načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Neymar: Můj příběh - Mauro Beting

-6%
sleva

Elektronická kniha: Neymar: Můj příběh
Autor:

Jak se z mladíčka s bláznivými účesy stal světoznámý fotbalista? Co stojí za jeho fenomenálním úspěchem? Kde se v něm vzala všechna ta energie? Neymar Jr. ohromil Brazílii a v dresu ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 93
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 175
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : barevné portréty
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického vydání Neymar: my story ... přeložil Ondřej Skoupý
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5346-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak se z mladíčka s bláznivými účesy stal světoznámý fotbalista? Co stojí za jeho fenomenálním úspěchem? Kde se v něm vzala všechna ta energie?
Neymar Jr. ohromil Brazílii a v dresu FC Barcelona se jeho hvězda rozzářila naplno. Svou cestu za slávou a úspěchem líčí s pokorou, děkuje za ni Bohu a své rodině, zejména otci.
Ten vypravuje příběh Neymara Jr. ze svého pohledu – popisuje, jak ho poprvé přivedl na hřiště, radil mu, aby se neustále pohyboval a nezastavoval se, pomáhal mu s přestupy a obezřetně nakládal s vydělanými penězi. Svému synovi chtěl zkrátka dopřát maximální svobodu, aby mohl zářit. A to se mu podařilo.

(můj příběh)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Mauro Beting - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
NEYMAR MŮJ PŘÍBĚH Oficiální autobiografie NEYMARA JR. Hovory s mým otcem NEYMAR: Můj příběh Mauro Beting Copyright © Mauro Beting, 2013 Authorized translation of the Portuguese edition of Conversa entre pai e fi lho © 2013 by Universo dos Livros © Neymar Sport & Marketing LTDA. Translation © Ondřej Skoupý, 2016 © NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2016 ISBN 978-80-7505-346-6 OBSAH PŘEDMLUVA l 9 ÚVOD l 12 OTEC O SYNOVI l 15 SYN O OTCI l 23 VYVÁZL JEN TAKTAK l 27 PRVNÍ ZÁPASY l 32 PRACOVAT SE CTÍ l 38 VĚČNÝ SANTOS FC l 46 REAL MADRID l 51 JSEM NEYMAR JÚNIOR l 58 CHLAPECKÉ VÝSTŘELKY? l 63 DEBUT l 70 DYCHTIVÝ VYHRÁVAT l 76 FANOUŠCI l 79 OSOBNÍ OBRANA l 83 KONSOLIDACE A UČENÍ l 86 MENINOS DA VILA 3.0 l 92 ZŮSTANU l 100 ROK 2011 l 106 FOTBALOVÁ LEKCE l 120 CAMPEONATO PAULISTA 2012 l 122 BRAZILSKÝ NÁRODNÍ TÝM l 125 STŘÍBRNÝ SEN l 128 ZRÁNÍ l 134 BARCELONA l 137 BUĎ U NÁS JAKO DOMA l 141 KONFEDERAČNÍ POHÁR 2013 l 144 DAVI LUCCA l 153 HRDOST l 157 BUDOUCNOST l 163 OCENĚNÍ l 167 INSTITUTO PROJETO NEYMAR JR. l 172 – 9 – PŘEDMLUVA Milý Neymare Júniore, den poté, co jsi vyhrál americký Pohár osvoboditel ů, si můj otec, novinář Joelmir Beting, který uváděl zprávy na Band TV, na stará kolena namočil šedivé vlasy a udělal si z nich stejné číro, jako máš ty. Málem s ním vystoupil v televizi. A nesmíme zapomenout, že fandil konkurenčním Palmeiras. Byl to ten nejlepší otec, jakého by si novinář mohl přát. A taky nejlepší novinář, kterého by si mohl syn přát jako otce. Obdivoval tě. Můžu si jen představovat, jak mu tam nahoře v nebi bylo, když mohl tři dny po svém skonu v – 10 – du roku 2012 sledovat svého syna, jak z tvých rukou p řebírá pamětní desku, která mu vzdávala hold. Za všechno, co na fotbale miloval. Takže i za všechno, co miloval na fotbale, jak jsi ho hrál ty. Jako třeba stadion Maracanã a to, co jsi tam celému světu předvedl na Konfederačním poháru. Přesně 52 let poté, co můj otec předal Pelému plaketu za slavný gól – Gol de Placa. A přesně takovou hvězdou jsi dnes ty – a po mnoho příštích let i budeš –, brazilskou hvězdou světového formátu. Musím přiznat, že si nepamatuju, cos mi tehdy na stadionu Vila Belmiro řekl. Stejně tak si nepamatuju, co jsem tobě, když jsem přebíral onu plaketu, kterou klub Santos věnoval mému milovanému otci, řekl já. Cítil jsem se tak poctěný, že ho můžu zastoupit, a byl jsem tak vzrušený, že si z toho pozoruhodného okamžiku nepamatuju ani slovo. Snažím se představit si, co musí při každé tvé kličce na hřišti cítit tvůj otec, Neymar starší. Sám jsem otcem a synem hvězd v jiných oborech. Také moji rodiče a děti jsou pro mě vším. Myslím ale, že si ani nedokážu představit, co cítí otec, jehož syn patří v tom, co dělá, mezi nejlepší na světě a v budoucnu dosáhne ještě mnohem větších úspěchů. Dokážu si ale představit, co cítí Neymar mladší, jehož otec je taky hvězda. A kromě toho i výjimečný společník. Skvělý přítel. Jedinečný partner. – 11 – Taky si dokážu představit, co cítil Ivan Moré, když byl privilegovaným divákem takové výměny přihrávek. A gratuluju svému příteli Marciu Batistovi, že stál u zrodu tak výjimečného projektu. Neexistuje lepší tým než naše rodina, a to platí pro všechny rodiny. Ale jen málo sportovním rodinám to spole čně vycházelo tak dobře jako Neymarovi staršímu, který je víc než jen otcem, a Neymarovi mladšímu, který je víc než jen synem. Oba zosobňují duši fotbalového klubu Santos. Amen! Mauro Beting, sportovní noviná ř – 13 – ÚVOD S Neymarem Júniorem jsem se poprvé trochu seznámil po jeho profesionálním debutu, když ještě Santos trénoval Vanderlei Luxemburgo. Ten den si dokonale pamatuju. Bylo to klasické derby Santos–Palmeiras na stadionu Vila Belmiro. Neymar vstřelil vítězný gól, levou nohou, a domácí tak vyhráli 2:1. A malý detail: za soupeře chytal legendární Marcos. V druhé půli Neymara vystřídali. Poprosil jsem kouče o svolení, abych mohl jít na lavičku, sedl jsem si vedle něj a zeptal jsem se, jestli by si nemohl sundat levou kopačku. Chtěl jsem si ji vyfotit do reportáže, kterou jsem o zápase psal. Přesně si pamatuju, jak se tehdy jako mladíček zatvářil, očividně ho to překvapilo a trochu vyděsilo. Ale i tak mému přání vyhověl. – 14 – Takhle začalo mé přátelství, plné úcty a obdivu, s tehdy slibným fotbalistou z klubu Santos. Po jeho prvních úspěších v černobílém dresu jsem měl možnost udělat s ním několik exkluzivních rozhovorů. Za jeho oslnivým vzestupem stojí jeden faktor, o němž ví jen málokdo. Nikdy by se tím, čím je, nestal, nebýt jeho otce. A když si připomeneme otcovu minulost, vystoupí před námi neuvěřitelný příběh o obrovském úsilí a překážkách, kterým musela „rodina Neymarových“ čelit a překonat je. Po vyslechnutí toho příběhu se dá říct jen jedno: V kariéře tohoto výjimečného fotbalisty se nic nestalo náhodou. Záměrem této knihy je ukázat, jak k takovému úspěchu vůbec došlo. Jak se tenhle mladíček s bláznivými účesy stal nejznámějším brazilským sportovcem současnosti? Kde se v něm vzala všechna ta energie? Abychom na tyto otázky odpověděli, proložili jsme knihu svědectvími otce i syna. Jen tak je možné pochopit roli, kterou ve svých životech navzájem hrají, vliv, jejž na sebe mají, i to, jak díky svojí dokonalé symbióze dosáhli takových úspěchů. Talent, jakého se dostalo Neymarovi Júniorovi, je něco výjimečného. Ale kdyby nebyl napřen správným směrem, mohl se ve světě fotbalu ztratit. Až budete tuto knihu číst, pochopíte, na jakých základech úspěch tohoto génia jménem Neymar Júnior stojí, a uvědomíte si, jaká slibná budoucnost se před ním otevírá. Ivan Moré, novinář – 15 – OTEC O SYNOVI Jmenuji se Neymar da Silva Santos. Neymar není moc obvyklé jméno, ale myslím si, že se s ním čím dál častěji setkáváme a známe ho, a to díky jednomu velmi výjimečnému člověku, který do mého života vstoupil před 24 lety. Naopak příjmení Silva a Santos jsou velmi běžná. Silvů je plná Brazílie, jmenovali se tak i dva naši prezidenti. A velice hrdý jsem i na příjmení Santos. S radostí, jež se vyrovná radosti kteréhokoli jiného muže, obyčejného člověka a běžného Brazilce, i s pocitem zadostiučinění a s láskou nosím své příjmení Santos. Ještě víc jsem ale hrdý na všechno, co se podařilo mé rodině. Jsem hrdý na svého syna, který ve svém fotbalovém klubu Santos, domovském klubu mého – 16 – životního vzoru Pelého a spousty dalších hvězd, které se kdy proháněly po stadionu Vila Belmiro, dosáhl tak báječných, přímo historických úspěchů. Ten tým je mému srdci nejbližší. Je to tým mého syna. Nikdo v celé rodině ale nebyl vášnivějším fanouškem Santos FC než můj otec, Seu Ilzemar. On a moje matka pocházejí ze státu Espírito Santo a jsou na to velmi hrdí. Myslím si ale, že si přál, abychom se všichni narodili někde jinde, a sice přímo na stadionu Vila Belmiro, na místě, které milují všichni občané Santosu. Včetně mě, protože já jsem se v Santosu narodil, stejně jako moji sourozenci, José Benício, kterému nikdo neřekne jinak než Nicinho, a Joana d’Arc, které říkáme Jane. Seu Ilzemar se prvního profesionálního startu svého vnuka bohužel nedočkal – zemřel v květnu 2008, ani ne rok před Neymarovým debutem v dresu Santosu. Můj syn podědil jeho respekt a obdiv k domácímu týmu a pokaždé na hřiště nastupoval s nostalgickou vzpomínkou na svého dědečka. Neymarova, nebo Juninhova, jak mu v rodině říkáme, kariéra je jako večírek v plném proudu. Samozřejmě se všemi povinnostmi, ale je to čirá radost. Všechno, co kdy v životě chtěl, ve své práci má. Ke štěstí mu stačí jen hřiště, branka a míč. Ale nic z toho jsme ani on, ani my nezískali zadarmo. Abychom se dostali tam, kde dnes jsme, – 17 – li jsme překonat mnoho nesnází. Mému synovi nespadlo nic samo do klína, i když jistě něco od Boha dostal: talent. Vždycky byl oddaný fotbalu a všechny investice z naší strany a ze strany všech, kteří mu věřili, za to stály. Každý profesionální sportovec žije ve světě, který často vypadá nepřirozeně. Když se snažíte dostat se na profesionální úroveň a udržet se na ní, musíte se potýkat se spoustou věcí. A další problém je, že když sportovec odejde do důchodu, nemůže prostě jen změnit zaměstnavatele. Musí rozjet úplně novou kariéru, a to se dělá velmi těžko. Když je fotbalista v nejlepších letech, jako sportovec i jako člověk, když se cítí zralý a zodpovědný, začne si tělo za tu spoustu úsilí a obětování vybírat svou daň. Živí protivníci se dají obehrát, ale čas ne. Čas dohoní každého. A bojovník už ze své podstaty vždycky chce vyhrávat. Dokonce i nad časem. A v tom boji se, pravda, vyhrát nedá... Musíte vědět, kdy je nejlepší čas odejít. Ale kdo to dokáže říct přesně? To ví jen Bůh. K času proto musíme chovat stejnou úctu, jakou chováme k Bohu. Já jsem například byl také profesionální fotbalista. I já jsem začínal ve fotbalové akademii Santosu. Mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem jsem reprezentoval svůj milovaný tým. Pak jsem odešel do Portuguesa Santista, kde se ze mě stal profesionální hráč. Odtud jsem, pořád ještě ve velice nízkém věku, zamířil do Tanabi ve státě São Paulo. Potom – 18 – jsem hrál za tým ve třetí divizi státu Minas Gerais, působící v Ituramě ve Frutalu, kde jsem se nakazil tuberkulózou. Musel jsem celý rok odpočívat, a pak už mi bylo dvacet. Za takových okolností se v žádném případě nedalo hrát profesionálně. Rozhodl jsem se vrátit do práce a pomáhat svému otci v garáži. Pak mě ale pozvali, abych hrál za starý klub Jabaquara, tradiční tým ze Santosu, který se do šedesátých let pyšnil bohatou historií. Můj otec, Seu Ilzemar, si nepřál, abych se znovu začal živit fotbalem. Dařilo se mi dobře, prodejem ojetin jsem si vydělal slušné peníze. V garáži jsem opravoval auta a se ziskem je prodával. Otec nechtěl, abych se té práce vzdal a abych znovu pokoušel štěstí jako fotbalista. Ale stejně jsem to udělal. Fotbal jsem miloval. A šlo mi hlavně o to, abych dělal, co mám rád. V týdnu jsem pracoval na autech a o víkendech jsem hrál za Jabaquaru. Moje láska k fotbalu byla tak silná, že jsem hrál zadarmo. Za „Jabucu“ jsem odehrál čtyři dobré zápasy. Jeden z nich byl proti fotbalovému klubu União z Mogi das Cruzes, který tehdy hrával třetí divizi soutěže Campeonato Paulista, mistrovství státu São Paulo. Jabaquara byla ve čtvrté divizi. A já tak dostal možnost, abych ukázal, co ve mně je. V tom zápase se mi dařilo. Tak dobře, že slavný rozhodčí Dulcídio Wanderley Boschilia poradil manažerům União, aby mě koupili. – 19 – A víte, co se stalo? Oni na jeho radu dali! Mému otci nevadilo, že chodím hrát za Jabaquaru – nebyla to pro něj opravdová práce. Ale v případě União už šlo o profesionálnější smlouvu. Jel jsem si do Mogi das Cruzes popovídat s manažery, ale oni mě vůbec neposlouchali a rovnou mě poslali, ať se přidám k ostatním hráčům, kteří trénovali ve městě Suzano poblíž São Paula. Upřímně řečeno, ten první trénink se mi hodně podařil, hrál jsem v něm pravé křídlo. Kličkoval jsem a tahal balon po lajnách a centroval ho spoluhráčům. Hrál jsem přesně to samé, co předtím v Jabaquaře. A musím říct, že se mi ten debut za daných okolností opravdu povedl. Po tom tréninku jsem odjel do Mogi das Cruzes podepsat smlouvu s prezidentem klubu. Protože mi v Jabaquaře za zápasy neplatili, peníze od União mi přišly vhod. To všechno se stalo v březnu roku 1989. Nabídli mi roční smlouvu za slušné peníze, daleko vyšší, než jsem čekal. Snažil jsem se nedat své nadšení najevo, ale umíral jsem touhou smlouvu rovnou podepsat. Jenže jsem věděl, jak je důležité vyjednávat, a tak jsem řekl, že nad tím ještě popřemýšlím. Prezident si musel myslet, že nejsem spokojený, protože mi plat zvýšil skoro na dvojnásobek. Z druhé schůzky už jsem odcházel se smlouvou v kapse. A pořád jsem si zachovával kamennou tvář hráče pokeru. – 20 – Ta schůzka mě hodně naučila. A ten rok jsem ve třetí divizi hrál velmi dobře. Dokonce až tak, že o mě projevil zájem tým Rio Branco z druhé divize. V prosinci roku 1989 se spojilo deset podnikatelů z Mogi das Cruzes, aby mě vykoupili a nabídli týmu União. Ze smlouvy mi připadl podíl, za který jsem svému otci koupil domeček v Santosu. Bylo to poprvé, kdy jsem se cítil jako boháč – i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Připadal jsem si bohatý, protože jsem dokázal rodičům splatit všechno, co pro mě a pro mou sestru udělali. A lepší pocit na světě neexistuje. Moje smlouva s klubem União měla podmínku, že za ně budu hrát v jarní části sezony a pak můžu hostovat v jiných klubech, protože tým neměl na zbytek roku v plánu žádné profesionální aktivity. Proto jsem neustále někam přicházel a zase odcházel, hrál jsem za Coritibu, Lemense a Catanduvense a vždycky jsem se nakonec vrátil do União. Nebyl jsem ten nejlepší hráč široko daleko, ale zároveň jsem vůbec nebyl špatný. Věděl jsem, jak naložit s míčem, a uměl jsem dobře číst hru. Jenže člověk nemůže vždycky udělat všechno, co by si představoval. Tělo neudrží krok s hlavou. Jen ti nejlepší hráči vidí všechno (a dřív než všichni ostatní) a pak s míčem provedou přesně to, co zamýšleli. Co se týče mě, utrpěl jsem různá zranění, kvůli nimž jsem musel ukončit kariéru, když mi bylo 32 let. S – 21 – sionálním fotbalem jsem tedy musel skončit příliš brzy. Musel jsem se vzdát své vášně, své práce. Kromě toho jsem uzavřel pár špatných smluv s kluby, kde nebyly dobré podmínky. A taky už jsem nebyl malý kluk. Jako otec rodiny, kterou jsem si pořídil v roce 1992, jsem měl čím dál víc povinností. Dne 11. března 1996 se mi narodila nejmladší dcera Rafaela. Vzhledem k tomu, že jsem se musel starat o ni a o Juninha, začalo být těžké cestovat po různých městech a snažit se dojednávat smlouvy, které nestačily na to, abychom vyšli s penězi. Už jsem pro to neměl předpoklady. Tahat syna z jedné školy do druhé pro nás bylo příliš stresující a pro něj to byla hrůza. Už to tak dál nešlo... Kromě toho si vysokou daň vybíralo i moje tělo. Když se mi podařilo v týdnu usilovně trénovat, bolely mě při zápase všechny svaly. Když jsem se při tréninku šetřil, utrpěla v zápase moje technika a strategie. Manažeři začali mít podezření, že to dělám schválně a že úmyslně hraju pod své možnosti. Ale nebylo tomu tak, tohle bych nikdy neudělal. Pravda je, že už jsem to po fyzické stránce nezvládal. Dostával jsem smlouvy na méně a méně peněz, a k tomu byly s rizikem. Kvůli svým zraněním jsem mohl podepsat jen takové kontrakty, jež se daly okamžitě ukončit, kdybych se znovu zranil. Míval jsem velké bolesti. Musel jsem se léčit doma, aby manažeři o mých problémech nevěděli. Už jsem – 22 – zal lhát ani sobě, ani svým zaměstnavatelům. Musel jsem si vybrat, což je pokaždé těžké, když děláte něco, co máte rádi. Ukončit své chlapecké sny, když jste dospělí a máte rodinu, je vždycky obtížné rozhodnutí. Ale nešlo to jinak. Musel jsem se svého snu vzdát. Moje sportovní kariéra skončila. Tou dobou už jsem ale měl doma vzácný klenot. Vlastně dva. Ale jeden z nich mohl mé sny překonat. – 23 – SYN O OTCI Za všechno, co jsem, co mám, vděčím svým rodičům a Bohu. Mám štěstí, že mám víc než jenom otce. Po mém boku stojí člověk, který je ze všeho nejvíc mým nejlepším přítelem. Někdy je na mě přísný, ale cokoli dělá, dělá pro mě. Pro nás. Pro naši rodinu. Otcové jsou pro své syny vším. Ani u mě tomu není jinak. Můj otec vždycky myslí na to, co je pro nás všechny nejlepší. Jeho rady mi hodně pomáhají. Je fakt skvělé mít životního i fotbalového mentora, jako je on. A dospět mi pomohl i samotný fotbal. Dnes už umím rozeznat dobré od špatného. Člověk někdy dělá chyby z nezkušenosti. Můj otec mi pomáhá si takových chyb všímat a vyhýbat se jim. – 24 – Můj otec je víc než jen manažer, agent nebo poradce, je celý můj život. Vděčím mu nejen za svůj příchod na svět, ale i za všechno, co jsem od té chvíle dokázal. Vím, že se pořád musím hodně učit, že jsem pořád jen mlalý kluk. Ale taky vím, že se na tátu vždycky můžu spolehnout jako na vzor, ať už na hřišti, nebo mimo ně. Vždycky jsem vzhlížel ke všemu, co dělá a říká. Kolikrát jsem si na hřišti (a v životě) řekl: „Co by v takové situaci udělal můj táta?“ To mi vždycky pomáhalo. Je pro mě inspirací. Na hřišti jsem čerpal inspiraci i od ostatních velkých sportovců a vzorů. Otec mi kladl na srdce, abych měl pořád oči otevřené a učil se od zkušenějších lidí. Takže jsem vždycky pokukoval po Messim, Cristianu Ronaldovi... A vždycky jsem se snažil něco naučit od Ronalda, Robinha, Romária a Rivalda. Uvědomuju si, že jsem osoba veřejná, proto musím být opatrný, co na stadionech i mimo ně dělám. Vím, že jsem vzorem pro spoustu dětí. Musím být hodně zodpovědný. Ale je to lehčí, když milujete to, co děláte. Já dělám všechno po svém. Není na tom nic strojeného, nerad si vymýšlím historky ani se nesnažím přitahovat pozornost. Jsem rád sám sebou. Strašně rád si hraju s tím, jak vypadám, vybírám si odvážné oblečení, boty, klobouky a náušnice. Tohle k mé generaci patří! Nevidím na tom nic špatného. Čas od času sice změním účes, ale nohama pořád stojím pevně na zemi. Tohle jsem já. – 25 – Když mě lidé kritizují, beru to s velkým klidem. Nezlobím se na ně. Vím, v čem se musím zlepšit, a vím, že se pořád musím hodně učit. Ale zároveň poznám, kdy je kritika konstruktivní, nebo kdy je naopak přehnaná a přechází do osobní roviny. Vím, jak ty dva případy odlišit, třebaže se kritikům občas nechce udělat totéž. K tomu, abyste se zlepšili a aby ti, kteří vás dnes kritizují, o vás po příštím zápase mluvili dobře, je potřeba být trpělivý a taky vytrvalý. Já jsem na kritiku zvyklý, protože mám doma upřímného přítele. Přijdu domů a řeknu: „Co je, tati?“ A můj otec se mnou nemá slitování: „Synu, tadyhle jsi udělal chybu a taky támhle! Ale ty se z toho poučíš.“ A takhle se učíme, ne? Klíčem ke všemu je dialog. Stejně jako můj otec nerad prohrávám. Slovo „prohra“ v mém slovníku neexistuje. Vždycky jsem se snažil vydat ze sebe to nejlepší, abych dělal fanouškům radost. Chci hrát. Nemám rád, když se netrefím do branky, a nesnáším, když promarním dobrou přihrávku. Jsem na sebe přísný, vážně. Ale takhle se člověk učí. Vždycky si řeknu, že chci na stadionech hrát stejně, jako jsem hrál na ulici. Ve stejně smělém a radostném duchu. Táta je ten nejlepší kritik, jakého mám. Nejlepší a nejpřísnější. Po zápasech mi předvede všechny mé kontakty s míčem a dá mi kopii záznamu, abych se mohl zlepšit. Ukazuje mi statistiky, říká, co jsem pokazil, co se mi – 26 – lo a jak se zlepšit. Hodně toho zná. Takže je to vážně cenná fotbalová lekce. Takhle se učím. A jsem mu za to všechno velice vděčný. – 27 – VYVÁZL JEN TAKTAK Únor 1992. Byli jsme doma a Nadine praskla voda. Jeli jsme do porodnice a tam díkybohu všechno dobře dopadlo. Rodila přirozeně a byl to kluk! Do té chvíle jsme to nevěděli – ultrazvuk jsme si tehdy nemohli dovolit. Když se nám narodilo první dítě, vůbec se nám nedařilo vybrat jméno. Hlavním kandidátem byl Mateus, který napadl Nadine. Ale nemohli jsme se rozhodnout. A rozhodnutí nepadlo skoro celý týden. Juninho (rodinná přezdívka) prožil první týden svého života jako bezejmenný. Dodnes to mám trochu podobně. Na rozhodování jistých věcí si nechávám čas. Všechno dělám na poslední chvíli... Ale když se jednou rozhodnu, už to nikdy neměním. Takže – 28 – když jsem ho šel nechat zapsat na matriku, měli všichni za to, že se bude jmenovat Mateus, ale v půli cesty jsem si to rozmyslel a pojmenovali jsme ho Neymar. Po otci. A tak přišel na svět Neymar Júnior! Tehdy jsme s Nadine bydleli v jednom z bytů, které si klub União pronajímal od města M ogi v regionu Rodeio. Tam jsem strávil první dny jeho života, děsil jsem se, když jsem si ho měl pochovat. Neměl jsem tušení, jak s takovým křehkým človíčkem zacházet. Ze začátku jsem potřeboval, aby mi ho někdo pomáhal držet. Zakrátko jsem se to ale samozřejmě naučil. Dokonce jsem začal žárlit, když někdo s mým synem trávil příliš mnoho času. V červnu 1992, několik měsíců po jeho narození, jsme jeli do Santosu navštívit pár příbuzných. Ten den jsem měl za sebou zápas za fotbalový klub União. Juninhovi byly teprve čtyři měsíce. Nadine seděla vlevo vedle mě jako spolujezdec a náš kluk seděl připoutaný v dětské sedačce na zadním sedadle našeho červeného auta a tvrdě spal. Přejíždět hory v dešti je vždycky nebezpečné. Obzvlášť na silnici s jediným pruhem a obousměrnou dopravou. Proti nám se vyřítilo auto. Chtěl jsem uhnout doleva. Jel jsem zrovna na pětku. I když jsem šlápl na plyn, vůz zpomaloval a nestihl jsem podřadit a nabrat rychlost. To auto do nás nabouralo, do dveří na mé straně. Levá noha se mi po tom nárazu ocitla před pravou. Stydká kost. Pánev. – 29 – Všechno jsem měl poraněné. Byl jsem v šoku a začal jsem na svou ženu křičet: „Já umírám, umírám!“ Všechno se to stalo hrozně rychle a byl jsem zmatený. A pocit, který přišel potom, byl ještě horší než všechna ta bolest a strach. Kde je Juninho? Kde mám syna? Se ženou jsme Juninha nedokázali najít – byl tak malý, jako by se z auta vypařil! Nebyl vepředu ani vzadu. V tom okamžiku mě napadlo, že ho to vymrštilo z auta ven. Takového maličkého, teprve čtyřměsíčního prcka! Nemusím popisovat, jak jsem se cítil, i když bych mohl. Roztřesu se, sotva si na to vzpomenu. Byli jsme si skoro jistí, že jsme o syna přišli. Vzpomínám si, jak jsem se uprostřed toho zoufalství a s rozbitou pánví modlil k Bohu, aby si místo mého syna vzal mě. Kdybych ho ztratil, byla by to pro mě nejhorší bolest v životě. Nesrovnatelně větší, než jsem cítil v tom nabouraném autě. Auto se zastavilo nad srázem. Nedaleko tekl potok. Viseli jsme přímo nad ním. Nadine nemohla vystoupit pravými dveřmi ven, jinak by z toho srázu spadla. Musela vylézt přes kufr. Já jsem uvízl v pásech. Auto bylo po bouračce dočista zdeformované. Nevěděli jsme, kde je Juninho. Byli jsme zoufalí. Ale pro člověka, který věří v Boha, je možné všechno! Lidé, kteří nás přišli zachránit, našli Juninha pod zadním – 30 – sedadlem. Byl tam celou dobu. Díkybohu! Když ho vytáhli ven, byl celý od krve a okamžitě ho odvezli do nemocnice. Svou ženu a syna jsem spatřil až mnohem později. Juninho už byl vykoupaný a měl jen obvaz kolem hlavy. Všechna ta krev byla z malé ranky na hlavě, kde ho zranil střep z rozbitého okna. Nic vážného. Ale co jsem prožíval celou tu dobu, kdy jsem to nevěděl! Utrpěl jsem velmi vážný úraz pánve. Protože se tato část těla nedá znehybnit sádrovým obvazem, udělali mi doktoři speciální „pás“, do kterého mě celého zavěsili. Takhle jsem v nemocnici zůstal zcela nehybný deset dní a pak ještě čtyři další měsíce jsem doma dělal totéž: ležel. Juninha jsem konečně mohl vzít do náruče až osm měsíců po nehodě, kdy už mu byl rok, a až potom, co přestal brečet pokaždé, jakmile mě spatřil. Ze začátku ho děsilo, když viděl všechno to náčiní, které mě drželo ve vzduchu. To pro něj muselo být strašné. A pro mě bylo ještě děsivější a smutné, že jsem nemohl být se svým synem. Bylo to velice zvláštní, nemohl jsem se ho dotknout, nemohl se k němu přiblížit, dokonce ani pomáhat ženě. Usnout jsem dokázal až pozdě v noci, kdy už syn a žena dávno spali. Pak jsem se probrečel do spánku. Bylo hrozné, že jsem si nemohl sednout ani se hýbat. K tomu mě ještě děsilo pomyšlení na mou fotbalovou budoucnost. – 31 – Možná mě to všechno nějakým způsobem připravilo na budoucnost Neymara Júniora. Jsem za tu nehodu vděčný. Dnes víc věřím a jsem trpělivější. Jsem Bohu za všechno to utrpení ve svém životě velmi vděčný. Je lepší, když sami trpíte, než když vidíte trpět svoje děti. Nemyslím si, že bych to všechno dokázal takhle přestát, kdyby se něco takového stalo některému z mých dětí. Nejvíc hrdý a spokojený jsem, když vidím, jak se Neymarovi a Rafaele všechno daří. Kdybych to všechno mohl prožít znovu, nic bych ve svém životě neměnil. Díky Bohu a díky lidem, kteří nám pomohli, náš chlapec tu nehodu přežil. Jak Juninho vždycky říká: „Bůh nás toho dne osvítil. Stojí nad námi dodnes a stál vždycky.“ – 32 – PRVNÍ ZÁPASY Byl to můj otec, kdo mě seznámil s míčem. V onen konkrétní den, když jsem byl na stadionu a sledoval jeden z jeho zápasů, jsem začal opravdu hrát fotbal místo toho, abych jen běhal za míčem, jako kdyby to byla jenom nějaká hračka. Můj otec hrál doopravdy. Já jsem běhal po tribuně stadionu a koukal na zápas. Vážně jsem si jen hrál, ale přitom pobíhal víc než můj otec na hřišti. Běhal jsem tam nahoru a dolů, ani na chvíli jsem se nezastavil. A to nejlegračnější na tom bylo, že jsem vlastně ani nekopl do balonu: spíš jsem běhal, než hrál fotbal. A pak se objevil Betinho. Je to velmi zkušený a schopný trenér z klubu Santos. Sledoval mě, jak pobíhám, – 33 – a líbilo se mu to. Napadlo ho, že by ze mě mohl být dobrý hráč. Nebo že by stálo za to aspoň to se mnou zkusit. Promluvil si s mými rodiči a přemluvil otce, abych pod ním mohl trénovat. To byl ten výkop, kterým to všechno začalo. Bylo skvělé, že už od začátku mi pomáhal a učil mě právě Betinho. S mým otcem mě nasměrovali na správnou dráhu a pomohli mi stát se tím, čím jsem. Kolik talentů na světě je promrháno, protože jim chybí správné vedení? Všichni známe historky o někom, kdo měl talent, ale neuplatnil ho, protože ho nikdo nenavedl na správnou cestu. Měl jsem to štěstí, že po mém boku, přímo doma, stál takový mistr, jako je můj otec. Zároveň jsem měl různé učitele, jako byl Betinho, kteří věděli o mém nadání, pracovali na mých přednostech a napravovali moje nedostatky. Skvělý způsob, jak se něco naučit, je být skromný a naslouchat těm, kteří toho zažili víc a víc vědí. Bez zkušeností se v životě neobejdete. Ale ve fotbale je nezbytná i improvizace a té jsem se naučil už zkraje života, když jsem hrál futsal. V hlavě můžete mít nějaký trik a hodně ho nacvičovat ale to, jestli funguje, nebo ne, zjistíte až v zápalu hry. V těch okamžicích musíte cítit, kdy je správná chvíle pro jaký fígl. Spousta těch věcí, které se mi dařily v hale, a dokonce i venku na trávě už jako profesionálovi, se utvořila za pochodu a byla založená čistě na tom, že jsem se nebál. Tajemství spočívá v tom, že je – 34 – né „naučit se“, jak improvizovat. Kolikrát jsem tohle udělal doma? Vzal jsem si míč, rozestavil nábytek a pobíhal kolem něj a kličkoval kolem všeho, co se mi připletlo do cesty. Takhle jsem strávil celé dětství v domě svého dědečka, kde jsem se svými rodiči bydlel. Dělili jsme se o malý pokoj: já, moje sestra a mí rodiče. Když se vešlo dveřmi, nalevo byla matrace, kde jsme spali všichni čtyři. Před ní stála truhla a šatník. Mezi matrací a šatníkem byla malá mezera a právě tuhle úzkou chodbičku jsem používal při svých hrátkách s míčem. A taky jsem hrál na matraci, jak jinak. To bylo moje hřiště. Strašně rád jsem si tam kopal míčem a taky se mi líbilo vrhat se na matraci jako brankář, protože ta mezera byla tak akorát. Ale tohle všechno se událo jen v těch prvních „neofi - ciálních zápasech“ v domě mého dědečka. Moje sestřenice hrály taky. Chci říct... byly součástí zápasu. Jennifer byla jednou z brankových tyčí. Moje sestra Rafaela dlouho dělala tu druhou. Lorrayne a Rayssa byly soupeřky (vlastně spíš tréninkoví panáci, při vší úctě). Představovaly překážky, a někdy jsem je dokonce oblékl do sportovních dresů, abych mohl předstírat, že je to opravdový zápas. Onehdy jsem byl na focení pro jednu reklamní kampaň. Když jsme skončili, řekl jsem si o míč, který jsme použili, jako to dělám vždycky. Šel jsem k výtahu a přitom jsem si s tím míčem nohama žongloval. Protože tam nikdo nebyl, kopal jsem si s ním celou cestu dolů. V hale mě pár kluků požádalo – 35 – o autogram. Rozdal jsem několik fotek a pak jsem dožongloval až k autu. Řeknu vám, bez míče nedokážu žít. Od doby, kdy jsem bydlel u dědečka. Od narození. Později, když už jsme bydleli v domečku, který postavil můj otec v Praia Grande, bylo „hřiště“ taky velmi prosté. Jednou z branek byly zadní dveře a druhá branka „stadionu“ vedla do pokoje. Hrával jsem si vlastní zápasy a turnaje. Kopal jsem s balonem po domě a přitom jsem svůj zápas komentoval. Hrál jsem, komentoval a fandil. A pak přišel Neymarův gól! Neymarzinhův! Můj! Po tom všem se mi stýská... Dokonce docházelo k „faulům“. Když jsem při driblování trefi l pohovku, stěžoval jsem si „rozhodčímu“. Byl to samosebou imaginární rozhodčí. Ale já jsem dělal, jako kdyby to bylo doopravdy. Kopání jsem trénoval s malinkatým míčkem proti zdi. Když mě začala bolet pravá noha, kopal jsem levou. Pak jsem začal kopat pravým stehnem. Potom levým. A taky jsem se učil ovládat míč hrudí. Pak hlavou. Nejen hlavičkovat na bránu, ale taky s ním balancovat na hlavě. Nebylo to lehké, ale bylo to celé jen hra. A aniž bych si toho vůbec všiml, zlepšoval jsem se. Styl jsem si hodně vytříbil i tím, že jsem hrával na pláži. Když měl otec čas, kopali jsme si tam s míčem. Ukazoval mi, kam a jak mám do balonu kopnout. Sáhl mi na nohu v určitém místě a řekl: „Tímhle ten míč tref.“ Pak jsem kop musel – 36 – zopakovat, zkrátka jsem musel do míče kopat tou částí nohy, na kterou ukázal. Ale jednou se stalo, že jsem to zvoral. Doslova. Můj otec doma vybudoval vážně pěkné hřišťátko. Celé je udělal sám, dokonce vypěstoval nádherný zelený trávník. Jednoho dne jsem si pozval kamarády a celé odpoledne jsme na něm hráli fotbal. Předtím pršelo a tráva ještě neměla úplně zapuštěné kořeny. Výsledkem bylo, že jsme trávník úplně rozryli. Po zbytek dne jsem si představoval, jak mi otec, až pozdě večer přijede a uvidí všechno to bláto, vyhubuje. V takových chvílích je potřeba neztrácet hlavu. Ačkoli možná je to jedno... Pamatuju si jen to, že jsem následující dva týdny „chodil spát dřív“. Pokaždé, když můj otec přijel domů, já už jsem „spal“. Kromě toho, že jsem ničil otcovo hřiště, jsem si rád hrál na manažera. Organizoval jsem turnaje včetně skupin, vyřazovací části, semifi nále a fi nále. Takhle jsem začal vyhrávat v imaginárních utkáních a soutěžích a snil o tom, že to jednou dokážu doopravdy. Na svoje hřiště v Praia Grande nikdy nezapomenu. U mě doma. A co všechno zkusily dveře od sousedů! Ty taky sloužily jako branka. A stejně tak i máminy vázy a... no, vždycky mi kvůli tomu hodně vynadala. Koneckonců k tomu měla dobrý důvod. Doma často šílela, protože jsem tam pořád pobíhal, všude kopal s balonem a ne pokaždé jsem se trefi l přesně. Asi nemusím vysvětlovat, co se dělo potom. Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.