načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nezlomný – Tomáš Shea

Nezlomný

Elektronická kniha: Nezlomný
Autor: Tomáš Shea

Jedinečné lekce o vůli a překonávání všech myslitelných překážek od nejlepšího z nejlepších - velitele Navy Seals. Velitel elitního týmu Navy Seals, Thom Shea, odjíždí na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 279
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Monika Dzingelová
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1395-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jedinečné lekce o vůli a překonávání všech myslitelných překážek od nejlepšího z nejlepších - velitele Navy Seals. Velitel elitního týmu Navy Seals, Thom Shea, odjíždí na nejriskantnější misi své vojenské kariéry. Před odjezdem slíbil své manželce, že jejich dětem napíše něco o sobě, o tom, jaký je člověk, o své motivaci, o vůli překonávat překážky - aby alespoň takto blíže poznaly svého otce, pokud by se z války nevrátil. To, co bylo původně zamýšleno jako rodinné dědictví, však časem proměnil na sadu užitečných lekcí pro všechny, kdo usilují o vlastní sebezdokonalení a chtějí se vyrovnat se všemi životními výzvami.

Popis nakladatele

Velitel elitního týmu Navy Seals, Thom Shea, odjíždí na nejriskantnější misi své vojenské kariéry. Před odjezdem slíbil své manželce, že jejich dětem napíše něco o sobě, o tom, jaký je člověk, o své motivaci, o vůli překonávat překážky - aby alespoň takto blíže poznaly svého otce, pokud by se z války nevrátil. To, co bylo původně zamýšleno jako rodinné dědictví, však časem proměnil na sadu užitečných lekcí pro všechny, kdo usilují o vlastní sebezdokonalení a chtějí se vyrovnat se všemi životními výzvami.

(život podle Navy SEALs)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nezlomný

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Thom Shea

Nezlomný – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Thom Shea

NEZLOMNÝ

Život podle Navy SEALs

Brno

2017


UZNÁNÍ

Mistrovství pěti pyramid lidského jednání

MISTROVSTVÍ FYZICKÉ „Thom Shea je opravdový hrdina, který se ponořil hluboko do sebe, aby se věnoval nejušlechtilejším cílům – lidskému chování. Jeho službu, kuráž a opravdovou odvahu přesně vystihuje slovo chrabrost.“

– DR. WAYNE ANDERSEN, AUTOR KNIHY HABITS OF HEALTH MISTROVSTVÍ INTELEKTUÁLNÍ „Nezlomný je otevřeně syrový příběh, který popisuje, jak uspět ve válce a excelovat jako bojovník. Paralely se společenským životem jsou zřejmé, speciálně pro podnikatele. Vnitřní dialog pohání veškeré lidské jednání. Chcete-li se naučit, jak uspět na hranici možného a přitom si udržet vyvážený vztah s manželkou, rodinou nebo s někým pro vás důležitým, přečtěte si Nezlomného.“

– CARL STECKER, GENERÁLNÍ ŘEDITEL FIREM NET PROFIT

ADVISORS A BENEFITS IN A CARD MISTROVSTVÍ HOJNOSTI „Nezlomný je poklad. Navy SEALs jsou Američané, kteří nás povedou vždy v  čele. Jsou nejlepší na  celém světě. Thom Shea a  jeho žena Stacy odhalují ohromující pohled na  to, jak přežili nejenom nepředstavitelné výzvy, ale i to, jak překonávali překážky . Tato kniha je strhující lekcí vzešlou z jejich srdcí a je určena jejich dětem a nám všem. Nejprve si lidé budou chtít knihu přečíst ze zvědavosti. Ale potom jim dojde její poselství, které buduje úspěchy v  každé kategorii. Osobně jsem obrovsky vděčný za  jasnou zprávu adresovanou všem Američanům a  našemu svobodnému demokratickému systému.“

– LEIGHTON M. CUBBAGE, PŘEDSEDA PŘEDSTAVENSTVA,

GREENVILLE, JIŽNÍ KAROLÍNA MISTROVSTVÍ DUCHOVNÍ „Jsem nadšený fanoušek Nezlomného. Není to jenom silný příběh o úžasné lidské bytosti a jejích dvaceti pěti letech jako Navy SEALs. Kniha nám poskytuje silný sebe-rozvíjející nástroj. Thom Shea vás bude učit o vnitřním dialogu – co sami o sobě řeknete sami sobě – a jak zvládání tohoto dialogu může zvýšit úspěch a efektivnost ve vašem životě.“

– KEN BLANCHARD, SPOLUAUTOR KNIH MINUTOVÝ MANA

ŽER® A LEADING AT A HIGHER LEVEL MISTROVSTVÍ VZTAHŮ „Thom Shea ve své knize Nezlomný vystihl klíč ke komunikaci. Představuje zde sílu vnitřního dialogu a jeho mimořádnou efektivitu ve vytváření a udržování zdravých vztahů. Thom Shea poskytuje opravdový vhled a čistotu s využitím své vlastní zkušenosti Navy SEAL na bitevním poli, atleta v extrémním závodě adventure racing a ze soukromí svého domova se ženou a dětmi. Tato kniha bude zaručeně nedocenitelnou pro ty, kdo se chtějí stát sami lepšími a mít lepší vztahy s ostatními.“

– TAMARA JOHNSON, MS, MFT/PHD

ÚVOD – Život podle Navy SEALs 7

PŘEDMLUVA 11

ČÁST PRVNÍ – NEZLOMNÝ

SEKCE 1 – Můj dopis 15

SEKCE 2 – Růst 51

SEKCE 3 – Posun 69

SEKCE 4 – Spojení se sparťanskou ženou 79

ČÁST DRUHÁ – TVÉ SVALY

SEKCE 5 – Slova 93

SEKCE 6 – Bolest 123

SEKCE 7 – Chuť 137

ČÁST TŘETÍ – TVÉ ORGÁNY

SEKCE 8 – Nenasytný 161

SEKCE 9 – Vyčerpání 183

SEKCE 10 – Čistota 221

ČÁST ČTVRTÁ – TVŮJ ŽIVOT

SEKCE 11 – Nyní 241

SEKCE 12 – Budoucnost 255

SEKCE 13 – Minulost 261

PODĚKOVÁNÍ 277

OBSAH

ÚVOD

Život podle Navy SEALs

V každém slovu a v každé kapitole této knihy jsem měl za úkol vyprávět svůj příběh. Kdybych zemřel v boji, mé děti mě budou moci vnímat a cítit na  těchto stránkách. Má manželka Stacy mě dva roky naléhavě žádala, abych napsal, kdo a jaký jsem. Tento projekt není jen jednoduchý výčet toho, co jsem den po dni dělal, ale spíš vyprávění o tom, čemu jsem čelil a  čemu jsem se naučil, abych mohl učit své děti (a  každého, koho to zajímá), jak být mužem a  ženou, kteří si pro sebe vytvářejí ty nejlepší možnosti a  žijí plnohodnotný život. Jednoduše řečeno být „nezlomný“ znamená vytváření a  nacházení svého vlastního vnitřního jazyka, který vám poskytne přístup k vašim vlastním možnostem. A navíc je tento projekt cestou, jak to zvládnout 220 dní z roku po 25 let mimo domov jako příslušník Navy SEALs.

Tato kniha neobsahuje žádná skrytá tajemství. Je pečlivou studií mých zkušeností s usilováním o dokonalost, které s vámi sdílím. Naučil jsem se, jaké vlastnosti a zvyky jsou efektivní a účinné ve snaze o dosažení osobní transformace, jak obstát za určitými hranicemi – tam, kde si lidé myslí, že už to není možné.

Mé děti... až budete připravené si Nezlomného přečíst a  pou

žít ho, potom v každé kapitole rozpoznáte jasný vzor. Přál bych si,

abych vám mohl říct, kdy budete připraveni; nicméně by vám to

ve skutečnosti odepřelo tu výhodu, kterou získáte, až tento objev

učiníte svou vlastní cestou.

Až se budete cítit unaveni, až budete s potížemi překonávat pře

kážky vyčerpávající vaši duši, až něco zkusíte a  neuspějete, nebo

až se budete cítit poníženi újmou, použijte tuto knihu jako světNezlomný

lo, které vás provede přes les. Až si ji osvojíte a budete se zabývat

lekcemi v této knize, stane se něco zvláštního... budete poháněni

k nepochopitelnému úspěchu.

Úspěchu nemůžeme dosáhnout bez prvních nespočetných hodin trpělivého procvičování. Když budete Nezlomného číst, naučíte se něco o  tom, čemu říkám vnitřní dialog. Vnitřní dialog je společným rysem všech úspěšných lidí, bez ohledu na to, jestli o tom vědí nebo nebo ne. Ve skutečnosti procvičování vnitřního dialogu je jednoduše tím nejdůležitějším faktorem k propojení vašeho geneticky vrozeného talentu, vášně a snů. Ukážu vám, jak vědomě používat vnitřní dialog k vašemu prospěchu... i kdybych se už nevrátil.

Je důležité mít na  paměti, že vnitřní dialog je dostupný pouze těm, kteří aktivně pracují na  splnění svých tužeb. Jinými slovy musíte mít něco, k čemu se upřímně zavážete a chcete tím ve svém životě být nebo to chcete dělat. Dar zvládnutí vnitřního dialogu nemůže být darován, ani se nedá koupit. Nejnebezpečnější nebo nepoužitelný je právě ten dar, který je zakoupen nebo darován bez zásluhy.

Vnitřní dialog, který vytváří skutečný stav nezlomnosti, bude sloužit každému z vás stejně dobře – až budete připraveni. Věřte mi – vzdělání s tím nemá vůbec nic společného.

Kdo jsem, že tvrdím, že po  přečtení této knihy budete znát a  pevně porozumíte použití vnitřního dialogu? Strávil jsem dvacet pět let žitím a  zkoumáním toho, co to obnáší překonat jakoukoli překážku v  cestě za úspěchem. Přežil jsem nespočet zdrcujících ozbrojených střetů a neúspěchů, které prověřovaly a potvrzovaly použití mého vlastního vnitřního dialogu, abych mohl žít „nezlomný život“. Osobně jsem učil a cvičil 330 nováčků SEAL a 112 ostřelovačů SEAL a testoval jsem užití nezlomného vnitřního dialogu za hranicemi toho, co jsem si myslel, že je možné.

Nikdy jsem nepoznal ani jednoho člověka, který by nedosáhl s použitím vnitřního dialogu pozoruhodného úspěchu. Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by se vyznamenal nebo přežil zdrcující bitvy bez ovládnutí

ÚVOD – Život podle Navy SEALs

nezlomného vnitřního dialogu. Z těchto důvodů jsem došel k závěru, že zkušenost a vzdělání získané užitím nezlomného vnitřního dialogu jsou důležitější – jako součást lidského modelu, jak si vytvořit lepší život – než cokoli, co se můžete naučit ve standardním vzdělávacím systému.

Až budete knihu číst, váš vlastní nezlomný vnitřní dialog vyskočí ze stránek a odvážně se před vás postaví. A až budete připraveni ho použít, tak ho spatříte. Jakmile se váš vnitřní dialog vynoří, chci, abyste se zastavili a vypili si za mě pivo, protože to bude znamenat ten nejdůležitější obrat ve vašem životě.

Pamatujte: Podělím se s  vámi o  svůj život – fakta, selhání a  „mě samotného“. Doufám, že svým pohledem a zkušenostmi vyjádřím kým být a jak být!

Nakonec vám dám dvě rady: Nebojte se potřeby dosažení čehokoli a nikdy se nevzdávejte... nikdy. Všechny velké úspěchy, všechna získaná ocenění začínají vnitřním dialogem, který potřebuje být naplněn... potřebuje být potřebným.

PŘEDMLUVA

Krátce po  tom, co jsme se v  roce 2005 vzali, se Thom přihlásil k  týmu SEAL Sedm. Protože jsem byla novým členem této komunity, nebyla jsem si jistá tím, co mám očekávat. Každý zná nebezpečí, které souvisí s  jeho oborem práce. Měla jsem silný pocit, že by měl napsat výchovné lekce, které by chtěl sdílet s  našimi dětmi v  případě, že by válku nepřežil. Nemluvím tu o dopisu na rozloučenou, který mnoho z našich mužů píše své ženě a dětem před tím, než odjedou do akce – pro případ, že by nepřežili. Mluvím o průvodci po zbytek jejich života, když by museli pokračovat bez síly a vedení otce – jejich otce.

Od  té doby, co jsem Thoma poprvé potkala, viděla jsem v  něm něco, co bylo jasně nezlomné, tak trochu nespoutané a silně přitažlivé. Po všech mých rozbitých vztazích z minulosti byl tento přesně ten perfektní, po kterém jsem toužila, a stál přímo přede mnou. Chtěla jsem to všechno zachovat pro naše děti. Protože jsme všichni dobře věděli, že děti čelí možnosti poznat svého otce jenom z vyprávění o tom, kým byl pro mě a pro muže, se kterými v týmu pracoval. Potřebovala jsem, aby nám předal – tedy hlavně dětem – všechny své myšlenky, které uznal za  důležité – všechno, co utvářelo jeho jako muže, který utvářel mě a naši rodinu jako celek.

V dubnu roku 2009 byl opět s týmem SEAL Sedm nasazen. Tentokrát odjel do Afghánistánu. Byl součástí první skupiny SEALs vyslané do Afghánistánu do boje od tragédie operace Rudá křídla v červnu 2005. Pro bojovníka jako je Thom to znamenalo vrchol kariérní služby své zemi, kterou vykonával téměř dvacet let. Pro mě jako jeho ženu a matku jeho dětí to představovalo možnost zjistit, co bylo nezlomného v našich charakterech.

Požádala jsem Thoma, aby tyto věci zachytil, protože jsem pro své děti chtěla to, co chce každá žena: aby je jejich otec učil věcem, kterým je může učit jenom jejich otec. Věci, které jsem i  já od  svého otce chtěla znát – třeba jak přežít těžké životní období, aniž by se člověk vzdal nebo Nezlomný obviňoval ostatní. Chtěla jsem, aby děti věděly, že ve  svém životě mají své slovo a  mohou si ho vytvořit takový, jaký samy chtějí. Chtěla jsem, aby se naučily být silné tváří v  tvář ohromným výzvám, které jim život nevyhnutelně přinese – velkoryse čelit lakotě a být milující i přes všechny konflikty, které v životě potkají. Chtěla jsem, aby byly silné.

– Stacy Shea V průběhu Thomova nasazení jsme si s ním a Stacy dopisovali, abychom pomohli rodině, která skutečně naši pomoc potřebovala. Poznali jsme, že všechny lidské bytosti se opravdu potřebují cítit potřebné na  obou úrovních – jak genetické/evoluční, tak v čase „opravdového života“, který všichni máme. Naším silným vztahem ke  Stacy a  Thomovi jsme byli dramaticky ovlivněni. Po nasazení v roce 2009 jsme uspořádali slavnost SEAL v  Greenville v  Jižní Karolíně, kde jsme to alespoň trochu mohli vrátit těm mužům, kteří strážili naše bezpečí a svobodu.

– Tammy a Jerry Barberovi

ČÁST PRVNÍ

NEZLOMNÝ

15

SEKCE JEDNA

MŮJ DOPIS

NÁČELNÍK SEATTLE (fiktivní projev napsaný v roce 1971)

„A až poslední rudý muž zahyne a vzpomínka na můj kmen se pro

bílého muže stane mýtem, budou se tyto břehy hemžit neviditelnou

smrtí mého kmene. A až se děti vašich dětí budou cítit na hřišti,

v obchodním domě, prodejně, na cestě nebo v tichu lesa bez pěšin

samy, opravdu samy nebudou. Na celé zemi není žádné místo urče

né k osamění. V noci, když jsou ulice vašich měst a vesnic tiché a vy

si myslíte, že jsou opuštěné, budou přeplněny navracejícími se oby

vateli, kteří je kdysi zaplňovali a stále tuto překrásnou zemi milují.

Bílý muž nebude nikdy sám.“

Nezlomný

Důvod, proč si na slovu nezlomný zakládám, je souvislost, kterou vytváří.

Neústupnost ve skutečnosti znamená něco, co není hmatatelné, ale pokud

s tím člověk dokáže pracovat, stvoří cokoli nezlomného. Žádný další dopl

ňující význam k  jednomu jedinému slovu by nemohl lépe vystihnout sílu

zvládnutí vnitřního dialogu.

S

eděl jsem ve své pracovně a díval se na kaligrafii tohoto citátu, kterou

pro mě udělal můj otec, profesionální písmomalíř. Těch několik vět je

napsáno krví jelena, kterého jsem před mnoha lety zastřelil - a při pohle

du na ně mi došlo, jak příhodný ten citát je, vzhledem k tomu, že odchá

zím do války. Uvědomil jsem si, že to může být naposledy, kdy vidím své

děti, manželku a také milovanou vlast.

Stacy mě požádala, abych pro ni a  své děti zapisoval, co dělám a  co

prožívám, a naučil je nezbytné životní lekce. Musím ze svého života odeNezlomný jít jako náčelník Seattle, a přesto chci, aby mé děti byly navždy naplněny válečnou písní, kterou zpívám, a také tím, jak to náčelník Seattle vyjádřil: „Bílý muž nebude nikdy sám.“ Myslel to v jiné souvislosti, ale mně se o to, aby má žena a mé děti nebyly nikdy samy, postará mé psaní. Toto je pro ně mé dědictví.

Chci vysvětlit, jak vzdálený a  stresovaný jsem. Můj stres je odlišný od toho, který zažíváte vy. Byl jsem v tolika bitvách a mnohokrát riskoval svůj život. Ale stres nikdy neřídil mé jednání. Je mi líto daně, kterou má rodina musí platit. V posledních dvou dnech se připravují na to, až uvidí, jak nastupuji na  palubu letadla, které mě může odvézt navždy pryč. Hlavně děti: je to jako vytrhnout si část své duše, když váš otec poslední noc sedí u stolu a vy se snažíte neplakat a neříkat nahlas své myšlenky. Rozumím.

Když se dívám do  jejich očí, uvědomuji si, že je nikdy víc nemusím vidět, nebudu jim nablízku, když mě budou někdy v životě potřebovat – to bylo to nejtěžší. Snažil jsem se je nechat plakat, snažil jsem se nechat plakat i sám sebe, ale za ty roky odchodů do bojových misí jsem se stal vzdáleným a někdy i rozzlobeným. Když jsem naštvaný, chce se mi křičet. Myslím, že křik odchod usnadňuje. Je mi líto, že jsem často tak daleko a naštvaný.

A tady jsem, odcházím do bitvy, která pro mě může být tou poslední, na nejnebezpečnější místo na světě a vím, že už možná nikdy své děti neuvidím. Až si to mé tři děti, ty poslední z klanu Sheaů, přečtou, chci, aby věděly, co se tu noc, než jsem odjel, s jejich matkou Stacy a se mnou stalo. Leželi jsme v tichosti vedle sebe. Nemohl jsem se vyrovnat s pomyšlením na to, že už ji možná nikdy neuvidím, a ona musela vědět, na co myslím.

Když jsem chtěl promluvit, zvedla ruce a  položila mi je na  obličej. Světlo z okna za ní osvětlovalo obrysy jejích dlouhých, splývajících vlasů, které jí zakrývaly tělo. Naše oči se setkaly a deset minut jsme hleděli jeden na druhého. Potom řekla něco, co mi navždy bude znít v hlavě:

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

Thome, potřebuji, aby ses k  nám vrátil. Neboj se smrti. Strach tě oslabuje.

To, že s vámi sdílím svůj život, je jenom část mého projektu. Neporazitelnost – statečnost a pevnost, opak strachu a slabosti – řídí váš vnitřní dialog. Budete ho muset hledat a pracovat na něm celý život. Vysvětlím vám, jak jsem objevil a zrealizoval sílu být nezlomným. Nazývám to „Nezlomnost“. Naučím vás, jak ji pro sebe můžete získat.

Čtení a pochopení toho všeho bude pro vás těžké, mé děti: a ještě těžší bude snaha dosáhnout mnoha věcí, o které vás budu žádat, abyste beze mě udělaly. Stacy mi minulou noc řekla něco, co je pravdou pro každého jednoho z vás, děti:

Thome, potřebuji, aby ses k  nám vrátil. Neboj se smrti. Strach tě oslabuje.

Potřebuji, abyste se nikdy nevzdávaly, děti. Nebojte se smrti. Strach vás oslabuje. Potřebuji, abyste bojovaly s  překážkami, které vás mohou zastavit před tím, abyste se staly muži a ženou, jakými chcete být... odvážnými a silnými.

Když budete ovládat slova ve  vašich myšlenkách, můžete ovládnout i svůj strach. Váš vnitřní dialog – to, co samy sobě říkáte v každé vědomé chvíli – je zdrojem síly, když je vhodně kontrolován. Ale je také zdrojem slabosti, když kontrolu ztratíte. Až si přečtete tuto knihu, budete to umět.

Až budete dospívat, děti, mým snem pro každého z  vás je, abyste se staly jedním z těch výjimečných lidí, kteří svůj vlastní vnitřní dialog zvládají. Potom můžete jednat až za  hranicemi možného a  stát se spolehlivými partnery a rodinou. Vnitřní dialog řídí činy každého z nás – ale ne mnoho lidí tráví nezbytný čas tím, aby ho zvládli – možná jeden z  pěti nebo jeden z deseti, možná i méně. Pro ty, kteří umí svůj vnitřní dialog vést, jsou jejich možnosti neomezené. Nezlomný

Takže na vás mám prosbu, má rodino, pro případ, že se nevrá

tím. Má prosba je náročná pro vaše těla a umožní vám zvládnout

vnitřní dialog. Úkol není lehký, vydáte se na těžce dostupné místo,

na které se dostalo jenom pár lidí. Ale až tam budete, ocitnete se

na nejkrásnějším místě, které jste kdy viděli. Toto není jenom me

tafora. Mezi dvěma dokonale čistými jezery v  Ontariu v  Kanadě

je vodopád. V jeho středu je přírodní jezírko. Tam chci, abyste se

svlékli, skočili dovnitř a nechali přes sebe přepadávat vodu... Běž

te tam, až bude horké léto. A co je nejdůležitější – vezměte s sebou

můj popel a  vysypejte ho na  vrcholku vodopádů Louisa. Navždy

na vás budu čekat. MÍSTO URČENÍ: PEKLO Sedím v  dopravním letadle C-5 s  muži z  týmu SEAL Sedm, Jednotka Trojzubec, četa Bravo, a  jsem na  cestě do  další bohem zapomenuté země. Naše cesta vede na základnu leteckých sil Dover v Delaware, potom do Německa a nakonec do pekla. Jako vždy u SEAL, vše spojené s touto cestou je chaotické. C-5 jsou svými zpožděními notoricky známé. Už ze San Diega jsme odjížděli s  dvoudenním zpožděním – do  pekla s  posttraumatickým stresem, ale stres před samotnou akcí je daleko horší.

Když se dívám kolem sebe na své muže, musím myslet jenom na ně. Existují zde jen tři pravidla, na  kterých mi teď záleží. Ty jsem se naučil za těch dvacet let u SEAL a po nespočetném množství bojových misí:

1. Využít veškeré výhody svého jednání, abys každého muže přivedl

zpět.

2. Přemoci protivníka a vyhrát každou bitvu.

3. Podporovat jeden druhého, aby se pravidla jedna a dvě stala sku

tečností.

Každý z  mých mužů se se stresem před bojovou akcí potýkal jinak. V průběhu prvních dvou hodin první etapy letu někteří z nich spali. Jiní

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

mluvili o  tom, co uvidíme, až se dotkneme země. Já během těchto letů nikdy nemůžu spát. (Kdo ví, co by tomu řekl doktor, třeba na to existuje nějaká diagnóza.) Až doposud v jakýkoli den, dokonce i doma, jsem spal jenom čtyři hodiny. Ten, kdo má všech pět pohromadě, by nedělal to, co dělám já. Ale tak či onak předpokládám, že to přesně sedí na všechny ze SEAL.

Ten proud myšlenek před nasazením do boje je zdrcující. To, jak každý SEAL ovládá své myšlenky, je to, co nás od ostatních odlišuje. Od prvního dne výcviku nás učili, abychom si byli vědomi svých vlastních myšlenek – abychom vnímali efekt, který mají na naše fyzické jednání a jak ovlivňují jednání druhých. V hrozivém momentu bitvy je to pro nás právě vnitřní dialog, který mění chaos boje v klidné vítězství.

Tito muži museli ujít dlouhou cestu, než jsme se před osmnácti měsíci zformovali. Začínali jsme jako četa „bastard“. Mnoho z těch mužů trpělo kvůli ubohému velení během předchozího nasazení v Iráku. Jednání velitelů mělo na muže jak dobrý, tak špatný dopad. Zdědil jsem naštvanou, zahořklou a nefunkční skupinu chlapů. Ještě k tomu jsme byli vybráni ze šesti různých čet a měli jsme do měsíce změnit umístění a vydat se bojovat s Tálibánem.

Školil jsem všechny vyjma čtyř mužů jako instruktor třetí fáze kurzu Basic Underwater Demolitions/SEAL (BUD/S training – speciální výcvik SEALs – pozn. překaldatele). Na SEALs je skvělé to, že jsme všichni stejného ražení – jak muži, tak i  ve  výcviku. Mezi sebou nacházíme vždy něco povědomého, něco jedinečného, co nás spojuje. Doufám, že až vyrostete, budete se takto cítit ve své rodině, ve vašem týmu nebo se svými spolupracovníky. Největší dar, který získáte po  nespočetných hodinách bolesti a  utrpení, které se prolíná s  úspěchem z  vítezství, a  především z  běžného vnitřního dialogu, je jedinečnost, která odsune vše vyjma té chvíle, kterou držíte v ruce... tento OKAMŽIK.

Můj pointman a hlavní odstřelovač Nike je největší perfekcionista, jakého jsem kdy poznal. Je neunavitelný. Než se stal členem SEAL, byl veslařem na olympijské úrovni. Typické pro naši četu i pro něj bylo, že moc Nezlomný dobře nesnášel, když mu někdo říkal, co má dělat. Vlastně ani já ne. Klíč k Nikeovi bylo dát mu volné otěže a ujistit se, že se cítí tak, že může vyhrát – což u armády není vždy jednoduché – a v boji ne vždy uskutečnitelné.

Vedle Nikea je pan All Around – breacher - vedoucí útočné skupiny a odstřelovač. Často se směje a na mé pozici mi nikdy neřekne nic špatného. Slova tu nejsou důležitá. A doufám, děti, že budete mít jednoho dne také tak silného a pozitivního přítele, jako je on. Takového, který tu pro vás bude úplně pokaždé, aby vám pomohl.

Na druhé straně ode mě sedí KM, střelec. Vystihuje přesně to, jak si každý člověk představuje chlápka ze SEAL: stavěný jako skála, je ztělesněním fyzické zdatnosti – denně posiluje. Za každého počasí a jakýchkoli okolností se směje. Prostě pohodář, pokud tedy zrovna nepije nebo nestřílí.

Můj poručík (LT) je jediný důstojník, kterého znám a obdivuji ho a se kterým si můžeme oba zpříma hledět do očí. Paradoxně totiž po dvaceti letech v  armádě denně s  mými nadřízenými bojuji. Když jsme se spolu spojili, odsouhlasili jsme si, že základním vztahem u čety je ten mezi vůdcem (on) a šéfem (já). Od té doby jsme vždy spolupracovali a dávali jeden druhému prostor dělat svou vlastní práci a stále jsme jeden na druhého dávali pozor. Když nás muži viděli, že pracujeme jeden pro druhého a pro četu, potom také pracovali s jediným jednoduchým cílem: vyhrajeme nebo prohrajeme společně a  budeme žít pro zítřejší společný boj. Každý dělá chyby, ale společně rosteme do větší síly.

Každá četa má člena, který je bavičem. Ten náš má dvě funkce. Je komunikačním expertem a operátor letecké podpory... říkám mu Lawyer. Po čtyřech letech společné práce si nevybavuji jediný případ, kdy by selhal ve své snaze mě rozesmát tak mohutně, že jsem si musel utírat slzy. Nemám představu, jak udržuje v chodu složité detaily komunikace a monitoring „ptáků“ ( útočících letounů), ale má schopnost udržovat dobrou náladu, když už nikdo jiný nemůže. Jenom bych si přál, aby mi přestal dávat rozbitá rádia a  smát se mi, když ztrácím hlavu nad tím, jak se je

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

snažím opravit. Jestli se mě zase zeptá: „Už jsi naladil to rádio?“, sundám si ho a přinutím ho, aby ho nesl.

Vedle Lawyera sedí Jake, nejnaštvanější sniper a zdravotník z týmu – asi proto pracuje pro četu tak výborně. Myslím, že jsme všichni velmi nadaní v oblasti „každého nenávidím“ a Jake je v této kategorii na olympijské úrovni. Ale jeho stabilita jeho zlobu přesahuje. Musím se smát, když toto píšu – myslím si, že ve  skutečnosti četu miluje a  nenávidí všechny ostatní, ale tento postoj mi vyhovuje.

Můj expert na  těžké zbraně Carnie je úžasný. Když jsem byl dříve u týmu SEAL Dva, byl jsem pozván do civilního odstřelovačského kurzu. Ukázali jsme se tam dva, světe div se. Já a  patnáctiletý chlapec. Myslel jsem si, že jsem dobrý, ale tento tichý mladík mě vždy přestřílel. Uběhlo mnoho let, než jsem o něm uslyšel znovu. Zavolal mi s prostou prosbou: „Chci se stát členem SEAL. Co pro to musím udělat?“ V tu dobu jsem byl profesionálem na vytrvalostních závodech Adventure racing a má odpověď byla jednoduchá: „Poběž se mnou. Jestli to zvládneš a  bude se ti ta bolest líbit, budeš dobrým SEAL.“ A jak tomu osud chtěl, dostal se přes BUD/S přestupem – bez mé pomoci – až do mé čety v týmu SEALs Sedm. Je to nejspolehlivější muž v četě. Jenom doufám, že neudělám rozhodnutí, které ho zabije. Tolik tohoto muže miluji, že jsem ho spolu s jeho ženou udělal vašimi kmotry.

Potom je tu můj vedoucí zdravotník a střelec Ground Launch. Se sluchátky v uších sleduje nějaké extrémní parašutistické video... jsem si jistý, že sní o tom, jak přistane na nějaké hoře v pekle s nožem mezi zuby. Pro Ground Launche není svět dostačujícím místem. Myslím, že by Tálibánce střelil jenom proto, aby viděl, jestli by ho potom dokázal udržet naživu.

Když se rozhlédnu kolem, vidím nejmladšího člena čety, střelce Texase. Je tím pravým úsečným Texasanem – rád je naštvaný. Neměl jsem dost času, abych pro tohoto muže při tréninku udělal víc. Texas se musí učit rychle, jestli bude chtít přežít.

Vedle Texase je nejnadanější komunikační expert a letecký návodčí v  týmu SEAL Sedm, Snowman. Umí získat nejlepší a  nejnovější komuNezlomný nikační vybavení bez toho, aniž by utratil jediný deseticent. Nemám vůbec ponětí, jak to dělá. Vlastně až Snowman z  letadla vystoupí, musím si prohlédnout jeho vybavení, abych zjistil, jestli nemá někde zastrčený nukleární detonátor.

Nejspíš proto, že jdeme do  bitvy století, jsme ze všech týmů získali nejlepšího psovoda a psa a současně i jednoho z nejlepších pyrotechniků (EOD) od námořnictva. Mě byste ani náhodou nemohli dostatečně zaplatit za to, abych šel a přestříhnul drát nebo vedl psa uprostřed přestřelky. Jsem opravdu těm chlapíkům vděčný, že chtějí, aby mezi námi někdo takový byl.

Z  nějakého politického důvodu je v  první půlce nasazení povoleno pouze polovině mé čety s námi do toho pekla vstoupit. Ale jak na počátku války proti terorismu řekl ministr obrany Donald Rumsfeld, do války jdeš s jednotkami a výstrojí, které máš, a musí to fungovat. Přesto je však naše sesterská četa v plné síle a třicet vojáků SEAL může protivníkům zasadit těžké rány. .

První část cesty je u konce. Jestli se historky o cestování C-5 budou držet pravdy, tak jakmile tato velká bestie přistane, bude to tři dny před tím, než opět vzlétne. Miluji létání v těchto strojích, ale přistání dá systémům zaručeně na prdel úplně pokaždé.

Protože máme jednodenní zpoždění, byl nám zde v  Doveru zajištěn armádní hotel. Všichni dychtíme po nastoupení do boje. Chci využít čas k tomu, abych vám řekl víc o tom, co považuji za důležité, abyste věděli o  mém životě a  o  tom vašem vlastním. Všichni ve  vašich životech toho máte tolik na  práci. Nemohu tam být, abych vám pomohl a  vše ukázal. Takže vám chci říct klíčové věci, které se musíte naučit, abyste vedli plnohodnotný život a byli schopni čelit jak dobrým, tak zlým časům.

§

První důležitý objev, který musíte udělat k ovládnutí vašich těl, je objev vašeho vnitřního dialogu jako jádra vašeho fyzického výkonu. Vzhledem

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

k tomu, že se všeobecně klade malý důraz na tělo a zdraví – pouze na to, jak vypadá a  jak se cítí – fyzická výkonnost u  dětí se nemusí jevit jako zásadní. Děti s nadváhou mohou být příkladem toho, že bez pochopení našeho vnitřního dialogu a toho, jaký má dosah na naše tělo a zdraví, jsou mladí ponecháni v přejídání se a takovém jednání, jak jim jejich vnitřní dialog velí. Půjdu víc do  detailu, ale pro teď vám stačí si představit, že naše jednání jsou řízena naším vnitřním dialogem. Děti, narodily jste se s úžasnými genetickými dary zděděnými z pokrevní linie Sheaů.

Neznám jiný způsob, jak bych vás měl naučit něco o  vašich tělech, než ukázat vám cestu, kterou jsem sám prošel. Tím vás chci inspirovat k tomu, abyste získali skvělý fyzický potenciál. Předpokládá se, že otcové své děti povedou a  budou přítomni, aby jim pomohli se učit. Ve  světle situace, ve které se nacházíme, toto prosím berte jako jedinou cestu, která mi zbyla, abych vám to mohl poskytnout... sebe.

Já jako atlet. Byl jsem atletem celý svůj život. Co si vzpomínám, tak jsem se nemohl tělesných aktivit nabažit. Byl jsem uchvácen sledováním mužů a  žen, jak dělají se svými těly zcela nemožné věci. Od  svých pěti let do této chvíle byly mé myšlenky a mysl naplněny sny o tom, jak dělat fyzicky to, co je nemožné. I nyní mé myšlenky letí krupobitím kulek, když střílím na nemožně dlouhou vzdálenost, abych zachránil uvízlého nebo zraněného člena týmu.

Když mi bylo pět a  žil jsem v  Texasu, byl jsem na  ulici nejmladším klukem. V létě starší chlapci hráli pouliční fotbal. Sledoval jsem je z bezpečí svého domova a  prosil jsem otce, aby mě nechal taky hrát. On říkával: „V  žádném případě, synu. Tamti chlapci jsou na  tebe moc velicí, aby sis s nimi mohl hrát – čtrnáctiletí chlapci jsou na hraní moc staří.“ Ještě si vybavuji, jak jsem říkal: „Až odejdeš do práce, půjdu ven a budu hrát. Chci jim ukázat, že umím běhat rychleji a jsem tvrdší než kterýkoli z nich.“

Samozřejmě, že když odešel do  práce, vyběhl jsem ven a  celý den s těmi velkými kluky hrál. Nenáviděl jsem, že jich tolik bylo rychlejších než já. Vlastně to stále nenávidím. Když se táta vrátil z práce, byl jsem celý Nezlomný pomlácený a  měl jsem rozražený ret, který ještě krvácel. Byl rozzuřený, že jsem ho neposlechl. Abych řekl pravdu, byl jsem potrestán a měl jsem domácí vězení, abych nemohl pouliční fotbal hrát. Takto to trvalo týdny. Nakonec mě otec posadil a řekl: „Synu, proč jsi mě neposlechl a riskoval jsi, že se zraníš?“

Pamatuji si, jako by to bylo včera, co jsem na něj křičel: „Oni mě potřebují, abych s nimi hrál, protože to miluju a jsem rychlý a silný jako ty.“

A  tato dychtivost mě provázela až do  dospělosti. Nebudu tu zacházet do detailů, ale na střední a vysoké jsem se nemohl nabažit tělesného cvičení. Ta potřeba být silný, stále si probojovávat cestu přes něco nebo někam zpět – jako teď – je ve mně stále. Vím, že vnitřní dialog potřeby být a potřeby být potřebným je uvnitř každého. V někom je z nějakého důvodu potlačen – dostane se do krabice a schová se.

Na střední jsem se stal uznávaným sportovcem v atletice, ve wrestlingu a fotbalu. Vytvořil jsem školní rekordy v běhu na 200 metrů a ve skoku do dálky. Na vysoké jsem si užíval fotbal, atletiku a judo, i když má akademická výkonnost trpěla – no, nakonec vše jenom vzdáleně připomínalo dobré známky. Zkrátka jsem se soustředil jen na svoji fyzickou schránku.

Nyní k podstatě Nezlomného a co musíte udělat po přečtení to

hoto úvodu. Objevíte svá fyzická těla díky naslouchání své vlast

ní řeči a učení se o vnitřním dialogu, zatímco se budete dostávat

za hranice toho, kam si myslíte, že už není reálné se dostat. Dou

fám, že když se s  vámi podělím o  to, jak jsem překonal nemož

né věci a jaký byl můj vlastní vnitřní dialog v různých obdobích,

poskytnu vám podstatu toho, co by měl dobrý otec předat svým

dětem. Vaše těla jsou už teď úžasná. Vaše mysli jsou tvárné. Když

je správně využijete, pomohou vám k velikosti.

Mým největším fyzickým úspěchem jsou ty roky, které jsem strávil se  závody adventure racing. Když jsem byl instruktorem třetí fáze, měl

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

jsem tři roky na to, abych se připravil k návratu ke své četě SEALs a stal se mužem ve velení, velitelem čety.

Válka s terorismem právě začala a já věděl, že válka je přímo na mém obzoru. Musel jsem udělat něco, co ze mě udělá lepšího vůdce. Musel jsem se stát nadřízeným fyzicky i mentálně. Válka je ve skutečnosti jednou z mála zkušeností, kde věci buďto fungují, nebo ne, a měřítkem jsou těla. Nenechte tisk a politiky, aby tuto pravdu překroutili. Úspěch ve válce není měřen budováním národu nebo podle lidí zmanipulovaných na vaši stranu. Úspěch ve válce je měřen tím, kdo vyhrál a kdo prohrál, kdo koho zabil a kdo přežil... tečka. Války, které proběhly po druhé světové válce, nebyly díky liknavosti politiků nikdy skutečně dotaženy do  konce. Válka, do které jdu já, také nebude ze stejných důvodů nikdy ukončena. Ale mým vítězstvím bude přežití nebo pozabíjení tolika nepřátel, kolika budu schopen. Tak žiju, abych mohl znovu spatřit svou rodinu.

Pochopil jsem, že muži budou potřebovat, abych byl něco víc než jen chlápek, který si snaží vytvořit postavení. Musím se dostat za to, co ostatní SEAL mohou fyzicky zvládnout. Potřeboval jsem se naučit „opravdové“ vůdcovství – vůdcovství nepoháněné povinností následovat rozkazy. Muži museli sami chtít následovat mě a já musel chtít následovat je. Chtít následovat se pro mě stalo tím, co utváří skvělý tým. Tady je první bod: Věděl jsem, že pokud budu moci řídit svůj vnitřní dialog, mohu dosáhnout jakéhokoli fyzického cíle. Tohoto bodu jsem si nebyl vědom až do té doby, než jsem ukončil svou závodní kariéru. Naučil jsem se to díky stovkám selhání, bolesti, chyb a kontinuálního přetváření svého vnitřního dialogu a tedy i fyzické výkonnosti. Prosím, přečtěte si tuto kapitolu a pochopte mé chyby: Plně si osvojte, co můj vnitřní dialog udělal pro mě a můj tým. ADVENTURE RACING: VÝHRY... A PROHRY Nejprve jsem čelil znepokojujícím překážkám, které by většinu lidí zastavily. Nikdy jsem neuběhl víc než dvacet dva a  půl kilometru. Nikdy jsem nejezdil po horách na kole. Nikdy jsem nepřelezl zeď vyšší než šest Nezlomný metrů, ani jsem přes šestnáct kilometrů nepádloval na kajaku. Když jsem se podíval na  to, z  čeho se adventure racing skládá, má mysl se téměř zastavila. To, co jsem řekl sám sobě (můj vnitřní dialog), se snažilo zničit mou snahu a  říkalo mi, že to prostě nedám. Vždy... až do  té doby, kdy jsem se naučil svůj vnitřní dialog ovládat.

V závodu adventure racing je extrémní všechno. Týmy jsou složeny ze čtyř lidí, jeden je opačného pohlaví. První závod, do kterého jsem se zapsal, byl na 1127 kilometrů... ano, na 1127 kilometrů, ne na 113 km. Těch 1127 kilometrů bylo rozděleno na  563 kilometrů na  horském kole, 402 kilometrů pěšky a 161 km pádlování. Když jsem to studoval, zjistil jsem, že do toho zahrnuli 335 metrů lezení a 91 metrů slaňování. Po přečtení detailů jsem zavřel počítač, šel do  postele a  usnul – během sobotního poledne. Když jsem se nakonec probudil, bylo nedělní poledne. Má mysl byla přehlcena myšlenkami - jako Nikdy jsem nic takového nedělal a Bože, Thome, nemáš ani horské kolo. Nakonec mě přemohla realita, když jsem si uvědomil, že nemám ani tým, ani peníze na zaplacení. Poplatek za účast – 8  500 USD – je opravdu moc na  muže, který v  tu dobu měl dvě děti. Nutno dodat, že po závěrečném dopočítání by cena za vybavení a výcvik byla daleko vyšší – přes 30 000 USD.

Vše, na co jsem ten nedělní večer byl schopen myslet, bylo to, jak jsem byl naivní, jaký jsem byl blázen, že jsem na to byť jen pomyslel, a jak nemožný úkol by to pro mě byl. Myslím si, že tímto prochází většina lidí, když se pokouší o něco obtížného; možná tím procházíme všichni i při malých věcech. Podvědomě se ze všeho nového vymlouváme a nikdy si neuvědomíme, že jsme se z toho vlastně hned na začátku sami vymluvili. Rezignujeme, jsme cyničtí a každou noc jdeme do postele nezměnění a nezasažení tím, jak jsme ve skutečnosti všichni úžasní.

V pondělí jsem šel zpátky do práce, byl jsem vyčerpaný a sám na sebe naštvaný za to, že jsem si vysnil velké věci, ale realita mě jasně uzemnila. A přece, když jsem se připravoval na to, že povedu svou třídu na běh s batohem na třináct kilometrů, má kuráž byla zpět. Podíval jsem se na ty budoucí SEAL a  v  jejich očích jsem spatřil jednu nezaměnitelnou věc:

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

možnost. Být lepším než ostatní, nedovolit překážkám, aby zabránily jejich snům a  touhám. Můj vnitřní dialog se změnil. To, co se zdálo být nemožné, se nyní stávalo možné. Jak se můj vnitřní dialog změnil, tak se změnil i můj přístup a objevily se nové možnosti budoucnosti.

Možná, že mě ovlivnily endorfiny, které proudily mými žilami při těch dlouhých bězích nebo při těžkých fyzických akcích, ale řekl jsem si: „Thome, musíš ten adventure racing zvládnout.“ Když jsem se v  noci vrátil domů, otevřel jsem počítač, šel na tu webovou stránku a zaplatil jsem polovinu poplatku, abych si zajistil místo. Nic vás nepodpoří víc než zaplatit peníze za svůj cíl. Za milisekundu potom, co jsem zavřel počítač, se stala podivná věc. Roztřásly se mi ruce; můj vnitřní dialog se rozběhl, Potřebuješ to, jsi blázen! Možná že právě taková je kuráž: pohlédnout do tváře svého protivníka tak, jako to dělali Siouxové.

Nejtěžší je první krok: jednat, zavázat se, podepsat se. Takže vše, co máš, a  vše, co potřebuješ, je zapojeno – přinejmenším jsem tohle našel i v životech všech velkých osobností v historii lidstva. Plně zapojený vnitřní dialog, který je řízen vámi, křičí do prázdnoty života, který byste chtěli. Nicméně nevykazuje nic takového jako podporu. Slouží k emočně nezúčastněnému životu jako na horské dráze.

Dalším velkým krokem bylo dát dohromady ve  velmi krátké době tým. Do začátku závodu zbývaly jen tři měsíce. Neměl jsem žádný tým, žádné peníze ani vybavení a  každý den jsem si stále říkal: „Musím nás všechny na ten závod dostat, nehledě na to jak.“ Do týdne jsem zmanipuloval a přemluvil tři další SEALs, aby se ke mně připojili. Dostal jsem svolení od ředitele závodu, že se může zúčastnit skupina sestavená pouze z mužů. Ale žádný z nás neměl extra peníze, aby tenhle šílený plán poháněl celých deset dní – po dobu trvání závodu – a snesl nepředvídatelné mentální a fyzické výzvy.

Další skvělý zdroj, který se budete muset naučit využívat, je dar výřečnosti – každého odvážně upoutat svými sny a vášněmi. Naučit se, jak si říct o  to, co chcete, a  jak poslouchat odmítnutí jako pouhou krátkou komplikaci. Na internetu jsem musel napsat na dvě stě žádostí o peníze Nezlomný a vybavení a obdržel jsem přes 205 odpovědí „ne“, jestli je to vůbec možné. Poslouchání „ne“ jako ničeho jiného než momentálního krátkodobého „ne“ zničí vaše zdraví, nadšení, ambice, všechno. Problém není v tom, že vám řeknou „ne“, ale víra, že odpověď bude stále „ne“. Začal jsem si s „ne“ hrát, jako by to byl tanec. Místo slepého žádání o to, co jsem chtěl, jsem použil různé způsoby komunikace a  zapojil jsem každého potenciálního sponzora, jako by už byli mými přáteli, kteří chtějí být součástí tohoto úsilí.

Během jednoho měsíce jsem měl zajištěna čtyři nejlepší horská kola a vybavení, které jsme potřebovali. Všichni moji sponzoři chtěli na oplátku naši oddanou snahu být nejlepšími, abychom mohli reprezentovat jejich produkty. Většina lidí chtěla propojení s těmi dalšími a chtěli se cítit potřebnými. Nadšení z  toho, že vše do  sebe zapadá, a  rozjaření z  toho, že jsem schopen zavolat komukoli, mě posunulo k tomu, že jsem zavolal dvěma nejbohatším mužům, které jsem znal. Byl jsem tak sebejistý, že naším úsilím nezpůsobím komplikace týmu nebo SEALs, že jsem v průběhu těch dvou hovorů požádal o určitou částku a vysvětlil jsem kam, jak a proč ji potřebuji. Oba muži řekli ano a byli šťastní, že mohou pomoci. Měli jsme 20 000 USD na cestě. Závod byl doplacen a cestovní náklady byly pokryty.

Tři dny před závodem jsme potkali dvě atraktivní ženy a přibrali jsme je jako podporu týmu – věřte mi, krásná žena donutí muže k lepším výkonům. Se dvěma auty plnými bagáže jsme se vydali na cestu. Po čtyřech hodinách jízdy jsme zůstali stát na  krajnici se třemi prázdnými pneumatikami. Všichni byli naštvaní a obviňovali jeden druhého – má první zkušenost s velením v reálném světě mimo armádu. Navrhl jsem toto řešení: „Jsme v tom všichni dohromady. Pracujme na problému, dokud se nevyřeší. Myslím, že jsme v  dobré formě. Máme na  pneumatiky peníze a do startu je čas. Dva z nás tu můžou zůstat a dát si pivo a ostatní čtyři přinesou gumy.“ Jsem si jistý, že tam proběhlo víc slov. Ale cítil jsem, že pokud se budu tohoto momentu držet a nenaštvu lidi kolem sebe, bude

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

to lepším řešením než ukazovat si na toho, kdo to udělal a jak to ovlivní časový plán.

Nakonec jsme tam přijeli v  den závodu. Každý držel stres na  uzdě po svém a SEAL jsou jedineční už sami o sobě. Dva z nás studovali mapy a kontrolovali vybavení, jeden z nás strávil celou noc něčím víc než jenom školením naší závodní posádky a jeden šel do baru a opil se. Má druhá klíčová lekce vedení nastala hned první den, dvě hodiny před začátkem závodu. Můj opilý týmový kolega spal jenom dvě hodiny, a  když jsem ucítil tu vůni chlastu, která prostupovala vzduchem, musel jsem se smát a  nahlas mu říct: „Můžu ti nějak pomoct? Mám ti nést tašku?“ On mi zdvořile odpověděl: „Ne, jsem v pohodě. V žádném případě tě nenechám, abys každému řekl, že jsi mě tím závodem provedl. V žádném případě.“

Takže jsme směřovali ke startovní čáře a kupředu k první části závodu – devatenáct kilometrů při převýšení z 2.500 m n.m. do 3.500 m n.m. a zpět do výšky 2.700 m. Na jakémkoli začátku závodu nebo v situaci, kterou jsem si vybral, se mi vždy stala zvláštní věc. Cítil jsem se být opravdu živý. Nic jiného nemělo význam, jen ta chvíle. Vzduch byl čistý, cítil jsem hlínu a vysokohorský vzduch. Chůze byla neuvěřitelně hlasitá, jak mi pod nohama při každém kroku skřípala hlína a kamínky. Pamatuji si ten zvláštní zvuk, něco jako metronom – krok-skříp-krok-skříp. Mé tělo bylo živé, nohy silné, i když jsem rychle dýchal, protože v té nadmořské výšce byl řídký vzduch.

Na konci první části se z mého kolegy všechen chlast zázračně dostal, buď jednou, nebo druhou stranou, a naskočili jsme na horská kola na osmihodinovou cestu do oblasti Provo a k jezeru Utah.

V  průběhu prvních dvaceti hodin jsme se dostali na  třinácté místo z  padesáti osmi týmů. Udělali jsme strategický, nebezpečný navigační přesun, abychom si šestnáct kilometrů jednoduché jízdy na kole zkrátili a vyměnili ji za jeden a půl kilometru napínavé jízdy. Když jsme přejížděli po útesu na půlmetrové skalní římse a jednou nohou se odráželi od stěny jako opory a druhá nám visela nebezpečně ve vzduchu, můj kamarád se na mě otočil a řekl: „Nebylo by jednodušší z té římsy spadnout?“ Zasmál Nezlomný jsem se a  odpověděl: „Možná pro tebe. Já bych musel táhnout ten tvůj zadek po celý zbytek cesty. A kdybys umřel, jak bych to vysvětlil tvé ženě a dceři?“ Potom mi došlo, v jakém stavu vyčerpání jsem byl: „Kámo, myslím, že musíme brzy zastavit. Už se vůbec nesoustředím.“

Když si při adventure racingu myslíte, že potřebujete zastavit, je už pozdě a skončíte přesně v místě, kde zrovna jste: jíte, pijete a spíte na tom jednom místě. Mysleli jsme si, že zastavit s koly na skalní římse je nesmysl, ale zastavili jsme a hodinu spali. Když jsme se vzbudili, tak svítalo a vše vypadalo daleko hrozivěji než v  noci. Nějak jsem si v  noci vklínil kolo do praskliny ve skále, vytáhl spacák a zalezl si dovnitř. Nohy mi plandaly z útesu a chodidla mi celá otekla, jak tak visela celou tu hodinu dolů. Bál jsem se pohnout. A když jsem se podíval na ty tři ostatní, řekl bych, že byli také vyděšení. Nakonec jsem zvládl dostat své tělo ze spacáku, aniž bych spadl. Popadl jsem ho a spolu se svým kolem jsem se šoural dalších šedesát metrů na bezpečnější místo. Jakmile jsme byli všichni z té římsy pryč, chytili jsme takový záchvat smíchu, že jsme brečeli.

Dalších deset mil bylo poklidných a pomyšlení na úlevu od vedra při dlouhém pádlování na jezeře Utah ty démony našeho vnitřního dialogu na  chvíli umlčelo. Někdy krátké chvilky dobrých myšlenek způsobí zásadní rozdíl. Když vyšlo slunce, především při extrémním sportu, srdce zaplesalo a  přístup se automaticky zlepšil. Miliony let genetického programování začne fungovat tehdy, když opustíte svoji ulitu a  ponecháte pravidla dnešní společnosti za sebou. Slunce znamená energii... a taky je lepší viditelnost.

Když jsme na kolech projeli bludištěm cest a stezek, které nám zadala závodní komise, přemýšleli jsme, kde se asi umístíme, až se dostaneme do kontrolní zóny a potkáme naši posádku a ostatní závodníky. Ostatní týmy jsme neviděli už šest hodin. Protože jsem byl navigátor a už dříve jsme udělali zajímavé navigační volby, uvažoval jsem nad tím, jestli to nebylo špatné rozhodnutí. Ale své obavy jsem ostatním neodhalil. Nic nemůže potlačit fyzické úsilí rychleji než nedostatek navigátorovy víry. Po hodině jsme zahnuli za zatáčku a dojeli na kontrolní stanoviště.

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

Zaregistrovali jsme jenom dva další týmy, které oficiálně přijely, a žádný se zatím nerozhodl, že se vydá do vody. Byli jsme třetí. A tady to začalo být zajímavé. Museli jsme udělat rozhodnutí a náš vlastní výběr nás mohl zlikvidovat, nebo nás dostat do vedení: odpočívat a pomalu se najíst, nebo popadnout jídlo a jít na vodu dřív než ostatní. Mé tělo křičelo po odpočinku a jídlu. Oči mě pálily od toho, jak jsem jel celou noc bez ochranných brýlí. Protože jsem byl nováček v jízdě na horských kolech, nikdy jsem neuvažoval nad ochranou očí proti větru. Takže jsme všichni trpěli.

Tělo mě nejvíc bolelo v  místech, kde se otíralo o  sedlo. Pomyšlení na  to, že si sednu do  kajaku, dělalo to rozhodnutí ještě daleko těžším. Když jsme se přesouvali k naší skupině a k vybavení, viděli jsme britský tým, jak se přesouvá s  pádly v  ruce k  lodím. Rozhodnutí bylo učiněno a všechno rozjaření ze slunce a nového dne vybledlo. SEALs nedokážou stát blízko fronty a nebýt první.

Děvčata z  našeho týmu připravila na  stůl snídani a  dotklo se jich, když jsme řekli, že si bereme jídlo s sebou a odcházíme. Sebrali jsme věci na pádlování, a když jsem se na ně po cestě k vodě ohlédl, uvědomil jsem si, že naše rozhodnutí a  to, jak jsme s  nimi jednali, je kompletně „otrávilo“ na další tři dny. Věděl jsem, že se jim musím omluvit a poděkovat jim za  jejich snahu. Chci, abyste se to taky naučili: rozeznat, jaký máte na ostatní vliv, a ocenit přínos ostatních nehledě na to, jak malý je. Lidskost se v záležitosti chování a týmové energie vyplatí.

S  výstrojí na  pádlování a  pytlíky s  jídlem v  rukou jsme se přesunuli k lodím a vydali se k jezeru. Cesta se zdála být přímá a hory kolem jezera poskytovaly jednoduché navigační orientační body. Ale s  vodou to není radno brát na lehkou váhu – lekce, kterou jsme se naučili při výcviku SEAL.

První ze čtyř etap byla na  osm kilometrů, přímé pádlování na  jižní stranu jezera, kde měla být na břehu zaražená značka. Když jsme se dostali při pádlování do rytmu a najedli se a napili, přes první etapu jsme se dostali snadno a  značku našli. Každá následující značka byla stejná, ale jak teplota stoupala, zvedal se vítr i vlny. V první etapě jsme měli lehNezlomný ký vítr v zádech. Nicméně další tři etapy byly těžší. Jak se rychlost větru zvyšovala na  devět metrů za  sekundu, zjistili jsme, že na  jezeře nejsou žádné jiné týmy. Byli jsme na tom obřím jezeře uprostřed adventure racingu sami a úplně vyčerpaní. Dalších padesát osm týmů si za to zaplatilo a  žádný z  nich si na  to netroufl... neskutečné. Ale my jsme odhodlaně pokračovali a snažili se mít jeden druhého na očích.

Úsilí bylo ohromné. Přes usilovné pádlování jsme se pohybovali vpřed jen velmi pomalu. Posádka druhé lodě upustila sáček s  jídlem do  vody a  my jsme ho museli zachránit – zoufalá mise, která nás stála spoustu energie a jednu hodinu. Po získání jídla a přistání na břehu kvůli získání další značky, jsme byli totálně vyčerpaní. Věděl jsem, že nemám sílu na to pádlovat při bočním větru další tři hodiny. Proběhl rozhovor na  téma „co-tady-děláme“, potom jsme na břehu hodinu odpočívali a modlili se, aby vítr brzy ustal. Neustal. A  teplota vystoupala na  38 stupňů a  to nás ještě víc zlomilo.

Nakonec jsme se rozhodli prostě to udělat. A až se dostaneme na kontrolní stanoviště, půjdeme na tři hodiny spát do klimatizované dodávky. Věděl jsem, že můžeme být bočním větrem doslova odfouknuti, ale u východní strany jezera jsme spatřili stezku pro kola a odsouhlasili jsme si, že pokud bychom byli odváti jižně, měli bychom být schopni vylézt ven a kajak namísto pádlování proti větru nést po souši. Vznešené myšlenky: nemilujete je snad?

První míle trvala hodinu. Blízko středu jezera Utah se objevily čtyři vodní skútry a  jejich posádka nám oznámila, že byli vysláni nás eskortovat. Všechny ostatní týmy byly pozdrženy, takže jsme byli jediný tým, který dokončuje pádlování. Ostatní týmy měly osmihodinové zpoždění. Pěkné, vzpomínám si, že jsem si pomyslel. Můžeme osm hodin odpočívat a začít nanovo, budeme to potřebovat.

Další dvě míle nám zabraly tři hodiny. Když jsme se vlekli na  kontrolní stanoviště, ředitel závodu nás vítal s  gratulací a  potřesením rukou a řekl, že ostatní týmy nabraly osmihodinové zpoždění. Z nějakého důvodu to dávalo smysl, ale jak jsme táhli lodě nahoru a  belhali se k  naší

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

podpůrné posádce, všiml jsem si deseti týmů na kolech, jak poslouchají ředitelovo odpočítávání... 5, 4, 3, 2, 1. „Co se děje?“ zeptal jsem se svých kamarádů. „Myslíš, že všichni osm hodin spali a  my si dali osm hodin pádlování? Děláš si srandu?“

Mé protesty řediteli nebyly asi jasné. Myslel jsem, že mluvím anglicky, ale po  tom pádlování jsem asi nemluvil. Nemohl prostě pochopit, proč jsem řekl, že potřebujeme taky osmihodinový odpočinek. Vybavuji si jen, jak mu říkám, že je idiot. Má poznámka se vrátí a dožene nás, ale škoda už byla napáchána. On byl idiot a my byli vyčerpaní. Sedli jsme si a snědli jídlo, které nám dívky přichystaly – vynikající, ale ani si nemohu vybavit, co to bylo. Poslal jsem zbytek týmu do postele a vyndal mapy další etapy. Ve  snaze naplánovat body a  udržet oči otevřené jsem nějak spočítal, že další etapa bude 200 km jízdy na  kole v  horách. Když jsem se probral, stále jsem seděl na předním sedadle dodávky, klimatizace běžela a mapy jsem měl na sobě. Nohy jsem měl jako ze dřeva a celý jsem se počůral. To mně nevadilo tak moc jako vzbudit ostatní a říct jim: „OK, je čas pokračovat. Další etapa je 200 km; sbalte si jídlo na nejméně 30 hodin.“ Dívky odjely v druhém autě, aby nám to jídlo obstaraly. Nebyla to jejich chyba, že tu nebylo. Já jsem byl vedoucí. Já jsem usnul a  smrděl jako latrína. Skvělý vzor, jen co je pravda...

Když jsme se chystali na cestu, dívky se zrovna vrátily. Takže jsme se otočili, sedli si a snědli to, co pro nás nakoupily. Požádal jsem je, aby nám vypraly naše vybavení, a řekl jim, že se s nimi nejméně jeden den neuvidíme. Měly na sobě vršek bikin, což vzbudilo po následující dvě hodiny zajímavou konverzaci.

Vydržet závod na  horských kolech není sranda, ale když to děláte a jste vyčerpaní, nesete zásoby jídla na třicet hodin, pití a spací pytel, je to sranda. Je to skutečně zábavné, protože to tak strašně bolí. Měli jsme kola s  tvrdým pérováním a  každý hrbol mi vrazil sedlo až do  žaludku. První tři hodiny jsme jeli z  údolí nahoru do  1372 metrů, do  nějakého bezejmenného průsmyku. Nezlomný

Jeli jsme až do  chvíle, kdy už jsme prostě dál nemohli. Sesedli jsme a kola tlačili. S odvážným úsilím jsme pokračovali, smáli se v bolesti, vyprávěli si příběhy o naší pomocné síle a vtípky o životě. Šlapka se mi neustále zachytávala za lýtko a nakonec mi v něm udělala ránu. Tak jsem kolo zvedl a poslední míli jsem ho nesl. Když jsme se dostali k vrcholu, minuli jsme první tým, který předtím osm hodin spal. Když jsme je míjeli, měli v očích tázavý pohled.

Jakmile jsme byli nahoře, zastavili jsme se na  místě, kde odpočívaly dva další týmy, a přidali jsme se k nim a oslavovali dosažení vrcholu Snickerskami a Gatoradem. Řekli nám, že vypadáme hrozně. A nakonec žena z  francouzského týmu řekla: „Vy, hoši, tenhle závod nedáte. Moc tvrdě makáte.“

Během překrásného západu slunce a  s  čokoládou a  Gatoradem se ozval – můj – hlas predátora a přerušil zvučně ticho: „Naserte si, Frantíci. Proč si nevyholíte podpaždí?“ Kořist se shlukla do  svého čtyřčlenného stáda a my – predátoři – se rozjeli dál.

Zbytek noci byl spletí větví, útesů, skal a  sledování mé mapy. Jak se noc táhla, blábolili jsme o ženách, rodině a čemkoli, co nás napadlo. Přejeli jsme několik potoků, doplnili si vodu, odpočívali a jedli. Slunce vyšlo a  posvítilo na  čtyři chlapy, kterým to už bylo jedno. Kvůli nedostatku tréninku na  horském kole mě bolela kolena... a  po  asi padesáti pádech po cestě. Všiml jsem si, že jeden z mých týmových kolegů má na legínách krev. Když jsem se ho zeptal, co se stalo – nevybavuji si, že by upadl nebo vykřikl bolestí –, řekl: „Krvácí mi zadek od sedla.“

Protože jsem zdravotník SEAL, měl jsem pocit, že bych měl být schopen mu pomoct. Když jsme zastavili, řekl jsem: „Podíváme se na to.“ Stáhl si kraťasy, ohnul se a roztáhl půlky. To, co jsem uviděl, se nedá vyjádřit. Měl puchýř ve  tvaru sedla, který byl stržený a  krvácel. Otočil se a  řekl: „Myslím, že rodím. Můžeš prosím pomoct mému dítěti na svět?“

Nesmál jsem se. Pociťoval jsem blížící se beznaděj, že jsme ze závodu venku. Žádný člověk takovou bolest nesnese. A  přesto řekl pouze: „Jen do toho píchni lidokain a já to dokončím.“ Takže s jehlou a injekční stří

SEKCE JEDNA – MŮJ DOPIS

kačkou porodil doktor Shea horské dítě a dovršil to plácnutím přes zadek. Když jsem ho viděl, jak si s třasem sedá na sedlo, donutilo mě to obdivovat oddanost SEALs a ovládnutí jeho vlastních myšlenek – to utrpení by p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist