načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Něžná je noc - Francis Scott Fitzgerald

Elektronická kniha: Něžná je noc
Autor:

Něžná je noc, Fitzgeraldův fascinující psychologický román o úskalí lásky a sebelásky patří spolu s jeho kultem opředenou impresionistickou novelou Velký Gatsby k vrcholům světové ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  102
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  109 Kč
6%
naše sleva
3,4
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 407
Rozměr: 21 cm
Vydání: V nakl. Leda vyd. 1.
Spolupracovali: přeložil Alexander Tomský
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5325-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Něžná je noc, Fitzgeraldův fascinující psychologický román o úskalí lásky a sebelásky patří spolu s jeho kultem opředenou impresionistickou novelou Velký Gatsby k vrcholům světové literatury. Dějově bohaté, čtivě a zábavně napsané dílo zalidněné pronikavě vykreslenými postavami vyniká zároveň jako hluboká sonda do nejzazších končin individuální lidské existence. V roztančené době divokých večírků sledujeme mladého talentovaného lékaře – psychiatra, jenž v sobě cítí dar empatie i poslání pomáhat narušeným lidským bytostem. Ty je třeba milovat profesní odosobněnou láskou, a mladý doktor chce být za svou laskavost milován. Stává se bavičem i utěšitelem svých zámožných krajanů, kteří v Evropě hledají osvobození od dosavadních ctností povinnosti a sebeovládání. V osudovém vztahu k mladé pacientce z miliardářské rodiny jej život strhává do neovladatelného víru. Ernest Hemingway o tomto románu právem prohlásil: „Můžeme se tomu divit, ale při pohledu zpět Něžná je noc promlouvá čím dál víc k našim současníkům.“

Román přinášíme v novém, moderním překladu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Přeložil Alexander Tomský




Translation © Alexander Tomský, 2012
© Leda spol. s r.o., 2012
ISBN 978-80-7335-329-2





Geraldovi a Sáře
spoustu pěkných večírků










Jen s tebou chci být! Něžná je noc tvá,
. . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . .
však tady kolem tma –
krom přísvitů, jež s nebe vánek svál
zeleným šerům, mechu v ohbí cest.
*
ÓDA NA SLAVÍKA
John Keats
* Přeložil Rudolf Červenka










KNIHA I
Anamnéza
1917–1919










11
K APITOLA 1
Toho jara 1917, kdy se poprvé objevil v  Curychu, bylo
doktoru Richardu Driverovi šestadvacet, pro muže bez -
vadný věk a pro nezadaného vůbec ta nejlepší léta, což pro
Dicka platilo i za války. Už během ní se mu zdálo, že má
ohromnou hodnotu, příliš do něho investovali, než aby
ho nechali jen tak odstřelit. Ještě po letech mu připadalo,
že ani ve švýcarském útočišti se tomu běsnění tak úplně
nevyhnul, ale nikdy si to nechtěl přiznat a v sedmnáctém
roce se takové myšlence usmíval a na svou obranu tvrdil,
že jeho se přece válka netýká. Vojenská správa mu
přikázala, aby v Curychu, jak plánoval původně, dokončil
studium a získal diplom.
Švýcarsko tehdy čnělo jako ostrov, na který z jedné strany
dotíraly vlny válečné bouře z Goricie a z druhé strany strmé
vody Sommy a Aisny. Zdálo se sice, že v kantonech se teď
pohybuje daleko víc podezřelých cizinců než nemocných,
to ovšem byly pouhé dohady  – podezřelí muži, kteří si
cosi šeptali v bernských nebo ženevských kavárnách, mohli
být právě tak prodavači diamantů jako obchodní
cestující. Nikdo si však nemohl nevšimnout nekonečných vlaků
plných slepců, jednonohých nebo umírajících mužů, které
se míjely mezi zářivým Kostnickým a Neuchâtelským
jezerem. A  v  pivnicích i  za výlohami visely ještě pestré
plakáty zobrazující udatné Švýcary z léta 1914, jak hájí
hranice: mladí i staří muži se z vrcholů svých hor s příkladnou
zuřivostí dívají na jakési přízračné Francouze a Němce, aby





12
povzbudili švýcarská srdce nakažlivou slávou těch památ -
ných dnů. Jak ovšem válečná jatka pokračovala, plakáty
ztrácely barvu, a když nakonec i Spojené státy zabředly do
války, žádnou zemi to snad nepřekvapilo tolik jako jejich
malou sesterskou republiku.
Diver už tenkrát, byť jen z  odstupu, válku poznal,
a protože mu ještě z roku 1914 náleželo oxfordské
stipendium, vrátil se domů a na univerzitě Johnse Hopkinse
studia dokončil. V roce 1916 se mu podařilo proniknout do
Vídně, neboť měl dojem, že kdyby zaváhal, mohl by mu
slavný Freud nakonec zahynout v  troskách po náletech.
Přestože Vídeň byla už vysílená k smrti, podařilo se
Dickovi sehnat dost uhlí a petroleje, aby vydržel sedět v pokoji
na Damenstiftgasse, a sepisoval své úvahy, jež sice později
zničil, ale přepsány staly se základem knihy, kterou pak
v roce 1920 v Curychu vydal.
Snad každý má v životě své hrdinské období a právě teď
to platilo i  pro Dicka. Hlavně proto, že neměl nejmenší
potuchy o svém neobyčejném šarmu, ba dokonce ani
netušil, že přátelské city, které rozdává a vyvolává u ostatních,
jsou mezi lidmi dost vzácné. Během posledního léta v New
Havenu ho někdo nazval „šťastný“ Dick, a on si na to rád
občas vzpomněl.
„Šťastný Dicku, ty velký klacku,“ říkal sám sobě, když
se procházel po pokoji a pozoroval poslední záblesky
plamenů. „To se ti teda podařilo... Nikdo si toho nevšiml,
a teď jsi na to přišel ty.“
Začátkem roku 1917 se uhlí už téměř nedalo sehnat,
takže Dickovi nezbylo než nakonec spálit celou hromadu
svých učebnic. Když je tak jednu po druhé přikládal do
kamen, spokojeně se pochechtával, že se sám stal
knihovnou svých knih a že všechno podstatné, bude-li to ještě stát
za to, bude moci zopakovat třeba i za pět roků. S takovým





13
pocitem často v nezvyklých hodinách chodil po místnosti,
a  když to nešlo jinak, přikrýval si ramena koberečkem,
a přesto mu v duši vládl mír opravdového badatele, který
se blíží vytržení, který však trvat nemůže.
Za duševní rovnováhu děkoval Dick především své
fyzické kondici. Tělo si vytrénoval v  newhavenské tělo -
cvičně na kruzích a teď je dokonce nutil plavat v zimním
Dunaji. Byt si pronajal s Elkinsem, druhým tajemníkem
vyslanectví, a  chodívaly k  nim na návštěvu dvě docela
hezké dívky, nic moc to nebylo a ani styky s vyslanectvím
nic neznamenaly. Setkání s  Edou Elkinsem v  něm však
poprvé vzbudilo mlhavé pochybnosti o  kvalitě vlastního
myšlení. Připadalo mu, že se nijak zásadně neliší od
takového Elkinse, co umí vyjmenovat všechny fotbalové hvězdy
New Havenu za posledních třicet let.
„...ale Šťastný Dick přece nemůže být jen obyčejný
koumák, nesmí být imunní vůči světu, musí být občas lehce
poražen. A  jestli mu život ani nemoc takovou porážku
neposkytne, tak nějaký komplex méněcennosti či zlomené
srdce mu ji těžko nahradí, možná by nebylo špatné, kdyby
si sám pěstoval osobnost tak trochu pochroumanou, která
by se na rozdíl od jeho osobnosti původní mohla pozvolna
zlepšovat.“
Často se své logice vysmíval a říkal si, že jsou jeho
představy příliš nabubřelé a americké, vždyť vytvářet floskule,
které neznějí intelektuálně, je pro Ameriku typické. Dobře
však věděl, že za nedotčenost se platí neúplností.
„To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě,“ prohlašuje víla
v Thackerayho Růži a prstenu, „je občasná smůla.“
Někdy, ve špatné náladě, se přel s vlastní logikou a mučil
vzpomínkou, jestli snad může za to, že v den voleb seděl Pete
Livingstone v zamčené šatně, ačkoli po něm všichni pátrali
jak pominutí: A že zvolili do prestižního spolku právě mne,





14
přestože jsem téměř nikoho neznal? Tím správným kandidá -
tem jsem přece nebyl. To já měl sedět za zamčenými dveřmi.
A možná bych tam i seděl, kdyby mě napadlo, že mám ve
volbách nějakou šanci. Fakt je, že celé týdny za mnou
chodil na pokoj Melcer, takže jsem asi tušil, že nějakou naději
mám, a možná jsem to i docela dobře věděl. Zasloužil bych
si spolknout v té sprše špendlík a vyvolat zmatek.
Po přednáškách o tom vždycky diskutoval s jedním
mladým rumunským intelektuálem a ten ho ujišťoval: „Nezdá
se, že by Goethe nebo takový Jung měli nějaký vnitřní ,kon-
flikt‘ v moderním smyslu. Ty nejsi žádný romantický
filosof, ty jsi vědec. Máš paměť, sílu a charakter, a hlavně zdravý
rozum. Je to prosté, musíš pochopit sám sebe. Znal jsem
chlápka, který dva roky zkoumal mozek pásovce a myslel,
že dříve nebo později o něm bude vědět naprosto všechno.
Hádal jsem se, že takhle mechanicky se věda rozvíjet nedá, že
si námět zvolil náhodně. A taky to tak dopadlo. Když
nakonec poslal svou práci do lékařského časopisu, odmítli ji...
přijali právě článek někoho jiného na stejné téma.“
Dick přijel do Curychu s menším počtem Achillových
pat, než kolik by mohla mít stonožka, zato iluzí měl víc
než dost: představu věčné síly a zdraví, pevnou víru, že lidé
jsou v jádru dobráci – podléhal naivitě svého národa –, těch
věčných lží celých generací matek Divokého západu, které
uspávaly své děti falešnými ukolébavkami, že za dveřmi
srubů žádní vlci nejsou. Jakmile získal diplom, dostal
rozkaz, aby se hlásil u jednotky neurologů, která se formovala
v Bar-sur-Aube.
Ve Francii jej k velkému znechucení místo praxe čekala
jen administrativa, získal tím ale čas, aby dokončil
stručnou učebnici a nasbíral materiál pro svůj další projekt. Na
jaře 1919 ho konečně propustili a mohl se vrátit zpátky do
Curychu.





15
K APITOLA 2
V  ten vlhký dubnový den, vysoko nad stojatými voda -
mi alpských údolí, jak úhlopříčky protínaly úzké
dlouhé mraky štít Albishornu. Curych se příliš neliší od
amerických měst, uvědomil si Dick, když přijel přede dvěma
dny a povšiml si, že mu tu něco schází: onen zvláštní
finální pocit z  francouzských ulic, za kterými jako by už
nic nebylo. V Curychu bylo kromě samotného Curychu
ještě daleko víc: střechy domů lákaly pozvednout zrak až
k  nedalekým, kravskými zvonci klinkajícím pastvinám,
jež se postupně protahovaly v horské štíty až do
ohromné výšky, kde život stoupá kolmo k nebi, a přitom jako by
vypadly z pohlednic. Alpské kraje, domov hraček
a lanovek, kolotočů a cinkajících zvonkových her, nejsou
uzemněné jako Francie, kde přímo pod nohama vyrůstá réva.
V Salcburku kdysi Dicka poněkud zarazilo, jak dokáže
komerce z  vypůjčeného století hudby vtisknout všemu
svůj všudypřítomný ráz. A  když jednou v  laboratořích
curyšské university opatrně pitval mozkovou kůru,
připadal si také spíš jako výrobce hraček než někdejší
bouřlivák, který se ještě před dvěma lety proháněl starými
červenými budovami Hopkinsovy univerzity a nedal se
vyvést z rovnováhy ani ironií monumentálního Krista ve
vstupní hale.
A přece se nakonec rozhodl zůstat v Curychu další dva
roky, neboť nijak nepodceňoval hodnotu hračkářství, té
nekonečně precizní a nekonečně trpělivé práce.





16
Dnes se rozhodl navštívit Franze Gregorovia, patologa
z Dohmlerovy kliniky u Curyšského jezera, který byl o jen
o pár let starší. Čekal už na něho na stanici tramvaje jako
nějaký vznešený Cagliostro, s  jeho temným vzezřením
nápadně kontrastovaly laskavé oči světce. Byl to v pořadí
už třetí Gregorovius: jeho dědeček učil Kraepelina ještě
v době, kdy se psychiatrie teprve klubala z nevědomí věků.
Měl hrdou, ohnivou a zároveň plachou povahu, představo -
val si, že je hypnotizér, a přestože genialita, která se v rodině
dědila, už dost zeslábla, z Franze bude jednou nepochybně
velmi dobrý nemocniční lékař.
Cestou do nemocnice se Dicka najednou zeptal:
„Změnilo tě to tak jako nás? Řekni mi něco o svých válečných
zkušenostech! Máš pořád ten přihlouplý nestárnoucí
americký obličej, což vůbec neznamená, že bych nevěděl, že
hloupý nejsi.“
„Já přece o  válce vůbec nic nevím,“ odpověděl Dick.
„Vždyť jsem ti často psal, Franzi.“
„To nic neznamená... máme tu případy šoku u lidí, kteří
slyšeli nálet jenom z dálky. A někomu dokonce stačilo, aby
o bombardování jen četl v tisku.“
„To zní jako nesmysl.“
„Nevím, jestli to je takový nesmysl. Každopádně jsme
sanatorium pro bohaté a výrazy jako nesmysl nikdy
nepoužíváme. Ale teď upřímně, přišel jsi navštívit mě, nebo tu
holku?“
Úkosem se na sebe podívali a Franz se poťouchle usmál.
„Pochopitelně jsem všechny její dopisy zpočátku četl,“
řekl úředním basem. „Když pak ale u ní nastala tak velká
změna, neměl jsem už právo otevírat další. Teď je to de
facto tvůj případ.“
„Ty myslíš, že je na tom opravdu tak dobře?“ zeptal se
Dick.





17
„Rozhodně. Vždyť ji mám na starosti se všemi anglic -
kými a americkými pacienty. Už mi tady přezdívají
doktor Gregory.“
„Měl bych ti asi vysvětlit, jak to vlastně začalo.“ řekl
Dick. „Viděl jsem ji jednou, skutečně jen jednou, šel jsem
tenkrát za tebou, abych se rozloučil, než odjedu do
Francie. Pamatuješ, jak jsem byl poprvé v uniformě, cítil jsem
se v ní tak falešně a k tomu to salutování cizích vojáků...“
„A proč ji vlastně nemáš teď?“
„Prosím tě! Vždyť už jsem tři týdny v civilu. A tu holku
jsem viděl tenkrát fakt jen náhodou. Šel jsem si od tebe za
ten barák, co tam máte u jezera, pro bicykl...“
„K cedrům?“
„Jo, tam. Byl nádherný večer, znáš to, když tady nad
horami svítí měsíc...“
„Nad Krenzeggem.“
„Dohonil jsem ošetřovatelku s  nějakou holkou. Vůbec
jsem netušil, že jde o pacientku. Potřeboval jsem se zeptat,
jak tady jezdí tramvaje, a pak jsme šli chvíli spolu. Ta dívka,
to byla snad největší krasavice, jakou jsem v životě potkal.“
„Pořád ještě je.“
„Nikdy neviděla americkou uniformu, začli jsme si jen
tak povídat, a  mě vůbec ani nenapadlo...“ Na chvíli se
zarazil, jak si chtěl vybavit tu scénu, a pokračoval: „No jo,
Franzi, já ještě nemám tvůj přísný odstup, a  když vidím
tak nádherný zjev, nemůžu si pomoct, je mi trochu líto, že
to v hlavě nemá v pořádku. To bylo všecko. Jenže začaly
chodit ty dopisy.“
„Absolutně nic lepšího se jí nemohlo stát,“ prohlásil
dramaticky Franz, „jde o neobyčejně šťastný psychický obrat.
Proto jsem tě chtěl vidět, ačkoli nestíhám. Než za ní ale
půjdeš, musíme to ještě pořádně probrat. Poslal jsem ji
něco vyřídit do Curychu,“ bylo slyšet potlačované nadšení.





18
„A bez ošetřovatelky a s poněkud méně stabilním pacien -
tem. Díky tobě můžu teď být na tenhle případ docela hrdý.“
Sjížděli teď po okraji Curyšského jezera do úrodné
krajiny farem a  pastvin na nízkých svazích, které se ježily
věžičkami horských chat. Na modrý oceán nebe vyplulo
slunce a  najednou se před nimi otevřelo švýcarské údolí
v celé své kráse. Ze všech stran zaznívaly příjemně tlumené
zvuky a bylo cítit svěží vůni zdraví a radosti.
Ústav profesora Dohmlera tvořil shluk tři starých a dvou
nových budov mezi pobřežím jezera a menším pahorkem.
Když byl před deseti lety postaven, bylo to první moderní
sanatorium pro duševně nemocné. Na první pohled by
v  něm nikdo nehledal útulek nalomených, zhroucených
a  někdy i  nebezpečných osob, přestože dvě budovy byly
obehnané vysokou zdí porostlou révou, která ji opticky
poněkud snižovala. Několik chovanců právě na slunci
vyčesávalo z trávníku suchou trávu, a když vjeli za bránu,
zahlédli občas ošetřovatelku, jež jako bílá vlajka vlála na
cestě vedle pacienta.
Franz zavedl Dicka do své kanceláře a na půl hodiny se
omluvil. Dick osaměl a  začal se procházet po místnosti.
Z pohozených lejster na psacím stole, z Francových knih
a z knih jeho otce i děda, ze švýcarské piety na ohromné
nástěnné fotografii vínové barvy se pokoušel vytvořit obraz
Franzovy osobnosti. Když Dick rozevřel široké francouzské
okno, aby vyvětral zakouřenou místnost a vpustil dovnitř
trychtýř slunečního světla, znovu v mysli zabloudil
k pacientce.
Za těch osm měsíců od ní dostal snad padesát dopisů.
V prvním se omlouvala, že slyšela, jak v Americe píší
děvčata vojákům na frontu. Od doktora Gregoryho dostala
adresu a moc doufá, že se nebude zlobit, když mu občas
napíše s přáním všeho dobrého a tak.





19
Její styl byl zpočátku na první pohled zřejmý: pocházel
z příruček jako „ Molly se chce líbit“ a z různých jiných
rozpustile sentimentálních listů pro paní a  dívky, jaké byly
právě ve státech v módě. Podobnost však byla zavádějící.
Dopisy byly totiž dvojího druhu. První várka, asi tak
do válečného příměří, měla výrazně patologické rysy,
ale ta druhá, až doteď, tu už psala nejen zcela normální,
ale dokonce solidně dospívající osobnost. Na její
pozdější dopisy Dick také v  posledních otravných měsících
v Bar-sur-Aube vždycky netrpělivě čekal, ale už z těch
prvních si udělal lepší obraz o situaci, než by si Franz
dokázal představit.
Mon Capitaine;
*
když jsem Vás viděla v uniformě a viděla jsem, jak Vám
to sluší, hned jsem si řekla: je m’en fiche
**
a ještě jednou
německy. Vy jste si jistě říkal, že já jsem taky hezká, ale
to už jsem zažila a přežila mockrát. Jestli sem ještě
přijedete a budete se chovat zas tak nehorázně jak zločinec
a ne tak, jak se podle mých vychovatelů má chovat
opravdový džentlmen, ať se nad Vámi nebesa slitují. Snad jen,
že mi připadáte tišší než ostatní,
2.
takový chundelatý a hebký, jako veliká kočka. Mně už
se teď líbí jenom kluci, kteří jsou zženštilí. Jste Vy taky
zženštilý? Já už se kdysi někde s takovými setkala.
Odpusťte mi, prosím, tohle všecko, tohle je třetí dopis,
který Vám píšu, a buďto ho pošlu hned, nebo ho nepošlu
* Milý kapitáne;
** vykašlu se na to





20
nikdy. Hodně jsem taky přemýšlela o měsíčním světle a mám
na to spoustu svědků, jen kdybych se mohla odsud dostat.
3.
Tvrdili mi, že jste doktor, ovšem jestli jste kocour, tak je
všechno jinak. Mně dnes strašně třeští hlava, takže mě
omluvte, že jsem se tam procházela jako prelát s  bílou
kočkou, jistě se to vysvětlí. Umím tři jazyky, tedy s ang -
ličtinou čtyři, a jistě bych mohla být užitečná jako
tlumočnice, kdybyste něco takového mohl ve Francii
zařídit. Určitě bych to všecko dobře zvládla, zvláště kdybych
nosila takový opasek, jakým byli svázáni všichni, jako to
bylo ve středu. Teď je sobota
4.

a vy jste daleko a možná vás už zabili.
Jednou se mi vraťte, vždyť já tu na zeleném kopci budu
pořád. Ledaže by mi dovolili, abych napsala tátovi,
kterého jsem tolik milovala. Promiňte. Dneska se necítím
ve své kůži. Napíšu, až mi bude líp.
pá pá
Nicole Warrenová
Moc se omlouvám.
Pane kapitáne:
Já vím, že bych měla šetřit své nervy a nezabývat se sama
sebou, ale chci, abyste věděl, jak na tom jsem. Loni,
nebo kdy to bylo, ještě v  Chicagu mi bylo tak zle, že
jsem nemohla ani mluvit se služebnictvem nebo chodit
ven, a pořád jsem jen čekala na pomoc. Musí být přece





21
někdo, kdo má tu povinnost a kdo ví, o co jde. Slepce je
třeba vodit. Jenže nikdo mi nic říct nechtěl... anebo jen
napůl a já už byla tak pomatená, že jsem si to nedovedla
dát všechno do kupy. Objevil se však jeden francouzský
důstojník, ten na mě byl moc hodný a jediný mi rozu -
měl. Dal mi květinu a řekl, že to je
2.

„plus petite et moins entendue“
*
. Spřátelili jsme se, ale on
mi ji zase vzal. Byla jsem na tom čím dál hůř a nikdo
mi nic nevysvětlil. Zpívali mi takovou písničku o Johance
z Arku, ale to bylo od nich ošklivé... musela jsem brečet,
protože tenkrát jsem ještě měla hlavu v pořádku. Taky
pořád, že mám sportovat, ale mně to bylo fuk. Pak jsem
šla po Michiganském bulváru, pořád dál a dál, celé míle,
a nakonec za mnou vyrazili
3.
automobilem, ale já nechtěla dovnitř, ale stejně mě
nakonec dostali a v autě seděly ošetřovatelky. Potom už mi to
začalo docházet, viděla jsem, jak se chovají. Tak to vidíte,
jak na tom jsem. A co z toho budu mít, když tady budu
trčet a doktoři se budou jen ve všem vrtat, místo aby mě
vyléčili. Tak jsem dneska napsala tátovi,
4.
aby mě odvezl. Jsem ráda, že Vás tak zajímá prohlížet
lidi a pak je posílat zpátky. To musí být obrovská zábava.
* menší a míň nápadné





22
A opět z jiného dopisu:
Až snad uděláte tu další zkoušku, tak mi napište. Poslali
mi pár gramofonových desek, abych nezapomněla, co
jsem se měla v hodině naučit, a já je všecky rozbila a teď
se mnou ošetřovatelka nemluví. Byly anglické, aby sestry
nerozuměly. Jeden doktor v Chicagu tvrdil, že simuluju,
ale chtěl tím asi říct, že jsem takový luxusní případ, něco
jako dvojitý šestiválec, on totiž ještě nikdy žádnýho nevi -
děl. Ale já měla tenkrát tolik práce se svým šílenstvím,
a tak mi bylo docela fuk, co říká, protože když mám práci
se svým šílenstvím, tak je mi dycky fuk, co někdo povídá,
i kdybych chtěla být zlatá.
Ten večer jste slíbil, že mě naučíte hrát. Já si ale
myslím, že
2.
mimo lásku už není nebo by nemělo existovat vůbec nic,
ale i tak jsem ráda, že máte plnou hlavu zkoušek, aspoň
máte o čem přemýšlet.
Tout à vous
Nicole Warrenová
U  některých dopisů se za bezmocnými pauzami skrý -
valy temnější polohy.
Milý pane kapitáne Divere:
Píšu Vám, protože tu nemám nikoho, na koho bych se
mohla obrátit, a připadá mi, že když i nemocný tuhle
komedii vidí, měla by být patrná i Vám. Moje duševní
nemoc je už za mnou, a  navíc jsem naprosto zlomená
a pokořená, jenže to oni asi právě chtěli. Ta moje rodina





23
mě ostudně zanedbává a nemá cenu žádat o pomoc nebo
soucit. Mám už toho všeho opravdu po krk, ničí mě to
a je naprosté maření času pořád jen předstírat, že se moje
hlava dá vyléčit.
2.
Je to tady takový poloviční blázinec, protože nikoho
nenapadlo, že bude nejlepší, když mi řeknou pravdu.
Kdybych od začátku věděla, oč jde, jako to vím teď, určitě
bych všechno vydržela, silná jsem na to dost, jenže ti, co
to měli na starosti, nepovažovali za nutné mi něco vysvět -
lovat. A když už to vím a když jsem za to zaplatila
takovou cenu, tak tu jen s přehnanou starostlivostí sedí okolo
a říkají, že mám věřit tomu,
3.
čemu jsem přece věřila. Zvlášť jeden to říká, ale já už jsem
dneska chytřejší. Pořád jsem tu sama, daleko od přátel
a rodiny za Atlantikem, a potloukám se tu napůl duchem
nepřítomná. Kdybyste mi mohl najít místo tlumočnice
(umím francouzsky a německy skutečně jak rodilá
Francouzka nebo Němka, dobře italsky a  trochu španělsky)
nebo něco v  ambulanci Červeného kříže. Mohla bych
dělat i zdravotní sestru, i když bych asi musela do kurzu.
Opravdu byste mi tím prokázal velkou službu.
A zase:
Když nechcete uznat mé vysvětlení, mohl byste mi aspoň
vysvětlit, co si myslíte Vy, když máte tvář laskavé kočky,
a  ne ten podivný výraz, který je zřejmě tady v  módě.





24
Doktor Gregory mi dal Vaši fotografii, nesluší Vám to
jako v uniformě, ale zato vypadáte mladší.
Mon Capitaine:
Moc mě potěšilo, že jsem od Vás dostala pohled. Jsem
ráda, že s  takovým zápalem připravujete ošetřovatelky
o práci... nebojte se, naprosto Vaší poznámce rozumím.
Jenom jsem si myslela, když jsem Vás poznala, že jste
přece jen jiný.
Milý pane kapitáne:
Každý den mě napadá něco jiného, ale jinak mi už nic
není, až na to, že jsem bláznivě neústupná a  nemám
smysl pro míru. Budu moc ráda, když mi doporučíte
nějakého psychiatra. Tady všichni jenom leží ve vaně
a zpívají Hraj si na svém písku, jako kdybych já měla
svůj píseček nebo nějakou naději, kterou chtějí najít v mé
v minulosti nebo v budoucnosti. Zkusili to
(strana) 2.
znova, zase v té cukrárně, a já jsem toho člověka skoro
praštila závažím, ale zadrželi mě.
Už Vám nebudu psát. Jsem příliš roztěkaná.
A potom celý měsíc ani řádka, až najednou změna.
... Pomalu se vracím k životu...
... Dnes všude květiny a oblaka...
... Je po válce, a  já ani netušila, že vůbec nějaká
byla...





25
... Jak jste laskavý! Za tím svým obličejem bílé kočky
musíte být velmi moudrý. Jenže nevypadáte tak jako na
té fotografii, kterou mi dal doktor Gregory...
... Dnes jsem se vypravila do Curychu. Zvláštní pocit,
vidět zase město.
... Dnes jsme jeli do Bernu. Bylo to moc hezké u těch
hodin.
... Dnes jsme se vyšplhali do takové výšky, že tam rostly
bělozářky a protěž ...
Potom začaly dopisy chodit méně často, a tak odpovídal
na všechny. V jednom četl:
Tolik bych si přála, aby se do mě zas někdo zamiloval,
jako tenkrát ti kluci, to je ale věčnost, to bylo předtím,
než jsem byla nemocná. To bude asi nadlouho, než budu
moci o něčem takovém vůbec uvažovat.
Jakmile se ale někdy stalo, že Dick odepsal později, přišla
hned rozčilená reakce, jako by šlo o zneklidněnou milenku:
„Možná že vás už nudím“, „Zřejmě jsem příliš předpokládala“,
a „Celou noc jsem přemýšlela, jestli snad nejste nemocný“.
Dick skutečně onemocněl, dostal chřipku a  po uzdra -
vení obětoval své únavě všechno kromě nezbytného
korespondenčního minima. A  když krátce nato opět nabral
sílu, překryla vzpomínku na Nicole velice živá přítomnost
jedné telefonistky z Wisconsinu, která se objevila v hlavním
štábu v Bar-sur-Aube. Malovala se tak rudě, že vypadala
jak z křiklavého plakátu a v kantýně ji poněkud neslušně
nazývali Přijímačka z centrály.
Když se Franz vrátil do kanceláře, bylo vidět, že se teď cítí
velice důležitě. Dicka napadlo, že z něho bude jistě dobrý
nemocniční doktor, protože jeho zvučné a úsečné příkazy





26
sestrám a pacientům nepocházely z nervozity, nýbrž byly
výrazem ohromné a  neškodné marnivosti. Své skutečné
pocity držel na uzdě a nechával si je pro sebe.
„A teď už ti musím říct něco o té dívce, Dicku. Samo -
zřejmě se chci taky dovědět něco o tobě a něco ti musím
povědět i o sobě, ale nejdřív o ní, dlouho jsem čekal, až ti
to budu moct všecko vysvětlit.“ Hledal chvíli v kabinetu
složku, začal v ní listovat, ale zjistil, že mu vlastně překáží,
a odložil ji na psací stůl. To bylo tak.





27
K APITOLA 3
Asi před rokem a půl si doktor Dohmler vyměnil několik
nicneříkajících dopisů s jedním zámožným Američanem,
který žil v  Lausanne, nějakým Devereuxem Warrenem
ze známé chicagské rodiny Warrenů. Dohodli si spolu
schůzku a jednoho dne přijel pan Warren do sanatoria se
svou šestnáctiletou dcerou Nicole. Na první pohled bylo
zřejmé, že jí není dobře, a tak zatímco se pan Warren ra -
dil s lékařem, odešla s ní ošetřovatelka, která ji
doprovázela, na procházku.
Warren byl nápadně pohledný muž a  nevypadal ani
na čtyřicet. Byl to typický, pěkně urostlý, vysoký a statný
Američan – „un homme très chic“
*
, jak jej doktor Dohmler
popsal Franzovi. V  šedých očích mu byly vidět
zčervenalé žilky, nejspíš z veslování na slunci Ženevského jezera,
a cosi v jeho chování naznačovalo, že to nejlepší na světě
už poznal. Mohli spolu mluvit německy, protože se
ukázalo, že studoval v  Göttingenu. Byl nervózní a  ze všeho
značně rozrušený.
„Doktore, moje dcerka to nemá v hlavě v pořádku. Měli
jsme různé specialisty a ošetřovatelky a prodělala
i několik léčebných procedur, ale teď už je to s ní tak špatné, že
všichni chtěli, abych s ní přišel za vámi.“
„Dobrá,“ řekl Dohmler. „Zkuste mi popsat všecko od
z a č á t k u .“
* velmi elegantní člověk





28
„No, žádný začátek to vlastně nemá, pokud vím, tak
v rodině žádná duševní choroba nikdy nebyla. Ani u mě,
ani u mé ženy. Moje žena umřela, když bylo Nicole dva -
náct roků, a já jsem byl pro ni tak nějak otcem i matkou...
pomáhala mi samozřejmě vychovatelka... no prostě, otcem
i matkou zároveň.“
Celý se vlastními slovy dojal. Dohmler spatřil, že se mu
v  očích zaleskly slzy, a  najednou si všiml, že z  něj táhne
wh i sk y.
„Jako dítě byla naprostý drahoušek, každý z ní byl úplně
vedle, chci říct, každý, kdo ji poznal. Byla ohromně bystrá
a od rána do večera se smála. Ráda četla, kreslila, tancovala
a taky hrála na piano... měla tolik zájmů. Žena vždycky
říkala, že je to jediné naše dítě, které nikdy v noci nebrečí.
Mám ještě starší dceru a taky jsme měli chlapce, ten nám
umřel, jenže Nicole byla... Nicole byla... Nicole...“
Zarazil se a Dohmler mu pomohl.
„Tedy naprosto normální, chytré a veselé dítě.“
„Naprosto.“
Doktor Dohmler chvíli čekal. Pan Warren zakroutil
nechápavě hlavou, hluboce si povzdychl, letmo pohlédl na
doktora a pak opět oči sklopil.
„Je to asi tak osm měsíců, možná šest, nebo snad deset...
nepamatuju si už přesně, kde jsme to tenkrát byli, když se
začala tak divně chovat. Všimla si toho její sestra...
protože mně se zdála pořád stejná,“ dodal náhle, jako by mu
někdo vytkl, že za to může, „pořád stejná a roztomilá
holčička. Začalo to s tím komorníkem.“
„Aha,“ řekl Dohmler a  důstojně jako Sherlock
Holmes přikývl, jako by očekával, že teď zasáhne do příběhu
komorník a nikdo jiný.
„Měl jsem jednoho... byl u  mě dlouhá léta...
mimochodem... byl to Švýcar.“ Zvedl oči snad v  očekávání





29
vlasteneckých sympatií. „A ona si vzala do hlavy takovou
šílenost. Začala tvrdit, že si z ní chce něco začít, a já jí ten -
krát pochopitelně věřil a propustil ho. Teď vím, že to byl
ne s my s l .“
„Co vlastně tvrdila, že udělal?“
„To je právě to... lékaři z ní nemohli dostat nic určitého,
dívala se na ně, jako že mají vědět, co. Že jí dělal nějaké
neslušné návrhy... to ano, to tvrdila docela určitě.“
„Rozumím.“
„Samozřejmě, četl jsem, že se ženám začne stýskat
a vytvoří si představu, že se někdo ukrývá pod postelí nebo
co, ale proč by měla takové nápady dostávat Nicole, když
mohla mít každého mladíka, jakého chtěla. Bydleli jsme
v  Lake Forest... takové letovisko u  Chicaga, máme tam
vilu... celé dny hrála s klukama golf nebo tenis. A někteří
z ní byli úplně vedle.“
Celou dobu, co Warren mluvil ke  starému, scvrklému
Dohmlerovi, vracel se lékař ve vzpomínkách neustále do
Chicaga. Bylo to už dávno, co dostal jako mladý muž
nabídku docentury na Chicagské univerzitě, mohl tam
možná zbohatnout a  dnes by vlastnil sanatorium, místo
aby byl jen malým podílníkem curyšského ústavu. Když
tenkrát přemítal o  svých vědomostech, podle vlastního
úsudku neuspokojivých, a představil si svůj život na pozadí
tak ohromného prostoru, těch nekonečných pšeničných
lánů a prérií, rozhodl se, že raději zůstane doma. Četl
tenkrát o Chicagu, o velkých feudálních rodinách
Armourových, Palmerových, Fieldových, Cranových, Warrenových,
Swiftových a McCormickových a dalších a nemálo z nich
ho od té doby navštívilo.
„Byla na tom čím dál hůř,“ pokračoval mezitím Warren.
„Dostávala záchvaty... začala mluvit z cesty. Něco její
sestra zapsala, tady...“ podal doktorovi naněkolikrát přeložený





30
papír. „Pořád blouznila, že ji ohrožují muži, známí muži,
nebo i muži na ulici, kdokoli...“
Mluvil o  stresu a  obavách, o  hrůze, jakou prožívala
rodina, o marném úsilí v Americe, o naději na změnu život -
ního prostředí, takže riskoval německé ponorky a  přijel
s dcerou do Švýcarska.
„...na americkém křižníku,“ upřesnil poněkud nadutě.
„Náhodou jsem měl štěstí a mohl jsem to zařídit, ale jak se
u nás říká,“ usmál se omluvně, „když peníze nehrajou roli.“
„Jistěže,“ souhlasil suše doktor Dohmler. Zajímalo ho,
proč a v čem mu ten člověk tak lže, anebo, jestli se plete,
odkud se bere ta faleš, která naplňuje celou místnost a čiší
z  té mužné postavy v  tvídových šatech, teď rozvalené se
sportovní ležérností v jeho lenošce. Tragédie se nacházela
venku v tom únorovém dni, byla jako ptáček
s nepochopitelně zchromlými křídly, zatímco zde něco nehrálo.
Warrenova výpověď byla naprosto nepřesvědčivá.
„Rád bych... si s  ní na chvíli promluvil...“ řekl
doktor Dohmler a začal anglicky, jako by se chtěl Warrenovi
zavděčit. Po několika dnech, co jim Warren svou dceru
svěřil a vrátil se do Lausanne, doktor a Franz zapsali na
Nicolinu kartu:
Diagnostic: Schizophrénie. Phase aiguë en décroissance.
La peur des hommes est un symptôme de la maladie, et
n’est point constitutionnelle. ...Le pronostic doit rester
réservé.
*
Dny míjely a oni čekali s rostoucím zájmem na druhou
návštěvu pana Warrena.
Ten však zřejmě nespěchal. A  tak mu za čtrnáct dní
konečně doktor Dohmler sám napsal, a  když se místo
* Diagnóza: Schizofrenie. Akutní fáze nemoci na ústupu. Strach z mužů je
příznakem nemoci, není vrozený. ...S další prognózou musíme počkat.





31
odpovědi dočkal jen dalšího mlčení, dopustil se něčeho,
co se tenkrát považovalo za „une folie“, a  zatelefonoval
do Grandhotelu ve Vevey. Od Warrenova komorníka se
dozvěděl, že pán právě balí kufry, neboť se chystá odjet
do Ameriky. Jakmile si lékař uvědomil, že obnos čtyřiceti
švýcarských franků za telefon se objeví v účtech sanatoria,
vzkypěla krev tuilerijské gardy a s její pomocí dotáhli pana
Warrena k telefonu.
„Je naprosto nezbytné... abyste přijel. Zdraví vaší dcery...
na tom závisí. Nemohu převzít odpovědnost.“
„Ale podívejte se, pane doktore, od toho jste tam přece
vy. Dostal jsem zprávu, abych se okamžitě vrátil domů!“
Doktor Dohmler ještě nikdy s nikým na takovou dálku
nemluvil, vyjádřil však své ultimátum do telefonu s tako -
vým důrazem, že se vyděšený Američan na druhém konci
vzdal. Půl hodiny po svém druhém příjezdu na
Curyšské jezero se Warren zhroutil, mužná ramena se mu pod
dobře padnoucím kabátem roztřásla příšernými vzlyky, oči
mu zrudly snad víc než slunce nad Ženevským jezerem
a otřesná pravda vyšla najevo.
„Prostě se to stalo,“ řekl chraptivě. „Ani nevím jak...
vůbec to nechápu.
Matka jí zemřela, když byla malá, a ona si zvykla přijít
ke mně ráno do postele, někdy se mnou i spala. Bylo mi
té malé chudinky hrozně líto. A tak když jsme někam jeli
autem nebo vlakem, drželi jsme se vždycky za ruce. Často
mi zpívala. Vždycky jsme si řekli: ,A teď si celé odpoledne
nebudeme nikoho všímat... budeme jen my dva spolu...
dnes dopoledne jsi moje.‘“ V  hlase mu zazněl nalomený
sarkasmus. „Lidé říkali, jaký jsme to báječný pár, tatínek
s  dcerkou... při pohledu na nás slzeli. Byli jsme prostě
jako milenci, a potom jednoho dne najednou... jsme byli
milenci... a deset minut nato bych se nejraději zastřelil...





32
jenže jsem asi tak zatracený degenerát, že jsem k  tomu
neměl odvahu.“
„A co se dělo dál?“ zeptal se Dohmler a myslel zase na
Chicago a  na toho mírného bledého pána se skřipcem,
který si ho prohlížel v Curychu před třiceti lety. „Pokra -
čovalo to?“
„To ne! Vypadalo to... vypadalo to, jako by úplně ztuhla.
Říkala jen dokola: ,Nic si z toho nedělej, tati, nic si z toho
nedělej, na tom nezáleží. Nic si z toho nedělej.‘“
„Byly nějaké následky?“
„Ne.“ Krátce a křečovitě zavzlykal a několikrát se
vysmrkal. „Až na to, že teď jsou, a víc než dost.“
Když Warren svůj příběh dovyprávěl, zvrátil se doktor
Dohmler do fotelu, té útulné útěchy středních vrstev, a řekl
si ostře v duchu: Buran!... byl to jediný nevědecký
a absolutní soud, jaký si kdy dovolil, nahlas však pravil:
„Měl byste přenocovat v  nějakém hotelu v  Curychu
a ráno se u mne ještě stavit.“
„A potom?“
Doktor Dohmler rozpřáhl ruce doširoka, jako by v nich
chtěl potěžkat menší prase.
„Třeba do Chicaga.“





33
K APITOLA 4
„Konečně jsme věděli, na čem jsme,“ řekl Franz. „Dohmler
oznámil Warrenovi, že si jeho dceru na starost vezmeme,
ale jen pod podmínkou, že se s ní nebude minimálně pět
let stýkat. Když se Warren poprvé zhroutil, zdálo se, že
má hlavně obavy, aby se to celé neprovalilo v Americe.
Naplánovali jsme si, jak v  léčení postupovat, a  vyčká -
vali jsme. Prognóza byla velmi zlá. Jak víš, procento
vyléčených, i jen takzvaně společensky vyléčených pacientů, je
v tomhle věku mizivé.“
„První dopisy nevypadaly dobře,“ souhlasil Dick.
„Velice špatně... a také velice typicky. Docela jsem váhal,
než jsem ten první dopis odeslal. Pak mě napadlo, že
Dickovi neuškodí, když bude vědět, že tu pokračujeme
v terapii. Bylo to od tebe opravdu velkorysé, že jsi jí psal.“
Dick si povzdychl. „To máš těžký... neuvěřitelná
krasavice... a posílala mi hromady svých fotek. A k tomu jsem se
tam snad měsíc flákal. Pochopitelně jsem jí nepsal nic jiného
než: ,Buďte hodná holčička a poslouchejte pány doktory.‘“
„To docela stačilo. Měla aspoň na koho myslet, tedy na
někoho zvenčí. Měl jsem nejdřív dojem, že nikoho nemá,
jenom sestru, ale ty se spolu moc nekamarádí. Ostatně
její dopisy pomáhaly i  nám. Měli jsme perfektní důkazy
o jejím stavu.“
„To mě těší.“
„Už je ti jasné, k  čemu došlo? Trpěla pocitem
spoluviny... což ovšem o ničem nevypovídá, pokud nechceme





34
dělat ukvapený závěr o konečné stabilitě a pevnosti její psy -
chiky. Nejdřív dostala šok. Zařídili jí internát, kde musela
slyšet všechny ty holčičí řeči, a tak si čistě v sebeobraně
vsugeruje myšlenku, že za nic nemůže... a pak už je snadné
přijmout iluzi, že za všecko můžou jen chlapi, a čím víc je
má žena ráda a čím víc jim důvěřuje, tím větší zlo...“
„Mluvila někdy přímo o té... o té hrozné události?“
„Vůbec ne, a když to s ní asi tak v říjnu začalo vypadat
normálně, dostali jsme se do choulostivé situace. Kdyby jí
bylo třicet, nechali bychom ji, ať se adaptuje sama, ale byla
ještě moc mladá, takže jsme se báli, že se nakonec zatvrdí
a všechno se v ní nadobro zkomplikuje. Doktor Dohmler
jí proto řekl otevřeně: ,Teď máte povinnost sama k sobě.
To v žádném případě neznamená, že by pro vás něco
skončilo... máte život teprve před sebou,‘ a tak dále a tak dále.
Je opravdu velmi bystrá, a tak jí dal přečíst něco z Freuda,
pochopitelně ne moc, a ji to začalo velice zajímat. Všichni
jsme si ji tady opravdu oblíbili, ale ona si udržuje odstup,“
a  dodal trochu nejistě: „Zajímalo by nás, jestli v 
posledních dopisech, co ti už posílala sama, nepíše o  něčem,
co by vysvětlovalo její současný duševní stav a  plány do
budoucna.“
Dick o tom na chvíli přemýšlel.
„Nevím, možná ano a  možná ne... dám ti je, jestli
chceš. Zdá se, že se jí vrátila naděje a touha po normálním
životě... dokonce i  trochu sní. Někdy píše o  ,minulosti‘
tak, jak o tom mluvívají bývalí vězni. Nikdy však nevíme,
co mají trestanci opravdu na mysli, jestli svůj zločin, nebo
pouze fakt uvěznění, nebo svou celkovou zkušenost. A já
jsem nakonec v jejím životě jenom něco jako náhražka.“
„To jistě, naprosto tvou roli chápu a musím ti za nás ještě
jednou skutečně poděkovat. Proto jsem s tebou chtěl
mluvit dřív, než ji uvidíš.“





35
Dick se zasmál.
„Co myslíš, skočí mi rovnou do náručí?“
„Ne, to určitě ne. Ale prosím tě, zacházej s ní velice opa -
trně. Jsi totiž pro ženy příliš přitažlivý, Dicku.“
„Docela průšvih, co! Budu se muset snažit, abych byl
příjemný a nechutný zároveň... a až se s ní sejdu, budu
chroupat česnek a na bradě budu mít třídenní porost. Nakonec
přede mnou sama uteče.“
„Česnek ne!“ vyhrkl Franz, který ho vzal vážně. „Nechceš
si přece zkazit kariéru. To snad nemyslíš vážně!“
„...a mohl bych taky mírně kulhat, tam, co teď bydlím,
ani nemají koupelnu.“
„Přestaň si z toho prosím tě dělat srandu,“ řekl Franz už
o poznání klidněji, nebo nejspíš jen klid předstíral. „Řekni
mi raději něco o sobě a o svých plánech.“
„Plán mám jeden, Franzi... stát se dobrým
psychologem... možná tím nejlepším na světě.“
Franz se přátelsky uchechtl, zpozoroval však, že
tentokrát Dick nežertuje.
„Tak to má být... aspoň po americku,“ řekl a  popošel
k francouzskému oknu. „Tady u nás je to mnohem těžší.
Odsud vidím celý Curych. Tamhle je věž Gross-Münsteru
s hrobkou, kde je pohřbený můj děda. O kus dál za
mostem leží jiný můj předek, Lavater, který odmítl církevní
pohřeb. Nedaleko je socha dalšího příbuzného, Heinricha
Pestalozziho, a pomník doktora Alfreda Eschera,
a samozřejmě vždypřítomný Zwingli... takže tu mám soustavně
na očích celou galerii hrdinů.“
„Ale ano, chápu,“ řekl Dick a zvedl se. „Trochu jsem se
vytahoval. U nás všecko teprv začíná. Američani ve Francii
se už nemůžou dočkat, až se vrátí domů, ale mně se nechce.
Armáda mě platí až do konce roku, pokud budu chodit na
přednášky. Zdá se, že máme vládu, která uvažuje ve velkém





36
a myslí na budoucnost amerických velikánů. Po studiu si
zajedu na měsíc domů, abych se podíval na otce, a pak se
sem vrátím... nabídli mi tu totiž místo.“
„Cože, prosím tě, tady?“
„U vaší konkurence, v Gislerově sanatoriu v Interlacke -
nu .“
„Ať tě to ani nenapadne,“ doporučil mu Franz.
„Střídají se tam každoročně začátečníci jak na běžícím pásu.
A Gisler je sám nejspíš depresivní maniak, sanatorium mu
vede manželka se svým milencem... rozumíš... jen mezi
n á m i .“
„A jak to teď vypadá s tvým americkým plánem?“ zeptal
se Dick jakoby mimochodem. „Hodlali jsme přece jet do
New Yorku a  otevřít si tam moderní podnik pro
miliardáře.“
„To byly přece jen studentské řeči.“
Po obědě s Franzem a jeho nevěstou i s jejím pejskem,
který byl cítit po spálené gumě, se cítil poněkud nesvůj, ne
snad proto, že bydleli ve skromném domku, nebo proto, že
ve Franzově domácnosti vládla atmosféra mírné šetrnosti,
ani kvůli paní Gregoroviové, což bylo předvídatelné, ale
pro ten omezený rozhled, s nímž se Franz evidentně smířil.
Pro Dicka byly hranice askeze nalinkovány úplně jinak...
viděl v nich nejen prostředek k slavnému cíli, vždyť už sama
disciplina může být chloubou. Bylo nepředstavitelné, že by
svůj život dobrovolně omezil na míru zděděného obleku.
V chování Franze a jeho paní, jak se projevovalo ve
stísněném domácím prostoru, neviděl eleganci ani nějakou
přednost. Poválečné měsíce ve Francii, ta nákladná likvidace,
jež se odehrála pod záštitou americké pompy, zanechaly
v Dickově náhledu na svět své stopy. A dost ho poslední
dobou nejrůznější muži i ženy chválili, a tak když se vrátil
do těch velkolepých švýcarských hodinek, intuitivně věděl,





37
že pro něho, jenž to myslí vážně, by taková životní situace
nebyla perspektivní.
Kaethe Gregoroviová si v  jeho přítomnosti připadala
okouzlující, ale v  něm se přitom zvedal neklid, možná
i z všudypřítomného zápachu květáku, a zároveň pociťo -
val nechuť sám k sobě za svou počáteční povrchnost,
kterou ani nedokázal přesně určit.
„Panebože, nejsem snad nakonec jako všichni ostatní?“
napadalo ho, když se v  noci probouzel... „Jsem opravdu
úplně stejný jako oni?“
Na socialistu se evidentně nehodil, ale na ty, co
vykonávají tu nejcennější práci na světě, určitě má. Už pár měsíců
prožíval ono mladistvé rozrušení, kdy se rozhoduje, jestli
má, nebo nemá zemřít za něco, čemu už dávno nevěří.
V těch nehybných bledých hodinách, kdy ve světle
pouličních lamp zíral do komory neznámého souseda naproti, si
často představoval, jak se stane dobrým, laskavým,
statečným a moudrým člověkem. To ovšem dá pěknou fušku.
A  taky chtěl být milován, dá-li se vůbec něco takového
plánovat.





38
KAPITOLA 5
Veranda hlavní budovy tonula ve světle z otevřených fran -
couzských oken, krom několika koutů, kde z  vysokých
stěn i litinových křesel dopadaly černé, fantastické stíny,
aby pak klouzaly níž až na záhon mečíků. Z obrysu
postav, které se pohybovaly mezi místnostmi, se dala
rozeznat slečna Warrenová jen letmo, ale nakonec se
zviditelnila, jakmile ho sama spatřila. Když překračovala práh,
třpytil se jí na tváři ještě poslední záblesk světla z pokoje,
jako by je sama vynášela ven. Kráčela v houpavém rytmu:
už týden jí bylo do zpěvu a v hlavě jí zaznívaly letní
melodie žhnoucí oblohy a divokých stínů, a na jeho příjezd
zpěv tak zesílil, že se k němu mohla sama připojit.
„Jak se daří, kapitáne?“ s námahou odpoutala zrak, jako
by jejich oči byly navzájem propojeny. „Neposadíme se
na chvíli ven, co říkáte?“ Zastavila se a bez hnutí změřila
pohledem okolí. „Vždyť už je léto.“
Na terasu ji následovala podsaditá žena zahalená velkým
šálem a Nicole jí představila Dicka: „Seňora...“
Franz se s omluvou odporoučel a Dick k sobě postavil
tři židle.
„Nádherný večer,“ řekla seňora.
„Muy bella,“ přitakala Nicole a  obrátila se na Dicka:
„Zdržíte se tady delší dobu?“
„Jestli myslíte v Curychu, tak tu jsem nadlouho.“
„Tohle je první opravdu jarní večer,“ poznamenala seňora.
„Chcete se zde usadit?“





39
„Aspoň do července.“
„A já odjíždím v červnu.“
„Červen je tady opravdu moc krásný,“ podotkla seňora.
„V červnu byste měla zůstat a odjet až v červenci, kdy už
je hor k o.“
„Kam vlastně pojedete?“ zeptal se Dick Nicole.
„Někam se sestrou... doufám, že někam, kde bude tro -
chu vzrušení, ztratila jsem už tolik času. Možná si budou
myslet, že mám jet někam, kde je víc klid... třeba na
Comské jezero, nechcete si taky zajet na Comské jezero?“
„Ach, Comské...“ začala seňora.
Z budovy se náhle ozvalo hudební trio. Hrálo Suppého
„Lehkou kavalerii“ a Nicole změny využila a vstala. Pohled
na její mládí a krásu zasáhl Dicka tak intenzivně, že pocítil
přímo fyzický nával. Usmála se na něj dojímavě a dětsky,
snad úsměvem ztraceného mládí celého světa.
„Hudba tu hraje tak hlasitě, že si ani nemůžem
popovídat... pojďme se raději projít. Buenas noches, seňora.“
„Brou noc, brou noc.“
Sešli po dvou schodech na cestu, na kterou po chvíli padl
stín, a zavěsila se do něho.
„Mám tu pár gramofonových desek od sestry z 
Ameriky,“ řekla. „Pustíme si je, až přijdete příště... mám takové
místečko, kde je nikdo neuslyší.“
„To by bylo fajn.“
„Znáte ,Hindustán‘?“ zeptala se roztouženě. „Nikdy jsem
tu písničku předtím neslyšela, ale moc se mi líbí. A mám
taky ,Proč jim ještě říkají děti?‘ a  taky ,Jak rád jsem, že
kvůli mně pláčeš‘. Musíte je znát z pařížských tancovaček.“
„Já se do Paříže vůbec nedostal.“
Krémové šaty jí v rytmu chůze hrály modrým a šedým
odstínem. Její stříbroplavé vlasy Dicka přímo oslňovaly
a  pokaždé, když se k  ní obrátil, se na něj jemně usmála.





40
Když se ocitli v  dosahu pouliční lampy, připadalo Dic -
kovi, že se jí tvář až andělsky rozzářila. Tolik mu děkovala
za všechno, jako by ji snad vzal na večírek, a čím více
ztrácel jistotu o svých pocitech, tím více vzrůstala její
sebedůvěra... sálalo z ní teď tak silné vzrušení, jako by zrcadlilo
vzrušení celého světa.
„Teď už nemám režim,“ řekla „a zahraju vám dvě moc
pěkné písničky, jmenují se ,Počkej, až zvonce krav zazní
večerem‘ a ,Nashledanou, Alexandře‘.“
Když za týden přijel a  trochu se opozdil, už na něho
čekala na rozcestí pěšin, kudy musel projít od Franzova
domku. Dlouhé vlasy měla sepnuté dozadu a zároveň
uvolněné až na ramena, takže to vypadalo, jako by se jí tvář z té
záplavy vlasů vyloupla, jako by v tu chvíli vyšla z přítmí
lesa do jasného světla měsíce. Přicházela z neznáma a Dick
si náhle pomyslel, že by bylo krásné, kdyby neměla žádnou
minulost, rodinu ani adresu, kdyby byla jen ztracenou
dívkou, kterou vydala tajemná noc. Vypravili se do jejího
tajného úkrytu u dílny, kde schovávala gramofon, a když se
vyšplhali vedle na skalku a posadili se, rozkládala se před
nimi do dálky jen rozlehlá noc.
A najednou se ocitli v Americe a ani Franz, jenž
považoval Dicka za neodolatelného donchuána, by nikdy netušil,
jak se mohli přenést tak daleko. Ach, jak se stále
omlouvali, má drahá, museli si dát schůzku v taxíku, můj milý,
uměli se na sebe usmívat, a seznámili se kdesi
v Hindustánu, ale brzo se nejspíš pohádali, nikdo nic nevěděl, nikdo
se nestaral... a nakonec jeden odešel a zanechal toho
druhého o samotě a v pláči, ve smutku a ve stesku.
Tklivé melodie spojovaly ztracený čas s milostnou nadějí
a  ploužily se švýcarskou nocí, jejíž náladu noční
scenérie udržovala svou jedinou notou osamělá cikáda. Nicole
vypnula gramofon a začala zpívat:





41
„Hoď ten dolar
pěkně na zem.
Ať se kolem kutálí,
vždyť je přece kulatý.“
Při zpěvu rozevírala rty tak jemně, že z nich nevycházel
ani dech. Dick se však náhle zvedl.
„Co se stalo? Nelíbí se vám?“
„Ale jistě že ano.“
„Naše kuchařka mě naučila ještě takovouhle:
Žena nikdy netuší,
dobrého jak muže má,
než mu ovšem košem dá...
Pěkná, ne?“
Usmála se teď na něho s takovou intenzitou, jako by se
snažila, aby její úsměv vyjádřil všechno, co cítí, poslala
mu jej jako opravdový příslib za to málo, za jediný náznak
odpovědi, za zdvořilé ujištění, že se v  něm chvěje stejná
melodie. S  každým okamžikem se do ní přelévala míza
z okolních stromů a potemnělého světa.
Vstala teď také, klopýtla o gramofon, na chvíli se zasta -
vila proti němu a málem se naklonila až do oblouku jeho
ramen.
„Mám tu ještě jednu desku. Znáte ,Na shledanou, Letty‘?
A s i a no.“
„Vy pořád nechápete, že já tohle všechno opravdu
neznám?“
Nejenže nepoznal, ale ani neucítil a neochutnal, mohl by
dodat. Znal jenom holčiny s horkými tvářemi v horkých
skrytých kumbálech suterénu. Mladé panny, které poznal
v  roce 1914 v  New Havenu, se líbaly se slovem „Tak!“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.