Kniha: Neznámí hrdinové – řekli ďáblovi ne – Adam Drda; Mikuláš Kroupa

PAtNáct let

ve stodole

Příběh uprchlíka

václava Jakeše

a rodiny Peckových,

která ho skrývala

před státní bezpečností

Adam drda

8

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 8

Na podzim 1951 se na staré usedlosti Peckových vmalé

vesnici Zadní Chlum objevil rodinný známý apřivedl mla

dého muže, kterého statkáři předtím nikdy neviděli. Mladík

se jmenoval Václav Jakeš. Řekl, že je na útěku před Státní

bezpečností, chtěl by se dostat na Západ apotřebuje se na

chvíli ukrýt. Zůstal patnáct let. Peckovi ho neoznámili

úřa dům, neposlali ho pryč, ani když vkraji vrcholila per

zekuce. Řídili se prostou zásadou: když je bližní vnouzi,

má se mu pomáhat; akdyž se mu jednou pomáhat začalo,

nesmí se mu – obrazně řečeno – vrazit kudla do zad.

Pro tuhle „obyčejnou“ věc jsou vmých očích Peckovi

hrdinové. Uprostřed bolševismu, vněmž se udávání po

važovalo málem za konvenci, si počínali normálně. Dnes

je vmódě relativistický přístup kminulosti: nic nebylo

černobílé, každý se musel tak či onak ohnout, udá losti je

třeba nahlížet „v dobovém kontextu“. Chování sedláků

ze Zadního Chlumu je však natolik nadčasové azároveň

tak zřetelně ukazuje dobový kontext, že je zrelativizovat

nelze.

9

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 9

10

václav Jakeš v dubnu 2008.

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 10

i.

Příběh se odehrává vpříbramském okrese, vyprávění je

třeba začít od Václava Jakeše. Narodil se roku 1924 vBran

šovicích, vrodině menších zemědělců. Vystudoval hos

podářskou školu, po válce pracoval na rodinném gruntu,

na přelomu let 1947–48 se stal členem sdružení katolické

mládeže. Únorový převrat jistě nevítal, zároveň se nedá

říct, že by byl aktivní protikomunistický odbojář, aspoň

to vždycky tvrdošíjně popíral. Václav Jakeš se nicméně

stýkal se spoustou lidí, kteří se do odboje pustili: od mládí

se přátelil sJiřím Řezáčem, očtyři roky mladším spoluza

kladatelem skupiny Černý lev 777, která působila na Mi

levsku aSedlčansku. Její jádro tvořili vedle Řezáče ještě

Jaroslav Sirotek aBohumil Šíma, patřilo kní ipár dalších

mužů, též Jakešovi spolužáci ze střední školy Josef Hroch

aVladimír Hřebejk. Začali shromažďovat zbraně apro

vádět menší sabotáže, na jaře 1949 například přerušili

elektrické vedení vNechvalicích, před schůzí, na níž se

mělo zakládat JZD. Taky se pokusili zastrašit střelbou do

vzduchu místního partajního funkcionáře.

Historik Tomáš Bursík (autor studie Osud odbojové

organizace Černý lev 777 ) cituje zmístního policejního

dálnopisu, který dorazil na Ministerstvo vnitra: „Hlásím,

že dne 3. 7. 1949 kolem 01:25 byly neznámým pachatelem

vhozeny do okresního sekretariátu KSČ vSedlčanech dva

granáty nebo dvě pumy... Sekretariát byl úplně zdemo

lován, kúrazu neb oživot nepřišel nikdo.“ Akci provedli

právě Řezáč se Sirotkem, aačkoli po atentátnících policie

usilovně pátrala, nezjistila nic. Po necelém roce provedla

11

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 11

skupina další útok: vnoci ze 13. na 14. května 1950 na sekretariát KSČ v Milevsku. Silný výbuch zničil část přízemí asmrtelně zranil příslušníka Sboru národní bezpečnosti.

Václav Jakeš – přestože se jeho jméno vyskytuje var

chivních policejních materiálech týkajících se Černého lva 777 (a dokonce je vjedné výpovědi zmíněn ijako člen), prý očinnosti skupiny, hlavně otom, co dělá jeho kamarád Jiří Řezář, tehdy nic nevěděl: „Já jsem se sním otěch věcech nebavil, on si našel svojí partu, Sirotka, Šímu, Nováka, Dolistu... Stěma klukama jsem se nescházel, to až potom, když jsem utekl. Tehdy si mě Jirka našel, chtěl vědět, jestli nemám někoho, kdo by znal cestu za hranice. To mi teprve řekl, že atentáty jsou jejich práce.“

Atentáty Černého lva 777 vyvolaly mezi komunisty

vkra ji paniku atápající policie Sedlčansko iMilevsko nepřetržitě pročesávala. Logicky přišla řada ina Václava

Jakeše, kterého měla StB „v merku“ zřejmě delší dobu:

za prvé se jeho bratr Alois pokusil utéct za hranice, ale

chytili ho azřejmě úspěšně vyslýchali, za druhé se Václav pohyboval vnekomunistickém prostředí. Jeho rodinu navíc mezitím úřady označily za kulackou. Václav byl také členem Národního výboru, což kulaci být nesměli, atak mu poštou přišla výzva, aby se „za účelem odvolání zfunkce člena NV“ dostavil na úřad do Českých Budějovic. Tam už na něj čekali dva tajní, zatkli ho aodvedli na vyšetřovnu. 12

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 12

ii.

Státní bezpečnost se nepokoušela Jakeše zněčeho usvědčit,

nýbrž získat ho ke spolupráci, nasadit ho jako donašeče –

například na jistého Františka Šafránka, který měl mít

kontakty na některou ze západních tajných služeb. „Víte,

oni to dělali chytře,“ vypráví Václav Jakeš. „Furt mě po

sílali ktomu Šafránkovi, že se sním mám seznámit, že se

sním mám napít... Já jsem tam ale jít nechtěl, atak jsem

se stěmi estébáky musel scházet, každej tejden, za vsí, za

Branšovicemi. Aoni pořád chtěli, abych plnil úkoly, třeba

abych jim udělal seznam lidí, okterých vím, že utekli za

hranice, nebo abych napsal vlastní životopis. Ptali se na

věci, okterých dobře věděli, ale pořád tlačili aněco chtěli.

Tak jsem utekl.“

Jakeš pochopil, že Státní bezpečnost by ho za krátký

čas buď sebrala, nebo by zněj udělala konfidenta. Včer

venci 1951 se proto začal skrývat, občas u přátel, ale

hlavně vlese. Doufal, že se dostane na Západ, jenže se

mu nepodařilo najít převaděče. Žil tedy blízko domova,

postavil si přístřešek zvětví, rodiče mu nosili jídlo, občas

jim dokonce pomáhal, sekal jetel, pracoval na louce. Tehdy

se také začal znovu stýkat smuži zČerného lva 777, týden

nebo dva bydlel uJaroslava Sirotka. Jakeš zjevně nebyl

„protřelý ilegální bojovník“ akonspirátor: měl sice pušku

a pistoli, ale střílet neuměl, o jeho úkrytu brzy věděla

spousta lidí: „Já jsem měl pořád chleba, ten mi nosili rodiče, taky mi nechávali mlíko ve flašce... Ajedna paní zhospody Šumava taky čas od času něco přinesla... Oni mě některý lidi viděli, třeba paní Komárková, té se rozutekl

13

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 13

dobytek a ona na mne křičela: ,Vendó, vodežeň mi tu

krávů!!‘ Já jsem věděl, koho se nemusím bát akoho jo.

Byli tam udavači, Tábor, Doubek, Šenkýř, Burian, Pich...

Těch bych se byl bál, ale jinejch, jinejch ne.“

Kdo přesně Jakešovi pomáhal, co na počátku 50. let

dělal, u kterých lidí třeba přespával, to se už dá těžko

zjistit, Václav Jakeš opodrobnostech mluvit nechtěl, pro

tože „z toho by idneska mohly bejt problémy, kdyby se to

nějak vobrátilo“. Vlesním úkrytu zůstal asi tři měsíce, do

podzimu, kdy na něj udělala policie zátah. Jakeš je pře

svědčený, že ho neshodil nikdo zmístních: buď si ho prý

všimli brigádníci odjinud aupozornili patřičná místa, nebo

ho viděla policejní hlídka.

iii.

Brzy odpoledne 9. října 1951 uslyšel Václav Jakeš od

kraje lesa zvuk motoru apak někde blízko bouchly dveře

od auta: „Myslím, že nad Hněvanice přijely tak čtyři vozy,

ale neviděl jsem na ně... Anajednou jsem zahlídnul člo

věka vrádiovce, jak mává rukou aněkomu něco ukazuje.

Tak jsem začal utíkat. Ajak jsem se rozběhl, už po mně

za čali šít.“ Běžel přes louku aesenbáci, kterých prý mohlo

být patnáct až dvacet, se kněmu rychle přibližovali. Stříleli

prý ze samopalů, ale Jakeš má za to, že většinou do vzdu

chu. „Viděl jsem, jak se kolem zarejvaly kulky do země,

atak bych řek, že po mně musel střílet nejvýš jeden esen

bák, protože jinak by těch kulek bylo víc. Ahlavně by mě

určitě trefili! Byla tam polní cesta, kolem jinak všude trní,

14

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 14

15

Absolventi zemské zimní rolnické školy v milevsku 1944–1946,

1. řada 1. foto vladimír hřebejk, 2. řada 3. foto Josef hroch, 2. řada

4. foto václav Jakeš.

mapa útěku, kterou zhotovil václav Jakeš v roce 1966.

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 15

tak na tu cestu jsem musel. Pamatuju si, jak jsem utíkal aod té střelby cejtil takovou vlnu, teplej vzduch... Jak byli daleko, to nevím, neohlížel jsem se.“

Václav Jakeš dorazil klesu, kde to znal; věděl, že hus

tým porostem by bezpečně neproběhl, atak pokračoval po cestě směrem kvesnici Pořešín. Esenbáci naštěstí uvažovali opačně: počítali stím, že uprchlík se pokusí najít bezpečí mezi stromy, zamířili tam, aJakeš získal náskok. Na chvíli se schoval, pak se dostal ke korytu vyschlého potoka, jímž putoval dál, až vpodvečer přišel na rozcestí: „Tam už jsem si nevěděl rady. Pak jsem si všiml, že na stromě, kde se cesty dělí, visí nějaký ukazatel snápisem.

Když jsem přišel blíž, koukám, že to je místo, kde dřív visela Panna Marie. Ateď zůstala jen cedulka, sešikmená kjedné straně, ana ní napsáno ,Oroduj za nás‘. Říkal jsem

si, že je to trochu moc náhod, že nejdřív nechytili, pak

mne netrefili ateď tohle! Tak jsem zamířil, kam ta šipka

ukazovala – askončil jsem vjedné vesnici, kde bydlel ka

marád ze školy Kořánek.“ Přátelé Václava Jakeše schovali

aprávě Jan Kořánek ho za pár dní odvedl na statek do

Zadního Chlumu.

Rod Peckových žije v Zadním Chlumu mnoho let,

možná několik staletí. Statek, napůl samota, se dodnes

špatně hledá, malá vesnice Zadní Chlum je roztroušená

po stráních. Sedlák Jan Pecka se tu narodil vroce 1927 apřijal nás vkuchyni, která se od poúnorových let zjevně nezměnila. V devětačtyřicátém roce narukoval a o dva roky později, po návratu zvojny, se od bratra dozvěděl, že se na rodinné usedlosti schovává Václav Jakeš, kterého přijali jejich rodiče. 16

Sazba Neznámí hrdinové 1–4_sazba 23.09.14 16:37 Stránka 16