načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Noc - Bernard Minier

Noc
-14%
sleva

Kniha: Noc
Autor:

Čtvrtý příběh toulousského komisaře Martina Servaze, který tentokrát dostane příležitost vypořádat se se svou noční můrou - uprchlým sériovým vrahem Julianem Hirtmanem, se kterým má nevyřízené osobní účty.
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 343
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.7%hodnoceni - 69.7%hodnoceni - 69.7%hodnoceni - 69.7%hodnoceni - 69.7% 75%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-02-20
Počet stran: 536
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 526 stran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2018-08
ISBN: 9788075059741
EAN: 9788075059741
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Martin Servaz se po delší rekonvalescenci po vážném zranění vrací do práce a bez okolků je zatažen do velkého mezinárodního vyšetřování. Jeho novou partnekou se stává norská kriminalistka Kirsten Niggardová, která při pátrání po pachateli brutální vraždy z kostela v Bergenu našla na ropné plošině v Severním moři sérii fotografií. Podezřelým se stává jejich majitel, kterého na základě DNA identifikují jako Juliana Hirtmana, zmizelého sériového vraha, který utekl z přísně střeženého sanatoria v Pyrenejích a zničil Servazovi život.
Na fotografiích je Martin Servaz, kterého někdo důkladně a vytrvale sledoval. A také neznámý malý chlapec označený jménem Gustav. Jeho stopu se podaří vypátrat v malém ne neznámém městečku v Pyrenejích... a také jeho příjmení - Servaz. Zdá se, že chlapec je klíčem ke všemu, ale je třeba jednat rychle, protože policie není jediná, kdo Hirtmana hledá.

Kniha je zařazena v kategoriích
Bernard Minier - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Noc" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Zdena Kolblova 2018-04-11 hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%hodnoceni - 60%
Teď žiju v přesvědčení, že toto je poslední Minier, kterému dám šanci. Nad tou hromádkou nelogičností a vyslovených hloupostí bylo tentokrát třeba opravdu hodně zavírat oči.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

19 19

1.

Mariakirken

LOĎ BYLA SLABĚ OSVĚTLENÁ. Kirsten překvapilo, ženedaleko místa činu, jež bylo označeno oranžovými a bílými páskami,

které bránily přístupu k sanktuáriu a k chóru, hořely svíčky.

V  chřípí ji polechtala vůně horkého vosku. Z  kapsy kabátu vytáhla kovovou tabatěrku, v níž ležely tři ubalené cigarety. Jednu si strčila mezi rty.

„Tady se nesmí kouřit,“ řekl Kasper Strand.

Beze slova se na něj usmála a zapálila si tenkou cigaretuneravidelného tvaru laciným zapalovačem. Pak pohledemzmapovala kostelní loď a  zastavila se u  oltáře. Mrtvola tam už neležela. Nebyl tam ani bílý ubrus obvykle zakrývající oltář. Kirsten si v duchu představila nahnědlé šmouhy a skvrny, které se do látky vsákly tak, že až uschnou, bude zkrabatělá a ztvrdlá.

Kirsten nebyla na mši už od dětství, ale pokud si dobřevzpomínala, jakmile kněz vešel do chóru, nejprve se sklonil a políbil oltář. Když byl obřad u konce, ještě než opustil kostel, políbiloltář znovu.

Zavřela oči, promnula si víčka, proklela ženu z vlaku, potáhla z  cigarety a  zase oči otevřela. Krev, která vystříkla z  tepny, sice

BERNARD MINIER

20

nezasáhla krucifix nad oltářem, ale potřísnila sochu Panny Marie

s  děťátkem a  svatostánek o  kus níž. Kirsten si všimla souhvězdí

malých červenohnědých skvrn a dlouhých černých šmouhna pozlaceném povrchu tubernáklu i  na  lhostejné tváři Panny Marie.

Gejzír krve nedostříkl dál než do vzdálenosti tří metrů.

Vikingové spalovali své mrtvé v noci na pohřebních lodích. Ježíše křesťané prohlásili za  boha vedle Lokiho, boha ohně a potměšilosti, Odina a Thora a  vnutili ho severským pohanům násilím. Vikinští vládci, kteří konvertovali ke  katolicismu, jim z čistě politických důvodů usekávali ruce a nohy, znásilňovali je a mučili. Konec jedné civilizace. Na to Kirsten myslela v tichu kostela.

Venku město zahalené deštěm ještě spalo. Stejně jako přístav, kde u nábřeží před dřevěnými domy čtvrti Bryggen kotvila jako válečná plavidla našedo natřená obrovská obchodní loď ježící se anténami. Bylo nutné vyvolávat génia loci těchto míst? Minulost tohoto kostela sahala mnohem dál než v případě nejznámějších památek v Oslu. Tady nestálo žádné Národní divadlo, žádnýkrálovský palác, tady se neudělovaly Nobelovy ceny míru a nenacházel se tu park Vigeland. Kostel tu stál od  dvanáctého století a  vždycky tady byla přítomná divokost vzdálených časů. S každou známkou civilizace korespondovala známka barbarství,každé světlo končilo tmou, každé dveře, které se otvíralydo osvětlených domácností, skrývaly dveře vedoucí do temnot. Bylo jí deset, když se sestrou trávila zimní prázdniny u dědečka v  malém městečku, které se jmenovalo Hell a  leželo nedaleko Trondheimu. Zbožňovala dědečka s jeho neuvěřitelnou pamětí.

NOC

21

Vyprávěl jim všechny možné legrační historky a rád si je brával

na  klín. Ten večer ji požádal, aby odnesla žrádlo Heimdallovi,

německému ovčákovi spícímu ve  stodole. Byla příšerná zima

a když vyšla z vytopené farmy do ledové prosincové noci, měla

pocit, že jí tuhne krev v žilách. Její kožešinové boty vrzalyve sně

hu a  její stín ji v  měsíčním světle předcházel jako velký motýl.

Zamířila ke stodole. Když do ní vešla, byla tam tma jako v pytli

a  ona neviděla vůbec nic. Bylo to od  dědečka surové poslat ji

sem v  noci. Heimdall ji přivítal štěkotem a  chrastěním řetězu.

S  vděčností přijímal její hlazení, láskyplně jí olízal tvář a  ona

se přitiskla k  jeho teplému, třesoucímu se tělu, obličej zabořila

do jeho voňavé srsti a v duchu si říkala, že je kruté nechávat ho

v  takové noci spát venku. Potom zaslechla zakňourání... Bylo

tak slaboučké, že kdyby Heimdall na chvilku nezmlkl, vůbec by

ho nezaznamenala. Přicházelo zvenčí. Opravdu dostala strach,

protože si ve své bujné dívčí fantazii představovala, že tamven

ku skřehotá nějaká bytost jen proto, aby ji vytáhla ven a  vrhla

se na  ni. Přesto tam vyrazila. Vytušila, že se vlevo mezi stodo

lou a  přístřeškem nachází klec, jejíž mříže se leskly ve  slabém

světle. Kirsten šla s bušícím srdcem blíž. Měla pocit, že jejíne

volnost roste spolu s  ostrým štěkotem, který se proměnil sko

ro ve kvičení. Zmocnila se jí zlá předtucha. Po několika krocích

ve sněhu narazily její prsty na mříže. Podívala se do klece. Tam

úplně vzadu u cementové zdi rozeznala jakýsi obrys.Přimhouři

la oči a spatřila ho. Sotva několikaměsíční štěně. Malý kříženec

s  protáhlým čumákem, svěšenýma ušima a  s  krátkou zlatavou

srstí. Hlavu měl skoro přitisknutou ke zdi, protože ho tam držel

obojek. Zadek v trávě a ve sněhu se mu nekontrolovatelně třásl.

BERNARD MINIER

22

Hleděl na ni. Ještě dnes před sebou v duchu vidí ty něžné, laskavé

oči, které na ni štěně upíralo. Oči, které říkaly: „Pomoz mi,prosím.“ Byl to ten nejsmutnější pohled, jaký kdy v životě spatřila.

Cítila, jak se její dětské srdce, její nedotčené dívčí srdcerozpadá na tisíce kousíčků. Štěně už ani nemělo sílu štěkat, vydávalo

jen slabý srdcervoucí nářek a  oči se mu zavíraly a  zase otvíraly

únavou. Kirsten chytila ledové mříže. Chtěla mu otevřít, osvobodit ho a prchnout s ním v náručí. Teď hned. Utíkala do domu

a cestou klopýtala, úplně omámená bolestí a zoufalstvím. Začala

dědečka prosit. Jenomže on zůstal neoblomný. Poprvé jejímpřáním nevyhověl. Je to toulavý pes, bastard, který nepatří nikomu

a musí být potrestán, protože ukradl kus masa. Kirsten věděla, že

jestli nic neudělá, do svítání to štěně umře. Myslela na jehoutrení, na jeho smutek a osamění, plakala, křičela a žadonila. Její

sestru, která nic netušila, to překvapilo a vyděsilo, takže se taky

dala do pláče. Babička se ji snažila uklidnit, ale dědeček se na ni

přísně podíval a ona si na okamžik představila, jak je místo toho

štěněte v té kleci ona, jak jí krk svírá obojek, který je připevněný

ke kovovému kruhu ve zdi.

„Strč mě do té klece!“ vykřikla. „Strč mě k němu!“

„Zbláznila ses, holka?“ odpověděl dědeček tvrdě a nelítostně.

Vzpomněla si na tenhle příběh, když si v novinách přečetla, že norská vláda jako první na světě založila policejní útvar, který má bojovat s krutostí páchanou na zvířatech.

Krátce předtím, než dědeček v nemocnici umřel, počkala, až sestra a zbytek rodiny, který se shromáždil u jeho postele, trochu ustoupí, a  naklonila se k  němu, aby mu pošeptala do  ucha pár slov. Když se k němu přiblížila, viděla jeho láskyplný pohled.

NOC

23

„Ty hajzle!“ zašeptala. „Doufám, že půjdeš do pekla!“

Pro peklo použila anglický výraz „hell“ shodný s názvemměsta, v  němž dědeček bydlel, ale byla si jistá, že pochopil. Hleděla na kazatelnu, na oltářní obraz, na velký krucifix visící nahoře

a na nástěnné malby a vzpomněla si, že dokonce Agnes Gonxha

Bojaxhiuová – známější pod jménem Matka Tereza – strávilavelkou část svého života v  hluboké tmě své víry, že mluvila o doisech z  „tunelu“, o  „strašlivé temnotě ve  mně, jako kdyby bylo

všechno mrtvé“. Kolik věřících dokáže žít v té nejtemnějšítemnotě? Pohybovat se v duchovní poušti, kterou uchovávají v tajnosti?

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Strand stojící vedle ní.

„Ano.“

Dotkla se displeje tabletu, na němž se objevily obrázky z videa

natočeného policií v Bergenu.

Ecce homo.

1. Žena ležící na  zádech na  oltáři vzepjatá do  oblouku, jako

kdyby ji zasáhl elektrický proud nebo jako kdyby prožívala

orgasmus.

2. Její hlava visí dolů do prázdna, pusu má otevřenoudokořán a jazyk vyplazený. Jako kdyby s hlavou zvrácenoudozadu čekala na hostii.

3. Na velkém bledém detailu, který museli technici zesoudního lékařství zazoomovat, je poznat, že má opuchlý, rudý

obličej a že takřka všechny kosti, nosní, lícní, čichová,horní a dolní čelisti, jsou rozdrcené, zaražené dovnitř a že její

proražené čelo připomíná střešní okap. Rány bezpochyby

způsobil nějaký podlouhlý předmět, pravděpodobně železná tyč.

BERNARD MINIER

24

4. A  konečně: šaty má potrhané a  chybí jí pravá bota, takže

na noze je vidět bílá vlněná, na patě ušpiněná ponožka.

Kirsten vnímala každý detail. Scéna otištěná v  hluboké pravdě,

pomyslela si. Lidské pravdě. Dvě stě tisíc let barbarstvía hypotetické naděje, že budoucí generace budou lepší.

Podle prvního ohledání ženu nejdřív ubili k  smrti železnou tyčí, která jí rozdrtila hrudní koš a lebku, a pak monstrancí. Technicik tomuto závěru došli jednak proto, že monstrance ležela zakrvácená a převrácená na oltáři, a hlavně z velmi specifi ckého tvaru ran.Monstrance je obklopená paprsky, díky nimž připomíná slunce. A tytoparsky zanechaly hluboké rány na obličeji a na rukách oběti. Proříznutí hrdla, z kterého vytryskla krev směrem k tabernákulu krátce předtím, než přestalo bít srdce, muselo přijít hned nato. Kirsten se plně soustředila. Ve způsobu, jakým byl zločin spáchán, bylo něco důležitého.

Bota... Černou botu s bílými motivy značky The North Face a  žlutým fosforeskujícím podpatkem našli pohozenou pod stuínkem asi dva metry daleko od oltáře. Proč?

„Měla u sebe doklady?“

„Ano. Jmenuje se Inger Paulsenová. Trestní rejstřík má čistý.“

„Vě k ? “

„Třicet osm.“

„Vdaná? Děti?“

„Svobodná.“

Kirsten se podívala na  Kaspera. Neměl snubní prstýnek, ale třeba si ho do  práce sundával. Choval se jako ženatý muž. Přistoupila k němu jen tak blízko, aby zachovalapadesáticentimetrový osobní prostor, a ucítila, jak strnul.

NOC

25

„Zjistili jste, kde pracovala?“

„Jako dělnice na ropné plošině v Severním moři. A...odebraná krev prokázala... vysoký stupeň alkoholismu.“

Kirsten znala všechny statistiky zpaměti. Věděla, že procento vražd je v  Norsku menší než ve  Švédsku, jedenapůlkrát nižší než ve  Francii, takřka dvakrát nižší než ve  Velké Británii a  sedmkrát nižší než v USA. Věděla, že i v Norsku, což byla podle OSN země s nejvyšším koefi cientem životní úrovně, násilí korelovalos úrovní vzdělání, že pouze 34 % vrahů jsou nezaměstnaní, 89 % z  nich jsou muži a 46 % z nich se dopouští vraždy pod vlivem alkoholu. Existovala tedy velká pravděpodobnost, že vrah byl muž, a téměř padesátiprocentní jistota, že byl alkoholik stejně jako oběť. Další velkou jistotou bylo, že patřil k  okruhu jejích nejbližších. Byl to buď partner, přítel, milenec, kolega... Ale chyba, které sedopouštějí všichni začínající policisté, by byla spoléhat se na statistiky.

„Co myslíš, že to bylo?“ zeptala se a vyfoukla mu kouřdo obličeje.

„A ty?“

Usmála se. Chvíli přemýšlela.

„Rvačka,“ řekla, „tajná schůzka a rvačka, která se zvrtla.Podívej se na  ty roztrhané šaty, límec košile pod svetrem je skoro utržený. A hlavně ta bota ležící pod oltářem. Rvali se a chvíli měl převahu jeden a chvíli druhý. Pak ji ve vzteku zabil. Zbytek režie je jen pro pobavení galerie.“

Odstranila si ze rtů smítko tabáku.

„Co podle tebe dělali v kostele? Neměl být zavřený?“

„Vypadá to, že jeden z nich si opatřil náhradní klíč,“ odpověděl Kasper. „Kostel je totiž většinu času zamčený. A je tady ještě něco.“

BERNARD MINIER

26

Pokynul jí, aby ho následovala. Op rášila si popel, který jí spadl na kabát, zapnula si ho kvůli zimě a vykročila za ním. Vyšlistejným místem, kudy přišli: postranním vchodem. Kasper ukázal na stopy v tenké sněhové pokrývce. Byl to letošní první sníh,který napadl s předstihem. Déšť už stopy pomalu vymazal. Spatřila je na cestičce, kterou vytyčili technici mezi náhrobními kameny. Dvě řady stop jedním směrem, jedna druhým.

„Vrah sledoval oběť do kostela,“ řekl Kasper, jako kdyby jí četl myšlenky.

Přišli spolu, nebo po sobě? Zloději, kteří se pohádali o kořist? Dva lidé, kteří si tady dali schůzku? Feťačka a dealer? Kněz?Milenci, které vzrušovalo souložit v kostele?

„Ta Paulsenová byla praktikující věřící?“

„Nemám ponětí.“

„Na jaké plošině pracovala?“

Řekl jí to. Uhasila cigaretu tak, že ji otřela o  zeď kostela, na  které nechala černou šmouhu. Vajgl sevřela v  dlani a  vrhla pohled na  osvětlená okna v  protějším domě. Bylo devět hodin ráno a pořád vládla stejná tma. Dřevěné domy z osmnáctéhostoletí, typické pro čtvrť Bryggen, se leskly deštěm. Bouře kreslila ve světle pouličních svítilen jiskry a smáčela jim vlasy.

„Předpokládám, že sousedy jste vyslechli.“

„Výslechy nic nepřinesly,“ potvrdil Kasper. „Kromě tohobezdomovce nikdo nic neviděl ani neslyšel.“

Zamkl dveře do kostela a skrz umělý portál, který zůstalotevřený, se vrátili do auta.

„A biskup?“

„Vytáhli jsme ho z postele. V tuto chvíli je na komisařství.“

NOC

27

Znovu si vzpomněla na železnou tyč, kterou měl vrah u sebe. V mysli se jí zrodila myšlenka.

„A co když to bylo naopak?“ zeptala se.

Kasper na ni vrhl pohled a nastartoval.

„Co naopak?“

„Co když vrah přišel první a oběť až za ním?“

„Past?“ zeptal se Kasper a zamračil se.

Mlčky se na něj podívala. Policejní komisařství v  Hordalandu. Policejní šéfka Birgit Strømová pozorovala Kirsten v sedmém patře svýma malýmaočkama zasazenýma v širokéma a plochém obličeji připomínajícím mořskou rybu. Ústa měla zredukovaná jen na úzkou škvírua jejich koutky se tvrdohlavě odmítaly pohnout nahoru nebo dolů.

„Rvačka?“ zeptala se hlasem, který vydává zrezivělé struhadlo ( nadměrné kouření, pomyslela si Kirsten). „Kdyby to nebylo předem naplánované, jak to, že vrah přišel do kostela s železnou tyčí?“

„Tak to evidentně skutečně bylo,“ odpověděla Kirsten. „Ale Paulsenová se bránila. Na dlaních má škrábance, kterézpůsobila monstrance. Gesta obrany. Rvali se a  v  jistý okamžik ztratila Paulsenová botu.“

Kirsten v rybích očích zahlédla pomíjivý záblesk. Pohledpolicejní šéfky se na okamžik přesunul na Kaspera a potom sezaměřil zase na Kirsten.

„Dobře. Jak tedy v tom případě vysvětlíte, co jsme našliv kapse oběti?“

Naklonila se dozadu a  sáhla po  průhledném sáčku ležícím na okraji stolu, na němž se uvelebila svým velkým zadkem. Mělo

BERNARD MINIER

to stejný efekt, jako kdyby ho vylovila z  výstřihu neméně bujné

hrudi. Kasper a ostatní detektivové z policejního oddělenív Hordalandu sledovali její gesto, jako by se dívali na SerenuWilliamsovou stojící na špičkách a servírující na vítězství v setu.

Kirsten vzala sáček na důkazní předměty, který jí policejníšéfová podávala.

Už věděla, co je uvnitř. Kvůli tomu zavolali z  Osla právě ji. Nevstoupili na  policejní komisařství hlavním vchodem z  hlavní ulice Allehelgens gate, ale malými opancéřovanými dveřmi vedoucími zezadu z Halfdan Kjerulfs gate, zabezpečenýmidigitálním kódem, jako by nechtěli, aby je někdo viděl.

Kousek papíru. Velká písmena. Psaná rukou. Kasper jí tuzprávu oznámil předchozí večer v telefonu ani ne hodinu po objevení těla, když se ještě zdržovala v  sídle osloské kriminální policie. Nemohlo ji to tedy teď překvapit, protože to věděla.

Na tom kousku papíru figurovalo její jméno.

KIRSTEN NIGAARDOVÁ



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist