načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Nezkoušej na mě zapomenout - Petr Heteša

Nezkoušej na mě zapomenout

Elektronická kniha: Nezkoušej na mě zapomenout
Autor:

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 422
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7456-337-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory.
Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.
Samostatný román.

Zařazeno v kategoriích
Petr Heteša - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

NEZKOUŠEJ NA MĚ

ZAPOMENOUT

Copyright © 2017 by Petr Heteša

Cover © 2017 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2017 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN: 978-80-7456-338-6 (pdf)


ˇ

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2017

Petr Heteša

Nezkoušej na me

zapomenout


http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

https://www.facebook.com/Newchrome-1489496614691805/

Petr Heteša

v nakladatelství Brokilon

Démoni jsou věční

Nevermore Baltimore

Ruská ruleta

Sex, drogy & cyb’n’roll

Fatal virtual

Stavy nestavy, bytosti nebytosti

Tekuté krystaly (pouze e-book)

Morphin Red

Infico

Nezkoušej na mě zapomenout


5

I.

Rituál

1.

Bylo to sado-maso jako z levného béčkového filmu. Vytáhl jsem

z kapsy služební smarteye a nasadil si je. Ne proto, že bychšpat

ně viděl, ale abych pořídil záznam. Stará průmyslová hala měla

deset krát dvacet metrů, výšku nějakých šest, vytlučená okna se

zbytky střepů trčících z rámů a popraskanou betonovoupod

lahu. Pod stropem cenily tlamu zbytky uvazovacích drapáků

s bubnovými navijáky a přes prorezavělou střechu, která byla

ještě z poctivého plechu, a ne z žádných blbin z uhlíkovýchvlá

ken, dolů prokapávala voda. Nebylo to ale to jediné, co kapalo

na zaprášenou betonovou podlahu. Byla to i krev.

Chlap byl nahý a visel za ruce na ocelovém laně dva metry

nad zemí. Lano bylo uvázané za příhradový nosník podstře

chou, a jak se tam někdo mohl dostat, to mi bylo záhadou. Pod

mrtvým tělem byl nakreslený nepravidelný zmatený obrazec

z lineárních čar a rozmístěná skoro dvacítka černých svící,

z nichž tři byly ještě zapálené a zbytek se válel po zemi. Nedalo


6

moc přemýšlení zjistit, kdo je poshazoval. Pod visícím tělem se

rvaly čtyři kočky o nejlepší pozici, která zaručovala, že jim na

lačně vyplazený jazyk bude odkapávat čerstvá krev.

Burgová stála předkloněná v rohu u montážní jámya vydatně do ní zvracela. Odvrátil jsem pohled. Teda ne, že bychBurgovou neviděl rád, ale nemusí být na záznamu úplně všechno. Lewican nezvracel. Byl jenom zelený.

„Do prdele, Lewican, vás nenapadlo odehnat ty kočky?“ otočil jsem se k němu.

„Chtěl jsem, ale děsně prskaly a cenily zuby,“ ukázal naprokousnutý spodní lem svých kalhot. „Jedna na mě dokoncezaútočila.“

„Poserou nám všechny stopy,“ řekl jsem a vytáhl z pouzdra pistoli.

Zamířil jsem na tu nejbližší. Devítimilimetrová kulka jíprolétla hlavou a zabořila se do podlahy o tři metry dál. Dvě se okamžitě rozprchly, ale jedna s tím měla problém. Zůstala stát a šlehla po mně zlýma očima. Namířil jsem mezi ně. Pochopila to. Odkráčela, ale nijak nespěchala. Jako by říkala: naser si.

„Kdo ho našel?“ obrátil jsem se zase na Lewicana.

Ukázal za sebe. U stěny tam seděli dva teenageři, kluka holka, kterých jsem si ani nevšiml. Mohlo jim být tak osmnáct a punk je zasáhl s veškerou silou. Cvočky na koženýchbundách musely vážit minimálně pět kilo a klukovo číropřipomínalo ostny pravěkého veleještěra. Moc rozhození z toho ale asi nebyli, protože punková ještěrka jezdila palcem po displeji motoroly a okolí vůbec nevnímala, jako by snad byla u sebe v dětském pokojíčku.

„Už jsem se jich ptala,“ přišourala se zelená Burgovás poblitými botami. „Nikoho neviděli, s ničím tu nehýbalia okamžitě volali.“

„Jasně, na hejbání tu byly ty pitomý kočky.“

„Můžeme jít?“ zvedl ke mně oči kluk, zatímco kočiččinFacebook byl nejspíš daleko zajímavější než já.

„Nechte mi tu číslo nebo facebookovou stránku tý krasavice a zmizte,“ zavrčel jsem.

Teprve teď ke mně zvedla oči i ona. Měla je krásné. Velké a zelené, skoro jako ty krvelačné kočky. Kývla směremk visícímu chlapovi, ze kterého pořád ještě kapala krev.

„To je nějakej rituál, ne?“

„Napiš si přihlášku k policii, okamžitě tě berem.“

„Seš nějakej chytrej,“ řekla otráveně a zvedla se ze země.

Kluk taky.

„Kam chceš poslat to číslo?“ zeptala se. „Mezi svý přátele si tě rozhodně nedám.“

„Lewican,“ otočil jsem se na policejního eléva, „vezměte si od slečny i gentlemana číslo.“

Pak jsem se vrátil zpátky k viselci.

2.

Jediné, co do té haly prokazatelně nepatřilo, bylo ocelovélanko, na kterém visel. Evidentně tlakově strukturovaná ocelpoužívaná většinou na jachtách k fixaci plachet. Chlapovi mohlo

být určitě přes šedesát, měl chlupatou hruď a krk naříznutý asi

do jedné třetiny, tak akorát, aby čepel nechytila krční tepnu.

Na čele měl černým fixem a neumělými písmeny napsáno:Nezkoušej na mě zapomenout! Ani v pekle! Že by vzkaz podvedené

manželky?

Obrazec pod ním byl nakreslený v prachu červenou křídou. Ale byla to čistá abstrakce. Rovné čáry spojující na přeskáčku asi dvacet bodů, přičemž na některých ještě stály svíce.V prachu dokonce byly patrné i otisky bot, přes které ovšem bylo asi tisíc otisků kočičích tlapek. Fakt dokonalé.

„Mám zavolat Maxovi z patologie?“ zeptala se Burgová,které se pomalu začala vracet přirozená barva, tedy žlutá, protože byla Číňanka.

„Ne, myslím, že příčina smrti je jasná. Brnkněte rovnouOngadorovi do pohřebáku.“

„No ale...“

„Řekl jsem pohřebák. A ať s sebou vezme někoho s dlouhým žebříkem, jinak ho dolů nedostanou.“

„Zasraná práce,“ zavrčel Lewican.

„Ale tohle asi budeme muset dát vědět i mimo Chinco,“poznamenala Burgová.

Sundal jsem si brýle, stopnul záznam a mrskl po ní očima.

„Jste se asi zbláznila. Ven to nepůjde. Poradíme si sami.“

„Tohle ale fakt vypadá na rituál.“

Vytáhl jsem balíček camelek a jednu si zapálil.

„Burgová, vy jste ještě nepochopila, že celý tohle zasraný ghetto je jeden velkej rituál?“

„Nemusel jste aspoň střílet tu kočku.“

Někdy jsem měl vážně dojem, že se z ní zblázním.

3.

Zašel jsem do Pretty Nights na panáka a Lewicana s Burgovou

jsem tam nechal. Jenom ať získávají zkušenosti. Akorátnechápu, jak Steward mohl dát tyhle dva dohromady. Říkal něco

v tom smyslu, že šlo o přání Burgové. Prý je na zajíčky.A Lewican je přímo ukázkový příklad zajíčka ušáčka (třiadvacet let,

dětský obličej, odstávající uši). Zatím ho prý ale nedostala.

„Jeden Jack D., náčelníku,“ zahlaholil Berry Woodman za barem a postavil na ulepený pult přede mě panáka. Měl jsem co dělat, abych ho z něj odtrhl.

Vedle mě se na barovou stoličku usadila Černá Lilly.

„Hned jsem klidnější, když do baru vleze úřední moc,“zazubila se na mě porcelánovou protézou.

Kultovní osobnost hnutí emo měla šedesát a toho věkudosáhla jenom proto, že zásadně používala tupé žiletky. Jizvy na jejích rukou tvořily složité ornamenty a dokládaly její zapálení pro věc.

„Jdeš mi zrovna do rány,“ hlesl jsem a kývl na Berryho, ať mi hodí dalšího panáka.

„S policajtama do postele zásadně nelezu,“ poznamenala a zapálila si jointa.

„Ty ses kdysi zajímala o magii, ne?“

„Na hovno.“

„Kdo je tady v Chincu největší čaroděj?“

Překvapeně zamrkala.

„Co sháníš, elixír lásky? Nebo chcete místo pistolí začítpoužívat voodoo?“

„Někdo ho už asi použil před náma.“

„Pak měl nejspíš důvod.“

„O tom nepochybuju. Přesto bych ten důvod rád znal.“

„Největší čarodějové jsou mimo tuhle díru, ve Městě.Zasraný kompy.“

„Jasně. Ale já nemyslím digitální, myslím přírodní.“

„Největší čaroděj?“

„Jo.“

Potáhla z jointa a vyfoukla kouř nad Berryho hlavu.

„Hele, ty si fakt myslíš, že by nějaký chlap byl schopnýzvládat vesmírné entity?“

„Co já vím? Nevyznám se v tom.“

„Jedině ženská.“

„Co ženská?“

„Chlap jako čaroděj jsou jenom pověry, kterým možná věří akorát tak Harry Potter.“

„OK. Já vím, že ženský jsou na vyšším levelu.“

„Molly Kelly.“

„Má nějakou adresu?“

Přivřela oči a podala mi jointa.

„Ty už jsi u někoho v Chincu slyšel o nějaký adrese?“

„Mobil na ni asi taky nemáš, co?“

„Zabila by mě, kdybych ti ho dala.“

4.

„Molly Kelly,“ oznámil jsem Terrymu, správci naší chabé IT

sítě. „Potřebuju vyčenichat její doupě.“

„Kdo to jako má bejt?“

„Největší čarodějnice v Chincu. Magie s.r.o.“

„Jestli to má fakt něco společnýho s magií, tak bude někde v podzemí.“

„Myslím si to samý.“

„Na to jsou mý sítě k ničemu.“

„Proto budeš muset zvednout zadek a zapojit svý kontakty. A nemyslím ty pitomý konektory v kompech. Myslím skutečný, biologický,“ řekl jsem a zasedl na cáry molitanu prodírající se popraskanou kůží mé otočné židle za stolem u okna.

Opřel jsem se loktem o parapet a nasál vzduch prosycenýjarem a hlavně mokvajícími bažinami rozlité řeky o tři patra níž. Miluju tu vůni, stejně jako celé Coppin Heights. A čistáesoterika je zapálit si k tomu ještě camelku. Kombinacedoutnajícího tureckého a virginského tabáku s rozkládajícím sebaltimorským bahnem mě vždycky dostane až někam do astrálu. Jsem rozený romantik, takže si to dokážu náležitě vychutnat. Navíc jsem velký přítel havranů, kteří si na protějším platanu vystavěli asi dvacet hnízd. Hotová kolonie. Pořvávají na mě, jakmile v okně zahlédnou moji siluetu.

„Co ten telefonát s oběšencem? Bylo na tom něco?“ nahlédl do kanceláře zarudlý obličej Brenta Stewarda.

Je to šéf naší kriminálky – nemohl jsem ho poslat do hajzlu, kam bych poslal kohokoli jiného, kdyby mě vyrušil z mýchastrálních seancí.

„Jo, bylo. Max se svým patologickým pohřebákem by měl být na cestě.“

„Sebevražda?“

„To těžko. Visí v tovární hale na ocelovém lanu za ruce a s podříznutým krkem. Věk kolem šedesáti.“

„Nějaká identifikace?“

„Nanejvýš tak chlupatý břicho. Byl nahej.“

„Ty vole... To jako nějakej vzkaz mezi gangama?“

„Dost možná. Jestli jo, tak jsem ho nepřečet. Ale třeba sedorozumívají kouřovými signály, protože kolem něj byla spousta černých svíček. Některé ještě hořely. Přetáhnu ti do kompu záznam.“

„Má to cenu řešit?“ zeptal se Steward a unaveně klesl dorozvrzané židle naproti.

Natáhl jsem z okna bažinu, zkombinoval ji se šlukemz camelky a všechno to po průchodu plícemi vyfoukl nad sebe.

„S ničím podobným jsem se ještě nesetkal. Možná bystálo za to zjistit, jestli tu nemáme zbrusu nový krysí spolek. Já ten podpis fakt nepřečet. Ale spíš než na drogový gangy bych hádal na gangy magický. Černý svíčky, kresba křídou na podlaze... Nepřipadá mi to jako válka o teritoria drogové distribuce. Spíš to vypadá na bitvu o teritoria astrálníchentit.“

„Co to je?“ vyvalil na mě oči Steward.

„Démoni, andělé, víly a čerti.“

„Běž do prdele, Chrisi.“

Jennifer na sobě dneska měla halenku se stříbrnou metalízou a chromovanými knoflíky, takže vypadala jako naleštěnýbentley.

„To snad nemyslíte vážně, s tím koksem,“ houkla naštvaně a hodila před nás na stůl igelitový pytlík s bílým práškem.

Odhadl jsem to na dvě stě gramů.

„Sakra, tohle do práce nenos,“ zavrčel na ni Steward.

„Přines to nějakej slizkej elegán v manšestrákácha s nagelovanýma vlasama. Chtěl nutně mluvit s Chrisem,“ podívala se na mě vyčítavě.

„A tys ho nepustila.“

„Ani náhodou. Tak mi vrazil tohle, ať ti to předám.“

„Tak dík.“

„A to je jakože co? Neserte mě, chlapi.“

Jennifer Millsová je tisková mluvčí chincoteagskékriminálky a jako od takové by se od ní čekala velice spisovnáangličtina. Ale byla tu za trest, tak jsem to chápal.

„To je elektřina,“ řekl jsem, hrábl po balíčku a smetl ho do zásuvky.

„Jaká elektřina? V prášku?“

„Jasně že jo. Zatímco ve Městě potřebují informační sítě elektřinu, tady u nás je to koks. Do prdele, dyť už tu seš osm měsíců. To sis ještě nezvykla?“

5.

Usadil jsem se do fordu a strčil kartu do zapalování. Auto se

chvíli třáslo jako při zimnici a pak konečně naskočilo. Ten křáp

loni oslavil dvacáté narozeniny a Steward mu jako projev úcty

nechal vyměnit olej. Byl to takový můj osobní truc. Před třemi

lety mi nabízel, že pro nás Město uvolnilo nové volvo, ale já

ho odmítl, tak s ním jezdí Burgová. A nové stejně nebylo. Ve

Městě s ním jezdili šest let.


13

Já si nechal ford. Mám totiž k tomuhle autu citový vztah a vytvářet si nějaký zbrusu nový, na to jim kašlu. Na to jsem moc konzervativní. Navíc mě moje Fordová (jak vozufamiliérně říkám) ještě nikdy nezradila – na rozdíl od Fingové,Setterové, Malcolmové a mnoha dalších slečen a paní.

Vyjel jsem na Ferry Road a zapnul přehrávač disků, což je taky pravěká a hodně nostalgická, až magická záležitost. Joni Mitchell s akustickou kytarou se mě snažila přesvědčit, abych neodcházel, že mi pořád ještě nedala to poslední, co má, a já zahnul na Patapsco Avenue a pohodovou padesátkou zamířil k Hranici. Rychleji to nešlo, pokud jsem Fordové nechtělpocuchat spodek, protože v Chincu poslední údržba komunikací proběhla někdy před třiceti lety, a to ještě jen tak, aby seneřeklo.

Projel jsem kolem bývalého multikina Cineart, jehožstřeva byla před patnácti lety totálně vykuchaná a budova teď sloužila jako Galerie současného svobodného umění. Slovo svobodné v názvu znamenalo, že jste tam mohli vystavovat opravdu cokoli, co vstřebala art managerka Lucilla Frontella, padesátiletá hippie s vlasy až po paty. Svobodu projevuzvýrazňovala i třímetrová umělecká plastika na střeše,původně zlatá socha Oskara, teď nahrazená penisem snýtovaným z karoserií aut.

Setkání se mělo uskutečnit ve Westportu a mně už bylodoředu jasné, že pistoli budu muset nechat v autě, protože jestli tam zase přijede Willbrock, musel bych ho zabít. Westport je jeden ze čtyř přechodů z dvacátého století do jednadvacátého. Přechod do Města, které obklopuje Chincoteague ze všech stran. Proto mu možná úředníci říkají Kráter, zatímco místní zkráceně Chinco.

Čumák Fordové se zastavil deset centimetrů od fasádyobludné krychle o hraně třicet metrů, která jako by tu přistála z jiného vesmíru a vůbec nerespektovala pozemská měřítka. Hotový Clarkův Monolit, jehož hladký povrch tvořenýlesklou membránovou keramikou narušovaly jen sloupce úzkých dýchavičných štěrbin připomínajících žábra. Celá střecha byla pokrytá rotačními setrvačníky se solárními kolektory suplujícími srdce dodávající energii. Uvnitř panoval skoro arktický chlad s blokově orientovanými diskovými poli,složenými z dvou set tisíc pevných disků ovládanýchnejvýkonnějšími čtyřjádrovými procesory Marvell Armada 1280.Datové úložiště Alcatel-Lucent, bez kterého by celá tahle blbá šedesátimilionová aglomerace byla totálně v hajzlu. Nebo spíš na podobné úrovni jako Chinco. Stejně čekám, kdy jim to konečně někdo odpálí, a divím se, že to ještě nikdoneudělal. Na druhou stranu ale vlastně proč. Byla to jejich vlastní volba zavřít se do toho digitálního pekla, tak proč je z něho vysvobozovat.

Samozřejmě, že přijel Willbrock. Nesnášel jsem to jehovyasené břicho s rozkydlým ksichtem, holou lebkou a pitomými kecy. Naroloval nablýskanou elektrickou hondou s nápisem Policie vedle mé Fordové a měl co dělat, aby se z toho vozu vůbec vyškrábal. Já zůstal sedět s rukou ležérně vystrčenou z okýnka, s camelkou mezi prsty a pozoroval jeho neohrabané prostocviky. Když se mu konečně podařilo opustit vůz, přešel ke mně. Věděl jsem už dopředu, že z něho vypadne zase nějaká kravina.

„Už mě neserte, Stowall,“ přivítal mě.

„Dobrý den, poručíku. Vypadá to, že jste se opět dobřevyspal. To jsem rád.“

„Jděte do prdele. A jedno vám řeknu rovnou.“

„Řekněte klidně i dvě,“ zavrčel jsem.

„Máte tam někde zasranýho převaděče. A nedělejte, že o tom nevíte.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Fakt ne, je mi líto. Nějaké škody?“

„Hovno škody. Škoda je akorát to, že se sem s nima musím vláčet, abyste si je převzal. Myslíte si, že nemám jinoupráci?“

„To říkejte těm svým přechytralým čidlům, monitorovacím bránám a turniketům, co vidí i za roh, když je tam pustily.“

„Nemohli jít přes čidla. Museli jít nějakýma zkurvenýmakanálama.“

„Upozorním na to Baltimorské vodovody a kanalizace. A teď byste jim možná mohl říct, že si mají přesednout, ať tu nekrafeme celej den. Říkal jste něco o tom, že máte hodně práce.“

„Taky že jo, kurva.“

Otočil se a přešel k hondě. Otevřel zadní dveře a ven sevysoukali tři teenageři. Miluju gothic a tihle k nim prokazatelně patřili. Jedna holka a dva kluci. Černé ohozy, přezky a kožené řemínky, černě zmalované oči i rty. Ta holka s fialovorudými vlasy byla skutečná upíří královna. Nejspíš se ve Městě chtěli vloupat do krevní banky.

Se znuděnými obličeji se mlčky postavili vedle Fordové.

„Předpokládám, že je zavřete nejmíň na týden, Stowall,“ zahuhlal Willbrock a utřel si rukávem zpocenou pleš podčeicí.

„Možná na čtrnáct dní,“ řekl jsem a otevřel zadní dveře, aby si nastoupili.

„Pošlete mi o tom hlášení.“

„Spolehněte se, poručíku. Přeji hezký den.“

Nastartoval jsem, zařadil zpátečku (fakt, moje Fordová má ještě ruční řazení, nádhera) a vycouval z malého parkoviště. Willbrock tam ještě chvíli stál s rukama v kapsách,s vystrčeným břichem a čuměl mé lásce na zadek. Má ho krásný. I s oprýskaným nápisem Kriminální policie Chincoteague.

6.

„Doufám, že to aspoň stálo za to a že jste se dobře bavili,“

řekl jsem do zpětného zrcátka těm třem členům upíříhospolku.

„Byli jsme jenom v noci na diskotéce, to je celý. Nevím, proč to tak hrotí,“ oznámil jeden z kluků otráveně.

„Nevěřím, že jste jim tam v těchhle luxusních vohozechprolezli kanálama.“

„Jste asi spad z Měsíce, ne?“ zahlaholila holkapříjemným sametovým hlasem, který se k té její gotice vůbecnehodil.

„Normálka jsem jim ty pitomý čidla hacknul mobilem,“ ozval se kluk vedle ní a prohrábl si husté černé vlasy.

„To nás jako fakt zavřete, pane inspektore?“ uslyšel jsemsametový hlas upíří královny.

„Nejsem inspektor. Ale můžeš mi říkat hrabě Dracula.“

„Tak pane... pane hrabě...“

„Jo. Hladomorna i s řetězy je připravená.“

Zastavil jsem na Victory Street u kontejnerů přetékajících odpadky a otočil se dozadu.

„Tak vypadněte. A dejte si na chvíli pohov. Mě taky nebaví furt dělat městkou hromadnou a přebírat si od toho městskýho pičuse děcka, co se nechají chytit.“

Chvilku seděli a nevěděli, jestli to myslím vážně. Když jim konečně došlo, že asi jo, vystoupili. Upírka pak ještě přešla k mému otevřenému okýnku.

„Nejsme žádný děcka, Draculo,“ řekla, naklonila se a já už se bál, že se mi zakousne do krku.

Ale dala mi jenom pusu. Hezkou pusu. Ta mládež přecejenom ještě není tak zkažená, jak píšou.

7.

Na Carville Avenue jsem stál na křižovatce (Nečekal jsem na

zelenou, semafory už třicet let nefungovaly. Čekal jsem, až

přejde smečka psů.), když se mi rozdrnčel mobil. Ležel nasedadle spolujezdce. Proto taky dělám v Chincu, a ne ve Městě,

kde ho policajti musí mít implantovaný v hlavě (a u mnoha

z nich je to vlastně jediná logická myslící struktura, kterou

v té hlavě mají). Z toho bych byl asi na prášky. Vzal jsem

ho (neměl jsem ani handsfree, protože to by Fordová brala

jako urážku). Na displeji Burgová s těmi svými asijskými

škvírami místo očí. Kočička asi zase vymyslela nějakýproblém.

„Jo, slyším.“

„Hele, náčelníku, máme problém.“

Nejspíš si otevřu věštírnu.

„Nepovídejte, Burgová... Vlastně povídejte.“

„Na místě činu... víte kde. Jak tam visel...“

„Jo, vím kde, sakra.“

„Tak než ho požárníci stačili sundat, tak se tam objevilaLatterová.“

Mobil mi skoro vypadl z ruky. „To si děláte prdel.“

„Nedělám, fakt.“

„Do hajzlu... A kdo jí dal hlášku?“

„To právě nevím. Ale přisámbohu, že já ani Peter ne.“

„Jakej Peter?“

„Lewican přece.“

Až doteď jsem nevěděl, že se ten zajíček ušáček, co je u nás už tři měsíce, jmenuje Peter.

„Takže to byla některá z těch tří koček, co přežily?“ zeptal jsem se ironicky.

„Já fakt nevím,“ slyšel jsem její skoro plačtivý hlas.

„A co jste jí řekli?“

„Samozřejmě jsme jí neřekli vůbec nic.“

„To jste jí ani nedoporučili, ať okamžitě vypadne?“

„Ale jo, to pochopitelně jo. A Peter se ji snažil i rukama... jako...“

„Co ona?“

„Bránila se a mlela něco o svobodným přístupu tiskuk informacím. A mám dojem, že si udělala pár fotek.“

„Do prdele, Burgová... Tak dík.“

Hodil jsem mobil zpátky na sedadlo. Vážně super. Už jsem to viděl na první stránce toho jejího Newshitu. To snad není pravda.

Za další křižovatkou jsem vjel na chodník (dvě kočky na poslední chvíli líně uhnuly) a zastavil. Zase jsem vzal mobil, navolil ksicht Latterové s nevinnýma zpravodajskýma očima a stiskl Volat. Zvedla to hned, jako by se na to celá třásla.

„Čekala jsem, kdy mi zavoláte,“ uvítala mě rozvernýmholčičím hlasem.

Evidentně měla skvělou náladu. Ostatně, tak kapitálníúlovek, jako je podříznutá mrtvola zavěšená pod stropem haly, se nenaskytne každý den.

„Kdo vám dal echo, sakra?“

„Ale pane kapitáne, víte, že vám to neřeknu. Stejně jako víte, že celý Chinco je nasáklý mými zdroji.“

„Co s tím chcete dělat?“

„Prosím? Vy se opravdu ptáte šéfové nejvlivnějšíhomístního deníku...“

„Jedinýho, pitomýho, zasranýho,“ přerušil jsem ji.

„Asi ho čtete dost pravidelně, když jste si na něj udělal tak vyhraněný názor. To mě těší.“

„K věci, Latterová.“

„A co bych s tím asi jako měla dělat?“

„Na to se vás právě ptám.“

„Takže uvažujete o nějaký dohodě?“

„Třeba.“

„No, jestli si myslíte, že tohle uvedete jako přirozenou smrt...“

„Proč ne? Nehoda při opravě střechy.“

„Tak to by bylo hodně drahý. Ale jsem ochotná o tom jednat. Co nabízíte?“

„Mohl bych vám to udělat.“

„Nepovídejte.“

„Třeba i jazykem, kdybyste chtěla.“

Vyprskla smíchy. „Tahle mrtvola by byla ještě dražší.“

„Mám tomu rozumět tak, že jste na sado-maso?“

„Co kdybychom se sešli?“ navrhla. „Ale muselo by to býtještě dneska. Jinak to jde ráno ven.“

„OK. Řekněte si místo a čas.“

„Sulphur Spring, dnes v osm, v Caddish Cafe.“

„Jo, budu tam,“ zavrčel jsem a mrsknul mobilem na sedadlo.

Ta kráva. Stejně by mě ale zajímalo, kdo jí dal hlášku.

8.

Nálada, s jakou jsem přijel na Coppin Heights, se pohybovala

na bodu mrazu, ne-li pod ním. Daň za svobodné Chinco. Ve

Městě by se takový problém vyskytnout nemohl. Tam by ho

Velký bratr zúřadoval hodně rychle.

„Tý mrše Latterový dal někdo hlášku o našem továrnímoběšenci,“ vlítl jsem do Stewardovy kanceláře a zhroutil se dožidle na druhé straně jeho stolu.

„Počkej, po pořádku,“ zaklonil se v křesle Steward. „Co ti ilegálové?“

„Jo, v pohodě. Přivezl jsem tři naivní teenagery v upíříchvohozech. Byli tam na disku a nechali se chytit.“

„Willbrock?“

„Jo. Slíbil jsem tomu pablbovi, že mu pošleme hlášení o tom, že jsme je zavřeli, až zčernají. Ale byli to gothic, takže už černí byli. Vyhodil jsem je na Victory Street. Akorát řekni Jennifer, ať mu tam to hlášení pošle. Týden za katrem. To mě ale trápí ze všeho nejmíň. Ten viselec je větší problém. Teda problém to nebyl, dokud se tam neobjevil slídící čenich krávy Latterové. A údajně si udělala i pár fotek.“

„Zklidni se... Zase tolik bych to nehrotil,“ zabručel Steward.

„Já to nehrotím, akorát konstatuju, že je to úplně na hovno. Myslel jsem, že tohle nějak spláchnem do přirozenejch,přestože bych po tom pak ještě šel. Ale v klidu, mimo protokol,rozumíš. Mě totiž taky zajímá, kdo nám tu rozvěšuje podřezaný lidi jako ozdoby na vánoční stromeček.“

Otráveně jsem vytáhl camelky a jednu si zapálil.

„Nemyslím si, že s Latterovou bude nějakej průser,“ řekl s ledovým klidem Steward a já se na něho překvapeně podíval.

„Hele, já ji taky děsně zbožňuju a nejradši bych ji vidělvysazenou někde mimo Chinco, nejlíp na Měsíci, nebo na Marsu. Přesto si myslím, že použít naši největší páku by nebylo fér. Jsme v Chincu, ne ve Městě. Je mi to proti srsti. Ostatně večer s ní mám schůzku, tak možná bude přístupná nějakýmnávrhům. Třeba bude chtít prachy nebo koks, anebo ještě něcosilnějšího. Taky určitě musí živit své zdroje.“

Steward zavrtěl hlavou.

„Nic takového se nestane, Chrisi. Žádná taková nabídka z naší strany nebude.“

„Počkej,“ zarazil jsem se. „Ty s tím fakt chceš jít ven?Neblbni. Tohle nevyšetříme. Jediný stopy, který máme, jsou stopy zasraných koček.“

„Obávám se, že budeme muset.“

„Proč?“

„Protože zatímco ty jsi vyzvedával naše ilegály, Terry stačil udělat daleko větší průser. Průser, kterej nejde uplatit, ani vzít zpátky.“

„Nechápu.“

Steward vstal, přešel k ledničce, vytáhl lahev JackaDanielse a nalil dva panáky. Jednoho mi podal a ťuknul o něj svojí skleničkou. Pak ho hodil do sebe. Udělal jsem totéž. Steward postavil skleničku na stůl, opřel se do židle a založil si ruce za hlavu.

„Našeho iniciativního a zvídavého Terryho totiž napadlo zadat DNA toho nebožtíka do registru, aby se dozvěděl, kdo to je.“

„Do prdele...“

Už mi nemusel nic říkat. Jak je jednou takový dotaz v síti, myslím v té megaměstské, protože databáze DNA je uložená tam, už se nedá stáhnout, vyretušovat ani smazat.

„Jak to toho vola mohlo napadnout?“

„Předpokládal, že je to někdo místní. Pak by se o to ve Městě nezajímali. Ale nebyl.“

„Cože? Chceš říct, že ta mrtvola není od nás?“

Steward zavrtěl hlavou a nalil nám druhého panáka.

„Bohužel není. Navíc není ani z Města, ale z Floridy.“

„A kde se tu proboha vzal?“

Steward pokrčil rameny. „Možná si chtěl udělat výlet doexotických krajin. Ostatně, nebyl by první ani poslední.“

Hlavou mi okamžitě blesklo, co to znamená. „Pak je to ale v hajzlu. Budeme muset vydat tělo.“

„To asi ano.“

„A přirozená smrt nebo infarkt s napůl odříznutou hlavou moc přirozeně nevypadá.“

„Souhlasím s tebou.“

„To se tady z toho zblázníme.“

„Neviděl bych to zase tak tragicky, Chrisi. Myslím, že nám ten případ stejně vezmou. Ten mrtvej totiž není žádná nula. Terrymu vyjel z jejich databáze Curt Griebel, 67 let.“

„A dál?“

„Dál? Zaměstnanec NASA a současně odborný poradce Pentagonu.“

„Do prdele. Takže nějakej expert přes útočné družice?“

„Nic takového. Astrobiolog.“

„Hm... to je co? Něco jako alchymista se zvířatama?“

„Asi jo. Ale s vesmírnýma.“

9.

Na území Chincoteague fungovala jenom dvě informační

média. Jednak místní rozhlasová stanice BatCave 90,2 FM

a pak internetový deník Newshit, vedený a redigovanýLisou Latterovou. A zatímco BatCave bylo jenom nepovolené,

Newshit byl přímo zakázaný. Lisa Latterová byla totiž už dva

roky celostátně hledaná, a dokonce na ni byl vydáni mezinárodní zatykač. Neúčastnila se ani jednoho z četných soudů,

k nimž byla předvolána, přičemž minimálně čtyřmi už byla

odsouzena. Ale nebyla to žádná vražedkyně ani bankovníluička. Jednalo se převážně o křivé nařčení, podněcováník rasové diskriminaci, urážky náboženského cítění, nabourání

elektronických systémů a krádež dat, urážky na ctia podobně. Správně bychom ji měli okamžitě sbalit a předatatterbourské věznici.

Její Newshit, přinášející zprávy nejen z Chinca, byl na internetu blokován pro deficit takových abstraktníchpojmů jako novinářská etika, morální zásady, mravnost nebo

23

politická a náboženská korektnost. Stručně řečeno jazykem

Newshitu – Latterová se s tím prostě nesrala. Nicméně i jí

bylo jasné, že není žádnou nadpřirozenou vílou s blonďatými

vlasy, která je pro pozemské civilizační drápy nedosažitelná,

a proto mezi námi panoval určitý symbiotický vztah založený

na oboustranně proudících informačních zdrojích. Zatímco

policie ve Městě měla k dispozici výkonné servery narvanéte

rabity dat nejrůznějších databází požírajících kilowattyener

gie, my měli Lisu Latterovou, konzumující maximálně dva

hamburgery denně. Proto náš oběšenec zatím visel jenom

v tovární hale, a ne na netu. Respektovala symbiózu a čekala,

co nabídnu.

Pokud byste do Newshitu chtěli nahlédnout, Google vám

ho nenabídne. Jak už jsem říkal, je blokovaný. Nicméně nebyl

problém přihlásit se jako pravidelný odběratel přes e-mail.Ta

kových lidí bylo něco pod milion, a kdyby Latterová tyhleabo

nenty zveřejnila, mnozí by se divili, protože mezi hudebními

a filmovými hvězdami byly namíchány i státní institucea or

gány jako Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Policejní

ředitelství, Vrchní soud, radnice, Správa sociálního pojištění,

Finanční úřad, sekretariáty politických stran a hnutía pocho

pitelně i kabelové televize a většina oficiálních zpravodajských

deníků a serverů. Tak nelogické to ale zase nebylo. Kdo chtěl

vědět, co se děje v kráteru uvnitř šedesátimilionového Města,

musel na Newshit. Nikdo jiný tu zpravodaje neměl.

10.

„Mně je jedno, že nejste žádný cirkusový cvičitel,“ uslyšel jsem

v mobilu rozčílený ženský hlas. „Já tu mám čtyřicet dětí ve

věku od čtyř do šesti let a smečku šesti psů, zuřivě dorážejících

na plot. A je jen otázkou času, kdy se pod ním podhrabou.“

„No a co kdybyste šli dovnitř a hráli si s plyšákama?“ navrhl jsem.

„Pane, při vší úctě, kdyby to šlo, tak už tam dávno jsme.Jenže barák máme přes ulici. A ti psi jsou právě na té ulici.“

„OK. Kde že to je?“

„Mateřská školka Harlem Avenue.“

„Někoho tam pošlu.“

Ukončil jsem hovor a navolil na displeji Burgovou.

„Slyším vás, náčelníku.“

„Jak jste na tom s tím oběšencem?“

„Dobře. Myslím tím, že je u Ayhana Ongadora.“

„Do prdele. Doufám, že ho ještě nespálil.“

„To nevím.“

„Zavolejte mu, ať ho okamžitě převeze k Maxovi napatologii.“

„Ale vždyť jste říkal...“

„Teď říkám na patologii. Trochu se nám to zkomplikovalo.“

„Myslíte tu Latterovou? Ale za to fakt nemůžu, prostě...“

„Neřešte to, Burgová, a hlavně hned zavolejte do tohopohřebáku. A jakmile to uděláte, sedněte do auta a jeďte naHarlem Avenue. Je tam školka. Děcka jsou na zahradě a ohrožuje je tam pes.“

„To je snad záležitost místní policie, ne? Jsme kriminálka.“

„Ti tam teď nikoho nemají.“

„Jak je velkej?“

„Šestkrát větší.“

„Prosím?“

„Prostě je jich šest. Zatím jsou za plotem...“

„Počkejte... No a co jako? Co po mně chcete?“

„Prostě to nějak vyřešte.“

„Já se psů bojím.“

„Máte snad Lewicana, ne?“

„To je jako máme odchytit a...“

„Kupte jim cestou šišku salámu, Burgová.“

„To jako fakt? Na paragon?“

Zavěsil jsem a natáhl se pro cigáro. Havrani naproti naplatanu mě pozdravili zběsilým krákoráním.

11.

Jennifer Millsové by pětatřicet asi nikdo nehádal.Vypadala mladší. Její obličej připomínal právě promujícístudentku – malý rozpláclý nosík a široká ústa doplňovalynevýrazné šedé oči, ale o to víc bylo zmalované jejich nejbližší okolí.

Hnědé vlasy po ramena. Byla tady za trest, stejně jako polovina

příslušníků chincoteagské policie (já dobrovolně), a její funkcí

byl styk.

Samozřejmě, že si ze začátku musela vytrpět spousturádoby vtipných poznámek. Oficiálně ale šlo výhradně o styks veřejností (tu jsme ale stejně nezajímali) a styk s médii (takže tisková mluvčí). My ji ovšem používali pro ještě jiný styk, a to styk s policií Města, protože jsme byli toho názoru, že s blbci se prostě komunikovat nedá, a tak jsme to házeli na Jennifer.Navíc jsme předpokládali, že seřvat ženskou jim bude dělat větší potíže než si podat chlapa, což se později stejně ukázalo jako chybný předpoklad.

„Slyšela jsem o tý Latterový,“ zahlásila, když ses ustaranýma očima posadila do židle z druhé strany mého stolu.

„Jo. Mám pocit, že ta ženská má snad kamery v každýpotulný kočce a psovi.“

„Neměli bychom ji kontaktovat, než...“

„Není třeba, už jsem to udělal.“

„S jakým výsledkem?“

„S tím, že dneska to ještě nechá u ledu.“

„A zítra co?“

„Mezi dneškem a zítřkem je ještě dnešní večer, kdy s ní mám domluvenu schůzku.“

„Aha... Pistoli si ale s sebou neber. Při tvé vznětlivosti...“

„Beru si kapsle s kyanidem, který jí asi nasypu do kafe.“

„A nebylo by lepší, kdybych s ní promluvila já?“ zeptala se a opřela se do židle.

„Nebylo. Jestli jsou mé informace správné, není lesba.“

Jennifer se zarazila. „Počkej, to chceš jako říct, že já...“

„Ale ne.... Chci tím říct, že na chlapa by mohla reagovatpřístupněji.“

„Aha. Takže si myslíš, že ji přefikneš a bude klid.“

„Ještě donedávna to byla jedna z možných variant. Jenomže tu nám zabil Terry.“

„Jak zabil?“

„Tobě to Steward ještě neřekl?“

„Nevím, co myslíš.“

„Ten vůl vznesl oficiální dotaz na databázi DNA kvůliidentifikaci. A vylezlo mu, že ten mrtvý není nikdo odsud, ale nějaký pitomý profesor z NASA a Pentagonu.“

Vyvalila na mě oči. „To myslíš vážně?“

„Smrtelně. Takže tím padla varianta jeho okamžitéhozpoelnění a vyškrtnutí ze statistik a hlášení. A tím pádemi nutnost ukecávání té mrchy Latterové, případně ztráta méhopanictví při jejím přesvědčování. Ven s tím musíme tak jako tak.“

„Ty bláho,“ hlesla a prohrábla si vlasy. „A co s tím tedabudeme dělat?“

„Zatím jsem udělal jenom to, že jsem ho na poslední chvíli nechal vytáhnout z kremační pece a poslal ho k nám napatologii. A teď k tomu musím vymyslet nějakej protokol.“

„No ale... To budu...“

„Jasně, budeš mít práci, a asi ne zrovna příjemnou.“

„Do prdele.“

„S tiskem si poradíš, horší to bude s těma hlavounamaz policie Města a z Pentagonu. Budeš v tom muset trochu bruslit.“

„Ty ses zbláznil,“ vyděsila se.

„Myslíš, že já z toho mám dobrej pocit? Hovno.“

„Máte aspoň nějakou stopu?“

„Asi tisíc. A všechny jsou kočičí. Pošlu ti na komp záznam z místa činu. Ale pro jistotu si před tím šňupni trochukoksu – visí tam dočista nahej s podřezaným krkem a dole čtyři kočky chlemstají jeho krev.“

Jennifer se viditelně otřásla.

„A aby to mělo ještě větší půvab a připomínalo to zlatý věk detektivek z minulého století, na zemi je pod ním nakreslená nějaká nepochopitelná kresba, na které byly rozmístěné černé svíce, takže to dostává zase úplně jinou dimenzi, chápeš.“

„Magie?“

Přikývl jsem. „Tisk bude chrochtat blahem. A klidě jimřekni, že když jsem tam dorazil, zahlídl jsem v okně kus ocasuprchajícího démona.“

„Sakra, Chrisi... Vůbec si nedovedu představit, co kolem toho bude za mazec.“

„Já docela jo. Staneš se středem pozornosti nejenommístního plátku ctihodné Latterové, ale nejspíš i celostátních deníků. A určitě po tom půjdou i kabelovky, takže si sežeň nějakejrerezentativní ohoz a zajeď si do Města za vizážistkou.“

„Počkej, ty mě děsíš.“

„To mě mrzí. Mě zase děsí ten pověšený poradcePentagonu.“

„V čem jim radil?“

„To nevím a možná se to ani nedozvíme. Ale byl toastrobiolog.“

„Cože?“

„Tak to stojí v jeho identifikačním záznamu.“

„Ježíšmarjá... Co když... Myslíš, že to mohlo udělat nějaké vesmírné mimozemské zvíře?“

„Kéž by. To by byla naše záchrana.“

12.

Burgová na telefonu: „Koupila jsem ten salám.“

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví. „A jak todoadlo?“

„Půlku mi sežral Peter.“

„A druhou půlku nejspíš ty děcka, co? Servaly se o ni sepsama.“

„Někdy mi ten váš humor vážně leze krkem.“

„Takže jaký je stav?“

„Stav je takový, že děcka jsou v pořádku ve školce. Ti psi ale pak utíkali za naším autem. Mysleli si, že toho máme víc.“

„Hlavně, že jste to vyřešili. Hele, když už vás mám nadrátě... Kolem toho visícího chlápka asi bude dost živo. Takže co se týká téhle záležitosti, nechci od vás směrem ven slyšet ani jedno jediné slovo. Je to jasný?“

„Jo.“

„Všechno to necháte na Millsový.“

„Jako vždycky.“

„Jenom jsem vás chtěl upozornit, že to asi nebude jako vždycky. Určitě vás budou kontaktovat různí pisálkové, a to i z Města.“

„Proč myslíte?“

„Byl to hlavoun.“

„Jak velkej?“

„Jako barák. Takže jestli se venku objeví něco, co neřekla Millsová, tak na hodinu letíte. Jasný? A vyřiďte to i Lewicanovi.“

„Vyřídím. A co s těma psama?“

„Jakýma psama zase?“

„Sedí nám tady před stanicí.“

„Nechte je bejt. Až pojedete domů, přesunou se před vášbarák.“

13.

Původní záměr zajet do Sulphur Spring na motorce padl,

protože z nebe se valily proudy vody. Předzvěst povodně, po

které zůstane na planetě jenom jeden jediný oceán rozlezlý po

celém povrchu. V Chincu čistá rána. Zpola ucpaná kanalizace

byla v mžiku zahlcená, dávila vodu zpátky a ulice připomínaly

horský potok vylepšený občasnými fontánami. Musel jsem do

Fordové, což tak trochu narušilo můj časový plán. Motorka je

v Chincu dvakrát rychlejší než auto – už proto, že některé ulice

jsou vozem neprůjezdné.

Zasunul jsem kartu do zapalování, nastartoval, zařadiljedničku a vyjel z garáží. Přes čelní sklo zaplavené proudy vody jsem viděl jenom abstraktní obrazy, které se střídaly podle rytmu kmitání zpuchřelých stěračů. Vypadalo to jakopowerointová prezentace galerie moderního umění. Do prdele. Jel jsem skoro poslepu a spíš podle scenérií odehrávajících se za bočními okýnky. Naštěstí jsem znal Chinco nazpaměť a v téhle vodní apokalypse jsem byl na ulici jediný.

Chinco v dešti je ale vždycky nádherné. Připomíná mi totiž úžasné comicsové kresby Franka Millera, když si dá tu práci a nakreslí krásné město a pak přes něho načmárá tak hustý déšť, že z toho města není vidět skoro nic. A přesně tak teďpůsobilo Chinco. Nebylo skoro vidět, ale dávalo tušit, že kdyby bylo, bylo by krásné.

Caddish Cafe se nacházelo v přízemí čtyřpatrového činžáku, jehož fasáda byla kdysi asi hodně ornamentální a zdobná, ale teď připomínala spíš flekatou srst dalmatina, jak ozdobyopadaly. Myslel jsem, že naroluju až těsně ke vchodu a ty dvametry ke dveřím přeběhnu, ale stejně geniální nápad mělo dalších deset řidičů přede mnou, takže to vypadalo načtyřicetimetrový sprint vodní smrští. Ale tenhle den byl posraný už od rána (teda teď spíš pochcaný), proto jsem se s tím docela rychle smířil a doufal jsem, že ten zítřejší mi to určitě vynahradí.

Zaparkoval jsem, přehodil si sako přes hlavu a absolvoval vodní sprint, po kterém jsem zadýchaně vpadl do kavárny.Latterová seděla v protějším koutě a zrovna si kontrolovala nehty a hodinky. Měl jsem čtvrt hodiny zpoždění. Sundal jsemz hlavy promočené sako a vydal se mezi stolky k ní, přičemž moje polobotky vydávaly trapně čvachtavé zvuky.

14.

Lisa Latterová je pětatřicetiletá běloška s modrýma očima

(aspoň podle údajů v zatykači). Postava mírně barokní sesouměrným renesančním obličejem orámovaným tmavými,divoce pokroucenými vlasy odkazujícími k secesi (tohle užv zatykači nebylo, to je má vlastní poezie).

„Ještě dvě minuty a jsem někde úplně jinde,“ zavrčela místo pozdravu, když jsem se usadil na židli naproti ní.

„Prší tam,“ odsekl jsem, jako by kapky vody padající z mých vlasů na flekatý ubrus nebyly dostatečným důkazem.

„Netušila jsem, že místní kriminálka je tak háklivá na déšť.“

Číšníkovi bylo asi padesát a na hlavě měl zelené číro.Objednal jsem si kafe a panáka Jacka Danielse. Latterová svými dlouhými prsty s ještě delšími nehty vytáhla z krabičkyMonarch dlouhou slimku a strčila si ji mezi rty. Čekala, že jízaálím, ale brzo pochopila, že by tam mohla sedět s tím žvárem do soudného dne. Otráveně sundala z opěradla židlekabelku, chvilku se hrabala v nepřehledné změti kravin, které tam ženské mívají, a pak vytáhla zlatý zapalovač. Když si zapálila a položila ho na stůl, vytáhl jsem camelky a zapálil si s ním. Ušklíbla se. Pravděpodobně jsem jí zkazil tu skvělou náladu, způsobenou unikátními fotkami.

„Takže rovnou k věci,“ vyhrkla. „Mám fotky i video nahýho chlapa visícího v průmyslové hale a pod ním černé svíces mrtvou kočkou.“

„Zdánlivě silné karty,“ poznamenal jsem.

S uspokojením přikývla a vyfoukla kouř nad sebe.

„Nejenom zdánlivě,“ usmála se.

„Tak já vám dám k tomu ještě jednoho žolíka,“ řekl jsem. „Zcela mimo protokol.“

Zbystřila. „Aha. A to má být to, co mi nabízíte, abych tostoila?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Je to jenom takový můj bonus, abyste věděla, jak vás miluju.“

„Já vás fakt žeru, Stowalle,“ poznamenala se slimkouv ústech. Cigareta kmitala jako taktovka zběsilého dirigenta.

„V tom případě je to oboustranné, taky vás žeru.“

„Tak pokračujte, než se sežereme navzájem.“

Přišel punkový číšník a postavil přede mě kafe s Jackem D. Hodil jsem ho do sebe.

„Ta kočka nebyla součástí rituálu,“ řekl jsem, když jsem skleničku položil.

„Proč myslíte? Vyznáte se v magii?“

„Ani náhodou. Ale tu čičinu jsem zastřelil já, když jsem tam přišel. Původně byly čtyři a bavily se tím, kdo nachytá víc krve, která kapala z toho těla.“

Odklepla popel z cigára a opřela se do židle. „Kecáte.“

„Vám nikdy. Vy jste tisk a vám se nekecá.“

Chvilku mlčela a pak se zeptala: „Jaký je váš plán?“

„Ohledně čeho myslíte? Vás, nebo toho viselce?“

„Myslím, že to spolu úzce souvisí.“

Napil jsem se kafe. Bylo příšerné. Nemělo se to tu jmenovat Caddish Cafe, ale Caddish Sračka.

„Řeknu vám ten původní, který se už ale bohužel změnil.“

„Poslouchám. Možná se k němu budete muset vrátit.“

„To těžko. Původní byl ten, že vás na pár dní uklidím do chládku a budu přemýšlet, co s tím.“

Usmála se. „Tak ten byl od začátku blbej. Nefungoval by. Myslíte, že jsem v tom našem sklepě sama? Je tam dalšíchdeset lidí a jeden z nich má teď prst nad klávesou Enter, a pokud bych se nevrátila, odklepl by ji. Potom by ale asi kleplo vás, protože by to bylo venku ještě dneska večer.“

„Může být,“ řekl jsem.

Překvapeně na mě vyvalila své nádherné modré oči. Má poetická duše by řekla, že je to hlubinná modřs prohánějícími se delfíny, i když nevím, jestli v takových hloubkách opravdu žijí.

„Takže vy ho nechcete uklidit, jak to děláte s polovinounásilných smrtí tady, abyste si ušetřili práci a zlepšilistatistiky?“

„Maximálně se čtvrtinou,“ zavrčel jsem.

„Vy to vážně chcete zveřejnit a pak to vyšetřovat?“

„Nechci... Bohužel ale nastaly okolnosti, že budu muset.“

Vytáhl jsem z kapsy saka složenou a dokonale promočenou á čtyřku a rozložil ji před ni. Profesor Griebel tam byl i s fotkou a pracovním zařazením.

„Teď proti vám sedí zdroj, který si nepřeje být jmenován. Nejlépe od policie z Města.“

Zírala na to a sloupec popela ze slimky se odporoučel na stůl těsně vedle jejího šálku s kávou.

„Do prdele...“ byl jediný komentář, na který se zmohla. Pak ke mně zase zvedla tu svoji hlubinou modř. „Astrobiolog z NASA a navíc z Pentagonu?“

Pokrčil jsem rameny. „Taky jsem si to tam přečetl.“

„Co tím sledujete?“ zeptala se.

„Nic. Jak jsem říkal, žeru vás a snažím se z vás udělatmediální královnu. Zasloužíte si to. Jste jediná živá bytost na území Států, které to ukazuju.“

Zavrtěla hlavou. „Nevěřím vám.“

„To je váš problém.“

„Nevěřím tomu papíru.“

„Zase ta samá odpověď.“

Znovu se zadívala na papír a pak na mě. „Vy jste protřelý úskočný lišák. Co tím sakra sledujete?“

„To už jsem taky říkal.“

„Blbost. Chcete mě dostat, potopit, i když zatím nevím jak. Ale tutově je v tom nějaký podraz.“

Usmál jsem se, natáhl camelkový kouř a řekl: „Dobře víte, že vy jste nepotopitelná a nezničitelná. Klidně s tím běžte ven.“

Nechápavě zavrtěla hlavou.

„To je ale blbej život, co?“ poznamenal jsem. „Určitě už jste se těšila na to, jak vám to budu muset dělat jazykem.“

„Blbečku,“ zavrčela.

Vytáhla mobil, vyfotila si papír a pak ho šoupla zpátky ke mně. Složil jsem ho a vrátil do promočené kapsy saka.

„Takže vám nebude vadit, když se to za půl hodiny objeví na našem serveru?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ani v nejmenším.“

„Jestli mě fakt žerete, jak říkáte, tak mi možná prozradíte i motiv.“

„Nevím, proč ho oddělali.“

„Myslím váš motiv.“

„Proč bych vám měl sdělovat průsery místní kriminálky?“

„Protože mě žerete.“

Kývl jsem na pankáče, ať mi přinese ještě jednoho panáka.

„Ten papír, co jste viděla, je výstup z policejní databáze FBI, o který si zažádal jeden z našich lidí. Nebo spíš jeden z našich pitomců. Takže je to v kompech. A my jsme tím pádem v prdeli. Čekám, kdy do Chinca vjedou tankyPentagonu.“

„Já chci taky jednoho,“ houkla na číšníka, když přede mě postavil druhého Jacka Danielse. „Takže podle vás byl profesor z NASA a Pentagonu použit jako oběť při magickém rituálu?“ zeptala se a zapálila si další monarch.

„Já nevím. Ale jako titulek to zní hezky, ne?“

„A říkáte, že jsem jediná, kdo to ví?“

„V tuhle chvíli ano. Zavolejte k vám do redakce, ať projedou všechny zpravodajské servery. Jestli to na některým bude, máte u mě ten slíbenej orální sex.“

Číšník, který před ni zrovna postavil panáka, slyšel asijenom orální sex a věnoval mi závistivý pohled. Latterová sáhla po mobilu, navolila číslo a přitiskla si ho k uchu.

„Marku, stáhni celou titulku, která je připravená na dnešní vydání v deset. Za půl hodiny jsem tam a udělám novou...Jasně že vím, kolik je hodin, o to se nestarej... Jestli je tam něco neodkladnýho, tak to přetáhni na druhou stránku... Jo, jsem si jistá.“

Položila mobil na stůl a típla cigáro. Vstala a přehodila sikabelku přes rameno.

„Co za to budete chtít?“ podívala se na mě.

„Součinnost.“

„Jakou? V posteli, nebo informační?“

„Zůstaneme zatím u té druhé.“

15.

Byla to jen jedna mysl, přesto se sama se sebou dokázala

hádat, jako by byly dvě. Vlastně víc než dvě. Několik.Taková nějaká multischizofrenie, povýšená na vysoce inteligentní

strukturu.

„Griebela už našli, Flanneryho ještě ne.“

„To bylo docela rychlý. Doufám, že Flanneryho najdou dřív, než ho ohlodají krysy.“

„Kdyby ne, tak ho identifikují podle DNA.“

„Pokud místní policie kostru nestopí. Ale nedodržela jsi to, na čem jsme se dohodli.“

„Dodržela. Je v metru pod Lennox Street.“

„Uřízla jsi mu ruku.“

„Nevydržela jsem to. Chtěla jsem, aby zažil podobný šok jako my. Jinak by to přece nemělo smysl, ne? Musí sipřece uvědomit, co udělali. A nejenom uvědomit, ale taky si to prožít.“

„Uříznutá ruka v plánu nebyla.“

„Věděla jsem, že to se mnou zamává, až ho uvidím.“

„A proto sis tam s sebou vzala motorovou pilu.“

„Ano. Kdyby to bylo nesnesitelné. A ono bylo.“

„Běhá mi z toho mráz po zádech.“

„Fakt jsem si v tu chvíli nemohla pomoct. Motorovou pilou. Zaživa.“

„Nikdy bych nevěřil, že na něco takového budeš mítžaludek.“

„Já taky ne. Neměla jsem ho. Teda dřív nikdy, ale teď už jo. Teď mám žaludek na spoustu věcí, na které jsem ho předtím neměla. A uříznutá ruka je to nejmenší. Akorát jsemneodhadla krev.“

„Jakou krev?“

„No, když se do něj zakousl ten ozubený řetěz, krev stříkala přímo na mě. Strašný množství. I kousky kůže a kostí. Až po prsa. Prostě jako když řežeš větev, ale místo pilin na tebedoadá horká krev.“

„To z nás udělali oni.“

„A víš, co bylo nejhorší? Že jsem z toho měla dobrý pocit. Úžasný, nádherný, fascinující. Skoro jako orgasmus.“

„Přestaň už, proboha...“

„Jinak je všechno, jak jsme se dohodli. Nahý a okolo zase černé svíčky.“

„Jenže s tou rukou...“

„Prostě jsem to musela udělat a ty to dobře víš. Vždyť ty bys to taky musel udělat. Vlastně jsi to taky udělal. Měli to všechno dopředu připravený. Nešlo o žádný omyl nebo nedbalost. Byl to chladný kalkul. To už jsme si přece ujasnili. Tak jsem chtěla, aby měl stejný pocit.“

„Jaký pocit?“

„No, jaký jsme měli my, když nám to řekl, rozumíš. Tak jsem mu řekla, že mu uříznu ruku. A ten šok a ta jeho hrůza byly určitě stejné jako náš šok a naše hrůza, když nám tehdy řekl...“

„Co stopy?“

„Žádné nenajdou. Možná nanejvýš krysí.“

„A ta ruka...“

„Nechala jsem ji tam.“

„To jsi neměla. Víš přece, že nechceme, aby na to přišli dřív, než dostaneme i ty ostatní.“

„Nepřijdou na to. Dělá na tom kriminálka Chinco. Ti na to ani přijít nemůžou, protože ty svině, co nás do toho dostaly, to pochopitelně pořád drží v přísném utajení. Chytily se dovlastní pasti. Tak jsme to přece chtěli, ne?“

16.

Bydlím na Winchester Street, kousek od hřbitova, což se dá

z kanceláře dojít pěšky – teda pokud nejste zrovna uprostřed

apokalyptické povodně. Teď jsem to dojel s Fordovou.Čtyřodlažní činžák postavili někdy ve třicátých letech dvacátého

století, takže měl ještě poctivé dřevěné stropy, jejichžnosnost mohla být dneska kvůli dřevomorce na nějakých třiceti

procentech, a stěny z klasického cihlového zdiva, což kousek

vedle, ve Městě, bylo považováno za archeologický nález. Dům

měl také historický výtah opatřený ještě klasickými ocelovými

lany, která už se padesát let nevyráběla, a já doufal, že vydrží

aspoň do mé smrti. Samozřejmě jsem měl delší časovou vizi,

než že se to se mnou urve zrovna dneska.

„Chčije tam pořádně, co?“ prohodila třicetiletá Mexičanka, vycházející zrovna z přízemního bytu, jejíž rodiče se do Států proplazili ještě pod ostnatými dráty u Piedras Negras. Dneska by je autonomní hraniční systémy paralyzovaly elektrickými pulzy už tři kilometry před nimi.

„Jo, doporučuju deštník, nebo plavky.“

Byt mám až ve čtvrtém. Cítím se tam bezpečněji, a tonejenom před povodněmi. Je to dva plus kousek kuchyňské linky. Rozloha šedesát metrů čtverečních. Z technického vybavení v něm není nic, co bylo vynalezeno po iPhone 6 Plus. Ostatně na téhle skutečnosti funguje celé Chinco, proto mu ve Městě někteří říkají technický kráter, kde se zastavil čas. Něco jako indiánský skanzen.

Zapnul jsem kávovar (zapomeňte na linku s Warhallovými inteligentními systémy, která vás zaregistruje u domovních dveří, a než vyjedete nahoru, máte kafe na stole), odepnul podpažní pouzdro s pistolí, hodil ho na ledničku a natáhl se do horních skříněk pro plechovku Darjeeling Himalaya Blend. Otevřel jsem ji a šňupl si trochu čistého koksu. Jedna z výhod deficitu Warhallových inteligentních systémů. Kafe jsem si sice musel udělat sám v pravěkém kávovaru, ale tennedetekoval zakázané toxické látky a nespouštěl poplach naprotidrogovém. Usadil jsem se do křesla, položil na klín notebooka zapálil si. Byl jsem zvědavý, jak si Latterová poradila s uzávěrkou. Bylo deset deset.

17.

NEWSHIT

Rituální vražda v Chincu – Astrobiolog z NASA podřezán a zavěšen nad hořící černé svíce.

V tovární hale bývalé smaltovny v Halethorpe bylo objeveno nahé mužské tělo pověšené za ruce na ocelovém laně za jeden ze střešních nosníků. Pod ním se nacházel složitý obrazecs vrcholy vyznačenými černými svícemi. Muž měl podříznutý krk a jeho krev kapala do středu magické kresby. Dle zdrojů,které si nepřejí být jmenovány, se jednalo o sedmašedesátiletého profesora Curta Griebela, který nebyl z Chinca, a dokonce ani z Města, nýbrž z Titusville, a byl zaměstnán u vesmírnéagentury NASA.

Jak jsme dále zjistili, profesor astrobiologie měl kromějiného i funkci odborného poradce Pentagonu. Jak se dostalz Floridy až do Chinca, zatím není jasné, a místní policie odmítla poskytnout k případu jakékoli informace. Nabízí se mnoho spekulací vycházejících z povolání oběti, ať už jde o její činnost v NASA či Pentagonu. Nicméně ani pro jednu z těchtoinstitucí, založených čistě vědecky a racionálně, není rituální vražda s odkazem na magii typická, což však pochopitelně může být krycí manévr k odvedení pozornosti.

V této souvislosti je možná dobré připomenout si pumový atentát spáchaný v Houstonu na objekt NASA před třemiměsíci, který poškodil budovu vesmírných sbírek. Policie tehdy velmi mlžila (a mlží dodnes) a dle jejího tehdejšího vyjádření tento teroristický čin ukazoval na islamistické teroristy, neboť v jedné z porušených prostor byla nalezena vlajka Islámského státu. Jenže podle neoficiálních informací, prosakujícíchpřímo z NASA, byly narušeny také trezorové depozitáře, kde byly uloženy mimozemské minerály, jež z vesmíru přivezlyjednotlivé expedice. Jejich hodnota je nevyčíslitelná.

Nabízí se tedy zcela logická spekulace o obyčejnékrádeži kamuflované demonstrativním teroristickým činem. Nu, a po třech měsících zde máme rituálně podříznutéhoastrobiologa z NASA, pověšeného pod střechou opuštěné haly. A já se ptám: Nejde o další kamufláž? Odstranění svědka (či přímo komplice) loupeže století, kamuflované magickým rituálem? Těším se, s jakou historkou opět přijde policie. Možná v té hale dodatečně objeví růžek islamistické vlajky. Případ budeme dále sledovat a informovat vás o jeho vývoji. Lisa Latterová. Bylo tam šest fotek. Postavy Burgové i Lewicana byly zezáběrů naštěstí vyříznuty.

18.

Myslel jsem, že ji zabiju. Ta mrcha. Už v té kavárně ji určitěnaadl tehdejší pumový atentát a krádež šutrů z vesmíru. A mně

se o tom ani slovem nezmínila. Já jí vybliju všechno, co vím,

a ta úskočná bestie...

Musel jsem si dát panáka Jacka. A ten se moc divil, čemu se do prdele divím. Vždyť je to, sakra, ženská. Co jsem asi čekal?

Na stole se mi rozdrnčel mobil. Vzal jsem ho a mrknul na displej. Steward. Do hajzlu, nejspíš si taky večer pravidelně čte Newshit.

„Jo, slyším tě.“

„Teď mi volal šéf policie z Města,“ vyhrkl.

„Počkej, už jsi četl večerní Newshit?“

„Já ne, kurva, ale oni jo. A možná ani to ne. Volal jimnáměstek z NSA.“

„A asi jsou trochu nervózní, co?“

„Kdyby jenom to. Řekl bych, že jsou spíš nasraní. Zítra máš být hned ráno na Fayette.“

„Nekecej. Proč zrovna já?“

„Chtějí někoho, kdo to má u nás na starost.“

„Vždyť jsi to ještě nikomu nepřidělil.“

„Teď už ano. Pojedeš tam.“

„Ty jsi jim nevysvětlil, že je to předčasné? Že se vyšetřování teprve rozbíhá?“

„Ne. Řekl jsem jim, že tam přijedeš rovnou i s pachatelem v poutech.“

„Dík.“

„Vůbec nechápu, cos tím sledoval, žes jí vyžvanil i to, kdo to je. Vykouřila ti ho?“

„Ne, jenom měla moc hezký oči. A nejdřív si to přečti. Zdroj tam neuvedla.“

„To je možný. Akorát že to vyšlo hodinu po tom, co měla schůzku s tebou.“

„To víš ale jenom ty a Jennifer.“

„Stálo to aspoň za to?“

„A co?“

„Nevěřím, že se s tebou nevyspala,“ vyštěkl a zavěsil.

Položil jsem mobil zpátky na stůl. Ještě že už je tenhle den u konce. Zítřejší být horší nemůže.

19.

Ráno bylo hnusné, protože začalo drnčícím mobilem u mojí

postele. Nechal jsem ho chvíli drnčet, což měl místo rozcvičky.

Když ani po půl minutě nepřestal, sáhl jsem po něm. Displej

mi oznámil, že je 07:32 a že ten drnčící alarm spustil Steward.

Vzal jsem to.

„Kde seš, sakra? V osm máš být u policejního ředit



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist