načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikdy neumírej sama - Lisa Jackson

Nikdy neumírej sama

Elektronická kniha: Nikdy neumírej sama
Autor:

Zoe a Chloe Denningovy vyrazily na oslavu svých jednadvacátých narozenin, ale návrat domů se šeredně zvrhl. Za své další oběti si je totiž vybral muž, který vraždí zásadně dvojčata ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Never die alone ... přeložila Marie Čermáková-Frydrychová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8191-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Krimithriller z autorčiny série s detektivem Rickem Bentzem, který tentokrát půjde po stopě zvrácenému vrahovi dvojčat. Zoe a Chloe Denningovy vyrazily na oslavu jednadvacátých narozenin, ale návrat domů se šeredně zvrhl. Za své další oběti si je totiž vybral muž, který vraždí zásadně dvojčata a své činy plánuje se zvrácenou pečlivostí. Namísto vstupu do dospělosti dívky čeká jen utrpení. Pro Briannu Haywardovou je zmizení sester nepochybným znamením, že Vrah 21 se přesunul do New Orleans. Jak ale přesvědčit policii, že z rituálních vražd dvojčat obvinila nesprávného člověka? Proč nikdo nechce pochopit, že dokud skutečný pachatel běhá na svobodě, jsou v ohrožení další životy? Zoufalá Brianna osloví novináře Jasona Bridgese a ten jí přislíbí pomoc, protože tento příběh by se mohl stát odrazovým můstkem jeho další kariéry. Ani detektiv Rick Bentz nebyl nikdy úplně přesvědčen o tom, že za mřížemi sedí opravdu Vrah 21. Nyní jako by se jeho pochybnosti začaly naplňovat - a navíc je docela dobře možné, že se tento obávaný zabiják přesunul do jeho policejního rajónu. Dostane se mu na stopu dřív, než neznámý šílenec uskuteční svůj plán: spojit Zoe a Chloe navždy poutem smrti?

Popis nakladatele

Zoe a Chloe Denningovy vyrazily na oslavu svých jednadvacátých narozenin, ale návrat domů se šeredně zvrhl. Za své další oběti si je totiž vybral muž, který vraždí zásadně dvojčata a své činy plánuje se zvrácenou pečlivostí. Namísto vstupu do dospělosti tak dívky čeká jen utrpení.
Pro Briannu Haywardovou je zmizení sester Denningových nepochybným znamením, že Vrah 21 se přesunul do New Orleans. Jak ale přesvědčit policii, že z rituálních vražd dvojčat obvinila nesprávného člověka? Proč nikdo nechce pochopit, že dokud skutečný pachatel běhá na svobodě, jsou v ohrožení další životy? Zoufalá Brianna osloví novináře Jasona Bridgese, a ten jí přislíbí pomoc, protože tento příběh by se mohl stát odrazovým můstkem jeho další kariéry.
Ani detektiv Rick Bentz nebyl nikdy úplně přesvědčen o tom, že za mřížemi sedí opravdu Vrah 21. Nyní jako by se jeho pochybnosti začaly naplňovat – a navíc je docela dobře možné, že se tento obávaný zabiják přesunul do jeho policejního rajónu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2015 by Lisa Jackson LLC

Translation © 2016 by Marie Čermáková-Frydrychová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu NEVER DIE ALONE,

vydaného nakladatelstvím Mulholland Books, Londýn 2015,

přeložila Marie Čermáková-Frydrychová

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v prosinci 2016

ISBN 978-80-7498-192-0


1. kapitola

Kap.

Kap.

Kap.

Zvuk neustával, byl téměř rytmický, kapky padaly jedna za druhou a...

Zoe prudce otevřela oči.

Zamrkala.

Co je to sakra za zvuk a... ježíšikriste, kde vlastně je?

Přimhouřila oči a  snažila se v  přítmí rozkoukat. Bože, opravdu leží nahá na  nějakém tvrdém studeném lehátku? Ne, to nemůže být pravda! Urputně přemýšlela, až jí tepalo v  hlavě, chtěla odhalit, jestli sní či bdí, má strašlivou noční můru, nebo je všechno ještě horší a jde o nechutný žert?

Konečně jsou s  Chloe plnoleté, a  protože dostaly darem mírně zfalšované průkazy totožnosti, mohla narozeninová oslava začít dávno před půlnocí, tudíž do sebe lily jeden drink za druhým, smály se, klábosily, užívaly si. Hlavou se jí bolestně rozvířil kolotoč vzpomínek na neony a ruchBourbon Street, koktejly – hlavně sladký neworleanský hurikán

5


LISA JACKSON

6

s  rumem, podávaný ve  speciální sklence, ale také margarity v obrovských kbelících, barevné želé s alkoholem a... Při

vzpomínce na to, co všechno vypila, se jí zvedl žaludek. Lila

to do  sebe jen proto, aby dokázala, že je oficiálně dospělá

a smí si konečně dát skleničku. Teď ale měla pocit, jako by jí

upevnili hlavu do svěráku a neustále ho utahovali.

Ještě že už nezvrací. Vzpomínala si, jak dávila a  svět se kolem ní točil v divokých bláznivých barvách, než... než... co vlastně?

Hodil jí snad někdo něco do pití? V průběhu šťastnéhodinky kupovaly na  baru dvě za  cenu jednoho. Chtěl ji snad někdo zdrogovat? Vystřelil si z ní některý z jejích kamarádů a jako narozeninový žertík ji zatáhl sem, svlékl a nechal ležet na studené kamenné podlaze nebo co to je? A Chloe? Kde je sakra její sestra-dvojče?

Ani za  nic si nedokázala aspoň trochu zřetelně vybavit posledních pár hodin.

Jenže je prostě tady.

Potmě.

Svlečená donaha.

Ruce svázané za zády.

Leží v  jakési tmavé místnosti páchnoucí vlhkostí a hlínou, jako by byla pohřbená zaživa. Její postelí je studenátvrdá betonová deska. Trochu se zavrtěla a do krku se jí zarylo cosi drsného, odřelo jí to kůži.

Co to kruci je?

Usilovně se snažila zvednout ruku, aby tlak uvolnila, ale stačil sebenepatrnější pohyb, a cosi, co měla utažené kolem hrdla, se jí zařízlo do kůže. Má snad přes hlavu přehozenou smyčku? Prokristapána, co se stalo?

nikdy neumírej sama

7

Vmžiku vystřízlivěla.

Je v průšvihu. V pořádným průšvihu.

Pokud jde o žertík, je pěkně úchylný. Nebezpečný. Pokud ne... při tom pomyšlení se zachvěla. S  vypětím všech sil se pokoušela pohnout, ale zjistila, že má ruce pevně spoutané za zády a stejným hrubým provazem propojené se smyčkou.

Do prdele! Byla celá prochladlá a třásla se, snažila sepohnout, ale pak pokusy vzdala, protože po celém obvodu krku cítila palčivou bolest. Když zvedla rameno k  odřenině na hrdle, způsobila si jinou – pouta se jí zařízla do kotníků.Uvědomila si, že má ruce připoutané za zády k nohám.

Svázaná do kozelce a ke všemu nahá. Skvělé.

„Hodně štěěstíí, zdraavíí...“

Leknutím málem vylítla z  kůže. Kdosi za  ní se zvláštní nelidskou monotónností ochraptěle prozpěvoval: „Hodně štěěstíí, zdraavíí...“

To je snad zlý sen! Noční můra. Prudce otočila hlavu a  zahlédla ho – obrovského svalnatého chlapa u  jakéhosi ponku, dočista nahého až na  černou řeznickou zástěru. Chlu paté ruce, chlupatý zadek i nohy. Jasně viděla jeho býčí šíji, protože na něj zepředu svítila lampička na baterky, která se používá na půdách, ve skříních nebo ve sklepích, kdenejsou elektrické rozvody ani denní světlo. Hned za  ponkem visely na zdi hodiny a hlasitě tikaly.

Podle vlhkého pachu zatuchliny měla podezření, že je kdesi pod zemí, že ji tenhle obr, který vypadal jako útočník v americkém fotbalu, drží v zajetí, ačkoli si na okolnostiúnosu nepamatovala. Snažila se pohnout, ale byla pevněpřipoutaná k nějakému kruhu zabetonovanému do podlahy. Znovu zamrkala, v hlavě se jí po přívalu adrenalinu poněkudvyjasLISA JACKSON

8

nilo – vyplavoval se jí náhle do krve – a zadívala se na stěnu.

Zřejmě také z cementu nebo betonu. Byly na ní temnéstékající skvrny. Doufala, že jde o rez.

Prosím, ať to není krev.

Chtělo se jí ječet, ale ovládla se a nevydala ani hlásku.Instinktivně si uvědomovala, že bude nejlepší nechat hov domnění, že je pořád v bezvědomí, strnulá ve schoulenépoloze. Něco tam dělal. Ježíšikriste, co to je? Odřezával proužky rudé stuhy, znovu a znovu je odměřoval a pak stříhal nakratší kousky. Zvuk jeho děsivého zpěvu jí naháněl strach –a nejen to. Slyšela cosi dalšího.

Kňourání.

Tiché, strašlivé vzlyky byly poněkud tlumené, jako by se ten někdo, kdo je vydával, snažil potlačit pláč.

Že by nějaké zvíře?

Ne.

Jiný člověk.

Takže Zoe není sama. Únosce má dalšího zajatce.

Sevřelo se jí srdce.

Chloe. Její sestra-dvojče. V záblesku vzpomínek Zoenajednou poznala hlas Chloe, tiché vzlyky, které slýchala jako malá, pokaždé když se sestra bála nebo ji rodiče potrestali nebo cokoli jiného. Chloe vždycky bývala z dvojčatDenningových ta slabší, větší citlivka. Právě Chloe pořádala pohřby pro jejich domácí mazlíčky nebo utíkala do svého pokojíčku v patře, když se rodiče hádali, a její kroky se rozléhaly nadřevěném schodišti. Chloe dokázala celé hodiny klečet sezavřenýma očima a sepjatýma rukama a modlit se, aby senesoulad v rodině srovnal a pánbůh nějak jejich rozhádané rodiče usmířil a zabránil jim v rozvodu.

nikdy neumírej sama

9

„Měla bys to někdy zkusit,“ nabádala své o  pár minut starší dvojče. „I malá modlitbička dokáže vyřešit velkýproblém.“

Nebo také ne. Máma s  tátou se rozešli a  máma se s  tím nikdy nevyrovnala.

Zoe jen doufala, že se Chloe teď také modlí a její údajné napojení na milosrdného pánaboha jim oběma zajistírychlou spásu, protože Zoe si uvědomila – když se trochuvzpamatovala –, že situace je daleko zoufalejší, než si vůbecpřiouštěla. Žádný studentský žertík. Žádný omyl. Tenhle obrovský magor je něčím omámil a obě unesl.

Jenže jak?

Na zlomek vteřiny se jí zdálo, že si na všechno vzpomíná. V  kaleidoskopu zpřetrhaných obrazů se jí v  hlavě skládaly útržky jejich únosu.

Hlas za ní šeptal její jméno a slyšela ho i přes šumpočetného davu. „Tvoje sestra,“ říkal a  slova k  ní doléhala i  přes pouliční ruch a hlasy chodců. „Něco se jí stalo.“

„Cože?“ Zoe se otočila a rozhlížela se po Chloe. Kdesakra je? Přece ji měla pořád vedle sebe... no ne? Pak ucítila os trou bolest, nejdřív jí připadala jako včelí píchnutí, paksilnější, protože jí do krku asi zabodl injekční stříkačku.V setině vteřiny zpanikařila, hledala sestru mezi tvářemi lidí na ulici, doufala, že zahlédne buď Chloe, policistu, neboněkoho, kdo by ji nepovažoval jen za mírně podnapilou dívenku. Zakopla, padala, pokoušela se křičet, ale ze rtů jí splynulo jen kňučivé sténání. V  pádu ji však kdosi zachytil. Světla nočního New Orleansu kolem ní vířila, kakofonie zvuků ulice se ztišovala, slyšela, jak jí kdosi šeptá do ucha „hodně štěstí, zdraví“, a pak ztratila vědomí.

LISA JACKSON

10

Ježíšikriste, určitě ji i  Chloe unesl tenhle šílenec a  nějak je dostal sem, ať už jsou kdekoli. Chloe teď vzlykala hlasitěji.

Přestal si prozpěvovat a  významně pohlédl na  hodiny. „Drž už kurva hubu,“ okřikl ji ochraptělým hlasema odvrátil se od Zoe k protějšímu koutu tmavé místnosti.

Vzlyky na chvilku ustaly. „Pusťte mě,“ žadonilaroztřeseným hláskem Chloe. Zoe se málem zastavilo srdce. Tohle ne, pomyslela si zoufale. Ach, Chloe, hlavně ho nerozčiluj.

Jenže Chloe její telepatickou výzvu nevnímala.

„Já... nevím, co chcete ani kdo jste, ale prosím, pusťte mě.“

„Říkal jsem, drž, kurva, hubu.“ Tentokrát ta slova pronesl hrubě a zvláštně přísně, jako by vztekle stiskl rty.

Panebože, tohle není vůbec dobré! Ani trochu!

„Ale...“

„Pro boha živého!“ Prudce cosi popadl z pracovníhostolu. Ssssst! Následovalo cinknutí. „Na tohle nemám čas!“

Cože?

Rychle zvedl ruku a na stěně se objevil jeho hrozivý stín. Zdálo se, že v  sevřené pěsti drží svíjejícího se hada a  třese s ním.

Chloe zapištěla strachy.

Pásek, uvědomila si Zoe.

Švihl zápěstím a kožený popruh zasyčel vzduchem.

Chloe vykřikla a Zoe měla co dělat, aby zdusila výkřik.

Přestaň, Chloe. Nenasírej ho! Použij hlavu!

„Myslím to vážně!“ hřímal a  hlasitě práskl opaskem do vzduchu – zřejmě poblíž místa, kde byla Chloe připoutaná k  protější stěně. Všechny kouty se sice utápěly ve  tmě, ale Zoe byla přesvědčená, že je sestra také svázaná.

nikdy neumírej sama

11

Hajzl!

Zoe měla co dělat, aby ani nemukla, ale nechtěla zkazit svou hru a dát najevo, že se probrala a v hlavě se jírozbřesklo. Nejraději by na Chloe křikla, aby ji varovala a uklidnila, ale raději se kousla do jazyka. Instinktivně si uvědomovala, že nejlepší bude zůstat zticha a ukolébat toho úchylak přesvědčení, že je pořád omámená a v bezvědomí, tudížnepředstavuje hrozbu. Ať se ten idiot soustředí na  svou práci, bez ohledu na to, o co mu jde, aby Zoe měla dost času zosnovat plán, jak je z téhle příšerné situace dostat.

Téměř nehlučně se znovu pokusila spoutanýma rukama pohnout, ale odměnou jí byla jen smyčka pevněji zarytá do krku.

Kruci!

Chloe zase prosila, ale její žadonění muže rozlítilo ještě víc. Ten chlap byl jednoznačně magor. Vždyť kdo jiný by mohl unést na ulici plné lidí dvě dívky, omámit je drogami a pak je mučit? Jedině totální blázen. Jeho popudlivost jasně naznačovala, jak je labilní. Nebezpečný. Když je Zoe takto spoutaná, má jedinou zbraň: svůj rozum.

Do háje!

Jakmile Chloe umlčel, vrátil se ten polonahý zmetekk falešnému pobrukování. Ještě nikdy jí nezněla tahlenarozeninová písnička jako pohřební žalozpěv. Což byl bezpochyby jeho záměr. Zoe si tím byla jistá – i když se jí svíralo srdce. Rozhodně nešlo o nějaký ulítlý žertík.

„Hodně štěstí, dvojčátka,“ skřehotal děsivým skřípavým hlasem, pořád se soustředil na  svou činnost a  ani jedinkrát nepohlédl jejím směrem.

Vý b or n ě.

LISA JACKSON

12

„Hodně štěěstí, zdraavííí!“

Zvedal se jí žaludek. V ústech cítila zvratky, ale snažila se nevolnost překonat.

Začal znovu, opakoval popěvek pořád dokola, jako by se na staré zlověstné desce zadrhla jehla. Nechtělo se jí anipomyslet na to, co se stane, až dozpívá. Protože to věděla. Stejně jistě jako to, že dneska má jednadvacáté narozeniny. A že ji ten chlap chce zabít. Ji i její sestru. Ten odporný úchylák jen vyčkává, až nastane správná chvíle.

Tak to teda ne! Ani omylem!

„Víš, kolik je?“ ozval se z  ložnice tiše Oliviin hlas a  Rick Bentz usazený za  pracovním stolem, kde trčel už dvě hodiny, zkontroloval přesný čas. „Něco po půlnoci,“pokračovala ospale a  on si ji představil v  posteli, s  kudrnatými vlasy rozhozenými na polštáři a pootevřenýma očima. „Pojď spát, zlato.“

Bentz zaťal zuby. Má pravdu. Digitální číslice na jehohodinkách ukazovaly 12:14. Kruci, půlnoc fakt minula. Nic si nepřál víc než shodit šaty i každodenní starosti a uvelebit se s Olivií v posteli. Maličká osmiměsíční Ginny spala a jejich stárnoucí pes byl stočený do  klubíčka a  tiše pochrupoval. Sakra, papoušek také ani nepípl.

Hrůza! Jenže se zatím zvednout nemůže.

Pouštěl si přímo z počítače rozhlasový pořadpsycholožky Samanthy Wheelerové, které volali osamělí lidé. Vnímal jejich hlasy jako tichý šum. Doktorka Sam, jak si říkala,udílela ve  svém pořadu nazvaném Půlnoční zpověď nejrůznější rady.

Bentz poslouchal.

nikdy neumírej sama

13

Zatím se mu zdálo, že jsou všichni volající v  pohodě – obyčejní osamělí nebo zmatení lidé, kteří hledají vlídnéslovo a pomoc. Jenže to tak vždycky nebývalo. Před mnoha lety, ještě než se provdala, zaujala doktorka Sam sadistickéhosériového vraha, vyšinutého člověka, který se neváhal převlékat za kněze a v přestrojení za svatého muže páchal ohavné činy. Hlavním cílem však byla ona, její život nakonec visel na vlásku a jen taktak unikla smrti.

Bentz vytáhl z kartonu láhev piva, které si koupil cestou z  práce. Jen maličko zaváhal, ale pak láhev bez výčitek otevřel a  veškeré myšlenky na  dny, týdny a  léta střízlivosti šly stranou. Vyhodil uzávěr a  v  kartonu u  svých nohou letmo za hlédl ještě dalších pět zbývajících láhví.

Nebyl unavený.

„Ricku?“ zavolala zase Olivie, a tentokrát zněla poněkud probuzeněji.

Noční tmu narušovalo v  celém domě jediné světlo – z jeho monitoru. Upřeně zíral na nehybný rámeček s videem a příjemný uklidňující hlas doktorky Sam byl jako pohlazení, protože na videu byl záběr se zcela opačnou atmosférou –šedivá vězeňská cela. „Za chviličku jsem tam,“ otočil hlavu, aby se jeho hlas nesl zhruba směrem k ložnici, a vzápětí sedlouze napil chladivého moku. Hotový balzám! Studené pivo mu příjemně protékalo hrdlem.

Znovu se začal věnovat monitoru a video si pustil. Záběr z vězeňské bezpečnostní kamery se snad po milióntérozpohyboval. Možná tentokrát přijde na  něco důležitého. Najde vodítko. Bože, kéž by! Ve  dnech, které od  vraždy ve  vězení uplynuly, jím doslova cloumal nevěřícný vztek. To snad není možné!

LISA JACKSON

14

„Nemůžeš ho přinutit, aby tě miloval,“ hovořilamelodickým hlasem doktorka Sam. „Ale můžeš milovat sebe sama,“ radila. Omílala stejné psychobláboly, kterými lidi krmila už léta.

„Ale on se mi zaslíbil,“ namítala žena, vlastně spíšdospívající dívka, jak odhadoval Bentz. „Nathan mě ujistil, žebudeme navždycky spolu, a  pak... pak...“ Hlasitě popotáhla. „Viděla jsem jeho fotku s Rachel. Víte, prostě... bylo to naInstagramu a všichni mi pak psali a divili se, co se jakos Nathanem děje.“

„Chápu, ale ty Nathana nemůžeš pořád kontrolovat,“nabádala ji doktorka Sam. „Kontrolu můžeš mít jen sama nad sebou.“

Bentz poslouchal na půl ucha. Dívčiny potíže s přítelem ho netrápily. Chtěl si jen vyslechnout všechny, kteřído rozhlasového pořadu zavolají. I  když ho producent Půlnoční zpovědi ujistil, že se telefonáty nahrávají a monitorují, člověk nemohl důvěřovat noční službě, že rozpozná psychopata.

Jeho psychopata. Bentz viděl to zatracené video odvězeňské služby už tolikrát, jako by ho měl nahrané na nekonečné smyčce přímo v hlavě.

Sledoval známý záběr vězeňské cely. Její obyvatelka sedí na  okraji kavalce. Do  cely vstoupí kněz. Na  sutaně je vidět stín mříží z okénka. Vězeňkyně nedočkavě vzhlédne,protože se chce vyzpovídat služebníkovi božímu, který stojí zády ke  kameře. Kněz přistoupí k  odsouzené, žena sklopí hlavu v modlitbě, patrně doufá v rozhřešení nebo něco takového. Vypadá to, jako by ženě cosi tiše říkal, najednou k ní jediným rychlým jistým pohybem natáhne ruku, jako by jí žehnal, ale namísto toho jí bleskově a odborně zlomí vaz.

nikdy neumírej sama

15

Žena rychle ochabne a Bentz si opakovaně všímá, že kněz výjimečně nepoužil svůj klasický růženec s korálkyvybroušenými do  ostrých hran. Tentokrát je jeho zločin natočený kamerou, jeho osobu dost pravděpodobně sledujína monitoru v  bezpečnostní centrále věznice, tudíž nemohl riskovat svou typickou, avšak pomalejší metodu usmrcení. Stráže by k němu doběhly dřív, než by dílo dokonal. Namísto toho, aby ji uškrtil růžencem z ostrých skleněných kuličeknavlečených na  struně, zvolil zlomení vazu a  následně jí nechal mezi prsty viset jiný růženec. Krvavě rudé korálky se blýskaly, on vzhlédl ke kameře nade dveřmi, o níž zjevně věděl, vítězoslavně se usmál a ukázal svůj obličej.

Bentzovi se zvedl žaludek.

Ten úchylný psychopat se zaculil do  kamery a  vzápětí z cely zmizel.

Bentz zaťal zuby.

Otec John je zpátky.

2. kapitola

Zoe se kousala do rtu a snažila se vymyslet, jakýmzpůsobem se z téhle pasti dostat. A zachránit nějak i Chloe. Musí na to přijít. Ale nejdřív je potřeba odsud zdrhnout.

Po  celou dobu, co ten magor cosi vyráběl u  ponku, tichoučce zápasila s  pouty na  zápěstích a  kotnících. Musí se pořádně snažit. A  utéct i  se sestrou. Nikdy by Chloe nenechala na holičkách. To ne.

Znovu se pokusila přitáhnout ruku k  břichu. Provaz se napínal, a  tak toho nechala. Takhle to nepůjde. Mysli, Zoe, mysli. Musí existovat způsob, jak z toho ven.

Opět se zkusila pohnout. A drsná smyčka se jí opět zaryla do krku.

Kruci!

Slyšela, jak Chloe pláče. Hodně tiše. Zoe si dávala pozor, aby nevyrušila toho cvoka v práci, a tak nespouštěla oči z jeho obrovského těla a stínů, které vrhal na zeď. Zkusila to znovu. Tentokrát udělala trochu nelogický pohyb – přitiskla zápěstí k nahým zádům a zvedala ruku co nejvýšk ramenikdy neumírej sama

17

nům. Díky tomu se mohla hýbat víc, jakkoli to byloneohrabané. Na střední chodila na gymnastiku a uchovala sineobyčejnou pružnost kloubů – její únosce nemohl tušit, že má tak

ohebná ramena, lokty i prsty.

Stejně to bylo náročné. Nicméně když si trochuvykroutila ramena, ucítila, jak jí provaz kolem pasu trošku povoluje. Zkusila to ještě jednou, všelijak se svíjela, snažila se uvolnit uzel prsty. Nehlučně a s vědomím, že čas rychle běží, zatínala zuby a nepřestávala se snažit.

Zdá se jí to, nebo pouta fakticky trošku povolila?

Vzedmula se v ní vlna naděje. S bušícím srdcembojovala s uzly a vybavovala si svůj únos. Panebože, jak mohla být tak pitomá a  nechat si od  něj nakukat, že má sestra nějaké potíže? Za svou chybu tvrdě zaplatila, ale nemínila poslušně čekat na bůhvíjaké hrůzy, které pro ně vymyslel. To teda ne! S nejvyšším úsilím se snažila jasně uvažovat, něco dělat, bez ohledu na obrovský strach, který jí pronikal do hloubi duše.

Musíš se nějak osvobodit, Zoe. Nikdo jiný ti nepomůže. Musíš sama.

Mlčky zaťala zuby a pomaličku povolovala v temnotěobrovské uzly, soustředila se na  spoutané ruce, které si chtěla uvolnit především.

Dřív, než bude pozdě. Hodiny na stěně odtikávaly vteřiny jejího života.

Tik. Tik. Tik.

Po celou tu dobu si prozpěvoval nechutným hlasemodrhovačku „Hodně štěstí, dvojčátka“, šeptem si ji pobrukoval,

pak se pro sebe uchechtl, prostě cvok jako vyšitý! Chloe jeho

brumlání doprovázela vzlyky.

Zmlkni, Chloe! Neprovokuj ho. Jinak nás zabije, a možná


LISA JACKSON

18

nás nejdřív bude mučit nebo nás znásilní, tak to radši nepři­

volávej.

Jenže sestra nepřestávala kňourat.

Zoe na ni neviděla. Snažila se v temném koutě něcorozeznat, ale světla bylo opravdu málo. Jakmile upřela pohled k místu, odkud k ní doléhal tichý pláč, viděla jenčernočernou tmu.

Škoda, že nemá jiné možnosti úniku a  musí se spoléhat výhradně na svůj mozek. Nemá zbraň. Pálku, nůž, pilu,hrábě, sekyru nebo... panebože, co by dala za  bouchačku...! Jenže když přimhouřila oči a zkoumala stěny a podlahu,viděla jen chudičký výběr nářadí na stojánku a mobilní telefon, který zřejmě nikdy nezvonil, přestože do něj mluvilpoměrně často, a zdálo se, že pořád se stejnou osobou. Teď zrovna pracoval s nůžkami a ona měla dojem, že v držáku na stěně spatřila šroubováky a páčidlo, ale nebyla si úplně jistá. Všude panovalo příšeří, do  nosu jí pronikal zatuchlý vzduch. Neumdlévala a  pořád pilně rozmotávala uzly. Cítila, jak se jeden pramen provazu uvolnil. Paprsek naděje, který jívzklíčil v srdci, v sobě raději udusila. Teď není vhodné předbíhat událostem. Strašně se potila. Perličky potu stékaly na tvrdou podlahu, prsty jí klouzaly a ona nepřestávala tahatza splétané nylonové prameny, napínala klouby k prasknutí.

Najednou provaz povolil.

Napětí se uvolnilo.

Zdá se jí to, nebo ne?

Panebože!

Znovu popotáhla stejný konec provazu a znovu pocítila, jak se uzel rozplétá.

Chloe hlasitě posmrkla a vzlykla.

nikdy neumírej sama

19

Přestaň, měla chuť okřiknout sestru. Nedávej tomu úchyl­

nému debilovi pocit uspokojení z  toho, že uslyší, jak se bojíš.

Buď silná. Zvládneš to. Víš, že jo.

Jenže to je lež, ne? Zoe v hloubi duše vždycky věděla, že ta silná je ona, že Chloe je slabší, tak to bylo odjakživa. Cožpak Zoe nehrála roli ochránkyně už ode dne, kdy se předjedenadvaceti lety narodily? Zoe přišla na svět jako první – podle rodičů s takovým řevem, až málem zbořila porodnici. O pár minut později se narodilo její dvojče, ale to naopak nevydalo téměř ani hlásku. Chloe byla tak tichoučká, že porodníasistentky musely několikrát kontrolovat, jestli mladší miminko vůbec dýchá a tluče mu srdce.

Momentálně si Chloe svůj tichý vstup do života natomto světě vynahrazovala, jenže si nevybrala příliš šťastnýokamžik.

Buď zticha.

Prosím, prosím, prosím.

Vydrž!

Zachráním tě.

Zoe vydechovala takovou dobu, až se divila, jak dlouho asi zadržovala dech.

Pokud budu moct.

I jí se chtělo brečet, ale věděla, že by to nepomohlo. I ona cítila potřebu ječet a svolávat hromy blesky, ale opět siuvědomila, že by to nadělalo víc škody než užitku. Zoe nechtěla, aby ten hajzl věděl, co si myslí, ani že si vůbec uvědomuje, co se děje. Nechtěla mu dát sebemíň najevo, že plánuje útěk. Ať si věří, že je pořád poslušná a třeba omámená bůhvíjakou drogou, kterou jí píchl, nebo vyděšená do morku kostí,takže se nezmůže na větší odpor. Ať si ten kretén myslí, že s ní

LISA JACKSON

20

bude snadné pořízení, že udělá přesně to, co on chce,a nebude se bránit.

Ani náhodou!

Kdyby tak dokázala utéct...

Nějak se zachránit a pomoct i sestře. Panebože, nemohla

by Chloe s tím trapným vzlykáním přestat?

Pod rouškou tmy se protáhla ve snaze zcela uvolnitprovazy, kterými byla spoutaná. Strnula. Falešný zpěv se k  ní

blížil.

Stáhl se jí žaludek a málem se zalkla při pomyšlení, žešílenec přerušil svou práci u ponku – ať to bylo cokoli – a blíží

se k ní. Slyšela jeho tlumené kroky, tiché a hrozivé, alepřinejmenším měla představu, kde se v šeru nachází.

Koutkem oka viděla, jak se natahuje pro něco na zdi za ní –

pro nějaký nový nástroj. Panebože, je možné, že má zbraně

přímo v dosahu? Srdce se jí znovu sevřelo paprskem naděje,

protože se k ní otočil zády a šel k ponku.

Dělej, dělej.

Po  zádech jí stékal pot, protože znovu začala uvolňovat

uzel na poutech.

„Hej!“ Jeho ochraptělý hlas zaburácel temnotou.Promluvil ostře. Vztekle. Pro tuto chvíli zapomněl na  svůj pitomý

popěvek.

Zoe strnula. Panebože, kdyby zjistil, že se snažíosvobodit...

„Přestaň s tím!“ křikl.

Je s ní konec! Doslova se koupala v potu, aleneodvažovala se ani dýchat.

„S tím pláčem a vzlykáním. Dost! Stejně je to k ničemu.

Navíc,“ dodal a do ironického tónu se mu vmísilanepříjembr />

nikdy neumírej sama

21

ná bodrost. „Za  chvilku máš narozeniny, tak bys měla být

šťastná. No ne?“ popichoval Chloe zlomyslně.

Zoe z jeho žoviálního hlasu naskočila husí kůže.

Znovu pohlédl na hodiny a zavrčel: „Kruci, už je čas.“

Proč se tím časem tak zaobírá, sakra? Musí snad někam jít? Je to důležité? Proč má vlastně v téhle poloprázdné díře na zdi hodiny?

„Drž hubu!“ Hned se zase vrátil ke  své staré otřepané melodii, pobrukoval si a  prozpěvoval a  stále něco vyráběl u  ponku. Jenže co vlastně? Napadlo ji, že asi nic dobrého. Nechtěla se nad tím zamýšlet, nechtěla si představovat, jaký příšerný a zvrácený osud pro ni a pro Chloe připravil.Prázdná díra v útrobách namísto žaludku pro ni byla varováním, že ať pro ně vymyslel cokoliv, bude to daleko děsivější, než si sama umí představit. Nechutné pomalé mučení a  možná znásilnění – vzhledem k tomu, že ji svlékl donaha. Ne, takhle uvažovat nebude! Dost!

Do rozvazování pout se pustila s novou zarputilostí,protože cítila, jak jí kolem zápěstí ještě o něco víc povolují.Neměla plán. Věděla jen, že prvním krokem bude uvolnit siruce a osvobodit se, než si jejich věznitel vůbec uvědomí, co se děje. Vrhne se na něj. Dostane se odsud a sestru vezmes sebou. A třeba ho tady zamkne, jestli to půjde.

Nejdřív se musí zbavit pout. Zařezávala se jí do  zápěstí, odírala kůži, cítila, jak ji odřeniny pálí, ale pořád s uzlembojovala. Ležela zády k němu, a tak mohla jen doufat, žejakýkoli její pohyb pohltí temnota. Sestra teď vzlykala o něcotišeji, ačkoli stále dost hlasitě, aby ji slyšel.

„Říkal jsem dost!“ zařval vztekle a přehlušil neúprosnýtikot hodin. „Do prdele!“

LISA JACKSON

22

Švih!

Zastavilo se jí srdce. Místnost se kolem ní jakoby svírala, cítila pach hlíny.

To ne!

Zariskovala pohled přes rameno a znovu v matnémsvětle spatřila tenký opasek, který měl přehozený přes svalnatá ramena a padal mu měkce za záda. V šedavém světle se tyčil jako obr, držel strašlivý pás kůže, dal si ruce v bok a hleděl do tmy, nepochybně na Chloe.

„Ty mi nerozumíš, kurva?“

Panebože. Kristepane. Chloe!

Švih!

Udělal náhlý bleskurychlý pohyb a  znovu páskem švihl. Zoe málem nadskočila leknutím. V tichu, které následovalo, by nejraději plakala lítostí kvůli Chloe, která zřejmě dostala největší výprask ve svém životě.

„Nenuť mě to znovu použít,“ pronesl varovně hlubokým chraplavým hlasem. Zvedl ruku a pruh kůže mu visel zesevřené pěsti jako had.

Vyschlo jí v krku.

Najednou dostala strach.

Usilovně se snažila rozvázat pouta, a  jakmile cítila, že

pořád povolují, nespouštěla z  věznitele pohled. Provaz se

skutečně kousek po  kousku uvolňoval. Poznala to, protože

dokázala lépe hýbat rukama a cítila, jak se jí žilami zaserozroudila krev a do špiček prstů se vrací cit.

Nakonec provaz téměř zázračně povolil úplně. Sevření

pout zmizelo, cítila jen dotyk provazu na kůži, ale tlak kolem

krku zmizel.

Hurá!


nikdy neumírej sama

23

Nenápadně rukama zatřásla, aby je vyvlékla, uvažovala, jestli si má rozvázat i  nohy. Co to je za  blbé úvahy? Jistěže ano! Pokud chce odsud odejít po svých, je to nutné. V krvi už jí koloval adrenalin a díky němu se ještě víc schoulilaa využila polohu skrčence jako zástěrku, aby si mohla ohmatatpouta kolem kotníků, a konečky prstů opatrně přejížděla uzly.

On si pořád prozpěvoval, ale přitom se každou chvíli díval na hodiny, jako by pro něj byl čas důležitý. Co to s tím má...? Panebože! Najednou pochopila. Má s  nimi něco v  úmyslu přesně v  okamžiku jejich narození! To bude ono. Nápadně umístěné hodiny. Písnička. A ony obě tady...

Moc času nezbývalo.

Zoe se narodila uprostřed noci – v  1:21. Chloe o sedmnáct minut později v 1:38.

Panebože! Další pohled na hodiny.

1:14

Pokud se nemýlí, zbývá jí na nějakou akci jen sedmminut! Zběsile tahala za uvolňující se uzel. Cítila, jak serozmotává.

No tak, dělej!

Splétaný provaz jí sklouzl z  kotníků jako had. Konečně! Zoe pevně uchopila jeden roztřepený konec a tahala, křivila tvář bolestí, protože jí smyčka drhla odřenou kůži na  krku, než konečně spadla. Sevřela provaz v ruce. Teď má zbraň.

„...hodně štěstí, milá Zoe,“ zpíval a  jí se náhle do  srdce vkrádal ochromující děs, protože ji oslovil přímo.Samozřejmě. Vždyť je prvorozená. „Hodně štěstí, zdraa...“

Vymrštila se.

Začal se otáčet přesně ve chvíli, kdy mu skočila na záda.

„Hej!“ vykřikl vyděšeně. Pustil nůžky a  zařval. „Co to ku...“

LISA JACKSON

24

Udělal krok, snažil se ji setřást, ale ona se ho zoufale

držela jako klíště a  omotala mu provaz kolem krku. Řval,

vrčel a poskakoval jako vyhazující divoký kůň v rodeua snažil se ji shodit. Jenže ona se ho držela ocelovým stiskem,pevně uchopila provaz v  dlaních a  přehodila mu ho přes hlavu na mohutný krk. Aby se na něm udržela, musela nohama

sevřít jeho obrovské nahé tělo. Do  nosu jí pronikal zápach,

její věznitel byl celý zpocený, jak se chtěl vymanit ze sevření,

a házel hlavou dopředu a dozadu.

Provaz jí sice spálil dlaně, ale zařízl se mu hluboko do masa. Zaťala zuby a utahovala ho; v duchu si představovala, jak mu drtí hrtan. Zběsile se snažil škrtidlo uchopit.

Kňourání Chloe se změnilo ve zděšený jekot.

Chcípni, úchyle! pomyslela si Zoe, když se otočil kolem své osy, lapal po dechu, upadl na ponk a shodil přitomnůžky, stuhy, drát i hromádku šatů – jejího oblečení, sakra, byly to šaty, které na sobě měla při únosu. Všechno spadloa rozlétlo se po podlaze. Mával rukama a srazil světlo na stropě. Kutálelo se po zemi a rozbilo se. Pořád z něj však vycházela nechutná namodralá záře. Nepřestával se zmítat. Poskakoval, jednou rukou se pokoušel uvolnit provaz kolem krku.Druhou obří prackou máchl dozadu, pěst mu prosvištěla kolem hlavy směrem k ní, protože se zběsile snažil trefit kteroukoli část jejího těla.

Ani náhodou! Ani náhodou, sakra!

Přenesla váhu dozadu, vší silou utahovala smyčku, aby mu odřízla přísun kyslíku do plic nebo mu co nejvícporanila hrtan, v ideálním případě zlomila vaz.

Vydával ze sebe přerývané chrčení, zadupal mohutnýma nohama a pak se i s ní na zádech přirazil ke zdi, takže ji drtil svalnatými zády o tvrdý beton.

nikdy neumírej sama

25

Prásk!

Po páteři jí projela bolest jako blesk.

Jektala zuby.

Z plic jí se syknutím a výkřikem unikl vzduch.

Cítila, že ochabuje a pouští se ho.

Ne!

Držela se ho jako klíště, i když s ní udeřil o zeď a znovu udělal krok zpět a vší silou to zopakoval, sevřel přitomv prstech provaz a zalapal po dechu.

„Chcípni, hajzle!“ sykla.

„Zoe?“ vykřikla Chloe.

Prásk! Narazila do zdi temenem hlavy.

V  lebce jí vybuchla bolest. Před očima viděla jiskřičky. Měla dojem, že asi omdlí, provaz jí pomalu klouzal ze sevření.

Pro lásku boží, prostě chcípni!

Když Chloe znovu vykřikla, Zoe to prudce probralo a vší silou utáhla smyčku. Nepřestávala ji pevně držet a pořádutahovala, až cítila každičký sval v okolí ramen a vnímala, jak se jí nylonová vlákna zarývají do prstů.

Ten netvor se po škrtidle pořád sápal. Prskal a sténal,vrávoral, udělal krok od zdi, tentokrát mnohem nejistěji.

Vybičovala se k maximálnímu výkonu a utahovala provaz tak silně, že jí svaly málem praskaly.

Cítila, jak i on zatíná svaly. S tlumeným rykem se roz hodl

znovu ji přirazit ke  zdi. Dostala ránu a  cítila, jak ji doslova

přišpendlil a drtí ji o hrubý beton. Chrastily jí všechny kosti

a byla celá odřená.

Cítila, jak jí provaz klouže v dlaních. Ne, ne, ne!

Zoufale se držela. Snažila se nadechnout.


LISA JACKSON

26

„Zoe!“ vyjekla Chloe ze stínu v koutě. „Pomoz mi!“

Panebože, co si myslíš, že asi dělám?

Zoe dostávala křeče do zkrvavených prstů. Nasála vzduch,

odhodlaná pokračovat v boji.

Najednou záda nestvůrného muže ochabla. Zavrávoral,

našel rovnováhu, pořád prskal a  snažil se nadechnout. Byl

silný, ale už se mu podlamovala kolena.

Skvělé! Zaťala zuby, omotala si provaz kolem prstů a tím

pádem mohla utahovat ještě víc. On držel smyčku oběmarukama a snažil se ji uvolnit. Kýval se sem a tam, nohy mupodklesávaly.

To je ono, ty odpornej úchyle! Chcípni! Tohle bude tvůj po­ slední nádech.

Znovu podklesl a tentokrát dopadl na kolena.

Zoe pořád svírala provaz, slyšela, jak chrčí a  pořád mu z  krku uniká vzduch. Sakra! Vší silou zatáhla za  oba konce provazu, až měla dojem, že si láme kůstky na prstech. Bylo jí to jedno. „Chloe!“ křikla. „Rozvaž se!“

Znovu slyšela jen kvílení.

Chloe je občas taková posera!

„Vzpamatuj se! Nůžky! Seber je! Přestřihni pouta. Dělej, Chloe! Do toho! Hned!“ štěkala na sestru rozkazy a obr pod ní klesal na kolena. „A ty chcípni, hajzle zasranej,“ vrčela mu do ucha, když konečně povolil a zhroutil se k zemi. „Chcípni už, do prdele!“

Dopadl na podlahu a jí pod jeho tělem uvízla noha,nemínila ale riskovat a  snažit se vyprostit; raději pořád pevně utahovala smyčku, rozhlížela se v šeru a nevšímala si bolesti ve stehnu. K čertu s ním, ten je ale těžkej, hajzl!

S nesmírným úsilím si konečně odmotala provaz z jedné

nikdy neumírej sama

27

ruky a druhou sevřela oba konce. Volnou dlaní zmateněplácala po podlaze a hledala kolem sebe nějakou zbraň.

Když zasténal, zase provaz utáhla, ale už téměř neměla sílu. Chloe pořád kňourala v  koutě. Krucinál! Jako obvykle všechno nechává na ní. Divoce šátrala volnou rukou po zemi a najednou narazila na cosi ostrého. Kov. Nůžky!

Po  zádech se sunula dozadu a  volnou nohou do  jejich odporného věznitele kopala, aby si vyprostila druhou. Konečně pustila provaz, kterým ho škrtila. Pak ve zkrvavených prstech pevně sevřela nůžky, otočila se a  vší silou ho bodla do krku. Ostří pronikalo hluboko do měkké tkáně, přímo v místě, kam se mu předtím zařezával provaz.

Chloe zavřískala.

Zoe však ještě neskončila. Se značným úsilím se jípodařilo čepele nůžek rozevřít, rvala je za kroužky pro prstya snažila se ránu co nejvíc rozšířit. Vzápětí nůžky zase prudcesevřela.

Netvor zařval a bylo slyšet odporné bublání krvea mlaskavý zvuk. Zoe se modlila ke  všem svatým, ať má poškozené co nejvíc svaloviny a  tkání a  přerušenou krční tepnu, hrtan, nebo dokonce míchu. Z následného syčivéhomlaskání jí tuhla krev v žilách, ale neměla čas o tom dlouzeuvažovat. Doufala jen, že ten hajzl co nejrychleji vykrvácí – pro její i sestřino dobro.

Doplazila se ke  kvílivým zvukům, které vydávala sestra, a našla ji u stěny – nahou, svázanou a rozklepanou. Mělavytřeštěné oči a mělký zrychlený dech.

„Panebože, panebože, ach, panebože,“ blekotala Chloe, třásla se, celá bledá. „Tys ho zabila.“

„To doufám.“

LISA JACKSON

28

Chloe se rozplakala.

„Vzpamatuj se!“ přikázala sestře Zoe a  začala jí nůžkami přestříhávat pouta. Měla ztuhlé prsty a také se chvěla, ale soustředila se, aby zkrvavené čepele nůžek rozevíralaa zavírala a ostří používala jako nůž. Chloe na ni jen s hrůzouzírala. „Dělej, dělej,“ povzbuzovala se Zoe a bleskla pohledem na nehybnou hromadu masa, v niž se proměnil jejichúnosce. Provazy byly pevné a nepovolovaly a Zoe by se nejraději také schoulila na zemi jako sestra, ale povzbuzoval jiadrenalin a strach.

Chloe jí navíc vůbec nepomáhala. „Nemůžu, nemůžu, já ne...“ omílala s vytřeštěnýma uslzenýma očima. „Ach ne, ne, ne!“ začala zase něco blábolit a lapala po dechu.

„Do hajzlu,“ zaklela Zoe bolestí a zaryla ostří nůžek mezi prameny obrovského uzlu.

Nakonec povolil a Chloe měla konečně volné ruce.„Dělej, pomoz mi s pouty na nohách,“ přikázala Zoe, ale Chloe se jen třásla, ve tváři nepříčetný výraz, namáhavěoddechovala a byla úplně k ničemu.

„Chloe!“ zatřásla Zoe dvojčetem a pustila sedo rozvazování pout kolem sestřiných kotníků. „Vzpamatuj se! Musíme odsud vypadnout. Hned!“

„Ne. Panebože, on... on!“ strnule zírala Zoe přes rameno a ta si na zlomek vteřiny myslela, že se ten hajzl probrala pomalu se zvedá, aby znovu zaútočil. Rychlým pohledem si ale ověřila, že je pořád nehybný. Snad mrtvý.

Jenže Chloe byla jako zkamenělá. „Já... nemůžu... on...“

„Přestaň!“ okřikla ji Zoe.

„J-já... n-nemůžu...“ vzlykala Chloe a  hleděla na nahého muže zhrouceného na podlaze, z něhož pořád pravidelně

nikdy neumírej sama

29

vystřikovala krev a srážela se do temné louže kolem jeho těla.

„Já...“

Plesk! Zoe dala sestře facku.

„ Au!“

„Můžeš a  taky se pohneš,“ obořila se na  ni přísně Zoe a konečně rozvázala Chloe provaz kolem kotníků.

Chloe si začala odmotávat smyčku z krku a skopla provaz z nohou. Zoe mezitím našla žebřík a všimla si, že je opřený o nějakou díru ve stropě.

Prudce Chloe postavila. „Dělej, padáme!“ I v přízračném modravém světle viděla, jak sestře naskakuje na tvářičervený flek od její dlaně. Zoe neměla čas se tím zabývat. Dobře jí tak! Strkala sestru k  žebříku a  naposledy se podívala na cvoka, který pořád ležel na zemi v kaluži krve. „Hni sebou!“ zavelela. „Nahoru!“

„Ty jo, nemuselas mě fackovat.“ Chloe si třela rudý flek na obličeji.

„Právě že musela. Tak honem. Nahoru, sakra! Lez!“ Co se s tou Chloe sakra děje?

Chloe šíleně pomalu šplhala po  příčkách rozviklaného žebříku. Dělej, honem, honem! pobízela ji v duchu Zoea téměř jí visela na patách. Netrpělivě ji postrkovala po nejistých příčkách výš. Jakmile se Chloe dostala nahoru, do pro nineznámého místa, Zoe zdola zaslechla bolestný sten. Odporný zvuk vycházející ze stínů.

Sevřelo se jí srdce.

Ten magor nechcípl.

3. kapitola

„Co se děje?“ Oliviin hlas působil doslova jako balzám. Jako vždy. Hebký a vášnivý, okořeněný nepatrnou jižanskou výslovností. Sexy jako hrom.

Bentz seděl na kraji postele a cítil, jak se matrace podtenkou pokrývkou prohnula. Snažil se vstoupit do ložnicepotichoučku, aby ji neprobudil, ale to samozřejmě nebylomožné. „Případ.“

„Otec John.“ Neznělo to jako otázka.

„Jo.“

Povzdychla si, převalila se na  bok a  rozsvítila lampičku. V měkkém světle viděl v manželčiných velkých očích obavu, všiml si spršky pih na jejím nose. „Chceš o tom mluvit?“Zívla a odhrnula si světlý zvlněný pramínek z obličeje.

„Ne.“

„Nikdy nechceš.“

Zasmál se, naklonil se k ní a letmo ji políbil na tvář.Panebože, je nádherná!

„Dal sis pivo?“ Nijak ho nekárala. Jen se neutrálně ptala. Opřela se na loktech a naklonila hlavu na stranu.

nikdy neumírej sama

31

„Pár jsem jich vypil.“

„Takže je to fakt závažný případ.“

„Já toho zmetka nenávidím.“

„Vím. To my všichni.“ Měla na sobě sice obrovské tričko,

ale přesto působila neskutečně žensky.

Pobavilo ho, jak našpulila rty, rozepnul si košili, svlékl si ji a  zase zvážněl. „Tenhle chlápek, co je hlavně falešný kněz... Myslel jsem si, že je mrtvý.“ Přetáhl si tričko přeshlavu a sundal kalhoty. „Co to kruci zkouší? To nemohl mít tolik slušnosti, aby v té zatracené bažině zhebnul?“ Vzteklešpinavé tričko zmuchlal. „Hele, všechny mý případy jsou zlý. To víš. Dělám přece na vraždách, kruci! Jenže někteří... někteří ti zabijáci, jako je třeba tenhle... s těma je to osobní.“

„Dostaneš ho,“ usmála se na něj v setmělé ložnicis průsvitnými záclonami, obrovskou postelí a stropemse štukovými lištami po obvodu. „Vždycky je dostaneš.“

„Myslel jsem si, že tenhle už to má za  sebou,“ zabručel a  hodil tričko do  tmavého kouta ke  skříni, kde stál koš

na  prádlo. Samozřejmě minul a  tričko zůstalo viset na  jeho

okraji. Bylo mu to jedno. Vzpomínal na  všechny případy,

které neuzavřel, na vrahy, kteří unikli. U některých z nichvěděl, kdo je pachatel, ale neměl dost důkazů, aby tohomizeru usvědčil. A  vyskytlo se i  pár takových, kdy byl pachatel

usvědčen a postaven před soud, ale Bentz stejně pochyboval,

jestli za mřížemi skončil ten pravý. Těchto případů bylanaštěstí jen hrstka.

„Hej, co kdybys to na pár hodin hodil za hlavu?“promluvila Olivia. Nechala jednu dlouhou nohu vyklouznout zpod

přikrývky a natáhla ruku, aby ho pohladila po tváři.Rozzářily se jí oči a zvedla jedno hezky klenuté obočí. „Jsem vzhůru

a malá spí.“


LISA JACKSON

32

Nemohl si pomoct, aby se nezašklebil; úsměv se muroztahoval od  ucha k  uchu. „Tedy, paní Bentzová...?“ protáhl tázavě. „Snažíte se mě svést?“

„Já? Nikdy!“ prohlásila, ale nechala ruku klesnout a pomalu mu přejížděla po  krku a  hrudníku až ke  slabinám. „Och, och,“ předstírala nevinnost.

Bože, hrozně ji miluje!

Jediným prstem mu sahala stále níž, nevyhnutelně mířila mezi nohy.

Cítil, jak mu tuhne penis, předtím vzrušený jen napůl.

„Ty jsi ale čarodějka,“ naklonil se, aby ji políbil.

„Funguje to jenom u tebe,“ pronesla při polibku. Onmezitím odhrnul pokrývku a vklouzl do postele k ní. Objala ho kolem krku a políbila s vášní, kterou spolu prožívali od první chvíle, kdy se milovali. Ano, vždycky nebylo všechno ideální. Jejich vztah občas procházel krizemi. Jenže ta vášeň, kterou cítili, ta syrová touha a chtíč, nic z toho nikdy nevyprchalo. A když mu teď přejížděla dlaní po svalnatém těle, cítil, jak se mu zrychluje tep, zavřel oči, ztratil se v ní a přál si, aby jejich milování nikdy neskončilo.

„Pospěš si, honem!“ hartusila Zoe a strkala sestru ven z té příšerné díry. Žebřík vedl do  místnosti s  kamennou podlahou v malém domku připomínajícím spíše kůlnu než obytné stavení, a  Zoe musela sestru vytlačit nahoru a  ven. Jakmile vyšplhaly po kovových příčkách, Zoe žebřík vytáhla nahoru a nechala ho ležet na podlaze tmavé místnosti. Pokud seblázen v  gumové zástěře nějakou náhodou vzpamatuje a  bude mít dost síly, aby se probral a  pokusil se je pronásledovat, bude lapený ve svém doupěti.

nikdy neumírej sama

33

To sedí, napadlo Zoe, když zakopla o  převrácenou židli a vedla Chloe ven do tmy.

„Co s ním bude?“ zeptala se Chloe a hlas se jí třáslstrachem.

„Je mrtvý.“

„Tys ho zabila?“

„Jo! Hni sebou!“

„Skvělý. Úchylnej psychopat...“

Když Zoe otevírala staré dveře, zaskřípěly. Pak vedlasestru do černé noci. Dřevěné stavení bylo zchátralé, div že se na  malé pasece zarostlé plevelem nezřítilo. Les, v  němž se tento starý polorozpadlý srub doslova ztrácel, jako by hodokonale stínil. Nedostalo se k němu světlo. Odsud nebylovidět na případné sousedy, nikde ani stopa po civilizaci.Škoda, že neslyšely třeba jen vzdálený šum aut na dálnici nebo dunění vlaku na  kolejích, případně hluboký zvuk houkání mlhové sirény na řece. Jenže ony slyšely jen svůj vlastnípřerývaný dech, vytrvalé pleskání deště a vzdychání větruve vysokých větvích okolních stromů. Pak najednou ostře vyštěkl pes, jako by se probral ze spánku.

„Kde to jsme?“ zasténala Chloe a zdálo se, že se už užrozláče.

„Nevím. Pojď!“ Zoe popadla sestru za ruku a rozběhla se po  něčem, co vypadalo jako pěšina v  hustém porostu. Noc byla horká a vlhká, déšť tiše zkrápěl stromy, cítily typickýletní louisianský pach hlíny a bujné vegetace. Měla dojem, jako by k nim odněkud z dálky doléhal šum řeky, do nosu jípronikala vůně říční vody.

Nesvítil měsíc. Hvězdy se většinou skrývaly za  mraky, které bránily sebemenšímu záblesku světla.

LISA JACKSON

34

„My... musíme někomu zavolat,“ prohlásila Chloe, zatímco uháněly po cestě.

„Skvělý nápad. Máš mobil?“

„Ne, ale...“ Ospalý pes byl najednou vzhůru a divoceštěkal.

„Já také ne. Tak dělej. Nezastavuj se.“

„Ale moje nohy...“

„Jo, já vím.“ Zoe také bolely nohy. Běžely bosé přes les,

na sobě ani nitku, budou celé poškrábané a poštípané. Ačkoli

byla cesta zarostlá vysokou trávou a štěrk na cestě dávnozaježděný do hlíny, stejně jasně viděly dvě koleje projeté autem.

Zoe se kopla do palce a polkla kletbu. Zarostlá pěšina určitě

někam vede, přemýšlela, na nějakou silničku nebopříjezdovou cestu nebo tak něco. Mají jedinou možnost – držet setéhle pěšinky vinoucí se mezi vysokými stromy.

Každou chvíli se ohlížela s obavou, že ten magor ze svého

vězení nějak unikl, dostal se na  svobodu a  je jim v  patách.

Blbost, říkala si. Zabilas ho. Jsi vražedkyně.

„ D obr ý. “

„Co? Co dobrý?“ divila se Chloe a ve tmě pořád ještěpevně svírala sestřinu ruku.

„Nic.“

„Ach...“ vydechla zklamaně. „Do prdele!“ Chloe vyjekla

a uhnula čemusi, co jim prolétlo těsně kolem hlavy.„Panebože, nebyl to netopýr?“

„Nevím. Je mi to fuk.“

„Sova. Noční pták. Řekni, že to byla sova.“

Není to jedno? „Jasně. Sova. Nelam si s tím hlavu.Musíme najít někoho, kdo nám pomůže.“

„Jsme nahé!“

nikdy neumírej sama

35

„Jasně. Vím. Což je momentálně to nejmenší.“ Zoe pořád táhla sestru dál a upřímně doufala, že najdou bezpečné útočiště a ten odporný chlap, který je chytil, je mrtvý. Proč je sakra ten šílenec vůbec unesl? A co si to vyráběl na ponku, proč štípal nějaký drát a stříhal stuhy? A proč si prozpěvoval to debilní přání k narozeninám? Nic z toho jí nedávalo smysl. Jak se vůbec dozvěděl, že mají narozeniny? Kdo to vůbec je? „Dělej,“ pobízela sestru k větší rychlosti a v hlavě jí šrotovalo rychleji, než stíhala kmitat nohama. Jednoznačně si je vybral kvůli jejich narozeninám. Dozvěděl se o nich. Ale jak?Sledoval je? Špehoval?

Hodně štěstí, dvojčátka... Nezpíval to takhle? Jako by pro něj bylo důležité, že jsou dvojčata, a  tudíž slaví spolu. Do prdele, co se to děje? „Pohni, Chloe,“ šeptala naléhavě a měla dojem, že se za nimi les zavírá. Zoe Denningová dnes, o svých jednadvacátých narozeninách, poprvé v životěpocítila přítomnost zla na tomto světě.

V hlavě mu dunělo, v krku tepala šílená bolest.

A ještě větší muka mu působilo vědomí, že ty dvě čubky zdrhly.

Poprvé přišel o obě své zajatkyně. Na chviličku zavřel oči a  snažil se vzpamatovat. Kéž by nesnesitelná palčivá bolest na krku zmizela! Zvedl ruku a nahmatal si na hrdlezasychající krev. V  tomhle má tedy kliku. Ta svině Zoe se ho pokusila zabít jeho vlastními nůžkami a provazem! Kurvapráce! Ohrnul rty, znechucený vlastní slabostí. Jenže zatím není m r t v ý.

Zkřivil obličej bolestí, převalil se a pomalu se zvedal.Konečně se mu rozjasnilo v  hlavě. Rychle obhlédl sklep a viLISA JACKSON

36

děl ten nepořádek, rozbité světlo, rozházené stuhy, zkrvavené

nůžky, které měly skoncovat s jeho životem.

Vydal ze sebe hluboký vrčivý zvuk. Zaplavil ho šílený vztek. Copak ty svině neví, že jim chtěl prokázat laskavost? Připravit je o život dřív, než dospějí? Zachránit je předhrůzami života, odloučením od sebe navzájem, zoufalstvím?

Přestal si dávat pozor. Polevil.

A Zoe toho využila a vrhla se na něj.

Kurva, to snad není možný!

Na krku mu zasychala krev a on si uvědomoval, jaké má štěstí, že vůbec žije, ale na druhou stranu ho doslova spaloval vztek, takže se ani nestihl zaradovat, že nezemřel. Jaká taky radost, když ho dvojčata takhle oklamala. Zoe ho málemzabila, a navíc se oběma podařilo zdrhnout. Do prdele! Co se stane, až na to přijde Myra? Svině, už ji slyší, jak ho okřikuje a nadává mu do pitomců.

„Zkurvený parchanti!“ chtěl zařvat, ale místo toho mu ze rtů splynul podivný šepot, bolestivé zakvičení. Došlo mu, že zranění, která mu Zoe způsobila škrcením a nůžkamivraženými do krku, mu budou bránit v mluvení; aspoň prozatím. Sice to bylo fuk, ale stejně ho to pořádně štvalo.

Vztekle bouchl obrovskou pěstí do  ponku. Všechno v něm vřelo.

To jí neprojde!

On se o to postará.

Musí je dostat. Dostihne je. Přivede zpátky. Dodělá svou práci. Pohlédl na hodiny. Ještě pořád má čas.

Jenže cítil, jak mu za očima tepe obrovská bolest, a zdálo se mu, že na  hrdlo se mu slétli všichni démoni pekla a vykusují mu maso, požírají ho zevnitř. S obtížemi se dopotácel

nikdy neumírej sama

37

k žebříku, ale nenašel ho. „Zatraceně!“ sykl, ale hned zavřel

ústa, protože mu krkem projela bolest. Jen s největšínámahou vzhlédl a  spatřil poslední příčku žebříku v  otevřených

dvířkách průlezu.

Jak mohl být tak neopatrný a nechat je uniknout?

Bez ohledu na zranění popadl stoličku u ponku a postavil ji pod otvor ve stropě. Vylezl na ni, zvedl ruce, zamířil a švihl opaskem na vyčnívající příčku žebříku. Po jisté době se mu podařilo přehodit přezku opasku přes příčku a mohl opatrně tahat. Jenže opasek sklouzl, přezka se vyvlékla, a jak padala, málem ho praštila do tváře.

„Do prdele!“

Znovu páskem švihl nahoru a zachytil jej o příčku.Tentokrát držel. Pomalu zatáhl, sunul žebřík k otvoru a kus přes něj, aby se mohl překlopit dolů. Potom stačilo jedno prudké škubnutí, a  žebřík díky zemské přitažlivosti sklouzl přes okraj otvoru přímo k němu. Pevně si ho opřel, aby nespadl, a vzápětí už šplhal vzhůru a prohledával malou místnost ve srubu. Po dvojčatech ani památky.

Venku už padla černočerná tma, nesvítil ani měsíc, ani hvězdy. Jemně mrholilo; byla špatná viditelnost. Zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků noci. Přes tlukot vlastního srdce slyšel houkání sovy a pravidelné kvákání žab a nad tím vším vítr ve  větvích. Ale žádné spěšné kroky. Ani tlumené hlasy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by dvojčata byla někde blízko.

Kurva!

Náhle ho propaloval obrovský hněv, byl vztekyrozžhavený doběla, a přestože na sobě neměl vyjma té zatracenézástěry ani nitku, začal se potit. Opravdu mu utekly? Takže venku na svobodě pobíhají dvě holky, které ho dokážouidentifikoLISA JACKSON

38

vat? Zatnul zuby a hleděl do tmy. Nemůžou být daleko. Nebyl

zas tak dlouho v bezvědomí, ani ne čtvrt hodiny, a ony jsou

obě nahé a bosé.

Dvakrát se nerozmýšlel, oběhl kůlnu, kde se mohl jeho pes zbláznit, štěkal a vyl tak hlasitě, že by vzbudil i mrtvého. Na chviličku zvažoval, že Reda pustí, ale nechtěl už ztrácet čas. V dodávce se bude pohybovat mnohem rychleji. Sáhl do hluboké kapsy zástěry a našel klíče. Věděl, že odsud existuje jediná úniková cesta, a je dost dlouhá.

„Dělej!“ zašeptala Zoe důrazně a  nepřestávala tahat sestru za ruku. Pršelo stále silněji, déšť je divoce bičoval a šuměl tak, že už téměř nerozeznávala zurčení řeky. Najednou se zarazila, protože v dálce zaslechla zběsilý štěkot. „Dělej!“ Nemohla se dočkat, až budou od  toho příšerného srubu co nejdál. Jistě, jejich věznitel tam zřejmě vykrvácel a  už je mr t vý, ale stále se nemohla zbavit strachu, že nakonec neuniknou, a  ten ji poháněl k  rychlému postupu po  nerovné cestě.

„Au! Sakra!“ Chloe klopýtla a zasténala.

„Co je?“

„Myslím, že jsem si rozsekla nohu. Zatracenej šutr!“

Tak to je blbý. „To nic není.“ Zoe sestru pořád táhlaza sebou a nutila ji k běhu.

„Já... já nevím.“ Chloe znovu nasadila ukňouraný tón. „Proč se to vůbec stalo?“ dumala a ztěžka oddychovala. „Kdo byl ten blázen? A co po nás chtěl?“

„Co já vím? Sama jsi řekla, že je to blázen.“ Jenže ať s nimi zamýšlel ve svém chorém mozku cokoli, chtěl to provést na jejich narozeniny.

nikdy neumírej sama

39

„Ježíšikriste, on nás zabije, Zoe. Vím to!“

„Prostě pojď,“ táhla Zoe sestru za sebou, protožedo nočního ticha zazněl nový zvuk. Nějaký rachot. „Počkat!“Prudce se zastavila, uklouzla na mokré trávě a zbytcích štěrku.

„Co se děje? Myslela jsem...“

„Psst!“ I přes nářky Chloe a svůj vlastní hlasitý dech měla Zoe dojem, že zaslechla zvuk motoru. Auto. Zoufale sesnažila zjistit, odkud k nim doléhá, a tak zavřela oči a napínala uši. „Slyšíš?“

„Co jako?“

„Auto, kruci, nebo náklaďák, nebo... do prdele! Co když je to on?“

„Jak by mohl? Blbost, přece jsi ho zabila.“

„Taky si myslím.“

„Kde je to auto?“ Chloe se ohlédla a rozhlížela sena všechny strany. Zoe i v temné noci viděla, jak má sestravytřeštěné oči strachy, cítila její hrůzu. „Nic nevidím. Žádná světla, žádné...“

„Poběž!“ Zoe prudce táhla sestru za  ruku. Musí seběhnout z cesty. Zoe se sice nechtělo věřit, že by ten magor její útok přežil, ale třeba má komplice. Chloe měla pravdu,deštivou nocí nepronikla žádná světla, ale nepravidelné vrčení motoru se k nim blížilo, a navíc ze směru od srubu. „Dělej!“ Zoe se prodírala temným lesem a vlekla sestru za sebou.Podle toho, jak Chloe zaostávala, bylo jasné, že Zoe bylavždycky sportovnější, zatímco Chloe se líp učila. Dnes to bylojedno. Chloe bude muset pořádně zabrat a  vybičovat se, jestli mají před tou hroznou noční můrou utéct.

Znovu se jich zmocnila panika, protože zvuk motoru se pořád blížil. Panebože, ať jen projede kolem. Ať si myslí, že

LISA JACKSON

40

jsme dávno pryč. Možná se měly jen schovat, zastavit sea využít temnoty noci coby úkrytu, ale v  téhle situaci by si spíš

koledovaly o průšvih. Určitě si s sebou vzal baterku nebonějaké světlo a taky zbraň. Pušku, mačetu, cokoli.

Utíkej, UTÍKEJ!

Zoe táhla sestru za ruku a rychle seběhla z cesty, přeszarostlý příkop. Déšť konečně trochu slábl a  po  obloze letěly mraky, občas mezi nimi probleskoval měsíc, takže trochuvid ě ly.

„Měly jsme poslouchat mámu,“ naříkala Chloe, kdyžkloýtaly mimo cestu a hnaly se k okraji lesa. „Měly jsme jít k ní domů.“

Co by, kdyby...

„Tak by nás ten magor nenašel.“ Chloe pořád nemohla popadnout dech.

„Pozdě.“

„Nebo jsem se spíš neměla rozcházet s Tommym. Kdyby tam byl, věděl by, co si počít...“

„Tommy je kretén a na tohle nemáme čas!“ Proč si sakra najednou vzpomněla na svého bývalého?

„Ale miluje mě!“

„Ježíši, to jsou kecy, hlavně sebou hoď!“ Společně seprodíraly hustým porostem, trnitými keři, kopřivami, přesostré borové šišky, které je bodaly do chodidel, když se poslepu hnaly lesem mezi stromy. Chloe měla dojem, že kdesi před nimi slyší a cítí říční vodu, možná aspoň potok nebo...

Bum!

„A do prdele!“ vyjekla Chloe a ruka jí vyklouzla zesevření sestřiny dlaně, protože upadla. „Já se z toho poseru, fakt!“

„Psst!“ okřikla ji Zoe, znovu se prudce zarazila a ohlédla

nikdy neumírej sama

41

se po sestře. Cítila, jak se jí přitom ježí hrůzou všechnychluy. Je tady snad ještě někdo? Najednou měla pocit, jako když

ji z úkrytu sledují desítky párů očí. Což bylo šílené. To teda

ne! Pomalu vykročila ke zvuku tekoucí vody. Co nejdálod šílence, kterého nechala ve srubu, a od bůhvíkoho, kdo řídí to

auto – protože jinak jsou tady samy, ne?

Praaask!

Nějaká větev.

Zoe se rychle otočila a snažila se něco rozeznat za sebou v temnotě. „Chloe?“ zašeptala.

Nikdo se neozýval.

„Chloe!“ Kde vlastně vězí? Musí být blízko. „Kde sakra jsi?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist