načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Noc nožů - Ian C. Esslemont

Noc nožů

Elektronická kniha: Noc nožů
Autor:

Noc nožů rozvádí události, o nichž se Steven Erikson jen okrajově zmínil v úvodu ke své působivé fantasy Měsíční zahrady. Noc nožů je důležitou kapitolou v rozvíjejícím se ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 229
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Night of knives
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7357-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Noc nožů rozvádí události, o nichž se Steven Erikson jen okrajově zmínil v úvodu ke své působivé fantasy Měsíční zahrady. Noc nožů je důležitou kapitolou v rozvíjejícím se příběhu fantasticky vymyšleného světa Malazské říše. Malý ostrov Malaz a jeho město daly jméno celé velké říši, ale dnes je zde jen ospalý, zapadlý přístav. Tato noc však bude jiná. Dnes v noci panuje ve městě vzrušení, horečnatá činnost, občas násilí. Občané zavírají dveře a okna a vyhýbají se cizincům, protože této noci má dojít ke sbíhání, události, jaká nastane jednou za pokolení - východ stínového měsíce - kdy dobré lidi Malazu ohrožují démoničtí ohaři a horší stvoření... Bylo také předpovězeno, že se této noci vrátí císař Kellanved, a někteří lidé jsou připravení udělat cokoliv, aby tomu zabránili. Frakce v celé říši soupeří o říšský trůn a stínový měsíc povolává k útoku na ostrov mnohem starobylejší a mocnější bytosti, než jsou lidé. Tyto děsivé události sleduje Kiska, dívka toužící vymanit se z okovů města, a Kalen, prošedivělý veterán, jenž se pouze snaží uniknout své minulosti. Oba hrají jistou úlohu v konfliktu, který nejenže určí další osud města Malaz, ale zároveň i celého okolního světa...

Související tituly dle názvu:
Noc nožů Noc nožů
Esslemont Ian C.
Cena: 226 Kč
Noc dlouhých nožů Noc dlouhých nožů
Cílek Roman
Cena: 99 Kč
Jasná noci! Temná noci! Jasná noci! Temná noci!
Kolektiv autorů
Cena: 67 Kč
Noci, noci Noci, noci
Rudčenková Kateřina
Cena: 149 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ian C. Esslemont

NOC NOŽŮ

Román

z prostředí Malazské říše

TALPRESS


Copyright © 2005 by Ian C. Esslemont

Introduction © 2005 by Steven Erikson

Maps © 2005 by Neil Gower

Translation © 2009 Dana Krejčová

Cover design © 2004 Steve Stone

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-576-2


Tento román věnuji

Steveovi,

díky němuž se ten svět stal skutečným.



Poděkování

Během dlouhé cesty tohoto díla od nápadu k vydání se mi dostalo

pomoci z mnoha nečekaných směrů. Kniha vyrostla z dlouholeté

spolupráce se Stevenem Eriksonem, která je báječná, prospěšná,

tvořivá a přátelská. Jemu patří můj největší dík za partnerství při

vytváření malazského světa. Také bych rád poděkoval Simonu

Taylorovi zajehovelkorysost,WilliamuThompsonovizapovzbu-

zování a redakční úpravy, mému agentovi Johnu Jarroldovi ata

ké Gerri Brightwellové za dlouholetou podporu a připomínky.

A nakonec patří zvláštní dík Peteru Crowtherovi za to, že se

odvážil riskovat s neznámým autorem.



Ú V O D

M

alazský svět se zrodil v roce 1982 a od tohoto okamžiku

pomalu nabírala podobu historie tohoto světa. Naletních archeologických vykopávkách a během zimstrávených ve Victorii v Britské Kolumbii při studiu tvůrčího psaní, ve Winnipegu a na Saltspring Islandu – kdekoliv jsme s Ianem(Camem) Esslemontem strávili víc času pohromadě. Spolu jsmepracovali na nejednom filmovém scénáři a bylo jasné, že se našetvůrčí schopnosti dokonale doplňují. Během přestávek v psaní jsme si hráli v malazském světě.

Když se poprvé vynořil nápad napsat knihu zasazenou dotohoto světa, bylo jasné, že rozsáhlé dějiny, které jsme během let

vymysleli, budeme muset rozdělit. Což jsme i učinili. Od vydání

Měsíčních zahrad (Gardens of the Moon, Talpress 2002) jsem od

fanoušků slýchal i četl, že chtějí vědět něco i o staré říši, o říšicísaře Kellanveda a jeho společníka Tanečníka. A stále dokola se

mě ptali: „Napíšeš někdy o raných dobách říše?“ Nebo: „Napíšeš

o Rudé gardě?“ A já vždy neoblomně odpovídal: „Ne.“ Důvody

by nyní měly být zřejmé.

Tohle je obrovský vymyšlený svět, příliš velký, než aby ho jeden

autor zvládl za jediný život. Ale dva autoři... to už je jiná. Měsíční

zahrady jsem věnoval Ianu C. Esslemontovi. Světy, kter éje třeba

dobýt, světy, o něž je třeba se podělit. Myslím, že jsem svůj záměr

a přání nemohl vyjádřit jasněji. Pravda, chvíli trvalo, než seCamova první kniha zasazená do Malazu objevila. Naše cesty se na

nějakou dobu rozešly a Cam měl jiné starosti – rodina,postgraduální studia a tak dále. Já ale neztrácel víru a vždy jsem věděl,

že překvapení a odměna jsou na cestě, a tento román, Noc nožů

9


(Night of Knives), je prvním krokem do sdíleného světa, který

jsme si společně kdysi dávno představovali.

Noc nožů není fan fiction. Malazský svět jsme tvořili skrzedialogy, naše hry byly románové a témata stále častěji krutě tragická. Nicméně jindy to byla komedie, obvykle burleskního druhu.Soueřili jsme v podceňování situací a absurditě a umínili jsme si, že budeme směšovat nadužívaná témata tohoto žánru. Tento duch pronikl do všech mých románů zasazených do malazského světa. A proniká i do Ianových děl z téhož imaginárního světa. Přesto kniha, kterou držíte v rukou, má vlastní styl, vlastní hlas. Celýpříběh se odehrává během jediného dne a noci a je vynikající.Čtenáři mých knih poznají svět, jeho atmosféru a ponurost, uvidí postavy v Noci nožů jako další hráče vetkané do stejnéhozamotaného koberce, v příběhu poznají další krvavý kus vymyšlené historie. A bude toho mnohem víc.

Dodnes pracujeme na dějinách malazského světa, probíráme podrobnosti, upřesňujeme sled událostí, bavíme se o tématech a podtextech a snažíme se, aby postavy procházející našimiromány zůstávaly konzistentní. Dřeme na časové linii a osudechbezočtu postav, přičemž s mnohými z nich se dosud nikdo jinýnesetkal. A debatujeme o nevyzpytatelnosti. Jak čtenáři malazské Knihy Padlých vědí, nevyzpytatelnosti je tu vrchovatě.

Od začátku malazské série píšu pro obecenstvo sestávající zjediného člověka – Cama. A on mi to oplácí. Tak dialog pokračuje, jenom do něj patří další, kteří poslouchají. Nakonec poslouchají obě strany rozhovoru.

Doufáme, že bude zajímavý.

Steven Erikson

Winnipeg, Kanada, 2004

10


N O C N O Ž Ů





O S O B Y

Malažané

císař Kellanved: nepřítomný vládce Malazské říše

Tanečník: mistr-asasín a tělesný strážce Kellanvedův

Mrzena: mistra sboru říšských asasínů, Spáru

Tayschrenn: říšský velemág

Kalen: malazský voják

Korinn: mág, člen brigády Paliči mostů, žena

Popel: bývalý důstojník brigády Paliči mostů

Cejch: bývalý malazský armádní léčitel

Dassem Ultor: šampion a „první meč“ říše

Rýt: důstojník posádky v Posměvákově tvrzi

Hattar: tělesný strážce Tayschrennův

Drápek: člen Dassemovy tělesné stráže, meč

Kuskus: říšský asasín, Spár

Obyvatelé ostrova Malaz

Kurník: majitel Oběšence

Anži: služka u Oběšence

Kiska: dívka doufající ve vstup do říské služby

Lubben: fortnýř v Posměvákově tvrzi

rybář: mág z ostrova Malaz

Trenech: pravidelný host u Oběšence

Faro Balkat: pravidelný host u Oběšence

Obo: mág z otrova Malaz

15


Ostatní

Pomezičník: starší obyvatel Říše stínu

Džhedel: zajatec Říše stínu

Oleg Vikat: učenec znalý chodeb

Surgen Ress: poslední šampion Svatých měst

Pralt: vůdce kultu stínu

Džhenna: jaghutská strážkyně Domu mrtvých

16


P ROLOG

Bouřliv émoře jižně od ostrova Malaz

Osserkova sezona

1154. rok spánku Ohnice

96. rok Malazsk éříše

Poslední rok vlády císaře Kellanveda

D

voustěžňový nájezdníkRheniin sen se hnal kseverovýchodu pod plnými plachtami. Kapitán Murl svíral zábradlí na

zádi a sledoval blížící se bouři. Trup, zatěžovaný až nahranici svých možností, hrozivě sténal a lanoví vydávalo tak vysoké

tóny, jaké Murl dosud neslyšel.

Bouře se hnala od jihu jako stěna noci, pevná fronta černých mračen vzdouvajících se nad vlnami. Kapitánu Murlovi všaknedělala starosti bouře, jakkoliv byl její původ nepřirozený. Rheniin sen brázdil širé moře známé jakatským navigátorům od severního Kaltského moře po silné pasátní větry Dálavy jižně od Stratemu. Ne, jemu do srdce zarývala prsty hrůza z azurových zábleskůmíhajících se jako úlomky ledu mezi vlnami pod převalující sehradbou mraků. Nikdo nikdy nevyprávěl, že by je viděl takhle zblízka. Nikdo z těch, kdo se vrátili.

Jezdci, tak jim Murl a ostatní navigátoři říkali. Jiní zas mořští démoni a Bouřní jezdci. Bytosti z moře a ledu, jež si činily nároky na tento úzký průliv a nestrpěly žádné porušení svých práv. Jenže jeho jakatští předkové znali správné oběti, kterými si mohlivykoupit nejrychlejší cestu na jih ostrova Malaz. Proč je tedy jezdci pronásledují? Co je přilákalo tak daleko na sever?

Murl se otočil zády k bouři. Jeho bratranec Bezočka zápasil s kormidlem. Stál rozkročený a roztřesenýma rukama svíralkormidelní kolo. Jak se loW sklonila na vysoké vlně, Murl se chytil zábradlí, aby neupadl. „Nezapomněli jsme na nějakou oběX?“ křikl do hukotu větru.

17


Bezočka, světle modré oko upřené na vlny před přídí, zavrtěl hlavou. „Nezapomněli!“ zavolal. „Vyzkoušeli jsme všechny.“Zamračil se přes rameno. „Teda až na tu poslední.“

Murl ucukl. Po lanech přeručkoval doprostřed paluby, která již byla pokrytá zrádným ledem. Větrem hnané jíní, bodající jako jehličky, mu rozproudilo krev na krku a rukou. Až na tu poslední. Tento obřad nikdy nenařídil. VždyX všechny duše na Rheni byly jeho pokrevní příbuzní, u Chemova chladného objetí! Murl si vzpomínal, jak jednou tento obřad viděl na vlastní oči: černovlasá hlava toho chudáka kluka se pohupovala na vlnách, bledé ruce zoufale drásaly vodu. Zachvěl se zimou a něčím ještě horším. Ne, k tomu se přinutit nedokáže.

Dřepl si ke štíhlé postavě, přivázanék hlavnímu stěžni a choulící se, jako by spala. Rukou znecitlivělou od mrznoucí slané spršky zlehka pohladil bledé líce.Ach drahá Rheni, tolik mě to mrzí. Bylo toho na tebe příliš. Kdo by mohl doufat, že utiší takovou bouři?

Vedle zakřupalled,kdyžkestěžni přidusal první důstojníkHoggen a ovinul stěžeň rukou. „Mám připravit zbraně?“

Murl potlačil šílenou touhu se smát. Pozorně si Hoggenaprohlížel, aby zjistil, zda to myslí vážně. Naneštěstí to zřejmě vážně myslel. Vousy měl zbělelé jinovatkou a oči matné a bezvýrazné. Jako kdyby už byl mrtvý. Murl v duchu zaúpěl. „Udělej to, jestli musíš.“ Vzhlédl k vrcholku stěžně. Na ráhnu tam seděl námořník a kalhoty, košile i paže se mu leskly – již byl obalený ledem. „AX mladej Krtek sleze dolů.“

„Nesleze. Myslím, že ho vyřídil led.“

Murl zavřel oči před sprškou a objal stěžeň.

„Zpomalujeme,“ podotkl hluše Hoggen.

Murl ho přes vichr stěží slyšel. Cítil, jak z něj promočené šaty vysávají teplo. Neovladatelně se třásl. „Plachty zledovatěly. Brzy se začnou trhat.“

„Musíme na led vzít kladivo. Otlouct ho.“

„Zkus to, jestli chceš.“

Hoggen chraplavě zakašlal a s námahou se pustil stěžně. Murl se ho naopak držel. Nakonec se to hodilo, že ho konec potká s Rheni napalubělodi,kterou pojmenoval na její počest. Bylvlastně obklopený rodinou. Dokonce i věrný Hoggen s ním bylspřízněný sňatkem. Murl se podíval dolů. Jak toužil pohladit dlouhé černé vlasy, cinkající teW jako hrst rampouchů.

18


„Jezdec na levoboku!“ křikl kdosi. Omámeného Murlapřekvailo, že nějaký námořník zůstal natolik bdělý, aby hlásilnebezpečí. Přimhouřil oči a zadíval se sprškou vysoko nad bok.

Kolem se valily vlny dvakrát vyšší než stěžeň, napěněnéledovou tříští. Pak to Murl konečně uviděl. Nad hladinu se vynořila oslepující safírová postava s přilbicí s lícními chrániči ze zmrzlých šupin, ve zbroji, u boku dlouhé kopí ze zubatého ledu. Její komoň vypadal napůl jako zvíře a napůl jako vlna. Murl si představoval, že upřela tmavé, nevyzpytatelné oči jeho směrem. Pak se stejně náhle vrátila do vzdutého moře. Murlovi připomněla modrévelryby gamen, vyskakující před přídí. Další jezdec se vynořil o kus dál. A ještě jeden. Vezli se na vlnách vedle Rheniina snu, a přece se zdálo, že o lodi nevědí. Jsou to lidé, nebo snad starší jaghutská rasa, jak tvrdili někteří? Murl je odtažitě sledoval, jako kdyby se vše dělo někomu jinému.

Námořník Larl se zachytil zábradlí a namířil na nejbližšíhojezdce kuši. Šipka šla úplně mimo a Murl jen vrtěl hlavou – k čemu to bylo? Stejně už jsou mrtví. Nedá se nic dělat. Pak si vzpomněl na škorpiona na zádi. Odtrhl se od stěžně a vrhl se k němu. Bezočka dosud stál u kormidla, ruce rozpřažené, oči upřené před sebe. Murl ovinul znecitlivělou ruku kolem těžké zbraně napodstavci a popadl kliku. Železo se mu zahryzlo do masa jako doruda rozžhavené, a jak zápolil s mechanismem, strhával si z dlaní kusy kůže.

„Co chtějí?“ zavolal Murl na Bezočku. V očích mu zamrzaly slzy a oslepovaly jej. Škorpion se odmítal hnout. Sundal ruku ze spalujícího železa. Krev zamrzala jako cáry rudé látky. Bezočka neodpověděl, dokonce se ani neotočil. Murl skočil ke kolu aprotáhl ruku příčlemi.

Bezočka už nikdy neodpoví. Kormidelník stál ztuhle ukormidla Rheniina snu a zíral přímo před sebe do houstnoucího šera, zdravé oko potažené jinovatkou. Jeho košile a kalhoty chrastily ve větru, mrazem ztvrdlé na dřevo.

Murl zděšeně vytřeštil oči a v Bezočkově prázdném pohledu, upřeném do neznámých dálav, našel odpověW. Jezdcům na nich nezáleželo. Byli tu z jiného důvodu, v odpověW na nějaké nelidské volání, hnali se k severu, útočné vojsko vrhající svou moc proti jediné věci, která je tak dlouho omezovala v tomto úzkémkanále – proti ostrovu Malaz.

19


LoW úpěla jako mučené zvíře. PříW se zvedla, zatížená ledem, a zase klesla pod vlnu. Náraz Murla shodil z kormidla. Když sprška opadla, už jen Bezočka sám řídil zamrzlou hrobku kseveru. Plachty spadly a roztříštily se o palubu. Led se vrstvil nastěžních a palubách a poutal loW jako tmavé srdce v zamrzlé skále, řítící se se sténáním dál.

Bouře postupovala k severu jako přílivová vlna táhnoucí se od obzoru k obzoru. Z mračen se vynořila flotila smaragdových hor s vyleptanými hlubokými puklinami. Sníh na jejich štítech se ve skomírajícím světle leskl.

Hnaly se jako nezastavitelné obléhací stroje, vyrobené k tomu, aby si podrobily celé kontinenty. A podél nich se plavili jezdci, kopí pozvednutá a namířená k severu.

20


S T E Z K A V N I T R U S T Í N U

N

ad rozlehlou plání udusaných písků s roztroušenýmičernými sopečnými skalisky kvílel slabý vítr. Prašné víryvyhazovaly okrové chocholy a zase je stahovaly, načež se

znovu objevily o kus dál. Přes pláň, táhnoucí se na všechny strany

k beztvarému obzoru, stejnému a jednotvárnému, se s kulháním

vlekl mrzák.

Jako hravý následovník se k němu vrhl jeden vír žlutohnědého prachu. Muž šel dál, aniž by ucukl, zvedl ruku či aspoň otočilhlavu. Prašný tanečník se odvlnil po bezcílné spirálovité dráze.Mrzák se plahočil dál a zkroucenou nohu táhl za sebou, takže za ním zůstávala v písku rýha.

Měl na sobě otrhané zbytky snad pevného sukna, přehozené přes koženou a šupinovou zbroj. Nahé paže měl vyzáblé, spíš jen kůží potažené kosti. V bronzové, měděnkou zabarvené přilbici byly z jeho obličeje vidět jen prázdné důlky, dutina místo nosu a vysušené, ohrnuté rty nad zkaženými zuby. Na zádech mu visel rezavý meč.

Ve velké dálce se objevila tmavá šmouha. Mrzák se však vlekl dál pod neustále podmračenou oblohou, kde k mrakům vylétali ptákům podobní tvorové. Jen jednou se zastavil. Chvíli nehybně stál a díval se stranou. V dáli se obzor změnil. Nad nejtmavší modří se objevilo stříbřité světlo připomínající fatu morgánu vzdáleného pohoří. Mrzák se chvíli díval, pak pokračoval v cestě.

Ze šmouhy se stal val a z valu menhir. Poutník dokulhal přímo ke kusu žuly dvakrát vyšší než on a zastavil se. Čekal a díval se na menhir, zatímco pláň křižovaly prašné víry. Kámen byl pokrytý svislými rýhami připomínajícími stopy drápů nějaké zuřivé šelmy

21


a ovíjely ho tenoučké stříbrné symboly. Mrzák pomalu přiklekl,

aby lépe viděl. Ne však na značky, nýbrž na hnědomahagonový

uzlíček pod menhirem.

Hrbáč zvedl hlavu pokrytou chitinovými šupinami. Zamrkal a otevřel mandlové oči žhoucí jako zlato. Široká hruW z hranatých plátů se nadmula dechem.

„Pořád jsi mezi námi, Džhedele,“ poznamenal dřepící hlasem suchým jako vzduch v hrobce a narovnal se.

„Taky tě rád vidím, Pomezičníku.“

Pomezičník se pootočil a prázdnými důlky přehlížel pláň. ZvlášX se podíval na stříbromodrou podlitinu.

Džhedel zavrtěl hlavou a zabručel. Natáhl jednu nohupokrytou pláty a nebezpečnými rohovitými ostruhami a pohnulširokými rameny. Pokusil se vstát, ale nepodařilo se mu to. Ruce mu po zápěstí mizely v holé žule menhiru.

„Co tě sem přivádí?“

Pomezičník se na něj podíval. „Prošel kolem někdo,Džhedele?“

Džhedelovy zažloutlé tesáky se zablýskly – snad to byl úsměv. „Vítr. Prach. Čas.“

„Ptám se, protože někdo přichází. Cítím ho. Ty jsi...“

Džhedel přimhouřil jantarové oči. „Víš, že teW je tenhle malý kruh celý můj svět. Přišel ses mi vysmívat?“

„Víš, že jsem spoutaný stejně pevně.“

Džhedel si Pomezičníka prohlédl od hlavy k patě. „Z místa, kde sedím, to tak nevypadá. Chudák Pomezičník. Sténá vpoutech. A přece jsi tu byl dávno před těmi, které jsem zabil, abych získal trůn. A budeš tu i tehdy, až ti, kdo na oplátku spoutali mne, budou dávno mrtvi a zapomenuti. Slyšel jsem o tobě... vyprávět.“

„Moc, kterou cítím, je nová,“ poznamenal Pomezičník, jako by druhý vůbec nepromluvil.

„Někdo nový?“

„Dost možná.“

Džhedel se zamračil, jako by si nebyl jistý, co si má o novém myslet. „Zkouší říši?“

„Ano. Co si o tom myslíš ty?“

Džhedel zvedl hlavu a zavětřil úzkými nozdrami. „Někdo se srdcem z ledu a ještě něco... něco potměšilého, skrytého, jako rozmazaný odraz.“

22


„Myslím, že si prohlíží trůn.“

Džhedel frkl. „Těžko. Ne po takové době.“

„Blíží se konjunkce. Mířím k Domu. Někdo ho možná bude chtít získat. Kdo ví – třeba budeš propuštěn.“

„Propuštěn?“ štěkl Džhedel. „Já ti ukážu svoje propuštění.“ Ohnul nohy pod sebe a začal se zvedat. Drápy se mu zarývaly do písku. Ramena se mu třásla. Chitinové pláty na pažích chrastily a sténaly.

Chvíli se nic nedělo. Pomezičník mlčky přihlížel. Z otesaných boků menhiru se snášel prach. Kámen začal vibrovat. Zábleskstříbrného světla z vrcholku menhiru Pomezičníka oslepil. Světlo sjíždělo jako blesk dolů po cívce stříbrných značek a nabíralo na rychlosti a síle, až před tou planoucí září musel odvrátit hlavu.

Džhedel se šíleně chechtal. „Tady to přichází!“ křikl přesvodopád řevu sílící, jiskřící energie.

Koule energie do něj udeřila, až zavřískl. Země se zhoupla.Pomezičník upadl. Ve slabém vánku se líně zavlnil prach a písek. Když se vzduch pročistil, Džhedel ležel nehybně pod menhirem. Z očí a otevřených úst mu stoupal kouř.

Pomezičník chvíli mlčel, pak se zvedl do podřepu. „Džhedele? Slyšíš mě? Džhedele!“

Džhedel zasténal.

„Vzpomínáš si?“

Ležící tvor zamyšleně kývl. „Ano. Tak se jmenuju. Džhedel.“ Setřásl ze sebe prach.

„Vzpomínáš si, kdo tě spoutal?“

„AX to byl kdokoliv, je už dávno mrtvý.“

„Já si je pamatuji. Byli to –“

„Neříkej mi to!“ Džhedel se vyškrábal na nohy. „Chci sivzpomenout sám. Mám aspoň čím zabít čas. Počkej... na něco jsem si vzpomněl...“ Couvl od Pomezičníka a zasyčel: „Nějaké řeči o tobě!“

Pomezičník odkulhal od menhiru. Za chvíli už ho Džhedel volal zpátky.

„VraX se. Prosím. PropusX mě. Máš to ve svémoci.Vím, že ano!“

Pomezičník neodpověděl a šel dál.

„PropusX mě, zatraceně! Musíš!... Mor na tebe!“

Zuřivě cloumal rukama. Z menhiru se svezl závoj prachu. A v prachu značky zářily jako nejjemnější, rozžhavený filigrán.

23


„Zničím tě!“ hulákal Džhedel. „Tebe i všechny, kdo přišli po tobě! Všechny!“

Znovu se zkroutil a ječel vztekem a bolestí. Když se zemězakymácela, Pomezičník zavrávoral. Ohlédl se k menhiru. V oblaku prachu zvířeného u jeho paty se cosi zmítalo. K obloze stoupal chochol prachu.

Pomezičník pokračoval v chůzi. Opozdil se a čas a nebeský tanec říší na nikoho nečekají. Dokonce ani na bytosti tak šílené a mocné jako ta upoutaná k menhiru za ním. Když se bavili během jasnějších chvil, vzpomínal si tvor na své celé jménoDžhe’Delekaaran i na to, že kdysi vládl celé této říši jako král. Vazal obyvatel nejvzdálenějších oblastí stínu, kteří si říkali Que’tezani. A jakkoliv byl Džhedel šílený, v jedné věci měl pravdu. Už to bylo dávno, co na trůně naposledy někdo seděl. A s každou další konjunkcí dělal Pomezičníkovi prázdný trůn stále větší starosti.Tentokrát ho však víc zajímalo něco tak vzácného, že to téměř nepoznal... potenciál ke změně.

24


KAPITOLA JEDNA

PŘEDZVĚSTI A PŘÍCHODY

M

ezi vysokými vlnami Větrné úžiny hořela veskomírajícím denním světle plachta blížícího se kurýrního kutru

karmínem. Kalen opřel oštěp o hradbu Posměvákovy

tvrze a zadíval se přes cimbuří. O stovky sáhů níž se skála nořila

do pěny a vln. Voják se ohlédl přes rameno na šedou zeW vnitřní

tvrze, jejíž úzká okna zářila zlatem. Uvnitř se pohybovaly stíny.

„Lapenej mezi mistrem Kápě a zatracenou Propastí,“ zabručel.

Co mohl říšskýhodnostář – žena, říšská pěst– hledatv takovém zapadákově? Kdyžpřed třemi dnydorazila, málem skočilna první odplouvající loW. Nicméně se mu podařilo nutkání utopit včerném pivu v Kurníkově hospodě U Oběšence. Pořád dokola si opakoval, že s ním to nemá nic společného.

Protáhl se a zamrkal. Nečekaně chladný podvečer oživilbodavou bolest ve starém zranění zad – bodnutí oštěpem před mnoha lety. Jeden sedmiměstský voják mu zničil nejlepší hauberk, jaký kdy měl, a taky ho skoro zabil. Rána se nikdy pořádně nezahojila. Možná přišel čas znovu navštívit toho mladého armádníholéčitele Cejcha. Poškrábal se na bradě a přemýšlel, jestli vzpomínat na setkání se smrtí při západu slunce nepřináší smůlu. Zeptá se Korinn, jestli ji uvidí.

Před třemi dny stál se stovkami dalších v přístavu a sledovalvyloWování vzácné návštěvy. Když se v prvních slunečních paprscích objevily modročerné plachty a stejně tmavý trup malazskéválečné lodě, zakotvené v zálivu, ulicemi se nesl překvapený křik. Lidé ve městě si až příliš dobře pamatovali poslední návštěvníky – část Třetí armády, spojivší se s čerstvými rekruty a prosazující nový

25


výnos říšské regentky proti čarování. Následující bouře skončily

požárem jedné městské čtvrti.

Zpráva o příjezdu lodě vytáhla Kalena z Oběšence. Dokončil holení, hodil si ručník přes rameno a vyšoural se po úzkémschodišti na Přední cestu. Zašilhal mezi skladišti k přístavu a zálivu za ním. Anži, Kurníkova služebná a občasná milenka, přicházela po ulici se dvěma vědry vody. Postavila je na dláždění, shrnula si dlouhé hnědé vlasy ze zarudlého obličeje a zamračila se směrem k přístavu. „Bohové, co to je tentokrát?“

Kalen se zamračil. „Válečná loW. Postavená k námořnímoperacím, pro doprovod konvojů a blokády. Není to obvyklý koráb na přepravu vojáků nebo kupec.“ A co pro Toggovy cecky dělá tady?

„Musí být na cestě na jih ke Korelu,“ usoudila Anži. Zastínila si oči a podívala se na něj. „Víš, když je ta válka a tak.“

Kalen si odplivl. Nikdo by neposlal válečnou loW ke Korelu samotnou. A podle toho, co slyšel, mistr Kápě ví, že odvrátit ten příval dole na jihu jedna loW rozhodně nedokáže.

Od mola odrazily šalupy a vesla je poháněla k obrovskémuplavidlu. Kalen hádal, že se na jedné z nich s mořskou nemocí zmítá Pell, velitel zdejší posádky a čestná podpěst osobně. Zhluboka se nadechl chladného ranního vzduchu. „Asi se půjdu podívat.“

Anži si znovu shrnula vlasy. „Proč se namáhat? Určitě toznamená, že zase poteče naše krev.“ Zvedla vědra. „Jako kdybychom už tak nezaplatili dost.“

V přístavu to nebylo o nic lepší. V přístavní čtvrti si vyslechl názory, že musel přijet nový velitel posádky nebo že tvrz bylaznovu zavedena jako vojenská základna pro nové tažení do Korelu. Také však slyšelopačné názory, žepřipluloříšskévelení ustupující z Korelu. Jeden starý rybář byl dokonce toho mínění, že se vrací sám císař. Lidé se okamžitě žehnali proti zlu a vytráceli se z ulic. Rybář na Kalena mrkl.

Nad vysokým bokem lodi se objevily bedny s nákladem aposádka je spouštěla do šalup kolébajících se vedle trupu jakovodoměrky kolem slunící se mořské šelmy. Zvěsti o ústupu z Korelu byly zajímavé. Z jihu přicházely zprávy o zuřivém odporumístních, o počtu obětí dost vysokém, aby byl oficiálně popírán, a od původního vylodění před pěti lety vojáci nijak nepostupovali.

Při taženích na vzdálené kontinenty Kalen cestoval na lodích

26


podobných této. Všechny měly na plachtách stejný znak, vztyčené

žezlo se třemi spáry, svírající říšskou kouli. Na vlastní oči viděl

útoky na přístavy, kdy tyto koule zářily jako malá slunce arozbíjely hradby a přístavní hráze napadrX. Při střetech na otevřeném

moři koule ohřívaly vlny, až se lodě vznítily v plamenech, apřivolávaly mořské démony.

Možná se toto plavidlo vracelo z válčení na právě takovéfrontě. Korel údajně tvořilo několik souostroví, na nichž mohlynámořní síly začít či skončit jakékoliv tažení. Což by vysvětlovalo přítomnost lodě tady.

První šalupy se již vracely na vojenské přístaviště podPosměvákovou tvrzí. Přivážely pouze osoby. Na plovoucí molovystupovali lidé v bohatém, tmavém odění. Kalen připohledu na cestující, s kapucemi staženými do čela, mizející za šancemi, přimhouřil oči. Nelíbilo se mu to – ani trochu. Tihle lidé v tmavých kožených holínkách a rukavicích mu byli až příliš povědomí. Se staženým žaludkem si připomněl další posádkové město, kde byla k vidění podobná plavidla – v Untě naproti přes průliv, hlavním městě říše.

Rybář zvedl bradu k přístavišti. „Vidíš? Měl jsem pravdu.“ Drsně se zachechtal a odkašlal si do dlaně.

TeW se Kalen třásl v chladném nočním vzduchu, rozmýšlel o válečné lodi a přemítal, jestli snad nepřiplula pro něj. Dokázali ho vystopovat přes tři tisíce líg? Pokud ano, dali si na tom záležet. A to bylo, vzhledem k okolnostem, neopatrné.

Na hradbách hlasitě zazněl zvon ohlašující konec dne a zároveň Kalenovy hlídky. Posměvákova korouhvička ve tvaruokřídleného démona na špičce Posměvákovy věže se třásla a bzučela, jako by se ocitla v silném větru. Kalen se na starou relikvii zamračil. Panovalo totiž bezvětří.

Vzápětí po schodech na ochoz vydusal jeho nadřízený, poručík Rýt. Kalen si ztěžka povzdechl nad jeho odměřeným krokem. Jednou by si měl někdo vzít to štěně stranou a vysvětlit mu, že už nemašíruje po cvičišti. I když být zelený jako jarní výhonekzároveň znamená být dochvilný – a během dlouhého odpolednečlověku pořádně vyschne v krku.

Rýt se zastavil těsně za Kalenem, který si ho nevšímal.Poslouchal příboj a díval se, jak se mrštný kurýrní kutr nese jako racek

27


přes bílé hřebínky vln. Nebezpečně ho to snášelo po větru kútesům Starého Hlídkového ostrova. U kormidla musel stát větrný

talent. Nebo Wasem poháněný kormidelník s bezbožnou touhou

vrhnout se vstříc mistrovi Kápě.

Do beder se mu zaryl hrot meče. „Otoč se a dej se poznat, vojáku.“

„Dát se poznat? Rýte, občas bych si přál, abychom se nikdyneoznali.“ Kalen se otočil a opřel se lokty o vápencovou střílnu.

Rýt vrátil meč do pochvy a narovnal se do dokonaléhopřehlídkového pozoru. Z železné přílby mu vlálo dlouhé peří nějakého pestrobarevného ptáka. Mosazné a měděné ozdoby na kyrysu se mu leskly, jak byly čerstvě vyleštěné. Jen jeho kožené boty zřejmě stály víc, než si Kalen vysloužil za celý rok. Voják se podíval na své spravované sandály, otrhané ovinky a obnošený černozlatý tabard řádného příslušníka malazské posádky.

„Začni se chovat jako skutečný gardista, dědku,“ napomenul ho Rýt. „Aspoň dokud je tu návštěva. U D’rekových mystérií,člověče. Mohl jsem být–copak to?–jeden z jejích vlastních.“ Vzhlédl k pevnosti. „Ten by ti nejspíš pro výstrahu vyřízl srdce.“

Kalen při slovech její vlastní strnul. Kde to ten kluk sebral? Už to bylo dávno, co naposledy slyšel tento starý výraz pro říšský bezpečnostní kádr, Spáry. Říšská pěst samozřejmě bude mít oddíl Spárů – na ochranu, sběr informací a nepříjemnější úkoly.Úkosem si poručíka prohlížel a uvažoval, zda se snad nejedná o léčku. Jenomže mladík měl jasné hnědé oči a hladké líce a zřejmě by dokázal klamat asi stejně jako čistá bystřina. Kalen sevzpamatoval, potlačil paranoiu a děkoval božským dvojčatům štěstí, že si toho Rýt nevšiml.

Plivl na drolící se vápencové kvádry. „Za prvý, mládenče, jsem tě slyšel přicházet. A je nikdo neslyší. A za druhý, když přicházejí oni,“ Kalen si poklepal na spláclý nos, „vždycky to poznáš podle smradu.“

Rýt nevěřícně frkl. „Bohové, šedobradý. Slyšel jsem vyprávění o všech těch zatracených válkách, ve kterých jsi musel být, ale nepředstírej, že ti ze Spárů netuhne krev v žilách.“

Kalen zaskřípal zuby a potlačil touhu mladíkovi dát jednu za ucho. Co ale může takové štěně vědět o věcech, z nichž se obracel žaludek i nejtvrdším veteránům? Kalen zažil sedmiměstská tažení. Byl u toho, když dobývali Ubaryd. V noci se dostali k paláci.

28


Mramorové síně byly opuštěné, zůstaly tu jen mrtvolyfunkcionářů a stráží, kteří už nestačili uprchnout, když císař rozdrtil moc

falah’d. Nahoře našli soukromé komnaty a samotná svatá byla

přivázaná hedvábnými provazy ke křeslu. Stáli nad ní tři Spárové

s noži v rukou. Na čepelích se vlhce leskla krev a kapala znasáklých pout na zápěstích a kotnících falah’d. Na podlaze zkorálového mramoru již byla velká kaluž. S Hrotem se nejistě zastavili,

ale Dassem vyrazil a odstrčil Spáry stojící před ženou. Zvedlahlavu, až dlouhé kudrny odlétly, a ač měla vypíchnuté oči a zotevřených úst s vyříznutým jazykem jí crčela krev na bradu, zdálo

se, že Dassema oslovila. Spárové, dva muži a jedna žena, se po

sobě podívali. Jeden couvl a při pohledu do Dassemových očí

zvedl zkrvavený nůž. Falah’d pohybovala rty, snažila se vyslovit

nějakou zprávu či prosbu. Spára vykulila oči, když pochopila,

a otevřela ústa, aby vykřikla varování, ale bylo pozdě. Stalo se to

tak rychle, jako by Dassem jen pokrčil rameny. Hlava falah’dodletěla a z trupu vytryskla krev. Hlava se skutálela na mramorovou

dlažbu a dlouhé černé kudrny se přitom zmáchaly krví.

Ač si Kalen nebyl jistý, měl dojem, že se snažila vyslovitvysvobo> mě. Tak skončila poslední svatá falah’d Ubarydu.

Kalen si přetřel srpkovitou jizvu, táhnoucí se mu od levého spánku k bradě, a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Soustředil se na to, co musel Rýt vidět, když se na něj podíval: zlomenéhoveterána, příliš neschopného či těžkopádného, aby to po životě stráveném v armádě dotáhl aspoň na desátníka. Nakonec přesně takovou roli si pro sebe vytvořil. Potichu a klidně pronesl: „Je mi z nich akorát špatně.“

Rýt na něj zíral. Kalenův hlas ho znepokojil. Nakonec sezamračil nad náznakem kritiky říšského trůnu a ukázal na rohový barbakán. „Jsi vystřídán, dědo.“

Kalen, již mimo službu, pověsil oštěp, tabard a předpisovýhauberk z vařené kůže do kasárenské zbrojnice. Upravil si ovinky na nohou a převázal je koženými řemínky vojenských sandálů.

Zapátral po své jediné výstřednosti, podšitém falarskémplstěném plášti. Byl na strážnici, složený pod Larkinovou širokou prdelí. Když to Kalen uviděl, málem se otočil a odešel. Larkin tuze dobře věděl, kdy mu končí služba, a na plášX si sedl schválně. Kalen neměl jinou možnost než se mu postavit.

29


Larkin měl kolem stolu obecenstvo. Ostatní gardisté se tlačili nad nelakovanými prkny, na nichž byly ke hře rozloženésmaltované destičky – kůstky. Nikdo však hře nevěnoval pozornost, protože Larkin se blížil k vyvrcholení další ze svých vleklých vyprávěnek.

Kalen se opřel o trám nahrazující futro a zkřížil ruce na prsou. Larkin se teprve před měsícem vrátil z genabakiské fronty, když ho kvůli zranění nohy poslali k posádkové službě, a Kalen už dospěl k názoru, že by dokázal odrecitovat všechny jeho bitvy.

„Bylo to v Černopeským lese,“ žvanil Larkin a natahovalpříběh – očividně jeden z jeho oblíbených. Strážní přikyvovali,čekali, věděli, co přijde, a přesto se těšili.

„Rudá garda...“

Vojáci, mladí a neposední v posádkové službě daleko od všeho dění, se po sobě dívali. Někteří užasle kroutili hlavami. Dokonce i Kalen si musel přiznat, že to cítí – zachvění při vyslovení toho děsivého jména. Žoldnéřská kumpanie, odhodlaná zničit říši. Síla, která Malazu uštědřila jeho první velkou porážku, kdyžzabránila vpádu do Stratemu, a která nyní vzdorovala říšina čtyřech kontinentech.

„Koho jsi viděl?“ zeptal se jeden ze strážných, který se narodil na ostrově a tvrdil o sobě, že se v mládí živil jako pirát ustratemského pobřeží. Larkin kývl, stejně jako Kalen. Byla to dobráotázka, jakou položí člověk, jenž ví dost na to, aby se ptal.

Larkin si odkašlal a vrátil se k příběhu. „Byl to útok, měl je vylákat z lesa a otevřít cestu na jih k Rhivský pláni. Velicípodpěst, nějakej šlechtic z Dal Honu, použil tři kolony, aby je donutil se roztáhnout – měli jsme víc vojáků, víte. Garda získala místnírekruty, genabakiský domorodce, Barghasti se jim říká, měšXany,domobranu, zálesáky a podobnou chamraW. Přes den to bylo příjemný tažení. Pět dní jsme postupovali a oni před náma zdrhali. Tahle neporazitelná garda! Samozřejmě pár Barghastů a lesáků po nás střílelo u každýho potoka a z každýho návrší, ale kdykoliv jsmevyrazili do protiútoku, zmizeli jako zbabělci. Pak přišla šestá noc...“

Kalen jen vrtěl hlavou nad takovou bezbřehou hloupostí, jakou je postup v kolonách do nezabezpečeného hvozdu. Ovšemže je nechali postoupit. Ovšemže se garda, stojící proti přesile,vyhýbala přímému střetu. A nakonec, jakmile byly kolony izolované a příliš daleko od sebe, aby se mohly spojit, přišel útok.

30


Gardisté rozhořčeně přikyvovali nad takovou hanebnoustrategií a Kalen by nejradši zařval: Neposlouchejte toho zatraceného hlupáka! Jenomže tu byl v menšině. I když byl nabubřelý osel, byl Larkin oblíbený, viděl nedávné boje ve vzdálených zemích a tuze rád byl ve středu pozornosti. Kalen věděl, že mladší gardisté nemají rádi jeho mlčení, nerozumí mu, a také kvůli tomu někteří pochybovali, že vůbec má zkušenosti, o nichž by mohl vyprávět. Jakoukoliv jeho námitku by zavrhli jako zakyslé reptání.

„Zaútočili v noci jako obyčejný zloději,“ vyplivl Larkin,znechucený takovou neslýchanou taktikou.

Kalen se ovládl a nerozesmál se nahlas – dobře si pamatoval na podobné střety za měsíčního světla, kdy však útočníky byliMalažané!

„Naprostej zmatek. Ze tmy vyskakovali ječící Barghasti. Byli za náma, před náma, obklíčili nás ze všech stran. Nebylo kamustouit. Připojil jsem se k hloučku mužů u vysokýho balvanu,osvětlenýho hořícíma keřema. Společně jsme drželi řadu, raněný jsme posílali do týla. Odrazili jsme tři útoky Barghastů.“

Larkin si zakašlal do pěsti, zamračil se a umlkl. Kalen se na něj zadíval. Bylo to z hrůzy, ze vzpomínky na padlé přátele? Proč to tedy tak rád každou druhou noc vyprávěl?

„V dálce jsem v podrostu uviděl tři gardisty. Nepoznal jsem je. Pak kolem proběhl Půlden. Jeho jsem poznal podle velikosti – půl, to určitě!“

Strážní se zachechtali. „Prej kdysi sloužil pod Stahovačem,“ dodal ten, který se prve ptal.

Larkin kývl.

„Pak se ze tmy vynořil další gardista. Nikdy nezapomenu na to, jak vykročil... jako nějakej démon ze stezek mistra Kápě. Tabard se mu ve světle plamenů leskl jako čerstvá krev. Byl toLazar, s přílbou s hledím a černým štítem. Bojovali jsme, ale nebylo to k ničemu...“ Larkin se poplácal po zchromlé noze a potřásl hlavou.

Kalen vystřelil z místnosti. Ochladil si krk o vlhkou kamennou zeW. Fenerovy kosti! Ten prolhaný šmejd. Že prý bojoval sLazarem! Kalen sám se s ním nikdy nestřetl, ale Dassem se s ním srážel celá desetiletí – a už to samo stačilo, aby se člověk pozastavil nad jejich zručností. Dassem o těch bojích nikdy nemluvil. Přísežník prý byl nezadržitelný, ale Dassem jinak zabil každého vyzývatele:

31


Širdara, Keala, Bartoka. Ze souboje s ním vyšel živý jediněStahovač.

Kalenovu pozornost upoutal smích. O dřevo zachřestilyvyřezávané destičky kůstek. Kalen se zhluboka nadechl a vrátil se do místnosti.

„Larkine, sedíš mi na plášti.“

Larkin vzhlédl a poklepal destičkou o stůl. Masitou pažipřehodil přes opěradlo křesla a ukázal na stůl, kde ležely destičky jako zmatená mapa dlážděných cestiček. Malba na symbolech byla oloupaná a destičky ušmudlané, jak prošly rukama celých pokolení vojáků.

„Hraju,“ zabručel Larkin a sklonil hlavu.

„Prostě zvedni tu tlustou prdel, abych si ho mohl vzít.“

Larkin neodpověděl. Dva ze strážných pokrčili rameny,našpulili rty a vrhli na Kalena omluvný pohled. Larkin položil destičku tak, že ji tlustým prstem na konci přimáčkl. Kalen přikročil asebral ji ze stolu. Pět párů očí sledovalo Kalenovu ruku a zase se vrátilo k Larkinovi.

Larkin předvedl vlastní verzi trpitelského vzdechu. „Víš, že přerušit hru nosí smůlu?“

Jejich pohledy se setkaly. Bylo jasné, že ten hlupák hodlájediného dalšího veterána ve stráži uzemnit. Právě z toho důvodu se mu Kalen vyhýbal, otázky, kde bojoval a proti komu, bylyposlední, na něž byse mu chtělo odpovídat. Dělal, couměl,aby zůstal v anonymitě, jenže tohle už na něj bylo příliš. Nemohl dopustit, aby se k němu ten osel choval jako kasárenský tyran.

„Dej mi tu zatracenou destičku!“ prskl Larkin a odsunul se od stolu. „Nebo ti ji budu muset sebrat, dědku.“

Strážní se přestali usmívat a pobavené pohledy je taky přešly. Jedenvydechl,jakobylitovaltoho,cosemuselostát.Kalennatáhl ruku s destičkou na dlani. „Vezmi si ji.“ Jedna jeho část, ta část, o níž už celý rok neslyšel, ho ponoukala. Zkus to, říkal muuhlazený a zároveň nabroušený hlas. Jen to zkus.

Larkin přesunul pohled malých oček, ukrytých v širokémobličeji, jako kdyby přemýšlel, co se tu vlastně děje, kdo si utahuje z koho. Očividně to neprobíhalo tak, jak si představoval.Nakonec ale pokrčil kulatými rameny a sebevědomě, znuděně svěsil koutky. Kalen viděl reakci člověka příliš zaujatého sebou samým, než aby poslouchal někoho jiného.

32


Potřásl hlavou, jako bynad senilním šaškováním stáří, a natáhl se po destičce. Jenže Kalen ho popadl za široké zápěstí a stiskl. Destička dopadla na stůl.

Larkin sebou trhl, jako by ho uštkl had. Překvapením a bolestí stiskl rty. Strážní zadrželi dech. Larkin se pokoušel vytrhnout ze sevření, ale to nepovolilo.

Kalen se na Larkina usmál a ten si musel přečíst něco v jeho úsměvu, protože volnou rukou hrábl po dirku za pasem. Nůž s krátkou čepelí se zvedl a Kalen zachytil i druhé zápěstí.

Místností se nesl Larkinův namáhavý dech. Čepel seneoblomně stočila na bok a blížila se k předloktí. Funící Larkin, zrudlýnámahou, vyskočil, až křeslo odletělo dozadu. Dirk mu políbilpředloktí a pilovitým pohybem pokračoval od zápěstí nahoru. Celou dobu se Kalen díval mladšímu muži do očí. Vyřinula se krev a kapala na stůl.

Kalen si Larkina přitáhl k sobě a pošeptal mu do ucha: „Lazar by tě rozpáral jako vepře.“

Ostatní strážní Kalena popadli a snažili se ho odtáhnout. Jeden mu cosi křičel do ucha, jenže Kalen neposlouchal. Larkin zvrátil hlavu dozadu a zařval. Kalen ho pustil a on zavrávoral, dosedl na kamennou podlahu a držel si zraněnou ruku. Strážní odtáhliKalena na chodbu, kde si užasle šeptali a ostražitě si ho prohlíželi. Jeden vrátil pendrek do závěsu na stěně.

Po několika minutách se jiný vrátil s Kalenovým svinutýmpláštěm. Slyšel je, jak si šeptají, že něco takového v životě neviděli, jenomže on měl hlavu plnou hrozných následků toho, co právě udělal. Když stál nad stolem, viděl kapky krve dopadající na kůstky.

Voják, Panna, Král a runa pro Obelisk. To zatraceně jistěznamenalo, že mu příW zkříží kocábka plná smůly.

Pokud Kiska viděla, posádka kurýrního kutru se běhempřistávání chovala podle očekávání, schovala výstroj a zabezpečila loW před první studenou bouří Osserkovy vlády, vanoucí od jihu přes ostrov. Prozradily je však podrobnosti. Kde bylo plísnění,stížnosti, škádlení posádky v přístavu? Nedočkavost dostat se na břeh? A nikdo se neulejval, třebaže plavčík dělal napohled právě tohle – lelkoval na lávce – s línou lhostejností hlídky obhlížel molo. Atuhle pózu by měla znát, sama ji nacvičovala.

33


Ležela na palubě lodi na druhé straně mola, bradu mělaopřenou o pěst v rukavici a dívala se. Mrholilo, takže měla vlasypřilepené k hlavě, ale ani se nepohnula. Muži prostě jen zabíjeli čas. Znovu navíjeli lana a drhli prkna. Čekali. Čekali na jednu osobu, na jednu akci. To znamenalo, že všichni pracují pro jednoho člověka.

Zvláštní. Říšský kurýrní kutr s posádkou, jejíž všichni členové vypadali jako stráže toho, kdo si loW objednal. Kiska v tomhle přístavu vyrostla. Jí takové uspořádání smrdělo někým, kdo má natolik velký vliv, aby si takové plavidlo obstaral – což bylo samo o sobě úspěch – a navrch dostatečnou autoritu, aby stálouposádku nahradil vlastní.

Otázkou bylo, co s tímto zjištěním dělat. Zadívala se naskvrnitou hradbu Posměvákovy tvrze, zvedající se nad přístav. Ohlásit to Spárům? Proč by za nimi měla chodit, když jí dali tak jasně najevo, že o ni nestojí?

Vzpomínala si, jak se cítila, když před několika dny svítáníodhalilo zakotvenou říšskou válečnou loW Nesmiřitelnou. Připadalo jí to jako nejdůležitější den jejího života, nehledaná, nenadálá druhá šance. Jenže už se cítila, jako by zestárla o celý život. Už nebyla ta dívka, která přelezla vysoké kamenné zdi obklopující vojenské molo, která se proplížila na plochou střechu vládního skladiště, jen aby viděla na nábřeží. Ztratila něco z toho, co měla jako dítě? Nebo získala? Každého v určitém bodě života poznačí znalosti.

Tehdy ráno se dívala, jak se první šalupa vrací od lodi, obtížená sedmi zahalenými postavami. Říšští úředníci z hlavního města, tím si byla jistá. Odkud odjinud by mohli připlout než z Unty, z druhé strany průlivu? Vyšplhali na molo a cestovní pláště si přehodili přes ramena. Kiska byla zprvu zklamaná. V Malazu byli kupci, kteří se oblékali bohatěji než oni. Tihle měli obyčejné hedvábné košile, široké šerpy a volné pantalony. Jen jeden znávštěvníků, ten nejmenší, si plášX neshrnul. Vydal pokyn a ostatních šest se rozestoupilo. Kiska je vzrušeně sledovala – tělesní strážci.

Kdo je to? Nový velitel posádky? Nebo říšský inspektor,vyslaný z hlavního města, aby si došlápl na Pella? Pokud ano, tak aX se bohové nad podpěstí smilují po tom, co v Posměvákově tvrzinajde – na hradním nádvoří kdákající slepice, prasata ryjící vporaskané a prázdné cisterně. Kiska si dřepla na paty a dívala se,

34




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist