načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Noc - Bernard Minier

-6%
sleva

Elektronická kniha: Noc
Autor:

Čtvrtý příběh toulousského komisaře Martina Servaze, který tentokrát dostane příležitost vypořádat se se svou noční můrou - uprchlým sériovým vrahem Julianem Hirtmanem, se kterým má nevyřízené osobní účty.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 234
+
-
7,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 526
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 209. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5974-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Martin Servaz se po delší rekonvalescenci po vážném zranění vrací do práce a bez okolků je zatažen do velkého mezinárodního vyšetřování. Jeho novou partnekou se stává norská kriminalistka Kirsten Niggardová, která při pátrání po pachateli brutální vraždy z kostela v Bergenu našla na ropné plošině v Severním moři sérii fotografií. Podezřelým se stává jejich majitel, kterého na základě DNA identifikují jako Juliana Hirtmana, zmizelého sériového vraha, který utekl z přísně střeženého sanatoria v Pyrenejích a zničil Servazovi život.
Na fotografiích je Martin Servaz, kterého někdo důkladně a vytrvale sledoval. A také neznámý malý chlapec označený jménem Gustav. Jeho stopu se podaří vypátrat v malém ne neznámém městečku v Pyrenejích... a také jeho příjmení - Servaz. Zdá se, že chlapec je klíčem ke všemu, ale je třeba jednat rychle, protože policie není jediná, kdo Hirtmana hledá.

Zařazeno v kategoriích
Bernard Minier - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Noc" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
BERNARD MINIER NOC PŘEKLAD JIŘÍ ŽÁK Noc Vyšlo také v tištěné verzi Objednat můžete na www.xyz.cz www.albatrosmedia.cz Bernard Minier Noc – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2018 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. Copyright © XO Éditions 2017. All rights reserved. Cover Illustration © photographie de Xiao Yang Translation © Jiří Žák, 2018 © NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2018 ISBN 978-80-7597-044-2 Lauře Muňozové, tento román je taky tvůj. Á Jo (1953–2016). Kdo to tak pozdě cválá větrem a nocí? Otec s dítětem. GOETHE Jindy. Ještě byla noc. YVES BONNEFOY 9 Předehra Podívala se na hodinky. Brzy bude půlnoc. Noční vlak. Noční vlaky jsou jako trhliny v časoprostoru, pa - ralelní světy. Život je náhle pryč. Ticho, nehybnost. Otupělí cestující; dřímota, sny, chrápání... A pak ten pravidelný kovový klapot kol na kolejnicích, rychlost, která unáší těla, životy, minulost i  budoucnost někam jinam k  něčemu, co se zatím ještě skrývá v temnotách. Protože kdoví, co všechno se může stát mezi bodem A a B. Strom spadlý na  koleje, cestující se špatnými úmysly, strojvůdce přemožený únavou... Na  tohle všechno myslela ani ne proto, že by ji to nějak zvlášť trápilo, ale spíš proto, že neměla co dělat. V Geilo v celém vagoně osiřela, a pokud věděla, nikdo mezitím nepřistoupil. Vlak stavěl v každé zastávce. Asker. Drammen. Hǿnefoss. Gol. Ål. Občas na  nádražích, jejichž nástupiště brzy zmizí pod nánosem sněhu a jež byla symbolicky tvořena jen jednou nebo dvěma budovami jako třeba v  Ustaosetu, v  němž vystoupil jediný cestující. V  dálce spatřila v  temné norské noci nevýrazná světla. Pár osamělých domů, ve kterých nechali jejich obyvatelé lampu nad vchodovými dveřmi svítit celou noc. Ve  vagonu prázdno, typická středa. Jakmile vypukne zima, od  čtvrtka do  pondělka je vlak přecpaný mladými asijskými BERNARD MINIER 10 turisty, kteří opouštějí lyžařská střediska. V létě má tahle čtyři sta osmdesát čtyři kilometrů dlouhá trať vedoucí z Osla do Bergenu s dvaaosmdesáti tunely, několika viadukty, jezery a fjordy pověst jedné z  nejkrásnějších tratí na  světě. Ale uprostřed severského podzimu během ledových nocí, jako je tato, a v pracovních dnech tady skoro není živé duše. Z  ticha vládnoucího v  uličkách mezi řadou sedadel člověka až mrazí. Jako kdyby vagony vyprázdnil nějaký poplašný signál. Zívla. Přestože měla k dispozici deku a oční masku na spaní, nemohla usnout. Ne tvrdě. Pokaždé, když odjela z domova, byla ve střehu. Za to, že se v tomhle prázdném vlaku nedokázala uvol - nit, mohla její profese. Napnula sluch. Nedoléhal k ní žádný hlas. Žádný zvuk pohybujícího se těla, otvíraných dveří nebo zasouvaného kufru. Její pohled klouzal po  prázdných sedadlech, šedivých přepážkách, prázdné centrální uličce a  temných oknech. Vzdychla a přinutila se zavřít oči. Červený vlak se vynořil z  potemnělého tunelu jako jazyk z  úst zimní krajiny. Břidlicově modrá barva noci, neprůhledná temnota tunelu, namodralá bělost sněhu a o něco tmavší šedý odstín ledu. A pak najednou ostré červené světlo, podobající se krvavé skvrně rozpínající se až k nástupišti. Nádraží Finse. Dva tisíce osm set metrů nadmořské výšky. Nejvyšší bod celé trati. Nádražní budovy pokrývala vrstva ledu a sněhu. Na nástupišti, které se ve žlutých světlech lamp spíš podobalo běžkařské trati, čekal jeden pár a jedna žena. NOC 11 Kirsten odlepila tvář od  okna a  venku se všechno propadlo do  šera zastíněného světlem uvnitř vagonu. Zaskřípaly dveře a na kraji svého zorného pole zahlédla na konci centrální uličky pohyb. Nějaká žena, asi čtyřicátnice, stejně stará jako ona. Kirs - ten se vrátila ke  knize. Podařilo se jí usnout asi jen na  hodinu, ačkoliv Oslo opustila už před čtyřmi. Radši by použila letadlo nebo aspoň lůžkový vagon, ale nadřízení jí dovolili jen obyčejnou jízdenku na noční vlak. Místenku. Omezený rozpočet. Poznámky, které si předtím uložila do  telefonu, si teď stáhla na  displej tabletu. Tělo nalezené v  kostele v  Bergenu. Mariakirken, kostel Panny Marie. Žena zavražděná na  oltáři mezi kultovními předměty. Amen. „Promiň.“ Zvedla oči. Žena, která předtím nastoupila, teď stála před ní. Usmívala se. V ruce držela kufřík. „Jestli ti to nevadí, sedla bych si naproti tobě. Nebudu tě rušit, jen... to ten prázdný noční vlak. Nevím, ale cítila bych se tak víc v bezpečí.“ Jestli by jí to nevadilo! Věnovala jí chabý úsměv. „Ne, ne, nevadí. Jedeš až do Bergenu?“ „Ehm... ano, ano, do Bergenu. Ty taky?“ Pročítala si své poznámky. Ten chlápek z Bergenu nebyl v telefonu moc sdílný. Kasper Strand. Napadlo ji, jestli je tak nemluvný i během vyšetřování. Podle jeho výpovědi se právě stmívalo, když nějaký bezdomovec, který šel náhodou kolem, uslyšel z  kostela křik. Místo toho, aby se šel podívat, co se děje, vzal nohy na ramena a doslova vrazil do první policejní hlídky, která tudy procházela. Policisty zajímalo, kam a  proč tak pospíchá. Nakonec BERNARD MINIER 12 jim přiznal, že z  kostela slyšel křik. Podle Kaspera Stranda byli policisté velmi skeptičtí (z intonace jeho hlasu a z některých na - rážek pochopila, že bezdomovce na místní služebně dobře znají), ale tu noc byla zima a  vlhko a  oni se strašně nudili. Dokonce i vymrzlý kostel jim připadal příjemnější než déšť a vítr „vanoucí z širého moře“ (Přesně takhle se Kasper Strand vyjádřil. Policejní básník, pomyslela si.). Zaváhala, jestli si nemá pustit i video z kostela, které jí Strand poslal. Překážela jí ta spolucestující naproti. Kirsten vzdychla. Doufala, že žena hned usne, ale místo toho vypadala čileji než chvíli předtím. Kirsten na  ni vrhla postranní pohled. Žena ji upřeně pozorovala. Na rtech měla lehký úsměv, o němž by Kirs - ten nedokázala říct, jestli je přátelský nebo ironický. Oči měla přimhouřené. Potom její pohled sklouzl dolů na displej tabletu. Zamračila se a evidentně se pokoušela přečíst, co je tam napsáno. „Ty jsi od policie?“ Kirsten to docela pobavilo. Žena si všimla malého znaku v rohu obrazovky, na němž byl lev s korunkou a nápisem POLITIET. Věnovala jí pohled, který nebyl ani přátelský, ani nepřátelský, a  na  jejích úzkých rtech se objevil odměřený úsměv, který však nevypadal vyloženě pohrdavě. Na komisařství v Oslu nebyla Kirsten Nigaardová zrovna proslulá svou lidskou vřelostí. „Ano.“ „Z kterého oddělení, jestli to není tajné?“ A je to tady, pomyslela si. „Kriminální policie.“ „Aha, já... ne, ne... nechtěla jsem... To je zvláštní profese, ne?“ „I tak se to dá říct.“ NOC 13 „A jedeš do Bergenu... kvůli...“ Kirsten se rozhodla jí to nijak neusnadnit. „No... víš, já... kvůli nějakému zločinu?“ „Ano.“ Nevlídný tón. Žena si možná uvědomila, že zašla příliš daleko, protože zavrtěla hlavou a sevřela rty. „Promiň, to se mě opravdu netýká.“ Ukázala na kufr. „Mám s sebou termosku kafe. Dáš si?“ Kirsten zaváhala. „Dobře,“ odpověděla nakonec. „Bude to dlouhá noc,“ řekla žena. „Jmenuju se Helga.“ „Kirsten.“ „Takže žiješ sama a momentálně nikoho nemáš, je to tak?“ Kirsten na  ni vrhla podezřívavý pohled. Moc mluvila. Aniž by si to uvědomila, nechala Helgu, aby z  ní vytáhla spoustu informa - cí. Tahle Helga byla větší čmuchal než novináři. Jako vyšetřovatelka Kirsten věděla, že naslouchat někomu i v těch nejbanálnějších a neosobních vztazích vždycky souvisí s hledáním pravdy. Na okamžik si pomyslela, že by tato žena excelovala ve vyslýchání svědků. Kirsten se nad tím nejdřív pousmála. U kriminální policie znala některé vyšetřovatele, kteří ani zdaleka neměli na práci se svědky takový talent. Ale teď už se neusmívala. Teď jí Helžina vlezlost začínala jít na nervy. „Helgo, myslím, že si trochu zdřímnu,“ oznámila jí. „Zítra mě čeká dlouhý den. Nebo spíš už dneska,“ opravila se při pohledu na hodinky. „Do Bergenu zbývají ještě dvě hodiny, musím se trochu prospat.“ BERNARD MINIER 14 Helga se na ni podívala se zvláštním výrazem a pak přikývla. „Samozřejmě. Když chceš.“ Úsečnost její odpovědi Kirsten vyvedla z  míry. Pomyslela si, že v téhle ženě je něco, co se zpočátku vůbec neprojevovalo, teď to však už bylo naprosto zřejmé. Nemá ráda, když jí někdo oponuje nebo se staví proti ní. Tolerance založená na frustraci, tendence projevovat vztek, černobílé vnímání světa. Osobnost jako historický souhrn vlastností, ukončila svoje úvahy. Vzpomněla si na přednášky na policejní škole o tom, jak se chovat tváří v tvář nejrůznějším osobnostem. Zavřela oči a doufala, že tak rázně přeruší rozhovor. „Je mi to líto,“ řekla náhle Helga za jejími zavřenými víčky. Otevřela oči. „Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ opakovala Helga. „Půjdu si sednout jinam.“ Trochu si odfrkla, na tváři se jí objevil shovívaný úsměv a panenky se jí rozšířily. „Asi nemáš moc přátel.“ „Prosím?“ „Kvůli té své pitomé povaze. Kvůli tomu, jak jsi arogantní. Vůbec mě nepřekvapuje, že jsi sama.“ Kirsten strnula. Chtěla něco odpovědět, ale Helga se náhle zvedla a vytáhla kufr ze síťky nad sebou. „Je mi líto, že jsem tě obtěžovala,“ zopakovala ještě jednou příkře a vykročila pryč. Fajn, řekla si Kirsten. Najdi si jinou oběť! Usnula. Něco se jí zdálo. Ve  snu jí jakýsi vemlouvavý, jedova - tý hlas syčel do  ucha: „Ty ssssvině, ty kurvo!“ S  trhnutím se NOC 15 probudila. A trhla sebou podruhé, když spatřila Helgu, jak se k ní naklání. Seděla na  protějším sedadle a  pozorovala ji jako vědec zkoumající amébu pod mikroskopem. „Co tady děláš?“ zeptala se jí Kirsten šeptem. Opravdu to Helga řekla? Kurvo? Skutečně to slovo vypustila, nebo se jí to jen zdálo? „Chtěla jsem ti jen říct, aby ses šla vycpat!“ Kirsten cítila, jak se jí zmocňuje hněv, temný jako bouřkový mrak. „Cos to řekla?“ V  7 hodin 01 minut vjel vlak na  nádraží v  Bergenu. Deset minut zpoždění, pro státní dráhy jako nic, řekl si Kasper Strand přešlapující na  nástupišti. Byla temná noc a  v  Bergenu bude díky oblačnosti tma až do  devíti hodin ráno. Viděl ji, jak sestupuje na  stupátko a  jak klade špičku boty na  nástupiště. Zvedla hlavu a  okamžitě ho poznala mezi lidmi, kteří se tam v  tuto hodinu nacházeli. „Polda!“ přečetl si v  jejích očích, když se před ním zastavila. A tušil, co vidí. Poněkud neohrabaného policajta s holou hlavou, špatně oholenou bradou a panděrem napínajícím knoflíky koženého kabátu, který dávno vyšel z módy. Vykročil jí vstříc a snažil se jí přitom nezírat na nohy. Trochu ho překvapilo její oblečení. Pod rozepnutým zimním kabátem s kapucí lemovanou kožešinou měla na sobě konzervativní kostýmek, punčochy v tělové barvě a kozačky s vysokými podpatky. Třeba je to tenhle podzim na osloské policii v kurzu! Dovedl si ji představit, jak vychází ze zasedačky v  Radisson Plaza vedle BERNARD MINIER 16 nádraží nebo u budovy DnB NOR banky. Ale ať to bylo jakko - liv, nesporně byla hezká. Tipoval ji mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety. „Kirsten Nigaardová?“ „Ano.“ Podala mu ruku v rukavici a on na okamžik zaváhal, jestli ji má vůbec stisknout. Byla tak měkká, jako kdyby neměla kosti nebo jako kdyby byla rukavice jen naplněná vzduchem. „Kasper Strand, policie Bergen. Vítám tě.“ „Díky.“ „Nebyla cesta moc dlouhá?“ „Byla.“ „Podařilo se ti usnout?“ „Moc ne.“ „Pojď.“ Natáhl zčervenalou ruku k uchu její tašky, ale ona mu pokývnutím naznačila, že si ji radši ponese sama. „Na policejním komisařství tě čeká kafe, chleba, občerstvení, džus a brunost. Pak se do toho pustíme.“ „Já bych radši viděla místo zločinu. Pokud se nemýlím, není to odsud daleko.“ Kráčeli spolu podél velké skleněné stěny. Otočil se k  ní, zamračil se a potom se podrbal v šestidenním strništi. „Cože? Hned?“ „Kdyby ti to nevadilo.“ Kasper se pokusil zakrýt podráždění, ale moc se mu to nepovedlo. Viděl, jak se policistka usmívá. Byl to úsměv, v němž chyběla vřelost, který nebyl určený jemu, ale který přicházel odněkud zevnitř a potvrzoval, jaký úsudek si o něm udělala. A do prdele! NOC Mohutné lešení a  obrovská plachta zakrývaly hodiny svítící na  počest plátku Bergens Tidende. Nejvlivnější deník západního Norska to bezpochyby udělal po vraždě v kostele, k níž došlo ráno. V hale zabočili doprava, prošli kolem obchodu s delikatesami Deli de Luca a vešli do vlhkého větrného tunelu, na jehož konci se nacházelo stanoviště taxíků. Jako obvykle na  dohled žádný nebyl, přestože na ně v dešti čekalo půl tuctu zákazníků. Kasper svůj Saab 9-3 zaparkoval u chodníku na protější straně ulice. V malých parcích a  budovách stojících kolem bylo něco venkovského. Každopádně ve smyslu, jaký tomuto slovu přisuzovali v Oslu. Měl hlad. Se zbytkem skupiny vyšetřovatelů z Hordalandu byl na nohou celou noc. Když se posadila vedle něj, její tmavý kabát se otevřel, sukně se vyhrnula a  ve  stropním světle odhalila krásná kolena. Její blond vlasy se vlnily na límci v neposlušných kadeřích, ale na temeni byly hladké a  na  levé straně rozdělené pečlivě učesanou pěšinkou. Nebyla přírodní blondýnka. Kasper si všiml tmavých kořínků a  obočí, které si vytrhala do  úzkých obloučků. Měla modré, takřka zneklidňující oči, rovný, trochu větší nos a  úzké, avšak pěkně tvarované rty. A znaménko krásy vlevo na bradě. Z jejího obličeje šlo vyčíst rozhodnost. Žena, která se umí kontrolovat, je klidná a důsledná. Znal ji teprve deset minut, ale s překvapením si uvědomil, že by ji jako partnerku nechtěl. Nebyl si jistý, jak dlouho by dokázal snášet její povahu a jestli by jí neustále nekoukal na nohy. KIRSTEN 19 19 1. Mariakirken LOĎ BYLA SLABĚ OSVĚTLENÁ. Kirsten překvapilo, že nedale - ko místa činu, jež bylo označeno oranžovými a bílými páskami, které bránily přístupu k sanktuáriu a k chóru, hořely svíčky. V  chřípí ji polechtala vůně horkého vosku. Z  kapsy kabátu vytáhla kovovou tabatěrku, v níž ležely tři ubalené cigarety. Jednu si strčila mezi rty. „Tady se nesmí kouřit,“ řekl Kasper Strand. Beze slova se na něj usmála a zapálila si tenkou cigaretu nepravidelného tvaru laciným zapalovačem. Pak pohledem zmapovala kostelní loď a  zastavila se u  oltáře. Mrtvola tam už neležela. Nebyl tam ani bílý ubrus obvykle zakrývající oltář. Kirsten si v duchu představila nahnědlé šmouhy a skvrny, které se do látky vsákly tak, že až uschnou, bude zkrabatělá a ztvrdlá. Kirsten nebyla na mši už od dětství, ale pokud si dobře vzpomínala, jakmile kněz vešel do chóru, nejprve se sklonil a políbil oltář. Když byl obřad u konce, ještě než opustil kostel, políbil oltář znovu. Zavřela oči, promnula si víčka, proklela ženu z vlaku, potáhla z  cigarety a  zase oči otevřela. Krev, která vystříkla z  tepny, sice nezasáhla krucifix nad oltářem, ale potřísnila sochu Panny Marie s  děťátkem a  svatostánek o  kus níž. Kirsten si všimla souhvězdí BERNARD MINIER 20 malých červenohnědých skvrn a dlouhých černých šmouh na po - zlaceném povrchu tubernáklu i  na  lhostejné tváři Panny Marie. Gejzír krve nedostříkl dál než do vzdálenosti tří metrů. Vikingové spalovali své mrtvé v  noci na  pohřebních lodích. Ježíše křesťané prohlásili za  boha vedle Lokiho, boha ohně a  potměšilosti, Odina a  Thora a  vnutili ho severským pohanům násilím. Vikinští vládci, kteří konvertovali ke  katolicismu, jim z  čistě politických důvodů usekávali ruce a nohy, znásilňovali je a mučili. Konec jedné civilizace. Na to Kirsten myslela v tichu kostela. Venku město zahalené deštěm ještě spalo. Stejně jako přístav, kde u nábřeží před dřevěnými domy čtvrti Bryggen kotvila jako válečná plavidla našedo natřená obrovská obchodní loď ježící se anténami. Bylo nutné vyvolávat génia loci těchto míst? Minulost tohoto kostela sahala mnohem dál než v případě nejznámějších památek v Oslu. Tady nestálo žádné Národní divadlo, žádný královský palác, tady se neudělovaly Nobelovy ceny míru a  nenacházel se tu park Vigeland. Kostel tu stál od  dvanáctého století a  vždycky tady byla přítomná divokost vzdálených časů. S  každou známkou civilizace korespondovala známka barbarství, každé světlo končilo tmou, každé dveře, které se otvíraly do osvětlených domácností, skrývaly dveře vedoucí do temnot. Bylo jí deset, když se sestrou trávila zimní prázdniny u dědečka v  malém městečku, které se jmenovalo Hell a  leželo nedaleko Trondheimu. Zbožňovala dědečka s jeho neuvěřitelnou pamětí. Vyprávěl jim všechny možné legrační historky a  rád si je brával na  klín. Ten večer ji požádal, aby odnesla žrádlo Heimdallovi, německému ovčákovi spícímu ve  stodole. Byla příšerná NOC 21 zima a když vyšla z vytopené farmy do ledové prosincové noci, měla pocit, že jí tuhne krev v žilách. Její kožešinové boty vrzaly ve  sněhu a  její stín ji v  měsíčním světle předcházel jako velký motýl. Zamířila ke stodole. Když do ní vešla, byla tam tma jako v pytli a ona neviděla vů - bec nic. Bylo to od dědečka surové poslat ji sem v noci. Heimdall ji přivítal štěkotem a chrastěním řetězu. S vděčností přijímal její hlazení, láskyplně jí olízal tvář a ona se přitiskla k jeho teplému, třesoucímu se tělu, obličej zabořila do jeho voňavé srsti a v duchu si říkala, že je kruté nechávat ho v  takové noci spát venku. Potom zaslechla zakňourání... Bylo tak slaboučké, že kdyby Heimdall na chvilku nezmlkl, vůbec by ho nezaznamenala. Přicházelo zvenčí. Opravdu dostala strach, protože si ve své bujné dívčí fantazii představovala, že tam venku skřehotá nějaká bytost jen proto, aby ji vytáhla ven a vrhla se na ni. Přesto tam vyrazila. Vytušila, že se vlevo mezi stodolou a  přístřeškem nachází klec, jejíž mříže se leskly ve slabém světle. Kirsten šla s bušícím srdcem blíž. Měla pocit, že její nevolnost roste spolu s ostrým štěkotem, který se proměnil skoro ve kvičení. Zmocnila se jí zlá předtucha. Po několika krocích ve sněhu narazily její prsty na mříže. Podívala se do klece. Tam úplně vzadu u cementové zdi rozeznala jakýsi obrys. Přimhouřila oči a spatřila ho. Sotva několikaměsíční štěně. Malý kříženec s  protáhlým čumákem, svěšenýma ušima a s krátkou zlatavou srstí. Hlavu měl skoro přitisknutou ke zdi, protože ho tam držel obojek. Zadek v  trávě a  ve  sněhu se mu nekontrolovatelně třásl. Hleděl na ni. Ještě dnes před sebou v duchu vidí ty něžné, laskavé oči, které na ni štěně upíralo. Oči, které říkaly: „Pomoz mi, prosím.“ Byl to ten nejsmutnější pohled, jaký BERNARD MINIER 22 kdy v životě spatřila. Cítila, jak se její dětské srdce, její nedotčené dívčí srdce rozpadá na tisíce kousíčků. Štěně už ani nemělo sílu štěkat, vydávalo jen slabý srdcervoucí nářek a oči se mu zavíraly a zase otvíraly únavou. Kirsten chytila ledové mříže. Chtěla mu otevřít, osvobodit ho a prchnout s ním v náručí. Teď hned. Utí - kala do domu a cestou klopýtala, úplně omámená bolestí a zoufalstvím. Začala dědečka prosit. Jenomže on zůstal neoblomný. Poprvé jejím přáním nevyhověl. Je to toulavý pes, bastard, který nepatří nikomu a musí být potrestán, protože ukradl kus masa. Kirsten věděla, že jestli nic neudělá, do  svítání to štěně umře. Myslela na jeho utrpení, na jeho smutek a osamění, plakala, křičela a žadonila. Její sestru, která nic netušila, to překvapilo a vyděsilo, takže se taky dala do pláče. Babička se ji snažila uklidnit, ale dědeček se na  ni přísně podíval a  ona si na  okamžik představila, jak je místo toho štěněte v  té kleci ona, jak jí krk svírá obojek, který je připevněný ke kovovému kruhu ve zdi. „Strč mě do té klece!“ vykřikla. „Strč mě k němu!“ „Zbláznila ses, holka?“ odpověděl dědeček tvrdě a nelítostně. Vzpomněla si na tenhle příběh, když si v novinách přečetla, že norská vláda jako první na světě založila policejní útvar, který má bojovat s krutostí páchanou na zvířatech. Krátce předtím, než dědeček v nemocnici umřel, počkala, až sestra a zbytek rodiny, který se shromáždil u jeho postele, trochu ustoupí, a  naklonila se k  němu, aby mu pošeptala do  ucha pár slov. Když se k němu přiblížila, viděla jeho láskyplný pohled. „Ty hajzle!“ zašeptala. „Doufám, že půjdeš do pekla!“ Pro peklo použila anglický výraz „hell“ shodný s názvem města, v němž dědeček bydlel, ale byla si jistá, že pochopil. Hleděla NOC 23 na  kazatelnu, na  oltářní obraz, na  velký krucifix visící nahoře a  na  nástěnné malby a  vzpomněla si, že dokonce Agnes Gonx - ha Bojaxhiuová – známější pod jménem Matka Tereza – strávila velkou část svého života v hluboké tmě své víry, že mluvila o dopisech z  „tunelu“, o  „strašlivé temnotě ve  mně, jako kdyby bylo všechno mrtvé“. Kolik věřících dokáže žít v té nejtemnější temnotě? Pohybovat se v duchovní poušti, kterou uchovávají v tajnosti? „Jsi v pořádku?“ zeptal se Strand stojící vedle ní. „Ano.“ Dotkla se displeje tabletu, na němž se objevily obrázky z videa natočeného policií v Bergenu. Ecce homo. 1. Žena ležící na  zádech na  oltáři vzepjatá do  oblouku, jako kdyby ji zasáhl elektrický proud nebo jako kdyby prožívala orgasmus. 2. Její hlava visí dolů do prázdna, pusu má otevřenou dokořán a jazyk vyplazený. Jako kdyby s hlavou zvrácenou dozadu čekala na hostii. 3. Na velkém bledém detailu, který museli technici ze soudního lékařství zazoomovat, je poznat, že má opuchlý, rudý obličej a že takřka všechny kosti, nosní, lícní, čichová, horní a dolní čelisti, jsou rozdrcené, zaražené dovnitř a že její proražené čelo připomíná střešní okap. Rány bezpochyby způsobil nějaký podlouhlý předmět, pravděpodobně železná tyč. 4. A  konečně: šaty má potrhané a  chybí jí pravá bota, takže na noze je vidět bílá vlněná, na patě ušpiněná ponožka. BERNARD MINIER 24 Kirsten vnímala každý detail. Scéna otištěná v  hluboké pravdě, pomyslela si. Lidské pravdě. Dvě stě tisíc let barbarství a hypotetické naděje, že budoucí generace budou lepší. Podle prvního ohledání ženu nejdřív ubili k  smrti železnou tyčí, která jí rozdrtila hrudní koš a lebku, a pak monstrancí. Technici k tomuto závěru došli jednak proto, že monstrance ležela zakrvácená a převrácená na oltáři, a hlavně z velmi specifického tvaru ran. Monstrance je obklopená paprsky, díky nimž připomíná slunce. A tyto paprsky zanechaly hluboké rány na obličeji a na rukách oběti. Proříznutí hrdla, z kterého vytryskla krev směrem k tabernákulu krátce předtím, než přestalo bít srdce, muselo přijít hned nato. Kirsten se plně soustředila. Ve způsobu, jakým byl zločin spáchán, bylo něco důležitého. Bota... Černou botu s bílými motivy značky The North Face a  žlutým fosforeskujícím podpatkem našli pohozenou pod stupínkem asi dva metry daleko od oltáře. Proč? „Měla u sebe doklady?“ „Ano. Jmenuje se Inger Paulsenová. Trestní rejstřík má čistý.“ „Vě k ? “ „Třicet osm.“ „Vdaná? Děti?“ „Svobodná.“ Kirsten se podívala na  Kaspera. Neměl snubní prstýnek, ale třeba si ho do  práce sundával. Choval se jako ženatý muž. Přistoupila k němu jen tak blízko, aby zachovala padesáticentimetrový osobní prostor, a ucítila, jak strnul. „Zjistili jste, kde pracovala?“ „Jako dělnice na ropné plošině v Severním moři. A... odebraná krev prokázala... vysoký stupeň alkoholismu.“ NOC 25 Kirsten znala všechny statistiky zpaměti. Věděla, že procento vražd je v  Norsku menší než ve  Švédsku, jedenapůlkrát nižší než ve  Francii, takřka dvakrát nižší než ve  Velké Británii a  sedmkrát nižší než v USA. Věděla, že i v Norsku, což byla podle OSN země s nejvyšším koeficientem životní úrovně, násilí korelovalo s úrov - ní vzdělání, že pouze 34 % vrahů jsou nezaměstnaní, 89 % z  nich jsou muži a 46 % z nich se dopouští vraždy pod vlivem alkoholu. Existovala tedy velká pravděpodobnost, že vrah byl muž, a téměř padesátiprocentní jistota, že byl alkoholik stejně jako oběť. Další velkou jistotou bylo, že patřil k  okruhu jejích nejbližších. Byl to buď partner, přítel, milenec, kolega... Ale chyba, které se dopouštějí všichni začínající policisté, by byla spoléhat se na statistiky. „Co myslíš, že to bylo?“ zeptala se a vyfoukla mu kouř do obličeje. „A ty?“ Usmála se. Chvíli přemýšlela. „Rvačka,“ řekla, „tajná schůzka a rvačka, která se zvrtla. Podívej se na  ty roztrhané šaty, límec košile pod svetrem je skoro utržený. A hlavně ta bota ležící pod oltářem. Rvali se a chvíli měl převahu jeden a chvíli druhý. Pak ji ve vzteku zabil. Zbytek režie je jen pro pobavení galerie.“ Odstranila si ze rtů smítko tabáku. „Co podle tebe dělali v kostele? Neměl být zavřený?“ „Vypadá to, že jeden z nich si opatřil náhradní klíč,“ odpověděl Kasper. „Kostel je totiž většinu času zamčený. A je tady ještě něco.“ Pokynul jí, aby ho následovala. Oprášila si popel, který jí spadl na kabát, zapnula si ho kvůli zimě a vykročila za ním. Vyšli stejným místem, kudy přišli: postranním vchodem. Kasper ukázal BERNARD MINIER 26 na stopy v tenké sněhové pokrývce. Byl to letošní první sníh, kte - rý napadl s předstihem. Déšť už stopy pomalu vymazal. Spatřila je na cestičce, kterou vytyčili technici mezi náhrobními kameny. Dvě řady stop jedním směrem, jedna druhým. „Vrah sledoval oběť do kostela,“ řekl Kasper, jako kdyby jí četl myšlenky. Přišli spolu, nebo po sobě? Zloději, kteří se pohádali o kořist? Dva lidé, kteří si tady dali schůzku? Feťačka a dealer? Kněz? Milenci, které vzrušovalo souložit v kostele? „Ta Paulsenová byla praktikující věřící?“ „Nemám ponětí.“ „Na jaké plošině pracovala?“ Řekl jí to. Uhasila cigaretu tak, že ji otřela o zeď kostela, na které nechala černou šmouhu. Vajgl sevřela v  dlani a  vrhla pohled na osvětlená okna v protějším domě. Bylo devět hodin ráno a pořád vládla stejná tma. Dřevěné domy z osmnáctého století, typické pro čtvrť Bryggen, se leskly deštěm. Bouře kreslila ve světle pouličních svítilen jiskry a smáčela jim vlasy. „Předpokládám, že sousedy jste vyslechli.“ „Výslechy nic nepřinesly,“ potvrdil Kasper. „Kromě toho bezdomovce nikdo nic neviděl ani neslyšel.“ Zamkl dveře do kostela a skrz umělý portál, který zůstal otevřený, se vrátili do auta. „A biskup?“ „Vytáhli jsme ho z postele. V tuto chvíli je na komisařství.“ Znovu si vzpomněla na železnou tyč, kterou měl vrah u sebe. V mysli se jí zrodila myšlenka. „A co když to bylo naopak?“ zeptala se. NOC 27 Kasper na ni vrhl pohled a nastartoval. „Co naopak?“ „Co když vrah přišel první a oběť až za ním?“ „Past?“ zeptal se Kasper a zamračil se. Mlčky se na něj podívala. Policejní komisařství v Hordalandu. Policejní šéfka Birgit Strømová pozorovala Kirsten v  sedmém patře svýma malýma očkama za - sazenýma v  širokéma plochém obličeji připomínajícím mořskou rybu. Ústa měla zredukovaná jen na úzkou škvíru a jejich koutky se tvrdohlavě odmítaly pohnout nahoru nebo dolů. „Rvačka?“ zeptala se hlasem, který vydává zrezivělé struhadlo (nadměrné kouření, pomyslela si Kirsten). „Kdyby to nebylo předem naplánované, jak to, že vrah přišel do kostela s železnou tyčí?“ „Tak to evidentně skutečně bylo,“ odpověděla Kirsten. „Ale Paulsenová se bránila. Na dlaních má škrábance, které způsobila monstrance. Gesta obrany. Rvali se a  v  jistý okamžik ztratila Paulsenová botu.“ Kirsten v rybích očích zahlédla pomíjivý záblesk. Pohled policejní šéfky se na okamžik přesunul na Kaspera a potom se zaměřil zase na Kirsten. „Dobře. Jak tedy v tom případě vysvětlíte, co jsme našli v kapse oběti?“ Naklonila se dozadu a  sáhla po  průhledném sáčku ležícím na okraji stolu, na němž se uvelebila svým velkým zadkem. Mělo to stejný efekt, jako kdyby ho vylovila z  výstřihu neméně bujné hrudi. Kasper a  ostatní detektivové z  policejního oddělení v  Hordalandu sledovali její gesto, jako by se dívali na  Serenu BERNARD MINIER Williamsovou stojící na špičkách a servírující na vítězství v setu. Kirsten vzala sáček na důkazní předměty, který jí policejní šé - fová podávala. Už věděla, co je uvnitř. Kvůli tomu zavolali z  Osla právě ji. Nevstoupili na  policejní komisařství hlavním vchodem z  hlavní ulice Allehelgens gate, ale malými opancéřovanými dveřmi vedoucími zezadu z Halfdan Kjerulfs gate, zabezpečenými digitálním kódem, jako by nechtěli, aby je někdo viděl. Kousek papíru. Velká písmena. Psaná rukou. Kasper jí tu zprávu oznámil předchozí večer v telefonu ani ne hodinu po objevení těla, když se ještě zdržovala v  sídle osloské kriminální policie. Nemohlo ji to tedy teď překvapit, protože to věděla. Na tom kousku papíru figurovalo její jméno. KIRSTEN NIGAARDOVÁ 29 29 2. 83 soulů HELIKOPTÉRA SE PRODÍRALA poryvy větru, poháněná dvě - ma mocnými turbínami Turbomeca. Kirsten ve tmě rozeznávala zátylky obou pilotů se sluchátky na přilbách. Dnes v noci musel pilot vynaložit veškeré své umění, protože venku zuřila silná bouřka. To si Kirsten v duchu říkala, když se navlečená v bezpečnostní kombinéze posadila na zadní sedadlo. Jediný stěrač ze všech sil bojoval s deštěm narážejícím do předního skla. Uvnitř kabiny byla neproniknutelná tma. Ve  světle palubních přístrojů se velké kapky poháněné tlakem vzduchu koulely vzhůru. Kirsten věděla, že k poslední nehodě helikoptéry, obsluhující venkovní ropné plošiny, došlo v roce 2013. Super Puma L2. Osmnáct lidí na  palubě. Čtyři mrtví. Předtím došlo k havárii Pumy AS332 u skotských břehů v roce 2009. Šestnáct mrtvých. A ke dvěma dalším haváriím došlo v roce 2012, tentokrát bez obětí. V  posledních dnech meteorologické podmínky uvěznily na  vrtných plošinách mezi Stavangerem, Bergenem a  Florø dva tisíce dělníků. Dnes večer helikoptéry mohly konečně vzlétnout a dopravit všechny domů. Ale podmínky zůstávaly hraniční. Vrhla pohled na  Kaspera. Seděl po  její pravici, oči upíral do prázdna a ústa měl otevřená. Kirsten zaměřila svou pozornost BERNARD MINIER 30 dopředu. Konečně ji spatřila. Vynořila se z temnot, vztyčená asi dvacet metrů nad hladinou oceánu, která nebyla vidět. Vypadala jako vesmírný koráb plující tmou. Zeměpisná šířka: 56,07817°. Zeměpisná délka: 4,232167°. Dvě stě padesát kilometrů od pobřeží. Stejně izolovaná, jako kdyby se nacházela ve vesmíru... Tma pod nimi byla takřka absolutní a Kirsten se marně snaži - la představit si vysoké ocelové piloty, které se musely bořit kolmo do  rozbouřených vod. Věděla, že se dotýkají dna v  hloubce sto čtyřicet šest metrů, tedy že dosahují výšky osmačtyřicetipatrového mrakodrapu, jenomže místo pevné budovy jsou to jen čtyři zranitelné kovové sloupy, obklopené rozbouřeným, běsnícím oceánem a nesoucí celou váhu plovoucího města... Jak se helikoptéra blížila k plošině Statoil, tím víc jí připadalo, že na  ní vládne nepopsatelný nepořádek a  chaos. Mezi můstky, lávkami, schodišti, jeřáby, kontejnery, kilometry kabelů, trubkami, zábradlími a věžemi neexistoval ani jeden prázdný centimetr čtvereční a nad tím vším šest obytných poschodí, plných jako sestava kontejnerů Algeco na staveništi. Všechno hojně osvětleno, ale jen na některých místech – střídaly se tam části jasně osvětlené s jinými, takřka neviditelnými, pohlcenými temnotou. Poryv větru, silnější než ty předcházející, vychýlil helikoptéru z letové dráhy. Zkurvená noc, řekla si Kirsten. A  uvnitř třicet národností: Poláci, Skotové, Norové, Rusové, Chorvati, Litevci, Francouzi... Devadesát sedm mužů a  dvacet tři žen. Týden noční, týden denní, střídání po  dvanácti hodi - nách po  celý měsíc. Po  čtyřech týdnech bingo! Osmadvacet dní NOC 31 dovolené. Někteří odjeli surfovat do Austrálie, jiní lyžovat do Alp, další zůstávali se svými rodinami, ti rozvedení – a těch bylo nejvíc – pořádali večírky, s radostí utráceli většinu výplaty nebo odjížděli s  novou, sotva plnoletou milenkou do  Thajska. To byly výhody této profese: slušný výdělek, spousta volného času a možnost ces - tovat. A  pak stres, problémy s  duševním zdravím a  bezpochyby řada konfliktů na palubě. Tady se moc otázek nepokládá, řekla si Kirsten. Určitě tu nechyběla spousta horkých hlav, pošuků a osobností typu A. Napadlo ji, jestli ji už Kasper do jedné z těchto kategorií zařadil. Vopruz, to určitě. On se svým vzhledem plyšového medvěda bezpochyby patřil do  kategorie osobností typu B: slabá potřeba naplnění, absence agresivity, tolerantnost... Klidný, příliš klidný. Kromě této noci, kdy od chvíle, co opustili pevnou zem, konečně ztratil svůj dobrácký výraz a  navzdory svému statnému tělu se začal podobat malému klukovi. Už jen třicet metrů. Přistávací dráhu – nemělo by se spíš říkat přistávací drámu? – tvořil špatně osvětlený šestiúhelník s velkým H uprostřed, pokrytý sítí a visící nad prázdnotou na konci plošiny. K horní nástavbě vedl žebřík. Kasper upřeně hleděl na H, kymácející se ve tmě podle toho, jak se helikoptéra nakláněla jako pohyblivý terč v nějaké videohře. Oči mu doslova vylézaly z důlků. Kirsten si všimla plamene hořící pochodně na  vrcholu vrtné věže. Šestiúhelník se blížil. H225 se otočila kolem své osy a přistávací dráha jim na okamžik zmizela ze zorného pole. Po posledním zhoupnutí se skluznice dotkly heliportu a Kirsten se zdálo, že navzdory randálu zaslechla, jak Kasper škytá. Není pochyb o tom, že pilot je mistr, pomyslela si. BERNARD MINIER 32 To, co je čekalo venku, nebylo o nic míň divoké. Ledový déšť je bičoval do obličejů, jakmile se nohama dotkli země. Vítr, jenž se okamžitě zmocnil jejích vlasů foukal tak silně, že ji napadlo, jestli ji, až bude mít příležitost, nesmete přes palubu. Vykročila a pod nohama cítila síť. Přistávací plocha tonula v temnotě kro - mě neonových světel na  zemi. Z  nicoty se vynořil nějaký chlap v přilbě a s chrániči na uších a popadl ji za ruku. „Nenatáčej se obličejem proti větru!“ zařval na ni a otočil s ní jako s káčou. „Nenatáčej se obličejem proti větru!“ Dobře, ale z  jaké strany poryvy přicházejí? Zdálo se jí, že vzteklý vítr fučí ze všech stran. Muž ji postrčil ke strmému schodišti. Mezi schody byla vidět prázdnota. Kirsten se zmocnila závrať, když zjistila, že od hladiny ji dělí třicet metrů a že tam dole se zvedají obrovské napěněné vlny, které se tříští o  piloty plošiny a pak pokračují ve svém běhu do temnot Severního ledového oceánu. „Kurva!“ vykřikl Kasper za jejími zády, a když se otočila a zvedla k němu zrak, viděla, jak se křečovitě přidržuje zábradlí. Chtěla sestoupit na další schod, ale nedokázala to. Nemohla. Vítr proti ní byl jako zeď a déšť a kroupy ji bičovaly do tváří. Měla pocit, že se nějakým omylem ocitla v tunelu, v němž se provádějí aerodynamické testy. „Do  prdele, do  prdele, do  prdele!“ ječela. Cítila se zahanbeně, ale prostě nedokázala jít dál. Dvě ruce jí strčily do  zad a  ona konečně dokázala překonat překážku a pokračovat po schodech dolů. Kapitán plošiny – vysoký, vousatý, asi čtyřicetiletý chlap – na  ně čekal pod schodištěm spolu s  dalším mužem, který jim NOC 33 podával oranžové kombinézy s odrazovými páskami. „V pořádku?“ zeptal se vousáč zpod přilby. „Dobrý den, kapitáne. Jsem Kirsten Nigaardová z kriminální policie v Oslu a tohle je Kasper Strand, detektiv z kriminální po - licie v Hordalandu,“ řekla a podala mu ruku. „Jesper Nielsen. Nejsem kapitán, jsem vedoucí programu! Vemte si to! Je to tady povinný!“ Tón autoritativní, tvář pevná. Kirsten si vzala těžkou nepohodlnou kombinézu, která jí byla příliš velká. Ruce jí zmizely v rukávech. „Kde je kapitán?“ „Má práci!“ zařval Nielsen, aby přehlušil randál, a ukázal jim, že mají jít za ním. „Tady je fofr pořád, nikdy to nekončí! Kdybyste věděla, jaké jsou denní náklady na udržování ropné plošiny, tak byste pochopila, že si nedělám srandu! Nemůžeme ztrácet čas!“ Chtěla vykročit za  ním, ale poryv větru ji přirazil k  zábradlí a zlomil ji takřka vedví. Přidržovala se ho a posouvala se kupředu, zatímco ji déšť oslepoval. Zabočili doprava, pak doleva a zase doprava, sestoupili po  několika schodech, přešli lávku s  roštovou podlážkou a zahnuli za velký kontejner, který je na okamžik skryl před větrem. Kolem procházeli muži v  přilbách a  ochranných brýlích. Zvedla hlavu. Všechno tady bylo vertikální, závratné a  nepřátelské. Labyrint neonových světel a  ocele, sužovaný bouřemi Severního ledového oceánu. Všude byly tabulky se zákazy: ZÁKAZ KOUŘENÍ, ZÁKAZ SUNDÁVÁNÍ PŘILEB, ZÁKAZ PÍSKÁNÍ (možná proto, že navzdory příšernému randálu by mohl být každý nezvyklý zvuk považován za vyhlášení poplachu), ZÁKAZ VSTUPU. Odevšad to vibrovalo, dunělo a  ječelo. BERNARD MINIER 34 K  tomu se přidával rachot rour, které do  sebe narážely, hučení strojů a hukot moře. Zprava, zleva, zepředu... Konečně dveře! Se suchým třesknutím se otevřely a za nimi bylo něco jako přestu - pová komora s řadami lavic a skříněk. Vedoucí programu jednu otevřel, sundal si přilbu, rukavice a bezpečnostní boty. „Tady je bezpečnost záležitostí nás všech,“ řekl. „K nehodám tu dochází jen zřídka, ale často jsou velmi vážné. Kolem ropné plošiny se nebezpečí vyskytuje pořád. Právě provádíme operaci svařování na vrtné plošině. Jedná se o nutnou opravu. Říkáme tomu hot work. Je to choulostivá fáze, kterou nemůžeme odložit. Nechci, abyste se nám tady v  takovou dobu potulovali. Proto budete respektovat všechno, co se vám řekne,“ dodal a neznělo to nijak vyzývavě. „Žádný problém,“ odpověděla Kirsten. „V případě, že budeme mít přístup všude.“ „Myslím, že to není možný,“ trval na svém. „Ehm... Jespere, jmenujete se tak, viďte? Jedná se o vyšetřování zločinu a oběť byla jedním z vašich...“ „Vy asi nerozumíte tomu, co jsem vám právě řekl!“ přerušil ji suše. „Mojí prioritou je bezpečnost. Nikoliv vaše vyšetřování. Je to jasný?“ Kirsten si otřela tvář a v tu chvíli ji překvapil výraz v Kasperově obličeji. Stejně jako ona potřeboval získat výpověď od vedoucího programu i  od  kapitána. Byli jako dva kocouři značkující si své teritorium. Museli postupovat strategicky, podle potřeb společnosti. Byli jedinými pány na  palubě a  norská policie musela jednat pouze v okruhu a za podmínek, které určí oni. Už se chystala zasáhnout, když se Kasper tím svým poklidným tónem zeptal: „Chodí váš kapitán spát?“ NOC 35 Vousáč s výrazem rváče na něj vrhl blahosklonný pohled. „Samozřejmě.“ „A v tom případě ho někdo zastupuje?“ „Kam tím míříte?“ „Na něco jsem se tě ptal.“ Kasper změnil tón, takže sebou vedoucí programu stejně jako Kirsten trhnul. Kasper Strand není žádné béčko! „Samozřejmě.“ Kasper přistoupil k muži, který byl nejmíň o půl hlavy vyšší. Stoupl si tak blízko, že chlap pocítil potřebu ustoupit. „Kam tím mířím? Kam tím mířím? Máte tu zasedačku?“ Vousáč s podezřívavým výrazem přikývl. „Dobře. Tak teď poslouchej, co uděláš...“ „Počkejte! Copak jste neslyšeli, co jsem vám právě říkal? Mám pocit, že to ani jednomu z vás nedošlo. Musíte...“ „Drž hubu!“ Kirsten se usmála. Nilsen vytřeštil oči a otevřel ústa. „Už mě vnímáš?“ pomalu artikuloval Kasper. Nilsen kývl. Čelisti měl pevně sevřené a mračil se. „Tak dobře. Odvedeš nás do  té zasedačky. Pak chci, aby tam za námi přišel kapitán a všichni, kdo mají na ropné plošině na sta - rost personální agendu. Všichni, jejichž práce není v  tuto chvíli životně důležitá, rozumíš? Je mi fuk, jestli zrovna dělají hot work. Tahle vrtná plošina je norská, a  proto tady platí jediná autorita. Norské ministerstvo spravedlnosti a  norská státní policie. Je to dost jasné?“ Kapitán Tord Christensen měl tik, který si možná ani neuvědomoval. Štípal se do  nosu pokaždé, když mu někdo odporoval. BERNARD MINIER 36 Přítomnost obou policistů na  palubě ho enormně rozčilovala. Schůzky se účastnil on, Nilsen, palubní lékař, několik vedoucích čet, jedna hnědovlasá žena, která, jak Kirsten pochopila, byla ko - ordinátorka údržby, a jedna blondýna, kterou jim představili jako bezpečnostní techničku. „Teď už je to víc než čtyřiadvacet hodin, co byla jedna zaměstnankyně této ropné plošiny zavražděna v kostele v Bergenu,“ zahájila schůzku Kirsten. „Máme soudní příkaz pokračovat ve vyšetřování přímo tady. A tento příkaz předpokládá, že nám bude veškerý personál k dispozici a bude s námi spolupracovat.“ „Hm, pokud ovšem vyšetřování nějak neohrozí personál pracující na této plošině,“ namítla suše blond žena oblečená do modré vesty bez rukávů, pod níž měla bílý svetr. „Jinak bych se proti tomu musela osobně postavit.“ Tady se všichni rozhodně snaží dočurat co nejdál, pomyslela si Kirsten. Dokonce i ovulace těchto dam produkují tolik testosteronu, že by se z něj dal vyrobit celý regiment mužů s titulem Mistr světa. „Není v našem zájmu někoho vystavovat jakémukoliv nebezpečí,“ odpověděl diplomaticky Kasper. „Všechny ty, kteří nemůžou opustit svoje pozice, vyslechneme později.“ „Inger Paulsenová měla kabinu sama pro sebe?“ zeptala se Kirsten. „Ne,“ odpověděl Christensen. „V kabinách pro provozní techniky bydlí vždy dva lidé. Jeden na noční a druhý na denní směny...“ „Máte seznam lidí, kteří se včera zdržovali na pevnině?“ „Ano. Najdu vám ho.“ „Všichni se vrátili?“ NOC 37 Kapitán se obrátil k vedoucímu programu. „Ehm, ne,“ odpověděl Nilsen. „Za těchto povětrnostních pod - mínek nemůže helikoptéra lítat. Sedm jich je stále ještě na pevnině. Měli by tady být co nevidět.“ „Doktore, máš tu nějaké pacienty s problematickým psychologickým profilem?“ zeptala se Kirsten palubního doktora. „To je lékařské tajemství,“ odpověděl malý muž a  posunul si kulaté brýle. „V případě vyšetřování kriminálního činu to neplatí,“ upozornila ho okamžitě. „Kdybych někdy měl takové podezření, ihned bych požádal, aby byl pacient okamžitě zbaven svých funkcí.“ „Zeptám se jinak. Máš tu pacienty, které mají lehčí psychické problémy?“ „To je možné.“ „Znamená to ano, nebo ne?“ „Ano.“ „Budu potřebovat jejich seznam.“ „Nevím, jestli můžu...“ „Vezmu to na sebe. Jestli odmítneš, strčím do vazby tebe.“ Byl to samozřejmě bluf, ale viděla, jak se malý lékař otřásl. „Kolik lidí je dnes večer na palubě?“ Kapitán ukázal na věc, kterou do té chvíle považovala za hodiny s  otáčivým ciferníkem. Stálo tam velkými bílými číslicemi na černém pozadí číslo 83. Pak si všimla, že pod ním je anglicky napsáno: „Souls on platform.“ „Je to nutné kvůli bezpečnosti,“ vysvětlil kapitán. „Pořád mu - síme znát přesný počet osob na palubě.“ BERNARD MINIER 38 „Kolik žen?“ zeptal se Kasper. „Celkem dvacet tři.“ „A kolik je tu kabin?“ „Padesát dvoulůžkových kabin a jednolůžkové kabiny pro ka - pitána, vedoucího programu, šéfy pracovních čet a inženýry.“ Kirsten se na okamžik zamyslela. „Jak si udržujete přehled o tom, kde se kdo nachází?“ Slovo si vzala blondýnka. „Máme kontrolní sál. Všechny práce na palubě musí být předem schváleny. Díky tomu lidé v kontrolním vědí, kde kdo právě je a co dělá.“ „To vidím. A ti, co zrovna nepracují, se věnují čemu?“ Christensen se pousmál. „Vzhledem k tomu, kolik je hodin, předpokládám, že spí.“ „Dobře. Probuďte je, vytáhněte ven a  někde je shromážděte. Pak jim zakažte přístup do kabin. Prohledáme nejdřív kabinu Inger Paulsenové a potom všechny ostatní.“ „Děláte si legraci?“ „Vypadám snad na to?“ Kabina Inger Paulsenové nebyla větší než devět metrů čtverečních. Její spolubydlící se jmenovala Pernille Madsenová. V  tuto chvíli byla na kapitánském můstku, takže místnost zůstala prázdná. Dvě lehátka s modrým povlečením a pod nimi bílé zásuvky označené písmeny A a B. Každé lehátko bylo vybaveno závěsem a  miniaturním televizorem zavěšeným v  rohu pod stropem pro jednu a  pod horním lůžkem pro druhou. V  centru malé kajutní okénko, několik poliček, psací stůl se dvěma notebooky NOC 39 a za vstupními dveřmi dvě skříně. „Může to vypadat až moc spartánsky,“ řekla za Kirsteninými zády blondýnka, která je sem doprovodila, „ale na  palubě tráví jen pět měsíců v  roce, a  když mají volno, spoustu času prosedí v kantýně nebo v kavárně. Mají tam taky satelitní televizi s obří obrazovkou, tři kulečníky, kinosál, tělocvičnu, knihovnu, a do - konce místo, kde můžou holdovat muzice. A taky saunu.“ Kirsten si sundala bezpečnostní vestu s  našitými odrazovými páskami a pověsila ji na opěradlo židle. Oproti kousavé zimě vládnoucí venku, tady bylo dusivé horko. „Nejtěžší jsou tady Vánoce a silvestr,“ dodala žena. „Když jsou daleko od rodin.“ Měla bezbarvý monotónní hlas, plný skrytého nepřátelství. Kirsten začala prohlížet zásuvky pod lehátky, v  psacím stole a poličky. Dámské spodní prádlo, trička, džíny, nějaké papíry, brožovaná detektivka s ohnutými rohy, videohry... Nic. Tady nebylo nic. Skrz přepážku bylo cítit lehké chvění – stroje, ventilace, motory. Žena za  jejími zády pořád něco říkala, ale Kirsten ji neposlouchala. Všimla si, že jedno lehátko je pečlivě ustlané, druhé rozestlané. Bylo tam horko. Hrozné horko. Pot jí stékal pod ramínka podprsenky. Začínala ji bolet hlava. Kasper prohledával skříně. Zamával na ni, že v nich taky nic není. Vyšli do dlouhé chodby. „Ukaž nám kabiny mužů, kteří byli tu noc, kdy došlo ke zločinu, na pevnině.“ BERNARD MINIER 40 Blondýnka si ji změřila pohledem. Zamrkala. Veškerá řeč jejího těla svědčila o nepřátelství. Otočila se a vykročila chodbou pokry - tou tlustým modrým kobercem, který tlumil její kroky. Ukázala na  několik dveří. Kirsten jí naznačila, že je má otevřít. Upřeně na  ni hleděla. Kasper vešel do  jedné kabiny, Kirsten do  druhé. Žena se ani nepohnula. Kirsten viděla, jak ji z chodby skrz otevřené dveře pozoruje. Žena, nikoliv Kasper! Začala kabinu prohledávat. Za  pět minut si musela přiznat, co bylo evidentní. TADY TAKY NIC. A  pořád to stejné chvění, pulzování stoupající z  útrob vrtné věže. Kirsten měla pocit, že jí proniká přímo do mozku. Bylo tam horko a hlava se jí lehce točila. A do zad se jí vpaloval blondýnčin pohled. Nespouštěla ji z očí. Přešla k následujícím dveřím. Nejdřív nahlédla do kabiny. Byla identická s těmi předchozími. Otevřela jednu zásuvku pod lehátkem. A okamžitě to spatřila. Uprostřed ostatního oblečení. Dámské spodní prádlo. Ušpiněné. Otočila se. „Tuhle kabinu obývají ženy?“ Blondýnka to gestem popřela. Kirsten pokračovala v prohlídce. Pánské oblečení. Značkové. Boss, Calvin Klein, Ralph Lauren, Paul Smith... Otevřela další šuplík. Zamračila se. Další dámské spodní prádlo. Na jednom z nich byla krev... Co to má znamenat? Cítila, jak se jí zrychlil tep. Obrátila se zpátky ke dveřím. Blondýna na ni hleděla. Možná něco vycítila. Možná jí řeč Kirstinina těla poslala signál, že se něco stalo. NOC 41 Kirsten se naklonila a prohledala prádlo. Stejná velikost. Nebo skoro... Otočila se. Zdálo se, že za sebou zaslechla nějaký zvuk. Žena se pohnula. Ramenem se takřka opírala o dveřní zárubeň. Stála velmi blízko. Dál na ni upřeně hleděla. Kirsten se zachvěla. Zača - la zrychleně dýchat. Jejich oči se střetly. „Komu tahle kabina patří?“ „Nevím.“ „Ale existuje přece způsob, jak se to dá zjistit, ne?“ „Samozřejmě.“ „Tak do toho. Zjisti nám to!“ Když Kasper uslyšel Kirstenin hlas, vyšel do chodby. Ukázala mu otevřený šuplík a kalhotky špinavé od krve. Pak se na něj podívala. Přikývl. Pochopil. „Něco tady nehraje,“ řekla. „Je to příliš snadné. Vypadá to jako narafičené.“ „Jestli je to tak, tak je to narafičené na tebe.“ Pohlédla na něj. Vůbec není tak hloupý. „Pojďte se mnou!“ řekla žena. „Jmenují se Laszlo Szabo a Philippe Neveu.“ Stáli v malé kanceláři bez oken, plné papírů. Neveu je francouzské jméno... „Který z těch dvou byl včera v noci na pevnině?“ „Neveu.“ „Kde je teď?“ Žena se podívala na velký plán přilepený na stěně malými ba - revnými lepenkami. BERNARD MINIER 42 „V tuhle chvíli je u toho svařování. Na plošině.“ „Je Francouz?“ Blondýnka sáhla dolů do kovové registračky, vytáhla z ní slož - ku a podala jim ji. Kirsten spatřila fotografii muže s úzkým obličejem. S vlasy ostříhanými nakrátko. Odhadovala ho tak na pětačtyřicet let. „Aspoň to tvrdí,“ řekla žena. „Co přesně se stalo?“ Kirsten se podívala na  pytlík se zakrvácenými kalhotkami a potom zvedla oči ke Kasperovi. Když se jejich pohledy střetly, ucítila nával adrenalinu. Ve  tváři měl stejný výraz, jaký musela mít i ona, výraz loveckého psa na stopě zvěře. „Co uděláme?“ zeptala se ho potichu. „Tady posily budeme žádat těžko,“ odpověděl. Kirsten se otočila k ženě. „Jsou na palubě zbraně? Kdo má na starosti bezpečnost? Musíte mít přece nějaký plán pro případ pokusu pirátství nebo teroristického činu.“ Kirsten věděla, že těžařské společnosti jsou v těchto otázkách velmi zdrženlivé. Nikdo z  nich neměl chuť komunikovat nebo přiznat, že v případě vycvičených teroristů jsou tyto mimořádně strategické cíle velmi zranitelné. Kirsten byla dvakrát na ročním cvičení Gemini, kterého se účastnila policie, specializované jednotky, pobřežní stráž a  několik ropných a  plynařských společností. Zúčastnila se také seminářů. Norsko nebylo připraveno na teroristický útok o nic líp než sousední země. Ještě donedávna se její vlast chovala velmi naivně a domnívala se, že se jí terorismus netýká a že jí nic takového nehrozí. Jenomže tato naivita se zhroutila 22. července 2011, kdy Andreas Breivik zpáchal masakr NOC 43 na ostrově Utøya. Nicméně ještě dnes, zatímco třeba skotská po - licie dovoluje petrolejářům rozmístit na  ropných plošinách ozbrojené muže, Norsko si ještě stále nepřipustilo nebezpečí, ačkoliv například Statoil posílil bezpečnost po  útoku na  rafinerii In Amenas na  jihu Alžírska. Co by se stalo, kdyby vycvičení muži vyzbrojení útočnými puškami přistáli s  helikoptérou na  ropné plošině a vzali rukojmí? Kdyby ji podminovali? V Severním moři existovalo čtyři sta podobných plošin. Byl jejich vzdušný prostor neustále monitorován? Kirsten o tom pochybovala. A prohledával někdo dělníky vracející se z  pevniny? Co by jim zabránilo propašovat na palubu zbraně? Viděla, jak žena stiskla nějaký knoflík a jak se sklonila k mikrofonu. „Mikkeli, můžeš sem okamžitě přijít, prosím?“ O tři minuty později vstoupil do kanceláře obr, který se pohyboval jako kovboj. „Mikkeli,“ řekla žena, „tato dáma a tento pán jsou od policie. Chtějí vědět, jestli jsi ozbrojený.“ Mikkel se na ně zamračeně podíval a napřímil mocná ramena. „Ano. Proč?“ Kirsten se ho zeptal


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.