načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikolina cesta - Michaela Fišarová; Jana Štěpánová

Nikolina cesta

Elektronická kniha: Nikolina cesta
Autor: ;

Nikola to doma nemá jednoduché. Táta je po smrti a s máminým přítelem Zdeňkem zrovna nevycházejí. Ještě že má mladšího brášku Martina, který ji má rád a se kterým si báječně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  77
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.6%hodnoceni - 68.6%hodnoceni - 68.6%hodnoceni - 68.6%hodnoceni - 68.6% 80%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 22 cm
Úprava: barev. ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Jana Štěpánová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-2935-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nikola žije po smrti tatínka jen s maminkou a mladším bráškou Martínkem. Maminka si našla nového přítele Zdeňka, který ale chodí k nim domů hlavně pro peníze. Nemá práci a Nikola si myslí, že všechno, co mu maminka dá, Zdeněk propije. Maminka musí hodně pracovat, aby rodinu uživila, a tak je Nikola na péči o Martínka skoro úplně sama. Navíc zpozoruje, že Zdeněk mamince ubližuje. Maminka se ale stále staví na stranu Zdeňka, takže Nikola si připadá opuštěná a odstrčená. Neví, že to nejtěžší ji teprve čeká. Příběh třináctileté Nikoly, která to nemá v životě zrovna jednoduché. Příběh pro starší děti o závažném problému násilí v rodině.

Popis nakladatele

Nikola to doma nemá jednoduché. Táta je po smrti a s máminým přítelem Zdeňkem zrovna nevycházejí. Ještě že má mladšího brášku Martina, který ji má rád a se kterým si báječně rozumí. A taky paní Stoklasovou, která Martínka občas pohlídá, aby mohla Nikola do školy, kam už takhle moc nechodí. Jednou ale paní Stoklasová dostane infarkt. Martínek je zrovna u ní, zavolá jí záchranku a zachrání jí život. Paní Stoklasová mu za to chce splnit jedno přání - a Martínek si přeje, aby mohla Nikola jet na lyžák, na který maminka nemá peníze. Všechno vypadá dobře, dokonce i spolužák Sáďa je čím dál zajímavější. Jenže když se Nikola vrátí domů, věci naberou nepěkný spád...

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Michaela Fišarová

Nikolina cesta

Nikolina cesta



Albatros

Michaela Fišarová

Ilustrovala Jana Štěpánová


© Michaela Fišarová, 2012

Illustrations © Jana Štěpánová, 2012

ISBN 978-80-00-02935-1


Tato knížka je věnována všem holkám a klukům,

kteří mají hezké dětství.

Napsala jsem ji, aby si toho všeho vážili.

Aby poznali, že mít milující rodiče není taková

samozřejmost, jak se možná někdy zdá.

A taky je věnována všem holkám a klukům,

kteří to v dětství nemají lehké.

Aby věděli, že je tu vždy cesta něco změnit.

Aby věděli, že nejsou na světě sami.



9

ooo ooo

Vánoční výstava

Ráno ke mně bráška potichu vleze do postele a začne mi foukat do vlasů.

„Niki, vstávej,“ šeptá. „Vstávej, ať nepřijdu pozdě doškolky!“ poplácává mě svou malou ručkou po tváři.

„Martínku, ještě ne, ještě je strašně brzo! Zalez zpátky do postele a spi!“ mrmlám a zachumlávám se pod deku. Je zima.

„Niki, né, není vůbec žádný brzo, já už nespim dlouho. Dneska je ve školce nadělení. Máte taky ve škole nadělení?“

„Cože? Jaký nadělení? Co to zase plácáš?“ povzdychnu si. „Jdeme se školou na výstavu vánočních stromečků. Nadělím ti já, pěkných pár na zadek, jestli mě ještě chvilku nenecháš spát!“ a házím po něm polštář.

„Budík zvoní za dvacet minut, dobrou!“ Převalím se ke zdi.

Slyším jeho malý bosý nožičky, jak cupitají zpátky dopostýlky. Usnout už nemůžu. Po pár minutách se otáčím.

„Jaký nadělení?“ ptám se.

Nadšeně se posadí na postel.

„Ježíškovo. Přinese nám do školky kostky a vlaky třeba a takový různý věci pro nás. Paní učitelka říkala, že dneska

ooo ooo

po svačince se na to podíváme. Pomáhal jsem to včera paní

učitelce dávat ke stromečku, co tam máme, protože to Ježíšek

nechal omylem v šatně.“

„Ty popleto jeden, ty myslíš nadělování, ne nadělení! Víš, co je to nadělení? To je třeba... když se něco stane. Když mi zvrhneš kelímek s hnusnou vodou, co si v ní mácháš štětec od temper, na batoh do školy!“

„No, to bylo nadělení, viď, Niki? Jak to nateklo dovnitř a já ti to tenkrát úplně zapomněl říct,“ kouše se do rtu a kulí na mě ty svý nádherný modrý oči.

„Tak vy dneska ve školce rozbalujete dárky?“ ptám se ho.

„Hm. Prý tam ale zůstanou v herně. To je škoda, viď, Niki? Kdybych si to tak mohl vzít domů!“

„To nemůžeš, když je to i pro ostatní děti.“

„Já vim. Nesmím to propásnout, vstávej už!“ tahá mi dolů z postele peřinu.

Doma nikdo není. Máma včera říkala, že mi peníze navýstavu nechá v kuchyni na stole. Asi zase zapomněla, co se dá dělat.

Cestou do školky počítáme červený auta. Platí jen to, který jede. Ty, co stojí, se nepočítají. Martínek jich má víc.

„Vyzvedneš mě, Niki, dneska ze školky ty?“ ptá se.

Přikývnu.

„A brzo, viď? Včera jsem šel s mámou až poslední. Ale zase to bylo dobrý. Víš, proč to totiž bylo dobrý? Mohl jsemokukovat ty zabalený dárky, který jsem nosil z šatny.“

„Pojď, ukážu ti to,“ táhne mě za ruku ze šatničky. Nakukuju do jídelny, kde je spousta malých stolečků a židliček a veliký rozsvícený vánoční stromek.

ooo ooo

„Jsou tam,“ šeptá tajemně a ukazuje na zabalený krabičky pod ním. Zamává mi a vběhne do třídy.

Tolik bych chtěla být zase malá a chodit do školky!

Mám ještě dost času, sraz před školou je až za čtvrt hodiny. Courám se pomalu ulicí a pak mě napadne, že se stavím pro Hedviku. Alespoň ji budu moct poprosit o těch třicet korun, co máme mít dneska na výstavu.

Zvoním dole na zvonek.

„Pojď nahoru, viděla jsem tě z okna.“

Hedvika stojí ve dveřích ještě v noční košili.

„Mně se dneska tak nechtělo z postele! Pojď dál, rychle na sebe něco hodím.“

Strká mě do obývacího pokoje.

To je krása! U okna stojí nádherný stromek s dřevěnými a slaměnými ozdobami, na stole je červeno-zlatý adventnívěnec se čtyřmi ohořelými svíčkami, u stropu visí jmelí a na oknech jsou nalepení andílci a sněhový vločky z papíru. Jen si povzdychnu.

„Dobrý, jdem,“ ozve se z předsíně.

„Jé, Hedo, já zapomněla doma ty peníze,“ vymlouvám se. „Mohla bys mi něco půjčit?“

„V poho, mám stovku, neboj,“ souká se do kozaček.

Míříme ke škole, už tam postává hlouček dětí.

„Nevíte, jak je ta výstava daleko?“ ptá se Jirka Novák.

„Jede se tam něčím, nebo jdeme pěšky?“

„Jdeme pěknou procházkou, tak neboj, užiješ si,“ směje se Kryštof Vacek.

Minutu před osmou přichází i naše třídní. Vlečeme se za ní parkem, začíná sněžit. Je to takový ten mokrý sníh, co se

ooo ooo

rozpouští na bundách a kapucách a na zemi je z něho břečka.

Cesta trvá docela dlouho. Před vchodem je narváno. Postává

tam spousta jiných škol. Na výstavu pouštějí postupně, prý

abychom se tam neušlapali.

Po deseti minutách strávených venku na chodníku sekonečně dostáváme dovnitř do tepla.

V první místnosti jsou na stromcích ozdoby z krajek akorálků. Ty jsou nádherný! Takový stříbrnošedý letadýlko měla kdysi na stromečku moje babička! Už dávno bych to zapomněla, ale najednou si dokážu vybavit i vůni jejího pokoje. Je to zvláštní.

„Pohni se, krásko!“ tlačí do mě zezadu Jirka Novák,kterýho to moc nezajímá.

A nezajímá to ani ostatní kluky.

„Rychle ven, Peťane, ať už to přestane!“ pokřikuje na Petra Kadlece Filip Sadílek a řehtá se. Občas je s ním docelasranda.

Kluci mě strhnou s sebou a běžíme k východu, z ostatních nás doběhne akorát Hedvika.

„Co blbnete, vy si to neprohlídnete?“ ptá se překvapeně.

„My se tady dost nudíme, Lásková, a tvou kamarádkubereme s sebou na čerstvej vzduch,“ říká jí Sáďa. „Ale jestli máš něco výrazně proti, můžeš si ji zase odvést. A nebo se přidej, míříme do parku.“

Hedvika zaváhá a podívá se po mně. Já pokrčím rameny.

„Stejně tam, Hedo, není skoro nic vidět.“

„Jenže já za to nic zaplatila za obě šedesát korun!“

Trochu se zastydím. Je mi trapný, že to říká před klukama, ale zdá se, že těm je to úplně fuk.

ooo ooo

„Holky, pojďte s náma, netrhejte partu, v parčíku to bude lepší!“

„Fajn, ale laskavě si odpusťte tu Láskovou!“ říká Hedvika a přidává se k nám.

Jmenuje se Lávková. Hedvika Lávková. Ale kdysi si tojeden učitel na supl špatně přečetl v třídnici a namísto Lávková jí řekl Lásková. A od té doby to Hedě zůstalo. A čím víc jí to vadí, tím častěji to kluci samozřejmě používají.

Zamíříme ven, ale když pak vejdeme do poslednímístnosti, ve které to nádherně zavoní nazdobenýma perníčkama, co jsou navěšený na třech vánočních stromcích, změní naši kluci na výstavu trochu názor.

„No, tak to je hustý! To teda dobře voní! Něco bych pojed,“ konstatuje Petr.

„Si dej,“ pobízejí ho kluci.

„O co, že to nedáš!“ hecuje ho Jirka.

Petr nepozorovaně utrhne jeden z perníčků, narve ho do pusy a směje se tak, že prská drobky na všechny strany.

„Pánové, lepší jsem nejedl! Zdobený perníček s prachovou příchutí! A kdo není totální posera, tak do toho jde taky!“

Ukáže se, že nikdo z kluků posera není.

„Holčičky si neutrhnou?“ ptá se Filip Sadílek.

„Asi se bojej zlý baby, co si je vykrmí, upeče a sní, když budou loupat perníček,“ dodává Jirka Novák.

Bojíme se, ale Sáďa nám dobrůtky gentlemansky utrhne a nabídne. Je blbý si nevzít, když už jsme tam s nima anabízej. Perníčky jsou fakticky výborný.

„Pohněte sebou, než přijdou další školy, už je slyším!“ volá od dveří Kryštof Vacek.

ooo ooo

„Kluci, neblbněte! Já se bojím, z toho bude pěknej průšvih!“ šeptá Hedvika.

Na stromcích už kromě utrhaných nití skoro nic nevisí.

„Zdrháme, už jdou!“ křičí Petr.

Dereme se ven, smějeme se a vrážíme jeden do druhýho.

„Radši počkáme na ostatní až na kraji parku a budem kdyžtak tvrdit, že jsme na žádnou výstavu nešli,“ vymýšlíJirka Novák.

„A jak to asi budeš tvrdit, když nám učitelka u vstupudávala lístky a viděla, že jdeme dovnitř?“ ptá se Filip Sadílek.

„Ledaže bysme řekli, že Kadlecovi bylo blbě, a tak jsme museli rychle ven,“ konstatuje Kryštof Vacek a oprašuje si drobky z trika.

„Blbě z těch sežranejch perníčků,“ tlemí se Sadílek.

Jenže nikdo se nás na nic neptá. Učitelka vybíhá z výstavy a křičí do parku.

„Kde jste? Okamžitě, ale okamžitě se ke mně dostavízbytek 9.A!“

Nemá moc smysl dělat, že to neslyšíme, a tak vylézáme z křoví. Její jekot nabírá čím dál víc na síle a pak se jí hlasnajednou zlomí a začíná brečet. Je mi jí strašně líto. Nesnáším, když někdo brečí. Máma brečí dost často, to se pak schovávám pod peřinu a přeju si, ať už přestane.

„Vždyť to byla jen taková sranda,“ volá Petr Kadlec, ale cítí, že jsme to fakt přepískli.

Taková švanda to totiž zase není.

Cestou zpět vůbec nemluvíme, ani třídní, ani my.

Přestalo sněžit.

======


16

ooo ooo

Do školy přijíždí vedoucí výstavy a má dojednanouschůzku s naším ředitelem. Je z toho parádní průšvih. Nás šest musí do ředitelny na kobereček a není nám tam teda už vůbec do smíchu.

„Co vás to vůbec napadlo? Taková ostuda! Víte, jak teď bude naše škola před lidmi vypadat? Budou si myslet, že tady máme místo žáků zoologickou zahradu! A i ta zvířata by se možná chovala lépe! Buďte rádi,“ říká nám ředitel, „že se to nakonec obešlo jen s ředitelskými důtkami. Mohlo todopadnout i daleko hůř!“

Rádi sice moc nejsme, ale co se dá dělat. Nejhůř z nás je na tom Hedvika, protože vždycky měla docela dobrý známky a chtěla by na gympl. Má strach, že jí to třídní napíše doposudku a ona se tam kvůli tomu nedostane. Vlastně je v tom tak trošku nevinně.

Kluci se na chodbě dohadují, kdo to vlastně celý vymyslel.

„Kluci, nehádejte se,“ říká Hedvika. „Můžeme za to úplně všichni, tak si tady teď nebudeme dokazovat, kdo za to může víc a kdo míň.“

Hedvika je úžasná!

„Nejvíc je mi stejně líto naší třídní, všimli jste si, jak v tom parku vypadala?“ ptám se ostatních. „Bylo mi jí fakt líto!“

„To neřeším, nemá dělat úču, když na to nestačí,“prohlašuje Jirka Novák.

Ale je vidět, že tak úplně jedno mu to taky není. Nakonec se domluvíme, že se jí půjdeme společně omluvit.

Heda jí udělá na aranžování krásný vánoční věnec nadveře a kluci navrhujou, aby ho nazdobila perníčkama. Ale tu radost jim neudělá. A i přes všechny ty silný řeči, co vedou,

ooo ooo

jí koupí nádhernou obrovskou vánoční hvězdu. A já jí ktomu napíšu omluvnou básničku, o který Hedvika tvrdí, že je

naprosto super. Kluci se sice pošklebujou, ale myslím, že se

jim taky docela líbí, protože nachytám Filipa Sadílka, jak si ji

předtím, než ji třídní dáme, opisuje na kus papíru. Když mě

vidí, rychle ji schová do kapsy a dělá jakoby nic.

Naše vzpurná šestice,

omlouvá se velice!

Vůní perníčků unést jsme se nechali,

obrovskou chu na ně v muzeu dostali. (Filip říká, že tady jsem měla napsat „a tak jsme je sežrali“)

Moc nás to te mrzí,

nechtěli jsme být tak drzí.

Víme, že tato báseň nestačí,

vše bychom vrátili nejradši.

Naši chybu pak napravili

a perníčky zpět navěsili.

Jenže čas nevrátíme zpět,

Tak omlouváme se vám te.

Trochu se za ní bojíme zajít a dárek jí předat, ale pak jsme

moc rádi, že jsme to dokázali, protože je vidět, že má velikou

radost a snad nám i trochu odpouští. A vím jistě, že bude mít

klidnější Vánoce!

======


A když pak končí škola a další den mají přijít vánoční prázdniny, je mi docela smutno. Ani se mi nechce být doma, raději bych byla někde úplně jinde, třeba i chodila do školy. Dokonce i přes všechny ty průšvihy, co děláme... Chtěla bych prostě někam patřit, někam, kde budu ráda, kde se nebudu bát všeho, co přijde, kde se budu těšit na Vánoce. Někam, kde bude vonět cukroví a rozsvícený ozdobený stromeček bude zářit do všech stran.

Vánoce, zní to tak hezky, vznešeně, tajemně. Je to slovíčko, který by asi nemělo vzbuzovat strach.

Strach z toho, že bude člověk o Vánocích doma.

ooo ooo

Svátky klidu a míru

Ráno se probouzím a ten magor zase řve v kuchyni.

„Kolikrát, kolikrát ti mám říkat, že kafe, kafe, se zalejvávařící vodou! Kafe, rozumíš? Kafe!

Já piju ka-fe, a ne tu hnědou břečku, který ty říkáš kafíčko!

Ka-fe, zkus to zopakovat, ty krávo – kafe!“

Máma strašně brečí a pak ji slyším, jak vzlyká: „Kafe, kafe...“ a polyká slzy. Sotva mluví! Přetahuju si peřinu přes hlavu, srdce mi buší.

„Odejdi, prosím, už odejdi,“ šeptám. „Je to dobrý, je todobrý, myslím, že ji tentokrát nezmlátil... Je to dobrý!“ Usínám a později se probouzím s mokrým polštářem pod hlavou. Je čtyřiadvacátého prosince.

======

Vstanu a vyjdu z pokoje. Opatrně procházím bytem a súlevou zjišťuji, že jsem doma sama. Štědrý den. Je to zvláštní, jak moc tenhle den pro spoustu lidí znamená.

Nikolo, budu celý den a noc v práci, postarej se o sebe.

Martínek je u paní Stoklasové, když budeš chtít, můžeš jim

večer zavolat. Jestli přijde domů Zdeněček, ohřej muprosím tu sekanou, co je v lednici. Má rád kremžskou hořčici,

ooo ooo

ne plnotučnou, vždy víš. A kup mu prosím nějaký čerstvý

rohlíček. Peníze snad máš, zrovna te ti nemůžu nic nechat.

Ale na stole máš dárek.

Hezké Vánoce!

Máma

Držím ten pitomý lístek, co máma nechala na lince vkuchyni, a brečím jak malá.

„Hezké Vánoce, jsi moje šikulka, Zdeněčkovi ohřej sekanou, ale nespleť ty hořčice, drahoušku, nebo bude zase zle... Líbá tě maminka!“ křičím vzteky a kopu do židle.

Holky ze školy už určitě dávno upekly s mámama cukroví. Všude jim to doma voní.

Hedvika teď asi sedí v tom jejich nazdobeným obývacím pokoji s andílkama nalepenýma na oknech a něčemu sesměje...

Beru bundu a dárek, lístek strkám do kapsy. Načmárám vzkaz:

Zdeněčku, ohřej si sekanou a nesple si hořčice!

Nikola

Je zima, bloudím ulicema Prahy, někde se tak ohřát. Nákupní centra jsou zavřená. Z kostela u svaté Ludmily seozývají varhany a krásný zpívání. Odvážím se dovnitř. Sedám si na jednu z lavic a prokřehlýma rukama buším do mobilu zoufalou sms Hedvice. Jenže už dopředu vím, že dneskanebude mít čas.

Martínek, ten se má! Koušu si nehty a poslouchám tuvánoční hudbu. Někde se schoulit do bezpečí...

ooo ooo

Dostávám odpověď, nic jinýho jsem ani nečekala:

Niki, nemuzu nikam, jsem s nasima,

hezky vecer a hodne darku, ozvu

se po Vanocich. Hedvika

A pak si vzpomenu na dárek od mámy. Trochu se mi klepe ruka, když ho lovím z kapsy. Přece jen ten dnešní den není tak úplně zoufalý! Všude kolem mě je to vyzdobenévoňavými větvemi, po obou stranách oltáře stojí dva smrčky (nebo co to je) a na nich spousta zdobených perníčků. Cukají mi koutky, když si při pohledu na ně připomenu tu školnívýstavu. Dáreček je zabalený v modrým papíře, a dokonce omotaný stužkou. Třese se mi ruka, do paďous! Přece mě jeden dárek nemůže tak rozhodit.

Přivřu oči – Niki, do toho!

Uvnitř je krabička a v ní... naprosto úžasný náušnice! Černý, se světle modrými kamínky uprostřed. Jsou to takový trojúhelníčky. Náušnice od mámy! Od mojí mámy! Mávám si s nima před obličejem. Zkouším si je strčit do uší, ale dírky mám tak zarostlý, že to jde těžko. Když je mám konečněnasazený, z jednoho ucha mi trošku teče krev. Je mi to fuk, jsou to krásný Vánoce!

Vyběhnu z kostela a utíkám ulicí dolů. Nad Pavlákemzvoním na paní Stoklasovou.

„Pusťte mě nahoru, to jsem já, Niki,“ volám nadšeně do mluvítka.

Ozve se bzučák, bouchnu do dveří a běžím čtyři patra bez zastavení.

ooo ooo

„Kde je Martínek?“ vydechuju na prahu.

„Martínek na chvilku usnul, Nikolko, byli jsme se dopoledne podívat na Staroměstském náměstí na živý betlém. Ten se nasmál! Jedna ovečka mu totiž pořád olizovala kabátek. A pak jsme šli pěšky domů a to ho zmohlo. A mě taky. Ale chtěla jsem, aby to měl dneska pěkné, když nemůže být smaminkou.“

Nezvykle mhouří oči, a i když už je hodně stará, je vlastně pořád moc hezká. Takovým zvláštním laskavým způsobem hezká. Ráda poslouchám její hlas a miluju vůni jejího bytu. Vůně starýho dřeva, dlouho nenošených šatů, úžasně nepotřebných věcí. Vůně klidu.

„Pojď, svlékni se, je dobře, že jsi přišla. Dám ti promaminku nějaké cukroví. Martínek říkal, že jste nepekli. Maminka je chudák v práci i dnes, viď? Je to hrůza, že jí dají službu na Štědrý den, i když má dvě děti. A pak hledá cukroví.

„Kam jsem to jenom dala, Nikolko? Je to taková velká šedá krabice.“ Chodí po kuchyni sem a tam a připadá mi, ževlastně ani nehledá, jen se tak bezradně rozhlíží kolem.

„Nevidíš to někde?“

„Tamhle, v předsíni na skříňce,“ ukazuju na krabici.

„Já ho tam schovala, aby Martínek nemlsal,“ směje se.

Odebírá rohlíčky, který se jí drobí pod rukama.

„Je toho na mě, Nikolko, už nějak moc. Martínek mi dá někdy pořádně zabrat! Ale je to miláček, myslím, že jsem se nikdy nenasmála tolik jako s ním. Nikolko, řekni mi, tenZdeněk, nebo jak se ten pán jmenuje, se kterým teď maminka ži je, je hodný?“

„Jo, hodnej,“ vzdychnu.

ooo ooo

Pohladí mě a pak jde vařit čaj.

„Tatínka nikdo nenahradí, viď? Promiň, Nikolko, že ti to říkám, ale měla bys na Martínka doma trošku dohlížet. Jsi už veliká a maminku máte pořád v práci.“

Já na něj přece dohlížím! A jak moc! Kdo ale dohlídne na mě? Jak já nenávidím být dospělá a rozumná! Jak nesnáším být ta, co se stará! Tolik bych chtěla někoho, kdo řekne: „Niki, už na nic nemysli, odpočiň si, já všechno zařídím, pomůžu ti, u mě jsi v bezpečí!“

Kdybych tak mohla paní Stoklasové všechno říct. Ale to by pak máma brečela a přestala by mě mít ráda.

======

Tatínka nikdy nikdo nenahradí. Jenže Martínek si na něj skoro nepamatuje a já si už ani nevybavím jeho obličej. Ale nikdy nezapomenu, jak jsme spolu chodili na houby.

„Nikolo, Nikolo,“ křičel v lese. „Pojď si utrhnout tady toho krásnýho hřiba. No tak, Nikolo.“

Nikdy jsem toho moc nenašla, ale vždycky jsem mohlasesbírat ty nejlepší houby, který našel on. Nohy mě bolely, botky jsem měla ucouraný od trávy, ale byla jsem šťastná. Jednou začalo pršet, klepala jsem se zimou a táta si svlíkl triko a dal mi ho a sám chodil po lese bez něj. Kolikrát si tu chvílischválně připomínám. Někdy pořád dokola. V lese mi bylo vždycky dobře.

Usrkávám čaj a ve dveřích se objeví Martínek.

„Niki!“ radostně vykřikne a vrhá se mi do náručí.

„Niki, vezmeš mě domů?“ ptá se.

„Dneska ještě ne, prcku, ale zítra určitě!“

ooo ooo

„Chci být s tebou, Niki,“ žadoní.

„Budeme spolu, zítra, slibuju.“

„Raděj se teď podívej, co jsem dostala,“ chlubím se acvrnkám si do náušnic.

„Jé, tobě už Ježíšek taky něco nadělil?“ diví se s pusoudokořán.

„Nadělil!“ potvrdím mu to nejkrásnější kouzlo.

„Tady ti, Nikolko, taky něco přichystal,“ vkládá se dohovoru usměvavá paní Stoklasová a podává mi krabičkučokoládových bonbónů.

Jsou to ty, co jsem u ní už kdysi jedla, když jí je její syn Kája přivezl odněkud z letiště. A tenkrát jsem prohlásila, že lepší bonbóny jsem v celým svým životě neměla. Takový tenoučký plátky čokolády s mentolovým vnitřkem, každý je balený ve svém papírku, no lahoda! A ona mi je někde sehnala, pro ten dnešní den. Svět není tak škaredý, jak se někdy zdá.

„Nechceš tady přespat, holčičko?“ šeptá mi do ucha. „Když jsi minule odešla, s Martínkem skoro nebylo k vydržení,prolakal celou noc.“

Tak moc bych chtěla zůstat, moc! Ale máma mi pořádopakuje, že nemám paní Stoklasovou často otravovat, že je ráda, když si k sobě bere brášku. Já že jsem přece už velká anepotřebuju hlídat. A taky chce, abych byla doma a pomáhala.

„Děkuju, ale pustím si něco v televizi a budu čekat namaminku, dokud nepřijde,“ špitnu a vím, že se asi nedočkám.

Usměju se na mrňouse. „Zítra, prcku. A jestli se dozvím, že bylo nějaký bulení, utrhnu ti obě uši!“ Vrhnu se na něj a z legrace ho koušu do uší. Směje se a utíká.

Seběhnu dolů a pryč do ulic. Chci se vrátit do kostela, ale mají zavřeno.

ooo ooo

Jednou vezmu Martínka a utečeme někam pryč. K tomu pitomýmu moři, co nám pořád slibujou. Slyšela jsem, že stačí vyrazit i podél malýho potůčku a člověk dojde až k moři.Potůček se vlévá do potoka, potok do řeky, řeka do jiné řeky a ta potom do moře.

Po cestě domů seberu větev, co zbyla na zemi po prodejcích vánočních stromků.

S napětím odemykám... Sláva, sama! Naštěstí zase sama. Lísteček pro Zdeňka je pořád na lince. Když nepřišel doteď, dnes se už neobjeví. Ještě v botách utíkám k zrcadlu. Nádhera! Maminečka moje zlatá! Pustím televizi, dávají jakýsi vánoční příběh – šťastná americká rodinka si zdobí baráček vánočním osvětlením. Uf! Ale je mi dobře, dneska je mi moc dobře!

A pak si vzpomenu – Martínek... – a trošku mě píchne tam někde v těle. Ani to vlastně není píchnutí, je to něco takovýho zvláštního, kdy se dech trošičku zastaví a tam někde uvnitř sevře a potom to krkem vyjede až do očí.

Běžím do pokojíku a šátrám pod skříňkou, někde mám pro něj dáreček. Opatrně vytahuju krabičku a znovu se na ni koukám – malý hnědý autíčko, a co se mě natrápilo! Je jedno, že stálo skoro všechny mé úspory, ale jak dlouho trvalo, než jsem ho sehnala! Je z Martínkova oblíbenýho filmu, který mu dala paní Stoklasová, když jí její syn jednou přinesl knarozeninám DVD přehrávač. Když ho hlídá, pořád dokola si ho u ní pouští.

======

V hračkářství to autíčko není k dostání. Jeho kámoš,červený závoďák, se sehnat dá, ale tahle stará rezavá odtahovka s nabořeným čumákem je prostě klenot. A Martínek teď

ooo ooo

bude mít něco, co všechny děti ze školky chtějí a co se dá

koupit těžko, i když má člověk hodně peněz. Jsem si jistá, že

to bude jeho nejhezčí dárek k Vánocům! Pán v obchodě říkal,

že jim jednou za čas přijde veliký balík, ve kterým je stopadesát autíček z toho kresleného filmu. A mezi nimi jenom jedna

hnědá odtahovka. Jedna jediná! A já tam chodila každý den,

než ten pitomý balík jednou přivezli! A tomu chlápkovi už to

tak lezlo na nervy, že mi slíbil, že to autíčko pro mě schová.

A když přišlo a prodavač přede mnou rozlepil krabici a bylo

tam, už dlouho jsem neměla hezčí pocit. Jsem si jistá, že teď

tomu prodavači v hračkářství pěkně chybím.

Vytahuju autíčko z krabičky a párkrát si ho pošlu po stole. Je čas balit dárky! Mám krásný zelený papír s fotbalovýmmíčem a zabalená krabička vypadá nádherně.

S pusou plnou rohlíčků se nakonec směju tomu šíleněpřiblblýmu filmu, co dávají v televizi. Tlustý pán se snaží přievnit vánoční stromek, který se pořád naklání na stranu a padá.

Ještě zbývá zabalit dárek pro mámu. Udělala jsem jí zdrátků a korálků takový krásný stromeček. Naučila mě toHedvika, vyráběli to na kroužku aranžování.

Na drátek se dávají korálky. Drátek se pak zvláštně ohýbá a točí, až vzniknou větvičky. Z větviček se stočí kmen a ten se kořeny přichytí na nejkrásnější kámen, co se dá najít.

Učitelka přírodopisu jednou dala mně a Hedvice za pomoc při vybalování věcí v kabinetu krásný bílý kámen. Prý je to alabastr, zvláštní nerost, kterým pronikne světlo. Dovezla ho z Egypta, kde je prý alabastru hodně. No a na tomhlezvláštním drahým kameni má máma ten stromeček.

ooo ooo

A pak strčím do vázy tu větev a navěsím na ni bonbóny, co jsem dostala, a taky papírový hvězdičky, který jsme dělali při výtvarce ve škole. Vypadá to moc hezky.

Když tam dávám řetěz z barevných papírků, kterýMartínek vyrobil ve školce, na chodbě slyším něčí kroky...

To se mi vždycky úplně zpotí dlaně a přestanu na chvilku dýchat. Jsem strašně potichoučku a poslouchám, zda se kroky budou přibližovat a jestli jedna ruka těžce dopadne na futro dveří a druhá začne šátrat klíčem v zámku.

„Teď už nepřijde, Niki,“ říkám si šeptem s pevnězavřenýma očima a bušícím srdcem.

A mám dneska štěstí, celou noc jsem sama. Nepřišel!

======

A není tu ani další den.

Ráno najdu spící mámu v křesle v obýváku. Potichoučku jí napíšu lísteček a položím ho vedle dárku pro ni:

Hezké Vánoce, mami, přivedu Martínka.

Nikola

Martínek nadšeně hopsá vedle mě a je tak krásný ráno!

„Tak poslouchej, poslouchej, jo? Mám tužky, ale takový ty zvláštně hezky psací. A pak jsem taky dostal nadělenou gumu a blok a takovej pytlík, co se řehtá! Ale musíš mu zmáčknout bříško, aby ho to lechtalo, jinak to nejde. Vyzkoušej to!“

Zastavujeme se na dost dlouhou chvíli. Martínek přehrabuje svůj batůžek, až konečně drží v ruce červený pytlík se srandovním nosem. Celou cestu domů ho mačkáme a pokaždé, když se začne řehtat, se smějeme. A pak přeskakujeme čáry na chodníku, protože kdo skočí na konec dlažby, tak

ooo ooo

bude mít smůlu. A to my teda nechceme! Martínek se musí

třikrát vrátit, aby došel až k domu bez stoupnutí na čáru.

A pak zvoníme na mámu u dveří, a když slyšíme, že užkonečně jde, rychle pokládáme smějící se pytlík za dveře autíkáme pryč. Nejdřív se pěkně lekne a pak se taky směje a já jí doma ukazuju ten stromeček, který si ještě nestihlaprohlídnout, a ona říká, že se jí moc líbí a že lepší dárek od Ježíška nikdy nedostala.

A pak přichází to nejhezčí, totiž dárečky, který nechalJežíšek Martínkovi.

Nemáme sice stromek, ale moje ozdobená větev ve váze je krásná a máma, i když je moc unavená, zazpívá Nesem vám noviny. Má krásný hlas, ten nejkrásnější na světě! A je todaleko hezčí zpívání, než bylo včera v kostele.

A pak pošlu mámu s Martínkem vyhlížet z okna Ježíška. Co na tom, že už je další den. Ježíšek si může lítat, kdy chce a kam chce.

Zelenou krabičku dám pod naši větev, a když hlídámMartínka já, máma přidá bačkorky do školky a zimní čepici arukavice. A taky knížku O ježčích brášcích.

„A jak to ten Ježíšek stihne, nadělit dárky všem dětemnajednou? Dětí je přece hodně, ne? A Ježíška je málo!“ ptá se mě.

„Ty rozumbrado!“ dloubnu do něj loktem. „Je přecezázračnej, ne?“

S tím se spokojí.

A pak přichází nejhezčí okamžik dnešního dne, nejhezčí okamžik celých Vánoc a snad i nejhezčí okamžik letošní zimy. Martínek jde rozbalovat dárky!

ooo ooo

„Zelenej nakonec,“ volám.

„Proč?“ diví se.

„Myslím, že vypadá zajímavě. Nech ho jako poslední, ať se překvapíme.“

Zkouší bačkorky a vykračuje si v nich po pokoji jakovoják, zvedá nohy do výšky a pokřikuje.

„Hip, hip!“ Čepici má naraženou do čela, a když vybalírukavice, nasadí si i ty. Jenže pak nemůže listovat tou dětskou knížkou, co našel pod větví, tak musí rukavice stranou.

„Niki, čti,“ prosí.

A tak čtu o žabákovi, který učil ježčí bratříčky skákat tak, že je připevnil k pružné větvi, kterou natáhl dozadu avystřelil, takže letěli vzduchem jako dělová koule, až přistáli v kaluži bláta. A pak mu vysvětluju, co je to katapult, a předvádím, jak asi ti ježci letěli vzduchem, a zase se všichni strašně smějeme a já už ani nevím, kdy byl naposled takový den, kdy byla tak veliká legrace. A Martínek se mlátí do kolínek a úplně mu tečou smíchy slzy a vypráví nám, jak s Patrikem Švestkou ze školky házeli do stropu namočený záchodový papíry, a ty že taky svištěly vzduchem, určitě stejně tak dobře jako ti ježci.

A je jedno, že čteme jednu kapitolu za druhou a zelenákrabička pořád leží pod větví. Máme čas, je nám dobře a on tady není.

Máma u čtení trochu dřímá, ale když pak Martínek rozbalí poslední dárek, vzbudí se jeho nadšeným výkřikem.

„Ježíšek je můj nejlepší, nejlepší kamarád!“ volá nadšeně.

A pak si až do večera staví z krabiček od čaje dráhu pro odtahovku. No a já mu pomáhám. Máme most ze staréstoličky a tunel z krabice od bot, který Martínek pokreslil noooo ooo

výma pastelkama, a máme i bažinu, což je mokrý a totálně

smradlavý hadr na zemi. Projíždíme i pouští, na kterou jsme

nasypali mouku. Máma naštěstí spí, ale možná by jí to stejně

bylo jedno. A když už nám připadá, že spí moc dlouho, tak jí

dáme k uchu řehtací pytlík. A ona se naštěstí směje a jde nám

uvařit něco k jídlu. Je nám tak dobře!

„Mami, všimla sis, že se Martínek ani jednou nezeptal na Zdeňka? Vůbec mu nepřipadá divný, že tady není. Vůbec mu totiž nechybí.

„Nikolko, nezačínej zase, nekaž tak hezkej den!“

„Tak hezkej den, jo? A proč myslíš, že je to tak hezkej den?“ ptám se zase podrážděně. „Protože tady není!“

„A dost!“ říká naštvaně. „Je to hodnej člověk, kterej nás má rád, a ty to nebudeš neustále takhle kazit! Má jenom občas problémy v práci a deprese, proto to někdy nezvládá. Ale vjádru je to moc hodnej člověk. Jinak by přece nechtěl ženskou se dvěma cizíma dětma!“

Zkazila jsem to, všechno, už zase se proměnila v tu druhou, kterou nemám ráda. V tu cizí, která je divná a zlá. A přesto jdu a obejmu ji a ona zase začne plakat. Je to pokaždý stejný.

„Viď, že je ti dobře, Nikolko, řekni, že je ti dobře. Už to bude odteď všechno jenom lepší a lepší.“

Ale dobrý to není nikdy.

Přichází Martínek.

„Chybí nám, Martínku, že jo?“ dokazuje mi máma svou pravdu.

„Kdo, Ježíšek?“ ptá se nechápavě bráška.

A pak se s mámou na sebe podíváme a začneme se smát a tentokrát obejme ona mě.

ooo ooo

„Niki, vydrž to, udělej to prosím pro mě, mám ho moc ráda.“

A já vzdychnu. „No jo...“

Pohladí mě a usměje se tím svým zvláštním způsobem a zadívá se někam pryč, daleko ode mě i od Martínka, ale i daleko od toho svýho Zdeněčka. Možná někam do jinýho světa, o kterým nikdo nic neví a ve kterým je jí nejlíp, i když si to sama možná nemyslí.

Máma dělá chleby ve vajíčku, skoro jako smaženej kapr! A navíc, Martínkovi stejně ryby nechutnají... Pozoruju ji, jak krájí cibuli. Je docela hezká. Pramen světlých vlasů jí pořád padá do obličeje, předloktím ho dává z očí pryč, a přestože slzí kvůli cibuli, trošku se usmívá.

Moc si pochutnáváme na slavnostní večeři a Martínek mudruje nad tím, kde vlastně Ježíšek všechny ty dárky shání. A my si s mámou dokonce bereme tu kremžskou, kterou on měl mít k tý svojí podělaný sekaný...

A pak už se Martínkovi začnou klížit očka a já ho jduuložit.

„Niki, uděláš lavinu?“ ptá se mě.

„To víš, že jo,“ usměju se na něj a cvrnknu ho do nosu.

Lavina je taková hra, co jsme vymysleli na dobrou noc. Martínek si lehne do postele, já čapnu peřinu a zařvu: „Pozóóór, lavinááááá!“ a hodím na něj z výšky peřinu tak, abych ho úplně celého zakryla. A pak začnu štěkat jako pes aodhrabávat ho pod tím sněhem. A když mu pak konečněvykoukne obličej, vrčím a nadšeně mu ho olizuju. To se Martínek vždycky směje na celé kolo...

A pak se ke mně přitulí a usne a já vím, že tu noc se mu

bude dobře spát, nebude plakat a ani mít zlé sny. A já budu

ještě chvíli ležet a poslouchat, jak oddychuje, a budu míthez

ký pocit. Takový, když se vám uvnitř rozlije to zvláštní teplo

a vy víte, že je někdo, kdo vás má moc rád a vy máte rádi jeho

a nejste na světě úplně sami...

ooo ooo

Kouzelná hudba

Ráno nadšeně přiběhneme do kuchyně, kde už sedí máma a hned mezi dveřma nás okřikuje:

„Ticho, děti, hlavně potichoučku! Zdeněk se vrátil brzo ráno moc unavený. Nesmíte ho vzbudit!“

„Já bych chtěl pustit pohádky,“ dožaduje se Martínek.

„Martínku, až se Zdeněk pořádně vyspí, tak pak se hozetáš, jestli mu to nebude vadit, ale zatím si utíkej potichoučku vyčistit zoubky a oblíknout se.“

Otočíme se v kuchyni ve dveřích a zamíříme zklamaně do koupelny. Věděla jsem, že ta pohoda nebude dlouho trvat.

Jdeme si čistit zuby, Martínek mi v koupelně ukazuje, jak se mu jeden trošku hejbe.

„Máš tam maličko krev, ale nebolí tě to, že ne?“

„Nebolí, šimrá to divně,“ říká mi a kýve s ním.

„Proč zuby vypadnou?“ ptá se.

„Aby mohly narůst jiný, pevnější,“ odpovídám.

„Proč nenarostou rovnou ty pevnější?“ zase vyzvídá.

To bude na dlouho, myslím si.

„Malý dítě nepotřebuje pevný a velký zuby, má mrňavou pusu,“ vysvětluju mu.

„A proč teda nemají malý děti pusy velký?“ nenechá seodbýt.

ooo ooo

„Protože by na hlavách neměly nic jinýho než chřtány jako vrata a vypadaly by jako obludy z pohádek,“ říkám schválně strašidelným hlasem a máchám nad ním rukama.

„Buďte tam tiše,“ okřikuje nás zase máma.

„Co jsou to chřtány?“ chce zase vědět Martínek.

„Veliký držky,“ už mi dojde trpělivost.

Vyprskne smíchy tak, že mu pasta vyletí až na kachličky a musím mu dlaní zacpat pusu.

„Tlačíš mi na zub,“ mumlá. „Vysaď mě nahoru, Niki, a ukaž, jak se kejve!“

Beru ho do náručí a zdvihám k zrcadlu. Prohlíží si zoubek a rukou s ním zkouší kývat.

„Moc to nejde.“

Přiblíží se k zrcadlu a rukávem od pyžama zachytí za košík s kolíky, který se s velikým rachotem vysype do vany.

„Ty troubo,“ stavím ho rychle zpátky na zem.

Ale to už přibíhá máma: „Kolikrát jsem vás prosila, abyste byli potichu? Jestli jste ho vzbudili, tak si mě nepřejte!“

Jenže my víme, že jestli jsme ho opravdu vzbudili, nemáme si přát spíš jeho. Ani nedutáme a posloucháme, zda se zložnice ozve nějaký zvuk, který by naznačoval, že Zdeněk vstává. Naštěstí se nic neděje a dveře, které všichni tři téměřhypnotizujeme, se neotvírají. Pořádně si oddychneme a my sMartínkem se pak rychle a potichu oblíkneme, vezmeme do ruky rohlík a jdeme radši ven. Zdá se, že máma je moc ráda.

Přemýšlíme, kam vyrazit, ale paní Stoklasová je zakázaná, jelikož ji prý máme nechat odpočinout, aby nabrala další sílu na hlídání Martínka, až to bude potřeba. Zkouším vymyslet něco, kde bychom se mohli ohřát, protože je celkem zima,

ooo ooo

zvlášť takhle po ránu. Martínek má na sobě nové rukavice

a pruhovanou čepici s modrou bambulkou, která se muhouá při každém kroku.

„Kdyby tam nespal ten pakoš, mohli jsme mít pohádky, viď, Niki?“ ptá se mě.

„Martí, co to říkáš? Odkud to máš? Takhle se přecenemluví!“ povídám mu.

Jenže když to vyslovím, samotný mi to připadá směšný. Bráška už slyšel doma tolik ošklivých slov, a daleko horších, že nějaký pakoš je v porovnání s tím kašička. Jenže slyšet to od něho je strašně divný.

„No pakoš, to je moje říkání, to umím dávno,“ chlubí se pyšně Martínek.

„Tak to neříkej, sprostě se nemluví,“ uzavírám rozhovor. „Raději vymysli, kam půjdeme na procházku,“ říkám muzvesela.

Když dojdeme na náměstí, mudruje: „Vymyslel jsem náad, že budeme prodávat svíčky jako ta paní tady,“ okukuje u stánku vánoční drobnůstky na prodej. „Budeme mít peníze a pojedem si.“

„Kam si pojedem?“

„No přece někam, kde je teplo, ne?“

Usměju se.

A pak jdeme a jdeme a zbytky šedýho sněhu nám křupají pod nohama. Pěkně to klouže a od pusy nám jde pára. ZMíráku míříme dolů na Karlák a odtud pak podél řeky až keKarlovu mostu. Je to pořádný kus cesty, jenže co doma? U vody to pěkně fouká a tváře máme děsně červený.

„Ve školce jsme četli pohádku, ve který Křemílkovi nešlo

ooo ooo

v zimě kejchnout. Něco mu tam zmrzlo v tom nose a měl ho

jako ty, Niki!“ vypráví mi. „A pak na něj muselo svítitsluníčko, aby nezmrznul celej a úplně.“

Nemám rukavice ani čepici, dýchám si na prsty u rukou, je teda fakt zima.

„Zmrznout není tak špatný,“ říkám mu. „To si jen někde sedneš, usneš a prostě si jen tak zmrzneš. A pak už nicnecítíš.“

„My zmrznem, Niki?“

Uvědomím si, co jsem to plácla za blbost.

„My dva? V žádným případě. Nikdy, ty blbísku. Budeme přece prodávat svíčky a pojedeme někam hodně daleko, kde je teplo a šumí tam moře! A my se budeme celý den jenom koupat a nebudeme vůbec na nic myslet!“

„Tak to jo, tak to tam teda určitě pojedem. Jen my dva.“ Pak zaváhá... „Jen my dva a možná taky máma, když bude chtít, viď, Niki? Prodáme jich co nejvíc, aby mohla taky jet. Prodáme jich strašně moc a vezmem i paní Stoklasovou. A Zdeněk ať si tady klidně někde venku usne a zmrzne si sám, viď, Niki?“

„Pšt,“ přeruším ho. „Slyšíš to?“

Odněkud z dálky slyšíme hezký zvuk. Procházíme mezisochama dál po mostě a on se přibližuje. Na malé stoličce tam sedí pán, před sebou stolek a na něm spoustu skleniček. V nich má vodu a prstama přejíždí po okraji a ono to hrozně zvláštně hraje. Úplně zapomínáme na zimu a posloucháme tukouzelnou hudbu. Občas někdo projde kolem, někdy se i na chvíli zastaví a hodí mu do papírový krabičky peníz. Kouknu na Martínka a je mi naprosto jasný, na co v tom okamžiku myslí.

„Nebo nebudem prodávat svíčky, Niki...“

ooo ooo

Stojíme tam asi dost dlouho, protože ten pán po nás furt pokukuje a pak se Martínka zeptá, jestli jsme tady sami a kde máme rodiče.

„Táta je nahoře a máma hlídá Zdeňka, aby ho nikdo nevzbudil,“ odpoví rychle.

„Tak z toho nejsem dvakrát moudrej, ale co je mi vlastně do toho, že jo?“

A pak Martínkovi nabídne, jestli si to taky nechce zkusit. Chce, ale nejde mu to.

„Cvik a talent, kamaráde,“ říká ten pán. „A pak jdevšechno.“

Bráška se zasněně kouká do jeho krabice s drobáky.

„Chceš si něco vydělat?“

Martínek kývne. Snažím se ho odtáhnout pryč, ale marně. Ten člověk se mi nezdá.

„Tak mi pomoz to všechno uklidit. Je svinská zima akšefty nejdou. Vodu z každý skleničky opatrně vylij támhle do tý díry a nic nerozbij.“

Martin mi podává rukavičky a běhá s každou skleničkou ke kanálu.

„Ségra může zatím utírat do sucha a skládat je tady do toho kufříku.“

Nechci ho v tom nechat samotnýho, takže nakonec utírám a skládám, zatímco si ten pán přepočítává peníze, balí si noty a stolek se stoličkou.

„Čapněte, co můžete, a jdem.“

„Kam jdem?“ ptám se dost nevěřícně.

„Kousek, mám tu u Kampy pronajatý pokoj u jedné staré paní, abych to neměl daleko.“

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist