. Jednu cigaretu vytáhl.





NOČNÍ LOV
– 23 –
Držel ji ve své velké a elegantní ruce a naklonil se k Erice, aby mu ji
připálila.
„Omlouvám se, dneska jsem to vážně zvoral,“ řekl, napřímil se
a vyfoukl kouř.
„Je to tvůj život,“ opáčila Erika. „Ale mohl jsi mě předem upo -
zornit.“
„Všechno se to stalo hrozně rychle. Dneska ráno se objevil
u dveří a  celý den jsme si povídali... Nebudu to zdlouhavě vysvětlovat.
Bylo pozdě, abych večeři rušil. A ani bych ji rušit nechtěl.“
Erika v jeho tváři zaznamenala úzkost a obavy. „Isaacu, nemusíš
mi nic vysvětlovat. Ale na tvém místě bych jako vysvětlení použila
chtíč. Prostě tě přemohl chtíč. To je poměrně odpustitelné.“
„Vím, že je to komplikovaný člověk, ale když jsme spolu sami,
je jiný. Je zranitelný. Myslíš, že kdybych na to šel správně, kdybych
nastavil určité hranice, tak by to tentokrát mohlo fungovat?“
„Možná... Přinejmenším tě nemůže znovu zabít,“ připustila
Erika sarkasticky.
Stephen vytvořil podle Isaaca forenzního patologa, který
vystupoval v jeho románech, ale pak postavu jednoduše nechal zabít
během poměrně barvité bitky homosexuálů.
„Mluvím vážně. Co myslíš, že bych měl udělat?“ zeptal se Isaac
s pohledem plným úzkosti.
Erika si povzdechla a vzala jeho ruku do svých. „Nechceš slyšet,
co si myslím. Jsem ráda, že jsme přátelé.“
„Eriko, já si tvého názoru cením. Prosím, řekni mi, co bych měl
dělat...“





Robert Bryndza
Ozvalo se zavrzání, skleněné dveře se otevřely a vstoupil Stephen.
Byl naboso a v ruce držel skleničku plnou whisky a ledu. „Řekni mu,
co by měl dělat? A s čím?“ zeptal se tichým hlasem.
Trapné ticho přerušil výstražný tón upozorňující na novou zprá -
vu, který se ozval z  hloubi Eričiny kabelky. Vylovila telefon a  při
čtení zprávy se zamračila.
„Je všechno v pořádku?“ zajímalo Isaaca.
„Našlo se tělo bílého muže v domě na Laurel Road v parku
Honor Oak. Jedná se o  podezřelé úmrtí,“ odpověděla Erika a  dodala:
„Sakra, nemám tady auto. Přijela jsem taxíkem.“
„Stejně budeš muset zavolat forenzního patologa. Můžu tě vzít
svým?“ nabídl se Isaac.
„Neměl jsi mít dneska volno?“ zeptal se Stephen rozhořčeně.
„Stevie, pořád jsem ve službě,“ odpověděl Isaac. Vypadal, že se
už nemůže dočkat, až bude pryč.
„Tak dobře, pojďme,“ řekla Erika. Nedokázala odolat a  směrem
k Stephenovi prohodila: „Zdá se, že káva z tvého přístroje bude
muset počkat.“





– 25 –
KAPITOLA 4
O
  půl hodiny později dorazili Erika a  Isaac na Laurel Road. Jejich
trapná večeře rychle upadla v zapomnění. Policejní páska uzaví -
rala ulici v obou směrech a oddělovala policejní vozy a doprovodná
vozidla, která patřila do kordonu, což byla policejní dodávka, čtyři
policejní auta a záchranka. Modrá světla pulzovala dlouhou ulicí řadových
domů. V několika oknech a dveřích stáli sousedé a zírali na scénu.
Detektiv inspektor Mossová, jedna z kolegů, kterým Erika
opravdu věřila, přešla k jejich autu, které zaparkovali necelých sto metrů
za policejním kordonem. Mossová nebyla příliš vysoká, měla
statnou postavu a  notně se v  horku potila nehledě na skutečnost, že
na sobě měla sukni ke kolenům a  lehkou halenku. Zrzavé vlasy si
sčesala z obličeje posetého pihami – pár pih jí pod okem vytvořilo
malou kapku, která vypadala jako slza. To ovšem nic neměnilo na
skutečnosti, že byla velká optimistka. Když přišla k  autu, obdařila
Eriku a Isaaca ironickým úsměvem.
„Dobrý večer, šéfe. Dobrý večer, doktore Strongu.“
„Dobrý, Mossová,“ odpověděl Isaac.
„Zdravím. Kdo jsou všichni ti lidé?“ zeptala se Erika, když došli
k  policejní pásce, u  níž postávala skupinka unaveně vyhlížejících
mužů a žen, zvědavých, co se děje.





Robert Bryndza
– 26 –
„Lidi, co přijeli z  centra domů a  zjistili, že jejich ulice se stala
místem činu,“ odpověděla Mossová.
„Ale já bydlím hned támhle,“ řekl jeden muž a aktovkou ukázal
na druhý dům od nich. V obličeji byl rudý, vypadal mrzutě a řídké
vlasy se mu přilepily k hlavě. Když Mossová, Erika a Isaac došli na
jeho úroveň u policejní pásky, podíval se na ně s nadějí, jako by če -
kal, že mu přišli sdělit nějaké změny.
„Jsem detektiv šéfinspektor Fosterová, velící důstojník, a toto je
doktor Strong, náš forenzní patolog,“ řekla Erika a blýskla před
uniformovaným policistou policejním odznakem. „Spojte se s  radnicí
a zařiďte tady pro ty lidi nocleh.“
„Dobře, madam,“ odtušil policista a  pustil je všechny do ulice.
Sehnuli se pod policejní pásku ještě dřív, než mohla propuknout
diskuse s  obyvateli, kteří začali protestovat proti myšlence, že by
měli strávit noc na rozkládacích lehátkách.
Vchodové dveře do domu číslo 14 na Laurel Road byly
doširoka otevřené. Z  haly probleskovala jasná světla. Místnost byla plná
techniků zajišťujících místo činu, kteří na sobě měli tmavomodré
kombinézy a přes obličej roušky. Erika, Isaac a Mossová dostali také
kombinézy, do kterých se oblékali na malém kousku předzahrádky
zasypaném drobnými kamínky.
„Tělo je nahoře, v předním pokoji,“ oznámila jim Mossová. „Do
domu přišla matka oběti, aby nakrmila kočku. Myslela si, že je syn
na dovolené v jižní Francii, ale jak sami uvidíte, na letiště neodjel.“
„Kde je jeho matka teď?“ zeptala se Erika při oblékání tenké
kombinézy.





NOČNÍ LOV
– 27 –
„Udělalo se jí nevolno. Ze šoku a horka. Jeden policista ji dovezl
do Univerzitní nemocnice v  Lewishamu. Až jí bude lépe, budeme
od ní potřebovat výpověď,“ řekla Mossová a zapnula si zip u kom -
binézy.
„Dejte mi několik minut, abych mohl prozkoumat místo činu,“
požádal je Isaac a nasadil si kapuci kombinézy. Erika přikývla a Isaac
zmizel uvnitř domu.
Horko, množství lidí a  rozsvícená světla způsobily, že se teplota
v pokoji v patře přehoupla přes čtyřicet stupňů. Isaac, jeho tři
asistenti a policejní fotograf efektivně pracovali v tichu budícím respekt.
Oběť ležela nahá na zádech na manželské posteli. Muž byl vysoký
a  měl atletickou postavu. Jeho paže směřovaly nahoru, byly
roztažené a  připoutané k  čelu postele tenkým provázkem, který se mu
zařezával na zápěstích do masa. Nohy měl roztažené, chodidla od
sebe. Přes hlavu měl těsně přetažený průhledný igelitový pytel, pod
kterým vypadaly rysy obličeje zkresleně.
Pro Eriku bylo vždy mnohem těžší pracovat s nahými těly. Smrt
sama o sobě bývá nedůstojná, natož když je tělo vystavené takovým
způsobem. Odolala nutkání zakrýt muže od pasu dolů prostěradlem.
„Obětí je doktor Gregory Munro, čtyřicet šest let,“ řekla
Mossová, když stály u postele. Jeho hnědé oči byly doširoka otevřené a pod
igelitem překvapivě jasné. Ale jazyk už začínal natékat a tlačil se ven
mezi zuby.
„Čeho byl doktor?“ zeptala se Erika.
„Byl to místní praktický lékař. Měl vlastní ordinaci v lékařském
centru  Hilltop Medical v  Crofton Park Road,“ odpověděla
MossoRobert Bryndza
– 28 –
vá. Erika se podívala na Isaaca, který stál na protější straně postele
a prohlížel tělo.
„Můžeš mi říct příčinu smrti?“ zeptala se. „Předpokládám, že se
jedná o udušení, ale...“
Isaac uvolnil hlavu oběti, takže brada spočívala na nahém hrud -
níku. „Stopy ukazují na asfyxii, ale budu muset potvrdit, že mu ten
pytel nepřetáhli přes hlavu až post mortem.“
„Sexuální hrátky se zvrhly? Mohlo se jednat o sebedušení?“
zeptala se Mossová.
„Hypoteticky ano. Ale musíme brát v úvahu vraždu.“
„Čas smrti?“ zeptala se Erika s nadějí v hlase. V kombinéze
určené pro pohyb na místě činu se nepříjemně potila.
„Netlač na mě,“ opáčil Isaac. „Čas smrti ti nebudu schopný říct
dřív, než si ho pořádně prohlédnu a otevřu ho. Extrémní horko nebo
zima zpomalují proces rozkladu. V případě horka v téhle místnosti
jde o  to, že vysušuje tělo. Všimni se, že tělo začíná měnit barvu.“
Isaac ukázal na místo, kde kůže na břiše začínala prokvétat zeleným
nádechem. „To může znamenat, že tady leží už několik dní, ale jak
jsem řekl, musím nejdřív provést pitvu.“
Erika pohledem přejela celou místnost. U  stěny vedle dveří
stála těžká dřevěná šatní skříň a ve výklenku pod arkýřovým
oknem obdobný prádelník se zrcadlem. Na levé straně od okna se
nacházela vysoká komoda se zásuvkami. Vršek veškerého
nábytku byl prázdný – bez knížek nebo ozdob, bez jakýchkoli
zbytečností, které jsou běžnou součástí všech ložnic. Pokoj byl uklizený.
Až příliš.
„Byl ženatý?“ zeptala se Erika.





NOČNÍ LOV
– 29 –
„Ano. Ale manželka se už jistou dobu nevyskytuje na scéně. Ně -
kolik měsíců žili odděleně,“ odpověděla Mossová.
„Na muže, který žil jen krátce sám, je tady opravdu uklizeno,“
opáčila Erika. „Pokud tedy neuklidil útočník,“ dodala.
„Cože? Že by vyluxoval, než zmizel?“ zeptala se Mossová. „Kéž
by mě taky navštívil. Měla byste vidět, jak to u nás doma vypadá.“
Nehledě na horko panující v místnosti Erika zachytila, že se dva
technici, kteří se zabývali tělem, snaží potlačit úsměv.
„Mossová, na tohle není vhodná doba.“
„Omlouvám se, šéfe.“
„Myslím si, že paže mu přivázali až post mortem,“ řekl Isaac
a  jemně se dotkl zápěstí prstem v  latexové rukavici. Napjatá kůže
v  podpaží vytvářela bílé záhyby. „Na zápěstích jsou jen nepatrné
oděrky.“
„Takže byl už v posteli, když došlo k útoku?“ zeptala se Erika.
„Možná,“ odpověděl Isaac.
„Nikde neleží žádné odložené oblečení. Možná že se normálně
svlékl, protože si chtěl lehnout, a  oblečení sám uklidil,“
poznamenala Mossová.
„To znamená, že se někdo mohl schovat pod postel nebo ve
skříni, nebo že se dovnitř dostal oknem?“ ptala se Erika a  zamrkala,
protože jí do očí z čela kapal pot.
„To budeš muset zjistit sama,“ řekl Isaac.
„Jo, já vím. Jsem opravdu klikař.“
Erika a  Mossová sešly do otevřeného prostoru obývacího pokoje,
kde pracovali další technici zajišťující místo činu. Jeden z techniků





Robert Bryndza
– 30 –
k nim přistoupil. Erika se s ním nikdy dřív nesetkala. Bylo mu něco
málo přes třicet, měl hezký obličej a  vysoké nordické čelo. Světlé
vlasy se mu leskly potem. Když stál u Eriky, musel zvednout hlavu,
protože měřila přes sto osmdesát centimetrů.
„Detektiv šéfinspektor Fosterová? Jsem Nils Åkerman a zodpo -
vídám za místo činu,“ řekl. V jeho perfektní angličtině zazníval
slabý švédský akcent.
„Jste tady nový?“ zeptala se Mossová.
„V  Londýně? Ano. Na vraždách a  těžkých ublíženích na zdraví
ne.“ Nils měl příjemný a hezký obličej a stejně jako mnozí další lidé,
kteří se každý den běžně setkávají se smrtí a jinými hrůzami,
působil jako člověk plný respektu a smyslu pro černý humor.
„Ráda vás poznávám,“ řekla Erika. Když si podali ruce, latexové
rukavice vydaly vrzavé zvuky.
„Co už víte?“ zeptal se Nils.
„Vezměte to, prosím, od začátku,“ požádala ho Erika.
„Dobře. Matka přišla kolem půl osmé, aby nakrmila kočku. Měla
klíče, takže si sama odemkla. Když vstoupila, elektřina byla
vypnutá. A zdá se, že proud nešel několik dní. Obsah lednice a mrazáku
začal plesnivět.“
Erika se podívala na velkou lednici s mrazákem z nerezové oceli,
na níž bylo magnetkami připevněných několik pestrobarevných
obrázků namalovaných dětskou rukou.
„Internet a telefon byly také odpojené,“ dodal Nils.
„Odpojené, protože je nezaplatil?“ zeptala se Erika.
„Ne, kabel k  internetu byl přeřezaný,“ vysvětlil Nils. Přešel do
kuchyně a zvedl plastový sáček na důkazy, který obsahoval dva kusy





NOČNÍ LOV
– 31 –
kabelu. Jeden kus byl připojený k malému modemu. Pak zvedl další
plastový sáček. „Tady je mobil oběti. Sim karta a baterie chybějí.“
„Kde jste ho našli?“ zeptala se Erika.
„Na nočním stolku. Byl připojený k nabíječce.“
„V domě jste žádný další telefon nenašli?“
„V přízemí je pevná linka.“
„Takže to znamená, že ať už to udělal kdokoli, sebral sim kartu
a baterii z telefonu, který ležel na nočním stolku a nabíjel se?“ ujis -
tila se Mossová.
Nils přikývl. „Je to možné.“
„Počkat, počkat,“ zarazila je Erika. „Leželo na nočním stolku
ještě něco dalšího? Ložnice vypadá dost prázdně.“
„Kromě telefonu tam nebylo vůbec nic,“ řekl Nils. „Ale v zásuvce
nočního stolku jsme přece jen něco objevili.“ Zvedl další plastový
sáček na důkazy s  několika časopisy s  gay pornem – výtisky Black
Inches, Ebony a Latino Males.
„Byl homosexuál?“ zeptala se Erika.
„A ženatý,“ dodala Mossová.
„Kolik že mu vlastně bylo?“
„Čtyřicet šest,“ odpověděla Mossová. „S manželkou žili odděle -
ně. Ale ty časopisy jsou staré. Podívejte se, jsou to výtisky z  roku
2001. Proč by si je schovával?“
„Takže je měl schované a sám byl nepřiznaný homosexuál?“
navrhovala Erika.
„Možná je měl někde schované celé roky. Možná je přinesl
odněkud z půdy, když se jeho manželství rozpadlo,“ navrhl Nils.
„Je tady víc ‚možná‘, než by se mi líbilo,“ podotkla Erika.





Robert Bryndza
– 32 –
„Na kuchyňském ostrůvku jsme našli balení lasagní do mikro -
vlnky. Jídlo bylo na talíři. Vedle talíře stála prázdná sklenice od
červeného vína. Pošleme ji do laboratoře,“ řekl Nils. „Ještě byste měly
vidět tohle.“
Nils je vedl přes kuchyň, minuli prosezenou pohovku
pomalovanou fixkami, na níž byla patrná velká skvrna od čaje. Krabice, ze
které přetékaly hračky, byla umístěna mezi pohovkou a  skleněnou
stěnou s výhledem do zahrady. Skleněná stěna byla roztažená, takže
mohli vyjít ven na dřevěné palubky. Erika si vychutnávala pokles
teploty. Reflektory mířily do zadní části zahrady, která se, jak Erika
viděla, táhla až k temnému houští, kde několik přikrčených postav
v kombinézách prozkoumávalo trávník.
Po úzké štěrkové cestičce vedoucí podél skleněné stěny došli až
k výsuvnému oknu, které bylo na stejné úrovni jako dřez
v kuchyni. Z kanálu pod oknem vycházel nesnesitelný zápach připomínající
zvratky.
„Sejmuli jsme otisky z  oken, z  okapových rour, z  okna
sousedního domu,“ řekl Nils. „Nic jsme nenašli. Ale objevili jsme tohle.“
Nasměroval jejich pozornost ke spodní části rámu bíle natřeného
výsuvného okna. „Vidíte to? V  tom dřevu?“ Prstem v  latexové
rukavici ukázal na malý čtvercový otisk v lesklém nátěru, který nebyl
víc než půl centimetru široký. „Okno někdo násilím otevřel pomocí
tupého plochého nástroje, pravděpodobně šroubováku.“
„Když jste dorazili na místo, tohle okno bylo zavřené?“ zeptala
se Erika.
„Ano.“





NOČNÍ LOV
– 33 –
„Dobrá práce,“ poznamenala a  znovu se podívala na nepatrný
otisk v barvě. „Dokázali jste získat ze štěrku nějaké otisky bot?“
„Pár nezřetelných otlaků, které by snad mohly být otisky malých
chodidel, ale není to nic, z čeho bychom mohli vycházet. A teď, jestli
se můžeme vrátit dovnitř,“ vybídl je Nils. Obě ho následovaly kolem
domu, spolu prošli skleněnými dveřmi a přešli do kuchyně k výsuv -
nému oknu z vnitřní strany.
„Vidíte? Tady by měly být západky,“ řekl Nils a  ukázal na dva
malé hranaté otvory, jeden na každé straně okenního rámu.
„Jaké západky?“ zeptala se Mossová.
„Jsou to dva plastové háčky připevněné k  pružinkám z  vnitřku
vrchního rámu. V  okně jsou proto, aby nešlo spodní rám vytlačit
silou nahoru. A ty západky někdo odstranil.“
„Mohl to udělat Gregory Munro?“ zeptala se Erika.
„Ne, pokud by se obával, že ho někdo může vykrást. A 
domnívám se, že takové obavy měl, protože v  celém domě je
nainstalovaný špičkový bezpečnostní systém. Na zahradě za
domem jsou i senzory pohybu. Alarm se měl spustit, jakmile došlo
k výpadku elektřiny. Na takovém principu ty alarmy fungují. Ale
nic se nestalo.“
„To znamená, že ať už ty západky z  výsuvného okna
odstranil kdokoli, znal i  kombinaci bezpečnostního alarmu?“ zeptala
se Erika.
„Teoreticky ano,“ potvrdil Nils. „A ještě jedna věc.“ Znovu je
vyvedl ven skleněnými dveřmi. Když došli až k  zadní části zahrady,
všichni se sehnuli pod stromem, aby viděli, jak je drátěné pletivo
u země vytažené směrem nahoru.





Robert Bryndza
„Za zahradou vede železniční trať a  dál je přírodní rezervace
Honor Oak,“ řekl Nils. „Myslím, že tudy se útočník dostal dovnitř.
Pletivo bylo přestříhané štípačkami.“
„A sakra,“ ulevila si Mossová. „Kdo myslíte, že to udělal?“
„Musíme o doktoru Gregorym Munroovi zjistit víc,“ odpověděla
Erika a pohled stočila směrem k domu. „Tam najdeme odpovědi.“





– 35 –
KAPITOLA 5
S
tarý stolní počítač stál na velkém rozvrzaném stolku na koleč -
kách, který byl zastrčený pod schodištěm skromného domku. Na
obrazovce naskočila domovská stránka chat roomu. Běžně
využívané chat roomy jsou monitorované, ale tenhle se nacházel v kalných
vodách internetu, kde se daří špíně a hnusu.
Ozvalo se pípnutí a jméno uživatele VÉVODA zablikalo na
obrazovce, když začal psát.
VÉVODA: Je někdo vzhůru?
Prsty, toužící po konverzaci, se rychle míhaly po klávesnici.
NOČNÍ PTÁK: Já jsem pořád vzhůru, Vévodo.
VÉVODA: Noční ptáku, kdes byl?
NOČNÍ PTÁK: Hodně práce. Tři dny už nespím. To je asi můj
rekord.
VÉVODA: Můj rekord jsou čtyři. Ty šílené psychedelické
halucinace za to skoro stály. Nahé dívky... Tak skutečné, že to bylo
až k zešílení.





Robert Bryndza
– 36 –
NOČNÍ PTÁK: Kéž by moje halucinace taky byly tak příjemné!
Nesnesu rozsvícená světla, protože mi působí bolest... Ale
pak se zdá, že všechny stíny ožívají. Nevidomé prázdné tváře
mě sledují z koutků mých vlastních očí. A taky vidím jeho.
VÉVODA: Prožíváš peklo?
NOČNÍ PTÁK: Už je to rutina... To přece víš.
VÉVODA: Jo, to vím.
VÉVODA: Takže? Dokonáno?
NOČNÍ PTÁK: Ano.
VÉVODA: Vážně?
NOČNÍ PTÁK: Ano.
VÉVODA: Pytel se zdrhovadlem?
NOČNÍ PTÁK: Ano.
VÉVODA: Jak dlouho to trvalo?
NOČNÍ PTÁK: Téměř čtyři minuty. Bojoval, i když měl v sobě
drogy.
Nastala krátká pauza. Naskočila bublina, ve které stálo: „VÉVODA
píše...“ Pak se na obrazovce chvíli nic nedělo.
NOČNÍ PTÁK: Jsi tam ještě?
VÉVODA: Jo. Nikdy jsem si nemyslel, že to uděláš.
NOČNÍ PTÁK: Myslel sis, že jenom kecám? Jako většina lidí na
síti?
VÉVODA: Ne.
NOČNÍ PTÁK: Myslel sis, že nemám dost síly?
VÉVODA: NE!





NOČNÍ LOV
NOČNÍ PTÁK: To je dobře, protože já mluvím vážně. Spoustu
let mě lidi jen podceňují. Myslí si, že jsem slaboch. Šlapou
po mně. Zneužívají mě. JÁ NEJSEM SLABOCH. Mám SÍLU.
Mentální a fyzickou SÍLU, která jen potřebovala odemknout.
VÉVODA: Nepochybuju o tobě.
NOČNÍ PTÁK: To by ses neměl ani odvážit.
VÉVODA: Omlouvám se. Nikdy jsem o tobě nepochyboval. Nikdy.
VÉVODA: A jak se tak člověk cítí?
NOČNÍ PTÁK: Jako Bůh.
VÉVODA: V Boha nevěříme.
NOČNÍ PTÁK: A co když jsem ON?
Uběhlo několik minut, kdy se nic nedělo, až nakonec VÉVODA
napsal:
VÉVODA: A co se bude dít teď?
NOČNÍ PTÁK: To je jen začátek. Doktor byl první na mém
seznamu. Už mám vyhlídnutého někoho dalšího.





– 38 –
KAPITOLA 6
E
rika vjela na parkoviště u  policejní stanice v  Lewisham Row
ráno před osmou. Práce na místě činu se protáhla až do čas -
ného rána. Před příjezdem do práce měla čas jen na pár hodin
spánku a sprchu. Když vystoupila z auta, teplý vzduch byl ztěžklý
výfukovými plyny a  řidiči náklaďáků na kruhovém objezdu
trápili převodovky svých vozů. Zdálky se ozývalo i vrčení a řinčení
jeřábů pracujících na výškových budovách, které byly v různých
stadiích výstavby rozeseté všude okolo. Hranatá betonová budova
policejní stanice v  porovnání s  nimi vypadala zakrsle. Erika
zamkla auto a vydala se přes parkoviště k hlavnímu vchodu.
Necítila se příliš dobře, protože málo spala, potila se a potřebovala se
napít něčeho studeného.
Na recepci bylo chladněji, ale teplo, které se mísilo s nechutným
koktejlem zvratků a dezinfekce, ovzduší nijak nezlepšovalo. Seržant
Woolf se nakláněl nad svým stolem a vyplňoval formulář. Břicho mu
přepadávalo přes kalhoty a tvář s výraznými lícními kostmi měl
rudou a lesklou potem. Opodál stál vysoký štíhlý mladík
v ušmudlaných teplákách a pozoroval svůj majetek – zbrusu nový iPhone a dvě
krabičky cigaret v ochranné fólii – naskládaný v plastové přepravce
stojící na stole. Mladíkův vyzáblý a vyhladovělý obličej
nekoresponNOČNÍ LOV
– 39 –
doval s drahými věcmi, na které čekal, a Erika měla pocit, že nebude
trvat dlouho, než se na policejní stanici opět vrátí.
„Dobré ráno. Asi se náhodou nepodařilo někoho z kantýny pře -
svědčit, aby dělali ledové kafe?“ zeptala se Erika.
„Ne,“ odpověděl Woolf a  chlupatým předloktím si otřel obličej.
„Zdá se, že nemají absolutně žádný problém servírovat nám jídlo
studené jako led, takže nechápu, proč to samé nemůžou udělat i s kafem.“
Erika se usmála. Hubený mladík obrátil oči v sloup. „Jo, klidně
si pokecejte, protože já nikam nespěchám. Chci jen svůj iPhone. Je
totiž můj.“
„Zabavili jsme ho před čtyřmi měsíci na místě činu, tak dalších
deset minut snad počkáte,“ opáčil Woolf a  zpražil ho pohledem.
Odložil pero a bzučákem pustil Eriku do hlavní části policejní
stanice. „Marsh už je tady. Říkal, že vás chce vidět, hned jak přijdete.“
„Dobře,“ řekla Erika. Prošla dveřmi, a  jakmile se za ní zavřely,
utichlo i  bzučení. Dusnou chodbou zalitou fluorescentním
světlem procházela kolem prázdných kanceláří. Bylo sice ještě brzy, ale
spousta policistů si vzala dovolenou, takže celková atmosféra
působila poměrně zpomaleně.
Výtahem vyjela ke kanceláři svého šéfa. Zaklepala, a když
uslyšela tlumenou odpověď, vstoupila do místnosti. Detektiv vrchní
superintendant Marsh stál u okna zády k ní a pozoroval záplavu
betonu plnou jeřábů a dopravního ruchu. Byl vysoký, měl široká ramena
a nakrátko ostříhané tmavé vlasy mu prokvétaly šedinami. Když se
otočil, Erika uviděla, že má rty přitisknuté k jasně zelenému brčku,
které vězelo ve velkém kelímku ledové kávy ze Starbucks. Marsh byl
hezký, i když vypadal vyčerpaně. Pozvedl obočí a polkl.





Robert Bryndza
– 40 –
„Dobré ráno, pane,“ pozdravila ho Erika.
„Dobré ráno, Eriko. Tady, vzal jsem jednu i pro vás.“ Marsh pře -
šel ke svému pracovnímu stolu, na kterém vládl značný nepořádek,
a zvedl druhý kelímek s ledovou kávou, jenž jí podal spolu s brčkem
zabaleným v papírovém obalu. Kelímek zanechal velký mokrý otisk
na vytištěné úvodní zprávě, která se týkala vraždy Gregoryho
Munroa a kterou mu Erika poslala mailem brzy ráno.
„Díky, pane.“ Erika si vzala kelímek, a  zatímco si pohrávala se
zabaleným brčkem, bloudila pohledem po kanceláři. Panoval v  ní
nepořádek. Sama pro sebe si vždy říkala, že se jedná o místnost, ve
které se míchá přítomnost člověka s  vysokou autoritou a  současně
je i pokojem pubertálního kluka. Na stěnách visela různá osvědčení,
dlouhé police se prohýbaly pod nákladem neuspořádaných složek
ke starým případům, z přecpaných zásuvek se draly ven papíry.
Odpadkový koš přetékal, ale místo toho, aby s ním Marsh něco udělal,
jednoduše naskládal několik obalů od sendvičů a  prázdné
kelímky od kávy nahoru na koš, takže balancovaly asi třicet centimetrů
nad okrajem nádoby. Na okenní římse stálo několik uschlých květin
a kusy věšáku ležely podél jedné ze stěn. Erika si nebyla jistá, jestli
praskl pod tíhou věcí, které na něj Marsh věšel, nebo jestli ho sám
zlomil v návalu nedůtklivého vzteku, kterému měla to potěšení
nestát v cestě.
Sundala tenký papírový obal ze zeleného brčka, které zatlačila
do dírky v plastovém kopulovitém víčku, a usrkla. Vychutnávala si
osvěžující a lahodnou chuť ledového nápoje.
„Co to je, pane? Bezkofeinová káva? To proto, že se chystáte na
dovolenou?“





NOČNÍ LOV
– 41 –
Usmál se, sedl si a  pokynul Erice, aby se také posadila. „Ano,
dva týdny na jihu Francie. Už se nemůžu dočkat. No, četl jsem vaši
zprávu. Ten útok mezi homosexuály včera večer. Dost nepříjemná
záležitost.“
„Pane, nevím, jestli to byl útok mezi homosexuály...“
„Celé to nese jasné stopy takového útoku – mužská oběť,
homosexuální porno, udušení. Byl to dobře vydělávající lékař. Odhaduju, že
si s největší pravděpodobností platil nějakého chlapce. Pustili se do
jistých výstředností. Ten kluk má jeho telefonní číslo. Ztratilo se něco?“
„Ne, pane. Jak jsem řekla, nemyslím si, že jde jednoznačně o útok
mezi homosexuály. Ve své úvodní zprávě k případu jsem to tak ani
neklasifikovala.“ Erika zachytila Marshův zmatený pohled. „Pane,
četl jste zprávu?“
„Samozřejmě že jsem ji četl!“ odsekl Marsh.
Erika zvedla zprávu ležící na jeho stole, na které se rozpíjel mokrý
kruh. Viděla, že zpráva obsahuje jen jednu stranu. Zvedla se a přešla
k Marshově tiskárně, otevřela zásobník, vytáhla balík papíru,
položila ho do tiskárny a zásobník zavřela.
„Co děláte?“ zeptal se Marsh. Ozvalo se kliknutí, bzučení a  ze
stroje vylezla druhá stránka zprávy. Erika mu ji podala a znovu se
posadila. Marsh zprávu dočetl a v obličeji zešedivěl.
„Pane, na místě činu byly známky toho, že se jednalo o předem
naplánovanou akci. Bezpečnostní alarm byl deaktivovaný, telefonní
kabely přeřezané a veškeré otisky prstů a tělní tekutiny patřily pouze
oběti.“
„Sakra, přesně tohle jsme potřebovali. Myslel jsem si, že se jedná
jen o útok mezi homosexuály.“





Robert Bryndza
„ Jen útok mezi homosexuály?“
„Víte, jak to myslím. Útoky homosexuálů jsou... No, nejsou tak
mediálně citlivé.“ Marsh si znovu pozorně pročetl zprávu. „Sakra,
Gregory Munro byl místní praktický lékař a měl rodinu. Jaká že je
to adresa?“
„Laurel Road. Honor Oak Park.“
„To je dobrá čtvrť. Eriko, omlouvám se, byl to dlouhý týden...
Mohla byste stránky číslovat.“
„Ale já jsem je očíslovala, pane. Čekám ještě na výsledky pitvy
a  forenzní zprávu od Isaaca Stronga. Zaměříme se na pevný disk
počítače a telefon oběti. Svolala jsem svůj tým...“
„Dobře, průběžně mě informujte. Chci vědět o všem novém, co
zjistíte. Eriko, nemám z  toho dobrý pocit. Čím dřív toho bastarda
chytíme, tím lépe.“





– 43 –
KAPITOLA 7
V
yšetřovací kancelář policejní stanice Lewisham Row byla spo -
lečná, velká a  vydýchaná místnost. Ostré osvětlení dodávalo
tvářím přítomných policistů neoblomný výraz. Skleněné zástěny
byly otočené směrem do chodby a podél jedné z nich stála řada
tiskáren a kopírek. Erika postávala u jedné z tiskáren, a když si
pročítala zprávu z  pitvy Gregoryho Munroa, cítila známý svíravý pocit,
ve kterém se mísilo očekávání, strach i vzrušení. Stránky se jedna za
druhou řinuly z přístroje a na dotyk byly teplé.
Její tým už byl zcela ponořený do práce. Někteří policisté,
kteří byli na místě činu, za sebou měli jen pár hodin spánku.
Seržant Crane – světlovlasý, neustále aktivní motor
vyšetřovací kanceláře – se proplétal mezi stoly a  připravoval na brífink
různé kopie. Mossová společně s  detektivem konstáblem
Singhovou, což byla drobná, hezká a velmi bystrá policistka, zvedala
zvonící telefony. Nový člen týmu detektiv konstábl Warren
přidělával na bílou tabuli na zadní stěně kanceláře důkazní
materiál, který se jim až dosud podařilo nashromáždit. Byl to
nadšený a pohledný mladík.
Do místnosti vstoupil detektiv inspektor Peterson a  vstřebával
ruch kanceláře. Byl to vysoký a atraktivní černoch s bujnými, krátce





Robert Bryndza
– 44 –
zastřiženými dredy. Spolu s  Mossovou patřil mezi kolegy, kterým
Erika opravdu věřila. Jeho rezervovaná a  sofistikovaná inteligence
poskytovala vhodnou protiváhu pragmatickému vnímání světa, kte -
ré bylo typické pro Mossovou.
„Petersone, užil jste si dovolenou?“ zeptala se ho Erika, když
zvedla pohled od zprávy.
„Jasně. Znáte to, Barbados, klid, ticho, písečné pláže... Tady to
je úplný opak,“ odpověděl toužebně, ale Eričina pozornost už zase
směřovala ke zprávě. Peterson se posadil za svůj stůl a rozhlížel se
po neúprosně ošuntělé vyšetřovací kanceláři.
Mossová dlaní zakryla telefon. „Víš určitě, že jsi byl pryč? Nezdá
se, že by ses moc opálil...“
„Ha ha. Dneska ráno jsem snídal větší misku vtipný kaše než ty,“
zasmál se na ni Peterson.
„Jsem ráda, že už jsi tady,“ mrkla na něj Mossová a  vrátila se
k telefonování.
„Dobrý den všem,“ řekla Erika a přešla do čela kanceláře.
Vytáhla několik fotografií pořízených na místě


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.