načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nikdy nelétej na Nový Mars - John Crunch

Nikdy nelétej na Nový Mars

Elektronická kniha: Nikdy nelétej na Nový Mars
Autor:

Punková filozofie rozkvetla v neukázněné barvy paranoie ve stylu akční sci-fi a hororu. Připravte si své prášky, deprese je zahrnuta v seznamu zábavy. Absolutní moc - není to nejhorší, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  52
+
-
1,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Skleněný můstek s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 116
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-753-4199-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Punková filozofie rozkvetla v neukázněné barvy paranoie ve stylu akční sci-fi a hororu. Připravte si své prášky, deprese je zahrnuta v seznamu zábavy. Absolutní moc - není to nejhorší, co se stalo v historii lidstva. Pokud nevíte, jak se modlit a kam se schovat před zombie, pak si nezapomeňte přečíst tuto knihu. Ve společnosti, prošpikované morálním zlem, není dobře, protože musíte nejprve konkurovat jiným ... a přežít.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Punková filosofie rozkvetla v pestrých barvách paranoii vesty

lu napínavé hororové fantasy. Nachystejte si prášky: v repertoáruzá

bavy nechybí depresivní tóny. Absolutní moc nebyla v historii lidstva

zdaleka to nejhorší. Pokud nevíte, jak se modlit a kam se ukrýt před

zombie, pak si tuto povídku určitě přečtěte. Ve společnosti nakažené

morálkou zla není dobra, protože ho někdo musí nejdříve vybojovat a

přežít. Je to svět, který v budoucnosti nečeká nic dobrého a v němž ti,

kteří přežijí, nejsou těmi nejlepšími z nás...

Skleněný můstek s.r.o.

Vítězná 37/58, Karlovy Vary

PSČ 360 09 IČO: 29123062 DIČ: CZ29123062

John Crunch © 2018

Skleněný můstek s.r.o. © 2018

Překlad - Mgr. et Mgr. Adriana Fico © 2018

ISBN 978-80-7534-200-3


Obsah

Prolog

1

2

3

4

5

6

7

8

9 10 11 12 13 14

Epilog


Korporace Galaktika

trilogie

Povídka první.

Nikdy nelétej na Nový Mars

Prolog

Obrovské mnohamilionové město tepalo spěšným lidskýmživotem. A přitom atmosférické továrny byly v kosmické kolonii Nový Mars zbudovány teprve před několika desetiletími. Tato monstra –zázračný to výtvor inženýrské mysli – však okamžitě vytvořila příznivé klima pro obyvatele Země, protože dokázala nasytit vzduchneobyvatelné planety směsí vodíku a kyslíku. Na pozadí každodenních starostí bylo toto město okamžitě osídleno.

Lidstvo se jako parazitující organismus přisálo na povrch planety a přineslo s sebou nemoci sobě vlastní, které se netýkaly jenomlidského zdraví. Jednou takovou nemocí byla tzv. „zvědavost“, které řada kolonistů vděčila za svoje zaměstnání – byli to novináři, kameramani, redaktoři a podobná zvířena, jejíž podrobný výčet nemá smysl.

Jednoho krásného slunečného dne, a že na Novém Marsu byly některé dny jak malované, novinářka Gladis z televizního kanálu Venkovan prohledávala policejní spisy, aby v nich našla informace, v kterých je alespoň špetička něčeho, co připomíná senzaci. Ale celé dopolední snažení bylo zatím marné. Vyplýtvala už dvě hodinypracovní doby místo toho, aby s redaktorem pracovala na sestřihávání pořízených záběrů. Pokud do oběda potřebné informace nenajde, tak ji dnes nepustí do vysílání a místo akčních a agresivních každodenních reportáží ji čeká nudný přehled zpráv za uplynulý týden.

„No tak už někdo někoho zabte, co je na tom těžkého?“mumlala si pro sebe Gladis, zatímco listovala ve spisech a nervózně si u toho žmoulala pramínky svých světlých vlasů.

A pak se stalo to, co dříve či později přijít muselo: přišlo nové hlášení, v kterém bylo něco zajímavého.

„Bože!“ vykřikla a polekala tím svého kolegu kameramana,který pospával na kožené kancelářské pohovce, „tak přeci existuješ, teď to vím!“ zvolala, přičemž teatrálně složila ruce v modlitebním gestu a vzhlédla ke stropu. „Zaku, koukej zvednout tu svou línou prdel, hoří v mrakodrapu Galaktiky!“

„Sakra!“ Zaskočený Zak se několikrát neúspěšně pokusilzvednout z pohovky, ale pak se zmátořil, rychle se chopil svéhokameramanského náčiní a vyrazil za svou parťačkou, která už byla ta tam, přičemž po cestě porazil několik spolupracovníků.

Kanceláře jedné z nejvlivnějších korporací posledních dob se nacházely v samém středu města. Byl to vysokánský mrakodrapvybudovaný podle nejnovějších stavebních technologií, jehož designerské pojetí poněkud šokovalo okolní prostředí svým vyzývavýmpůdorysem a bokorysy. Právě sem měli kameraman s novinářkou namířeno. Už po cestě spatřili šedý dým, který se valil z vyšších podlaží, ačkoliv plameny vidět nebylo.

„Očividně se ještě oheň nestačil rozšířit,“ vyjádřil svoudomněnku Zak.

„Jakmile dorazíme na místo,“ komandovala Gladis, „uděláme záběr na celkovou situaci a pak se pokusíme využít zmatku a dostat se do budovy. Musíme se dostat co nejblíž, ať zachytíme paniku.“

Zak kýval hlavou a díval se přitom střídavě na ni a na požár,zatímco v ruce mu dohoříval nedopalek tenkého doutníku. Nerad této panovačné přitažlivé ženě odporoval, či přesněji to nepovažoval za účelné, a tak se vždy snažil jednat přesně podle jejích plánů ainstrukcí.

Gladis doletěla k hlavnímu vchodu budovy, hbitě vyskočila z auta, přičemž ve spěchu zapomněla zavřít dvířka, postavila se zády k mrakodrapu, bleskurychle se upravila a když ji Zak dostal do záběru, byla už připravena k natáčení. Zak zvolil optimální úhel záběru a pak dal znamení: „Jedem“.

„Před několika minutami v této budově došlo k silnémuvýbuchu. Svědkové popisují, jak lidé v panice vybíhali z budovy a přitom si navlékali respirátory a plynové masky,“ sdělovala do kamery.„Mimořádně silný požár nyní běsní ve vyšších patrech, zatímco hasiči spěšně připravují požární techniku. Oficiální vládní představitelé zatím situaci nekomentují.“

Gladis před sebou zkřížila ruce, čímž označila záběr za hotový.

„Zaku, dovnitř, honem! Požádej o přímý přenos.“

„Jsem ready.“

Kameraman tryskem vyrazil za Gladis, která svými ostrýmipodatky div že nevykřesávala z asfaltu jiskry. Když se tito dva téměř v běhu dostali po schodech ke vchodu do hlavní haly, náhle dokameramana narazil muž v bílém plášti, který si zakryl tvář rukou a pokračoval dál dolů po schodech, přičemž se nejen neomluvil, ale zdálo se, že si Zaka vůbec ani nevšiml. Zakovi se ale jeho obličej zdál povědomý. Na okamžik se zastavil, aby se za mužem ohlédl. Zak si byl jist, že už ho někde viděl. Ale kde?

Uvnitř haly byla panika znatelnější než venku. U dveří avýtahů červeně blikala signální světla „Východ“. Monotónní, ač nikoliv nevkusná melodie informovala personál budovy o nouzové situaci, zatímco příjemný ženský hlas vydával krátké pokyny, jak se zachovat.

„Točíme!“ zvolala Gladis, která se hned otočila ke kameře azároveň si upravila účes.

Zak na novinářku instinktivně namířil kameru, přičemž plynule přiblížil obraz a zachytil, jak lidé utíkají na pozadí výstražnýchblikajících světel.

„Nacházíme se uvnitř budovy společnosti a vidíme, jakzaměstnanci ve velkém počtu rychle opouštějí svá pracoviště. My se teďzkusíme někoho z nich zeptat, co se zde vlastně děje.“

Načež Gladis bezostyšně zastavila muže, který běžel kolem:

„Promiňte, televizní kanál Venkovan. Řekněte, nejste zraněný? Co se stalo? Proč je zde taková panika? Není výbuch nebezpečný?“

„Nic nevím,“ zastavil se na vteřinu muž, ale v tu ránu do nějněkdo zezadu vrazil a už byl unášen davem k východu. „Nějaký výbuch, utečte!“ křikl ještě.

„Stali jsme se tedy svědky mimořádné paniky,“ pokračovalanovinářka. „Vážení diváci, my se nyní pokusíme přiblížit k ohniskupožáru, abychom zjistili, zda je výbuch nebezpečný. Exkluzivně pro televizi Venkovan, Gladis Coronerová.“

Jali se dál prodírat běžícím davem. Nakonec doběhli krychlovýtahům a naskočili do prvního z nich, který se uvolnil.

Po cestě nahoru se Gladis trochu vydýchala a s vítězoslavným úsměvem se podívala na svého parťáka.

„Tak tomu říkám sensace, jsme první!“

„Jen abychom nezůstali poslední,“ zahuhlal Zak s výrazem, který prozrazoval, že se mu to nezamlouvá.

Aniž by dojeli do patra, v němž běsnil požár, výtah se zastavil. Vyšli. Bylo tu prázdno a ticho, které prořezávaly jen zvuky poplašného signálu.

„Musíme někoho najít. Třeba ještě někdo sedí u sebe vkanceláři?“ napadlo Gladis.

Zak kývl.

Nemuseli hledat dlouho: zakrátko totiž narazili na jednukancelář, ve které nebyl jeden, ale hned tři takoví workoholici. Gladis do ní letmo nahlédla, aby se přesvědčila, že v ní opravdu jsou, pozastavila se, aby popadla dech, a otočila se ke svému kolegovi.

„Dva stojí v protilehlém rohu, myslím u okna, jakoby senechumelilo, a pijou kafe,“ řekla a uchichtla se do dlaně, „třetí je hned vedle a zírá do stolu,“ znovu se přihlouple uchichtla Gladis, načež se Zak opět nelibě zamračil. „Točíme.“

Rázně vešli do místnosti.

„Dámy a pánové, prosím o chvilku pozornosti,“ začala novinářka, „copak vy neslyšíte na chodbě poplašný signál? Proč ho ignorujete a neopouštíte budovu, jako všichni ostatní? Copak se nic nestalo? A co ten výbuch – není nebezpečný?“

Muž s tupým výrazem, který seděl u stolu, se pomaluzvedl a přistoupil k ní. Něco si tiše mumlal, nebo snad úpěl čidokonce vrčel. Svým nepřítomným pohledem si Gladis změřil a pak udělal bleskurychlý pohyb, čapl ji za vlasy, přitáhl k sobě a s velkou silou se jí zakousl do krku, přičemž vyrval velký kus masa, až vystříkla krev přímo do hledáčku kamery.

Krátce před tím, než zemřel, si Zak vzpomněl, kdo byl ten muž v bílém plášti. Spatřil ho ve zprávách jen několik málo dní předpožárem. Ale to už nebylo důležité.

***

Z televizního vysílání, které bylo v době přenosu zablokováno systémem mezihvězdných vysílačů sektoru ZX-19.

Skrze krvavé skvrny na svých obrazovkách diváci vidí, jaknovinářka s hlasitým vřískotem padá na zem, muž si na ni nasedne aporcuje si ji na kousky. Kameraman celý výjev ještě chvíli natáčí, dokud k němu nepřiskočí dva muži a nezačnou si na něm pochutnávat.Kameramanovi padá kamera z rukou a diváci na chvíli vidí jen nohy obou mužů, kteří k němu přiběhli, a slyší srdceryvné předsmrtné kvílení. Pak je vysílání přerušeno.

Luxusní hvězdná jachta prošla přes poslední kontrolnístanoviště. Hypersvětelný generátor se rozběhl a barevné indikátory serozsvítily, aby vyslaly do mrtvého kosmického prostoru signál, žemeziplanetární plavidlo je připraveno k přechodu mezi soustavami. Zpředního okénka se na světelné impulsy z generátoru soustředěně díval pilot jachty – jmenoval se Driver. Právě se spojil s hraničním přechodem Sluneční soustavy a po formální kontrole totožnosti mu kontrolor povolil mezihvězdný přechod ke generátoru podsvětelného výstupu v rajonu družice Jupiteru. Jachta už byla v kosmu téměř dva týdny a tenčily se jí zásoby vzduchu a hlavně paliva; dostat se od Jupiteru k Zemi teoreticky nepředstavoval problém, ale ve vesmíru bylo vždy záhodno počítat s nějakými nečekanými situacemi.

Driver pociťoval bezbřehou hloubku vesmíru nasáklouabsolutním chladem temnoty, nervy měl napjaté jak struna. Tak daleko se Sylvií ještě nikdy neletěli – k Zemi to mají téměř dvě stě světelných let.

„A co když generátor selže, co když se už nikdy nedostaneme domů?“ honilo se mu hlavou celé dopoledne, jakkoliv se snažilneblahé myšlenky odehnat.

Jeho dívka Sylvie cítila, jak je Driver kvůli podsvětelnému skoku, který je čekal, nervózní, a tak se rozhodla, že dnes z trucu nevyleze z postele. Musel jí tak do postele přinést snídani a kávu. Teď už seděl v tichosti na místě pilota a vezl je zpátky domů. Světélka nagenerátoru střídavě blikala, což znamenalo, že všechno jde podle plánu a generátor startuje. Náhle se ale stalo to, čeho se Driver tak obával: u jedné z operací se rozsvítila červená kontrolka a na vteřinu se všechny světelné impulsy generátoru zastavily. Po chvíli se aktivoval signálvšeobecného varování. Ženský hlas bez života oznamoval:

„Dámy a pánové, korporace Galaktika zahajuje preventivníkontrolu hvězdných generátorů v soustavách ZX16 a ZX19. Generátory budou mimo provoz, dokud nebudou zjištěny příčiny závad.“

Pilot se zděšeně zadíval na vysílač mezihvězdného spojení anebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku. Po vteřině tentýž hlas robota pokračoval:

„Dámy a pánové, z důvodu poruchy funkce podsvětelnýchgenerátorů hvězdných soustav ZX16 a ZX19 žádáme všechna plavidla, která neopustila hvězdné rajony, aby se přesunula do přístaviště pozemské kolonie Nový Mars a vyčkala, dokud nebudou dokončeny opravy.“ Driver nevěřil svým uším. Po druhém hlášení následovalo třetí:tentokrát to byl mužský mechanický hlas, který oznamoval:

„Dámy a pánové, vláda kolonie Nový Mars vyhlašujemimořádný stav a zavádí karanténu na povrchu planety. Všechna plavidla, která přistanou v přístavišti kolonie, budou podrobena důsledné prohlídce a jejich majitelé a pasažéři budou přesunuti do izolace.“

Sylvie ještě nikdy neslyšela nikoho tolik nadávat: Driver bylvzteky bez sebe a mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku.

„Co se stalo, miláčku?“ zvolala a hned vyběhla na můstek,zatímco se oblékala do průsvitného hedvábného županu.

„Korporace vypnula generátor a my se z týhle kosmický díry teď nedostanem nejmíň tejden.“

Sylvie vytřeštila oči a instinktivně si přikryla ústa, aby utlumila svůj němý výkřik.

„To je strašný! Ale co mí rodiče... zítra mě budou ráno čekat. Co si pomyslí?“ Vrhla se k němu. „Kde budeme celý ten týden čekat, Drivere?“

Driver, který ucítil její hebké tělo v náručí, se téměř uklidnil a políbil ji.

„Neboj se, lásko moje,“ – snažil se svými slovy Sylvii předatveškerou něhu, kterou k ní v tento okamžik pociťoval. „Vydáme se teď na Nový Mars, a tam už určitě budou střediska mezihvězdného spojení, takže zavoláme na Zemi a tam vše vysvětlíme.“

Jeho slova ji trochu povzbudila, zašli do salonu a posadili se do křesel naproti sobě. Driver si nalil kapku whisky, aby se zcela uklidnil.

„Nový Mars je krásná planeta,“ pousmála se Sylvie. „Jsou tam skvělá místa pro dovolenou. S mámou jsme si tam před dvěma lety báječně odpočaly: moře, teplíčko, palmy. Je to velká kolonie, pokud si to správně pamatuju, žije tam nějakých třicet milionů kolonistů a všechna města a přístavy jsou na rovníku, tam je nejmírnější klima. Mají dokonce svou armádu,“ dodala, aniž by se přestala usmívat.

„Je to odsud asi jeden světelný den cesty,“ řekl Driver, který se neusmíval, neboť ho neopouštěl pocit znepokojení. Začínal mítpodezření, že problémy, které nastaly, jsou velmi vážné. „Má to jen jeden háček, zlato. Tamní vláda vyhlásila karanténu.“

„Proč?“ zeptala se nechápavě, oči doširoka otevřené.

„To nevím, ale myslím, že nemá smysl, abychom tu déle viseli vedle generátoru, poleťme do té kolonie, než nám tu dojde vzduch.“

Vrátili se do pilotní kabiny a klesli do křesel. Jachta se otočila a začala se od podsvětelného generátoru rychle vzdalovat; jehočervené světlo zhaslo, přestal se otáčet, silová pole se vyrušila a ze stroje zbyla mrtvá hromada kovu. Mezihvězdný spojovací koridor bylzcela zakonzervován. V tento okamžik nebylo v okruhu stovek tisíckilometrů ani živáčka a jachta, která tu ještě před chvílí stála, se hnala k pozemské kolonii Nový Mars, která se nacházela na odlehlé planetě několik milionů kilometrů odsud.

Po několika hodinách letu Sylvie v měkkém pilotním křesle usnula. Driver plavidlo řídil sám, v naprostém tichu. Až do příletu ke kolonii nepromluvili jediné slovo: Sylvie podřimovala, zatímco Driver byl pohroužen v myšlenkách o tom, jaký neblahý osud je čeká.

„Nějaké informace přece musí být k dispozici,“ přemítal.

Na televizní obrazovce nebylo nic než mrtvé zrnění na všechkanálech.

„Musím se podívat do sociálních sítí, určitě tam někdo dalamatérské video,“ pomyslel si a otevřel palubní konzoli, aby se připojil k mezihvězdnému internetu, ale serveru jachty se připojení k sítinepodařilo, takže Driver nakonec své beznadějné snažení vzdal.

„Vypadá to, že stanice pro mobilní připojení na asteroidech jsou taky vypnuté. To je divné, ty přece nepatří Korporaci, ale koloniální vládě a vypnout se dají jen z povrchu planety. Co se tam proboha děje?“

Drivera polil studený pot, když si pomyslel, že by se ono jediné místo v okruhu desítek světelných let, kde jim může někdo pomoct, mohlo ukázat jako léčka. Podíval se do hvězdného atlasu a prošel si stručné informace o kolonii. Vskutku je to jak říkala Sylvie: kolonie má přibližně třicet milionů obyvatel, na povrchu planety je řadaletovisek a pláží, je to místo vyhlášené svými restauracemi a kulinářskými pochutinami. Pak si všiml něčeho, co v něm vzbudilo silné podezření, a sice že v hlavním městě kolonie má své sídlo výzkumné středisko Korporace Galaktika a že právě ta je jedním z hlavních zdrojů příjmu říšských peněz do vládní pokladny. Na jednu stranu by se mohliradovat: mohou se ohledně problémů s hvězdnými generátory obrátit na Korporaci, ale na druhou stranu – co ta karanténa na povrchuplanety? Oč tu jde? Oba milenci tak letěli do neznáma.

V předním okénku se objevil kotouč rudé planety: jak sepřibližovali, na jejím povrchu bylo možné rozeznat moře, oceány, pevninu a póly pokryté vrstvou ledu. Signál spojení se rozsvítil a neživý hlas robota zahlásil:

„Prosím pozor! Posádko jachty Sylvie, přibližujete se khraničnímu přechodu Vlády pozemské kolonie Nový Mars. Důrazně Vásžádáme, abyste snížili rychlost a připravili se k připojení ke kontrolnímu stanovišti.“

Kontrolní stanoviště byla neveliká autonomní základna naoběžné dráze planety, kde se ověřovala totožnost přilétající posádky akontrolovala jejich zavazadla nebo náklad. Jakmile k ní jachta dosedla, Driver, který se snažil nevzbudit spící Sylvii, vzal jejich doklady, výpis z databáze o zavazadlech a technické doklady k plavidlu a otevřelpoklop jachty. Jaké ale bylo jeho překvapení, když zjistil, že kromě robota na nošení nákladu na základně nikdo nebyl. Nebylo tu zhola nic, z regálů duty-free obchodů bylo staženo veškeré zboží, v odpadkových koších nebylo ani smítko a všechno bylo úklidovými roboty vyčištěno tak, že základna byla čistá jako sklo. Nejméně týden sem nevkročila lidská noha. Driver stál vedle poklopu jachty a celý tumpachový se díval na scenérii, kterou měl před sebou. Pak se vrátil na můstek a vzbudil Sylvii.

„Zlato, na týhle planetě se děje něco moc divnýho,“ vysypal na ni, jakmile otevřela oči.

„Na jaké planetě, kde to jsme?“ hlesla tiše Sylvie, která celá ospalá a rozcuchaná hned nepochopila, oč jde.

„Jsme na hraničním přechodu Nového Marsu. Jenže si představ, že tady vůbec nic není.“

Sylvie se snažila setřást ze sebe zbytky spánku, aby sevzpamatovala.

„Jak ‚vůbec nic’? Miláčku, nestraš mě. Bojím se,“ zadrmolila.

„Není tu ani noha, jen úklidoví roboti, musíme se vydat dopřístavu bez doprovodu.“

„Bez doprovodu? Copak to jde?“

Sylvie se skrz okénko podívala na povrch planety. Najednou jí v mysli vytanul jeden televizní pořad o tom, jak se nějaká soukromá kosmická loď nečekaně začala přibližovat k přístavu jedné z říšských kolonií bez doprovodu příhraniční suborbitální kyvadlové lodě a jak byla obranným systémem planety sestřelena.

„Nemáme na vybranou, musíš mi pomoct. Teď budemevstupovat do atmosféry a jachtou to bude pořádně cloumat, takže si sedni za druhý knipl a začneme klesat k přístavu,“ řekl rázně Driver.

„Ale zlato, co když se najednou aktivuje jejich systémprotiraketové obrany a sestřelí nás?“ zeptala se tiše Sylvie, upíraje na něj vyděšený pohled.

„Musíme to risknout. Když táta jachtu kupoval, pořídil k nídrahé vybavení pro identifikaci vlastní/cizí. Je to systém, který je určen právě na takovouhle situaci, když je potřeba nouzově přistát napovrch v říšské kolonii. Systém protiraketové obrany na planetě by nás měl identifikovat jako vlastní,“ snažil se ji ukonejšit Driver, přičemž z jejích očí bylo patrné, že se mu to podařilo; sedla si k druhému kniplu.

Jachta se odlepila od orbitální základny a začala klesat kpovrchu planety. Po hodinovém klesání, během něhož to s nimi pořádně třáslo, loď s mocným řevem výkonných supermoderních motorůpřistála v přístavu hlavního města kolonie Nový Mars – Dálný východ. Jakmile motory zmlkly, víko jachty se otevřelo a ve vzniklém otvoru se objevili Driver a Sylvie. Proti nim stáli čtyři ozbrojení lidé. Soudě dle uniformy to byli příslušníci koloniální vládní armády.

„Vystupte!“ zavelel poručík. „Okamžitě!“

Driver se Sylvií vystoupili a přiblížili se k ozbrojeným mužům.

„Vaše doklady,“ řekl přísně voják, který si je prohlížel.

„Tady, pane poručíku,“ podal mu je Driver.

Sylvie stála mlčky vedle něj a dívala se střídavě na Drivera a na důstojníka. Byla rozpačitá a nevěděla, jak se má chovat, zdali se má těch lidí panicky bát nebo naopak.

„Občane Drivere, občanko Sylvie,“ oslovil je voják, „vládapozemské kolonie Nový Mars vyhlásila na povrchu planety karanténu. Musíme vás zadržet a izolovat od ostatních, než budou provedenynezbytné sterilizační kroky v rámci přijímání nově příchozích.“

Vojáci se mračili, a proto se pasažéři jachty neodvažovali klást zbytečné otázky, okamžitě se podvolili rozkazům a nechali se odvést.

V přístavní budově bylo prázdno, u východu do města stáloněkolik dalších vojáků a v čekárně seděla skupina vládních úředníků. Když kolem nich procházeli, Driver si všiml, že úředníci byli značně nervózní a překotně mezi sebou hovořili o nějakých zjevněznepokojivých událostech. Skupina vyjela eskalátorem a dále výtahem, ažnakonec dorazil do policejní služebny, kde seděl zavalitý vedoucí oddělení, který křičel na muže v bílém plášti.

„Uvědomujete si vůbec, co se ve městě děje!? Nikdo nedokáže nastolit pořádek! Korporace je zavřená, nikdo nebere telefony! Kde je vaše vedení? Proč jste ještě nezřídili ani jedno očkovací centrum?“

„Pane důstojníku, právě proto jsem přijel, abych to řešil“ drmolil muž v plášti.

„Přijels řešit kulový,“ vybafl policista a doprovodil svá slovapatřičnými gesty, „Teď tu velím já. Dokud nezjistím, v čem je problém, budeš tu sedět zavřenej. Seržante, odveďte ho,“ obrátil se na jednoho z vojáků, kteří právě vešli.

Když doktora odvedli, všiml si policejní důstojník dvojice, kterou právě přivedli. Podle jeho brunátné tváře se dalo usoudit, že tento člověk ustavičně křičel.

„Koho jste to ještě přivedli, poručíku?“ obrátil se k vojenskému důstojníkovi a jeho hlas přecházel do křiku.

„Jsou to turisté, pane kapitáne. Po vyhlášení karantényKororace uzavřela mezihvězdné spojovací koridory a tihle dva nemohli opustit naši planetární soustavu.“

Vedoucí policejního oddělení se k nim otočil čelem a významně pronesl:

„Vážení občané, jste dočasně zatčeni, dokud se nezjistí vašetotožnost.“

„Ale pane kapitáne,“ začal se rozčilovat Driver, „máte přece naše doklady.“

V tom se ozvalo pípnutí komunikátoru interního spojení apolicista zvedl sluchátko. Čím déle mu člověk na druhé straně spojení něco sděloval, tím více důstojníkova tvář bledla. Zdálo se, že mukaždou chvíli překypí trpělivost. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat:

„Jaký ultrazvuk? Jaký plazmomet? Vy jste se pomátl nebo co?!“ ječel kapitán, „okamžitě zřiďte očkovací centra,“ skončil a praštil se sluchátkem. „Tyhle dva zavřete společně s profesorem. Všichni kvýchodu z přístavu, srocují se tam obyvatelé města,“ rozdával příkazy, aniž by přestal křičet.

Voják je hrubě dostrkal do cely a zavřel za nimi dveřeelektronickým zámkem. Na rozložené posteli seděl muž v bílém plášti. Ve slabém světle elektronky nebylo možné dobře rozlišit jeho tvář. Driver a Sylvie, kteří se drželi za ruce, si sedli na postel naproti němu.

Vypadalo to, že muž v plášti si dvojice, která se usadila kousek od něj, ani nevšiml; soustředěně přemýšlel o událostech, které sepřihodily. Tento člověk, s kterým se Driver a Sylvie ocitli v jednémístnosti, byl jeden z velkých mozků Korporace Galaktika – profesor John Crunch. Vedl oddělení vývoje biologických zbraní a na Nový Marspřijel proto, aby pokračoval v jednom velmi významném experimentu, který se však z nepochopitelných důvodů vymkl kontrole.

Všechno to začalo tím, že John se před samým začátkem pokusu polil kávou a pak si celých pět minut, během kterých si nadával a zlobil se na svoji nešikovnost, čistil oblečení a měnil plášť. Potom novýnezkušený laborant málem upustil baňku s nanočásticemi viru – to když mu profesor dovolil si opatrně prohlédnout ten zázračný duhový třpyt nanořetězců, které vytvořil speciální program z miliardmikroskopických umělých organismů. To, co následovalo o něco později v průběhu experimentu, už ale profesorovi vůbec nebylo jasné. Při pokusu bylvirus úspěšně vpraven do DNA pokusného člověka a vytvořil nezbytnou strukturu, ale pak se náhle v přístrojích něco pokazilo, serverlaboratoře přestal fungovat a následně začal hořet, přičemž se doventilace hned dostal štiplavý dým. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Část přístrojů, které držely pokusného člověka pod kontrolou, selhala a on se vysmekl a dostal na svobodu. Nakažený mžikem v pokusném boxu rozmlátil všechny počítače, které byly ještě neporušené, a pak vyrval dveře a vtrhl do laboratoře. Pokusný box, v kterém byla vysokákoncentrace kyslíku, okamžitě vzplál, a došlo k silnému výbuchu, kterým se celý katastrofický sled událostí dovršil. Virus se okamžitě začal šířit po budově společnosti a nakazil při tom několik zaměstnanců. Crunch zůstal zázrakem naživu – nejdříve přežil ohlušující výbuch a pak se mu podařilo utéct před běsnícímipololidmiolozombie. Znovu a znovu si teď v hlavě přehrával naprogramované řetězce experimentálního nanoviru a snažil se přijít na to, kde se v programu stala chyba. Byl s rozumem v koncích.

„Je strašně bledý,“ zašeptala Sylvie a přitiskla se k Driverovi.

„To je jen to slabé světlo.“

„Poslyš, možná by stálo za to se ho zeptat, co se to tu děje?“ pokračovala šeptem Sylvie. „On to určitě ví.“

„Zkusíme to,“ souhlasil Driver. „Ehm, pane, promiňte. Vy určitě budete vědět, proč nás tu zavřeli? Moje přítelkyně, víte, je z tohozneokojená a vystrašená. Proč na planetě vyhlásili karanténu? Nemohli jsme se dostat z vaší planetární soustavy. Z nějakého důvodu vypnuli generátory mezihvězdného spojovacího koridoru ZX16 a tak jsmemuseli přistát v tomhle, ehm, pohostinném městě.“

Muž v plášti nakonec ožil, upřel zrak na Drivera a Sylvii, které si teď pozorně prohlédl, a odpověděl:

„Promiňte, byl jsem pohroužen do vlastních myšlenek. Hvězdné spojovací koridory jsou mimo provoz, říkáte? To je tedy dobře,“ řekl John, kterého informace zjevně potěšila. „To znamená, žepřinejmenším automatika Korporace neselhala a centrální superpočítač vatmosféře planety pohotově zaznamenal přítomnost molekul biologických zbraní.“

„Co to proboha povídáte?“ zvolal Driver překvapeně, „Co je na tom dobře?“

Paniku v jeho slovech jakoby potvrdil hluk, který sem doléhal z venku a který připomínal řev smečky dravé zvěře. Sylvie zbystřila.

„Počkejte, ticho, co je to za zvuky?“

Nejdříve byly z ulice slyšet vojensky rázné příkazy a výkřiky a čísi autoritativní hlas, který se snažil řev překřičet a komusi velel:„Nestřílet!“ Pak se ozvalo vytí, které postupně sílilo, až přešlo do řevu. Sylvie popadla Drivera za ruku a silně ji stiskla. Jeho ruka byla celázbrocená potem. Pak následovaly první výstřely, zaječel něčí blaster, za ním další, pak se ozvalo mohutné zahřmění plazmometu a velmi silnývýbuch. Místností, v níž seděli, to doslova otřáslo a ze stropu se začala sypat omítka. Elektronka se utrhla a zvonivě se roztříštila o podlahu. Ve tmě, která nastala, se venkovní dění zdálo ještě zlověstnější.

„Nejspíš plazma zasáhla jaderný reaktor automobilu,“ řekldoktor skrze narůstající řev.

Tma a strašný hluk měly na Sylvii zdrcující dopad, schoulila se do klubíčka a zavzlykala. Driver se snažil ji ukonejšit, ačkoliv sám byl vyděšen.

„Sylvi, dokud jsme v téhle místnosti, nic nám nehrozí.“

Podívala se na něj, ale ze strachu nedokázala říct jediné slovo.

K sílícímu hluku se přidávaly nové zvuky, při nichž stydla krev v žilách: byl to křik lidí, které jako by někdo řezal nebo rval na kusy.Sylvie si zacpala uši a odmítala dále vnímat realitu, zatímco Driverovi se v podvědomí rýsoval výjev prasat, která se derou jedno přes druhé, aby se dostala ke korytu, a kvůli chutným pomyjím kvičí a chroptí jeden na druhého.

„Hrůza,“ hlesl muž v plášti. Vzpomněl si na zákeřné čelistilaboranta, který se na něj vrhal, jakmile se profesor vzpamatoval povýbuchu v laboratoři. Musel svému bývalému podřízenému vrazit skalpel skrz oko přímo až do mozku, aby ho donutil alespoň trochu povolit své sevření...

Do policejní služebny nečekaně vešlo šouravými kroky několik stvoření; sípavě dýchala a místo slov vydávala hrubé neartikulované skřeky. Chvíli se tam potácela a převrhla několik stolů a pak se vydala k vazební cele. Trojice uvězněných seděla v tichu ani nedutala.Někdo se pokusil do dveří cely opřít. Sylvie už napětí déle nevydržela a vykřikla. Driver jí silněji stiskl ruku. Na zlomek vteřiny za dveřmizavládlo ticho, ale pak se s řevem, který trojice předtím slyšela zvenku, začaly nestvůry dobývat do dveří. Vězni vyděšeně zírali do tmy a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist