načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Noc dlouhých nožů -- Osudový zvrat v hitlerovské éře - Roman Cílek

Noc dlouhých nožů -- Osudový zvrat v hitlerovské éře

Elektronická kniha: Noc dlouhých nožů -- Osudový zvrat v hitlerovské éře
Autor:

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 110
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace , portréty, 1 faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5162-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Už sám běžně používaný název tohoto dramatického dění, sevřeného v létě 1934 do několika desítek hodin, je paradoxem: převážná část událostí, včetně hromadných poprav, se totiž odehrála ve dne. Adolf Hitler a jeho souputníci se tehdy postarali o dějinný unikát. Jediným děsivým úderem nejenže zlikvidovali opozici ve vlastních řadách, ale podle hesla, že vraždit je dovoleno, se postarali i o umlčení každého, kdo tak či onak překážel. Ublížil kdysi v minulosti? Zabít! Mohl by dělat těžkosti v budoucnu? Zabít! Je příliš ctižádostivý? Zabít! Ví toho nebezpečně mnoho? Zabít!
Složitá spleť příčin, záměrů a důsledků, ale jednoduché řešení. Prostě zabíjet. Přesně v duchu vyjádření důstojníka Heydrichovy bezpečnostní služby SS Kurta Ilgese: “Víte, co znamená krvavé opojení? Mám pocit, že se smím brodit v krvi.“ Bezcitná podstata nacistického hnutí se tehdy varovným, leč ve světě nedostatečně vyslyšeným způsobem ukázala v plné nahotě. O autorovi:
Roman Cílek (1937)
Patří k nejzkušenějším autorům v žánru objevné a tvůrčím způsobem pojaté literatury faktu. Rodák z Českých Budějovic, od školních let žije v Praze. Vydal několik desítek knih nejen literatury faktu, ale i dramaticky laděné beletrie, řada z nich získala významná ocenění, například Cenu Egona Ervína Kische, Cenu Miroslava Ivanova a Cenu Jiřího Marka. Některá jeho díla vyšla také v zahraničí, nebo posloužila jako předloha k fi lmovému zpracování. V současné době se podle Cílkovy knihy ( Zabíjela, protože neuměla žít ) natáčí film o případu mnohonásobné vražedkyně Olgy Hepnarové.
Roman Cílek je spoluzakladatelem a členem vedení dvou spisovatelských organizací: Klubu autorů literatury faktu a České sekce AIEP – mezinárodního sdružení autorů detektivního a dobrodružného žánru.
V posledních letech se Roman Cílek stal kmenovým autorem Nakladatelství Epocha. Výsledkem této oboustranně podnětné spolupráce jsou knihy Mordcentrála X (2004), Krvavá předehra (2004), Každý, kdo unese oštěp… (2009). Autorská dvojice Miloslav Moulis († 2010) a Roman Cílek vytvořila pro Epochu ojedinělé dílo o nacistických koncentračních táborech s názvem Zapomeňte, že jste byli lidmi… (2005), která před nedávnem vyšla již ve druhém vydání (2012). Skoro až osudovou podobu má Cílkův tvůrčí vztah k edici Magnetka. Již v roce 1966 svým dílem Výstřely ve vile Edelweiss (zfilmováno pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních – 1969 ) edici autorsky zahajoval. Poté, kdy v roce 2007 došlo k obnovení této edice spoluprací Nakladatelství Epocha a Pražské vydavatelské společnosti, znovu mu byla svazkem s názvem Agonie (2007) svěřena tato vstupní role. Následovaly pak spoluautorské tituly s Miloslavem Moulisem: 100 hodin, kdy umírala republika (2009) a  Útěky z pekla (2010).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Roman Cílek Noc dlouhých nožů

OSUDOVÝ ZLOM V HITLEROVSKÉ ÉŘE

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA

Ediční rada Edice Magnetka:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., (FFUK, Technická univerzita Liberec)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita Hradec Králové)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák

Copyright © Roman Cílek, 2013

Czech edition © Pražská vydavatelská společnost, Nakladatelství Epocha, 2013

ISBN(Eub) 978-80-7425-389-8

ISBN (mobi) 978-80-7425-390-4

ISBN (PDF) 978-80-7425-391-1 Obsah Prolog 7

KAPITOLA PRVNÍ

Hrozivý stín „druhé revoluce“ 9

KAPITOLA DRUHÁ

Úder 49

KAPITOLA TŘETÍ

Vraždit dovoleno...! 70

KAPITOLA ČTVRTÁ

U cíle 99

Literatura 109

O autorovi knihy 110


Režim, který jednou vraždil, se nikdy nepřestane bát a ani se

nemůže přestat bát. Cítíme to, když se díváme na Hitlerovy

fotografie z  oněch dnů: tento muž nemá již před sebou

jinou cestu, než cestu násilí, krvavých činů, války. Třicátým

červnem 1934 byl s konečnou platností předznamenán vývoj

„třetí říše“, vyloučil jed a zkrotil její démony. Pravý opak byl

však pravdou: zárodek velké ho zločinu se dostal do krevního

oběhu hitlerovské říše. Michael Freund


7

PROLOG

Dalekohled.

K očím si ho v jednom z oken berlínského hotelu Kaiserhof tiskl pětačtyřicetiletý šéf štábu oddílů SA Ernst Röhm. V  zorném poli se nacházel nedaleký vchod do budovy říšského kancléřství, odkud spolu s dalšími muži právě vycházel vůdce nacionálně socialistické strany Adolf Hitler.

Bylo pondělí 30. ledna 1933, krátce před polednem.

Před několika minutami pronesl skoro již devadesátiletý říšský prezident generálolní maršál Paul von Hindenburg patetickou a pro něho charakteristickou větu: „A nyní, pánové, s Bohemkuředu!“ Oněmi váženými pány byli členové nové vlády, která pod vedením říšského kancléře Adolfa Hitlera a  vicekancléře Franze von Papena právě složila přísahu, a tím se ujala moci.

„Hotovo,“ řekl Röhm v Kaiserhofu a odložil dalekohled.

Ze vzrušené tváře svého dlouholetého přítele, spolubojovníka a  pozdějšího kata vyčetl, že je vše v  pořádku. Oči ještě ne čtyřiačtyřicetiletého Adolfa Hitlera, rodáka z hornorakouskéhoměstečka Braunau na  řece Innu, se leskly fanatickým dojetím. Aby také ne: před třinácti a půl lety vstoupil jako zcela bezvýznamný člověk a životní outsider do politiky – a dnes dosáhl toho, o čem se tehdy snad ani neodvážil snít. Joseph Goebbels, jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, si mohl zapsat do  deníku: „Jsme u  cíle. Začíná německá revoluce.“ Ano, nacisté byli u cíle, jehož naplněnízaplatilo Německo – prozatím – stovkami mrtvých a zbitých, nepokojem, rozvrácením občanských hodnot, intrikami a  počínající ztrátou národní věrohodnosti. Ale ze svého hlediska byli u cíle a opájeli se triumfem, jenž se ve svých logicky se řadících důsledcích stanehistorickou tragédií země. Stometrový úsek cesty k hotelu Kaiserhof lemoval špalír hitlerovců, kteří provolávali svému idolu slávu. Ten je v té chvíli pravděpodobně ani nevnímal a myslel na to, co ještě Noc dlouhých Nožů 8 téhož dne odpoledne u říšského kancléřství sdělí svým nejbližším: „Již nikdy mne odtud živého nedostane žádná moc na světě!“

Výjimečně tentokrát říkal pravdu a  odhadl svou budoucnost zcela přesně.

Což se o  muži s  dalekohledem – o  Ernstu Röhmovi – říci nedalo: ten jistě netušil, jak protisměrné zvraty mu osud pro nikoli vzdálenou dobu chystá. KAPITOLA PRVNÍ Hrozivý stín „druhé revoluce“

Přátelství je dcerou ctnosti. Zločinci se mohou

spřáhnout, ale ne spřátelit.

Francisco Goya

VZTEK I PLÁČ MOCNÉHO MUŽE

Rozčilením zrudly Ernstu Röhmovi jizvy na obličeji. Napil sez další sklenice vína a pokračoval v monologu, který se chvilkami stával

skoro až naříkavým, v jiných okamžicích se však zvedal ke zpupné

opilecké hlučnosti, jež otřásala celou zadní místnostíKampinského vinárny na berlínské Leipziger Strasse:

„Adolfovi jsou jeho staří druhové již příliš špatní. Volá si k sobě východopruské generály. Ti jsou nyní jeho důvěrníky... Hitler ví přesně, co chci. Řekl jsem mu to častokrát. Jsme revoluce, nebo ne? Allons enfants de la patrie! Jestliže jsme revolucí, musí z našeho elánu vzejít něco nového. Jako třeba lidové armády francouzskérevoluce. Nejsme-li jí, pak půjdeme k čertu. Generály nic nenapadne, ti jsou staří.“

Znovu se napil a uhodil pěstí do stolu.

Jeho společník Hermann Rauschning, předák nacistické strany v  Gdaňsku, mlčel a  poslouchal. Věděl, že Röhm, šéf štábu oddílů SA, má ze svého hlediska pravdu, i když v jeho křečovitém výlevu měla jistě své místo i žárlivost na führerovu přízeň a uraženáješitnost. Avšak ten, kdo od počátku sledoval vývoj nacistického hnutí, musel vědět, že dříve či později dojde k nesmiřitelnému vnitřnímu konfliktu.

A to i navzdory tomu, že se nacistům v průběhu roku 1933podařilo něco, co nemělo v  dějinách Německa obdoby: moc se jim podařilo uchvátit téměř beze zbytku. Během několika měsíců od ledna 1933, kdy se stal Adolf Hitler říšským kancléřem, zbavili Noc dlouhých Nožů 10 pravomocí většinu institucí dosavadní Výmarské republiky,vynucenými zmocňovacími zákony a zatýkáním „nevhodných“poslanců si podřídili především říšský sněm, což jim umožnilo nastolit jednobarevnou diktaturu. Kromě NSDAP neexistovaly v  zemi už žádné jiné politické strany. Padly svobodné odbory a  místo nich vznikla organizace zaměřená proti právům dělníků a zaměstnanců. Ozbrojené síly, tedy reichswehr (říšská branná moc), se dostaly do rukou generálů a vyšších důstojníků, kteří ve své značné většině z těch či oněch důvodů s režimem sympatizovali, či mu aspoňv zájmu svých vlastních cílů nemínili mocensky vzdorovat.

Cílům diktatury se musely podřídit nejen justiční orgánya policie, ale i tisk, rozhlas, umělecké organizace a svazy, veškerýproagační aparát, hospodářské úřady. Došlo k  prvním zákrokům proti židovským spoluobčanům. Německo vystoupilo ze ženevské Společnosti národů, opustilo odzbrojovací konferenci a dávalonajevo, že potupné omezující verdikty smluv po prohrané prvnísvětové válce nemíní již respektovat. Jakákoliv opozice byla násilnými prostředky zatlačena do ilegality a její předáci byli uvězněni, nebo donuceni k emigraci. Věznice a posléze i rychle vznikajícíkoncentrační tábory byly svévolně a  bez jakýchkoliv právních podkladů zaplňovány všemi, kdo stáli v cestě.

Značná část ostatních občanů začala více či méně podporovat, či přinejmenším trpně přijímat Hitlerovu nacionalistickou a dobyvačnou politiku, která ústy propagandistů slibovala každému jednomu z Němců všechny přednosti vyvoleného národa. Přilistopadovém lidovém hlasování plných 95 procent občanů schválilo – i  když samozřejmě pod značným nátlakem – vůdcovo rozhodnutí odejít ze Společnosti národů. Dvaadevadesát procent se jich při volbách do říšského sněmu postavilo za jednotnou kandidátku, na  níž už byli nyní kromě nacionalisty Alfreda Hugenberga a  asi šesti bezpartijních jen a jen nacisté.

Vítězství?

Ano – ale s  četnými výhradami a  nejistotami. A  především s  neodvratně narůstajícím napětím i  za  vlastními hradbami. Hitler a jeho názoroví souputníci ve vládě a ve vedení strany od jara třiatřicátého roku naznačovali, že „revoluce skončila“, zvítězila, a že je tudíž třeba zastavit její zneklidňující proud. Že budoucnost Kapitola prvNí hrozivý stíN „druhé revoluce“ Německa spočívá nyní v  urychleném dobudování silné a  režimu oddané státní moci a  v  dokonalém vyzbrojení armády. Nikoliv tedy v laickém a těžko kontrolovatelném nadšení stranické armády v podobě mužů SA.

Jenomže Röhm a jeho blízcí právě toto nehodlali vzítna vědomí...

„Adolf chodil ke  mně do  školy,“ vybuchl nad vínem náčelník štábu SA. Pobočník se omluvně podíval na Rauschningaa naznačil mu, že jeho nadřízený je opilý. „Přesně tak, do školy!“ opakoval. „Co ví o vojenských věcech, má ode mne!“

Přeháněl – ale jen do jisté, alkoholem ovlivněné míry.

Opravdu to byl on, tehdy důstojník generálního štábu, muž s velkým vlivem ve vedení nejen bavorského, ale i říšskéhoreichswehru, kdo už v devatenáctém roce jmenoval svobodníka Hitlera důstojníkem pro osvětovou výchovu ve  střeleckém pluku Mnichov. A byl to tentýž Röhm, kdo o něco později poslal dosud sice neúspěšného, ale podivným fanatickým charismatem nadaného hospodského politika Adolfa Hitlera na  shromáždění Německé dělnické strany s pokynem, aby se tam stal členem, jestliže tato partaj splní očekávání, která s ní spojovaly takzvané branné svazy, radikální nacionalistické organizace, v nichž se shromažďovalibývalí účastníci války. Ernst Röhm měl, mimo jiné jako šéf radikální organizace Eiserne Faust (Železná pěst), v rámci bavorskýchbranných svazů hlavní slovo. A Německá dělnická strana, v níž Hitler obdržel legitimaci s číslem sedm, Röhmovo očekávání do značné míry naplnila. V roce 1920 se přejmenovala na Nacionálněsocialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP), Adolf Hitler v ní brzy přestal být řadovým členem a dostal se do jejího čela.

Tím se ti dva stali partnery.

Byli to však nerovní souputníci. Otevřeně to vyjádřil tehdejší Hitlerův stoupenec Karl Lüdecke: „Röhm byl pro nacistickou stranu v  kritickém období jejích počátků mužem rozhodujícího významu. Dokázal opatřit peníze, styky, zbraně i  vhodný lidský materiál.“ Za  Röhmem stály desetitisíce mužů branných svazů, z  nichž se později, počínaje létem 1921, vyvinuly hnědě oblečené a podle vzoru dávných freikorpsů organizované nacistické úderné oddíly – SA (Sturm-Abteilung). Hitlera ve srovnání s ním Noc dlouhých Nožů 12 bezprostředně podporovalo jen několik civilistů a pochybnýchteoretiků bez vlivu, moci a  zatím i  bez peněz. Také názory těchto dvou, Röhma a Hitlera, na taktiku a strategii se od počátku různily, i když se vyhrocení protikladů v zájmu společných zájmůodsouvalo do budoucna.

Hitler se považoval výhradně za politika, oblastí působení se pro něho bez ohledu na jeho niterný vztah k uniformám jednouprovždy stala politická strana. Branný svaz měl v jeho očích význam pouze vedlejšího pomocného oddílu, s nímž lze při vhodnýchpříležitostech realizovat politický tlak. Vojáctví chápal v tétosouvislosti v přeneseném slova smyslu: příslušníci SA se prostě měli stát bojovníky za nacionálně socialistický světový názor – tedybojovníky strany. Zato Röhm se cítil být jen a jen vojákem. Brannésvazy nebyly pro něho politickým účelovým svazkem, nýbrž životní formou a  symbolem řádu, v  němž si v  budoucnu přál vidět celé Německo. Z  hloubi duše opovrhoval civilními politiky a  stranu si dovedl v  rámci svého světa představit jen v  podřízené funkci. V jeho vzpomínkách s názvem Historie jednoho velezrádcenacházíme větu: „Požaduji primát vojáka před politikem!“ Oba kořeny nacismu, strana a ozbrojené svazy, v budoucích letech účelněspolupracovaly, nikdy však nezanikl a  ani se nezmírnil rozpor, který stál mezi jejich koncepcemi.

Röhm ovšem nepřivedl na výsluní pouze Hitlera.

Ještě tu byl jiný muž, který se mu později stane osudným.

V lednu 1922 navštívil mladý Heinrich Himmler, posluchačzemědělství na  mnichovské vysoké škole a  bývalý praporčík kulometné roty, slavnost nacionalistických studentů na paměť založení říše. A  už týden poté se zúčastnil společně se setníkem Ernstem Röhmem, o  třináct let starším, mnichovského shromáždění jednoho střeleckého sdružení. O Röhmovi si zapsal do deníku, že je „velmi přátelský“, a brzy poté proto Heinrich Himmler společně se svým o dva roky starším bratrem Gebhardem vstoupilido místního útvaru Röhmovy nacionalistické organizace Reichskriegsflagge (Říšská válečná vlajka), polovojenského svazu, který se v listopadu 1923 připojil k Hitlerovi při jeho neúspěšném pokusu o pučv Mnichově. Zachovala se z tohoto dění fotografie, na níž stojí Himmler přímo vedle Röhma: budoucí vůdce SS tu drží v  ruce tradiční Kapitola prvNí hrozivý stíN „druhé revoluce“ císařskou standartu a  s  otevřenými ústy se dívá přes barikády ze dřeva a ostnatého drátu.

Ernst Röhm tedy už koncem třiadvacátého roku vahou své osobnosti podporoval příliš předčasné nacistické úsilí dostat se k  moci. Porušil svou přísahu a  vojensky zajišťoval povstání. A  je paradoxní, že to byla asi do značné míry tato okolnost, kterápostupem času vyvolala nedůvěru vůdce NSDAP vůči jeho vlivnému podporovateli. Později, již jako říšský kancléř, Hitler řekl: „Jsem šťasten, že se reichswehr před rokem 1933 nepřipojil na moustranu. Neboť základním rysem branné moci je poslušnost. Od branné moci, která by tehdy nedodržela svou přísahu, bych se musel také dnes obávat nevěry.“

Po nezdařeném činu následoval přirozeně trest.

Řada účastníků puče se ocitla za mřížemi. Zatímco Hitleraposadili do  Landsbergu, kde začal tvořit svou programovou knihu Mein Kampf (Můj boj), Röhmovi osudově přidělili celuv mnichovském vězení Stadelheim. V únoru 1924 požádal Heinrich Himmler bavorské ministerstvo spravedlnosti o  povolení Röhma navštívit. Jel tam na motorovém kole, které mu pro agitační činnost přidělila strana, a přinesl Röhmovi několik pomerančů. Po návratu si zanesl do deníku:

„Hovořil jsem dvacet minut se setníkem Röhmem. Byl to výborný rozhovor a mluvili jsme zcela bez obalu... Zachoval si svůj osobitý humor a je to stále tentýž starý dobrý setník Röhm.“

Koho by napadlo, že o  deset let a  čtyři měsíce později skončí Röhmův divoký život právě tady – ve Stadelheimu. A že muži,který mu tehdy donesl pomeranče, bude na jeho smrti velmi záležet...

Ani po  propuštění z  vazby v  roce 1924 nenastaly však pro Röhma dobré časy.

Měl v úmyslu, poučen porážkou, vybudovat oddíly SA jakopřísně vojensky vedené svazy, přidržet si v rukou jejich velenía Hitlerovi ponechat pouze politické vůdcovství.

Šéf nacistické strany tyto záměry ostře odmítl.

Uražený Röhm složil všechny funkce a  do  své autobiografie po čase napíše: „S Hitlerem mě spojovalo upřímné přátelství.Protože jsem však viděl, jak se k němu tlačí různí lichometníci, kteří ho bezvýhradně zbožňují a netroufají si pronést jediné slovo odporu, Noc dlouhých Nožů 14 pokládal jsem za  povinnost, abych jako věrný kamarád mluvil se svým přítelem upřímně.“ Führer na  dopisy, jež mu Röhm tehdy poslal, neodpověděl. Röhm, který byl vlastně bez práce, protože z důstojnického postavení ho degradovali, přijal nabídku bolívijské armády, aby se stal jejím instruktorem, a  odjel do  Jižní Ameriky. S úmyslem navždy opustit německou politickou scénu.

Všechno však dopadlo jinak.

Adolf Hitler si na přelomu let 1930 a 1931, kdy snaha získat moc měla už reálnější podobu, uvědomil, jaký organizační a energiínabitý talent se kdesi v pralesích zúčastňuje výprav proti Indiánům. Blížilo se vyvrcholení zápasu a vůdce NSDAP cítil, že bypotřeboval SA jako silné a cílevědomě vedené oddíly, které by jednoznačně stály za  ním. Napsal tedy do  Bolívie a  Röhm jeho přání vyhověl. Vrátil se. A nejen to: během dvou let předvedl oslnivý výkon. Když v lednu 1931 přebíral SA od dosavadního šéfa štábu FranzePfeffera von Salamona, měly tyto násilnické jednotky asi sto tisícpříslušníků. Ve chvíli, kdy se Adolf Hitler v lednu 1933 stával říšským kancléřem, mohl počítat už s třemi sty tisíci bezohledných mužů, kteří měli mnohé za sebou a byli kdykoli ochotni dát se bezjakýchkoli zábran na vůdcův či Röhmův pokyn na pochod.

První bitva tím skončila.

Co však s těmi lidmi nyní?

On, Röhm, oddíly SA vytvořil, on jim dal do  rukou zbraně a do vědomí kult síly, on jim v letech a měsících vyhroceného boje o  moc vtloukal do  hlavy, tehdy ještě s  Hitlerovým souhlasem, že SA jsou a  zůstanou osudem Německa. Od  ledna 1933 navíc počet SA stále rychleji narůstal a v polovině roku se již dalo hovořit o  přibližně dvoumilionové hnědé koloně. Může je nyní jejich šéf štábu nechat nastoupit a říci jim: Svlékněte si uniformy, odevzdejte zbraně, běžte domů, vraťte se ke  svým pultům v  obchodech, ševcovským dílnám, strojům v továrnách, manželkám v postelích,rodinným večeřím u chudě prostřeného stolu, už se nebude nic dít, už se nebude bojovat, vše skončilo...?

Masy příslušníků SA netvořili, třeba na  rozdíl od  už tehdejší a  zejména budoucí podoby jednotek SS, pečlivě vybraní nacističtí fanatici. Byla to spíš anonymní síla nezámožných občanů a občánků, lumpenproletariátu, odpadlíků od komunistů a jiných Kapitola prvNí hrozivý stíN „druhé revoluce“ politických stran, různých nejasných existencí. Ti všichni si samozřejmě od vítězství vlajky s hákovým křížem slibovali osobní obohacení, výnosné funkce, možnost postavit se znovu na nohy, očekávali slibované posílení středostavovských vrstev, z  nichž většinou pocházeli, oslabení utiskující moci mamutích podnikatelů, zmírnění diktátu bank a  obchodních domů pohlcujících jejich krámky a dílny na předměstí. Nic takového však prvníměsíce Hitlerovy diktatury nepřinesly. Naopak. Vládnoucí skupina kolem führera čím dál víc otevřeně sázela na zcela jiné koně, na vlivné velkopodnikatelské kruhy a finančníky, na generályreichswehru.

Lze se divit, že v řadách SA sílila nespokojenost?

A nudili se, příšerně se nudili!

Pochodně z  ledna třiatřicet už dohořely a  nebylo co dobývat. Žádné pouliční boje, rozbíjení protivníkových schůzí, hlučný nátlak v  důležitých chvílích politického rozhodování. Krátce po jmenování Hitlera kancléřem se ještě tu a tam něco našlo, třeba 2. května 1933 při útoku proti ústřednám odborů, nebo užpředtím 23. března 1933 při demonstracích ve prospěch zmocňovacího zákona, který oslabil pravomoci parlamentu. A ještě dříve přiteroristických zákrocích po požáru budovy Říšského sněmu. Tovšechno bylo – a  není. Je-li třeba někde zasáhnout, má od  toho režim policii. A pokud jde o ozbrojenou sílu v zemi, má Hitler regulérní armádu – reichswehr.

Co nyní?

Nepřehledné řady vycvičených zabijáků a násilníků z SA toužily po „pořádné práci“, záklopku jejich energie však nikdo neotevíral. Otevírali si ji tedy sami. Stávali se postrachem země. Sami na svou pěst zatýkali, zřizovali si soukromé koncentrační tábory, mučírny. Drancovali, znásilňovali, vraždili. Chovali se jako lancknechti,kteří obsadili cizí město. Do  funkcí SA-obergruppenführerů, což se v  hodnostní listině „třetí říše“ rovnalo postavení generála, se dostávali lidé s  bohatými trestními rejstříky z  minulosti, a  často to také – stejně jako jejich šéf štábu Röhm – homosexuálové. Skutečně naléhavá otázka: Co s těmito lidmi vychovanými pro trvalý boj bez jakýchkoliv pravidel, a ne pro stereotypní nudu všedního života? Noc dlouhých Nožů 16

A co s Röhmem samotným?

Nestal se členem Hitlerovy vlády.

Vůdcové SA mu radili, aby se nenechal tak snadno odstrčit. Aby se nedal v přízni u Hitlera zatlačovat do pozadí stranickýmiaparátčíky a pruskými generály. Aby požadoval křeslo ministrareichswehru. Vzhledem ke svým výjimečným zásluhám při boji o moc má na  ně přece právo: právo prvorozeného. Ernst Röhm zatím váhal. Snad si dosud přece jen myslel, že by ho Hitler nedokázal jen tak bez zábran hodit přes palubu. Snad doufal, že jde o nějaký „Adolfův záhadný manévr“. Snad ještě zcela nevěřil tomu, covzdorovitě vyřkl nahlas: „Adolf je hlupák. Zrazuje nás všechny.“ Snad stále počítal s tím, že se pro jeho SA najde v rámci „třetí říše“důstojné uplatnění. Bránil se. Nadával. Vztekal.

Ale pořád ještě čekal...

Další sklenici vína přinesl číšník v Kampinského vinárně.

„Válka není pouze věcí zbraní!“ křičel Röhm na  Rauschninga. „Ze starého komisního Prušáka neuděláte muže naší revolučníarmády. A  Adolf je a  zůstane jen civilistou, umělcem, teoretikem. Dejte mi pokoj, myslí si. Nejraději by se dnes posadil na vrcholek hory a  hrál si tam na  pánbíčka. A  člověk jako já musí stát stranou, i když ho svrbí všechny prsty... Nechápete, že musí něcopřijít, něco nového, svěžího, neopotřebovaného...? To je pravý Adolf ! Spoléhá na zázrak z nebes. Chce zdědit hotovou armádu. Chce si ji nechat udělat od odborníků. Vyskakuju, jak to slovo slyším. Říká, že ji potom učiní nacionálně socialistickou. Ale nejdřív ji svěří pruským oficírům. Odkud se pak má vzít ten revoluční duch!Zůstanou tu staří kozlové, opotřebovaní chlapi, ti novou válku vyhrát nedokáží!“

Pak už Ernst Röhm takřka plakal.

Jizvy v  jeho obličeji, které mu v  roce 1914 způsobil odražený projektil při útoku na  kótu 219 u  St. Mihiel, byly rudé jako krev. Hermann Rauschning se zvedl od  stolu a  díval se, jak skoro bezvládného náčelníka štábu SA odvádí z vinárny jeho pobočník. A CO GENERÁLOVÉ? Podstatou sváru, anebo alespoň jednou z  podstat, byl tedy vztah oddílů SA, ozbrojené síly nacistické strany, k reichswehru. Kapitola prvNí hrozivý stíN „druhé revoluce“

A osobní vztah Ernsta Röhma k velitelům armády.

Pohlavár SA prostě vojenským špičkám nedůvěřoval. Nevěřil jim, neměl je rád a  činilo mu potěšení, když mohl proti nim cokoli podniknout. Snad v tom hrála roli i skutečnost, že on sám byl kdysi důstojníkem a přitom nepocházel ze šlechtického rodu jako většina těch výše postavených, kteří mu veleli. A že právo nositvojenskou uniformu, ústřední symbol jeho života, ztratil jakodůsledek své podpory Hitlera a jeho hnutí. Röhm považoval důstojníky své doby za málo průbojné, za neschopné prosazovat a uplatňovat nacionálně socialistické cíle, kterým až zarputile přikládal podobu revolučního poslání. Revoluce – to bylo slovo, které Röhm miloval a ctil a jímž se při každé příležitosti zaklínal.

Hitler, jemuž Röhm jako jediný ze spolupracovníků směl tykat a  oslovovat ho křestním jménem, byl v  tomto směru zásadně jiný. Pro něho představovala nacionálně socialistická hesla pouhý propagační prostředek, jak na cestě k moci získat masy. Nyní, kdy značnou část pravomocí již získal, ho minulá slova nezajímala.Potřeboval čas, aby upevnil svou pozici a postavení země, potřeboval co nejvěrohodněji získat na  svou stranu hospodářské kruhy, říšského prezidenta, reichswehr, v  jehož velitelském sboru si držela značný vliv rodová šlechta. Měl tedy prvořadý zájem, aby vztahy nacistické strany i SA k reichswehru byly co nejlepší. Už 19. srpna 1933 v Bad Godesbergu řekl: „Poměr SA k armádě musí být stejný jako poměr politického vedení k této armádě.“

Jaký však byl ve skutečnosti tento „poměr politického vedení“.

Jak se vyvíjel?

Pro zodpovězení této otázky je třeba vrátit se o několik letnazpět.

Muž na místě pro svědky se rozohnil, jako by si anineuvědomoval, kde se vlastně nachází.

„Vždy jsem zastával názor,“ prohlásil, „že každý pokus o rozklad reichswehru by se podobal šílenství. Nikdo z  nás nemá nejmenší zájem na  takovém postupu. Až budeme u  vlády, postaráme se, aby z dnešního reichswehru vznikla veliká německá národníarmáda. Naše hnutí nemá zapotřebí sahat k násilí. Přijde doba, kdy celý národ pochopí naše ideje a  budou za  mnou stát desítky milionů



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist