načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikdykrál – James Abbott

Nikdykrál

Elektronická kniha: Nikdykrál
Autor: James Abbott

Xavier Argentum byl kdysi mocný voják. Dnes je známý pod přezdívkou "Pekelný král", jako lídr jednoho z vězeňských gangů v nejhorším vězení v zemi, Pekelné bráně. Jeho život by ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  296
+
-
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 587
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The neverking ... přeložil Martin M. Boček
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7685-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Xavier Argentum byl kdysi mocný voják. Dnes je známý pod přezdívkou "Pekelný král", jako lídr jednoho z vězeňských gangů v nejhorším vězení v zemi, Pekelné bráně. Jeho život by běžel dál v předem určených kolejích, pokud by se do vězení nedostal špicmistr Landril. Ten přišel do vězení, aby splnil úkol, který mu zadala Vlčí královna Lupara, a to získat zpět jednoho z největších válečníků, kteří kdy chodili po této zemi. Po tom, co se mu podaří přesvědčit Xaviera, aby zvážil možnost útěku, čeká je oba velmi namáhavý úkol. Dostat se pryč z vězení, ze kterého ještě nikdy nikdo neutekl. Podaří se jim projít přes sérii bran, které jsou plné vojáků a obklopují vězení? A pokud je projdou, přežijí přechod přes území čarodějnic? A jestli i toto dokážou, přidá se opravdu Xavier k Lupaře?

Popis nakladatele

Byly doby, kdy Xavir Argentum stál v čele králových elitních strážců a válečníků. Ty časy jsou ale dávno pryč. Udělal totiž osudovou chybu a za ni teď pyká ve vězení, odsouzený k zapomnění. Nyní ale království, které přísahal chránit, čelí nečekanému nebezpečí – svému novému vládci a jeho podivným přisluhovačům. Zapuzená královna sousední říše a bývalý vrchní špión v tom vidí příležitost, jak se vrátit zpět na výsluní slávy a moci. Aby měli šanci, budou potřebovat pomoc někoho skutečně výjimečného: Xavira. Jenže dá kdysi úžasný válečník přednost službě vlasti před osobní pomstou? A má vůbec šanci uspět, když místo jednotky elitních bojovníků má k ruce jen tucet uprchlých zlodějů a vrahů?

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nikdykrál

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

James Abbott

Nikdykrál – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




James Abbott

TALPRESS


Copyright © James Abbott, 2017

Translation © Martin M. Boček, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-719-7685-1 tištěná kniha

ISBN 978-80-719-7699-8 e-kniha


Pro Tobiase



Poděkování

Přivést na světlo světa knihu je vždycky týmová práce a tahle

nebyla výjimkou .Proto bych chtěl poděkovat Julii Crispové

za neutuchající důvěru, kterou ve mě celé roky měla; a taky za

to, že díky ní je celý knižní průmysl mnohem zábavnějším

místem .Dík patří i Johnu Jarroldovi za to, že byl mým prů

vodcem uplynulou dekádou mojí spisovatelské kariéry .Mohu

zodpovědně prohlásit, že bez těchhle dvou lidí bych nedokázal

tak úspěšně trápit čtenářskou obec .A pak je tu samozřejmě

moje žena, která trpělivě snášela fakt, že jsem nespočet veče

rů strávil zíráním do laptopu.



ÚVOD

126 .rok Devátého věku

Oblečte se jako zvířata .Chovejte se jako zvířata .U bohynina hromu, napadlo Jorunda, dokonce i mluvte jako zvířata .Oh- něm proti ohni .Barbarstvím proti barbarům .

Tak alespoň zněly pokyny, které jim přinesl jeden z poslů krále Cedia .Chovejte se jako barbaři a vydržte to, dokud nedorazí královský legion, aby v pohraničí nastolil mír a pořádek.

Jorunda jmenovali velitelem městské stráže před necelými třemi měsíci a mladík dobře věděl, že má svým nadřízeným hodně co dokazovat .Právě proto nehodlal nijak polemizovat s přímým rozkazem krále Cedia Moudrého, i když mu navrhovaná taktika nijak zvlášE moudrá nepřipadala.

A tak si spolu se svými muži nabarvil tvář na modro a pustil se do práce .Všechny obyvatele města, kteří byli moc mladí nebo naopak staří, než aby mu v případné bitvě k něčemu byli, nechal odvést do pochybného bezpečí blízkých jeskyní .Spolu s nimi odešla i jeho těhotná manželka Carmissa .Ti, kteří zůstali, se připravovali k boji .Neměli na vybranou, pokud chtěli ochránit svoje domovy a své blízké – a to oni chtěli.

Pak z celého města odstranili všechny klanové znaky a nahradili je hrubými zvířecími totemy .Všechno tohle bylo nezbytné, protože ze severu se na Micenské pláně valil temný

9


příliv barbarských kmenů a jejich armády pochodovaly stravimonským pohraničím, což králi – a ještě víc místním obyvatelům – dělalo nemalé starosti .Kdyby se kmeny spojily, města a pevnosti za Baradijskými vodopády by proti nim neměly nejmenší šanci.

Výsledkem bylo, že Cedius poslal do pohraničních provincií zmíněný rozkaz požadující, aby se jejich obyvatelé převlékli za divochy a aby předstírali, že jejich města patří některému z barbarských kmenů .Doufal, že nepřátelští velitelé je pak budou považovat za jedny za svých a nechají je bez povšimnutí .Že je minou a potáhnou dál na jih, za vidinou bohaté kořisti .Jorun- dovi to spíš než jako promyšlený plán připadalo jako zbožné přání, ani on ale nemohl popřít, že to fungovalo .Jednou . Přede dvěma dekádami.

Jenže aE se mu to líbilo nebo ne, byl voják a rozkazům se protivit nesměl .Mohl jen doufat a modlit se, aby to zabralo i tentokrát .Aby tenhle šílený nápad měšEanům, za které byl zodpovědný, umožnil přežít ve zdraví celou tu dobu, než dorazí jejich zachránci v podobě Cediova Prvního legionu, v jehož čele pochodovali nejlepší válečníci celého království – Sluneční kohorta .Už jen při pomyšlení na ně se Jorundovi rozbušilo srdce .Byli to legendami ověnčení muži a on je uvidí na vlastní oči, až budou kráčet ulicemi jeho města .V duchu si vybavil jména těch největších z nich: Xavir .Dimarius .Fay- los... Nebo třeba Gatrok.

Přinutil se raději soustředit na aktuální věci .Hodil si přes ramena velkou kožešinu, popadl svoji sekeru a vyšel z domu do ledového vzduchu .Ocitl se na vrcholu dřevěného schodiště, které vedlo dolů na širokou ulici plnou lidí .Hučení davu ale nebylo skoro slyšet přes řev nedalekých Baradijských vodopádů, jejichž pronikavé aroma jasně cítil i přes tu páchnoucí barvu, kterou si napatlal na obličej.

10


Když se objevil, zvedly se k němu oči víc než tisícovky divoce vyhlížejících měšEanů-válečníků .Šum hlasů prakticky okamžitě umlkl.

Aniž by si to Jorund uvědomil, na rtech se mu objevil vlčí úsměv. Tak jdeme na to .„Koukejte mi předvést pořádnej kravál, vy zasraný dámičky! Máme přece bejt divocí barbaři, tak se podle toho koukejte chovat!“

A obyvatelé Baradijských vodopádů mu odpověděli příšerným, děsivým řevem. Stovky měšEanů usilovně předstírajících, že jsou něco, čím nikdy nebyly, pochodovaly lesem za Baradijskými vodopády. Obyvatelé sousedního města, kterým byla Belgroisa ležící nějaké dvě míle směrem na východ, byli někde poblíž .Údajně jich bylo dobře dvakrát tolik, co Jorundových lidí .Ne že by na tom nějak zvlášE záleželo, protože bez ohledu na čísla je čekala úplně stejně dlouhá, stejně mrazivá noc .A pokud budou mít štěstí, možná se dokonce dožijí i východu slunce...

Po zemi se převalovaly chomáče modré mlhy a ve světle ubývajícího měsíce vypadaly jako něco, co nepochází z tohoto světa .Muži i ženy, staří i mladí, všichni byli obalení blátem, pomalovaní barvami a zabalení v kožešinách .V panujícím šeru vypadali spíš jako zástup duchů než živé bytosti .Jorund zavrtěl hlavou .Kdyby nevěděl, co jsou doopravdy zač, lehce by se zmýlil .A to většinu z nich znal osobně .

Už před nějakou dobou poslal zvědy, aby zjistili, kudy povedou seveřané svůj útok .Muži měli jasné rozkazy nic neriskovat a ohlásit mu, kdyby narazili na sebemenší problém nebo stopu po nepříteli .Zatím se ale nevrátili .

Jak čas plynul, zpočátku svižný postup se zpomaloval a nakonec se lidé nočním lesem spíš ustrašeně vlekli, než že by jím

11


pochodovali .Jorund měl nervy napjaté k prasknutí .Sledoval, jak mu v mrazivém vzduchu stoupají od úst obláčky páry, a přemýšlel .Něco bylo špatně .Nebyl si jistý, co ho k té myšlence vedlo, ale věřil svým instinktům .Zvědové se pořád ještě neohlásili, a to se mu z nějakého důvodu nelíbilo.

V dálce táhle zavyl vlk.

Jorund se při tom zvuku otřásl, ale pak se zarazil. Vlci se takhle daleko na západ přece nepouštějí, napadlo ho.

Nočním lesem se najednou rozlehlo temné dunění, připomínající zvuk vzdáleného hromu .Obyvatelé Baradijských vodopádů se rychle semkli do neumělých formací a začali bušit meči do štítů a do svých brnění, přesně, jak měli přikázáno. Stejně, jako to dělávali jejich barbarští nepřátelé .Přesně tak, jak přikázal král .Snažili se předstírat, že patří k severským hordám, a doufali, že je nájezdníci budou považovat za svoje spolubojovníky a nechají je na pokoji .Šance na úspěch byly mizivé, ale pořád lepší, než kdyby se jim zkusili postavit v boji.

Jorund se divoce rozhlížel potemnělým lesem, zadržoval dech a modlil se, aby to vyšlo .Aby si je blížící se divoši skutečně spletli s barbarskou hordou .Pak z dálky zaslechl něčí výkřik a srdce se mu divoce rozbušilo.

„Jezdci!“ zařval najednou kdosi z temnoty.

„To jsou královští vojáci!“

„Sluneční kohorta!“

Bohyně budiž pochválena, blesklo Jorundovi hlavou .Kdyby přece jen došlo k boji, měli tu spojence .A ne jen tak ledajaké .

Najednou se nocí rozezněly nelidské výkřiky .Napřed pár, ale pak víc a víc loučí, které v rukách drželi lidé ve vzdálenějších jednotkách, padalo k zemi a zhasínalo.

Takže jejich přestrojení barbary přece jen neoklamalo .Jo- rund křikem hnal své muže do útoku a divoce se prodíral neviditelným ostružiním vpřed .Konečně se dostali až na kraj

12


paseky, mdle osvětlené srpkem měsíce .Nikdo tam ale nebyl . Přinejmenším nikdo živý .Zato zem byla posetá hromadami mrtvol .Mrtvol měšEanů, kteří před pár hodinami vyšli z Baradijských vodopádů.

Kdo je kurva zmasakroval? Kde sakra jsou? Tohle přece barbaři nedělají. Nepřepadávají ze zálohy. To je na ně moc sofistikovaný a složitý, než aby to zvládli .Pak si Jorund všiml ještě něčeho .Ta zranění, která na sobě měli jeho lidé .Něco na nich bylo špatně .Byla... Byla příliš čistá .Jako od profesionálů .

„Někoho vidím!“ zařval najednou kdosi .„Tam vzadu, na druhý straně paseky –“

„Tak pohyb, dělejte! Jdeme!“ zařval Jorund.

V panujícím šeru zahlédl stíny několika mužů seskakujících ze sedel .Bylo jich celkem šest .Překvapeně se zamračil .Odkdy kurva jezděj barbaři na koních? Na přemýšlení o tom, kdo jsou tihle noví válečníci nebo co tady dělají, ale už neměl čas .Šestice se vrhla na měšEany jako smečka démonů a probíjela se jejich řadami způsobem, který spíš než boj připomínal jatka .Nocí se nesl křik a vzduch se naplnil pachem krve a smrti .Jorund se vrhl vpřed, aby bránil svoje lidi, ale když stanul tváří v tvář útočníkům, vyděšeně se zarazil .Na černých zbrojích totiž měli symbol zubaté věže, nad kterou vychází slunce .Znak Sluneční kohorty.

To přece není možné...

„Dost!“ zařval z plných plic .„My jsme ze Stravimonu! Patříme k vám!“

Ale jeho hlas zanikl v řinčení zbraní a nářku umírajících.

Meče se míhaly vzduchem a oddělovaly končetiny a hlavy od těl .Během pár minut zemřely stovky lidí .Zmasakrovalo je šest mužů .Šest válečníků .Šest žijících legend .

Jorund padl na kolena .Meč mu vypadl ze ztuhlých prstů, ale na tom nezáleželo .Proti těmhle válečníkům by mu stejně

13


k ničemu nebyl .Místo toho ze sebe začal strhávat kožešiny, pod kterými měl prosté kožené brnění, jaké nosili řadoví vojáci královských legionů .Šestice zatím dokončila svoji práci a teT ho ostražitě sledovala.

„Jsem Stravimonec!“ zařval na ně .Pak se zoufale rozhlédl po tělech, ležících v nočním šeru a mlze všude kolem něj .„My všichni jsme Stravimonci...“

Jeden z nich, urostlý dlouhán, který se ještě před chvílí oháněl dvěma obrovskými zahnutými meči, si hodil svoje zbraně na ramena a zamračeně zamířil k Jorundovi .Byl to Xavir, velitel Sluneční kohorty .Mrtvol, které cestou překračoval, jako by si vůbec nevšímal .Jeho tvář byla celá postříkaná krví, která se v měsíčním světle odporně leskla.

„Mluv, chlape! Co jste zač?“

„Jsme Stravimonci .My všichni, všichni do jednoho .Nejsme seveřani .Nejsme barbaři .“ Bezmocně ukázal na poházená těla . „Tohle všechno jsou měšEani od Baradijských vodopádů.“

Dlouhán se zamračil ještě víc a obrátil se k jednomu ze svých společníků .„Dimarie?“

Oslovený měl slámové vlasy a teT se zmateně rozhlížel kolem .„Tak proč jste sakra byli oblečení jako barbaři, člověče?“

„Královskej rozkaz,“ pokrčil Jorund odevzdaně rameny.

Dimarius nevěřícně zakroutil hlavou a s hrůzou se rozhlédl po tělech, ležících všude kolem.

Pak se podíval zpátky na Jorunda .V očích měl vztek smíšený s hrůzou .„Co jsme to udělali? Co jsme to sakra udělali?“ procedil skrz zaEaté zuby.

Nikdo mu ale neodpověděl .Nikdo mu nedokázal odpovědět .Pak se nocí rozlehl srdceryvný nářek .Zdálo se, že pár lidí ten masakr přece jen přežilo .Moc jich ale nebylo .

14


Devátý věk

rok 131



Pekelná brána

„Když budete mít štěstí, tak tady chcípnete .A když budete mít smůlu, budete tady žít.“

Nádvořím se prohnal osamělý poryv větru, který s sebou z hor přinesl sněhové vločky .Zaručeně to udělal jen proto, aby je mohl vmést Landrilovi přímo do obličeje .Skoro to vypadalo, jako by se proti němu spiklo všechno na světě včetně počasí a ze všech sil se mu snažilo ještě víc znepříjemnit jeho už tak dost mizernou situaci.

Nejen že mu bylo zima .Nejen že jeho situace stála po všech stránkách za hovno .Navíc ještě si místní strážní na vězních evidentně vylívali svoje mindráky a zvrácené choutky .Pokři- kovali na ně sprosté urážky, plivali po nich, a občas došlo i na horší věci .Landril pokaždé uvažoval, co to je asi za lidi, že v ubližování bezmocným bližním nalézají takové perverzní potěšení .Vzato kolem a kolem, byli s tím spíš trapní než co jiného, ale vzhledem k okolnostem i to bohatě stačilo, aby se všichni nově příchozí cítili ještě mnohem hůř než před chvílí. Ostatně, na místě jako tohle se takové pocity daly očekávat.

„Hejbněte kostrou, vy vořeši,“ vyštěkl na ně náhle jeden ze strážných a pro zdůraznění svých slov začal špičkou kopí šEouchat do zad několika vězňů, kteří podle jeho názoru nepostupovali dost rychle .„Vaše matky určitě musely šoustat snad

17


s prasatama, že se jim narodily takový zkurvený podsvinčata jako vy.“

Postarší muž s notně prořídlými vlasy, který šel v zástupu přímo před Landrilem, bolestivě zamrkal, když se mu vojákovo kopí zarylo do žeber .Pak se otočil a vzpurně si odplivl na zem, přímo pod nohy svého mučitele.

Idiot. Jenže to je přesně to, na co tihle chlapi čekali. Na takovýhohle idiota.

Čekali na nějakou reakci .Na výmluvu .Na příležitost změnit svoji trapnou hru v něco děsivějšího .A hlavně krvavějšího .

Strážní se na toho hlupáka okamžitě vrhli a srazili ho na zem .Landril se musel násilím ovládnout, aby překonal svoji instinktivní reakci a nevrhl se mu na pomoc .Ostatní vězni takové problémy zjevně neměli .Prostě se zastavili a netečně sledovali celé představení .Na místech jako tohle platilo jediné pravidlo: každý sám za sebe .To byl jediný způsob, jak se dožít zítřka.

Strážní nešEastníkovi vrazili pár pořádných facek, pak mu sundali okovy a odvlekli ho na opačný konec nádvoří, kde ho hodili do nafoukané hromady oslnivě se lesknoucího sněhu. Nijak nespěchali, naopak .Celé to krvavé představení si užívali . Navíc nesloužilo jen k jejich pobavení, ale i jako varování pro všechny přihlížející.

Landril zarputile zabodával pohled do kamenů u svých nohou, ale koutkem oka stejně viděl, co se dělo dál .Čtyři vojáci obstoupili krčícího se muže a začali do něj kopat .A pořád dál a dál .Když je to konečně přestalo bavit, jeden z nich se pořádně rozpřáhl a těžkou botou nabral krčícího se vězně přímo do obličeje .Mužův krk se ohnul v nepřerozeném úhlu dozadu a všude kolem se rozletěly kapičky krve a zuby .Strážní se začali smát a přátelsky se poplácávali po zádech, zatímco jejich oběE se pomalu sesula k zemi, kde zůstala nehybně ležet .Vojáci

18


si těla nijak nevšímali a nechali ho tam ležet .Landril si ani nebyl jistý, jestli je ten nešEastník mrtvý, nebo ne .Jen na něj zíral, neschopný odtrhnout oči .Skončí takhle i on sám? Rychle přelétl pátravým pohledem svoje okolí .Pozoroval, hodnotil .Vysoké zdi postavené ze žulových kvádrů .Série bran a průchodů spojujících několik oddělených nádvoří.

Přikývl .To dávalo smysl .Tahle opatření měla sloužit k zastavení případné vězeňské vzpoury .Měla zabránit tomu, aby se někdo dostal ven. Udělal jsem správnou věc? přemýšlel už po bohyně ví kolikáté.

„Vítejte v Pekelný bráně,“ zašklebil se jeden ze strážných pobaveně na postávající vězně a pak jim rázně pokynul, aby šli dál.

Dívej se do země. Vyhýbej se očnímu kontaktu.

Pekelná brána .Výstižné jméno pro tohle místo .Rozhodně lepší než jeho oficiální označení – Pevnost třicet šest .Její šedé, až nesmyslně pevné zdi se tyčily na třetím nejvyšším vrcholu Silkspirských hor, dobře dva tisíce stop nad dávno opuštěnou obchodní stezkou spojující Stravimon s královstvími na východě .Byli tak daleko od domova a pohodlí hlavního města Straviru, jak to jen bylo možné .Na tohle místo posílala královská spravedlnost jen ty nejzatvrzelejší, nejnebezpečnější zločince. Muže příliš vzpurné a nebezpečné, než aby je šlo zavřít do běžného vězení a mezi normální zločince – ale současně byli příliš důležití nebo užiteční, než aby je bylo možné prostě popravit .Podstatné bylo, že to fungovalo .Z tohoto místa ještě nikdy nikdo neutekl.

Za to ale mohlo spíš umístění téhle pevnosti než kvalita její ostrahy .Řídký vzduch a teploty pohybující se většinu roku pod bodem mrazu dělaly svoje .Okolní krajina byla skalnatá a plná zrádných stezek, kroutících se mezi zakrslými stromky a nad hlubokými stržemi .A jako by to samo o sobě nestačilo,

19


tak dole pod horou byla země patřící Sesterstvu .Čaroděj- nicím.

Landril přejel hodnotícím pohledem patnáct stravimonských vojáků oblečených do karmínových uniforem a s bronzovými helmami na hlavách, kteří doprovázeli vězně .V Bráně byly další čtyři tucty jim podobných, touhle dobou nejspíš namačkaných kolem ohnišE a proklínajících svůj osud, který je zavál do téhle prdele světa .Mezi strážnými a jejich svěřenci tu sice panovaly jisté nepřehlédnutelné rozdíly, ale jedno měli společné: ve výsledku tu byli uvěznění všichni.

Postupně prošli celou Pekelnou bránou, až skončili na posledním nádvoří .Páchlo po výkalech a nemytých tělech a Landril měl co dělat, aby se nepozvracel .Přece jen ze svého působení v palácích a královských městech byl zvyklý spíš na vzdušné pokoje a luxusní voňavky než na tohle.

Pak se nádvořím rozlehlo burácivé troubení rohu a obří vnitřní brána se začala pomalu otevírat .Landril se ještě naposledy ohlédl přes rameno, ale pak ho masa těl natlačila dovnitř do pekla.

Bohyně, smiluj se. Jestli ten hlupák stihl za těch pět let tady dole umřít, jsem definitivně v háji... Stačilo tu něco utrousit, tam vrhnout správný pohled nebo udělat vhodné gesto .Informace se tu šířily rychle .Během pár hodin od svého uvěznění už Landril našel padesátiletého muže, který byl ochotný mu pomoct výměnou za trochu bylin, které do vězení šikovně propašoval.

Ten člověk se jmenoval Krund, měl dlouhé šedé vlasy a rozcuchaný plnovous a byl jedním ze tří vězňů, se kterými Landril sdílel celu .Na sobě měl totéž co všichni tady – hrubou šedou halenu pod kolena, která škrábala jako hejno krys.

20


„Já to pořád nechápu,“ hrál Landril poctivě svoji roli nezkušeného nováčka.

„Co zase nechápeš?“ povzdechl si Krund.

„Proč nás prostě nepopravili, když se nás chtějí tak moc zbavit? Kdyby nic jiného, vyšlo by to přece korunu levněji.“

„To protože každej vodsouzenej dostane to, co si zaslouží, jasnačka?“ zabručel Krund .„Zlodějovi useknou ruku v zápěstí, ne? A vrahovi zase hlavu .No a nás, nás zavřou sem .Pro někoho z pánů máme cenu nebo tak něco, tak nás ušetřili smrti a místo toho nás šoupli do tý nejzapadlejší díry, jaká se dá ve Stravimonu najít.“

„To jsou tady nějací známí lidé? Třeba někdo, kdo býval velké zvíře u královského dvora a tak?“

Krund na něj vychytrale mrkl .„Jak to mám kurva vědět? Tady jsme jen postradatelný nuly, jeden jako druhej.“

Landril měl co dělat, aby skryl zklamání .Bylo zřejmé, že mu nezbude než svůj úkol splnit tou těžší cestou .Což znamenalo osobně zkontrolovat obličej každého jednoho vězně tady dole. Za daných okolností to ale byla jediná možnost, jak najít svého muže .Jak najít hrdinu od Dvanácti údolí a z Pláně utrpení a vlastně z každého tažení, jaké se jen za vlády starého Cedia odehrálo.

„Za cos tady vlastně skončil ty?“ zeptal se najednou Krund se špatně předstíraným nezájmem .„Nemáš žádnej přízvuk a nevypadáš jako chlápek, co je dobrej s mečem.“

Informace představují moc a Landril to věděl lépe než kdo jiný .Tak se jen záhadně usmál a pak vyhýbavě pokrčil rameny . „Jsem tu kvůli jistým, řekněme, politickým záležitostem.“

Krund se zasmál a část napětí z jeho tváře jako by vyprchala. Pořád ale vypadal, že víc než nově příchozí společník ho zajímají byliny, co od něj dostal.

„No a co ty? Za co tady sedíš ty, Krunde?“

21


„Hele, kdysi jsem byl advokát, víme? Dělal jsem pro jednoho stravirskýho vévodu .No a tak nějak se stalo, že jsem se trošičku zamíchal do věcí, do kterých je lepší se nemíchat, no. Život dokáže bejt pěkná svině, ale nebudeme se na něj proto přece hned zlobit, ne? Smířil jsem se se svým osudem .A navíc jsem pořád ještě naživu, tak co si přát víc? Ale teT, cizinče, teT už jsem z toho všeho žvanění nějak unavenej .Myslím, že si trochu odpočinu .Ve společnosti toho dárečku, cos mi věnoval, jestli si rozumíme.“

Landril přikývl a nechal ho o samotě v rohu cely .Pokud šlo o Krunda, byl spokojený .Věděl, že si v něm zajistil užitečného informátora .Usadil se a sledoval, jak přišli strážní, aby jejich celu zamkli .Cvaknutí klíče v něm zanechalo podivný pocit definitivnosti .O chvíli později se ozvalo temné zadunění, a pak další a další a další .To stráže s bouchnutím zavíraly dveře do jednotlivých cel.

Nakonec Landril potřásl hlavou, aby se zbavil chmurných myšlenek, a rozhlédl se po místnosti, která se měla stát jeho přechodným domovem .Ve slabém světle toho moc vidět nebylo .Kamenná lůžka se špinavými pokrývkami .Slyšel, že ty deky jsou darem milosrdných bratrů z nedalekého kláštera. Mohl jen doufat, že minimálně prozatím nejsou zablešené. Jinak byla cela prakticky prázdná – dál nabízela už jen vlhké zdi počmárané od předchozích vězňů, kbelík, kam jste si mohli jít ulevit, a pak společnost tří sklíčených mužů, kteří už ztratili všechnu naději.

Tak takhle skončím. Landril Devallios, královský špicmistr, co umřel vedle kýblu chcanek.

Raději se rozhodl soustředit na úkol, který ho čekal .A hned ráno začne hledat toho jediného člověka, který ho z téhle díry může dostat .Najde ho a předá mu zprávu, kterou pro něj má . Pokud to, co o svém cíli věděl z dřívějška, byla pořád ještě byE

22


jen zpolovice pravda, během pár dalších dní budou z téhle díry venku .A pokud se za těch pět let něco změnilo... stráví zbytek svého života zavřený v téhle smradlavé díře .Vzato kolem a kolem, raději být mrtvý než žít takhle. Dokonce i pro někoho jako Landril, pro člověka zvyklého realizovat skutečně dlouhodobé plány, bylo to čekání skoro nesnesitelné .Mohly za to podmínky, které v Pekelné bráně panovaly .Nedaly se ani vzdáleně srovnat s čímkoli, čemu špicmistr ve svojí pestré minulosti musel čelit .A co hůř, pořád ještě se mu nepodařilo najít jeho cíl .A čas zatím plynul .

Jeho život se změnil v sérii nekonečných drobných neštěstí: bolavá záda, otlačená z kamenné postele .Vlezlá zima .Nepo- živatelné sračky, které jim strážní nosili místo jídla .Byl stále zoufalejší a jeho pátrání se tak stávalo troufalejší a troufalejší. Vězni se setkávali jen jednou denně, což byla Landrilova jediná a navíc proklatě krátká šance, kdy mohl pátrat po svém cíli. Problém byl v tom, že všichni vězni vypadali jeden jako druhý. Všichni neoholení, neupravení, zachmuření .Takže mu nezbylo než se zaměřit na jiné věci než na obličej .Po dlouhých úvahách se rozhodl pro stavbu těla .Někteří muži byli vyhublí na kost, zatímco jiní zůstali navzdory příšerným podmínkám pořád svalnatí.

Otázkou bylo, do které kategorie bude patřit jeho cíl .Bude pořád ještě tak silný jako dřív? Asi ne, na to tu byl zavřený už příliš dlouho .Svalovou hmotu sice ztratit mohl, ale svoji výšku ne .Stejně tak jeho široká ramena se sice mohla ohnout, ale ne zmenšit.

A tak se Landril každý den procházel mezi svými spoluvězni a snažil se, aby jeho pátrání nebylo příliš nápadné .Zvědavost byla tady dole obvykle smrtelná .Občas se zkoušel ptát Krun

23


da, ale bylo to zbytečné .O tom, jak to tady chodí, věděl dost, to ano .Ale o jednotlivé vězně se nijak nezajímal .Proč by měl? Nebylo zvykem mluvit tu o své minulosti .Navíc v Pekelné bráně na ní beztak nezáleželo .Byli tu od ní odstřihnuti stejně spolehlivě jako od vnějšího světa.

A tak špicmistr pozorně poslouchal cizí rozhovory, sbíral informace a budoval si svoji vlastní síE špehů, kteří pro něj pracovali .Ironické na tom všem bylo, že vězeňská společnost fungovala prakticky stejně jako královský dvůr .Za drogy, které sem propašoval, si koupil věrnost a přátelství lidí, které využíval .Vlastně po logistické stránce celé jeho pátrání probíhalo přesně stejně, jako když před rokem řešil tajemné vraždy u stravimonského Dvora vzdechů.

Problém byl, že hlášení, která dostával, mu neříkala nic, co by neviděl sám: všichni místní byli zachmuření, špinaví chlapi, nudící se k smrti a připravení při sebemenší zámince vybouchnout.

Zajímavější bylo, co se dozvěděl o místní hierarchii .Fungo- valy tu různé gangy, což Landrilovi přišlo úsměvné .Skoro jako by tihle tvrdí, životem protřelí chlapi snad ani nechtěli existovat bez nějaké pevně dané struktury a hierarchie, která by jim nabídla alespoň zdání stability a bezpečnosti .Od svých informátorů věděl o třech „organizacích“, které tady dole pracovaly: byli tu lidé Pekelného krále, pak Krvouni a konečně Spoutaní .Tyhle gangy si mezi sebe rozdělily vězně a na své členy dohlížely a staraly se o ně, byE každý po svém.

Landril nakonec dospěl k závěru, že jestli má svůj cíl vůbec najít, jeho jedinou možností bude spojit se s jedním z těchhle gangů.

Nakonec se rozhodl, že pravděpodobně nejsilnější frakcí je ta, v jejímž čele stojí vězeň, jemuž místní neřekli jinak než Pekelný král .Podle toho, co zjistil, se jednalo o vážného muže,

24


který uměl stejně snadno odpouštět jako trestat .V tom dru

hém případě byly jeho metody značně přímočaré a většinou

i krvavé .Lidé se ho báli, což podle všeho souviselo s tím, že

se jen málokdy ukazoval na veřejnosti .To byl nicméně pro

blém .Nikdo nebyl schopný nešEastnému špicmistrovi říct, kde

se Král nachází nebo jak se k němu dostat .Byl to člověk, kterého

nebylo snadné najít .Na rozdíl od Landrila samotného.

25


Pekelný král

Vysoký vězeň celé dva dny sledoval úlisného nováčka s dychtivostí a trpělivostí hladového orla .Napřed ho považoval za dalšího vraha, který nějak odhalil jeho pravou totožnost a rozhodl se pomoci si k lepšímu postavení v místní komunitě. A tak ho nenápadně pozoroval a čekal, kdy se o něco pokusí. Byl klidný .Věřil, že tohoto rádoby zabijáka potká stejný osud jako všechny ostatní, kdo se ho za poslední roky pokoušeli sprovodit ze světa.

Jenže pak si uvědomil, že toho muže zná .Že se s ním už setkal ve svém předchozím životě .Matně si vybavoval okázalý životní styl, kterého si společně užívali v soukromém útočišti daleko od města, daleko od všeho a všech .Po všech těch letech v Bráně si ale už nedokázal vybavit žádné podrobnosti .Neko- nečný sled stále stejných, jednotvárných dní se na něm podepsal. Postupně zjišEoval, že už nemůže věřit ani svým vzpomínkám. A ty, kterým pořád ještě věřil, se mu ani v nejmenším nelíbily.

Když sem před lety přišel, nechal si svoje pravé jméno pro sebe .Dokonce ani s nikým nemluvil .Boje o moc, které tu zuřily mezi místními gangy, ho nezajímaly a neměl nejmenší chuE se na nich jakkoli podílet .Jenže nakonec nedostal na vybranou .Vallos byl vůdcem jedné z místních frakcí už celá léta .Soudě podle tetování, která měl po těle, byl před přícho

26


dem sem voják, dost možná vyšší důstojník .No a tenhle člověk se jednoho dne rozhodl ostatním připomenout, proč by se ho měli obávat.

On i jeho zamýšlená oběE byli oba podobně stavění .Jejich těla pod šedivými halenami byla svalnatá, vytrénovaná k dokonalosti a zjizvená po dlouhých letech strávených na bitevních polích .Rozdíl byl jen ve zkušenostech .Když zarostlý vůdce gangu vytáhl dlouhý, nebezpečně ostrý kus pazourku a rozmáchl se, aby ho vrazil nováčkovi do zad, ten o tom už dávno věděl a ránu čekal .Dobře si všiml, jak se jeden z Vallosových poskoků před chvílí přitočil ke strážnému a něco mu řekl .Zaregistroval, jak se voják napřed zamračil, ale pak přikývl na souhlas a poodešel stranou, mimo dohled .Neuniklo mu ani to, jak se všichni muži postupně přesunuli pryč od něj, aby udělali místo pro očekávaný boj .Nebo spíš vraždu .

Takže když k útoku konečně došlo, byl připravený .Švihl rukou tak rychle, že to v panujícím šeru mnozí úplně přehlédli, popadl Vallose za zápěstí a narazil mu ruku proti zdi .Ostrý pazourek vyletěl z náhle necitlivých prstů a zarachotil na podlaze .Pak svého soupeře praštil čelem do nosu, napůl omráčeného ho popadl za rameno, obrátil, a vší silou praštil jeho hlavou do zdi .Potom omráčeného rádoby útočníka popadl jednou rukou za krk a stiskl.

Kdyby chtěl, mohl Vallose na místě zabít .Oba dva to věděli a spolu s nimi i všichni přihlížející vězni .Mohl ho zabít, ale neudělal to .Místo toho ho nechal bezvládně spadnout na zem, otočil se na patě a prostě odešel.

Všichni z toho byli v šoku .Nikdo ještě Vallose neporazil . Nikdy .A tenhle zelenáč si ho podal, jako by to byl jen malý kluk .Stačilo pár vteřin a bylo po všem .A protože nevěděli, jak nováčkovi říkat, vymysleli si pro něj přezdívku Pekelný král. Tak nevědomky položili základy jeho vlády v Pekelné bráně.

27


Nakonec se Pekelný král rozhodl, že by si s tím podivným špionem měl raději promluvit .Dříve, než to samé napadne někoho jiného .Nařídil několika svým lidem, aby způsobili menší rozruch na vzdáleném konci nádvoří, a když se strážní vydali zjistit, co se děje, nenápadně se přiblížil ke svému bývalému příteli.

„Landrile,“ zašeptal mu do ucha, „mám pocit, že jsi daleko od domova .Musím tě varovat, příteli .Pokud si nedáš pozor, bude tvoje zvědavost brzo patřičně odměněna .Tipuju, že několika palci oceli mezi žebra, kterých se ti dostane někde v temném koutě.“ Přitom kývl hlavou k několika Krvounům, kteří je zachmuřeně pozorovali.

Landril na něj vrhl překvapený pohled .Pak ho poznal, a dřív než se dokázal ovládnout, se mu na obličeji rozlil výraz obrovské úlevy .„Xavir Argentum .Bohyně budiž pochválena, člověče .Už jsem se začínal bát, ale ty pořád ještě žiješ.“

„Vždycky jsi strašně rád říkal věci, co byly naprosto zřejmý, špióne.“ Oba mluvili velmi tiše, za což byl Xavir vděčný. Dokonce ani jeho vlastní muži nevěděli, kým byl v předchozím životě, a on nijak netoužil jim to odhalit .„Nicméně tady mi říkají Pekelný král, tak se toho drž, jo? Moje staré jméno radši zapomeň.“

Landril se usmál .„Nechal jsem se sem zavřít, jen abych tě našel.“

„No tak to jsi nejspíš uspěl, řekl bych,“ pokrčil Xavir rameny. „Co mi chceš?“

„Potřebuju s tebou mluvit o jedné velmi naléhavé záležitosti, co se stala během tvé... nepřítomnosti.“

„S vnějším světem už dávno nemám nic společnýho.“

„To je možné, jenže ten vnější svět teT chce mít něco společného s tebou.“

28


Xavir se na špicmistra škaredě zamračil .„Muž, kterým jsem snad kdysi býval, je pryč .Vzali mu jeho meče .Zemřel .Už před lety .Prolil jsem krev nevinných, pokud jsi na to náhodou zapomněl .To proto mě sem poslali, a dobře udělali .To, co jsme tehdy provedli, se nedá odpustit ani odčinit.“

„Tak to se pleteš,“ odsekl Landril .Mluvil ohnivě, ale bylo na něm vidět, že má strach .„Kdysi jsi patřil ke Sluneční kohortě . Byl jsi někdo .A teT? TeT se tu zahazuješ s těmihle zvířaty.“

„Jsou to muži, špióne .Obyčejní muži, stejně jako třeba ty . Někteří z nich bývali dokonce dobrými lidmi, kdysi.“

„Jsou to nuly,“ odfrkl si Landril .„Spodina spodiny, odpad lidské společnosti.“

„Tomu přece ani ty sám nevěříš .Spousta z nich pochází z dobrých rodin .Člověk s tvými schopnostmi to určitě dávno poznal už jen z jejich přízvuku .A když už jsme u toho, tak ty jsi tu taky, ne?“

„Máš pravdu, jsem,“ přikývl Landril nejistě .„Jenže já,na rozdíl od nich, nespáchal žádný zločin.“

Xavir se ledově usmál a narovnal se v celé své výšce .„Zeptej se každýho z nich a uvidíš, že ti řeknou přesně to samý .Každý jeden z nich ti poví, že je tu neprávem.“

„To ale na věci nic nemění .Mám pravdu, a ty to dobře víš .“

„Samozřejmě .Podívej se, špióne, aE už jsi tam venku byl kdokoli,“ při těch slovech ukázal Xavir prstem směrem k západu, „tak tady to neznamená vůbec nic .Jsi stejná nula jako všichni ostatní.“

„Technicky vzato nejsem špión, ale špicmistr .Na tom se nic nezměnilo ani tady,“ odsekl Landril popuzeně .„Ale to jsme odbočili .Musíš si poslechnout, co ti chci říct .Jsi tady zavřený už pět let, Xavire, Za tu dobu se některé věci dost změnily.“

„To, že se svět mění, je jediná konstanta našeho vesmíru. Opravdu jsi sem přišel, jen abys mi řekl něco tak banálního?“

29


Landril si propletl prsty a zapraskal klouby .„Nechal bys mě laskavě domluvit? Je to už pět let, co tě sem zavřeli .Co tě sem zavřel on .Mardonius a ti jeho kumpáni .“

Xavir na ta slova nijak nereagoval.

„Od té doby si ale dost polepšil, víš? Stal se králem .Potom, co, rozumíš...“ Landril si odkašlal .„Potom, co mu šel Cedius z cesty .Když umřel .“

„Takže starý král je skutečně po smrti,“ přikývl Xavir .„Něco jsem zaslechl, ale nechtělo se mi tomu věřit.“

„Asi bys měl vědět,“ pokračoval špicmistr, „že ke konci se Cedius dost změnil .Bez tebe a bez Legionu šesti už se necítil tak jistě jako dřív .Mardonius toho využil a začal s válečnými výboji .Rozšířil území ovládané klany, a pokud jde o Stravimon, tak nikdy neovládal takové území jako dnes .Obchodníci s ocelí byli nadšení .Všechna města a vesnice kolem hranic se postupně více či méně dobrovolně připojily k říši, a nakonec bylo království dokonce ještě větší než v době, kdy jsi sloužil v armádě ty.“

„Národy expandují a zase ustupují jako plíce při dýchání, špicmistře .Na tom není nic novýho, hlavně pokud jde o klany . My jsme lid zrozený k boji .Takže přeskoč všechny tyhle nesmysly a přejdi rovnou k věci .Nenechal ses sem přece zavřít, jen abys mi řekl, že světu tam venku se daří dobře.“

„To máš pravdu,“ přikývl Landril .„Jde o to, že Mardonius začal tažení za duchovní očistu našeho národa .Konkrétně za očistu od všech, kteří vyznávají bohyni .A postupně i ostatní staré bohy.“

„Nikdy jsem nebyl věřící člověk.“

Landril zavrtěl hlavou .„Ty tomu pořád nerozumíš .To, co dělá, je genocida .Zmasakroval tisíce našich vlastních lidí . Dobří Stravimonci už neexistují.“

„Jak to?“

30


„Co bys řekl? Napřed přišel s tím, že klany vyznávající bohyni budou platit větší daně .Pak totéž uvalil i na přívržence bohů, jako jsou Balax, Jarinux, Kalladorium nebo Velké oko. A pak najednou začaly místní posádky královských legionů ztrpčovat život všem věřícím .Jako první to odnesli vyznavači bohyně – začali se k nim chovat jako ke spodině společnosti. Pár lidí se rozhodlo starou víru opustit, ale další, desítky tisíc dalších, to odmítli .Když jim pak Mardonius nařídil vystěhovat se, prostě ho neposlechli .V reakci na to král navýšil posádky okolních pevností, a pak to začalo .Lidé začali záhadně mizet. Celé rodiny .Z třiceti klanů jich zbývá už jen patnáct – těch, co stojí za králem.“

Bylo vidět, že Xavir se snaží všechny informace vstřebat. „Jak je to dlouho, co k tomu došlo?“

„Opravdu brutální čistky začaly loni v létě, během dožínek a slavností bohyně .Ale to bylo jen vyvrcholení procesu, který postupně gradoval několik předchozích let.“

„To je hodně stará strategie .Myslím povraždit věřící během náboženských oslav.“

„To je ale zatím jen polovina zpráv, co jsem ti přinesl, Xavire .Hrady tvého rodu byly dobyty a vypáleny, vaše panství obsazeno .Zůstala už jen pevnost na Gol Parraku .Stále ještě se brání, ale bojím se, že už dlouho nebude .Je totiž sama . Nikdo jí nepřijde na pomoc.“

„Jak to?“ Xavir při té zprávě zaEal pěsti takovou silou, že mu zbělely klouby.

Landril opatrně ustoupil o krok dozadu .„Protože klany kolem Gol Parraku byly posledních pět let průběžně podplácené .Král jim postupně zaplatil tolik, až si je prostě koupil . Dělá to tak všude .Spousta rodů teT bojuje pro něj.“

„Přežil vůbec někdo z mojí rodiny?“ Xavir si na svého otce a sestru nevzpomněl, co ho zavřeli do Pekelné brány .Nechtěl

31


na ně myslet .Věřil, že je zahanbil tím, co provedl u Baradijských vodopádů.

Landril se zamračil .„Tvůj otec s několika dalšími tvými příbuznými padl při obraně Gol Parraku .Tvojí sestře se ale podařilo uprchnout .Zmizela neznámo kam, i se svým dítětem .“

Špicmistr se podíval stranou, protože kolem nich právě procházeli tři strážní .Přitom si všiml, že žádný z nich o Xavira ani pohledem nezavadil.

„Nechal ses sem zavřít, jen abys mi tohle všechno mohl říct,“ povzdechl si Xavir smutně a pomalu povolil pěsti .„Příšerně jsi kvůli tomu riskoval .Klidně tě to mohlo stát život .Řekni mi, označkovali tě?“

Landril lehce přikývl a vyhrnul si rukáv .Na rameni měl vypálené velké X – značku odsouzeného zločince, kterého už ho nikdy nikdo nezbaví.

„Máš odvahu, špicmistře, to se ti musí nechat.“

„Popravdě jsem se napil jistého elixíru chvíli před tím, než na mě vzali rozžhavené železo,“ usmál se Landril křivě .„Když ho pak na mě přitiskli, vůbec jsem to necítil .Jen zápach mojí vlastní škvařící se kůže.“

Xavir nevěřícně zavrtěl hlavou, ale pak se znovu zamračil. „Proč jsi tohle všechno udělal? Proč jsi sem přišel?“

„Chceš říct, že to, co jsem ti řekl, není dostatečný důvod?“ odsekl Landril popuzeně.

„Tak znova, špióne .Proč jsi sem přišel? Proč za mnou?Co se pamatuju, vždycky jsi pro někoho pracoval, a pochybuju, že se na tom něco změnilo .Takže koukej vyklopit, kdo tě sem poslal.“

Nádvořím proletěl závan ledového větru a Landril se otřásl.

„Lupara .Vlčí královna .“

32


Vynucený mír

Davlorovi bylo nějakých dvacet let .Byl to otravný mladík s řídkými hnědými vlasy, obličejem až nápadně připomínajícím krysu a s malýma očima .TeT se potemnělou celou pomalu šoural ke Xavirovi, který ležel na holé kamenné pryčně .I když zrovna ten den přišla další zásilka pokrývek z kláštera, on žádnou neměl .Vždycky se nějak postaral o to, aby je dostali jiní, takže při rozdělování na něj nikdy nepřišla řada.

Pravdou bylo, že se těsně před Davlorovým příchodem probudil z noční můry .Ze vzpomínky na to, co bylo .Proto nechtěl žádnou deku ani nic podobného .Čím tvrdší postel pod sebou měl, tím rychleji se z podobných snů vrátil zpátky do reality .I když poslední dobou toho stejně moc nenaspal .

Davlor se postavil vedle kamenné postele a čekal, až si ho velitel všimne .Z rozbitého nosu mu kapala na podlahu krev .

„Co se stalo?“ zamračil se konečně Xavir.

„Jeden chlápek tvrdil, že se jim sem jakože podařilo propašovat čarokámen .Chtěl jsem ho pro sebe .“

„A co dobrýho,“ povytáhl Xavir obočí, „by mohl čarokámen přinýst normálnímu člověku, jako jsme my?“

Davlor pokrčil rameny .„Jen mě napadlo, že by třeba mohl bejt k něčemu jakože dobrej, šéfe.“

Xavir si povzdechl .Po tom, co mu Landril řekl o posledních

33


událostech ve vnějším světě, se mu podobné potyčky zdály ještě bezvýznamnější než kdy dřív.

„Takže, kdo je zodpovědnej za ten kámen a za ten tvůj nos?“

„Gallus ze Spoutanejch,“ odpověděl Davlor popuzeně.

„Valderonův člověk .Jako obvykle .Zajdu za ním a probereme to.“

„Nebudeme se mstít?“ vyvalil na něj Davlor překvapeně oči.

„Ne, chlapče,“ zamračil se Xavir .„Nebudeme se mstít . Pořád ještě jsou nabroušení kvůli tomu, jak deset dnů nazpátek Jedral oškubal Fellira.“

„Ale... ale můj nos –“ koktal mladík.

„Tvůj nos vypadá líp než dřív,“ přerušil ho chladně Xavir. „Nehodlám jít do boje kvůli takovýhle hlouposti.“

„Stejně bych chtěl vidět, jak Gallusovi někdo rozbije držku.“

„Schovej si tohle nadšení pro opravdový boj, Davlore .Jsi tady sotva pár měsíců, tak bys měl raději fofrem pochopit, že tady snadno přijdou k úhoně i horší věci než jen tvůj nos, pokud nejsi permanentně ve střehu .BuT opatrnej, a pokud nemáš opravdu dobrej důvod něco říct, drž hubu zavřenou. Pokud tě dají na celu s někým, komu nevěříš, tak ho sleduj. Poslouchej .Hlídej si, kde je a co dělá .Ale hlavně celou dobu koukej mít tu svoji klapačku na zámek, jasný? Ovládej svůj vztek .Používej ho, jen když se ti to vyplatí .A pokud i po tomhle všem nebudeš mít co dělat, zkus si poslechnout nějakou Tylosovu básničku.“

Někdo poblíž se zachechtal .Dost možná sám Tylos .

„Mluvíš jako válečník a ne jako vězeň,“ povytáhl Davlor obočí .Koukal při tom na svého vůdce s dětinskou úctou v očích, skoro jako by si představoval dávné dny jeho vojenské slávy.

Xavir ho mávnutím ruky poslal pryč.

V cele bylo celkem pět chlapů, ale rozhodně nebyla přeplněná .Patřila k největším v celém komplexu .Xavir se na tom,

34


aby ho dali právě sem, před časem dohodl s jedním ze strážných.

Dobře slyšel, jak odcházející Davlor drtí mezi zuby kletby mířené na Gallusovu hlavu .Byl tady dole pořád ještě nováček a neměl tušení, kolik práce a úsilí dá udržení alespoň relativního míru mezi místními gangy .Jenže bez něj by tu lidé umírali .Ve velkém .

Politikaření.

Bylo to ironické .Dokonce i tady, v nejhorším vězení celého království, existovala hierarchie, fungovala tu politika, jednalo se, vyjednávalo a uzavíraly se dohody a kompromisy .Změnilo by se něco, kdyby se vrátil do vnějšího světa? Xavir o tom přemýšlel. Tohle bylo jeho království, to ano .Ale kdysi dávno mohl mít i jiné .Tady byl Pekelný král, ale tehdy měl na dosah opravdový trůn. Kdyby se to stalo, politikařil bych stejně jako tady. Dělal bych pořád to samé, jen v lepších šatech.

Rozhovor s Landrilem v něm rozdmýchal staré vášně .Váš- ně, které potlačoval tak dlouho, až se z toho stal zvyk .Tak dlouho, až se ten zvyk stal součástí jeho osobnosti .Po prvním roce tady dole přestal uvažovat o tom, že by z Pekelné brány uprchl .Našel si tady svoje místo, svůj smysl života .Staral se o to, aby se z jeho spoluvězňů nestala zvířata .Aby byli tak dobrými lidmi, jak to jen za daných podmínek bylo možné. Jeho nový gang mu nahradil klan, do kterého kdysi patřil, a jemu to tak vyhovovalo .Nebo si to přinejmenším myslel .

Ale... TeT, když mu Landrilův příchod dal nový smysl života a nový cíl, věci se změnily .Vnější svět – království a Stravimon – procházel zásadní krizí .Lidé umírali .Landril se dokonce spojil s Luparou, což samo o sobě ukazovalo, jak špatné to tam venku musí být .Být zavřený v Pekelné bráně už najednou nebyl trest .Byl to úkryt před bouří, která zuřila všude kolem.

35


Při té myšlence se Xavir suše zasmál.

„Co tě tak pobavilo, šéfe?“ ozval se Davlor ze tmy.

„Celej svět se řítí do záhuby,“ povzdechl si Xavir .„A my jsme na tom nejbezpečnějším místě, jaký v něm existuje.“

„Mám takový pocit, že na někoho nám tu nakonec přece jen dolehlo šílenství,“ zasmál se Tylos .Jeho uhlazené chování způsobilo, že to ani nevyznělo jako urážka .Tenhle černoch kdysi býval prvotřídním zlodějem s filozofickými sklony a za práci si účtoval nehorázné sumy .Ale hlavní věc byla, že Xavir si jeho společnost opravdu užíval.

„Ten pičus zmagořil už pěkně dávno,“ odsekl Jedral .„Všech- ny nás to tady čeká, dřív nebo pozdějc.“ Byl to divoce vyhlížející plešoun a rád o sobě prohlašoval, že zabil svoje vlastní rodiče, jen aby po nich mohl dědit .Problém byl v tom, že byl notorickým lhářem a historka o tom, za co ho do Brány vlastně zavřeli, se neustále měnila a nabobtnávala .Na druhou stranu hlídal svému šéfovi záda a několikrát mu i zachránil život, což Xavirovi stačilo.

Ostatní se chmurně zasmáli, ale pak zmlkli a místností se nějakou dobu nesly jen zvuky větru točícího se v křivolakých chodbách.

Pak se Xavir najednou posadil .„Pokud opravdu věříš, že jsem zešílel, tak tě můj další návrh asi moc nepřekvapí...“

36


Jarratox

Špačci kroužili po nebi sem a tam a pak se shlukli, takže jejich hejno proti modré obloze najednou připomínalo hlavu s kápí staženou hluboko do čela .Obličej se zdál patřit staré ošklivé babici, která se rozhlížela po kraji .Vydrželo to jen pár okamžiků, než se ptáci zase rozlétli na všechny strany.

Elysia celé představení podmračeně sledovala z okna své ložnice a přemýšlela, jestli to byla náhoda, nebo nějaké znamení .Občas měla pocit, že ve věcech hledá víc, než co doopravdy jsou .Ale co kdyby...?

Sklopila pohled níž a mezerou mezi dvěma kamennými věžičkami se zahleděla směrem k prázdnotě, která ohraničovala celý jejich ostrov .O dvě stě stop dál, za bezednou propastí, byla opět pevná země, ale dostat se na ni bylo možné jen po jednom ze tří kamenných mostů .Nebo pomocí levitace, pokud jste ji ovládali .To ovšem nebyl její případ .Tyhle věci se učily až na samém závěru vzdělávacího procesu mladých čarodějek.

Paprsky podvečerního slunce se odrážely od lesklých drahokamů, kterými byl útes posetý .Byly to čarokameny, unikátní zdroj magické moci .Vyskytovaly se v mnoha různých barvách a každá se hodila na jiná kouzla .Jejich těžbu měly na starosti mladší dívky, které se k nim spouštěly na magií zabezpečených lanech.

37


Dokonalou modř oblohy toho dne hyzdilo jen pár malých mráčků .Travnaté kopce, jejichž hladkost tu a tam narušovala skupinka dubů nebo malá stavení, se koupaly ve sluneční záři. Směrem na západ se táhla horská úbočí zarostlá hustými lesy. V noci z nich bylo občas slyšet praskání uvolněné magie, ale jakmile vyšlo slunce, všechny stopy po jejím původu vždycky zmizely.

Prkna v podlaze před jejím pokojem zavrzala pod něčími kroky a o okamžik později se ozvalo klepání na dveře.

„Je čas na další lekci.“ Byla to Yvindris, jedna z vychovatelek.

Elysia měla po náladě .Doufala, že ji dnes bude učit Birgitta . Její hodiny si dokázala užít, na rozdíl od všech ostatních.

S povzdechem si oblékla prostou hnědou halenu, kterou nosívaly všechny novicky .Ještě se zastavila před zrcadlem a zkontrolovala si vlasy, jestli je má patřičně stažené do drdolu na pravé straně hlavy, jak se od ní očekávalo .Pak prokličkovala mezi hromadami svitků a knih, které se válely všude po podlaze, a zamířila na další nudnou a zbytečnou lekci. Mladá novicka v hnědé a stará učitelka v modrém plášti tiše kráčely chodbou .Yvindris trochu kulhala .Mohla za to neutuchající bolest v její levé noze, o čemž ještě před chvílí Elysii obšírně vyprávěla .Dívce přišlo, že zdraví je nejoblíbenější téma hovoru mezi staršími vychovatelkami .Bylo to příšerné . I řeči o magii byly občas neskutečně nudné, ale tohle? To byla úplně jiná liga .Právě proto se už dávno rozhodla trénovat spíš fyzicky zaměřená umění .Představa, že by jednou měla dopadnou jako Yvindris, ji děsila.

Jak šly prastarou kamennou chodbou, tu a tam k nim ze skrytých výklenků dolehly ženské hlasy .Modlily se nebo četly magické knihy .Takhle se zajišEovalo, že se tradice a vědomosti

38


předají z jedné generace sester na druhou .Učení se z knih ale Elysia nenáviděla ze všeho nejvíc .Kdyby si mohla vybrat, strávila by celé dny v lesích pod vedením Birgitty .Tyhle její sklony ale postupně vedly k tomu, že si o ní většina starších sester začala myslet, že je hloupá.

Konečně obě ženy došly na velké nádvoří, které z velké části zabírala krásná zahrada s fontánou .Různě barevné květiny, vysoké sotva pár palců, tu rostly vysázené do složitých vzorů. Cestičky lemovaly sochy předchozích matriarch a vnější zdi byly hustě porostlé břečEanem .Na jejich vrcholcích hřadovaly krákající vrány .Kamenné lavičky v zahradě obsadily tři mladé ženy a tiše studovaly svitky, které si s sebou přinesly .Když kolem nich prošly obě nově příchozí, zvedly dvě z nich oči, a když si všimly Elysie, pohrdavě se ušklíbly .Ani na tom nebylo nic překvapivého .Vždycky měla problémy najít si přátele, dokonce i mezi hnědě oděnými novickami ve svém věku.

Jedna z rostlin najednou obrátila svůj černý květ směrem k Elysii, a jak šla kolem, otáčela se za ní .Sledovala ji .Přesněji řečeno, stará vychovatelka ji použila, aby se na svoji žačku podívala z jiného úhlu .Přesně proto dívka do zahrady tak nerada chodila .Vždycky ji tady někdo více či méně skrytě pozoroval.

Yvindris se zastavila u fontány .I přes svůj věk byla jen nepatrně menší než Elysia, která byla ve svých sedmnácti letech vyšší než všechny její spolužačky .To byl další důvod, proč si připadala tak odlišná .Vymykala se, a to duševně i fyzicky .

Yvindrisin bledý, vrásčitý obličej byl utopený ve stínu sytě modré kápě, kterou měla staženou hluboko do tváře .Mělo to svůj důvod .Jedno z jejích očí bylo nahrazené červeným čarokamenem a Elysia vůbec netušila, jaké zvláštní schopnosti jí ta věc poskytuje.

Stařena chvíli zamyšleně stála, pak se ale otočila ke své žačce

39


a podala jí modrý čarokámen, který až do teT ukrývala v rukávu .Pak beze slova ukázala svým pokrouceným prstem na fontánu .„Chci, abys tuhle věc použila a s její pomocí zastavila vodu .Nic jiného, jen ji zastavila .Uvidíme, jestli si vůbec pamatuješ, co jsme se učily včera.“

Elysia si povzdechla, postavila se na kamenný okraj a zahleděla se na zčeřenou hladinu nádrže .Asi dvě stopy od ní, v samém středu fontány, koukala z vody kamenná ryba a z pusy jí stříkal vodotrysk .Kromě hlasu její učitelky a občasného zakrákání odshora byl zvuk zurčící vody to jediné, co bylo v zahradě slyšet.

Pevně stiskla modrý kámen v pravé ruce a náhle ji překvapila jeho hmotnost a tvrdost .Přinutila se na to nemyslet a zklidnila dech.

Yvindris ji nakoukla přes rameno .„Doufám, že si pamatuješ správná slova,“ zasyčela jí do ucha .Z hlasu jí čišela nepokrytá škodolibost .„Už dvakrát jsi to nezvládla .Už dvakrát jsi selhala . Tvoje pověst neschopné čarodějnice tě dostane do chudého klanu, až přijde čas přidělování .A ten přijde již brzy, velmi brzy .Věř mi, chudý klan není dobré místo pro žádnou z nás . Vím to až moc dobře, děvenko.“

Protože až tvoje služba skončí, vrátíš se zpátky sem jako stará, jednooká babizna? chtělo se Elysii odseknout .Bylo totiž pravidlem, že ty méně schopné sestry se vracely zpátky do Jarratoxu, aby tu pracovaly jako vychovatelky mladší generace.

Elysia pevně stiskla kámen v dlani a zamumlala zaříkadlo v dávném jazyce pocházejícím ještě ze Čtvrtého věku .Ze všech sil se snažila vzpomenout si na správnou výslovnost jazyka, který se nepoužíval nikde na světě než tady .Usilovně pátrala ve své mysli po vzpomínkách, co a jak má říct, zatímco jí stará sestra dál funěla za krk .Pak se jí najednou začalo tělem šířit teplo a na hrudníku ucítila příšerný tlak...

40


„Dvě slova byla špatně,“ vyštěkla najednou Yvindris .„Sou- hlásky vyslovuj měkčeji a nepolykej koncovky.“

Voda ve fontáně zatím začala bublat .A pořád víc a víc .Po chvilce už z její hladiny stoupala horká pára a kamenná ryba se divoce roztřásla.

Yvindris položila dívce ruku na rameno a naznačila jí, aby zmlkla.

Elysia poslechla .Najednou se cítila podivně slabá a roztřásla se jí kolena.

„Jsi moc vzteklá,“ ušklíbla se Yvindris kysele.

Fakt překvapení, když do mě pořád takhle reješ, ty stará krávo.

Neznatelně pokrčila rameny, vrazila učitelce modrý kámen do ruky a otočila se k fontáně zády .Připadalo jí, jako by se právě probudila ze sna.

Dívky v parku rychle sklopily oči a snažily se zamaskovat, jak moc je její selhání pobavilo.

„Proč nezvládneš ani to, co by pro sestru tvojí úrovně mělo být snadným, samozřejmým úkolem?“ Yvindris nevypadala ani rozzlobeně, ani soucitně .Mluvila tím neosobním, neutrálním tónem, jaký na Elysii používaly všechny učitelky .Všechny až na Birgittu.

„Možná jsem prostě neschopná,“ odsekla Elysia, „a budu pro Sesterstvo zklamáním .Smůla .“

„Nejsi věštkyně, abys něco takového mohla předpovědět,“ povytáhla Yvindris obočí .„Nicméně i tobě musí být jasné, že matriarcha nad tebou nedrží ochrannou ruku pro nic za nic. Tvým problémem není nedostatek schopností nebo moci, to ani náhodou .Máš velký potenciál .Problém je v tvém přístupu . Nenalézáš smysl v tom, co tu děláme a co se tu učíme. Je ti jedno, že něco neděláš dobře.“

Dívka si povzdechla .„Máme snad bez otázek přijímat vše,

41


co nám někdo naservíruje před nos? Není svět jen iluzí? To je přece to, co nás tady pořád učíte .To jsou slova napsaná nad vstupem na Zapomenuté nádvoří.“

„Sesterstvu můžeš věřit,“ pokračovala Yvindris .„Jsme děti země .Jsme součástí přediva, které drží tento svět pohromadě . Iluze nad námi nemají moc.“

Elysia se dívala na ohlazené kameny pod svýma nohama. Pokud by měla nějaké otázky, místo odpovědí by přišly jen další lekce .Jako vždycky .Tuhle skutečnost odhalila už dávno, stejně jako to, že nejlepší, co může udělat, je na nic se neptat. Raději si svoje odpovědi najde sama, později.

Nečekaný zvuk ji přiměl vzhlédnout .Na vzdálené straně nádvoří se prudce rozlétly dveře a silou narazily do kamenné zdi .Vyhrnul se z nich tucet postav oblečených do jasně žlutých plášEů a rychle mířil do jiné části hradu .Starší sestry se tu často pohybovaly ve skupinkách, ale Elysia ještě nikdy neviděla, že by přitom tak spěchaly.

„Vypadáš ustaraně,“ všimla si najednou, když se podívala na Yvindris.

„Protože jsem, dítě.“

Dítě? Je mi přece sedmnáct! Pak nemám být tak vzteklá, když mě tu pořád máte za malý děcko.

„Ale kvůli čemu?“ odpověděla nahlas.

„Kvůli naší budoucnosti .Kvůli budoucnosti celého světa .“

„Budoucnost se nikdy nestane dneškem,“ odpověděla jí Elysia citátem mystika Faraclyse z Osmého věku.

„Vidím, že něco ses tu přece jen naučila,“ přikývla stařena nepřítomně.

Pak se najednou ozval jasný hlas zvonu, zvuk, který Elysia ještě nikdy neslyšela.

„Musím jít,“ vyštěkla na ni najednou učitelka .„Ty se vraE do svojí ložnice.“

42


Pak si vykasala sukni nad kolena a rozběhla se pryč .Dívka

po očku mrkla na zbylé dívky .Už se nesmály .A ty divné sle

dovací květiny měly všechny do jedné skloněné květy a nehý

baly se.

43


Temný dvůr

Muži si spolu tiše šeptali v temných zákoutích a předávali si informace .Zprávy se šířily .Netrvalo dlouho a schůzka mezi oběma vůdci gangů byla domluvená.

O dva dny později stáli proti sobě v odlehlé části pevnosti Valderon, vůdce Spoutaných, a Xavir .Široko daleko nebylo kromě nich ani živáčka .Strážní tohle setkání umožnili výměnou za byliny, které do Pekelné brány propašoval Landril .Pak se sami uklidili bokem a neprojevili ani nejmenší snahu na oba muže dohlédnout .Možná prostě doufali, že se ti dva zabijí navzájem.

„Co po mně kurva chceš, chlape?“ zavrčel Valderon na uvítanou .Odmítal Xavira oslovovat jako Pekelného krále – slovo král pro něj mělo příliš negativní význam, než aby ho použil.

„Gallus praštil Davlora do obličeje,“ pokrčil Xavir rameny. „Tylos to dosvědčí.“

„Pokud to říká ten černej, budu ti věřit,“ povzdechl si Valderon .Oči se mu leskly napětím .Byl to urostlý muž, vysoký a se širokými rameny, která ani roky strávené ve vězení neohnuly .Vlasy měl pořád ještě černé, bez šedin .„Jenže co z toho? Tak se chlapi trochu poškorpili, no .To jsi mě sem zavolal jen kvůli tomuhle?“

44


„Ne.“

Xavir bedlivě sledoval každý Valderonův pohyb .Když se spolu setkali naposledy, bylo to nahoře na nádvoří .Oba s sebou měli svoje muže a navíc na ně dával pozor nezanedbatelný počet strážných, kteří na ně mířili luky z ochozů.

„Tak co sakra chceš?“ poškrábal se Valderon na rozcuchané hlavě.

„Ukončit tohle všechno,“ povzdechl si Xavir .„Skončit se vším tím nesmyslným válčením a oplácením .Jednou provždy . Přestat bojovat pro nic a začít bojovat za něco.“

Valderon se rychle zvedl a protáhl se, až mu v zádech zapraskalo.

„V klidu, prosím tě,“ mávl Xavir rukou .Dával si přitom pozor, aby žádný jeho pohyb nevypadal jako hrozba nebo jako výzva .Nechtěl svému protějšku dát nejmenší záminku začít bojovat .„Nepřišel jsem, abych bojoval s tebou.“

„Tak jak si to teda jako představuješ? Vyklop to.“

„Jsi tady spokojený?“

„A to má znamenat zase kurva co?“ zamračil se Valderon.

„Je tohle to, cos od života chtěl? Nevím sice, jakou jsi měl hodnost, ale jsem si celkem jistej, žes byl u armády .Nemám tušení, cos komu provedl nebo komu jsi stoupl na palec, že tě sem zavřeli, ale je tohle to, co od života chceš? Jsi p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist