načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikomu vás nedáme… – Martin Čížek

Nikomu vás nedáme…
-4%
sleva

Elektronická kniha: Nikomu vás nedáme…
Autor: Martin Čížek

Kniha se zabývá vojensko-politickými důvody a snahami Sovětského svazu dlouhodobě rozmístit své jednotky na československém území a s tím spojenými příčinami vojenského zásahu pěti armád Varšavské smlouvy proti ČSSR na pozadí celkové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 133
+
-
4,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 178
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.7
PDF velikost (MB): 2
MOBI velikost (MB): 1.1
ISBN: 978-80-206-1460-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha se zabývá vojensko-politickými důvody a snahami Sovětského svazu dlouhodobě rozmístit své jednotky na československém území a s tím spojenými příčinami vojenského zásahu pěti armád Varšavské smlouvy proti ČSSR na pozadí celkové mezinárodněpolitické situace. Mezi nejdůležitější patří vojenskostrategická situace ve střední Evropě v 60. letecha problematika jaderných zbraní a jejich nosičů. Samostatná kapitola je věnována sovětským pokusům o rozmístění svých jednotek na území ČSSR ještě před operací Dunaj. Závěrečná kapitola se zabývá reorganizací ČSLA, vytvořením Střední skupiny vojsk (CGV) a reakcí NATO na změněnou koncentraci vojsk na hranicích obou bloků.

Zařazeno v kategoriích
Martin Čížek - další tituly autora:
Grilování 50 snadných receptů Grilování 50 snadných receptů
Džemy a zavařeniny 50 snadných receptů Džemy a zavařeniny 50 snadných receptů
Dýně 50 snadných receptů Dýně 50 snadných receptů
Hadožrouti Hadožrouti
Vegetariánská kuchařka 100 snadných italských receptů Vegetariánská kuchařka 100 snadných italských receptů
Zlomená křídla Československa Zlomená křídla Československa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nikomu vás nedáme...

Vojensko-politické aspekty sovětské invaze

do ČSSR v srpnu 1968

MARTIN ČÍŽEK

NAŠE VOJSKO

2014


Copyright © 2014 by Martin Čížek

Cover and layout © 2014 by Jindřich Procházka

Czech edition © 2014 by NAŠE VOJSKO, s.r.o.

All rights reserved

ISBN 978-80-206-1452-0


– 5 –

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1 Postavení ČSLA v rámci Varšavské smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.1 Geostrategický rozměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.2 Přístup sovětského generálního štábu ke spojeneckým armádám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

1.3 Operační plány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.4 Změny v organizaci ČSLA v letech 1960–1967 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

1.5 Vojenská cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 2 Výstavba jednotek ČSLA pro nasazení jaderných zbraní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

2.1 Raketové komplety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2.2 Stíhací bombardéry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

2.3 Sklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 3 ČSLA pod vlivem změn 60. let. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

3.1 Údajné pokusy o vystoupení ČSLA na podporu A. Novotného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

3.2 Změny v ČSLA po lednu 1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

3.3 Memorandum a Akční program ČSLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 4 Snahy o umístění sovětských vojsk na území ČSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

4.1 První pokusy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

4.2 Mezinárodní vlivy na sovětský přístup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

4.3 Zvyšování sovětského tlaku na rozmístění vlastních jednotek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

4.4 Květnový pokus o nenásilné rozmístění sovětských vojsk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 4.5 Cvičení Šumava. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

4.6 Jednání v Čierné nad Tisou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 4.7 Operace Dunaj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 5 Vytvoření sovětské Střední skupiny vojsk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

5.1 Politická jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

5.2 Změny v ČSLA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102

5.3 Vznik CGV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Резюмé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Použité zkratky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

– 7 –

Jak z uvedené citace symbolu normalizace vyplývá, i tehdejší československé vedení si uvědomovalo, že změny v Československu probíhající během pražského jara nebyly dostatečným důvodem pro ozbrojený zásah pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Jaké byly tedy hlavní podněty, které působily na sovětské rozhodování, a proč bylo vybráno právě násilné, vojenské řešení?

Tématem této práce je představení hlavních

vojensko-politických důvodů snahy Sovětského svazu dlouhodobě rozmístit své jednotky na československém území a s tím spojených příčin vojenského zásahu části armád Varšavské smlouvy proti Československu na pozadí celkové mezinárodněpolitické situace, do které se pokusím téma zasadit. Z větší části se mezi ně řadí podněty, jež jsou ve starších pracích zabývajících se událostmi spojenými s pražským jarem opomíjeny, případně zmiňovány jen jako náhodné, podružné výsledky sovětského postupu vůči ČSSR v srpnu 1968. Sovětský svaz projevoval zájem o trvalé rozmístění svých jednotek v Československu již od druhé poloviny 50. let 20. století

2

a své úsilí, jehož nedílnou

součástí byl i výrazný politický, vojenský a ekonomický nátlak, zintenzivnil v polovině 60. let. Tedy

ještě před začátkem změn v KSČ a uvolněním ve

společnosti, nazývaným „pražské jaro“, kterých

Sovětský svaz následně využil při svém nátlaku

na Československo společně s dalšími záminkami

a odůvodněními svého postupu.

Když jsem v roce 2005 připravoval úvod

ní teze k disertační práci, která se měla zabývat

sovětským pohledem a důvody pro intervenci,

zdálo se, že na základě právě uzavírané dohody

mezi Ruskou federací a Českou republikou do

jde k výraznému zpřístupnění ruských archivů

a materiá lů k událostem roku 1968 v ČSSR. Bylo

ovšem jasné, že přímo k uvolnění vojenských

plánů na zásah v Československu nedojde – to

nedělá žádná velmoc, protože vojenské plánová

ní má svoji setrvačnost. USA ani NATO také ne

zpřístupnily své kompletní plány z doby studené

války – co kdyby se náhodou někdy mohly ho

dit. Ale vysvitla naděje, že by bylo možné získat

důvodové zprávy a různé podklady připravované

sovětským generálním štábem a ministerstvem

obrany pro politické vedení a naopak jeho poža

davky na armádu. Avšak záhy se realita ukázala

jako výrazně odlišná. Uvolněné materiály patřily

ke stejnému typu jako již dříve poskytnuté, pří

padně bylo ruské straně jasné, že jsou již k dispo

Úvod

„Po Čierné a Bratislavě jsem viděl, že soudruzi Dubček a Černík si uvědomují nebezpečí

a počítají s nutností odstranit je. Nevěděl jsem o konkrétních slibech či závazcích,

ale věděl jsem, že linie udržet přátelství se SSSR a socialistickými zeměmi se daří

a že se uplatňují i tendence postupně se zbavit nebezpečí zprava.

Myslím si, že sovětští soudruzi trochu přeceňovali toto nebezpečí. My tu žijeme, jsme také

komunisté – já od šestnácti let – a u nás být komunistou a přítelem SSSR bylo vždy jedno.

Když k nám přišla vojska, nikdo z komunistů to nemohl pochopit. [...]

Plně chápu, že sovětští soudruzi chtějí garance, že Československo se bude normálně

vyvíjet v socialistickém táboře, bude likvidována antisovětská a antisocialistická

propaganda a budou provedeny i některé personální změny.

To vše ale bylo možné i bez vojenského vměšování.“

1

Gustáv Husák . srpna  na jednání v Moskv

1

Československý záznam o jednání mezi československou delegací vedenou L. Svobodou a sovětskými představiteli v čele

s L. Brežněvem v Kremlu 23. srpna 1968, in Vondrová, J. – Navrátil, J., a kol., Mezinárodní souvislosti Československé

krize 1967–1970 4/2, Praha–Brno 1996, s. 251–252.

2

Protože drtivá většina událostí se vztahuje k 20. století, nebudu toto dále uvádět, pouze v případě, že by tomuto bylo ji

nak.


– 8 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

zici v archivech jiných států.

3

Jejich převážná část

se týká rozhovorů s lidmi pracujícími na ambasádách, v médiích, kultuře apod., a byť doplňují obraz každodennosti, pro mé téma jsou nepoužitelné. Asi nejkurióznějším nabízeným dokumentem se stala smlouva o nákupu československých cvičných letadel Aero L-29 Delfín: nejspíš se v Rusku domnívali, že byla třeba ztracena při povodních v roce 2002. Uvolnili i některé dokumenty k mezinárodním vztahům – ale také ty se týkaly takových „převratných“ informací, jako že v Argentině se invazí „pětky“ do Československa, natož pražským jarem, nezabývali. K několika poskytnutým dokumentům vojenské povahy patřila hlášení o morálně-politickém stavu jednotlivých zúčastněných armád. Podobně zaměřené materiály mají k dispozici i ruští historici, což se odráží i v nedávno vydávaných ruských edicích dokumentů.

4

Bylo tedy zřejmé, že se budu muset spolehnout

především na zdroje přístupné v českých archivech; abych se držel zadaného tématu vojensko-politických otázek roku 1968, zaměřil jsem se především na Československou lidovou armádu a jakými změnami v 60. letech procházela. Stejný nápad měli ale také další historici, kteří na rozdíl ode mne byli rychlejší.

5

Protože jsem nedošel

k odlišným závěrům a opakoval bych již publikované, musel jsem s využitím již prostudovaných materiálů cíl své disertace, bez nutnosti měnit její téma, opět poupravit.

Hlavním tématem práce jsou vojensko-politic

ké důvody a příčiny snah Sovětského svazu o rozmístění svých jednotek na území Československa a následného vojenského zásahu části armád Varšavské smlouvy proti Československu na pozadí

celkové mezinárodněpolitické situace, do které

se pokusím téma zasadit. Za mezinárodní situa

ci se považují události, jež se nějakým způsobem

odrazily v rozhodování aktérů československé

krize roku 1968, nejen vnitroblokové, na které je

v mnoha pracích mezinárodní politika zužována.

Důležitým faktorem byl také přístup tehdejších

československých politických a vojenských špiček

k vojensko-politickým otázkám.

K oběma tématům již také byly vydány knihy

a články, kterých využiji a jež doplním o postře

hy z vlastního výzkumu. Na rozdíl od vnitropo

liticko-ideologických důvodů a záminek je u těch

vojenských výrazně menší pramenná základna

především proto, jak jsem již výše popsal, že Rus

ká federace i po 45 letech stále odmítá odtajnit

a zpřístupnit dokumenty důležité pro pochopení

sovětského rozhodování, tedy nejen ideologické

povahy. Jsem si proto vědom, že některé vývody

jsou pouze analogiemi a logickými předpoklady

založenými na „nepřímých důkazech“. Avšak to

není důvodem nezabývat se jimi.

Vnitropolitické a ideologické důvody a zá

minky vstupu vojsk Varšavské smlouvy byly již

důkladně rozebrány, což je dáno i množstvím ar

chivních dokumentů s touto tematikou, které byly

od 90. let odtajněny a poskytnuty historikům ke

zpracování. Přestože někteří autoři uvažují také

o dalších důvodech, drží se i zahraniční litera

tura, ať již přímo zaměřená na události v Česko

slovensku kolem roku 1968, na osobnosti, nebo

šířeji se zabývající obdobím studené války, teze,

že hlavním důvodem k zásahu byly vnitropoli

tické změny v ČSSR.

6

Protože o vnitropolitické

situaci a politickém nátlaku přes různá jedná

ní, případně o občanském odporu proti invazi, 3

Je to patrné i ze sborníku dokumentů Vondrová, J., Mezinárodní souvislosti Československé krize 1967–1970 4/4, Pra

ha–Brno 2011, ve kterém byly zveřejněny další uvolněné dokumenty ÚV KSSS z let 1966–1969.

4

Zdanovič, A. A. – Laškul, V. F. – Morukov, J. N. – Tortov, J. Ch., Čechoslovackije sobytija 1968 goda glazami KGB i MVD

SSSR, Moskva 2010.

5

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy, Praha 2008; Povolný, D., Vojenské řešení Pražského jara I a II, Praha 2008 a 2010; Štěpánek, K. – Minařík, P.,

Československá armáda na Rýnu, Praha 2007.

6

Jedná se např. o: Andrijanov, V. I., Kosygin, Moskva 2003; Bracke, M., Which Socialism, whose Détente, Budapest – New

York 2007; Mayers, D., The Ambassadors and America’s Soviet Policy, New York 1995; Medvěděv, R. A., Andropov, Moskva

2006; Mlečin, L. M., Brežněv, Moskva 2008; Rogoza, S. L. – Ačkasov, N. B., Zasekrečennye vojny 1950–2000 gg., Sankt

Petěrburg 2003; Skilling, H. G. (ed.), Czechoslovakia 1968–1988, Londýn 1991; Williams, K., The Prague Spring and its

Aftermath, New York 1997.


– 9 –

bylo česky vydáno již množství prací,

7

nebudu se

jimi podrobněji zabývat, pouze je zmíním s odkazem, kde se čtenář s touto tematikou může více seznámit.

U řady autorů dochází dle mého názoru k vý

raznému přeceňování pražského jara a sovětskou propagandou představovaných zdůvodnění. Vojenské důvody buď zcela opomíjí, nebo je považují za podružné a jejich další důsledky za náhodné. Je to pochopitelné, i z hlediska zpřístupněných materiálů. Především dokumenty poskytované z Ruska jsou pravděpodobně cíleně vybírány a uvolňovány tak, aby tyto aspekty a tehdejší propagandistické teze podporovaly. Dalším důvodem je, že většina autorů, kteří se od začátku 90. let otázkou pražského jara zabývají, tyto události přímo prožila. Často došlo k narušení jejich kariéry v zaměstnání nebo – u těch mladších – k prudké změně očekávání, které v 60. letech s uvolňováním a změnami ve společnosti spojovali. Během roku se od podzimu 1968 v ČSR, o něco méně v SSR, vrátila situace ve společnosti o nějakých deset let zpět. V průběhu pražského jara došlo ke zrychlení vývoje, ve srovnání s obdobím prezidenta Antonína Novotného, které by se dalo označit za „plíživou reformu“, ale reálně na obyvatele více působil šok z prudkého zvratu. Postupné uvolňování v desetiletí před srpnem 1968 je možné dobře dokumentovat na kultuře, pro širokou veřejnost především ve filmu, kde se také projevilo nejvíce, včetně zrušení cenzury. Avšak pro případnou kritiku nejvyšších politických a státních představitelů československých i ostatních socialistických států odbourání cenzury zcela neplatilo, protože bylo stále možné aplikovat jiné platné právní normy a na jejich základě občany kritizující nejvyšší představitele stíhat. Především to platí o Trestním zákonu z roku 1961.

Na druhé straně se vyskytují práce, které pro

sazují jen čistě vojenské důvody, případně jako

hlavní příčinu uvádějí jen jeden, a to rozmístě

ní jaderných zbraní v Československu. Hlavním

propagátorem je historik Jiří Fidler.

8

Přínosem je,

že přiměl historiky, aby se více zabývali i jinými

důvody než vnitropolitickými změnami v ČSSR.

Dříve již tuto otázku nastínil ve svém článku Ja

roslav Dvořák.

9

S velmi kontroverzní tezí o důvodech sovětské

ho zásahu v Československu přišel Vladimír Čer

mák.

10

Hlavním důvodem měla být psyop vedená

zpravodajskými složkami, především izraelskou,

pro odvrácení pozornosti Sovětského svazu od

pomoci muslimským zemím na Blízkém a Střed

ním východě. Je samozřejmé, že v rámci sovětské

mezinárodní politiky hrály roli i události v této

oblasti, ale pro reálné hodnocení vlivu zpravodaj

ských složek je situace v přístupu k podkladům

ještě horší. Navíc zpravodajská činnost různých

států je často směřována tak, aby narušila činnost

druhého státu.

Rozdílnost přístupu historiků souvisí přede

vším s oblastí, v níž si jsou jistější a kterou se dů

kladněji zabývají. Když se někdo profiluje ve stra

nických a politických záležitostech, zdají se mu

vojenské důvody, jako například snaha o rozmís

tění jaderných zbraní apod., jako málo důležité

pro zahájení invaze, naopak těm, kdo se zabývají

vojenskou historií a technikou, mezi ně se řadím

i já, se jeví nepochopitelným uvádět například

zrušení cenzury jako důvod pro rozjetí tak roz

sáhlé vojenské operace, jakou byl Dunaj. Navíc po

dosazení „správného“ loajálního vedení státu by

se mohla intervenční vojska stáhnout, jako v po

dobných případech vojenských zásahů, a ne se

„dočasně“ usadit. 7

Např.: Benčík, A., Rekviem za Pražské jaro, Třebíč 1998; Benčík, A., V chapadlech kremelské chobotnice, Praha 2007; Ben

čík, A. – Pecka, J., Varšavská čtyřka proti Československu 1968, Praha 1998; Čížek, R., Ztracené archivy 1968 – 21. srpen

1968 v ulicích Prahy, Praha 2011; Kural, V., Československo roku 1968, Praha 1993; Macek, J., a kol., Sedm pražských dnů,

21.–27. srpen 1968, Praha 1990; Novotník, J. – Chrastil, S. (ed.), Vojáci, kteří neztratili svou čest. Sborník vzpomínek čes

koslovenských vojáků na srpen 1968 a následná léta normali zace československé armády, Praha 2002; Pauer, J., Praha 1968

– Vpád Varšavské smlouvy, Praha 2004; Pazderka, J., Invaze 1968 – Ruský pohled, Praha 2011; Pecka, J., Spontánní projevy

pražského jara 1968–1969, Brno 1993; Pecka, J. – Prečan, V. (ed.), Proměny pražského jara, Brno 1993; Vaněk, M. – Urbá

šek, P., Vítězové? Poražení?, Praha 2005.

8

Fidler, J., 21. 8. 1968 – Okupace Československa – Bratrská agrese, Praha 2003; Fidler, J., Geopolitické aspekty sovětské

agrese vůči Československu v srpnu 1968, Praha 2010 (disertační práce).

9

Dvořák, J., Vojenské důvody invaze do Československa v roce 1968, Soudobé dějiny 4–5/1994, s. 591–597.

10

Čermák, V., Operace srpen 1968, Praha 2011.

ÚVOD


– 10 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

Pokud se v 90. letech a na začátku 21. století

v Česku vydané práce věnovaly vojenské problematice, většinou se opět držely jen vnitřní morálně-politické situace v zúčastněných armádách, případně ohlasu ve společnosti, ale autoři se neodvážili o širší zapojení do mezinárodního kontextu.

11

Mezinárodními vlivy na rozhodování sovět

ských vůdců a rozdílnými přístupy k řešení pražského jara se zabýval již v 70. letech Jiří Valenta

12

a sovětskou politikou v letech 1964 až 1991 Karel Durman

13

. Pohledem a reakcí Západu na události

v Československu v roce 1968 se ve svých pracích v nedávné době zabýval Vít Fojtek

14

. Touto pro

blematikou se více zabývají zahraniční autoři.

15

Další již poměrně dobře zpracovanou oblastí

jsou právní otázky, především spojené s právním postavením Střední skupiny vojsk v Československu, jurisdikcí a s řešením náhrad za způsobené škody.

16

Také pro roli ministerstva vnitra, které

především za přispění skupiny kolem Viliama Šaľgoviče výrazně pomohlo interventům, jsou již k dispozici vydané publikace.

17

Je samozřejmé, že při rozhodování sovětského

vedení hrály roli důvody politické i vojenské. Muselo samozřejmě zvažovat i negativní ohlas, náklady a politické ztráty způsobené invazí. Případně zda českoslovenští soudruzi začnou konečně jednat tak, jak slibovali a jak si ti sovětští přáli. Politické důvody, tzn. zvýšení svého vlivu na vnitřní dění v Československu, byly již v některých z výše uvedených publikacích zpracovány, proto se ve své práci budu primárně věnovat těm vojenským.

Strategickou situací v rozdělené Evropě v do

bě studené války, postavením ČSLA v rámci Var

šavské smlouvy a sovětským přístupem k ní v 50.

a 60. letech 20. století se zabývám v první kapitole.

Ústřední otázku ve vojenském myšlení a plánech

obou stran v 60. letech hrály jaderné zbraně, jejich

nosiče a problematika jejich umístění a kontroly,

proto jim věnuji celou druhou kapitolu.

Pro Sovětský svaz bylo velmi důležité, aby roz

místění jeho vojsk, o kterém bylo rozhodnuto ještě

před začátkem pražského jara, proběhlo co mož

ná nejpoklidnější cestou. Z tohoto hlediska bylo

nutné, aby se na rozhodujících místech, tzn. na

pozicích prezidenta a čelních přestavitelů Minis

terstva národní obrany ČSSR a Generálního štábu

ČSLA nacházeli jemu oddaní lidé, kteří nepřipustí

případné vystoupení ČSLA proti Sovětské armá

dě. Situace a změny v československé armádě jsou

tématem další kapitoly.

Čtvrtá kapitola se věnuje snahám o rozmístění

sovětských vojsk v Československu, které se datují

již od poloviny 50. let, a mezinárodním vlivům,

jež Sovětský svaz vedly k tomuto rozhodnutí. Star

ší „nabídky“ na posílení obrany jsou jen zmíněny,

více se zabývám snahami z roku 1968, od pokusů

o méně nápadný a nenásilný „dočasný pobyt“ až

po vpád vojsk Varšavské smlouvy do Českoslo

venska v rámci operace Dunaj.

Poslední kapitola se zaobírá politickými jedná

ními a změnami v organizaci ČSLA nutnými pro

vytvoření sovětské Střední skupiny vojsk a krátce

je nastíněna reakce NATO na výraznou změnu

v dislokaci a koncentraci vojsk Varšavské smlou

vy na hranici mezi bloky ve střední Evropě. 11

Benčík, A., Operace „Dunaj“. Vojáci a Pražské jaro 1968, Praha 1994; Madry, J., Sovětská okupace Československa, nor

malizace v letech 1969–1970 a role ozbrojených sil, Praha 1994; Paulík, J., Po invazi, Praha 1996; Pecka, J. (ed.), Sovětská

vojska v Československém vývoji 1968–1991, Praha 1998.

12

České vydání Valenta, J., Sovětská intervence v Československu 1968 – Anatomie rozhodnutí, Praha 1991.

13

Durman, K., Útěk od praporů, Praha 1998.

14

Fojtek, V., U. S. foreign policy and the 1968 soviet invasion of Czechoslovakia in an international context, Praha 2006

(disertační práce); dále např. články téhož autora: Bonn’s Complex Relations with Washington as a Background for

West German Policy towards Czechoslovakia in 1968, Kosmas: Journal of Czechoslovak and Central European Studies

2/2007, s. 46–67; „Uplatňovat zdrženlivost.“ Reakce Washingtonu na československou krizi v roce 1968, Český časopis

historický 3/2008, s. 562–597; West European Security in the Aftermath of the 1968 Soviet Invasion of Czechoslovakia,

Studia territorialia 5/2003, s. 17–48.

15

Jako příklady lze uvést: Faure, J., Americký přítel, Praha 2006; Kovrig, B., Of Walls And Bridges, New York 1991.

16

Císař, J., Vývoj československého zákonodárství v letech 1968–1970, Praha 1995; Daněk, J., Poznámky k právním souvis

lostem pobytu sovětských vojsk na území Československa 1968–1991, Praha 1995; Jičínský, Z., Právní myšlení v 60. letech

a za normalizace, Praha 1992.

17

Kol.: Bezpečnostní aparát, propaganda a pražské jaro: Sborník k mezinárodní konferenci, Praha 2009; Žáček, P., Odvrá

cená tvář pražského jara, Cheb 2010.


– 11 –

Použité zdroje

K nejdůležitějším použitým zdrojům pro předkládanou disertační práci patří dokumenty publikované v ediční řadě Prameny k dějinám československé krize 1967–1970. Protože je samozřejmé, že všechny písemné archiválie do nich nemohly být zapracovány, případně se zdály autorům nedůležité nebo některé části vypustili, což vždy uváděli, další prameny jsem získal především ve Vojenském historickém archivu (fondy generálního štábu a ministerstva národní obrany z let 1966 až 1970), v menší míře pak v Národním archivu.

Ediční řada Prameny k dějinám českosloven

ské krize 1967–1970, vydaná Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, je polytematická, založená na kombinaci chronologického a věcného (institucionálního) hlediska v časovém rozpětí let 1967– 1970. Tematika jednotlivých dílů je následující: 1. spontánní projevy pražského jara, 2. občanská společnost, 3. Národní shromáždění v srpnu 1968, 4. mezinárodní souvislosti československé reformy, 5. federalizace československého státu, 6. vojenské otázky československé krize, 7. ministerstvo vnitra a bezpečnostní aparát v období pražského jara, 8. vý konná moc (vláda a prezident), 9. politický systém (KSČ a KSS), 10. hospodářská reforma, 11. letáky roku 1968. Pro předkládanou disertační práci jsou nejdůležitější svazky 4 a 6.

18

Protože ne všechny dokumenty se do archivu

dostanou, případně nebyly některé odtajněny, je nutné použít i vzpomínek osob zapojených do tehdejších událostí. Velkou práci v tomto ohledu na začátku 21. století odvedlo výzkumné centrum Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact (Paralelní dějiny NATO a Varšavské smlouvy, dále též PHP), které zastřešuje vědecké ústavy ze západní, střední a východní Evropy a Spojených států zaměřené na moderní dějiny. Jeho hlavním

cílem je vytvářet podmínky pro nové pohledy na

moderní mezinárodní dějiny prostřednictvím

shromažďování a zveřejňování odtajněných stát

ních dokumentů. Centrum sídlí v Curychu a jeho

koordinátorem je Vojtěch Mastný. PHP množství

získaných dokumentů publikuje na internetu.

19

Z České republiky se do projektu zapojil Ústav

pro soudobé dějiny.

Pod hlavičkou PHP vznikl projekt rozhovorů

s veliteli sloužícími v době studené války, z Var

šavské smlouvy se jedná o československé a polské

generály. Rozhovory s československými generály

(celkem 14) uskutečnil od listopadu 2002 do úno

ra 2004 Karel Sieber. Doplňuje je rozhovor s ge

nerálporučíkem Václavem Vitanovským pořízený

v listopadu 1990, když vypovídal před Komisí pro

analýzu událostí let 1967–1970, a s plukovníkem

Karlem Štěpánkem pořízený v březnu 2000 Pet

rem Luňákem.

20

Ke shromážděným výpovědím se samozřejmě

musí přistupovat opatrně – jedná se o subjektiv

ní výpovědi. Může docházet ke zkreslením nebo

i dezinformacím, ať již způsobeným velkým časo

vým odstupem od událostí (rozhovory byly poři

zovány přibližně 35 let po událostech popisova

ných v této práci), nebo záměrnou snahou ukázat

se v lepším světle. V některých případech je z roz

hovorů vidět, že na některé události se dotazovaní

„raději nepamatují“. Za nejcennější informace lze

považovat popis činností a událostí, na kterých

se sami dotazovaní generálové podíleli, a různost

pohledů na jednu a tutéž věc.

Mimo těchto rozhovorů někteří sovětští a čes

koslovenští důstojníci sepsali své paměti.

21

Ta k é

u nich funguje subjektivní hledisko a dochází

k upravování si historie k „obrazu svému“; přede

vším je to patrné u Aleksandra M. Majorova.

Podobný, opatrnější přístup je třeba mít

i k ostatní memoárové literatuře. Její důležitost 18

Vondrová, J. – Navrátil, J., a kol., Mezinárodní souvislosti Československé krize 1967–1970 4/1–4/3, Praha–Brno

1995–1997; Benčík, A. – Navrátil, J. – Paulík, J., Vojenské otázky československé reformy 1967–1970 6/1–6/2, Pra

ha–Brno 1996 a 1999.

19

Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact, http://www.php.isn.ethz.ch/about/index.cfm. Členové jsou uve

deni na http://www.php.isn.ethz.ch/net/index.cfm.

20

http://www.php.isn.ethz.ch/collections/colltopic.cfm?lng=en&id=15706.

21

Lezžov, I. I., Daľnij razvědčik, Moskva 2005; Majorov, A., Vtorženije. Čechoslovakija 1968, Moskva 1998; Pepich, E.,

Zamyslenie, Žilina 1998; Suvorov, V., Můj život v Sovětské armádě, Praha 2009; Vacek, M., Generál studené války, Praha

2004.

ÚVOD


– 12 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

spočívá v tom, že ve většině případů dává pohled na vztahy mezi aktéry a vnitřní fungování organizací, ne jen „podle předpisů“.

22

Výrazně větší obezřetnost je nutná při práci se

vzpomínkami politiků, především pokud je zpracovávali ještě v době, kdy měli politické ambice. Jsou součástí politické reklamy a sebeprezentace. Jejich autoři se jimi snažili ještě více ovlivnit čtenáře ve svůj prospěch.

23

Ve své práci jsem také použil práce ostatních

autorů, kteří se zabývali událostmi roku 1968

v Československu. Stěžejními k vnitropolitickým

a vnitroblokovým souvislostem jsou publikace

vzniklé především pracovníky Ústavu pro soudo

bé dějiny. K vojenským otázkám vyšly převážně

pod hlavičkou Vojenského historického archivu.

Pro pochopení některých souvislostí, reálných

možností a také pro vyvrácení některých mylných

názorů je použito i zdrojů zabývajících se vojen

skou technikou.

24

22

Hájek, J., Paměti, Praha 1997; Havlíček, D., Jaro na krku. Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince

1968, Praha 1998; Liehm, A. J., Minulost v přítomnosti, Brno 2002; Reiman, M., Rusko jako téma a realita doma a v exilu,

Praha 2008.

23

Biľak, V., Paměti V. Biľaka, Praha 1991; Dubček, A., Naděje umírá poslední, Praha 1993; Mlynář, Z., Mráz přichází z Krem

lu, Praha 1990; Pithart, P., Osmašedesátý, Praha 1990; Šik, O., Jarní probuzení – iluze a skutečnost, Praha 1990.

24

Publikace ÚSD a VHA viz předchozí odkazy. O vojenské technice jen namátkou: Dúbravčík, J., Su-7 v československém

letectvu 1964–1990 1. a 2. díl, Nevojice 2010 a 2011; Francev, V., Československé tankové síly 1945–1992, Praha 2012;

Gordon, Y., Soviet Strategic Aviation in the Cold War, Manchester 2009; Grzegorzewski, J., Samolot bombowy Tu-16,

Warszawa 2000; Jakubovič, N., Stratosfernyje kreposti B-52, M-4 i Tu-95, Moskva 2011.


– 13 –

1.1 Geostrategický rozměr

Vzhledem ke své geografické poloze ve střední Evropě na hranicích dvou soupeřících vojenských bloků a společenských systémů měla Československá socialistická republika výjimečné postavení z vojensko-politického pohledu. Československá lidová armáda

25

(dále též ČSLA) stála v prvním

strategickém sledu armád Varšavské smlouvy

26

– a z toho vyplývala její předurčenost k plnění aktivního úkolu na evropském válčišti. Tento prostor byl považován za nejdůležitější, pokud by se ze „studené“ stala válka „horká“. Jasným důkazem je největší koncentrace výzbroje obou bloků v tomto prostoru.

Celé evropské válčiště svým tvarem připomí

ná protáhlý nepravidelný trojúhel ník s osou procházející od Uralu po Gibraltar v délce přibližně 5000 km. Na východě Evropy tvoří základnu Ural, dol ní tok řeky Volhy a Kaspické moře, její celková délka činí přibližně 3500 km. Jižní strana trojúhelníku je vymezena Kavkazem, pobřežími Černého a Středozemního moře; severní stranu představují pobřeží Barentsova a Norského moře a evropské části Atlantiku. Vytvořením dvou znepřátelených bloků, Organizace severoatlantické smlouvy

27

(dále též NATO) a Varšavské smlouvy,

byla tato oblast rozdělena na východní a západní část. Dělicí čára procházela podél pozemních a námořních hranic sousedících států obou bloků: na severu mezi Norskem a SSSR, ve střední části mezi SRN a NDR s ČSSR a na jihu mezi Řeckem a Tureckem na jedné straně a BLR a SSSR na stra

ně druhé. V ostatních částech Evropy se hranice

obou bloků díky neutrálním státům nedotýkaly,

avšak zůstává otázkou, jak by se obě strany v pří

padě globálního konfliktu zabývaly dodržováním

jejich neutrality.

Evropské válčiště je rozděleno na tři dílčí pro

story bojových operací prováděných na pevnině,

ve vzduchu a na moři. Severoevropské válčiště

tvoří Skandinávský poloostrov, Dánsko a přilehlé

části Barentsova, Norského, Severního a Baltské

ho moře. Středoevropské válčiště zahrnuje střed

ní Evropu, státy Beneluxu, Francii a přilehlé části

Baltského a Severního moře a Biskajského zálivu.

Jihoevropské válčiště je tvořeno územím Španěl

ska, Portugalska, Itálie a Balkánským poloostro

vem, společně s přilehlými částmi Atlantiku, Stře

dozemního a Černého moře. Samostatnou oblast

evropského válčiš tě tvoří s přilehlými moři území

Spojeného království a Irské republiky. V rám

ci evropského válčiště existuje hlavní strategický

směr Moskva–Varšava–Berlín–Paříž a pomocný

středoevropský strategický směr Budapešť–Vídeň.

Platí samozřejmě i v opačném, západovýchod

ním směru. V době studené války byla hloubka

nejdůležitější části strategického směru přibliž

ně 1300 km (vzdálenost mezi Berlínem a Paříží).

Hloubka území států Varšavské smlouvy od hra

nice bloků k Uralu byla přibližně 3000 km.

28

Tento tvar válčiště je důležitý pro případné

plánování vojenských operací. Vyšší nároky na

organizaci jak bojů, tak logistiky ve směru útoku

na východ se projevily již například za 2. světové

1 Postavení ČSLA v rámci Varšavské smlouvy

25

Oficiální název československé armády, označované do poloviny 50. let jako československá branná moc a v branných

zákonech do roku 1958 jako vojsko. Nebyl zaveden rozkazem prezidenta republiky, ministra národní obrany nebo jiným

předpisem. Jediným dokumentem, který navrhuje jeho používání, je dopis náčelníka Hlavní politické správy gen. Jána

Zemana náměstkovi ministra národní obrany gen. Bohumíru Lomskému z 23. června 1954. Velení armády na návrh

nereagovalo a nový název se začal prosazovat postupně ve tvaru „československá lidová armáda“, od roku 1955 začal být

používán i tvar „Československá lidová armáda“, který po nástupu ministra B. Lomského v roce 1956 převážil.

25

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy. Praha 2008, s. 17.

26

Byla uzavřena ve Varšavě 14. května 1955 za účasti Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Pol ska, Rumun

ska a SSSR. Vstoupila v platnost 5. června 1955, kdy byly předány všechny ratifikační listiny zúčastněných států. Znění

uvedeno v příloze č. 1.

27

Byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D. C., mezi Belgií, Dánskem, Francií, Islandem, Itálií, Kanadou, Lucem

burskem, Nizozemskem, Norskem, Portugalskem, Spojeným královstvím a Spojenými státy. Do sledovaného roku 1968

se připojily ještě Řecko, Turecko (1952) a SRN (1955).

28

Štěpánek, K. – Minařík, P., Československá armáda na Rýnu. Praha 2007, s. 43, 108.


– 14 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

války, kdy kvůli zvětšující se délce fronty docházelo ke snižování koncentrace útočících vojsk Německa a jeho spojenců a naopak při opětovném postupu Rudé armády v letech 1943 až 1945 se fronta zkracovala a docházelo i přes utrpěné ztráty ke zvyšování koncentrace jednotek a usnadnilo se jejich zásobování. Nejužším místem na západě jsou Pyreneje s délkou kolem 400 km, kam byl plánován postup vojsk Varšavské smlouvy v případě konfliktu se státy NATO, které naopak musely případně počítat s frontou rozšiřující se až na více než 3500 km.

Sovětskému svazu se po 2. světové válce poda

řilo posunout – díky rozšíření sféry svého vlivu – hranice svého operačního prostoru o téměř tisíc kilometrů na západ, k řece Labe, k západním hranicím Československa a k východním okrajům Alp. Původní dvoustranné dohody z let 1943 až 1949 nahradila v roce 1955 mnohostranná Varšavská smlouva. Upevněním svého postavení ve střední Evropě získal Sovětský svaz dostatečně hluboké obranné pásmo před vlastním územím a výhodný nástupní prostor pro celé strategické uskupení armád států Varšavské smlouvy. Zároveň by hlavní tíži bojů, včetně případných jaderných úderů taktického rozsahu, místo sovětského území nesly satelity.

1.2 Přístup sovětského generálního štábu

ke spojeneckým armádám

Podpisem Varšavské smlouvy a především dodat

ku O vytvoření Spojeného velení ozbrojených sil

států zúčastněných na Smlouvě o přátelství, spolu

práci a vzájemné pomoci, kde je na konci uvede

na věta: „Rozmístění spojených ozbrojených sil na

území států zúčast něných na smlouvě bude pro

váděno podle potřeb vzájemné obrany po dohodě

mezi těmito státy“, se podařilo Sovětskému sva

zu nejen opět potvrdit rozmístění svých vojsk na

území NDR, Polska, Maďarska a Rumunska, ale

také otevřít si vrátka pro rozmístění svých jedno

tek na území Československa. Z Bulharska se So

větská armáda stáhla již v roce 1947 a díky tomu,

že Rumunsko nemělo hranice s žádným „imperia

listickým“ státem, odešla Samostatná mechanizo

vaná armáda z jeho území v roce 1958. V NDR

byla dislokována Skupina sovětských vojsk v Ně

mecku (od června 1945 do března 1954 nesla ná

zev Skupina sovětských okupačních vojsk v Ně

mecku), v PLR Severní skupina vojsk a v MLR

Jižní skupina vojsk (v letech 1947 až 1955 Střední

skupina vojsk, poté do února 1957 Zvláštní sbor).

Celkový početní stav skupin sovětských vojsk ve

střední Evropě dosahoval počtu téměř půl milio

nu vojáků.

V situaci, kdy západní hranice ČSSR byly zá

roveň západními hranicemi Varšavské smlouvy,

přestalo být řešení obrany pouze národním cí

lem, ale použití ČSLA bylo spojeno se strategií

a vojensko-politickými cíli SSSR v Evropě. Navíc

území ČSSR bylo důležitou spojnicí mezi severní

a jižní částí evropského válčiště. Počítalo se s jeho

využitím pro přesuny jednotek Sovětské armády

a mělo strategický význam pro logistické zabez

pečení vojsk prvního strategického sledu armád

Varšavské smlouvy. Také přes území našeho stá

tu se podle plánu Generálního štábu ozbrojených

sil SSSR měla v případě konfliktu přesunovat část

vojsk druhého sledu armád Varšavské smlou

vy, vojska Přikarpatského frontu (mírového Při

karpatského vojenského okruhu – PrikVO), aby

mohla být v prostoru západně od Rýna nasaze

na jihozápadně od pařížského směru. Za těchto

Státy Datum

SSSR–ČSR 12. 12. 1943

SSSR–PLR 21. 04. 1945

ČSR–PLR 10. 03. 1947

BLR–RLR 16. 01. 1948

MLR–RLR 24. 01. 1948

SSSR–RLR 04. 02. 1948

SSSR–MLR 18. 02. 1948

SSSR–BLR 18. 03. 1948

ČSR–BLR 23. 04. 1948

PLR–BLR 29. 05. 1948

ČSR–RLR 21. 07. 1948

PLR–RLR 26. 01. 1949

ČSR–MLR 16. 04. 1949

Bilaterální spojenecké smlouvy uzavřené mezi

SSSR a státy jeho mocenského bloku

do roku 1955

29

29

Bílek, J., Vznik organizace Varšavské smlouvy a československá armáda, Historie a vojenství 3/2005, s. 22


– 15 –

podmínek nebylo možné předpokládat nezávislé postavení a vedení ČSLA. Její výcvik a bojová příprava vycházely z vojenské doktríny Varšavské smlouvy, což v reálu znamenalo Sovětského svazu. Plány na použití ČSLA a ostatních spojeneckých armád přicházely ze sovětského generálního štábu a formálně se schvalovaly v Politickém poradním výboru Varšavské smlouvy, ve kterém zasedali nejvyšší komunističtí představitelé a zároveň hlavy států a z této funkce vrchní velitelé armád. Z tohoto důvodu až do roku 1968 nedošlo k pokusu vytvořit vlastní doktrínu, nýbrž se pouze pasivně přejímaly sovětské závěry. Mělo to vliv i na vojenskoteoretické myšlení a vojenskou vědu na vojenských školách.

Politický poradní výbor

30

měl ve své působ

nosti konzultace mezinárodních problémů souvisejících se společnými zájmy členských států Varšavské smlouvy. Schvaloval kolektivní rozhodnutí k otázkám upevňování obranyschopnosti a plnění závazků společné obrany účastníky. Jako jeho pomocné orgány působily stálá komise, která vypracovávala doporučení k jednáním o zahraničněpolitických otázkách, a spojený sekretariát zabývající se běžnou agendou mezi jednotlivými zasedáními výboru.

Spojené velení Varšavské smlouvy

31

umístěné

v Moskvě v budově Generálního štábu ozbroje

ných sil SSSR bylo oficiálně pověřeno uskuteč

ňovat rozhodnutí Politického poradního výboru

v otázkách obrany, řídit ozbrojené síly vyčleněné

účastnickými státy ke společné obraně a provádět

opatření nutná k bezpečnosti členských států. Pro

běžnou agendu byl u hlavního velitele spojených

ozbrojených sil vytvořen štáb Spojeného velení.

Avšak Spojené velení bylo záměrně udržováno na

nízkých neakceschopných početních stavech (ko

lem 40 osob). Byli sem dosazováni důstojníci So

větské armády a ostatní státy sem vysílaly pouze

tzv. představitele, kteří neměli jakékoliv pravomo

ci. Skutečným řídicím orgánem vojsk Varšavské

smlouvy se výhrad ně stal sovětský generální štáb.

Jako jediný určoval plánované válečné použití

i mírovou výstavbu armád.

33

V sovětských plá

nech představovalo československé území jihozá

padní stranu tzv. železného trojúhelníku, který na

hranici mezi NATO a Varšavskou smlouvou tvo

řily spolu s ČSSR také NDR a PLR.

34

Spojené velení Varšavské smlouvy bylo jen na

papíru, protože skutečnost byla naprosto odlišná.

Hlavní velitel Spojených ozbrojených sil armád

států Varšavské smlou vy byl současně ve funkci

náměstka ministra obrany SSSR a byl tak přímým

podřízeným ministra obrany SSSR. Náčelník štá

bu Spojených ozbrojených sil armád států Varšav

ské smlouvy byl současně zástupcem náčel níka

Generálního štábu ozbrojených sil SSSR, kterému

byl přímo podřízen. Obdobná situace v podříze

nosti hlavních funk cí byla zachována i na úrovni

armád ostatních zemí Varšavské smlouvy. Z toho

jasně vyplývá, že ministr národní obrany ČSSR

byl nepřímo podřízen ministru obrany Sovětské

ho svazu a náčelník Generálního štábu ČSLA byl

nepřímo podřízen náčelníku Generálního štábu

ozbrojených sil SSSR atd. Pro sovětské plánovače

představovaly československé ozbroje né síly ekvi

valent jednoho ze sovětských pohraničních okru

Místo konání Datum

Praha 27.–28. 1. 1956

Moskva 24. 5. 1958

Moskva 4. 2. 1960

Moskva 28.–29. 3. 1961

Moskva 7. 6. 1962

Varšava 26. 7. 1963

Bukurešť 19.–20. 1. 1965

Sofie 5. 7. 1966

Budapešť 17. 3. 1969

Přehled zasedání a porad Politického poradního

výboru Varšavské smlouvy do roku 1969

32

30

Vznikl na základě článku 6 smlouvy z 14. května 1955.

31

Bylo vytvořeno na základě článku 5 smlouvy z 14. května 1955 a usnesení o vytvoření spojeného velení sil států zúčastně

ných ve smlouvě (příloha č. 2).

32

Records of the Warsaw Pact Political Consultative Committee, 1955–1990, http://www.php.isn.ethz.ch/collections/collto-

pic.cfm?lng=en&id=14465&nav1=1&nav2=1&nav3=2, 10. června 2012. Použita jen část do roku 1969.

33

Štěpánek, K. – Minařík, P., Československá armáda na Rýnu. Praha 2007, s. 28.

34

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy, Praha 2008, s. 16.

1 POSTAVENÍ ČSLA V RÁMCI VARŠAVSKÉ SMLOUVY


– 16 –

NIKOMU VÁS NEDÁME...

hů. Na druhou stranu to znamenalo, že mohlo být upuštěno od působení sovětských poradců přímo u československých vojenských jednotek. V druhé polovině 60. let setrvával sovětský poradce pouze u vojenské zpravodajské služby ČSLA. Každý členský stát Varšavské smlouvy posílal stálého představitele generálního štábu a stálého představitele pro protivzdušnou obranu státu (dále též PVOS) ve štábu Spojených ozbrojených sil. V 60. letech byli stálými představiteli Generálního štábu ČSLA: plukovník Bohumil Janda (1959–1963), generálmajor Vladimír Hlavatý (1963–1967) a generálmajor Vlastimil Raichl (1967–1969); stálými představiteli pro PVOS byli podplukovník Milan Pohlodek (1963–1967) a plukovník František Grznár (1967–1969).

35

V 60. letech byl zástupcem náčelníka oddělení

operační přípravy Generálního štábu ČSLA pozdější armádní generál Ing. Karel Pezl; ten v rozhovoru v roce 2003 k činnosti štábu uvedl: „O p e - rační správa byla nositelem operačního plánování, které bylo jednoznačně direktivně dáno velitelstvím Varšavské smlouvy. Ovšem štáb Varšavské smlouvy byl pouze průchozí článek pro realizaci strategických plánů Generálního štábu Sovětské armády na evropském válčišti. To je třeba podotknout – skutečně průchozí článek, který snad měl na vnější vzhled reprezentovat určité podílnictví členských států Varšavské smlouvy na společném operačním strategickém zájmu. Ale jednoznačně to bylo pouze předávání direktivy generálního štábu, hlavní správy operační Generálního štábu Sovětské armády. Tomu byly samozřejmě podřízeny všechny úkoly, které z toho vyplývaly pro výstavbu ozbrojených sil, jež byly v tomto směru direktivně dány a byly podřízeny záměru vedení operací na evropském válčišti. To se týkalo velikosti vojsk, počtu divizí mírových a jejich mobilizačních rozvinutí. Týkalo

se to vlastní struktury jednotlivých stupňů řízení,

to znamená, že například z československé armády

byl vytvořen front, což byla taková specifika, která

v jiných armádách nebyla tímto způsobem trado

vána. A samozřejmě tomu odpovídala výzbroj, její

postupná modernizace, odpovídala tomu operační

příprava velitelů štábů, vojsk, a tedy i roční plány

výstavby a výcviku, které byly stanoveny direkti

vou Varšavské smlouvy.

Jedním z důležitých faktorů bylo i strategicko

-operační plánování, které bylo vydáváno strate

gickou směrnicí hlavního velení Varšavské smlou

vy, s konkrétními úkoly pro československou armá

du. Kde byly stanoveny cíle operace, hlavní údaje

o charakteru, tzn. směry operačního zasazení,

pásma činnosti, ve kterých Československý front

měl útočit, základní dimenze operací, které byly

stanoveny nějakým bližším úkolem pro front, jeho

základní materiálně-technické zabezpečení a úda

je pro organizaci a systém velení a řízení.

Na základě této strategické směrnice generální

štáb organizoval náčelníka generálního štábu jako

nositele, který byl zodpovědný za realizaci této

směrnice, její plánování v československé armádě.

To bylo omezeno na vybraný okruh lidí, jak na ope

rační správě, tak na operačních správách ve velení;

to byli, řekl bych, šéfové oddělení, operační přípra

vy, letectva. Ten počet byl omezen. Na některých

základních úkolech plánování se potom podílely

i základní skupiny asi pěti lidí z armád, kteří zpra

covávali operační zámysl, který byl přijat. A na

základě toho generální štáb připravil návrh způso

bu řešení strategického záměru a síly a prostředky,

zvolil uskupení, výchozí sestavu, způsob zauje

tí výchozí sestavy, vytvoření sledů, stanovil úkoly

pro jednotlivé armády a pro jednotlivé druhy vojsk

podřízené přímo frontovému velení, tedy především

letectvu, raketovému vojsku a operačnímu sledu.

Hlavní velitel Období Náčelník štábu Období

maršál I. S. Koněv 1955–1960 arm. gen. A. N. Antonov 1955–1962

maršál A. A. Grečko 1960–1967 arm. gen. R. I. Batov 1962–1965

maršál I. I. Jakubovskij 1967–1976

arm. gen. M. I. Kazakov

arm. gen. S. M. Štěmenko

1965–1968

1968–1976

Hlavní velitelé a náčelníci štábu Spojených ozbrojených sil v letech 1955–1969

36

35

Bílek, J. – Láník, J. – Minařík, P. – Povolný, D. – Šach, J., Československá lidová armáda v koaličních vazbách Varšavské

smlouvy, Praha 2008, s. 135.

36

Varšavská smlouva, http://csla.cz/armada/vs/varsavskasmlouva.htm, 30. srpna 2012. Použita jen část.


– 17 –

A takto připravený plán operace, nejdříve záměr operace byl dokládán na generálním štábu náčelníkovi generálního štábu a ministru obrany. Poté, po příslušných korekcích, připomínkách a tak dále, byl tento dokument rozpracován do potřebných podrobností, které takový plán na té strategické úrovni má. Záměr a realizace tohoto úkolu byly zpravidla potom dokladovány náčelníkem generálního štábu a úzkou skupinou lidí na Spojeném velení. Po schválení tohoto záměru štáb přistupoval k rozplánování operace, což znamená její podrobnější plán z frontového měřítka, z armádního měřítka, druhů vojsk, týlu. Poté byl předložen Radě obrany státu. Ta už ho neschvalovala; ta s ním jenom vyslovovala souhlas, poněvadž schválen byl Varšavskou smlouvou.“

37

Propojení československého velitelského sbo

ru a generálního štábu na Sovětskou armádu bylo také posilováno studiem důstojníků ČSLA na vojenských školách a akademiích v Sovětském svazu. Za nejprestižnější pro budoucí příslušníky generálního štábu se považovala Vojenská akademie Generálního štábu ozbrojených sil SSSR.

1.3 Operační plány

Od poloviny 50. let se již počítalo a byly vypracovány plány na použití vojsk za podmínek nasazení jaderných zbraní na strategické i taktické úrovni. Celková výstavba ČSLA byla těmto podmínkám podřízena. Z této koncepce vycházely Perspektivní plán výstavby, Plán použití ČSLA ve válce a Protokoly o výstavbě ČSLA. Dokumenty měly charakter utajení „Přísně tajné – zvláštní důležitosti“ (PT-ZD) a musely být zpracovány ve

spolupráci s Generálním štábem ozbrojených sil

SSSR a schváleny náčelníkem Generálního štábu

ozbrojených sil SSSR. V perspektivním plánu vý

stavby byly konkrétně rozpracovány otázky cel

kových počtů armády (mírové i válečné), organi

začního uspořádání, výzbroje, materiálního, tech

nického a celkového týlové zabezpečení armády.

Všechny podklady a dokumentace pro plány

použití ČSLA v případném konfliktu byly připra

vovány a rozpracovávány za nejpřísnějšího utajení

na zvláštním pracovišti Generálního štábu ČSLA.

Zpracovaná a schválená operační dokumentace

byla uložena na operačním sálu a nesměla být

z tohoto pracoviště vynášena. Mimo omezeného

počtu osob, které na plánu pracovaly, a prezidenta

republiky, jako vrchního velitele ČSLA, s ním ni

kdo jiný nesměl být seznámen.

Na operační sál GŠ ČSLA, který byl nejpřís

něji střeženým pracovištěm celého MNO a GŠ,

měli přístup pouze určení členové Vojenské ko

mise obrany (dále také VKO) ÚV KSČ

38

a ome

zený okruh pracovníků GŠ ČSLA. Při převozu

do a z Moskvy mohl být plán přepravován pouze

vlakem ve zvlášť určeném prostoru. Následně se

plnění úkolů procvičovalo na válečných strate

gických hrách, které organizoval, řídil a hodnotil

Generální štáb ozbrojených sil SSSR. Místem ko

nání her bylo polské město Legnica a účastnili se

jich velitelé a štáby frontů prvního strategického

sledu Varšavské smlouvy.

39

Pro spolehlivé plnění sovětských plánů bylo

cíleně a všestranně připravováno území ČSSR.

Souhrn řešení a realizací se skrýval pod pojmem

„operační příprava státního území“. Touto proble- 37

Sieber, K., Rozhovor s arm. gen. Ing. Karlem Pezlem v Praze 11. listopadu 2003, Parallel History Project, http://php.isn.

ethz.ch/collections/colltopic.cfm?id=16846&lng=en, 11. března 2008, s. 1–2.

38

Vojenská komise obrany ÚV KSČ byla zřízena usnesením politického byra ÚV KSČ z 2. 4. 1957 jako stranický orgán pro

řízení obrany státu v celém jejím rozsahu. Prv ní zasedání komise proběhlo 23. 5. 1957 a poslední se uskutečnilo 26. 10.

1967. Před rokem 1957 uvedenou problematiku řešilo přímo politické byro ÚV KSČ, protože Nejvyšší rada obrany státu

byla 7. 12. 1950 zrušena. Po zániku VKO ÚV KSČ její úkoly převzala Rada obrany státu, zřízená 1. 3. 1969 na základě zá

kona č. 10/1969 Sb. Podkladovou dokumentaci dostávala přímo od ministra národní obrany, náčelníka gene rálního štábu

nebo jiných složek MNO nebo GŠ ČSLA. Členy VKO ÚV KSČ byli I. tajemník ÚV KSČ, tajemník ÚV KSČ, předseda

vlády, mís topředseda vlády a ministři, jejichž rezorty měly přímý vztah k obraně (tj. národní obrany, vnitra a zahraničí).

Funkci tajemníka komise vykonával vedoucí státně administrativního oddělení ÚV KSČ. VKO projednávala zejména:

mírové



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.