načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Než natáhnu brka - Antti Tuomainen

Než natáhnu brka

Elektronická kniha: Než natáhnu brka
Autor:

Neobyčejná detektivka, citlivá i podivínská, temná i inteligentní, plná černého humoru a životního optimismu.  Jaakko Kaunismaa, majitel pěstírny hub, žije v harmonickém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Vladimíra Piskoře
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3668-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Neobyčejná detektivka, citlivá i podivínská, temná i inteligentní, plná černého humoru a životního optimismu.  Jaakko Kaunismaa, majitel pěstírny hub, žije v harmonickém manželství. Alespoň si to myslí. Po letech všelijakého protloukání se konečně našel a má před sebou více než příznivou budoucnost. Náhle se však od lékaře dozvídá šokující zprávu – brzy zemře. Stal se obětí dlouhodobé otravy.

Zařazeno v kategoriích
Antti Tuomainen - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Než natáhnu brka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Antti Tuomainen

Než natáhnu brka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Antti Tuomainen

Než natáhnu brka


v překladu Vladimíra Piskoře

Antti Tuomainen

N EŽ

NATÁHNU

BRKA



Věnováno Anu

S láskou, opět



Upozornění

Autor využil velké umělecké svobody, co se týče geogra­

fických, lékařských, přírodovědeckých a časových faktů.

V ostatních částech je příběh zcela pravdivý.



„He was some kind of a man.

What does it matter what you say about people?“

– Marlene Dietrich, „Touch of Evil“



I

SMRT



15

1

„Bylo velké štěstí, že jste si dal vyšetřit také moč.“

Lékaři, jenž sedí za stolem, vyzařuje z protáhlého obličeje

vážnost a tíha. Pochmurný, upřený pohled zdůrazňují tmavé

obroučky brýlí.

„Ono...,“ začne. „Ono to vyžaduje na úvod trochu vysvětle­

ní. Spojil jsem se s kolegy v Kotce a Helsinkách. Každopádně

potvrzují totéž, co můžeme vyvodit tak jako tak. Nemohli

bychom nic udělat, i kdybychom tu věc zjistili při předchozí

návštěvě. Jak se cítíte?“

Pokrčím rameny. Zopakuju, co jsem říkal minule, a  při­

hodím ještě příznaky z  poslední doby. Všechno začalo ne­

čekaným a silným záchvatem nevolnosti, který mi doslova

podrazil nohy. Poté se můj stav zklidnil, ale jen na chvíli. Ob­

čas mi bývá tak slabo, až se obávám, že omdlím. Dostávám

záchvaty kašle. Stres mi nedovoluje spát. A když už usnu, ví­

dám noční můry. Často mě bolí hlava, jako by mě za očima

někdo bodal nožem. V krku mám neustále sucho. Nečekaně

mě přepadají další záchvaty nevolnosti.

A tohle všechno zrovna v době, kdy se náš podnik chystá

k nejvypjatějšímu období v roce, na největší výzvu a maxi­

mální zápřah za celou dobu své existence.


16

„No jistě,“ přikyvuje lékař. „No jistě.“

Neříkám nic. On chvíli mlčí, než naváže.

„Nejde o  vleklou nebo úpornou chřipku, jak jsme si pů­

vodně mysleli. Bez vzorku moči bychom na nic nepřišli. To

vyšetření nám už hodně napovědělo a přimělo provést mag­

netickou rezonanci. Ve výsledku jsme získali celkový obraz.

Jde o  to, že u  vás došlo k  nebývale silnému poškození led­

vin, jater a slinivky, jinými slovy nejdůležitějších a největších

vnitřních orgánů. Z toho, co mi říkáte, také soudím, že už

došlo k narušení centrální nervové soustavy. Možná i k po­

škození mozku. To vše jako přímý následek otravy, kterou

nám prokázalo vyšetření moči. Toxicita neboli množství

jedu dosahuje tak vysokých hodnot, že by to odrovnalo i hro­

cha. Že tady ještě sedíte a chodíte do práce, si vysvětluju tím,

že otrava probíhala v dlouhém časovém období, tedy že jed

měl čas, aby se ve vašem organismu kumuloval a hromadil,

a vy jste si na něj mohl svým způsobem přivyknout.“

V nitru se mi odehraje pád, jako by se cosi ve mně utrhlo

a studeně rozběhlo. Trvá to několik vteřin. Pak to ustane – a já

sedím na židli naproti lékaři a je úterý a za chvíli pojedu do prá­

ce. Četl jsem, jak lidé při požárech nebo poté, co na ně někdo

střílel, jednají rozumně a nepropadají panice, přestože z nich

crčí krev jako z děravého kbelíku. Sedím a dívám se doktorovi

do očí a připadám si, jako bych čekal na autobus.

„Říkal jste, že pracujete s houbami,“ nadhodí lékař potom.

„Matsutake není jedovatá houba,“ odpovím. „A sběrná se­

zona teprve začne.“

„Matsutake?“

Nevím, odkud bych začal.

Zvolím rychlou verzi: V Helsinkách moje žena vařila v zá­

vodní jídelně, já jsem dělal vedoucího prodeje. Krize před

třemi a půl lety dolehla na nás na oba, dostali jsme padáka té­

měř současně. V téže době Hamina – tak jako desítky jiných

menších měst – horečně hledala náhradní využití pro areály


17

zrušeného přístavu a papírny. Jednání proběhla rychle: při­

klepli nám štědrou startovací dotaci, dostali jsme prakticky

zdarma provozní prostory a  sehnali lidi, kteří dobře znají

okolní lesy. Prodali jsme náš dvoupokoják na sídlišti v Ou­

lunkylä a za utržené peníze jsme si v Hamině koupili rodin­

ný domek a malý laminátový člun, který jsme zakotvili jen

sedmdesát metrů od poštovní schránky.

Naše podnikatelská idea: matsutake neboli čirůvka větší.

Japonci po téhle houbě, která roste ve finských lesích, pří­

mo šíleli.

Za mladé plodnice platili až tisíc eur za kilo. V lesích na

sever a na východ od Haminy je možné čirůvku sbírat jako

na běžícím pásu. A my jsme ve městě měli prostory, sušírnu,

balírnu, chladírny, pracovníky. V  houbové sezoně jsme do­

dávky do Tokia expedovali jednou týdně.

Musím se nadechnout. Lékař zřejmě o něčem dumá.

„A co vaše životní návyky?“

„Moje životní návyky?“

„Jak jste na tom se stravou, máte dost pohybu?“

Odpovím, že jím dobře. S velkým apetýtem. Nechystal

jsem si jídlo ani jednou od doby, co jsem poznal Tainu, to je

víc než sedm let. A moje žena věru nepřipravuje porce, v nichž

by čajová lžička celerového pyré zoufale hledala osamocený

stonek vyklíčené pšenice. Její základní suroviny jsou smeta­

na, sůl, máslo, sýry a hodně vepřového. Mám rád, co navaří,

vždycky mi od ní chutnalo. Ostatně je to vidět na mém pase.

Vážím o dvacet čtyři kilo víc než na našem prvním rande.

Taina neztloustla: důvod může spočívat v její statnější tě­

lesné konstrukci. Od přírody vypadá jako vzpěrač v nejlepší

kondici. Tohle vyjádření myslím v tom nejkrásnějším smyslu:

má pevná stehna, oblá a udělaná. Ramena široká, paže silné,

aniž by vypadaly mužsky, ploché břicho. Když vidím fotky

ženských kulturistek z období, kdy nejsou vyrýsované k zá­

vodům, pomyslím na Tainu. Ona má navíc i hodně pohybu:


18

chodí na aerobik, do posilovny a taky – od té doby, co jsme se

sem přestěhovali – vesluje v zálivu. Já se čas od času snažím

přidat. Ovšem mnohem míň než dřív.

Nevím, proč mluvím tak rychle, tak obšírně, proč mám

potřebu mluvit o Taině tak podrobně. Už jen schází, abych

na centimetr přesně vyklopil její míry.

Potom – jelikož doktor podle mého nezaměřuje svůj lé­

čebný pohled správným směrem – se zeptám, co s tím tedy

uděláme. Lékař se na mě podívá, jako by mu právě došlo,

že jsem z jeho řeči neslyšel ani slovo. Všimnu si, jak za skly

svých brýlí mrká.

„My,“ říká, „neuděláme nic.“

Přesvětlená místnost je tak plná léta a slunce, že musím

mhouřit oči.

„Omlouvám se,“ pokračuje, „možná jsem se nevyjádřil

dost jasně. Neumíme přesně stanovit druh jedu. Vypadá

to na kombinaci vícero přírodních látek. A stejně jako jed,

tak i otrava se na základě vašich příznaků a vašeho popisu

jeví, že jde v toxikologickém smyslu o optimální kombinaci

velmi dlouhodobého působení a krajně rozvinuté tolerance.

Nemůžeme udělat nic. Není nic, co by vás vrátilo do nor­

málního stavu nebo aspoň zastavilo, jak bych to řekl, další

průběh. Otázka spíš zní, jak dlouho potrvá, než organismus

jednoduše přestane fungovat. Což bohužel povede k vašemu

skonu.“

Jasný letní den, jenž se valí oknem dovnitř, podtrhuje gro­

tesknost posledního slova. To slovo musí být na nesprávném

místě, já musím být na nesprávném místě. Přišel jsem kvů­

li chřipce, říkám si v duchu, možná kvůli bolestem břicha

a taky slabosti, chci slyšet, že se mám vyležet a užívat anti­

biotika, bůhví, v  nejhorším případě že si mám nechat pro­

pláchnout žaludek, načež se zotavím a dostanu se...

„Možná bych ten stav přirovnal k rakovině slinivky nebo

cirhóze jater,“ mluví lékař dál. „Když u důležitého orgánu do­


19

jde k překročení únosné zátěže, už se nevrátí do výchozího

stavu, nýbrž se jaksi vyčerpá, spálí sám sebe a vyhasne jako

sfouknutá svíčka. Nedá se s tím nic dělat. Orgán také není

možné vyměnit, protože i okolní orgány jsou poškozené a re­

konvalescenci by nijak nepodpořily, naopak by spolu s ním

upadly do nefunkčnosti. Abych tak řekl. A ve vašem případě

každý orgán vypadá, že je v navlas stejně pokročilém stavu

degenerace. Zároveň to může být tajemství vaší víceméně

slušné kondice, tahle určitá děsivá rovnováha.“

Dívám se na lékaře. Pokyvuje trochu hlavou.

„Všechno je pochopitelně relativní,“ dodá.

Sedí si za svým stolem. Bude tam sedět dneska a ještě zít­

ra a příští týden. Ta myšlenka je neodbytná a o chvilku poz­

ději vím, proč mě napadla.

„Jak...,“ začnu. Na takové věci se člověk ptá jen jednou v ži­

votě, což si rovněž uvědomím. „Jak... Kolik... Mám... Kolik

mám času?“

Lékař, jehož čeká přinejmenším deset let práce a  poté

v penzi prožije dalších deset nebo dvacet let, ještě víc zvážní.

„Z hlediska celkové situace,“ říká, „dny, nanejvýš týdny.“

Nejdřív chci zakřičet. Cokoliv. Potom chci bouchat, mlá­

tit. Potom se mi začíná dělat zle. Polykám.

„Nechápu, jak je to možné,“ hlesnu.

„Je to kombinace všeho...“

„To nemyslím.“

„No jistě.“

Mlčíme.

Léto jako by se měnilo v podzim, zimu, jaro a opět v léto.

Lékař se na mě dívá tázavě, zároveň přesouvá po stole mod­

rý papír, na němž zahlédnu velkými písmeny napsané moje

jméno a  údaje. Jaakko Mikael Kaunismaa. Rodné číslo:

081178-073H.

„Máte nějaká přání?“

Musím vypadat udiveně, protože lékař otázku rozvádí.


20

„Krizovou terapii? Pomoc psychiatra? Hospic nebo domá­

cí péči? Úlevu od bolesti? Léky na uklidnění?“

Musím přiznat, že mě takové věci nikdy nenapadly. Nijak

zvlášť jsem neuvažoval, co by se v cílové rovince mělo dělat.

Nebyl na to žádný návod. Dochází mi, že smrt přijde jen jed­

nou v životě, a možná by se na ni měl klást větší důraz. Jenže

já jsem se jí vždycky vyhýbal, všemu, co s ní souviselo. Teď

chápu, jak velké to jsou otázky, jak velká rozhodnutí. A vel­

ká rozhodnutí jsem posledních sedm let dělal společně se

svou ženou. Od Helsinek k Hamině, od matsutake k moto­

rovému člunu.

„Musím si promluvit s manželkou,“ řeknu.

Když slyším sám sebe, vím, že je to tak: přesně to musím

udělat a potom budu vědět, jak mám postupovat dál.


21

2

Asfalt vydechuje a tetelí se. Vítr zapomněl svůj jediný úkol,

foukat. Všude je tak zeleno a vzduch tak dusivý, že mám po­

cit, jako by mě ponořili do hustého mechu. Svírám opocený

telefon v ruce. Nevím proč. Nikam se nechystám volat. Tako­

vé věci se neříkají po telefonu. Odlepím košili od kůže, oka­

mžitě se přicucne zpátky.

Sednu do auta, nastartuju a navolím klimatizaci, aby chlad­

ně hučela na plné pecky. Volant mám v rukou mokrý a vláčný.

Jestli jsem klidný jen proto, že jsem v šoku, vyhovuje mi to.

Od nemocnice zabočím doprava. Nejkratší trasa by vedla

doleva. Potřebuju několik minut, chci si srovnat myšlenky.

Areál našeho podniku se nachází v Hevoshace na druhé

straně vodárenského kopce. Jedu směrem na Salmenvirtu

tak daleko, kam až silnice dovolí, načež zatočím doleva a po­

dél průlivu se vydám k zálivu Savilahti. Mezi stromy a domy

probleskuje moře barvy modré policejní uniformy. Někdo

opravuje už beztak dokonalou dlažbu před domem, nějaká

paní na kole se s rozevlátými vlasy vrací z trhu a veze plný

košík nakoupených věcí. Je za pět minut jedenáct. Jedopo

ledne ve městě Hamina.

Přijedu na Mannerheimovu ulici, odbočím doleva. Z ulice

Mullinkoskentie pokračuju znovu doleva na Průmyslovou


22

ulici. Městská čtvrť Hevoshaka je malá a  svým vzhledem

podivně nesourodá. Najdou se tu všechny variace bydlení

a  podnikání od velkého k  malému, od rodinného domku

k paneláku, od buřtostánku po průmyslovou halu.

Náš podnik obsadil jednopodlažní, hnědožlutou budovu,

na jejímž jednom konci je malá nakládací rampa a na druhém

sauna s terasou. Tainino auto nikde nevidím. Možná je ještě

doma. Nebo se vrátila domů na oběd. Někdy to tak dělá. Já

raději domů v průběhu pracovního dne nezajíždím. Zamíchá

to vnitřními hodinami a kalendářem. Je jasnější a snazší být

přes den v práci a večer se vrátit domů. Tak se zachová obojí

oddělené, práce zůstane prací a domov o to víc domovem.

Otočím se na nádvoří a jedu k ostrovu Pappilansaari. Tele­

fon mám v klíně, mezi nohama.

Říká se, že Hamina je město kruhového půdorysu. To ale

platí jen pro historické jádro: pro radnici a několik bloků ko­

lem ní. Jinak je Hamina stejně pravoúhlá jako všechna ostatní

města.

Na tržišti se to hemží.

Kromě místních trhovců je tu k vidění standardní nabíd­

ka letních trhů – metry ztvrdlých lékořicových pendreků,

sprostě předražené lněné podsedáky do sauny, neelastické

spodky v baleních po deseti, dvaceti a stu kusech.

Občas si vzpomenu na smrt, ale přemýšlet o ní je dost ab­

surdní, zvláště o vlastní smrti. O vteřinu později se zaobírám

něčím naprosto všedním: nákupním seznamem pro tento

den, firemními výdaji.

Po pár minutách jedu po mostě přes Pappilský průliv.

Městečko je rozdrobené po výběžcích, ostrovecha vřesoviš

tích do shluků několika domů. Moře vystrkuje dlouhá cha­

padla mezi lidi a domy, vykusuje ze zelené pevniny modré

kousky.

Tainin vínový hyundai vidím už zdálky. Hned za ním vy­

kukuje černá, nablýskaná corolla. Musela zrovna vyjet z myč­


23

ky. Zajedu s autem ke straně silnice značný kus před naši

příjezdovou cestu a vypnu motor.

Říkala snad Taina něco o tom, že se Petri u nás staví?

Někdy doma zkouší nové recepty a Petri jí pomáhá. Je to

náš první zaměstnanec. Zná naše stroje a zařízení a instalu­

je či opravuje vše, co potřebujeme. Navíc zná v okruhu pade­

sáti kilometrů kdejakou cestu, zatáčku nebo výmol a pomá­

há nám řešit nejrozličnější logistické problémy.

Inu dobrá, říkám si, když vystupuju z  auta, pošlu Petri­

ho zpátky do Průmyslové ulice, že nám neběží čisticí linka.

Něco už vymyslím. Pak usadím Tainu na pohovku a řeknu...

nevím co, ale jisté je, že si nebudu muset nic extra vymýšlet.

Náš dům stojí jako poslední na štěrkové cestě, která je slepá

a na konci se zužuje. Jeho svěže žluté průčelí směřuje do ulice,

za domem máme zahradu, která sahá až k rákosím zarostlé­

mu břehu a zkrášlují ji keře bobulovin a prastaré květinové

záhony. Uprostřed zahrady je terasa o velikosti deseti čtvereč­

ních metrů, na níž je možné sedět a nerušeně se dívat na moře;

v dohledu je pouze protější břeh, ovšem i ten leží dost daleko.

Po schodech do ulice vystoupám ke dveřím. Poslední

dobou se ustavičně zadýchávám. Myslel jsem, že to souvisí

s  chřipkou; že jde o  zánět průdušek nebo v  nejhorším pří­

padě o zápal plic. Položím ruku na zábradlí a chvíli čekám.

Slyším zvuk blížícího se hydroplánu.

Bohatí Rusové si vystavěli na nedalekých březích své hra­

dy a někteří mají u svých mol kromě velkých jachet i vlastní

letadlo. Těmi produkují hluk jedno až dvě léta a pak celý ten

herberk dají na prodej, samozřejmě nenajdou kupce ani pro

letadlo, ani pro nemovitost. V upadajícím okrese léta stiže­

ném vysokou nezaměstnaností se iracionálních milionářů

najde jen hodně málo.

Hydroplán se blíží.

Zábradlí mě najednou zastudí do ruky. Odtrhnu se od něj,

otevřu dveře, křiknu ahoj. Nikdo neodpovídá. Možná jsou


24

v kuchyni. Projdu z předsíně napříč domem na druhou stra­

nu, kde máme kuchyň. Dřevěná podlaha vrže.

Kuchyň je pustá, všechno je uklizené. Na sporáku nesyčí

ani jeden hrnec či kastrol, pracovní plocha se leskne čisto­

tou a prázdnotou, nic nevoní. Zavolám ještě jednou na Tainu

jménem.

Hydroplán prolétá přesně nad domem, můj hlas se v jeho

vrčení utopí. Přikročím k zadním dveřím, otevřu je a vyjdu

na horní podestu schodů. Hydroplán přehluší zvuk otvíra­

ných dveří, stejně tak i mé vyheknutí.

Terasa se houpe.

Nebo já se houpu.

Ne, je to terasa, ta je v pohybu.

Mé zostřené smysly vidí a slyší – navzdory vrčení hydro­

plánu, který na modré, teplé obloze provádí ostrý oblouk

přímo nade mnou –, jak kovové opalovací lehátko skřípá ve

spojích, jak se pruhované červenobílé podsedáky třou o sebe

a z umělých vláken vycházejí steny a jak německý plynový

gril na kolečkách koupený v  Bauhausu vrzavě popojíždí

vpravo od lehátka a milimetr po milimetru se sune k okraji

terasy a jak houpačka na levém okraji terasy trpí neklidným

pohybem do stran a jak truhlíky s pelargoniemi v rozích te­

rasy budí zdání, že se co nevidět naplno rozběhnou.

Petri leží na opalovacím lehátku, chodidly směrem ke

mně a k domu. Zakloněná hlava mu takřka nepřirozeně visí

přes hranu lehátka. Dívá se na moře vzhůru nohama, pokud

tedy má otevřené oči. Nevím, jestli je toho schopen. Taina

dělá všechno, aby je nechal zavřené.

Ona sama je ke mně zády. Široká záda se jí lesknou potem,

kulaté, udělané půlky září jako velké rudé tváře. Osedlala si

Petriho, jede na něm, jako by se snažila zdolat kopec. Noha­

ma se pevně zapírá do prken terasy a pumpuje pánví, nutí

koně, aby překonal sám sebe. Pohání ho působivě. Obličej

má obrácený k obloze. Možná vidí stejný hydroplán jako já.


25

Tempo zrychluje. Zrychluje, ač by to mělo být vyloučené.

Vidím, že o stěnu kůlny stojí opřený železný sochor.

Právě v tu chvíli mě přepadne zvracení. Vlna nevolnosti

je tak silná, že mě div nepovalí. Oběma rukama se chytím

zábradlí. Zvratky vyletí obloukem směrem k terase.

Hydroplán otřásá domem. Vycouvám – automaticky a z pří­

kazu vnitřní síly – zpátky do domu a zavřu za sebou dveře.

Cítím, jak mi vzduch naplňuje plíce. Chvíli jsem asi nedý­

chal. Narovnám se.

Zvuk hydroplánu už je slyšet jen zdálky, jako by v soused­

ním pokoji bzučela moucha. Vím, že to, co jsem přišel říct,

nelze rozhodně povědět, že si to nezaslouží být vysloveno,

a že jestli právě teď po něčem toužím ze všeho nejvíc, tak je

to klimatizace v mém autě.


26

3

Občas zajíždím do protisměru a neustále se podle středo­

vé čáry snažím přesněji zaměřit. Cesta poskakuje a kymácí

se. Naštěstí je v ulicích téměř prázdno, turisté jsou buď na

tržišti, nebo u moře, a místní chodí do centra vyřizovat své

pochůzky buď po ránu, nebo až později odpoledne. Poledne,

chvilka klidu.

V mé mysli ale takový klid nepanuje. Vztek sklouzává do

šoku, do kolosálního zklamání, do prázdného, nekonečného

chladu. Potom se opět zvedá vztek. Chvíli slyším a vidím před

sebou lékařův vážný obličej a bílý plášť, pak zas Taininy kula­

té půlky rozpumpované jako na vzpěračských závodech.

Klimatizace fičí na maximum.

Chladný vzduch zeslabuje svědění kůže i pálení v očích

způsobené potem.

Jako bych měl opět svůj vlastní obličej.

Zdá se, že jsem chytil směr.

Místo k  zaparkování se najde hned před stanicí. Dvou­

podlažní budova vypadá ztichle. Policejní stanice je na ná­

městí jedinou moderní stavbou. Po obou stranách radnice

stojí kostely: jihovýchodně pravoslavný, severozápadně lu­

teránský. Prostranství kolem dokola lemují dřevěné domy

o stáří půl druhého století; zrenovované, krásné, dekorativ­


27

ní. Kdyby byly v Helsinkách, musel by člověk nejprve vyhrát

v loterii, aby v nich mohl bydlet.

Na zdejší policejní stanici jsem zatím zašel jednou, před

měsícem. Nahlásit krádež. Ze dvora našeho podniku kdosi

odvezl balicí materiál, který tam složila špeditérská firma.

Věděl jsem, kdo to udělal. Zahrál jsem si tak trochu na detek­

tiva. Jenže jsem nic nemohl dokázat a policii jsem o své teorii

nepřesvědčil. Takže jsem akorát sklapl, převzal kopii ozná­

mení trestného činu pro pojišťovnu a vrátil se zase do práce,

kde jsem si vyslechl od Tainy, že se vždycky příliš snadno

vzdávám.

Což téhle chvíli dává zcela odlišný význam, než jsem si ješ­

tě před okamžikem myslel.

Vypnul jsem motor. Všepohlcující příboj klimatizace zmi­

zel a vystřídal ho podivuhodný klid. Jsem si jistý, že slyším

jízdní kolo, na němž jede dívka v letních šatech, že slyším ro­

zevlátou sukni, kolo na asfaltu, rozhovor před květinářstvím

o modrých maceškách, šum chladicích přístrojů ve zmrzli­

nářském stánku. Ptám se sám sebe, co se mi stalo, a znám

odpověď.

Dveře policejní stanice se otvírají.

Vyjde z nich muž mého věku, nazlobeně se rozhlédne, na­

cpe se do auta, jako by chtěl rozdrtit sedadlo, a s kvílením

pneumatik vyrazí směrem ke Škole záložních důstojníků.

Jakých chyb se právě takhle dopouštíme, říkám si, když jed­

náme ve spěchu, v hněvu a se vzkypělou myslí.

Jen před pár vteřinami jsem se chystal vběhnout do útrob

policejní stanice – co bych tam povídal?

Umírám, patrně mě někdo otrávil, ačkoliv to nemůžu nijak

dokázat. Moje žena šuká na zahradě s naším mladýmzaměst

nancem Petrim. Co s tím policie hodlá udělat?

Dochází mi, jak pitomě a nemužně by to vyznělo.

Jestli brzy umřu – nemůžu říct když už –, nechci strávit

zbývající dny na maloměstské policejní stanici odhalováním


28

svých soukromých záležitostí. Zvláště, když odhalením ne­

můžu vůbec ničeho dosáhnout. Co když se moje divoce se

honící myšlenky ukážou být pravdivé, co když se mě moje

žena se svým o deset let mladším milencem rozhodli otrávit?

Ta myšlenka mě napadla sama od sebe, zničehonic, sám

jsem si ji do hlavy nenasadil. Nicméně je v tom logika: zba­

víme se starého tlusťocha a dostaneme se po všech těch pře­

dehrách k tomu, co chceme. Ale proč nestačí rozvod? Nevím.

Jestli navíc existuje předpoklad, že by se stali podezřelý­

mi, tak jak by se věc vůbec vyřešila? V jakém časovém hori­

zontu? A jaký užitek bych z toho měl já?

Žádný. Budu už mrtvý.

Mrtvý muž jsem v každém případě.

Vylezu z auta. Obejme mě vedro, vzduch je nehybný. Roz­

hlížím se kolem, sytá, jasně zářivá zeleň stromů napovídá, že

léto vrcholí.

Ze stanice vyjdou dva uniformovaní policajti. Mladí muži

se zbraněmi u pasu. Jeden z nich krátce pohlédne mým smě­

rem. Usměju se a kývnu mu na pozdrav. Policajt patrně zvažu­

je, jestli mě zná. Nezná, nemůže mě znát. Pohled stočí nazpět

a dál naslouchá svému kolegovi. Když se míjíme, vzdálenost

mezi námi je nanejvýš půldruhého metru.

Zmrzlinu prodává mladičká školačka. Má dlouhé hnědé

vlasy a dlouhé snědé ruce. Jejím přirozeným výrazem je milý

úsměv, to ona dělá léto létem.

Poručím si nejprve kopeček punčové s  rozinkami, pak

druhý kopeček banánové s lékořicí, a v okamžiku, kdy se mi

zmrzlinářka chystá kornout podat, doobjednám si ještě tře­

tí kopeček, tradiční vanilkovou. Děvče stlačí kopečky víc na

sebe a  předá mi bezmála půlmetrovou zmrzlinu. Zaplatím

padesátkou a drobné hodím do malého pohárku na spropitné.

Dívka mi zvonivě poděkuje a já jí popřeju jen samou radost.

Se zmrzlinou v ruce si sednu na kamennou zídku. Olizuju

drobné tající čůrky, které stékají po stranách zmrzlinové věže.


29

V  podstatě nic necítím. Pouze jsem. Napadne mě, že to tak

vlastně vždycky bylo. Akorát jsem tomu nerozuměl.

Kouknu ještě krátce k policejní stanici. S někým si musím

promluvit. Ne zrovna v tuhle vteřinu, když mám pusu plnou

sladké, lahodné, smetanové zmrzliny, ale brzy. Odteďka

bude všechno brzy.

Rodiče mi zemřeli. Měli mě dost pozdě, nemám souro­

zence ani blízké příbuzné. Kontakty s  kamarády z  mládí

ne udržuju. Nepatřím do žádné skupiny holdující nějakému

zájmu, nemám žádné kolegy. Procházím obličeje svého živo­

ta, hlasy, podoby. Jeden člověk za druhým se zvedá, aby něco

řekl, dotkl se, podíval se do očí, kráčel vedle, přistoupil ke

mně a s ještě větší jistotou odešel. Nikdo se nezdrží, nikdo se

nezastaví, nikdo nečeká, co řeknu. Už málem ztrácím naději.

Zmrzlina mi zlepšuje náladu. Působí na mě stejně, jako

bych dostal silný povzbudivý lék přímo do žíly. Nebo si to

tak aspoň představuju. Může být, že v tomhle životě už ne­

stihnu nitrožilně užít omamnou látku, takže srovnání zřej­

mě zůstane jen na úrovni myšlenky a předpokladu. Ale není

to tak i téměř se vším ostatním? Co jiného je náš život než

myšlenky, představy, očekávání, předpoklady a  závěry vy­

kouzlené z klobouku?

Nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Nevím, jestli je to správně

nebo špatně.

Ze zmrzliny mám dobrý pocit v břiše. To je samo o sobě

už výhra.

Ještě jednou v duchu procházím lidi svého života a nako­

nec najdu ve své blízkosti cosi, co by se snad dalo využít.

Krátká cesta na pracoviště proběhne lépe než předešlý

amok. Řídím pravou rukou a levou držím vyvěšenou z okýn­

ka, nechávám si léto vát do obličeje.

Město je tiché a teplé. Jedu po Mannerheimově ulici a po­

prvé si všimnu parku po obou stranách. Nalevo klesá pod


30

ochranou stromů k rozkošnému jezírku, vpravo se zeleně zve­

dá ve tvarech někdejších hradeb.

Zabočím na Průmyslovou ulici, ale nezastavím u našeho

podniku. Slyším Tainu. V jejím hlase je určitý odstín, stejný

užila, když mi vyčítala, že nic nedotáhnu do konce, zato se

lehko vzdávám. Ten hlas se mi spojí s výjevem, jehož jsem

byl před chvílí svědkem. Dostanu vztek.

Ujedu ještě asi sedm set metrů. Potom Průmyslová ulice

zatočí o devadesát stupňů doleva a změní jméno. Minu tma­

vomodrou stavbu.

Haminské houby s.r.o.

Tři chlápkové, kteří se zničehonic vyloupli před půl rokem.

Oslovili naše japonské kontakty. Doneslo se mi, že slibo­

vali výhodnější ceny a lepší kvalitu. Ta kombinace je pocho­

pitelně vyloučená. Jako obchoďák ale vím, že uším zákaz­

níka to vždycky zní jako nejlíbeznější hudba. Netuším, čím

hodlají nalákat dobré sběrače a jak chtějí sběr organizovat.

Peníze to být nemůžou, neboť Haminské houby nedisponují

ani jediným odběratelem takového kalibru jako my.

Nádvoří je prázdné. Obvykle před budovou parkuje zdob­

ně polepená dodávka. Někdy jsou otevřená některá z  vel­

kých výsuvných vrat, burácí nový finský hit a je vidět přinej­

menším jednoho z těch chlápků, jak sedí a kouří na pohovce

před budovou. Teď tu je klid, areál vypadá opuštěně.

Ujedu ještě kus a otočím se. Blížím se znovu k modré bu­

dově a napínám zrak. Nikde nikdo. Zastavím na kraji silnice,

než vjedu do areálu objektu.

Den je teprve v polovině a já už jsem tady. Zdá se, že od

ranních událostí uplynul delší čas, než je vůbec možné. Zved­

nu nohu ze spojky, obloukem zajedu před budovu a vystou­

pím z auta.

Kromě řady výsuvných vrat jsou na dlouhé stěně i obyčej­

né dveře. U dveří je zvonek, stisknu ho. Po chvíli ještě jednou.

Nikdo mi nepřichází otevřít a neslyším zevnitř žádné kroky.


31

Zkusím vzít za kliku. Stisknu ji, dveře se otevřou. Vstoupím

a zahalekám. Žádná odpověď.

Hned přede mnou je jakási kancelář, kterou se prochá­

zí do dalších prostor. Zastavím se tady. Stoly a police jsou

prázdné. Osamocený notebook na stole a  pracovní židle

hledící ke dveřím vypovídají, že tady snad někdo úřadoval

a narychlo vypadl. Místnosti vládne mnohonásobně zvětše­

ný a zarámovaný portrét na zdi. Kekkonenův pohled se mi

zabodne do čela a neopustí mě, ani když se otočím a pokra­

čuju v chůzi.

Do kuchyňky a relaxační zóny se investovalo víc. Takhle

investují muži, pokud mají trochu času zařizovat. Vysoký

barový pult a velký prosklený box na nápoje prozrazují, že

domácí holdují pivu. Výběr převážně estonské provenience

je bohatý.

V  kuchyni je uklizeno. Vlevo od ní se otvírá relaxační

zóna s pohovkami, obří televizí a okázalou reprosoustavou.

Obhlédnu náležitě srovnaná cédéčka a dévédéčka na polici.

Finské pecky a americké akční filmy. Mezi hlavní oblíbence

zřejmě patří hitmaker Arttu Wiskari a Vin Diesel. Ze stropu

visí boxovací pytel. Na zdi červené rukavice. Pod nimi leží

sada činek.

Na protější zdi ovšem objevím něco docela jiného.

Jdu se podívat zblízka. Zhlédnul jsem pár samurajských

filmů a přesně takovéhle meče jsem viděl v rukou nesmlou­

vavých mužů. Natáhnu se a opatrně vezmu z držáku jeden

z  nich. Vytáhnu ho z  pochvy. Dokonale nabroušená čepel.

Ocel se leskne, z ostří mi přeběhne mráz po zádech, studeně

a nepříjemně. Zasunu meč zpátky a vrátím na zeď.

Nenašel jsem ještě nic, co by odkazovalo k houbám. Kdy­

bych měl soudit podle toho, co jsem viděl, spíš bych sázel na

šermířský spolek vyznavačů Urha Kalevy Kekkonena. Kan­

celář, kuchyň a relaxační zóna ale zabírají jen nepatrnou část

celé haly. Otevřu dveře a vstoupím do provozních prostor.


32

Do půl minuty cítím větší závist i úžas, než jsem kdy v mi­

nulosti zažil.

Všechno je pochopitelně relativní, neboť dneska jsem po­

řádně užasl už několikrát. Vybavení a stroje tu mají novější

a  lepší než naše. Nablýskané, vyleštěné. Zatím ani jednou

nepoužité, není na nich jediný škrábanec nebo zčernalá sou­

částka. Obcházím provoz a  vstřebávám překvapení. Tohle

jsem nečekal.

Zdá se, že

a) náš konkurent to myslí vážně,

b) je něco zcela jiného, než jsem si myslel,

c) že mě dnes už potřetí někdo přistihl se spuštěnými kal­

hotami.

To podobenství beru zpět. Spuštěné kalhoty jsem neměl

ani jednou. Což možná byla moje chyba.

Máme skutečného konkurenta.

Stále o naší firmě přemýšlím v množném čísle. Není divu.

Vlastníme s Tainou podnik společně, společně jsme ho zalo­

žili, společně jsme náš malý úspěch budovali. Zdá se to dů­

ležité, je to důležité. V daném okamžiku může být podnik

tou nejdůležitější věcí v  mém životě. Přinejmenším zůstal

beze změny po celé dopoledne, což lze v mé současné životní

situa ci považovat za malý zázrak.

Slunce se hrne do haly jediným oknem dveřní stěny.

Uvnitř je chládek. Možná jsem viděl všechno, co jsem měl.

Stojím chvíli na místě a pak se vrátím stejnou cestou, kterou

jsem přišel. Kekkonen je svědkem, že moje cesta pokračuje

až ven.

Skočím do auta, prudce vyrazím z areálu a obloukem vy­

jedu zpoza haly na Průmyslovou.

Právě včas. Proti mně přijíždí dodávka Haminských hub.

V kabině sedí všichni tři chlápci. A všichni se na mě dívají,

když je míjím.


33

4

„Tejden,“ říká Olli a maže si houbovou paštiku na krajíc

žitného chleba. Paštiky si dává tak centimetrovou vrstvu,

krajíc připomíná lyži ze starých časů. „Pak bude první várka

připravená k expedici. Hádám.“

Olli je houbařský profík v  mnoha ohledech: vyzná se

v houbách a jejich kvalitě, ví, jak balit čerstvé houby, jak je

sušit, konzervovat, mrazit i jak je přepravovat. V jednapade­

sáti je dědečkem a právě na něho jsem pomyslel u zmrzlino­

vého stánku. Je to člověk, kterému snad můžu aspoň zčásti

vyložit své problémy.

„Takže Japoncům můžu slíbit dodávku od středy za týden?“

zeptám se.

„Můžeš,“ odpoví Olli. „Ale rozhodne les.“

„Jistěže,“ přikývnu. Olliho výroky je vždycky nutné poně­

kud dešifrovat, občas dokonce přeložit do finštiny.

„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“

Sedíme na terase před průčelím budovy. Olli jí zapečené

brambory s mletým masem a přikusuje k tomu chleba. Káva

co nevidět překape. Jsem pořád plný zmrzliny. Nemám na

nic chuť. Jedině snad na sušenku. Vylovím jednu z misky, od­

lomím z ní kousek a strčím do pusy.

„Olli, můžu se tě na něco zeptat?“


34

„Ty tady platíš.“

„Tohle se netýká práce. Jde o... osobní... a  aktuální věc.

Která je, abych tak řek, akutní. Všechno je odteď akutní. Měl

bys to vědět.“

Olli se na mě podívá hnědýma očima. Má husté, tmavé,

nagelované vlasy a hranatý, ale příjemný obličej. Vypadá, jak

by vypadal George Clooney, kdyby se narodil v Hamině, baš­

til ve velkém uhlohydráty a pracoval s houbami.

„Ta moje otázka,“ pokračuju, „se týká opačnýho pohlaví.

Ženských.“

Pozoruhodné upřesnění, pomyslím si, jako bych se snad

obával, jestli Ollimu neušlo, že jsem chlap. Ale jemu to je fuk,

jen přikývne. Pootočím hlavu a  zadívám se k  sousednímu

pozemku. Šedá průmyslová hala stojí trochu nakřivo.

„A ty máš zřejmě zkušenosti,“ dodám.

„Za pět desítek let.“

Chystám se něco říct, ale provedu rychlý výpočet a pak se

na Olliho podívám.

„Možná se ti někdy stalo, jak bych to řekl, že jsi zažil zkla­

mání...“

Olli si vzdychne.

„Zhruba padesát let. Tak dlouho mě zklamávaj.“

Nedokážu zakrýt své překvapení.

„Myslel jsem...“

„Správně,“ zabručí Olli, opře se snědým loktem o  stůl

a  rovněž se zadívá na šedou budovu. Ta na slunci vypadá

téměř bíle. „Mám zkušenosti. S ženskýma. Poprvý jsem se

ženil v devatenácti. Nechala mě o pět let pozdějc. Další ode­

šla, když jsme byli svoji tři roky. Poslední odešla už po roce.“

„To je mi líto,“ řeknu.

„Nech toho,“ odbude mě Olli a dívá se posmutněle před sebe.

Tohle se nevyvíjí zrovna podle mých představ. Říkal jsem si,

že se mu nepřímo a bez podrobností přiznám ke svým nasaze­


35

ným parohům – vidím, jak Taininy zářivé půlky narážejí do

Petriho mladých kyčlí –, ale cítím, že bych utěšovat měl já

jeho. Olli nicméně otočí hlavu a nadhodí:

„Nechtěl jsi něco říct?“

„Jo. Mám podezření... Mám podezření, že moje žena má

někoho jinýho.“

Olli nabírá vzduch do plic. Možná jsem svědkem nejdelší­

ho nádechu v historii.

„Ne,“ vydechne Olli.

„Je to tak,“ potvrdím.

„Víš to jistě?“ zeptá se.

Ve zpoceném těle mi začvachtá, v  ústech cítím zvratky.

Přikývnu.

„Ženský,“ řekne Olli.

„Tak se to dá shrnout,“ připustím.

Potom chvíli nic neříkáme.

„Co máš v úmyslu dělat?“

Jeho otázka mě překvapí. Možná jsem čekal, že se mi od

něho spíš dostane odpovědí, než aby prohluboval mou nevě­

domost. V tom je snad podstata svěřování se. Že věc, která

tíží mysl, trochu povolí své sevření.

„Nevím,“ přiznám poctivě. „Nikdy jsem v takový situaci

nebyl. Nevím, co si myslet.“

„Je to těžká situace. Když někdo noří pádlo do stejnýho

rybníčku, ze kterýho by se mělo pít.“

„Nemyslel jsem –“

„Když ti někdo kolíkuje revír. Píchá holema v tvý stopě –“

„Přesně,“ řeknu.

„Víš, co dělám, abych překonal to nejhorší?“

Vymýšlíš další úsloví? Neřeknu, co si myslím, a zavrtím

hlavou.

„Srazím laťku.“

„Pardon?“


36

„Snížím úroveň,“ vysvětluje. „Od další už nevyžaduju tak

moc jako od předešlý. Jestli ta minulá byla ještě jakž takž čis­

totná, hledám si o něco větší šmudlu.“

„Právě jsi řekl, že každý tvoje manželství bylo kratší než to

předešlý. Nemám zrovna dojem, že by ta metoda fungovala.“

Olli se na mě dívá, jako bych nepochopil, co řekl, v podsta­

tě se na mě dívá, jako bych nerozuměl vůbec ničemu.

„Žádnej plán není dokonalej.“

Zlomím se v pase, v břiše mám křeč. Na spáncích cítím ře­

zavou, drásavou bolest, jako by mi někdo trhal lebeční kosti

kleštěmi. Záchvat po vteřině dvou pomine. Slunce je jasnější

než před chvílí. Krátce vzhlédnu k Ollimu. Vypadá polekaně,

anebo přinejmenším překvapeně.

„Jseš v pořádku?“ zeptá se.

„Naprosto.“

Narovnám se a posadím se pevněji na židli.

„A co firma?“

To je očividně snadnější otázka. Pravda, i ona obsahuje

spoustu neřešitelných podotázek, které vyplývají z mé brzké

smrti. O té se Ollimu pochopitelně nemám v úmyslu zmínit

ani slovem. Nesnesl bych už ani jedno nové přirovnání.

„Na firmu to nemá žádný vliv,“ prohlásím a vím, že je to

pravda. „Práce pokračujou. To je nejdůležitější.“

Zdá se, že Olli s tím souhlasí.

„Ta naše nová konkurence,“ připomenu. „Znáš ty chlapy?“

„Více méně.“

„Dělali už někdy v oboru?“

„V oboru?“

Podívám se na Olliho. Patrně myslel na něco úplně jiného.

„V houbách,“ upřesňuju. „V houbařině.“

„Vůbec, nikdy.“

Na chvíli se zamyslím. Nehodlám mu prozrazovat, že jsem

Haminské houby s.r.o. zrovna navštívil.


37

Navštívil? Nebylo by pravdivější říct, že jsem se k  nim

vloupal? Nevím. Před policejní stanicí se ve mně něco ode­

hrálo. Nedá se říct, že bych přišel k rozumu, protože hned

vzápětí jsem se vloupal do haly naší konkurence a pak se do­

máhal rad od muže, jehož recept na problémy s ženskými je

zarputilá snaha dobrat se ustavičně jen horšího výsledku.

Vybaví se mi nová nablýskaná zařízení a skvělé vybavení

našich konkurentů.

„Co o nich víš?“ zeptám se.

Olli zřetelně mění kazetu, ladí se na novou.

„Jsou to zdejší chlapi.“

Jsem zticha. Olli si mé mlčení vyloží jako pokyn, aby se

rozpovídal.

„Asko je ten světlovlasej starší týpek, kterej vždycky řídí tu

jejich dodávku. Ti, co jezděj s ním, se jmenujou Juhana a Juha­

ni. Asko dělával všechno možný: pracoval v papírně, v přísta­

vu, v konzervárně ryb. Juhana hrával pesäpallo, finskou odnož

baseballu. Juhaniho nedávno pustili z basy. Zabil svou matku.

Juhana jinak kromě toho, že odehrál třináct sezon na druhý

metě, byl ve zdejším mančaftu nejlepší pálkař všech dob.“

Dívám se na Olliho. Všimne si mých rozpaků.

„Pesäpallo je v Hamině hodně sledovaný,“ začne. „A –“

„Zabil svou matku?“

Olli přikývne.

„Kvůli herinkům. Juhani bydlel se svou matkou. Ta si usta­

vičně smažila sledě. Přiboudle to smrdí. Ten smrad ulpí na

všem, zažírá se do všeho od záclon po oblečení. Večer, když

jdeš spát, ti polštář smrdí po sledích. Ale ona je prostě měla

ráda.“

„Co tyhle týpky vedlo k tomu, že se pustili... do podnikání

s houbama?“

Olli se na mě podívá.

„Nejspíš viděli, jak se nám tady daří.“


38

5

Sedím sám ve své ředitelské kanceláři. Před sebou mám

papíry a počítač. Vpravo od počítače je fotka mě a mé ženy.

Jsme opálení a šťastní, na dovolené v Thajsku na phuketské

pláži. Mám ještě relativně symetrickou figuru, i když očivid­

ně kvůli focení zatahuju břicho. Nebyla to úplně svatební

cesta, ale skoro. Modrozelená voda Malackého průlivu nám

omývá nohy, objímáme se kolem ramen. Máme na sobě čer­

vené plavky. Taině připomínaly Pobřežní hlídku, to si pa­

matuju, ale už si nevzpomínám, jestli to bylo dobře nebo

špatně.

Mám pocit, že od momentu pořízení snímku uplynula

stejně dlouhá cesta, v letech i v kilometrech. Taina, kterou

jsem dneska viděl, už není ta Taina, která se ke mně tak tisk­

ne, div nás opalovací krémy neslepí k sobě.

Manželská nevěra.

Tainina nevěra.

Nebo přinejmenším jedna z  nich. Nevím, co mě přimě­

lo vycouvat ze schodů, jaká síla mě přiměla zavřít za sebou

dveře. Vím ale, že jsem jednal správně. Byl bych jen za po­

litováníhodného paroháče, kdybych se rozběhl na zahradu

a zoufale se oháněl železným pajsrem. S cvaknutím pustím

počítač.


39

Počítač jako obvykle vrní a šumí, zvláštním způsobem mě

to utěšuje. Možná poslouchám hlas světa, jeho soundtrack.

Vyhledávám informace o Haminských houbách s.r.o. Žád­

né nejsou. Pravda, existuje záznam v obchodním rejstříku,

ale protože činnost je teprve na samém počátku, nejsou

k dispozici žádné účetní závěrky či cokoliv jiného. Jako ředi­

tel je uveden Asko Mäkitupa, vstupní kapitál činí obvyklých

dva tisíce eur. Když k tomu přičtu zařízení a prostory, chá­

pu ještě méně než předtím, kde přístavní dělník, matkovrah

a pálkař přišli k tak skvělému počinku pro rozjezd své pod­

nikatelské činnosti.

Tlačí mě na prsou, chvíli vidím dvojmo. Zátylek se mi oro­

sí studeným potem, svědí mě za krkem. Záchvat opět brzy

pomine.

Googluju si informace o jedech a otravách. Zjistím jen to,

co mi lékař už řekl. Dlouhodobá otrava vede nejprve k roz­

voji tolerance a nakonec ke kolapsu. A kolaps – ten přijde, až

přijde čas.

Kolem otevřených dveří projde Olli. Vypadá zamyšleně.

Každý z nás má patrně vlastní problémy. Moje problémy, jak

se zdá, jsou dvojího druhu: ty, které souvisí s mým životem

a ty, které souvisí s mou smrtí. Dosud jsem si nikdy neuvě­

domoval, jak úzce je oboje navzájem propojené. Smrt je jako

kondenzovaný život: celá se vejde do jedné velké otázky –

jak žít svůj život. Nebo jak ho měl člověk žít.

Kdybys měl den, co bys udělal? A co kdybys měl času tý­

den? Měsíc?

Nepřemýšlel jsem o takových věcech. Možná jsem nepře­

mýšlel vůbec.

Něco mě probudilo.

Což je dobře s ohledem na následující dění.

Dodávka Haminských hub s.r.o. vykrouží odhodlaný ob­

louk do našeho areálu. Dívám se z okna, jak auto poskakuje




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist