načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neznámá tvář Prahy -- Příroda a rostlinstvo - Jarmila Kubíková; Anna Skalická; Lubomír Hrouda; Jiří Kříž

Neznámá tvář Prahy -- Příroda a rostlinstvo

Elektronická kniha: Neznámá tvář Prahy -- Příroda a rostlinstvo
Autor: ; ; ;

Praha je jedinečné město. A tento názor není jen obdiv místních patriotů. Území Prahy je skutečně celosvětově unikátní tím, že vznikalo v minulosti na dnech tří moří. Publikace ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 24 cm
Úprava: xxiv stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), mapy
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: fotografie Lubomír Hrouda ... et al.
ilustrace Anna Skoumalová-Hadačová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3599-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Praha je jedinečné město. A tento názor není jen obdiv místních patriotů. Území Prahy je skutečně celosvětově unikátní tím, že vznikalo v minulosti na dnech tří moří. Publikace informuje o přírodním prostředí města Prahy, o jeho poloze ve středu Evropy, o jeho unikátní geologické minulosti a o historii přírodních dějů od poslední doby ledové. Popisuje přirozenou vegetaci - pražské lesy, skály, louky, rybníky a vodní toky. Ukazuje, jaké rostliny doprovázejí vesnické usedlosti a městské domy, jaké cizokrajné stromy a okrasné byliny si lidé pěstují. Upozorňuje na druhy vzácné a chráněné a na možnosti jejich soužití s městem. Připojena je geologická mapa Prahy a mapa pražských chráněných území.

(příroda a rostlinstvo)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jarmila Kubíková; Anna Skalická; Lubomír Hrouda; Jiří Kříž - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jarmila Kubíková, Jiří Kříž, Lubomír Hrouda, Anna Skalická

NezNámá tvář PrAHy

Příroda a rostlinstvo

Copyright © Dokořán, 2014

Photos © Lubomír Hrouda, Jiří Kříž, Jarmila Kubíková, Martin Kubík,

Pavel Mudra, Jiří Rom, 2014

Illustrations © Anna Skoumalová-Hadačová, 2014

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Odpovědný redaktor Marek Pečenka.

Redakce Marie Černá.

Lektoroval Jan Jeník.

Fotografie Lubomír Hrouda, Jiří Kříž, Jarmila Kubíková, Martin Kubík,

Pavel Mudra, Jiří Rom.

Ilustrace Anna Skoumalová-Hadačová.

Obálka, grafická úprava, sazba a konverze do elektronické verze

Tomáš Schwarzbacher Zeman.

Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz, jako svou 722. publikaci

(165. elektronická).

ISBN: 978-80-7363-661-6


N ezNámá tvář Prahy

příroda a rostlinstvo


N ezNámá tvář Prahy

příroda a rostlinstvo

Jarmila Kubíková, Jiří Kříž,

Lubomír Hrouda, Anna Skalická

Dokořán


Předmluva ............................................................................................

Úvodem – historie poznání pražské květeny ............................

Praha, její poloha a podnebí ..........................................................

Město na dně tří moří... .................................................................

Vývoj přírody během čtvrtohor .....................................................

Osídlení od pravěku do současnosti ............................................

Je ve městě ještě přirozená vegetace? ........................................

Přirozená vegetace skal ...................................................................

Kulturní krajina .................................................................................

Květena v proměně staletí ..............................................................

Pěstované okrasné dřeviny, zahrady a parky ............................

Černí pasažéři – neofyta .................................................................

Vzácné druhy ......................................................................................

Krásné ztráty ......................................................................................

Krajina v přerodu – po čem šlapeme ..........................................

Máme v Praze chráněné a ohrožené druhy? .............................

Seznam pražských chráněných území ........................................

Literatura .............................................................................................

Rejstřík .................................................................................................

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

obsah

7

8

21

25

39

45

48

87

98

113

154

189

202

206

212

217

222

240

247



7

Předmluva

Praha je obdivuhodné město. Skály prozrazují dávnou minulost Země,je

jich spáry a terásky porůstá vzácná květena, žije na nich plejáda drobného

hmyzu. Potoky směřující do Vltavy jsou lemovány přírodními lužními lesy,

doubravy na vrcholu Petřína jsou podrostlé přirozenou lesní květenou.

Přírodní klenoty vstupují do samého centra města. Přesto Pražanévětši

nou přírodu vnímají jen jako samozřejmou kulisu. Proto jsme si přihle

dání názvu pro tuto knížku dovolili znovu použít pojmenování „Neznámá

tvář Prahy“, které zvolil s velkým úspěchem prof. Julius Komárek v roce

1941 pro drobnou knížku o pražské zvířeně. Publikace byla velice ceněna

v přírodovědné obci a kolegové zoologové si slibovali, že po řadě letnapí

ší její nové pokračování a zhodnotí změny, ke kterým došlo. Vyšlo několik

vědeckých pojednání o pražské zvířeně, netopýrech, pavoucích, motýlech,

různých skupinách hmyzu, ale bohužel žádná publikace popularizační.

Totéž lze říci o květeně a rostlinstvu Prahy. Publikací vědeckýchvy

šlo v p osledních desetiletích dost, ale málo popularizačních statí.Poku

sili jsme se tuto mezeru doplnit, abychom si nemuseli povzdechnout

s pr of. Ladislavem Čelakovským, který v roce 1870 ve své knížceKvěte

na okolí Pražského říká: „Mladý přírodník neví kam zrak obrátit a tak

mu zůstává květena okolní z největší části tajemnou rouškou zahalena.“

Autoři se snažili tuto roušku trochu poodhalit, zda se to povedlo,po

soudí až čtenáři.

Za autory Jarmila Kubíková

autorské rozděleNí textu:

Kap. 2 – Město na dně tří moří – Jiří Kříž

Kap. 9 – Pěstované okrasné dřeviny, zahrady a parky – Anna Skalická

Kap. 13 – Krajina v přerodu – po čem šlapeme – Lubomír Hrouda

Kap. 15 – Chráněná území, management, mapa pražských chráněných

území – Jarmila Kubíková, Jiří Kříž, Jiří Rom, Petr Slavík

Ostatní kapitoly – Jarmila Kubíková

Kresby rostlin: Anna Skoumalová-Hadačová

Fotografie: Lubomír Hrouda, Jiří Kříž, Jarmila Kubíková, Martin Kubík,

Pavel Mudra, Jiří Rom

p ředmluva


8 neznámá tvář prahy

Úvodem – historie poznání

pražské květeny

Praha a její blízké okolí mají mimořádný význam v rámci celých Čech. Byla

po staletí centrem vzdělanosti a rozvoje vědy. Počátky rozvoje přírodních

věd v novo dobém pojetí spadají do druhé poloviny 18. století. Souviselo to

s osvícenskými snahami po poznání země a v okolí Prahy „botanizovala“

řada nadšenců. Jejich úsilí vyústilo v poznání řady význačných druhů rostlin

a popsání mnoha nových taxonů. Shrnutí poznatků se ujaly hned třisku

piny autorů sepsáním květeny pražského okolí – F. W. Schmidt 1793–1794,

J. E. Pohl 1809 a 1817, bratří Preslové (J. S. Presl a C. B. Presl) 1819. Mohli se

opírat o nálezy mnoha sběratelů, například to byli J. B. Bohadsch, T.Haen

ke, J. G. Mikan, J. Ch. Mikan (syn), J. Nowodworsky, J. E. Pohl, K. B. Presl,

J. S. Presl, F. W. Schmidt a dále I. F. Tausch a J. J. Zauschner. Mnohé tehdy

nalezené a nově popsané lokality stále existují: kosatec český (novějiur

čovaný jako kosatec bezlistý pravý) na Chuchelské skále, hlaváček jarní,

Pohled na Mariánskou bránu v dnešní době. Foto M. Kubík


9

pryšec sivý nebo křivatec český na Podbabských skalách. Pro totonejstarší období je mnohdy obtížné popisované druhy správně identifikovat

podle současně používané nomenklatury a zejména vyloučit omyly nebo

i úmyslné obohacení květeny zcela nepravděpodobnými druhy.

Zajímavou prací je krajinářský, romanticky laděný floristický příspěvek o údolí Šáreckého potoka, který napsal W. A. Gerle v roce 1807 nazákladě vycházky od pražské brány do Podbaby a proti proudu potoka až do soutěsky Džbán a dále do Hvězdy. Stojí za to ocitovat některé pasáže (volný překlad z němčiny):

Jen spoře rozdává příroda své dary uvnitř města. Vyjdeme-li však z Mariánské brány (dnešní Písecká brána), otvírá se nám přátelská krajina:

široká rovina, obilní pole, příjemné cesty, osázené mladým stromořadím,

mírné kopce lemují údolí. V pozadí na úpatí pahorku leží Trojský zámek,

na vysokém hřbetu trůní ves Prosek se svou špičatou kostelní věží,umělecké letohrádky, kaplička v zahradě hraběnky Šlikové, gotický lovecký

zámeček krále Václava, blýskavé stříbro říčního proudu, na jehož březích

pyšní se krásné skupiny stromů, vše zdá se býti tvořivou rukou přírody

a umění v přátelském souznění tak uspořádáno, že této krajině nechybí

žádný půvab. Přicházíme k břehu řeky, jejíž levý břeh začíná býtskalnatý, na vrcholu strmých skal tyčí se čtyřhranná zřícenina. Keře zjasňují

Úvodem – historie poznání pražské květeny

Současný pohled na pobřeží Vltavy s čističkou odpadních vod a plavební komorou,

v pozadí zřícenina Baba. Foto M. Kubík


10 neznámá tvář prahy

tmavou skálu, na jejíchž úbočích kraluje božská květena (jmenujevýznačné druhy: Dictamnus albus (třemdava bílá), Potentilla recta, verna,

argentea (mochna přímá, jarní, stříbrná), Geranium sanguineum(kokost krvavý), Clematis recta (plamének přímý), Anthericum liliago(bělozářka liliovitá), Hyacinthus (Muscari) comosus (modřenec chocholatý),

Convallaria majalis (konvalinka vonná), C. Polygonum (Polygonatum

odoratum; kokořík vonný), Asplenium germanicum (x alternifolium;

sleziník střídavolistý), Chrysocoma (Aster) linosyris (hvězdnicezlatovlásek), Solidago virgaurea (zlatobýl obecný), Sempervivum montanum

(Jovibarba globifera; netřesk výběžkatý), Veronica latifolia (?; rozrazil?),

V. spicata (Pseudolysimachion spicatum; rozrazil klasnatý pravý), Allium

flavum (česnek žlutý), A. angulosum, A. montanum (Allium senescens

subsp. montanum; česnek šerý horský)).

Točitá skalnatá pěšina vede stinným stromovím do vesničky, která leží na břehu potoka pod strmě spadajícími skalami. Rozptýlené cha - trče, městu tak vzdálené, oplocené zahrady a pole, starý vesnickýkostel s vysokým červeným křížem... Za vesničkou se rozkládá měkký stín lesního porostu s vonným šeříkem u cesty, s klapajícími mlýny,míjíme jednotlivé chalupy, napůl zřícené ohradní zídky, obrostlé křovím.

Náhle se otvírá výhled, potok se vine měkce po štěrkovýchnáplavech, na jeho březích kvetou růže a ostružiny. Mírné svahy s obilím a ovo cnými stromy se zvedají na pravo, na levo vyšší zvlněné kopce se skvějí všemi odstíny zeleně. Stále hustší je les na kopci, objevuje selouka s bujnou trávou a barevnými květy, s ovocnými stromy obalenými květy. Krajina stále více láká poutníka, aby vstoupil do hustého lesa. Projde loukou s vysokou trávou a kolem přátelského červenéhodomku vstoupí do stínu stromů. Zde voní šeřík, zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum) šplhá po keři svídy (Cornus sanguinea), poutník šlape po jedovatém oměji vlčí mor (Aconitum lycoctonum), bujná vegetace ho vítá a těžko se vrací na původní cestu údolím.

Pokračuje stinnou cestou pod kvetoucími švestkami a bezinkami, až k ruině budovy, o které se vypráví, že v ní žila bájná Šárka. Jde však o zříceninu z 18. stol., která se Šárkou nemá nic společného.

Zde se mění údolí nápadně, rozšiřuje se v jakýsi otevřený kotel. Na

vysokém kopci se vypíná kostel sv. Matěje, který je obklopen bukovým

hájem (Fagus sylvatica). V údolí jsou roztroušena zemědělskástavení, lidé pracují na polích a zahradách, potok plyne tiše v rovině, údolí

se rozšiřuje, kopce se rozestupují, věnčí se budovami, stromy akřoviny řídnou a nápadně kvetou pouze hlohy. Na kopcích se pasou ovce.

Půvab krajiny se postupně mění. Pěšina se vine širokou rovinou, podél cesty je hojný kostival (Symphytum officinale flore albo), žlutě září pryskyřník a nechybí jetel luční (Trifolium pratense). Chvíli jsme obklopeni holými kopci, chvíli se ztrácí náš zrak v rovných obilných 11 polích a již se obáváme, že poezie údolí je ztracena, když jakomávnutím kouzelného proutku jsme zpět v malířům milé krajině, pěšina se vrací k potoku lemovanému vrbami a olšemi a kopce se odívajízelení. Na břehu potoka roste podbílek šupinatý (Lathraea squamaria), mlýnská kola klapají.

Mírně stoupáme a díváme se do širokého údolí, pohlédneme-li zpět, vidíme opět kostel sv. Matěje. Před námi je zámek v jednoduchémitalském stylu, kaple stojí na skalnatém vršku a pod ní lesknoucí sehladina rybníka. Na levo je lom na zeolith a napravo od cesty je na skále bílá nika, věnovaná sv. Janu Nepomuckému.

Kolem zámku podél potoka se nyní vine cesta. Je to ráj botaniků – na břehu Myosotis palustris (pomněnka bahenní), Dipsacus laciniatus (štětka laločnatá), Triglochin palustre (bařička bahenní), Tussilagofarfara (podběl lékařský), Mentha aquatica (máta vodní), M. hirsuta (?),

Adonis vernalis (hlaváček jarní), Veronica prostrata (rozrazilrozprostřený), Genista germanica (kručinka německá) a mnoho dalších.

Konečně se kopce opět přibližují, potok teče rychleji přes velké ka - meny. V hájích se týčí velké balvany.

Háj mladých dubů vyrůstajících kolem mechem porostlých balvanů láká k návštěvě. Roste tu Viola mirabilis (violka divotvárná), Stellaria graminea (ptačinec trávovitý), Polygala vulgaris flore albocopiosissimae (vítod obecný), Gnaphalium dioicum (Antennaria dioica;kociánek dvoudomý), Rubus saxatilis (ostružiník skalní), Physalis alkekengi (mochyně židovská), Silene viscosa (silenka lepkavá). Z vrcholuvidíme velký kus okolní krajiny: věže, klášter, kostel Paní Marie Vítězné na Bílé hoře, Letohrádek Hvězda v oboře. Poutník se vrací spokojen k potoku a jde dále.

Skály se týčí do výše, zřícené balvany v potoce a sutě na stráních na

levé straně, na pravo hrad z balvanů, obrostlý kmeny dubů. Scéna se

opět mění v příjemný listnatý porost, skály se ukrývají za hustouzeleň a pěšina nás vede k poslednímu mlýnu, kde je potok zaveden do

nádrže, odkud propustí padá na mlýnské kolo.

Hustá divočina, směs lesa a skal navazuje na tento poslední mírnější obraz krajiny. Ve stínu křovin najdeme vystupující pramen, potok se dělí na více ramen a tvoří ostrovy, na břehu roste Aspidium filix mas (Dryopteris filix-mas; kapraď samec), Filix femina (Athyriumfilixfemina; papratka samičí), Polypodium fragile (Polypodium vulgare?; osladič obecný?).

Skály jsou stále vyšší a strmější, stále dobrodružnější, pokryté lišejníky (Lichen sulphureus). Ještě jednou pootevře se údolí a pak se již uzavírá do úzké soutěsky omezené dvěma skalními stěnami. Potok prodírá se skálou. Jen tu a tam je úzká pěšina, jinde se musí skákat po kamenech potokem nebo prolézat skalami. Zde roste Alyssum saxatile (tařinka?),

Úvodem – historie poznání pražské květeny


12 neznámá tvář prahy

Biscutella laevigata (dvojštítek hladkoplodý), Saxifraga tridactylites

(lomikámen trojprstý), Viola tricolor, Viola saxatilis (violka skalní), na

vrcholu skal Ornithogalum (Gagea) bohemicum (křivatec český). Vklidnější tůni v potoce roste Ranunculus fluviatilis (lakušník vzplývavý).

Nyní nám zbývá vystoupit strmou strání, projít vesnicí a jsme ve Hvěz -

dě. Pod stromy dojdeme ke kameni, kde kdysi rozprostřel Fridrich Veliký

své plány na dobytí Prahy. Les, kdysi obora má pěkné skupiny stromů. Tento starý text je pro botaniky velmi poučný, jmenuje mnohé druhy rostlin, které v Šáreckém údolí stále rostou, ale také druhy, které se tam již nevyskytují.

Pro rozkvět floristické práce v Čechách a zejména v Praze mělo velký význam založení Opizova výměnného ústavu (1820–1857). Výsledkypráce mnoha profesionálních i amatérských sběratelů byly shrnuty vrozsáhlém trojdílném rukopisu – Botanische Topographie Böheims, uloženém v knihovně Národního muzea. Předčasná Opizova smrt znamenalapřerušení nadějného výzkumu pražského okolí a bylo potřeba, aby se práce ujala další mladší generace. Z této doby se zachoval popis vycházky do Chuchle v roce 1854 od Juliuse Saxe, mladého botanika, který později při svém působení na univerzitě v Německu proslul jako zakladatelrostlinné fyziologie. Některé citace jeho pozorování:

Letohrádek Hvězda vystupuje na konci aleje. Foto J. Kubíková


13

Vyvolíme si vycházku do Malé Chuchle, která hodinu cesty jižně za

Prahou leží. Chuchle sama rozkládá se na levém břehu Vltavy u ou -

patí lesnaté stráně a cesta táhne se podél téhož břehu po bokuhluč

né silnice, vedoucí do Zbraslavi, kdežto se Berounka do Vltavy vlévá.

Hned za předměstím Smíchova, jehož zdi a ploty pokryty jsoužlu

tě kvetoucí Isatis tinctoria (boryt barvířský pravý), otvírá se volná

a půvabná vyhlídka... Silnice mezi Smíchovem a Zlíchovem jestle

mována úrodnými polmi, které se na pravo k stromoví a pastvištím

pahorků připojují, na levo ale do rozsáhlé louky přecházejí, která

naproti Vyšehradu leží

(dále vyjmenovává přícestní a rumní květenu – Lepidium(Cardar

ia) draba (vesnovka obecná), Sisymbrium loeselii (hulevník Loeselův),

Capsellabursaastoris (kokoška pastuší tobolka), dále polní plevele

– Raphanus raphanistrum (ředkev ohnice), Neslia paniculata(řepin

ka latnatá), Ranunculus arvensis (pryskyřník rolní), Papaver dubium

(mák pochybný), Centaurea cyanus (chrpa modrá), Adonisaestiva

lis (hlaváček letní), luční druhy – Salvia pratensis (šalvěj luční), trávy

Alopecurus pratensis (psárka luční), Dactylis glomerata (srhalaloč

natá), mokřadní Alopecurus geniculatus (psárka kolénkatá),Ranun

culus sceleratus (pryskyřník lítý), Carum carvi (kmín kořenný) atd.).

Úvodem – historie poznání pražské květeny

Barrandovská skála s tařicí skalní vypadá stejně tak, jak ji kdysi Francouzi prorazili.

Foto J. Kubíková


14 neznámá tvář prahy

Bývalá kaplička pod Barrandovou skálou, původně prachárna francouzských

vojáků při stavbě silnice. Foto M. Kubík

Na vápencové skále stále najdeme trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium).

Foto J. Kubíková


15

Obrátíme se nyní k Zlíchovu, kdežto vápenná skála pozornost naši poutá. Skládáť se z hrubých vrstev peckovitého vápence, na kolmém srázu pod kostelem pod přímým úhlem zahnutých. Silnice jest na druhé straně kostela v skále této prolomena. Rostlinstvo na skále jest chudé, ale zajímavé. Množství listnatých mechů potahuje skály, zvláště jestRacomitrium obecné. Na mechu tomto rozkládá se slizský Nostoc, řasa, přecházejíc mnohonásobně v tmavohnědý lišejník Collema. V štěpnici u oupatí skály objevuje se Muscari comosum (modřenec chocholatý), Stachys recta (čistec přímý), též Seseli elatum (osseum?; sesel sivý), Festuca ovina (kostřava ovčí), Poa compressa (lipnice smáčknutá) a Bromus tectorum (sveřep střešní).

Na cestě od Zlíchova k Chuchli přistupují vápenné skálybezprostředně až k silnici, kterouž nejdříve Francouzi ve válce s MariíTerezií prorazili...

Vápence tvoří zde, jak již podotknuto, kolmé stěny a jenom sporá prsť mohla se na jednotlivých tarasech a škulinách usaditi. Proto chybí zde také všechno stromoví, ba i keře, tím více ale usadily se zde nízké rostliny, sporé sice ale v překvapující rozmanitosti... rozložené listy tučnéhoSemervivum (netřesk), Sedum acre, sexangulare, album (rozchodník ostrý, šestiřadý, bílý), Thymus serpyllum (mateřídouška úzkolistá), Lotuscorniculatus (štírovník růžkatý), Medicago minima (tolice nejmenší)... trávy Bromus mollis (hordeaceus; sveřep měkký), Festuca pallescens a ovina

Úvodem – historie poznání pražské květeny

Opravená kaple v současné Malé Chuchli. Foto M. Kubík


16 neznámá tvář prahy

(kostřava sivá a ovčí), Koeleria cristata (macrantha; smělek štíhlý),Melica ciliata (?), dále pak Alyssum calycinum (alyssoides), montanum

(tařinka kališní, horská), Erysimum crepidifolium (trýzel škardolistý),

Cerastium arvense (rožec rolní) a vulgatum (holosteoides subsp. triviale;

rožec obecný luční), skalní Asperula cynanchica (viz mařinka psí) aSilene otites (silenka ušnice). Kde se na skále na vodorovných tarasech více

země nahromadilo, červená se v hustých záhonech Geraniumsanguineum (kakost krvavý), na takových místech spatřuje se též ozdoba květeny

Pražské, Iris bohemica (kosatec bezlistý pravý), jakož i Centaureamontana (triumfettii; chrpa chlumní). Od silnice až k temenu skály vystupuje

Reseda lutea a luteola (rýt žlutý, barvířský), Salvia verticillata apratensis (šalvěj přeslenitá, luční), porůznu Oxytropis pilosa (vlnice chlupatá).

Mineme sbořený lom a velikolepou skálu zelenokamenu z části zmiskovitých koulí složeného, v jehož rokli Biscutella laevigata(dvojštítek hladkoplodý), Cytisus biflorus (ratisbonensis; čilimník řezenský)

a Aspar agus (chřest) se pozoruje, vstoupíme do Malé Chuchle, vovocném háji ukryté.

Z obezděné studánky prýští zde pramen čerstvé studené vody, jíž se

v koupelích používá, a nad lázeňským hostincem vyzdvihuje se háj ku

parku podobný, na jehož konci nad kolmou zelenokamennou skálou

již z dalek a obnovený kostelík se bělá. Jižní strana a dolejší kraj lesnaté

stráně jest pokryt vinohradem. Stráň tato skládá se v hořejší polovici

ze zelenokamenu, v dolejší ale z vrstev břidličnatých vápnempromíchaných, z větší pak části jest potažena úrodnou prstí. Rostlinstvo jest

zde nad míru bujné. Stromoví obsahuje hlavně oba naše duby, Quercus

robur a pedunculata (dub letní), pak Carpinus betulus (habr obecný),

jehož keře střídají se s Corylus avellana (líska obecná), Evonymuseuropaea (Euonymus europaea; brslen evropský), podél cest bujníPrunus spinosa (trnka) a Crataegus oxyacantha (laevigata; hloh obecný),

též Sorbus (jeřáb), Cornus (dřín) a Ligustrum (ptačí zob) nechybí, na

temeně konečně roste Betula pubescens (bříza pýřitá).

Druhy v lese – četné mechy, dále trávy Poa nemoralis (lipnice hajní),

Anthoxantum odoratum (tomka vonná), Luzula albida (luzuloides;

bika bělavá), kvetoucí druhy Ajuga genevensis (zběhovec lesní),Lysimachia nemorum (vrbina hajní), Silene nutans (silenka nící),Lychnis viscaria (smolnička obecná), Cephalantera pallens (damasonium;

okrotice bílá), Orobus (Lathyrus) niger (hrachor černý), Hieracium

aureum (?), pilosella (jestřábník chlupáček), stoloniferum (?),Genista germanica (kručinka německá), Maianthemum bifolium (pstroček

dvoulistý), Galium sylvatium (svízel lesní), Orobanche galii(caryohyllacea; záraza hřebíčková), rubens (lutea; záraza žlutá).

Poznali jsme na procházce ráz rozličného rostlinstva... Neveliké pře -

mýšlení ukáže nám odvislost rostlinstva od půdy, od podoby její, od 17

vláhy, tepla a světla. Vyskoumání těchto poměrů a vzájemnosti jejich

náleží k nejzábavnějším předmětům, kteréž i malá krajina přítelipřírody poskytovati může. Třetí období intenzivního průzkumu květeny na pevném taxonomickém základě zahájil Čelakovský vydáním své Květeny okolí Pražského v roce 1870. Jeho dílo není jen floristickým soupisem, ale má i značný význam taxonomický a nomenklatorický. Čelakovský vycházel z pojetí širokého druhu a důležitost přisuzoval i subspeciím, byl však proti drobným malým druhům, jejichž rozlišení je obtížné a poznání přírody jako celku se jejich popisováním zamlžuje. Čelakovský mnoho lokalit sám viděl, a lokality, které přejímá od starších autorů, kriticky hodnotí. Proto jeho dílo jevelmi hodnotné a mohlo být základem pro další studie a doplňky. V závěru uvádí z pražského území 1 100 planě rostoucích druhů, k nimžpřipočítává menší poddruhy v počtu 72, takže celkový počet mu vychází kolem 1 170. Pokud připočte druhy pěstované na polích a v sadech a druhy cizí květeny zplanělé, vychází mu celkový počet kolem 1 300.

V let ech do konce 19. století řada autorů své nálezy publikuje, např.Dědeček z oblasti na sever od Prahy, Polák z pražského východu,Velenovský z Motola a Hvězdy, Hasslingerová z oblasti bělohorské tabule. Polák v roce 1893 o okolí Běchovic píše:

Ubírali jsme se z Běchovic podél dráhy směrem k Ouvalům, po jejížto

jedné straně velké močálovité louky, po druhé pak malé rašelinky se

Úvodem – historie poznání pražské květeny


18 neznámá tvář prahy

nalézají. Poslednějších hleděli jsme si více než močálovitých luk. Koho

zajímají ostřice, mohl si o výletu asi 20 druhů tohoto „nenáviděného“

rodu nasbírati (zmiňuje Carex echinata (ostřice ježatá), C. canescens

(ostřice šedavá)), dále Scutellaria hastifolia (šišák hrálovitý) napokraji rybníkovitého močálu poblíže lesa bylo nám vítaným nálezem, neb

nebyl druh ten z krajiny té posud znám. Pedicularis silvatica (všivec

lesní) přichází z lesa Běchovického (Fiederholec řečeného) dostizhusta. Na písčité půdě nalézá se Aira praecox a A. caryophyllea (ovsíček

časný, obecný)... Mnozí z účastníků neměli dosud příležitosti sbírati

rosničku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia L.; rosnatkaokrouhlolistá), která jak již dříve známo bylo, tam v rašelinitých příkopechlesních podél dráhy četně přichází... Droseru našli jsme, jak očekáváno,

v h ojnosti a čerstvou „jak rosu“. Nedá se upříti, že dělá na každého,

když ji poprvé v přírodě uzří, dojem jako rostlina typu v naší přírodě

zcela osamoceného, nepovědomého a ihned jsme zvláštní její krásou

zcela jati... Hlouběji v lese od Běchovic k Ouvalům byli jsme překvapeni

množstvím arniky (Arnica montana L.; prha arnika), rostliny v krajích

hornatých arciť rozšířené, v rovinách neb v polohách teplejších buď

vzácná neb naprosto scházející... Oblíbeným výletním místem v 19. století bylo dále Prokopské údolí, kde lákala jeskyně jako legendární bydliště sv. Prokopa, kostelík a každoroční poutě. Bohužel pokračující lomová činnost zničila jeskyni – kosternípozůstatky prehistorických zvířat byly zachráněny pro Národní muzeum, zanikly poutě a konečně i kostelík byl zničen v padesátých letech 20.století., protože podzemní prostory byly využívány armádou. Nicméněpřírodovědecké poznatky byly zaznamenány v různých pracích. Obdobné oblíbené místo byla Závist pod keltským hradištěm, kde byly zejména známé nálezy vzácných brouků.

Na začátku 20. století je zájem o Prahu a její okolí menší, po konciprvní světové války se botanici rozjeli do světa a také na Slovensko a Pod - karpatskou Rus. Přesto ve 30. letech vycházely průvodce k botanickým vycházkám do pražského okolí, určené pro širokou veřejnost a školy.Zajímavé jsou průvodce do Prokopského údolí od B. Fotta a průvodce do Radotínského údolí od J. Dostála. Dávají srovnání tehdejšího asoučasného stavu květeny a vegetace. Zejména Fottův průvodce vysvětlujeekologické podmínky navštívených míst a původ květeny. Krátká ukázka:

Rostlinný útvar, který vznikl na stanovišti s popsanými podmínkami,

jmenujeme skalní step. Stepi jsou plochy bez dřevin, porostléspolečenstvy význačně suchomilných trav a různých teplomilných rostlin

květnatých. V Čechách nacházíme stepi na výživných podkladech(váencích, čedičích) v končinách se suchým a teplým podnebím, ovšem 19

nejsou to pravé stepi jihovýchodní Evropy a nemají také oné rozlehlosti

stepí jihovýchodních, jichž představu v nás probouzí slovo „step“.Rozvoj stepi náleží do doby jarní, v tu dobu jsou stepi zelené a zpestřené

četnými květy. Ale pod žárem letního slunce step vyprahne, rostliny

přinesou plody a uschnou.

Rozlet botaniků po světě přerušila další válka a po dobu jejího trvání se

botanici opětovně vrátili na území Prahy. Zejména K. Domin, J. Dostál

a J. Klika publikují nová sdělení o Praze. Později S. Hejný a jehospoluracovníci (V. Jehlík, M. Lhotská) se zabývají synantropní květenou aintrodukovanými druhy prostřednictvím různých druhů dopravy a jiných

činností. V padesátých letech pak bylo zpracováno několik diplomových

prací na téma skalní vegetace v Praze a blízkém okolí (např. O. Dušek,

H. Konečná, A. Ondráková), ale i o ruderální vegetaci Prahy (V. Toběrná).

Zájem o květenu Prahy stoupá v sedmdesátých letech zejména zásluhou V. Skalického, který podnikal časté exkurze do pražského okolí azejména na zanikající biotopy mokrých a subhalofilních (slanomilných) luk. Měl v úmyslu napsat vědeckou květenu ke stému výročí uveřejnění Čelakovského Květeny okolí Pražského. Tento svůj záměr bohužel do své předčasné smrti v r oce 1993 nedokončil, ale přesto stihl publikovat řadu svých nálezů vněkolika kolektivních článcích s J. Kubíkovou ve sborníku Natura pragensis

(1982 – Šárecké údolí, 1987 – jižní část vltavského údolí, 1992 – východní

část Prahy). Jeho významný příspěvek ke květeně Prahy obsahuje sborník

Staletá Praha z roku 1985. V tomto sborníku je celá řada dalších statívěnovaných pražské vegetaci od botaniků Botanického ústavu ČSAV: R.Neuhäusl, Z. Neuhäuslová, J. Kolbek, D. Blažková, K. Kopecký, O. Jeřábková.

Od počátku sedmdesátých let se systematicky věnovala květeně avegetaci Prahy J. Kubíková jako pracovnice Státní ochrany přírody v Praze.

Díky náplni práce určené jako soustavné mapování pražského území, při

kterém byla věnována hlavní pozornost vyhlášeným chráněným územím

a vyhledávání cenných ploch hodných ochrany, bylo možné shromáždit

floristický a cenologický materiál k mnoha z 89 postupně vyhlašovaných

chráněných území. Výsledky byly publikovány v regionálních sbornících,

často s četným kolektivem spolupracovníků: Bohemia centralis 5 –údolí Vltavy severně od Prahy, Bohemia centralis 10 – Tiché údolí, Roztocký

háj, Natura pragensis 1 – Šárecké údolí, Natura pragensis 5 – jižnívltavské údolí, Natura pragensis 8 – východ Prahy, Natura pragensis 14 –Radotínské údolí, Natura pragensis 15 – Dalejské údolí, Natura pragensis

17 – Kalvárie v Motole, Natura pragensis 18 – jihovýchod Prahy,Muzeum a současnost 11 – keltské opidum ve Zbraslavi, Zprávy Čes. bot.společnosti 14 a Folia geobotanica et phytotaxonomica 12 – Prokopské údolí.

Jako další znalce pražské květeny je třeba jmenovat již zesnulého J.Manycha, L. Palka, dále M. Riegera, K. Smrčka, V. Jaroše. V. Jaroš se zabýval

Úvodem – historie poznání pražské květeny


20 neznámá tvář prahy

zejména východem Prahy a Černokosteleckem. J. Sádlo si všímá zejména

synantropní květeny. O pražskou květenu a vegetaci se zajímali manželé

Neuhäuslovi, kteří spolu s kolektivem z Botanického ústavu sestavilizajímavou rekonstrukční vegetaci na místě dnešního města, tj. představu,

jaké lesy by zde rostly, kdyby město nikdy nevzniklo.

V devadesátých letech se hlásí ke slovu mladá generace – P. Špryňar, M. Řezáč, oba jako výborní znalci květeny se zabývají také entomologií. Jako poslední shrnující studii je třeba zmínit „Prodromus pražskékvěteny“, vydanou P. Špryňarem a Z. Münzbergrovou ve sborníku Muzeum a současnost v roce 1998. Autoři zaznamenali na pražském územídvojnásobný počet druhů než Čelakovský před více než sto lety. Jejichpřehled obsahuje 2 185 taxonů cévnatých rostlin, z toho je 1 587 druhů původních a 580 druhů nepůvodních. Z nepůvodních druhů je 482 druhů zavlečených nebo zplanělých a zbytek 98 druhů jsou druhy pěstované.

Znalosti o květeně Prahy byly pak integrovány do reprezentačního díla Chráněná území ČR, díl 12, věnovaného Praze, vydaného v roce 2005 Agenturou ochrany přírody a krajiny. V roce 2007 vyšla podrobná studie o r ostlinách přírodního parku Draháň-Troja, která uvádí více než 1 000komentovaných druhů z tohoto území.

Květena Prahy je samozřejmě mnohem širší než květena chráněných území, i když většina vzácných a pozoruhodných druhů roste právě tam. Pro každý krajinný prostor je významná i květena běžná v trávnících městských parků, na cestách, ve spárách dlážděných dvorků. Mezi touto květenou jsou druhy domácí, ale i mnohé druhy zavlečené nebo úmyslně vysazované. V těch částech, o které bylo tradiční město rozšířeno dobývalých zemědělských obcí a kde dnes leží urbanisticky nešťastně řešené tovární haly a panelové domy, leží velké plochy půdy ladem a zarůstá je plevelová a rumištní květena, křoviny a stromy a lesíky. I toto je květena Prahy a je třeba o ní pohovořit.

Ve městě jsou nejnápadnější stromy v uličních stromořadích, v parcích a zahradách. Parkům a zahradám se věnuje zvláštní obor zahradníarchitektury. Reprezentační publikace na toto téma vyšla v redakci B.Pacákové-Hošťálkové v roce 2000. Tato publikace je zaměřena na historii jednotlivých typů zahrad a parků, a na jejich biologickou složku senahlíží jako na pracovní a stavební materiál. Pokusíme se v dalšíchkapitolách této knihy obrátit pozornost na stromy a keře v parcích jako na živé tvory, které jsou v kontaktu s mnoha dalšími rostlinami a živočichy. Obvykle se říká, že město Praha leží v srdci Evropy. Málokdo si všakuvědomí, že z Prahy je skutečně vzdušnou čarou přibližně stejně daleko kJaderskému, Severnímu i Baltskému moři (asi 500 km), stejně tak jako do Varšavy, Budapešti, Terstu, Hamburku a Gdaňska a že přibližně poloviční vzdálenost dělí Prahu od hlavních měst sousedních zemí – Berlína,Vídně a Mnichova. Tato poloha na důležitých starých obchodních cestách ovlivnila nepochybně vznik a vývoj města.

Významným znakem povrchu Čech, v jejichž středu Praha leží, jsou jeho hornaté okraje a snižování do středu, kde nízko položená kotlina u Vltavy měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala střediskem staré kmenové oblasti. Přesto však okolní krajiny jsou velice rozdílné. Severní, jižní azáadní části Čech se totiž podstatně liší svými přírodními podmínkami.

Jižní Čechy jsou tvořeny Jihočeskou vysočinou, mají průměrnouvýšku kolem 600 m n. m., nad níž výrazně vyčnívají pásma tvořenáproterozoickými tvrdými horninami, mají dosud mnoho lesů, jsou poměrně řídce osídleny a nachází se tam málo průmyslových podniků. Severní avýchodní část Čech v nejbližším okolí Prahy tvoří Česká křídová tabule, pokrytá 1 praha, její poloha a podnebí

1 praha, její poloha a podnebí

Mapka polohy Prahy ukazuje stejnou vzdálenost města od tří evropských moří


22 neznámá tvář prahy

nánosy spraše, na níž vzniká velmi úrodná černozem, je zde hustéosídlení a velmi mnoho průmyslu. Západní část Čech tvoří většinou Vrchovina

Berounky, s průměrnou nadmořskou výškou kolem 400 m n. m., složitě

členěná, s komplexy lesů střídajících se s intenzívně zemědělskyobdělávanou a průmyslovou krajinou. A právě na rozhraní těchto tří přírodně

a hospodářsky rozdílných celků leží hlavní město Praha.

Souhlasně s rozhraním geomorfologických celků probíhají i hraniceklimatické. Teplejší a sušší je severní okraj Prahy a dále údolím Vltavy k Labi.

Anomálně teplý je střed města, ale to má na svědomí tzv. městské klima,

kdy se teplota zvyšuje uměle únikem tepla z nahromaděných vytápěných

budov. A směrem k jihu ke Kunraticím, Uhříněvsi a Říčanům se srážky

rychle zvyšují a teploty snižují. Ostatně se to nejlépe pozná v zimních

měsících podle toho, kde prší a kde leží sníh. Můžeme to konkrétně vidět

z t abulky klimatických dat (průměry měření za 50 let). Rozdíly v řádu

více než jednoho stupně Celsia v průměrné roční teplotě a ve 100 mm

úhrnných ročních srážek jsou na tak malém území dramatické.

Při porovnání těchto dat s údaji celosvětovými vidíme, že klima Prahy je

na rozhraní klimatu podmiňujícího vznik lesostepi a opadavéholistnatého lesa. Tato skutečnost bude podkladem pro naše další úvahy o květeně

a vegetaci pražského území. Samozřejmě jsou tyto podmínky základem

i pro život zvířeny a lidské osídlení od dávného pravěku po dnešek.

Místní klima jednotlivých konkrétních míst v členitém terénu Prahy

může být značně odlišné od uvedených hodnot, naměřených vestandardních klimatických staničkách. Nejtepleji je v naší zeměpisné šířce

na padesáté rovnoběžce na jižních svazích o sklonu 30°. Na tatomísta dopadají totiž v létě sluneční paprsky kolmo a povrch skály se může

ohřát až na 70 °C! Naopak severní svahy jsou podstatně chladnější,sluneční paprsky na ně nikdy kolmo nedopadají. Nejchladněji však může

být na dně uzavřeného údolí, kam v noci stéká chladný vzduch a vytváří

tak údolní inverze, kde je o několik stupňů chladněji než v horní třetině

LokalitaNadmořská výška (m)

Průměrná roční teplota

(°C)

Roční úhrn srážek (mm)

Klementinum191 10,8 458

Podbaba183 8,8 517

Karlov232 9,4 430

Komořany250 8,7 517

Kbely278 8,5 538

Kunratice288 8,1 534

Ruzyně380 7,9 526

Uhříněves280 8,6 574

Říčany401 7,8 623


23 1 praha, její poloha a podnebí

Páteř Prahy tvoří řeka Vltava, která vstupuje do vnitřního města

přes památný Vyšehrad. Foto J. Kubíková

Profil soutěskou Džbán v Divoké Šárce ukazuje rozdílnost jižních a severních stěn.

Sestavila J. Kubíková


24 neznámá tvář prahy

svahu. Toto specifické „mikroklima“, odlišné místo od místa, velmi silně

ovlivňuje a namnoze určuje rozšíření rostlinných a též živočišných druhů.

Podnebí ve městě samotném ovlivňuje nejen rozdílná nadmořská výška jeho částí, ale zcela specificky i nahromadění domů v kotlině kolemVltavy, s úzkými, těžce větratelnými ulicemi a hustou dopravou. I když vposledních letech zásadně ubyla lokální topeniště nebo byla převedena na

plyn a elektřinu, automobilový provoz se zvýšil a přináší největší problém

při vytváření mlh a smogu. Úniky tepla z budov hrají roli při zvyšování

teploty uvnitř města, takže meteorologická stanice na věži Klementina

na Starém Městě udává vůbec nejvyšší roční průměrnou teplotu 10,8 °C.

Prahou probíhající klimatické rozhraní je základním zeměpisným znakem širokého pražského zázemí. V Praze však pozorujeme další přírodnírozhraní – zejména hranice geologických útvarů, geomorfologickou členitost. (O těchto jevech bude řeč v dalších kapitolách.) Ovlivňují přírodnícharakter města, ale též jeho hospodářskou funkci. Je zvlášť významné, že iněkteré druhy rostlin i živočichů mají zde hranice svého přirozeného rozšíření. Navíc údolí Vltavy tvoří přirozenou cestu šíření organismů ze severní teplé nížiny do jižní pahorkatiny a opačně zase šíření horských typů z okrajových hor do nížiny. Tuto cestu uměle přetíná velká pražská sídlištníaglomerace. Je proto nutné v jejím rámci zachovat pokud možno co nejvícepřirozených ploch, které by sloužily jako koridory pro pohyb rostlin a živočichů.

Na severu Vltava opouští Prahu a prodírá se skalami až do Kralup. Foto M. Kubík


25

Jako jeden z hodně mála Pražáků mám celý život radost z toho, že jePra

ha tak pěkně rozkopaná. A již hodně dlouho... Na začátku druhépolovi

ny minulého století jsem jako desetiletý kluk v černých břidlicích, jejichž

navážením budovali tribuny na původní Slávii v Edenu, našel krásnétri

lobity. Pátral jsem po tom, odkud tam břidlice vozili, a od řidičůnákla

ďáků jsem se dověděl, že pocházejí z velkých výkopů pro vodní nádrže

za michelskou plynárnou. Protože to bylo blízko, hned jsem se tamvy

pravil pěšky s kladívkem, které jsem měl s sebou, a našel jsem dalšíkrás

né trilobity a jiné zkameněliny. V knížce pojednávající o zkamenělinách

českých pramoří jsem si o trilobitech přečetl, že žili v prvohorním moři,

které před mnoha miliony let pokrývalo Čechy.

Od té doby jsem vlezl do každého výkopu kanalizace, elektrickýchve

dení a vodovodů, do zářezů silnic, do výkopů základů pro paneláky,pro

lézal jsem tunely pro novou kanalizaci, kolektory, metro, a vůbec jsem

v Pr aze vlezl do každé díry v zemi, ze které kopáči nebo bagryvyhazo

vali břidlice, křemence, vápence a další usazené horniny, a hledal jsem

v nich další zkameněliny, které jsem si určoval v sálech Národníhomu

zea, kde byly vystavené ve vitrínách. Tak jsem se postupně dovídal víc

a víc o geologickém složení pražského území, seznámil jsem se i sdal

šími podobnými sběrateli a nakonec jsem skončil jako vědeckýpracov

ník Geologického ústavu v Praze. Se svým o dvacet let starším kolegou,

dr. Vladimírem Havlíčkem, který byl největším odborníkem na ordovické

období a ramenonožce a který se o příležitostné výkopy v Praze zajímal

už před válkou, jsme zakreslovali do podrobných map údaje ojednotli

vých bodech, horninách a jejich stáří. Postupně jsme tak vytvářeli velice

podrobnou geologickou mapu Velké Prahy i v místech trvalé zástavby,

pod dlažbou ulic, pod Vltavou a v místech nové výstavby a dovídali se

o hist orii pražského území před miliony let. Nebyli jsme ale průkopníky.

První podrobnější geologickou mapu centra Prahy nakreslil univerzitní

profesor Filip Počta už v roce 1904 a významně jí zpřesnil profesorQui

do Záruba v roce 1948, jako geologický podklad použitý již tehdy pro

projektování tras pražského metra.

Zkameněliny mají největší význam při určování stáří usazených hornin,

ve kterých se nacházejí. Jeden ze základních geologických zákonů říká,

že ve stejně starých horninách se nacházejí stejné zkameněliny, a jiný,

2 město na dně tří moří...

2 m ěsto na dně tří moří...


26 neznámá tvář prahy

kterému se učeně říká zákon superpozice, říká, že horniny starší se musely

usadit dříve než horniny mladší, které se usadily později a leží v nadloží

těch prvních. Uplatňování těchto dvou triviálních zákonů při výzkumu

geologické historie pražského území trvajícím již od dob JoachimaBarranda (1799–1883), podrobné geologické mapy sestavované skládáním

střípků údajů získaných z mnoha příležitostných výkopů a řadaunikátních nálezů zkamenělin nám umožnily nahlédnout do dávné historie.

Není na světě žádné jiné město, které se může pochlubit tak zajímavou, dávnou a dlouhou geologickou historií, jakou má Praha. Starobylé město bylo vystavěno na mnohem starobylejších horninách, které vznikaly přes půl miliardy let. Praha se dnes rozkládá na území usazenin celkem tří moří, proterozoického, prvohorního a druhohorního. Tato mořepostupně zaplavovala střední Čechy, když jejich úroveň poklesla a zaseustupovala v dobách, kdy se území vyklenulo, a když zde z mořských usazenin začala vrásněním vznikat pohoří. Proterozoikum Kdy přesně zaplavilo proterozoické, předprvohorní moře území Čech, nevíme, zato však je známo, že ustoupilo někdy před 550 miliony let. Ústup proterozoického moře způsobily horotvorné tlaky, vyvolanéblízkými kontinenty, které stlačovaly a vrásnily usazeniny na jeho dně,zvedaly je, a tak vzniklo rozsáhlé a docela vysoké horstvo.

Jednotlivé kontinenty se stále pomalu pohybují po zemském povrchu a v různých dobách se měnilo jejich postavení vůči zemským pólům, a t edy i vůči Slunci a bylo na nich v různých dobách různé podnebí.Předokládáme, že v proterozoiku byla ta část zemské kůry, kde se dnesrozkládají Čechy, někde na jižní polokouli. Tehdejší podnebí bylo chladnější než dnes. Život v hlubokých vodách proterozoického moře byl namnohem jednodušší úrovni. Hojné byly především jednobuněčné rostlinné a živočišné organismy, jejichž schránky představují nejstarší známézkameněliny z území Čech. V proterozoiku už existovaly i mnohobuněčné organismy, které však ještě neměly schránky a jenom výjimečně sezachovaly jejich stopy. O přítomnosti takových živočichů víme z bizarních otisků jejich měkkých těl, které byly objeveny poměrně nedávno naúzemí Austrálie a Ruska.

Na dně hlubokého proterozoického moře se většinou usazovalyprachovce, jemnozrnné horniny, které vznikly pozdějším zpevněním prachu pocházejícího z okolní vzdálené pevniny, nebo droby, horniny složené z dr obných úlomků jiných hornin, převážně vyvřelin. Do pánvenaplavovaly ve svrchním proterozoiku řeky z okolní pevniny štěrk, kterýsklouzával do mořských hlubin a vytvořil tam polohy slepenců, kterým říkáme dobříšské slepence a které dnes vycházejí na povrch třeba v Modřanské

27

rokli. Studené minerální prameny na dně moře, které souvisely sesou

časnou vulkanickou činností, se podílely na vzniku velkých těles tvrdých

silicitů – buližníků, která dnes vytvářejí na území Prahy morfologickyvý

razné kopce, suky, jakými je Velká Skála u Bohnic, kopec Ládví u Ďáblic,

2 m ěsto na dně tří moří...

Zjednodušený průřez skalním podložím pražského území (podle J. Kříže, 1999) neznámá tvář prahy divoké skály v Šárce a Kozí hřbety západně od Suchdola. Z podmořských sopek proudila na dno moře žhavá ryolitová láva a byl vyvrhován sopečný popel – tuf, který se dnes vyskytuje zejména v okolí Zbraslavi.

Do proterozoických usazenin a vulkanitů, jejichž starší formaci označují geologové jako kralupsko-zbraslavskou skupinu, je dnes zaříznutýzhruba stometrový kaňon údolí Vltavy v místech, kde řeka do Prahy na jihu vstupuje a kde Prahu na severu opouští. Jihovýchodní část Prahy odVltavského údolí na východ až téměř k Říčanům, k údolí Rokytky, leží na nejmladších usazeninách proterozoického moře představovanýchjemnozrnnými prachovci, břidlicemi, drobami a slepenci, které geologové označují jako štěchovickou skupinu.

Původně vodorovně uložené vrstvy mořských uloženin byly vyvrásněny koncem proterozoika horotvornými tlaky a tím vyzdviženy do několik tisíc metrů vysokého pohoří, které dnes geologové označují jakokadomské pohoří a které se ještě na počátku prvohor rozkládalo na velké části Evropy. Usazeniny proterozoického moře tvoří dnes jádro dnešníhoČeského masivu, na němž leží větší část České republiky. Prvohory Území Prahy se po ústupu moře stalo souší nejméně na několik milionů let. Během této doby působila erozivní činnost vody, potoků a řek avysoké kadomské pohoří se rychle snižovalo. Na začátku prvohor, před asi 545 miliony let, existovala na Příbramsku velká podhorská sladkovodní

Nejvíce geologických poznatků o geologii Prahy přinášejí železniční a silniční

zářezy a tunely. Výkop stanice metra Pankrác. Foto J. Kříž


29

jezera vyplňovaná ve spodním kambriu množstvím štěrku, písku a jílu

splavovaným z hor, z nichž později vznikla přes 4 000 metrů mocnásou

vrství spodnokambrických slepenců, pískovců a jílovců.

Moře znovu zalilo území Čech asi před 518 miliony let v prvohorách,

v ob dobí středního kambria (nazývaném kdysi akad, období, jehož jméno

dnes používají již jenom luštitelé křížovek). Vytvořilo poměrně nevelké

zálivy na dnešním Příbramsku a Křivoklátsku. V nich se usadilyslepen

ce, pískovce a jemné prachovce s hojnými trilobity. Z období kambria

pravděpodobně pocházejí žíly vápnitých bazaltů, které pronikajíprotero

zoickými usazeninami u Zbraslavi nebo v Podhoří.

Na území Prahy proniklo prvohorní moře asi před 486 lety, v době

spodního ordoviku, kdy vyplnilo zprvu jen asi patnáct až dvacetkilome

trů široký průliv tzv. pražské pánve mezi Plzní a Železnými horami.Vět

ší část města stojí na ordovických břidlicích, jílovcích až prachovcích,

které se usazovaly na hlubším dně moře, a na mělkovodních pískovcích,

drobách až křemencích, které tvoří kopcovité svahy dnešního širokého

pražského údolí, jako Vyšehrad, Vítkov, Bohdalec, Hradčany, Letnou,Bu

lovku, Kesnerku a Paví vrch. V ordovických usazeninách jsou na území

Prahy jedny z nejbohatších nalezišť zkamenělin na světě. Zkameněliny

umožňují podrobné stratigrafické členění na časové jednotky a nahorni

nové formace. Podle částí Prahy jsou nazývána ordovická souvrství v celé

pražské pánvi. V Šárce jsou v tzv. šáreckých břidlicích křemitékonkre

ce, „šárecké kuličky“, ze kterých pocházejíí jedny z nejlépe zachovaných

trilobitů, ramenonožců a mlžů středního ordoviku na světě a které jsou

také známé z Rokycanska, kde se jim říká „rokycanské kuličky“. Zmlad

šího, středního ordoviku, z dobrotivských břidlic z železničního tunelu

pod Bulovkou pochází unikátní nález celého, skorodvaceticentimetro

vého trilobita Nobiliasaphus repulsus s nádherně zachovanýmaslože

nýma očima z mnoha set jednotlivých omatidií, jaké má dnešní hmyz.

2 město na dně tří moří...

Trilobit Placoparia v šárecké kuličce. Foto J. Kříž


30 neznámá tvář prahy

Obří ordovický trilobit Nobiliasaphus (174 mm) nalezený

v železničním tunelu pod Bulovkou. Foto J. Kříž

Devonské vápencové skály chránily na západních svazích slovanské

hradiště u Butovic. Foto J. Kříž


31

V zahořanských břidlicích starší části svrchního ordoviku byly v roce 1925

nalezeny ve výkopech u strašnické vozovny také konkrece s výbornězachovanými trilobity. V nejmladších ordovických bohdaleckých břidlicích,

pojmenovaných podle kopce Bohdalec ve Vršovicích, jsou na územíPrahy nejbohatší naleziště celých trilobitů a i celých mořských hadic např.

u michelské plynárny a ve Velké Chuchli.

Prvohorní moře pokrývalo území Prahy nejméně 100 milionů let. Nyní předpokládáme, že Český masiv, na kterém se dnes rozkládá většina území Čech a Moravy, byl obrovským ostrovem v prvohorním oceánu –mikrokontinentem, který nazýváme Perunika. Podnebí bylo zprvu ještěchladné. Z doby svrchního ordoviku známe dokonce od Běchovic usazeniny, jejichž vznik přímo souvisel s největším zaledněním v historii Země, které způsobilo masové vymírání organismů. Perunika byla v té době na jižní polokouli poměrně blízko jižního pólu, severně od Afriky, a společně s ní se zvolna pohybovala od jihu k severu. Když se Perunika blížila během silurského období k rovníku, podnebí se výrazně oteplovalo.

Po globálním zalednění na konci ordoviku, ve spodním siluru, bylo dno moře zprvu nehostinné, bez kyslíku a pro život nevhodné. Ukládalo se

2 město na dně tří moří...

Otisky celých ordovických trilobitů Dalmanitina nalezené pod Hanavským

pavilonem na Letné. Foto J. Kříž


32 neznámá tvář prahy

na něm černé, nevětrané bahno, ze kterého vznikly později černébřidli

ce, kterým se říká graptolitové, protože většinou obsahují hojné zbytky

vymřelých planktických graptolitů, kteří se vznášeli blíže u hladiny, kde

bylo více kyslíku. Jejich stříbřité, lupenkovým pilkám podobné otisky se

nacházejí u Malé Chuchle, v Motole, v okolí Radotína, Nové Vsi a u Řeporyj.

V siluru začala v pražské pánvi opět silná vulkanická činnost. V území

mezi Řeporyjemi a Jinonicemi se nacházejí zbytky nevelké podmořské

sopky, která před 423 miliony let, spolu s velkou sopkou u Svatého Jana

pod Skalou, chrlila spousty sopečného popela, sopečných pum a žhavé

bazaltové lávy. V té době vznikly také bazaltové žíly, které pronikaly do

již usazených ordovických a silurských břidlic a které dnes můžeme vidět

třeba nad starou zbraslavskou silnicí u Malé Chuchle, v Braníku, vButo

vicích, v Motole a u Řeporyj.

Se vznikem podmořských sopek v siluru souviselo změlčení moře. Na

podmořských sopečných svazích se vytvořily ideální podmínky pro život

hlavonožců, plžů, mlžů, trilobitů, ramenonožců, lilijic, korálů a dalších

organismů. Do pražské pánve zasahovaly od jihu mořské proudy, které

zásobovaly kyslíkem mělké dno v okolí sopek a přinášely kromě množství

potravy i množství larev nejrůznějších mořských organismů z jinýchsvě

tových oblastí. Pražská pánev se tak stala jedním z největších rájů té doby

pro silurský podmořský život. Ze schránek organismů a z jejich úlomků

se místy vytvořily mocné vrstvy tzv. kopaninských vápenců. Protažené

Devonské vápence pod hradištěm u Butovic jsou podkladem

pro rostlinná společenstva skalních stepí. Foto J. Kříž


33

a kuželovit é schránky hlavonožců rovnoběžně usměrnily na dně mořské

proudy, díky čemuž můžeme ještě dnes měřit jejich směr. Velicezajímavé tmavé vápence se světlými schránkami hlavonožců byly v minulosti

broušeny a leštěny na kavárenské stolky a pro obklady různých budov,

třeba budovy lázní na náměstí 14. října v Praze na Smíchově.Hlavonožcové vápence vycházejí na povrch v Dalejském údolí, v údolíRadotínského potoka, u Lochkova, v Zadní Kopanině a v Braníku.

Na počátku devonu, asi před 412 miliony let, již bylo území Prahyprakticky na rovníku. V tropických podmínkách vznikaly v pražské pánvikorálové útesy, podobné těm dnešním. Jeden z nich byl i na území Prahy, kdesi blízko dnešních Kavčích hor. Korálové osypy vzniklé pod nímvystuují dnes na povrch v lomu U kapličky pod Barrandovskými terasami, ve skalách nad klukovickým koupalištěm v Prokopském údolí a u lochkovské cementárny. Obsahují množství zkamenělých korálů a jiných živočichů, zejména ramenonožců. Malý útes tvořený korálům podobnými,vymřelými stromatoporami můžeme vidět na strmé stěně bývaléhoSvatoprokopského lomu v Prokopském údolí u Hlubočep, kde byla v 80. letech 19. st oletí odtěžena slavná svatoprokopská jeskyně, ve které žil do roku 1009 jeden z mála historicky prokázaných českých poustevníků sv. Prokop.

Ve spodním devonu žilo kolem tropických útesů také mnohoramenonožců, korálů, mechovek, lilijic a trilobitů. Na mořském dně se blízko útesů usazovaly vápence složené převážně z článků lilijic – dnešní růžové

2 město na dně tří moří...

Profil devonskými vápenci v železničním zářezu na Zlíchově. Foto J. Kříž


34 neznámá tvář prahy

slivenecké vápence či mramory, kterými se pražské kostely a budovyzdobily převážně v baroku. V oblastech vzdálenějších od útesů seusazovalo poměrně řídké vápnité bahno, z něhož později vznikly šedé vápence

tzv. pražského souvrství, těžené v lomech u Braníka, v Podolí, podBarrandovskými terasami, v Prokopském údolí a v Radotínském údolí navýrobu kvalitního cementu a pro chemickou výrobu. Dodnes z nich vyrábí

cement lochkovská cementárna u Radotína. V mladším spodním devonu

se v pražské pánvi usazovaly tzv. dalejské břidlice přeplněné malýmijehličkovitými schránkami vymřelých tentakulitů. Před ústupem moře před

koncem středního devonu již na jeho březích rostly jednoduchésuchozemské rostliny, jejichž části, splavené do pánve, nacházíme dnes všedozelených písčitých a prachovcovitých srbských břidlicích u Hlubočep.

Horniny, které se usadily na dně prvohorního moře ve svrchním siluru a ve spodním a středním devonu, tvoří dnes na území Prahyprovrásněnou pánvovitou strukturu, která začíná na pankrácké plošině, směřuje k jihozápadu a rozvírá se mezi Radotínem a Řeporyjemi. Vápence avápnité břidlice vycházejí na povrch především v údolí Vltavy mezi starým podolským lomem s plaveckým stadionem, Braníkem a Velkou Chuchlí, v Prokopském a Dalejském údolí mezi Hlubočepy a Řeporyjemi a mezi údolím Radotínského potoka, Lochkovem a Slivencem.

Prvohorní moře ustoupilo z pražského území zhruba před 385miliony let. Ústup moře byl pozvolný a souvisel se vznikem variského pohoří

Druhohorní opuky se dodnes těží v lomu u Přední Kopaniny. Foto J. Kříž


35

vyvrásněním prvohorních usazenin. To vyvolal tlak afrického kontinentu

na kontinentální blok, na kterém jsou dnes skandinávské země. Velikost

těchto tlaků dokládá nejlépe Barrandova skála se svými detailnězvrásněnými spodnodevonskými, lochkovskými vápenci. Český masiv, který

byl do té doby mikrokontinentem Perunikou mezi africkým a baltickým

kontinentem, se natrvalo stává jádrem střední Evropy. Podobně sevytvořily i její další části na území dnešního Španělska, Francie, Německa,

Čech, Rakouska, severní Itálie a Sardinie.

Po vzniku poměrně nevysokého variského pohoří na území Čech, které

však pokrývalo větší část dnešní Evropy, následovalo více než čtvrtmiliardy let dlouhé období souše. Horský terén byl opět poměrně rychlesnižován především činností řek, které z něj odnášely během karbonského

období zvětraliny do bažinatých jezer kladensko-rakovnické a plzeňské

pánve, na jejichž březích rostla bujná tropická vegetace, ze které vznikly

mocné sloje kvalitního uhlí.

druhohory

Koncem karbonského období prvohor začíná v Čechách suché, aridní

podnebí, které trvá do konce prvohor a během druhohorních období

trias a jur a. Český masiv se v té době změnil ve velikou parovinu, z níž

vyčnívaly na území Prahy jenom kopce z nejtvrdších hornin –proterozoických buližníků.

V posledním druhohorním období, které geologové nazývají křída,

vznikla na rozsáhlé parovině soustava mělkých a průtočnýchsladkovodních jezer. V nich se usazovaly štěrky, písky a jílovité bahno, ze kterých

později vznikly slepence, pískovce a pevné jílovce. Na březích jezerrostly subtropické pralesy. Ze zbytků rostlin vznikalo málo kvalitní a málo

mocné uhlí. Jedna z uhelných slojí vycházela na povrch i na Petříně, kde

byla v úrovni Nebozízku v minulém století neúspěšně těžena řadou štol.

Dodnes jsou na svahu směrem ke Strahovskému klášteru vidět zarostlé

nenápadné haldy hlušiny.

Zhruba před 98 miliony let, v cenomanském období, zalilo územíPrahy naposledy svrchnokřídové moře na přibližně 15 milionů let. Mořský

příboj se opír



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist