načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ničeho nelituji -- aneb jak to bylo s Kiss - Ace Frehley

Ničeho nelituji -- aneb jak to bylo s Kiss

Elektronická kniha: Ničeho nelituji -- aneb jak to bylo s Kiss
Autor:

- Kytarista a zpěvák Ace Frehley (vlastním jménem Paul Daniel Frehley) je zakládajícím členem skupiny Kiss, v které hrál od jejího založení v roce 1973 do roku 1982 a pak znovu v letech ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 309
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 stran obrazové přílohy: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: No regrets
Spolupracovali: přeložila Radka Knotková
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2014
ISBN: 978-80-751-1096-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografická kniha Ace Frehleyho, ve které vzpomíná na bouřlivé období 70. let 20. století, kdy si coby kytarista americké rockové skupiny Kiss užíval i s ostatními členy světové popularity. Knihu "Ničeho nelituju" napsal coby osobní výpověď Ace Frehley, kytarista slavné americké rockové skupiny Kiss. Jedná se o autobiografii samotného Frehleyho a zároveň i o historii Kiss viděnou přímo zevnitř kapely. Frehley byl spolu s Genem Simmonsem a Paulem Stanleym u zrodu Kiss na začátku 70. let 20. století a zažil slavnou éru skupiny mezi roky 1975-78. Hudebně Kiss spojovali hard-rock a glam-rock, ale proslavila je především velmi extravagantní image v podobě výrazných kostýmů a obličejových masek (prvních několik let kariéry kapela úzkostně tajila své skutečné tváře). Ace Frehley odešel z Kiss v roce 1982 poté, co popularita skupiny na několik let klesla (poté se ještě na čas vrátil při jejím comebacku ve druhé polovině 90. let). Nicméně ono slavné období druhé půlky 70s přineslo kromě hudebních úspěchů i mnoho zákulisních zážitků a (nejen) ty přináší Ace Frehley ve své knize. Pro fanoušky Kiss jistě vděčné čtivo.

Popis nakladatele

Kytarista a zpěvák Ace Frehley (vlastním jménem Paul Daniel Frehley) je zakládajícím členem skupiny Kiss, v které hrál od jejího založení v roce 1973 do roku 1982 a pak znovu v letech 1996 až 2002. Na tyto roky, ale i na sólovou kariéru vzpomíná v knize, kterou napsal za pomoci novinářů Joea Laydena a Johna Ostroského.

Předmětná hesla
Frehley, Ace, 1951-
Kiss (hudební skupina)
Rockoví hudebníci -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Kytaristé -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Rockoví hudebníci -- Přátelé a spolupracovníci
Hudební skupiny -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ace Frehley

NICEHO NELITUJU

aneb Jak to bylo s Kiss


ISBN 978-80-7511-096-1

ISBN 978-80-7511-097-8 (epub)

ISBN 978-80-7511-098-5 (pdf)

Ace Frehley, Joey Layden a John Ostrosky

Ničeho nelituji aneb Jak to bylo s Kiss

Přeložila Radka Knotková Translation © Radka Knotková Copyright © 2011 by Ace Frehley

Ace Frehley

NICEHO

NELITUJU

aneb Jak to bylo s Kiss

VŠEM FANOUŠKŮM

ACE FREHLEYHO

PO CELÉM VESMÍRU

7

1

PŘÍBĚH Z BRONXU

Když jsem byl ještě kluk, neustále se mi hlavou honila hrozná

představa – tři pokroucení chlapi, jak visí patnáct metrů nad

zemí, zamotaní do drátů vysokého napětí, a jejich neživá těla se

pečou v poledním slunci.

O jejich utrpení mi pověděl táta, elektrotechnik, který pracoval

mimo jiné na United States Military Academy ve West Pointu

v New Yorku, kde v padesátých letech pomáhal s montáží nové

elektrárny. Carl Frehley do svojí doby dokonale zapadal. Praco

val dlouho, na mnoha zakázkách naráz a ze všech sil se snažil,

aby manželce a dětem poskytl opravdový domov. Když jsme

se v neděli vrátili z kostela, někdy rodinu nacpal do auta, odjel

s námi přes Bronx do Westchester County a zaparkoval na bře

hu řeky Hudson. Vodil nás na prohlídky po areálu a pozemcích

West Pointu, představoval nás nejrůznějším lidem, a dokonce nás

brával do řídicí místnosti. Dodneška nechápu, jak se mu povedlo

získat pro celou rodinu povolení.

Chodil z místa na místo, ukazoval na tohle nebo na tamto a vy

světloval, jak to tam přes den chodí a na čem pracuje. Někdy mlu

vil jazykem inženýra, což pro mě byla hotová latina. Táta podle

mě chtěl, aby jeho děti chápaly, že práce je důležitá; chtěl, aby

chom o téhle části jeho života věděli.

Když jsme se jednou vraceli k autu, zastavil se a podíval se naho

ru na elektrické dráty, které se přes podzimní oblohu táhly jako

síť z oceli a kabelů.

8

„Jen tak mimochodem, Paule,“ řekl, „každej den před obědem po

řádáme v práci takovou malou soutěž.“

Neměl jsem ponětí, o čem to mluví.

Soutěž? Před obědem?

Znělo to jako něco ze základky Grace Lutheran v Bronxu, kam

jsem docházel.

„Taháme slánku, abychom určili, kdo celý skupině skočí pro

sendviče. Kdo si vytáhne nejkratší slánku, ten je protentokrát

poslíček.“

Tím to začalo. Potom nám táta pověděl, jak si jednou vytáhl nej

kratší slánku on. Zatímco vyzvedával sendviče, došlo u něj na

pracovišti k příšerné nehodě. Někdo omylem stiskl spínač a pus

til proud do oblasti, kde pracovali tři chlapi. Všechny to okamžitě

zabilo. Když se táta vrátil, nemohl uvěřit vlastním očím. Z drátů

vysokého napětí zrovna sundávali těla jeho tří spolupracovníků.

„Přímo tamhle,“ řekl tiše a koukl nahoru. „Tam se to stalo.“

Odmlčel se a položil mi ruku na rameno.

„Kdybych si tehdy nevytáhl nejkratší slánku, skončil bych v těch

drátech já a teď bych tady nebyl.“

Podíval jsem se nejdřív na ty dráty a pak na něj. Usmál se.

„Někdy má člověk prostě štěstí.“

Čas od času ten příběh znovu vyprávěl, dostatečně často na to, aby

mě ustavičně trápily noční můry. To samozřejmě nechtěl – pokaž

dé tu historku vyprávěl takovým tím stylem „coby kdyby?“ –, jen

že nakonec to tak stejně vždycky dopadlo. Vykládejte malému

klukovi, jak jeho tátu kdysi málem uškvařili, a odsoudíte ho k ně

kolika letům hrůzyplných nocí strávených v propocené posteli.

Teď tomu ale rozumím. Člověk nikdy neví, co mu život přinese...

ani kdy zničehonic skončí.

Nejlepší ze všeho je se podle toho zařídit.

Carl Frehley, tak jak jsem ho znal (a musím poznamenat, že moc

dobře jsem ho tedy neznal), byl tichý a odměřený chlap, ukázkový

9

příklad středostavovské etikety, možná proto, že byl neustále děs

ně unavený. Když jsem přišel na svět, bylo mu sedmačtyřicet a já

si občas říkám, že tehdy už musel docela dlouho žít úplně nový

život. Narodil se dvojici německých a nizozemských imigrantů,

vyrostl v Bethlehemu v Pensylvánii a tři roky chodil na vysokou,

načež z ní odešel a nastoupil do práce. Později se přestěhoval do

New Yorku a oženil se s Esther Hechtovou, hezkou holkou, kte

rá byla o sedmnáct let mladší než on. Máma vyrostla na farmě

v městečku Norlina v Severní Karolíně. Můj děda pocházel ze

severního Německa – ostrova Rügen, abych se vyjádřil přesně.

Babička byla taky Němka, i přesto se ale u nás doma odjakživa

drbalo o tom, že nám v žilách koluje krev amerických indiánů.

Mámu přivedla do New Yorku hlavně nuda. Život na farmě ji pře

stal bavit, a tak se vydala na sever bydlet se svou starší sestrou

Idou v Brooklynu.

Táta tam na rozdíl od ní přišel za prací.

Vždycky ho obklopovalo tajemství, věci, o kterých nikdy nemlu

vil – zákoutí v jeho minulosti, která pro nás byla neprolomitelné

tabu. Ve středním věku se oženil a založil rodinu a zajel do po

hodlných kolejí domácího a profesního života. Čas od času ale

vyplouvaly na povrch náznaky, že dřív býval dočista jiný člověk,

který žil úplně jinak.

Byl například skvělý v bowlingu, nikdy ale nemluvil o tom, že by

někdy patřil do bowlingové ligy, ani jak se tu hru naučil. Když

jsem byl malý, chodil hrát málokdy, ale jakmile už se do toho pus

til, neměl konkurenci. Měl svou vlastní kouli, boty a učebnicovou

techniku a hrál prostě dokonale. Kromě toho byl nepřekonatel

ný v poolu, což jsem zjistil, když jsem ještě chodil na základku

a on mě učil hrát. Uměl s tágem věci, které dokázali jenom profíci.

Když o tom teď uvažuju, uvědomuju si, že se nejspíš pohyboval

na pěkně pochybných místech. Jednou mi řekl, že v poolu porazil

i přeborníka ze západní Virginie. Aby člověk porazil přeborníka

v jakémkoli sportu, musí být podle mě už hodně dobrý.

10

„Hele, táto, kolik šťouchů nejvíc jsi zvládl dát na jeden zátah?“

zeptal jsem se ho jednou, když jsme hráli pool.

„Sto čtyřicet devět,“ řekl, aniž by zvedl hlavu.

No do prdele...

Tehdy mi nebylo víc jak deset, takže mi hned nedošlo, jak strašně

je to číslo velké, přesto jsem věděl, že to znamenalo dát bezpro

středně po sobě sto čtyřicet devět šťouchů a pokaždé kouli potopit.

Kurva, vždyť to dohromady dávalo deset trojúhelníků!

Aby člověk dokázal najednou sfouknout tolik koulí, aniž by to

pokazil, to už holt musí vědět, co dělá. Tohle zjištění – spolu s tím,

kolikrát jsem tátu viděl úspěšně zahrát naprosto nemožné šťou

chy nebo hrát jednou rukou – ve mně ohledně jeho tajuplné mi

nulosti vzbudilo o to víc zvědavosti. Možná že když byl mladší,

žil pěkně nadoraz a já s ním měl společného mnohem víc, než by

se na první pohled zdálo. Možná, vážně jen možná, býval Carl

Frehley opravdový frajer.

Přinejmenším si to rád myslím.

Vyrůstal jsem kousek od dálnice Mosholu Parkway v Bronxu,

nedaleko Newyorské botanické zahrady a Bronxské zoologic

ké zahrady. Byla to středostavovská čtvrť plná lidí se smíšeným

etnickým původem, většinou z německých, irských, židovských

a italských rodin. Ta naše byla docela normální a milující, což

jsem plně docenil, až když jsem se začal poflakovat ve společnosti

parádních drsňáků, kteří se neustále pokoušeli utéct ze svých ná

silnických a surových domovů. Můj táta mě naproti tomu nikdy

nepraštil ani se mnou nezacházel nijak špatně, často jsem se ale

sám sebe ptal, jestli mu na mně vůbec záleží, protože sami dva

jsme spolu nikdy nic nepodnikali. Teď zpětně ale chápu, že mě

měl rád a za daných okolností dělal, co mohl.

Je dost těžké se na rodinu Frehleyových podívat a dojít k závě

ru, že moje výchova nějak mohla za můj divoký, šílený životní

styl a všechno to bláznovství, které následovalo. Jasně, táta byl

11

workoholik a doma moc času netrávil, ale vždycky jsme měli co

jíst a byli jsme zabezpečení. Naši měli šťastné a vřelé manželství

– pořád ještě si vzpomínám, jak se na procházkách drželi za ruce

nebo jak si dávali pusu, když se táta vrátil z práce domů.

Působili spokojeně a hádali se málokdy. V Brooklynu a Severní

Karolíně jsme měli pár příbuzných z matčiny strany, ale o tá

tově rodině jsem nevěděl skoro nic. Žádná fotoalba, dopisy,

žádné zajímavé historky nebo strýčkové a tetičky, kteří by za

skakovali na návštěvu. Nic. Věděl jsem, že tátův bratr se v osmi

letech utopil, ale o všem ostatním jsem měl přinejlepším mlha

vou představu. Kdykoli jsem se táty vyptával na podrobnosti,

máma zasáhla.

„Neotravuj taťku,“ říkala. „Je to pro něj nepříjemný.“

A tak jsem to vždycky nechal plavat.

Lidi, kteří mě znají jenom jako Spacemana, tomu nejspíš nebudou

věřit, ale vyrůstal jsem v rodině, kde se kladl velký důraz na vzdě

lání a náboženskou víru. Kromě toho naši chápali, jak důležité

je umění a věda. Stejným způsobem, jakým mě fascinují počíta

če a kytary, tátu fascinovaly motory a elektrické obvody – jako

kluk si v suterénu vyráběl vlastní baterky. Práce mu šla fakt od

ruky, protože kromě svého zaměstnání ve West Pointu se věnoval

i údržbě výtahových motorů v Empire State Building a taky se

podílel na projektování záložního zapalování pro kosmické lodě

Apollo. Jeho poznámkové bloky byly plné vzorečků a náčrtků,

projektů, na nichž kolikrát pracoval až do svítání.

Stručně řečeno naši zdůrazňovali nutnost vzdělání a dvěma z je

jich třech dětí to došlo. Moje sestra Nancy, která je o osm let starší

než já, měla ve škole samé jedničky a stala se z ní magistra v obo

ru chemie. Nějakou dobu učila chemii na střední, než se vdala

a založila rodinu. Můj bratr Charles byl taky vynikající žák. Na

New York University studoval klasickou kytaru a absolvoval coby

desátý nejlepší z ročníku.

12

A pak jsem tu byl já, Paul Frehley, nejmladší ze tří dětí a černá

ovce rodiny. Nejdřív mě škola a týmové sporty bavily, ale jak jsem

rostl, začal jsem místo učení dávat přednost společenskému ži

votu a hudbě. Vzpomínám si, jak jsem domů nosil vysvědčení se

samými dvojkami, trojkami a čtyřkami a musel jsem poslouchat

stížnosti našich.

„Proč jen nemůžeš bejt aspoň trochu jako Charlie a Nancy?“

Rozhodil jsem rukama. Kdo má čas na učení, když se musí věno

vat holkám a hraní v kapelách?

„Jenom mrháš životem, Paule,“ říkával táta a kroutil hlavou.

Abych se předvedl, jednou jsem našim řekl, že se budu celé

pololetí pilně učit a dokážu jim, že jsem stejně chytrý jako brá

cha a ségra. A víte co? Příště jsem přinesl vysvědčení se sa

mými jedničkami a dvojkami. (Touha se naparovat a vykládat,

že jsem to přece všem říkal, mě o hodně později přiměla na

vrhnout klukům z KISS, ať si uděláme IQ test. Jen tak mimo­

chodem, měl jsem ze všech nejvíc bodů: 163, což značí geniali

tu.) Jasně, naše jsem doháněl k šílenství, jenže Bůh se mnou měl

jiné úmysly. Všechno to pramenilo z něčeho, co jsem vycítil už

v raném mládí – z přání stát se rockovou hvězdou a jít za svým

snem. Zní to sice praštěně, ale já jsem byl upřímně přesvědčený,

že k tomu dojde.

Z mojí nekritické ctižádostivosti jde ovšem z části vinit i mámu

a tátu! Naší rodinou se totiž táhne červená nit, a sice hudba. Díky

vlivu, který na nás naši měli, všechny Frehleyovy děti umějí hrát

na nějaký nástroj. Táta byl zasloužilý koncertní pianista a dokázal

bez námahy hrát Chopina a Mozarta. Máma taky hrála na klavír

a bavilo ji do něj břinkat na rodinných slučkách. Charlie a Nan

cy chodili na hodiny klavíru a hráli na recitálech. Časem přešli

na kytaru a založili folkovou skupinu, což nikdy nebyl můj šálek

čaje. Mě už od začátku přitahoval rokenrol a snažil jsem se na bra

trově akustické kytaře dát do kupy písničky od Beatles a Stounů.

Jednou jsem se čirou náhodou rozhodl vyzkoušet kamarádovu

13

novou elektrickou kytaru. Zapojil jsem ji, nastavil zesilovač na

maximum a zahrál jsem power akord.

Okamžitě jsem se zamiloval. Úplně mi to změnilo život! Bylo mi

sice teprve dvanáct, ale dostalo mě to. Za pár let už jsem u sebe

v pokoji měl Fender Telecaster a zesilovač značky Marshall. Za

prodal jsem duši rokenrolu a nebylo pro mě cesty zpět.

Rodiče moji posedlost celkem podporovali (táta mi dokonce k Vá

nocům koupil mou vůbec první elektrickou kytaru) – nejspíš pro

to, že to bylo nejmenší zlo. Jak jsem časem sám jasně předvedl,

existovaly mnohem horší alternativy. Zatímco jsem se totiž učil

hrát na kytaru a zakládal svou první kapelu, poflakoval jsem se

v pěkně drsných partách. Takže ačkoli je pravda, že rokenrolový

životní styl mě v dospělosti málem zabil, je taky pravda, že bez

hudby bych se dospělosti nejspíš vůbec nedožil.

Už když jsem chodil na základku, potloukal jsem se s těma nej

tvrdšíma klukama ze čtvrti. Hráli jsme poker, chlastali, chodili za

školu a prostě si tak nějak všeobecně říkali o potíže. Některé věci,

které jsem musel dělat, mi ze začátku nebyly zrovna příjemné, ale

brzo jsem zjistil, že s alkoholem je všechno hned snadnější. Rval

jsem se nerad, ale stačilo pár piv a rázem jsem byl učiněný hrdina.

S holkama mi to moc nešlo, ale když jsem měl trochu v hlavě, do

kázal jsem je natolik okouzlit, že kalhotky letěly na zem.

Můj první drink? Na ten si pamatuju fakt zřetelně. Každý piják si

svůj první drink vybavuje stejně živě jako svůj první sex. Bylo mi

jedenáct a potloukal jsem se s bráchou a jeho kamarádem Jeffreym.

Jeho táta měl na City Islandu v Bronxu malou chatu, a tak jsme

tam jednou v pátek po škole vyrazili, abychom si zarybařili. Ry

baření jsem jako kluk zbožňoval a mám je rád dodneška. A právě

ten víkend jsem zjistil, že pivo se k rybaření dokonale hodí. Jeffův

táta nechal v ledničce šest plechovek a my si každý jednu nebo

dvě dali. Za nějaké tvrdé chlastání se to označit nedalo, ale stačilo

to, abych byl příjemně otupělý. Přesně si vzpomínám, jaký to byl

14

pocit, jemný a suchý. Netrvalo dlouho a připadal jsem si malátně

a potrhle. Nejdřív jsem se nemohl přestat smát a potom jsem od

padl. Pak už si jenom pamatuju, jak jsem se druhý den ráno pro

bral. Trochu mě bolela hlava a v puse jsem měl sucho, ale abych

byl upřímný, nemohl jsem se dočkat, až to zkusím znova.

A dlouho jsem nečekal.

Příští víkend jsme šli na mejdan, kde byla spousta piva a holek –

starších holek! Holky mě tehdy už nějakou dobu braly, ale i tak

pro mě představovaly neprobádané území. Seděl jsem tam a hrál

s třináctkama flašku a sedm minut v nebi a po prvním pivě se mi

hlavou honilo jedno jediné: pořádně to roztočíme!

Pochopil jsem, že alkohol a holky jsou skvělá kombinace.

Rokenrol se k nim brzo připojil.

15

2

GANGY NEW YORKU

V naší čtvrti zela poměrně jasná společenská propast: buďto byl

člověk výborný žák s vyhlídkami na vysokou, anebo nebyl. Můj

brácha a sestra spadali do té první kategorie, kdežto já do té druhé.

Podobně jako spousta děcek, která v Bronxu padesátých a začátku

šedesátých let školou jen bezcílně proplouvala, jsem přátelství a po

spolitost hledal v jiném společenském kroužku, a sice mezi dětmi,

které měly v oblibě džíny, kožené bundy a napomádované účesy.

K téhle změně u mě došlo v pubertě (není to tak vždycky?). Na

základce jsem býval průměrný, neškodný žák, který dával před

učením přednost sportu. Byl jsem vyšší než většina kamarádů,

vytáhlý a v celkem dobré kondici, takže sporty mi obvykle šly

bez větších problémů. V baseballu jsem hrál spojku, ve školním

basketbalovém družstvu jsem dělal kapitána a získal jsem i pár

medailí za lehkou atletiku. V podstatě jediná hra, která mě neba

vila, byl americký fotbal. Jako kluk jsem byl hubený a moc jsem

nevážil. V basketbalu se to hodilo (a ani při hraní na kytaru to

nebylo na škodu), ale pro fotbal to nebylo zrovna nejlepší. Jeden

z místních policajtů mě a několik mých kamarádů přemluvil, aby

chom se na jednu sezonu dali k fotbalovému družstvu Policejní

sportovní ligy. Na to rozehrání do smrti nezapomenu. Míč se mi

snesl rovnou do náruče a já jsem vystartoval po postranní čáře,

jelikož jsem si myslel, že jsem dostatečně rychlý a schopný na to,

aby se mi povedlo dobré odehrání.

16

Omyl.

Vůbec jsem toho kluka neviděl. Praštil mě přímo do hrudníku

a vyrazil mi dech. Míč letěl na jednu stranu a moje helma na dru

hou. Několik vteřin jsem tam ležel a lapal po dechu – ještě nikdy

v životě mě nikdo takhle nepraštil a já jsem nedokázal uvěřit, jak

děsně to bolí. Hrozně mě to vyděsilo a já jsem si uvědomil, že fot

bal není nic pro mě.

Sice bych rád tvrdil pravý opak, ale pravda je taková, že jsem ne

byl kdovíjak drsný kluk. To se jasně projevilo nejen na fotbalovém

hřišti, ale i v ulicích Bronxu. Potrpěl jsem si na zábavu a měl jsem

rád hudbu a sport. Nezapadal jsem ani mezi pohodové, pilné stu

dentíky, ani mezi členy gangů. Místní rváči děcka neustále pošťu

chovali, zametali s nimi a zkoušeli, kam až můžou zajít, než jejich

oběti vylítnou. Štvalo mě, že mám neustále strach, že se musím

bát cestou do cukrárny nebo domů ze školy a že nevím, kdo na

mě za rohem číhá, kouří cigarety, poslouchá doo­wop a čeká na

příležitost nakopat zadek nějakému mrňousovi.

Pro ty kluky to bylo něco jako cvičná střelba.

A já jsem jim při nejedné příležitosti posloužil za terč.

Musím ale připustit, že byly chvíle, kdy jsem si jejich pozornost

fakt zasloužil (ačkoli jsem to neměl v úmyslu). Jak jsem řekl, s hol

kama jsem začal brzo, a když člověk v naší čtvrti proháněl suk

ně, bylo moudré dávat si při tom pozor a používat hlavu. Přesněji

řečeno, jenom naprostý idiot by pálil za holkama, které tak nebo

onak patřily k jednomu z místních gangů.

No a co má jako bejt? pomyslel jsem si. Na chytrého kluka jsem

uměl být pořádný blbec. Tvrdohlavec. Koneckonců jsem se naro

dil ve znamení býka.

V tamní části Bronxu vévodil ulicím Ducky Gang, skupina děcek,

která se věkově pohybovala někde mezi ranou pubertou a pěta­

dvaceti (Philip Kaufman je zvěčnil ve svém filmu Tuláci). Tvořili je

hlavně Irové, ale našel se tam i nějaký ten Ital nebo Němec. Byla to

hrůzu nahánějící parta, jejíž rajon se rozkládal okolo Twin Lakes

17

(neboli „kachního rybníčku“) v Newyorské botanické zahradě.

Členové gangu – Ducky Boys – se narodili přibližně v době, kdy

jsem chodil na základku, a na vrchol vystoupali, když jsem byl

v pubertě. V polovině sedmdesátých let sice zanikli, ale pro mě to

byli králové New Yorku. Strach, který jsem z nich měl, překoná

vala jenom touha se k nim přidat. Ne nutně proto, že bych je ob

divoval nebo vůbec chtěl do nějakého gangu patřit, ale jednoduše

proto, že už mě nebavilo dostávat furt nakládačku.

Rozsvítilo se mi jednou odpoledne, když jsem se vracel ze školy

domů. Bylo mi asi dvanáct nebo třináct. Tehdy jsem už pár týd

nů pálil za jednou hezkou holkou – o víkendech jsem za ní pálil,

potkával jsem se s ní na mejdanech a čas od času se mi podařilo

se s ní chvilku muchlovat. Měl jsem vědět, že se mi to nevyplatí.

Dělal si na ni totiž nárok jeden kluk z Ducky Boys, a zvyklosti

tudíž hlásaly, že si od ní všichni mají držet odstup.

Prakticky vzato byla nedotknutelná.

A já jsem se jí dotknul.

Takže si to takhle štráduju parkem, hledím si svého, a vtom zpoza

stromu zničehonic vyskočí její kluk a zastoupí mi cestu. Nevěděl

jsem, jak zareagovat. Byl o rok nebo o dva starší, o hlavu vyšší

a odhadem o deset kilo těžší. Ve srovnání se mnou v podstatě do

spělák. Ztuhl jsem a pokusil jsem se vyhodnotit situaci.

Měl bych zahodit učebnice a utíkat, jako by mi u zadku hořelo?

Uplatnit svůj diplomatický talent? (Když přišlo na to vykecat se

z potíží, byl jsem nepřekonatelný.)

Časem jsem se naučil i ty vybranější pravidla pouličního boje,

z nichž to nejdůležitější zní: vždycky zasaď první ránu. Jenže ten

krát jsem byl nezkušený a vyděšený. Než jsem stačil zareagovat,

ten kluk se ke mně natáhl a praštil mě přímo do obličeje. Padl jsem

k zemi jako podťatý. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí,

nejspíš jen pár vteřin, ale když jsem se probral, bolela mě hlava,

viděl jsem rozmazaně a ten kluk nade mnou postával.

„Drž se od mojí holky dál,“ řekl, „nebo tě zabiju.“

18

A potom odešel. Nechal mě tam samotného, dezorientovaného

a se zamotanou hlavou, ať se sám sebe ptám, jestli na světě existu

je holka, která by mi za takovéhle trable stála.

Samozřejmě existovala. Potíže s ženskýma jsem měl celý život,

čímž chci říct, že ženské mě vždycky dostávaly do potíží. Přesněji

řečeno jsem se kvůli nim dostával do potíží. Tenhle způsob sebe

zničování mě spolu s drogami a alkoholem provázel celý život.

Od chvíle, kdy jsem se se svým ptákem naučil zacházet, jsem ho

často používal místo selského rozumu, a následkem toho jsem ne

jednou dostal přes držku.

S mým pubertálním mozkem se ale nedalo vyjednávat (o puber

tálních hormonech ani nemluvě). Jiný kluk by pravděpodobně šel

domů, popadl Playboye a vyhonil si ho, načež by si našel holku,

která by víc odpovídala jeho společenskému postavení. Já ne. Roz

jařené holky mám rád, a to z velice dobrého důvodu: jsou povolné,

což mně a mým oteklým koulím dávalo de facto dvě možnosti:

1. Najít si jinou holku.

2. Dát se k Ducky Boys.

Vybral jsem si druhou možnost.

V Ducky Gangu nebrali jen tak kdekoho. Člověk musel dokázat,

že je přijetí hoden, a podstoupit iniciační rituál trvající několik

týdnů. Ukázalo se, že to bylo velice dobře. Ta prodleva mezi chví

lí, kdy jsem o vstup poprvé projevil zájem, a kdy už nebylo cesty

zpět (tedy plnohodnotným členstvím), byla tak dlouhá, že jsem

měl dostatek času na to, abych si vypěstoval jiné, méně riskantní

zájmy – třeba hru na kytaru. Krátce jsem si ale ze srdce přál do

gangu patřit a hrozně jsem toužil po tom, aby mě k sobě Ducky

Boys vzali.

Neoficiálně se nám říkalo Junior Duckies. Užíval jsem si vědo

mí, že jsem součástí gangu a že se těším jeho ochraně, i když ji

zajišťovali ti samí kluci, kteří mi o několik let před tím dělali ze

života peklo. Pro Junior Duckies znamenal život v gangu dělat

19

voloviny a motat se okolo holek. Každý víkend jsme se scházeli

u kachního rybníčku, popíjeli jsme pivo, hecovali se a nakonec

jsme se šli poohlídnout, co bychom kde provedli. Což nevyžado

valo nijak velkou námahu, protože Duckies nebyli jediný gang ve

městě. Bloumali jsme směrem k Bronx River Parkway, podél hra

nice našeho rajonu, a pokud jsme náhodou zjistili, že si ji někdo

dovolil překročit, rychle se to zvrtlo v pouliční bitku. Tenkrát to

ještě nebylo moc nebezpečné. Někteří starší kluci z Ducky Gan

gu s sebou sice nosili nože a podomácku vyrobené pistole, ale

my jsme se obvykle spokojili s řetězy a baseballovými pálkami.

Pro Junior Duckies pramenilo vzrušení z risku. Vozili jsme se

na zadní části městských autobusů a nadzemní dráhy, což vět

šinou vzbudilo pozornost policajtů, kteří nás pak honili po celé

čtvrti. Laciná zábava, dalo by se říct. Když jsme se neprali nebo

nepařili s místníma holkama, někdy v zimě jsme na policej

ní auta házeli sněhové koule, abychom poldy vyprovokovali.

Obvykle zapnuli maják a vydali se nás prohánět a my jsme se

rozprchli do všech koutů. Kravina? Jasně, taky ale vzrůšo a pa

rádní zábava. Párkrát mě chytili a odvezli na padesátý druhý

okrsek, kam si pro mě naši museli přijít. Po nějaké době si máma

začala dělat těžkou hlavu, kdykoli jsem odcházel z domu.

„Prosím tě, buď dneska opatrnej, Paule,“ říkávala a lomila rukama.

Zastavit se mě ale nikdy nepokusila a táta taky ne. Když mi bylo

čtrnáct, vymykal jsem se už vší kontrole. Nechtěl jsem zůstávat

doma, dělat úkoly ani chodit do školy. Jediné, o co jsem stál, bylo

chodit ven s kámoši a pařit. Stál jsem o to dokonce tak moc, že

jsem byl ochotný projít iniciačním rituálem pro Junior Duckies.

Samozřejmě bylo nutné se kvůli tomu rvát – pokud se Duckies

připletli ke rvačce, očekávalo se od vás, že u toho budete a kama

rádům pomůžete. Občas se přihodilo, že vám přidělili cíl – nějaké

ho chudáka ze školy, co vytočil jednoho z členů –, a vaším úkolem

bylo dát mu co proto. Tyhle střety jsem párkrát zažil coby oběť

a najednou se po mně chtělo, abych výprask udílel já. Zbabělce

20

v gangu netrpěli. Abyste dokázali, že máte koule, museli jste pro

vést něco nebezpečného.

Nebo stupidního.

Anebo, jako v mém případě, obojí.

„No tak, Paule, pohni tou svou vychrtlou prdelí!“

Byla sobota večer, stáli jsme poblíž nadjezdu nad Webster Avenue

a pod námi projížděly šňůry aut. Nastal okamžik pravdy. Pokud

jsem měl do gangu patřit, musel jsem dokázat, že jsem ochotný

riskovat život. Byl jsem na to úplně sám.

„Kurva, tohle je šílený,“ řekl jsem.

A taky že to šílené bylo. Řekli mi, že mám vlézt na lávku pod mos

tem a pověsit se na nosník, abych se houpal nad dálnicí. Vyzunkl

jsem několik piv, abych si dodal odvahy, ale pořád jsem byl vyděše

ný. Zhluboka jsem se nadechl a klekl jsem si. Byl jsem tak nervózní,

že jsem si málem nachcal do kalhot, ale touha, aby mě k sobě vzali,

můj strach překonala. Jestli se mi podaří ten praštěný rituál pod

stoupit, aniž bych se u toho zabil, pomyslel jsem si, konečně se ze

mě stane člen toho nejdrsnějšího gangu ve čtvrti. Budu chráněný

a nikdo se mnou už nikdy nebude vyjebávat. Věřit mi to nemusíte,

ale byl jsem kvůli tomu ochotný riskovat třeba i život.

Za pár vteřin jsem se už houpal nad dálnicí. Slyšel jsem, jak ka

marádi řvou a povzbuzují mě, ale já jsem jim kvůli projíždějícím

autům nerozuměl ani slovo. Přinutil jsem se otevřít oči a podívat

se na okraj můstku. Mávali na mě, že se mám vytáhnout zpátky.

Přitáhl jsem nohy k hrudníku a odplazil jsem se do bezpečí, kde

mě kluci uvítali s otevřenou náručí.

Konečně jsem byl přijatý!

V Bronxu se tomu říká „pivní svaly“ – to když se jinak tichý,

přívětivý chlap opije a chce se s každým rvát. Takový jsem byl

i já. Jakmile jsem si dal dvě nebo tři piva, nevadilo mi postavit

se naprosto komukoli. Z ničeho jsem neměl strach. Každá další

21

plechovka mě zbavovala zábran a starostí z možných následků.

Právě z toho důvodu mi lidi většinou ustupovali (no a asi taky

proto, že jsem měl na svojí straně Duckies). Byl jsem vysoký a hu

bený a pěstní souboje mi moc nešly, ale když jsem pil, připadal

jsem si jako superhrdina. S každým jsem se chtěl rvát a stačilo mi

k tomu málo. Spoustu rvaček jsem vyhrál jenom proto, že jsem se

odmítl vzdát. Lidi si myslí, že když člověk vybuchuje kvůli prko

tinám, má o kolečko víc. A kdo by se chtěl prát s magorem?

Alkohol, hlavně pivo, ze mě dělal jiného člověka. Měl jsem ho do

cela rád, protože se ničeho a nikoho nebál, a když přišlo na holky,

byl kluzký jak úhoř. Tyhle dvě věci šly ruku v ruce. Ženské mají

rády chlapy, kteří jsou sebevědomí, zábavní a suverénní. Malinko

nebezpeční. Já byl všechno zároveň. A jak v následujících letech

vzrůstala moje fascinace hudbou, zjistil jsem, že ačkoli alkohol ze

mě lepšího kytaristu neudělá, aspoň ze mě udělá sebevědoměj

šího hráče. Když jsem byl mladší a hrával jsem na školních ple

sech a církevních akcích, míval jsem hroznou trému. Pokud jsem

si ale dal pár drinků, nervozita pominula. Rázem se ze mě stával

Jimmy Page a Jimi Hendrix, dva v jednom. Celá místnost mi ležela

u nohou.

Chlastání k Junior Duckies patřilo. Někteří moji kamarádi navíc

čichali lepidlo. Bylo snadno dostupné, a tudíž představovalo laci

ný způsob, jak se sjet. Jako kluk jsem to několikrát vyzkoušel (jako

dospělý jenom jednou – o tom se rozepíšu později) a upřímně ře

čeno mi takové tripy připadaly buď úplně obyčejné, nebo jako vy

střižené z hororu. Jeden špatný trip jsem si prodělal za benzínkou

poblíž Frisch Field (parku pojmenovaného po vynikajícím base

ballovém hráči Frankie Frischovi, rodákovi z Bronxu, na což jsem

patřičně hrdý). Vmáčkl jsem se tam se dvěma kámoši, kteří byli

oba zkušení čichači, z tuby lepidla jsme ušmikli vršek a pustili

jsme se do díla.

Detaily mi unikají, ale vybavuju si, že mě popadl zdrcující pocit

paranoie a strachu. Byl jsem přesvědčený, že jsem umřel a ocitl

22

jsem se v pekle. Byl jsem naprosto odtržený od reality. Do dnešní

ho dne je to jeden z mých nejděsivějších zážitků s drogami – a to

už něco znamená.

Potom jsem na drogy nějakou dobu ani nesáhl. Pivo jsem samo

zřejmě pil, ale tím to haslo. Uplynulo několik let, než jsem se od

vážil vyzkoušet trávu. To už jsem trávil čas s lidmi, kteří hráli na

hudební nástroje a do mého gangu nepatřili – vlastně do žádného

gangu, když už jsme u toho. Byli to tak trochu hipíci. Hned jsem si

změnil účes – pryč s napomádovanými vlnami a sem s dlouhým

chundelatým hárem. Fascinovaly mě kapely britské vlny – hlav

ně Beatles a Stouni – a začal jsem tíhnout k muzikantům hrají

cím hudbu, kterou jsem sám chtěl hrát. Většinou to nebyli žádní

drsňáci, ale rockeři vysazení na lásku a mír.

A já byl jednou nohou v jejich světě.

Jsem si jistý, že nebýt hudby, stal by se ze mě plnohodnotný člen

gangu a skončil bych buď v hrobě, nebo ve vězení. Hudba mě od

toho osudu odtrhla a doslova mi zachránila život. O víkendech

jsem hrál, po nocích jsem cvičil a kluci z Ducky Gangu se ke mně

časem obrátili zády. Nemůžu jim to mít za zlé. Neustálé odmítání

člověk dlouho nevydrží.

„Ale no tak, Paule, poď s náma. Večer uděláme jeden velko obchod.“

„Sorry, kámo, nemůžu. Mám koncert.“

Byl to přirozený vývoj: já jsem se ubíral jedním směrem a oni

druhým. Hrál jsem častěji a častěji, a některé koncerty mi dokon

ce i něco málo hodily, kdežto oni se zaplétali do čím dál větších

průserů a brali tvrdší a tvrdší drogy. Ne že bych se s nimi stýkat

nechtěl, ale den má jen čtyřiadvacet hodin. Dřív nebo později se

člověk musí rozhodnout.

Já jsem se rozhodl pro kytaru.

Anebo se spíš kytara rozhodla pro mě.

Když mi bylo šestnáct, hrál jsem v docela slušných kapelách a vy

stupoval jsem na čím dál lepších koncertech. Postupem času jsem

usoudil, že se mi nechce skončit v lochu. S policejními stanicemi

23

a vazbami jsem měl bohaté zkušenosti a potkal jsem spoustu

chlápků, kteří seděli, takže mi bylo jasné, že ve vězení by se mi

nevedlo nejlíp. Nebyl jsem na to stavěný. Chtěl jsem hrát a stát se

rockovou hvězdou. A tak když se činnost Ducky Boys vystupňo

vala, stáhl jsem se. To, co jsme podnikali na začátku, bylo celkem

neškodné. Jasně, kradli jsme auta a jezdili s nimi jako blázni, ale

na součástky jsme je rozhodně neprodávali. Měl jsem štěstí, že mě

jako děcko nechytili při něčem vážnějším. Pamatuju si, jak jsem

se jednou ráno probudil s kocovinou a vzpomněl jsem si, že jsem

se předchozího večera vyhnul příslovečné zkáze. Šlohl jsem totiž

auto a proháněl jsem se v něm po celém Bronxu, načež jsem ho

nechal zaparkované u krajnice.

Mohlo mě to přijít vážně draho: řízení pod vlivem, krádež cenné

ho majetku, překročení maximální povolené rychlosti plus všech

no ostatní, co by mi policajti s nadšením přišili.

Navzdory všem důkazům o opaku jsem nebyl blbec. Uvědomil

jsem si, že pár mých kamarádů se svým životem zbytečně riskuje.

Asi proto, že jim bylo všechno u prdele. Neměli pocit, že by na

ně někde čekalo něco lepšího. Některým vůbec nezáleželo, jestli

budou žít, nebo umřou. Když mi například bylo okolo patnácti,

úřady poslaly mého kamaráda Waltera do pasťáku. Krátce po pro

puštění se s nějakým chlápkem porval v baru a pobodal ho. Při

klepli mu za to pět let ve státní věznici. Jeden z mých nejlepších

kamarádů, Tommy McCalden, se zase v osmnácti oběsil ve vězení

Rikers Island. Taky patřil k Junior Duckies a jeho táta dělal v na

šem domě domovníka. Později jsme se už moc nestýkali, ale stejně

mnou zpráva o jeho smrti otřásla.

Nechtěl jsem dopadnout podobně. Přál jsem si od života víc.

Očekával jsem od života víc.

25

3

MUSIC IN THE FIFTH DIMENSION

Když přišlo na školu, byl jsem odjakživa jako kvádr, který se sna

ží (nebo spíš nesnaží) zapadnout do kruhové díry. Studium ve

mně zkrátka nevzbuzovalo nijak velké nadšení. Pravděpodobně

jsem do normální třídy ani nepatřil a bývalo by mi bylo mnohem

líp ve škole určené dětem se zájmem o tvůrčí činnost, jako tře

ba o výtvarné umění a hudbu. Zajímavých učitelů, kteří by mou

tvůrčí stránku dokázali vyburcovat, jsem měl málo, a tak jsem

hodně času trávil vymýšlením kreativních způsobů, jak se učení

vyhnout. Následkem toho jsem za čtyři roky vystřídal tři školy.

Z prvních dvou mě vyrazili a tu třetí jsem nedodělal.

Nejdřív jsem chodil na Our Saviour Lutheran, což byla přirozená

vzdělávací zastávka pro děcka, která navštěvovala základku Gra

ce Lutheran. Od samého začátku jsem to tam nesnášel. Uplynulo

pár týdnů a já jsem se začal ulejvat nejdřív z jednotlivých hodin,

a nakonec ze školy jako takové. Kupodivu mi to krátce prochá

zelo. Klíčem bylo se ráno ve škole ukázat a pak se vytratit. Jenže

jednoho dne jsem na školní autobus záměrně nenastoupil a radši

jsem se šel poflakovat s kámoši, aniž bych svému bratrovi Charli

emu řekl, co mám v plánu. Charlie byl hodný kluk, který se pilně

učil a jako spousta starších sourozenců si o svého mladšího bráš

ku dělal starosti. Takže když toho dne dorazil do jídelny a nikde

mě neviděl, hrozně se vyděsil. Nechtěl mě dostat do potíží, pro

stě se upřímně bál, že se mi něco stalo. A tak odešel do ředitelny

26

a oznámil, že nemocný nejsem a ať mě prosím pěkně najdou.

Což taky udělali.

Ještě to odpoledne jsem s mámou seděl v ředitelně a poslouchal

kázání.

„Víš, Paule,“ řekl ředitel, „musíš brát studium vážněji, jinak v ži

votě ničeho nedosáhneš.“

„Ano, pane.“

Přísně se na mě podíval.

„Pokud se bude tohle tvoje chování opakovat, budeme se s tebou

muset rozloučit.“

Rozloučit...

Znělo to spíš jako odměna než jako výhružka.

Určitě nemusím dodávat, že moje výstupy pokračovaly a oni se se

mnou vážně rozloučili.

Bylo mi to jedno. V Our Saviour Lutheran jsem to nenáviděl. Musel

jsem přestupovat, abych se tam vůbec dostal, vadilo mi nosit uni

formu, a jakmile jsem každé ráno dorazil, div že jsem se tou všu

dypřítomnou kázní nezadusil. V prváku už jsem měl církevního

vzdělávání plné zuby a z nějakého důvodu jsem si vzal do hlavy,

že kdybych přestoupil na státní střední školu v naší čtvrti, DeWitt

Clinton, všechno by bylo mnohem lepší. Takže jsem to udělal.

Sotva jsem dovnitř vlezl, zažil jsem příšerný kulturní šok. Neměl

jsem nejmenší ponětí, jak to na státních školách chodí. Devět let

jsem chodil výhradně do církevních ústavů, a přestože mi připa

daly hrozně omezující a nijak zvlášť nápomocné, byl jsem na ně

zvyklý a se zvykem se pojí určitá míra pohodlí.

Základka Grace Lutheran a střední Our Saviour Lutheran byly

malé a důvěrné. Člověk znal skoro každého ve svém ročníku

a učitelský sbor navrch.

Ale DeWitt Clinton?

To byla ve srovnání s mými bývalými školami vyslovená met

ropole. Počtem studentů přesahujícím čtyři tisíce a všemi stere

otypy, jaké o středních existuji, představovala hotový pomník

27

darwinismu. Buď jste vykoumali, jak zapadnout a přežít, nebo vás

sežvejkala a vyplivla. Naštěstí jsem na clintonce měl už z dřívějš

ka pár kamarádů, což mi přechod trochu usnadnilo. A právě tam

jsem se navíc začal míň potloukat se členy gangů a víc s hudeb

níky. Nějakou dobu jsem s oběma frakcemi trávil přibližně stejné

množství času. Někdy si říkám, že by ze mě byl fajn diplomat;

odjakživa jsem uměl situaci zmanipulovat ve svůj prospěch a vy

stupovat ne jako strůjce problémů, ale jako mírotvorce (to platilo

i o mnoho let později v KISS). Ve rvačkách jsem si sice dovedl

poradit, ale vyhledával jsem je málokdy. Daleko častěji jsem si vy

bíral cestu nejmenšího odporu.

A hlavně jsem si přál se pořádně pobavit.

Podobně jako na Our Saviour Lutheran byly i hodiny na DeWitt

Clinton s touhle mou základní směrnicí v těžkém rozporu, a tak

jsem si zanedlouho tykal se všemi v ředitelně. Jednoho dne jsem

se rozhodl do školy vůbec nepřijít. Samo o sobě to u mě nebylo

nijak neobvyklé rozhodnutí, dělal jsem to každou chvíli. Většinou

jsem se jen potloukal s kamarády, kouřil trávu, popíjel pivo a hrál

na kytaru. Neškodné, líné, bezcílné poflakování.

Jenže toho dne mělo moje záškoláctví účel. Na přesné datum si

nevzpomínám, ale bylo to někdy mezi pětadvacátým březnem

a druhým dubnem 1967. Během toho týdne pořádal legendární

newyorský diskžokej Murray the K v RKO 58th Street Theatre

na Manhattanu šňůru celodenních koncertů. „Murray the K Pre

sents Music in the 5th Dimension“ (už jen z toho, že jako první byl

uvedený rádiový moderátor, si určitě umíte představit, jak velkou

moc Murray the K tenkrát měl) uvádělo dech beroucí sbírku talen

tů a rozmanitých hudebních stylů. Hlavními hvězdami celé akce,

hlásaly plakáty, měli být Mitch Ryder a Wilson Pickett. To byla ta

největší lákadla: Ryder, který se krátce před tím dal na sólo drá

hu a hrál bez Detroit Wheels, a Pickett, jeden z nejvýznamnějších

soulových zpěváků v historii.

A to byl teprve začátek.

28

Když se na ten plakát podíváte dneska, vypadá jako výběr těch

nejlepších muzikantů rokenrolu: Simon & Garfunkel, The Young

Rascals, Phil Ochs, Blues Project (ještě s Alem Kooperem) a dvě

kapely, které jsem si chtěl poslechnout ze všech nejvíc: The Who

a The Cream (ne, nenapsal jsem to špatně. „The Cream“. Fakt je

pod tímhle názvem propagovali.).

Tihle chlápci to v RKO celý týden rozjížděli a měnili to man

hattanské kino v přehlídku nejúžasnějších hudebníků v rokenro

lových dějinách. Něco takového jsem si prostě nemohl nechat ujít.

A jelikož koncerty začínaly v deset dopoledne a trvaly v podstatě

celé odpoledne, školní docházka nutně letěla z okna.

Ta akce mi změnila život. Do šestnáctých narozenin mi scházel

jeden měsíc a zrovna jsem se pokoušel přijít na to, kdo jako umě

lec jsem. Hrozně rád jsem šaškoval s kytarou a kromě toho jsem

se svým bráchou a několika kámoši hrál v nejrůznějších kapelách.

Na určité úrovni jsem už dlouho věděl, že se chci stát profesionál

ním hráčem, ale doopravdy mi to došlo, teprve když jsem seděl

kousek od pódia v RKO Theatre.

Chtěl jsem být jako Pete Townshend.

Chtěl jsem být jako Eric Clapton.

Chtěl jsem být protřelá rocková hvězda.

Akce Murraye the K byla vůbec prvním koncertem ve Spojených

státech, na kterém Cream a The Who vystupovali, a z dnešního

pohledu šlo o historickou událost. Ne že bych si to v té době uvě

domoval. Pro mě to byl akorát suprový koncert. Nevybavuju si,

jak přesně k tomu došlo, ale jednu chvíli jsme se s několika kámoši

ocitli nedaleko pódia a vykládali jsme si se samotným Murrayem

the K. Jednoduše jsem k němu přišel a začal si s ním o vystoupe

ní povídat. Mitche Rydera znal tehdy úplně každý, ale Murray si

chtěl potlachat spíš o The Who a Cream.

„Budou z nich hvězdy,“ ujišťoval nás. „Na to se spolehněte.“

The Who sice už několik alb vydali, včetně My Generation, ale po

řád byli proslulí hlavně v Británii. To samé platilo o Cream, power

29

triu složeném z Erica Claptona, Jacka Bruce a Gingera Bakera. Obě

skupiny jsem znal, přesto jsem neměl nejmenší tušení, co mě ten

den čeká.

Dívat se, jak Clapton s kytarou zachází plynule a naprosto bez ná

mahy, bylo zkrátka ohromující. Nejvíc mě ovšem zaujali The Who

a to, jak dokázali skloubit řádění na pódiu s neuvěřitelnou hud

bou a harmoniemi. Keith Moon na bicí soupravu div neútočil

a Townshendovo showmanství a power akordy mě úplně odrov

naly. Nadchlo mě, že si na konci zničili nástroje a nechali za se

bou jeviště plné kouře a trosek.

To vystoupení bylo surové, násilné a zábavné jako prase.

Ti chlapi dobře věděli, jak hrát, zpívat a předvést parádní show.

Strnule jsem tam seděl (vlastně jsem si celkem jistý, že jsem stál)

a mlčky jsem žasl. Tou dobou jsem naživo viděl už hodně kapel,

ale žádnou podobného kalibru. Tohle byl opravdový rokenrol a já

jsem se na něm hodlal podílet. Chtěl jsem to všechno: obrovské

zesilovače, zvláštní efekty a holky, které by z první řady vyřváva

ly moje jméno. Kupodivu mě to nezastrašilo. Ani na chvíli se mi

nezdálo, že se mi to nemůže splnit nebo že si moc troufám. Jasně,

spoustu hudebníků jsem stavěl na piedestal, a kdybych toho dne

v New Yorku dostal příležitost si s Petem Townshendem pokecat,

nejspíš bych nebyl schopný slova, ale i přesto mi cosi říkalo: „Je

možný to dokázat a ty to dokážeš.“

Nikdy jsem si nekladl nízké cíle. Vždycky jsem věřil, že omezení,

která na sebe lidi kladou, je nakonec zničí. Nikdy jsem se nebál udě

lat riskantní krok, abych viděl, co dovedu. Hraje v úspěchu nějakou

roli štěstí, obzvlášť na poli tvorby? Jasně že jo. Jenže pokud člověk

nemá koule na to, aby to zkusil, je předem odsouzený k neúspěchu.

Clapton?

Townshend?

Ti měli talent. A taky koule.

Což platilo i o ne tolik známém Jimovi McCartym, sólovém ky

taristovi v kapele Mitche Rydera. Je zvláštní, jak se věci někdy

30

vrací zpátky na začátek. Ta akce mi posloužila coby úvod do světa

špičkového profesionálního rokenrolu a zanechala na mně ne

smazatelné stopy. O několik let později, když mi bylo asi osmnáct

nebo devatenáct, jsem si s McCartym v domě našeho společného

kamaráda v Bronxu zajamoval. Jim přijel mého kámoše do New

Yorku navštívit a oba mi nabídli, ať k nim zaskočím. Takhle to

v hudebním světě koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých

let chodilo – mohli jste se potkat s kýmkoli. Kapely zakládala hro

mada lidí po celé zemi. Tvořili jsme jakési bratrstvo.

Později (po deseti letech), když jsem jel na turné se svým sólo

projektem Frehley’s Comet, mi McCartyho skupina dělala před

skokana. Po vystoupení jsme si sedli v zákulisí, lili jsme do sebe

jedno pivo za druhým a vyprávěli si. Vždycky jsem Jima považo

val za jednoho z nejmíň doceňovaných kytaristů v Americe, a to,

že jsem s ním po tolika letech mohl vystupovat na stejném pódiu,

bylo fakt skvělé.

Člověk holt nikdy neví, jak se věci vyvrbí.

Pokud je mi známo, na „třikrát a dost“ se v DeWitt Clinton ne

hrálo. Než jsem ukončil třeťák, stačili mě několikrát načapat za

školou a dvakrát nebo třikrát dočasně vyloučit. Co na to říct? Byl

jsem prostě nenapravitelný. A tenkrát byly neklidné časy. Zuřila

válka ve Vietnamu a hudební scéna se rychle měnila. Vlastně

jsem měl štěstí, že jsem se nezapletl do větších potíží. Kriminál

ník jsem ovšem nebyl. Pro spoustu lidí jsem zkrátka byl osina

v prdeli – osina se smyslem pro styl. Když mi bylo šestnáct, vy

měnil jsem koženou bundu a džíny za boty ke kolenům a ko

šili s volánky, jakou nosili The Kinks nebo Paul Revere & The

Raiders. Tvářil jsem se jako rocková hvězda a jako rocková hvěz

da jsem se i nesl, aniž bych si ale uvědomoval, kolik to dá práce,

než se hvězdou doopravdy stanu.

Ovšem jedno jsem věděl, a sice že pravidelná docházka do DeWitt

Clinton mi k tomu rozhodně nepomůže.

31

Jednoho dne jsme s kamarádem splašili pivo a trávu a sešli jsme

se s několika holkama. Nic neobvyklého, až na to, že jedna z nich

měla štěstí na mámu, která dennodenně chodila do práce, takže

u nich v bytě bývalo příhodně vylidněno. Kolem desáté dopole

dne už byl mejdan v plném proudu. Ožrali jsme se, spárovali se,

blbnuli jsme a obecně jsme se bavili mnohem víc, než kdybychom

bývali šli do školy. Jenže máma té holky se z práce vrátila dřív

a začala vyšilovat. Nachytala nás se spuštěnýma kalhotama, jak

sedíme uprostřed prázdných flašek od piva. Zapnul jsem si po

klopec a s kamarádem jsme odtamtud utekli, zatímco ta ženská

nepřestávala hulákat.

Den nato zavolala k nám do školy. U ostatních děcek nešlo o nijak

závažný přestupek, ale u mě to byla poslední kapka. Vedle špat

ných známek a vytrvalého ulejvání jsem se navíc dopustil i špat

ného úsudku ohledně péče o svůj zevnějšek. V Evropě poloviny

šedesátých let mohl člověk mít dlouhé vlasy a odmávnout to jako

osobní styl, ale ve Spojených státech to znamenalo něco dočista ji

ného. Jednalo se o vyjádření politického názoru, který ohrožoval

lidi v mocenských pozicích. Abych byl upřímný, nezajímal jsem se

o nic důležitějšího, než jak dostat holky z šatů. Nebyl jsem žádný

politický disident, a pokud už jsem nějaké hipísácké sklony pro

jevoval, šlo výhradně o záležitost pohodlí a životního stylu. Chtěl

jsem píchat, ožírat se, sjíždět se a hrát v kapele. Chtěl jsem mít na je

višti určitou image, jenže když jsem ji získal, skončil jsem v jednom

pytli s demonstranty a odpůrci války.

„Ostříhej se, Frehley,“ řekli mi ve škole.

„Boha jeho, žijem snad ve svobodný zemi, ne? Dejte mi pokoj.“

A oni mi pokoj fakt dali – tím, že mě definitivně vyloučili. Skóre?

Dva pro střední, nula pro mě. A jak se dalo čekat, naši se mnou

pomalu začali ztrácet trpělivost. Máma ani tak ne – pro ni jsem

byl pořád její milovaný synáček. Měla pro mě slabost i bez ohledu

na to, jaký podvratný živel se ze mě stával. Mámy už jsou takové.

Ale tátovi bylo přes šedesát a na vlídné vybízení, abych laskavě

32

začal sekat dobrotu, neměl čas ani chuť. Jak jsem říkal, většinou

mlčky postával v pozadí a v mém životě velkou roli nesehrál, ale

po tom druhém vyloučení málem vyletěl z kůže.

„Buď se polepšíš,“ řekl, „nebo vypadneš z baráku.“

„Fajn,“ odpověděl jsem. „Tak já teda padám.“

Bylo to pěkné drama. Sbalil jsem si oblečení a kytaru a práskl jsem

za sebou dveřmi. Byl v tom jen jeden malý háček: neměl jsem kam

jít. Do prdele, pomyslel jsem si. Bylo mi šestnáct, neměl jsem pe

níze a neuměl jsem nic, co by mě uživilo. Ke kamarádům jsem

jít nemohl, protože jejich rodiče by mě taky vyhodili. Tváří tvář

vyhlídce na život houmlesáka v New Yorku jsem se rozhodl odejít

na jediné možné místo: k Dukeovi domů.

Duke byl černoch a žil na Burnside Avenue v Bronxu. Byl to mírně

řečeno odporný maník, ale já jsem ho tak nevnímal. Bylo mu něco

přes dvacet, věnoval se hudbě a trávil neobvykle velké množství

času s děckama ze střední. Jeho táta dělal domovníka v jednom

činžáku a Duke tam žil v malém suterénním bytě. Bydlel tudíž

sám, ale nezávislý nebyl, protože rodiče za něj platili. Seznámil

jsem se s ním díky svým hudebním konexím. Odjakživa chtěl být

v kapele, ale neuměl na nic hrát, a tak si usmyslel, že dá do kupy

několik hudebníků, aby se postarali o hudbu, zatímco on bude

stát u mikrofonu.

Platit mi neměl z čeho, ale přesto mi nabídl něco, co mě zaujalo.

„Dohodnem se takhle,“ řekl. „Hraj mi jako doprovod a můžeš se

tady stavovat, kdykoli budeš chtít. Voď si sem holky nebo přijď na

pivo a čouda. Budeš si tu moct dělat, co se ti zlíbí.“

Pro puberťáka, jako jsem byl já, to nebyla špatná dohoda. S Du

kem jsme chodili hrát do nemocnice pro veterány na Kingsbridge

Road v Bronxu. Někdy jsme vystupovali jen my dva – já jsem

hrál na kytaru a Duke zpíval. Jindy jsme s sebou měli i basáka

nebo doprovodného kytaristu a bubeníka. Bez ohledu na sestavu

si koncert pokaždé ukradl Dukie. Byl opravdová osobnost. Měl

postavu jako Herkules, a přitom se uměl hýbat jako Mick Jagger.

33

Po představení jsme se vrátili k němu domů, dali si pivo a jen tak

jsme se poflakovali. Lednička byla vždycky plná, což bylo velké

plus, když se člověk ulil ze školy a přivedl si holku.

Asi nemusím upřesňovat, že Duke tou naší dohodou dokázal,

jak neuvěřitelně špatný má úsudek. Bylo jenom otázkou času,

kdy se to obrátí proti němu. Jednou na mejdan v jeho bytě vtrhli

policajti a všechny nás odvezli na výslech. Dodneška si vzpomí

nám, jak na policejní stanici přišel táta jedné z těch holek, vrhl se

na Dukea a zařval: „Nech mou dceru na pokoji, nebo tě, kurva,

zabiju!“

Policajti nás tam několik hodin drželi a vyptávali se, co o Dukiem

víme a jaký s ním máme vztah. Ani je tolik nezajímalo, jestli po

dával alkohol nezletilým, jako spíš proč se vůbec kamarádí s hro

madou puberťáků.

Duke byl cvok, úplně mimo. Ta roztržka s poldy ho možná vyděsi

la, ale na první pohled to tak vůbec nevypadalo. Mejdany pokra

čovaly a nezletilých holek a alkoholu byl i v budoucnu dostatek.

Časem se ze čtvrti vytratil. Doslechl jsem se, že skončil ve vězení

a sedí přesně za ty věci, které ho v minulosti dostaly do potíží. Ale

tou dobou se naše cesty stejně dávno rozešly. Bydlel jsem u něj ani

ne měsíc, načež jsem se s našima usmířil a vrátil jsem se domů.

Pravda je taková, že si o mně dělali velké starosti. Od té chvíle

probíhal náš společný život v relativním klidu, čímž chci říct, že

na mě přestali dorážet kvůli mému pučícímu rokenrolovému ži

votnímu stylu a já jsem se snažil nedávat jim moc důvodů dělat

si kvůli mně těžkou hlavu. Podle mě na jisté úrovni pochopili,

že nejsem špatný kluk. Akorát jsem holt nebyl takový, jakého mě

chtěli mít. Ze všeho nejvíc je šokoval můj úspěch u holek. Často

jsem chodil s několika naráz. Táta to samozřejmě vůbec nechápal.

„Co na tobě sakra vidí?“ říkával a kroutil hlavou.

Máma zase nemohla uvěřit, že za mnou domů holky chodí jenom

kvůli tomu, aby mi uklidily v pokoji. Ustlaly mi postel, posbíraly

z podlahy špinavé oblečení a pak počkaly, než se vrátím ze školy.

34

Vešel jsem do dveří a máma mě uvítala se zmateným výrazem ve

tváři.

„Přišla Michelle.“

„Jo? Kde je?“

Ukázala na dveře mého pokoje a zavrtěla hlavou.

Nejspíš byla pořádně šokovaná, přesto mi to tolerovala. Asi proto,

že díky tomu měla míň práce.

Nerad bych se chlubil, ale s holkama jsem to odjakživa uměl. Za

čal jsem to s nimi zkoušet, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct,

a o panictví jsem přišel v patnácti. Holky pro mě nebyly žádná

velká záhada. Ačkoli jsem nebyl nijak zvlášť pohledný, o společ

nost jsem nikdy neměl nouzi – hlavně proto, že jsem s holkama

uměl umluvit a věděl jsem, jak je uvolnit. Byl jsem zábavný, vyklá

dal jsem vtípky, předváděl kouzelnické triky a dovedl jsem hrát

na kytaru. Nic jiného potřeba nebylo.

Když jsem trochu vyrostl a začal se potloukat po barech a klu

bech, vyvinul jsem na balení ženských pár strategií. Bude to znít

praštěně, ale víte, co pokaždé zafungovalo? Obléct si tričko a sako

od obleku a strčit si do náprsní kapsy malého plyšového medvíd

ka, aby mu vykukovaly ruce. Nato jsem přistoupil k nějaké holce,

samozřejmě po tom, co jsem si dal pár piv, a řekl jsem jí: „Čau,

nechceš se seznámit tady s mým kamarádem?“ S těmi slovy jsem

rozevřel sako a toho medvídka jsem jí ukázal.

Některé holky jenom obrátily oči v sloup a odešly, ale mnohem

častěji jim to připadalo strašně roztomilé.

A to už jsem měl nohu ve dveřích.

Pokud člověk vypadá aspoň trochu dobře a je zábavný a přá

telský, potřebuje akorát něco, co by prolomilo ledy. Jenže vět

šina chlapů se bojí a nechce to ani zkusit. Nevědí, jak navázat

rozhovor. Jasně, všichni se kvůli něčemu cítíme méněcenní

a na mě to sedělo dvojnásob, ale po několika drincích jsem byl

schopný udělat naprosto cokoli, klidně i balit ty nejhezčí buch

ty v místnosti. Časem jsem se v tom natolik zlepšil, že jsem

35

holky dohazoval i svým kamarádům, čímž jsem si vysloužil

přezdívku Ace – Eso.

„Páni, vole, ty seš fakt eso,“ řekl mi kámoš jednou večer po tom,

co jsem ho představil holce, na kterou si už dlouho brousil zuby.

„Vážně nám s kočkama pomáháš.“

A bylo to. Ta přezdívka mi už zůstala.

Že kluci zakládají kapely především proto, aby měli příležitost

potkávat holky, je otřepané klišé, ale na každém otřepaném klišé

je trocha pravdy. Když jsem ve čtrnácti vůbec poprvé hrál na cír

kevním plese, holky se shlukly kolem pódia a upřeně na mě i na

ostatní hráče zíraly. Se mnou jako takovým to nemělo nic společ

ného – hlavní bylo, že jsem stál na jevišti a hrál na kytaru. Holky

na to letěly jako včely na nektar. Jednoduše si nemohly pomoct.

Někdy ani kytaru nepotřebujete – stačí správně vystupovat.

V šestnácti nebo sedmnácti jsem se jednou s kámoši potloukal

poblíž Fordhamovy univerzity. Bylo rušné víkendové odpoledne

a kolem nás se to hemžilo lidmi, včetně zástupů hezkých holek.

Měl jsem na sobě košili s volánky, džíny zastrčené do bot ke kole

nům a vlasy mi sahaly po ramena. Prostě jsem vypadal jako roc

ková hvězda.

„Hele, udělej mi laskavost,“ řekl jsem kamarádovi. „Až budu

procházet okolo tamtěch holek, zastup mi cestu a požádej mě

o podpis.“

Sehrál to fakt krásně – prodral se davem a vrazil mi přímo před

obličej pero a kus papíru.

„Ježíši, díky. Já tvou hudbu vážně zbožňuju,“ poděkoval. Neuběh

lo ani pár vteřin a byl jsem obklopený hezkýma holkama. Flirto

valy se mnou, soupeřily o moji pozornost a nenápadně se pokou

šely zjistit, co přesně je ta rokenrolová hvězda v jejich středu zač.

Bylo to opojné. A tolik, tolik snadné.

37

4

MOVIN’ ON UP

Střídal jsem jednu kapelu za druhou, jako když basketbalista

hledá někoho, kdo by si s ním zadribloval. Jediné, o co jsem stál,

byla příležitost hrát, zlepšovat se a vystupovat před co největším

množstvím lidí. Už si ani nevzpomínám, do kolika skupin jsem

vstoupil nebo kolik jsem jich založil. Určit



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist