načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikita na trůně -- Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964 - Václav Veber

Nikita na trůně -- Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964

Elektronická kniha: Nikita na trůně -- Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964
Autor:

Chruščovova vláda v Sovětském svazu (1953–1964) je jedním z velkých témat novodobé historiografie. V komunistickém dějepisectví byla dlouhá léta naprosté tabu, až do poloviny ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 270
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7739-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Charakteristika Chruščovova působení v čele Sovětského svazu v průběhu let 1953-1964. Práce sleduje Chruščovův soukromý i politický život až do roku 1953, kdy se dostal do čela KSSS, eliminaci jeho politických odpůrců, kroky sovětské diplomacie na mezinárodní scéně (vztahy k ostatním komunistickým zemím, zlepšení vztahů se Západem atd.), vnitropolitickou situaci v SSSR v čase Chruščovovy vlády (např. rehabilitace politických vězňů), zdejší hospodářské poměry, Chruščovovu kulturní politiku nebo postavení pravoslavné církve v letech 1953-1964. Pozornost je věnována rovněž Chruščovovu pádu v roce 1964 a popisu posledních let života tohoto politika. Poznámky, fotografie.

Popis nakladatele


Chruščovova vláda v Sovětském svazu (1953–1964) je jedním z velkých témat novodobé historiografie. V komunistickém dějepisectví byla dlouhá léta naprosté tabu, až do poloviny osmdesátých let dvacátého století Chruščov pro historiky tohoto světa v podstatě neexistoval. Dnes ho ruská historiografie považuje za jednoho z „nejbarvitějších“ domácích politiků dvacátého století. Hlásil se k němu Gorbačov, v současnosti je však jeho hodnocení většinou relativizováno. Překvapující ovšem je, že sovětský totalitní režim umožnil, aby se do čela státu a tím i světové politiky dostal tak nepřipravený jedinec, disponující převážně jen nezměrnou touhou po moci, jehož politická činnost byla až příliš často neodpovědným hazardem. (Chruščov v čele SSSR v letech 1953-1964)

Předmětná hesla
Chruščev, Nikita Sergejevič, 1894-1971
* 1953-1964
Politici -- Sovětský svaz
Vnitřní politika -- Sovětský svaz -- 1953-1964
Zahraniční politika -- Sovětský svaz -- 1953-1964
Sovětský svaz -- Politika a vláda -- 1953-1964
Zařazeno v kategoriích
Václav Veber - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁCLAV VEBER

NIKITA NA TRŮNĚ

CHRUŠČOV V ČELE SSSR V LETECH 1953–1964


VÁCLAV VEBER

Stanislav Juhaňák – TRITON

NIKITA NA TRŮNĚ

CHRUŠČOV V ČELE SSSR

V LETECH 1953–1964


VÁCLAV VEBER

Stanislav Juhaňák – TRITON

NIKITA NA TRŮNĚ

CHRUŠČOV V ČELE SSSR

V LETECH 1953–1964


© Václav Veber, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Dagmar Krásná, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-739-2

Autor

doc. PhDr. Václav Veber, CSc.

Recenze

PhDr. Ivan Macek M.A., M.Sc.

Václav Veber

Nikita na trůně

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.


OBSAh

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

ÚVOD

Chruščov za Stalinova života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Kapitola 1

Cesta k moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

Sto dní aktivit Lavrentije Beriji . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

Stalinovo dědictví a hledání nových cest . . . . . . . . . . . . . 47

Agrární otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Duel Malenkova s Chruščovem . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Destalinizace a první fáze tání . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

Tzv. protistranická skupina Molotova, Malenkova a Kaganoviče . 71

Žukovovo odvolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

Kapitola 2

Revoluční diplomacie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

Německá a rakouská otázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

Smiřování s Jugoslávií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Duch Ženevy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

Kritický rok 1956 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

Lidová diplomacie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

Zostření berlínské krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

Kubánské krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

Roztržka s komunistickou Čínou . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Kapitola 3

Chruščovova vnitřní politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Kult osobnosti a renesance leninismu . . . . . . . . . . . . . . 155

Ekonomika Chruščovovy éry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 0

Druhé tání a Chruščovova kulturní politika . . . . . . . . . . . 195

Pravoslavná církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225

Odpor občanské společnosti proti komunistické moci . . . . . . . 229


Kapitola 4

Státní převrat 1964 – krize a pád Chruščova . . . . . . . . . . . 239

Chruščov jako občan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256

Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262

Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266


PřEDMLuVA

Chruščovova vláda je jistě jedním z velkých témat novodobé historio

grafie. V komunistickém dějepisectví, které své postoje i hodnoce

ní vnáší i do dnešní doby, bylo samozřejmě po dlouhá léta naprostým

tabu. Po jeho pádu se nad ním zavřela voda a až do poloviny osmde

sátých let minulého století přestal pro historiky tohoto světa existovat.

Jeho dílo bylo kritizováno a celá doba, v níž vládl sovětskému impé

riu, relativizována, ale Chruščovovo jméno při této příležitosti nepadlo

ani jednou. To ostatně vedlo Chruščova k diktování pamětí, o které se

budeme kriticky opírat, bál se totiž, že pro dějiny bude někým jiným,

než kým skutečně byl. Měl s takovým počínáním dost vlastních zku

šeností. Právě v jeho době a s jeho souhlasem vyšly v roce 1959 nové

Dějiny Komunistické strany Sovětského svazu (redigoval B. Ponomarev)

a nahradily do té doby nedotknutelný Stručný kurz dějin VKS(b), jenž

byl připraven pod Stalinovou taktovkou. Byla to již druhá verze toho

„nejsprávnějšího“ výkladu dějin a Chruščov dobře věděl, jak vlivná jsou

rozhodnutí podobného druhu. Nemohl předpokládat, že ho Gorbačov

vrátí do dějin a navíc jako kladnou postavu, teprve tehdy, když Gor

bačov promluvil (stalo se tak při příležitosti 70. výročí listopadového

dobytí moci bolševiky v roce 1987), objevila se lavina nejrůznějšíchin

formací, vzpomínek, pamětí a také prací na téma Chruščovovy politiky

a jeho role v sovětských dějinách (první byl Roy Medvěděv, ten ale svou

první práci vydal v zahraničí). Jeho syn Sergej začal psát obsáhlé ob

hajoby politiky svého otce, Gorbačovovův neúspěch a pád Sovětského

svazu však tento trend zájmu silně poznamenaly.

u nás se historií sovětského komunismu zabývalo akademické pra

coviště Ústavu dějin střední a východní Evropy (existovalo bohužel jen

do roku 1994) a to iniciovalo vydání populárních Dějin Ruska (1. vy

dání v roce 1995, 6. vydání 2010); kapitolu o Chruščovově desetile

tí napsal do této knihy Vladislav Moulis, přičemž hodnotí Chruščova

v podstatě pozitivně („provedl obrat od stalinského modelu“, snažil se

pohnout společnost kupředu, zajistil více hmotných statků pro řado


10 NIKITA N A TRňNř

vého občana a pootevření světu, byl ovšem nedůsledný

1

). Moulis krátce

před svou smrtí dokončil i samostatnou biografii Chruščovovu,

2

jedinou, která je zatím k dispozici z pera českého autora. I zde je Chruščovově vládnutí věnována jen přibližně polovina publikace, navíc zde

nenajdeme shrnující hodnocení oné zmíněné doby. Autor těchto řádků

napsal jakýsi malý přehled sovětských dějin, spíše pro potřeby výuky

na vysokých školách, na nichž v té době působil; Chruščovovi je v něm

věnována samostatná kapitola nevelkého rozsahu, přibližně 15 stran.

3

Zatím tedy žádný příliš hmatatelný výsledek. Rozhodně se nedá srovnávat s explozí vydavatelského zájmu, týkajícího se dějin německého

nacismu, dalšího zločinného totalitního režimu dvacátého století.Čeští čtenáři mají nyní samozřejmě k dispozici několik přeložených děl

o dějinách Sovětského svazu, máme i přeloženou obsáhlou monografii amerického historika Williama Taubmana: Chruščov – člověk a jeho

doba

4

, ale celková informovanost českého vzdělance o dějinách sovětského komunismu není příliš hluboká, jistě k tomu přispívá i skutečnost, že český čtenář má v zásadě relativně velmi málo informací

o této pro nás tak závažné historii. To je více než patrné i v učebních

osnovách pro střední školy, každý student ví alespoň to základní onacistických zločinech (např. holocaustu), ale o zločinech komunismu se

nedozví v podstatě nic, pokud se sám nepostará o rozšíření svýchhistorických znalostí.

1 Cituji podle posledního 6. vydání, které je asi nejdostupnější: Švankmajer,

M. a kol.: Dějiny Ruska, NLN, Praha 2010, s. 444. Kapitola o Chruščovovi není

příliš obsáhlá, je na ss. 428–444. 2 Moulis, V.: Neobyčejný život Nikity Sergejeviče – N. S. Chruščov a jeho doba,

Dokořán, Praha 2006. Obě citované Moulisovy práce však nemají poznámkový

aparát. 3 Veber, V.: Komunistický experiment v Rusku 1917–1991 aneb Malé dějiny SSSR,

Set out, Praha 2001. Kapitola Chruščovova éra 1953–1964 je na ss. 119–134 a je

zakončena úvahou Chruščov v ruské historii (na ss. 133–134). O Chruščovovi má

ještě krátkou studii Michal Reiman, zabývá se však jen zahraniční politikou. 4 Taubman, W.: Chruščov – člověk a jeho doba, BB/art, Praha 2005. Kniha má 846

stran a je dotována bohatým poznámkovým aparátem.


11ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

ÚVOD

Chruščov za Stalinova života

K úvodu určitě patří několik poznámek o Nikitovi Sergejovičovi Chruščovovi, které by alespoň přiblížily jeho cestu do čela mocného státu.

Chruščov se narodil 15. dubna 1894 (dle starého pravoslavnéhokalendáře 3. dubna) ve vesnici Kalinovka v Kurské gubernii (vesnice měla

tehdy 156 stavení a bydlelo zde přibližně 1200 osob), jeho otec Sergej

se snažil zajistit rodině lepší postavení, než bylo tehdy na ruské vesnici obvyklé, ale dlouho se mu to nedařilo. Sám Nikita do svých 14 let

stejně jako všichni mladíci z nemajetných rodin pásl krávy, kozy, telata

či ovce větších hospodářů a do kostela a do školy chodil jen v zimě,

kdy nebyla práce. Absolvoval tak s jistotou dvě, možná i tři (sám střídavě uvádí oba údaje) zimní školní sezóny, což byla jeho vzdělanostní

základna, na které stavěl. Po celý život nezvládal písemný projev (avyhýbal se mu, jak to jen bylo možné). V roce 1908 se otec s rodinou

přestěhoval do Juzovky, největšího města tehdy překotně se rozvíjející doněcké pánve jako ukrajinské průmyslové základny. (Juzovka byla

v letech 1924–61 přejmenována na Stalino, poté přijala dnešní jméno

Doněck.) Zprvu otec pracoval v dole, syn Nikita však i nadále páslkrávy, až se v roce 1909 dostal jako pomocník do továrny „patřící Němcům“, kde dělal pomocnou sílu místním zámečníkům, nejčastěji zde

čistil kotle. (Svědčí v pamětech, že zatímco zámečník měl 2 rubledenně, on bral za 12hodinovou práci 25 kopejek, přesto byl spokojen.) Po

jisté době (Chruščov uvádí, že po vyučení, ale žádný školský systém

neexistoval) přešel na práci v dole také jako zámečník a zřejmě se mu

dařilo zařadit se poměrně brzy mezi tzv. dělnickou aristokracii (můžeme to říci oprávněně, protože byt, který si po svatbě pořídil, mělpřijímací pokoj, kuchyň, ložnici a jídelnu – v pamětech několikrátpřipomíná, že se mu až do roku 1953 nepodařilo zajistit své nové rodině takový

standard, jakého dosáhl v letech první světové války – ale to asi trochu

přehání). Byl zřejmě od samého začátku velmi ambiciózní a toužil po


12 NIKITA N A TRňNř

úspěchu za každou cenu. Ve dvaceti letech (1914) se oženil sJefrosin

jou Pisarevovou (její otec byl důlním strojníkem), v krátké době se jim

narodily dvě děti Julie a syn Leonid. Chruščovovou výhodou bylo, že

jako kvalifikovaný dělník nemusel do války.

Bude asi pravda, že od počátku projevoval jisté sociální cítění; život

ní poměry většiny zaměstnanců na dolech i v továrnách, které vlastni

li zahraniční vlastníci, byly totiž spíše otřesné. Nebylo divu, že vznika

ly stávky, kdykoliv se našla vhodná příležitost. I když musíme věřit jen

Chruščovově svědectví, tvrdí, že se v nich sám často jako jeden z vůdců

a vyhlášený řečník angažoval. Také byl z jednoho pracoviště propuštěn,

ale snadno získal místo na jiném dole. Pád carismu a březnovou revo

luci 1917 otevírající cestu k demokracii a ke svobodnému životu přivítal

Chruščov jako drtivá většina jeho okolí s velkými nadějemi. Doba však

byla složitá, brzy přišli na scénu bolševici a v listopadu 1917 se zmoc

nili politické moci nad Ruskem. ukrajina, kde Chruščov pobýval, byla

ovšem v jiné situaci, usilovala o postavení samostatného státu a hle

dala po Evropě spojence. Jen nešťastnou shodou okolností se opře

la o německou říši, jejíž osudy byly již sečteny. Spolu s Němci (samo

statná ukrajina s nimi uzavřela mír v únoru 1918) přišli na ukrajinu

i do Juzovky opět bývalí vlastníci a střety neměly daleko k naprostému

Jefrosinja Pisarevová – první Chruščovova žena

(snímek z let 1918–1919)


13ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

rozvratu. Při jednom z takových konfliktů hrozilo údajně Chruščovovi, že

bude zatčen a možná i popraven (angažoval se v místním sovětu a vod

borech) a jeho řešením byl úprk do Ruska, zpět do vesnice Kalinovka

ke svým rodičům, vzal přitom s sebou celou rodinu. Příležitostí k práci

asi mnoho nebylo, Chruščov se stal představitelem bolševickým státem

ustavených výborů vesnické chudiny, jejichž cílem bylo „vnášet“ naves

nici třídní boj a hned poté zajišťovat dostatek obilí pro města a Rudou

armádu. O tomto úseku svého života se Chruščov prakticky nezmiňu

je, nepochybujeme však, že jednal s ambiciózností jemu vlastní. Napod

zim 1918 byl odveden do Rudé armády, o své činnosti až do demobilizace

v roce 1921 nás však opět nechává bez základních informací a nabízí jen

občasné příběhy, z nichž by mohl být rekonstruován jeho osud jakofron

tového hrdiny. Jakmile však v dubnu 1919 (do Rudé armády stále vevět

ší míře přicházeli mobilizovaní rolníci) vznikla funkce politického komi

saře, Chruščov se vydal touto cestou, demobilizován byl jako instruktor

v politickém oddělení 9. armády. Tato armáda mj. sovětizovala do té doby

samostatnou Gruzii a Stalin ho v důvěrných chvílích nazýval sovětským

okupantem. V tomto období však prožil dvě důležité události. Jednak

koncem roku 1918 (přesné datum neznáme) již v Rudé armádě vstou

pil do bolševické strany a svázal s ní svůj další osud, jednak v Kalinovce

u jeho rodičů pobývající manželka Jefrosinja onemocněla tyfem azemře

la. Chruščov se z války nevrátil a obě děti zůstaly u prarodičů. Chruščov

přijel až den po její smrti a jako nově přesvědčený pravověrný bolševik

a ateista se k rozhořčení svých rodičů i většiny místních obyvatel zasadil

o to, aby se její pohřeb vyhnul kostelu a pravoslavným zvyklostem.

Po demobilizaci v roce 1921 se pravděpodobně vrátil zpět do Don

basu a vzhledem k nedostatku známostí i zanedbatelnému postave

ní nastoupil jako horník – podle návrhu Trockého se ostatně některé

vojenské oddíly měnily na pracovní brigády. V roce 1922 mu pomohl

jeho dávný přítel, který se stal ředitelem jednoho ze závodů v Juzovce,

a udělal z něho svého náměstka pro politické záležitosti. Chruščov se

rozhodl pro práci technického ředitele (dnes bychom řekli manažera),

taková práce však vyžadovala alespoň nějakou kvalifikaci. Novýbolše

vický režim trpěl naprostým nedostatkem vzdělaných lidí, vytvořil proto

systém, umožňující rychlou cestu ke vzdělání. V technických oborech

to byly tzv. rabfaky (školící kurzy pro dělníky), školy trvající dva až tři

roky, které přijímaly naprosté začátečníky a připravovaly je na absol

vování středního vzdělání (naše maturity), i když samozřejmě s velmi

nízkými požadavky, přihlížejícími k všeobecnému propadu vzdělanosti.


14 NIKITA N A TRňNř

Na ně navazovalo tzv. těchnikum, škola připravující inženýry, ta vy

žadovala ovšem alespoň nějakou podobu středního vzdělání, deset let

praxe v závodě, v dolech apod. a členství v komunistické straně nebo

aspoň v komsomolu. V srpnu 1922 se Chruščov přihlásil na juzovský

rabfak. V přihlášce uvedl, že se hlásí proto, aby nabyl technickýchzna

lostí, nutných k produktivní práci v průmyslu. Jednou tvrdil, že školu

absolvoval, jindy to zase popíral. Pravděpodobně ji velmi brzo skončil

(máme k dispozici i svědectví, že byl pilný, nebo naopak špatný žák, ale

tato svědectví jsou sdělována v době, která odpovídala jeho obecnému

hodnocení, takže nemohou být hodnověrná). Jisté je, že už v prvním

roce se ve škole vrhl do politické práce a brzo byl jmenován předse

dou místní stranické organizace. V roce 1924 z tohoto důvodu už seděl

v komisi, která přidělovala titul prvním absolventům tohoto učiliště.

On sám takový diplom nikdy nezískal.

I v tomto období, na počátku dvacátých let, má Chruščov několikta

jemství. Především se znovu oženil, jeho novou manželkou byla Maru

sja. Její příjmení není dodnes zjistitelné, tak hluboce byla utajena,do

konce i v rodině, i když to jistě bylo žhavým tajemstvím mezi novými

manželi. S Marusjou žil ale krátce, brali se, když byla v poslední třídě

tehdejšího gymnázia a byla již těhotná (zřejmě ne s Chruščovem). Když

se dítě narodilo, o Chruščovovy dvě děti se nechtěla starat, zřejmě to

Chruščov (uprostřed) studentem rabfaku v Juzovce (1924)


15ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

byl důvod jejich rychlého rozchodu (do konce života prý litovala, že se

s Chruščovem rozvedla, často se na něho obracela s žádostí o pomoc

a on jí vždy vyhověl). Chruščov si z toho vzal poučení, že se již potře

tí neožení, a prakticky celý život (až do důchodového věku) žil s novou

družkou v konkubinátě. Druhým, jistě závažnějším prohřeškem bylo, že

se v této době hlásil aktivně k Trockého přívržencům. Není divu, že mu

Trockij imponoval: byl totiž také překotně ambiciózní, navrhoval řešení

téměř jen naznačeného problému a byl skvělým řečníkem, který dove

dl ovládat masy. Chruščov měl vyzkoušenou metodu, která muprochá

zela. Kajícně se k tomuto prohřešku přiznával, kdykoliv na něj přišla

řeč, a omlouval ho svou mladickou nerozvážností i přílišnou aktivitou.

Když se Trockij dostal do nesnází, Chruščov ho (asi v roce 1924) opustil

a jako začínající profesionální stranický funkcionář se rychle přidal na

Stalinovu stranu. Od roku 1925 se již zúčastňoval stranických konfe

rencí a sjezdů na místní, ukrajinské i celostátní úrovni jako zapřisáhlý

stalinista a pronášel řeči stalinštější než jejich vůdce. Na ukrajině se

mu rychle otevřela cesta ke kariéře, měl vydatného zastánce, se kterým

se znal už od roku 1917. Byl to Kaganovič, který ho postupně začlenil

do vysokých ukrajinských funkcí, mělo to však jeden háček, Chruščov

neměl žádné vzdělání ani kvalifikaci, školy, do kterých nastoupil, brzy

opustil vždy pro vyšší a tedy odpovědné stranické funkce. Navíc se mu

N. Chruščov a Nina Kucharčuková, s níž žil až do konce života (1924)


16 NIKITA N A TRňNř

v polovině dvacátých let podařilo uzavřít nový vztah. Jeho novouvyvole

nou byla Nina Kucharčuková, o šest let mladší učitelka, jejíž přednášky

měl navštěvovat na juzovském rabfaku. Na rozdíl od něho byla sice také

z rolnické rodiny západoukrajinského rolníka, ale s pomocí pravoslav

né církve vystudovala střední školu, i když postupně v Lublinu, Chelmu

a nakonec v Oděse. Jako pravověrná komunistka absolvovala i novou

Sverdlovovu univerzitu v Moskvě, a byla tak více než dobře připravena

na práci stranického propagandisty a učitele na různých úrovníchteh

dejších škol. V roce 1924 se dohodli na společném žití (ale naChruščo

vovo přání, který nechtěl připustit další rozvod, jenž ho tísnil, senevza

li). Doma v rodině vládla rukou pevnou a nekompromisní (Julie, dcera

syna Leonida z Chruščovova prvního manželství, která po smrti svého

otce v roce 1943 byla Chruščovovými adoptována do rodiny, jí říka

la „železná dáma“), zasloužila se o kulturní prostředí i vysoké vzdělání

svých dětí, nashromáždila do bytu spoustu knih i obrazů, návštěvydi

vadel či výstav byly samozřejmostí, právě tak jako povinnost, že všechny

děti absolvují mimoškolní hudební vzdělání a naučí se anglicky(pozdě

ji sama na cestách až šokovala mezinárodní veřejnost svou přijatelnou

angličtinou). Její fyzický zjev poněkud klamal, byla malé postavy, spíše

buclatá, s kulatou rolnickou tváří (pokud si vzala šátek, byla odvesnic

ké ženy k nerozeznání), klidná a vyrovnaná, ale doma přísná a striktní.

Není divu, že pro Chruščova byla příkladem i svědomím a jakmile se jen

trochu ohřál ve funkcích na ukrajinské politické scéně, už se hlásil do

nových, vyšších škol v Moskvě. Tentokrát si za svůj cíl vyhlédl nejvyš

ší stranické učiliště pro kádry pracující v průmyslu, tzv. Průmyslovou

akademii, jež měla připravovat nové manažery pro řízení sovětského

hospodářství.

Byla to jistě opovážlivost, ale asi také náhoda. Když totiž Chruščov

v září 1929 nastoupil do akademie (nebylo to vůbec jednoduché,Chru

ščov nesplňoval žádné předpoklady a do školy ho protlačil jeho patron

Kaganovič se slibem, že všechno dohoní; je známo, že tehdejší učitel

ský sbor proti jeho přijetí protestoval), vrcholil v ní právě zápas stali

nistů s bucharinskou opozicí, která používala akademii jako jednu ze

svých posledních bašt. Chruščov se vášnivě zapojil dopropagandistic

kého boje proti opozici, po několika měsících pobytu na škole už byl

předsedou stranické buňky a ve druhém ročníku stranické organizace

a brzy stál v čele zápasu se stalinskou opozicí. Vzděláním samozřejmě

na protivníky typu Bucharina (jehož si navíc velmi vážil, v pamětech

to opakuje několikrát a lituje, že neprosadil jeho rehabilitaci), nesta


17ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

čil. Svůj handicap nahrazoval vášnivou útočností, kde o intriky,pomluvy a falešná nařčení nebyla nouze. Zasadil se dokonce s pomocíšéfredaktora Pravdy Mechlise o převrat ve stranické organizaci na základě

zfalšovaného dopisu údajného straníka, který podepsal Chruščov (již

zvolení delegáti na 16. sjezd strany byli novou volbou vyměněni). Asi

to byla náhoda, že mezi studenty této školy patřila v té době takéStalinova žena Naděžda Allilujeva (studovala v textilním oboru akademie

a na podzim 1932 spáchala za dodnes přesně nezjištěných okolností

sebevraždu), se kterou se Chruščov sblížil a ta ho dokonce uvedla do

Stalinovy domácnosti (několikrát byl pozván na oběd). Důležité bylo, že

ho Stalin vzal na vědomí a následně s ním počítal.

5

Ještě než měl šanci

5 Chruščov toto seznámení považuje za svůj šťastný osud, v pamětech pozdějinasal (cituji v českém překladu podle Taubmana, W.: Chruščov, s. 98): „Zůstal jsem

naživu, zatímco většina mých současníků, mých spolužáků na akademii, mýchpřátel, s nimiž jsem pracoval ve stranické organizaci, přišla o život jako nepřátelé lidu.

Častokrát jsem se ptal sám sebe, jak jsem byl ušetřen... Proč jsem já unikl osudu,

jenž dopadl na ně? Myslím, že část odpovědi zní, že Stalinův vztah ke mně pomohly

určit Nadiny zprávy. Říkám tomu můj šťastný los. Vytáhl jsem si v loterii můjšťastný los, když se stalo, že Stalin prostřednictvím Naděždy Sergejevny sledoval mou

činnost. To kvůli ní mi důvěřoval. V pozdějších letech mě občas napadl a urazil,

někdy o mně učinil hrubé poznámky, ale vždycky ho to přešlo a až do posledního

dne svého života mi byl nakloněn.“

Chruščov jako 1. sekretář Moskvy ve 30. letech v Parku kultury


18 NIKITA N A TRňNř

ukončit školu, i kdyby byl sebevíce chtěl, Stalin ho doporučil na místo

stranického tajemníka jednoho z městských moskevských obvodů. Stihl

projít jen dvěma významnými posty a hned poté začal jako druhý ta

jemník (prvním byl jeho dobrý známý Kaganovič) řídit město a nakonec

i celou moskevskou oblast. Prvním tajemníkem se stal v březnu 1935.

Byla to výjimečná kariéra a velice krátká doba na cestu ze stínu na

výsluní moci. Není třeba uvádět, že třicátá léta jsou těžkým obdobím

v životě celé země. Na jedné straně dominuje úsilí o velkou výstavbu

a hospodářský rozvoj země i hlavního města (např. stavbamoskevské

ho metra, které mělo ohromit svět) a na straně druhé léta teroru,ma

sového zatýkání a posílání milionů lidí do pracovních táborů, bez nichž

se režim nemohl obejít. Chruščov jako mnoho jiných vyšších i vyso

kých funkcionářů kolísal mezi úspěchy a katastrofálními nezdary,vel

mi často své aktivity přikrašloval a snažil se vyhovět všemu, copovažo

val za přání vůdce. Z každého jeho projevu je více než zřejmé, že patřil

k nejhalasnějším podporovatelům stalinské politické linie. Některé jeho

činnosti jsou úsměvné, např. když v polovině třicátých let bylo stále

obtížnější zásobovat masem moskevské dělníky, kterých v rámcibudo

vání stále přibývalo, Stalin navrhl jako náhradu vedle lístkovéhosysté

mu domácí pěstování králíků v závodech i domácnostech. Chruščov se

úkolu ujal se zvláštní, výjimečnou aktivitou a dokázal pro tuto kampaň

získat většinu moskevských závodů (o výsledcích kampaně, kolik bylo

takto vyrobeno králičího masa, se ovšem nikde nedočteme). Také řízení

činnosti města musíme brát s jistou rezervou; Chruščov ani Kaganovič

před ním a pak spolu neměli žádné předpoklady pro řízení takových

kolosálních aktivit, a i když to předstírali, můžeme s jistotou předpo

kládat, že svou účastí a vnucováním svých představ při rozhodovacích

jednáních spíše škodili, než prospívali, ale ani to dnes nelze přesně

zjistit. V čem bezpochyby Chruščov vynikal byla stranická práce a její

tehdejší základ, stranické čistky, které byly permanentní od Kirovovy

smrti (1. 12. 1934), a vyhlášení epochy rudého teroru. Nemámebohu

žel žádnou oporu v archivech, které byly již ruskými historikydostateč

ně prozkoumány (a dáváme přitom za pravdu Volkogonovi, že Chruš

čov nechal prověřit archivy a zničit vše, co by mu mohlo v budoucím

historickém zkoumání přitížit), ale i pouhých několik údajů stačí jistě

ke konstatování aktivní role Chruščova i v této záležitosti. Chruščov,

který byl v letech 1935–38 prvním tajemníkem Moskvy a moskevské

oblasti, byl odpovědným za provádění čistek. Ve funkci prvníhotajem

níka a jako člen nejvyšší tzv. trojky musel schvalovat (nebo iniciovat)


19ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

zatýkání i likvidaci vlastních spolupracovníků a podřízených. Tak např.

z 38 nejvyšších pracovníků moskevské městské i oblastní organizace

přežili toto období jen tři, ze 146 stranických tajemníků okresů a ob

vodů této oblasti jich 136 bylo „obětí represí“, tj. čistek. Z rozhodnutí

politbyra dostal 27. června 1937 kvótu 35 000 „nepřátel“, které je třeba

zadržet, a z nich 5 000 zastřelit. Chruščov obratem požádal o souhlas

s rozšířením o dva tisíce „kulaků“, kteří údajně ještě žili v jeho oblasti,

a 10. července 1937, kdy ještě neuběhly ani tři týdny od požadavku,

hlásil Stalinovi, že bylo zadrženo 41 305 „kriminálních a kulackých“

živlů (z nich jich 8 500 zařadil do první kategorie, což znamenalo trest

smrti). Splnil tak úkol nejenom v krátkém čase, ale ještě více než na

100 %.

6

V pamětech Chruščov tuto svou životní etapu komentujerůz

ně, někdy lítostivě (zatkli skoro každého, kdo se mnou spolupracoval),

jinde se přiznává, že má ruce až k loktům zalité krví. Občas se snaží

argumentovat, že činil všechno pro to, aby ulehčil a mírnil dopad čis

tek (rozumí se: na jeho známé komunisty), ale k tomu kromě několika

6 Podrobněji viz Taubman, W.: Chruščov, s. 111n. Zde je uvedena i další literatura

k této problematice.

Památné foto z prosince 1936, ze sjezdu Sovětů, na němž byla přijata

tzv. stalinská ústava (zleva sedí A. Andrejev, M Ježov, N. Chruščov,

A. Ždanov, L. Kaganovič)


20 NIKITA N A TRňNř

prohlášení nejsou žádné odpovídající dokumenty. Čteme-li jehopozdější paměti, nemůžeme se ubránit dojmu, že se v něm hnulo svědomí.

Neustále však tvrdil, že věřil ve vinu odsouzených. Není pochyb o tom,

že i v této době jeho hvězda mířila k výšinám. Nesporné je i to, žepodisoval zmíněné dokumenty, aby stoupal vzhůru. Začátkem roku 1938

se stal kandidátem politbyra (to už patřil mezi desítku nejmocnějších

mužů ve státě) a koncem ledna 1938 byl ze Stalinova rozhodnutí poslán na ukrajinu jako první tajemník stranické organizace této velké

země (a na 18. sjezdu strany v březnu 1939 byl zvolen členem devítičlenného politbyra, v podstatě byl v cílové rovince

7

).

Na ukrajině byla v roce 1938 podle Chruščova údajně už čistka

ukončena a jeho hlavní prací bylo obsadit uvolněná místa novýmikádry, které vytrvale hledal. Vytvořil si tehdy skupinu svýchspolupracovníků, kteří mu byli oddáni, jak vyžadoval tehdejší úzus, patřil k nim

i jeho pozdější nástupce Brežněv. Chruščovovo tvrzení se ovšem zdá

být docela pravděpodobné, protože v témže roce bylo ukončeno období

rudého teroru. Ježov, Stalinovým rozhodnutím jeho hlavní organizátor,

byl zatčen a čekal ve vězení na své odsouzení i na smrt a Stalin ohlásil

potřebu konsolidovat společnost a stabilizovat poměry. Jen upozorněme na to, že Taubman své čtenáře informuje, že navzdory tomutotvrzení Chruščov nejenom hledal kádry, ale také zesílil čistky jak zhlediska jejich velikosti (množství zatčených), tak i z hlediska jejich tempa.

Jen za rok 1938 bylo na ukrajině zatčeno 106 119 lidí a za léta 1938–

40 to bylo 165 565 obětí. Molotov v diskusích o podílu na vině vdruhé polovině padesátých let tvrdil, že Chruščov jako předseda nejvyšší

ukrajinské trojky poslal na smrt 54 000 lidí.

8

Diskuse i fakta ovšem

upadla do zapomnění. Jisté je, že Chruščov byl na ukrajině vneustálém pracovním zatížení, přičemž jeho hlavním zájmem bylo pozvednout

ukrajinské zemědělství (podle projevů i novinových článků kvetlo, ale

opak byl pravdou). Jedno z nejtěžších období, alespoň podleChruščovova názoru, je spjato s podzimem 1939, kdy Stalin rozvinul politiku

7 Do zvoleného devítičlenného vedení strany a státu patřili vedle Stalina ze starších

kádrů Molotov, Vorošilov a Mikojan, z formálních členů Kalinin (předsedaprezidia Nejvyššího sovětu – něco jako prezident státu) a Andrej Andrejev, (předseda

Komise stranické kontroly) a z nových tváří Andrej Ždanov, Malenkov a Chruščov

(Berija byl zvolen kandidátem politbyra). Stalin ovšem toto nové politbyropravidelně nesvolával. 8 Tamtéž, s. 127. Chruščov v pamětech (N. S. Chruščev: Vospominanija, t. I, s. 145n.)

připouští, že sice nechtěl zatýkat, ale zatýkalo se i za něho, uvádí „celé tisíce,veškeré vedení země“, svou aktivní a hlavní vinu však nepřiznává.


21ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

spolupráce s hitlerem. Vyjadřuje lítost nad tím, že Stalinův pracovní

styl nepřipouštěl žádné porady, diskuse či zasedání, kde by bylo možné

i předním politikům státu prezentovat vlastní názor. Často byl postaven

před hotovou věc, např. v den příjezdu Ribbentropa do Moskvy zaúčelem podepsání paktu o neútočení byl sice povolán do Moskvy, ale hned

po příjezdu byl spolu s Bulganinem a Malenkovem Stalinem vyslán

na hon (na kachny) do Zavidova, kde na ně už čekal Vorošilov a další vysocí funkcionáři. Stalin zůstal s Molotovem v Moskvě sám, podesali pakt s hitlerem a funkcionáři „na honu“ včetně Chruščova se

o podpisu tak závažné smlouvy, radikálně měnící sovětskou zahraniční orientaci, dozvěděli z médií. Po příjezdu do Moskvy zastihli slavícího Stalina, který neustále jenom vykřikoval „východ je náš“ (rozumělo se, že východ Evropy) a počítal nové země: Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Finsko a Besarábii, jen Polsko mělo být mezi nové přátele rozděleno. Chruščov i po letech tuto expanzivní politiku bez jakýchkoli skrupulí schvaloval a oceňoval jako výjimečné Stalinovo mistrovství, jen prý bylo těžké přátelit se s nacisty, včetně gestapa. Popisuje také, že od 1. 9. 1939 stály sovětské vojenské oddíly na polských hranicích ačekaly na zahájení akce obsadit „svou“ dohodnutou část Polska (osobně byl u armády gen. Timošenka, která měla postupovat na Tarnopol).

Jeho hlavním politickým úkolem bylo připravit politické začlenění

nových zemí do Sovětského svazu. Znamenalo to vydupat ze země nové

instituce, naplnit je ochotnými lidmi a přimět k „dobrovolnému“ hlasování o připojení k Sovětskému svazu formou žádosti o přijetí adresovanou do Moskvy. Byl v tom úspěšný a snažil se svou práci dobře

prodat především ve Stalinově kabinetu: dá se říci, že se mu to dařilo.

K této práci byly samozřejmě zapotřebí i donucovací praktiky a represe

vůči těm, kdož mohli a byli v opozici. Jen tak mimochodem uvádí, že

bylo nutné provést „zátah“ i na polské komunisty včetně jejichtehdejšího vedení (byli neposlušní a nemohli nebo nechtěli pochopit sovětský zájem), které nebylo na výši tehdejší situace a všichni „dosažitelní“ zemřeli.

9

Je ochoten ospravedlnit jakékoli činy, ještě po letech se

nadýmá svými úspěchy, chválí spolupráci s nacisty a oceňuje ji jako

velmi výjimečnou i užitečnou zároveň, obviňuje dokonce i Finy, že to

byli oni, kteří začali válčit a zahájili tzv. zimní válku, v níž se sovětská vojska nijak zvláště nevyznamenala. Při této příležitosti také uvádí, že nacisté je zásobovali zbraněmi (Sovětský svaz dodával hitlerovi

9 Chruščov, N. S.: Vospominanija I, s. 246n.


22 NIKITA N A TRňNř

suroviny a potraviny) a jako vynikající uvádí pušky z plzeňských Škodových závodů. Samozřejmě že ex post obviňuje Stalina za nepromyšlenou politiku předválečných let, prý málo využil možností, kterésituace – spolupráce s hitlerem – nabízela, bál se ho, nepřál mu vojenské

úspěchy a zároveň mu k nim vydatně pomáhal. Chtěl ho přelstít, ale to

se mu nepovedlo. Doma bylo více nedostatků, než bylo zdrávo, hlavně

výkonnost armády prý byla na pováženou, ale to si říkali generálové

jen mezi sebou a někteří z nich (Timošenko, Žukov aj.) prý do svých

obav zasvěcovali i Chruščova. O válce je na pozadí Chruščovových

vzpomínek obtížné psát, jsou příliš jednostranné a zveličují Chruščovovy zásluhy, jak jen je to možné až na samu hranici pravděpodobnosti

i únosnosti. Všechno věděl lépe než Stalin, jen to nemohl říci nahlas,

pravdou ovšem je, že svými dodatečnými invektivami ovlivnil výklad

oněch událostí. Stalin ho začlenil do Nejvyšší vojenské rady, což byla

skupinka politiků, pracujících v pozici politických zástupců ujednotlivých velících generálů front a armád, v této pozici s minimem střídání

a změn prožil první, nejtěžší část války jako politický komisař. Měl prý

své konkrétní názory na vedení války či jednotlivé operace, ale Stalin

ho prý systematicky odmítal se zdůvodněním, že je civilista a nevyzná

se v řízení vojenských operací. Svou práci politruka oceňuje jako velmi těžkou, přesvědčoval své okolí o nutnosti co nejaktivnějšíhobojového úsilí, dodával prý všem kolem sebe sebedůvěru, která měla velkou

Chruščov 1942 u tankistů ve Voroněži


23ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

tendenci kolísat. Psal asi i posudky na své okolí (jako nejobratnějšího a nejúspěšnějšího velitele cenil gen. Vlasova, jenž v jeho kompetenci

vždy vyvedl svá vojska z hrozícího obklíčení a zatčení, Stalin měl přitom u každého armádního vedení svého člověka – informátora) a spolupodepisoval všechny rozkazy, které vydávali velící generálové (prý

někteří jako Žukov, Koněv a další se jen neochotně zdržovali vysvětlováním, o co v rozkaze jde). Jakmile v roce 1943 (píše o něm jako o roce

radosti a vítězného nástupu sovětských vojsk) si Rudá armádapostupně brala zpět ukrajinské území, Chruščov se vracel k práci prvníhotajemníka této velké sovětské země. Zápasil s ukrajinskými nacionalisty (za největšího nepřítele považoval Stefana Banderu), cenil si toho,

že jim hitler žádné podmínky pro činnost neposkytl a neustavil nacionalistické ukrajinské orgány, takže bylo snadnější zahnat je do role

zrádců vlasti a záškodníků. Potlačit je se ovšem povedlo až dlouho po

válce (i my jsme měli zkušenost s ukrajinskou osvobozeneckouarmádou, která po válce byla vytlačována z ukrajiny a některé její oddíly se

pokusily přejít přes naše území na Západ k Američanům).

10

Z jehodoisů Stalinovi, které byly stále častější, vyplývá, že situaci vědoměpřikrášloval, zvláště o Západní ukrajině, jejíž obyvatelstvo bylo téměř systematicky proti začlenění do sovětského státu, tvrdil dost neomaleně, že nálada lidí v této oblasti je „velmi dobrá a sovětská“, což samozřejmě

nebyla pravda. Vyhlašoval i závazky pro konečně zničení„nacionalistických band“ na Západní ukrajině a termín stále posouval, poslední za

války vymezoval na 15. březen 1945.

Druhým jeho velkým problémem, alespoň podle jeho slov, bylovyrovnání se s kolaboranty, tížilo ho to zvláště vzhledem k umělcům, kteří

prý hráli pro nacisty a bavili je bez jakýchkoli zábran. Pyšní se ovšem

tím, že nakonec prosadil vstřícný postoj (naznačuje, že „kolaboranty“

byli vlastně všichni, kteří zůstali a neutekli před nacistickým záborem),

že všem dali šanci (s protivníky se ovšem vypořádali tvrdě) a jejichprovinění jim nepřipomínali – toto tvrzení je jistě relativní. Z textu jehopamětí ovšem vyčteme, že prakticky s každou maličkostí se obracel na

Moskvu a žádal řešení a zdá se, že pokud necestoval po „svém“ území

(to byla jeho trvalá vášeň), seděl ve své kyjevské kanceláři a telefonoval si s Moskvou. Tak např. vážně zraněný gen. Vatutin podle lékařů 10 Podle hlášení bezpečnostních složek bylo od února 1944 do května 1946 zabito

110 825 „banditů“ a zatčeno dalších 250 676. Mezi léty 1944–52 bylo na ukrajině

celkově zatčeno 600 000 lidí, z nichž třetina byla popravena a zbývající dvětřetiny uvězněny nebo poslány do vyhnanství. Taubman, W.: N. S. Chruščov, s. 201.


24 NIKITA N A TRňNř

potřeboval nutně ke svému uzdravení penicilin, což byl tehdy nový,skoro až zázračný lék na většinu neduhů. Jenže byl nedostatkovým zbožím

a Chruščov žádal osobně Stalina o jeho přidělení a byl nešťastný, když

Stalin váhal. Nebo ho údajně navštěvovaly s jistou pravidelnostíkomunistické delegace z východního Slovenska a žádaly připojení k Sovětskému svazu. Stalin mu nařídil, aby tyto žádosti odmítal a usměrňoval místní komunisty do pozice páté kolony, věděl už údajně přesně, komu bude patřit to či ono území a kudy budou vedeny hranice.

Se záborem Západní ukrajiny před Chruščovem opět vyvstaly staronové úkoly: začlenit tato území do zvyklostí a života Sovětského svazu,

represe, útlak a odbourání i sebemenších náznaků demokratickéhojednání. Tyto a další metody přišly opět ke cti chruščovovské politiky, vjejímž rámci bylo toto všechno považováno za samozřejmé. Byl ruským

nacionalistou komunistického ražení, velmocenskou politiku Josefa

Stalina obhajuje ze všech sil a bezpodmínečně. Např. v případěvaršavského povstání v srpnu 1944 (neměl prý žádné informace a nezúčastnil

se žádného jednání na nejvyšší úrovni o této záležitosti) tvrdí i po letech,

že sice sovětská vojska byla u Varšavy od samého počátku povstání,

ale že nemohla přijít na pomoc, protože povstání bylo v režii londýnské

Mikołajczykovy vlády (Stalin spolupracoval s lublinskou vládou, kterou vytvořil podle svého obrazu) a kdyby ji podpořili, Polsko by zůstalo

7. 11. 1943 v Kijevě Chruščov s gen. N. Vatutinem


25ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

buržoazním státem, nechali ho proto záměrně vykrvácet (je známo, že

se sovětská vojska pohnula až v lednu 1945). Zajímavě svědčí o běžných

názorech Stalina vyslovovaných několikrát ve volných diskusích, že

Rudá armáda by bez spojenecké pomoci na počátku války v boji s nacismem neobstála a byla by nepochybně poražena. Rychlým zabráním

evropského Ruska zůstala sovětská armáda zcela bez prostředků aspojenci, hlavně Američané, dodávali vše, co mohli: techniku i potraviny.

Sovětské letectvo bylo zničeno v prvních dnech války již na zemi atanky byly z velké části poruchové, válku vyhrála ruská krev a anglosaská

technika – s koncem války na to ovšem sovětské vedení pozapomnělo

a nikdo tuto skutečnost nepřipomínal, statistická čísla o pomoci sestaly tajnými a ani Chruščov je neznal. Ex post ovšem Chruščovnaznačuje, že Stalin nebyl zcela bez viny a nezajistil dostatečnou přípravu k tak

náročnému měření sil. Právě tak připomíná i Dálný východ a Stalinovu

politiku relativizuje. Ztratil prý Japonsko a to se stalo nenávratněkapitalistickým státem (snad by se domluvil s Rooseveltem, ale s Trumanem

to nezvládl), jeho vina byla v tom, že preferoval územní zisky (jižní Sachalin a Kurily

11

) před politickou dohodou. Po podpisu Paktu bezpečnosti mezi uSA a Japonskem ze dne 28. 4. 1952 bylo vyřazeníSovětského svazu z tohoto prostoru konečnou realitou.

Na ukrajině byl Chruščov i po válce, do konce roku 1949 a zažil zde

střídavě dvě rozdílná údobí. Až do roku 1947 byl v nesnázích, zavinil si

je trochu i sám. Neustále referoval Stalinovi jen o úspěších, chválil se

v každém dopise, který odeslal, i v každém telefonátu, jenž adresoval

do Moskvy. u Stalina, který sice měl všude své informátory, tak vyvolal

jistou míru očekávání, ukázalo se však, že ji Chruščov nemůže naplnit. V roce 1946 ukrajinské zemědělství, které i tak bylo nevýkonné,

překvapilo sucho a následná špatná úroda. Bylo zřejmé, že státní plán

nebude splněn. Obvykle ukrajina dodávala ročně pro potřeby státu

11 Kurily patřily Japonsku od 7. 5. 1875 podle rusko-japonské smlouvy o hranicích

a jižní Sachalin od 5. 9. 1905 jako důsledek prohrané války carského Ruska

s Japonskem (a míru v americkém Portsmouthu). Stalin podle dohody sRooseveltem slíbil účast Rudé armády ve válce s Japonskem po skončení evropské

války za tyto územní zisky a vzájemnou spolupráci při okupaci Japonska,Truman splnil tento slib jen zčásti, předal slíbené území, ale ke správěpoválečného Japonska Sovětský svaz nepustil. Stalin přerušil s poválečným Japonskem

diplomatické styky a Chruščov se to snažil po Stalinově smrti napravit, bylo

však prý již pozdě. Nabízel návrat dvou kurilských ostrovů náhradou za odchod

Američanů z Japonska, dva roky se jednalo (1954–56), ale neúspěšně. Chruščov

1. 10. 1960 tento slib opět odvolal. Podrobnější výklad sovětské politiky naDálném východě viz přílohu knihy Chruščev, N. S.: Vospominanija I., s. 649n.


26 NIKITA N A TRňNř

500 milionů pudů obilí, tentokrát byl tento úkol snížen na 400 milio

nů, ale ani to se nepovedlo, z ukrajiny šlo do státních skladů necelých

200 milionů pudů. A navíc bylo z kolchozů a vesnic sebráno prakticky

všechno obilí ve skladech i to, které bylo určeno na podzimní osetí,ne

zůstalo prakticky nic. Není divu, že hrozil hladomor a Chruščov téměř

obratem změnil tón svých hlášení do Moskvy. Najednou varoval před

velkou katastrofou (žádal o souhlas se zavedením potravinových líst

ků i pro ukrajinské zemědělce), stěžoval si na příliš vysoké kvóty od

vodu obilí, prosil o pomoc, Stalina však neobměkčil, spíše rozčílil apo

dle jeho slov i zklamal. Svému rozhořčení dal Stalin nakonec průchod

v tom, že Chruščova v březnu 1947 odvolal z pozice prvního tajemníka

ukrajinských komunistů (povolal do této funkce Kaganoviče a přizval

i druhého tajemníka Patoličeva, jehož pověřil řízením ukrajinskéhoze

mědělství). Chruščov na toto odvolání, které jistě považoval za začátek

konce své kariéry (Stalin mu předem poslal ze Soči, kde právě pobýval,

telegram, kde ho nazval „podezřelým živlem“), reagoval onemocněním,

dá se říci, že zkolaboval, minimálně na půl roku byl vyřazen z práce.

Oficiálně měl zápal plic, podle svědectví své dcery Rady Adžubejové

12

byl „na prahu smrti“. Kaganovič však v čele ukrajinských komunistů

neobstál, alespoň v očích Stalinových, byl proto koncem roku 1947od

12 uvádí ho Taubman, W.: Chruščov, N. S., s. 209.

Chruščov, Stalin, Molotov a Švernik na tribuně mauzolea 1952


27ChRuŠČOV ZA STALINOVA ŽIVOTA

volán a Chruščov se vrátil do svých bývalých funkcí. Kaganovič totiž

Stalina bombardoval stížnostmi na nedostatky ukrajinského průmyslu i zemědělství, navrhoval a v praxi prováděl jako východisko z nouze „boj“ s ukrajinským nacionalismem a také proti Židům, Stalin však

zřejmě tyto aktivity považoval v té době za předčasné. Stranické kádry,

které se scházely na konferencích a sjezdech ukrajinské komunistické

strany, zřejmě Chruščova braly jako svého a jeho návrat do vedoucích

funkcí oslavovaly. Např. na 16. sjezdu ukrajinských komunistů v lednu

1949 vestoje a výkřiky „Sláva soudruhovi Chruščovovi!“ I v pamětech

následující léta, která strávil v Kyjevě (1947–49), hodnotí jako jedny

z nejlepších.

13

Zemědělská produkce ukrajiny se následně mírně zlepšila a hladomor byl zažehnán, partyzánské boje na Západní ukrajině

sice pokračovaly, ale strana i tak hlásila velké úspěchy. V roce 1949

bylo zkolektivizováno v těchto nových oblastech již 60 % zemědělských

hospodářství. Chruščov se dokonce pokusil naplnit jeden ze svých snů,

chtěl odstranit rozdíly mezi městem a venkovem budováním tzv. agroměst ze spádových vesnic a agroměsta vybavit komunálními službami

i jinými vymoženostmi. Jenže rolníkům se nechtělo opustit své rodné

chalupy (a hlavně záhumenky), takže se Chruščovovi podařilo vytvořit

jen jeden ukázkový agrokomplex v okrese Čerkassy, který pak vprosinci 1949 předal Stalinovi jako dar k narozeninám.

Prosinec 1949 byl pro Chruščova důležitým mezníkem. Stalin ho

v Moskvě přivítal na svých narozeninových oslavách a z Moskvy ho

již nepustil, odvolal ho z ukrajiny a opět ho pověřil stranickým řízením Moskvy a přilehlé oblasti, od té doby byl Chruščov ve Stalinově blízkosti i pod jeho dohledem. Pasáže, které se v jeho pamětech

věnují této době (je to více než 100 stran

14

) jsou nejméně spolehlivé.

Chruščov si už vytváří předpoklady k pochopení jeho jakoby oprávněného úsilí dobýt moc. Mírnou kritiku Stalina (o jeho zločinech

v tomto období nic neví a údajně nikdy s ním Stalin o nich nehovořil)

doplňuje charakteristikami svých kolegů, z nichž se co nevidět stanou nelítostní soupeři. Čistku v Leningradě, která o život připravila

elitu leningradských komunistů, jež měla čáku i na nástupnictví po

Stalinovi, připisuje Malenkovovi a Berijovi jako iniciátorům (přesněji našeptavačům Stalina). Sám se tváří jako člověk, který stál zcela

stranou (Stalin tehdy i Malenkova dočasně odvolal, zbavil ho funkce 13 Chruščev, N. S.: Vospominanija II, s. 7n. 14 Tamtéž, s. 21n.


28 NIKITA N A TRňNř

v aparátu ÚV a poslal do Taškentu, ale krátce poté ho opět vrátil – byla to zřejmě jeho specifická metoda výchovy). Kritizuje Stalina za korejskou válku (nikoli však za její vznik a podporu severokorejské aktivity, ale za to, že v první fázi války veřejně nevystoupil na straně vítězících severních Korejců – stačilo prý poslat 2–3 tankové divize a specialistu typu Malinovského a válka mohla být vyhrána). Kritizuje

ho i za „případ“ moskevských židovských lékařů, kterým hrozila smrt.

Byl přitom, když Stalin četl vybrané skupince svého nejbližšího okolí

udavačský dopis dr. Timašukové o tom, že lékaři výběrové moskevské

nemocnice údajně nesprávně léčí své vysoce postavené pacienty, poisuje i kampaň, která se hned strhla, jako nezúčastněný pozorovatel

(tehdy i Koněv napsal Stalinovi dlouhý dopis o tom, že ho špatně léčili v kremelské nemocnici), o čemž můžeme a musíme jistěpochybovat. Chruščov si nepochybně uvědomoval, že se blíží finále, držel se

ve skupině Stalinových oblíbenců všemi prostředky a hrál svou roli

primitivního nevzdělance stále dokonaleji. Nic nenasvědčovalo tomu,

že se mu v hlavě rojí velké plány.

Chruščov v první řadě zprava na Stalinově pohřbu


29CESTA K MOCI

KAPITOLA 1

Cesta k moci

Začátek padesátých let dvacátého století byl ve světě i v Moskvě do

bou plnou napětí. Vzájemné vztahy velmocí se zaplétaly do neřeši

telného řetězce a světlo na konci tunelu se objevovalo jen sporadic

ky, s krátkodechým trváním. Stalinovi se zhoršovalo zdraví, stárnul

a ztrácel energii, i když nikoliv obavy. Nedá se ani říci, že by ho ne

zajímaly úvahy o nástupnictví. Chruščov nás ve svých mnohomluv

ných pamětech, které budeme častokrát citovat, informuje, že seob

čas Stalin při nočních besedách, které u něho pravidelně probíhaly

s vybranými předáky moci, k otázce nástupnictví vyjadřoval, přitom

byl ke svým partnerům kritický a spíše nevybíravý. Molotova aVoroši

lova považoval za staré, neschopné nového myšlení (a Vorošilova navíc

za hlupáka), Malenkova sice za výkonného, ale nesamostatného (říkal

prý, že se stále ohlíží po provázku, kterého by se držel), Kaganoviče za

Žida a Beriju za Gruzínce, kteří se už pro svůj původ nemohouuchá

zet o vedení státu. Nejhůře však dopadl Chruščov, který byl veStali

nových očích nepoužitelným dělníkem pro do očí bijící nevzdělanost.

Kupodivu nejlépe v jeho výkladech vždy dopadl Bulganin – ten bylov

šem novým, neokoukaným mužem na Stalinově výsluní a Stalin mu

k překvapení většiny udělil titul maršála, ačkoliv Bulganin s armádou

(kromě činnosti politruka a člena vojenských rad) neměl nic společ

ného. Všechny ostatní (Saburova, Pěrvuchina, Mikojana a další) po

važoval sice za užitečné, někdy i schopné, ale v politice za mužedru

hé kategorie. Chruščov hrál zřejmě svou roli nevzdělaného prosťáčka

naprosto dokonale, skrýval svou maršálskou hůl tak dobře, že ji ani

náhodou nikdo nezahlédl. Na druhé straně máme svědectví Berijovo,

které uložil do svých deníků (pokud jsou pravé): 17. 10. 1952 si za

psal, že Stalin důvěrně svému rozšířenému nejbližšímu okolí sdělil, že

v případě obecného souhlasu s jeho odstoupením (chtěl o to požádat


30 NIKITA N A TRňNř

na připravovaném sjezdu), předá funkci generálního sekretáře strany

Malenkovovi a funkci předsedy vlády Berijovi.

15

Na konec roku 1952 nechal Stalin svolat XIX. sjezd Komunistické

strany Sovětského svazu, konal se ve dnech 5.–14. října 1952 vMoskvě. Byla to dlouho očekávaná událost, vždyť poslední, XVIII. sjezd se

konal 10.–21. března 1939 a od té doby se ze Stalinova rozhodnutísovětští komunisté na celostátní úrovni nesešli. Stalin předložil sjezdujakousi svou závěť, nevelikou, padesátistránkovou knížečku Ekonomické

problémy socialismu v SSSR, doložil v ní, že komunismus lzevybudovat v Sovětském svazu i za kapitalistického obklíčení, že kapitalismus

má pro své nutné a stále stoupající rozpory na kahánku a že základním ekonomickým zákonem socialismu je „zabezpečení maximálního

uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celéspolečnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na

základě nejvyšší techniky.“

16

To sice dobře znělo, ale praxe byla tomuto

tvrzení i perspektivě na hony vzdálená. Sám na sjezdu ani nevystoupil

s žádným referátem. Mluvit nechal tehdy svého korunního princeMalenkova (přednesl zprávu o činnosti), o pětiletém plánu referoval M.Saburov a o změnách ve stanovách strany N. Chruščov. Úvodní i závě>15 Berija, L.: Sekretnyj dněvnik 1945–1953 – s atomnou bomboj my živjem,Janza-press, Moskva 2011, s. 161 (komentáře k deníku a redakce Sergej Kremljov).

16 Stalin, J.: Ekonomické problémy socialismu v SSSR – XIX. sjezd Komunistické

strany Sovětského svazu, projevy a dokumenty, ÚV KSČ, Praha 1952, s. 26.Součástí Stalinovy brožury je stať O chybách soudruha L. Jarošenka. Jarošenko byl

ekonom, starý člen strany, který se domníval, že může v diskusích vystupovat

se svým názorem. Napsal totiž dopis na ústřední výbor, kde svá stanoviskavyložil a dokonce žádal, aby dostal možnost se dvěma pomocníky napsat učebnici

Ekonomie socialismu, Stalin ho odmítl („klopýtá ve šlépějích Bucharinových“,

s. 41). Dokonce si dovolil vystoupit v diskusi, kterou uspořádal ústřední výbor,

tj. s pečlivě vybranými účastníky. Stalin ho kritizoval hned na debatě, Jarošenko

napsal omluvný dopis a poslal ho Malenkovovi (Stalin má vždy pravdu). Naporadě vedení, kde se projednával, probíhala ostrá diskuse, nechyběly názory, např.

Vorošilova, aby byl Jarošenko ihned zatčen. Stalin mírnil toto odhodlání, alenakonec bylo rozhodnuto, aby „provinění“ Jarošenka projednalo vedení moskevské

stranické organizace, odpovědnost tedy spadla na Chruščovova bedra. Měl také

při projednávání hlavní referát, ale – i podle svého pozdního vyjádření – nepřišel

na jiný argument, než že není možné se názorově lišit od Stalina. Bylorozhodnuto poslat ho pracovat na východní Sibiř, skončil tak v Irkutsku. Jenže tamní

organizace protestovala proti malému trestu a Jarošenko se tak znovu vrátil

před moskevskou stranickou organizaci. Tentokrát byl při odchodu z jednání

zatčen, spolu s ním jeho žena i bratr, rodina byla vysídlena z Moskvy a on sám

skončil v Gulagu. Propuštěn byl v prosinci 1953, žádal o rehabilitaci, ale jeho

žádost byla zamítnuta a Chruščov prosadil i potvrzení jeho vyloučení ze strany,

svou chybu – tak o své činnosti hovoří v pamětech – napravil až po 22. sjezdu.

Chruščev, N. S.: Vospominanija, t. II, s. 107n.


31CESTA K MOCI

rečné vystoupení obstarali Molotov a Vorošilov, na úplný závěr si vzal

slovo Stalin, aby formálně pod



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist