načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikomu vás nedáme… -- Vojenské a politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v srpnu 1968 - Martin Čížek

Nikomu vás nedáme… -- Vojenské a politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v srpnu 1968

Elektronická kniha: Nikomu vás nedáme… -- Vojenské a politické aspekty sovětské invaze do ČSSR v srpnu 1968
Autor:

Kniha se zabývá vojensko-politickými důvody a snahami Sovětského svazu dlouhodobě rozmístit své jednotky na československém území a s tím spojenými příčinami vojenského zásahu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 178
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha se zabývá vojensko-politickými důvody a snahami Sovětského svazu dlouhodobě rozmístit své jednotky na československém území a s tím spojenými příčinami vojenského zásahu pěti armád Varšavské smlouvy proti ČSSR na pozadí celkové mezinárodněpolitické situace. Mezi nejdůležitější patří vojenskostrategická situace ve střední Evropě v 60. letecha problematika jaderných zbraní a jejich nosičů. Samostatná kapitola je věnována sovětským pokusům o rozmístění svých jednotek na území ČSSR ještě před operací Dunaj. Závěrečná kapitola se zabývá reorganizací ČSLA, vytvořením Střední skupiny vojsk (CGV) a reakcí NATO na změněnou koncentraci vojsk na hranicích obou bloků.

Zařazeno v kategoriích
Martin Čížek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nikomu vás nedáme...

Vojenskoolitické aspekty sovětské invaze

do ČSSR v srpnu 1968

MARTIN ČÍŽEK

NAŠE VOJSKO

2014


Copyright © 2014 by Martin Čížek

Cover and layout © 2014 by Jindřich Procházka

Czech edition © 2014 by NAŠE VOJSKO, s.r.o.

All rights reserved

ISBN 978-80-206-1452-0


– 5 –

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

1 Postavení ČSLA v rámci Varšavské smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.1 Geostrategický rozměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.2 Přístup sovětského generálního štábu ke spojeneckým armádám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

1.3 Operační plány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.4 Změny v organizaci ČSLA v letech 1960–1967 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

1.5 Vojenská cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

2 Výstavba jednotek ČSLA pro nasazení jaderných zbraní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

2.1 Raketové komplety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2.2 Stíhací bombardéry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

2.3 Sklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

3 ČSLA pod vlivem změn 60. let. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

3.1 Údajné pokusy o vystoupení ČSLA na podporu A. Novotného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

3.2 Změny v ČSLA po lednu 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

3.3 Memorandum a Akční program ČSLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

4 Snahy o umístění sovětských vojsk na území ČSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

4.1 První pokusy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

4.2 Mezinárodní vlivy na sovětský přístup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

4.3 Zvyšování sovětského tlaku na rozmístění vlastních jednotek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

4.4 Květnový pokus o nenásilné rozmístění sovětských vojsk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

4.5 Cvičení Šumava. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

4.6 Jednání v Čierné nad Tisou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

4.7 Operace Dunaj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

5 Vytvoření sovětské Střední skupiny vojsk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

5.1 Politická jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

5.2 Změny v ČSLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

5.3 Vznik CGV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Резюмé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

Použité zkratky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172



– 7 –

Jak z uvedené citace symbolu normalizace vylývá, i tehdejší československé vedení siuvědomovalo, že změny v Československu probíhající

během pražského jara nebyly dostatečným důvodem pro ozbrojený zásah pěti států Varšavské

smlouvy v čele se Sovětským svazem. Jaké byly

tedy hlavní podněty, které působily na sovětské

rozhodování, a proč bylo vybráno právě násilné,

vojenské řešení?

Tématem této práce je představení hlavních

vojenskoolitických důvodů snahy Sovětského

svazu dlouhodobě rozmístit své jednotky načeskoslovenském území a s tím spojených příčinvojenského zásahu části armád Varšavské smlouvy

proti Československu na pozadí celkové mezinárodněpolitické situace, do které se pokusím téma

zasadit. Z větší části se mezi ně řadí podněty, jež

jsou ve starších pracích zabývajících se událostmi

spojenými s pražským jarem opomíjeny, případně

zmiňovány jen jako náhodné, podružné výsledky

sovětského postupu vůči ČSSR v srpnu 1968.Sovětský svaz projevoval zájem o trvalé rozmístění

svých jednotek v Československu již od druhépoloviny 50. let 20. století

2

a své úsilí, jehož nedílnou

součástí byl i výrazný politický, vojenský aekonomický nátlak, zintenzivnil v polovině 60. let. Tedy

ještě před začátkem změn v KSČ a uvolněním ve

společnosti, nazývaným „pražské jaro“, kterých

Sovětský svaz následně využil při svém nátlaku

na Československo společně s dalšími záminkami

a odůvodněními svého postupu.

Když jsem v roce 2005 připravoval úvodní teze k disertační práci, která se měla zabývat

sovětským pohledem a důvody pro intervenci,

zdálo se, že na základě právě uzavírané dohody

mezi Ruskou federací a Českou republikou dojde k výraznému zpřístupnění ruských archivů

a materiá lů k událostem roku 1968 v ČSSR. Bylo

ovšem jasné, že přímo k uvolnění vojenských

plánů na zásah v Československu nedojde – to

nedělá žádná velmoc, protože vojensképlánování má svoji setrvačnost. USA ani NATO takénezpřístupnily své kompletní plány z doby studené

války – co kdyby se náhodou někdy mohly hodit. Ale vysvitla naděje, že by bylo možné získat

důvodové zprávy a různé podklady připravované

sovětským generálním štábem a ministerstvem

obrany pro politické vedení a naopak jehopožadavky na armádu. Avšak záhy se realita ukázala

jako výrazně odlišná. Uvolněné materiály patřily

ke stejnému typu jako již dříve poskytnuté, příadně bylo ruské straně jasné, že jsou již kdispoÚvod

„Po Čierné a Bratislavě jsem viděl, že soudruzi Dubček a Černík si uvědomují nebezpečí

a počítají s nutností odstranit je. Nevěděl jsem o konkrétních slibech či závazcích,

ale věděl jsem, že linie udržet přátelství se SSSR a socialistickými zeměmi se daří

a že se uplatňují i tendence postupně se zbavit nebezpečí zprava.

Myslím si, že sovětští soudruzi trochu přeceňovali toto nebezpečí. My tu žijeme, jsme také

komunisté – já od šestnácti let – a u nás být komunistou a přítelem SSSR bylo vždy jedno.

Když k nám přišla vojska, nikdo z komunistů to nemohl pochopit. [...]

Plně chápu, že sovětští soudruzi chtějí garance, že Československo se bude normálně

vyvíjet v socialistickém táboře, bude likvidována antisovětská a antisocialistická

propaganda a budou provedeny i některé personální změny.

To vše ale bylo možné i bez vojenského vměšování.“

1

Gustáv Husák . srpna  na jednání v Moskv

1

Československý záznam o jednání mezi československou delegací vedenou L. Svobodou a sovětskými představiteli v čele

s L. Brežněvem v Kremlu 23. srpna 1968, in Vondrová, J. – Navrátil, J., a kol., Mezinárodní souvislosti Československé

krize 1967–1970 4/2, Praha–Brno 1996, s. 251–252.

2

Protože drtivá většina událostí se vztahuje k 20. století, nebudu toto dále uvádět, pouze v případě, že by tomuto bylojinak.


– 8 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

zici v archivech jiných států.

3

Jejich převážná část

se týká rozhovorů s lidmi pracujícími na ambasádách, v médiích, kultuře apod., a byť doplňují

obraz každodennosti, pro mé téma jsou nepoužitelné. Asi nejkurióznějším nabízeným dokumentem se stala smlouva o nákupučeskoslovenských cvičných letadel Aero L-29 Delfín: nejspíš

se v Rusku domnívali, že byla třeba ztracena při

povodních v roce 2002. Uvolnili i některédokumenty k mezinárodním vztahům – ale také ty se

týkaly takových „převratných“ informací, jako že

v Argentině se invazí „pětky“ do Československa,

natož pražským jarem, nezabývali. K několika

poskytnutým dokumentům vojenské povahypatřila hlášení o morálněolitickém stavu jednotlivých zúčastněných armád. Podobně zaměřené

materiály mají k dispozici i ruští historici, což se

odráží i v nedávno vydávaných ruských edicích

dokumentů.

4

Bylo tedy zřejmé, že se budu muset spolehnout

především na zdroje přístupné v českých archivech; abych se držel zadaného tématu vojensko-politických otázek roku 1968, zaměřil jsem se

především na Československou lidovou armádu

a jakými změnami v 60. letech procházela. Stejný

nápad měli ale také další historici, kteří na rozdíl ode mne byli rychlejší.

5

Protože jsem nedošel

k odlišným závěrům a opakoval bych jižpublikované, musel jsem s využitím již prostudovaných

materiálů cíl své disertace, bez nutnosti měnit její

téma, opět poupravit.

Hlavním tématem práce jsouvojensko-politické důvody a příčiny snah Sovětského svazu orozmístění svých jednotek na území Československa

a následného vojenského zásahu části armádVaršavské smlouvy proti Československu na pozadí

celkové mezinárodněpolitické situace, do které

se pokusím téma zasadit. Za mezinárodní situaci se považují události, jež se nějakým způsobem

odrazily v rozhodování aktérů československé

krize roku 1968, nejen vnitroblokové, na které je

v mnoha pracích mezinárodní politika zužována.

Důležitým faktorem byl také přístup tehdejších

československých politických a vojenských špiček

kvojenskoolitickým otázkám.

K oběma tématům již také byly vydány knihy

a články, kterých využiji a jež doplním o postřehy z vlastního výzkumu. Na rozdíl od vnitropoliticko-ideologických důvodů a záminek je u těch

vojenských výrazně menší pramenná základna

především proto, jak jsem již výše popsal, žeRuská federace i po 45 letech stále odmítá odtajnit

a zpřístupnit dokumenty důležité pro pochopení

sovětského rozhodování, tedy nejen ideologické

povahy. Jsem si proto vědom, že některé vývody

jsou pouze analogiemi a logickými předpoklady

založenými na „nepřímých důkazech“. Avšak to

není důvodem nezabývat se jimi.

Vnitropolitické a ideologické důvody a záminky vstupu vojsk Varšavské smlouvy byly již

důkladně rozebrány, což je dáno i množstvímarchivních dokumentů s touto tematikou, které byly

od 90. let odtajněny a poskytnuty historikům ke

zpracování. Přestože někteří autoři uvažují také

o dalších důvodech, drží se i zahraniční literatura, ať již přímo zaměřená na události vČeskoslovensku kolem roku 1968, na osobnosti, nebo

šířeji se zabývající obdobím studené války, teze,

že hlavním důvodem k zásahu byly vnitropolitické změny v ČSSR.

6

Protože o vnitropolitické

situaci a politickém nátlaku přes různá jednání, případně o občanském odporu proti invazi, 3

Je to patrné i ze sborníku dokumentů Vondrová, J., Mezinárodní souvislosti Československé krize 1967–1970 4/4, Praha–Brno 2011, ve kterém byly zveřejněny další uvolněné dokumenty ÚV KSSS z let 1966–1969.

4

Zdanovič, A. A. – Laškul, V. F. – Morukov, J. N. – Tortov, J. Ch., Čechoslovackije sobytija 1968 goda glazami KGB i MVD

SSSR, Moskva 2010.

5

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy, Praha 2008; Povolný, D., Vojenské řešení Pražského jara I a II, Praha 2008 a 2010; Štěpánek, K. – Minařík, P.,

Československá armáda na Rýnu, Praha 2007.

6

Jedná se např. o: Andrijanov, V. I., Kosygin, Moskva 2003; Bracke, M., Which Socialism, whose Détente, Budapest – New

York 2007; Mayers, D., The Ambassadors and America’s Soviet Policy, New York 1995; Medvěděv, R. A., Andropov, Moskva

2006; Mlečin, L. M., Brežněv, Moskva 2008; Rogoza, S. L. – Ačkasov, N. B., Zasekrečennye vojny 1950–2000 gg., Sankt

Petěrburg 2003; Skilling, H. G. (ed.), Czechoslovakia 1968–1988, Londýn 1991; Williams, K., The Prague Spring and its

Aftermath, New York 1997.


– 9 –

bylo česky vydáno již množství prací,

7

nebudu se

jimi podrobněji zabývat, pouze je zmíním s odkazem, kde se čtenář s touto tematikou může více

seznámit.

U řady autorů dochází dle mého názoru kvýraznému přeceňování pražského jara a sovětskou

propagandou představovaných zdůvodnění. Vojenské důvody buď zcela opomíjí, nebo je považují

za podružné a jejich další důsledky za náhodné. Je

to pochopitelné, i z hlediska zpřístupněnýchmateriálů. Především dokumenty poskytované z Ruska

jsou pravděpodobně cíleně vybírány a uvolňovány

tak, aby tyto aspekty a tehdejší propagandistické

teze podporovaly. Dalším důvodem je, že většina

autorů, kteří se od začátku 90. let otázkoupražského jara zabývají, tyto události přímo prožila. Často

došlo k narušení jejich kariéry v zaměstnání nebo

– u těch mladších – k prudké změně očekávání,

které v 60. letech s uvolňováním a změnami ve

společnosti spojovali. Během roku se od podzimu

1968 v ČSR, o něco méně v SSR, vrátila situace ve

společnosti o nějakých deset let zpět. V průběhu

pražského jara došlo ke zrychlení vývoje, vesrovnání s obdobím prezidenta Antonína Novotného,

které by se dalo označit za „plíživou reformu“, ale

reálně na obyvatele více působil šok z prudkého

zvratu. Postupné uvolňování v desetiletí předsrpnem 1968 je možné dobře dokumentovat nakultuře, pro širokou veřejnost především ve filmu, kde

se také projevilo nejvíce, včetně zrušení cenzury.

Avšak pro případnou kritiku nejvyšších politických

a státních představitelů československých i ostatních socialistických států odbourání cenzury zcela

neplatilo, protože bylo stále možné aplikovat jiné

platné právní normy a na jejich základě občany

kritizující nejvyšší představitele stíhat. Především

to platí o Trestním zákonu z roku 1961.

Na druhé straně se vyskytují práce, kteréprosazují jen čistě vojenské důvody, případně jako

hlavní příčinu uvádějí jen jeden, a to rozmístění jaderných zbraní v Československu. Hlavním

propagátorem je historik Jiří Fidler.

8

Přínosem je,

že přiměl historiky, aby se více zabývali i jinými

důvody než vnitropolitickými změnami v ČSSR.

Dříve již tuto otázku nastínil ve svém článku Jaroslav Dvořák.

9

S velmi kontroverzní tezí o důvodechsovětského zásahu v Československu přišel VladimírČermák.

10

Hlavním důvodem měla být psyop vedená

zpravodajskými složkami, především izraelskou,

pro odvrácení pozornosti Sovětského svazu od

pomoci muslimským zemím na Blízkém aStředním východě. Je samozřejmé, že v rámci sovětské

mezinárodní politiky hrály roli i události v této

oblasti, ale pro reálné hodnocení vlivuzpravodajských složek je situace v přístupu k podkladům

ještě horší. Navíc zpravodajská činnost různých

států je často směřována tak, aby narušila činnost

druhého státu.

Rozdílnost přístupu historiků souvisí především s oblastí, v níž si jsou jistější a kterou sedůkladněji zabývají. Když se někdo profiluje vestranických a politických záležitostech, zdají se mu

vojenské důvody, jako například snaha orozmístění jaderných zbraní apod., jako málo důležité

pro zahájení invaze, naopak těm, kdo se zabývají

vojenskou historií a technikou, mezi ně se řadím

i já, se jeví nepochopitelným uvádět například

zrušení cenzury jako důvod pro rozjetí tak rozsáhlé vojenské operace, jakou byl Dunaj. Navíc po

dosazení „správného“ loajálního vedení státu by

se mohla intervenční vojska stáhnout, jako vpodobných případech vojenských zásahů, a ne se

„dočasně“ usadit.

7

Např.: Benčík, A., Rekviem za Pražské jaro, Třebíč 1998; Benčík, A., V chapadlech kremelské chobotnice, Praha 2007;Benčík, A. – Pecka, J., Varšavská čtyřka proti Československu 1968, Praha 1998; Čížek, R., Ztracené archivy 1968 – 21. srpen

1968 v ulicích Prahy, Praha 2011; Kural, V., Československo roku 1968, Praha 1993; Macek, J., a kol., Sedm pražských dnů,

21.–27. srpen 1968, Praha 1990; Novotník, J. – Chrastil, S. (ed.), Vojáci, kteří neztratili svou čest. Sborník vzpomínekčeskoslovenských vojáků na srpen 1968 a následná léta normali zace československé armády, Praha 2002; Pauer, J., Praha 1968

– Vpád Varšavské smlouvy, Praha 2004; Pazderka, J., Invaze 1968 – Ruský pohled, Praha 2011; Pecka, J., Spontánní projevy

pražského jara 1968–1969, Brno 1993; Pecka, J. – Prečan, V. (ed.), Proměny pražského jara, Brno 1993; Vaněk, M. –Urbášek, P., Vítězové? Poražení?, Praha 2005.

8

Fidler, J., 21. 8. 1968 – Okupace Československa – Bratrská agrese, Praha 2003; Fidler, J., Geopolitické aspekty sovětské

agrese vůči Československu v srpnu 1968, Praha 2010 (disertační práce).

9

Dvořák, J., Vojenské důvody invaze do Československa v roce 1968, Soudobé dějiny 4–5/1994, s. 591–597.

10

Čermák, V., Operace srpen 1968, Praha 2011.

ÚVOD


– 10 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

Pokud se v 90. letech a na začátku 21. století

v Česku vydané práce věnovaly vojenské proble

matice, většinou se opět držely jen vnitřnímorál

ně-politické situace v zúčastněných armádách,pří

padně ohlasu ve společnosti, ale autoři seneodvá

žili o širší zapojení do mezinárodního kontextu.

11

Mezinárodními vlivy na rozhodování sovět

ských vůdců a rozdílnými přístupy k řešenípraž

ského jara se zabýval již v 70. letech Jiří Valenta

12

a sovětskou politikou v letech 1964 až 1991 Karel

Durman

13

. Pohledem a reakcí Západu na události

v Československu v roce 1968 se ve svých pracích

v nedávné době zabýval Vít Fojtek

14

. Touto pro

blematikou se více zabývají zahraniční autoři.

15

Další již poměrně dobře zpracovanou oblastí

jsou právní otázky, především spojené s právním

postavením Střední skupiny vojsk vČeskosloven

sku, jurisdikcí a s řešením náhrad za způsobené

škody.

16

Také pro roli ministerstva vnitra, které

především za přispění skupiny kolem Viliama

Šaľgoviče výrazně pomohlo interventům, jsou již

k dispozici vydané publikace.

17

Je samozřejmé, že při rozhodování sovětského

vedení hrály roli důvody politické i vojenské.Mu

selo samozřejmě zvažovat i negativní ohlas,nákla

dy a politické ztráty způsobené invazí. Případně

zda českoslovenští soudruzi začnou konečně jed

nat tak, jak slibovali a jak si ti sovětští přáli.Poli

tické důvody, tzn. zvýšení svého vlivu na vnitřní

dění v Československu, byly již v některých z výše

uvedených publikacích zpracovány, proto se ve své

práci budu primárně věnovat těm vojenským.

Strategickou situací v rozdělené Evropě v do

bě studené války, postavením ČSLA v rámciVar

šavské smlouvy a sovětským přístupem k ní v 50.

a 60. letech 20. století se zabývám v první kapitole.

Ústřední otázku ve vojenském myšlení a plánech

obou stran v 60. letech hrály jaderné zbraně, jejich

nosiče a problematika jejich umístění a kontroly,

proto jim věnuji celou druhou kapitolu.

Pro Sovětský svaz bylo velmi důležité, abyroz

místění jeho vojsk, o kterém bylo rozhodnuto ještě

před začátkem pražského jara, proběhlo comož

ná nejpoklidnější cestou. Z tohoto hlediska bylo

nutné, aby se na rozhodujících místech, tzn. na

pozicích prezidenta a čelních přestavitelů Minis

terstva národní obrany ČSSR a Generálního štábu

ČSLA nacházeli jemu oddaní lidé, kteří nepřipustí

případné vystoupení ČSLA proti Sovětské armá

dě. Situace a změny v československé armádě jsou

tématem další kapitoly.

Čtvrtá kapitola se věnuje snahám o rozmístění

sovětských vojsk v Československu, které se datují

již od poloviny 50. let, a mezinárodním vlivům,

jež Sovětský svaz vedly k tomuto rozhodnutí.Star

ší „nabídky“ na posílení obrany jsou jen zmíněny,

více se zabývám snahami z roku 1968, od pokusů

o méně nápadný a nenásilný „dočasný pobyt“ až

po vpád vojsk Varšavské smlouvy do Českoslo

venska v rámci operace Dunaj.

Poslední kapitola se zaobírá politickýmijedná

ními a změnami v organizaci ČSLA nutnými pro

vytvoření sovětské Střední skupiny vojsk a krátce

je nastíněna reakce NATO na výraznou změnu

v dislokaci a koncentraci vojsk Varšavskésmlou

vy na hranici mezi bloky ve střední Evropě.

11

Benčík, A., Operace „Dunaj“. Vojáci a Pražské jaro 1968, Praha 1994; Madry, J., Sovětská okupace Československa,nor

malizace v letech 1969–1970 a role ozbrojených sil, Praha 1994; Paulík, J., Po invazi, Praha 1996; Pecka, J. (ed.), Sovětská

vojska v Československém vývoji 1968–1991, Praha 1998.

12

České vydání Valenta, J., Sovětská intervence v Československu 1968 – Anatomie rozhodnutí, Praha 1991.

13

Durman, K., Útěk od praporů, Praha 1998.

14

Fojtek, V., U. S. foreign policy and the 1968 soviet invasion of Czechoslovakia in an international context, Praha 2006

(disertační práce); dále např. články téhož autora: Bonn’s Complex Relations with Washington as a Background for

West German Policy towards Czechoslovakia in 1968, Kosmas: Journal of Czechoslovak and Central European Studies

2/2007, s. 46–67; „Uplatňovat zdrženlivost.“ Reakce Washingtonu na československou krizi v roce 1968, Český časopis

historický 3/2008, s. 562–597; West European Security in the Aftermath of the 1968 Soviet Invasion of Czechoslovakia,

Studia territorialia 5/2003, s. 17–48.

15

Jako příklady lze uvést: Faure, J., Americký přítel, Praha 2006; Kovrig, B., Of Walls And Bridges, New York 1991.

16

Císař, J., Vývoj československého zákonodárství v letech 1968–1970, Praha 1995; Daněk, J., Poznámky k právnímsouvis

lostem pobytu sovětských vojsk na území Československa 1968–1991, Praha 1995; Jičínský, Z., Právní myšlení v 60. letech

a za normalizace, Praha 1992.

17

Kol.: Bezpečnostní aparát, propaganda a pražské jaro: Sborník k mezinárodní konferenci, Praha 2009; Žáček, P.,Odvrá

cená tvář pražského jara, Cheb 2010.


– 11 –

Použité zdroje

K nejdůležitějším použitým zdrojům pro předkládanou disertační práci patří dokumenty

publikované v ediční řadě Prameny k dějinám

československé krize 1967–1970. Protože je samozřejmé, že všechny písemné archiválie do

nich nemohly být zapracovány, případně se zdály

autorům nedůležité nebo některé části vypustili,

což vždy uváděli, další prameny jsem získalpředevším ve Vojenském historickém archivu (fondy

generálního štábu a ministerstva národní obrany

z let 1966 až 1970), v menší míře pak v Národním archivu.

Ediční řada Prameny k dějinám československé krize 1967–1970, vydaná Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, je polytematická, založená

na kombinaci chronologického a věcného(institucionálního) hlediska v časovém rozpětí let 1967–

1970. Tematika jednotlivých dílů je následující:

1. spontánní projevy pražského jara, 2. občanská

společnost, 3. Národní shromáždění v srpnu 1968,

4. mezinárodní souvislosti československé reformy, 5. federalizace československého státu, 6.vojenské otázky československé krize, 7. ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát v období pražského jara, 8. vý konná moc (vláda a prezident),

9. politický systém (KSČ a KSS), 10. hospodářská

reforma, 11. letáky roku 1968. Pro předkládanou

disertační práci jsou nejdůležitější svazky 4 a 6.

18

Protože ne všechny dokumenty se do archivu

dostanou, případně nebyly některé odtajněny, je

nutné použít i vzpomínek osob zapojených do

tehdejších událostí. Velkou práci v tomto ohledu

na začátku 21. století odvedlo výzkumné centrum

Parallel History Project on NATO and the Warsaw

Pact (Paralelní dějiny NATO a Varšavské smlouvy,

dále též PHP), které zastřešuje vědecké ústavy ze

západní, střední a východní Evropy a Spojených

států zaměřené na moderní dějiny. Jeho hlavním

cílem je vytvářet podmínky pro nové pohledy na

moderní mezinárodní dějiny prostřednictvím

shromažďování a zveřejňování odtajněných státních dokumentů. Centrum sídlí v Curychu a jeho

koordinátorem je Vojtěch Mastný. PHP množství

získaných dokumentů publikuje na internetu.

19

Z České republiky se do projektu zapojil Ústav

pro soudobé dějiny.

Pod hlavičkou PHP vznikl projekt rozhovorů

s veliteli sloužícími v době studené války, z Varšavské smlouvy se jedná o československé a polské

generály. Rozhovory s československými generály

(celkem 14) uskutečnil od listopadu 2002 doúnora 2004 Karel Sieber. Doplňuje je rozhovor s generálporučíkem Václavem Vitanovským pořízený

v listopadu 1990, když vypovídal před Komisí pro

analýzu událostí let 1967–1970, a s plukovníkem

Karlem Štěpánkem pořízený v březnu 2000 Petrem Luňákem.

20

Ke shromážděným výpovědím se samozřejmě

musí přistupovat opatrně – jedná se o subjektivní výpovědi. Může docházet ke zkreslením nebo

i dezinformacím, ať již způsobeným velkýmčasovým odstupem od událostí (rozhovory bylypořizovány přibližně 35 let po událostech popisovaných v této práci), nebo záměrnou snahou ukázat

se v lepším světle. V některých případech je zrozhovorů vidět, že na některé události se dotazovaní

„raději nepamatují“. Za nejcennější informace lze

považovat popis činností a událostí, na kterých

se sami dotazovaní generálové podíleli, a různost

pohledů na jednu a tutéž věc.

Mimo těchto rozhovorů někteří sovětští a českoslovenští důstojníci sepsali své paměti.

21

Ta k é

u nich funguje subjektivní hledisko a dochází

k upravování si historie k „obrazu svému“;především je to patrné u Aleksandra M. Majorova.

Podobný, opatrnější přístup je třeba mít

i k ostatní memoárové literatuře. Její důležitost 18

Vondrová, J. – Navrátil, J., a kol., Mezinárodní souvislosti Československé krize 1967–1970 4/1–4/3, Praha–Brno

1995–1997; Benčík, A. – Navrátil, J. – Paulík, J., Vojenské otázky československé reformy 1967–1970 6/1–6/2, Praha–Brno 1996 a 1999.

19

Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact, http://www.php.isn.ethz.ch/about/index.cfm. Členové jsouuvedeni na http://www.php.isn.ethz.ch/net/index.cfm.

20

http://www.php.isn.ethz.ch/collections/colltopic.cfm?lng=en&id=15706.

21

Lezžov, I. I., Daľnij razvědčik, Moskva 2005; Majorov, A., Vtorženije. Čechoslovakija 1968, Moskva 1998; Pepich, E.,

Zamyslenie, Žilina 1998; Suvorov, V., Můj život v Sovětské armádě, Praha 2009; Vacek, M., Generál studené války, Praha

2004.

ÚVOD


– 12 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

spočívá v tom, že ve většině případů dává pohled

na vztahy mezi aktéry a vnitřní fungováníorgani

zací, ne jen „podle předpisů“.

22

Výrazně větší obezřetnost je nutná při práci se

vzpomínkami politiků, především pokud jezpra

covávali ještě v době, kdy měli politické ambice.

Jsou součástí politické reklamy a sebeprezentace.

Jejich autoři se jimi snažili ještě více ovlivnitčte

náře ve svůj prospěch.

23

Ve své práci jsem také použil práce ostatních

autorů, kteří se zabývali událostmi roku 1968

v Československu. Stěžejními k vnitropolitickým

a vnitroblokovým souvislostem jsou publikace

vzniklé především pracovníky Ústavu prosoudo

bé dějiny. K vojenským otázkám vyšly převážně

pod hlavičkou Vojenského historického archivu.

Pro pochopení některých souvislostí, reálných

možností a také pro vyvrácení některých mylných

názorů je použito i zdrojů zabývajících se vojen

skou technikou.

24

22

Hájek, J., Paměti, Praha 1997; Havlíček, D., Jaro na krku. Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince

1968, Praha 1998; Liehm, A. J., Minulost v přítomnosti, Brno 2002; Reiman, M., Rusko jako téma a realita doma a v exilu,

Praha 2008.

23

Biľak, V., Paměti V. Biľaka, Praha 1991; Dubček, A., Naděje umírá poslední, Praha 1993; Mlynář, Z., Mráz přichází zKrem

lu, Praha 1990; Pithart, P., Osmašedesátý, Praha 1990; Šik, O., Jarní probuzení – iluze a skutečnost, Praha 1990.

24

Publikace ÚSD a VHA viz předchozí odkazy. O vojenské technice jen namátkou: Dúbravčík, J., Su-7 v československém

letectvu 1964–1990 1. a 2. díl, Nevojice 2010 a 2011; Francev, V., Československé tankové síly 1945–1992, Praha 2012;

Gordon, Y., Soviet Strategic Aviation in the Cold War, Manchester 2009; Grzegorzewski, J., Samolot bombowy Tu-16,

Warszawa 2000; Jakubovič, N., Stratosfernyje kreposti B-52, M-4 i Tu-95, Moskva 2011.


– 13 –

1.1 Geostrategický rozměr

Vzhledem ke své geografické poloze ve střední

Evropě na hranicích dvou soupeřících vojenských

bloků a společenských systémů mělaČeskoslovenská socialistická republika výjimečné postavení

z vojenskoolitického pohledu. Československá

lidová armáda

25

(dále též ČSLA) stála v prvním

strategickém sledu armád Varšavské smlouvy

26

– a z toho vyplývala její předurčenost k plnění aktivního úkolu na evropském válčišti. Tento

prostor byl považován za nejdůležitější, pokud by

se ze „studené“ stala válka „horká“. Jasnýmdůkazem je největší koncentrace výzbroje obou bloků

v tomto prostoru.

Celé evropské válčiště svým tvarem připomíná protáhlý nepravidelný trojúhel ník s osouprocházející od Uralu po Gibraltar v délce přibližně 5000 km. Na východě Evropy tvoří základnu

Ural, dol ní tok řeky Volhy a Kaspické moře, její

celková délka činí přibližně 3500 km. Jižní strana

trojúhelníku je vymezena Kavkazem, pobřežími

Černého a Středozemního moře; severní stranu

představují pobřeží Barentsova a Norského moře

a evropské části Atlantiku. Vytvořením dvouzneřátelených bloků, Organizace severoatlantické

smlouvy

27

(dále též NATO) a Varšavské smlouvy,

byla tato oblast rozdělena na východní a západní část. Dělicí čára procházela podél pozemních

a námořních hranic sousedících států obou bloků:

na severu mezi Norskem a SSSR, ve střední části

mezi SRN a NDR s ČSSR a na jihu mezi Řeckem

a Tureckem na jedné straně a BLR a SSSR nastraně druhé. V ostatních částech Evropy se hranice

obou bloků díky neutrálním státům nedotýkaly,

avšak zůstává otázkou, jak by se obě strany vpříadě globálního konfliktu zabývaly dodržováním

jejich neutrality.

Evropské válčiště je rozděleno na tři dílčíprostory bojových operací prováděných na pevnině,

ve vzduchu a na moři. Severoevropské válčiště

tvoří Skandinávský poloostrov, Dánsko a přilehlé

části Barentsova, Norského, Severního aBaltského moře. Středoevropské válčiště zahrnujestřední Evropu, státy Beneluxu, Francii a přilehlé části

Baltského a Severního moře a Biskajského zálivu.

Jihoevropské válčiště je tvořeno územím Španělska, Portugalska, Itálie a Balkánským poloostrovem, společně s přilehlými částmi Atlantiku,Středozemního a Černého moře. Samostatnou oblast

evropského válčiš tě tvoří s přilehlými moři území

Spojeného království a Irské republiky. V rámci evropského válčiště existuje hlavní strategický

směr Moskva–Varšava–Berlín–Paříž a pomocný

středoevropský strategický směr Budapešť–Vídeň.

Platí samozřejmě i v opačném, západovýchodním směru. V době studené války byla hloubka

nejdůležitější části strategického směru přibližně 1300 km (vzdálenost mezi Berlínem a Paříží).

Hloubka území států Varšavské smlouvy od hranice bloků k Uralu byla přibližně 3000 km.

28

Tento tvar válčiště je důležitý pro případné

plánování vojenských operací. Vyšší nároky na

organizaci jak bojů, tak logistiky ve směru útoku

na východ se projevily již například za 2. světové

1 Postavení ČSLA v rámci Varšavské smlouvy

25

Oficiální název československé armády, označované do poloviny 50. let jako československá branná moc a v branných

zákonech do roku 1958 jako vojsko. Nebyl zaveden rozkazem prezidenta republiky, ministra národní obrany nebo jiným

předpisem. Jediným dokumentem, který navrhuje jeho používání, je dopis náčelníka Hlavní politické správy gen. Jána

Zemana náměstkovi ministra národní obrany gen. Bohumíru Lomskému z 23. června 1954. Velení armády na návrh

nereagovalo a nový název se začal prosazovat postupně ve tvaru „československá lidová armáda“, od roku 1955 začal být

používán i tvar „Československá lidová armáda“, který po nástupu ministra B. Lomského v roce 1956 převážil.

25

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy. Praha 2008, s. 17.

26

Byla uzavřena ve Varšavě 14. května 1955 za účasti Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Pol ska,Rumunska a SSSR. Vstoupila v platnost 5. června 1955, kdy byly předány všechny ratifikační listiny zúčastněných států. Znění

uvedeno v příloze č. 1.

27

Byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D. C., mezi Belgií, Dánskem, Francií, Islandem, Itálií, Kanadou,Lucemburskem, Nizozemskem, Norskem, Portugalskem, Spojeným královstvím a Spojenými státy. Do sledovaného roku 1968

se připojily ještě Řecko, Turecko (1952) a SRN (1955).

28

Štěpánek, K. – Minařík, P., Československá armáda na Rýnu. Praha 2007, s. 43, 108.


– 14 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

války, kdy kvůli zvětšující se délce fronty docházelo ke snižování koncentrace útočících vojskNěmecka a jeho spojenců a naopak při opětovném

postupu Rudé armády v letech 1943 až 1945 se

fronta zkracovala a docházelo i přes utrpěnéztráty ke zvyšování koncentrace jednotek a usnadnilo

se jejich zásobování. Nejužším místem na západě jsou Pyreneje s délkou kolem 400 km, kam byl

plánován postup vojsk Varšavské smlouvy v příadě konfliktu se státy NATO, které naopakmusely případně počítat s frontou rozšiřující se až na

více než 3500 km.

Sovětskému svazu se po 2. světové válcepodařilo posunout – díky rozšíření sféry svého vlivu

– hranice svého operačního prostoru o téměř tisíc

kilometrů na západ, k řece Labe, k západnímhranicím Československa a k východním okrajům

Alp. Původní dvoustranné dohody z let 1943 až

1949 nahradila v roce 1955 mnohostranná Varšavská smlouva. Upevněním svého postavení ve

střední Evropě získal Sovětský svaz dostatečně

hluboké obranné pásmo před vlastním územím

a výhodný nástupní prostor pro celé strategické

uskupení armád států Varšavské smlouvy. Zároveň by hlavní tíži bojů, včetně případnýchjaderných úderů taktického rozsahu, místo sovětského

území nesly satelity.

1.2 Přístup sovětského generálního štábu

ke spojeneckým armádám

Podpisem Varšavské smlouvy a předevšímdodatku O vytvoření Spojeného velení ozbrojených sil

států zúčastněných na Smlouvě o přátelství,spoluráci a vzájemné pomoci, kde je na konciuvedena věta: „Rozmístění spojených ozbrojených sil na

území států zúčast něných na smlouvě bude prováděno podle potřeb vzájemné obrany po dohodě

mezi těmito státy“, se podařilo Sovětskému svazu nejen opět potvrdit rozmístění svých vojsk na

území NDR, Polska, Maďarska a Rumunska, ale

také otevřít si vrátka pro rozmístění svýchjednotek na území Československa. Z Bulharska seSovětská armáda stáhla již v roce 1947 a díky tomu,

že Rumunsko nemělo hranice s žádným„imperialistickým“ státem, odešla Samostatnámechanizovaná armáda z jeho území v roce 1958. V NDR

byla dislokována Skupina sovětských vojsk vNěmecku (od června 1945 do března 1954 neslanázev Skupina sovětských okupačních vojsk v Německu), v PLR Severní skupina vojsk a v MLR

Jižní skupina vojsk (v letech 1947 až 1955 Střední

skupina vojsk, poté do února 1957 Zvláštní sbor).

Celkový početní stav skupin sovětských vojsk ve

střední Evropě dosahoval počtu téměř půlmilionu vojáků.

V situaci, kdy západní hranice ČSSR byly zároveň západními hranicemi Varšavské smlouvy,

přestalo být řešení obrany pouze národním cílem, ale použití ČSLA bylo spojeno se strategií

avojenskoolitickými cíli SSSR v Evropě. Navíc

území ČSSR bylo důležitou spojnicí mezi severní

a jižní částí evropského válčiště. Počítalo se s jeho

využitím pro přesuny jednotek Sovětské armády

a mělo strategický význam pro logistické zabezečení vojsk prvního strategického sledu armád

Varšavské smlouvy. Také přes území našeho státu se podle plánu Generálního štábu ozbrojených

sil SSSR měla v případě konfliktu přesunovat část

vojsk druhého sledu armád Varšavské smlouvy, vojska Přikarpatského frontu (mírového Přikarpatského vojenského okruhu – PrikVO), aby

mohla být v prostoru západně od Rýna nasazena jihozápadně od pařížského směru. Za těchto

Státy Datum

SSSR–ČSR 12. 12. 1943

SSSR–PLR 21. 04. 1945

ČSR–PLR 10. 03. 1947

BLR–RLR 16. 01. 1948

MLR–RLR 24. 01. 1948

SSSR–RLR 04. 02. 1948

SSSR–MLR 18. 02. 1948

SSSR–BLR 18. 03. 1948

ČSR–BLR 23. 04. 1948

PLR–BLR 29. 05. 1948

ČSR–RLR 21. 07. 1948

PLR–RLR 26. 01. 1949

ČSR–MLR 16. 04. 1949

Bilaterální spojenecké smlouvy uzavřené mezi

SSSR a státy jeho mocenského bloku

do roku 1955

29

29

Bílek, J., Vznik organizace Varšavské smlouvy a československá armáda, Historie a vojenství 3/2005, s. 22


– 15 –

podmínek nebylo možné předpokládat nezávislé postavení a vedení ČSLA. Její výcvik a bojová

příprava vycházely z vojenské doktríny Varšavské

smlouvy, což v reálu znamenalo Sovětského svazu. Plány na použití ČSLA a ostatních spojeneckých armád přicházely ze sovětského generálního štábu a formálně se schvalovaly v Politickém

poradním výboru Varšavské smlouvy, ve kterém

zasedali nejvyšší komunističtí představitelé a zároveň hlavy států a z této funkce vrchní velitelé

armád. Z tohoto důvodu až do roku 1968 nedošlo

k pokusu vytvořit vlastní doktrínu, nýbrž sepouze pasivně přejímaly sovětské závěry. Mělo to vliv

i na vojenskoteoretické myšlení a vojenskou vědu

na vojenských školách.

Politický poradní výbor

30

měl ve své působnosti konzultace mezinárodních problémů souvisejících se společnými zájmy členských států

Varšavské smlouvy. Schvaloval kolektivní rozhodnutí k otázkám upevňování obranyschopnosti

a plnění závazků společné obrany účastníky. Jako

jeho pomocné orgány působily stálá komise, která

vypracovávala doporučení k jednáním o zahraničněpolitických otázkách, a spojený sekretariát

zabývající se běžnou agendou mezi jednotlivými

zasedáními výboru.

Spojené velení Varšavské smlouvy

31

umístěné

v Moskvě v budově Generálního štábu ozbrojených sil SSSR bylo oficiálně pověřeno uskutečňovat rozhodnutí Politického poradního výboru

v otázkách obrany, řídit ozbrojené síly vyčleněné

účastnickými státy ke společné obraně a provádět

opatření nutná k bezpečnosti členských států. Pro

běžnou agendu byl u hlavního velitele spojených

ozbrojených sil vytvořen štáb Spojeného velení.

Avšak Spojené velení bylo záměrně udržováno na

nízkých neakceschopných početních stavech(kolem 40 osob). Byli sem dosazováni důstojníciSovětské armády a ostatní státy sem vysílaly pouze

tzv. představitele, kteří neměli jakékolivpravomoci. Skutečným řídicím orgánem vojsk Varšavské

smlouvy se výhrad ně stal sovětský generální štáb.

Jako jediný určoval plánované válečné použití

i mírovou výstavbu armád.

33

V sovětských plánech představovalo československé územíjihozáadní stranu tzv. železného trojúhelníku, který na

hranici mezi NATO a Varšavskou smlouvoutvořily spolu s ČSSR také NDR a PLR.

34

Spojené velení Varšavské smlouvy bylo jen na

papíru, protože skutečnost byla naprosto odlišná.

Hlavní velitel Spojených ozbrojených sil armád

států Varšavské smlou vy byl současně ve funkci

náměstka ministra obrany SSSR a byl tak přímým

podřízeným ministra obrany SSSR. Náčelníkštábu Spojených ozbrojených sil armád státůVaršavské smlouvy byl současně zástupcem náčel níka

Generálního štábu ozbrojených sil SSSR, kterému

byl přímo podřízen. Obdobná situace vpodřízenosti hlavních funk cí byla zachována i na úrovni

armád ostatních zemí Varšavské smlouvy. Z toho

jasně vyplývá, že ministr národní obrany ČSSR

byl nepřímo podřízen ministru obranySovětského svazu a náčelník Generálního štábu ČSLA byl

nepřímo podřízen náčelníku Generálního štábu

ozbrojených sil SSSR atd. Pro sovětské plánovače

představovaly československé ozbroje né sílyekvivalent jednoho ze sovětských pohraničníchokruMísto konání Datum

Praha 27.–28. 1. 1956

Moskva 24. 5. 1958

Moskva 4. 2. 1960

Moskva 28.–29. 3. 1961

Moskva 7. 6. 1962

Varšava 26. 7. 1963

Bukurešť 19.–20. 1. 1965

Sofie 5. 7. 1966

Budapešť 17. 3. 1969

Přehled zasedání a porad Politického poradního

výboru Varšavské smlouvy do roku 1969

32

30

Vznikl na základě článku 6 smlouvy z 14. května 1955.

31

Bylo vytvořeno na základě článku 5 smlouvy z 14. května 1955 a usnesení o vytvoření spojeného velení sil státůzúčastněných ve smlouvě (příloha č. 2).

32

Records of the Warsaw Pact Political Consultative Committee, 1955–1990, http://www.php.isn.ethz.ch/collections/collto-

pic.cfm?lng=en&id=14465&nav1=1&nav2=1&nav3=2, 10. června 2012. Použita jen část do roku 1969.

33

Štěpánek, K. – Minařík, P., Československá armáda na Rýnu. Praha 2007, s. 28.

34

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy, Praha 2008, s. 16.

1 POSTAVENÍ ČSLA V RÁMCI VARŠAVSKÉ SMLOUVY


– 16 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

hů. Na druhou stranu to znamenalo, že mohlo být

upuštěno od působení sovětských poradců přímo

u československých vojenských jednotek. V druhé polovině 60. let setrvával sovětský poradce

pouze u vojenské zpravodajské služby ČSLA.Každý členský stát Varšavské smlouvy posílal stálého

představitele generálního štábu a stáléhopředstavitele pro protivzdušnou obranu státu (dále též

PVOS) ve štábu Spojených ozbrojených sil. V 60.

letech byli stálými představiteli Generálního štábu ČSLA: plukovník Bohumil Janda (1959–1963),

generálmajor Vladimír Hlavatý (1963–1967) agenerálmajor Vlastimil Raichl (1967–1969); stálými

představiteli pro PVOS byli podplukovník Milan

Pohlodek (1963–1967) a plukovník František

Grznár (1967–1969).

35

V 60. letech byl zástupcem náčelníka oddělení

operační přípravy Generálního štábu ČSLApozdější armádní generál Ing. Karel Pezl; ten v rozhovoru v roce 2003 k činnosti štábu uvedl: „O p e -

rační správa byla nositelem operačního plánování,

které bylo jednoznačně direktivně dáno velitelstvím

Varšavské smlouvy. Ovšem štáb Varšavské smlouvy

byl pouze průchozí článek pro realizaci strategických plánů Generálního štábu Sovětské armády na

evropském válčišti. To je třeba podotknout – skutečně průchozí článek, který snad měl na vnější

vzhled reprezentovat určité podílnictví členských

států Varšavské smlouvy na společném operačním

strategickém zájmu. Ale jednoznačně to bylopouze předávání direktivy generálního štábu, hlavní

správy operační Generálního štábu Sovětskéarmády. Tomu byly samozřejmě podřízeny všechnyúkoly, které z toho vyplývaly pro výstavbu ozbrojených

sil, jež byly v tomto směru direktivně dány a byly

podřízeny záměru vedení operací na evropském

válčišti. To se týkalo velikosti vojsk, počtu divizí

mírových a jejich mobilizačních rozvinutí. Týkalo

se to vlastní struktury jednotlivých stupňů řízení,

to znamená, že například z československé armády

byl vytvořen front, což byla taková specifika, která

v jiných armádách nebyla tímto způsobemtradována. A samozřejmě tomu odpovídala výzbroj, její

postupná modernizace, odpovídala tomu operační

příprava velitelů štábů, vojsk, a tedy i roční plány

výstavby a výcviku, které byly stanoveny direktivou Varšavské smlouvy.

Jedním z důležitých faktorů bylo i strategicko-operační plánování, které bylo vydáváno strategickou směrnicí hlavního velení Varšavskésmlouvy, s konkrétními úkoly pro československouarmádu. Kde byly stanoveny cíle operace, hlavní údaje

o charakteru, tzn. směry operačního zasazení,

pásma činnosti, ve kterých Československý front

měl útočit, základní dimenze operací, které byly

stanoveny nějakým bližším úkolem pro front, jeho

základní materiálně-technické zabezpečení aúdaje pro organizaci a systém velení a řízení.

Na základě této strategické směrnice generální

štáb organizoval náčelníka generálního štábu jako

nositele, který byl zodpovědný za realizaci této

směrnice, její plánování v československé armádě.

To bylo omezeno na vybraný okruh lidí, jak naoperační správě, tak na operačních správách ve velení;

to byli, řekl bych, šéfové oddělení, operačnípřípravy, letectva. Ten počet byl omezen. Na některých

základních úkolech plánování se potom podílely

i základní skupiny asi pěti lidí z armád, kteřízpracovávali operační zámysl, který byl přijat. A na

základě toho generální štáb připravil návrhzpůsobu řešení strategického záměru a síly a prostředky,

zvolil uskupení, výchozí sestavu, způsob zaujetí výchozí sestavy, vytvoření sledů, stanovil úkoly

pro jednotlivé armády a pro jednotlivé druhy vojsk

podřízené přímo frontovému velení, tedy především

letectvu, raketovému vojsku a operačnímu sledu.

Hlavní velitel Období Náčelník štábu Období

maršál I. S. Koněv 1955–1960 arm. gen. A. N. Antonov 1955–1962

maršál A. A. Grečko 1960–1967 arm. gen. R. I. Batov 1962–1965

maršál I. I. Jakubovskij 1967–1976

arm. gen. M. I. Kazakov

arm. gen. S. M. Štěmenko

1965–1968

1968–1976

Hlavní velitelé a náčelníci štábu Spojených ozbrojených sil v letech 1955–1969

36

35

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy, Praha 2008, s. 135.

36

Varšavská smlouva, http://csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm, 30. srpna 2012. Použita jen část.


– 17 –

A takto připravený plán operace, nejdříve záměr

operace byl dokládán na generálním štábu náčel

níkovi generálního štábu a ministru obrany. Poté,

po příslušných korekcích, připomínkách a tak dále,

byl tento dokument rozpracován do potřebnýchpo

drobností, které takový plán na té strategickéúrov

ni má. Záměr a realizace tohoto úkolu byly zpra

vidla potom dokladovány náčelníkem generálního

štábu a úzkou skupinou lidí na Spojeném velení. Po

schválení tohoto záměru štáb přistupoval krozplá

nování operace, což znamená její podrobnější plán

z frontového měřítka, z armádního měřítka, druhů

vojsk, týlu. Poté byl předložen Radě obrany státu.

Ta už ho neschvalovala; ta s ním jenom vyslovovala

souhlas, poněvadž schválen byl Varšavskousmlou

vou.“

37

Propojení československého velitelského sbo

ru a generálního štábu na Sovětskou armádu bylo

také posilováno studiem důstojníků ČSLA na

vojenských školách a akademiích v Sovětském

svazu. Za nejprestižnější pro budoucí příslušníky

generálního štábu se považovala Vojenskáakade

mie Generálního štábu ozbrojených sil SSSR.

1.3 Operační plány

Od poloviny 50. let se již počítalo a byly vypra

covány plány na použití vojsk za podmínek na

sazení jaderných zbraní na strategické i taktické

úrovni. Celková výstavba ČSLA byla těmtopod

mínkám podřízena. Z této koncepce vycházely

Perspektivní plán výstavby, Plán použití ČSLA ve

válce a Protokoly o výstavbě ČSLA. Dokumenty

měly charakter utajení „Přísně tajné – zvláštní

důležitosti“ (PT-ZD) a musely být zpracovány ve

spolupráci s Generálním štábem ozbrojených sil

SSSR a schváleny náčelníkem Generálního štábu

ozbrojených sil SSSR. V perspektivním plánuvý

stavby byly konkrétně rozpracovány otázky cel

kových počtů armády (mírové i válečné),organi

začního uspořádání, výzbroje, materiálního,tech

nického a celkového týlové zabezpečení armády.

Všechny podklady a dokumentace pro plány

použití ČSLA v případném konfliktu bylypřipra

vovány a rozpracovávány za nejpřísnějšího utajení

na zvláštním pracovišti Generálního štábu ČSLA.

Zpracovaná a schválená operační dokumentace

byla uložena na operačním sálu a nesměla být

z tohoto pracoviště vynášena. Mimo omezeného

počtu osob, které na plánu pracovaly, a prezidenta

republiky, jako vrchního velitele ČSLA, s nímni

kdo jiný nesměl být seznámen.

Na operační sál GŠ ČSLA, který byl nejpřís

něji střeženým pracovištěm celého MNO a GŠ,

měli přístup pouze určení členové Vojenské ko

mise obrany (dále také VKO) ÚV KSČ

38

a ome

zený okruh pracovníků GŠ ČSLA. Při převozu

do a z Moskvy mohl být plán přepravován pouze

vlakem ve zvlášť určeném prostoru. Následně se

plnění úkolů procvičovalo na válečných strate

gických hrách, které organizoval, řídil a hodnotil

Generální štáb ozbrojených sil SSSR. Místemko

nání her bylo polské město Legnica a účastnili se

jich velitelé a štáby frontů prvního strategického

sledu Varšavské smlouvy.

39

Pro spolehlivé plnění sovětských plánů bylo

cíleně a všestranně připravováno území ČSSR.

Souhrn řešení a realizací se skrýval pod pojmem

„operační příprava státního území“. Toutoproble

37

Sieber, K., Rozhovor s arm. gen. Ing. Karlem Pezlem v Praze 11. listopadu 2003, Parallel History Project, http://php.isn.

ethz.ch/collections/colltopic.cfm?id=16846&lng=en, 11. března 2008, s. 1–2.

38

Vojenská komise obrany ÚV KSČ byla zřízena usnesením politického byra ÚV KSČ z 2. 4. 1957 jako stranický orgán pro

řízení obrany státu v celém jejím rozsahu. Prv ní zasedání komise proběhlo 23. 5. 1957 a poslední se uskutečnilo 26. 10.

1967. Před rokem 1957 uvedenou problematiku řešilo přímo politické byro ÚV KSČ, protože Nejvyšší rada obrany státu

byla 7. 12. 1950 zrušena. Po zániku VKO ÚV KSČ její úkoly převzala Rada obrany státu, zřízená 1. 3. 1969 na základězá

kona č. 10/1969 Sb. Podkladovou dokumentaci dostávala přímo od ministra národní obrany, náčelníka gene rálního štábu

nebo jiných složek MNO nebo GŠ ČSLA. Členy VKO ÚV KSČ byli I. tajemník ÚV KSČ, tajemník ÚV KSČ, předseda

vlády, mís topředseda vlády a ministři, jejichž rezorty měly přímý vztah k obraně (tj. národní obrany, vnitra a zahraničí).

Funkci tajemníka komise vykonával vedoucí státně administrativního oddělení ÚV KSČ. VKO projednávala zejména:

mírové a válečné počty ozbrojených sil a jejich použití v plánovaném válečné



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist