E-kniha: Nezlomný - Hana Hindráková

Copyright © Hana Hindráková, 2018

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Hana Hindráková, 2018

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-949-9

Věnováno

Njorovi a chlapcům

z Global Hope Rescue

and Rehabilitation

Centre

Dedicated to Joseph „Njoro“ Njoroge

and all boys from the Global Hope

Rescue and Rehabilitation Center:

To Geofrey, Samuel, Peter, Gabriel,

Wesley, Denis, Emmanuel, Ian, Paul,

Benson, Alvin, Amran, Brian, Precious,

Jackson, John, Cosmas, Daniel,

Peter M., Samuel M., Sammy M., Sammy,

Isaac, Larry, Moses, Peter, Brian M.,

Brian S., Brian, Hillary, Paul, Peter W.,

Martin, Boniface, Patrick, Collins,

Douglas, Stephen, Kelly, John  K.,

Wilson, David, Joshua, Duncan, Joel,

Stephen G., John M., Charles, Dickson,

Derick, David, David R., Allan, Joy,

Fredrick, Erick F., Alex, Timoth,

Denis  K., Brian K., Raphael, Denis,

Erick N., Henry, Martin, Brian M.,

Edwin, Antony, Joseph, Alvin, Kennedy,

Moses B., Stephen I., Christopher W.,

Christopher A., Abednego, Collins K.,

Chris M., Peter K., Brian M., Peter N.,

Peter M., Erick M., Denis K., Victor G.,

Victor B., Michael M., Antony O.,

Kevin M., Sunday F., Kevin, Mustafa A.,

Ali H., Felix A.

Toto je skutečný příběh

Josepha „Njora“ Njorogeho

(některá jména byla

na Josephovo přání změněna).



Poděkování N

ejvětší poděkování patří všem čtenářkám a čtenářům, 

kterým  se  líbí mé  knihy a  neustále  mě  povzbuzují, 

abych psala dál. Děkuji, velmi si toho vážím.

Děkuji  Josephovi  Njorogemu,  že   trpělivě  odpovídal  na  všechny mé  otázky, kterými jsem ho  tři  čtvrtě roku  každodenně zásobovala, zasvětil mě  do  nejtemnějších zákoutí života  na  ulici  a udělal si  na  mě  čas,  když jsem byla  v Keni.

Děkuji doktoru Charlesi Mullimu, že  si  našel čas  napsat  doslov k této knize.

Děkuji Terezce Kostkové, Nele Boudové, Daliboru Jan- dovi, Bobu Kleplovi, Kateřině Cajthamlové, Evě Hruško- vé a Janu Přeučilovi za pomoc s propagací mých knih.

Děkuji panu Kašparovi z firmy PR  Kašpar, panu Balou- novi z firmy LemiToMedia, paní Baborové z RailReklam  a paní Kličkové z Voice of  Prague, s.  r.  o.,  za  pomoc s propagací této knihy.

Mé  poděkování patří i nakladatelství Alpress: za  důvěru,  kterou ve  mně vložilo a s níž vydává mé  další knihy, a ta- ké za výbornou spolupráci.



1. kapitola

Rok 1980

Githunguri, střední Keňa

R

ychle. Ještě rychleji. Zběsile pokládala nohu před nohu 

a násilím potlačovala rostoucí příval vzpomínek. I pře-

sto  se  jí  znenadání objevil před očima. Obtloustlý, v roz- trhané košili a špinavých kalhotách. Jako by  znovu cítila  z jeho dechu odporný pach po domácku vyráběného piva.

Přísahám Bohu, že jestli se to stane ještě jednou, tak tě zabiju, vzpomněla si  znovu na  jeho slova a se  zuřivým děsem v očích ještě přidala do  kroku. Pot  se  jí  lepil na  oblečení a bojovala s dechem, aby  se  nemusela ani  na  vteřinu  zastavit. Čas byl teď pro ni vším.

V návalu strachu a hrůzy ani  nevnímala, jak  se  její  bosá  chodidla odírají o kameny a zanechávají na  nich krvavou  stopu. Natržená sukně se  jí  pletla pod nohama. Aniž by  zpomalila, utrhla kus  látky a zahodila ho.  Utíkala, co  mohla.  Třásla se  vyčerpáním, nohy měla jako z gumy a srd- ce  bušilo v rytmu běžícího stáda buvolů. Tváře jí  žhnuly  horkem a v krku měla tak  sucho, jako kdyby několik dní  nepila.

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý



Evah Njoroge připadalo, že  každou chvíli omdlí. Tělo  ji  přestávalo poslouchat. Bolest cítila snad v každé buň- ce,  ale  tu  největší měla v srdci. Usídlila se  jí  na  levé straně  hrudníku a ležela tam jako obrovský balvan.

Musím to zvládnout. Prostě musím! povzbuzovala se  nahlas a v duchu ještě prosila Boha o pomoc. V šátku na  zádech spalo dítě a ona doufala, že se hned tak nevzbudí.

Najednou se  pod  palec její  pravé nohy zaryl ostrý kámen  tak, že upadla. Vyčerpaně se sesunula na zem.

Vstaň a pokračuj. Nesmíš se vzdávat, pomyslela si,  ale  nebyla schopná vůbec ničeho. Cítila, jak  se  jí  tělem rozlévá  klid, a věděla, že  už  se  to  blíží. Konečně si  pro  ni  přišla smrt.

Vtom se  spící nemluvně na  zádech zavrtělo a donutilo ji  se probrat.

Co to dělám? pomyslela si  zděšeně a se zasténáním se  pokusila vstát. Vzápětí však znovu upadla. Vyčerpaně za- vřela oči a několikrát se zhluboka nadechla.

Dokážu to.

Znovu vstala a tentokrát i přes velkou bolest zůstala stát.  Zkontrolovala dítě  v šátku na  zádech, které už  zase spokojeně pochrupávalo.

Ustaraně zvedla oči  k obloze. S každou další minutou  bylo slunce níž  a níž. Na  savanu s trnitými akáciemi se  snášela tma. A  Evah zůstane sama. S  batoletem a  ještě  s tím malým, co  se  za  šest měsíců narodí. A přitom ona  sama je teprve šestnáctileté dítě.

Musím najít skrýš, abych měla alespoň nějakou šanci na přežití, napadlo ji. Kdyby neutekla, byla by  už  mrtvá. A je- jí dvě děti stejně tak.

Navzdory přetrvávající bolesti se  rozběhla. Začne znovu  a dá tak svým dětem šanci na lepší život, než měla ona.

2. kapitola

Rok 1987

Kamukunji slum, Eldoret, západní Keňa

V

 noci ho  ze  spánku na  podlaze vzbudilo vrzání gauče 

doprovázené hlasitým sténáním. Jeden hlas patřil beze-

sporu jeho matce, ten druhý neznal. 

Joseph si  přetáhl přikrývku přes hlavu, strčil si  hubené  prsty do  uší  a pokoušel se  spát dál.  Věděl, že  od  této  chvíle  budou mít  zase nového otce. Možná tak  na  dva  dny, než  si matka přivede někoho jiného. 

Několikrát s ní  stráví noc, všechny je zmlátí a pak zmizí  z jejich života v plechové chatrči. A zanedlouho se  to  bude  celé opakovat stejně jako uplynulé roky. A potom znovu.  A znovu.

Kunji, jak  se  chudinské čtvrti Kamukunji přezdívalo, pa- třilo k nejchudším a nejnebezpečnějším částem Eldoretu.  Nejhorší situace panovala v období dešťů, kdy lidé moh- li  stěží opustit své  chudé domky a nezabřednout ve  všudypřítomném mazlavém červeném blátě.

Po  nějaké době se  Josephovi podařilo opět usnout. Když  ráno otevřel oči,  gauč se  světlehnědým potahem byl  špina

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

11

vý  a prázdný. Vedle na  oprýskaném stole se  válelo několik  lahví od piva a matčiny spodní kalhotky.

Jeho  sestra  a  bratři  ještě  podřimovali.  Snažil  se   pohybovat  potichu,  aby   je   nevzbudil.  Když  spali,  necítili  hlad, samotu ani  smutek. Ani  zoufalství, které je  obklopovalo  celé   roky  a  stalo  se   neoddělitelnou  součástí  jejich života.

Jakmile se  postavil, jeho vyhublé tělo  s nohama tenkýma  jako kuřecí pařáty zachvátila silná bolest v okolí žaludku.  Křeče se  zhoršovaly a on si  musel znovu sednout. Ovál- ný  obličej se  mu  zkřivil nenadálou bolestí a malé hnědé  oči  se  zalily slzami. Schoulil se  do  klubíčka, hlavu s krát- kými černými vlasy sevřel do  dlaní a čekal, až  to  přejde.  Poslední dny  to  začínalo být  nesnesitelné. Nejdřív měl  jenom šílený hlad, ale  ten  pocit se  naučil brzy ignorovat. Po- tom ho  to  začalo bolet. A nejen fyzicky. Největší bolest cí- til v srdci.

Proč mě maminka nemá ráda? Proč mě mlátí? Proč mně nadává do spratků? Co jsem jí udělal? ptal se  sám sebe  v duchu pořád dokola. Záleží jí jen na mužích, které si vodí domů. A pak na pivu, které prodává.

Doploužil se  do  kuchyně s nadějí, že  by  tam  mohl najít  něco k jídlu. Bolelo ho  celé  tělo,  nohy se  mu  pletly a hlava  motala. Pocit na  zvracení se  snažil potlačit. Ze  zkušenosti věděl, že  zvracet žaludeční šťávy je  velmi nepříjemné  a bolestivé. A nic jiného v žaludku neměl. Už  několik  dní  nejedl. 

Poslední  jídlo,  které  dostal  před  čtyřmi  dny   společně  se  svými sourozenci od  matky, byla  jedna porce samotné  kukuřičné kaše ugali. A najedla se  jenom Melody. Když  s Ryanem viděli její  zoufalý pohled, ochutnali a zbytek  jí  nechali. Byla to  jejich sestra a jako starší bratři se  o ni  museli postarat, když už  to  neudělala jejich matka. Cítili 

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

12

za  malou sestru velkou zodpovědnost. Maličkého Mikyho  Evah ještě kojila. Tedy dala  mu  najíst, když už  nesnesitelně  plakal, a někdy ani  to  ne.

Třeba něco přinesl matčin přítel, prolétlo Josephovi hla- vou, než zaslechl tupou ránu.

Útroby mu  sevřel strach, protože ačkoliv nic  neviděl, tu- šil,  co  se  děje. A jakmile došel do  kuchyně oddělené od  obývacího pokoje jen  zašlým béžovým závěsem, jeho oba- vy  se  potvrdily. Matka oblečená v modročervené haleně  a dlouhé žluté sukni ležela na  zemi mezi hrnci a cosi nesrozumitelného mumlala. Oči orámované červeným běl- mem se  jí  leskly, jako by  měla horečku, rozcuchané kudr- naté vlasy jí  trčely na  všechny strany a tupý pohled upírala  kamsi do  rohu, kde visel v pavučině velký černý pavouk  s chlupatým tělem. Vzápětí ucítila, že  se  na  ni  někdo dívá.  Pomalu otočila hlavu a vykřikla:

„Co čumíš, ty malej smrade?“

„Slyšel jsem nějakou ránu  a nevěděl jsem, co  se  stalo,“ za- lhal  tiše  Joseph a snažil se  potlačit pláč. Věděl, že  kdyby začal  plakat, matka by  se  k němu chovala ještě daleko hůř.

Proč mi maminka takhle říká? Proč je na mě tak zlá? Vždyť dělám všechno, co řekne. A stejně to nestačí.

„Měl by  ses  radši starat o to, abychom měli něco k jíd- lu,“ osopila se  na  něj  zpříma a  on z  jejího dechu ucítil   alkohol. Jeho zápach zaplnil celou místnost a Joseph se  musel hodně snažit, aby se nepozvracel.

Ozvalo se bušení na dveře.

„Dále,“ houkla Evah a do místnosti vkročily čtyři ženy,  které  Joseph  znal.  Chodily  za  matkou často  a  společně  vyráběly pivo. Pokaždé velmi živě gestikulovaly rukama  a dělaly stejný hluk jako jeho matka, když se  napila. Jo- sephovi bylo jasné, že  i ony staví alkohol na  první místo.  Před třemi dny u nich strávily dopoledne a společně 

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

13

míchaly vodu s  kukuřičnou moukou. Nyní přišly dodě- lat busaa,  jak  se  kukuřično-prosnému pivu říkalo, aby  ho  mohly prodávat na trhu.

Nejtlustší z žen, která měla dvojitou bradu a prasečí nos,  pomohla Evah dojít na  dvorek, posadit se  a opřít se  o stěnu  chatrče. Žena oblečená v kostkovaných šatech s mod- rou  zástěrou přitáhla společně s dalšími dvěma z kuchyně  velkou čtyřicetilitrovou nádobu ze  žluté umělé hmoty přikrytou plechovou poklicí. Byla v ní  kukuřičná mouka rozpuštěná ve vodě.

Mezitím se  Evah vzpamatovala, rozdělala oheň a žena  s prasečím nosem nalila ze  žluté nádoby na  velkou černou  pánev mazlavou bílou tekutinu. Během míchání dlouhou  dřevěnou laťkou popíjely pivo z předchozí várky.

Jakmile se  kašovitá hmota vysušila a zhnědla a celý dvorek  se  zahalil do  odporného nasládlého kouře, který pro- nikl i dovnitř do  chatrče, přidaly proso s čirokem a suchou  směs řádně zamíchaly. Nakonec nasypaly do  pánve cukr,  přilily vodu a pivo začalo znovu probublávat.

Ze  dvorku se  ozýval hlasitý smích a pisklavé ženské hlasy.  Joseph věděl, že  až  bude pivo hotové, ženy se  společně  opijí do  němoty. Nakoukl tam, a ještě než  stačil cokoliv  říct, matka se na něj obořila:

„Mazej do  města a  něco sežeň. V  šesti jsi  dost velkej  na  to,  abys taky něco dělal.“ Evah Njoroge se  levou rukou  opřela o zeď a pokusila se  vstát. Byla však příliš opi- lá,  aby  se  jí  to  podařilo. Zavrávorala a se zasténáním kles- la  zpátky mezi nádoby. Když dopadla na  zem, hlučně se  rozchechtala.

Joseph ji pozoroval s hrůzou v očích, neschopen slova.

„Neslyšel jsi, co jsem řekla?“ zařvala znovu.

Popotáhl malým rozpláclým nosem, se  zvlhlýma očima  vysíleně přikývl a zašeptal:

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

14

„Tak já jdu.“

„Jo  a vezmi si  s sebou Mikyho. Mně akorát odrazuje zá- kazníky a lidi ti tak spíš něco dají,“ křikla.

Joseph se  vrátil zpátky do  ložnice, oblékl si  modrozelenou  mikinu, kterou před několika měsíci dostal od  jedné  hodné sousedky, seprané červené kalhoty a do  proděravělého  batikovaného šátku si  na  záda uvázal spícího bratříčka.  Kdyby neposlechl a zůstal doma, matka by  ho  zmlátila  řemenem a po  celém těle  by  měl  takové modřiny, že  by  si  nemohl ani  lehnout. To  už  několikrát zažil. 

Odhrnul záclonku, otevřel plechové dveře a bosky vy- kročil  na   rozpálený  hliněný  dvorek  zapáchající  hnijícími odpadky. Jeho zhrublá chodidla už  necítila, jak  je  země rozpálená. Za  plotem z dřevěných kůlů, který jejich  chatrč odděloval od  hlavní pěší  tepny slumu, to  nebylo  o moc lepší. 

Brodil  se   odpadky,  přeskakoval  špinavé  smrduté  stoky  a vyhýbal se  válejícím se  toulavým psům, aby  nějakého nevyprovokoval k útoku. Náhlá vzpomínka ho  zastihla nepřipraveného a on  zase  sevřel ruce  v pěst. Stejně jako  tenkrát  si  připadal naprosto bezmocně. 

Jeho kamaráda jeden z divokých psů  napadl a poranil mu  nohu. Rána se  zanítila a on  dostal vysoké horečky. Blouz- nil,  zmítal se  v křečích a z pusy mu  vytékaly sliny. Když se  za  ním  Joseph přišel podívat další den,  jeho  kamarád ležel  bez  hnutí a nedýchal.

Joseph nechal vzpomínku rozplynout a soustředil se  na  cestu. Ostražitě se  díval pod  nohy, aby  nešlápl do  lidských  výkalů, které se  tam všude povalovaly a zahalovaly chudinskou čtvrť do nepříjemného zápachu.

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

15

Tržiště West Market, Eldoret

Joseph si  stoupl vedle trhovců, kteří na  dekách na  zemi  prodávali manga nebo batáty a halekáním se  snažili přilákat zákazníky. Když ucítil sladkou vůni zralého ovoce,  v žaludeční krajině se mu ozvala silná bolest.

„Nepřekážej tady, děcko mizerný!“ křikl na  něj  jeden  z trhovců s velkým hnědým kloboukem na hlavě.

„Akorát nám tu  odrazuješ lidi. Padej žebrat někam ji- nam,“ přidal se k němu další nepříjemným hlasem.

Nejvyšší  z  nich  vzal  do  ruky dlouhou  dřevěnou  hůl  a kráčel k němu s hrozivým výrazem v obličeji. Jeho zava- litá  postava naháněla strach. Joseph se  vyděšeně nadechl  a krůček po  krůčku couval. Tolik nenávisti při  žebrání zažil  poprvé. Vždyť se  snažil sehnat jenom něco k jídlu. Co  mu také zbývá jiného, když se o něj maminka nepostará?

Přece jsem se ničím neprovinil. Nemůžu za to, že mám hlad, letělo mu zoufale hlavou.

Když muž s holí viděl, že  si  chlapec hledá jiné  místo, ne- chal ho  být  a vrátil se  zpátky ke  svému stánku s bramborami a rajčaty.

„Tafadhali,  prosím, potřebuji peníze na  něco k jídlu pro  sebe a své sourozence,“ natahoval Joseph ruku ke  kolemjdoucím, jakmile zmizel obřímu chlápkovi z dohledu.

Většina lidí  však  odvrátila zrak  a chovala se,  jako  by  tam  nikdo  nestál, nebo na  něj  zírala lhostejnýma očima bez  výrazu.

„Vrať se  k rodičům, ať  se  o tebe postarají. Já  mám svých  starostí dost,“ houkl na  něj  nějaký muž v modré péřové  bundě s lopatou přes rameno.

Ta  věta se  Josephovi zaryla pod kůži jako ostrý střep  a on měl pocit, že  ho  rozpáře zaživa. Do  očí  se  mu  nahrnuly slzy a zoufale se  rozvzlykal. Klečel na  zemi, obliče-

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

16

jem  se  dotýkal zaprášené cesty a slzami skrápěl vyprahlou  tmavočervenou zem. Mike, jako by  vycítil jeho zoufalost,  se  také rozplakal. Joseph se  posadil, vybalil bratříčka s ku- drnatými vlásky ze  šátku a začal ho  konejšit. Na  tvář miminka však dopadaly jeho slzy.

„Na, prcku, tady máš pro  malého trochu mléka,“ zasle- chl  nad  sebou po  několika hodinách, a když zvedl hlavu,  uviděl mladou ženu v dlouhých bílých šatech s miminkem  na  zádech. Pohnutě mu  sevřela hubenou ruku, zlehka se  k němu naklonila a omluvně dodala:

„Víc toho bohužel nemám.“

„Asante sana,  moc vám  děkuji,“  zašeptal.  Pokusil  se  usmát, ale rty se mu od pláče příliš třásly.

„Rádo se stalo, prcku. Jak ti říkají?“

„Maminka mi  říká spratku, ale  jmenuju se  Joseph. Líbí  se mi, když na mě ségra s bráchou volají Joe.“

Podívala se na něj soucitným pohledem.

„Hlavně na sebe dej pozor. Je mi jasný, že to nemáš leh- ký.  A  hodně štěstí,“ popřála mu  srdečně a  pohladila ho  hebkou dlaní. Její  hlas zněl tak  jemně a něžně, že  se  dotkl  temných míst Josephova bolavého srdce.

Proč ta cizí žena není moje maminka? Určitě by se o mě postarala líp než moje vlastní, prolétlo mu  hlavou a velmi  ho  zamrzelo, že  už  ji  zřejmě nikdy nepotká. Kdyby ho  tak  objala a ujistila, že  všechno bude v pořádku. Přál si,  aby  mohl začít chodit do  školy, netrpěl hlady a aby na  něj  maminka byla hodná. A hlavně aby  ho  měla ráda a říkala mu  Joe stejně jako Ryan a Melody.

Trochu mléka hned nalil do  lahvičky a dal Mikymu. Mi- minko začalo sát a rychle se uklidnilo.

Joseph si  všiml, že  slunce připomínající zralé mango pomalu klesá za  obzor. Uvázal si  Mikyho na  záda a vydal se  domů. Věděl, že  cestou bude míjet několik plechových jí

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

1

delen, odkud se  pokaždé linula dráždivá vůně smažených  pšeničných placek chapati.  U jednoho z domků se  zastavil,  pořádně se  rozhlédl na  všechny strany, jestli ho  nikdo nevidí, a se  zadrženým dechem prohrabal popelnici. Z pách- noucích odpadků se  mu  zvedal žaludek, ale  doufal, že  by  tam  mohl zase najít nějaké zbytky jídla, které někdo nedo- jedl. Nechtěl, aby on a jeho sourozenci usínali hladoví.

Po  chvíli si  všiml velkého bílého kusu čehosi. Vzal ho  do  ruky a rozpoznal v něm ugali.  Vedle leželo asi  deset  bramborových hranolků a okousaná kuřecí kost se  zbytky  masa. Nacpal si  jídlo do  kapes u mikiny a s úlevou se  vypravil k domovu.

Kamukunji slum, Eldoret

Joseph otevřel vrátka a spatřil Ryana s Melody, jak  si  na dvorku před plechovým domkem hrají s papírovou krabicí.  Melody v ní  byla schovaná, ven  vykukovaly jen  její  napletené copánky, a Ryan s  Mikem přivázaným na  zádech  ji naoko hledal.

„Kde je  moje sestřička?“ ptal se  sám sebe, krčil vysoké  čelo a důkladně prozkoumával různá zákoutí dvorku.

Z krabice se ozýval tlumený dívčí smích.

„Asi někam zmizela,“ přidal se Joseph k jejich hře.

Ryan pohodil dlouhýma rukama.

„Co budeme dělat?“

„To opravdu nevím,“ odpověděl Joseph a vzápětí dodal:

„Asi si  půjdeme dát  něco k snědku. Dívej, co  jsem přinesl.“

„Jídlo, jídlo! Brácha přinesl jídlo,“ ozvalo se  radostně.  Melody vyskočila z krabice, vrhla se  na  něj  a prohledávala 

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

1

mu  kapsy. Špičatá bradička se  jí  klepala nedočkavostí. Její  obvyklá plachost najednou úplně zmizela.

V jedné ruce držela hranolek a druhou si  cpala do  pusy  velký  kus  ugali.  Oči jí  zářily vzrušením  a  zeširoka  se  usmívala.

„Ty  jsi  naše  šelmička,“ mrknul na  ni  spiklenecky Joseph.

Oranžový sluneční kotouč klesl za  obzor, obloha se  zahalila do  rudých červánků a na krajinu hliněných domků  s plechovými střechami se snášela noc.

„Pojďme dovnitř, venku už  není  bezpečno,“ řekl  Ryan,  vzal  Melody za  drobnou ručku, odhrnul záclonku a vešel  do  temného obýváku. Škrtl sirkou, zapálil téměř vyhoře- lou  svíčku a místnůstku zalilo přívětivé oranžové světlo.

Joseph je  následoval a  zavřel za  nimi plechové dveře.  „Maminka tu zase není?“ zeptal se Ryana šeptem.

Zavrtěl hlavou. „V poledne odešla a od té  doby jsme ji  neviděli.“

Všichni tři  se  posadili na  gauč, spícího Mikyho položi- li  vedle sebe  a přikryli ho  batikovaným šátkem. Miminko  tiše  oddechovalo a čas od  času  zlehka zakňouralo ze  spánku.  Joseph vytáhl z kapes další nalezené jídlo a vyrovnal ho  na  stolek. Nejstarší Ryan, který seděl uprostřed, vzal  Josepha  za  pravou ruku, za  levou Melody, jemně se  k nim přitiskl  a tichým hlasem se  začal modlit:

„Pane Bože, děkujeme ti  za  to,  že  jsi  nám dnes dopřál  tuto úžasnou hostinu a že jsme se  zase všichni společně  sešli. Prosím, mysli na  nás, ať  máme co  jíst,  ať  jsme v bezpečí, ať  jednoho dne  můžeme chodit do  školy a ať  nás  naše  maminka má  raději než  pivo. Taky prosím, ať  se  jí  potmě  nic  nestane a v pořádku se  za  námi vrátí. Moc prosím, ať  je  ráno schopná mluvit, nemotají se  jí  nohy a neleží někde  v koutě na  zemi. Moc prosím, ať  je  na  nás  hodná a nemlátí nás řemenem. Amen.“

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

1

„Amen,“ zašeptali jednohlasně Joseph s Melody.

Jakmile Ryan pustil Melodyninu ručku, vrhla se  na  jídlo  jako sup  na  svou kořist. Okolní ticho narušovalo její  hlasité mlaskání.

Ryan s Josephem ji  mlčky sledovali a byli rádi, že  jejich  sestřička po  dlouhé době usne s plným žaludkem. Teprve  když se  najedla ona  a spokojeně si  odříhla, naplnili hlado- vá  bříška i oni dva. Po  několika dnech hladovění konečně  pocítili úlevu a na stolku před nimi zůstaly ležet jenom dvě  okousané kosti bez jakýchkoliv zbytků masa.

S  postupujícím  večerem  se  hořící svíčka  zmenšovala,  plamínek postupně skomíral, až úplně zhasl. 

Melody ustrašeně vypískla a chytla Ryana křečovitě za  ruku.

„Šelmičko, neboj se,  jsme tu  s tebou,“ položil jí  konejšivě dlaň na rameno. „Opři se o mě a zkus usnout.“

„Vyprávěj nám něco,“ žadonil Joseph.

„Tak dobře,“ uvolil se Ryan a začal povídat:

„Kdesi daleko od  Eldoretu a  od jeho slumů žila žena  se  čtyřmi dětmi, které se  jmenovaly Melody, Mike, Joe  a  Ryan.  Byla  velmi  chudá,  ale  své děti  milovala  nade  všechno na  světě a snažila se  pro  ně  dělat to  nejlepší. Jed- nou  za  den  se  jí  vždy podařilo sehnat něco k jídlu a nedostatek jim vynahrazovala láskou.“

Ryan se  na  chvíli odmlčel a všiml si,  že  jeho sourozenci  usnuli a klidně oddechují. Po  dlouhém dni  na  něj  padala únava, a tak se také odebral do říše snů. Následující den  ráno našli matku, jak  spí  na  gauči. Hlasi- tě  oddechovala a místnůstkou se  táhl pach piva. Ačkoliv  Mike zoufale plakal a dožadoval se  mléka, s Evah to  ani  nehnulo. Spokojeně spala dál.

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

20

Joseph už  se  nemohl dívat, jak  se  miminku třese bradička.  Nalil zbytek mléka, které si  vyžebral, do  lahvičky, vzal  bratříčka do  náruče a přiložil mu  její  hrdlo ke  rtíkům. Mike  se hladově přisál a hltal jako o život.

Chudáčku, měl jsi takový hlad. Naštěstí nevíš, co tě čeká,  pomyslel si Joseph.

Když se  miminko napilo, Joseph si  ho  položil přes rameno,  aby  si  mohlo odříhnout. Nikdy si  neublinkávalo, jako  by vědělo, že si mlíčka musí vážit.

Zdálo se,  že  Evah prospí celý  den,  a tak dal  Joseph Mikyho Ryanovi a Melody a naskládal si  do  zeleného lavoru umělohmotné kelímky a kbelík s pivem. Nejdříve  si  na  hlavu položil bílý  polštářek a pak se  opatrně shýbl  pro  lavor. S hlasitým heknutím ho  zvedl nad  hlavu a vydal  se  na  trh.  Musí něco prodat, aby  koupil mléko pro  Mikyho.

Tržiště, Kamukunji slum, Eldoret

„Hi, ahoj,“ pozdravil Joseph drobného chlapce s kudrna- tými vlasy, který na  dřevěné stoličce prodával přezrálé banány, vyskládal si  kelímky vedle na  zem, do  několika nalil  pivo, které hustotou připomínalo spíš  ovesnou kaši než  nápoj, a sedl si  k nim. Několikrát tu  s matkou byl, a tak vě- děl,  kde  je  její  místo. Bylo to  důležité, aby  ho  stálí zákazníci našli.

Naproti jakýsi vysoký muž  v modrém tričku s límečkem   a  volných  hnědých  kalhotách  prodával  hromadu oválných melounů a vedle postávala mladá žena v oranžových  šatech  se   zeleným  vzorem  připomínajícím  paví  oka  a nabízela kolemjdoucím hromadu kukuřičných kla

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

21

sů.  Před ostrými poledními slunečními paprsky ji  chránil  modrobílý šátek.

„Habari, dobrý den!“ zavolala na  hezkou ženu v širokých fialových šatech. „Kukuřici pro vás?“

„Kiasi gani? Kolik to  stojí?“ zeptala se  tělnatá žena, aniž  se zastavila.

„Pět šilinků,“ odpověděla trhovkyně.

„Pět šilinků?“ podivila se  žena a podívala se  zpátky přes  rameno.

„Tak za  tři,“ snížila trhovkyně pohotově cenu a podáva- la ženě kukuřičný klas.

„Vezmu si čtyři.“

„Habari, kukuřici pro  vás?“ oslovovala už  další zákazníky, ještě než  si  od  ženy ve  fialových šatech vzala peníze.  Během chvíle prodala dvacet kukuřičných klasů.

Joseph ji  mlčky sledoval. Kéž bych byl také takový dobrý obchodník. Hodně bych toho prodal a měli bychom peníze pro všechny na večeři. A třeba by mě maminka pochválila a začala mě mít konečně ráda.

„Pivo, kukuřično-prosné pivo,“ nabízel Joseph tichým  hlasem lidem, kteří ho  míjeli, a pokoušel se  napodobit, co  právě viděl. „Kuptééé si pivo.“

„Kiasi gani? Kolik?“ zastavil se  u něj hubený muž v béžových kalhotách a pruhované modrobílé košili, jejíž ruká- vy mu byly už na pohled krátké.

Joseph  se  zaradoval. Konečně  se  mu  podařilo sehnat  zákazníka.

„Tři šilinky,“ odpověděl.

Muž se  shýbl, dlouhými prsty uchopil umělohmotný ke- límek a beze slov ho vyprázdnil.

„Tvoje matka mě  posledně okradla, takže si  beru ještě  jeden a jsme si  kvit,“ zabručel hořce a hlučným krokem  odešel.

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

22

Josephovi bylo do  pláče a s hrůzou si  představoval, co  mu na to večer řekne matka.

Strávil na  trhu celé odpoledne, ale  prodal jen  několik  dalších kelímků.

Aspoň koupím mléko pro Mikyho, řekl si  v duchu, než  se  před západem slunce vydal k domovu.

3. kapitola

Rok 1988

Kamukunji slum, Eldoret

U

prostřed noci probudilo děti hlasité bouchnutí plecho

vých dveří, těžké kroky vojenských bot  a matčin proni

kavý opilecký smích. Děti ani  nedutaly, protože věděly, že  je  zle.  Strachy se  k sobě choulily na  gauči a Ryan cítil, jak  se  Melody začala chvět. Josephovi vystoupalo srdce až  do  krku a přepadl ho  strach. Z myšlenky na  to,  co  přijde, ho  bolelo každé nadechnutí.

Najednou je  zalehlo čísi tělo a  vzápětí se  zvedlo. Jo-  seph na  poslední chvíli zachránil Mikyho. Ten  se  zvonivě  rozplakal. Melody, která už  předtím natahovala, se  k němu přidala.

„Co  děláte  na  gauči, spratci  jedni?“  zařvala  matka  a v hrudi se jí zvedla vlna zlosti.

Melody  se  křečovitě držela  Ryana  a  trhavě  oddechovala.

„Kdy jsi  mi  chtěla říct, že  máš parchanty?“ zahučel temně cizí mužský hlas.

„Pole,  promiň, miláčku,“ zavrkala Evah. „Msiwe na hasira, nezlob se, zařídím to.“

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

24

Muž nakvašeně zavrčel.

„Koukejte vypadnout na  dvorek,“ procedila matka zpo- maleně skrz zuby.

Děti  ochromené  strachem  ztuhly  jako  kukuřičná  kaše  ugali a nedokázaly se hnout z místa.

„Tak vy  neumíte poslouchat, parchanti? Matka vám něco  řekla, ne?“ zakřičel muž ve  vojenském oblečení, vytáhl si  z khaki kalhot kožený pásek a rozmáchl se.

První rána byla vždycky nejhorší. Pásek dopadl na  Josephova holá záda a zanechal na  nich bolestivý šrám. V ná- ruči pevně tiskl Mikyho a snažil se  ho  ochránit. Raději na- stavil svá  záda, než  aby se  miminku něco stalo. Muž ho  mlátil hlava nehlava a zřejmě mu  to  dělalo dobře. Ryan  s Melody mezitím utekli na dvorek.

Při  další ráně  vykřikl bolestí, zkřivil obličej a oči se  mu  zalily slzami. Zoufale se  snažil myslet na  něco hezkého,  na  pohádku o hodné mamince, kterou jim  vyprávěl Ryan  před spaním. Představoval si,  že  tohle všechno je  ošklivý  sen,  z něhož se  ráno probudí a vše bude tak,  jak  povídal  Ryan.

Vzduchem opět zasvištěl pásek a dopadl na  bedra. Po- tom  na  krk. Na  ruce. Určitě dostal alespoň dvacet ran.  Celé  tělo  bude mít  pokryto modřinami a několik dní  si  zase nebude moct vůbec lehnout. Nechápal, proč matka nechá ci- zího chlapa, aby  ho  bil.  Ačkoliv jí  neviděl do  očí,  byl  si  jistý, že má v obličeji kamenný výraz.

Cítil, že  každou chvíli omdlí, a před očima se  mu  vyrojily  hvězdičky. Zorničky měl  rozšířené hrůzou, neodvažo- val  se  dýchat a začal se  bát,  že  muž nepřestane, dokud ho  nezabije. Pokusil se  sebrat všechny síly, co  mu  ještě zbyly,  a tiše se  sesunul z gauče na  zem. Voják si  ve  svém vzrušeném rozpoložení nevšiml, že  pásek nyní dopadá na  potah gauče.

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

25

Joseph se  s miminkem v objetí tiše  plížil ke  dveřím. Pev- ně  ho  k sobě tiskl, aby se  nerozplakalo. To  by  byl  jejich  konec.

K Ryanovi a Melody zbývaly dva  metry. Stačilo se  protáhnout pootevřenými dveřmi.

Poslední metr. Cítil, jak  mu  těsně pod  kůží pulsuje tepna  a celé tělo měl sevřené v ukrutné bolesti.

Dostal se  ke  dveřím, proklouzl ven  a zhroutil se  bratrovi do náruče.

„To  bude dobré, Joe,“ zašeptal mu  do  ucha Ryan, ačko- liv tomu moc nevěřil. Do rána zůstal vzhůru a dával pozor  na své tři sourozence. Ráno je  vzbudily první sluneční paprsky zahřívající dvorek. Joseph vstal, odhrnul záclonku a opatrně nakoukl do- vnitř. Zjistil, že  voják odešel a matka je  výjimečně střízlivá. Pokaždé se chovala, jako by se vůbec nic nestalo.

Na stolku stály tři hrnky s malými lžičkami.

Že by se mé přání přece jen splnilo? prolétlo Josephovi  hlavou. „Pojďte dovnitř, máme tu  snídani,“ řekl ostatním  a nedokázal v hlase potlačit úžas.

Melody na  něj  vyvalila oči  a Ryan civěl s otevřenými ústy.

„Tak honem,“ prolomil Joseph ohromené ticho.

Děti měly strach se  posadit na  gauč, a tak se  raději uvelebily  na  zem. Joseph při  usednutí zasténal bolestí, ale  radost  ze  snídaně mu  to  nezkazilo. Natáhl se  pro  hrnek a vmžiku  snědl tři lžičky.

Nejdřív tomu nechtěl vůbec uvěřit.

To přece není možné.

Nabral si  další lžičku, přiblížil ji  k obličeji, nakrčil nos  a začichal. Nezaměnitelný pach, který doprovázel všechno  jeho utrpení, poznal kdykoliv.

H a n a H i n d r á k o v á • n e z l o m n ý

26

Jak tohle mohla udělat?

Vyměnili si  s Ryanem pohled plný opovržení, vzal hrn- ky  a pomalým krokem, co  mu  bolest těla  dovolila, se  loudal na dvorek.

Když vylil první hrnek, rozlétly se  dveře, vyběhla z nich  matka a upřela na  něj  zuřivý pohled. „Co to  děláš, spratku?  Víš, kolik tohle stojí? Nedovedeš si  ničeho vážit, co?  Že  já  jsem ti vůbec něco dávala.“

„Maminko, já  bych chtěl, prosím, normální jídlo,“ za- škemral  Joseph  a  doufal,  že  nějakým zázrakem  matku  obměkčí.

„Měl bys bejt rád, že máš aspoň něco,“ zasyčela.

„Jsem ještě malej na  pití  piva. Vždycky jsi  říkala, že  je  pro dospělé,“ ohradil se.

„Sklapni!“ zahučela vztekle.

„Chtěl bych bydlet s  tatínkem, když mě  nemáš ráda,“  popotáhl nosem a utřel si nudli do rukávu od mikiny.

Jakmile to  dořekl, matce ztvrdly rysy, za  očima se  jí  stáhla  bouřková mračna a čišel z ní  nepříjemný chlad. „Tak ty  bys chtěl k tatínkovi, spratku?“

Joseph si  velmi rychle uvědomil svůj omyl a mlčel jako  zarytý.

„Tvůj tatínek uměl akorát šoustat a od tý  doby, co  mi  tě  udělal, se  po  něm slehla zem,“ řekla ostře a potom na  okamžik zmizela v plechovém domku.

Nerozuměl tomu, co  matka říká, ale  z  jejího tónu mu  znovu došlo, že se na tatínka neměl vůbec ptát.

Když se  Evah vrátila a v ruce držela kožený pásek, vě- děl, že je zle.

„Však já  z tebe ty  myšlenky na  fotříka vymlátím. Byl  to  stejnej parchant jako ty,“ zasyčela zlostně a rozmáchla se.

Joseph na  nic  dalšího nečekal a rozběhl se  k plotu. Mršt- ně  se  protáhl mezi dřevěnými kůly a utíkal jako o život.